Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 3 332 výsledků (0,0161 sekund)


reklama

13 fotek, 17.9.2012, 64 zobrazení
Bílé sny 8, V Buči, Moravský kras. Leze: Sebo, fotí: Killy
41 fotek, 16.5.2013, 162 zobrazení | makro, příroda
Říká se, že závist je ošklivá, a je to určitě pravda, ale s trochou nadsázky může být i hnacím motorem:-).Prostě po shlédnutí alba Mirka Kibitze na rajčeti jsem došel k rozhodnutí, to musím vidět taky. Lidé mají určité touhy, říká se tomu mít něco vysněné, u někoho je to ferari či porsche, kosmonaut či americký prezident:-), já jsem člověk přízemní a mezi mé sny patří setkání s tořiči.Musím se přiznat, že po 5hodinovém hledání jsem již byl fakt zoufalý a smiřoval se s tím, že ho opět neuvidím, když se najednou na pěšince vynořil človíček, a na můj zoufalý dotaz, zda to tam nezná a neví-li,kde tořiče rostou, řekl kouzelnou formulku:tak pojď se mnou. Již snad po minutě jsem se mohl radovat z nevšední tak trochu tajemné krásy těchto květin.Tak tedy, Romane a Mirku, díky.
1 video, 27.11.2014, 161 zobrazení
Tak je to konečně tady. Světlo světa spatřil nový film „BACK HOME“ z produkce GEORGE’s PICTURES
Bylo natočeno 16 hodin materiálu a z toho vzešly 3 hodiny a 20 minut krásných záběrů. Některé mohou být pro nezúčastněné nudné, ale je to vzpomínka na dovolenou a ne dokument. Zdání klame. I k té nejobyčejnější části, která se zdá nezajímavá, máme nějakou vzpomínku, nebo hlášku v paměti z daného okamžiku. Chtěl jsem zachytit vše, co jsem cítil za důležité, abychom si vše dokázali připomenout do posledního detailu i po několika letech. Například se díky obrazu znovu rád projedu na Bílou pláž. Jak sám název napovídá, Bali se stalo naším domovem. Především svojí kulturou, pohostinností a přístupem domorodců. Co nás hlavně táhne spět, jsou skvělí lidé a kamarádi z resortu Relax Bali. Díky nim se sny stávají skutečností…
109 fotek, leden 2004 až září 2013, 508 zobrazení
Vážené dámy, milé holky,
přípravný výbor Občanského sdružení Cesty domů mě nezodpovědně pověřil odpovědnou funkcí tiskové mluvčí - přestože mluvit fakt neumím. Tiše závidím Milošovi ty jeho monology spatra a pohotové bonmoty. No - nikdo nejsme dokonalý! Bez papíru a brýlí se neobejdu - tak ten můj mírně patetický pel-mel prosím vydržte.

Píše se 20. září 2013 a mou milou povinností v tuto chvíli je, abych vás jménem přípravného výboru přivítala na historicky prvním srazu Trnavaček bouřlivým potleskem!

Když si žena něco usmyslí, nedá pokoj, dokud to nedostane. A díky této touze se právě teď na sebe můžeme zubit. První nápad - zorganizovat setkání holek ze školních fotek - už pár let vrtal hlavou jedné z rodaček. A když se na oslavách v červnu moc známých tváří neobjevilo, začala svůj sen zvolna měnit ve skutečnost. Vždyť sny si máme plnit nejen o Vánocích.
S použitím moderních technologií a jízdního kola svolala spřízněné duše a ustavující schůze se mohla odehrát - kde jinde, než v místní hospodě. Často jsme sváděly zoufalý boj se sklerózou, ale víc hlav víc ví. Postupně jsme seznam jmen rozšiřovaly a prolamovaly původně zamýšlené věkové omezení. A i jinak byly tyto schůzky opravdu zdařilé - máte nám co závidět.
K realizaci skvělého nápadu neváhala tahle tichá a nenápadná bytost zneužít i tiskárnu a práci svého syna.
První medaile za zásluhy a druhý potlesk patří Heleně Husákové-Fořtové!

V Trnávce jsem prožila prvních 20 let - jen jednu třetinu svého života, ale pro každého člověka velmi zásadní dobu. Prožila jsme tady mnoho:
bezstarostné dětství s panenkou a kočárkem, úžasná školní léta nadšené pionýrky a dobrovolné hasičky, pubertální období vzdoru proti autoritám - završené dvojkou z chování už v prváku, adolescentní etapu opojení tancem, skupinou Beatles a Petrem Novákem, první lásku, svatební zvony i narození první dcery. Prožila jsem tu i dramatické chvíle 21. srpna 68. Měla jsem rok před maturitou a absolutně jsem nechápala, že nezvanými okupanty jsou naši bratři. K silným emotivním zážitkům z té doby proto patří sázení lípy svobody před samoobsluhou a zpěv hymny s paní farářkou Slámovou.
Je to už 45 let a pro mě jako včera - učebnicový příklad Einsteinovy teorie relativity. Konečně jsem pochopila svou matku, která měla potřebu o svých válečných zážitcích z Německa neustále vyprávět - a já v dětství měla dojem, že mluví o pravěku.
Měla jsem štěstí být dlouho dítětem A nyní s údivem zažívám, jak moc mám mámu pod kůží - i když jsem vždycky chtěla být úplně jiná! Ke všemu se jí začínám ráno před zrcadlem podobat . Stejně jako ona nesmím chybět na žádném srazu a taky do všeho ráda kecám. Bohužel, její paměť nemám.

Svým vnoučatům říkám, že jsem se narodila právě včas. Včas na to, abych zažila nejdynamičtější roky v životě lidstva. Poznala jsem téměř feudální život v hospodářství svých prarodičů, kde k mým největším romantickým chvílím patřilo kodrcání se na žebřiňáku taženém kravami po břehu Labe - na hromadě voňavého sena s pohledem na bílé beránky - a tajuplná vyprávění při zimním draní peří. Vzpomínám na poutě, posvícení, kotrmelce v řepných řízcích na statcích u sedláků, na zlodějské výpravy do májové třešňovky, na chuť šťovíku trhaného u trati, na krasobruslení na zamrzlém rybníku, na nebezpečně prudkou klouzačku na kopečku u Vránů - ten kopec asi někdo odvezl . A raduji se, že jsem se dožila i barevného kapitalismu, mobilních telefonů, chytrých počítačů, svobodného cestování po světě a konopí.
V podstatě jsem z puberty ještě nevyrostla.
Blbou náladu nechávám komunistům a škarohlídům.

Hospoda u Zitů už voní či páchne jen v našich vzpomínkách. Hořkost těch vůní byla stejná, jako mnohé hořkosti v našich životech. Věřím ale, že jsme si v sobě z téhle hospody do života odnesly především chuť bavit se a smát se - i navzdory zubním implantátům.

Skutečnou vůní domova je v mé paměti vůně lipových alejí, vůně babiččina slamníku a dým bramborové natě – o něco později pak cigaretový kouř ve stodole u Žampachů nebo při večerním rokování na plentě. Kromě vůní mám ve své knihovně vzpomínek uložené i zvuky - vrzání otevíraných školních dveří, ladění houslí panem řídícím a večerní klekání - i bez hodinek jsme věděli, že do 5 minut musíme být doma. Strach z klekánice byl větší než z rákosky. Velebný hlas kostelních zvonů oznamoval nedělní bohoslužby, svatby i poslední rozloučení.
A já tuším, že i v tomto skvostu socialistické architektury si navzájem oživíme další zasuté vzpomínky.

Mnohé krásné i méně krásné ztráty máme za sebou. A co máme před sebou? Nabízím pohled optimisty: "Žijeme jen dvakrát - před penzí a v penzi" a taky "Stárnutí je jen hloupý, odkoukaný zlozvyk". Dobrá zpráva je, že se zlozvyky se dá úspěšně bojovat a druhý život si můžeme maximálně užít.

Dnes večer nám všem přeji krásné návraty. Cesty domů jsou o hledání svých kořenů a objevováním cesty k sobě.
A třetí potlesk je poděkováním všem, kteří si Trnávku nosí v srdci.
436 fotek, prosinec 2015, 922 zobrazení
Neděle 6.12.
Už jsme tu! Cesta byla dlouhá, ale uběhla rychle a tak jsme šťatně dojeli až na vrcholky Krkonoš, kde nás uvítalo sluníčko. Josefova bouda byla pro nás připravená a tak jsme se rovnou ubytovali, moc se nám tu líbí. Posíláme mnoho pozdravů a těšíme se, až přijde první pošta. Ještě než bude večeře, máme nějakou práci :)
Po večeři jsme si založili deníčky, abychom se mohli po návratu chlubit, jak jsme se tu měli. Trochu jsme si zazpívali u dvou adventních svíček a zahráli si hru. Po večerní pohádce jsme už všichni nachystaní v pelíšku a těšíme se krásné sny (a snad i snovou poštu).
Pondělí 7.12.
Sluníčko s námi hraje na schovku, poslalo na nás mlhu, ale my se nedáme. Měli jsme dneska návštěvu z KrNAPu i s pejskem a ježečkem, dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí a moc nás to bavilo. Ale sníh je sníh a ten nás láká nejvíc, tak jsme vzali lopaty a huráááá na kopec. Cestou jsme potkali pana pošťáka ve velkém autě, asi nám vezl hoooodně dopisů, uvidíme u večeře.
Úterý 8.12.
Sluníčko! To je krása! Jen toho sněhu rychle ubývá, tak si ho musíme pořádně užít. Tak rychle zvládnout učení a jdeme ven. Poznáváme známá místa pod sněhem. Taky jsme se vypravili do Polska a naučili se polsky pozdravit a poděkovat. Člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit. Paní učitelky z nás mají radost, protože jsme mnohem samostatnější než před rokem a tak jsme vždycky vypravení na to šup. Zkrátka, je to tady prima!
Středa 9.12.
To nám to le utíká! Probudili jsme se do krásného rána. Dopoledne jsme stihli hromadu věcí do školy a ještě bobovačku, než nám ten sníh roztaje úplně. V Ekobádání jsme zkoumali mraky a počasí, to můžeme dobře pozorovat i tady, protože po obědě začalo drobně pršet a pak i trochu sněžit. Počasí si také zaznamenáváme do deníčků. A protože to už umíme, píšeme to rovnou anglicky. Jen toho sněhu pořád ubývá, tak jsme si vyrobili nějaké sněhové vločky sami. Povedli se nám, co myslíte?
Čtvrtek 10.12.
Dneska nám sluníčko vynahrazuje předešlé dny plné mlhy.
Pátek 11.12.
Nabitý program pokračuje a ráno nás opět čekalo krásné počasí. Snažíme se stihnout vše, co máme v plánu a celkem se nám to daří, ale nejlepší zábava je rozhodně sníh. Stačí nám troška a je spousta zábavy. Ovšem teď večer padá nový, tak se těšíme, že se ráno vzbudíme do čistě bílého dne. Co jsme všechno zvládli vidíte na fotkách, dnes máme radost z vlastnoručně vyrobených kompasů.
Ještě jsme vám nenapsali, co čteme na dobrou noc, takže do doženeme teď. Andíci (tj. 2.A) čte knížku Zachráněná sovička a Bendíci (tj. 2.B) čte knížku Modrý Poťouch. Obě se moc líbí. Ahoj zítra!
Sobota 12.12.
Nááádherný den! Počasí se vydřilo ukázkově a tak jsme si to hodně užili. Po včerejší chumelenici bylo lopatování báječné. I když je sobota, zkoumali jsme nové věci v Ekobádání a taky oprášili některé z loňska. Je to tu moc prima, ale ten sníh, ten je prostě nej! A Káje M. všechno nejlepší k narozeninám!
Neděle 13.12.
Už jsme tu týden! Letos to utíká vážně rychle. Dneska bylo obzvláště nehezky, dopoledne mlha a déšť, pak se ochladilo a chumelilo. Radší jsme zůstali doma. Udělali jsme spoustu práce a užili si také hromadu zábavy. Vrcholem dne rozhodně byl pyžamovo maškarní bál. Nezapomněli jsme ani na to, že je 3. adventní neděle. S Luckama jsme oslavili svátek a Simončin včerejší ještě jednou :)
Pondělí 14.12.
Další krásný den. Dělali jsme toho spoustu, ale pořád platí, že užít si sněhu musíme i do zásoby. Dnes jsme vám vyfotili naše pokojíčky, abyste viděli, jak to tu máme krásné. Kdo má na dveřích sluníčko pořádníčka a kdo prasátko, to zkuste uhodnout sami. Brzy ahoj!
Úterý 15.12.
A je to! Dneska poslední pracovní listy, ještě trochu češtiny a matiky, nějaké sněhuláky a hlavně sbalit kufry. Autobusy budou přistaveny v cca 12:30, odjezd po naložení. Pojedeme podle ubytování, takže Andíci a Bendíci spolu. Mezi Svitavami a Letovicemi pošleme SMS. Tak zítra!
O vaše děti se v Krkonoších staraly paní učitelky Martina Marková, Alena Štěpánková, Hana Sedláková a Maria Šuhajová.
11 fotek, podzim 2015, 76 zobrazení
20. září 2015- 5.hod.
Probouzím se jak po 2-denní šichtě a mám běžet maraton…. .
Celý týden mě bolela levá achillovka, ale tajně jsem doufal, že když „budu hodný“ a nebudu ji zatěžovat a dám ji pohov, odvděčí se mi na závod bezbolestným průběhem- kdyby mě viděl Martin Šimák, řekl by mi: „vidíš Éňo, to je z toho , jak se neprotahuješ… ;-).
Otevírám dveře našeho luxusního bydlení a kdo to je proti mně ?
Vychází ze dvou pokojů Etiopská špička běžců a běžkyň , popřejemi si s úsměvy „Pěkný běh a hodně štěstí“ , vyfotíme se u výtahu a jedeme dolů, do recepce. Ve velkém zasedacím sálu se rozcvičují části elitních běžců, taky tam je nejměkčí koberec, co znám…. .
Možná nejvíc mě mrzelo, že nebudu mít tu dobrou ranní snídani v našem krásném hotelu, se všemi dobrotami, co mám rád… .na recepci na mě čekal balíček s vodou, jogurtem, houstičkami… .Taková malá ozdravovna….. Škoda. Tak dobrá snídaně bude v pondělí… .
Z psychického pláče gurmána mě na recepci dostala naše skupinka, Zoran a Roberto (ano další italský bratr ? ) zaveleli: „ jdeme !“ – a my vyrazili do ranních ulic Pekingu… .
No počasí- to je taky povídání na dlouho- v krátkosti : předchozí dny byly velmi teplé 29 stupńů, ale jasno, dnes ráno bylo cca 25 stupňů, ale takové „divné zataženo“. Zprvu jsem to uvítal , i moji kolegové, ale trochu mě zneklidňovalo, že to nebe je trochu dožluta (že by smog , nebo písek z pouště ? ?). Nicméně to chránilo před sluncem.
Odcházeje z hotelu se naše skupinka (z části tvořená běžci, těšící se na skvělý zážitek, pak ospalcemi jako já ;-)… .) začala přemísťovat k metru. Peking se probouzel. Na ulicích postávali party dělníků, kteří čekali na své stavbyvedoucí, aby mohli pracovat, pojízdná bistra na kolech n(ano takový ten zmrzlinářský vozík, jak jej známe) pekli palačinky a začínal den. Den pro všechny čínské maratonce nejdůležitější v tomto roce… . Je škoda, že se závod z původního termínu 18.10. přeložil na 20..září, na druhou stranu- co dělat,když podle „zlých jazyků“ měla zrovna Komunistická strany Číny sjezd, že…. .
A tak jsme šli na metro a opět , všude samé kontroly, i na přestupech , bezpečnostní rámy, zavazadla… .To samé i na Náměstí nebeského klidu…. . To vše (i když se to nezdá ) Ti z malého výletu na půl hodinu udělalo proces na hodinku a čtvrt… .
Jsme tady . Náměstí nebeského klidu. Všude spoustu běžců. Dnes zde běží 32.000 lidí, v Praze běřží maraton 6.000 lidí ???
Jste na největším náměstí na světě – 1 km čtvereční, na náměstí neslavném z roku 1989…. .Čím jste blíže startu a našemu přepychovému koridoru A, tím jse stres běžců ale i pořadatelů větší a větší…. .Ubývají i záchody…spíš se řeší záchody pro muže, pro holky nic moč.. . Pak se u koridoru D náhle zužuje průchod z cca 15m na 2m. Je to masakr, žena ne žena, všichni se tlačí, malé ženy pláčou- docela chápu ty ušlapané lidi při těch masových akcích..fakt se nedá moc dělat… . Ještě , že jsme VIP návštěva a jsme rychlí…. . Došli jsme do koridoru A- 15 minut před startem… .Lidi stojí před pojízdnou maringotkou a čekají na záchod, všude samé kontroly… . A mě se chce na záchod- asi ten 1,5gram C bylo hodně ?… . Potřebuji také na malou, policie ne policie , ploty ne ploty přelézám s Radkem Steklým vše a čůrám na památník velkého Ma-a… .Prase, rozumím, ale přece neumřu, ne ???
Přichází start-přesně v 7:30 hod místního času (našeho 1:30 SEČ). Achillovka je trochu bolestivá, ale v „rámci možností OK“, , spousty lidí, dvě široké startovní brány a,…… není čas: BĚŽÍME !
DOHODLI JSME SE S RADKEM STEKLÝM , ŽE POBĚŽÍME SPOLU – VŠICHNI VESMĚS MĚLI SVÉ PLÁNY, SNY, CÍLE
Dohodli jsme se s Radkem Steklým, že poběžíme spolu- všichni vesměs měli své plány, sny a cíle… .Můj cíl byl jasný a s Radkem s tím jsem přišel i k Radkovi, takže:
Doběhnout
Zkusit čas pod čtyři hodiny, pak okolo 3:30….a pak se uvidí, když to bude lepší… .
Radek chtěl běžet tak cca 3:30- 3:35hod. , já jsem to taky tak předpokládal, nicméně jsem mu řekl, že to nebudu v rámci zdravotního stavu příliš hrotit a uvidím , jak to půjde… .kdyžtak , že se opustíme… .
Vyběhli jsem – trochu pomalu na dlouhou šesti (osmi) proudou třídu (podotýkám v jednom směru) , okolo mauzolea velkého Maa a spousta běžců okolo Tebe. Prý běželo přes 32.000 lidí, my v čele. Mimochodem - co se týká tzv. „peacemakerů“- netušil jsem , jak budou značeni a na druhou stranu to pro mě nebylo podstatné…. . Na cca 3 km nás předběhnul první vodič na 3:30, přišlo mi , že běží docela rychle ale… budiž…. . třeba zpomalí… . Již na druhém kilometru jsem pocítil , že bych si docela rád došel na malou, Radek solidárně řekl, že počká- jo záchody , to byl zážitek: hlavně způsob řešení…. . Čekal jsem nějaké Toi-Toiky , ale pak jsem si říkal: kolik těch záchodů vlastně vůbec bude . A byly hooodně zajímavé – opravdu: běželi jste okolo osvěžovací nebo po 5 km občerstvovací stanice – vše bylo myslím velmi slušně zorganizované, celá tato „area“ byla dlouhá cca 150-200m. Mohli jste ochutnat banány, ionťák , vodu, cukr/sůl na křeče.. . No a většinou na konci na Vás čekal….. .mikrobus… FAKT . Doběhli jste k mikrobusu , vystoupali jste po schodech dovnitř a vykonali potřebu, zajímavé řešení… .
Na záchodě jsem se zastavil ještě na 5 a pak na 10.km- trochu jsem s tím znejistěl Radka, který si myslel, že 3:30-35 by nemusel stíhat… .Tak jsem se spolu po mém 3 (!) čůrání na 10kilometru rozloučili a každý běžel za sebe. Sraz jsme si dali v cíli, u Ptačího hnízda… .
Vůbec byla to zajímavá trasa: po startu jste běželi po široké třídě, cca 8,5km rovně a pak jste zatočili doprava…? . Pak následovalo několik nadjezdů, nájezdů na dálnici k letišti či kam, ale stále velmi široká silnice.
No- jak to vypadalo se mnou ? tak nic zas tak závratného – myslím, co se týká kvality jsem fakt neběžel- 10 km jsem měl mezičas cca 47: 10 a aniž bych řešil nějaký výsledný čas , tak jsem si řekl sám pro sebe: „Chlapče, dneska to nebude o nějakém super, času, pomalu zapomeň na 3:30 a DOBĚHNI TO A HLAVNĚ SI TEN MARATON UŽIJ !“
Dle toho jsem se začal dále řídit… . Půlmaraton jsem měl myslí 1:47, ale moc mě to nezajímalo (akorát jsem si říkal, jaká jsem „lemra“,když týden předtím běžím půlku v Ústí za 1:29 a nyný skoro o 20 minut pomaleji…. . No nic , to je život, nehroť to… .:-)
Diváci a prostředí okolo.
No- co k tomu říci…. Všude spousta lidí… . Skoro mě to připadalo , jak jsme kdysi v osmdesátých letech jako děti na základce jeli přes celou Prahu vítat našeho „bratra a soudruha Kim-Ir- Sena“. Tak tady všichni „stylově ukázněně“ stáli u koridorů (kde každých deset metrů stál z jedné strany voják, z druhé strany policista, oba s kamennými tvářemi) a „potichu fandili“ … .Odvážnější volalli : Tajo, Tajo !!!! jak jsme potom zjišťovali s mými souputníci, “tajo“ znamenalo něco jako přidej, dáš to , běž !
Pár lidí si s Tebou i pláclo, ale moc jich nebylo. Nejsou to takový Italové, co Ti fanaticky fandí celou cestu, i kdybys byl poslední…. .
A jací jsou vlastně čínští běžci?
…no… z mého pohledu…. Podobní nám, někdo lepší, někdo horší ? trošku možná chaotičtější než Češi, nicméně – a to se mi moc líbilo: JSOU ZAPÁLENÍ PRO VĚC ! A ŘEKL BYCH SKORO PRO VŠECHNO : PRO PRÁCI, ZÁBAVU, SPORT.. .
Co bylo zajímavého na trati ?
Třeba nám fandili čínské roztleskávačky , v krásných bílých úborech a to hned na několika místech , potkal jsem několik bosých běžců , kteří krásně probíhali celou trať , ale nejbrutálněkjší bylo, když jsem na cca 30 kilometru uslyšel za sebou hrozný hluk rádoby „reprodukované hudby“. Nevěřili by jste očím- předběhnul mě chlap s tranzistorákem za pasem . Normální retro tranzistorák, co nosili frájové v 70.letech v České republice a „honili frajerky“. To mě tak nakoplo, protože vedle toho hluku se fakt nedalo běžet, že jsem zrychlil… .
Ještě na 32 km jsem si říkal- víš co? Prdím na to a dojdu to , je to jen posledních deset kiláčků a už mě to fakt nebaví (stále nemohu pochopit takové ty sběrače maratonů, co běhají ročně 10 a více maratonů… . ). Fyzicky jsem na to byl dobře, achillovka bolela konstantně celý týden, ale byl jsem línej . Časový posun, málo odpočinku, mnoho práce z domova a starostí o syna, 28 stupňů, to vše se podpisovalo na daném výsledku… . Ale snažil jsem se z toho psychicky vybruslit a najít pozitiva ? : hele doběhneš, dostaneš pěknou medaili a MÁŠ UŽ TENHLE ROK KLID OD BĚHÁNÍ ! ?
…ALE BĚŽEL JSEM DÁL… . Pak si totiž řekneš: „Ty vo.e , to půjdeš hodinu a půl pěšky do cíle ??? To se na to můžu vys..t“ Na 35.km jsem se kouknul na čas a vidím, že bych to asi i mohl stihnout do cíle pod 4 hodiny , tak jsem si řekl: zaber , teď ta achillovka určitě vydrží ! a vydržela ?. Poslední 3 kilometry , kdy už jsme byli u Olympijského stadionu vedle Ptačího hnízda jsem běžel již za cca 4:30- 4:40.
Euforický poslední km- vyběhneš na pláň , všude spousty diváků a tady už se nikdo nebojí fandit, všichni se perfektně baví a vidím cíl – jo, je to tam 3:59:44.. .Stihnul jsem to… .
Procházím koridory , dostávám cca čtvrtkilovou krásnou medaili (je moc pěkná a tu nikomu nedám ;-) ), dostávám další věci… .Vše perfektně zorganizované !
V místě , ke nás čekají naše baťohy, tak se setkávám s naší „českou delegací“ většina z nás už doběhlo, nejlepší mužský čas máme 2:52, ženský má Zuzana Hofová 3:33:44 ( navíc v tento den slaví 30. Narozeniny, hezký dárek, ne ?).
Sedám a postupně lehám na prohřátý asfalt a odpočívám…. Mám to už za sebou, mám to už za sebou… . A teď už bude klid, pohoda, maximálně nějaký trénink a ČT Author Cup na kole a pak se uvidí… .
Přichází k nám Čínská televize a prosí nás o rozhovor… . Ještě , že neumím pořádně anglicky…. Odchytává jednoho z nás , my jej sleduje, uculujeme se a máme blbé poznámky… . Konečně se potkávám s Radkem- chlapec doběhl za 3:37, ztrátu se mnou už nedohnal ?… .
Pomalu odcházíme a hledáme nejbližší zastávku metra …. .Jo – prý je to kousek , tak 1,5km… .Achilovka začíná bolet, jde se mi blbě , už se těším, až budeme na pokoji a pak POHODA !
Na zítra mám slíbený celodenní pohodový výlet na Čínskou zeď…. . Už se těším !
218 fotek a 10 videí, 11.6.2014, 89 zobrazení
11.června 2014 se naše školička vydala do světa.Společně s kamarády se Slupské školky se rozjely vstříc Vranovskému zámku.Šikovné paní učitelky připravily dětem červená trička které si děti s jejich pomocí přikrášlily,aby byly lépe rozeznatelné a neztrácely se v davu.Kluci autíčkem a holčičky kočičkou.Moc jim slušely.
Zatím co si dítka sedíc v půlkruhu s paní ředitelkou osvěžují paměť jak se správně chovat v autobuse paní kuchařka s paní Keckovou každému dítku do baťůžku přibalí po svačince a pitíčku.Autobus čeká na malé výletníky u místní Jednoty.Řadíme se do dvojic chystajíce se k autobusu.Paní učitelka staví na silnici auta a děti cupitají držíc se za ruce ve dvojicích pěkně za sebou přes silnici.Už se na cestu autobusem moc těší.Každý usedá na volné místo,je nás víc jak polovina autobusu.Při cestě přibíráme i Slupskou školku.Dětem se cestování autobusem líbí,cesta ubíhá docela rychle.Měnící se kopcovitý ráz krajiny plný serpentýn nás ujišťuje,že se blížíme k cíli.Na velikém skalnatém kopci obrostlým keři i stromovím,nad řekou Dyjí se týčí Vranovský zámek.Pan řidič zastavuje přímo před zámkem.Děti za pomoci všech dospělých radostně vystupují a hromadí se na parkovišti,kde se třídí podle školiček-červená trička k nezaplacení :-D Procházíme zámeckou bránou která je zdobá erbem,po stranách týčící se hradby navádějí kudy jít.Dál vede cesta hradebními podloubími na malé a poté na veliké nádvoří.Uprostřed něj je bílá kašna ze které priští voda do všech stran.Samo sebou děti zvědavě nahlížejí přes okraj.“Tam je plno penízků,kdo je tam dal?“:oznamují a zároveň se ptají paní učitelky.“Penízky do kašny házejí lidé pro štěstí“:odpoví paní učitelka.“Ale my žádný nemáme“:ozve se z davu capartů.Pod zámeckými schody si děti sedají na lavičky a pouští se do svačinkového Brumíka kterého zapijejí pitíčkem vytaženým z batůžku.Na schodiště zámku přichází sám pan král s princem.Zvou nás do útrob zámku.Přicházíme do velikého sálu plného soch a překrásných maleb.Jsou zde nachystány řady židlí na které si dítka postupně sedají a pan král nás ještě jedou vítá.Následuje pohádka Jezerní královna.Je o tom jak pan král chce svého syna oženit z princeznou ze sousedního království.Jeho plány slyší služebná která má prince ráda i princ ji miluje.V lásce jim chce pomoci vodník z Jaroslavického rybníka který je kamarádem službné.O jejich přátelství nikdo nesmí vědět jelikož v tomto království je zákon,že vodní království a toto království se nemohou slučovat.Princezna s vedlejšího království opravdu přijede,ale princ má svoji milovanou služebnou a tak si z princezny dělá legraci a nabídne svému tatínkovi králi at si princeznu vezme sám.Vodník poradí služebné aby zašla do vodního království za jezerní královnou pro radu a řekne ji heslo,kterým se má u brány vodního království hlásit.Jenomže tak nešikovně,že je slyší i pricezna.Děti se zvedají a přemísťujeme se po točitém schodišti do zámeckého sklepení kde pohádka pokračuje.Právě jsme se ocitly ve vodním království..Zde jezerní královna vítá vodníka který ji vše vypráví.Mezi tím přichází služebná s prosbou o pomoc.Královna ji těší,at počká že čas ukáže.Jen co opustí bránu vodního království,zazní heslo:“kapr s Kaprštejna.“Vodník se diví jelikož nikomu jinému heslo přece neříkal.Strne překvapením když uvidí namyšlenou princeznu která se hrne jak zlá voda k jezerní královně a žádá o něco čím by lásku prince získala ona.Jezerní královna je dobrosrdečná tak ji podává konvičku s lektvarem.Nedočkavá princezna ani nepočká na radu jak lektvar použít a už peláší na zámek k princi.S ní se přesouváme i my.Dítka usedají a přichází král,princ,jezerní královna a přibíhá i princezna s tajemnou konvičkou.Dává princi napít a ten se mění v žabáka.Nad milým žabáčkem princezna ohrne nos jelikož takového prince nechce a odchází.Služebná přiběhne,políbí prince a ten je opět krásný jako dříve.Jenom že služebná si prince vzít nemůže protože to královský zákon nedovoluje.Jezerní královna králi poradí:“vy jste zákon vydal,můžete jej i zrušit!“Král vyskočí radostí a služebnou povíší.Vodník za pomoc dostane celou Vranovskou přehradu kde může vládnout všem rybám,…labutím,……a jak to v pohádkách bývá všechno zlé se v dobré obrátí.Dětičky sledují z otevřenými pusinkami.Na písničky tleskají……sál má velice dloooooouhou ozvěnu :-D Moc krásné představení.Na konec se ještě všichni s herci fotíme a pouštíme další nedočkavé dětské diváky kteří svačí na zámeckých schodech.I my usedáme do stínu zámeckého stavení abychom se na sluníčku neupekly a byly všichni pohromadě.Děti jdou za dohledu paní učitelek na záchod.Ostatní z batůžku vytahují velikou svačinu.Veliký namazaný chleba ze salámem.Všem se dělají boule za ušima s jakou chutí baští.Takový malí zámecký piknik.Některé děti si i přidávají :-D Po svačinkovém obědě se společně fotíme i se Slupskou školičkou.Skrze zámecké hrazení koukáme na všechnu tu krásu kolem a v udolíčku pod námi.Děti se diví:“proč jsou ty kameny támhle v tom okně?(ukazuji kapli posazenou na skále)Na co je tohle?(ze země široká trubka do které se usazuje dalekohled)Co je to za potok pod náma(ve skutečnosti široká řeka Dyje)?“Z té výšky je opravdu všechno maličké i domky jsou jak zápalkové krabičky… …..všichni ukazují silnici kterou jsme přijížděly.Žasnu.Tak malí a taková orientace.Pokochaly jsme se krásou zámku i okolí a v dlooooouhém štrůdlíku opouštíme hradní brány.Jdeme procházkou lesíkem k parkovišti pod zámkem.Stromy nám dělají stín.Je krásně,všichni nás zdraví i my zdravíme….pouštíme unaveného cyklistu který do kopce sotva popadá dech,ale šlape jako o život a ještě vypouští legrační slova k zdravícím dětem.Potkáváme další školky a paní učitelky kterým se velice líbí nápad červených triček….Na parkovišti na nás čeká už připravený autobus.Pan řidič dětem pouští na televizních obrazovkách pohádku.Autobus má i klimatizaci.Děti usedají,rozjíždíme se.Kolem poledne přijíždíme domů.Slupská školka jde na chvíli do naší školičky na přátelskou návštěvu.Po té děti ulehají do postýlek a nechávají si zdát nejkrásnější sny o nádherném dni plném nových zážitků a sní každý svoji pohádku……..
15 fotek a 1 video, prosinec 2015 až duben 2016, 11 785 zobrazení | cestování, dokumenty, klasická-fotografie, lidé, oslavy
Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...

Z naší nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
3 fotky, červenec 2010, 47 zobrazení
55 fotek, 11.1.2014, 71 zobrazení
13 fotek, září 2010, 21 zobrazení
5 fotek, 7.6.2007, 29 zobrazení
58 fotek, 20.5.2017, 16 zobrazení | cestování, krajina, kultura
Sobotní beskydské putování:
Bílá - Staré Hamry- Černá - Grúň - Súľov - Doroťanka - Konečná - Bobek - Bílá

https://mapy.cz/s/1FiAj
77 fotek, letos v červenci, 224 zobrazení
210 fotek a 15 videí, letos v červenci, 50 zobrazení
provětraly jme Berušku-ujetá vzdálenost cca 250 km
164 fotek a 1 video, letos v červnu, 42 zobrazení
18 fotek, letos v květnu, 12 zobrazení
88 fotek, letos v dubnu, 15 zobrazení
47 fotek, letos v dubnu, 161 zobrazení
z Bojkovic po zelené značce na Skalky,Hrádek Zuvačov,Nový Dvůr a dále po Červené hřebenové značce až na Pulčinky.S malou odbočkou na Vršatec.-)
6 fotek, 6.1.2017, 15 zobrazení