Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 3 752 výsledků (0,0769 sekund)


reklama

21 fotek, září 2014 až leden 2016, 3 zobrazení
371 fotek, srpen 2012, 248 zobrazení | cestování, krajina, země
Nepál je krásná exotická země s kouzelnou krajinou a především s nádhernými horami. Navštívili jsme ho v roce 2006 a tak nám učaroval, že jsme se sem letos vrátili. Pro větší legraci, v době nevhodné pro treking, v době letního monzunu. Mile nás překvapilo, že to nebylo tak zlé, jak jsme čekali. Vybrali jsme si pro trek oblast Horního Mustangu, údolí ve srážkovém stínu. Vše vyšlo ještě líp, než jsme doufali.
Lidé jsou v Nepálu většinou hodní, trpěliví a tolerantní nejen k cizincům, ale i mezi sebou. (Platí především v horských oblastech, ve městech se to bohužel postupně mění). Ubytování v Mustangu si zachovalo rodinný ráz, dinning room měl původní ráz, rodinné fotografie na stěnách, typická výzdoba. Jídla nám všem chutnala, je ale rozhodně lepší nebýt přítomný u jejich přípravy. Každodenní užívání léku ve formě moravské poctivé slivovice nás bez problémů chránilo před střevními problémy. (cca 1 l na osobu /délka pobytu).
131 fotek, červen 2016, 219 zobrazení | cestování, krajina, příroda, země
Norsko. Letos se tradičnímu chlapskému výletu na motorkách nechal volný průběh a tak se nakonec cestovalo prostorným autem jednoho z kamarádů. Cílem byla jižní a jihozápadní část Norska, zejména okolí fjordu s vyhlídkou Preikestolen (kazatelna). To byl snad jediný cíl, nebo vlastně jakýsi bod cesty, který se dodržel. Jinak putování bez cíle Norskem není vůbec nudné. Norsko je natolik krásná a obrovská země, že na to, abyste ji procestovali alespoň z poloviny, potřebujete mnoho týdnů volna. Náš krátký týden proto zachytil jen zcela mizivou část této severské země. A nedostatek času bylo snad jediné mínus tohoto bezvadného tripu.
Poprvé moje album na Rajčeti v rozlišení o délce 2000pixelů, takže Ti co mají vysoké rozlišení monitoru, nechť si stisknou F11 pro lepší zobrazení. Na vyhlídce Preikestolen také vzniklo krátké časosběrné video z tohoto neobvyklého místa, které si můžete prohlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=_bbPWmfBa-g
Fotografie komplet zpracované v barevném prostoru AdobeRGB, tedy správné barvy se objeví tehdy, pokud Váš monitor podporuje toto zobrazení barevného gamutu. Píšu to proto, že Norsko je chvilkama tak nezvykle barevné, že zachytit je fotoaparátem není tou nejlepší volbou. Proto všem doporučuji navštívit Norsko osobně. Vzhledem k tomu, že v této zemi lze stanovat prakticky kdekoli (jsou jen obecně známá nepsaná pravidla pro stanování), nemusí být nutně výlet do Norska finančně nezvladatelnou záležitostí. Využijte svých zásob jídla, nebojte se stanovat ve volné přírodě, samozřejmě s dodržením zásad slušnosti a vnímejte klid a pokoru, která čiší nejen z lidí, ale i z přírody samotné.
16 fotek, 18.7.2016, 56 zobrazení | cestování
Johnnie Fox´s Pub je od roku 1798 ve vesničce Glencullen v Dublinských horách v nadmořské výšce 276 metrů, což z ní dělá nejvýš položenou Irskou hospodu. Kromě toho je jedna z nejstarších a nejznámějších v Irsku. Kdejaká osobnost, která se objeví v Dublinu se nezapomene zastavit na jídlo a Guinnesse, o čemž svědčí spousta dokumentárních fotografií v interieru, včetně třeba Václava Havla.
14 fotek, 3.6.2016, 38 zobrazení
V tělocvičně jsme shlédli promítání krásných fotografií z Afriky, provázené poutavým vyprávěním. Krtci a zajíčci už vědí, jak v Nigérii vypadají školy a také obědy studentů, že se tamní děti musí spokojit pouze s ručně vyrobenými hračkami. Většina našich dětí by prý každý den kukuřičnou kaši k jídlu nechtěla...ve druhé části programu jsme sledovali divadlo s černošským maňáskem :-)
ROMA EMOCE  16 | bele
50 fotek, říjen 2010 až prosinec 2016, 138 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, kultura, města
ALB 1030 – ROMA EMOCE
Skončila rekonstrukce fotografií z expedice LZB do Říma konaná ve dnech 27. - 31. října 2010. Už jsem se bál, že k tomu nikdy nedojde – dobývaly se ze zničeného externího disku … a nejen tyto. Vyšlo to na dobrých 20 alb, ale mohlo jich být klidně i dvojnásobek – ostatní si už vážně nechávám jen v archivu. To důležité jsem tu poznamenal, a v tomto balíčku jsou i všechny úvodní snímky z alb a odpovídající link na ně

Hledat důvody k návštěvě Říma je zbytečné – myslím si, že každý návštěvník po příjezdu si to svoje najde. Ať jsou to památky, nebo muzea, nebo galerie či výborné jídlo. Jednotlivé i vše najednou dává smysl a nezapomenutelný zážitek. Přeji všem to zažívat vlastními smysly :-)

POZN.: úvodní foto má jediný význam – vyznání věčnému městu
159 fotek, 6.9.2016, 16 zobrazení
Úterní mlhavé ráno mě přivítalo vě měste Ostrov, ve kterém se až do roku 2004 vyráběli trolejbusy. Procházka městem v jeho historickém jádru, které je městskou památkovou zónou. Nejvíce ale na první pohled zaujme zdejší zámek, jehož současná podoba je výsledkem úprav a přestaveb, prováděných velkovévody toskánskými v průběhu 19. a 20. století. Dnes zde sídlí městský úřad a jedno z křídel slouží jako rozsáhlé muzeum. V jeho zámeckém parku pak určitě nepřehlédneme krásný palác princů, sloužící jako knihovna nebo Letohrádek, který je majetkem státu a je v něm umístěna Galerie umění. Jednou z posledních větších zajímavostí je pak klašterní areál. Jeho historie sahá do roku 1644, kdy byl položen základní kámen k první stavbě - pohřební kapli sv. Anny. Postupně zde vyrůstaly další stavby - piaristický klášter s kostelem Zvěstování Panny Marie, kaple sv. Floriána a kaple Panny Marie Einsiedelnské, která v roce 1710 výstavbu areálu uzavřela.
Z Ostrova pak vedli mé kroky do okolní přírody. Mijím zříceninu loveckého zámečku a dorážím do Radošova. Zde již na první pohled zaujme ojedinělá dřevěná krytá mostní stavba Radošovský most, která je zařazena mezi kulturní památky České republiky. Místní část Kyselka, jak již název napovídá je centrem stáčení nám dobře známe minerální vody Mattoni. Památku Heinricha Mattoniho přípomíná letos nové otevřené muzeum Mattoni. Vnitřní prostory muzea jsou zařízeny v historickém stylu 19. století a jeho expozice nabízí mimo jiné řadu historických dokumentů a dobových reálií, jako jsou fotografie, certifikáty ochranných známek, obchodní korespondence, mapy, projekty realizovaných i nerealizovaných staveb či historické lahve. Mezi vzácné předměty patří např. dvoudílná rukopisná historická kniha o rodině Mattoni, kterou získal při dražbě v Německu ředitel KMV Alessandro Pasquale. Jako kontrast krásnému muzeu je pak pohled na lázně, jejíž dezolátní stav není zrovna pěkný. Každopádně nějaké rekonstrukce již začínají probýhat, věřme tedy že se i díky nim toto místo stane v budoucnu ještě hezčím. Další v době mé návštěvy rekostruovanou stavbou pak byla i kamenná rozhledna Bučina. I v 17:00 se zde intenzivně pracovalo, takže možnost "vloupání" byla nemožná. Úsilí však nese své ovoce a v současné době si již její návštěvníci mohou zase vychutnávat rozhledy do širokého okolí na Karlovy Vary, Dianu, Doubskou horu či Klínovec.
Poslední návštěvou dne jsem pak poctil národní přírodní památku Skalky skřítků. Jedná se o geologické útvary - dutiny podlouhlého oválného tvaru s průměrem až 150 cm. K místu se váže legenda o skřítcích, kteří zde hlídali poklad a od lidí, se kterými zde spolužili, vyžadovali jen něco jídla. Jak šla doba, chamtiví sedláci dávali skřítkům stále méně, až se malí obyvatelé rozhodli místo opustit. Král skřítků požádal převozníka přes Ohři, zda by je mohl přepravit, což on celý den dělal a vysloužil si za to od krále zlato. Také mu nabídl, že může národ spatřit a být tak posledním, kdo jej zde uvidí. Převozníka zajímalo, kolik skřítků vlastně převezl a nabídku přijal - po povelu „Klobouky dolů!“ jich převozník spatřil tisíce, načež se skřítci rozešli ke Krušným horám a nikdo je zde již nespatřil. Připomínkou jsou zde už jen skřítci v podobě hraček dětí z okolí. Například vesničky Dubina, kterou v sezóně projíždí řada vodáků se zastávkou v hostinci u jezu, od jehož zastávky jsem se autobusem vrátil zpět do Varů.
203 fotek, srpen 2016, 91 zobrazení | děti, dokumenty, lidé, příroda, rodina-přátelé
Bylo mi 13 let, když jsem byla s turistickým oddílem na svém posledním táboře. S táborníky dneška jsem měla pramálo společného. Dlouhý cop, ofina střižená podle hrnce, kostkovaná košile a vytahané tepláky, brýle nevzhledného tvaru a barvy. Bez mobilu, bez fotoaparátu. Prostě jen já, prima parta a příroda. Teď po 27 letech jsem vyrazila se svým třináctiletým synem na tábor, opět jako táborník. A měla jsem se báječně. A že to byl tábor neobyčejný, to uvidíte na fotografiích, i na tom, co vám teď sdělím. Do posázavských Malejovic jsme se vydali s Adamem již počtvrté. Má tam totiž svoji druhou rodinu… Tentokrát jsme se rozhodli zůstat týden s ním. A nelitovali jsme. Týpí se tyčila k nebesům oděná do bílých šatů, osel Marko si nás se zájmem prohlížel a zdravil nás tónem lodní sirény. Kočky na lavičkách před školou lenošily v těch slunečných letních dnech a kulatý historický autobus (RTO 706) vozící táborníky na výlety čekal na přípravu Stk. Všude poletovaly děti, mezi nimi dospělí a vzduch se pomalinku začal plnit táborovým dobrodružstvím. Čekal na nás voňavý les, výborná domácí strava, spousta her a tvoření. Při budíčku Ranní píseň, před jídlem Píseň před jídlem. Všudypřítomná kytara, k tomu housle, kontrabas a klavír. Také harmonika a saxofon. Zpěvníčky plné hezkých písniček, které jsme s oblibou otevírali, abychom si společně zazpívali. Udělovali jsme s naší družinou “Vyschlých tresek “ dobré rady nad zlato, které jsme také zfilmovali. Pouštění a filmování videí mělo ohromný úspěch. Závodili jsme v lese na kolech, proháněli jsme se na motokárách. Hráli jsme fotbal potichu za svitu měsíce. Půlily jsme s holkama švestky a blumy a nakonec jsme všichni ochutnali úžasný nákyp. Táborovou loukou se rozléhal dětský smích a nikdo by si nikdy nepomyslil, kolik smutného většina dětí a jejich blízkých prožila či nadále prožívá. Tady jsme však zapomněli na všechna trápení a měli jsme se spolu moc hezky. Ofinu mám opět, dlouhý cop také. Bez brýlí, s otevřeným srdcem a fotoaparátem jsem prožila jeden z nejhezčích a nejpůsobivějších prázdninových týdnů. Všemu vděčím setkání s báječnými lidmi okolo Nadačního fondu Klíček a děkuji jim za všechno, co pro nás a pro ostatní udělali a dělají. Už se nemohu dočkat, až se tam zase vydáme za novým nejen prázdninovým dobrodružstvím.
368 fotek, březen 2016, 39 zobrazení
19.března jsme se vydali vstříc novým zážitkům :-) S cestovní kanceláří výlety Evropou jsme se vydali do Drážďan na unikátní výstavu orchidejí....Nejprve jsme 2,5 hod cestovali vlakem do Prahy a potom dále dalších 2,5 hod patrovým busem do Drážďan. Cesta byla příjemná, bez zádrhelů jsme dorazili na místo určení :-) Na výstavišti jsme měli 4 hod času na prohlídku - nebyly to jen orchideje, ale i dekorace velikonoční, oblečení, jídlo atd. - něco jako funguje u nás na Flóře :-) Orchideje byly naprosto úžasné ! Nejen co do barev, ale i druhů květin. Spousta lidiček lačnících po kráse květin, všichni neustále cvakali fotoaparáty či mobilními telefony....Mnohdy se nedalo udělat pěkný snímek - neustále do nás někdo vrážel a tak i některá fota podle toho vypadají :-( No, každopádně je na co se kouknout a už teď říkám - příští rok chci jet zase :-) Taky jsme přidali několik fotografií památek v Drážďanech. Veškeré stavby byly vlastně bombardováním zničeny a tak byly vystavěny znovu. Pozná se to podle toho, že původní části zdiva mají tmavou barvu, ostatní je doplněno zdivem novým. Přesně podle vzoru dobové výstavby....Výsledek je úžasný. Tak koukejte a promiňte nám nekvalitní snímečky - neb nevlastníme supermoderní techniku :-)
49 fotek a 2 videa, 13.8.2016, 382 zobrazení | kultura
2016 08 13 - Slavnosti rajčat pod břeclavskou synagogou:
3. ročník břeclavských Slavností rajčat!

Oslava rajčete jako typické plodiny pro Břeclav a okolí ve všemožných chuťových variacích.
Aktuální program a nabídka stánků

1) Stánek Arcadia Café Bar Břeclav - několik odrůd čerstvých rajčat, speciality připravované na grilu podávané
s rajčatovým sugem a salsou, grilovaná středomořská zelenina, italské saláty, marmelády a zmrzlina z rajčat

2) Stánek Gurmet shop Břeclav – sušená rajčata, 6 druhů nakládaných sušených rajčat v oleji a bylinkách, nakládaná loupaná
rajčata, rajčatové pesto a pyré, sýry: kozí - olivy, rajče, česnek, kravský - toskánské koření a pesto červené

3) Stánek Café Fara Klentnice – ochutnávky několika druhů rajčat, vlastní výrobky
(chutney, šťávy atd.), gril maso s rajčatovými doplňky, těstoviny s rajčaty a rajčatová polévka

4) Stánek Bio a čajový ostrůvek Břeclav - těstoviny s rajčaty, koření Sonnentor, rajčatová mýdla, oleje,
čaje, pyré, šťávy, loupaná konzervovaná rajčata, amarantové lupínky, čatní z dýně a rajčat, potraviny RAW,
paštiky PATIFE, kečupy a omáčka z Mikulčic, produkty české i italské, ochutnávky z firmy

Country Life - sušená rajčata, rajčata v olivovém oleji, rajčatová šťáva, chipsy,
rizota a kuskusy Legracie, štrůdly, prodej výrobků břeclavské charity UTILIS (asi 80 druhů zboží)

5) Stánek denního baru Dvůr - rajčatový slaný quiche s parmazánem,
zapečená caprese ciabatta, čokoládové muffiny s chilli, bezinková limonáda

6) Stánek Davídkova koření - poctivé koření bez glutamátů

7) Stánek Strachovy čokolády - vafle, palačinky a musli s čokoládovo-rajčatovým krémem

8) Stánek Ostro.cz Břeclav - chilli con carne, pálivé papričky a omáčky

9) Stánek řeckých specialit - ručně nakládaná sušená rajčata, drcená rajčata ze středního Řecka

10) Stánek Made in Bulgaria - lutenica (omáčka z pečených lilků, rajčat a paprik vhodná na studenou
i teplou kuchyni), loupaná rajčata v plechovce, nakládaná rajčata, bulharské džemy a koření

11) Stánek Zajíci v krabici - indické omáčky Korma a Tikka Masala, rajčatové pesto, dýňový kečup
12) Stánek Dobrá farmářka Břeclav - rajčatové čatní, salsa, koření, kečupy, šťávy, pesta, atd.

13) Stánek arménské kuchyně – zelenina na grilu, domácí kebab, plněná rajčata masem
14) Stánek Express menu - nejlepší sterilovaná hotová jídla, bez lepku, hotové jídlo nejen na cesty

15) Stánek HuhuChilli - pálivé omáčky z rajčat
16) Stánek Vinaříčko Břeclav - víno, burčák, hroznová limonáda, jednohubky z cherry rajčátek z Podivína, bochánky ze sušených rajčat

17) Stánek minipivovaru Frankies Břeclav
18) Rikša bar Břeclav – Bloody Mary, Tomato Fresh

19) Stánek s vínem z černého rybízu
20) Rajská dodávka Café Tungsram Brno

21) Dodávka s několika druhy rajčat z farmářských trhů
22) Zelenina Jiří Košťál Velké Bílovice - čerstvá rajčata vypěstovaná v půdě bez hydroponie pod biologickou ochranou

23) Stánek Moravoseed - prezentace několika druhů rajčat
24) Stánek Ateliér Zuzana Chlíbcová - originální ruční výrobky, bedýnky na rajčata, rajské dekorace

25) Stánek s kořením Havířov
26) Bar FoodPark Brno - originální ovocno - bylinkové limonády a sirupy, regionální cider, Aperol spritz s rajčatovým překvapením

27) Gril FoodPark Brno - hamburgery z vyzrálého masa z mikrofarmy s rajčatovou salsou, trhané maso s pikantním rajčatovým dipem

28) Vegetariánská jídelna Čtyřlístek naproti kina - rajské menu, polévky, pomazánky s domácím kváskovým chlebem

29) Sirupy a marmelády od Vandy - sirupy a marmelády, veganské cupcaky a dortíky

Přilehlé občerstvení – Café Galerie, Vinotéka, kavárna kina Koruna, kafé Tři pomeranče, vegetariánská jídelna naproti kina

Program slavností
Prodejní stánky od 10 do 17 hodin (do vyprodání zboží a pokrmů)

Scéna u synagogy
10.00 slavnostní zahájení 3. ročníku akce
10.15 - 12.00 cimbálová muzika Břeclavan (folklor, Břeclav)
12.00 - 14.00 Amigos (latin jazz, Olomouc)
14.00 - 15.00 Bandaband (blues, Ostrava)
15.00 - 16.00 pouliční cirkus Cink Cink Cirk (Praha)
16.00 - 17.00 Bandaband (blues, Ostrava)

Program pro děti - MC Lvíček Dyjáček Břeclav, zážitková angličtina s Kristýnou, pouliční cirkus Cink Cink Cirk

Lichtenštejnský dům
degustace vín
stálá Lichtenštejnská expozice
výstava Young HeART

synagoga
výstava fotografií Roberta Vana
výstava kuchařek z Městské knihovny Břeclav
67 fotek a 1 video, srpen až říjen 2016, 97 zobrazení
KHB Strakonice (CZ) - Brixen (I) návštěva 26. 28. července 2016 - ZÁJEZD MĚSTA Havlíčkův Brod na Altstadtfest – Staroměstské slavnosti města Brixenu.

Srdečné pozdravy z města Strakonice Česká republika. Máme zde od roku 1870 podpůrnou jednotu Karel Havlíček Borovský. Je to nejstarší občanský spolek ve Strakonicích založený roku 1870. Šíří a podporuje ideály vlastenectví, vzdělání, vzájemné spolupráce a péče o obecné blaho. To jsou také ideály Borovského. A doufám asi nás všech.
Letos, k 160. výročí jeho úmrtí v Praze jsme uspořádali pietní akt u jeho hrobu. Zde také zazněla báseň (Tyrolské Elegie), tady Havlíček popisuje strastiplnou cestu z Čech do Brixenu. V Brixenu se měl velmi dobře fyzicky, ale odloučenost od vlasti ho zničila. Do Čech se vrátil v roce 1855, ale již 29. července 1856 zemřel v Praze. Jeho památka je pro nás Čechy velmi významná a je krásné, že tady v Brixenu se také s úctou vzpomíná na jeho pobyt.
Jsem hrdý na to, že jako první občan z města Strakonice mohu přiložit zlatý historický prapor k pamětní desce k domu, kde Karel Havlíček start pro další spolupráci a společnou Borovský žil od roku 1851. Fotografie a dokumenty z tohoto místa budou předány do rady města a starostovi Strakonic. Doufám, že je to myšlenku Evropské unie.
---------------------VIDEO SOUBORU KALAMAJKA Z HAVLÍČKOVA BRODU:
.
https://www.youtube.com/watch?v=j81eehDT91Y
https://www.youtube.com/watch?v=Z8XyuJaoTnE
https://www.youtube.com/watch?v=2NDdOCEyrCo
https://www.youtube.com/watch?v=QOgb2Sxiock

VYHNANSTVÍ V BRIXENU:
Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal[10]) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. Jednou se dokonce splašili koně a Havlíček byl jediný, kdo se je odvážil zastavit.[11] V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Elephant, kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848 a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům.[12] V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdenkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství.[13] Hmotnou nouzí v té době Havlíček ani jeho rodina netrpěla, jelikož Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v pravidelných měsíčních splátkách 500 zlatých ročně[14] (pro představu vyšší úředník tehdy dostával 500 – 700 zlatých, učitel 130 a dělník 100 – 200 zlatých). Na živobytí to však evidentně nedostačovalo, protože Havlíček musel citelně sáhnout do rodinných úspor[zdroj?]. Pobyt v horském Brixenu zdravotně prospíval celé rodině nakažené tuberkulózou[15]. Havlíček byl 3,5 roku ve vyhnanství, odtržen od vlasti i od přátel. Ve středně velkém městečku byl nešťastný.[16] Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo jim nosili z hostince U Slona. Jinak však byl Havlíček pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. Velmi ho také trápilo to, že musí žít mimo svůj domov a má jen omezené kontakty s přáteli v Čechách. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Havlíček tak doufal, že jej spíše za rodinou do Čech pustí. Úředníci však byli neoblomní. Až poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech vyhnanství propuštěn zpět do Čech.[5] Do Prahy přijel 15. května 1855.
-
Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha) byl český básník, novinář, ekonom a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.
21 fotek a 1 video, leden 2009 až květen 2016, 10 346 zobrazení | cestování, dokumenty, kultura, lidé, vesnice
Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem pelele vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování mých možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch nedozírných možností, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní? Možná přeskočí nedefinovatelná jiskra, která za čas rozžehne plápolající oheň v mém nitru. Ale možná ne. Možná se prostě nestane nic. S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce (tři vruty větroněm střemhlav dolů) jsem z hloubi své duše nedostal ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

Někdy trochu závidím lidem, kteří se neptají, o co tady vlastně jde, ale zároveň je považuji za duchovní tupce, chudáky, otroky doby. Vidím lidi inspirativní a lidi neinspirativní. Lidi, kteří si vybrali malý život a chtějí pouze náhražky, revivaly opravdového, život jenom jako. Bojí se něco prožít. I na cestách občas potkávám lidi, kteří si přesně naplánovali svou dvoutýdenní cestu do posledního detailu. Bojí se, aby se nešťastnou náhodou nevzdálili svému plánu, aby náhodou něco nezažili. Chtějí si jen odškrtnout navštívenou zemi ve svém bezcenném seznamu. Ale ve skutečnosti nechtějí být navštívenou zemí proměňováni, ovlivňováni. Jak odcestovali z domu, tak se vrací.

Existují ale jiní cestovatelé, ti kteří otevírají své duše novému a nechávají se proměňovat světem. Dostávají tvrdé rány i překrásná pohlazení, ale hlavně žijí své příběhy, ať už jsou jakékoli. Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem silně ovlivněn myšlenkou buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a teď se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi. V hlavě si cestou skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou.

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů? Snad jakousi původní nezkaženou moudrost. Tajně doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku. Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Pro mě ale musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme ve válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách.

„Vesnice, tamhle,“ vytrhla mě Míša konečně z myšlenek, které mě začínaly svazovat a dusit. Znovu se hluboce nadechuji v naivní radosti, že se dnes stane něco krásného, pro co stojí za to chodit po Africe.
„No jo, je tam vesnička, snad bude himbská,“ přitakám a zrychlujeme. Za pár minut z vesničky vybíhají malé děti a ženou se k nám. Následující scénář je jako klon těch minulých. Radost dětí, tahání za blond vlasy, cesta do vesnice, představení náčelníkovi a usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské důstojnosti. Stařešina pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři. Ženy jsou potřeny červenou směsí. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech nosí velkou mušli homolici. Suknice je zhotovena z hovězí kůže a je také potřena červenou směsí.
Musím popravdě říci, že Himbové jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se něco chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž velmi nudný. Ve vesnici se neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi alkoholický nápoj vlastní výroby.

Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako máloco na světě. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze.
Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné, na co si vzpomínám, je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Spisovatel Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se rozezvučel a vychází mi na pomoc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se jí nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá.

Himbové se smějí. Ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného deliria.
Uběhlo několik prázdných hodin. Nemám ponětí kolik. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu zjišťujeme, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa, pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.

Něco se začíná dít. Himbské dívky chodí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjítí ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení. Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se přitom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.

Z našeho cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
7 fotek, leden 2009 až duben 2015, 4 zobrazení
8 fotek, červen 2014 až únor 2015, 71 zobrazení
2 fotky a 1 video, říjen 2006 až květen 2015, 51 zobrazení
2 fotky, 16.2.2018, 4 zobrazení
56 fotek, listopad 2016 až březen 2018, 28 zobrazení
107 fotek, 3.10.2017, 141 zobrazení | architektura
5 fotek, prosinec 2016 až červen 2017, 4 zobrazení
Od všeho trochu. :)
1 fotka, 20.5.2017, 11 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.