Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 16 859 výsledků (0,0268 sekund)


reklama

47 fotek, 29.5.2014, 48 zobrazení | kultura
Městská knihovna Bruntál- oddělení pro děti
Čtvrtek 29. května 2014
Beseda pro žáky ZŠ s programovým ředitelem nakladatelství Albatros, panem Ondřejem Müllerem
Zúčastnilo se 41 posluchačů.
170 fotek, 26.1.2012, 45 zobrazení
28 fotek, 24.6.2015, 51 zobrazení
Ve středu 24. června přišli na besedu s programovým ředitelem nakladatelství Albatros Ondřejem Müllerem prvňáci a druháci jičínských škol. Dozvěděli se, Jak se vaří kniha, co všechno se musí hodit do hrnce, aby vznikla pěkná knížka, která by se hezky četla.
20 fotek, 6.4.2007, 31 zobrazení
29 fotek, 1.4.2011, 142 zobrazení
Dopolední pořad "Jak se vaří kniha"
10 fotek, 12.4.2012, 26 zobrazení
30 fotek, 1.4.2011, 74 zobrazení
Dopolední pořad "Jak se vaří kniha", soutěže, večerní hry a bojovka, pohádkové mlsky a noclehárna :-)
71 fotek, říjen 2016, 14 zobrazení | lidé, události, zvířata, jídlo
8.10. 2016 proběhla v Knihcentrum Caffé v Brně autogramiáda kuchařky "Česko vaří a pomáhá" na které spolupracovalo několik úžasných lidí, autorkou této skvělé myšlenky je Ivana Tremlová, která stojí i za projektem "FB -Dvacka pro chlupáče"

V kuchařce Česko vaří a pomáhá spojilo své síly 25 osobností na pomoc opuštěným chlůpáčům v 5 útulcích. Podělili se v ní o své vlastní oblíbené recepty a na své si tak přijdou jak milovníci masa, zeleniny, tak i slaných a sladkých dezertů. Kuchařka obsahuje mnoho zajímavých informací o samotných útulcích, o pomoci jim i o životě jednotlivých osobností. Na konci knihy najdete 4 antistresové omalovánky. Koupí každého výtisku přispějete 40 Kč na nadační fond Pes v nouzi.

Autogramiády se zúčastnila i Ája Černá z Dočasky.cz a spolu s ní přijeli dva pejsci Ivánek a Jasmínka. Na akci byl také motocyklový závodník a brněnský rodák Ondřej Ježek.

Ivánek s Jasmínkou si odvezli pro sebe a své psí kamarády z Dočasky.cz plný koš dobrůtek a krmiva a moc za ně děkuji :)

Veškeré informace o kuchařce najdete na webových stránkách www.cesko-vari-a-pomaha.cz a nebo na stránkách všech dobrých knihkupců.

Kuchařku nyní můžete zakoupit jak v tištěné verzi, tak verzi elektronické. Odkazy pro zakoupení zde uvádím.
http://www.martinus.cz/?uItem=247714 - E-kniha
http://www.knihcentrum.cz/cesko-vari-a-pomaha - Tištěná verze
92 fotek, 12.11.2016, 33 zobrazení | moje fotozprávy
Ostrava se stala 12.11. 2016 dalším místem, kde proběhla v knihkupectví Kosmas, v obchodním centru AVION, autogramiáda kuchařky "Česko vaří a pomáhá" na které spolupracovalo několik lidí, autorů receptů. Autorkou myšlenky skloubit výborné a praktické recepty s pomocí útulkům je Ivana Tremlová. Ivana Tremlová stojí i za projektem "FB -Dvacka pro chlupáče"

V kuchařce Česko vaří a pomáhá spojilo své síly 25 osobností na pomoc opuštěným chlůpáčům v 5 útulcích. Podělili se v ní o své vlastní oblíbené recepty a na své si tak přijdou jak milovníci masa, zeleniny, tak i slaných a sladkých dezertů. Kuchařka obsahuje mnoho zajímavých informací o samotných útulcích, o pomoci jim i o životě jednotlivých osobností. Na konci knihy najdete 4 antistresové omalovánky. Koupí každého výtisku přispějete 40 Kč na nadační fond Pes v nouzi.

Na autogramiádu dorazila Ája Černá z Dočasky.cz a i tentokrát přijela s pejskem, kterého před časem zachránila z ulice. Kryštůfek byl po celý čas akce pozorným posluchačem a jeho hebký kožíšek si pohladil každý, kdo se přišel na autogramiádu podívat.

Veškeré informace o kuchařce najdete na webových stránkách www.cesko-vari-a-pomaha.cz a nebo na stránkách všech dobrých knihkupců.

Kuchařku nyní můžete zakoupit jak v tištěné verzi, tak verzi elektronické. Odkazy pro zakoupení zde uvádím.
http://www.martinus.cz/?uItem=247714 - E-kniha
http://www.knihcentrum.cz/cesko-vari-a-pomaha - Tištěná verze
93 fotek, 1.3.2017, 114 zobrazení
Pod Kozincem - chata Kozinec - traverzem na žlutou značku z Ostrého - Tyra restaurace U Liberdy ( foto se mnou Marie W. + Drahuš K. )
Příjemného počasí si užívalo na první březnové vycházce 41 seniorů.
MM poslala tuto SMSku:1.března na Kozinci krása,naše turistické srdce jásá! P.S. M.Kundera: Muži obdivují ženy,které mluví jak knihy,ale berou si ženy,které vaří jak z kuchařské knihy.
C.Chanel: My ženy potřebujeme krásu,aby nás muži milovali a hloupost,abychom milovali my je. Pepíček: Cukr je rafinovaný,neboť se po něm tloustne!
30 fotek, červen 2016, 156 zobrazení
Ve středu 8.6.2016 jsem si udělal velkou radost. Přestože se nad Plzní motala asi dvě hodiny bouřka za bouřkou (viz foto 1), nevyměknul jsem a zastavil jsem se "jen tak na chvíli" v plzeňském Hifi klubu, na křtu Juppovy nové knihy "S kytarou na zádech" s podtitulem "O Portách, festivalech a muzikantech českého západu". Když se mě na odchodu z domova ptala Hannah, do kdy to asi vidím, řekl jsem, že podle toho, kdo tam bude. Nekecal jsem! Jenom jsem se obdivoval Poldymu, jak mohl druhý den ráno nastoupit do procesu, ale hlavně Leopoldovi, který mi odepisoval na můj e-mail z Karlových Varů. Jak to dokázal, na to se ho vyptávat nebudu, takže to pro mě zůstane věčnou záhadou...
Jinak ještě pár slov ke knize, kterou jsem, samozřejmě, nestačil dosud přečíst. Jen tak jsem se s ní polaskal, páč je po grafické stránce a vůbec svým celkovým provedením neskutečně "beautiful"!! Podle letmého prolistování se na její obsah nepředstavitelně těším, neboť je to literatura faktu z míst, jejichž jsem velkým patriotem, a také je to hlavně výpověď o mých kamarádech, kterými se to na každé stránce jenom hemží. Juppe, děkujeme!!! A vám všem, kamarádi, ji už teď vřele doporučuji, neváhejte! Juppova předchozí kniha o Portě je již beznadějně vyprodána! Na ukázku vám posílám k nahlédnutí pár stránek, snad mi to Jupp promine...
28 fotek, leden až červen 2002, 340 zobrazení
Avon Shopping Park Ostrava vernisáž výstavy Ivy Húttnerové obrazy 28.6.2001 v 17 hod.

Narozena 17. 12. 1948 v Praze
Vystudovala DAMU - obor herectví u prof. O. Sklenčky
Malovat začala v prvním angažmá v Karlových Varech, kde měla r. 1974 i první výstavu
Hrála v Divadle Na Okraji, Pod Palmovkou, Divadle Josefa Dvořáka, Na Fidlovačce
Navrhovala kostýmy, jevištní dekorace a plakáty pro různá divadla a televizní pořady
Dodnes realizovala na 200 autorských výstav v Čechách, na Moravě, na Slovensku, ve Stockholmu a v New Yorku
Její obrazy jsou součástí stálých expozic naivního umění v Paříži a Hamburku a je evidována v zahraničních encyklopediích např. v Japonsku, Francii a Švédsku
Vydala 4 autorské knihy - Obrázky z lásky, Domácí Štěstí, Jak Upír Uršulín o zuby a ke štěstí přišel, Za domácím štěstím - a ilustrovala řadu dalších knížek od různých autorů. Pravidelně vydává oblíbené nástěnné kalendáře
Šest let moderovala a autorsky vytvářela pořad Domácí Štěstí v České televizi, v současné době moderuje v ČT pořad Barvy Života speciál
Má ráda "staré dobré časy" a je sběratelkou starých předmětů z domácnosti, zejména textilií. Její největší zálibou je ale zahrada .
Střípky z výstavy.
159 fotek, 6.9.2016, 15 zobrazení
Úterní mlhavé ráno mě přivítalo vě měste Ostrov, ve kterém se až do roku 2004 vyráběli trolejbusy. Procházka městem v jeho historickém jádru, které je městskou památkovou zónou. Nejvíce ale na první pohled zaujme zdejší zámek, jehož současná podoba je výsledkem úprav a přestaveb, prováděných velkovévody toskánskými v průběhu 19. a 20. století. Dnes zde sídlí městský úřad a jedno z křídel slouží jako rozsáhlé muzeum. V jeho zámeckém parku pak určitě nepřehlédneme krásný palác princů, sloužící jako knihovna nebo Letohrádek, který je majetkem státu a je v něm umístěna Galerie umění. Jednou z posledních větších zajímavostí je pak klašterní areál. Jeho historie sahá do roku 1644, kdy byl položen základní kámen k první stavbě - pohřební kapli sv. Anny. Postupně zde vyrůstaly další stavby - piaristický klášter s kostelem Zvěstování Panny Marie, kaple sv. Floriána a kaple Panny Marie Einsiedelnské, která v roce 1710 výstavbu areálu uzavřela.
Z Ostrova pak vedli mé kroky do okolní přírody. Mijím zříceninu loveckého zámečku a dorážím do Radošova. Zde již na první pohled zaujme ojedinělá dřevěná krytá mostní stavba Radošovský most, která je zařazena mezi kulturní památky České republiky. Místní část Kyselka, jak již název napovídá je centrem stáčení nám dobře známe minerální vody Mattoni. Památku Heinricha Mattoniho přípomíná letos nové otevřené muzeum Mattoni. Vnitřní prostory muzea jsou zařízeny v historickém stylu 19. století a jeho expozice nabízí mimo jiné řadu historických dokumentů a dobových reálií, jako jsou fotografie, certifikáty ochranných známek, obchodní korespondence, mapy, projekty realizovaných i nerealizovaných staveb či historické lahve. Mezi vzácné předměty patří např. dvoudílná rukopisná historická kniha o rodině Mattoni, kterou získal při dražbě v Německu ředitel KMV Alessandro Pasquale. Jako kontrast krásnému muzeu je pak pohled na lázně, jejíž dezolátní stav není zrovna pěkný. Každopádně nějaké rekonstrukce již začínají probýhat, věřme tedy že se i díky nim toto místo stane v budoucnu ještě hezčím. Další v době mé návštěvy rekostruovanou stavbou pak byla i kamenná rozhledna Bučina. I v 17:00 se zde intenzivně pracovalo, takže možnost "vloupání" byla nemožná. Úsilí však nese své ovoce a v současné době si již její návštěvníci mohou zase vychutnávat rozhledy do širokého okolí na Karlovy Vary, Dianu, Doubskou horu či Klínovec.
Poslední návštěvou dne jsem pak poctil národní přírodní památku Skalky skřítků. Jedná se o geologické útvary - dutiny podlouhlého oválného tvaru s průměrem až 150 cm. K místu se váže legenda o skřítcích, kteří zde hlídali poklad a od lidí, se kterými zde spolužili, vyžadovali jen něco jídla. Jak šla doba, chamtiví sedláci dávali skřítkům stále méně, až se malí obyvatelé rozhodli místo opustit. Král skřítků požádal převozníka přes Ohři, zda by je mohl přepravit, což on celý den dělal a vysloužil si za to od krále zlato. Také mu nabídl, že může národ spatřit a být tak posledním, kdo jej zde uvidí. Převozníka zajímalo, kolik skřítků vlastně převezl a nabídku přijal - po povelu „Klobouky dolů!“ jich převozník spatřil tisíce, načež se skřítci rozešli ke Krušným horám a nikdo je zde již nespatřil. Připomínkou jsou zde už jen skřítci v podobě hraček dětí z okolí. Například vesničky Dubina, kterou v sezóně projíždí řada vodáků se zastávkou v hostinci u jezu, od jehož zastávky jsem se autobusem vrátil zpět do Varů.
31 fotek, 6.9.2015, 15 zobrazení | cestování
5.
Eny mě přesouvá na začátek hajku, 10 mil odtud. Celkem sem já dal za benál 20$, tož férový dýl (spolu s vlakem do Seward moje jediné placení za cestu). Hned z kraje túry nacházím 2 volkin styks. To sem ti v tu chvíli ani nevěděl, jak moc mi budou ku prospěchu. První část vede vzhůru a jen a jen vzhůru, pak se to zlomí a pro změnu je to nahoru/dolů :D. Ale né, hodně se tu jde i po hřebeni. Nad lesem jsem za ty dva dny asi 24 mil z 30. Paráda. Hajk snad ještě pompéznější, než včera. Výhledů ještě víc přehršlí, sluníčko, příjemná teplota. Balvany sice chybí, za to je tu vrak letadla, asi z šedesátek – spůky. Hajk je i, díky převýšení, hodně velkej čelinč (taková vzpomínka na před Aljašskej hajk v NY). Po 9 mílích se (téměř doslova) hrabu na vrchol Chena Dome (od nějaký 7. míle míjím sněhový postele, brr) a za dalších 8 mil, víceméně roviny (o to víc si ale člověk vychutnává tu nadpozemsky krásnou přírodu :)) se dostávám k emerdženci chatce, kde dneska hodlám přespat. Je tu všecko. Střecha nad hlavou, voda z rýny (to mi dost vytrhlo trn z konečníku) a dokonce nějaký to dřevo tu taky leží. Tož přikládám do kotlíku a občasným vykukování ze dveří (hlavě opatrně, aby mi dovnitř nevběhl medvěd) pozoruju, jestli se na obzor neklube polární záře. A vono jooo, už je tady zas, mrcha :). Jdu spát. To ti byl ale príma den. Život je krásný :).
Spaní – Chena Dome trail (=0$); nachozeno 16 mil; stop – 0x
6.
Ráno je chladno (asi 3 stupně), tak spaluju poslední klacky a rychle vařím čaj. Počasí se tváří bezchybně. V knize návštěv čtu, že tuhlevá někdo po cestě zahlídl v dáli Mt. McKinley. Moc tomu nevěřím, avšak jsem zbytečně nevěřícím Tomášem. Na vlastní voči tu bestii spatřuji taky + Alaska range jako bonus. vot a mórnin! Den je to opravdu bez chyby. Užívám výhledů, spadám do údolí a pak hned zase nahoru. Některý kopce už vyloženě "pušuju", zvlášť když mě osekávaj přízemní křoviny a tlačí mě zpět dolů :D. Ke konci předávám magické hole jedné ženě a už se plazím na silnici na stop. Trošku nervózní, jak to tady půjde, se do 45 minut vezu s místňákem, žíjícím však normálně ve vesnici, kam se autem nedostaneš. Je to taky dog sledžista, a tak víceméně kecáme o všem, s tím spojeným. Když se zmíním o tom, že kamarád byl u vítězky Yukon Quest-u, hned se nabízí, že se tam můžem zajet podívat. Sme totiž asi 2km od onoho místa... No tak jóó!!! Paní domu není doma, tak aspoň prohlížíme 40+ psů, který umí být opravdu hlučný, když rozjetou svoje soprány. Jedem o dům dál. Doslova. Jedem k jiný závodnici. Ta má psů míň, ale aspoň je doma, tak nám to tu ukazuje, popisuje vše ohledně psích spřežení, atd. Naprostá pecka. Dostávám od ní i suvenýr v podobě jakýsi rukavičky pro psy. To bude mít Ashley radost :). Dále je mi nabídnuto projet se downtown-em Fairbanks, abych se přesvědčil, že je tam opravdu kokino, jak ostatně všichni tvrdí. Šofér (Ken), se ještě nabízí, že se můžem zajet podívat do vesničky North Pole (žije tam Santa, když zrovna není na dovolený ve Finsku. Nebo naopak?). Je ale skoro 6 a já bych se dnes rád dostal do Denali NP, takže se jen nechám vyhodit za městem a po tisícerých dících vztyčuju palec. Daří se mi urazit jen asi 2 míle do vesničky Ester, kde přespávám na dětským hřišti, za jakýmsi jevištěm.
Spaní - Ester PG (=0$); nachozeno 14 mil, stop - 2x
137 fotek, září 2012, 1 063 zobrazení
Krátká filmová ukázka programu je zde: http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Husi_slavnosti_v_Boskovicich._Vystoupeni_detske_rockove_kapely_Kastanci_z_Horni_Lhoty_23._zari_2012/
Rok se rokem sešel a bylo to tu znovu. Prostory ulice Hradní, park u Zámeckého skleníku a letos poprvé i velký amfiteátr letního kina, to jsou všechna místa, kde se konal devátý ročník Husích slavností v Boskovicích.
Vše začalo v sobotu 22. září už v devět hodin na Masarykově náměstí, kde před radnicí vyhrávala Boskověnka. Snad i proto, aby se v pošmourném počasí všem lépe šlapalo. Ještě ráno pršelo, později se počasí alespoň trochu slitovalo, jako by vědělo, že se bude něco slavného dít.
Muzikanti se poté přemístili do amfiteátru, aby před slavnostním zahájením několika desítkám zmrzlých diváků zahráli směs populárních lidovek. Návštěvníci se přece jen počali více trousit, někteří se zastavovali u mnoha stánků lidových řemesel, ale jak slyšeli muziku, přicházeli do hlediště kina. Vybrat jako hlavní scénu areál letního kina bylo moudré rozhodnutí pořádajících Kulturních zařízení města. Vzpomínám na loňský rok, kdy scéna stála v proluce a bylo tam opravdu málo místa. Lidé se mačkali, což nyní nebylo.
Poslední skladba Boskověnky Instantkoncert v rázných rytmech již předznamenala příští dění. Na jevišti se objevil známý moderátor z pořadů minulých Petr Janoušek: „Krásné dopoledne, vítám Vás na devátém ročníku Husích slavností v Boskovicích. Právě jsme se rozloučili s Boskověnkou, je to dechová kapela pod vedením Aloise Koláře a Mirka Šustra. Nyní se připravuje národopisný soubor Velen. Vloni oslavil šedesát let, působí doma i v zahraničí. Někteří členové zde pracují již přes dvacet let. Vedoucími jsou Antonín Pitner, Ilja Melkus, choreografka Jiřina Horáková. Představí se vystoupením Husičky.
A přišlo slavnostní zahájení. Opět Petr Janoušek: „Akce se koná za účasti Kulturních zařízení města, Základní organizace Českého svazu chovatelů a města Boskovice. Vítám mezi námi starostu Boskovic Ing. Jaroslava Dohnálka, zástupce Polska, Belgie, Bosny Hercegoviny a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Mgr. Ivo Poláka.“ Nejprve promluvil Ing. Jaroslav Dohnálek: „Scházíme se na devátém ročníku tradičních Husích slavností. V tuto chvíli Vás vítám ve slunném dopoledni, což bych před hodinou říct nemohl. Snad počasí vydrží. Vítám též zástupce partnerských měst z Polska a Belgie, též přátele z Bosny. Zde o spolupráci jednáme. Velmi vítám Mgr. Ivo Poláka, protože Jihomoravský kraj se finančně velmi podílí na Husích slavnostech a tentokrát na tom má zásluhu především on sám. Vítejte všichni v Boskovicích.“ Poté přednesli zdravice i vzácní hosté ze zahraničí. Zástupce hejtmana Mgr. Ivo Polák dodal: „Jsem rád mezi Vámi na Husích slavnostech. Zdravím v zastoupení Kraje. Jihomoravský kraj vždy podporoval rozvíjení tradic. Letošní devátý ročník Husích slavností takovou tradicí jsou. Přeji hezký kulturní i chuťový zážitek.“
Petr Janoušek pak upřesnil další dění: „Bude pokračovat Velen, po něm Šáša Viktor pro děti, Vlčnovjanka, Pavel Bobek a MalinaBand – na to se jistě mnozí těší, pak Milan Schelinger a dnešní program za večerního šera uzavře estrádní orchestr Papaya Band Rawa Mazowiecka. Nyní tedy znovu Velen.“
Pak Na jeviště vtrnul jako drak Šáša Viktor a hned ho bylo všude plno. Od začátku zapojil děti do hry: „Někde se schovává moje pomocnice, tak na ni zavolejte.“ Hledištěm amfiteátru se ozvalo z mnoha dětských hrdel Šááášóóó. A paní Šášová vběhla na scénu. Děti se učily ptačí tanec, skákaly přes švihadla, učily se tanec Špagety – makarony, roztáčely barevné obruče, zpívaly. Vtipné vystoupení plné legračních soutěží, kdy se amfiteátrem ozýval veselý smích, bylo ukončené ptačím tancem všech malých i velkých v obecenstvu. „Loučí se s vámi paní Šášová z dolního Šaškova a Šáša z Horního a veškeré obecenstvo. Mějte se fajn a zase někdy s šaškováním nashledanou.“
Přestávky mezi programy, kdy se jeviště připravovalo na koncert Vlčnovjanka mnozí využili k prohlídce parku před Zámeckým skleníkem a protože se blížil čas oběda, zaplnil se i velký sál Skleníku, který se proměnil v restauraci s husími specialitami.
Vystoupení Vlčnovjanka jsem se nezúčastnil, vrátil jsem se až ke konci programu Pavla Bobka. Ještě před tím jsem s obavami sledoval meteorologický radar, k Boskovicím se blížil pás intenzivního deště od severozápadu. Srážky jsem odhadoval tak na půl hodiny a jak se později ukázalo, vyšlo to zcela přesně. Ze schodiště hlediště jsem pořídil několik snímků kapely, právě když se z pódia nesl hit Můj rodný dům s textem Michala Žantovského převzatý od amerického zpěváka Bruce Springsteena (1984). Pavel Bobek ji zpíval vsedě, nohy mu již v pokročilém věku (75) příliš neslouží. Poslední hit Veď mě dál, cesto má už sledovalo zcela zaplněné hlediště pod deštníky. Publikum doprovodilo účinkující ze scény bouřlivým potleskem, křikem a pískotem. Vřelé ovace si Pavel Bobek právem zasloužil. Jak řekla jedna z návštěvnic: „V tomto věku jeho výkon obdivuji, je pořád skvělý.“
A teď se zcela naplnily moje obavy. Spustil se silný přívalový liják, který v mžiku hlediště úplně vyprázdnil. „Ještě že tohle nepřišlo v průběhu koncertu Pavla Bobka, to by zřejmě mnozí utekli,“ pomyslel jsem si schovaný pod stromem u boční zvukové kabiny kina.
Naštěstí déšť brzy ustal a na jevišti se pomalu připravovala kapela se zpěvákem a výtvarníkem Milanem Schelingerem. Ti hrají písně jeho tragicky zesnulého bratra (1981). Milan vydal v roce 1994 knihu jako vzpomínku na bratra Jiřího. Znovu vyšla roku 2003. V roce 1996 vydává Milan své první autorské album PF 2000.
Déšť ustal a do hlediště amfiteátru letního kina se pomalu začali vracet návštěvníci. Tentokrát především generace, jež na dobu druhé poloviny sedmdesátých let živě vzpomíná. A Milan Schelinger nezklamal. „Zahrajeme pár písniček, které tady zůstaly po mém bráchovi Jirkovi. Snad se Vám budou líbit i v našem podání. Hezký den, kdo má deštník, je na tom dobře,“ zašpásoval ještě Milan a z jeviště zaburácel nefalšovaný český bigbít. Skladba Karla Svobody Hudba radost dává, Jsem prý blázen jen, Jahody mražený, Ptají se lidé, Sim Sala Bim, dostaly diváky do varu. Jakmile zazněly první tóny slavné Šípkové Růženky (Soldier Of Fortune – Deep Purple 1974), lidé vstávali, tleskali a pískali. Za tuhle legendární baladu byli Milanovi a muzikantům opravdu vděčni. A následovala hned další pecka Holubí dům. Při těchto melodiích se mnohým v očích zaleskly slzy. Jak ten čas letí… Koncert měl úspěch, muzikanti museli přidat rychlou Hrabě Drákula. Vystoupení Milana Schelinger a jeho kapely bylo opravdu skvělé, mnohé z nás přeneslo do školních let. Ve výběru měla Kulturní zařízení Boskovic opravdu šťastnou ruku.
Pomalu se stmívalo z lesů se plížil chlad. Několik desítek vytrvalců, kteří zde zůstali podupávali, aby se zahřáli. Čekalo je poslední číslo programu velký estrádní orchestr Papaya Band z polské Rawy Mazowiecke. Přišly se podívat též oficiální delegace v čele se starostou Boskovic Jaroslavem Dohnálkem. Kdo vytrval, nelitoval.
„Dnes naposledy z tohoto místa Váz zdravím a současně se loučím. Program ukončíme kapelou Papaya band. Zvu vás na zítřek, jenž slibuje i lepší počasí a další hvězdné účinkující. Za Kulturní zařízení Boskovice, Český svaz chovatelů Základní organizaci Boskovice a Město Boskovice se s Vámi pro dnešek rozloučí Papaya Band,“ zněla poslední slova, jako vždy skvěle připraveného průvodce pořadem, Petra Janouška.
Muzikantů bylo plné jeviště, na zvuku a výkonu se to projevilo. Zahráli opravdu perfektně. Skladby pochodové, z muzikálů, filmů, operet, ozvala i latinskoamerická samba. Zněl jeden populární šlágr za druhým. Za tónů krásné hudby jsme si ani nestačili všimnout, že celý areál se ponořil již do úplné tmy podzimního večera. Do toho hudebníci spustili směs od švédské čtveřice ABBA. Diskotékovou směs vystřídala samba. Pak si interpreti troufli na Glena Millera (1904 -1944) a zahráli jeho směs V náladě. Vše okořenili diskotékovým rytmem skladbou YMCA z roku 1978, kdy se představil sólový zpěvák. Pak to byla ještě polská píseň Do nebe do pekla. Zde odložila nástroj jedna z muzikantek a s chutí si též zazívala sólo. Závěrečnou svižnou orchestrálkou se milí hosté z Polska rozloučili.
Několik desítek spokojených diváků se pak večerní tmou kolem již ztichlých stánků v zámeckém parku počalo pomalu rozcházet ke svým domovům. Ani se moc nechtělo, v uších všech ještě zněly skladby skvělé muziky Papaya Band.
Tak takový byl první den Husích slavností v Boskovicích. Druhý díl se připravuje.
171 fotek, únor 2016, 32 zobrazení
Několik údajů o navštívených památkách a místech:

Židovská čtvrť

Křivolaké uličky s dlažbou z říčních valounů, domky postavené v několika stavebních slozích a prorostlé mezi sebou, miniaturní dvory, nízké vchody, průchody, náměstíčko jako dlaň – židovská čtvrť je jako zmenšený svět. Je jedinou kompletně dochovanou židovskou čtvrtí v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele. V tomto miniaturním prostoru žilo v době nejhustšího osídlení více než 1200 obyvatel, kteří tvořili téměř šedesát procent třebíčského obyvatelstva. Měli svou radnici, chudobinec, špitál, školu, dvě synagogy a všude bylo spoustu obchůdků a dílen. Život tu ale pulsuje i dnes. Při cestě se můžete zastavit v několika kavárnách, vinárnách, hospůdkách a restauracích s živou hudbou, meditovat v čajovně a galerii nebo se ubytovat v jednom ze dvou pensionů.

Dům Seligmanna Bauera
Dům byl postaven krátce před r. 1798 Seligmannem Bauerem na tzv. Španělovském pozemku. Jeho význam a hodnota spočívá především v jeho přímém spojení s objektem Zadní synagogy. Nachází se v něm schodiště vedoucí na západní ženskou galerii. Majitelé domu byli trvale zavázáni udržovat ženám tento přístup volný.

V přízemí se nachází vetešnictví připomínající jednu z charakteristických činností, kdysi provozovanou židovským obyvatelstvem. V zadním traktu je umístěna moderně vybavená kuchyně, umožňující příležitostnou přípravu košer pokrmů.

První patro autenticky zobrazuje typické bydlení nepříliš majetné židovské rodiny v meziválečném období.

Židovský hřbitov

Nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1630. Spočívá nad hlavou Elíši Samuela, jeho ženy Pivky a dcery Jehoshuy. Nedaleko od něj je nádherný klasicizující pomník se srdíčkem, pod kterým jsou podle legendy pochování milenci, kteří se při morové epidemií nechali oddat na smrtelném loži, aby spolu mohli být alespoň ve smrti. Asi deset metrů odtud po cestičce naleznete náhrobek s vyrytýma žehnajícíma rukama. Stejný symbol najdete na všech židovských hřbitovech. Zobrazoval se na náhrobcích příslušníků kněžského rodu kohanim, dnes rozpoznatelných ve jménech s kořenem k-n jako Kohn, Kohnberger, Kantor, Konrád, atd. Podle tradice se nesměli rituálně znečistit a přijít do styku s mrtvými a jejich ostatky se proto pochovávali do vnějších řad hřbitova. Dnes slouží tyto náhrobky k vymezení okraje starého pohřebiště. Nejtajemnější je v zadní části starého hřbitova, a můžete na něm číst tento nápis:

"Památník na hrob svatého muže, který před devadesáti lety posvětil Boží jméno, zbožného pana Rafaela, spravedlivého blahé pamětí. Jeho zásluha nechť posílí nás i příští generace. Tento památník byl obnoven 1. dne měsíce avu roku 1744."

Podle tradičního podání zachránil Rafael třebíčskou obec před morem. Sám přišel při morové epidemii o všechny příbuzné a rozhodl se zabránit dalšímu šíření nemoci vlastní obětí. Lehl si do hrobu, zasypal se hlínou a s modlitbou na rtech se rozžehnal se životem. Mor ustal jako mávnutím kouzelného proutku a Třebíčští Rafaelovi jeho statečnost nikdy nezapomněli.

Hřbitov je jako kamenná kninovna. Na náhrobcich najdeme spotstu symbolu spjaíycn sejmeny neoozííku (např. jména s kořenem B-r byla spojována s párem medvědů) nebo jejich vlastnostmi (lví nesoucí korunu jako symbol moudrousti). Nápisy často odpovídaly tvaru náhrobku. Tak na macevě stylizované jako brána, čteme o muži, kterému jeho dobročinnost otevře brány milosrdenství. Třebíčský židovský hřbitov je jako zrcadlo architektonických slohů - od malých barokních po klasicismus a velké obelisky z druhé poloviny 19. století. Mnoho jich patří rozvětvené rodině Subaků, která v Třebíči vlastnila velkou koželužnu.

Hebrejsky se hřbitovům říká DŮM ŽIVOTA ( bejt ha-chajim ). Toto paradoxní označení je vyjádřením víry, ve které se smrt dá chápat jako brána k životu. Názory na posmrtný život se ale v judaismu různí a často si i odporují. Všechny však spojuje důraz na život, ve kterém smrt hraje roli jeho sekundanta. Není jeho definitivním protikladem, ale součástí. O židovském přístupu ke smrti snad nejvíc vypovídají pohřební zvyky. Od roztržení roucha nad zemřelým po modlitbu za zemřelé ( kaddiš ). Do dalších podrobností vás rádi uvedou místní průvodci...

Bazilika sv. Prokopa

Třebíčská bazilika je jako zrcadlo odrážející z třebíčských lesů vlivy ze všech koutů Evropy. Vyrostla v době, kdy se ve Francii začaly k nebi vzpínat první gotické katedrály, ale v jižním Německu ještě stavěly chrámy podobná spíš antickým stavbám. Půdorys stavby kopíruje vzory z jižního Německa, portál se podobá portálu z vídeňského dómu, jeho výzdoba ale připomíná normanský vliv. Osmidílná klenba navazuje na stavební postupy z jižní Francie, střední okno v hlavní apsidě se podobá rozetě v Chartres u Paříže a postranní okna čerpají vzory z pozdní gotiky. Jedinečné prolnutí evropských vlivů na pomezí románského a gotického slohu vedlo v roce 2003 k zapsání stavby na seznam chráněných památek UNESCO.

Od chrámu k pivovaru a zpět

V době kdy byl Třebíčský klášter (kolem roku 1220) suverénním kulturním a mocenským centrem, rozhodl místní opat, že namísto původní dřevěné kaple vystaví největší moravský kostel (zůstal jen nejdelším). Během necelých dvaceti let vybudovala jihofrancouzská huť základy, kryptu, severní a jižní kapli, chór a severní předsíň, ale v roce 1241 byly stavební práce přerušeny. Předpokládá se, že byl změněn plán a od té doby se na stavbě začínají výrazněji projevovat gotické vlivy. Okna v prostoru hlavní lodě už mají protáhlý tvar, ale přesto víc než průhledy ke světlu připomínají střílny románského hradu. Podobně je to s plastikami ve sloupech hlavní apsidy. Některé sice nesou suverénní tahy kameníků, s nimiž vytvářeli bizardní masky a chrliče gotických katedrál, ale stále se v nespoutaném výrazu drží zpátky. Dokončení stavby se klade k roku 1260. K bohoslužbě pak sloužila asi dvěstě let. V roce 1462 byla vypálena a za své vzala nádherná osmidílná klenba, která byla plně nahrazena až o tři století později. S úpadkem Třebíčského kláštera řídnul i bohoslužebný život v bazilice a když odsud byli na začátku 15. století vyhnáni poslední mniši, začalo se kostela používat ke světským účelům. Bůh to těm neznabohům odpusť. V Bazilice zřídili pivovar a později i konírnu, zámeckou kuchyni a prádelnu. Do původního stavu uvedli kostel až Valdštejnové. Na začátku 17. století si z Prahy povolali architekta Kaňku, který se podílel i na stavbě chrámu sv. Víta. Kaňka navrhl barokní gotizující klenbu, která stavbě dodala specifický ráz. Od této doby se znovu využívá k bohoslužebným účelům a dnes je přístupná i veřejnosti.

Kaple a krypta

Vedle chrámových lodí se krčí opatská kaple s původními gotickými malbami. Jedná se o druhé nejstarší fresky na Moravě. Malby a ornamenty kompletně pokrývají vnitřní prostor kaple. Nejzajímavější je na celé věci fakt, že podobné malby zdobily dříve celý interiér baziliky. Muselo to vypadat jak v nějakém orientálním paláci. Nádhera!

Krypta je nejzachovalejší částí kostela. Byla postavena jako pohřebiště mnichům a zakladatelům kláštera, ale jejich ostatky dnes spočívají jinde. Strop podepírá 50 sloupů a polosloupů, jejichž hlavice zdobí rostlinné ornamenty, zvířata a fantastické obličeje. Co sloup to originál. Z krypty také vede tajná chodba, která má být vyvedena v nedaleké obci Sokolí. Mnozí v Třebíči věří, že je v ní zakopán poklad, který tu měli mniši před Husity ukrýt v 15. století. Nejcennější částí pokladu je zlatý Kristus v životní velikosti. Krypta se proslavila i ve filmech. Natáčela se zde např. i Markéta Lazarová.

Pivovar Dalešice

Ačkoli se v Dalešicích vařilo pivo již od konce 16. století, pivovar se dostal do širšího povědomí veřejnosti teprve před 35 lety poté, co si jej z více než 150 dalších objektů vybral režisér Jiří Menzel a na motivy Hrabalovy knihy natočil film Postřižiny. V té době byl již pivovar tři roky nefunkční a nezadržitelně chátral a to až do roku 1999, kdy jej získali současní majitelé. Ti jej díky citlivé rekonstrukci zachránili a od roku 2002 se u nás opět vaří pivo.

Z historické části pivovaru je zřízeno unikátní Muzeum rakousko-uherského pivovarnictví a na místě původní sladovny je dnes příjemná nekuřácká restaurace, kde si kromě dalešického piva pochutnáte na poctivých jídlech pivovarské kuchyně. Ve stylových prostorách historické budovy, kde mimo jiné zasedala filmová správní rada pivovaru, dnes organizujeme svatby, oslavy a netradiční firemní akce. Součástí areálu je také poetický hotel ideální pro romantický víkend, rodinný pobyt či cyklistickou dovolenou. Během celého roku pořádáme nejrůznější kulturní, sportovní a gastronomické akce.

Mohelenská hadcová step

Mohelenská hadcová step je národní přírodní rezervace tyčící se nad meandrem řeky Jihlavy nazývaným „Čertův ocas“. Leží nedaleko obce Mohelno v okrese Třebíč v místních lokalitách Mohelnská step na levém a Čertova hráz na pravém břehu. Rezervaci spravuje CHKO Moravský kras, i přes to, že se v něm přímo nenachází. Rezervace má rozlohu 59,23 ha, z čehož 50,34 ha tvoří zvláště chráněné území. Hadcová step patří k jedné z nejcennějších lokalit v České republice i v Evropě. Nadmořská výška zde kolísá od 260 m n. m. do 385 m n. m. Mohelenská step byla vyhlášena rezervací 31. prosince 1933, a to kvůli rozmanitosti fauny a flory, kterou způsobuje hadcové podloží. Hadec neboli serpentinit je silně bazická tmavozelená či černozelená hornina dobře akumulující teplo. Hadcové půdy jsou bohaté na hořčík, ale velmi chudé na živiny. V kombinaci s nedostatkem srážek má tento substrát nepříznivé účinky na mnoho druhů rostlin a způsobuje například nanismus.

Na území stepi se nachází kriticky ohrožená podmrvka hadcová (Notholaena marantae), sleziník nepravý (Asplenium adulterinum) a ze živočichů kudlanka nábožná (Mantis religiosa), ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius) a ještěrka zelená (Lacerta viridis). Bylo zde také zjištěno 91 ze 107 středoevropských druhů mravenců.
126 fotek, březen 2015, 165 zobrazení
Ahol- střední odborná škola v Ostravě - Vítkovicích uspořádala výstavu výtvarnici Lence Kocierzové Na vodu psáno tuší.Vernisáž proběhla 5.3.2015 za účasti mnoha příznivců jejího úžasného umění.
Děkujeme , Leničko, Jsi skvělá a zasloužíš si " titul" neobyčejná žena. Blahopřejeme.

Z wikipedie :

Lenka Kocierzová (* 23. srpna 1950 Ostrava-Vítkovice) je malířka, grafička, ilustrátorka, učitelka, bývalá vítkovická a nynější moravsko-ostravská kronikářka. Specializuje se především na svou rodnou čtvrť, kterou hojně propaguje. Jako malířka působí od roku 1995. Mezi její nejznámější obrazy patří "Evy", tzn. portréty s vyobrazením města nebo jeho části na klobouku.

Život

Lenka Kocierzová se narodila 23. srpna 1950 v Ostravě-Vítkovicích. Malířkou se chtěla stát již od dětství. Navštěvovala lidovou školu umění v Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy v Ostravě-Zábřehu nastoupila studium na ostravské Pedagogické fakultě, studium ale z rodinných důvodů nedokončila. Později vystudovala dálkově obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. V současné době pracuje jako grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně Vítkovicemi.] Svá díla vystavovala v České republice a v Polsku, má za sebou již na 40 výstav. Ilustruje učebnice a dětské knihy. V letech 2003–2010 pracovala jako učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s.r.o. v Ostravě-Vítkovicích. Byla též kronikářkou obce Vítkovice (v letech 1997–2013) a členkou kulturní komise Moravské Ostravy-Přívozu.

Dílo

Obrazy

Lenka Kocierzová je autorkou mnoha obrazů a aktů. Jedněmi z nejznámějších jsou například Carmen nebo Večernice. Kreslí četné motivy Vítkovic i jiných měst, jako Luhačovice či Kadlín, které si také zamilovala. Její nákresy byly použity také na projektu Propagace Vítkovic nebo sklu od Moser.

Evy

Nejznámějšími jejími obrazy jsou ale již zmíněné Evy, ženy s městy na klobouku. První byla Eva Malostranská, po ní Staroměstská a Evy ostravských čtvrtí, po nich také mělnické, Karlovarská i Salzburská. U některých měst se Evy jmenují také jinak, jako Bratislavská Mária nebo polská Vládkyně Packowa.

Sklo

Se sklárnou Moser spolupracuje Lenka Kocierzová od roku 2006 Na sklo se dostaly kromě dvou Ev také Carmen, motivy Vítkovic a Prahy či obraz Z jednoho kořene. Vytvořila ale také několik motivů bez svých kreseb, mezi něž patří svícen Olymp i mísa Věštírna.

Propagace Vítkovic

Propagace Vítkovic začala, když se Lenka Kocierzová vrátila do rodných Vítkovic. Po začátku své kronikářské práce si vyjevila své dětsví a začala kreslit své vzpomínky. Vznikly četné obrazy tehdejšího života s kulisami Vítkovic. Dostala se tak od dětských her přes trhy a obchody až po svou svatbu.

Dům U Šraněk

Projekt začal roku 2012. Vedle domu U Šraněk byl kdysi přejezd se závorami neboli šraňkami. Toto "muzeum" ukazovalo jak historii Vítkovic a je samé, tak nostalgii starých časů. Zároveň bylo ideálním místem pro výstavy. Konaly se zde také schůzky dětí i seniorů. Malé posezení připomíná dnes již neexistující kavárnu Industrial.

Haló Ostrava! :

Střípky životní cesty výtvarnice Lenky Kocierzové

Při čtení webových stránek Lenky Kocierzové (http://kocierzova.cz/) – výtvarnice, jež je zároveň kronikářkou městského obvodu Ostrava-Vítkovice, dále průvodkyní po této části našeho města a ,,duší“ různorodé činnosti vítkovického společenského centra Domu u šraněk, čtenáře možná jako mne napadne, že je to žena, pro kterou odpočinkem jsou její práce a koníčky, takže ani nemá kdy všímat si, kolik času už uteklo od doby, kdy ji maminka vozila v kočárku ulicemi kolem vysokých pecí nebo dolu Jeremenko.
Má vůbec paní Lenka čas na odpočinek?
,,Nemám. Dvacet let jsem nebyla na dovolené delší než tři až čtyři dny,“ prozradila mi nedávno v Domě u šraněk, když se snažila soustředit na náš rozhovor a rychle se zbavit nečekaných povinností. Byla jsem ráda, že posléze mohla pokračovat: ,,Ke krátkému odpočinku obvykle uteču do malé polské vesnice, kde mám rodinu, někdy do Karlových Varů, nebo do Kadlína na Mělnicku. To je vesnička se sto třiceti obyvateli, kde se o mne výborně stará starostova rodina. Tam jezdím odpočívat, ale obvykle při práci, která mě baví. S tamním starostou Zdeňkem Šestákem jsme už realizovali mnoho společných nápadů. On umí potřebné zorganizovat, sehnat peníze… Výsledkem je Muzeum venkova, k němuž patří například naučná stezka, expozice polních plodin, staré selské techniky a kovářská. Důležité také je, že se nám podařilo vytvořit aktivní ovzduší, nadchnout pro věc obyvatele, hodně mladých lidí, a že obec naším nadšením ,kvete‘.“
Myslím, že Kadlín a Lenka by byl velký námět na samostatný článek. Čtenářům tohoto rozhovoru však místo něj doporučuji brouzdání na webových stránkách zmíněné obce! Teď půjde o jiný střípek ze životního příběhu výtvarnice.
Kdy Lenka Kocierzová pochopila, že ji baví kreslení a malování a že se jednou vydá na cestu výtvarnice?
,,Od čtyř let jsem říkala, že chci být malířkou. Malovala jsem hodně pro sebe, ve školním věku jsem vyhrála nějaké soutěže. V šedesátých letech jsem navštěvovala lidovou školu umění, která tehdy byla na Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Pak se moje tužba trochu posunula směrem k architektuře, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě-Zábřehu jsem se na chvilku ocitla na ostravské Pedagogické fakultě, obor matematika a výtvarná výchova.“
Cesta za soustavnou výtvarnou činností se později Lence zkomplikovala. Na mnoho let. Vdala se, přerušila studium, vychovávala dvě dcerky, a kvůli mateřským a jiným starostem se později těžce dostávala k naplňování svého dětského snu. ,,Nakonec se mi podařilo se dvěma malými dětmi a při večerním studiu dokončit obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. Po mnohaleté práci kresličky jsem pak několik let pracovala v propagaci Závodu automatizace a mechanizace OKD (později název AM, který byl pak sloučen s Báňskými strojírnami), tedy i hornická tematika je součástí mého života. K soustavné vlastní výtvarné činnosti jsem se ale dostala až po roce 1989.“

Konečně!!! Lenčiny dcerky odrostly, ona se rozvedla, ale v uplynulých dvaceti třech letech mohla mít pocit, že žije plněji, protože dává ze sebe maximum toho, co umí. Nyní o ní mnozí vědí, že je úspěšnou grafičkou, ilustrátorkou knih (jazykových učebnic aj.), zabývá se i malbou, a že od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER, a. s., v Karlových Varech. Skleněné objekty, na nichž jsou provedeny její výtvarné návrhy, byly vystaveny např. ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny. (V Ostravě jsme je nedávno viděli v Domě knihy Librex.)
,,Spolupráce se slavnou sklárnou vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná výtvarnice. ,,Soubor mých perokreseb vystavovaných v Praze zaujal člověka, který je nabídl v domovské firmě. Ale až po několika letech se ozval telefon s nabídkou spolupráce. Do dneška bylo realizováno 25 mých motivů. Některé zdobí pivní džbánky, jiné whiskovky, další jsou na exkluzívních vázách. Dodnes je pro mne spolupráce s touto sklárnou sváteční záležitostí, a vnímám, že zasáhnout jako žena-výtvarnice do uměleckého sklářství je v mém životě jedinečnou příležitostí ukázat, že ve světě zkušených a světoznámých sklářů má místo i žena z Ostravy.“
Paní Lenka má za sebou přes čtyřicet výstav – v České republice, na Slovensku a v Polsku. Její grafiky byly zahrnuty do soukromých sbírek v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i v Ukrajině. Vytvořila nástěnné malby v provozovně TESCO v O.-Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích.

Kde výtvarnice především hledá inspiraci pro svou tvorbu?
,,Moje obrazy jsou vlastně koláže. Skládají se z viděného a poznaného, z pocitů, citů mých i jiných lidí. Inspiruje mě duše člověka, a hlavně žen. Jedním z mých velkých témat je Praha. Její architektura, historie, kultura, do nich si ale promítám příběhy lidí. To vše poskládané v jednotlivých kresbách, v poslední době i v akrylových malbách, na obrázku vytvoří specifický odraz reality, myšlenek, snění a citů. Stejné je to i s mým druhým velkým tematickým okruhem – Ostravou. Tu mám ztvárněnou například v kalendáři Ostravské Evy 2002.“

Ostrava je přítomná i v dalších kalendářích – Vítkovice 2007, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové nebo v jejích Vítkovických omalovánkách či Vítkovickém PEXESU.
,,Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let, a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka – to vše a jiné se také snažím zachytit, a nejen obrazově.“Už bylo zmíněno, že paní Lenka ilustrovala učebnice, ke školákům měla velmi blízko i jinak, v době, kdy byla po několik let učitelkou výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ, s. r. o., v Ostravě-Vítkovicích.
,,Na svoje působení v AHOLu ráda vzpomínám,“ přiznala se mi v Domě u šraněk. ,,Děti jsou studnice čistoty a mi se kupodivu dařilo je otevírat, například, když jsme organizovali nezapomenutelné módní přehlídky.“
Nedávno se za studenty vrátila. Do poloviny února 2013 pobyla ve škole prostřednictvím výstavy nazvané Melodie mé duše, kde prezentovala své grafické práce a volnou tvorbu.
Lenka Kocierzová je přímo gejzír nápadů a činností. Musím ještě aspoň dodat, že také píše verše. Její první básnická sbírka je z roku 2003, vyšla pod názvem Tělem psáno .
Část rozhovoru s Evou Kotarbovou pro Haló Ostrava !- duben 2013

Foto: Hana Papežová - Kolářová galeristka Galerie G v CHSG
8 fotek, 19.9.2017, 32 zobrazení
20 fotek, 20.6.2015, 72 zobrazení | rodina-přátelé