Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 2 587 výsledků (0,1531 sekund)

1 fotka, 1.6.2017, 30 zobrazení
33 fotek, 4.12.2010, 160 zobrazení | děti, rodina-přátelé
Hodná teta Míša zorganizovala bytosti nebeské a pekelné, děti, rodiče a hlavně sebe a všechny nás pozvala na mikulášskou besídku. Děti byly statečné, přednášely jak o život; všechny až na jednoho obzvláště "statečného" Vojtu, který o sobě ovšem velmi rád prohlašuje, že je "velký chlááááp". Nojo, tomu říkám prozření; snad z toho nebude doživotní trauma. Jinak ovšem opět velmi povedená taškařice, už teď voláme po repeté! Míšo a Petře, děkujeme moc!
48 fotek, 20.6.2018, 10 zobrazení | architektura, cestování, krajina, města, příroda
Pont du Gard
[pon dy gár] (česky též Gardský most) je akvadukt v jižní Francii, asi 25 km severovýchodně od města Nîmes. Je 49 metrů vysoký a až 275 metrů dlouhý a byl postaven v 1. století př. n. l., kdy jižní Francie tvořila provincii (srv. současné označení Provence) starověkého Říma. Skládá se ze tří na sobě stojících arkád a byl součástí kanálu, který přiváděl vodu do města. Pro svou mimořádnou hodnotu byl v roce 1985 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.
Pont du Gard (neboli most přes řeku Gard) je mistrovské dílo římského stavitelství. Postaven byl patrně roku 19 př. n. l. za dob císaře Augusta. Ve století devátém přestal dlouho neudržovaný vodovod fungovat, protože na některých místech zarostl vápennou usazeninou. V 18. století byly pilíře druhého patra zúženy a osekány, aby se po nejnižší řadě oblouků dalo chodit jako po mostě. V 19. století byl výrazně rekonstruován.
Saintes-Maries-de-la-Mer
Centrem provensálské oblasti Camargue je malá vesnice s dlouhým názvem Saintes-Maries-de-la-Mer, Svaté Marie z moře. Její jméno vychází z legendy o třech biblických Mariích, které sem snad kdysi připluly na loďce až ze Svaté země. V jejich příběhu hraje roli také černá Sára, patronka Romů. Ti za ní rok co rok konají barevnou pouť doprovázenou emocemi, tancem a hudbou.Legenda, se kterou je camargueská vesnička spojena, nás přenáší do prvních desetiletí našeho letopočtu. Pár let po Ježíšově ukřižování vypuklo v dnešním Izraeli pronásledování křesťanů. Tehdy se židé rozhodli, že se musí nadobro zbavit některých oddaných Kristových stoupenců.
Posadili je tedy na loď bez vesel a plachty a poslali je vstříc širému moři. Různé verze legendy přitom mluví o různých postavách, které byly tímto způsobem vyhnány. Většinou se však shodují v tom, že loďka v roce 40 n. l. zázrakem dorazila k břehům Provence, kde se pozdější světci rozdělili a vydali různými směry šířit na jihu Francie křesťanství.
Jak to bylo se třemi Mariemi a černou Sárou…
Podle nejčastěji citovaného příběhu byly tenkrát na lodi tři Marie – Máří Magdalena, Marie Jakubova – sestra Panny Marie a matka apoštola Jakuba mladšího - a Marie Salome, matka apoštola Jana a Jakuba staršího. S nimi se snad do Provence dostal i Lazar se svou sestrou Martou.
Máří Magdalena pokračovala do jeskyně St. Baux, svatá Marta do Tarasconu a Lazar do Marseille. Dvě Marie zůstaly tam, kam loďka doplula. A tím místem byla právě dnešní camargueská vesnička Saintes-Maries-de-la-Mer.
V tomto příběhu vystupuje ještě jedna důležitá postava – žena černé pleti jménem Sára, které se přezdívalo „Egypťanka“. A zde se opět verze příběhu liší. Katolíci věří, že Sára byla služebná Marie Jakubovy a Marie Salomé a plula na lodi ze Svaté země spolu s dalšími postavami.
Provensálci však mají odlišnou legendu, a sice že se Sára s Mariemi setkala až v Provence a byla první osobou, která rozpoznala jejich svatost. Možná je také zachránila ve chvíli, když se jejich člun převrhnul. Populární spisovatel Dan Brown pak v Šifře mistra Leonarda přichází dokonce s fantaskní verzí, že Sára byla dcerou samotného Ježíše a Máří Magdalény.
Parc Naturel régional de Camargue
[ka'ma?g] IPA je přírodní park v oblasti Provence na jižním pobřeží Francie (departementy Bouches-du-Rhône a Gard). Proslulá oblast mokřadů o rozloze přes 1000 km2 v deltě Rhôny při pobřeží Středozemního moře hostí až 400 druhů zvířat včetně plameňáků, turů a camargských koní. Je jednou z nejdůležitějších oblastí svého druhu v Evropě.
Oblast je chráněná od roku 1970, v roce 1977 pak získala statut biosférické rezervace. V roce 1986 byla ramsarskou úmluvou označena za mokřad mezinárodního významu
NP Vitoša  20 | bele
32 fotek, říjen 2004 až leden 2015, 328 zobrazení | cestování, krajina, příroda, rodina-přátelé
ALB 697 - NP Vitoša - (2290 m) nad Sofií
Soubor zážitků z cestování po klášterech a národních parcích Bulharska ve dnech 30.6.-14.7.2007 formou fotodeníku složeného z jednotlivých alb z míst Sofia, NP Vitosha, Rila Monastery, NP Rila, Bansko, NP Pirin, Rozen Monastery, Melnik, NP Rhodope, Bachkovo Monastery, Plovdiv, Sozopol, Mount Shipka, Burgas, Nessebar, Devil´s throat, Etar, Arbanasi a Veliko Turnovo

CENTRÁLNÍ ALBUM má link http://bele.rajce.idnes.cz/BULHARSKO_-_fotodenik

Každá fotografie v tomto albu mimo úvodní reprezentuje jedno album, které obsahuje link na celé album

Další album je v pořadí třetí a má název - Mámení Rila Monastry . Bylo již dříve hotové a má číslo a link – ALB 3 - http://bele.rajce.idnes.cz/Mameni_Rila_Monastry

Další album zde je tedy v pořadí čtvrté a má název – BANSKO

***
Nocleh jsme měli zajištěný hned za Sofií vedle křižovatky komunikací se širokou dálnicí. První, co nás napadlo, bylo, že se tu nevyspíme. Na kmenu stromu u vjezdu do campu bylo veliké hnízdo plné čápů. Tak nás napadlo, že musí mít nervy ze železa . Nemuseli – provoz aut byl nezvykle nízký a spali jsme tak nerušeně až do rána. Rychle uvařit snídani a už šupky hupky na Vitošu.

Pohoří tvoří hlavnímu městu impozantní kulisu a parku se přezdívá „plíce Sofie“, neboť právě odtud vane do rušného města svěží horský vítr. Naším cílem nebylo nic menšího než nejvyšší vrchol – Černi vrch s výškou 2290 m, kde se nachází dosud fungující meteorologická stanice , která má počátek vzniku v roce 1935. Skutečně tam byla a po opakovaném klepání na okénko vystrčil hlavu chalpík, kafe uvařil a dobrým slovem doprovodil každého z nás. Stanice také slouží jako bivak pro turisty, a je zároveň základnou místní horské služby.

Horstvo má pro svou jedinečnost statut národního parku - druhého nejstaršího na Balkáně po NP Biogradska gora v Černé Hoře (také o tom bude za čas fotodeník Montenegro). Vitoša zaujímá plochu 266 km?, přičemž délka masivu je zhruba 20 km a v nejširším místě dosahuje kolem 18 km. Nachází se zde na 10 štítů vyšších 2000 metrů a geologicky je pohoří tvořeno převážně žulou. Vitoša je významným zdrojem pitné vody pro hlavní město a okolí, především díky svým četným minerálním pramenům.

Turisticky navštěvovaný úkaz pohoří je tzv. kamenná řeka Zlatnite Mostove. Ta sestává z proudu velkých balvanů probíhajících podle úbočí hor. V podstatě se jedná o ledovcovou morénu, kterou zde po sobě zanechal dávný ledovec. Cesta byla atraktivní také díky velkému množství kytiček. Je pravda. Když řeknu, že jsme si to opravdu užili. Počasí náím více než přálo a trochu protáhnout kostru po cestě busem bylo velice vhodné
69 fotek a 1 video, 12.6.2013, 214 zobrazení
Tak to zas bylo NĚCO !
Cykloabsťák z předešlých chladných dnů, způsobený totální cyklistickou nepřízní v podobě dlouhodobých dešťů, bouřek a následných povodní, se projevil zvýšenou potřebou nutně někam vyrazit a pořádně se prošlápnout. Jezdců při chuti se nahlásilo poměrně dost a protože navrhovaným cílem bylo Jetřichovicko, jevil se už před víkendem příslib zajímavé akce s plánem vyrazit v pondělí. Jak se ale ukázalo, v několika případech nahlášených bajkerů zůstalo v účasti pouze u toho příslibu a ani počasí se nemělo v úmyslu umoudřit. Cykloabsťák ale velel vyjet. A tak jsme po krátké nové operativní domluvě, mezi ústeckým a děčínským týmem, vyjeli hned na druhý den v úterý. A DOBŘE jsme udělali ;-)
Ranní úterní nebe se modralo v rozzářeném slunci, kterému nepřekážel jediný větší mrak, jelikož mohutné proudění větru rozfoukalo všechny tyhle sluneční stínidla z kterých občas zaprší. S rozptýlenými mraky se tak rozptýliy i naše obavy a děkujíce slunci i větru, vyrazli jsme v cca 10:15 nakonec jen dva, Stáňa a Petr, podél Labe do Děčína, kde nás budou čekat další dva členi týmu děčíňáků, Vlasta a Lukáš. Cestou jsme ale větru rychle děkovat přestali, protože ten zmetek to do nás pral zepředu takovou silou, že jsme měli pocit, jako bychom občas šlapali jen na místě. Alespoň ale rozfoukával všechny zapáchající a stále viditelné stopy, po nedávných povodních, které lemovaly cestu až do Děčína. Navzdory protivětru a občasnému rychlostnímu omezení provozu na 50km / hod… které jsme dodrželi a nepřekročili… jsme po čerstvě vyfrézovaném koberci vjeli do bran Děčína a dokonce ještě pár minut před stanoveným limitem na 11:00, dorazili k místu setkání u vchodu do OD TESCO. To má ale vchody dva… Našli jsme se ovšem hned vzápětí. Lukáš, který se na druhý den chystal s kolem na několik dnů do Rakouska, oznámil že z tohoto důvodu doma likviduje zásoby a proto se postaral o proviantní výbavu celé výpravy a tak nebylo ani nutné se zdržovat nákupem. . Akce mohla započít, což jsme ztvrdili i prvním společným fotem.
Vyrážíme. Jak v dívčí válce, vede nás udatná Vlasta v čele jízdy přes děčínský most a svým pravidelným pískavým navigačním signálem, které způsobuje její špatně promazané kolo, si vysluhuje přezdívku Sputnik. Následujeme tuto navigaci až k odbočce, která nám má umožnit snadněji vystoupat nejtěžší úsek cesty, který je naštěstí hned na začátku. Doplazíme se tedy ke kulturnímu domu Folknáře, jehož název je ještě stylově vymalován v rudých dělnických barvách. Před ním doleva a už si to frčíme mezi chaloupkama směrem k ne moc přehledné a frekventované křižovatce v Ludvíkovicích, kterou ale překonáváme všichni, něteří málem stylem „ruská ruleta“. Pokračujeme mírným stoupáním … stoupáním… a větším stoupáním … až konečně dosahujeme odbočky na jetřichovicko. Jsme na vrcholu… i blaha. Počasí je super, vítr ustal , slunce nepálí ale jen hřeje, stoupání je za námi, jede se skvěle a čeká nás jen povozeníčko. A kdyby jen to. Předbíhat ale nebudeme.
Prozatím nás to veze voňavými lesy, samo a bez šlapání, až se ani nechce zastavit. Přesto to ale uděláme a převádíme kola z asfaltky, kolem závory na odbočující lesní pěšinu, která se jako málo ojetá, klikatí mezi borovicemi. Její notně zvlněný terén je ale děčíňákům málo a nutí nás táhnout bicykly mezi stromy. Jejich zvrácený houbařský vkus, brát si místo košíku do lesa kolo, se po chvíli vysvětluje. Na tajném, těžko přístupném místě, je v pískovcové skále ukrytá malá chaloupka s ohništěm. Parkujeme tedy kola ke stromu a sbíráme klacíky na oheň. Ten Petrovi chytá na první sirku a dým z čmoudícího dřeva smolnatých borovic, odhání nenávratně hejna hmyzu, který jediný dosud kazil tu pohádkovou idylku. Petr přikládá, Vlasta a Stáňa vybalují provinat dovazený Lukášem, který zatím špičatí klacíky. Bude se opíkat! Co na tom že je téměř pravé poledne. Ohýnek vesele praská a jeho plamínky se mihotají i v paprscích slunce. Všechno tu voní lesem, dřevem, dýmem, opékanými buřtíky i praženými toasty plněnými šunkou sýrem a kečupem, které když se napraží krátce nad plamenem a pojídají s právě upečeným buřtem, tak to všechno křupe a v puse se přitom lahodně slévá teplá chuť štavnaté uzeniny a rozteklého prouzeného sýra… To nejde docea dost dobře popsat… poslintal bych si totiž klávesnici. Takže to shrňme tak, že v tomhle ohledu to děčíňáci opravdu vychytali , lesní lahůdka si zasloužila odměnu a Lukáš pak celý den za dodaný proviant už nemusel platit pivo.
A když už pak plamínky ustaly a jen žhavý popel sálal ten správný grilovací žár, držela nad ním nervozně svůj buřt už jen Stáňa, která trvala na tom, že chce černocha, který se od kusu dřevěného uhlí odlišuje snad jen tou vůní a odškvařeným tukem. Petr tedy rozfoukává nové plameny a s opálenou kšiltovkou, obočím a celým ksichtem umožní Stáně dopéct její škvarek. No a protože oheň po přiložení opět vesele plápolá, dáváme další konzumační várku . A zase! Buřtíky, šťavnaté touasty se sýrem a kečupem … kolem jen ten les…. a vůně…. Mňám, to už stačí, víc se do nás nevejde. Zažíváme a lenivě skomíráme skoro jako ten ohýnek. Vlasta vytahuje odkudsi ze skrýše plechový „notebook“ což je pouzdro podobného tvaru, ve kterém se po otevření objeví „book“ čili kniha a to návštěvní, do které se tužkou zvěčňujeme jako Beer Bikers Club v zastoupení dvou týmů. Ještě závěrečná fotka, uhasit ohniště a pak zpět ke strojům. Lesní zátiší opouštíme líně a v sedě na kolech, na která hupneme už mezi stromy, mezi kterými nevede ani pěšinka, takže sjezd je trošku adrenalin, nicméně nám drncavý terén alespoň pomůže srovnat tu lahůdku v žaludcích. Nikdo z nás nevrhl ani se nepřevrhl a tak jsme po chvilce opět na lesní cestě a za chvilku už za závorou a zpět na asfaltu. Zanecháváme za sebou to kouzelné místo kde jsme poobědvali… ale teď to právě proto chce dobré pivko.
Pivu vstříc vyrážíme odbočkou na nejbližším rozcestí směr staré Oleška, kde na nás hned za zatáčkou doprava blejskne hladinka za hrází, kterou objedeme a lehce vystoupáme serpentinou až k vysílači na vrcholu. Od něj pak už jen kousek, projedeme vesničkou a mineme pár kempů, aby se nám po průjezdu krátkou alejkou , otevřela další, tentokrát mnohem věší hladinka staré Olešky, ozdobená bílými vlnkami a labuťěmi. Objíždíme vodní plochu zčásti lemovanou zábradlím a zčásti posečeným trávníkem s lavičkami a parkujeme pod mohutnou markýzou u místní kempařské restaurace, jejíž personál už děčíňáky pamatuje, takže pivko je za chvilku na stole. Kolem je docela živo, protože tu právě pobývá nějaká škola se spoustou maldých děvčat. Paradoxně jedinou kočku nakonec ale k sobě přitáhla Stáňa, ke které se přilísala černá chlupatice, instinktivně zřejmě cítící, že černou má ten den Stáňule v oblibě. Dali jsme si desítku, ale bůh ví co to bylo a z čeho to bylo nebo co v tom bylo… výsledek byl ten, že jsme nechali kočky kočkama a přísahali na hlavu Lukášovi kačenky… s následným meleme meleme kávu, pro dědka i bábu…
Když jsme měli namleto a zaplaceno, přesunuli jsme se kousek zpátky k vodě, kde Luki nechal svou kačenku proplavat. A protože ta se koupala, napadlo Petra přísahat na tu bílou kačenku… labuť, která provokativně žrala trávu přímo u našich kol. S tou byl Petr kamarád, protože mu už předtím žrala z ruky jeden ze sendvičů se sýrem… což jsme ale nevyfotili , protože Stáňa po labuti „hodila“ svým kolem. Labuť táta následně zapózoval v obranném dinosauřím postoji, protože s labutí mámou tam měli několik labuťátek dětí. Mezi nima Luki s kačenkou na provázku … Nakonec ho radši vytáhnul a zamotal. S kačenkou na nosiči a popěvkem jéééé-je-je je, všechno se nám otevírá, pak vjíždíme do uzavřené slepé cesty, kam jsme se následně zamotali všichni. Mezi chaloupkama za podezřelých pohledů místních obyvatel a štěkotu psisek, jsme nakonec polomrtví smíchy vybloudili ven.
Po dosažení druhé Nové Olešky a shlédnutí pomníku padlého letadla, zvážli jsme situaci, zda si dát ještě další část cesty přes Růžovku … nebo pivo. Volba byla jasně sportovní a tak jsme vyjeli a s vervou šlápli do pedálů vstříc nejbližší hospodě. Hned dvě po sobě byly ale zavřené , takže nakonec jsme dojeli až do Děčína, do samého centra starého města. Stáňu celou dobu chytala chuť na teplé lívance, bohužel cestou nebyl nikde ani blbej kravín, aby si na něj alespoň sáhla. Že by konečně až teď? Hospůdky v podzámčí slibují splnit nejen toto přání, ale co kola? Silná touha po lívancích zmíněné bajkerky ale způsobuje, že se nám otevírá salónek „Zámecké Kavárny“ kam nás neuvěřitelně ochotná paní kavárnice zve i s našimi stroji. Parkujeme tedy v salonku a usedáme do klidné zahrádky ke kulatému stolečku, kde je nám v koutku po chvilce velmi dobře. Palačinky se zmrzlinou a káva jdou k sobě výtečně, ale palačinky se zmrzlinou a pivo? I to ale někteří z výpravy podstoupí. Pivko je tu ovšem výtečné i samo o sobě a s velmi příznivou cenou . Nikomu z výpravy se proto nechce domů a nebýt už plánů na druhý den, asi bychom to s chutí protáhli. Nakonec si alespoň slibujeme nějakou další akci i na více dní s přespáním … a kdyby kačenka nebyla zrovna s kolem v salonku , přísahali bychom na to… Chtě nechtě nakonec opouštíme milou paní hostinskou, která nám ještě na závěr ochotně cvakne společnou fotku. I my si ji na oplátku zvěčníme a pak vyjíždíme skrze prosluněné staré město na poslední krátký společný úsek trasy.
Jak v dívčí válce, vede nás udatná Vlasta v čele jízdy zpět přes děčínský most a svým pravidelným pískavým navigačním signálem, které způsobuje její špatně promazané kolo, si připomíná přezdívku Sputnik. U Tesca, kde naše výprava začla, tak i končí. Poslední foto. A pak domů. Děčíňáci do Březin, ústečáci podé Labe vstříc krajskému městu. Tahle akce se povedla. Fakt nekecám . Přísahám na kačenku ;-)
Za Beer Bikers Club
Petr

FB stránky Beer Bikers Club - https://www.facebook.com/BeerBikersClub
46 fotek, 30.7.2010, 118 zobrazení
Na pár dní vyrážíme na do NP Podyjí a jeho okolí. Po večerním příjezdu kempujeme v obci Havraníky a hned druhý den ráno vyrážíme na výlet do východní části parku. Máme před sebou přibližně 27 km a naše kroky nás vedou přes Havranické vřesoviště, na kterém roste řada vzácných teplomilných kytiček, pod vinici Šobes, kde si užíváme visutých mostů. Překračujeme řeku Dyji, pozorujeme páreček ještěrek zelených a užíváme si ticha habrových doubrav. Přes Mločí údolí se dostáváme na vyhlídku Králův stolec a netrvá dlouho a jsme ve Znojmě, kde okukujeme rotundu sv. Kateřiny a vydáváme se na zpáteční cestu podél vodní nádrže Znojmo. Na vyhlídce Sealsfieldův kámen nás dohánějí černá mračna a my spěcháme na Staré vinice, kde po dlouhém výletu zaslouženě dáváme pauzu a degustujeme místní lahodná vína. Na zbylé dva dny se přesouváme dokempu v Šatově. V pátek ráno stále prší, a tak měníme plány a navštěvujeme malovaný sklípek v Šatově, Vranov nad Dyjí a jeho zámek, památník Železné opony u Čížova a Znojmo. Večer vyrážíme za skleničkou vína a shodou náhod se dostáváme do příjemné společnosti v jednom ze soukromých sklípků, kde ochutnáváme výborné vína. V sobotu ráno balíme a přejíždíme na oslavu do Velké nad Veličkou. Moc vydařená akce a doufám, že se sem jednou znovu podíváme!
57 fotek, květen 2013 až září 2015, 123 zobrazení
Krásy J Francie , kraj Provence.- přednáška s projekcí v komunitním centru pro seniory CHSG v Ostravě - Zábřehu, Čujkovova 40a

Modrofialové řádky sladce vonící levandule, světle zelené středomořské křoviny, olivové hájky, blankytné nebe - tak vypadá Provence . A také hluboké strže Verdonu s tyrkysovou vodou, divoký kaňon Ardéche , lučiny a rákosiny v Camargue , kde žijí divocí koně a plameňáci, oranžové skály Roussillonu, gotické město Avignon, bělostné hřebeny Les Alpilles, kamenné vesničky, městečka s antickými a románskými památkami, lokality na seznamu UNESCO... Na středověkém hradě Les Baux kdysi zněly zpěvy trubadúrů a u vyvěračky Fontaine de Vaucluse sníval Francesco Petrarca o Lauře, van Gogh s nadšením maloval krajinu kolem Arles a Cézanne zase okolí Aix-en- Provence . A nemůžeme vynechat ani dobrá vína ani vůni levandule a provensálských bylinek.

Co je možno si prohlédnout během týdne :

Provence - nejkrásnější kraj jižní Francie. Příjezd k římskému akvaduktu PONT DU GARD (UNESCO), zastávka. Pokračování do AVIGNONU (UNESCO) jednoho z nejvíce fascinujících měst jižní Francie. Možnost návštěvy rozlehlého Papežského paláce i opěvovaného mostu St. Bénézet.
Dopoledne prohlídka města NIMES, důležité křižovatky starověkého světa se spoustou římských památek. Odpoledne přejezd do oblasti NP CAMARGUE - široké delty řeky Rhony, kde můžeme pozorovat malé bílé camargueské koně, černé býky a hejna plameňáků. Zastávka v městečkách AIGUES-MORTES a poutním STE-MARIES-DE-LA-MER.
k nejúžasnějším románským cisterciáckým klášterům ve Francii. Před opatstvím se prostírají rozsáhlá levandulová pole. Závěr dne bude věnován FONTAINE-DE-VAUCLUSE, kde hlavním turistickým lákadlem je pramen řeky Sorgue, nejmohutnější vyvěračka ve Francii. Město je známé též pobytem Petrarcy, který zde snil o své Lauře. Jemu je také věnováno jedno ze zdejších muzeí.

Gastronomie Provence

Gastronomie Provence je založena na olivovém oleji , zelených bylinkách (provensálském koření), citronech, rajčatech a česneku. Těchto 5 základních surovin najdete v každém provensálském jídle. V Provence se jinak hodně jedí ryby a plody moře, ale i maso v lehčích úpravách a čerstvé sýry často kozí a spousta salátů. Na poznávacích zájezdech do Provence se jistě najde příležitost seznámit se s touhle chutnou a zdravou kucbyní.

Vína z Provence

Vína z Provence sice nejsou známá tolik jako příroda a památky téhle krásné oblasti, rozhodně však stojí za to se s nimi seznámit, nejlépe na poznávacích zájezdech do Provence . Najdeme tu např. známé apelace Bandol, Côtes de Provence či Cassis a různé vzácné odrůdy. Růžová vína z Provence jsou sama o sobě pojem.

Přednášející : Pavel Troup

Foto: Hana Papežová, fotografka, galeristka
3 fotky, 28.8.2012, 90 zobrazení
______________________ Původní zpráva: ________________________
> Od: "Jiří Kareš"
> Komu: ,
> Datum: 10.02.2011 02:30
> Předmět: fotky,kultura,news
>
Ahoj,Mirko,zdá se,že seznam aspoň dobouodezvy i přes fotky funguje nohem líp. Posílám Ti vlastně v podstatě jediný,co mám (další,hlavně,jak to vypadáí vgarsonce -musím přetahat z mobilu-a taky z duch.posle.semináře s tím šamanem blízko naší chaty,zkusím jindy). Všechny jsou focený v tý klubovně Mostů,jak jsem tam ve Fokusu těch 5 let dělal. Ta,co pije uprostřed na tý 3.f.(Petra),byla mou sex.přítelk. 8 let. Ta vlevo(Milada),je už asi 5 let mou bývalou kolegyní z tý 3/4 roční práce ve skupině UžUž. A je tou duchovní přítelkyní,kamarádkou. Vlastně jedinou,s kterou ještě udržuju kontakt-hlavně telefonický...Bohužel,obdobně jako Ty či jiné z mýho okolí,si už 3.rokem nechce hledat chlapa. A nejsem v tom doufám já osobně - u žádný z nich. I když samozřejmě se sovbě vůbec na těch fotkách nelíbím-ale co naděláš. Bylo to v době,kdy jsme měli akci v rámci o.s.Vida(jak jsem tam dva roky přednášel o
DN. Dělaj taky poradenství s DN v rámci videocenter-viz vidacentrum.cz).

Já marně prodávám Becka. Hrozí mně opětovně inspektorem,exekucí-jsou to svině. Volali z tajnýho č. Ten inspektor po těch lidech vůbec nechodí. Při zpoždění s jednou platbou na ten pronajatej vařič (1150 měs.) se snažej napočítat 5250 smluvní pokutu,pak to po týdnu zdvojnásobí...Vůbec na to neupozornili na akci. Inspektor nechodí,nenechává  lísteček. Jen obecně napíšou,že zde byl. Že jsem měl být celý odpoledne doma. Pak když jsem jí vola,tzv. asistentce,zda ještě posl.hodinu odpoledne přijde,tak řekla že je v terémnu. A že se s ním nemůže spojit. To tajný č.,že maj tak nastavený. prostudoval jsem podrobně smlouvu(bohužel,teď zas nemůžu ver svým bordelu najít)-a zjistil,že to na mě vlastně zkoušej. A zaplatil jen to,co měl. A oni se na 3 měsíce stáhli. Teď najeli znovu. Na webovkách nemaj kloudný kontakty. Např. kam psát stížnosti apod. - to je Beck International - tak mě vlastně už podruhý n
astartovali na stížnost u nich i veřejnou - snad to aspoň teď dotáhnu dokonce...ale jsem vastně u nich zaměstanej zatím na dohodu jako testovač výrobků (Int.) a zájezdů.(Reisen)..(obdobně Beck Reisen zase zkouší v rozporu se smlouvou na mě hodit na zájezd o 3 tácy víc uza 1lůžk.pokoj-i když jsem to nepodepsal...). Takže budu chtít vrátit zálohu a končím s nimi-přesto,že 6d. zájezd do Dolomitů za 5 táců by moh bejt fajn). A recenze maj výborný...
S 1měs. nájmem mně snad u Actonu ještě počkaj(i když po 1/4 roce teď poslali složenku,kde to chtěli 3300 do 15.1.zaplatiti). (. Elektřinu mám rozlouženou do 3 splátek po 500. Ve Vodafonu jsou úžasný - počkaj. Po 3 měs.napsali varování - měl jsem jen omezený sl. směrem ke mně-plqtbu za 2 měs. 1900. A teď když jsem je prosil o odklad,tak mně poděkovali,že se to snažím řešit. (já moh zaplatit jen 750-třetinu). A domluvioli jsme se spolu,že zatím to nebudou navyšovat či posílat právníkům-ale ještě to prosdloužej o dalších 14 dní-po braní důchodu. A připočetli jen jeden paušýá 350. A ještě napsali SMS,ať nemám starost-že do tý doby aspoň ty služby ke mně nepřerušej(abych měl budíka a tel.č.. A pak že by to nenavýšili,ale že by to museli ten mobil vypnout úplně...
Tým Ombudsmana ČS jsou svině-samozřejmě závislí na ČS. Tak těm mám rozepsanej mail. A půjdu s tím za Ombudsmanem do Brana i asi do Černých ovcí...Taky v Sama doma byl od MF docela sympatickej chlýápek - mailová adresa na pomoc se spotřebit.úvěrama. Tak to taky zkusím. I se poradit s kolegy z vejšky-ekon.poradcema jedna dělá přímo v bance....

Ale do tý doby potřebuju nějak přijít k prachům- Na jednom účtu mám asi 75minus. V hotovosti 500. A na tom účtu  od HomeCreditu taky asi 500. Takže jedině na jídlo. A z PID to vše nesplatím ani náhodou.
Dušan to číslo nezrušil. Objevil se na Mostech. Prej Miladě(ta DCH..) řek,že se se mnou vyrovná. Už byl na Slovensku. Prej přivez prachy. Ale v pondělí místo za mnou šel jinam. A v úterý,když jsem mu volal - tak se zas prej zhroutil do 3.nemocnice-tentokrát na Bulovku,na interní. Źe se mu udělalo v po na stanici večer černo před očima(možná z tý cesty a vyřizování ty dva dny předtím).. A probudil se až tam. Takže vyšetřuhjoiu,snad od srdce. Dnes jsem ho chtěl navštívit. Ae nakonec jsem se na to vysral. A že prej zrovna chtěl vyzvednout(tak už snad nemá zablokovaný pin?). Ale že to v nemocnici(údajně?) nejde...Tak uvidíme. Ukazoval Miladě ty nový doklady. Tak možná mně úplně za nos nevodil. A třeba bude platit těch 10%,co jsem mu ještě dával i sobě naději - a zaplatí a snad i někdy zase pokecáme,jak jsi pslaa. Ale k sobě ho už nechci. Tu důvěru už u mě stejně značn ztratil. Spoleh na něj byl čím dál
menší....

Ještě ke kultuře. Viděl jsem teď to Město andělů, na Nově Cinema Anglická krása, toho Dejdarovýho Učitele tance. K tomu nějaký asi dvě něm. či GB dramata. A vlastně mně bylo ze všeho tak nějak hodně blbě. Téměř u všeho sbevražda,krutý násilí ve válkách(řádění rudých hord při obsazování něm.území na konci 2.svět.v.),hrozbas vzniku další fašist.ideologie(Náš vůdce). Nevyléčitelný nemoci. (naštěstí dnes jsem měl aspoň jako kulisu puštěnej ten dokument o komičce Jiráskový a pak ten f. z 67-toho Donutila-Sluha dvou pánů jsem si nepouštěl). Jo a k tomu docela otřesnej 1.díl katastrof.f. Smrtelná nákaza(podle mě moc dobře udělanej-i když proč zrovna nyní zase o viru ptačí chřipky,že? - díky za video-hodně drsný-tak to bude s naším zdrav-ím čím dál víc-skutečnost,hrozba. Uř zasedala Bezpečnostní Rada státu. Chtěj povolat i armádní doktory. Každej 4.gynekolog celkem podal výpověď).
A k tomu Smrtonosná past a Bruce Willis zachraňující svět před šílencema...

Od Fokusu mám průkazku do kina. Za 40 Kč na vybraný f.v podstatě 1x. za t. Velice kvalitní-do 2 kin,Světozorua aAera.
Před t. jsem byl na Další rok - myslím F.-o šťastným psycholog.páru před důchodem. A kolem nich se vodvíjej něšťastný osudy jejich známejch a kamarádů...A dnes jsem byl na velice zajímavým dalším tom nejnovějším Hřebejkovi- "Nevinnost". Klasika-scénář Jarchovský. (tuším,že i Kawasakiho růže je jeho-tu jsem viděl ještě v rámci 1 ze 3 rande venku zdarma v rámci Kinobusu - o mizerným psych.,STBácích. O emigraci. Líbilo se mně,že to nebylo vůbec černobílý. A ne takový jednoznačný vyústění). A tato Nevinnost - doktora,co dělal rehabilitaci a snad i operoval,obvinili ze zneužití nezletilý(14 3/4). Vyšetřoval to policajt,1.manžel o tý ženský,co měla toho doktora jako 2.manžela...A opět: hodně o vyhoření-zase u toho policajta. Hrál tam i Munzar...A zajímavej konec...(i Geislerová...). A zase mně z toho bylo celkově dost divně....Ale rád jsem to viděl-a vykopal jsem se ven,když bylo zas tak hezky....

P.S. Snad mně Seznam neskončí zase záhadnou občasnou chybnou Bad Gateway(nevíš,co by to mohlo dělat?).
A k těm registrům mně taky našel Břéťa (z tý bývalý práce) odkaz na stránky,kde se o tom speciálně diskutuje....

P.S2 - tak podruhý zkusím přidat fotky. Snad aspoň toto bude v pohodě. Doufám,že nebude u Tebe access denied. A ten mail z Centrumu asi přepošlu a dopíšu na Seznamu. Nějak mě to Centrum zas nasralo...Na delší maily ani na ty přílohy není nějak stavěný,,,,S tím soudem pošlu příště. A asi nahlídnu na Help. popř. začnu asi během zítřka s tou údržnou PC...

Tak se drž. A "modlise" ,aby to teď technicky prošlo...
281 fotek, září až listopad 2009, 341 zobrazení
V září jsem se rozhodl vypravit do místa zvaného Caňada de los Pájaros. Jestli jsem někdy tvrdil, že nejúžasnějším zoologickým zařízením, které jsem zatím navštívil, je holandský park pro opuštěné papoušky Veldhoven, který zlomil na mém webu rekord v návštěvnosti, pak Caňada de los Pájaros Veldhovenu slušně šlape na paty. Jedná se o první reintrodukční stanici na lysku hřebenatou (Fulica cristata) na světě a v současné době, tuším, i jediným místem v Evropě, kde se lyska hřebenatá množí v zajetí. Do Caňady mě doprovodil kamarád José Luis.

ZÁKLADNÍ IDEA PARKU
Toto místo vzniklo v roce 1986 v prostoru opuštěné štěrkovny. Její vlastník Plácido musel vlastníma rukama vybudovat celý park bez jakékoliv finanční podpory a tak tomu zůstalo až dodnes. Nečekejte tedy přepychové expozice, protože celý park žije pouze z příjmů od návštěvníků a fotografů. Park se sestává z několika rybníků, které v průběhu léta vysychají a i když jsem tam byl v období sucha, kdy tam je ptáků nejméně, i tak jsem byl šokován obrovskou denzitou ptactva.

Plácidovou velikou výhodou jsou dlouholeté zkušenosti z terénu. Tento člověk si zasloužil opravdu můj hluboký obdiv, protože druhy, které ve svém parku chová a některé z nich i množí, jsou opravdu velmi náročným oříškem. Za zmínku stojí i fakt, že na celý park je fyzicky úplně sám a pomáhá mu pouze jeho manželka Maribel – vše, co zde tedy uvidíte, je dílem dvou lidí. Když pominu tucty vrubozobých, brodivých a plameňáků, z nichž většina jsou polodivoké populace, zasloužil se o úspěšné vysazení více než 600 lysek hřebenatých do divočiny a úspěšně se podílí na introdukci jeřábů popelavých (Grus grus) v této části Andalusie. Z dalších druhů, které jsou v jeho zájmu, mohu jmenovat např. vrabce pokřovního (Passer hispaniolensis), volavku vlasatou (Ardeola ralloides), volavku červenou (Ardea purpurea), stepokura krásného (Pterocles alchata) a jiné. Park je ovšem plný opravdu velice vzácných evropských druhů. Pro udržení návštěvnosti a zvýšení atraktivty parku shání do prostorných expozic také mnohé exoty – najdete tu např. guana modrohrdlého (Pipile cumanensis), ibise bílé (Eudocimus albus) či původní divokou, nehybridizovanou formu pižmovky velké (Cairina moschata).

Pokud se budete pohybovat v prostoru okolo Coto Doňana, nezapomeňte navštívit toto úžasné místo, které sice není tak komerčně atraktivní jako Papegaaienpark Veldhoven, ale zato má v sobě obrovského ducha a je zde vidět dlouholetá tvrdá práce. Už z tohoto titulu u mě Caňada de los Pájaros pro tento rok vyhrává nad všemi ostatními zoologickými zahradami, které jsem viděl.

OFICIÁLNÍ STRÁNKY PARKU NAJDETE ZDE.

STRUČNĚ O LYSCE HŘEBENATÉ:
Lyska hřebenatá je afroevropský druh, který se v Evropě vyskytuje pouze ve Španělsku a je velmi vzácná. Vzhledem k možné záměně dochází občas k omylnému odstřelu mezi lyskami černými (Fulica atra), se kterými v zimním období tvoří smíšená hejna. V období hnízdění se chová kryptičtěji než lyska černá a má odlišnou vokalizaci.

***
In the September I decided to go to the place called Caňada de los Pájaros. If sometimes I said the most beautiful zoological institution I have ever seen is the holland parc for abandoned parrots Veldhoven which has broken the record of my visitors´ attendance so Caňada de los Pájaros is a very heavy rival for Veldhoven. It is the first reintroduction station on the Crested Coot (Fulica cristata) in the world and I think also currently the only place in Europe where the Crested Coot reproductS in the captivity. I was accompanied to Caňada by my friend José Luis.

BASIC IDEA OF THE PARC
This place was founded in 1986 in the space of the abandoned gravel-pit. Its owner Plácido had to built all the parc manually with no financial subvention and this state has stayed like this until now. Do not wait luxurious expositions because all the parc lives from the incomes of the visitors and the photographers. Parc is created of some ponds which get dry during the summer and despite of I was there in the period of dry when the number of the birds is the lowest, I was shocked by a huge density of birds.

Plácido´s biggest advantages are the long-term experiences from the field. This man has deserved my deep admiration because some species he breeds and some of them reproducts in the parc are very hard to maintain. I have to mention that he and his wife Maribel are the only employees of all the parc and all what you´ll see there is a piece of work of only two persons.

If I ignore lots of ducks, geese, storks and flamingos (mainly semiwild populations) he succesfully reintroduced more than 600 Crested Coots to the wild and he also have a succesful program of introduction of the Common Crane (Grus grus) in this part of Andalusia. Other species which are his targets of interest are e. g. Spanish Sparrow (Passer hispaniolensis), Squacco Heron (Ardeola ralloides), Purple Heron (Ardea purpurea), Pin-tailed Sandgrouse (Pterocles alchata) and others. The parc is really full of rare european bird species. To maintain the visitors´attendance he also looks for some exotic species to his spacious expositions – you can see here e. g. Blue-throated Piping-guan (Pipile cumanensis), American White Ibises (Eudocimus albus) or original non-hybridised Muscovy Ducks (Cairina moschata).

If you come to the Coto Doňana don´t forget to visit this extraordinary place which is not probably so comercially atractive as Papegaaienpark Veldhoven but has a great spirit inside and a lot of hard work is very visible here. Paying attention these things Caňada de los Pájaros wins for me in front of all other zoos I have seen this year.

OFFICIAL PARC WEBSITE YOU CAN FIND HERE

BRIEFLY ABOUT THE CRESTED COOT:
Crested Coot is the afroeuropean species which occurs in Europe in Spain only and is very rare here. Sometimes can be confused with the Eurasian Coot (Fulica atra) and is mistakenly shoot between the Eurasian Coots with which it creates the mixtured flocks during the winter. In its breeding period it is a more cryptic species with a different vocalisation.
49 fotek, červen až září 2014, 746 zobrazení | cestování, příroda, rodina-přátelé, zábava
ALB 592 - NORSKÝ FOTODENÍK

Konečně je tady první souhrnná fotozpráva z cesty do severního Norska a Švédska pořádaná CK Mundo ve spolupráci s rajče.cz ve dnech 10. až 27. července 2014. Úvodem bych chtěl touto cestou poděkovat všem těm z vás, kteří mi dali hlas a „dopustili“ tak uskutečnění této cesty, a moje velké díky patří samozřejmě i oběma organizátorům soutěže. Nemohu ani opomenout poděkování našim skvělým průvodcům Tomovi, Aničce a Honzíkovi, a také celé partě spolucestovatelů. Byla to skvělá parta, a to se i obrazilo na super pohodě během celého zájezdu – velké DÍKY

Chvilku trvalo, než jsem zpracoval všechny fotografie (a málo jich nebylo) do této podoby a mohl vám nabídnout tento fotodeník. Mimo úvodní a závěrečné fotografie je soubor složen z fotek, kde každá představuje další jedno samostatné album.
Tak, jak budou dílčí alba zveřejňována, bude u příslušné fotky v tomto albu vždy uveden jeho link. Pokusím se alba doprovázet i snad zajímavým textem a osobním poznáním, je na tom tedy ještě další trocha práce s popisem, ale to už bude dobré.

Přeji zájemcům dobré pobavení a prohlídku těch míst mýma očima

Půlnočním odjezdem z Prahy pro nás začala zajímavá cesta – překonání dvaceti rovnoběžek do téměř nejsevernějšího cíle určení – Nordkappu (jenom asi 3524 km). Symbolika nebyla dokonalá, protože jsme nejeli přes jižní část Prahy od Chuchle, kudy prochází 50. rovnoběžka, ale jen ze severního Černého Mostu

Náš první cíl byl polský přístav Świnoujście, kde nás čekal časově náročný trajekt do Istadu ve Švédsku – asi 7,5 hodiny. Bláhově jsem si myslel, že už přestalo to buzerování německé policie při průjezdu našich turistů jejich územím, ale nepřestalo. Kousek za hranicemi si nás vyhlédli, odvekli na svoje stanovišta, a tam nastala lustrace naštěstí jenom dokladů. Zažil jsem před časem, že se musely vyndat veškerá zavazadla a bus projížděl i skenerem. Zde na nás kamarádi z EU byli hodní, jenom takový nadhled "vyšší" rasy, který stále trvá - bohužel

Pro stručnost jenom přehled dalším míst naší mise v pořadí, jak se plánovalo, a jak se i stalo:

Kautokeino – Karasjok - NP Stabbursdalen – Útes Knivskjelodden - Nordkapp – Alta – Troms? - NP ?nderdalen - NP Abisko – Narvik – Henningsv?r - chata Munkebu – Reine – ? – NP Rago - Arctic Circle Centre – Stockholm a zpátky přes Helsingborg, Helsing?r, R?dbyhavn a Puttgarden do Prahy

Severní Skandinávie ohromuje svou arktickou exotikou naprosto odlišnou od zbytku Evropy. Pro zemi půlnočního slunce jsou typická stáda sobů, divoká nedotčená příroda, rozeklaná horská pásma, malebné rybářské vesnice a velké vzdálenosti, nezměrné rozlohy severské tajgy, lesotundry a tundry, průzračně čistá jezera a peřejnaté řeky. Často jsme jeli desítky kilometrů a nepotkali ani auto,ani obytné stavení, jen „prázdno“ s přírodou na plný plyn.

Pracně odzkoušené a vystajlované naše čelovky http://bele.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_pred_Norskem_zkouseli_celovku
nám byly prd platné, protože nám nedošlo, že je tam v tuto dobu půlnoční nezapadající slunce
– v Tromso od 20.5. do 22.7.a
na Nordkappu dokonce od 11.5. do 31.7.
Pro někoho to znamenalo problémy usnout – já takové naštěstí neměl.

Měl pravdu Tomáš, když říkal, že se nám po tom bude stýskat.
Měl pravdu pravdoucí – stýská se. a nejen po tom :-)
341 fotek, květen 2011, 736 zobrazení | cestování
Šumava 2011
(14.5.-21.5.)

Den první - 14.5. Horní Planá
Ve 12:55 jíž sedíme ve vlaku a netrpělivě čekáme zda náš vlak, v kterém sedíme, opravdu míří směr České Budějovice nebo Děčín. Naštěstí jedeme správně.
Do Budějovic jsme dorazily dřív než jsme čekali (ve stavu spánku) a před námi byla 2 hodinová vyhlídková jízda až do Horní Plané.
Kemp jsme našli snadno. Postavily si stan blízko vody a šli na pivečko. Mia si našla opět kamaráda, který jí konečně unavil. Je nádherné počasí, prostředí kolem Lipna je velice pěkné avšak máme obavy z počasí, které nás zastihne večer. Blíží se bouřka.
Uléháme po deváté hodině s přáním, ať se vzbudíme do suchého slunného dne.

Den druhý – 15.5. Horní Planá – nocoviště Pod Plešným jezerem
Je 6 hodin ráno a akční Olda zavelí vstávat. Venku prší od půlnoci a déšť neustává. Stan noc přečkal pouze s malými problémy (stan je z Tesca za 990,-).
V 7:30 se plavíme přes Lipno přívozem, který stojí 20 Kč za dvě osoby. Poté jsme se vydali po zelené kolem Lhotského Vrchu na Huťský Dvůr. Dále podél Schwanzerberského Kanálu a Medvědího Potoka až na Tokaniště 1040 m.n.m. Dále po červené na vrchol Smrčina 1338 m.n.m. a na Hraničník 1283 m.n.m. a ostře dolů na Studničkou 1160 m.n.m. až na Hraniční přechod. Poté dolů po modré k sezónnímu kiosku (který je samozřejmě zavřený) a dále po zelené na nouzové nocoviště, které je u rozcestníku Jezerní stezka, kam dorazíme zhruba ve 14:30. Vše rychle sušíme a vydatně večeříme kuře na paprice od Maggi (vaří se 5 minut a zasytí dva lidi).

Nouzové nocoviště Pod Plešným jezerem
Vybavení: 2 x toi toi, 2 x krytý stůl, 2 x venkovní stůl s lavičkami. Místo zhruba pro 10 malých stanů. Terén se skládá z jehličí a pilin. Je sice fajn, že nezadržuje vodu, ale špatně se vpichují kolíky.
Krajina kolem nocoviště je pokácený les.

Nachozeno: 20,3 km, převýšení 478 m.n.m., průměrná rychlost 2,9 km, celkový čas výletu 7h a počasí ranní déšť, který kolem desáté hodiny ustává avšak sluníčko nevychází, teplota kolem 8 stupňů (Olda slyší hromy, ale jsou to letadla ?

Den třetí – 16.5. Nocoviště Pod Plešným jezerem – nocoviště U Strážného
V 5 hodin ráno zvoní budík a my již probuzení od psa vstáváme do chladného dne. O to větší je naše překvapení když vylezeme ze stanu a před námi vychází sluníčko na čistě modrou oblohu. Když se podíváme směrem k nížinám vidíme, že tam je oblačno a zataženo zatím co nad Plechým se rozevírá čistě modrá obloha. Snídáme horkou kávu se sušenkami, balíme a po půl sedmé vyrážíme k Plešnému jezeru cca 2,5 km. Hned od začátku jdeme do kopce…
Po kratším stoupání přicházíme k Plešnému jezeru a zde zjišťujeme, že cesta na Plechý je na vlastní nebezpečí. Není turisticky značená zato cestu provází Datel, který informuje o pralese, kterým jdeme nahoru směr Plechý, kdo v něm žije a kdo mu škodí. Cesta je co do výhledů moc pěkná, ale náročnost značná. Stoupání je po kamenech lesem, později mezi mrtvými stromy, které se vyskytují po celé Šumavě díky kůrovci. Docházíme k Stifflerovu pomníku s krásným výhledem na Lipno a Plešné jezero. Po jednom kilometru rovinky docházíme na vrchol Plechý. Výhled není dobrý, protože Rakousko je zahaleno pod přikrývkou mraků. Po nepříliš dobře značené cestě mírně klesáme a nečekaně hned potom stoupáme k Trojmezí, kde se schází hranice tří států (Rakousko, Německo a Čechy). Dál pokračujeme přes Třístolečník, kde potkáváme naše první 3 turisty (jsou to Němci, kteří nás tak dokonale zmatou až začneme klesat po špatné cestě). Po záchraně GPS navigací, se vracíme a klesáme po červené dolů až k Rosenauerově nádržce, kde doplňujeme zásoby vody. Cestou se kazí počasí a mírně mokneme. Před Novým Údolím pršet přestává a my jemně znechuceni tímto místem pokračujeme po červené. Cestou nás už přepadne velký hlad a proto vybalíme karimatku a uprostřed cesty obědváme na karimatce (vyruší nás samozřejmě auto lesní stráže ). Po jídle pokračujeme po červené loukami a pastvinami přičemž nám na cestu svítí sluníčko až docházíme na rozcestí Mlaka, kde se napojujeme na asfaltovou cestu po které docházíme až k mezistátní silnici u hraničního přechodu Strážný, kterou podcházíme podchodem.
Potkáváme jednu zmatenou a jednoho opilého německého turistu a naše snaha poradit jim jak se dostat na autobus je zbytečná a proto pokračujeme dále na nouzové nocoviště Strážný. Docházíme na něj kolem 17:30 po lesní cestě. Stavíme stan, večeříme a usínáme posilněni čajíkem s rumem.

Nouzové nocoviště Strážný
Vybavení: 2 x toi toi, 1 x nekrytý stůl s lavičkami
Místo zhruba pro 8 stanů. Kolem nocoviště je les a výhled na kopce. Terén se skládá z hlíny pod kterou je vrstva štěrku. Kolíky nejdou vůbec zapíchnout. Navíc při bezvětří je silně slyšet hluk ze silnice a jako poslední mínus je třeba uvést, že půl kilometru od nocoviště je benzinová pumpa.

Nachozeno: 30,2 km, převýšení 809 m.n.m., průměrná rychlost 2,8 km, celkový čas 10:40 a počasí bylo slunečné s jednou přeháňkou s kroupy a postupně přibývali na modrém nebi mráčky

Den čtvrtý – 17.5. Nocoviště U Strážného - Modrava
Automaticky se již oba budíme v 5 hodin ráno. Sbalíme stan, rychle slupneme musli tyčinku a v 6:15 vyrážíme směr Bučina. Svaly již o sobě dávají vědět a proto zmírňujeme tempo na 4 km/h ?. Cesta vede místy lesem a místy loukami. Nebe je od rána zatažené. Cesta vede přes Točnou a Žďárek, kde jemně stoupá cesta. Stejným terénem postupujeme až na Knížecí Pláně odkud mezi pastvinami plnými pasoucích se krav stoupáme až na rozcestí Bučina. Vzpomínáme na loňské nocování a pokrčujeme vzhůru až do sedla pod vrcholem Stráž. Dále pokračujeme k rozcestí Pod černou horou kde bohužel zjišťujeme, že Černá hora je zavřená z důvodu kácení stromů. S mírně zhoršenou náladou usedáme na odpočinek u Pramene Vltavy. Zde si vaříme oběd a doplňujeme vodu. Volíme novou trasu, která se prodlužuje o sedm kilometrů přes Kvildu. Po modré a bohužel po asfaltové cestě jdeme podle
Teplé Vltavy až do Kvildy, kde navštěvujeme jediné potraviny a nakupujeme jen to nejdůležitější: chleba, piškoty pro pejska a rum. V infocentru kupujeme pohled a poté stoupáme po žluté až na Březovou horu, kde poprvé potkáváme sluníčko a přes Filipovu Huť, s bolestmi nohou dorážíme na vytouženou Modravu do hostince Zlatá Stezka (nedávat si už nikdy hermelín s brusinkami), který si pamatujeme z loňska. Po 3 pivech se setkáváme s přáteli Luďkem a Líbou. Kolem šesté večer vyrážíme směr nouzové nocoviště. V této době již na nás opět svítí sluníčko a my stavíme stan a večeříme. Poté si koupeme
nohy v Roklanském potoku, hrajeme karty a pijeme rum při západu slunce. Jaká romantika ?

Nouzové nocoviště Modrava
Vybavení: 2 x toi toi , 1 x nekrytý stůl s lavičkami.
Místo u Roklanského potoka je velmi pěkné, ale pro stavění stanu je nevhodné díky nerovnostem terénu. Pohodlně si dovedu představit max.3 stany, nepohodlně 8. Kolíky na rozdíl od předchozích nocovišť jdou dobře zapíchnout.
Cedule upozorňující na nouzové nocoviště je včas a viditelně umístěna na rozcestníku bohužel však nocoviště tak jasně vidět není. Je vzdáleno od toi toi přibližně 100 metrů za stromy.

Nachozeno: 34,1 km, převýšení 565 m.n.m., průměrná rychlost 3,3 km, celkový čas 10:15
Od rána zamračené nebe, sluníčko vychází kolem druhé hodiny a svítí tak do tří a znovu se objeví až kolem šesté hodiny.

Den pátý 18.5. Modrava – Vojetice (Petrovice)
Vstáváme jako obvykle v 5 hodin ráno. Poměrně bolaví vylézáme ze stanu a jako překvapení je pro nás modrá obloha, ale bohužel i zima od Roklanského potoka. V 6:30 vyrážíme podél Roklanského potoka po červené, na rozdíl od loňského roku jdeme po této trase sami. Na rozcestníku Javoří pila se napojujeme na modrou a stoupáme pod vrchol Oblíku. Po hřebeni dále mírně klesáme a odpočíváme na slunném plácku, kde zjišťujeme, že sluníčko již má sílu. Dále klesáme stále po asfaltové cestě na Novou Studnici, Velký bor až k řece Křemelné. Přecházíme most a s vyděšením koukáme na kopec před námi, Křemelná nad stejnojmennou řekou, což je zároveň dopadová plocha střel z bývalé střelnice a proto se nemůžeme hnout z cesty ani na metr kvůli nevybuchlým střelám.
Po silnici pokračujeme až k rozcestí u Malého Babylonu. Odtud po modré kolem vrcholu Jakubice a Hamižná. Po cestě lesem docházíme do Hartmanic, kde dokupujeme vodu a přes město míříme směr Petrovice. Asfaltová cesta končí u rozcestí Krušec a začíná polní cesta, kde dáváme přestávku po které zjišťujeme, že jsme již velice vyčerpaní. Na konci pole si nejsme jisti jak dál. Žlutá vede přes soukromý pozemek, který je uzavřen závorami. Jsme moc unavení na vymýšlení jiné trasy a proto zvedáme závory a jdeme dále po žluté (kolem vyházeného hnoje). Za vesnicí, ale žlutou ztrácíme díky nepřesnému značení. Jdeme proto směr Petrovice neznačenou lesní cestou. Na žlutou opět narážíme před obcí Jiřičná. Za vesnicí stoupáme na Hrnčíř a dále po žluté polem až k rozcestí, kde se vydáváme na vlastní pěst jinou lesní cestou, která nás dovádí až do vysněných Vojetic ke Štěpánovi.

Kemp U Štěpána
Kemp na první pohled překvapí hlavně dámy. Vidíme umyvadla, kadibudky, ale nevidíme žádné sprchy. Naštěstí při ukázce kempu od servírky jsme informováni, že sprchy jsou schované vzadu za domem na dvoře. Jsou nově zrekonstruované.
Místo na kempování je rovná travnatá plocha pro cca 40 stanů a je zde ještě jedna plocha také pro cca 20 stanů. Kolíky jsou zapíchnout velmi dobře. Jsou zde 3 stoly s lavičkami.
Okolí kempu je krásné. Nad námi se pasou kravičky s telátky a za nimi je les. Kemp je obehnán křovím.

Restaurace U Štěpána
Hned při příchodu nás zarmoutí zpráva, že zrovna v této době nemají pivo Svijany a tak si dáváme na zahájení chuti Plzeň. Postavíme stan, vykoupeme se a jdeme přibližně 20 m, do restaurace. Sedíme na nově postavené prosklené terase. Postupně přichází 10 hokejistů z Plzně a dalších 10 hostů. Bohužel zjišťujeme, že pozměnili menu a již tam není steak ze svíčkové na který se celý rok Veronika těšila a tak si vybírá Rumpsteak na slanině, cibuli a faz
617 fotek a 27 videí, jaro 2015, 269 zobrazení
Duo Access v Albánii
Možná se to zdá divné, že se stále vracím do jedné země, ale má to své důvody. Albánie je země jako stvořená pro nás čtyřkolkáře. Nádherná rozmanitá příroda, vysoké hory, hluboké kaňony, dlouhé písečné pláže, opuštěné parky, kde potkáte maximálně své kolegy na motorkách. Lidé příjemní, hned si s vámi pořizují selfie a policisté, když je míjíte, vám salutují. Pro nás v Čechách to zní jako sci-fi, ale je to tak. Vytýčil jsem několik cílů, které jsme chtěli dosáhnout, aby to nebylo jen tak nesmyslné ježdění.
Vyrážíme večer 24.4. ve složení: zatím expedicí nepolíbený Fanda a já s Vladí na Access Max 750 LT, zkušený matador Pačenko s Petrou na Yamaha Grizzly 700, ostřílený pohodář Václav na Polaris 800 X2 a sportkař tělem i duší Milan na Suzuki 400 LT.
Po osmnácti hodinách dorážíme na místo. Kemp na Skadarském jezeře v Černé Hoře navštěvujeme pravidelně. Je to dobrá základna. Hlídá to tam Čech Riky a kdyby se nám něco na cestách Albánií stalo sedne do auta a přijede pro nás. To je pomoc k nezaplacení, kterou jsme naštěstí zatím nikdy nemuseli využít. Naložíme čtyřkolky bagáží a jdeme na kutě. Čeká nás 2 000 km za 11 dní v sedle čtyřkolky.
2. den ráno dotankujeme a bereme směr hranice. Překvapila nás dlouhá fronta, ale za necelou hodinu jsme v Albánii. Kousek za čárou v městečku Koplik bereme útokem bankomat, prodejnu sim karet a supermarket, kde kupujeme něco na večerní seznamovačku u ohýnku. Navštěvujeme turistický komplex, kde kromě jezírek s rybami měli i páreček medvědů. U poslední benzínky dotankujeme a jedeme do pohoří Kushen. Kde to jen jde, jsou malá políčka. V řečišti rozvineme tábor a upečeme si dobrotu. Kvákání žab nás doprovázelo až do rána.
3. den: V jedné horské vesničce vidíme kombajn. Na sekání obilí ho asi nemají, protože políčka tu mají malá a nepřístupná. Budou ho nejspíše používat jako mlátičku. Míříme dál, směr park Lura. Těsně před ním odbočíme a pokračujeme dál horami. Na vrcholcích parku leží sníh, a už jednou před lety jsem skrze něj jel, tak zkouším novou cestu, která také šplhá k vrcholu, kde se brodíme sněhem. Otočím se a Venca nikde. Vracíme se k němu. Čtyřkolka stávkuje. Nechutná jí zdejší benzín a tak jí dopuje aditivami. To už jí šmakuje a můžeme pokračovat. Vrcholek překonáme a za ním se spouštíme do údolí. Po dvouhodinovém sjezdu dotankovávam z vlastních zásob a rozmýšlíme se, jestli se odklonit od trasy a dojet k benzínce nebo pokračovat a věřit že něco potkáme. Adrenalin vyhrál a pokračujeme dál do hor. Při soumraku na jedné pastvině u hučícího potůčku rozbalujeme tábor. Z dálky slyšíme projíždět auto. Je to „prezident“ místní oblasti. Alespoň to tvrdí. Vítá nás, potřásá si s námi rukou, pořizují si s námi fotky a mírně pod vlivem mizí za kopci. Tentokrát nám společnost přes noc dělá kukačka.
4.den: Po nočním dešti s rozbřeskem přichází sluníčko, které nám, než dosnídáme vysuší stany. Pro dnešní den máme za cíl jezero Ohrid. Výjezdu a sjezdů je tu dost. Počasí nás stále honí. Půl dne mu úspěšně ujíždíme, ale nakonec musíme do pláštěnek. Dvacet km před cílem nás zastaví divoký potok. Prvotní nápad, že jeho dno zaházíme balvany, po kterých přijedeme, se rozplynul. Proud valící se vody z vodopádu nám je bere. Přihlížející domorodci nám ukazují kudy to máme objet, ale na silnici se nám nechce. Bohužel to jinak nejde. Teď už neprší, ale rovnou chčije. Silnice je tak kluzká, že všechny zatáčky jedeme driftem. V jedné zatáčce to zkusil i místní domorodec s autem a rovnou do kamionu. Dlouhou frontu elegantně předjíždíme. Za doprovodu deště dojíždíme do dnešního cíle. V hotelové restauraci u jezera Ohrid si jak jinak dáváme ryby. Aby nám lépe chutnalo pouští nám české písničky.
5. den je ve znamení deště. Hned od rána oblékáme nepromok. Dotankujeme vše co jde a šplháme do hor. S přibývající nadmořskou výškou přituhuje. Sesunuté svahy, spadané kamení, vše nějak dáváme. Zastavuje nás vodopád valící se přes cestu. Klackem zjišťujeme hloubku. Postupně jeden po druhém ho překonáváme. Sportku pro jistotu bereme na kurtu. Příroda nás zkouší. O kus dál popadané stromy. I s těmi si poradíme. Těsně před vrcholem nás zastavuje mokrý sníh. Po půl hodině prokousávání hledáme jinou cestu. Musíme zpět 30 km na rozcestí a překonat hřeben jinde. I tam šplháme vysoko. Cestou potkáváme dřevorubce, kteří čistí cestu od padlých stromů. Kus nad nimi už si zase musíme poradit sami. Konečně jsme na hřebeni, kde nás zase čeká sníh a mlha. Jdu se projít a zjistit jestli to půjde. Sníh směrem z kopce dáme, ale na rovinkách v zatáčce je místy nafoukáno i přes metr. To by nás zastavilo a zpět by to byl horor. Kempovat tu nebo se vrátit zpátky do hotelu? Cesta zpět až k asfaltové silnici nás stejně nemine a od ní je to na hotel už jen 15 km. Za soumraku dotankujeme a vracíme se zpět. Na hotel odkud jsme ráno vyjeli jsme dorazili za tmy a za sebou krásných těžkých 200 km.
6. den: Sluníčko nás tahá z pelechů dřív než chceme. Dnes nás čeká objet pohoří M. Shpatco. Včera se nám ho ani na druhý pokus nepovedlo překonat. Před snídaní ještě opláchneme čtyřkolky. Dofoukneme pneumatiky na asfalt. Je škoda je sjíždět a vyrážíme. Sportce se koupel nelíbila a baterka už nemá šťávu. Beru jí za sebe na kurtu, než vyschne voda někde v kabeláži. Po cestě se zastavíme v jedné vesničce na zdejších trzích. Oběd dáváme pod hradbami starého města Elbasan. Po 200 km objížďce jsme zpět na trase pouhých 5 km od místa, kde nás včera zastavil sníh. Vyjíždíme do jednoho průsmyku Tomorr, kde ovšem je závora s ostrahou. Na ceduli je povolen vjezd od 18:00 – 6:00 hod. Musíme hoďku a půl počkat. Ostraha je neoblomná. V průsmyku se buduje zbrusu nová cesta. Upouštíme tlak v pneumatikách a čekáme, až dělníci přestanou pracovat. Přesně v šest se závora zvedá. Kličkujeme mezi bagry, nakladači a různou technikou. Až tu bude hotovo, pro nás to tu již nebude. Na jeho konci šplháme na hřeben. Čím jsme výše, tím se cesta zužuje a zhoršuje. Voda z tajícího sněhu tu zanechává po sobě stopy. Začíná se i stmívat. Dosáhli jsme nejvyššího vrcholu a za ním klesání do údolí. Místy jsou svahy sesunuté nebo popadané kamení. To hravě čtyřkolky dávají. Vjíždím do kamenolomu. Trochu mě to rozhodilo, ale prostě to tu tak chodí. Je vedle cesty dobrý kámen? Tak jo. Trochu ho narubeme. :-D Za hluboké tmy přijíždíme do městečka Corovode a ubytováváme se v hotelu nad kaňonem.
7. den: Po snídani jedeme raftovat. Neopren, vesta, helma a pádlo je teď můj přítel. Dvě hodiny sjezdu divoké řeky Osumit hluboko zařízlé do skal. Úchvatné skalní útvary a vodopády mezi kterými proplouváme. Příjemné zpestření, ale čas je neúprosný. Musíme pokračovat dál. Před sebou máme návštěvu dolů. Nakonec to nebyli doly, ale starý vojenský muniční sklad, zasekaný hluboko do skály. Přes most jsme si nedovolili jít. Výdřeva byla ve značném stádiu rozkladu. V Corovode dotankujeme a navštívíme místní Fast Food, než zmizíme do hor. V podvečer přijíždíme k parku Kombetar. Hledáme místo ke kempování. To nacházíme a na vrcholku luxusní planinu s výhledem na okolní pohoří, která jsou ještě pod sněhem.
8.den: Ze spacáků nás dostává zvuk zvonců. Stádo koz nás přišlo navštívit. Pastevec nám chytil jednoho rohatého kozla, na kterého si sednul Milan a rohy mu posloužili jak řídítka. Lidé jsou tu příjemní a za odměnu pastevec dostal sušenky. Jeho hladoví psy se do sebe zakously nad zbytky večeře, kterou jsem tam vyhodil. Nechtěl bych je někde potkat o samotě. Vjíždíme do národního parku Kombetar, tedy spíš do toho, co z něj zbylo. Rozpadlá brána, pár zchátralých budov a napajedel. Cesta udržovaná z posledních sil k vesnici. Za ní už je znát zub času. Domorodci tu projdou jen s oslíky nebo na koni. To je pro nás výzva. Prohazujeme si cestu od spadaného kamení a stromů, až se dostáváme k další vesnici, odkud už je cesta sjízdnější. K termálním pramenům se dostáváme v odpoledních hodinách, jak jsme plánovali. Dáváme si příjemnou koupel. Nemůžeme se dlouho zdržovat, protože se chceme před soumrakem dostat k moři, což se nám daří. Na osamělé pláži nad městem Vlore rozděláváme, jako každý večer oheň a pečeme si mleté tyčinky neidentifikovatelného masa. Za šumění moře usínáme.
9. den: Probouzí do slunečného dne. Hned po snídani odlehčujeme mašiny od všeho, co jde sundat a razíme na malý okolní průzkum po výběžcích a do nedalekých písečných přesypů. Na oběd se vracíme ke stanům na pláži. V odpoledních hodinách se přibližujeme k nejdražšímu pozemku v okolí, který je doslova prošpikován ropnými věžemi. Nikde žádný plot ani ochranka. Jo holt jiný kraj, jiný mrav. Ropa tu doslova teče po zemi. Odtud míříme na hřeben Vokopole - Deshnice, který nás dovede až do městečka Berat. Toto město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a protéká jim řeka Osumit, v jejíž horním toku jsme se plavili. Po cestě potkáme ještě bývalou vojenskou základnu, ze které si místní udělali sklady. Za setmění přijíždíme k hotelu, který vypadá jak malý zámek.
277 fotek, letos v červnu, 107 zobrazení | architektura, cestování, koníčky, příroda, země
Objevily se levné letenky z Bratislavy do Skopje a tak sem neváhal a zakoupil je za krásných 30 E na hlavu. Tím se roztočil velký kolotoč plánování, čtení cestopisů, studování místní veřejné dopravy a vším spojené s naší návštěvou Makedonie. Odlet byl v pozdějších večerních hodinách a měl 40 min spoždění a tak jsme si čekání ukrátili ve společnosti lahodného 12ti letého rumu, který nás provázel i na palubě letadla. Na první noc jsem rezervoval byt v centru do kterého nás mělo odvést předem domluvené auto. Bohužel auto se polámalo, proto jsme jeli taxíkem. Ten nás vyložil před hotelem dost podobného jména jako naše ubytování. Po dlouhém bloudění jsme konečně dorazili kolem druhé hodiny ranní na ubykaci. Ještě jsme chvílu poseděli, probrali plány na další dny a šli jsme spát.
Další den jsme vyrazili na nezbytné nákupy potravin a hlavně sehnat plynovou šroubovací bombu. Tu jsme bohužel nesehnali a tak se zakoupila napichovací včetně vařiče. Měli ji na benzínce u autobusového nádraží, které je celé zastřešené mostem kde jezdí vlak a je rozdělené na dvě části. První část je pro městskou hromadnou dopravu, druhá je pro meziměsto. My popojeli do města Tetovo a tam jsme hned na nádraží přeskočili do taxíku, který nás vyvezl do horské vesničky Popova Šapka. Taxikář v příkře stoupajících serpentinách řezal zatáčky až pískaly pneumatiky. Jen se smál a povídal, že se nemusíme bát, že řídí líp jak Schumacher. Ve vesničce se nachází oblíbené lyžařské středisko, které ale přes léto nefunguje a tak jsme dál už museli po svých. Hned po příjezdu nás přivítalo pár místních psů a začli jsme fantazírovat kolik jich asi bude v horách. Vydali jsme se na cestu s plnou polní na zádech. Došli jsme k hornímu výstupu z lanovky a při pohledu na zataženou oblohu, místy až černou přes nejvyšší vrcholky, jsme shodnotili, že bude lepší dnes zakempit zde. Povečeřeli jsme a kochali se stále mizejícími a znovu se objevujícími výhledy a pohledy na vrcholky hor. Místo večerníčku se vysílal krásně zabarvený, téměř až zlatý západ slunce.
Ráno nás probudila naprosto vymetená obloha a úžasný východ slunce. Pomalu jsme pobalili stany a vyrazili vstříc kopcům. Čekal nás výstup na druhou nejvyšší horu Makedonie a to na Titov vrv vysokou 2747 m n.m. Na vrchol a zpět na původní trasu vede pouze jedna cesta a tak jsme se rozhodli, že nahoru vyskáčeme nalehko. U odbočky na tento vrchol jsme schovali batohy a pro jistotu je překryli pláštěnkou. Po chvíly stoupání narážíme na potůček a konstatujem, že si zde při cestě zpět musíme doplnit čutory. Kolem potůčku je dost sněhových polí a v jejich blízkosti krásné žluté květy. Potkáváme stádo ovcí, pár psů a pastevce. Snažíme se prohodit pár slov, ale on nám nerozumí a my jemu taky ne, jen že na vrchol je to ještě cca 2 hodiny. Konečně se před námi objevuje věž, která je volně přístupná. V přízemí je uložen stavební materiál a do patra vede žebřík a když po něm vyšplháte spatříte čistou dřevěnou podlahu a nic víc. Ideální místo pro bivak v nepříznivém počasí. Mraky se honily a převalovaly čím dál tím víc a tak jsme na vrcholu moc času nestrávili. Vracíme se zpět a batohy jsou netknuté na svých místech, nahodíme je na záda a pokračujem dál. Kolem páté hodiny nás zasahuje slejvák. Rychle stavíme stany a zalezem dovnitř. Znaveni výstupem usínáme a budíme se o pár hodin později, to už je po dešti a pomalu padá tma.
Ráno opět vymetená obloha a svítí sluníčko. Všude krátká travička až jedovatě zelená, nádherný pohled. Pomalu začínáme klesat a pod náma vidíme stáda ovcí. My jdeme po cestě, ony tak nějak přímo do kopce. Po chvíly se míjíme a bača si to hrne k nám. Začne nám vykládat veselé historky, mně placá přátelsky po zádech a láká nás k sobě na farmu. Rozpačitě jdeme s ním a on stále něco vykladá, makedonsky. Jája se se ho ptá jestli má kafe a ženu doma. On že kafe má, ale žena že je slabá, po horách s ovcema nechodí a že je v údolí ve městě. Po chvíly chůze spatříme jeho bydlení, otvírá branku před kterou je spousta velkých kostí a za brankou spousta psů. Říká, že na celý stádo má asi 30 psů a 10 pastevců. Na statku jsou pouze berani a štěňátka, který hned začne Lucka ňuhňat. Bača poklidí ve světničce, usadí nás do gauču a položí před nás mísu s hromadou ovčího sýru, je výborný, k tomu čerstvý chleba. Smaží vajíčka a pak nám uvaří kafe v konvičce na kamnách, luxus a pomale mu líbáme ruce. Zjišťujeme, že česko makedonsky se dá celkem pokecat. Po návštěvě nás vyprovází a ukazuje cestu kudy máme jít zkratkou dál. Rozhodujeme se, že nepůjdem celou původní naplánovanou trasu po horách a sejdeme do nejbližšího města odkud se přepravíme k jezeru Ohrid. Už se pomale blíží čas pokukovat po místě pro postavení stanů. Máme téměř vybráno, ale nakonec ještě chvílu půjdeme. Naražíme na ideální místo pro kemping, kde je tekoucí voda, altánek s posezením a ohniště. Již dál neváháme a stavíme stany, ihned na to skáčeme pod tekoucí vodu a provadíme očistu celého těla. Chvíly před setměním prochází stádo krav s pastevcem a psem. Povídáme si a říká, že půjde ráno opět do kopců na pastvu. Během hovoru projíždí policejní jeep, zastavuje, posádka si nás prohlíží a jedou dál. Po setmění zapalujem oheň, probíráme další plány a jdeme spát.
Ráno využijeme altánku s posezením ke snídani. Po večerním úniku plynu z bomby chce Jája již vypotřebovat všechen zbývající plyn a vaří těstoviny, rýži, čaj, kafe, prostě převaří vodu z půlky ledovce. Po snídani projíždí jeep tentokrát s jinou policejní hlídkou a kontrolují naše doklady, zapíši si nás a obhlíží místo kempování, vypadají, že něco hledají. Popřejí nám pěkný den a my vycházíme cestou dolů, sklesat až do nejbližšího městečka. Odtud se chceme dostat do většího města Gostivar, kde už by měl jet autobus k jezeru. Zkouším stopovat a hned nám zastavuje prázdný devítimístný tranzit. Nadšeně nahážeme batohy do kufru a posedáme si. Po chvíly nabírá další stopující, místní, dochází nám, že se jedná o jakousi formu místní hromadné dopravy. Za okamžik je tranzit plný a už dalším stopujícím nezastavuje. Vyloží nás v centru Gostivaru. Ptáme se na autobusové nádraží a dozvídáme se, že je asi 300 m od nás. Sedáme do nejbližší hospůdky a dáváme si vychlazený radler. Procházíme ulicí k autobusovému nádraží, kde nás paní za přepážkou moc nepotěšila. Dnes už nic nejede, nejbližší bus jede po sedmé ráno. Prozkoumáváme booking a vyskakuje na nás pouze jedno ubytování a to v 4* hotelu. Cena vychází něco málo nad 400,- Kč na osobu, dlouho neotálíme a provádíme rezervaci. O pět minut později už sedíme na recepci hotelu a čekáme jak se nám pokoj připraví. Hned si dáváme vytouženou sprchu a všichni jsme blahem bez sebe. Vydáváme se na procházku městem a dáváme si hambáče s hranolkama, ten i s pitím vychází na pouhých 50,- Kč. Nakoupíme drinky na večírek a vracíme se do našeho hotelu. Na střeše má terasu s výhledem a číšníci začínají chystat stoly na večeře. Po druhém pivu už je téměř plně obsazeno, většina žen je v zahalených róbách a my se odebíráme pokračovat v tlachání do soukromí pokoje. Z okna máme výhled na blízkou mešitu, která se po setmění rozsvítí zeleně a při halekání modliteb na nás působí jak přistávající UFO.
Ráno při vracení klíčů od pokoje nás překvapila paní recepční. Všem nám nachystala balíček s džusem a dvouma sendvičema. Autobus jel tři hodiny a tak balíček přišel velice vhod. Z nádraží jsme se vydali nejkratší cestou k jezeru. Zastavili jsme se jen v Irské hospodě a dali si kávičku. Já si dal cappuccino a holky latté, mně donesla číšnice kávičku nahoře s čepicou šlehačky politou čokoládou. Lucce při odchodu na záchod spadl mobil a rozbila si kus displeje. U jezera jsme vybrali skautský kemp, který měl z těch bližších nejlepší hodnocení. Původní plán byl, že k němu dojdem pěšky, byl vzdálen asi 5 km od přístavu. V přístavu nás začali popotahovat a přemlouvat, ať si najmem jejich lodě a že nás odvezou. Nakonec jsme neodolali postaršímu pánovi se slaměným kloboukem, který narozdíl od ostatních chtěl jen 2 E za osobu. Na loďce nám nabízel cigarety a spokojeně se usmíval. Bylo vidět, že je rád když může vyrazit na vodu. Prošli jsme od vody celým kempem až na recepci, aby nás odvedl zas zpět k vodě a ukázal nám kde si můžem postavit stany. Poté jsme se vydali objevovat krásy přilehlého okolí. Už z vody nás lákal hrad tyčící se nad pobřeží. Z hradeb byly parádní výhledy. Hned pod hradem hospůdka kde jsme se osvěžili každý podle chuti. Koupil jsem si tričko s motivem Makedonie. Další kroky vedly ke dvoum téměř totožným kostelům. Jeden z nich byl postaven na útesu trčícího z jezera. Cestou na jídlo se děvčata zastavily v krámku s ručně vyráběnýma cetkama a byžu, něco nakoupily. Sedáme na zahrádku, zvedá se dost vítr a to nevěští nic dobrého. Přesedáme si dovnitř a obsluha balí slunečníky a poklízí stolky. Po obědovečeři nakoupíme víno a občerstvení navečer v místním supermarketu a bereme si taxíka zpět do kempu, Jája chvíly smlouvá o ceně, ale pan řidič se nenechá obměkčit. Večer popíjíme vínko a kocháme se pohledem na jezero.
Dlouho spíme a dospáváme deficit z předešlých dní, kdy jsme vstávali brzy. Dneska se bude lenošit a koupat v jezeře. Můj tip na teplotu vody je 23°C. Když už nás poflakování nebaví vyrážíme poznávat další památky. Vylosován byl amfiteátr dodnes sloužící k různým představením. Jakmile k němu dojdem přehnala se krátká průtrž mračen, naštěstí je podium zastřešeno a mohli jsme zde přečkat. Pokračujem prohlídkou dalších částí města, prohlídkou suvenýrů a procházku zakončujeme drinkama na náměstí blízko přístaviště. Vybíráme restauraci, ale jelikož začíná opět kapat zabíháme do nejbližší. Je v ní skoro plno, asi zde budou dobře vařit říkáme si. O hodinku později se nám odhad potvrdil. Přístav se s námi loučí převelikou duhou.
Ráno balíme stany a voláme taxík, aby nás odvezl na nádraží. Čeká nás tříhodinová cesta busem zpět do hlavního města Makedonie do Skopje. Tam necháváme velké batohy v úschovně a vyrážíme na prohlídku města. Obdivujem stavby a spoustu soch...večer odlétáme domů.
11 fotek, 19.5.2016, 17 zobrazení
87 fotek, 19.6.2013, 44 zobrazení
5 fotek, 30.9.2009, 27 zobrazení
292 fotek, květen 2005 až únor 2010, 2 652 zobrazení
14 fotek, leden 2009, 88 zobrazení | města, širokoúhlé, umělecké
7 fotek, 12.12.2008, 138 zobrazení
50 fotek, letos v lednu, 17 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.