Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 7 536 výsledků (0,1326 sekund)

reklama
21 fotek, 12.5.2018, 31 zobrazení | kultura, oslavy, vesnice, zábava, zvířata
211 fotek, srpen 2017, 272 zobrazení | kultura, lidé, práce, vesnice
Hody bez máje dotažené koňmi by nebyly takže chasa vyrazila směr Ždánice a jednu přivezla. Díky také Šárce Foretníkové za ozdobení máje znakem obce.
Hody videem https://youtu.be/Iyp1ItQmZdA
87 fotek, 27.5.2012, 640 zobrazení
Necelý měsíc utekl jako voda v říčce Bělé a už jsem zde zase. A kde? Na parkovišti v ulici Dukelská vedle zařízení Betany, kde stojí třicet metrů dlouhý máj dobrovolných hasičů SDH Boskovice II Mazurie. A ten by měl dnes padnout. „Tak se zde moc dlouho neohřál,“ říkal jsem si, když jsem stál v neděli 27. května přímo u nabarveného mohutného kmene a vyvracel si hlavu, abych se ještě naposledy podíval na věnec a pořídil několik památečních snímků. Z rozjímání mě vytrhli lidé přicházející zhlédnout smutný konec máje a také hasiči se sekerami, lany a motorovou pilou. Za chvíli přijela na horském kole i místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková s manželem: „Podíváme se, až ten krasavec padne a pak musíme hned do Bořitova na akci tamní jednoty Orel.“ Mezitím se František Konečný za vydatné pomoci kolegů nasoukal do lezeckého postroje a za hlasitého povzbuzování vylezl asi do půli kmene, kde uvázal dvě lana. Ta by měla zajistit, že máj padne do předem určeného a kolíkem označeného místa. Jakmile tak učinil a slezl, přišla na řadu dvoumužná ruční pila, sekera a ocelový klín. Hasiči si počínali jako správní dřevorubci. Tahy pilou se střídaly s přesnými ranami sekerou. „Šmarjááá, co ten zde dělá,“ nechápavě si říkali hasiči, když mě spatřili, jak se snažím udělat detailní snímek zářezu a záseků z několika centimetrů. „Já hned zmizím, nenechám se padajícím kmenem zmrzačit,“ pravil jsem, téměř vleže zmáčknul spoušť a rychle se uklidil do uctivé vzdálenosti. Můžete zatáhnout,“ zvolali na své kamarády u lan a mohutný máj se pomalu za zapraskání dřeva, tupého bouchnutí a rozvíření prachu poroučel k zemi. Chlapi to zvládli, kolík minuli jen o půl metru. Výkon hasičů byl odměněn potleskem početného publika. Přihlížejících se sešlo více než při stavění. Zřejmě mnozí tenkrát prvního května dali přednost Běhu za sedmizubým hřebenem a byli na náměstí, kde probíhala kulturní vystoupení. Ke svalenému máji se seběhly děti, což pro ně byla atrakce. A nastal boj o nějakou trofej z věnce. Žárovky většinou nevydržely. Některé se sice jako zázrakem nerozbily, ale uvnitř skleněné baňky se mohutným nárazem utrhlo vlákno, tak byly stejně na vyhození. Zbývalo ještě uklidit prostranství, zakrátit kmen, aby nezavazel na cestě a pak se již všichni odebrali na nedaleké výletiště, kde se rozběhlo tradiční zábavné odpoledne. Byla neděle, hezké teplé počasí, tak se sešlo lidí dost. Děti obsadily v rohu pískoviště, zatímco rodiče se věnovali družné zábavě při živé hudbě, pečených makrelách a dobrém pivečku. Já jsem si sedl do klubovny a s místostarostou SDH Boskovice II Mazurie Aloisem Šunkou jsme při probírání starých zažloutlých fotografií zavzpomínali na dávno minulá poválečná kácení máje: „První se konalo v roce 1947. Krojovaný průvod vyšel od Horákovy továrny, pokračoval dnešní Lidickou ulicí, Sokolskou, kolem nádraží, Komenského, přes Masarykovo náměstí, Sušilovou až do Červené zahrady. Na konci průvodu jelo asi dvacet alegorických vozů tažených koňmi. Což tehdy nebyl problém. V každé druhé chalupě koně měli, tak to bylo jednoduché zařídit. Výzdoba byla nápaditá, třeba na jednom voze byl namontován funkční kolotoč pro děti. Na jiném zase velké čapí hnízdo, do něhož se naskládaly malé děti a paní Mikulová v kroji babičky jim cestou četla pohádky. Další kácení májů nebyla již tak veselá. Přišla padesátá léta, mnohá nařízení a zákazy. Celý program musel být schvalován předem na úřadech a to pořadatele odradilo. Kácení máje se tenkrát omezilo jen na taneční zábavu. Bez krojů a bez průvodu. V roce 1957 se podařila věc nevídaná. Starší Mazuráci začali připravovat kácení s plnou parádou. Pod vedením Dáši Henkové nacvičili Českou besedu. Zapůjčily se kroje, ženy nastudovaly Moravskou besedu. Mládež oblékla kroje kyjovské. V čele průvodu šli Marta Konečná a Pepa Janík s májkou. Celá nádhera pochodovala městem za doprovodu hudby. Lidé lemující chodníky se k průvodu přidávali a tak všichni došli až na Bělou, kde následoval program. K tanci a poslechu hrála lidová muzika Karla Henka. O rok později se vše opakovalo, v čele průvodu šla Hana Pavlová a Josef Šmétka. Celou parádu pokazil silný liják. Účinkující zachránili kroje v kostele, který pohotově otevřel pan Ladislav Zemánek. Krojované kácení máje bylo v roce 1959 poslední. Půjčování krojů bylo nákladné. V dalších létech bylo kácení máje bez průvodu. Na výletišti v Červené zahradě se však vždy připravil nějaký program. Humorné scénky, legrační módní přehlídky. V té době se na Západě začal tančit rokenrol a v tomto duchu se jedno kácení odehrávalo. „Američané“ přijeli ve staré káře na dřevoplyn a předvedli tehdy módní tanec. Všichni kolem se náramně bavili a řvali smíchy. Dnes by sotva někdo dokázal zorganizovat takové veselí. Později se prostor pro mazurácké zábavy kvůli výstavbě mateřské školy a pak i Azylového domu zmenšil a hasiči přišli o klubovnu. I přesto se vzchopili, vybudovali svépomocí novou a opět stavějí své vysoké máje. Ty každý rok v květnu vítají barevnými stuhami návštěvníky Boskovic a po setmění jim věnec svítí na cestu. Mazurácká hymna končí slovy: Mazurák ten nezahyne. A já tomu pevně věřím,“ dodal na závěr místostarosta SDH Boskovice II Mazurie pan Alois Šunka.
A mě při prohlížení množství dobových fotografií Boskovic napadlo: „Což tak někde uspořádat podobnou výstavu, jaká byla nedávno otevřena v Galerii Zwicker na Plačkově ulici v v židovské čtvrti, tentokrát z křesťanské části města.“
Více: http://hasici-mazurie.wz.cz/
11 fotek, červenec 2014, 132 zobrazení | cestování, krajina, příroda, země, zvířata
.
Islandský kůň

Na Islandu byste chovatele těchto koní urazili, kdybyste mluvili o ponících – tady je považují za koně, protože bez problémů unesou dospělého jezdce. Koně, kteří jsou odvezeni z Islandu, se již nikdy nemohou vrátit – je to opatření, které má zabránit zavlečení různých chorob, které sužují chovy koní ve světě.

Mají jisté chody i v náročném terénu, trénovaní koně předvádějí pět chodů – krok (fetgangur), klus (brokk), rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu – pomalý (tölt) a rychlý dostihový (pas). Tölt lze popsat jako čtyřtaktní rychlý mimochod, při kterém koně dosahují velké rychlosti, pro jezdce je však mimořádně pohodlný (jezdec není nucen k poskakování v sedle). Tento speciální chod se vyvinul při chůzi v neschůdném terénu – v bažinách a močálech či na zledovatělých sněhových polích.

Jak takový čtyřtaktní mimochod vypadá, můžete vidět na následujícím videu
http://www.youtube.com/watch?v=mtSw2GPWQ10

Pravděpodobně jsou potomky koní norských a keltských nájezdníků. V době osídlení islandu Vikingy (v 9. až 10. století) se sem pravděpodobně dostalo chovné stádo budoucích islandských koní. O čistotu chovu se postaral islandský sněm Althing, který prosadil zákaz dovozu jiných koní. Po dobu dalších 1 000 let tedy nebyl na ostrov dovezen žádný jiný kůň, proto jde o čistou formu typického nordického koně. Islanďané milují dostihy koní. Běhá se na mnoha místech od dubna do června, rovinné dostihy se běhají ve vzdálenosti 300 až 1 500 metrů, dále zde mají ve velké oblibě dostihy klusáků pod sedlem. Šlechtění začalo ve Skagafjöfduru, známé chovatelské oblasti, v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní). Prvotním kritériem chovatelů byla kvalita chovu, do chovu byli přednostně zařazováni koně se všemi pěti typy chodů.

V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma – začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím.

Kohoutková výška se pohybuje mezi 121 až 134 cm. Má tvrdá kopyta, která nevyžadují kování. Mají bohatou škálu všech barev, atraktivní jsou ryzáci se světlou hřívou, strakoši, bělouši. Před drsným podnebím je chrání hustá dvouvrstvá zimní srst a dvojitá hříva, která v zimě chrání před mrazem a v létě před hmyzem a spadá na obě strany krku. Jsou nenároční na ustájení či pastvu, jen v tuhých zimách jsou stáda přikrmována, a v nouzi prý nepohrdnou ani slanečky.
Islandští koně jsou velmi charakterní, jsou velmi spokojení, pokud mohou žít ve stádě. Ve vztahu s člověkem jsou velmi komunikativní, drsný život v přírodě u nich vytříbil pudy. Jsou to koně velmi inteligentní, bez toho by nemohli v drsných podmínkách přežít.

Na Islandu se používají jako koně jezdečtí – pro turisty je to jedinečná možnost, jak vidět ostrov ze sedla. Mnoho práce vykonávají také jako soumaři, nosí různé náklady, a dříve to byl i zdroj masa.

Jakmile se tito koně převezou ze své domoviny, mohou trpět různými kožními problémy, protože je v Evropě velmi sužuje hmyz.

Text je citován z tohoto zdroje:
http://www.ifauna.cz/kone/clanky/r/detail/6127/islandsky-kun/
69 fotek, 28.8.2015, 401 zobrazení | koníčky, krajina, příroda, rodina-přátelé
Stoupám v posledním hanku pod Žabím plesem. Poslední serpentina, všichni se dívají doprava na svah Kopek, myslíce , že jsou to Rysy, kam chtějí vystoupat. Můj pohled uhýbá doleva. Cíl není příliš daleko. Obrovský kámen s obrysem desky asi dvacet metrů od značky. Říká se mu Wachterka. Většina kolemjdoucích si jej ani nevšimne. Kráčí kolem historie a neví. Ale pojďme dál, sem se ještě vrátíme.
Po pár metrech přecházíme morénu a otvírá se malebný pohled na Žabí pleso. Snad útes , který je uprostřed plesa , který někomu připomíná žábu , mu dal jméno. Žabí pleso. Nad ním jde vidět serpentinovitý chodník , na kterém většina procházejících sleduje zástup stoupající chatě pod Rysmi –Viktorovu Slobodnému království Rysy. Horolezci a znalci říkají této chatě Váha, podle blízkého sedla. Kdo pohlédne na opačnou stranu uvidí Voliu vežu, Volovec Mengusovský, hřeben Bašt. Někdo si všimne i skalnatého trojuhelníkového štítu mezi Rysmi a Žabí veží. Horolezci jej znají. Je to 2291m.n.m vysoký Žabí kůň. Legendární vrchol Tater. Jeden z posledních vrcholů dosažených v Tatrách. Tak jako Alpy měly svůj Matterhorn, tak Tatry mají Žabího koně.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století , byly v Tatrách dostupovány vrcholy tatranských štítů jeden po druhém. Žabí kůň dlouho zůstával díky své nenápadné výšce v pozadí. Ale nebylo to jen díky, tomu , že zanikal mezi Rysmi a Žabí veží. Bylo to i díky jeho plotnovitým stěnám , těžkému hřebeni a nepřístupnému Žabím sedlu. V září 1905 se známý zakopanský vůdce Klimek Bachleda ,při pokusu o přechod hřebene Tater , dostal před Žabího koně, na místo v hřebeni Rysů, ze kterého se dnes slaňuje do Žabího sedla a kterému se říká Žabí balkon. Uviděl pod sebou ostří skalního hřebene vedoucího k nejbližšímu vrcholu. Tehdy prohlásil“takový se ještě nenarodil, kdo by toto vylezl“. Ovšem říká se „doma není nikdo prorokem“ i on se mýlil.
O pár dnů později dorazil do Tater mnichovský horolezec Simon Häberlein se svými přáteli z tehdejšího Breslau(dnes Vratislav, Wroclav) Kathe a Maxem Bröskeovýmí. Ubytovali se na Majlathově chatě na Popradském plese. Häberlein i manželé Bröskeovi měli už značné zkušenosti z Dolomit, a teď je čekali Tatry. 11.září 1905 podnikali výstupy v oblasti Mengusovských štítů a Volího chrbátu, při sestupu si všimli ostré skalní věže , která jim připomínala věž Delago ze skupiny Vajolet v Dolomitech. U podnikavých lidí čin následuje rychle. Druhý den 12.9.1905 stáli Simon Häberlein a Kathe Bröskeová na skalním vrcholu, který pojmenovali, právem prvovýstupce- Simonturme. Max Bröske měl při výstupu problémy se zraněným svalem na noze a dvojici počkal na policích pod Vyšným Žabím sedlem. Byla to přelomová cesta v Tatrách. Do té doby se vrcholy v Tatrách dostupovaly hřebeny, a toto bylo první stěnové lezení v Tatrách. Své tatranské výstupy popsal Simon Häberlein ve článku „ Fünf Tage in der Hohe Tatra , který vyšel v Jahrbuchu 1906 UKV(Ungarische Karpatverein).
Obtížnost cesty byla v té době v Tatrách výjimečná, ale již další rok ji přelezli polští horolezci. Nejprve Janus Chmielowski v doprovodu průvodců - Klimka Bachledy a Wojciecha Tylki Suleje udělali první polský průstup. Ano , po tomto Tylko Sulejovi je pojmenována Tylkova věžička a štrbina, v bočním hřebeni Žabí veže, která se používá na přechod mezi Volí veží a a Žabím koněm. A dne 21. srpna 1906 na vrcholu Žabího koně stál Zygmundt Klemensiewicz, Roman Kordys a Jerzy Maslanka. Při výstupu ještě našli smyčky a kroužky, které zde zanechal Häberlein s Kathe Broskeovou. O tomto průstupu je zachován popis v Taterniku 5/1907. Na vrcholu našli zápis prvovýstupců. Klemensewicz o tomto výstupu píše:“ při cestě nahoru jsem postupně došel k přesvědčení, že Žabí kůň, je nepochybně jedním z nejtěžších vrcholů v Tatrách i když popis jeho dobyvatele je poněkud přehnaný“.
Mezi horolezci proslavený východní hřeben, zvaný také“horolezecká maturita“, byl přelezen o necelé dva roky později, 5.srpna 1907 , nám už známými Zikmundtem Klemensewiczem a Romanem Kordysem v doprovodu Alexandra Znamieckeho. Našli cestu tak že slanili z Žabího balkonu v hřebeni Rysů, do Žabího sedla a dále postupovali po ostrém hřebeni. Z vrcholu slanili směrem na západ a sestoupili do Vyšného Žabího sedla. Byl to první traverz Žabího koně. Klemensewicz tuto cestu hodnotí :“Neslýchaně efektní, jedinečná, není tak těžká jako obvyklá cesta (Häberleinova), expozice je ale daleko větší.
Tento hřeben také dal vrcholu název. Po ostrém hřebeni někteří lezli obkročmo jako na koni, proto – kůň. Tak vznikla část názvu vrcholu. To že je kůň Žabí má dvě varianty. Jedna je ta že Z. Klemensewicz si všiml, že tvar vrcholu připomíná žábu a druhá je ta , že se tak vrchol pojmenoval po tom , že byl nad Žabím plesem, a název vznikl , jak je uvedeno již dříve , od útesu v plese. Häberleinův název vrcholu Simonturme, kterýmu dal právem prvovýstupce, se do dnešní doby udržel v maďarštině a němčině. .
Jen několik dnů po výstupu Klemensewiczova družstva východním hřebenem ,se Žabí kůň stal dějištěm prvního horolezeckého smrtelného úrazu v Tatrách . 8.srpna 1907 se rozhodli zdolat Žabího koně Häberleinovou cestou madarští lezci K.L.Horn, Jenö Serenyi a Jenö Wachter. Když došli pod stěnu, tak ve v cestě již byl známý polský horolezec prof.Ignacy Król s přáteli Kochaňskim a Firgankem. Maďarské družstvo se s Poláky setkalo na vrcholu a společně slaňovali směrem na Vyšné žabí sedlo. Slanění založili do staré smyčky , kterou tam zanechalo Klemensowiczovo družstvo tři dny před tím. První slaňovali Kochaňski a Firganek, Król je jistil. Po nich následoval Horn a Serenyi. Wachter , který šel z maďarské trojice poslední, odmítl Królovu nabídku na jištění a začal slaňovat. Jeho přátelé, kteří již slanili, za chvíli jen zaslechli Wachterův výkřik v maďarštině „jaj, kötél - ach, lano“. Pak už následoval pád, následek prasklé slaňovací smyčky. Jak se píše v Taterniku z 15. září 1907, „smyčka byla jako nožem přeťata“. Když k němu přátelé po dvou hodinách sestoupili, byl mrtev.
Jenö Wachter, té době přední maďarský horolezec, zahynul ve svých dvaceti letech. Pohřben byl v Pětikostelí(Pecs) v Maďarsku. Na jeho počest byla na často používaný bivak u Žabích ples připevněna mramorová deska připomínající tuto tragedii. Bivaku se od té doby zvyklo říkat Wachterka. Dnes je deska přemístěna na symbolický cintorín u Popradského plesa.
Žabí kůň byl vylezen z jihu, východu i západu
Na severní stěnu se čekalo dlouho. Tato stěna byla obtížnější. Přelezl ji až 16.července 1929, tehdy devatenáctiletý fenomenální Wieslaw Stanislawski , s Bronislawem Czechem , společně s nimi ji vylezla tehdy šestnáctiletá Lidie Skotniczowna. I osud těchto prvovýstupců byl tragický. Stanislawski zahynul 4.8.1933 při pádu pod Kostolíkem v Batizovské dolině a Lidie zahynula , čtyři měsíce po prvovýstupu na Žabího koně na Zamarlej Turni, společně se sestrou Marzenou.
V srpnu tohoto roku, bez měsíce, 110 let po prvovýstupu, jsem stál s kamarády Jirkou a Vladem pod Žabím koněm a tato historie mě běžela hlavou. Na Žabáku, jak se mezi horolezci familiárně říká, jsem byl snad osumkrát. Různýma cestama. Proč si ho nedat po deváté. Sice věkový průměr byl padesátsedum let, ale člověk je starý jak se cítí. Jak říká kamarád „roky jsou v pořádku, ale ty klouby a kila….. Nešli jsme Häberleina, ale atraktivní Klemensewiczův, Kordysův a Znamieckeho východní hřeben“
Nástupové komíny a žlaby na Žabí balkon jsme zvládli rychle. Bez jištění, tak jak bývalo zvykem. Což ,ale nelze každému doporučit . Za veselého klábosení a vzpomínek na staré kamarády, některým se muselo i šťukat, jsme slanili z balkonu do Žabího sedla. Před námi už lezla jedna trojka , kterou jsme dohnali na vrcholu.
Moje fanfaronství , že je mě přes šedesát a su tady ,schladilo to, že Palo kterého jsme dohnali měl o pár roků ještě víc než já. Jak to bývá nahoře často zvykem, se naše družstva spojila a slaňovali jsme společně. Tak jako kdysi Królowo a Wachterovo družstvo. Slanili a sestoupili jsme v pořádku. Jen se nám trochu zamotali lana. ….. Tak skončil jeden den v Tatrách. Se vzpomínkou na Simona Häberleina, Kathe Bröskeovou, Zigmundta Klemensewicze, Jenö Wachtera ……….
79 fotek, 8.8.2010, 234 zobrazení
1) FOTKY COUNTRY KAPELY
2) FOTKY ROZHODČÍCH MISTROVSKÉ SOUTĚŽE V PARDUBICÍCH
3) CROSS - DOMINIKA MOUDRÁ - PEGI
4) CROSS - PETRA JURÁŠOVÁ - MAJKA
5) SLAVNOSTNÍ DEKOROVÁNÍ MISTROVSKÉ SOUTĚŽE - PETRA JURÁŠOVÁ A DOMINIKA MOUDRÁ
6) RADEK PAKUJE A SKLÁDÁ STAN
-------------------------------------------
SLÁVA VÍTĚZI – ČEST PORAŽENÝM!!!
I když kdo zná můj názor – co se týče MISTROVSTVÍ – KLOBOUK DOLU PŘED VŠEMI, KDO SE na MISTROVSTVÍ DOSTAL –Koně i děti přeci museli projít KVALIFIKACÍ a byli vybráni jen ti NEJLEPŠÍ…Být MISTREM ČR –JE KRÁSNÉ, HONOSNÉ A JE TO SEN VŠECH, KTEŘÍ MAJÍ NĚJKAKÝ CÍL… TEN, KDO ZÁVODÍ BEZ CÍLE – tak ten není OPRAVDOVÝ JEZDEC, ČI ZÁVODNÍK!!!
A MISTROVSKÁ SOUTĚŽ JAKO TAKOVÁ - v tomto hraje velkou roli MNOHO FAKTORŮ – UMĚNÍ, SNAHA, ZDRAVÍ, NERVÓZITA, POČASÍ, TERÉN A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ MNOHDY I VELKÉ ŠTĚSTÍ…. V tomto roce bylo počasí v sobotu opravdu VELICE ŠPATNÉ. OBROVSKÁ PRŮTRŽ MRAČEN. Jako důkaz byly VELKÉ POVODNĚ, KTERÉ ZASTIHLY V ČECHÁCH MNOHO RODIN. DALŠÍ DŮKAZ BYL TEN, ŽE SE ROZHODČÍ DLOUHO ROZHODOVALI, JESTLI NEMAJÍ ZÁVODY ZRUŠIT. JEJICH ROZHODNUTÍ NEBYLO JEDNODUCHÉ, ALE UKÁZALO SE, ŽE BYLO VELICE SPRÁVNÉ – MISTROVSVÍ NEZRUŠILILI, ALE ZRUŠILI OSTATNÍ RÁMCOVÉ SOUTĚŽE, KTERÉ JEŠTĚ NEBYLY ROZBĚHNUTÉ. TÍM VELICE UŠETŘILI TERÉNY A TO JAK NA DREZURÁCH, TAK NA PARKURECH A TO I V CROSSE.
Já jsem s výkonem jak Petry Jurášové, tak Dominiky Moudré byla VELICE SPOKOJENÁ. Obě se neskutečně snažily a podávaly nádherné výsledky. OBĚ PERFEKTNĚ A ČISTĚ ZAJELY CROSS. Petra na tom byla malinko hůře po drezuře, ale zato šla jedna z mála BEZCHYBNÝ PARKUR….Dominika jela přesně obráceně – parkur se jí nepovedl podle jejich představ, ale zase v drezuře na tom byla lépe….VŠICHNI ALE CHTĚJÍ VYHRÁT A VŠICHNI VYHRÁT PŘECI NEMOHOU…JÁ BYCH RÁDA PŘIPOMNĚLA, že nikdo nemůže říci – byla jsem AŽ čtvrtá, byla jsem AŽ osmá ….HOLKY – byly jste na čtvrtém a osmém místě –Z CELÉ ČESKÉ REPUBLIKY !!!!! A TO JE PŘECI NÁDHERNÉ !!!!!!!!!! A víte kolik je v ČR poníků???A kolik je dětí, kteří by se chtěly dostat na MISTROVSTVÍ ???????
JÁ VÁM JEŠTĚ JEDNOU MOC A MOC GRATULUJI A DĚKUJI ZA KRÁSNÉ A NAPÍNAVÉ CHVÍLE, ZA ADRENALIN, KTERÝ K SOUTĚŽÍM PATŘÍ A BEZ KTERÉHO BY TO SNAD ANI NEBAVILO. MÁM VÁS RÁDA A JE MI NESMÍRNĚ LÍTO, ŽE NEJSTE ASPOŇ O DVA ROKY MLADŠÍ A ŽE SE TÍM PÁDEM LETOS MUSÍME SPOLU A S PONÍKAMA ROZLOUČIT, PROTOŽE VÁM JE 16 LET A TÍM PÁDEM V KATEGORII PONY V LETOŠNÍM ROCE KONČÍTE.JE TO I PRO VÁS KONEC JEDNÉ ETAPY ŽIVOTA, KTERÁ SE UŽ NIKDY NEDÁ VRÁTIT.VĚŘÍM, ŽE NA MNE I NA PONÍKY BUDETE RÁDY VZPOMÍNAT A ŽE VÁM PONÍCI DO KONCE TOHOTO ROKU JEŠTĚ PLNO RADOSTI UDĚLAJÍ – NAPŘÍKLAD NA ZLATÉ PODKOVĚ V HUMPOLCI – KAM JSTE SE OBĚ KVALIFIKOVALY…. MÁM VÁS OBĚ OPRAVDU NESKUTEČNĚ RÁDA A JSEM ŠŤASTNÁ, ŽE JSME SE POTKALY A TAK TROŠKU SPOLU SPOLUPRACOVALY. PŘEJI VÁM MNOHO A MNOHO SPORTOVNÍCH I OSOBNÍCH ÚSPĚCHŮ. Iva Rosická
….ŠKODA, ŽE KDO ROZHODOVAL NA ČJF O MISTROVSKÝCH SOUTĚŽÍCH –ŽE MOC NEPŘEMÝŠLEL A DAL DVĚ RŮZNÉ KATEGORIE KAŽDOU NA JINÝ KONEC REPUBLIKY A VE STEJNÝ TERMÍN!!! TAKŽE JE PLNO DĚTÍ OŠIZENÝCH – NEMOHOU JET MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V DREZUŘE VE VZDUCHOVICÍC A SOUČASNĚ JET FINÁLE ZLATÉ PODKOVY V HUMPOLCI ….TO SE TÝKÁ I NAŠÍ DOMINIKY MOUDRÉ S PEGI.MŮŽE SI POUZE VYBRAT… JAK JSEM S NÍ MLUVILA, TAK JÍ VÍCE LÁKÁ MILITARY - FINÁLE ZLATÉ PODOKOVY V HUMPOLCI A TO SE JEDE ZA 14 DNÍ…….
66 fotek a 1 video, červenec 2012, 311 zobrazení | moje fotozprávy
Horké sobotní odpoledne, čas tradiční pouti v Boskovicích na Blanensku. Prostranství před zimním stadionem je prozatím prázdné. Jen stánky a dlouhé řady stolů dávají tušit, že se zde bude večer konat taneční zábava. Po lidech ani památky. Všichni jsou asi na blízkém nádherně rekonstruovaném koupališti Červená zahrada. Není se čemu divit, teploměr šplhá vysoko nad třicet, obloha zatím úplně modrá, kdo by se v tom vedru pohyboval po rozpáleném betonu. „Kdoví, jak to večer celé dopadne, z Rakouska sem míří pásmo extrémně silných bouřek,“ pomyslel jsem si a spěchal na sportoviště. Jak jistě všichni vědí, moje obavy se naplnily a téměř celá republika snad kromě západních Čech byla postupně zasažena nepřízní počasí a mnohé oblasti se nevyhnuly obrovským škodám. Ale zpět do reality. Úplně jiná situace byla během dne na umělé trávě fotbalového hřiště. Tam bylo neustále živo. I v prudkém slunci se borci v potu tváře honili za tím kulatým nesmyslem a snažili se zavěsit soupeři gól.
V sobotu 28. července zde probíhal šestý ročník turnaje starších pánů Nobica Cup. Za úmorného vedra se zúčastnilo šest družstev z Brna, též okresů Blansko a Svitavy. „Vítám všechny na zakončení šestého ročníku Nobica Cupu. Děkuji tradičnímu sponzorovi firmě Nobica Praha, s.r.o. zastoupené jednatelem boskovické pobočky Leošem Davidem, ten je dnes kvůli zdravotnímu stavu netradičně v pozici diváka,“ zašpásoval Mgr. Milan Strya. „Díky němu a firmě Nobica zde můžeme již po několikáté být.“ Prostranstvím za hlavní budovou stadionu zazněl potlesk. „A teď již k výsledkům. Šesté místo obsadil Sokol Svitávka, páté a čtyři body Sokol Skalice nad Svitavou. Čvrtou příčku po vítězství nad Skalicí v poslední minutě zápasu se šesti body získal Sokol Jevíčko. A než se dostaneme k medailovým umístěním, vyhlásím nejlepšího střelce turnaje. Je jím hráč s číslem 11 Zdeněk Fric ze Svitav. Podařilo se mu dvanáctkrát trefit bránu. V pořadí bronzové s deseti body se stalo družstvo Nobica Boskovice. Druhé místo dvanáct bodů a stříbrný pohár si vybojovali borci Královopolské strojírny Brno. A konečně první jsou hráči ze Svitav. Mají též dvanáct bodů ale lepší skóre, proto získávají zlatý pohár.“ Mgr. Milan Strya ještě dodal: „Znovu děkuji všem zúčastněným, jsem rád, že se vše odehrálo bez zranění. Kdo má zájem, může zůstat na divizní utkání místního klubu FC Boskovice A s Bystřicí nad Pernštejnem a pak třeba ještě pokračovat na pouťové zábavě se skupinou Prorock. Snad se zde příští rok zase setkáme. Ale můžeme se sejít hned za týden na hřišti ve Skalici nad Svitavou na exhibičním utkání reprezentantů.“
K tomu mi ještě Mgr. Milan Strya - vedoucí akce a hlavní rozhodčí z pořádající organizace upřesnil: „Na pouťovou sobotu 28. července uspořádaly Služby Boskovice, s.r.o. ve spolupráci s firmou Nobica Praha, s.r.o. již šestý ročník turnaje starších pánů ve fotbale. Tentokrát za účasti šesti mužstev. Skalice nad Svitavou, Nobica Boskovice, Jevíčko, Královopolská Brno, TJ Svitavy a Svitávka. Hrálo se systémem každý s každým od deseti hodin do asi půl čtvrté odpoledne. Mužstva srdnatě bojovala na prudkém slunci o každý míč. Je třeba vyjádřit všem obdiv za podaný sportovní výkon, v tomto počasí to opravdu jednoduché nebylo. O to jsou výsledky cennější.“
Více: http://www.boskovice.cz/
http://www.sluzbyboskovice.cz/
http://www.nobica.cz/cp/kontakt.htm
368 fotek, srpen 2013, 567 zobrazení
23.6.
– Ač je to neuvěřitelné, sedím v autobuse, který míří do Chorvatska do Stari Gradu. Tedy do Dalmácie. Tam budu odpočívat po celoročním zápřahu. Za to mohu poděkovat Hraběnce, která mě přesvědčila, že mám jet, když jsem zaváhal. Bez ní bych hnil někde na stavbě. To je pořád jen práce a to taky není dobře. Jeden musí umět vysadit tempo.
A tak jedu a podřimuji, začíná se šeřit. Ráno se již začínají z mlhy nořit vrcholky Velebitu. Do Zadaru je to 80 km a tedy do cíle nějakých 60.
24.8.
– Po příjezdu jsem přebral stan, který bude po osm dní mým zázemím. Odtud budu podnikat výpravy po okolí. Po mém milém Velebitu. Vše taky závisí na počasí. Vše potřebné jsem si přivezl s sebou. Místo 20 kg jsem zabalil hodně přes 3O a to jsem musel nechat doma dalekohled. A tak sedím před stanem, piju kafe a jsem v očekávání. Sebral jsem se a jdu do Velké Paklenice pro vodu. Sice v kempu teče voda, ale paklenické prameny jsou vyhlášené svou kvalitou široko-daleko. V dosahu je jich několik a je to otázka asi hodiny. Nabral jsem vodu a vyrazil po stezce do Seline, abych se rozchodil. K večeru jsem se vydal ke staré obranné věži pozorovat západ slunce, ale nebylo to ono a to znamená jediné – asi bude pršet.
25.8.
– K ránu začalo pršet. Říkal jsem si, že desátá rozhodne. Z deště se stala silná bouře. Ještě, že jsem prozíravě napnul stan. Ležím ve stanu, mám roupy a poslouchám písně starýho Hobouse. Prej, že nějaká holka mává a on si zapomněl již dávno boty zout a je mu zatracený vedro.
Dnes jsem měl jít na staré pohřebiště v horách a do jeskyně ještě vejš. Jeskyni už nestihnu tak uvidím. Půjdu se vykoupat. Voda v moři, voda venku, to už je jedno. Koupel je parádní a plavu sám mezi vlnami. Přestalo pršet a já mám z teho brňavku. Musím vyrazit. Místo v 7 vyrážím ve 12. Plním plán a jdu na pohřebiště duchů v horách. Říká se jim Mirilo. Už léta se tu pasou divocí koně. Mám dojem, že tu zůstali po indiánech kmene Apačů. Chvilku jsem je pozoroval. V klidu ožírají bodláky a suchou trávu. Pijí vodu, co naprší a válejí se v bahně a prachu, podle počasí. Jdu dál a procházím městem duchů. Tak se dá nazvat opuštěná vesnice – Tomiči, která se pomalu stává rozvalinami. Ještě loni zde někdo žil, asi zemřel. Možná by se něco dalo ještě zachránit. V troskách žijí ti koně, co se pasou kolem. Našli si útočiště. Našel jsem několik nádrží na dešťovou vodu. Tyto nádrže jsou typické pro Velebit, protože nahoře je málo vody. Toto pohoří vytváří krasové útvary a voda rychle mizí ve spodních vrstvách a dutinách. Proto je potřeba při toulání touto nádherou pamatovat na dostatečnou zásobu vody, 3-5 litrů na den. Jsou místa, kde voda je a ty jsou v mapě zakresleny. Nelze se však na ně spoléhat. Je to tak 50 na 50. Do června je vody dost. Pak postupně ubývá. Nejmíň je v srpnu a září. Někde jsou již zmíněné nádrže na dešťovku. Tu je však potřeba desinfikovat nebo převařit, stejně jako z některých pramenů, kde není voda po celý rok. Možná jsem trochu odbočil a rozepsal se o vodě, jak by se někomu zdálo, ale nedostatek vody nelze v tomto prostředí podcenit.
Z města duchů pokračuji kamenitou, klikatou a strmou stezkou nahoru na Vidjakov Kuk. Velebit má tu vlastnost, že když už si jeden myslí, že je na hoře, objeví se další prostor s ještě větším vrcholem. A tak to pokračuje až na skutečný vrchol. Stoupám tedy a postupně se mi otvírají další prostory. Je na co se dívat. Divoké skalní útvary, pokroucené stromy, ptáci, brouci, šneci, mravenci, ještěrky a zmije. Na zmiji je těžko narazit. Vnímá otřesy při chůzi a včas zmizí. Ovšem nelze to brát na lehkou váhu a koukat kam šlapu, že?
Jak je člověk výš, začínají se otevírat nádherná panorámata dolů, na moře. Postupně se objevují ostrovy a za nimi další a další a další, ..... Dosáhl jsem Vidjakov Kuk a je 17:00. Odtud je nádherný pohled na ty nejvyšší vrcholy – velikány. Vlastně na jejich paty, neboť vrcholy jsou zahaleny hustými mraky. Doufám, že se mi jich podaří dosáhnout. Že mi to dovolí drsná Příroda, počasí a další faktory s pořádnou dávkou štěstí. Uvidíme v úterý. Jsem tedy na Vidjakov Kuk (836 mnm) a dávám si kafe, svačinku a kochám se těmi nádherami kolem.
Je 17:45 a vyrážím směrem na jeskyni Manita Peč. Tu zavírají ve 13:00, ale musím se k ní dostat za světla. Po chvilce pochodu se pode mnou otvírá nádherné údolí. Jakoby kráter obehnaný skalami široký dva kilometry. Nazývá se Dolac KravoRac. Připadám si jako mravenec v prázdném bazénu. Procházím středem a pak stoupám. Skoro na vrcholu jsou krásná nová lana. To zde loni nebylo. V 19:00 dosahuji vrcholu Zoljin Kuk (843). Odtud je vidět na všechny strany. V dáli je Maslenický most, který byl za nedávné války zničen a znovu Američany postaven, stejně jako postavili novou magistrálu. Je vidět Velebitský kanál a za ním stovky ostrovů. Právě zapadá Slunce a zdá se, že se zlepší počasí. Zase je vidět velikány zahalené v mlze a dole pode mnou se line kaňon Velká Paklenica. Ještě pár záběrů a hurá k jeskyni, dokud je světlo. Stačí jeden chybný krok a hrozí pád z velké výšky do Velké Paklenice. Za tmy se tu jít nedá, ani s baterkou. Podařilo se mi to překonat a již se začíná šeřit. Přede mnou se otvírá monumentální panoráma Velké Paklenice a již jsem u jeskyně Manita Peč. Už jsem v ní byl a stojí opravdu za to tuto jeskyni navštívit. Je to ta jeskyně kde volá Vinnetou Ribanu a ona jeho. Je 20:00 a za chvilku bude tma. Od jeskyně je zbudovaná klikatá stezka, takže při troše opatrnosti nehrozí pád z výšky. V polovině už musím svítit. Dole v kaňonu je naprostá tma. Bez baterky nelze udělat krok. Hrozí pád do koryta řeky. Voda hučí, kolem poletují netopýři a začíná se probouzet noční život Velké Paklenice. V dálce se blýská a nad hlavou mám nebe plné hvězd, jimž vévodí Velký vůz a Kasiopea. V dáli něco štěká a noční ptáci řvou, že si jeden připadá jako někde v džungli. Je to nádherný pocit být sám v noci vysoko ve Velké Paklenici. Je 21:30, stojím v kaňonu a poslouchám a pozoruji tu noční nádheru. Přicházím k prameni, kde teče výborná voda. Nabírám ji do kanistru a ve 22:09 jsem u brány do Velké Paklenice. Před jedenáctou jsem ve stanu. Jdu se osvěžit noční koupelí v moři a usínám spánkem spravedlivých. Jsem naplněn tou nádherou a připraven na další. Dobrou noc.
26.8.
– Dnes jsem chtěl jet do Zadaru, ale jelikož se přihnala bouřka, zůstal jsem v táboře. Budu tedy relaxovat a připravovat se na zítřejší několikadenní pochod k velikánům Velebitu.
27.8.
Cesta začíná.
– Ráno jsem vstal brzo a v 7:00 vyrazil na tři dny do hor. Na zádech mám baťoh vážící hodně přes třicet kilo. Jídlo, vybavení včetně stanu a 15 litrů vody. V 8:30 jsem u brány do Malé Paklenice a za 50 kuna zakupuji lístek do Ráje. Jdu. Za zády Měsíc a do očí mi svítí Slunce. Vzhůru za dobrodružstvím.
Malá Paklenica je divoká a nezkrotná a nepředvídatelná, ale nádherná, lákavá a vyzývavá. Přesně jako žena.
Zpočátku jdu po upravené stezce. Ta se velmi záhy změní v kamenitou pěšinu, až nakonec za splavem jdu vyschlým korytem řeky po kamenech, balvanech a celými kusy skal. Je potřeba si dávat pozor na zmije, jimiž je Malá Paklenica proslulá. Právě jsem došel ke splavu a už jsem vypil litr vody. Doplňuji z kanystru a jde se dál. Jdu mezi obrovskými balvany. Naproti ve strži se uvolnil kámen a s rachotem se valí dolů. Strhává další kameny. Asi tam nahoře šla divoká koza. Stezka je v bezpečné vzdálenosti od té strže. Proto je potřeba jít po stezce a nevydávat se mimo ni. Na levé straně je velká jeskyně. Myslím, že se jmenuje Pazdravica. Překonávám poslední splav. Za ním se nachází, jak já říkám, Velké náměstí. Je to rozšířené místo, kde se asi z jara vytváří při tání jezírko. Náměstí končí zúženým místem, které je zavaleno balvany. Toto místo je potřeba překonat boční cestou po stěně, která je jištěná lanem. Je potřeba být velmi opatrný, aby jednoho nestrhl těžký batoh dolů. Taky je možnost se jistit úvazkem. Po překonání tohoto místa začíná ta pravá divočina. Je 10:18 a právě jsem ho překonal.
Pokračuji soutěskou, která je úzká a 100 až 200 metrů hluboká. Některé stěny mají určitě 300 m. Zatím jsem ve stínu. Nahoře se to změní a bude pražit Slunce jak ďas. Právě zdolávám Velký zával. Před miliony let se tu sesunula celá stěna a vytvořila vlastně horu uvnitř v soutěsce. V jednom místě vytvořily bylvany malý převis a nemohl jsem se přes něj dostat s těžkým báglem. Přeci jen jsem již vetchý stařík, i když Drsnej dědek. A tak jsem vylezl nahoru a bágl jsem vytáhl na laně. Dnes je zde vyjímečně rušno. Už jsem potkal, respektive mě předběhlo, 14 německých turistů. A slyším další. Asi nějakej zájezd a jdou velmi na lehko. Koukám, nemají ani dost vody. Někteří nemají vůbec nic. Postupuji pomalu do příkrého svahu a překonávám překážky. Občas potkám německého turistu, jak si to smaží dolů. Asi mají žízeň. Je 11:30 a dávám si svačinku. Sedím si ve stínu na kameni a nade mnou je obrovská jeskyně – Lucinka. Stěny kolem jsou vysoké snad až do nebe. V poledne jdu dál a míjím moje oblíbené svačinové místo pod jakýmsi mini převisem, ale tam teď praží Slunce. Jdu korytem a některé balvany jsou velké jako malý domek. Vlivem gravitace mě bágl táhne dolů z těch balvanů. Jsou kluzké. Kaňon se zužuje a stěny jsou vysoké do 100 metrů. Balvany přibývají a špatně se po nich leze. Nalehko by to bylo v pohodě. Ve 14:00 dosahuji horního koryta a cesta se zlepšuje. Kamenité koryto a balvany jsou menší. Někdy bych chtěl vidět, jak se zjara korytem valí šílenou rychlostí a silou vody z tajícího sněhu. Možná si toto přání jednou splním.
Už jsem vypil 4 l vody a slunce pálí jak ďas. Po čase opouštím koryto a stezka vede vysoko nad ním bukovým lesem. Asi za dvacet minut se zase do koryta vrací, ale jen na chvilku. Jako by na rozloučenou. Pak už se jde klikatě vzhůru a otvírají se nádherná panorámata nahoru i dolů. Konečně v 16:10 dosahuji mé oblíbené odpočinkové loučky – Njive Lekine. Dávám si pauzu, sváču a kafe. Zvedá se vítr a zatahuje se. Vypadá to na pořádnej déšť, ne-li bouřku. 16:50 vyrážím na Ivine Vodice. Tam je plani
85 fotek, prosinec 2014 až květen 2015, 193 zobrazení
Tak konečně skoro po půl roce se dostávám k sepsání krátkého komentáře k cestě do Muscatu v Ománu. Podobně jako moje cesta do Betléma byla i tahle cesta díky práci - instalovali jsme tiskový stroj HP Indigo ws6800.Přírvay na cestu trochu připomínaly shon před Himalájskou expedicí se stejnou měrou neznalosti cílové země. Jednou z komplikací byla nutnost vzít si s sebou kompletní sadu nářadí a přípravků pro seřízení - kufr vážil 30 kg a navíc ho nešlo poslat cargem, protože termín instalace se dvakrát změnil... Nakonec letěl jako zavazadlo a platil jsem "jenom" kufr s oblečením - cena za nadváhu byla větší než cena mojí letenky. Od té doby mám pocit, že ten kufr je ze zlata :-).
Let se společností Emirates je zážitkem. Musíte být na letišti alespoň dvě hodiny před nástupem, nikoliv odletem, nastupuje se podle zón a všichni musí tato pravidla dodržovat (i ti z první třídy). Po nástupu do letadla však všechen shon končí a člověk sedí na sedadle o rozměrech business u ostatních aerolinek. Filmy, hudba, kamery z letadla - prostě luxus. Jídlo je také výborné - a přitom letenka do Dubaje je levnější než většiny evropských společností...
Nejjednodušší a nejkratší let do Muscatu je přes Dubaj - ve tři odpoledne odlet z Prahy, za ý hodin v Dubaji, 2 hodiny na přestup (je to akorát) a přistání v Muscatu kolem třetí ráno místního času (SEČ+3 hodiny). Teplota nad ránem - kolem 18 stupňů.
V hotelu mám pokoj s výhledem na záliv - no, moc velký provoz tam není, někdy vidím i nějakou loď v dálce. Po pár hodinách spánku odjíždíme k zákazníkovi, který je v průmyslové oblasti Rusayl asi 30km západně od Muscatu, uprostřed pustiny, ale u dálnice. Krajina ja nádherná, divoká a pustá. Nedokážu si představit, že tam někdo může v létě přežít - teplota je kolem 45 stupňů ve stínu a 100% vlhkost.
V týdnu během instalace jsem toho moc neviděl, jenom hotel, cestu k zákazníkovi a párkrát večeře mimo hotel. Ono to ale taky bylo dost - po 12-13 hodinách práce (těch 5 tun se musí sestavit a vyvážit s přesností 0.02mm/m) jsem chtěl jenom pivo a postel.
V únoru už bylo víc času a tak jsme s Hemantem objeli kousek pohoří a viděli plošinu, která je ve zbývající části Ománu. Ve čtvrtek jsme se podívali dostarého města Muscatu, ke královském paláci a na trh (souq). Trh je stejný jako ve všech arabských zemích. Večer jsou v něm jenom chlapi, ženy a děti jsou doma. Žbříček hodnot je v arabském světě postaven na hegmonii mužů - v rodině je v čele otec rodiny, pak synové, pak velbloudi a koně, pak domy a jiný majetek a na konci jsou ženy a dcery. Tahle hierarchie se pak opakujhe ve vesnici nebo v kmenu. Protože sociální systém se jmenuje rodina, je těžké pro kohokoliv vystoupit z téhle struktury a chtít začít žít podle jiných pravidel. Přinejmenším se musí odstěhovat a není mi jasné, jestli dostane od rodiny nějaké prostředky. Takže zcela přirozeně touha udělat změnu je minimální. V Ománu je asi 25% obyvatel domácích a zbývajícíh 75% jsou cizinci-dělníci. Místní "košiláči" pracují ve státní správě nebo v armádě, případně jsou "zaměstnáni" v některé firmě. Existuje totiž nařízení, že na určitý počet zahraničních dělníků musí být zaměstnáni i místní. Ve firmě, kde jsem byl, místní pravidelně chodil do práce a pracoval (to se prý o ostatních říct nedá). Místní však mají ropu a tím je to dáno. Všichni cizinci pracují, protože bez práce nedostanou vízum. Když si přivezou rodinu a ztratí práci, obratem se všichni musí vrátit zpátky. Takže nehrozí nějaká invaze jako teď to Evropy z Afriky.
Mimochodem - jak se v médiích psalo o problémech s nepořádkem po Arabech v lázních (udělají si piknik a pak tam nechají všechny odpadky na místě), tak je vidět, že nikdo z reportérů nebyl na Středním Východě a neptal se, proč to tak dělají - u nich doma totiž má někdo na starosti každý kousek trávy a uklízí všechno, co tam nepatří. U nás jim nikdo neřekl, že u nás to děláme jinak. Oni vyrostli v jiném světě a tudíž jim to nepřipadá divné, protože to nikdy jinak nedělali.
Při zpáteční cestě letadlem ve dne (start v 5 hod. ráno z Muscatu, přílet do Prahy v půl druhé) byla vidět Dubaj - rozrůstá se do pouště jako nějaký mech, a divoké hory Iránu. V té pustině je tak snadné schovat skoro cokoliv -podobně jako v Afghánistánu. Zdrojem informací jsou jenom ti, co mají rádio, televizi nebo internet a to jsou většinou muezinové/kněží. Tudíž je zajištěna i cenzura...
Moře v Muscatu v únoru mělo kolem 25 stupňů a poprvé jsem se setkal se světélkováním - za každou lodí je světélkující brázda. Když jsme se koupali asi v devět večer (a to už byla tma), na rukách a nohách se mi objevovaly takové malé světlušky. Když jsem rukou/nohou máchnul, byly vidět tak 1-2 vteřiny a pak zmizely. Myslel jsem, že je to odraz světel na pláži v bublinkách vzduchu, ale kde by se co odráželo metr a půl pod hladinou... takže to muselo být ono. Mrskal jsem sebou ve vodě a vypadl jsem jako elf :-).
Po návratu domů jsem měl trochu problém dostat se zase zpátky - čas se srovnal během 2 dnů, ale hlava byla pořád ještě v zemi, kde platí trochu jiná pravidla, kde je člověk musí dodržovat a může si tak leda myslet o nich co chce (ale to je tak všechno)... mám prostě jiný pohled na svět a musel jsem svoje já trochu zavřít do ulity a moc nepřemýšlet nad tím, kde jsem a jaká jsou tam pravidla pro každodenní život.
Betlém/Palestina je ještě celkem blízko evropskému stylu života. Omán - to je prostě arabský svět, úplně jiný než známe.
40 fotek a 1 video, říjen 2011 až květen 2012, 809 zobrazení | moje fotozprávy
Světový týden respektu k porodu ukazuje možnosti, jak podpořit bezpečnou péči v těhotenství a při porodu. Vznikl na obranu přirozeného procesu založeného na nejnovějších vědeckých informacích a ne rutinních postupech, jak tomu bývalo v minulosti. Česká republika se do něj zapojila už posedmé. Konají se přednášky, filmové projekce, besedy, poradny pro ženy. Je též možné pomocí fotografií nahlédnout do prostor dnešního moderního porodního sálu. K akci se připojuje celá řada organizací ve všech regionech naší vlasti.
Více: http://respektkporodu.cz/
Velký sál Orlovny v Boskovicích se o tomto čtvrtku 25. května zaplnil ženami Přišel i jeden muž. Sdružení porodních asistentek Jihomoravského kraje ve spolupráci s Nemocnicí Boskovice s.r.o. pořádalo u příležitosti Světového týdne respektu k porodu osvětovou akci Spokojený porod, zdravé dítě. „Vítám všechny zde v Orlovně Boskovice,“ zahájila setkání vrchní sestra gynekologicko-porodnického oddělení a současně předsedkyně Osadního výboru Mladkov paní Zdeňka Boháčková. „Předávám slovo Petře Čermákové, jež bude celý program uvádět.“ „Já Vás též ještě jednou vítám, jsou zde maminky – zástupkyně veřejnosti, též děvčata z naší porodnice. Je zde i paní Staňková – staniční sestra porodního sálu. Zvláště vítám vzácnou návštěvu místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou, jež nám zajistila prostory Orla jednoty Boskovice a prosím o několik slov.“ „Milé maminky a všechny ženy, děkuji za pozvání. Tato akce se koná v Boskovicích podruhé. S potěšením jsem přijala záštitu a jednota Orel ráda poskytla tyto prostory. Jako maminka a babička kvituji s povděkem, že naše nemocnice přichází s tak záslužnou osvětovou akcí vstříc veřejnosti. Přeji Vám příjemné odpoledne, budoucím maminkám zdravé děti. Těším se, že se uvidíme na slavnostním Vítání občánků.“ „Opět jsme zvolili prostory mimo nemocnici, aby setkání bylo opravdu neformální,“ vzala si znovu slovo moderátorka Petra Čermáková. „A pro zpestření programu nyní vystoupí studenti místní Základní umělecké školy, kteří si pod vedením Mgr. Kateřiny Prudíkové nastudovali pro dnešní dopoledne dvě taneční čísla.“ Hned to první za doprovodu známé písně Horehronie slovenské zpěvačky Kristýny se velmi líbilo a v sále nastala uvolněná atmosféra. Referáty se pak rychle střídaly. Před přestávkou studenti ZUŠ znovu předvedli své taneční umění. „Pokud jsme se Vám líbili,“ doplnila Mgr. Kateřina Prudíková, „tak 15. června nás v plném počtu devadesáti žáků můžete vidět v místní Sokolovně. Děkuji za pozornost.“ O pauze všichni měli možnost ochutnat zdravou svačinku a popovídat si se zástupkyní společnosti Johnson & Johnson o nových trendech v péči o pokožku novorozenců. Všechny příspěvky byly velmi zajímavé, dosti odborné a určené především nastávajícím maminkám. Dotýkaly se cvičení, přípravy k porodu, porodnice v Boskovicích, péče o pokožku novorozenců, masáže kojenců, a zdravého životního stylu včetně výchovy v lesních školkách. Nebudu zde proto dopodrobna jednotlivé přednášky rozvádět. Zastavím se pouze u jedné, jež přinášela informace pro všechny. Příspěvek měl název Historie a současnost práce porodní asistentky. Přednesla jej porodní asistentka Petra Čermáková, jež současně celým odpolednem provázela. „Porodní asistence (dříve babictví) je považováno za nejstarší zdravotnický obor. Ve starověku byl porod doprovázený magickými rituály, pomoc nebyla odborná. Spíše měla význam, že rodička nebyla u porodu sama. Asistenci mohla provádět jakákoliv žena, která již rodila. Profese porodní báby se zvolna utvářela. Kult plodnosti byl nejrannějším projevem duchovního života. Lze pozorovat dle nalezených sošek (Věstonická Venuše). Ve starověku se objevily první zápisy na papyrech, u porodů pomáhaly výhradně ženy školené v Domech života. Zde sehrávaly největší roli bohyně. Stanovení pohlaví plodu se prý dělalo dle klíčení obilí, které se polévalo těhotenskou močí. Porod býval v Egyptě v kleče. Komplikace byly přisuzovány nadpozemským zlým silám. Obdoba porodních babiček existovala stále. Bylo to vhodné spíše z psychologického hlediska. Přítomnost blízké osoby kladně ovlivňuje psychický stav rodičky, snižuje napětí a bolestivé vjemy. Porodní báby pečovaly o ženy a novorozence i po porodu. Ve staré Indii bylo porodnictví ve znamení využívání bylin. V Antice byla bohyně Artemis ochránkyně žen a dětí. Porod probíhal v předchůdkyni dnešní nemocnice. Porod císařským řezem byl tenkrát prováděn pouze na mrtvých ženách, dítě se málokdy povedlo zachránit. Římanky rodily na lůžku ve vlastním pokoji s pomocnicemi. Antické dílo O umění porodnickém a nemocech ženských patřilo po staletí k základům oboru. Ve spisu byly stanoveny vlastnosti porodní asistentky: Dlouhé jemné prsty, ostříhané nehty, trpící přemlouvat, s účastí pomáhat, být odvážná, slušná, rozšafná, mlčenlivá, nesmí být ziskuchtivá, pověrčivá. Středověk vývoj medicíny stagnoval. Vše kolem porodů bylo nečistou záležitostí, církev odsuzuje pomoc při porodu a po něm (v bolestech roditi budeš). Porodní báby se tehdy nazývaly hanlivě báby pupkořezné, ženy položené. Po založení Karlovy univerzity došlo k obnově odborného vzdělávání lékařů i asistentek. Renesance přináší rozvoj přírodních věd, vznikají první učebnice v němčině. Stále jsou plné mystiky a pověr. Radí ve využití magie, špinavé apatiky, drahých kamenů, podkuřování rodidel, čichání, odvary z bylin. Novověk byl nejpokrokovější ve Francii. V Paříži bylo zřízeno první porodní oddělení, první babská škola. Objevují se zapomenuté porodnické operace, k porodům se dostávají chirurgové, ranhojiči a rodinní lékaři, kteří o své klienty pečovali v průběhu celého života. André Levret (1703 – 1780) byl francouzský porodník, chirurg. Ten odborně studuje mechanismus porodu a zabývá se kojením. Osvícenecká Marie Terezie (1717 – 1780) přispěla k rozvoji vzdělanosti a zdravotní péče. Byl vydán generální zdravotní řád, kde jsou práva a povinnosti porodních bab: Zachovávat tajemství, být rozvážná, nenaléhat na porod, provádět bezpečný porod placenty, nepodávat v době porodu léky, chovat se počestně, neholdovat alkoholu, připravit včas vše na porod… První lyceum pro venkovské ranhojiče a porodní báby bylo zřízeno v Olomouci. Založeny porodnice v Brně, Olomouci a Praze. Napsána velká učebnice Úvod k babení (1804) lékařem Antonínem Janem Jungmannem (1175 -1854). V učebnici byly stanoveny povinnosti porodní báby, která musela též předkládat list o své mravopočestnosti, že je vdaná a zaopatřená. Teprve pak mohla absolvovat kurs a její obydlí bylo označené tabulkou a štítkem Za Rakouska byla založena Škola babická. Učebnice ve dvacátém století se již zabývají i životosprávou těhotné ženy. Mají pokračovat ve dřívějším způsobu života, pravidelnost, pořádek, mírnost, lehká tělesná práce, kratší pěší cesty, manželské styky mírné, potrava výživná nedráždivá, žádný alkohol, chránit těhotnou před silnými dojmy duševními. To platí i dnes. Postavení porodních bab se nezlepšilo, do škol přicházely ženy z nejnuznějších poměrů a s nepatrným vzděláním. Byla založena zemská jednota porodních bab, matek a dětí. Ta se snažila o zmírnění bídy. Před druhou světovou válkou rodila většina žen doma za přítomnosti porodní báby nebo rodinného lékaře. Porodní asistentka pomáhala s péčí též o novorozence. Zlepšuje se technické zázemí pomoci. Tím se snížila novorozenecká a mateřská úmrtnost. Porody se provádějí více v ústavech. Zájem lékařů stoupá a s ním i počet patologických porodů. Od padesátých let je rozvoj porodnic, ovšem péče tam nebyla zrovna ideální. Přeceňoval se význam zdravotní techniky a potlačoval se lidský přístup k rodičce a dítěti. Došlo k dehumanizaci a medializaci porodu. Prostředí bylo zdrojem nejistoty a stresu. Název porodní asistentky se změnil na ženská sestra. Od roku 1996 se opět jmenujeme porodní asistentky. Vzdělání je systémem vyšších odborných škol jako tříleté pomaturitní. Děvčata studují čtyři roky a po maturitě ještě další tři jako nádstavbu. Titul porodní asistentky je Bc. Počátek nového tisíciletí umožnil vzděláváni na univerzitní půdě. Jsou různé návazné magisterské obory. Přístup k rodičce dnes stále převažuje jako biomedicíncký, kdy se na těhotenství nahlíží jako na diagnózu. Základem je lékařská péče. Model sociální respektuje přírodu a zásahy do přirozeného průběhu porodu jsou jen v případě prospěšnosti. Nejlépe by bylo sloučit modely oba. Biomedicíncký přístup je používán hodně v USA, žena rodí na klinikách.V Holandsku je naopak hodně porodů doma, zdravotní péče je velmi kvalitní, v případě komplikací nastupuje hospitalizace. Zde porodní asistentky poskytují primární porodní péči, rodičky mají možnost volby. Zda chtějí u porodu i lékaře. Na péči o rodičku a novorozence v šestinedělí je kladen velký důraz. Porodní domy, jsou i v Praze. Zde vybavení kopíruje domácí prostředí, což rodičkám vyhovuje. Je tu i technika, lékař. V nemocnicích je snaha i na sále napodobit domácí prostředí. V současnosti je trendem návrat k původní filosofii porodu a celostnímu přístupu k rodičce a novorozenci. V Británii jsou těhotné ženy děleny na rizikové a nerizikové. Ty druhé ošetřuje porodní asistentka sama ve své poradně. Těhotná žena bez potíží přijde před porodem k lékaři třeba jen třikrát. Ve zlepšování naší práce máme před sebou ještě dlouhou cestu,“ zakončila svůj poutavý a v mnohém poučný referát porodní asistentka Petra Čermáková.
Celé odpoledne bylo velmi zajímavé, je třeba poděkovat všem zúčastněným za příspěvek k Světovému týdnu respektu k porodu. Nastávající maminky i ostatní si odnesli mnoho cenných informací do života. Zbývá dodat, že akce probíhala pod záštitou: Nemocnice Boskovice s.r.o., společnosti Johnson & Johnson, Města Boskovice, místostarostky Ing. Jaromíry Vítkové a Orla jednoty Boskovice.
Více: http://www.nembce.cz/
136 fotek, červen 2014, 185 zobrazení
86 fotek, červen až prosinec 2009, 227 zobrazení
červen- prosinec 2009
54 fotek, jaro 2009, 287 zobrazení
Duben, květen, červen 2009
109 fotek, prosinec 2008 až duben 2009, 157 zobrazení
Prosinec 2008 a začátek roku 2009
Trošku se fotky pomotaly, snad to nebude až tak vadit...
113 fotek, březen až listopad 2008, 506 zobrazení
Pořád rok 2008...
81 fotek, 18.8.2009, 146 zobrazení
54 fotek, 7.8.2013, 114 zobrazení
88 fotek, 1.1.2013, 69 zobrazení
54 fotek, 17.6.2011, 191 zobrazení
51 fotek, 29.5.2015, 257 zobrazení

Něco by se našlo i mezi uživateli...

Duso | bez

5 731 zobrazení, 44 alb

kristyna-bez

7 988 zobrazení, 2 alba

valuska-bez

1 987 zobrazení, 1 album

bez-hranic

9 162 zobrazení, 46 alb

Tomášek | tomasek-bez-tecek

927 zobrazení, 2 alba

Zobrazit další výsledky mezi uživateli.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron