Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 453 výsledků (0,0829 sekund)


reklama

5 fotek, říjen 2013, 31 zobrazení | architektura, kultura, města, umělecké
Od 8 do 10. října pracovali studenti Univerzity Jana Evangelisty Purkyně pod vedením svého školitele PhDr. Víta Honyse a našeho profesionálního restaurátora Michala Šelemby, DiS. na spodních partiích oltářní stěny a kaple.

Děkujeme vám za podporu a přízeň. Bez vás by to nešlo!
9 fotek, říjen 2012, 103 zobrazení
64 fotek, leden 2007 až říjen 2011, 185 zobrazení | moje fotozprávy
Boskovice, starobylé město asi čtyřicet kilometrů severně od krajské metropole Brna, jehož počátky sahají někdy do jedenáctého století, kdy první písemná zmínka o Jimramovi z Boskovic je z roku 1222, mají na svém území řadu vzácných historických památek. Ty je třeba udržovat, aby se staly důkazem šikovnosti a umu našich předků pro další generace, které přijdou po nás. S věhlasným rodem Boskovitzů a erbem sedmizubým hřebenem se dnes můžeme setkat na mnoha místech: Hrad Hukvaldy, Arcibiskupství Olomouc, Černá Hora, Moravská Třebová. Na tomto místě je třeba uvést, že Boskovice patřily do roku 1792 pod Olomoucký kraj, nyní jsou součástí kraje Jihomoravského.
Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková, jíž není osud památkových objektů ve městě lhostejný proto dala podnět ke vzniku zajímavých besed k tomuto tématu. Ve spolupráci s Muzeem Boskovicka, jmenovitě jeho ředitelkou Mgr. Dagmar Hamalovou připravila na středu 5. října 2011 první v řadě těchto přednášek. V úvodním tématu představila památkovou zónu jako celek a pohovořila podrobně o nejvýznamnějších objektech dokladujících bohatou historii a významné osobnosti, jež byly za poslední léta opraveny.
V roce 1990 byla tehdejším ještě Krajským národním výborem vyhlášena městská památková zóna v Boskovicích. Podobné lokality má v České republice 247 obcí a měst, kde jsou též zřízeny památkové zóny. Ve velkých městech (Praha, Brno) jsou to památkové rezervace. Pro tato místa jsou vytvořeny další dokumenty Programy obnovy, Programy regenerace – ten je v současné době již podruhé aktualizován. Zastupitelstvo města jej vzalo na vědomí jako důležitý dokument. Ten obsahuje plán obnovy do roku 2017. Vedle územního plánu byl zpracován a odsouhlasen regulační plán památkové zóny. Na území města je 37 památkových míst, mimo město jsou další, je jich celkem padesát. Například kaple sv. Otýlie, kříže, Boží muka, Evangelický kostel, Židovský hřbitov.
Program regenerace je jeden z dotačních titulů Ministerstva kultury, který je přímo určen pro opravu památek v zónách. V roce 2010 pro výše zmíněných 247 obcí a měst bylo uvolněno 87 milionů korun, které Ministerstvo kultury rozdělilo, každý žadatel obdržel cca 350 tisíc korun. Celkový požadavek byl ovšem daleko vyšší cca 600 milionů korun, což ukazuje na technickou náročnost a tím velkou potřebu finančních prostředků. Bohužel Ministerstvo kultury ani Jihomoravský kraj, jenž též přispívá, tak vysokou částku pro tento účel najednou nemají.
Žádost o finanční pomoc se provádí formou anketního dotazníku, každé město jej zpracuje. Musí obsahovat fotografickou dokumentaci, rozpočty od Stavebního odboru, závazné stanovisko památkářů. Na základě přidělené dotace, jež je velmi omezená, se rozhoduje, co je v daný moment důležité opravit a co počká. Každý žadatel musí mít ustanovenou komisi pro památkovou zónu. V Boskovicích takový orgán samozřejmě pracuje, jsou zde členové krajského úřadu, Národního památkového ústavu, architekti a zástupci veřejnosti z řad občanů. Dobře fungující komise může významnou měrou ovlivnit výši dotace.
Od roku 1995 byly opraveny: Synagoga Maior – patří mezi nejvýznamnější památky ve městě, je cenná vnitřní ojedinělou výmalbou. Památka sloužila v období druhé světové války a ještě dlouho po ní jako neudržované skladiště, vlhkost výmalbu částečně nenávratně zničila. Opravy za Kč 1 105 000 z programu regenerace, další náklady hradila Židovská obec, jež je vlastníkem. Nyní Synagogu využívá Muzeum Boskovicka jako výstavní a koncertní prostory. Farní kostel sv. Jakuba staršího byl opraven z Programu regenerace Kč 840 000 a též z Programu architektonické dědictví. Částí prostředků přispěl i Jihomoravský kraj. Opěrná zeď chrámu není kulturní památka, ovšem je důležitá pro statiku kostela. V roce 2007 se podařilo získat dotaci cca Kč 650 000 z Havarijního fondu Ministerstva kultury. Sedmdesát domů v židovské čtvrti – některé patří fyzickým osobám, některé městu. Většinou šlo o opravy střech, fasády. Z programu regenerace 50% celkové částky, město dalo 20%, pokud šlo o objekty římskokatolické církve nebo židovské obce. Jsou to domy na ulici Plačkové, Bílkové. Zde je třeba zmínit, že původní dřevěné středověké stavby byly zničeny požárem v roce 1823 a pro fasády nových byl vzorem empír právě se stavějícího zámku. Opraveny z Programu regenerace byly též domy U vážné studny. Velký dům na Zborovské ulici se opravuje v současné době. Vyměňují se krytina střechy, okna, dveře, zábradlí balkónu. Radnice – patří městu, jde o renesanční památku. V roce 1995 a 1996 proběhla oprava fasády. Poté oprava střech všech navazujících objektů. V roce 2010 proběhly vnitřní úpravy, žebříky nahrazeny bezpečným schodištěm, aby mohl být zpřístupněn ochoz veřejnosti.
Je třeba též vzpomenout na sochy, které potřebují údržbu. Jde především o restaurátorské práce, ty hradí Ministerstvo kultury v plné výši. Socha sv. Rocha na Bílkové ulici – i když nepatří na území památkové zóny, v roce 1996 přispělo Ministersvo kultury na její opravu a v roce 2010 dal Jihomoravský kraj Kč 30 000, dalších 30 000 dalo město a proběhla oprava téměř zničeného podstavce. Též parčík okolo sochy byl obnoven z Operačního programu životní prostředí, kdy se ve městě proinvestovalo 5 600 000 korun na obnovu zeleně. Socha Panny Marie na Masarykově náměstí je replika. Původní byla restaurována v roce 1996 a přemístěna do průjezdu radnice. Kaple Panny Marie u potoka Bělá na ulici Dukelská je též mimo zónu. V roce 1998 bylo z dotace Ministerstva kultury možné provést opravu. Šlo o vchod a mříž. Stavba má díky sbírce věřících též elektrické zvonění. Město jako vlastník památky vkládá prostředky do údržby kaple, nechalo opravit i již zmíněné zvonění. Kašny – jedná se o vodní nádrže na Masarykově náměstí a U koupadel. Této se často říkalo kašna smrti, kdysi se do ní dostávala odpadní voda a šířily se nakažlivé choroby. Kašna na Hradní ulici, kdysi zásobovala vodou okolní obyvatele. Též byla opravena a opatřena chrličem. Je to odlitek hlavy hutníka, který byl původně na budově Ministerstva strojírenství a hutnictví v Brně na Solniční ulici. V sedmdesátých letech byla téměř zničená, posléze i zakrytá. Po roce 1990 byla provizorně opravena a v letech 2009 – 2010 získalo město dotaci z Jihomoravského kraje na kvalitní rekonstrukci včetně osvětlení. Zeď, v níž je kašna umístěna bezprostředně navazuje na vstupní bránu do židovské čtvrti. Ta je oficialně prohlášena za kulturní památku, má své číslo. Kostelík Všech svatých – nepatří do památkové zóny, po dohodě s Ministerstvem kultury je bylo možno částečně opravit v roce 1997 a byly restaurovány dva náhrobky. Kostelík byl kdysi obklopen hřbitovem. Ten je nyní zrušen, v letech 1994-95 odstraněny staré náhrobky a zřízen parčík, jenž slouží dodnes. Z programu regenerace byl opraven zámecký skleník. V roce 2004 se upravilo též prostranství před skleníkem, aby se písek nezanášel dovnitř a nepoškodil povrch podlahy. V roce 2009 uvolnil Program regenerace prostředky na opravu opěrné zdi pod skleníkem. Obnovený park před skleníkem je též kulturní památkou. Masné krámy U Vážné studny - původně zde byla strážnice, ta vyhořela, byla nahrazena napřed jedním krámem, pak postupně vznikly další. Zřícenina hradu – je v majetku rodiny Menzdorff-Pouilly, v roce 2005 bylo z Programu regenerace uvolněno 150 tisíc korun, zbytek dodala rodina. Opravila se západní část hradní zdi. Zámek – též je v majetku rodiny Menzdorff-Pouilly, v roce 2003 z Programu regenerace bylo získáno 200 tisíc korun, zbytek dodala rodina a opravila se část fasády. Program regenerace též umožnil opravu mozaiky v Salla Terreně, jež slouží jako obřadní síň. Od roku 2002, kdy Město doplatilo rodině Menzdorff-Pouilly poslední splátku, mu patří i budova Rezidence. V letech 2003 – 2006 uvolnil Program regenerace polovinu z částky 4 275 tisíc, zbytek dodalo Město a opravila se fasáda, kamenné prvky, provedena výměna oken, opraveno vstupní i vnitřní schodiště. Z prostředků Jihomoravského kraje proběhla výměna akumulačních kamen za plynové topení. V současné době se bude rekonstruovat expozice Muzea Boskovicka v prvním patře Rezidence.
Úvodní z přednášek vedená místostarostkou Ing. Jaromírou Vítkovou, jež proběhla 5. října 2011 v Muzeu Boskovicka mapuje období 1995 až 2011, kdy se v památkové zóně proinvestovalo z Programu regenerace 26 mil. korun. K tomu je třeba přičíst další prostředky fyzických osob, Židovské obce, Farního úřadu a dalších. Celková částka se tímto vyšplhala na 125 mil. korun. V památkové zóně za posledních dvacet let proběhlo množství dalších oprav. Kanalizace, vodovodní řad, zemní plyn, osvětlení, povrch komunikací. Proběhla též rekonstrukce náměstí, jež též patří do památkové zóny. Zde se proinvestovalo cca 30 mil. korun.
Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková dále uvedla, že se bude i nadále pokračovat ve zvelebování města a vylepšování památkové zóny dle regulačního plánu i když velká část památek je již opravena. Je to zejména radnice, rezidence, dům na Zborovské ulici, Hradní ulice, park u skleníku. Samozřejmě nelze opravit vše, protože jde o finančně náročné akce a Ministerstvo kultury na vše prostředky hned nemá. Do roku 2017 by bylo třeba 178 mil. korun. Na Město připadá „jen“ 5.5 mil., zbytek se týká soukromých vlastníků památek. Velké položky v desítkách milionů by ještě stále potřebovaly kulturní památky – hrad, zámek Panský dvůr, Jízdárna. Bylo by třeba ještě oprav uvnitř radnice, zasedací místnosti, výmalba, v Rezidenci půdní prostor, ještě je pořád co opravovat. „Stále nemůžeme být spokojeni se stavem památkové zóny, je co zlepšovat“, uvedla místostarostka. „V zajímavých besedách budeme pokračovat, další se uskuteční 13. listopadu o památkové zóně starobylé Třebíče.“ Temito slovy se místostarostka Ing. Jaromíra Vítková rozloučila a poděkovala všem za pozornost, kterou první z řady besed věnovali.
Více: www.boskovice.cz
26 fotek, 17.6.2016, 58 zobrazení
Obec Perná se nachází v okrese Břeclav, kraj Jihomoravský. Je vzdálená přibližně 6 kilometrů od města Mikulov. Žije zde přibližně 760 obyvatel. Obec leží na úpatí Pavlovských vrchů. Větší část katastru je součástí chráněné krajinné oblasti Pálava a zasahuje do něj i národní přírodní rezervace Děvín a Tabulová Hora.
Bohaté archeologické nálezy v této oblasti dokládají přítomnost člověka již v pravěku. Byly zde nalezeny hroby unětické kultury a také kosterní pozůstatky kultury laténské. S příchodem X. římské legie r. 276-282 n.l. sem byla přivezena vinná réva a následně v této oblasti pěstována.
Blízkost bohatého Mikulova, ale i rozvinuté vinařství, které z Perné činilo bohatou ves, sem vždy lákaly armády. Vinice, které před válkou zabíraly 1/3 poddanské půdy, byly zpola zpustlé, neboť na nich neměl kdo pracovat.
Po vzniku republiky byl vsi stanoven úřední název Perná s německou variantou Bergen. Od osvobození v r. 1945 nese ves úřední název Perná. Noví osídlenci sem přišli do r. 1946 v počtu 159 rodin. Nejvíce bylo Valachů z obce Halenkov, dále z Kyjovska a Podivína. V r. 1950 zde bylo napočítáno 776 obyvatel oproti předválečnému stavu z r. 1930, kdy zde žilo 1031 občanů.
Dne 23.4.1945 byla obec pod sovětskou správou, kterou vedl sovětský důstojník Ukrajinského frontu maršála Malinovského – velitel oddílu, toho času ležícího s vojskem v Perné. Sovětská správa trvala do 10.11.1945 a pod jejich velením byly dány do provozu obecní podniky, tj. zásobování obyvatelstva, komunikace, vodovod a obecní správa. 8.5. začaly též české bohoslužby, které se konaly před německými. V měsících květnu až do října 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto do Rakouska a Německa. V této době přichází ze všech koutů Moravy nejvíc obyvatel : ze Vsetínska (Halenkov), Moravští Slováci z Hodonínska, a z Brna. Od 30. let 20.stol. neustále počet obyvatel v Perné klesal.
Během r. 1992 byla opravena pravá a levá klentnická Boží muka u Spálené hospody a u Dolních Dunajovic. Socha sv. Floriána byla přemístěna ze zahrady Komprsů před hasičskou zbrojnici.

Koncem října 1995 se opravovala fasáda na kostele svatého Mikuláše. V květnu 1999 byla restaurována socha sv. Mikuláše na průčelí kostela a dále proběhla rekonstrukce střechy na věži. Byla také zahájena rekonstrukce bývalého kláštera, čímž vznikl nový obecní úřad, ordinace lékaře, obřadní síň a byt.

Obec je zaměřena už od pradávna na vinařství. V r. 1946 zde vznikla šlechtitelská stanice, která se postupně stala významným centrem vinohradnického výzkumu. Prvním významným úspěchem v rámci celé republiky bylo vyšlechtění odrůdy Pálava r. 1977, další odrůda Aurelius byla uznána v roce 1983.

V r. 1992 Byl postaven sklep novošlechtění a máčírna na očka. Dne 23.5.1993 v kulturním domě proběhla „Výstava vín místních vinařů“ spojená s degustací. Perenský košt se stává tradicí pro znalce vína. Tradiční je také místní říjnové Vinobraní s bohatou tombolou.
252 fotek, červen 2014, 141 zobrazení
Sněžka - 1602 m n.m. - nejvyšší hora v Krkonoších a v České republice. Je to vyhledávaný výletní cíl a rozhledový bod ve východní části Krkonoš na česko-polské hranici a díky své výšce poskytuje neomezený panoramatický výhled do daleké krajiny. Skalnatý holý vrchol má rozlohu 30 akrů, na severní polské straně spadají srázy do údolí Lomničky, na jižní české do Obřího dolu. K západu klesá skalnatý hřbet na vrcholovou planinu Úpské rašeliniště, povlovnější východní přechází v Obří hřeben. K jihovýchodu vybíhá ze Sněžky rozsocha Růžové hory, Pěnkavčího vrchu a Červeného vrchu. Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozeno od pojmenování Sněžná - jako sněhem pokrytá. První český název byl Pahrbek Sněžný, pak Sněžovka, od roku 1823 pak definitivně Sněžka. První historicky zaznamenaný výstup na Sněžku uskutečnil roku 1456 neznámý Benátčan, který v horách hledal drahé kamení. Sněžka v minulosti bývala především poutním místem. Na vrcholu Sněžky je nyní Polská bouda s meteorologickou stanicí, konečná stanice lanovky z Pece pod Sněžkou, rotundová kaple sv. Vavřince, základová deska z dnes již zbourané České boudy, Česká poštovna (ta původní byla založena roku 1872) a nedaleko ní stojící kamenný trigonometrický obelisk. Ještě donedávna stála na polské straně dřevěná budova meteorologické stanice z roku 1900, stavba vysoká 18 metrů byla jištěna proti silným poryvům větru ocelovými kotevními lany. V roce 1990 byla rozebrána a snesena do údolí.Nejstarší stavbu na Sněžce je 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince a najdeme ji na polské straně vrcholu. O jeji výstavbu se zasloužil slezský šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch (*1623), kterému patřily pozemky na severních svazích Krkonoš. Rozlehlé rodové panství bylo ale zkonfiskováno poté, co se jeho otec Hans Ulrich postavil císaři a jako vzbouřenec byl v roce 1635 v Řezně sťat. Císař mu majetek zabral, ale jeho syn byl později omilostněn a část panství získal zpět. Kapli na Sněžce začal Kryštof Leopold stavět na popud cisterciáků z Krzeszówa jako výraz díků za to, že mu byly pozemky vráceny. První práce začaly v roce 1653, ale dalšímu pokračování zabránili lesníci hraběte Černína, který si na Sněžku činil nárok. O pozemky na Sněžce se šlechtici dohadovali jedenáct let, než je soud přiřkl Schaffgotschovi. Práce na kapli hrabě obnovil v roce 1664 a trvaly dalších 17 let. Nová kaple byla vysvěcena 10. srpna 1681. Od té doby se na vrcholu Sněžky pětkrát do roka konaly bohoslužby a účastnily se jich stovky poutníků. V josefské době rušení klášterů - po roce 1810 - byla uzavřena i kaple sv. Vavřince, zpustla a až do roku 1850 fungovala jako příležitostná hospoda a přístřešek. Roku 1854 se dočkala nového vysvěcení. V dalších letech ji několikrát poškodil požár, vždy však byla obnovena. Naposledy byla kaple opravena v roce 1999. Objekt byl zpevněn a zateplen, uvnitř byl instalován nový oltář a restaurovány nástěnné malby. V posledních několika letech se na vrcholu Sněžky 10. srpna na svatého Vavřince scházejí polští a čeští duchovní, horalé a poutníci, aby se zúčastnili mše za horské záchranáře a vůdce.

Základy Polské, dříve Slezské boudy byly položeny v roce 1850. Stavitelem byl Bedřich Sommer, hostinský z boudy u Sněžných jam. V roce 1857 bouda vyhořela, obnovena byla o pět let později a její budova sloužila veřejnosti až do výstavby nového horského hotelu, který byl dán do užívání roku 1976. V objektu je i meteorologická stanice.

Nejníže položenou stavbou na české straně Sněžky je horní stanice původní sedačkové lanovky z Pece pod Sněžkou (1590 m n.m.). Lanovka byla postavena jako oběžná dvouúseková s dvoumístnými odpojitelnými sedačkami. Za hodinu přepravila 250 osob při dopravní rychlosti 2,5 m/s. Ze stanice Pec pod Sněžkou (890 m n.m.) byla doba jízdy na Růžovou horu (1354 m n.m.) 11 minut, délka úseku 1560 m. Úsek z Růžové hory dále na Sněžku měřil 1967 m a jízda trvala 13,5 min. Lanovka byla vyrobena firmou Transporta Chrudim v licenci švýcarské firmy Von Roll. Práce byly zahájeny v roce 1946 odlesněním trasy 1. úseku Pec pod Sněžkou - Růžová hora, navážením potřebného materiálu a postavením pomocné dopravní lanovky. Vlastní stavba a montáž lanové dráhy probíhala v letech 1947 a 1948. Provoz na 1. úseku Pec p. Sněžkou - Růžová hora byl zahájen dne 15. ledna 1949 a současně probíhalo dokončování 2. úseku na Sněžku. Zde byl zkušební provoz zahájen 10. listopadu 1949 a trvalý pak 1. července 1950. V letech 1962-63 provedena Transportou Chrudim rekonstrukci tratě, při které byly některé podpěry sníženy, přidány, nebo naopak odstraněny. Od zahájení provozu v roce 1949 do konce roku 1998 bylo ze stanice Pec pod Sněžkou vypraveno celkem 9 677 940 a na Sněžku vyvezeno 6 011 003 cestujících.

Výstavba nové lanové dráhy byla oficiálně zahájena 22. září 2011, náklady byly předpokládány ve výši 300 milionů Kč, z toho dvě třetiny hrazené z evropských fondů. Nová lanovka měla být zprovozněna na jaře 2014. Jedná se o dvouúsekovou osobní visutou jednolanovou dráhu oběžného systému typu GD4 s odpojitelnými čtyřmístnými kabinkami od italské firmy LEITNER A.G.Konečné náklady dosáhly částky 311 milionů korun, z nichž necelých 80 milionů korun zaplatí město Pec pod Sněžkou, zbytek je financován z fondů Evropské unie. Stavitelem byla trutnovská firma BAK.

Po ukončení provozu spodního úseku v září 2012 došlo během následujících týdnů k odstranění původní dolní dráhy a demolici stanice Růžová hora. Do konce roku byly také osazeny nové podpěry. V létě 2013 již byla technologie obou stanic téměř dokončená, do září bylo nataženo dopravní lano. Dne 9. října 2013 proběhly první zkušební jízdy kabinek, v listopadu byly absolvovány zátěžové zkoušky a 20. prosince 2013 byl dolní úsek lanové dráhy slavnostně zprovozněn.

Provoz na původním horním úseku byl ukončen dříve, již v květnu 2012. Během léta byla dráha odstraněna a zdemolována byla i stanice na Sněžce. Na podzim byla zahájena montáž nové horní stanice. V létě 2013 byly osazeny příhradové podpěry (s designem původních podpěr), během října bylo osazeno dopravní lano. První zkušební jízda proběhla 11. listopadu, následovaly zátěžové zkoušky. Celá dráha z Pece na Sněžku byla dokončena ještě v roce 2013, nicméně ke schválení horního úseku Drážním úřadem došlo na začátku roku 2014, zprovozněn byl 22. února toho roku.

Poslední stavbou na české straně Sněžky byla Česká bouda, která byla postavena v roce 1868 a sloužila turistům do května roku 1990. Uzavřená Česká bouda zchátrala a na podzim roku 2004 ji její poslední majitel (Správa Krkonošského národního parku) zlikvidoval.
35 fotek, 4.3.2012, 71 zobrazení | města
V prostoru města bylo sídlo již ve střední době kamenné – 8000 – 6000 př. n. l. Z roku 1115 pochází první historická zmínka o Tachově. Název vznikl z osobního jména Tatomír, zkráceně Tach. Ten byl zřejmě vlastníkem vsi nebo dvora na místě dnešního Tachova. Z roku 1126 pochází záznam v kronice, podle kterého bylo přebudováno opevnění.
Roku 1285 bylo v blízkosti hradu založeno pravděpodobně Přemyslem Otakarem II. město. V roce 1297 postoupil Albert ze Žeberka město králi Václavu II.
Kolem roku 1300 bylo celé město obehnáno hradbami. V roce 1310 dal Jan Lucemburský město do zástavy Jindřichovi z Lipé. O třináct let později ho získal ze zástavy zpět. V roce 1329 daroval Jan Lucemburský zdejší farní kostel Křížovníkům s červenou hvězdou a o rok později dal město opět do zástavy. Budoucí král Karel IV. vykoupil město ze zástavy roku 1333. Roku 1335 byl založen manský obvod. Manové byli příslušníci drobné šlechty, kteří měli v zástavě malé statky v okolí hradu a v případě nutnosti ho bránili. Roku 1353 byl Tachov zapsán v zákoníku Majestas Carolina krále Karla IV. mezi významná města. Podle zápisu nesměl být českou korunou nikdy prodán ani zastaven. Karel IV. zde roku 1357 založil karmelitánský klášter.
Okolo roku 1400 dal Václav IV. město do zástavy Janovi ze Švamberka. Později byl Tachov vrácen králi. Asi roku 1406 získal město Hynek Hanovec ze Švamberka. Roku 1410 Václav IV. Tachov vykoupil. Dne 11. srpna 1427 husité ostřelovali město, podkopali hradby a nejméně na čtyřech místech ho zapálili. Okolo roku 1449 získal Tachov Burjan I. z Gutštejna. Roku 1454 byly městu potvrzena práva a o dvacet let později Burjan II. z Gutštejna získla pro město právo pečetit listiny červeným voskem. O rok později, roku 1475, se stal majitelem Tachova. O dalších 20 let přešlo město do majetku Jana, Jetřicha, Jindřicha a Volfa z Gutštejna.
Roku 1506 museli bratři odevzdat Tachov králi. V letech 1509 – 1510 bylo město obléháno. V roce 1523 dal král Ladislav Jagellonský město do zástavy Barboře z Kolína nad Rýnem. O dva roky později bylo město ze zástavy vykoupeno. Roku 1530 získal město do zástavy Hanuš Pluh z Rabštejna. Po jeho smrti se ho ujal Kašpar Pluh. Roku 1556 císař Ferdinand předal město do zástavy Janovi mladšímu z Lobkovic. O dva roky později vypukl ve městě požár. Roku 1570 zdědil město syn Jana Kryštof. V roce 1598 vykoupil Tachov ze zástavy císař Rudolf II.
Počátkem 17. století získali do zástavy město měšťané. V roce 1611 vypuknul v židovském ghettu velký požár. O pět let později postihl další požár hrazené jádro města. Roku 1623 bylo město prodáno Janu Filipu Husmanovi. Tachov ztratil postavení královského města a stal se městem poddanským. V letech 1631 – 1634 bylo město postiženo morovými epidemiemi. Spolu s velkou neúrodou vedly k prudkému snížení počtu obyvatel. Roku 1641 zaútočila na město švédská vojska a město bylo obsazeno. V roce 1647 bylo město vypáleno a o rok později vojska zaútočila na hrad a vyplenila ho. Roku 1664 bylo panství prodáno říšskému hraběti Janu Antonínu Losymu z Losinthalu. O dva roky později byl Tachov opět zničen mohutným požárem.
Roku 1715 opět zachvátil město požár. V roce 1721 se ujal panství Adam Filip Losy. Rok 1727 byl ve znamení velké neúrody. Na náměstí byl vztyčen morový sloup. Roku 1748 přišel další požár. Vznikl v židvovském ghettu a zničil mnoho domů. V roce 1770 zapálil blesk věž bývalého hradu. V témže roce bylo zavedeno číslování domů a o dalších sedm let později přišel další požár. Roku 1784 se ujal majetku Josef Mikuláš Windischgrätz. V červenci téhož roku bylo město postiženo velkou povodní z rozvodněné řeky Mže. V roce 1787 se započalo s postupným bouráním starého hradu a barokního zámku Losyů. Také se započalo s budováním nového sídla v klasicistním slohu.
Roku 1802 byla zbourána věž královského hradu, která musela ustoupit knížecímu zámku. V roce 1830 dobudoval Alfred I. Windischgrätz zámek a kostel sv. Václava nechal přebudovat na rodinnou hrobku. V roce 1851 byl objeven silný pramen minerální vody. Tehdy byl zasypán, ale o dva roky později se objevil znovu. Roku 1871 postihla město velká povodeň. V roce 1896 převzal panství JUDr. Alfred III. Windischgrätz. Nechal přemístit hrobku z kostela do kláštera v Kladrubech.
Při pozemkové reformě roku 1919 přišli Windischgrätzové o podstatnou část svého majetku. Dne 10. října 1938 bylo město obsazeno německým vojskem. O rok a měsíc později, 10. listopadu 1939, zapálili příslušníci SS židovskou synagogu. Americké letectvo dne 14. února 1945 provedlo mohutný nálet na město. Cílem bylo zničení místní zbrojovky. Dne 2. května 1945 bylo město obsazeno americkou armádou. Roku 1958 byly zbourány staré neudržované a rozpadlé domy. Město tak navždy ztratilo mnoho své historie i svá půvabná zákoutí.
Nejcennější památkou jsou dochované městské hradby z poloviny 14. století. Upoutají zachovalostí i tvarem štíhlých vysokých věží. Původně vystupovalo z hradeb 24 těchto věží, z nichž se dodnes většina zachovala. Opevnění doplňovala vnější parkánová hradba. Město bylo přístupné třemi branami, které existovaly ještě kolem poloviny minulého století.
Další památkou je zámek. V jeho sklepení je zachováno zdivo věže původního hradu. Všechny přestavby věž respektovaly. Až při přestavbě byla roku 1802 věž zbořena. Zámek byl dostavěn roku 1808. Obydlený byl do roku 1939, pak sloužil vojenským i civilním účelům. Postupně chátral a roku 1968 bylo vydáno rozhodnutí o demolici. Nakonec byl však v letech 1969 – 1983 restaurován.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/tachov/
59 fotek, 14.12.2017, 44 zobrazení | architektura, cestování
Litomyšl zámek - V raném středověku stával na místě dnešního litomyšlského zámku pomezní hrad Slavníkovců. Zmiňuje se o něm Kosmas ve své kronice při popisu hranic slavníkovského panství r. 981. Poté, co bylo r. 995 knížectví Slavníkovců vyvráceno vojenskou mocí Přemyslovce Boleslava II., náležela Litomyšl pod vládu pražských knížat. Řeka Loučná se tehdy nazývala Trstěnice, tj. řeka s rákosím a trstěnická stezka byla významnou obchodní cestou spojující Čechy s východní Evropou. Těsně před polovinou 12. století uvedl Vladislav II. s pomocí olomouckého biskupa Jindřicha Zdík a do Litomyšle premonstrátský řád, jemuž daroval celou okolní krajinu k užívání a kolonizaci. Mniši se usadili přímo na hradní vyvýšenině, kterou Jindřich zdík přezval na olivetskou horu, a postavili si zde rozlehlý komplex klášterních budov. Někdejší hrad, pokud tu ještě stál, ztratil asi tehdy již svou obrannou funkci. Roku 1344 se stal klášter základem biskupství pro východní Čechy a západní Moravu, zřízeného zde Karlem IV. Když r. 1419 po smrti Václava IV. husitské revoluční hnutí ovládlo zemi, přitáhl r. 1421 před Litomyšl Jan Žižka v čele velkého vojska. Město i s okolím přijalo čtyři artikuly pražské, biskupovo sídlo na návrší nad městem zůstalo zatím ušetřeno. Až když je r. 1425 dobyli po Žižkově smrti sirotci, biskup Aleš z Březí uprchl a tím litomyšlské biskupství prakticky zaniklo. Budov byly pobořeny a do Litomyšle byli dosazováni husitští hejtmané. Poslední z nich, Vilém Kostka z Postupic, se přidal nakonec ke straně Zikmundově a r. 1436 dostal od něho Litomyšl s celým někdejším biskupským jměním do dědičné zástavní držby. Kostkové z Postupic vládli na Litomyšli a okolním panství více než sto let. Palác v Litomyšli (biskupský), se stal jejich sídlem. Po požáru r. 1460 musel být palác obnoven a byl i nadále opravován a zpevňován. Nepoužívané budovy v okolí paláce i pozůstatky dalších klášterních i biskupských staveb byly koncem 15. století odstraněny a v blízkosti paláce zřízeno Nové čili Horní město, kde se pod ochranou Kostků usazovali čeští bratři z Čech a Moravy a kde r. 1503 byla založena i českobratrská tiskárna. Když se Bohuš III. Kostka zúčastnil r. 1547 odboje proti Ferdinandovi I., byl nucen postoupit litomyšlské panství královské komoře a sám dožil v Brandýse nad Orlicí, který mu byl ponechán. Litomyšlské panství, které zahrnovalo vedle Litomyšle na 50 vsí a rozlehlé lesní komplexy, pak Ferdinand I. dával do zástavy věřitelům královské pokladny. V r. 1552 se stal na 15 let jeho zástavním pánem Jaroslav z Pernštejna, jenž je však záhy předal dalším zástavním držitelům. Od r. 1567 pak obdržel Litomyšl do zástavy Jaroslavův bratr Vratislav. Šlo o členy jednoho z nejmocnějších panských rodů, spřízněného sňatky s Kostky z Postupic. Vratislav z Pernštejna, od r. 1566 nejvyšší kancléře Království českého si za hlavní sídlo zvolil zástavní Litomyšl. Když se Vratislav z Pernštejna stal zástavním pánem na Litomyšli, nenalezl zde vlastně žádné sídlo vhodné k obývání, neboť dosavadní kostkovský palác, zasažený požáry města v l. 1546 a 1560, byl značně poškozen. Původně se počítalo s opravou či nejvýš menší přestavbou paláce. Místo toho se však Vratislav nakonec rozhodl k úplné přestavbě. Zbytky někdejšího paláce Kostků z Postupic nebyly však úplně rozbořeny, nýbrž bylo jich použito jako základů severního křídla zámku. Celá stavba zámku, na první pohled jednolitá a zcela pravidelná, je tak vlastně rozčleněná a tvoří několik na sebe napojených celků. Začala slavnostním položením základního kamene 18. března 1568. R. 1574 bylo započato se stavbou kaple, která byla dokončena a vysvěcena r. 1577, a až potom se přestavoval starý palác na severní straně a budoval příčný trakt, oddělující velké a malé nádvoří. Vnější stavba tohoto příčného traktu byla pravděpodobně dokončena r. 1580 a až potom mohla být severní stěna velkého nádvoří vyzdobena figurálními sgrafity, plánovanými ovšem jistě již při zahájení stavby. Vnitřek severní stěny byl dohotoven asi do konce r. 1581. Stavba tedy proběhla patrně v l. 1568 – 1581, přičemž drobné dostavby se prováděly ještě po smrti Vratislava z Pernštejna (v říjnu 1582), a to nejméně do července 1587. Stavitelem zámku byl od r. 1568 až do své smrti v květnu 1575 císařský stavitel Giovanni Battista Aostalli, jako druhý stavitel se již r. 1570 připomíná vedoucí stavby Pražského hradu ve službách císaře Maxmiliána II. Ulrico Aostalli, který do Litomyšle nejprve dojížděl s Giovannim Battistou jako poradce, po jeho smrti pak asi sám převzal vedení celé stavby. Zámek měl v celém obvodu i v hospodářském dvorku všechny stěny ozdobeny psaníčkovým sgrafitem, v jehož obdélníkových polích jsou zobrazeny ve stylizovaných podobách rostlinné motivy, zvířata, lidské masky i celé lidské postavy v pestrých, vynalézavých variacích. Jde celkem asi o 8 000 psaníček, z nichž žádné se přesně neopakuje. Psaníčkové sgrafito bylo v pozdějších dobách zakryto hladkou omítkou; letopočet 1781 v omítce na severní straně dokládá opravy zámku po požáru r. 1775. R. 1935 byla restaurována jižní průčelní stěna; zachovalé části obnovil sochař A. K. Pochobradský z Prahy; zničené části nahradil novými, proti duchu originálu geometricky rýsovanými obrazci. Západní stěnu do zahrady obnovili s využitím motivů zachovaných částí r. 1953 pražští restaurátoři Böswart a Erhard, kteří zase dali sgrafitu proti výraznému tónu originálu silně zdrobnělý rukopis. Přes svou vnitřní stavební složitost působí zámek navenek dojmem pravidelnosti, jejíž obrovitost a monumentálnost je však dovedně zastřena teple nahnědlou kresbou sgrafit, přesně volenou gradací okenních ostění a malebnou rozmanitostí štítů. V tom tkví základní kompoziční motiv této vzácné architektury. Každá strana má přitom funkčně zdůvodněný odlišný vzhled. Lehkost a vzdušnost vstupního průčelí jsou zdůrazněny prolomenými arkádami a navíc slunečními hodinami, obnovenými ne zcela vhodně v r. 1729. Západní průčelí obrácené k městu působí monumentálně a vznešeně. Průčelí východní, nejméně pravidelné, s výstupky kaple a věže po stranách a s arkýřem v ploše stěny, skýtá pohled seversky romantický, připomínající malebnost pozdní gotiky. Architekt Giovanni Battista Aostalli navázal v této funkční nepravidelnosti na české výtvarně tradice a nedržel se přísně racionálních geometrických renesančních schémat. Litomyšlské štíty patří k nejdokonalejším specifickým projevům vyspělé české renesance; jsou nejúplnějším odkladem toho, jak byly zamýšleny a provedeny moravské zámky tohoto typu. Sgrafita na průčelní stěně nádvoří byla znalci před první světovou válkou považována za jeden z nejcennějších výtvorů v této technice v celém tehdejším Rakousko-Uhersku. Spojení italských arkádových dvorů s českými štíty a sgrafity v řešení Giovanniho Battisty Aostalliho vytvořilo ze stavby litomyšlského zámku jeden z nejcennějších skvostů nejen české renesance, nýbrž české architektury vůbec. Stavba zámku je o to cennější, že pozdější stavební úpravy se nedotkly takřka v ničem jeho podstaty ani vnějšího vzhledu. Řada drobných změn byla provedena již za Jana Friedricha Trautmannsdorfa, prvního představitele rodu, který se ujal litomyšlského panství po smrti Frebonie z Pernštejna r. 1646. R. 1661 dal zbořit velkou bránu, stojící před zámkem snad již od dob biskupství, r. 1669 dal opravit velkou věž a pobít plechem novou báň, vybudovanou místo staré, která byla zničena ohněm r.1635. Do období tohoto majitele spadá patrně též vznik robustní bosáže pilířů a severní stěny v přízemí, prováděné již v raně barokním slohu. jeden z pilířů nese také letopočet 1659. Hlavní stavební změny na zámku byly však provedeny na konci 18. a na počátku 19. století, kdy Litomyšl vlastnili po Trautmannsdorfech Valdštejnové-Vartemberkové. Jestliže ve zmiňovaném popisu zámku z urbáře z r. 1610 se psalo o „místy čtyřnásobných pokojích nad sebou“, byly myšleny kromě přízemí a dvou pater také dnes již neexistující podkrovní pokoje s okny do všech tří zastavěných stran nádvoří, jak jsou zachyceny ještě na rytině v litomyšlském tisku z l. 1700 – 1701. Ty však byly odstraněny spolu se snížením střech při úpravách nejhořejších pater po dvou velkých požárech z ledna 1768 a září 1775. Tak se stalo, že všechny prostory v obou patrech – kromě kaple – jsou radikálně přestavěny, nově přepaženy a rozděleny. V četných místnostech prvního patra se z té doby zachovaly štítové stropy a nástěnné malby malíře Dominika Dvořáka. Jen v přízemí lze nalézt nebo rekonstruovat původní dispozici a vybavení i určení většiny místností. Průčelí zámku nad arkádami bylo při těchto přestavbách opatřeno barokní věžičkou s hodinami a barokními vikýři. Všechny nákladné úpravy zámku a jeho okolí za posledních Valdštejnů-Vartemberků a náročný život šlechty prohlubovaly zadluženost panství, která se vlastně vlekla již od doby pernštejnské. Zadluženost vedla v l. 1791 – 1802 a pak znovu v období 1819 – 1891 k zavedení vnucené správy z rozhodnutí soudu. Finanční situace držitelů panství byla stále neudržitelnější, až r. 1855 došlo k vyhlášení úpadku a k dražbě zámku s panstvím. Koupil je bavorský kníže Maxmilián Karel Thurn-Taxis. Dvory byly pronajaty stejně jako pivovary a další podniky. Do zámku dosadili německé úředníky, sami zde nikdy nepobývali. Po vzniku Československé republiky byla sice v dubnu 1919 uvalena na velkostatek nejprve vnucená státní správa, ale již v květnu 1920 se změnila v pouhý státní dozor, který byl v srpnu 1922 úplně zrušen. První pozemková reforma postihla velkostatek velmi mírně. Thurn-Taxisům zůstaly tři dvory, na 400 hektarů rybníků a většina lesů. Přesto se tehdejší majitel Albert Maria Lamoral Thurn-Taxis soudil s ČSR u Mezinárodního soudního dvora v Haagu o výši náhrady. V r. 1945 byl všechen majetek Thurn-Taxisů u nás konfiskován.Litomyšlský zámek přešel do rukou státu, stal se kulturní památkou I. kategorie a r. 1962 byl zařazen mezi národní kulturní památky. Spravuje jej Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích.
103 fotek, podzim 2015, 246 zobrazení
48 fotek, říjen 2014, 78 zobrazení
Tento měsíc byl na události bohatý,
za chvíli mu budem koukat na paty,
jako listy, co víří všude kolem nás,
moc rychle nám uletěl říjnový čas.
45 fotek, září až říjen 2011, 455 zobrazení
90 fotek, říjen 2017, 84 zobrazení | cestování, děti, krajina, rodina-přátelé
průřez říjnem od krásného podzimu až po zasněžený návrat ze Slovenska z Dušiček :-)
57 fotek, říjen 2016, 51 zobrazení | dokumenty, makro, příroda, zvířata
něco z druhé půli října na zahradě, pár obrázků z podzimní Flory Olomouc a ukázka jak naše Kessy roste :-)
19 fotek, říjen 2016, 126 zobrazení
27 fotek, 15.10.2013, 178 zobrazení | krajina, ostatní, příroda
Sešel se rok s rokem a Pan Podzim oprášil svou paletu plnou nejrostodivnějších barev.Nejprve naředil bělobu zinkovou a maloval ranní mlhy nad krajinou; trošička mu zbyla,a tak vykreslil krajkově filigránské kapičky pavoukům do sítí.Políčkům,dříve zeleným a zlatým,dal zemitou hněď a barvy míchal dál... Rumělkově čevenou vyzkoušel nejprve nesměle na girlandách psího vína.Poodstoupil od plátna a chvíli jedním okem přivřeným své dílo přeměřoval.Odstíny rudé se mu zalíbily.Přidal je do šípek, hlošinek,na listy Acerů..Jemňoučce ojíněnou modř namíchal pro plody mahónie a trpkých trnek pomalu svraskávajících v záplavě zlatožlutých lístků chvějících se v říjnovém větru.Stejně tak žlutých jako listí lip,co šustí pod nohama dětem cestou ze školy....
36 fotek, říjen 2012, 126 zobrazení | klasická-fotografie, krajina, lidé, makro, příroda
Pří třídění fotek jsem našla pár snímku pořízených v říjnu...
15 fotek, 18.10.2011, 52 zobrazení
periodické zapíjení měsíce
28 fotek, 5.11.2007, 16 zobrazení
13 fotek, 6.10.2017, 140 zobrazení | krajina, příroda
:-)
31 fotek, loni na podzim, 10 zobrazení
43 fotek, říjen 2017, 30 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.