Vyhledávání

Hledat v

Alba

reklama
122 fotek, 5.11.2017, 108 zobrazení
11 fotek, 9.7.2017, 34 zobrazení
Čtvrtý závod během týdne pro naše borce...
42 fotek, červen až červenec 2017, 29 zobrazení
Retrojízda na ouřad, túra na vlak do BLA, upocené a promočené švihání v blízkém i "dalekém" okolí Černoce, Slópský lesní běh, megašvih Černoc-Sloup (330km/+4242m), dopink, Moravia švih, Nemojanská devítka, "naše" zvířátka, sóloprochajda na Macochu 2017.
141 fotek, 19.8.2017, 55 zobrazení
Branný běh proběhl jako každoročně v okolí Lesního divadla. I když to ještě ráno vypadalo, že budou "padat trakaře", nakonec se počasí umodřilo a ženy i muži tak mohli prokázat svůj um a znalosti, za což byli odměněni věcnými cenami, dřevěnými medailemi i diplomem a na závěr si upekli buřty a něo málo popili.. :)
5 videí, 28.7.2017, 115 zobrazení
Když koně běží po Planině.

Před pár lety jsem dostala poštou nevyžádaný vypracovaný horoskop, jak tak člověku občas přijdou nevyžádané tiskoviny, když neuváženě někde udá svou adresu. Ani to nebyl takový ten zábavný a nicneříkající, nýbrž se tvářil jako něco seriózního a byl poměrně obsáhlý a samozřejmě sliboval být po zaplacení drobného poplatku ještě mnohem obsáhlejší :-D. Dočetla jsem se například, že ve druhé polovině svého života budu žít v blahobytu, což mě naplnilo radostí, neboť obdržet dvě dobré zprávy v jedné kratičké větě se mně často nestává. Samozřejmě ta lepší z nich byla, že druhá polovina mého života je zatím někde v nedohlednu a přiznám se, že moje úsilí dosáhnout hmotného zabezpečení po této zprávě značně ochablo. Ale poslední dobou mívám občas podezření, že už v té druhé polovině neodvratně jsem. Místy se mám tak dobře, až sama sobě závidím.
Třeba právě:
Když koně běží po Planině.
Když můžu každý den pít průzračnou chladnou vodu ze studánky.
Když na zšeřelé lesní cestě potkám laň velkou jako kráva.
Když mlčky posedíme s pasáky, každý žvýkaje své stéblo trávy.
Když objevím na okraji louže stopy vlka, který se z ní napil.
Když sbírám byliny na louce provoněné mateřídouškou.
Když za večera praská oheň a dým z ohniště stoupá až někam tam, kde jsou Altair a Vega.
Když koně běží po Planině...
... mám zcela iracionální touhu uvěřit, že všechno dobře dopadne. Že jednou vstoupíme do světa mluvících skal a naslouchajících stromů, načerpáme moudrost z pramenů řek, matky Země se budeme s ostychem dotýkat bosou nohou, pohlédneme do očí vlka a uvidíme sebe.
335 fotek, 26.6.2017, 115 zobrazení
Minulý týden se obě naše třídy společně rozloučily se školním rokem. Během dopoledne děti absolvovaly cestu za pokladem, při společném rozloučení dostal každý pamětní lesní list a předškoláci drobné dárky. Po obědě a odpoledním odpočinku následovala Letní svatojánská slavnost, na kterou přibyli i naši rodiče. Ochutnali jsme spoustu dobrot, zahráli si divadlo, naučili se rozdělávat oheň různými způsoby a na závěr si opekli "hady", špekáčky, chleba nebo něco jiného u táboráku. POPRVÉ SE NÁS SEŠLO TOLIK NA JEDNOM MÍSTĚ A BYLO TO BÁJEČNÉ! UŽ TEĎ SE TĚŠÍME NA PŘÍŠTÍ ROK!
98 fotek, 21.8.2017, 953 zobrazení
Dnes ráno jsme vstávali o čtvrt hodinky dříve, abychom se důkladně připravili na start čtvrté etapy celotáborové hry, která nesla název „Ztraceni v Egyptě – Po stopách papyru mrtvých“.
Už na snídani se děti rozdělily do svých barev a v devět vyrážely první skupiny na tradiční hvězdicový pochod. Na děti čekaly dva okruhy v celkové délce devatenáct kilometrů.
Děti během celého dne prošly pět stanovišť - vykopávky, tekuté písky, stavba pyramid, lesní golf a faraonova lanová dráha.
Všechny oddíly barev se zdárně a bez úhony vrátily zpět do tábora.
Na večerním nástupu proběhlo slavnostní vyhodnocení olympijského klání, na kterém byly předány medaile těm nejlepším sportovcům. Tímto byla též ukončena táborová olympiáda.
Zítra nás čeká oddílový program dle uvážení našich skvělých oddílových vedoucích.
532 fotek, červen 2017, 128 zobrazení | děti
pobyt v přírodě RS BÍLÝ POTOK PODSMRKEM s paní učitelkou Lenkou Jeriovou, Marií Mauricovou a "doktorkou Zorkou Horkou - Jaruškou Bártkovou.
Fotografie z pobytu v přírodě Vám umožní nahlédnout co vše jsme za pět dnů zažili.
Pondělí: Ubytování vodníků do pokojů - kresby, vycházka lesem k vodopádům, lesní domečky pro skřítky. Soutěže v lese a plnění úkolů. Hastrmanská přehlídka s diskotékou.
Úterý: Stavby z písku, míčové hra, ping pong. Svíčková s knedlíkem - jídlo nám moc chutná a talíře odevzdáváme prázdné.Matematická soutěž v přírodě. Zdokonalujeme ještě domečky pro skřítky. Netradiční ochutnávka - připravujeme rybí pomazánku. Jě si stihneme zahrát s míčem.
Středa: Celodenní výlet do Hejnic, Lázní Libverda a obratně běžíme až na OBŘÍ SUD. Prohlídka mini ZOO. Koupili jsme mnoho dárečků a upomínkových předmětů. Cestu pěšky tam statečně zvládáme - 317 schodů a dalších 6 km pěšky zpět. Před večeří kreslíme i vybíráme si báseň na téma voda- vodník. Mnozí nevěří - ještě máme sílu si zahrát fotbal !
Čtrvrtek: Plnění úkolů - orientační běh s úkoly. Trénujeme lov ryb. Každý by mohl složit lodičku z papíru .... ale nemáme všihni stejně šikovné prsty. Někteří složí dokonce i parník - závidíme jim......protože pečlivá práce se projeví u pouštění lodček na potůčku. Soutěže družstev v běhu a již přímo běžíme na večeři - oblíbené dukátové buchtičky. Večer nám udělá radost hodnocení pobytu, ocenění úspěchu a také odměny. Veliký dík za vodnická trička - máme opravdu velikou radost.
Pátek: Balíme, uklízíme a vracíme se ještě naposledy do přírody na kytičkovou hru. Děkujeme za péči i dobrou stravu kuchaři, správci i panu majiteli. Čeká nás kus cesty na vlak - a už jedeme zpět k našim rodičům a sourozencům, babičkám a dědům...... Tak opět za rok???
Foto © Marie Mauricová
68 fotek, 10.4.2017, 97 zobrazení
Loni jsem se poprvé viděl za jarními divy do polabí, na stejné místo jako letos. Libický luh, jak už jméno napovídá, je lužní les. Tento na jaře vykvétá miliony bílých a růžových květů dymnivky duté (Corydalis cava) (méně často se pak dají nalézt opravdu sytě růžové a dokonce i bílé s růžovými okraji květů). na rozdíl od té loňské návštěvy, tato byla dříve a v podstatě je jen o dymnivkách - jiné zajímavosti jsem letos vyfotit nestihl. Na druhou stranu jsem přijel skoro o dva týdny dříve, takže jsem dymnivky zastihl v plném květu! Jde opravdu o jednu z nejkrásnějších lesních podívaných u nás během jara: Později jsou v této oblasti růžovo-bílé koberce dymnivek nahrazeny bíle kvetoucími koberci medvědího česneku.
125 fotek, 14.4.2017, 287 zobrazení | cestování
Během naší velikonoční expedice na Broumovsko jsme se na Velký pátek 14. dubna 2017 vydali do trochu odlehlého pohraničního zalesněného hřebenu Javořích hor, který se sklání na naši i polskou stranu. Túru jsme začali z polské osady Rybnica Lesna od horské chatě Andrzejowka v Gorach Suchych. Odtud jsme se vydali zpátky na české území k vrcholu Ruprechtického Špičáku (880 m), kde stojí volně přístupná rozhledna (5 km). Odměnou za výstup je zajímavý výhled především do polské části Javořích hor (Gory Suche) a podhůří. Odtud jsme pokračovali po modré hřebenovou cestou, která se trochu vlní podle toho, jak zdoláváme jednotlivé vrcholy, místy jdeme přímo po hranici. Postupně mijíme Široký vrch (840 m), Javorový vrch (777 m), Jedlový vrch (734 m), až dojdeme k chatě Vyhlídka v Janovičkách (14 km). Ještě téhož dne jsme navštívili Verneřice a Meziměstí.
61 fotek, červenec 2017, 23 zobrazení
18.7. nás Dupínek pozval k sobě na barák do Ho100mic,kde se s Lenkou královsky postaral o plnost našich bachorů.Já se vnutil už od pondělka a v úterý ráno dorazil Mistr Přeřezávač,alias Plecháč.Pustil se s Dupínkem do práce a já jim čepoval pivko a dělal pomocníka v lesním hospodářství.Dupínek posléze usoudil,že je čas krmě a věnoval se tomuto účelu.Během konzumace dorazili Knajpíno a Král Koňáků Vávrouš.Bohužel Miloň nemohl a nekňuba Hajzlík se neuměl vyjádřit,takže též nedorazil.Po gáblíku jsme vyrazili do Pivovarské hospůdky ne žejdlíky a kafrali.Večer už seděli na zahradě,pili jedli a žvanili.Ve středu jsme jeli na kolech do Všeradického pivovaru na košt a HAM HAM.Odpoledne nás opustil Knajpíno,neboť musel ve čtvrtek do pracovního procesu a my jsme během večera domlaskli soudek.Ve čtvrtek jsme šustili nach Hause a snad se za rok opět sejdeme.
Jinak Gott mit uns Ferda
12 fotek, 12.10.2017, 94 zobrazení | práce, události
Ve čtvrtek 12.10.2017 se 7 členů Jednotky SDH obce Záboří nad Labem na základě výzvy Policie ČR zúčastnilo vyhledávání pohřešované osoby - staršího muže z Vinařic, kterého rodina postrádala od dopoledních hodin téhož dne. Vyhledávání, do kterého se vedle několika policistů zapojilo více než 50 hasičů vybavených svítilnami a radiostanicemi z několika jednotek z území okresů Kolín a Kutná Hora začalo pod velením Policie ČR cca v 18.30 hodin prohledáváním lesního porostu mezi obcemi Vinařice, Záboří nad Labem a Bernardov pomocí pátrací rojnice. Pátrání znesnadňovala noční tma a mnohde hustý lesní porost. Ještě předtím po pohřešované osobě pátral ze vzduchu policejní vrtulník. Pozdě večer pak na místě zůstaly pouze dvě jednotky s místní znalostí, a to JPO Záboří nad Labem a JPO Týnec nad Labem, které v pozdních večerních hodinách propátraly cestu spojující Vinařice a Bernardov a dále cesty v okolí hájovny nedaleko Záboří nad Labem. Pátrání pokračovalo druhý den v pátek 13.10.2017 od 10.00 hodin. Opětovně se do něho zapojila i JPO Záboří nad Labem v počtu 5 členů, a to na základě výzvy operačního střediska HZS Středočeského kraje. Pohřešovanou osobu se za pomoci rodinných příslušníků podařilo během dopoledne nalézt, bohužel už nebyla mezi živými.
185 fotek, 25.7.2017, 40 zobrazení
V úterý jsme nechali kola odpočívat a vyrazili na pěší túru. Bylo hodně zataženo a vypadalo to na déšť. dokonce nás místní varovali, ať nikam nechodíme... Vyšli jsme z obce Postřekov a šli lesem a loukami do osady Pivoň. Na jižním okraji Pivoně je situován areál bývalého augustiniánského kláštera – jedné z nejcennějších nemovitých kulturních památek svého druhu na území České republiky. V době josefínských reforem byl však zrušen a přestavěn na zámek. Klášter byl během své historie vícekrát zpustošen a znovu obnoven. V současné době je z kláštera (zámku) zchátralý objekt, který prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Bylo tam docela pusto, tak jsme někteří vylezli po pracovním schodišti do chrámové věže... Pokračovali jsme přes Vranov a kousek mimo značku na zříceninu Starý Hernštejn a pak hřebenem Haltravy - Haltravský hřeben táhnoucí se mezi Caparticemi a Pivoní vytváří jihozápadní hradbu Chodska a ze svých severovýchodních úbočí nabízí krásné výhledy do vnitrozemí. Souvislé pásmo vrcholů je oddělené jen mělkými sedly a neklesá pod nadmořskou výšku 800 metrů. Rozsáhlý lesní komplex patří mezi ty nejcennější lesy v Plzeňském kraji a to především pro zachovalé, geneticky cenné listnaté porosty místy téměř pralesovitého charakteru... Nakonec jenom občas spadlo pár kapek, ušli jsme 22 km a bylo tam moc pěkně...
22 fotek, 21.5.2017, 57 zobrazení
CUTT Bílé Karpaty 20. 5. 2017
Vánoce 2016 byly ve znamení bláznivých rozhodnutí. První takové bylo, že na jaře zaběhnu půlmaraton a druhé, že určitě zvládnu nějaký ultratrail minimálně 30-ti kilometrový ;-)
Obojí už mám za sebou a můžu porovnávat: půlmaraton byl obrovská výzva, protože jsem si dala časový limit (povedlo se mi ho splnit s rezervou), ultratrail je spíše záležitost srdeční. Odjakživa jsem milovala kopce, hory a toulání po lese a v poslední době začínám být „závislá“ na běhu. No, a když to dám dohromady – vyjde zákonitě běhání v kopcích.
Kupodivu mi to nikdo nerozmluvil, naopak, Zdeňa mi rozepsal intenzivní trénink a dohlížel i na můj jídelníček. Ne mně bylo trénink dodržovat a pracovat na tom, aby mi závod nesabotovala hlava.
V pátek večer před závodem jsem byla pořád v klidu (ještě mi to asi nedocházelo), sbalila jsem si vše, co možná budu potřebovat a ještě pár drobností navíc – něco málo na sebe (hlavně, aby to ladilo :), dobré boty, běžecký batoh s vodním vakem, trochu hořčíku proti křečím a hlavně - toaletní papír (kdybych se z toho náhodou po…)
V sobotu jsme vstávali ve 4:30, dali malou snídani, zkontrolovali věcí a vyrazili jsme. V 7:00 už jsme byli ve Vápenkách zaregistrovaní a teprve se startovním číslem v ruce u kávy, jsem začala být nervózní, jestli jsem to nepřehnala, jestli na to mám…..
Naštěstí jsem neměla moc času na rozmýšlení, prostě jsme v 8:00 odstartovali a hned od startu jsme začali stoupat, sice jen mírně, ale zato dloooooouho, vlastně celých 5 km bylo do kopce. Nohy fungovaly skvěle, tepy nízké, měla jsem obrovskou chuť to pořádně rozběhnout, ale Zdeňa mně pořád brzdil, ať se neženu , že nás čeká ještě dost kilometrů – tak jsme klusali a popovídali si se Zuzkou z Pardubic. Prostě pohodový start.
Dalších asi 10 km jsme běželi na Slovensku, kde nás překvapily krásné lesní cestičky a minimální stoupání, takový odpočinkový a kochací výběh. Ale pohodička na 17. km brzy skončila, jeden špatný došlap a moje pravé koleno začalo tvrdit, že už nepoběží a pár dalších kilometrů jsem opravdu nemohla nazvat během – střídavě jsem popobíhala a chodila, Zdeňa trpělivě coural se mnou a podporoval mně. Chvíli mi bylo do breku, všechno skvěle fungovalo, nohy mně nebolely ani v kopcích, tepy byly ukázkově nízké, výborně se mi dýchalo, hlava chtěla běžet a nezastavit se …. Blbé koleno!!!!
Sjezdovkou na Myjavě jsme se vyškrábali k první občerstvovačce, ta byla luxusní – voda, ionťák, cola, nealko, ovoce, koláče, salám, olivy, hrozinky, čokolády a největší radost mi udělali gumoví medvědi – vitamíny dobré nálady (ty jsem si nabrala i na další cestu).Indiánem jsme se nakonec dostali na nejvyšší bod Velkou Javořinu, kde byla druhá občerstvovačka, pak už jsem nějak vykulhala poslední sjezdovku a čekalo nás posledních 9 km do cíle a všechny z kopce. Ještě chvíli trvalo, než jsem to koleno přesvědčila, že prostě poběžím, i když se mu to nelíbí. Jestli ho něco bolí, je to jeho problém…. Z kopců to byl spíš poskokový běh s odlehčováním pravé nohy, ale šlo to.
Nakonec jsme do cíle doběhli v čase 4:15:00 – což není úplně ostudné. Na závěr jsme v pramičce převeslovali malý rybníček tam a zpět a medaile byly naše.
A jak jsem napsala na začátku, je to srdeční záležitost, takže příští týden znovu 30 km v Beskydech…

(omlouváme se za kvalitu fotek, jsou z mobilu a dokonce některé za běhu :)
157 fotek, květen 2017, 113 zobrazení
Cerová vrchovina je severním výběžkem vulkanického maďarského pohoří Cserhát. Oblast se rozkládá na jih od slovenského města Fiľakovo u hranic s Maďarskem. Přestože zdejší vrcholy nedosahují nijak závratných výšek, dají výstupy na vrcholy vysoké 500 až 600 metrů, díky velké členitosti terénu, někdy pořádně zabrat. Nejvyšším vrcholem tohoto pohoří je Karanč s výškou 728 metrů.
Kontrastně působící tvary povrchu (mírně zvlněný terén, prudce se zdvihající kopce, mohutné tabulové vrchy) se vytvořily specifickým geologickým vývojem tohoto pohoří. V roce 1989 byla Cerová vrchovina vyhlášena Chráněnou krajinnou oblastí. Je vulkanického původu a je nejmladším pohořím na Slovensku, vznikalo během třetihor, trochu připomíná naše České středohoří.
Nejrozšířenějším horninovým typem Cerové vrchoviny jsou pískovce a prachovce z období mladších třetihor. Konec třetihor byl pak poznamenán sílící sopečnou činností. Do nejvyšší části zemské kůry se vylila andezitová láva (andezity jsou dnes předmětem těžby např. u Šiatorské Bukovinky). Na strukturních zlomech se pak na povrch dostaly další sopečné produkty, především čedič. Pozůstatkem této činnosti jsou pak lávové proudy a struskové kužele sopek (Ragáč) nebo kamenné vodopády (Šomoška).
Asi 63% plochy CHKO je pokryto listnatými lesy. Cerová vrchovina za svůj název vděčí dubům plstnatým, které jsou zvány cery. Cery pokrývají velkou část území CHKO. Vedle dubů tady však hojně rostou i habry, buky a některé další listnáče. V bylinném patře se objevují četné teplomilné rostlinné druhy. Původní lesy, které byly v minulosti odlesněné, se proměnily na pastviny, louky a ornou půdu. Na extrémních polohách: na suchých, jižních svazích se vytvořily stepi, na obvodu skalních výběžků a bradel zase vznikly lesostepi. Vrchovina má hustou říční síť, i když v létě část toků vysychá. Přirozené skalní stepi a travnaté stepi skýtají útočiště obrovskému množství chráněných živočišných i rostlinných druhů, četné druhy tady mají severní hranici svého rozšíření. Z ochranářského hlediska jsou mezi nejcennější území zařazena především teplomilná stanoviště a naopak močály a stanoviště kolem umělých vodních nádrží.
Na travnatých stepích roste koniklec luční a velkokvětý, zlatovous jižní, kavyl a len chlupatý olysalý. Ve vulkanické části území je to kosatec nízký a různobarvý. V dubových porostech roste hlaváček jarní, kohoutek věncový, žanovec měchýřník. Na loukách se hojně vyskytuje vstavač kukačka a nachový, ojediněle i střevíčník pantoflíček. Rozmanitost rostlinných druhů pak předurčuje pestrou druhovou diverzitu fauny. Mezi významné živočišné druhy patří tesařík alpský, roháč obecný, otakárek fenyklový, puštík obecný, holub doupňák, strakapoud prostřední a bělohřbetý, lejsek bělokrký, šoupálek krátkoprstý, vlha pestrá a další. Na lesostepních stanovištích se vyskytuje ještěrka obecná, zední a zelená, na pastvinách dudek chocholatý, skřivan lesní, ťuhýk obecný a sysel obecný. Na umělých vodních nádržích hnízdí potápka roháč a černokrká, polák chocholačka, bukáček malý a moták pochop, v okolí mokřadů se vyskytuje mlok skvrnitý.
Jelení, černá, mufloní a srnčí zvěř, z velkých šelem vzácně vlk, medvěd a rys.
89 fotek, 21.5.2017, 30 zobrazení | cestování, příroda
Rozhledna je postavena na Havlově hoře u obce Valtínov, měří 40,7 m a vyhlídková plošina je ve výšce 33,3 m. Jde o největší dřevěnou stavbu v naší republice.
A jak vznikl název této oblasti? Česká Kanada je původně propagační název pro oblast Jindřichohradecka. Jeho autorem byl v druhé polovině 20. let 20. století jindřichohradecký rodák Jaroslav Arnošt Trpák, pražský novinář, esejista a propagátor aktivního života v přírodě.
J. A. Trpák byl také velký jindřichohradecký patriot. V první polovině dvacátých let podnikl cestu po Severní Americe, během níž si uvědomil, že k nastartování turistického ruchu v jeho krásném rodném kraji je nezbytná promyšlená propagace. Po návratu do Československa viděl narůstající zájem o cestování do zahraničí. Tyto postřehy ho vedly k vytvoření exoticky znějícího názvu, kterým chtěl propagovat svůj rodný kraj. Vznikla Česká Kanada.
Přírodní park Česká Kanada kopíruje původní Trpákovu Českou Kanadu jen v malém rozsahu. Stávající přírodní park tak do svých hranic včlenil to nejzajímavější, co přírodní krásy severoamerické Kanady v určitém smyslu dodnes připomíná.
Dnešní Česká Kanada leží na východě Jihočeského kraje na česko-moravsko-rakouském pomezí, zhruba mezi městečky Nová Bystřice, Slavonice a Kunžak. Právě pro přírodní charakter krajiny, početné vodní hladiny a rozsáhlé lesní komplexy, i pro poněkud sychravější podnebný ráz, je tato oblast nazývána Českou Kanadou.
60 fotek, 24.4.2017, 118 zobrazení | cestování, krajina, makro, příroda
Do Buffala jsem se dostal v době, kdy už nebylo po sněhu ani památky, a lesní efemery již měly začít kvést. Jeden z mých prvních nepracovních cílů během mého půlročního působení na University at Buffalo bylo nalíézt a vyfotit jeden z amerických kandíků - druhů je po celém severoamerickém kontinentu několik a většina z nich je bílá nebo žlutá. Tím, na který jsem měl zálusk já, se stal druh Erythronium americanum subsp. americanum, jež se dá přeložit jako "kandík americký" (v angličtině má, jak je "zvykem" několik jmen: od obecného trout lily po specifičtější yellow trout lily či yellow dogtooth violet). Tento druh má ještě druhý poddruh Erythronium americanum subsp. harperi roste pouze ve státech Louisiana, Tennessee a Georgia.
Kandík Erythronium americanum je rostlina tvořící kolonie v lesnatém prostředí východního pobřeží Severní Ameriky. Ve svém areálů rozšíření jde široce rozšířený a vcelku běžný druh. Nevěděl jsem, jestli je její čas - brzy? pozdě? Po šmajdání po lese jsem nakonec na zemi nalezl listy, u kterých jsem si na 90% byl jistý, že musí patřit nějakému kandíku. Místní flóru neznám - 100% jistý jsem si být nemohl... Po květech ani památky. Ale naštěstí ani po plodech. Po dalším hledání jsem objevil první květy a dále v lese jich pak již bylo stovky - roztroušené, většinou jeden na několik metrů čtverečních. Absolutní většina rostlin nekvete - musí být 4-7 let staré, pak tvoří dva listy (mladé rostliny jen jeden) a květ. Kvést má v populaci přibližně 0,5% rostlin. 99% je nekvetoucích a s jedním listem. S rozdílem jednoho měsíce jsem tedy viděl kvést náš růžový kandík psí zub a místní žlutě kvetoucí druh. Schválně můžete porovnat... Který je hezčí? To snad ani nejde porovnat. Žlutě kvetoucí rostliny jsou přeci jen v tuto roční dobu běžnější a růžově kvetoucí kandík psí zub je příjemné zpestření...na druhou stranu, kandík se žlutými květy je pro nás z Evropy tak trochu exotika. Alespoň tedy ve volné přírodě...
149 fotek, 30.7.2017, 47 zobrazení
Poprvé ...

I se čtyřmi křížky na krku může být něco poprvé v životě. Coby dítko školou povinné jsem se v přírodovědě učil o Boubínském pralesu. Z Moravy se to jevilo jako daleký, nedostižný sen, který zůstal uložen desítky let hluboko v paměti. Z té jej vytáhla skutečnost, že původní plán na víkend plný tance noblesy a elegance se změnil na stát se může cokoliv. Ještě v pondělí svítila naděje alespoň na dva taneční dny ze čtyř. Zhasla další den kdy tanečnici na parkovišti nabořili auto. Ze Sněžky jsem se odhlásil a tak na řadu přišlo hledání jiné turistiky. Stále mě lákala Šumava maje nasledovaný seriál Police Modrava. Úvodní scenérie horizontu mě uchvátila natolik, že jsem se pídil po zajímavé turistice v tamních končinách. Prvně mi do oka padl kopec Kleť a hvězdárna, ale když jsem "zavadil" o Boubín s rozhlednou, bylo rozhodnuto. Auto z domova dopravené na tanec se šiklo, protože doprava tam je bez přesedání, ale zpět je to katastrofa. Na výpravě plnění dětských přání mě doprovodila Danka. Skvěle. Počasí vyšlo báječně a nebylo horko. Ve výšce 1300 m n.m. bylo prima frišno. Původně jsem si myslel, že napochoduji do pralesa kam to regulatorní pravidla dovolí, nacvakám fotky a zase půjdu. Dřevěný plot protáhl můj obličej a tak přišlo na řadu obcházení daného prostoru po naučné stezce. V tomto případě platí více je lépe. S Dankou jsme užívali báječný čas povídáním a zkoumáním všeho možného. Je špica mít na výpravě přírodovědně založeného člověka.

Cestou jsme potkali málo lidí a dvojici starších paní doprovázel nádherný motýl. Vyšli mi vstříc maje možnost fotit krásného neposedu. Na rozhledně se Danka překonala a vystoupala do její třetiny. Nahoře mě cvakla ochotná slečna a mladý borec s profi výbavou měnil skla na zrcadle a nasadil i polarizák, který já mám na digi permanentně. Ještě několik let a úchvatné výhledy začnou na části výhledu blokovat jehličnany. Při cestě z rozhledny jsme prošli pidikrajem pidikamenných pyramid kde jsme potkali dvě žabky (slečny cca 16-17 let). Jedna z nich nás ráda fotila podle toho jak jsem si to navymýšlel. U nich mě odhad nezklamal a obě svorně prohlašovaly, že se nerady fotí a už vůbec ne současně. Narážejíce na tento neduh desítky let jsem jim krátce, ale výstižně vysvětlil jak se věci mají s odstupem let. Jedna z nich hnedle na druhou (asi sestru?) dodala:"Pamatuješ jak jsme před měsícem hledali svoji společnou fotku? Marně!" Načež holky zapózovaly v kamenné záplavě a já pořídil jejich zrcadlem několik snímků. Nadšení doprovázené širokým úsměvem potvrdil, že jeden se fakt povedl. Suma sumárum to bylo prima zpestření dne za spokojenosti všech zúčastněných. Jestli dané fotky ocení jejich kluci netuším, ale příbuzenstvo včetně rodičů a hlavně prarodičů to dozajista uvítají.

Kdo projde kolem Boubínského pralesa svižným krokem, může naznat, že nic moc. Kdo objevuje a kochá se, je nadšen. Pro nás platilo "B je správně" a hodiny plynuly jako voda v nesčetných potůčcích. S koncem naučné stezky se den chýlil ke konci. Před námi byla ale ještě celá zpáteční cesta. Po třetí zatáčce vpravo kdy se prudké stoupání změnilo v ještě prudší jsem vybuchl smíchy, že to už fakt přestává být vtipný. Culící se Danka jen přidala do kroku a valili jsme dál. Hlad se změnil v ukrutný a vidina žvance nás "hrnula" do sebevětšího krpálu. Téma hovoru se točilo kolem tataráku, řízanu, či mému oblíbenému dietnímu jídlu - kachně se zelím a knedlí. Závěrečná stoupání po široké lesní cestě nás odměnila posledními, kochacími výhledy do kraje s varhánkovatým horizontem pln kopečků. Jeden pohled zvítězil. Dole v údolí byl vidět hotel Kristián - cíl cesty s vidinou mňamky. Trefili jsme se do večeře ubytovaných hostů, ale místo k sezení stále bylo. Šéf/hostinský kroužil několikrát okolo nás (ubytovaní měli přednost) až nakonec přišla naše objednávka. Příjemné překvápko bylo, že jídlo bylo takřka v cuku letu. Šéf s tabletem ani nemusel do blízké kuchyně, vše zajišťovala elektronika a bezdrátová komunikace. Dvojici kmitajících číšníků doplňovaly dvě pěkné slečny. Všichni včetně šéfa přelétali jak včelky od jednoho stolu ke druhému zajišťující potřeby hostů. Zde jsem se poprvé setkal se sklenicí mající dvojité stěny a kulaté dno - viz foto na rajčeti. V zimě výhoda, v létě čaj nestihl schládnout ani po spořádání 1/4 kačeny. Jídlo vynikající vřele doporučuji. Nočním, zrychleným přesunem do hlavního města zbývala hoďka do zavření metra.

Co na závěr? Seznam přání je kratší o další položku neuvěřitelně kouzelným způsobem. :-) Děkuji Dance za super společnost.

P.S.
Film a seriál zmíněný během putování:
https://www.csfd.cz/film/355147-divocina/prehled/

https://www.csfd.cz/film/221183-jmenuju-se-earl/prehled
64 fotek, červenec 2017, 60 zobrazení
(keltské slovo Gabréta neboli Pohoří kozorožců je nejstarší jméno Šumavy )

ŠUMAVAVTICHU srpen2017
Týden sezení a chození v mlčení , bdělé pozornosti a ztišení. Týden meditace/ kontemplace na 200 let staré chalupě na samotě u lesa blízko Dešenic, který vedl Elva Frouz a Katka Slabová. Skvěle se doplnovali. Bylo nás i s nimi jen osm, což bylo moc fajn. Elva s Katkou se střídali v tom, kdo povede meditaci a kdo má na starost vaření a ohřátí vody v lázni. Chalupa po Němcích, Elvův táta s přáteli trempy ji koupili snad uz v 60.letech a moc to nemodernizovali, jen tam udělali spoustu paland aby se tam vešly všechny jejich rodiny. Nevede tam elektřina, solarni panel stačí jen na takove slabé osvetleni. Nádherná stará cihlová podlaha v kuchyni, ze které jsme vystěhovali stůl a židle a stala se z ní meditačni mistnost. Bylo pěkné počasi, tak jsme mohli snídat a večeřet venku za domem , pod pergolou porostlou révou. Většinu dne jsme chodili po horách. Ráno a večer se pár hodin meditovalo vsedě, resp. vpolosedě na klekačkách. Nádherné ticho, přes den jsme slyšeli jen cvrčky na louce a v noci potok, protože nejbližší vesnice i silnice je několik kilometrů daleko.

Chodit po louce naboso v rose
hřát se v prvních paprscích slunce
jen dýchat
sedět
kráčet
jíst
usínat
a probouzet se v tichu
naslouchat svému dechu
slyšet cvrčky
občas plaché šramocení myšky v koutě kuchyně
učit se být teď a tady
nemuset nic
občas ochutnat kapku věčné radosti .

PRÁŠILY srpen2017
Pak jsme v chození v tichu pokračovali jen ve dvou s Alenkou další týden individuálně. Bydleli jsme v roubeném panském domě ,,doktorhausu" z r.1777, nejstarším zachovalém domě v Prášilech . A protože jsme s Alenkou bydleli v Prášilech a chodili po stejných místech jako kdysi v 30.letech Josef Váchal, přidávám několik nádherných úryvků z Váchalovy podivuhodné knihy Šumava umírající a romantická : ,,V těchto končinách bloudil jsem se svojí přítelkyní malířkou M. Bylo 8. září, pouť v hauswalderské kapli: mimo bud s perníkem stály tam dva vozy s hlávkovým Zelím, stůl se svatými obrázky a dost. Lidí hodně a stále ještě přicházeli ze všech stran lesními pěšinami, lidé hodlerovského typu, bez volat sic, avšak s maultuchy na ústech. Dali jsme se černou bahnitou stezkou, po níž nejvíce lidí přicházelo. Cesta vedla kol bahnitých lokáčů, poloslatí a mrtvých kalužin, s oázami Černých jalovců uprostřed plavuní a kapradě stojících, později obcházeli již četnými svými odbočkami a rameny lučiny a plesa vznikajícího tam potoka Stillseifenského. Po nějaké době stezka se ztratila nadobro: sem tam jen jakýs v houstnoucím hvozdu průsek jsme znamenali co cestu, po tlejícím mechu a hnijící trávě houpavou, s dnem slizké černé rašeliny, zabloudili jsme tu během dvou hodin dokonale..."

,,Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším."

,,..Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je tklivá příroda stále více, řekl bych však, že čistší, a jako křesťan po zpovědi. Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí. Zdá se ve vzpomínkách již jen tráviti zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé niti pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin. Běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kdejaký prostor, a prosáknuta démanty rosných krůpějí, purpur tlumí i červeň plavuní, osladičů i malinišť. 0živí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta.
Mnoho však je ještě překrásných zářijových dnů! Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrosti přímo bezednou. Jaké barvy hrají po vysokých trávách, od světlých bohatých škál až k lomenostem jívy a kleče, tratících se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu - až k ostrosti hýřícího, podzimem zbarveného listí, v hroznech jeřábů plá růžové, ladné světlo do stínů sytě bronzových.
Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten. Vichr..." O knize a jejich nádherných barevných dřevorytech http://www.vachal.cz/sumava.html
33 fotek, 29.7.2016, 70 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, krajina, kultura
Bismarckova rozhledna nebo též rozhledna Háj u Aše se tyčí na vrchu Háj v české části pahorkatiny Smrčiny, asi 1 km severovýchodně nad městem Aš v Ašském výběžku.
V 60. letech 19. století vybudovali ašští nadšenci v čele s Jiřím Ungerem na původně holém a nevzhledném kopci odpočinkovou zónu s lesním parkem, který se stal chloubou Ašska. První záměr postavit zde i rozhlednu se objevil v roce 1874, ale ani přes finanční podporu města Aše se během následujících dvaceti let nepodařilo získat dostatečné množství finančních prostředků. Situace se však změnila v roce 1895 u příležitosti 80. narozenin prvního německého kancléře Otto von Bismarcka. V roce 1898 byl založen Výbor pro výstavbu rozhledny, jehož předsedou byl starosta Emil Schindler a na jehož činnosti se podíleli i členové dalších spolků (Německý a rakouský spolek alpinistů, spolek pěstitelů a zkrašlovatelů, Svaz Němců v Čechách). Členové výboru vyzvali občany Aše, aby přispěli na výstavbu rozhledny, která měla být pojmenována po uctívaném německém kancléři. Brzy se podařilo shromáždit dostatečné prostředky a byl osloven německý architekt Wilhelm Kreis, který byl označován jako otec Bismarckových sloupů a jehož návrh Bismarckova sloupu Götterdämmerung (Soumrak bohů) byl vyznamenán 1. cenou asociace německých studentů a až do roku 1911 byl použit celkem 47×. Kreis předložil celkem dva návrhy, ale oba byly zamítnuty. Teprve třetí návrh, který se od tradičního pojetí Bismarckových sloupů lišil, byl jednomyslně schválen. Tento návrh získal v roce 1901na umělecké výstavě v Drážďanech zlatou medaili. Stavbou byl v srpnu 1902 pověřen ašský stavební mistr Ernst Hausner, stavbyvedoucím byl polír Johannes Hörer ze Steinpöhl. Stavba byla zahájena 22. září 1902, základní kámen byl položen 18. října téhož roku. Hrubá stavba byla dokončena v říjnu 1903 a první návštěvníci si mohli rozhlednu prohlédnout a vystoupat nahoru 25. prosince po zaplacení 10 haléřů. Rozhledna byla slavnostně otevřena 19. června 1904. Náklady na stavbu činily 58 967 rakouských korun a spotřebovalo se 666 m3 žulovýchkvádrů, 65 000 cihel, 58 vagónů vápna a tři vagóny cementu. Rozhledna je 34 m vysoká a její základna má čtvercový půdorys o rozměru 6,7 × 6,7 m. V roce 1913 byl u vedlejšího vchodu umístěn bronzový reliéf Bismarcka od Albrechta Gerolda st., který byl spolu s ostatními zmínkami o Bismarckovi odstraněn po roce 1945.
Současnost: V roce 2004 byly vykáceny stromy, které bránily ve výhledu, a rozhledna opět začala plnit svoji funkci. Majitelem rozhledny je město Aš. V roce 2010 byl pod rozhlednou na vrchu Háj vybudován nový sportovní areál. V roce 2013 proběhla rekonstrukce interiéru a exteriéru rozhledny.
Zdroje a bližší info: http://www.info-as.cz/bismarckova-rozhledna a https://cs.wikipedia.org/wiki/Bismarckova_rozhledna_(H%C3%A1j)

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron