Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 20 výsledků (0,0130 sekund)


reklama

56 fotek, 14.6.2017, 76 zobrazení | oslavy, události, zábava
SUGYP Švýcarsko & JIN YI FIREWORKS Čína

opět po roce jsem si vybral jeden z pěti ohňostrojů na Prýglu a musím říct že letos jsem měl při volbě šťastnou ruku.
25 fotek a 2 videa, 15.6.2017, 17 zobrazení | kultura, města, oslavy, události, zábava
Brněnská přehrada 14.6.
"ŠŤASTNÝ POHLED NA ŽIVOT"
SUGYP Švýcarsko
JIN YI FIREWORKS Čína
172 fotek, podzim 2009, 305 zobrazení | lidé, země
Tóri vypráví svůj příběh o klopotné 17-denní cestě z Jiri Bazar na Kala Patar a pak do Lukly, při které málem vypustila duši.

Pondělí 12.10. Den D
Odlet z Prahy byl naplánovaný na 18,40. Z práce jsem utekla v poledne, rychle a ve spěchu, abych se náhodou ve dveřích nesrazila se svým Compliance šéfem z Londýna. Popadli jsme se Zdeňkem své těžké batohy a vyrazili metrem a autobusem na letiště. Ládík už byl na letišti, všude chodí včas a přesně podle plánu. Buddy měl chvíli zpoždění, ale nakonec jsme se všichni šťastne odbavili. Po malé lahvičce Becherovky jsem byla méně vystreslá a nasedla do letadla British Airways do Londýna. Ještě vtipkuji, že bych tady mohla Jamese potkat. A on je skutečně tady! Oh, what a coincidence! Po prvotním šoku se rozhodnu, že ho dojdu pozdravit. Je překvapený stejně jako jsem byla já a nejdřív mně vůbec nepoznává, neb nejsem namalovaná, mám na sobě sportovní kalhoty a pohorky. Probereme spolu případ s ČNB, nedozvím se v podstatě nic nového, ale společenským konvencím jsem učinila zadost.
Ládík nám každému rozdal plán naší expedice. Byl jednomyslně zvolen vedoucím. O pokladníkovi ještě budeme jednat, ačkoli Ládík je i na tuto funkci připraven a má druhou peněženku na společné peníze. V létě ovšem byl pokladníkem na vodě a moc se neosvědčil...

Úterý 13.10. Hong Kong
Po 12 hodinách letu s Cathay Pacific jsme přistáli v HK. Musím říct, že let byl, ač dlouhý, velmi příjemný. Servis byl úžasný, každý jsme měli svoji obrazovku, kde byl výběr velkého množství filmů a rádií, takže nám to pěkně uteklo. Když jsme vystoupili na letiště v Hong Kongu, moc se nám líbil pohled z okna a litovali jsme, že se tu nezdržíme. To jsme ještě netušili... Našli jsme přepážku Dragon Air, abychom si zařídili další palubní vstupenky a požádali je, aby nám přendali zavazadla. Ochotná čínská slečna nám sdělila, že dnes do Nepálu nic neletí, že nám musí Student Agency zabukovat let na zítra. Toto sdělení v našich řadách vzbudilo paniku. Láďa volal slečně Holmanové ze Student agency, která nám zařizovala letenky, že to zkazila a aby zařídila nové letenky do Kathmandu. Komunikace trvala asi hodinu, než bylo skutečně jasné, že dnes neodletíme a Student Agency že nám nepomůže. Šli jsme na pasovkou, vyplnili formuláře k prasečí chřipce a ke své identifikaci. A pak se to stalo. Zatkli nám vedoucího expedice Láďu! Že prý nemá v pasu razítko z Londýna. Schengen ani Evropská unie jim tady nic neříká. Po menších peripetijích jsme našli svá zavazadla válet u pásu. Sedíme na letišti a čekáme, co bude. Vtipkujeme o komunistických káznicích a nucených pracích, ale do smíchu nám není. Nic moc pocit...

Středa 14.10. 01:00 a.m.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Ládika pustili, po hodinovém vyřizování máme letenky do Kathmandu (sice o den dýl, ale máme!) a bydlíme v hotelu v centru HK. Odvezla nás sem z letiště taxikářka, všechny 4 batohy nacpala do kufru, zajistila pružinou a s otevřeným kufrem jsme vyrazili. Vysypala nás na Nathan Road a okamžitě se na nás sesypali naháněči ponejvíce indického původu. Tahali nás do odporné pasáže, kde se povalovali dva feťáci a chodili hosté hodinových hotelů. Nakonec jsme se tu za 900 HKD (1 USD = 7 HKD) ve dvou dvoulůžkových pokojích ubytovali. A hned jsme vyrazili na večeři do místní levné restaurace. Bylo to vynikající! Buddy tam okamžitě našel nevěstu, nicméně je již sťastně ženat doma. Slečna se na něj pořád smála a plácala ho do ramene.
Pak jsme se trochu prošli nočníma uličkama. Je zajímavý, jak to tady žije i o půlnoci, jako u nás na Václaváku v pravé poledne.
Poznatek č. 1: Pasáky tu dělají, stejně jako v Praze, černoši.
Na závěr vycházky se nám ztratil Buddy. Nikomu nic neřekl a odešel sám do hotelu. To je teda materiál s jakým tady musím pracovat!

Čtvrtek 14.10. Hong Kong - Kathmandu
Využili jsme své nucené zastávky a prohlídli si HK. Na snídani jsme byli u McDonalda a pak jsme šli k moři. Mají tady krásně čisto, na ulicích je spousta uklízečů. Všude je krásná zeleň. Chvílema docela dost pršelo. Procházeli jsme uličkama, prohlíželi obchody. Hoši chtěli koupit něco z místních sušených delikates. Bohužel byly všechny strašně drahé. Nebo spíš bohudík, zřejmě všechno zboží tohoto druhu působí pozitivně na potenci, tak nevím, co by se po požití dělo! Ale nejspíš by se akorát podělali. Protože to všechno nepředstavitelným způsobem smrdělo! Pak jsme odbočili z hlavní Nathan Road a přišli jsme k tržnici. Odmítala jsem tam jít, abych náhodou neviděla na háku viset psa připraveného k vaření, ale naštěstí tam nic takového nebylo. Chvíli jsem se motala venku, hoši byli uvnitř, a hned se na mně nalepil nějaký místňák v tílku a pořád chodil za mnou. Byla jsem ráda, když mně Zdeněk vysvobodil.
Po 11. hodině jsme vyklidili pokoj, zašli na nepříliš chutný, zato však velmi předražený oběd, a šli na kafe do Starbucks na nábřeží. Tam jsme byli asi hodinu, bylo to moc příjemné. Kochali jsme se výhledem co to šlo, ale díky vlhkosti a mrakům nebyla viditelnost nic moc. Potkali jsme tam Polku se synem, byla moc příjemná. Prý se sem s manželem odstěhují z Vídně. Zřejmě bych tady taky mohla žít. Je to sice hlučná prádelna, ale docela příjemná.
Poznatek č. 2: V HK je minimum tlustých lidí, viděla jsem jich max. 10. Všichni jsou štíhlí, zvlášť mladé holky moc krásné. Co se těhotných týče, za dva dny jsem viděla čtyři, mimin asi pět. Prostředky na potenci zřejmě moc nefungují...
Přesun do Kathmandu přes Dhaku proběhl v pohodě, servis byl výborný, až na fakt, že jsme opět seděli v prostřední řadě a na prostředních sedačkách, což není nijak extra pohodlné.
V Kathmandu na letišti jsme poznali, co je to byrokracie. Už v letadle jsme vyplnili dvě bumážky, na letišti jednu o prasečí chřipce a ještě nějaké kontakty. Pak jsme stáli ukrutnou frontu, kdy já během minuty ztratila fotku na vízum. Ještě štěstí, že jich mám 8. U jednoho pultu od nás vybrali peníze a všechny papíry, u druhého countru nám chlap vízum podepsal. Ale trvalo mu to celou věčnost. Nejlepší funkci měl maník, který přidělával sešívačkou fotky na dotazníky. Ještě v letištní hale nás odchytil naháněč, zjednal nám taxi - mini bus Marutti a odvezl nás do hotelu Encounter Nepal. Bylo tam pusto-prázdno a tma, bez něj bysme asi ubytování nenašli. Nakonec nám po hlasitém hulákání otevřeli bránu a ubytovali nás. Pokoj pěkný, dokonce s TV a koupelnou. Zřejmě poslední záblesk luxusu před cestou do hor... Když jsme se vrátili, tak jsem se dozvěděla, že jsem nejspíš v hotelu Encounter Nepal už spala, když jsem byla v Kathmandu s rodičema.
4 fotky, 6.7.2009, 113 zobrazení | děti, zábava
Tak tolik nás tady bylo! Až na nějaké to klíště a pár dešťových kapek všechno dobře dopadlo, k domovům jsme se ač naprosto vyčerpaní rozjeli šťastní a plní zážitků! Všem, co se ať už jen malým dílem nebo kusem práce velikým, do předtáborových příprav a prací v průběhu tábora jakkoliv zapojili, patří obrovský vděk a já jim za sebe gratuluji!!! Zase se povedlo udělat něco skvělého pro naši mládež a to je obzvlášť v dnešní době počítačů, spěchu a nepříliš zdravého způsobu života naprosto úžasná věc! Všem tedy ještě jednou moc a moc díky a z pohledu mého, těšte se na další akci :-) T.T.
50 fotek, 15.4.2017, 6 zobrazení
Sestoupení Páně do pekel
Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých.
Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn.
Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem. Jakmile ho praotec Adam uviděl, v úžasu se bil v prsa a na všechny volal: „Můj Pán ať je se všemi!“ A Kristus Adamovi odpovídá: „I s tebou.“ Chápe ho za ruku a burcuje ho slovy:
„Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.
Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem; pro tebe a pro ty, kteří se mají z tebe narodit nyní říkám a s veškerou mocí poroučím těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte.
Přikazuji ti: Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.
Pro tebe jsem se stal já, tvůj Bůh, tvým synem. Pro tebe jsem já, Pán, přijal tvou podobu služebníka. Pro tebe jsem já, který jsem na nebi, přišel na zem a do podsvětí. Pro tebe, člověče, jsem byl jako člověk, bez pomoci, odložený mezi mrtvé. Pro tebe, který jsi vyšel ze zahrady, jsem byl ze zahrady vydán Židům a v zahradě ukřižován.
Pohleď na můj poplivaný obličej, to jsem snesl pro tebe, abych v tobě obnovil dřívější dech. Pohleď na mé zpolíčkované tváře; to jsem snesl, abych tvou porušenou podobu obnovil opět k svému obrazu.
Pohleď na má zbičovaná záda; to jsem snesl, abych odstranil břemeno hříchů tížící tvá ramena. Pohleď na mé ruce šťastně přibité ke kmeni kříže; to pro tebe, jenžs kdysi nešťastně vztáhl svou ruku ke kmeni v ráji.
Usnul jsem na kříži a kopí proklálo můj bok. To pro tebe, který jsi usnul v ráji a nechal vyvést ze svého boku Evu. Můj bok vyléčil ránu ve tvém boku. Můj spánek tě vyvede ze spánku podsvětí. Mé kopí zadrželo kopí namířené proti tobě.
Vstaň, vyjděme odtud! Nepřítel tě vyvedl z rajské země; já už tě neusadím do ráje, ale na nebeský trůn. On tě zahnal od stromu života, který byl předobrazem; avšak já jsem sám život, a hle, jsem s tebou spojen. Určil jsem cheruby, aby tě opatrovali jako služebníci a přikazuji jim, aby tě měli v takové úctě, jaká přináleží Bohu.
Trůn s cheruby je uchystán, nosiči jsou pohotově a připraveni, svatební komnata je vystrojena a jídla přichystána. Věčné stánky a příbytky jsou vyzdobeny, poklady věčných statků otevřeny a nebeské království je připraveno už od věků.
128 fotek, jaro 2015, 63 zobrazení
9.5.2015 byl pro naše nejmenší slavnostní den,seznámily se svými kmotřičkami nebo jejich náhradnicemi a představily se světu.Kmotřičky jim popřály do života jen to nejlepší a určitě všichni co jsme se sešli jsme jim přáli a přejeme krásný dlouhý štastný život v tom nejlepším domově který lze najít a i to je důvod proč křtiny pořádáme aby naše kočičí mimina na malou chvíli upoutala pozornost lidiček a všimnul si jich třeba někdo kdo jim řekne že by mu udělalo velikou radost kdyby s ním chtěli bydlet. .
Sešla se úžasná parta lidiček kteří mají srdíčko na tom správném místě a z toho máme velikou radost.Moc potěší že nechyběli ,,skalní příznivci,, našich kočiček kteří nechybí nikdy když naše kočičky něco pořádají.Děkuji Vám všem co jste přišli i těm co moc chtěli ale nevyšlo to že máte naše tlapičky rádi a záleží Vám na nich.Vědět že mají krom nás na světě ještě někoho jiného komu na nich záleží je moc moc příjemné.Takže velikánské poděkování zaslouží Táňa Vlčková,Katka Veselá,Mathausovi celá rodina, Anetta Huxel,p.Yvona Svatošová,Bohunka Piňková ti nechybí opravdu nikdy ,paní Rašková a její přátelé včetně miloučké fenky Sašenky.Nalezenci Šumaváci zastoupeni Danou Čáchovou a Helenou Markovou,p.Jensen který dovezl pro kočičky šantu kočičí.
Všechny kočičky dostaly obrovské spousty dárečků a hlavně si moc užívaly to co jim chybí nejvíc mazlení a přízeň lidiček protože pro 66 kočiček není hladících rukou nikdy dost.
Goliáše návštěva nadchla tak že se moc a moc předváděl to aby těm co o něm vykládají nehezké nepravdivé věci že se jen povaluje na sedačce dokázal že je velmi čiperný kocourek který kdejakého hubeňoura strčí do kapsy levou zadní.Valentýnek se s vervou sobě vlastní sápal úplně na všechny se zoufalým pohledem že ho vůbec nikdy nikdo nepohladil a je třeba to napravit.Žakelínka se držela malinko stranou musí si nejdříve vše okouknout.Všechny kočičky byly večer nezvykle hodné a usínaly dříve než obvykle ale podle výrazu určitě moc spokojeně a nejspíš se jim zdálo že jednou najdou taky někoho takového jako ty dnešní lidičky a budou ho mít jen a jen pro sebe.Štěstí mých kočiček nelze ničím zaplatit ani nahradit je to něco co si moc zaslouží protože k nim život nebyl právě přívětivý,takže za ně za všechny a nás obě neskonalé díky Vám všem.
89 fotek, 26.9.2010, 78 zobrazení
15th ANNIVERSARY SHOW OF INGROWING !!!

Tak nadešel večer s velkým "V" a výroční akce k 15.narozeninám legendární Grindové kapely INGROWING byla tu.
Dlouho očekávaná akce se až na pár drobností podařila více než vyjímečně!
Připraveno bylo i prvotřídní osvětlení a ozvučení a samozřejmě nechyběly ani kamery.
Ingrowing si udělali zvukovku ještě před Uprise, aby bylo všechno perfektní a nemuseli se s tím potom zdržovat.

Takže jako první se nám představili pražští grindeři UPRISE!
Putiho skvělej vokál všechny přítomné fanoušky velmi brzy naladil na tu správnou grindcorovou vlnu. Vychutnat jsme si také mohli úžasný výkon bubenického mistra Jurgena,
který je zároveň i tlučmistrem v Ingrowing. Měli jsme také možnost vidět sestavu obohacenou o nového kytaristu. A musím říct, že ruku při výběru měli Uprise fakt šťastnou :-)

BUT
Prostě super našláplý grind. Pánové z BUT se stylově velmi blíží britským Napalm Death, takže, kdo má rád ND, bude mít rád i BUT.
Kluci neopomněli zahrát ani song "Body Count" a přidali i jednu novinku, která je dle mého názoru adeptem na
jeden z "Buťáckých" nejlepších songů! Na závěr, jako poctu oslavencům vystřihli cover songu "Fragmented Oracle".

DISFIGURED CORPSE
Prostě DC - death/grindová ostravská palba!!!.Špičková show, která byla přibližně v polovině setu obohacena o skladbu s Vlakinem.
Poté dostal od kluků nefalšovanou domácí ostravskou "wařonku" v demižonu, takže vidina povedené after party dostala ostřejší obrysy :).
Mimojiné DC stejně jako Ingrowing nahráli skladbu na Tribute to Debustrol.
Ale zpět k vystoupení DC, neodpustili si ani song "Vlakin is dead" a dočkali jsme se i letošní pecky "Social Sterillity".

GRIDE
Fastcorová legenda z jihu! Hned na začátku bych ráda zmínila úplně špičkovej výkon bubeníka Čerta! To, co za bicíma předvádí je fakt lahoda, jak pro uši tak i na pohled :-)
Chlapi tady potvrdili svojí skvělou formu, kterou nám měli možnost předvést například i na letošní srpnové Fekal Party. Opravdu nemám, co bych jejich show vytkla.

INGROWING
A bylo to tady velkolepý koncert, na který se všichni celý večer třásli!
Zaznělo intro a chlapi začali hrát jako o život a sršela z nich energie na všechny strany!!!
Dočkali jsem se nových songů i oprášení těch starších. Ingrowing samozřejmě nevynechali song D.C.SUCKS, kterým tak klukům z Disfigured Corpse oplatili song "Vlakin is Dead" :-)
Celý gig odehráli Ingrowing naprosto precizně a s přehledem.
Nechyběla ani hostovačka bývalého kytaristy Pouzara!!! Vážení ten kluk to zahrál fakt skvělě! Díky!
Na závěr setu jsme se dočkali songů z MCD Aetherpatus - "Escapology" a "Aetherpartus" ... a pak se všichni odebrali na bouřlivou after párty.

Takže kluci moji přeju Vám ať Vám to i nadále, tak skvělě hraje a ať nás na pódiu obšťastňujete ještě mnoho a mnoho let!!!!!!!

Vaše Karolec
51 fotek, říjen 2003, 46 zobrazení
Leoš Janáček (1854 - 1928) měl velmi kladný vztah k Luhačovicím, ve kterých často a rád pobýval. Jeho život, osobní ani umělecký nebyl vždy snadný, některá jeho díla byla uznána a pochopena až po jeho smrti, některá jsou nedoceněna dodnes.

Leoš Janáček se narodil dne 3. července 1854 na Hukvaldech v učitelské a muzikantské rodině. Vystudoval varhanickou školu v Praze, kde se mu povedlo vystudovat tři ročníky za jeden rok. Poté sbíral zkušenosti studiem na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni.

Po návratu se stal ředitelem varhanické školy ( jeho přičiněním se z ní stala konzervatoř ) v Brně. Byl sbormistrem, hudebním kritikem, společně s Františkem Bartošem se věnoval studiu a sběru moravských lidových písní. Ještě za svého života dosáhl mnoha poct a vyznamenání. Leoš Janáček zemřel 12. srpna v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě v roce 1928 na následky zápalu plic, je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. Ještě za Janáčkova života úspěšné proniklo jeho dílo do předních středisek světové hudby, zvláště do Anglie a do německy mluvících zemí. Dnes je Janáčkovo dílo známé po celém světě a v posledních letech můžeme sledovat jeho velký ohlas v Americe.

K jeho nejznámějším dílům patří opery Šárka , Její pastorkyňa , Osud, Výlety páně Broučkovy, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu,

Sbory skladby liturgické Maryčka Magdónova , Kantor Halfar, Potulný šílenec, Hradčanské písničky, Vlčí stopa a Kašpar Rucký. . Z kantát je z celé Janáčkovy tvorby nejdůležitější Amarus, Věčné evangelium, vrcholem vokálně-instrumentální tvorby je Glagolská mše na staroslověnský liturgický text . Symfonickou tvoru reprezentují především symfonická rapsodie Taras Bulba, Sinfonietta ( touto skladbou bývá zahajován festival Janáček a Luhačovice ), komorní tvorbu pak oba smyčcové kvartety (I. Kreutzerova sonáta, II. "Listy důvěrné", Capriccio pro klavír levou rukou a dechový komorní soubor, Concertino pro klavír a komorní soubor, Mládí, dvě řady klavírních skladeb cyklu Po zarostlém chodníčku, Zápisník zmizelého pro klavír a zpěvní hlasy Velkou část jeho tvorby tvoří tzv. díla ohlasová a úpravy lidových písní a tanců, jejichž výsledkem jsou třeba Národní tance na Moravě I. - III., Moravské tance, ale též symfonické Lašské tance, 26. balad lidových I.- III, symfonická předehra Žárlivost.
Zajímavosti ze života L. Janáčka

Narozen 3. července 1854 v Hukvaldech jako deváté dítě Jiřího a Amálie Janáčkových, kteří měli celkem čtrnáct dětí

Byl pokřtěn jako Leo Eugen

13. července 1881 se Leoš Janáček oženil se Zdenkou Schulzovou, 15. srpna 1882 se manželům narodila dcera Olga, která zemřela v jedenadvaceti letech na tyfus z této tragédie Janáčkovi zbělely husté tmavé vlasy , 16. května 1888 se jim narodil syn Vladimír, který v roce 1890 zemřel na spálu. Jejich manželství zmítané tragédiemi ovšem nebylo šťastné, dokonce se jednu dobu chtěli rozvést, nakonec se dohodli, že budou žít každý svůj život.

V roce 1886 poprvé navštívil Luhačovice na pozvání jeho strýce Jana Janáčka, faráře ze Vnorov, 1899 se při pobytu v Luhačovicích setkává se skladatelem Jindřichem Máslo
Pravidelně začíná jezdit do Luhačovic od roku 1903 v tomto roce se zde seznámil s Kamilou Urválkovou, jejíž životní příběh se stal inspirací k opeře Osud. Od tohoto roku až do své smrti navštívil Luhačovice celkem 23x. byl ubytován v ředitelském domě, ve vile Vlastimile, v Růžové, v Janově domě, v Jestřábí a nejčastěji v Augustiniánském domě.

V roce 1908 se zde seznámil s Marií Calmou Veselou a jejím manželem, kteří svým vlivem napomohli uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa v Národním divadle.V roce 1906 přijel Janáček do zdejších lázní na Slovácký národopisný den, kde zazněla jeho první skladba v Luhačovicích sbor Maryčka Magdónova. V roce 1921 potkává v Luhačovicích Kamilu Stösslovou, jenž byla o čtyřicet let mladší a upřímně v té době již slavného skladatele obdivovala. V Luhačovicích pobýval naposledy 1. - 21. července 1928 těsně před svou smrtí 12. srpna 1928.
Prameny

Adolf Veselý: Pohled od života a díla, Praha 1924.
Max Brod: Leoš Janáček, Praha 1924;
Jaroslav Vogel: Leoš Janáček, Praha 1963 a vydání následující
František Kožík: Po zarostlém chodníčku
Vlastimil Vokurka: Luhačovice a Leoš Janáček
154 fotek, 16.4.2016, 69 zobrazení | cestování, krajina, příroda, rodina-přátelé
Takto přesně jsem si to přála - aby mě, hned po Yvonce, přivítalo, po ranním výlezu ze stanu, slunce a přenádherný výhled do údolí. Den předtím, ten večer, co jsme stavěly stan, jsme neviděly na krok..
Při pohledu na plné město mě napadá: “Kam ti lidé spěchají?” Je svěží sobotní ráno, ptáci řvou jak o život a Praha je před 6. hodinou živá, jako by byl všední den. Skladba je jasná: pracující, dopařivší a turisté. Já jsem turistou ve svém městě, jedu se vyvětrat do Krkonoš. V 6.45 jsme s Yvonkou nasedly do busu směr Pec. V 10 hodin jsme byly na místě. Stoupáme Zeleným dolem k Richtrovým boudám, kde si sedáme pod střechu a obědváme. Bouda má prázdniny. My koukáme do mlhy a na začínající déšť. Oběd v přírodě chutná ještě lépe než doma nebo v práci. Na závěr se odměníme hrstkou ořechů a kouskem čokolády. Povídáme si cestou o všem možném a jsme zde šťastny. Stoupáme ke Dvorské boudě, která se nachází cca 7 km od Pece. Někdy kolem 14. hodiny jsme u chaty Výrovka, která má velmi moderní design, ale nevíme, zda se nám vůbec líbí. Chata uvnitř si ponechala ten starý ráz, místnosti jsou ohromné. Usedáme ke stolku u okna, za kterým by se mlha dala krájet a meluzína hučí nestydatě do oken. Akorát obsluha trochu vázne, pánové postávají u baru a naše návštěva je příliš nezajímá. Po delší chvilce mladý muž přichází a my si objednáváme půllitr zázvorového čaje s medem a citronem. Prima vzpruha do toho, co nás ještě čeká. Po hodince se vydáváme ke Dvorské boudě. Myšlenku na Luční boudu nám překazilo počasí, takže cíl naší cesty - Dvorská bouda - volá… Půl hodina cesty po ledu, v mlze a vichru nás zavede ke Dvorské boudě, kterou jsme málem minuly. Natěšeny na stanování v nadmořské výšce 1313 m, navíc v Krnapu, nás stále drží na vlně optimismu. Vejdeme do Boudy, kde potkáváme pár nadšenců, kteří přišli také stanovat, ale po chvíli se nechávají majitelem přesvědčit, ať zůstanou v teple boudy i přes noc… Počasí je velmi nepříznivé, ale my se nedáme a stan, který má nutkání uletět, nakonec přemluvíme k poslušnosti. V tom největším lijáku stavíme. Ruce studené a mokré, sil pomalinku ubývá, ale my prostě tu romantiku chceme zažít. Stan hlídáme z okna restaurace, kde večeříme. Svařák nás skoro uspal. Odpočíváme, nabíráme sil a kolem 21. hodiny se stěhujeme z tepla chaty do čerstvosti dubnových hor pod plachtu. Déšť ustal, nárazy větru nikoliv. Uleháme teple oblečeny do spacáku pro komfort do -10 st. C, takže je nám nakonec jako v pokojíčku. V noci je na nule, spíme celkem dobře a ráno…. nás budí slunce. Východ slunce na Dvorské - nádhera. Malá odměna za naši odvahu. Ten pohled do údolí je opravdu úžasný. Před snídaní, po 7. hodině ranní, děláme malou procházku. Dubnové slunce ozářilo stromy, pláně, chalupy a údolí. Je to radost být součástí toho všeho tady. Výborně posnídáme, balíme stan a vyrážíme zpátky do Pece. Cestou spřádáme plány na další výlety po Krkonoších. O jednom víme už nyní. V červnu nás čekají Rýchory… Krkonoše se stávají naší láskou.
281 fotek, podzim 2013, 84 zobrazení | cestování, dokumenty, krajina, lidé, příroda
Také vás při cestách na nová místa provází ten opojně slastný pocit? Mě ano…
Za okny léčebny je nádherný, i když studený podzim. Tady v horách je to jaksi mnohem studenější, ale mnohem snesitelnější než pod horami v některém ze vzdálenějších měst. Zlatožlutý buk, žlutozelená bříza a tmavozelený smrk střídavě vyplňují náš pohled z okna 6. patra, pokoje č. 2. Chodba je plná pobíhajících dětí, které se tu za doprovodu svých maminek, tatínků, babiček či dědečků zotavují z nemoci nebo z úrazu. Léčebna si žije svým životem, měla bych k naší návštěvě několik málo štiplavých připomínek, na druhou stranu mám mnoho kladných zážitků a kdyby nebylo mnoha dětí s kašlem a rýmou, což je bohužel pro toto období typické, a nepotkávaly se v herně, na chodbě I v jídelně, bylo by všechno mnohem příjemnější…. Vzpomínám na všechny děti I rodiče na našem patře, na milou sestru, na šikovné terapeuty, na vstřícné paní učitelky, na naše každodenní přemísťování mezi patry 1-6 v čase od 6.45 do 14.30. Na ranní brzké vstávání začínající probuzením chodbu čistícím strojem a vléváním čaje do ohromné kovové termosky. Na paní v kuchyni, která nemá ráda děti, respektive jejich slabiny a dle mého na toto místo nepatří, vzpomínám na nejmilejší tetu Romču z pokoje č. 6 a na jejího Radímka, se kterými jsme trávili, dalo by se říci, veškerý volný čas. Na usměvavé blondýnky Renatu a její holčičku Julinku, která nás rozveselovala svým tancem a zpěvem za doprovodu oblíbených hitu na Ipadu. Na milý obchůdek plný dobré nálady nahoře nad kostelem. Před očima mám úsměvy maminek, kterým jistojistě nemůže být každou chvíli do smíchu. A přitom jsou úžasné. Klobouk dolů… Vzpomínám na moudrou babičku malé Connie, na rozhovory v kuchyňce, ve sprchách, I ve výtahu. Na lahodnou horkou čokoládu v kavárně Kolonáda, na mé toulky s kočárkem cestou necestou, pod nádhernými buky. Na procházky městem, které je malebné, ale jeho lázeňská sláva je ta tam. Na nekonečná povídání s maminkami a jejich dětmi, ostré slunce a nádherný podzim všude kol dokola. Na báječnou pizzu a kávu v útulné pizzerii Anděl v Peci. Dovezla jsem si domů spoustu krásných vzpomínek a fotografií z překrásného okolí Janských lázní. Péťo, děkuji Ti za tipy typu Rýchory, Albeřice, Dolní a Horní Lysečiny… Pobyt v léčebně byl zajímavou a nezapomenutelnou zkušeností. Mé děti byly šťastné a já s nimi. Do Krkonoš se chci brzy vrátit a rovnou někam hodně nahoru. Až na vrcholky hor…
38 fotek, 24.9.2016, 239 zobrazení | dokumenty, oslavy, události, vesnice
Díky obětavé práci několika farníků byla i letos připravena ve zdejším kostele výstava úrody ze zahrádek a polí z našich Jevišovic. Výstavu si můžete prohlédnout do úterý 27.9.

Kázání z neděle Díkčinění poděkování za úrodu 24.9.2016

Základ našeho dnešního kázání jsou slova z Matoušova evangelia 6,19-23
SUSPIRIUM: Dobrý Bože, milosrdný Otče, děkujeme ti, že jsi v tomto roce dal zdar práci pro náš vezdejší chléb, a prosíme tě: Dej, abychom celým svým životem nesli ovoce, které od nás očekáváš. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou...
Milé sestry, milí bratři !
Svátek díkčinění někdy připomíná jakýsi pozůstatek pradávných zemědělských svátků. To je však jenom první a navíc zbrklý pohled. Zapomíná to nejpodstatnější vyjádření, které se nám, právě nám v něm předává a k čemu nás chce vésti.
A máme ten jeho obsah hezky zaznamenán v jeho názvu – neslyšíme o nějaké formě dožínek, či něčeho podobného, nýbrž jsou v něm dvě slova DÍKY a ČINĚNÍ, tedy zjednodušeně řečeno – aktivní podnikání všeho, co projevuje naši vděčnost. Ať už slovy, která také ubývají – a někteří i to slůvko děkuji pomalu vyřadili ze svého slovníku, či ho dali na černou listinu slov, která se nemají používat.
A tato vděčnost nás chce upozornit, toto vědomí ukázat odkud toto všechno máme. Jen ze své snahy a přičinlivosti? Nebo právě proto, že nám někdo shůry žehná, věrně se o nás stará, nenechá nás bez toho, co základně ke svému životu potřebujeme?
A v druhé linii, která není časově odloučená od první – a jak nám s jistou břitkostí připomíná prorok Izajáš – máme tento pocit, projevovat i ve vztazích k našim bližním. Láska k našim bratřím a sestrám nám nedovolí, aby právě oni žili životem, který není k životu. Samozřejmě s respektem k tomu, kterou cestu si dotyční lidé zvolili. Jen se chce říci, že víra má co říci i do našich vztazích v rámci společnosti.
19 Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou 20 Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. 21 Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.(Mat 6:19-21 CEP)
V první půli našeho dnešního oddílu se nejprve pomyslně připomíná jedna pradávná moudrost. Abychom si ukládali cenné věci, tam, kde budou nějakým způsobem chráněni. Ano, buď to člověk sám zažil, či alespoň o tom uslyšel – že třeba když bydlí v nějakém hotelu, že si třeba pasy a jiné doklady uloží do hotelového trezoru.
Tu je však nejprve k zodpovězení otázka: „Co pro nás má být pokladem?“ Poklad vždy zobrazuje něco vzácného, něco co má pro nás nesmírnou, tedy téměř nezměřitelnou cenu. Každý by tam sice zanechal něco osobního, mnohé z tužeb, z toho, co se za nejdražší považuje, by se opakovalo (zdraví, majetek etc – by byly jistě na nejpřednějších místech).
Co má být pro kristovce nejdražší? Mnozí z křesťanů by odpověděli, že přece to, co pro nás udělal Pán Bůh a jeho syn Pán Ježíš. Že nás nenechal napospas nám samotným, nýbrž nám otevřel oči, abychom sami sobě porozuměli. Tedy jinak – že sice nejsme v ideální stavu, ale mohli bychom k němu směřovat, jsou nám k tomu otevřeny dveře. A ještě jinak – byl nám právě v Ježíši darovaná věčná záchrana, věčný život, to co také označujeme jako spása.
A tato spása se projevuje jako každodenní působení Boží do našich životů – starost velkolepá i ta nejobyčejnější. Když by se chtěl někdo poptat, o jakou záchranu jde, vždyť to přece ještě tak špatné není. Právě že když se takto mluví – to je znamení, že to špatné je, protože nejsme schopni vidět nějaké hranice, míru všech věci. Proto jsme ochotni všechny hranice rušit, snižovat, aby se do prostoru společnosti vešli všichni – byť by to čím žili nebylo správné, nebo nejlepší formát. A to dokonce i když to společnosti škodí.
Druhou otázkou, kterou je třeba rozřešit je, co je míněno, co se myslí pod tím molem, rzí a zloději, kteří jsou zde zmíněni. V první rovině a to dotyčnou „trojici“ spojuje, je že ničí všechen obsah tohoto pokladu a když bychom po jejich působení (aniž bychom si toho všimli) otevřeli truhlu tohoto pokladu, zjistíme, že z něj nic nezbyde.
Smíme si to však ještě dotáhnout dále – co všechno takovými moly, rzí a zloději může být dnes? Zajisté, že pod tím máme vidět všechno, co ruší naše vztahy k Bohu, naše vnímání Boží vůle a praktikování toho, co si od nás Bůh žádá v našich životech. K tomu je potřeba dodat, že jsou různí stavitelé těchto překážek, často se přičiňujeme my, potom také jiní služebníci pána světa. Ovocem je vždy opouštění shromáždění, či alespoň zrnka nedůvěry, které prorůstají, až dotyčný shromáždění a cokoliv ze strany Boží nebude potřebovat, však si to přece dokáže vyložit lépe sám.
Jenže, když se vrátíme k obrazu toho pokladu – my jsme si ho nevyrobili, nenasbírali – je nám dán darem, není to tak, že je naší dobrotou, že ho máme. Ne, my ho ač nehodní – nezaslouženě dostáváme. Protože, když by se mělo měřit podle pozemského měřítka, tak jsme častěji v mínusu, než v plusu našeho poslání. A přece to je schopen a ochoten Bůh obrátit v jedno velké plus.
A tak pokud je jen na nás, pak máme působit právě tak, aby byl tento poklad přijímán náležitě, s radostí a vděčností. V tom významu, který se dá právě ukázat na obraze šťastného člověka, který dostává naprosto nečekaný dar. Bůh tím prokazuje, že to s námi myslí dobře – smíme si v jeho vztahu k nám připomenout jak působí ke svým dítkám pravý a skutečný rodič. Zase to však chce zůstat jemu otevřený, vnímavý.
A spolu s tímto vnímáním v otevřenosti je potřeba pracovat na odklízení a likvidaci všech překážek, všech molů, rzí a zlodějů. Všechny tyto překážky nám kradou pokoj, lásku, milost a dávají nám opaky těchto darů a vlastně obsahu našeho srdce, které může být plné, jako zdroj pro atmosféru našeho života, ale i jiných životů.
Tímto zkoumáním docházíme i ke zřetelnému vědomí s KÝM máme spojovat naše životy – kde máme investovat většinu našich investicí – tím rozhodně není svět, který je kolem nás, nýbrž ten, který všechno v existenci povolal a do našich dnů se o ně stará a udržuje je.
Takže to, co je pro nás nejdražší, náš poklad máme ukládat v nebi – tam se nesetkáme, či nebudeme konfrontováni s nějakou jejich ztrátou, či znehodnocením. Navíce se o ně nemusíme bát, protože prostě tam nepřijdou nijakým způsobem k poškození a my ke ztrátě. Již to vědět, že nemusíme mít obavy je velká forma osvobození.
Jako další důležitý bod se připomíná, že tam, kde je poklad, tam je i lidské srdce. Je dobré se třeba každý den ptát sama sebe, kde svůj poklad máme. Protože k němu směřujeme, skrze něj se na vše díváme a k němu stále chvátáme, buď že na něm pracujeme, či že na něj myslíme. Velmi dobře si to můžeme přiblížit na někom, kdo sbírá něco určitého a stále rozšiřuje a zároveň opatruje tuto sbírku, prostě, aby k něčemu byla.
Co má být pro křesťana největším pokladem? Co jiného než vztah k Bohu a k našim bližním, zároveň Boží království a všechno co k němu vede, co z něj vyrůstá i pro náš pozemský život, abychom do něj mohli bez problémů dojít. Protože to je stále u nás, ač cítíme že již je různými střípky, závdavky mezi námi. To nám pak činí problémy, že se často cítíme rozpolceni a nepokojní.
22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. 23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? (Mat 6:22-23 CEP)
Vedle povědomosti o ukládání svého pokladu je pak také potřeba skrze co smíme vnímat skutečné světlo. Zní toto výrazivo příliš mysteriózně, tajuplně. Nebo zase pro někoho příliš medicínsky, tedy jakoby chtělo popsat pouhý význam očí, zraku. Zajisté je pro nás pozemšťany podstatný pro vnímání světla. A bez něj, či jejich schopnosti bez nějakého problému se po pravdě neobejdeme.
Jenže tady jde popis zraku dále – proč by se o obyčejném zraku mluvilo o čistém oku, či špatném oku a jeho vztahu k celému tělu, či životu. Zde si máme uvědomit, že je rozdíl vidět ve svém nejbližším okolí, či třeba nádherně z vrcholu hory do dálky a naproti tomu mít schopnost vidět do dějů, do smyslu věcí. K tomu není nikdo uschopněný automaticky, i kdyby měl sebevíce oči a zrak v pořádku.
Vidět do smyslu a cílů věcí, tedy alespoň do jejich náznaků je vlastně již porozumění, poznání jich. Podobný zrak by přece chtěl každý kdo se nad tím pozastaví, kdo nad tím popřemýšlí. To všechno nám chce Bůh dát – Bůh nechce nikoho nechat v nevědomosti, právě naopak – jenže je potřeba právě pro toto vnímání mít v pořádku zrak. A to je ta správná otázka – kterak zařídit, abychom ho měli v pořádku, aby nám sloužil.
Překážkou je právě pokřivení všeho, což nastalo právě tím prvním selháním lidských předků. Sami od sebe jsme schopni ledacos zahlédnout, jenže nic přesně, všelijak ohnuté a pokřivené. A to pak z toho vyrůstají nejprapodivnější záležitosti. Je to stejné, jako když v nějakém přesném stroji je nějaká maličkost vybočena a ona způsobí katastrofu. Jen je problémem toto pokřivení lidského světa vidět v jednom okamžiku. Člověk musí pozorovat delší časový úsek – a prohlédne ledacos, co člověku ke cti neslouží a vytváří překážky pro vnímání jeho pravého místa před Boží tváří.
Evangelista to naznačuje tím obrazem tmy, které přináší špatné oko – zde se opakuji nemyslí na situaci, kdy nic tímto okem nevidíme, nýbrž že jím vidíme špatně, nesprávně. Tak že když bychom z tohoto špatného pohledu vycházeli povládne v našem životě všechno, co se dá označit a charakterizovat černou barvou, tmou.
Ale co s tím tedy dělat, aby i v našich životech převládla světlá barva? Je potřeba si nechat Bohem, Duchem svatým čistit oči, zrak, ale stejně i mysl, srdce, abychom viděli a rozuměli tím správným způsobem nepokřiveně a správně. Když bychom si nebyli jisti, zda vidíme a rozumíme těm událostem správně, pak je možné se ptát našeho Boha, ale také smíme hledat v Božím slově napsaném, či se smíme ptát našich bližních. V každém velkém, al
40 fotek, 9.5.2016, 46 zobrazení
A s Nabučenkou cestoval na soutěž i text....

Příběh o Nabučence z Dlouhých Strání
Žije ……..to víme….
a jak to tak již na tom světě bývá, každý z nás ví, že jeden umí to a někomu jde něco jiného. Prostě a jednoduše, každý jsme jiný, originál, a tak je to i s tvory vzácnými.
Tahle, říkejme jí podle nás „příšerka“, je velmi ojedinělá a zvláštní. Zabydlela se v obrovských vodních nádržích přečerpávací elektrárny na vrcholu jesenických hor. Elektrárna Dlouhé Stráně a její blízké okolí přírody se stalo pro naši „krásku“ místem, kde nebyla sama, kde potkávala jiné, podobné „příšerky“ a musela si zkoušet poradit, jak se mezi nimi chovat. Znamená to, že se umí dorozumět…my nevíme jak, my její jazyk neznáme. Nám dětem, se její způsob dorozumívání zdá příliš složitý, má plno podivných znaků, ale jsou to pouze dohady, nikdo z nás s ní nemluvil. Je cizí!!!
„Héééj, ozvalo se jednoho slunečného dne….ssssssseš tam? Vyléz?“ Kroutil se kolem dokola obří nádrže zlý had Naškrtič. Jeho příběh je úplně z jiného soudku, je zlý, snad proto, že dosud žil sám. Neměl žádné přátele, kamarády, a možná ani takový nechce být, zákony přírody však velí jinak. Cesty se mnohdy protnou v bodě, ve kterém je ze dvou mínus rázem plus a tak se z Naškrtiče a Nabučenky jednoho dne za různých okolností stali nejlepší přátelé.
Možná ze dvou negativních bude nakonec něco dobrého….Nabučenka je totiž zlá!!
A znáte její jméno… ano, nemá ráda, když jí někdo obtěžuje, když zrovna spí, když má hodně práce, nebo dokonce pokud si čte podvodní noviny!!!!! Často bývá nabučená tak, že se zlobí, až to vydává divné zvuky. Jenže z toho se stane, že se dokáže chichtat, třeba s oblibou schválnostem, až se třese hladina vody tak, že to připomíná mořské vlny.
Není stará, ale nosí brýle. To proto, že už strašně špatně vidí, jak naráží pořád do stran té nádrže. Je tam totiž tma. Ve tmě Nabučenka spí. Má ráda spaní v klidu. Ale bojí se tmy, bojí se sama divných zvuků, nebo že někdo otevře dveře a nádrž vyteče.
Je to vlastně taková chobotnice zkřížená s vrtulníkem a reaguje jako my lidé. Vyčistit si zuby opačnou rukou? Neuvěřitelný problém. A její chapadla umí každé vlastně také úplně každé něco jiného. Mají své specifické schopnosti i podle toho, kde se zrodily.
Turisté, kteří poztráceli knoflíky, které možná nosily štěstí, mohou za zrod chapadel, co znamenají teď pro Nabučenku, něco jako šťastnou ruku.

Lidé, co nevědí, kam patří odpadky, naší příšerku moc často zlobí, ale i díky těm má Nabučenka lehoučké barevné chapadlo, něco jako v životě velmi ceněnou, volnou ruku.
Nabučenka má prý ostré zuby, na stromy, a v okolí pokud bude třeba, tohle chapadlo využít, bude jistě výjimečně cenné, obdobně jako pevný stisk ruky.
Není úplně běžné z výletu přijet bez košile, bez kousku svršku, ale i to se turistovi popletovi stává, díky zapomnětlivcům má Nabučenka chapadlo z kousků textilií, které dlouho drží vodu, dokáže zalévat suchá místa v okolí, když si sama příroda nepomůže a déšť dlouho nepřichází. Díky tomuto chapadlu nikdy nemá Nabučenka žízeň i když se vzdálí od nádrže a nese si tak vlhkost s sebou. Možná? Kdo ví? Je to pro ní možná právě, ta pravá ruka.
Veškeré náměty na text jsou zpracovány pouze podle fantazie předškolních dětí smíšené třídy. Na základě motivace vedené pedagogy, kdy kolektiv vrstevníků ve věku od 3 do 7 let si poslechl Vámi zaslaný příběh a vnímali jsme možné varianty, vjemy z pohledu dětí. Celé téma jsme podpořili zážitkovou pedagogikou tak, aby děti byly více vtaženy do problematiky a byly schopny si příběh prožít, nejen vytvořit bezhlavě pod tlakem dospělého siluetu něčeho o čem nic nevědí a čemu „nevěří“. Teprve teď byla půda pro jejich fantazii plně smysluplná a mohly začít. V celé podobě maskota, jak jí děti popisovaly, se odráží nejen prožitek z předešlé motivace související s elektrárnou, ale především problematika jejich života a jejich pohledu na vztahy, přírodu, svět dospělých. Strach ze tmy, zloba, veškeré silné vjemy dětí nejsou příliš pozitivní. Stavba je opravdu monstrózní, obrovská a působí na ně strašidelně až děsivě. Pozitivní detaily ve formě jednotlivého vnímání kontaktu s jinými elementy, světlo na noc, funkčnost jejích chapadel, kterou i s proměnou ve štěstí vymyslely právě děti, odráží jejich kladné emoce a snahu o dobrý konec. Veškeré zpracované vjemy odrážely prožitky dětí ze života v propojení se světem násilí z počítačových her, zpráv a vzájemných kontaktů a bylo znát, že jejich původně negativně mířená fantazie, se měnila v docela milý příběh.
Součástí našeho programu byl i regionální výlet s rodiči do Pradědova dětského muzea, kde edukativní součást se dotýkala i právě znalostí o obřích vodních nádržích Dlouhé Stráně. Naše děti vyrazily paní pedagožce, která měla pro ně program připravený dech, jelikož ještě nikdo prý nic takového nevěděl a Dlouhé stráně nepoznal. Na závěr jí děti změnily celý interaktivní program, utvořily společně velkou nádrž objetím rukou a ještě jí povyprávěly příběh o „Nabučence“, která tam skutečně žije!!!
Myslím, že bychom měli jet ještě někam na výlet o Nabučence povyprávět…
Bc. Hanka Plachá, pedagog mateřské školy Lesnice

Autory díla Nabučenka jsou děti třídy Sovičky z mateřské školy v Lesnici. Každý přispěl svým kouskem. Možná to byla jen myšlenka, nápad, úsměv, podpora, nadšení. Každý z nich byl u toho, ať již barvil, lámal větvičky, přinesl šnečí ulity, ujídal piškoty, navlíkal knoflíky, stříhal, manipuloval s jehlou, ušpinil se nebo neustále něco vymýšlel a komentoval.
Ať už to byli ti, kdo dokázali nakonec nadchnout své rodiče, aby Nabučenku pomohli zkompletovat, nebo ti, kdo pro ni z domovů nanosili různé komponenty a ingredience na její výrobu, nebo ti, co pro ni vymysleli jméno.
Všichni jsou stejným dílem důležití!!!!!
Náš program v mateřské škole se opírá o metodiku ZAČÍT SPOLU a my si velmi vážíme spolupráce právě nás všech. Nadšení je nad Nabučenkou proto i tentokrát společné DĚTI, PEDAGOGOVÉ a RODIČE…
251 fotek, duben 2016, 325 zobrazení
Ahoj gorilí parto!!
vrátila jsem se z Moskvy v sobotu 23/4 večer - právě když v hlavních
zprávách ČTV prvně ohlásili tu zázračně radostnou zprávu, že má Shinda
miminko :-)!! Jsem z toho taky pořád u vytržení :-) Jak já to té naší
Shindulíně přeju :-)!! - Snad přesto najdete nějakou mezírku a mrknete
na moje foto od Shindy dvorské s Amičkou a její rodinou v ZOO v Moskvě:
byla jsem je navštívit 2 x - (21/4 a 23/4) a poprvé jsem měla díky paní
Vančatové bezvadného průvodce - ošetřovatele lidoopů a Amiččina "tátu"
Kirilla :-): bylo pěkné počasí - gorily už mohly ven a během jejich
pozorování jsme si skoro hodinu a půl povídali!
K fotodokumentaci doplním to hlavní: 4-členný tým ošetřovatelů lidoopů
se v Moskvě stará o gorilí rodinu, rodinu orangutanů bornejských, rodinu
orangutanů sumaterských (! v pavilonu jsou konečně nová tabla s
fotoportréty, jmény ad. údaji o všech = uvidíte na foto!!) a starou paní
gibonovou (přežila několik partnerů a už je na zasloužilém odpočinku; až
se její čas naplní, rádi by stříbrné gibony jako máme v Praze). Kirill
je v týmu jedinej mužskej, takže musí zastat těžkou práci, vydržet
žárlivost samců, kompenzovanou přízní samic :-): ještě než šly gorily
ven se přes sklo konfrontovali s bornejským orangutánem"Džentonem" (asi
Janton?), který chlapa Kirilla nerad = bušil do skla a vyplazoval na něj
jazyk :-) a naopak ho zjevně ráda "tete a tete" viděla paní gibonová :-).
Pokud jde gorilí rodinu a malou Amu: je zjevné, že je o ně výborně
postaráno - všichni jsou v pohodě, srst se jim na slunci ve venkovním
výběhu leskne; pokud ale nejdou ven, rádi si hoví v "komnatách"=kutlochu
v zázemí v suterénu, odkud jsou vidět přes nově nainstalované kamery na
obrazovce v pavilónu: nejvíc se zašívá táta Vizuri - při mé 2.návštěvě
byl pouze takto "virtuální". Krmení je naopak možné i shora (pavilon má
3 vertikální zóny) a prý tu má každý svoje místo a vůbec si navzájem
žrádlo nekradou.
Shinda dvorská bere pravidelně denně lidské léky na epilepsii (v
jogurtu, který má ráda) a je naprosto stabilizovaná. Malá Ama (znamená
to: narozena v sobotu = 29/9 2013) je krásná gorilka - ačkoli je o půl
roku mladší než kluk Kvabena (= narozen ve čtvrtek = 5/2 2013), je větší
a statnější a že jí chybí ručička jí vadí asi méně než nám, kteří při
pohledu na její holé ramínkoji chtě nechtě litujeme... je bystrá a
čilá, metá kozelce, leze do výšek, nad polobráchou Kvabenou má vrch a
lidská péče ji "poznamenala" hlavně v tom, že je přes sklo nejvíc
komunikativní :-). Při jejím návratu do gorilí rodiny prý spoléhali
především na babičku Papsy, ale ve skutečnosti se jí nejvíc ujala Kira,
máma Kvabeny. Shinda se k ní chová hezky, ale mateřské pudy necítí.
Perspektivně je Ama handicapovaná hlavně tím, že je epilepsie v jejím
rodu dědičná: když u Shindy po porodu propukla, zjistilo se, že už ji
měla i její matka (což v DK nevěděli..) V Kirillovi má teď Ama skvělého
ochránce a autoritu - a dál nezbývá, než jí držet všechny palce...
Vlasta
Zpráva z 5.května 2014: http://www.1tv.ru/news/other/257956

Gorilka z moskevské ZOO má od narození smůlu

Nejprve ji odmítla máma, poté zranil otec, a mládě muselo podstoupit složitou operaci. Díky úsilí spolupracovníků ZOO se její život postupně stabilizuje a je naděje, že celý neštastný příběh gorilky Amy skončí šťastně.

Samička Ama působí překvapivě spokojeně. Ačkoli jí sotva před jedním a půl měsícem amputovali tlapku. Miminko krátce po jeho narození odmítla matka. Aby zachránili gorilátko před smrtí hlady, oddělili ho zoologové do zvláštního výběhu. Ale i zde došlo k tragédii. „Ama se přiblížila k mříži, za níž seděly dospělé gorily, konkrétně její otec Vizuri. Neodhadl svoji sílu a chytil ji prudce za ruku“ - líčí šéfka oddělení komunikace s veřejností moskevské ZOO Anna Kačurovskaja.

Zranění bylo natolik vážné, že bylo nutné, aby malou Amu ihned prohlédli nejen veterináři, ale i humánní lékaři. Mládě vyšetřili lékaři z Ústavu Sklifosofského a z Dětské nemocnice Morozova, nebylo ale zbytí - končetina musela být amputována.

„Je to bohužel tragické řešení, ale můžeme sdělit, že se naše malá velmi rychle zotavila, rány se jí rychle zahojily. Už se zcela adaptovala a nepocťuje žádný diskomfort“, říká vedoucí oddělení komunikace s veřejností moskevské ZOO Anna Kačurovskaja.

V moskevské ZOO operovali gorilu poprvé. Ve světě je praxe větší. Před měsícem v ZOO San Diego provedli unikátní operaci – mládě lidoopa přišlo na svět císařským řezem. Zkolabovaly mu plíce. V současné době už mu nehrozí žádné nebezpečí...

Výborně se cítí i Ama. Poznává svět, dělá první samostatné krůčky, jen když je kolem ní rušněji, přitiskne se pevněji ke své chůvě. Ačkoli působí plaše, jen tak se nedá.

„Je opravdu vnímavá. Pokaždé najde svoji hračku anebo pamlsek, schovaný v nějaké krabici nebo skýši. Na svůj věk je velice bystrá“, konstatuje spolupracovnice oddělení primátů moskevské ZOO Jelena Kirillova.

Zoologové se budou nyní věnovat adaptaci Amy k návratu do rodiny. Bude moci žít s dospělými gorilami, až trochu povyroste. Do té doby budou o mládě pečovat spolupracovníci ZOO.

Margarita Šilo

(překlad Vlasta Smoláková)
39 fotek, 4.5.2015, 33 zobrazení | architektura, cestování, města, zábava
Olite
Cesta neznámou noční krajinou se zdá být nekonečná. Když jsme si už už mysleli, že jsme museli zabloudit, najednou, jako by ho někdo přenesl z pohádky, se z naprosté tmy vynořil nádherně osvětlený hrad. Hrad v Olite byl po několik století sídlem navarrských panovníků a ještě dnes je toto městečko vzdálené 40 km jižně od Pamplony, hlavního města Navarry, považováno za srdce tohoto španělského regionu. Historické prameny neuvádějí, zda dnešní Olite bylo obydleno už před příchodem Římanů. Jisté však je, že ve 3. století tu římští kolonizátoři založili "oppidum", opevněné město, jehož posádka měla zajišťovat bezpečný přístup k důležitým římským komunikacím vedoucím z Bordeaux přes Pamplonu do Astorgy a také do Zaragozy. Stále tu ještě stojí část hradeb, které římskou kolonizaci připomínají. Vizigóti nevnesli do historie města nic tak zvláštního, a tak si Olite muselo na své slavnější období ještě pár století počkat.
Země nikoho
Koncem 8. století leželo Olite na území nihoho. Musíme mít na paměti, že téměř celý Pyrenejský poloostrov, kromě asturských hor a navarrsko-aragonských Pyrenejí, ovládali muslimové. Obyvatelé Olite si na rozhraní těchto dvou světů žili relativně klidně, za což vděčí spojenectví Pamploňanů s muslimskými Kásiovci, kteří kontrolovali údolí řeky Ebra. Jak už to ale v životě chodí, tento "pakt o neútočení" neměl dlouhého trvání. Obyvatelům Olite nepomohly při vpádu muslimů ani bytelné římské hradby, ani pamplonský král Iňigo Arista, který je prvním navarrským panovníkem, jehož jméno už historie zná. Město se vylidnilo a lidé se sem začali vracet až o tři století později, když se navarrský král García Ramírez V. rozhodl v roce 1147 podpořit znovusídlování tohoto území. Každý, kdo našel neobydlený dům, se mohl nastěhovat a do svého vlastnictví získal i tolik půdy, kolik byl schopen obdělat. Olite se začalo rozrůstat a nabývalo na významu, o čemž svědčily stále častější návštěvy navarrských panovníků. A když se Sancho VII. (13. stol.) pustil do přestavby občasného královského sídla a rozhodl se z něj vybudovat skutečnou královskou rezidenci, bylo zřejmé, že Olite se stane městem, které sehraje v historii země svou roli.
Noblesní hrad pro noblesního krále
Olite trpělivě čekalo na svou chvíli. Jako by se ho neustálé spory královských rodin a rodů, drobná i větší nepřátelství, ba dokonce vraždy a války vůbec netýkaly. Ta chvíle přišla, když zemřel král Carlos II. řečený Zlý a dědicem navarrské koruny se stal jeho syn Carlos III. Vznešený. S ním přišli do města stavitelé, umělci i mistři řemesla, kteří měli přeměnit původní starý a ponurý palác připomínající spíše pevnost na nádherný zámek, který by vzbuzoval obdiv všech příchozích. "Jsem si jistý, že není krále, který by měl krásnější zámek či hrad, s tolika zlatými sály. Prohlédl jsem si ho dobře a nelze ani slovy popsat, jak nádherný a obdivuhodný je tento zámek," vyznává se ze svého obdivu německý rytíř Munzer v rukopisu, který je uložen v "British Museum" v Londýně.
V roce 1413 si král Carlos III. Vznešený a jeho žena Leonor Trastamarská zvolili zámek za své stálé sídlo a Olite se stalo srdcem a duší navarrského království. Scházely se tu kortesy, byli tu přijímáni vyslanci jiných zemí i představitelé církve. Také se tu konaly rytířské turnaje, býčí zápasy, své místo tu měla hudba a divadlo i nejrůznější lidové slavnosti. Král vládl moudře a obyvatelé Olite to dokázali ocenit. Prožívali s ním události šťastné, jako bylo narození infantky Blanky i jejího syna Carlose, budoucího "knížete z Viany" a následníka trůnu, i den pro něj nejsmutnější - smrt královny Leonor. Když v roce 1425 zemřel, vyprovázelo ho na poslední cestě do pamplonské katedrály celé město, jako by tušilo, že spolu s ním odchází prosperita, štěstí i moudrost.
Když v roce 1439 dosáhl plnoletosti pravoplatný dědic navarrské koruny kníže z Viany a nastoupil na trůn, zdálo se, že se do Olite vrátí staré dobré časy. Mladý panovník však musel stále častěji odrážet útoky svého otce - aragonského krále Juana II., který toužil získat pod svou správu prosperující navarrské království. Když pak v roce 1448 zemřela jeho mladinká žena, kníže z Viany zámek opustil a s celým dvorem se usídlil v Sangüese, kde v roce 1461 umírá. Olite se už nikdy z tragických událostí nevzpamatovalo a ani pozdější stránky jeho historie nejsou nijak zvlášť slavné. Přesto zůstává místem, které je Navařanům zvlášť drahé. Zeptáte-li se místních, co byste neměli při návštěvě tohoto regionu vynechat, Olite nebude chybět nikdy. A určitě vás nezapomenou poslat do pamplonské katedrály k alabastrovému náhrobku krále Carlose III. Vznešeného a jeho ženy Leonor Trastamarské.
Z cimbuří hradu
Obcházíme hrad kolem dokola, ale odevšad je vidět vždy jen nepatrná část s věžemi, věžičkami a cimbuřím, které mu dodávají pohádkový vzhled. Olite totiž leží v rovině, a abychom jej přehlédli celý, museli bychom mít pořádný odstup. Nebo se vyšplhat na některou z dvanácti věží, které jsou různě vysoké, různých tvarů, tlusté i tenké, dekorativní i strohé, s okny, okýnky i zcela bez oken, s balkónky, či jen vstupy na jakési terasy. Druhá varianta je pro nás reálnější, a tak se rozhodneme prozkoumat hrad zblízka a shora. Stoupáme po schodech, procházíme spletí chodeb a chodbiček, i obytných, kdysi obyvatelných místností, jejichž výzdobu dávno odnesl čas. A tak se příliš nezdržujeme a míříme stále nahoru. Každou chvíli máme před sebou jiné zákoutí, jiný shluk věží, jiný detail. Ale až pohled shora odhalí skutečnou velikost hradu s jeho nepravidelným podélným půdorysem. Všude tu vládne asymetrie, jíž se vymyká jen strohý starý královský palác s patiem uprostřed, který je nejstarší a který už dobře známe, protože slouží, samozřejmě s patřičnými vnitřními úpravami, jako hotel.
Olite se svými kamennými domy, z nichž mnohé ještě dnes zdobí šlechtické erby, nám doslova leží u nohou. Celé město je vlastně podhradím nalepeným na silné zdi bývalého sídla navarrských králů, jako by chtělo naznačit, jak blízko měli jeho obyvatelé ke svému panovníkovi. Naši pozornost přitáhne další dominanta města - gotická věž kostela svatého Petra. Jak se ale při pozdější prohlídce města přesvědčíme, zajímavější je gotický kostel Panny Marie s nádherným portálem ze 14. století, který patří k vrcholným dílům navarrského sakrálního umění. Ambit, zcela netradičně umístěn vně kostela před portálem, byl přistavěn v 15. století. V interiéru jednolodního kostela upoutá velký deskový oltář ze 16. století, jemuž vévodí Madona s děťátkem, nádherná řezbářská práce ze 14. století.
Víno místo oliv
Kraj kolem Olite byl v dávných dobách charakteristický pěstováním oliv. I první doložený název města - Oligetum - vznikl pravděpodobně zkomolením latinského slova olivetum (olivovník). Olivovník se objevuje v městském znaku už ve 13. století a je jeho symbolem i dnes, přestože tu na olivovníky už téměř nenarazíte. Už dávno je vystřídala vinná réva, jejíž pěstování se velmi rozšířilo ve 13. století, kdy v Olite pobýval synovec navarrského krále Sancha VII Teobald I. z Champagne. On i jeho následovník Teobald II. osadili vinice zvláštním druhem vinné révy, z níž se vyrábělo víno "vertjus", což byl druh šumivého vína, který se na olitském hradě vyráběl přes tři sta let, a i dnes se s ním ještě můžete setkat. Později začali obyvatelé Olite dávat přednost vínům růžovým a mladým. V minulém století ho prý bylo tolik, že se nestačilo vypít, a tak se část musela vylévat, protože nestačily nádoby na nové. Mnohé prameny dokonce uvádějí, že se při stavbě kostelů a významnějších budov v této vinařské oblasti používalo místo vody víno.
Dnes tu dostanete vína nejen růžová a mladá. Stále větší prestiž si získávají vína červená a bílá. Jsou však dost drahá, což svědčí o jejich kvalitě. Když jsme v jednom z místních sklepů ochutnávali nejrůznější vzorky, zakusovali k tomu smažené papričky, plátky aromatického ovčího sýra a skvělé klobásky, kterým tu říkají "txistorra", poprvé jsme zalitovali, že jsme si návštěvu tohoto kraje nenaplánovali až na polovinu září. Vinobraní v srdci Navarry je prý nezapomenutelné.

zdroj: www.spanelsko.info
20 fotek, prosinec 2010 až únor 2011, 206 zobrazení | zvířata
Damiánek – vrácené zboží…?

Z pohledu právníka jde vlastně o velmi banální záležitost. Něco si koupím, z jakéhosi důvodu se rozhodnu to „cosi“ prodejci vrátit. Zákon mi stanoví podmínky, za kterých mohu od smlouvy odstoupit a „věc“ vrátím. Tak se tedy vrací původnímu majiteli různé spotřební zboží, nemovitosti a další komodity.
Pokud je předmětem takové transakce kupříkladu žehlička, či oděv nesprávné velikosti, nevzbudí to určitě tolik emocí, jako vrácení živého tvora. Situace je zcela jistě noční můrou každého chovatele a zdrojem mnoha otázek. Hledání odpovědí není snadné. V situaci, kdy se po čtyřech měsících po koupi a předání štěněte před naším domem objevila majitelka štěněte s požadavkem na zrušení kupní smlouvy, nebylo příliš času obrátit se někam o radu. Chovatel by ale měl být připraven i na tuto situaci. Lze si zjistit znění občanského zákoníku, nastudovat všemožné vyhlášky. Jak se však připravit na zvládnutí emocí, které vyvolá vrácení malého vystrašeného psa? Štěněte, které svůj příběh začalo nepříliš šťastně? Jak předejít výčitkám, že jsme zdravé a spokojené štěně předali do nesprávných rukou? Jak se zbavit pocitu viny, že v nesprávných rukou a v nejméně vhodném období prošlo štěně stresem, jehož následky si ponese patrně až do konce života? Lze vůbec odhadnout, zda zájemce, kterému předávám štěně, bude ten odpovědný a laskavý? Na tyto otázky budu hledat odpovědi jen velmi těžko. O několik rad a zhodnocení právní situace jsem požádal advokátku JUDr. Jarmilu Hanykovou CSc., v jejíž domácnosti najdeme dva psy. Ovčáka Jarsana a jezevčíka Oskara…

1-Máme konečně zákon na ochranu zvířat. Stále platí, že živé zvíře, v tomto případě štěně, je v zákoně pojmenováno jako „věc“?

Živá zvířata se považují za zvláštní druh věci v právním (nikoliv obecném) smyslu, a to věci movité. Pojem věci v právním smyslu znamená, že na zvířata se vztahují některá ustanovení občanského zákoníku týkající se např. vlastnictví, přechodu vlastnických práv, koupě, daru, ale i odpovědnosti za škodu zvířetem způsobenou. Protože však jsou zvířata živé bytosti, které pociťují bolest a utrpení, vztahuje se na ně další právní úprava, především zákon na ochranu zvířat č.409/2008 sb.-aktuální znění a další speciální předpisy – vyhlášky, např. vyhláška, kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat, nebo vyhláška o správních deliktech chovatelů a přestupcích, nebo v neposlední řadě zákon o myslivosti.

2-Existuje nějaký „zvláštní právní režim“ při prodeji živého tvora, nebo transakci upravují stejné obchodní podmínky, které platí při prodeji (a reklamaci) například ledničky, či automobilu? (Samozřejmě s přihlédnutím k Zákonu na ochranu zvířat…)

Jak už tedy bylo řečeno shora, při prodeji zvířete se použije stejné ustanovení občanského zákoníku, jako při prodeji movité věci.

3-Doporučujete smlouvu (dohodu) o prodeji štěněte formulovanou právníkem?
Existuje někde ke stažení vzor takové smlouvy? Některé chovatelské kluby takový vzor na svých stránkách nabízejí. Kvalita těchto písemností bývá značně kolísavá…

Pro chovatele s registrovanou chovatelskou stanicí bude určitě vhodné, když mu obsah kupní smlouvy právník připraví. Především proto, aby obsahovala veškeré náležitosti. Aby byl dokumentován stav zvířete, postačuje zpravidla vizuální prohlídka a dále prokázání předepsaného očkování. Zajisté si může chovatel doplnit kupní smlouvu vyjádřením veterináře (to se mu však značně prodraží).

4-V našem konkrétním případě byl po čtyřech měsících vrácen malý Damiánek (Čínský chocholatý pes). Ihned po vrácení Damiánka byl prohlédnut a jeho stav byl zhodnocen veterinárním lékařem. Na fotografiích je na první pohled patrné, v jakém fyzickém stavu byl vrácen. Psychický stav štěněte dokumentovat dost dobře nejde. Chápu, že v určité lhůtě lze (nepoškozené) zboží vrátit bez udání důvodu. Majitelka štěněte po čtyřech měsících uvádí jako důvod k odstoupení od smlouvy skutečnost, že „zboží“ štěkáním ruší sousedy, dělá loužičky a pocit osamění řeší kousáním nábytku. Jsou tyto důvody k vrácení psa dostatečně kvalifikované? (Pochopil bych třeba změnu rodinné, zdravotní a snad i finanční situace…) Odstoupení od smlouvy je pro chovatele (pokud se nedohodne jinak) nevýhodné, ale po uplynutí zákonné lhůty patrně nevymahatelné. Na druhou stranu jen málokterý chovatel může akceptovat vyhlídku, že „zboží“ skončí kdesi v útulku, či vypuštěné do lesa…a tak raději rezignuje a „zboží“ vykoupí zpět…

V daném případě nebyl žádný důvod pro vrácení „koupené věci“. Zvíře mělo deklarované vlastnosti, chovalo se zcela normálně a přirozeně. Nebyl důvod k odstoupení od smlouvy, vůbec jste ho zpět brát nemuseli, tím spíše nebyl důvod vracet část kupní ceny. Vše je jen otázka osobní odpovědnosti, cti a přístupu. Bohužel se domnívám, že stav Damiánka, ve kterém byl vrácen, neodpovídal žádnému v zákoně na ochranu zvířat z uvedených případů, za které by majitel mohl být postižitelný.

5-Každé zboží musí být opatřeno návodem k použití. Spousta chovatelů přidává ke štěněti jakýsi „manuál“, lze doporučit i kynologické příručky. Je možné v případu štěněte, či jiného živého tvora konstatovat, že „zboží bylo poškozeno nesprávným používáním?“

Tato otázka je postavena vyhroceně. V zákoně na ochranu zvířat jsou vymezeny pojmy, kterými je definováno postižitelné zacházení se zvířaty. Je možné určitě u vybraných plemen dát novému majiteli ústní, či písemné doporučení. Rozhodně nelze aplikovat, že zvíře jako zboží musí být vybaveno návodem k použití. Bude vhodné odkázat a doporučit kynologické příručky. Někdy to však situaci nevyřeší. Každý zájemce o zvíře si musí před jeho koupí uvědomit, že nejde o věc, ale o živou bytost, která musí mít zajištěny nejen základní potřeby – jídlo a pití, ale i výchovu a vztah. Dokud to zájemci nepochopí, každý prodávající chovatel riskuje, že se mezi kupujícími najde nezodpovědný člověk.

------------------------------------------------------------------------------------------------
Snímky Damiánka pořízené několik desítek minut po jeho vrácení, jsem poslal s popisem situace mnoha přátelům. Toto jsou některé z odpovědí a komentářů, které jsem později nalezl ve své e-mailové schránce:
…..
Pre Kristove rany, to je hrozné. Snáď sa vám ho podarí dať dokopy bez následkov. Je to ozaj zlé a verím, že v skutočnosti je to ešte horšie. Mne sa v takomto stave vrátila Eliotka z Bulharska. Keď som to nafotila, tak to na fotkách až tak nevyzeralo, ako naživo. Ale ten smútok v očiach je vidieť. I.D.
.....
Je mi kluka moc líto, asi se moc dobře neměl, soudím podle jeho žalostného výrazu... Proč ho vám vrátili? Jaká to byla slabomyslná výmluva, nebo důvod?!?
…..
Bogi,bogi Damian,čo so to spravili snjim???? (Slovinsko)
…..
Je mi z toho do breku.... ale když jsem dostala Eny, tak jí lezly pánevní kostičky jako dva hroty....vypadala nějak tak podobně, jako tenhle malej brouček, ale masíčko s rýží to brzy spravilo.... teď má o kilo víc a je spokojená, takže držím palce. S.P.
…..
No Bože mě netrestej... a ta osoba ještě žije? Já už bych seděla za mřížemi pro ublížení na zdraví... ale na jejím!
…..
Došla mi slova na komentář....
…..
„Víte, je to smutný, přesmutný svět“…věta z románu Monte Welsh, který přeložili Luba a Jan Pellarovi. Ale jsou i krásné okamžiky. Náš Tery se k nám dostal jako nalezenec, aby potvrdil, že nejlepší věci na světě jsou zadarmo.
Přijel jsem před deseti lety k benzínové pumpě. Arab povídá: „nechceš pejska?“ Já na to - mám pejska doma, na co by mi byl ještě jeden? Leč: to jsem neznal, jaký je Teryk chacham (heb.učenec). Přiběhl, očichal moje kalhoty a šup - už seděl na mém sedadle v autě a smál se, jak to vyřešil, totiž to moje váhání. Doma Miriam Nechama říká: “ tak to ne, to je čistokrevný pudl. Musíš teď sednout, napsat oznámení, a zítra pojedeme a ty to pověsíš na pumpu a ten, co tak krásného pejska ztratil (měl obojek a vodítko), tak ten nám zavolá na číslo, které tam napíšeš.“ Napsal jsem, a jeli jsme příští den. Věci měly jiný vývoj.
Když jsme přijeli a chtěli jsme pověsit oznámeni na benzinku, přišel ten pumpař k nám, a že ne. Ten Arab nám povídá:
„Přijel táááákovýhle auťák, vystrčil jakýsi chlápek z okna ruku, vyhodil toho pejska oknem ven a křikl - takového psa nechci - šlápl na plyn a odfrčel pryč...“
Tak se dostal ten nejlepší pes, co jsme kdy měli, k nám.
Vidíte. Když se dívám na Vašeho Damiánka, hned bych ho adoptoval.
Je to překrásný pejsek, ačkoliv nemám s tímto druhem psa pražádné zkušenosti, libí se mi přenáramně. Pozdravujte ho ode mne.
David a Tery z Maale Adumim v Judské poušti (Israel)
…..
Tak tohle znám, Koudy ke mně přišel v osmi měsících a Eny v osmi letech,tak to už moc nevydýchala, je to tak trochu autista....po všech těch změnách se jí nedivím, nejlepší lék je parta...jo, kdybych neměla dva, tak by mě vzal za srdíčko, ale …
…..
To snad ani není možné. Jde mi mráz po zádech.
…..
Jak tak na něj koukám, není taťka pštros africký? ?
Ale neboj, bábu z xxxx čeká ten nejhnusnější starobinec, který v okolí je. S protivným personálem a odporným žrádlem!L.F.
…..
Psí osudy jsou někdy smutné a jejich zkušenosti s lidmi bolestné. ..... vím. Ityna pozdravuje Damiánka. Pastor Jan Schwarz
…..
Achjo, nakopat jí krávu. Je krásnej… M.J.
…...
Něco tak něžně milého, které čeká, až ho někdo pohladí a řekne mu "Ty jsi ten nejkrásnější pejsek, kterého znám..." jsem dlouho s Vaškem neviděla. Jak je dobře, že ten Nejvyšší všechno vidí a dobře ví, kam takové vděčné stvořeníčko poslat. Přece k vám, co mají srdce na dlani a přitisknou ho k sobě, ke svému srdci - napořád...Pac a pusu - dnes hlavně Damiánkovi se vzkazem na dobrou noc - Damiánku, tak už jsi doma!!! Z.P.

Text a foto pro měsíčník Planeta zvířat - Jan Šimeček photojs@seznam.cz
132 fotek, 21.9.2015, 70 zobrazení
Den po maratonu – výlet na Čínskou zeď.
Tak drazí….. VÝKLUS PO MARATONU ÚPLNĚ JINAK ?…. .
Ráno, když jsem sestavil svůj pohybový aparát do pozoru tak, abych mohl v 7:30 hod. slézt do naší překrásné hotelové restaurace a být připraven k našemu výletu na pohodu, jsem u východu z výtahu potkal naši skvělou průvodkyni/ běžkyni Angelu. Vyšel jsme „na letno“, včerejších 28 stupňů mě naladilo na vzdušný outfit ?.
Když mě uviděla, řekla mi : Enrico, vemte si dlouhou bundu a kalhoty , v horách budou moskyti ! Vzpomněl jsem si na Forrest Gumpa, jak se chodili „procházet“ do džungle a tak jsem ji radši poslechl, nicméně – vzal jsem si je do baťohu.. .
Na snídani jsem všechny upozornil a tak jsme vesměs všichni vyrazili v decentních košilkách, tričkách a delších kalhotách, jako správná a slušná výprava „německých turistů“. … .
Někteří z nás ještě absolvovali Zuzanin po-maratonský dýchánek spojený s narozeninovou oslavou, kdy s někteří vrátili do ubikací k ránu , cca okolo čtvrté hod. Po nasednutí do autobusu , kdy nás čekal cca dvouhodinová jízda z Pekingu, 80% cestujících usnula, naštěstí mimo šoféra .. .
Seděl jsem zcela vepředu, chtěl jsem natáčet „zajímavosti z cesty“. Viděl jsi ranní velmi rušnou dopravu v Pekingu, jak se žije na čínské vesnici a pak už jsme se blížili k horám… .
Přijeli jsme do takového údolí, nadm. Výška 245 m.n.m. a nad námi kopce, cca kilometr vysoké. V autobuse nám bylo řečeno, že výlet bude na cca 9-10 km, a máme na něj cca 3 hodiny a pak půjdeme na oběd do místní restaurace… . Z mého pohledu jsem to viděl jako krásný, pohodový klidný výlet, vzal jsem si do batohu navíc zrcadlovku, s dlouhým sklem. Angelína/balerína nás dole nabádala dole: vemte si dost vody, klidně 2 láhve ! Říkal jsem si – proč ? Stačí jedna, něco tady taky mám z minule… .
Šel s námi i Michal Nesvadba- ano ten , co měl tu unavovou zlomeninu, a nožku v ortéze, s sebou berle.. .
Těsně před začátkem expedice jsme nabrali do autobusu našeho čínského průvodce a… něco mě zarazilo…: měl na sobě trekkové oblečení, vysílačku, rukavice na lezení a vůbec byl oproti nám tak trochu outdoor ;-).. . To nás mělo varovat…. .
Vyšli jsme z náměstí, zamávali autobusu prohlédli jsme si krásné barevné rybičky v blízké restauraci a můj žaludek se začal těšit na oběd.. .
Začali jsme stoupat…. Cca po 150 m se šotolinová cesta změnila ve stezku a stezka začala „progresivně“ stoupat… . Někteří rychlíci utekli dopředu, já jsem šel skoro vzadu- no mě to vyhovalo, se mnou šlo to nejhezčí a nejdůležitější z expedice : čínský průvodce s vysílačkou, Angela, Roberto, Aneta a její mamka Jana Horáková.
Zhruba po desíti minutách jsme už lezli, opravdu lezli po kamenech. Zprvu jsme si dělali legraci a měli jsme připomínky typu : „to je ale pěkný výklus… . ?“ ale pak šla legrace stranou . někteří z nás byli tak zničení, že se museli vrátit do základního tábora . Navíc skupinka „rychlých gazel“ nám díky tomu, že jsme řešili, co tedy uděláme s nemohoucími utekla a my nevěděli, kde jsou…
Ve skupině jsme zůstali 4: čínský průvodce, kterému nikdo nerozuměl ;-), 2 baby a moje maličkost…. Pan průvodce mi půjčil rukavice, co měl rezervní a poprvé v životě jsem lezl do kopce s použitím rukavic. Děvčata se výborně držela pana průvodce, který stoupal nahoru jak kamzík… .
Možná to byl potomek místního bojovníka, co tady bránil zemi proti nájezdům mongolských kočovníků…. . Asi se mu výlet moc líbil, bylo krásně teplo a já se radoval, že jsem naštěstí vyšel v běžeckém oblečení. (sice jsem měl na zádech v batohu spoustu zbytečností – přibyl mi k mým věcem ještě vysílačka , se kterou jsem si mohl mluvit s průvodcem ale o čem, bundu a mobil Roberta atd. ). Vtipné bylo, když jsem v buši chytil místní FM Rádio Peking a poslouchal místní hity… .
Přelézali jsem po kořenech stromů, stráně cca 10m hluboké, vycházeli čím dál tím výš… .
A pak , cca po 2 hodinách jsme tam byli …. .Výška 1.045 m.n.m. a jsme nahoře … .
Co Vám mám povídat – vylezete na prudký vysoký kopec, jste špinavý do prachu, zpocení z tepla …., ale šťastní, že jste tam dolezli….. . Nahoře na nás čekala skupina „rychlíků“ , všichni jsme fotili, kochali se a radovali, že jsme ten „pomaratonský výklus“ zvládli…. Nejvíc jsem obdivoval Michala Nesvadbu, který se nahoru vyšplhal i se svou únavovou zlomeninou v nártu (vše měl fixované speciální ortézou). Při šplhání do kopce si berle strčil jako samurajské meče na záda za batoh a šplhal jak kamzík nahoru … .
Vtipné bylo, když nahoře, v jedné věžičce byla paní , která tam prodávala tekutiny a drobné sladkosti (jestli s těmi potravinami chodila pěšky nahoru, velmi jsem ji obdivoval… ). Ale nikdo nikde, žádný turista. Pak se zavelelo, že se jde dál. Vyšli jsme a šli po hřebenu, po starověkých nepravidelně vysokých schodech jsme klesali, pak stoupali… . Člověk by si řekl: jseš nahoře, proč by to mělo být těžké, ale ono prd… . ? Kluci opět vyrazili vpřed, já se držel své milé a krásné skupinky dál a byli jsme trochu vzadu. Popošel jsi kousek dál a hned jsi viděl jiný a stejně krásný obrázek přírody jako před chvílí.. .prostě jsme fotili , jak diví.. .
No pak jsme procházeli okolo jedné tabulky, nebylo na ni moc vidět, tak jsem se vrátil a koukám: Zde je zakázané území , nevstupovat- nebezpečný prostor ! A v ten moment jsem si uvědomil, proč jsme nikoho nepotkali cestou dolů ani nahoru… . Prostě „zkušený“ průvodce.. .
Začali jsme potkávat proti nám i nějaké turisty. Když jsem viděl i některé babičky, co jdou do těch prudkých schodů , říkal jsem si, že to musí být „železné babky“, protože u nás by tam žádná paní jejich věku ani nedošla, navíc šla ještě dál… . Pořád mě vrtalo v hlavě, jak tam mohli dojít… .
Cestou dolů (a doufaje i domů) jsme potkali pár „podomních prodejců“ s malým stánečkem, kteří tam prodávali různé cetky, upomínkové předměty. Ty jsi se pak s nimi dohadoval o ceně, takže jsi měl další „adrenalin“. Po cca hodinové tůře po vrcholech nám už trochu bylo divné, že se nevracíme, prudké a různě velké schody se i hůře scházelo zdravým lidem , natož, když jsem tam viděl babičky a našeho Míšu, ale prali se s tím statečně… . Najednou vidím , jak se část naších lidí , co bylo daleko vepředu vrací…. . Počkali jsme na ně, tuše nějakou „kulišárnu“. Taky že jo- pan „průvodce “ přešel jeden výlez z hradeb a tak jej hledal – zajímavé bylo, že ani my jsme žádný výlez neviděli…. . Už jsme někteří byli unaveni, měli jsme hlad a taky byli trochu danou situací otráveni… . Část výpravy byla někde dole, a my nevěděli, kudy kam… . Někteří z nás, co byli úplně vepředu, říkali, že viděli předtím, než se otočili ceduli k lanovce… . Aha, tak tudy šli asi ty babičky ! Vrátili jsme se asi půl kilometru a začali přelézat velkou zítku- trochu mi to začalo připomínat Spartan Race ?…. .
Poté jsme šli po také celkem pohodlné stezce prudce dolů, míjeli hezké sady s kaštany a dalšími keři a ovocnými stromy. A po cca hodině chůze jsme byli ….dole. Sláva! Bez jídla , ale mezi lidmi! Zde nás vyzvednul autobus, Angela s Robertem nás vyhladovělé „vykrmili „ během cesty Burger Kingem a my jeli do Pekingu na hotel. Co jsme všechno zažili během dne byli nepopsatelné zážitky a to kladné, tak i nějaké „nelibosti“… . Ale to se Ti pak všechno smaže a převládnou ty pozitiva !
Návštěva Silk Marketu
Těch příhod z Pekingu by se dalo říci spoustu, některé více, některé méně publikovatelné, ale o tuto zkušenost bych se s Vámi ještě rád podělil.
Silk Market, z mého pohledu takový „čínský GUM“ (pro mladé, co neznají GUM- Moskevský Gosudarstvenyj univermag- za komoušů to byl „sovětský super obchod“ kde si mohli naši ruští bratři zakoupit „úplně všechno“… .). Nacházel se poblíž našeho hotelu. Jelikož jsem měl na dva dny naplánované pracovní jednání s firmami mého odvětví, nebylo tolik času si prohlížet všechny obchody a řešit, co kde a jak koupím… . Nakonec, jako snad skoro každý chlap ?, jsem šel cestou jednoduchého nákupu a spojil jsem vyzvednutí obleku a košil s výběrem dárku pro Éňu a mé dobré známé. Opravdu v tomto domě nalezneš úplně všechno a v některých případech za zlomek ceny, co u nás v Evropě. Musíš mít samozřejmě ale „talent a chuť“ smlouvat, nicméně když na to máš chuť a někdo i žaludek , tak sklidíš úspěch a koupíš si zaručeně pravé trika Giorgio Armani, Boss, drahé hodinky atd… . Takže Éňa dostal čínské LEGO ?…. .Daná velká stavebnice by u nás stál 2,5x více.. .
Když jsem večer odcházeli (21 hod. dole , u píchaček stálo už spousta zaměstnanců a čekalo na 21:00…no prostě jako kdysi u nás před fabrikou… .)
Tak to je snad všechno, je toho ještě spousta, co bych napsal, ale čas je drahý, spousta věcí mi utkvělo v paměti i jinak, tak snad to „zprostředkuji “ někdy, někomu osobně.
A na závěr: mohu říci, že Čína je velmi zajímavá země, URČITĚ STOJÍ ZA TO JI VIDĚT a snad se sem někdy ještě vrátím!
82 fotek a 26 videí, 21.1.2014, 65 zobrazení
Den po maratonu – výlet na Čínskou zeď.
Tak drazí….. VÝKLUS PO MARATONU ÚPLNĚ JINAK ?…. .
Ráno, když jsem sestavil svůj pohybový aparát do pozoru tak, abych mohl v 7:30 hod. slézt do naší překrásné hotelové restaurace a být připraven k našemu výletu na pohodu, jsem u východu z výtahu potkal naši skvělou průvodkyni/ běžkyni Angelu. Vyšel jsme „na letno“, včerejších 28 stupňů mě naladilo na vzdušný outfit :-).
Když mě uviděla, řekla mi : Enrico, vemte si dlouhou bundu a kalhoty , v horách budou moskyti ! Vzpomněl jsem si na Forrest Gumpa, jak se chodili „procházet“ do džungle a tak jsem ji radši poslechl, nicméně – vzal jsem si je do baťohu.. .
Na snídani jsem všechny upozornil a tak jsme vesměs všichni vyrazili v decentních košilkách, tričkách a delších kalhotách, jako správná a slušná výprava „německých turistů“. … .
Někteří z nás ještě absolvovali Zuzanin po-maratonský dýchánek spojený s narozeninovou oslavou, kdy s někteří vrátili do ubikací k ránu , cca okolo čtvrté hod. Po nasednutí do autobusu , kdy nás čekal cca dvouhodinová jízda z Pekingu, 80% cestujících usnula, naštěstí mimo šoféra .. .
Seděl jsem zcela vepředu, chtěl jsem natáčet „zajímavosti z cesty“. Viděl jsi ranní velmi rušnou dopravu v Pekingu, jak se žije na čínské vesnici a pak už jsme se blížili k horám… .
Přijeli jsme do takového údolí, nadm. Výška 245 m.n.m. a nad námi kopce, cca kilometr vysoké. V autobuse nám bylo řečeno, že výlet bude na cca 9-10 km, a máme na něj cca 3 hodiny a pak půjdeme na oběd do místní restaurace… . Z mého pohledu jsem to viděl jako krásný, pohodový klidný výlet, vzal jsem si do batohu navíc zrcadlovku, s dlouhým sklem. Angelína/balerína nás dole nabádala dole: vemte si dost vody, klidně 2 láhve ! Říkal jsem si – proč ? Stačí jedna, něco tady taky mám z minule… .
Šel s námi i Michal Nesvadba- ano ten , co měl tu unavovou zlomeninu, a nožku v ortéze, s sebou berle.. .
Těsně před začátkem expedice jsme nabrali do autobusu našeho čínského průvodce a… něco mě zarazilo…: měl na sobě trekkové oblečení, vysílačku, rukavice na lezení a vůbec byl oproti nám tak trochu outdoor ;-).. . To nás mělo varovat…. .
Vyšli jsme z náměstí, zamávali autobusu prohlédli jsme si krásné barevné rybičky v blízké restauraci a můj žaludek se začal těšit na oběd.. .
Začali jsme stoupat…. Cca po 150 m se šotolinová cesta změnila ve stezku a stezka začala „progresivně“ stoupat… . Někteří rychlíci utekli dopředu, já jsem šel skoro vzadu- no mě to vyhovalo, se mnou šlo to nejhezčí a nejdůležitější z expedice : čínský průvodce s vysílačkou, Angela, Roberto, Aneta a její mamka Jana Horáková.
Zhruba po desíti minutách jsme už lezli, opravdu lezli po kamenech. Zprvu jsme si dělali legraci a měli jsme připomínky typu : „to je ale pěkný výklus… . ?“ ale pak šla legrace stranou . někteří z nás byli tak zničení, že se museli vrátit do základního tábora . Navíc skupinka „rychlých gazel“ nám díky tomu, že jsme řešili, co tedy uděláme s nemohoucími utekla a my nevěděli, kde jsou…
Ve skupině jsme zůstali 4: čínský průvodce, kterému nikdo nerozuměl ;-), 2 baby a moje maličkost…. Pan průvodce mi půjčil rukavice, co měl rezervní a poprvé v životě jsem lezl do kopce s použitím rukavic. Děvčata se výborně držela pana průvodce, který stoupal nahoru jak kamzík… .
Možná to byl potomek místního bojovníka, co tady bránil zemi proti nájezdům mongolských kočovníků…. . Asi se mu výlet moc líbil, bylo krásně teplo a já se radoval, že jsem naštěstí vyšel v běžeckém oblečení. (sice jsem měl na zádech v batohu spoustu zbytečností – přibyl mi k mým věcem ještě vysílačka , se kterou jsem si mohl mluvit s průvodcem ale o čem, bundu a mobil Roberta atd. ). Vtipné bylo, když jsem v buši chytil místní FM Rádio Peking a poslouchal místní hity… .
Přelézali jsem po kořenech stromů, stráně cca 10m hluboké, vycházeli čím dál tím výš… .
A pak , cca po 2 hodinách jsme tam byli …. .Výška 1.045 m.n.m. a jsme nahoře … .
Co Vám mám povídat – vylezete na prudký vysoký kopec, jste špinavý do prachu, zpocení z tepla …., ale šťastní, že jste tam dolezli….. . Nahoře na nás čekala skupina „rychlíků“ , všichni jsme fotili, kochali se a radovali, že jsme ten „pomaratonský výklus“ zvládli…. Nejvíc jsem obdivoval Michala Nesvadbu, který se nahoru vyšplhal i se svou únavovou zlomeninou v nártu (vše měl fixované speciální ortézou). Při šplhání do kopce si berle strčil jako samurajské meče na záda za batoh a šplhal jak kamzík nahoru … .
Vtipné bylo, když nahoře, v jedné věžičce byla paní , která tam prodávala tekutiny a drobné sladkosti (jestli s těmi potravinami chodila pěšky nahoru, velmi jsem ji obdivoval… ). Ale nikdo nikde, žádný turista. Pak se zavelelo, že se jde dál. Vyšli jsme a šli po hřebenu, po starověkých nepravidelně vysokých schodech jsme klesali, pak stoupali… . Člověk by si řekl: jseš nahoře, proč by to mělo být těžké, ale ono prd… . ? Kluci opět vyrazili vpřed, já se držel své milé a krásné skupinky dál a byli jsme trochu vzadu. Popošel jsi kousek dál a hned jsi viděl jiný a stejně krásný obrázek přírody jako před chvílí.. .prostě jsme fotili , jak diví.. .
No pak jsme procházeli okolo jedné tabulky, nebylo na ni moc vidět, tak jsem se vrátil a koukám: Zde je zakázané území , nevstupovat- nebezpečný prostor ! A v ten moment jsem si uvědomil, proč jsme nikoho nepotkali cestou dolů ani nahoru… . Prostě „zkušený“ průvodce.. .
Začali jsme potkávat proti nám i nějaké turisty. Když jsem viděl i některé babičky, co jdou do těch prudkých schodů , říkal jsem si, že to musí být „železné babky“, protože u nás by tam žádná paní jejich věku ani nedošla, navíc šla ještě dál… . Pořád mě vrtalo v hlavě, jak tam mohli dojít… .
Cestou dolů (a doufaje i domů) jsme potkali pár „podomních prodejců“ s malým stánečkem, kteří tam prodávali různé cetky, upomínkové předměty. Ty jsi se pak s nimi dohadoval o ceně, takže jsi měl další „adrenalin“. Po cca hodinové tůře po vrcholech nám už trochu bylo divné, že se nevracíme, prudké a různě velké schody se i hůře scházelo zdravým lidem , natož, když jsem tam viděl babičky a našeho Míšu, ale prali se s tím statečně… . Najednou vidím , jak se část naších lidí , co bylo daleko vepředu vrací…. . Počkali jsme na ně, tuše nějakou „kulišárnu“. Taky že jo- pan „průvodce “ přešel jeden výlez z hradeb a tak jej hledal – zajímavé bylo, že ani my jsme žádný výlez neviděli…. . Už jsme někteří byli unaveni, měli jsme hlad a taky byli trochu danou situací otráveni… . Část výpravy byla někde dole, a my nevěděli, kudy kam… . Někteří z nás, co byli úplně vepředu, říkali, že viděli předtím, než se otočili ceduli k lanovce… . Aha, tak tudy šli asi ty babičky ! Vrátili jsme se asi půl kilometru a začali přelézat velkou zítku- trochu mi to začalo připomínat Spartan Race ?…. .
Poté jsme šli po také celkem pohodlné stezce prudce dolů, míjeli hezké sady s kaštany a dalšími keři a ovocnými stromy. A po cca hodině chůze jsme byli ….dole. Sláva! Bez jídla , ale mezi lidmi! Zde nás vyzvednul autobus, Angela s Robertem nás vyhladovělé „vykrmili „ během cesty Burger Kingem a my jeli do Pekingu na hotel. Co jsme všechno zažili během dne byli nepopsatelné zážitky a to kladné, tak i nějaké „nelibosti“… . Ale to se Ti pak všechno smaže a převládnou ty pozitiva !
Návštěva Silk Marketu
Těch příhod z Pekingu by se dalo říci spoustu, některé více, některé méně publikovatelné, ale o tuto zkušenost bych se s Vámi ještě rád podělil.
Silk Market, z mého pohledu takový „čínský GUM“ (pro mladé, co neznají GUM- Moskevský Gosudarstvenyj univermag- za komoušů to byl „sovětský super obchod“ kde si mohli naši ruští bratři zakoupit „úplně všechno“… .). Nacházel se poblíž našeho hotelu. Jelikož jsem měl na dva dny naplánované pracovní jednání s firmami mého odvětví, nebylo tolik času si prohlížet všechny obchody a řešit, co kde a jak koupím… . Nakonec, jako snad skoro každý chlap ?, jsem šel cestou jednoduchého nákupu a spojil jsem vyzvednutí obleku a košil s výběrem dárku pro Éňu a mé dobré známé. Opravdu v tomto domě nalezneš úplně všechno a v některých případech za zlomek ceny, co u nás v Evropě. Musíš mít samozřejmě ale „talent a chuť“ smlouvat, nicméně když na to máš chuť a někdo i žaludek , tak sklidíš úspěch a koupíš si zaručeně pravé trika Giorgio Armani, Boss, drahé hodinky atd… . Takže Éňa dostal čínské LEGO ?…. .Daná velká stavebnice by u nás stál 2,5x více.. .
Když jsem večer odcházeli (21 hod. dole , u píchaček stálo už spousta zaměstnanců a čekalo na 21:00…no prostě jako kdysi u nás před fabrikou… .)
Tak to je snad všechno, je toho ještě spousta, co bych napsal, ale čas je drahý, spousta věcí mi utkvělo v paměti i jinak, tak snad to „zprostředkuji “ někdy, někomu osobně.
A na závěr: mohu říci, že Čína je velmi zajímavá země, URČITĚ STOJÍ ZA TO JI VIDĚT a snad se sem někdy ještě vrátím!