Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 8 výsledků (0,0656 sekund)


reklama

26 fotek, 29.7.2012, 7 zobrazení
34 fotek, 10.1.2005, 84 zobrazení
60 fotek, 29.7.2017, 5 zobrazení
243 fotek, srpen 2012, 15 zobrazení | cestování
46 fotek, leden 2002, 38 zobrazení
11 fotek, letos v červenci, 15 zobrazení
60 fotek, 29.7.2017, 14 zobrazení
51 fotek, 29.7.2015, 71 zobrazení
Držíme se plánu, vstali jsme opravdu brzo. Marek byl šťastnější. Donutil se jít spát včas, já jsem nemohl usnout, a tak jsem asi dneska okusil to, čemu se říká mezi cestovateli jetlag. Zkrátka jsem byl vytuhlý, z horka oblbý a uvnitř lehce nabroušený, ačkoliv k tomu nebyl žádný důvod. Ráno jsme pohledem z hotelu zkontrolovali počasí. Bylo moc krásně a věděli jsme, že výlet na Taipei 101 bude dnes ideální. Ještě předtím jsme ale šli na hotelovou snídani. I když s námi návštěva nočního trhu nic do rána neudělala, přesto jsme nevěřili vajíčkům, divným zeleným kandovaným řasám a rozvařené rýži, ale vsadili jsme na bílý tousťák s burákovým máslem a džemem. Posilnění, spokojení. Kufry jsme nechali na recepci. Holčině jsme poděkovali a za hezké ubytování dostala píšťalku Zámek Šluknov a propisku, co mi holky ze šluknovského infocentra připravily. V metru jsme šli nakoupit jízdenky, vypadaly jako plastový kolečka do košíků u supermarketu. U turniketů jsme zjistili, že v sobě asi mají čip. Koleje byly odděleny od nástupiště přepážkami s automatickými dveřmi. Jeli jsme. Značení bylo velmi přehledné díky malým anglickým popiskům (resp. přepisu do latinky). Cestou jsme změnili metro, protože nejelo až k mrakodrapu. Když metro nejede až na konečnou, do každých druhých dveří naběhnou zaměstnanci s cedulkou „Tady je konečná stanice“ a případné spící vzbudí. Dudlis by tu nezajel do depa, jak to dělával v Dejvicích. Konečně jsme vcházeli do budovy 101. V pátém patře jsme nakoupili poměrně drahé vstupenky a mířili jsme k výtahu nahoru. Cestou jsme procházeli přes bezpečnostní rám. Marek s taškou a ukulelem prošel bez problémů, mně kontrolovali batoh. Ačkoliv jsme podle piktogramu zjistili, že nože jsou zakázané, můj švýcarák jim vůbec nevadil. Zato mi ale zabavili ukulele, že si ho mám při odchodu vyzvednout. Výtah jezdí rychlostí 1 km/min, což bylo velmi svižné. Do kolen nás neposlal ani tak osvícený strop v jinak zhasnutém výtahu, ale spíš prudké zrychlení. Obešli jsme si vyhlídkové patro, protlačili jsme se mezi spousty čínských turistů. Vidět bylo i velké stabilizační kyvadlo. Díky hezkému počasí nás nechali vkročit i na ochoz. Cestou zpátky se procházelo přes nákupní galerii s uměleckými předměty hlavně z korálů. Některé sošky byly kýčovité, některé hezké. Ty na fotkách stály cca 20 milionů Kč! Vypadali jsme ale asi velmi bohatě, protože se nám je prodavačky snažily udat. My jsme jim naznačili, že tyhle jsou moc obyčejné, a že bychom chtěli něco hezčího. S lítostí říkaly, že momentálně nic jiného nemají. Holt žádný byznys se zhýčkanými zápaďáky (nebo tady možná i výchoďáky, protože je to na stejno) nebude. Na výtah byla dlouhá fronta. Malé děti se bavily tím, že se s námi snažily mluvit anglicky. Čínská stařena se nám snažila vnutit svou dceru. Když konečně pochopila, že nic nebude, tak se s námi aspoň vyfotila. Snad si nás nenajdou... Byla to docela sranda. Jen se mi nelíbil čínský stařík, který mi pořád šlapal na paty a vždy, když jsem se na něj otočil se velmi usmíval a přikyvoval. Vyložil jsem si to tak, že se mu zkrátka líbí pořádní kluci, a tak se chtěl trochu přitulit. Po sjezdu do 5. patra jsme procházeli přes luxusní obchody se známými evropskými značkami, v jejichž výlohách člověk nikdy nenajde cenovku. Taky jsme si prošli místní obchoďák, kterému jsme říkali pracovně Albert. I tam to prapodivně zavánělo, skoro jako na večerním trhu. Od stojedničky jsme se vydali pěšky do parku na konečné metra, odkud se dá pokračovat na Sloní horu. Už jsme bohužel neměli moc času a pomalu jsme se museli začít vracet přes hotel na letiště, na místo srazu. Tam jsme dorazili bez problémů, raději s časovou rezervou, jenže borci, co nás měli vyzvedávat na letišti měli asi půlhodinku zpoždění. Nakonec jsme na letišti byli zaseklí více než tři hoďky. Asi je to jejich typická opatrnost, že si nechají větší rezervu, kdyby se zmatení evropani ztratili (vědět to zpoždění, tak jdem dnes ještě na Sloní horu). Kluci, co nás ale přijeli vyzvednout byli moc příjemní. Byli celkem čtyři. Jeden i mluví anglicky, jmenuje se Zhang Dži. Zkoušel jsem ho oslovit, ale asi mi to moc nejde. Budu mu říkat třeba Jime. Jména ostatních kluků nám úplně unikla. Z ostatních studentů se k nám přidala dvojice z Thajska a týpek z Malajsie, který si asi zatím nejvíc ze všech umí poradit s angličtinou. Kluci do autobusu koupili rýžovité žužlovité knedlíčky plněné něčím sladkým. Prý se to jmenuje nějak jako Mua Ti. Až dorazíme do Taichungu, což z letiště naším minibusem trvá asi dvě hoďky, tak půjdeme prý na společnou večeři na hot pot (vařící voda v misce, lidé sedí v kruhu u stolu a vhazují do misky syrové věci a nechají si to uvařit, pak to loví a baští). Jsme s Markem zvědaví, co nás ještě dneska potká. Každý bydlíme totiž na jiném pokoji se třemi dalšími spolužáky... Po příjezdu jsme se byli ubytovat. Jedná se o moc hezky vypadající starý hotel nebo kolej pro učitele. Fotky pořídím zítra. S kamarády z Taiwanu jsme byli na horké misce. Doslova se to vařilo a bylo to moc dobré. Ani to nesmrdělo, asi nám vybrali něco lehkého pro turisty. S angličtinou se zdá, že to tu bude horší než v Taipei, ale my se zlepšujeme v čínštině: nihao dobrý den, shei shei děkuji (teda myslím). V polívce mi jinak plavaly divný houby, velký houby, tenký houbičky, zelí, čili, knedlíček masový, knedlíček jiný, prejt s rýží, vajíčko na hniličku, mušle, plátek vepřový, kousky kuřete. Zkrátka místní eintopf + rýže. Už nikdy tu nebudu pít švestkový nápoj. Je slano-kyselý a se skořicí. Na pokoji jsem s klukem z číny, USA (zabývá se kosmonautikou) a z Japonska. Těším se až s nimi zítra více poklábosíme. J