Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 4 512 výsledků (0,0276 sekund)


reklama

9 fotek, minulé pondělí, 67 zobrazení | cestování, děti, sport
17 fotek, 27.4.2014, 49 zobrazení
Nymburský půlmaraton a naše vítězství v týmech !
Mám ohromnou radost náš PIM BK Modřany - Kamýk vyhrál týmovou soutěž na půlmaratonu.
Složení našeho týmu bylo: Karel Nykl, Milan Škoda, Petr Koňák a Enrico Fiala.
Vítězství o to cenější, neb jsme za tým běželi 4 a mužští., tzn. že jsme neměli ani výhodu 3-členného družstva , ba ani výhodu ženy (kde ženy měli výhodnější koeficient 0,8 z celkového času... .). Vyhráli jsme o cca 1,5 minuty v celkovém součtu (pnáš průměrný čas na půlmaraton byl 1:32...). Navíc Petr Koňák doběhl šestý, já 20 z celkového množství 416 startujících... .Moc děkuji klukům , za účast a skvělou reprezantaci našeho týmu a Petr má u mě ještě 4 pivínka (viz fotky !
7 fotek, 14.5.2017, 40 zobrazení
12. 5. 2017 DHK Zora Olomouc - Novinářský kalamář (krajské kolo)
V pátek 12. 5. 2017 jsme se s žáky 5. -7. tříd ZŠ Horky nad Moravou zúčastnili krajského kola v Novinářském kalamáři, které pořádal Olomoucký krajský svaz házené v hale DHK Zora Olomouc. Krajského kola se zúčastnili postupující z kol regionálních a to ZŠ Holečkova Olomouc, ZŠ Kostelec na Hané a náš tým ZŠ Horky nad Moravou. Hrací čas byl stanoven na 2x 20 min. a hrací systém byl „každý s každým“. Los jsme měli těžký, protože jsme hráli první dvě utkání a mezi utkáními jsme měli pouze 10 minut přestávky. Když k tomu připočteme, že jsme měli pouze jednoho hráče na střídání a ostatní družstva po 3, museli jsme podat heroický výkon k tomu, abychom turnaj vyhráli a tím postoupili do národního finále.
Vstup do úvodního utkání s družstvem ZŠ Holečkova naznačoval, že celé utkání bude vyrovnané a z obou stran bojovné. To se potvrdilo i na poločasovém skóre 6:5 pro soupeře. Bohužel v druhém poločase jsme neměli přesnou střeleckou mušku a navíc nás trápila nepřesnost přihrávek a s tím spojené ztráty míčů. Druhý poločas soupeř vyhrál jednoznačným rozdílem 12:3 a celkově vyhrál 18:8. Škoda chyb v druhém poločase, které nás stály lepší výsledek.
Po desetiminutové přestávce nás čekal druhý neméně náročný soupeř ze ZŠ Kostelec na Hané. Soupeř od začátku tahal za delší konec a udržoval si mírné vedení o 1-2 branky. Z naší strany bylo na hráčích znát fyzické vyčerpání a do jisté míry s tím spojená psychická frustrace, která pramenila z toho, že kluci chtěli uhrát vítězství, ale ono pomyslné štěstíčko nám chybělo. Necelé čtyři minuty před koncem utkání vedl soupeř 14:12, proto jsme si vzali oddechový čas, abychom se nadechli na závěrečný nápor a zkusili prolomit střeleckou smůlu a v podstatě i jít proti osudu, který nám nepřál v obou utkáních. S hvizdem rozhodčího kluci vletěli na hřiště s odhodláním zápas zlomit a to se jim podařilo. Necelou půlminutu před koncem utkání jsme vsítili branku, kterou jsme strhli vedení na naši stranu a na kterou již soupeř v jeho posledním útoku nenašel odpověď. Po závěrečném hvizdu rozhodčích svítilo na světelné tabuli skóre 16:15 v náš prospěch.
Celkově jsme se umístili na 2., leč nepostupovém místě. Všem hráčům patří velký dík za perfektní reprezentaci ZŠ Horky nad Moravou.
Sestava a branky: Jenš Viktor 8, Zgabaj Matěj 8, Pečinka Vojtěch 4, Pečinka Matouš 3, Frkal Filip 1, Neumann Lukáš 1, Konrád David 0, brankář: Dvorský Tomáš 0.
65 fotek a 12 videí, březen 2015, 149 zobrazení
Pečecká desítka- závody dětí .
Konečně se mi podařilo, že jsem měl u sebe Éňu a mohli jsme jít spolu sportovat na závody. Večer před závodem měl kámoš "regeneraci " v bazénu a ráno měl start již v 8:35 hod. ve své kategorii (400m) - zde z 26 doběhl na 18.místě ... .Říkal, že se šetřil na delší závod - přihlásil jsem ho totiž ještě na závod s dorostencemi (r.narození: 2001- 2002 a běželi 1.600m). V tomto závodu NEDOBĚHL POSLEDNÍ, jak by se dalo očekávat, ale druhý od konce, když jeden z běžců vzdal po 800m a druhý doběhl za Éňou , navíc ještě dohonil jednoho kluika, cca 14- letého , ale ten ho v cílipředběhl o 1,5m (škoda ), ale přesto SUPER VÝKON !
Závod se mu moc líbil, samozřejmě děti dostali diplomy a dobroty.... .:-)
...akorát si říkám, že by možná rodiče měli s dětmi něco občas dělat, neb když jsem viděl , že Éňa je klukům pod prsa a pak je s nimi schopen běžet (sice jen tedy s některými, ty nejlepší byli fakt dobří...), tak asi "někde bude chyba".... .

a já ?
Pečecká desítka.
....tak a máme za sebou první závod nové sezony - myslím tím "vážnější " prověrku - jak to se mnou vypadá.... . Reálný čas 41:54/ Oficiální 41:55 hod.min (doběhlo 1.101 běžců, celkově 282.místo/ 87. v kategorii- no desítka je na mě moc rychlá a krátká trať... Emotikona smile ).
Celkově se mi ale běželo překvapivě velmi dobře - na to , že jsem poslední dobou zcela omezil pořádné tréninky a vařím tzv. " z vody", jsem spokojen- snažil jsem se držet pořád okolo 4:07- 4:12 min/km (rád bych totiž zkusil tento rok zkusit opakovat a možná i zlepšit své časy na půlmaraton - pod 1:30 hod.- no uvidíme, stáří tu je a síla trochu cybí Emotikona wink ). Nečekal jsem to , počítal jsem s hiorším časem- nicméně před rokem jsem byl o 2 sekundy rychlejší... .

a něco také z tisku :

Vítání běžeckého jara se odkládá. V Pečkách, kde se bojovalo o další body do Mizuno Running Cupu, proběhl regulérní zimní závod. Teplota kolem tří stupňů, občas nějaká ta kapka. Závod to ale nikterak neovlivnilo, byly překonány tři traťové rekordy (ten nejzásadnější v kategorii žen) a chladno neodradilo ani hobby běžce. V cíli jich bylo rekordních 1101.

Oba vítězové hlavních kategorií startovali v Pečkách poprvé. A oba zároveň na prvním letošním závodě. Slovenská reprezentantka Katarina Berešová startuje v Čechách často a ráda. Vždyť je například vítězkou oblíbeného Vokolo Príglu. K rekordnímu času v Pečkách poznamenala: „Právě jsem se vrátila ze soustředění v Africe. V nohách je ještě cítit únava. S výkonem jsem ale spokojená, běžela jsem to, co jsem chtěla.“

Z loňského rekordního času Moniky Preibischové ubrala Berešová čtyři vteřiny. Jeho hodnota je nyní 34:11. Hlavní trať Berešové pro letošní sezónu však bude o poznání delší. „Chci zaběhnout limit na mistrovství světa do Pekingu na maraton,“ prozrazuje plány Berešová.

A celkový vítěz Lukáš Kourek? Ten předstartovní očekávání shrnul: „Do závodu jsem šel z plného tréninku. Navíc se vracím po nemocech a zraněních. Nyní jsem ale zdráv a chtěl jsem tady otestovat formu před krosovým mistrákem.“ Jeho ambice na MČR v krosu? „Porazit Kocourka,“ odpovídá s úsměvem, když zmiňuje hlavního favorita.

V samotném závodě se poměrně brzy odpoutala trojice běžců. Kromě vítězného Lukáše Kourka v ní byl Vít Pavlišta a Maročan Abdelkabir Saji. Tempo nebylo rovnoměrné a trojice závodníků se střídala v nástupech, jak potvrzoval v cíli Lukáš Kourek. Ten udával tempo zejména po obrátce. A také na osmém kilometru, kde zkoušel oba soupeře setřást. To se mu ale nepodařilo. Spoléhal tedy na závěrečný finiš. Až v ulicích Peček se soupeřům vzdálil a ti pak doběhli ve čtyřvteřinových rozestupech.

Čas vítěze byl velmi kvalitních 30:36. Co chybělo pro čas pod třicet minut? „Rychlejší soupeři, ale možná bych ani před krosem rychleji běžet nechtěl,“ shrnuje Kourek.

Tradiční jarní závod se neustále posouvá. Organizačně vše klapalo. Spokojenost potvrzovali při prvním startu i oba vítězové. Závod se jim zkrátka líbil. Od prezentace až po vyhlášení výsledků měl závod spád. Nikde žádné extra dlouhé fronty, žádné zbytečné prostoje. Prezentace byla přehledně rozdělená podle čísel. Velký závod se vším všudy. Pořadatelé myslí i na takové „drobnosti“ jako je úschova cenných věcí nebo klíčů od auta.

Až úsměvně tak působila má vzpomínka na dobu, kdy v Pečkách běhalo padesát závodníků v parku a klíče od auta (všechny) si dával do kapsy Ivo Domanský, který v Pečkách pravidelně rozdával novou Termínovku závodů. Pečecká desítka je od té doby stále oblíbenější. Přestože trať není nejrychlejší, přestože zde často fouká a počasí není vůbec jarní. Závod má však tu správnou atmosféru a proto se sem běžci rádi vrací.
66 fotek, 9.3.2012, 224 zobrazení | moje fotozprávy
Pro milovníky zimních sportů a zvláště ledního hokeje byl v Boskovicích závěr tohoto týdne malým sportovním svátkem a současně velkým dramatem. V druhém finálovém utkání si to rozdalo mužstvo SK Minerva Boskovice „A“ s velmi silným celkem HC Moravské Budějovice. I přes výhodu domácího prostředí nakonec Boskováci podlehli 0:4. A protože v prvním finále na ledě Moravských Budějovic též prohráli 4:3 a Play-Off se hrála na dva vítězné zápasy, celá soutěž tímto skončila absolutním vítězstvím celku Moravských Budějovic. Družstvo SK Minerva Boskovice si do kabiny odneslo stříbrný pohár za nádherné druhé místo.
Tiskové besedy hned po ukončení slavnostního závěrečného ceremoniálu předání cen se zúčastnil trenér SK Minerva „A“ Tomáš Zeman společně s brankářem a současně manažérem Petrem Hrachovinou. „Zápas i celý turnaj jsme odehráli se ctí,“ vzal si úvodní slovo Petr Hrachovina. „Já to hodnotím kladně po neúspěšném začátku sezóny, kdy se nám vše bortilo. Myslím, že finále byl pro nás jistý úspěch. Škoda zápasu v úterý na ledě Moravských Budějovic, tam se asi vyhrát dalo. Jenže práce rozhodčích nám to pokazila. Posledních deset minut jsme hráli ve třech a to s takovým skvělým soupeřem pak zvítězit nelze. Dle mě si naši hráči některé tresty vůbec nezasloužili, vyloučení byla zbytečná. Na kvality sudích je stále více stížností i z jiných týmů.“ Trenér Tomáš Zeman souhlasně pokyvoval hlavou: „Ztotožňuji se plně s názory Petra a jen dodám, že trenér Moravských Budějovic si stěžoval též. Je zarážející, že nekvalitního rozhodčího ze základní části nominují na finále. Dnes jiný hlavní sudí pan Netopil pískal dobře a pokud by rozhodoval minulé finále v Moravských Budějovicích, jistě bychom vyhráli. V prvním utkání jsem měl širší kádr hráčů. Byl tam útočník Petr Látal, útočník Vít Komínek, kteří tvoří kostru mužstva. Bez tak kvalitních hráčů se nad Moravskými Budějovicemi těžko vyhrává.“ Petr Hrachovina dodal: „V celé sezóně se nám povedlo postavit nejsilnější kádr jen asi čtyřikrát. Například útočník Robert Holý chyběl asi dva měsíce a bylo to velmi znát. Pokud by situace po stránce sestavy byla příznivější, mohli jsme na tom být podstatně lépe.“ Trenér Tomáš Zeman pak chválil útočníka Tomáše Karného, jenž do Play-Off nastoupil ve výborné formě: „Je to zkušený hráč z první ligy a to se v plné míře projevilo. Přesně a klidně nahrával, dával góly. V dnešním utkání chyběl z pracovních důvodů obránce Jan Zapletal a obránce Martin Provazník pro potíže s krční páteří. Nebylo nutné nasazovat do sestavy hráče z Brna, protože mužstvo šlapalo, vyhráli jsme přece i s HC Dynamiters Blansko. A že dnes budeme dohrávat s deseti, to opravdu nikdo nečekal.“ A pokračoval Petr Hrachovina: „Do nové sezóny musíme kádr trochu omladit, ovšem získat nové posily je problém. Kluci vyjdou z juniorské extraligy a pro ně je potupa jezdit na krajský přebor. Raději aktivní činnost zanechají. Navíc cestovat do Boskovic, odtrénovat a jet zpět domů jim zabere skoro celý den. Mám z toho trochu obavy, aby se nám podařilo poskládat kvalitní mužstvo. Sehnat mladé kluky je dnes opravdu těžké. Navíc je dnes zajímá jen co za to. Mile mě překvapil útočník Matěj Okénka, jenž se velmi snaží a o hokej má zájem. Naproti tomu obránce Ivan Čuňočka, ač přišel z druhé ligy, tak jeho výkony tomu neodpovídají. Dnes je ale problém skloubit hokej s prací. Například útočník Petr Látal přijel až na druhou třetinu. Hráli jsme Play-Off úterý, pátek a to se velmi těžko stíhá. Pak dojedeme do Moravských Budějovic a nějaký rozhodčí nám snahu pokazí což na chuti nikomu nepřidá,“ postěžoval si Petr Hrachovina. Trenér Tomáš Zeman: „Dnes je brzy ptát se na další sezónu. Teprve jedna skončila a všichni si potřebujeme odpočinout. U každého hráče se v průběhu léta může cokoliv změnit a bude vše jinak. Nemá smysl momentálně předvídat budoucnost týmu. Konkrétně mě rozhodčí v Moravských Budějovicích při úterním finále tak rozčílil, že jsem s tím chtěl jednu chvíli seknout,“ usmál se Tomáš Zeman. „Mám obavy že kvůli rozhodčím to mnohé zkušené hráče odradí. My hrajeme pro radost že nás to baví, ale takto to dál nejde,“ dodal Petr Hrachovina. „Jeden rozhodčí Vám dovede pokazit celou sezónu. Z Moravských Budějovic jsme odjížděli zklamaní. Byli jsme dvě třetiny lepší a zřejmě bychom vyhráli,“ vmísil se opět do debaty Tomáš Zeman. „Krajský přebor nabral v posledních čtyřech letech neuvěřitelnou úroveň. Všechna družstva v Play-Off se vyznačovala kvalitním kádrem, jenže pokud práce rozhodčích bude špatná, zkušení hráči odejdou a zůstanou jen mladí, úroveň půjde zase dolů a bude z toho plácaná. Jenže rozhodčí prý nejsou. A ti opravdu kvalitní postupují do vyšších soutěží,“ dodali na závěr tiskovky s trochou hořkosti v hlase Petr Hrachovina i Tomáš Zeman.
Ale ještě rychle zpět na samý konec zápasu. Po posledním hvizdu rozhodčího obě mužstva nastoupila na modré čáry a před stanoviště časoměřičů přišel starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek společně s předsedou Jihomoravského krajského výkonného výboru ČSLH Františkem Čefelínem a Ing. Vítězslavem Sklenářem za komisi rozhodčích Jihomoravského KVV ČSLH. Proběhl slavnostní ceremoniál při němž předali Tomáši Karnému za SK Minerva Boskovice stříbrný pohár za druhé místo a zástupci mužstva HC Moravské Budějovice velký zlatý pohár k celkovému vítězství v Krajské lize mužů Jižní Moravy a Zlína. Všichni hokejisté obou mužstev si na závěr podali ruce a popřáli k úspěšnému dovršení sezóny 2011 – 2012.
Utkání SK Minerva Boskovice – HC Moravské Budějovice skončilo 0:4 po třetinách 0:0, 0:2, 0:2.
Za hosty skórovali: Zahradník 2x (Křenek Kundela), Sechovec (Zahradník), Dostál (Vlašín, Prkna)
Více: www.skmb.cz
133 fotek, letos v březnu, 174 zobrazení | cestování
Na sklonku zimy nás napadlo opět přejít Malou Fatru. Nápad vznikl v Milštejnově hlavě a tak sestavil plán trasy. Jediný, kdo se k nám přidal, byl Bloud, lomnický to chlapík, který toho dodnes (ne)lituje.

1.den
Do Staré Paky jsme přijeli ze třech směrů – já od Trutnova, Milan od Liberce, Bloudě od Boleslavi a vydali jsme se čtvrtým směrem, tedy na Pardubice. Hned v Pace mě překvapila lahev s vodou, kterou držel vysmátý lomničák v ruce. Vzápětí mi vysvětlil, že má v batohu litr rumu, ale ve skle, takže koupil ještě petku s vodou, aby měl ten rum kam přelít. Uklidnil mě, hodí se do naší party… Na cestu jsme záměrně vyrazili trochu dřív, abychom měli v Pardubkách čas zajít na pivko, ono se pak ve vlaku lépe spí. O půlnoci už naše těla odvážel lůžkový expres směr Slovensko.

2.den
Po čtyřech hodinách spánku vystupujeme v Žilině, kde nám čekání na autobus zkrátil nonstop bar. V půl sedmé ráno nás bus vyložil ve Štefanové. Sice ještě v ranním oparu, ale přesto nás už zdravily vrcholky Fatry. Na dnešek náčelník naplánoval aklimatizační kolečko, prej abychom se trochu protáhli a rozcvičili na zítřejší výstup do hor. Bylo to krásné, nikde ani noha. Za celý den jsme potkali, a to doslova, více mloků než lidí. Prošli jsme si Jánošíkovy Diery a vyšlápli, tedy spíše vyšplhali, na Malý Rozsutec. Během dne se dělalo čím dál tepleji a předpověď počasí nám slibovala krásný, azurově modrý, víkend. Po zdolání Rozsutce jsme se občerstvili v Kolibě a v podvečer jsme sotva doklopýtali zpět do Štefanové. Málo spánku a Milštejnovo aklimatizační kolečko udělalo své. V podstatě nás hned první den vyřídil na zbytek výpravy. Ubytko jsme měli domluvené na chatě Vo Vyhnanej, kde nám hned po příchodu udělali večeři, dali Bažanta (pivo) a zároveň nám oznámili, že restauraci zavírají, jelikož je mezisezona a jsme tady naprosto jediní turisti. Koupili jsme si tedy ještě pár lahváčů na pokoj. Na kluky padla krize. Vzpomněl jsem si na Bedyho poučku, že tělu je v těchto případech potřeba okamžitě dodat cukr. Kluci sice remcali, ale nakonec se mnou šli do jediné otevřené hospody v obci. Je jasný, že tu nebudeme cumlat kostky cukru, tak jsem poručil tři pivka a HLAVNĚ tři borovičky. Výsledek se dostavil vzápětí. Kdyby v deset večer nezavírali, tak tam cukrujeme asi ještě dneska.

3.den
Dneska nás to čeká… Nejsme žádný slaboši, abychom se na hřebeny nechali vyvést lanovkou, ale poctivě si to vybojujeme pěšky. Nakonec to nebylo tak strašný. Hned po snídani jsme vyrazili na chatu Na Grúni. Šlo se krásně, v březnu pouze v tričku a kolem poledne jsme si už dávali pivko na zmíněné chatě. Od chaty se šlo přímo po sjezdovce a to už bylo horší. Ale vrcholová prémie a výhledy do kraje, to za to stálo. Na hřebenech bylo sucho, bláto, voda, sníh a místy i hodně sněhu. Na chatu Pod Chlebom jsme dorazili za soumraku a příjemně vyšťavení. Uzená tlačenka k večeři nebyla ta pravá volba, ale nutno ocenit, že i zde měli pleškovou Plzeň.

4. den
Opět jsme se probudili do letního dne, ačkoliv byl všude okolo sníh. Na terásce před chatou se sedělo tak krásně, že se nám dnes snídaně protáhla až do oběda, ale to je tradice, která se musí 1x za expedici dodržet. O to víc jsme se potrestali při náročném přesunu na další chatu. Během odpoledne bylo nutno přejít 11km dlouhý hřeben v dost náročném terénu. V podvečer náčelník rozhodl, že si cestu zkrátíme ze sedla Vráta traverzem po žluté značce. To bylo asi nejblbější rozhodnutí za celou expedici, teda krom té dnešní snídaně… V lavinovém svahu jsme se bořili po pás ve sněhu, mnohdy i hloub. Nakonec jsme žlutou značku ztratili úplně. Nezbylo tedy, než se vrátit zpět do sedla. Z posledních sil jsem se tam vyškrábal a toto zdržení nás stálo cenné dvě hodiny. Slunce už zapadá. Nyní nás čeká přejít dost ostrý vrch Suchý a pak teprve začneme klesat k chatě. Během pár minut se setmělo úplně. Vezmu si čelovku a lezu dál. Když se daří, tak se daří – došly mi baterky a nevidím ani na krok. Milan už je tak o půl hodky napřed a Blouděho nikde nevidím. Zavolat mu nemůžu, protože frajeři na sebe tel. čísla nepotřebujou a na všem potřebném se domlouvají na baru. Tak jsem po paměti začal šmátrat v batohu a hledat náhradní baterky. Ruka šmátralka ovšem v batohu nechtěně otevřela krém, který rovnou vytekl. Balancuju na hraně Sucháče, fučí vítr a už je docela kosa. Nevidím ani na batoh, ale mám v něm ruku, celou mastnou od krému. Snažím se ji očistit o přemrzlý sníh, což není úplně příjemný pocit. Nakonec jsem baterky našel, ale vyměnit je poslepu v čelovce nebyla úplná hračka. Ale povedlo se. Konečně světlo, ale docela jsem promrznul. Nandám batoh, udělám pár kroků a upadl mi popruh u návleku. To už jsem odmítl řešit, noze jsem oznámil, že prostě bude mokro a šel jsem dál. Potkal jsem čekajícího Blouda a společně jsme ve 21.30 dorazili na chatu Pod Suchým. Zatopeno v kamnech, plzínka, borovička… Nějaká turistka si k nám dokonce přisedla a začala nás obdivovat, že jsme to celé dali pěšky v tomhle terénu a dokonce za tmy. Snažil jsem se tvářit jako hrdina, ale únava byla silnější.

5.den
Budíček už v 7h, abychom stihli polední vlak. Celou noc vrzala palanda, takže každé mé otočení vzbudilo celou chatu. Navíc jsem měl nějaké horečnaté stavy, zřejmě úpal, takže noc nic moc. Ale snídaně to plně vynahradila. Smažená vajíčka na slanince dodala sílu, borovička energii a Plzeň chuť do dalšího života. Dlouhé klesání dolů do Strečna. Cestou jsme se zastavili na Starém hradě, který se hrdě tyčí nad řekou jako pán. Svatý Jiří je sice ještě daleko, ale hadům to evidentně nevadí a už se vyhřívají na jarním sluníčku. Do Strečna jsme přišli s předstihem, takže jsme ještě stihli zrelaxovat v hospůdce u řeky, která byla již v 11h dopoledne totálně narvaná. Takhle se má trávit nedělní dopoledne. Skoro se nám ani nechtělo jít na vlak. Jídelní vůz čekal snad jenom na nás. Vynikající svíčková a točená Plzeň, cestování vlakem je prostě rozkoš. Domů jsme dorazili v neděli posledním vlakem a v pondělí zpátky do reality, škoda, bylo to krásné.
83 fotek, listopad 2015, 11 zobrazení | cestování
19/11
Na hike se po 4 Miguelích vstává před 5. těžko, ale poněvadž kohouti opět spustili svoje krákání, lezu z postele a jdu. Jdu a jdu, na rozcestí doprava, po chvíli brána, takže dál už nejdu. Jdu zpět. Na rozcestí doleva, jdu a jdu. Tu zas jiná brána a dál nejdu. No nic, někdy příště. Peláším zpět do města, abych stihl bus v 7. Daří se a jedu, směr Baguio. Noblesní to cesta horama, údolíma a vším možným (rejža opět všude :)). Projíždíme nejvyšším bodem, kde se na Filipínách dá jet (2300m) a po 6 úmorných hodinách, co se sezení týče, ale pompézních, co se výhledů týče, se ocitáme v Baguio. Přecházím na centrálu Victory Liner busů, kde je ale fronta asi o 250 lidech sotva se hýbající (wtf?). Jdu to zkusit k Genesis. Tu se dostávám hned do prvního busu a zhruba ve 2 vyrážím vstříc Manila. Tahle cesta už je ovšem peklo. Spát se tu nedá ani za mák, výhledy nejsou a nohy v pravým úhlu s báglem mezi něma taky moc komfortu neposkytujou. V Manile jsme asi s 2hod. zpožděním (= 8 hodin jízdy). Na ubytko v Makati jsem chtěl dojet vlakem, ty už ale nejedou. Makati tak hážu za hlavu a třepotám se do Erminta, kde by mělo být levný ubytko. Navíc je to blíž místu, odkud mi zítra vyjíždí loď na Corregidor Island. Moje procházka noční Manilou se však nepozdává dvěma policajtům, jedoucích v autě. Když mu vysvětluju svou situaci, říká, že mě bude následovat („You go, I follow). Hmm, to vám, páni policajti, asi zabere nějakej ten drahocenej čas. To mu dochází asi po 15 vteřinách, přijíždí zpět ke mně, s tím, že mě odvezte. Wohou, taxík zadarmo :D. Na ubytku se štěstím zamlouvám poslední low cost pokoj, aktualizuju se na WiFi, a na ze pár hodin ulehám.
Spaní – Manila (=350php + 300php původní)

20/11/15
Nejdřív se mě jímá hrůza, to když mě na mnou předpokládaný místo výjezdu nepouští policajti (APEC?). Zkouším tak přejít o kus dál, na další potenciální místo odjezdu a hle. Tu sem správně. Nějaký oficiality, hodinový zpoždění a už se plavíme. Cestu jsem více méně prospal. Blížíc se ostrovu si uvědomuju, že to až takovej pidi ostov nebude, a tak protahuju lejtka a hned jak se spustí kotvy, vyrážím vstříc dobrodružství. Oficiální mapka ostrova stažená v PDF mi moc nejde na rozum, a tak po návštěvě dvou baterií, po kterých už ale zbyla jen památeční tabule, se ocitám opět na začátku. Času málo a teď jsem v podstatě prošantročil hodinu. Znova, lépe, radostněji. Za asi 45 minut se konečně vyškrábu na vrchol kopce (z 0 na cca 250), kde jsou všechny hlavní atrakce (španělskej maják, Pacific memorial + museum, kasárny,…). Sestup (nad očekávání dlouhej) zahrnuje dvě obří, ále vopravdu obří kanóny, další kasárny, pár opic a hodně koz :D. Dole jsem něco málo hoďku před odjezdem, a tak dávám první filipínskou koupačku ve Filipínským móřu, za rytmu 2. „letošního“ deště. Ještě stíhám obhlídnout (zavřenej :D) tunel, kde se Amíci a Filipínci ukrývali před bombama Japončíků a ošetřovali rány. Je čas se nalodit. Ostrov moc pěknej, úplně vidím ty tuhý boje v džungli, zároveň to ve mně trochu evokuje Havaj. Jen škoda, že nezbyl čas na východní stranu ostrova. Ranní hodinový zpoždění znamená vylodění se až okolo 5., tudíž mi zbývá asi hodina světla. Hodina na to, dostat se ze zpocený části Manily, do nespocený (= Makati). Daří se, opět mě nikdo nepodříz. Po návštěvě márketu a fástfůdu, kde se krmím výbornou národní rybou (milkfish), ulehám na ubytku, kde se opět těším neočekávané popularity, když se se mnou fotá obě majitelky (nebo je jedna z nich kluk?).
Spaní – Makati (=6$)
172 fotek, letos v dubnu, 38 zobrazení
„Až ti Kachna řeknu, kde právě jsem, tak zaručeně prohlásíš: Ještě že jsem s váma nejel! Tohle bude zaručeně krušná noc. Celý den s námi lomcuje vítr z hor, chtěli jsme se schovat na závětrnou stranu, ale nepodařilo se. Nejsou tady žádné fleky pro přístřešek, ani stromy, ani kus rovnýho lesa. Bída. Každý jsme si našli jeden strom s větvemi až na zem a tam se zavrtali. Hele, už začíná pršet, musím přes sebe přetáhnout celtu. Bohužel takhle nalepená na spacák bude propouštět. Snad to do rána zvládnem...“

Po napsání islandského „bestseleru“ jsem se k popisu tohoto vandru odhodlával docela dlouho (začínám ho psát ve čtvrtek, končím v neděli), vlastně trochu z donucení. Po dosažení vrcholu holt začne člověk klesat. Teď mě napadlo: když už tady rozvádím myšlenku tvůrčí, tak právě tu bych mohl připodobnit k našemu vandru - bojovali jsme, abychom dosáhli vrcholu, ale dolů se nám už nechtělo. Vlastně chtělo... Všude to je stejné.

Na Králíky, resp. Kralicko, jsem se opravdu těšil. Když pominu Ukrajinu, tak takhle východně jsem ještě nebyl, takže neprobádaný kraj. Z Jizerek jsem byl natěšený na zdolávání horských hřebenů a také na další jarní vandr. V posledním případě to trochu zakolísalo.

S Drobkem jsem se setkal v pátek ráno na kolínském nádraží a po přestupu v Ústí n.O. jsme před jedenáctou byli v Králíkách. Cestu nám znepříjemnil rozbitý jirkův mobil, naštěstí jsme se s Jirkou setkali na náměstí a v hospodě U lípy dali poslední pořádné jídlo. Kluky jsem ještě přemluvil na návštěvu vojenského muzea a taktéž jsem chtěl navštívit pěchotní srub U cihelny. Tam ovšem byla prohlídka až za půl hodiny. Nelelkovali jsme proto a vyrazili na první plánovaný cíl - rozhlednu Klepáč.

Cesta to byla nelehká, převýšení znatelné a neustálá cesta do kopce nám dala zabrat. Naše námaha ovšem byla vykoupena krásnou krajinou. Ani silný vítr nám krásný pohled do kraje nekazil. Nebyli jsme jediní s úmyslem dobýt a přespat u Klepáče. Kousek před rozhlednou jsme potkali partu „hurávýletníků“, kteří se k našemu překvapení rozhodli po západu slunce pokračovat dál, a u paty rozhledny „oudoorové odborníky“, kteří nocovali v tom největším vichru přímo na vrcholu. My jsme se vrátili kousek zpět do vyhlídnutého lesíku, kde jsme v klidu přečkali první z plánovaných tří nocí. Jaké štěstí na místo jsme měli, jsme ještě netušili.

Ráno bylo zatažené, ale teplejší, takže příjemné. Měli jsme dvě verze cesty na dobytí druhé rozhledny. První byla sejít do Horní Moravy a vyškrábat se na protější hřeben. Druhá, vítězná, držet se po hřebeni a přes Kralický Sněžník dojít na druhou stranu. Na Sněžníku jsem nikdy nebyl, takže jsem loboval za druhou variantu a podařilo se mi to. Cesta byla opět stoupavá a s přibývajícími nadmořskými metry se začal objevovat sníh. Zatím to však nebylo nic dramatického a výstup celkem poklidně ubíhal. S blížícím se Sněžníkem přibývalo lidí. Nakonec bylo na vrcholu docela narváno.

Králický Sněžník dobyt! Sice za neuvěřitelné vichřice, ale dobyt! Udělali jsme spoustu fotek na mohyle, vedle mohyly, u studánky, u slůněte... Patřičně jsme se tam vyřádili. Avšak zde teprve začala druhá část naší sobotní cesty, náročnější. Cesta ze Sněžníku byla uklouzaná a tak jsme z kopce spíše sklouzli. V sedle jsme se oddělili od hlavního proudu a stoupali po sněhu na hřeben se Stezkou v oblacích, naším posledním cílem. Sníh na cestě nás značně zpomaloval, ledová krusta se probořovala a my jsme se propadávali o dvacet čísel až na zem. Naštěstí nám občas vysvitlo slunko, tak to bylo veselejší. Místo na spaní jsme hledali na závětrné straně, ale závětrná strana prostě nebyla. Foukalo to ze všech stran. Museli jsme trochu sestoupit, abychom nespali ve sněhu. Tam ovšem nebyla rovná místa. Jelikož se schylovalo k dešti, tak jsme okolo sedmé rychle zalezli každý pod jeden strom a tam se snažil přečkat do rána.

„...No ještě že jsem s váma nejel,“ přitakal mi náčelník. Telefonoval jsem s Kachnou a okolo mě se dělo boží dopuštění. I tak se mi s falešným pocitem bezpečí pod celtou podařilo usnout. V noci jsem se samozřejmě několikrát probudil. V absolutní tmě jsem slyšel bičování větru s deštěm na celtu. Bylo mi divné, proč mám mokrou celtu přilepenou na čelo. Ještě nikdy jsem nespal s přístřeškem přehozeným přes sebe a tak jsem netušil, že položený propouští. Chtěl jsem zkontrolovat situaci, ale nenašel jsem čelovku. Naštěstí jsem byl večer tak línej, že jsem si mobil a doklady nechal u sebe v kapse (čímž unikly promočení) a posvítil si mobilem, takže jsem po chvíli našel zapadlou čelovku. Posvítil jsem do okolí a situace byla stejná jak před usnutím. Jen mi připadalo, že padla šílená mlha. Přístřešek držel tam, kde měl a spacák sic z vrchu mokrý, tak nepropouštěl. Pode mě se voda nedostávala, takže jsem znovu přes sebe přetáhl černou plachtu jak pře mrtvolu a spal s přestávkami až do rána.

Musím opatrně odhrnout plachtu, aby mi voda z ní nenatekla do spacáku jako při noční kontrole. Avšak plachta mokrá nebyla, jen lehce křupala. K ránu se totiž vyjasnilo (cca. 10 minut jsem koukal na jasnou oblohu a těšil se na krásný den), takže to všechno nádherně zmrzlo. Okolo sedmé jsme byli vylezlí a v rychlosti balili. Přišla totiž sněhová vánice. Navíc kluci neměli to štěstí co já a nateklo jim pod spacáky, takže leželi v loužích. Bylo rozhodnuto, že to balíme a jedeme domů. Ani jsem neprotestoval.

Začátek úniku do civilizace pokazila ztráta jirkových dokladů, které se naštěstí našly, a hledání Drobka, který vyrazil napřed a nevěděl, že se vracíme hledat doklady. Naštěstí jsme našli i Drobka a vydali se ke Stezce v oblacích, kde byla, DÍKYBOHU!, otevřena hospoda. Čaj s rumem a gulášovka nám pomohly na nohy (nedá se to říct o vysokohorské přirážce). Pak jsem začal přemlouvat Drobka. „Drobku neblbni, když jsi u tý rozhledny, tak to nemůžeš vzdát“. Počasí bylo opravdu hnusný, ale rozhlednu jsem s Drobkem dobyl. Jirka odmítl s námi jít a šel do údolí napřed. Stezka v oblacích mě překvapila. Úžasná stavba se síťovou prolejzačkou (vyzkoušeno) a sítí místo podlahy na vrcholu (vyzkoušeno), spolu se zřejmě krásným rozhledem na Kralický Sněžník a okolí mě opravdu uchvátila. Škoda, že jsme kvůli počasí a času nemohli zůstat déle. Tak jsme spěchali na lanovku a za výhodných finančních podmínek (myšleno positivně) se svezli dolů.

V hospodě v údolí jsme se setkali s Jirkou a s ním jsme se popovezli autobusem zpět do Králík. Tam Jirka zvolil cestu do Prahy autobusem. My jsme se vraceli stejnou cestou vlakem. Avšak volné pondělí před sebou a já si říkal, co budu v Boleslavi dělat. A tak se stalo to, že jsem si s Drobkem dal v Pardubicích pivo a najednou se objevil v běstvinském velkostatku. Tam jsem dobře popil, úžasně pojedl, přespal na seně trošililinku pomohl a v pondělí odpoledne valil pověstnými spoji z Třemošnice ne směrem na Prahu, ale na Mladou Boleslav.

Jsou vandry, na kterých si odpočinete, dostanete do sebe energii a ani vám nevadí, že vstáváte v pondělí ráno do práce. Pak jsou ovšem vandry, na kterých sedřete kůži ze zad. Mrznete ve vánici nebo se pečete ve výhni ostrého slunce. Jenže takové vandry nezevšední. Stále je vyprávíte a stanou se bájnými. A že by se mohlo stát, že by vás odradil od dalších? V žádném případě! Balíme a vyrážíme zas, třeba abychom tento překonali ještě strašlivějším zážitkem. ;-D

Foto od Drobka: http://drobek8.rajce.idnes.cz/2017_04_14_masiv_Kralickeho_Snezniku
25 fotek, prosinec 2010, 280 zobrazení
Po několika dnech hledání práce usuzujeme, že najít nějakou práci teď před Vánoci je opravdu problém. Všichni nám řikaji ať se zastavíme na novej rok, že bude práce dost. No co s nima máme dělat, když nás nechtěj nechat dělat, tak si budeme ještě užívat a cestovat řekli jsme si.
A protože nám už začiná bejt smutno tak jsme vyrazili tam, kde vám budeme nejblíž a to na Far North což je takovej ten pindík tam nahoře na tej mapě Zelíandu. Poněvač jsme nikdy neviděli opravdovou poušť, tak výběr prvního místa, který ve Farnorthu navštívíme, byl jednoduchej. Hned po příjezdu na nás bafnul nějakej australan, kterej vypadal jako krokodýl Dandý, že prej jestli si nechceme půjčit nějaký fošny na sjiždění těch dun. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme mu řekli , že si to nejdřív vočíhnem jestli ftom nejni náhodou nějaká australská kulišárna. Toho písku je na ty duny potřeba fakt hodně a tatrovkama to sem vozit by byla asi dlouhodobá brigáda, tak štěstí, že to už udělal někdo před náma. Jako první nám hned v dáli padla do oka samozřejmě největší duna. Byla, ale tak daleko, že tam nikdo nechodil, to nám moc nevadilo spíš naopak. Když jsme se konečně dostali k jejímu úpatí, tak jsme jen nevěřícně žasnuli, jak můžou ty duny bejt strmý. Čert hned před započetím výstupu měl věcný dotaz jestli existujou i písečný laviny, pokrčil jsem rameny se slovy ať chvíli počká a pak jí to s jistotou zdělím. Ne, že by byla touhle odpovědí nadšená, ale po chvíli se vydala v mojich stopách nahoru, tak jí to asi stačilo. Zkoušeli jsme ty laviny všelijak zhora utrhnout, ale moc se nám to nedařilo, mojí snahu můžeš zkouknout na fotce. Tak laviny tedy ne, ale když se tam nahoře zvedne ten větřík, tak je to náramná sranda, až se za obnažené části těla popadáte a naříkáte. No tý technice to tam taky nedělá moc dobře, tak těch obrázků jsme tam namalovali jen pár. Ty fošny jsme nakonec vzdali, pač když jsme viděli, jak se na tom ostatní trápí a nejede jim to. Navíc by nám to prkno na naší dunu stejně nepučil! Když odjíždíme, tak máme všechny dutiny a zákoutí plný písku, a tak volíme směr nějaká voda.
Nakonec jsme zajeli k misu Cape Reinga, kde je takovej maják a spousta lidí si myslí, že je to zároveň nejbližší místo k našemu domovu. No blízko to vskutku nejni, jak můžeš vidět na rozčestí, ale my jsme byli už z Bůrovanský počty upozorněný, že když nám bude nejvíc smutno, tak máme vyrazit na lalůček zvanej North cape a tam, že odsud to bude domů už jen, že bys Čertem dohodil. Maličkým problémem bylo to, že jsme museli k tomu místu nejdřív dojít. Ty místní klucí maorský opálený si tu dělaji na tuhle půdu nějaký nároky a nechtěji tam nikoho pouštět. Tak jsme celejch těch 40km museli absolvovat po svojich ťapkách a ještě po špičkách, aby nás nás nějaký ty opálenci nevyhmátli. No je pravda, že to taky mělo svojí romentiku, aspoň jsme tam za celou dobu nikoho nepotkali a mohli si uživat ty přírody úplně sami. Jen škoda toho počasí, který se nám tu krapítek posralo a dost na nás padaj ty howna z nebe. Když už jsme fakt byli nešťastný a nadávali na to počasí tak, že to i ten Maorskej bůh musel slyšet a vyjasnilo se, tak jsme zjistili, že opalovací krém na nás poslušně čeká v našem autí, tou dobou vzdáleném cca 20km. No mělo to i svoje výhody, aspoň jsme se nemuseli zpáteční cestou bát, že nás tu ty černoušci poženou, páč jsme byli k nerozeznání od nich. Vono to sluníčko je tu fakt ostrý, ono ani neopaluje, ale spíš sežehává, tomu odpovídaji i opalovací krémy, který se tu dají sehnat s nejnižším faktorem 30 a pokračuje to až někam ke 100 (to už je asi specíální směs s azbestem :). Nu tak my se pokusíne zase někdy ozvat, ale je to tady bída jak s tim telefonním signálem a ještě horší s internetem. Tak pro jistotu Vám všem přejeme hezké a klidné prožití svátků vánočních a hodně těch dárků i když sami dobře víte, že jste celej rok zlobili, tak toho stejně nejspíš dostanete prd. Jo kdybyste byli hodný jako my, tak tu jste teď za odměnu s náma ?!
161 fotek, srpen 2015, 141 zobrazení | krajina, příroda, zvířata
PO DLOUHÉ DOBĚ JSEM VYRAZIL DO CHŘIBŮ. ABYCH NEŠLAPAL JEN ZBŮHDARMA, NAŠEL JSEM SI NĚKOLIK NEZNÁMÝCH CÍLŮ. NESPĚCHÁM. VYJÍŽDÍM VLAKEM AŽ PO PÁTÉ ODPOLEDNÍ. CESTOU PŘES OTROKOVICE V PARNÉM LÉTĚ SI KUPUJI PLECHOVKOVÝ RADLER. CO NEVIDĚT V PODVEČERNÍM SLUNCI UŽ STOUPÁM KE ŽLUTAVĚ. VE ŽLUTAVĚ ZE SOLIDARITY K PSŮM MÍJÍM DŘÍVE NAVŠTĚVOVANOU HOSPODU, DO KTERÉ NEPOUŠTÍ PSY A JDU NA SOKOLOVNU. VEČER JDU SMĚREM K MRAZÍKOVI A ZA TMY JEŠTĚ K KRŽLŮM, KDE NA KRAJI LESA VÍM O SÁDKU S CHATKOU. PŘESNĚ JI TREFUJI. POVEČEŘÍM A CHYSTÁM SI SPANÍ NA ZÁPRAŽÍ.V LESE JE ŘEVU A HLUKU JAKO V DŽUNGLI. BLÍZKO SLYŠÍM ŠUSTĚNÍ LISTÍ, POSVÍTÍM A JE TO SRNKA. NAD HLAVOU MI HNÍZDÍ ŠRŠNI. JEDEN ZPANIKAŘIL A ÚTOČÍ NA SVĚTLO BATERKY. NERAD, ALE MUSEL JSEM HO ZABÍT. OSTATNÍ JSOU CELOU NOC MÍRUMILOVNÍ. JEN SLYŠÍM JEJICH BZUČENÍ. RÁNO SE PROBOUZÍM A 10 METRŮ PŘEDE MNOU CHROUPE NA ZEMI NĚCO SRNKA. NOTNOU CHVÍLI JI POZORUJI, ŠKODA, ŽE JSEM NEMĚL PO RUCE FOŤÁK. PO JEJÍM ODCHODU SE JDU PODÍVAT CO MOHLA CHROUPAT. JSOU TO SPADANÉ ŠVESTKY V ZANEDBANÉM SADU. PO SNÍDANI SCHÁZÍM DO ÚDOLÍ POTOKA VRBKY, NEJDU PO ZNAČCE, ALE Z ÚDOLÍ SMĚREM DO PROTĚJŠÍHO SVAHU K PRVNÍMU CÍLI, SKALCE NA DOLNÍ DUBOVÉ. DĚLÁM NĚKOLIK FOTEK ZAJÍMAVÉHO SKALNÍHO ÚTVARU. POKRAČUJI LESEM K STARÉ HRADSKÉ A ZA CHVÍLI NACHÁZÍM DOBŘE UKRYTOU SPÁČILOVU CHATU KOUSEK OD ASFALTKY. SHAZUJI BÁGL A JDU HLEDAT STUDÁNKY, SPÁČILOVU, KTEROU JSEM OVŠEM NENAŠEL, PO PŮLHODINĚ NACHÁZÍM JEN STUDÁNKU U ŠUBICE. PRŮTOK SOTVA ZNATELNÝ. POD POKLOPEM JE ALE PLNÁ. NAD NÍ JE KÁMEN S NÁPISEM ŠERIFKA, ALE TEN JSEM BYL PŘENESEN. PO OBĚDĚ SE VYDÁVÁM PO HRADSKÉ K BUDAČINĚ. KLUK S HOLKOU PO LANĚ VYŠPLHALI NA MENŠÍ SKALKU. HODÍME PÁR SLOV. SCHÁZÍM DO KUDLOVSKÉ DOLINY K MARIÁNSKÉ STUDÁNCE. JE ZDE TÉMĚŘ FRONTA. NĚJAKÁ RUSKY MLUVÍCÍ DVOJICE MĚ POUŠTÍ, JELIKOŽ TANKUJÍ MNOHO BUTYLEK. NEMAJÍ DOMA VODOVOD? OKOLO STÁLE ZAVŘENÉ ROZSYPALOVY OSADY JDU ÚDOLÍM KUDLOVSKÉHO POTOKA. PO CESTĚ NARÁŽÍM NA ČERVENOU ZNAČKU. CO TO, V MAPĚ ŽÁDNOU TAKOVOU NEMÁM? ČERVENÁ MNE DOPROVÁZÍ AŽ KE KLIMEŠOVĚ STUDÁNCE U SMÍRČÍHO KŘÍŽE A NA LOUKU POD KOSTELANAMA. DÁL UŽ JDU CESTOU, KTERÁ NA MAPĚ SICE KONČÍ, ALE VE SKUTEČNOSTI ÚDOLÍM POKRAČUJE. NA KONCI VYSTOUPÁM OKOLO "BLUDNÝCH" KAMENŮ A SU U KOMÍNKOVSKÉ STUDÁNKY. PŘECHÁZÍM SILNICI K ADAMOVĚ ROKLI. CO TO? GENERÁTOR. VELKÝ DŽÍP. SNAD NĚJACÍ MASTŇÁCI. ALE NE. OSADA KROMĚŘÍŽSKÝCH KAMARÁDŮ SI ZDE USPOŘÁDALA NOHEJBALOVÝ TURNAJ S VEŠKERÝM KONFORTEM SPOČÍVAJÍCÍM V CHLAZENÉM PIVU A ZMRZLINĚ. AHOJ. ZDRAVÍM SE I S DŮŠOU A POSEDÍM. ZA CHVÍLI JDU K STUDÁNCE U RÚRKY. VODY TAKÉ NEMNOHO, NAVÍC SEDÍ DOSLOVA ŽABA NA PRAMENI. NEZNAČENOU CESTOU JDU DÁL. CHVÍLEMI POD SVAHEM VIDÍM ASFALTOVOU SVATEBNÍ CESTU. VYCHÁZÍM POD BUNČEM KOUSEK OD ODBOČKY KE KAMÍNCE. CHTĚL JSEM JÍT NÍŽ PO MODRÉ, KTEROU TAKÉ OVŠEM NEMÁM NA MAPĚ, ALE PRO POKROČILÝ ČAS JDU PO ASFALTCE A ODBOČUJI K ROŠÍNSKÉ KAPLI. JDU JEŠTĚ K ROŠTÍNU DO HOSPODY NA KOUPALIŠTI. SETRVÁM DO SLUNCE ZÁPADU. ZPĚT U KAPLE SU UŽ TÉMĚŘ ZA TMY, BERU VODU A JDU NAJÍT ZA PŘICHÁZEJÍCÍ BOUŘKY DUNĚNÍ FLEK NA SPANÍ. MĚL JSEM ŠTĚSTÍ. MINUTU PO NAPNUTÍ PLACHTY ZAČÍNÁ PRŠET. VYČKÁM HODINKU. PŘEHÁŇKA USTALA, UŽ JEN PADÁ ZE STROMŮ. UVAŘÍM VEČEŘI. BLESKY V OKOLÍ STÁLE OSVĚCUJÍ LES. V NOCI STŘÍDAVĚ PRŠÍ. MŮJ MODEL PŘISTŘEŠKU SE OPĚT OSVĚDČIL. RÁNO PO SNÍDANI SCHÁZÍM OPĚT K ROŠTÍNSKÉ KAPLI. CHCI SE PODÍVAT K TRAMPSKÉ BOUDĚ MODŘÍNKA. MAJOR MI DAL INSTRUKCE. PO PRVOTNÍM BLOUDĚNÍ JI NACHÁZÍM. DALŠÍ CÍL MÁM ZA SEBOU. NEZNAČENOU CESTOU, KTERÁ NENÍ ANI V MAPĚ JDU NĚKDE SMĚREM K BRDU. OPRAVDU SCHÁZÍM TÉMĚŘ PŘESNĚ U ROŠTÍNSKÉHO POLESÍ. A UŽ STOUPÁM K BRDU. PŘÍMO K ROZHLEDNĚ NEJDU. LETOS UŽ JSEM TAM BYL NA KOLE. PO MODRÉ JDU PŘES TĚLESO DÁLNICE, ALE PAK UHÝBÁM K HUBERTCE A POKRAČUJI PO ZELENÉ. JEŠTĚ JSEM CHTĚL VYZKOUŠET JINOU NEZNAČENOU TRASU, ALE PRO NEDOSTATEK ČASU JSEM JI ZAVRHL. JEN NAD SALAŠEM U PRVNÍCH CHAT TROCHU IMROVIZUJI A CHATY OBCHÁZÍM LESEM. VYJDU A NEVYCHÁZÍM Z ÚŽASU....NOVÁ ROZHLEDNA ZCELA NEOBVYKLÉHO TVARU DVOU SEDMIČEK. PODLE KAMARÁDA MAJORA PRÝ TVARU HASÁKU. MUSELA VYRŮST, PODLE ČERSTVÝCH TERÉNÍCH ÚPRAV LETOS. SAMOZŘEJMĚ VYSTOUPÁM SCHODY NA OBĚ VYHLÍDKOVÉ PLOŠINY. DALEKÝ VÁHLED JE JEN K HRADIŠTI, I KDYŽ DNES TROCHU ZAMLŽEN. JINAK JSOU OKOLO BLIŽŠÍ I VZDÁLENĚJŠÍ KOPCE CHŘIBŮ. SEJDU PO LOUCE, OKOLO KIOSKU, KTERÝ POHOTOVÝ PODNIKAVEC POSTAVIL IHNED PO OTEVŘENÍ ROHLEDNY, K SILNICE. ZA CHVÍLI SU VE ZNÁMÉ HOSPŮDCE NA DOLNÍM KONCI. USEDÁM K POSLEDNÍ DVOJKOMBINACI A ČEKÁM NA AUTOBUS, KTERÝ MNE PŘED ČTVRTOU ODVÁŽÍ K VLAKU DO OLD CITY. SU SÁM SE SEBOU SPOKOJEN. AHOJ.
škoda 0 | fotomig
8 fotek, květen 2007 až červenec 2017, 21 zobrazení
Škoda 0 | komak
3 fotky, 7.12.2015, 6 zobrazení
Škoda 0 | vencar
5 fotek, 28.9.2015, 10 zobrazení
škoda 0 | k4rl0b
13 fotek, 16.8.2014, 64 zobrazení
Škoda 0 | aver
46 fotek, 28.5.2014, 117 zobrazení
Škoda 0 | 71hippo
2 fotky, zima 2013/2014, 73 zobrazení | auta, koníčky
škoda 0 | borohk
14 fotek, 21.9.2013, 67 zobrazení
9 fotek, říjen 2007 až červenec 2013, 24 zobrazení
20 fotek, 9.7.2013, 37 zobrazení
13 fotek, říjen 2007 až únor 2013, 124 zobrazení | auta