Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 1 236 výsledků (0,0130 sekund)


reklama

17 fotek, říjen 2011 až červen 2016, 81 zobrazení
99 fotek, červenec 2008, 321 zobrazení
Benefiční festival na hráněné bydlení pro dospělé osoby s mentálním postižením a sociálním znevýhodněním.. kapely, jamování, promítání filmů z Famu, fotbalový turnaj, fireshow, super lidi, příjemná kamarádská atmosféra...prostě Vlčkovice....
2 videa, listopad 2016, 11 zobrazení
643 fotek, 1.1.2007, 60 zobrazení
Přesněji - PERFECT SHOT. ( YouTube) . Pod režijním velením talentovaného Tomáše Jelínka ,ale šikovných dalších mladých filmových osobností produkčních Oldřichem Havelkou a Editou Šramotovou...
17 fotek, 29.10.2004, 145 zobrazení
nataceli jsme film se kterym se Pavel hlasil na FAMU, nevzali ho ale jako zabava to byla dobra
25 fotek, 2.10.2010, 100 zobrazení
od 30.09 do 02.10.2010 maskér pro Martu Issovou a jiné,,, skvělé 3dny v Písku,,,spolupráce s kostýmerkou Janou Jurčovou a režisérem Janem Vejnarem.
17 fotek, 17.3.2016, 70 zobrazení | kultura, lidé, události, zábava
Irena Obermannová je česká spisovatelka a dramaturgyně. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU, je autorkou několika rozhlasových pohádek. Byla dramaturgyní diskuzních pořadů a autorkou několika reportáží České televize, se kterou spolupracuje dodnes. V roce 1996 debutovala jako spisovatelka knihou Frekvence Tygra, výrazný úspěch jí přinesl až Deník šílené manželky (1998), který byl vydán i v zahraničí a v roce 2000 se stal předlohou pro stejnojmenný televizní film. Irena Obermannová je také autorkou námětu televizního seriálu Ulice, Život je ples a scénáře k Ordinaci v růžové zahradě. Ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje četla ze své nové knihy Láska.
29 fotek, 5.5.2005, 31 zobrazení
Z Wikipedie:

Jiří Menzel (* 23. února 1938) je významný český režisér, herec a spisovatel.

Narodil se v roce 1938 v Praze jako syn spisovatele a scenáristy Josefa Menzela. V roce 1962 ukončil studium režie u Otakara Vávry na FAMU v Praze. V šedesátých letech 20. století byl spoluzakladatelem filmové české nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky podle literární předlohy jeho oblíbeného autora - Bohumila Hrabala - z roku 1966 získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl na Oscara nominován v roce 1985. Trezorový film Skřivánci na niti obdržel v roce 1990 cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně, on sám pak roku 1996 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.

Od sedmdesátých let se věnuje i divadelní režii (sám o sobě s oblibou prohlašuje, že je hlavním povoláním divadelní režisér, který se jen pouhou náhodou dostal k filmování). Jakožto divadelní režisér působil také v zahraničí, známé je jeho působení v bulharské Sofii i v bývalé Jugoslávii. Spolupracuje zejména s pražskými divadly – Činoherní klub, Vinohradské divadlo. Byl také učitelem na pražské FAMU, dále je též zahraničním členem Americké filmové akademie. Patrně méně známo je i to, že je nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Chevalier des Arts et Lettres, což česky znamená Rytíř umění a literatury. Stal se zakladatelem kabelové televize CS Film.

Je autorem knih fejetonů Tak nevím (1996) a Tak nevím podruhé (1998).

Režie

Umřel nám pan Foerster – 1963
Perličky na dně – 1965
Zločin v dívčí škole – 1965
Ostře sledované vlaky (Closely Watched Trains) – 1966
Zločin v šantánu – 1968
Rozmarné léto – 1968
Skřivánci na niti – 1969
Kdo hledá zlaté dno – 1974
Na samotě u lesa – 1976
Báječní muži s klikou – 1978
Postřižiny – 1980
Slavnosti sněženek – 1983
Čokoládoví čmuchalové - 1985
Vesničko má středisková (My Sweet Little Village) – 1985
Konec starých časů (End of Old Times) – 1989
Žebrácká opera (Beggar's Opera) – 1990
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina – 1994
Dalších deset minut II. – 2002
Obsluhoval jsem anglického krále (I Served the King of England) – 2006
48 fotek, duben až prosinec 2013, 72 zobrazení
Srdečně vás zveme na křest nové knihy Miroslava Stoniše, která právě
vychází v
nakladatelství Prostor.

Knihu pokřtíme 12.4. v 18:00 v antikvariátu a klubu Fiducia za účasti
autora a hostů - úvodní slovo pronesou Lydie Romanská a Radim Chytka.
Úryvek z knihy přečte Josef Kaluža, herec Komorní scény Aréna.

MIROSLAV STONIŠ se narodil v Ostravě-Vítkovicích v roce 1938, vystudoval
dramaturgii na FAMU, avšak filmu se nikdy nevěnoval a po studiích se
vrátil do Ostravy, kde žije dodnes. Vydal jedenáct knih, tu první, Povídky
pod polštář, v roce 1963, tu předposlední, Paterek a pastýřka laní, roce
2003. Kniha Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti,
která právě vychází v nakladatelství Prostor, je jeho kniha dvanáctá.
Miroslav Stoniš je také autorem sedmi her, jež se uváděly v mnoha
divadlech, rovněž je autorem rozhlasových a televizních her a osmidílného
televizního seriálu podle románu Oty Filipa Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka
ze Slezské Ostravy.
24 fotek, 15.1.2013, 210 zobrazení | moje fotozprávy
Farní sbor Českobratrské církve evangelické, Muzeum Boskovicka a občanské sdružení Jinan pozvali 15. ledna k přednášce Mgr. Martina Vadase. Dokumentarista, režisér, kameraman, bývalý asistent katedry dokumentární tvorby FAMU.
„Vítám všechny, téma zní Některé souvislosti procesu vyrovnávání se s minulostí s dneškem,“ promluvil farář Mgr. Marek Zikmund.
„Vyrovnávám se s minulostí svou, rodiny, zpracovávaných příběhů,“ začal Mgr. Martin Vadas. „Je třeba číst, studovat, mluvit s pamětníky.“
Doporučil knihu v sále přítomné doc. François Mayer, Ph.D. Češi a jejich komunismus. Je zajímavá náhledem na nedávné události.
„Jsem dělnického původu,“ pokračoval Mgr. Martin Vadas. Vzpomenul dědečka, vynálezce legendární elektrické zkoušečky „Vadasky“, otce elektromontéra, svého strýce spisovatele. Studoval kameru na FAMU, nebyl spokojený se školními tématy, kdy se zpracovávala léta válečná. Za podpory vedoucího katedry natočili Evžen mezi námi – realita sedmdesátých let s Janem Krausem a Jiřím Bartoškou. Mezitím studoval půl roku v Paříži. Z dialogů Jana Krause film pak dokončili. Uvedli jej k výročí VŘSR, kvůli cenzuře Ludvíka Ráže a Jiřího Sequense skončil na deset let v trezoru.
1974 - film Vysoká hra, jenž byl za tři roky zneužit STB k útoku na Chartu 77.
1992 - šéfredaktor zpravodajství ČST.
Kritizoval zničení archivního fondu po revoluci 1989.
1994 – dokument o společenství exulantů Opus Bonum.
1996 – Země bez hrdinů, země bez zločinců, dokument o bratrech Mašínech. Reprízován 2011 v souvislosti s úmrtím Ctirada Mašína.
2000 – sepsal Petici za projevení úcty členům odbojové skupiny bratří Mašínů, podepsáno 1700x. Odeslal Václavu Havlovi, premiérovi Klausovi a Senátu.
Rozvinula se široká diskuse o kontroverzních režisérech Jiřím Sequensovi (1922 – 2008), Feru Feničovi (1951) a bratří Mašínech. Ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová připomenula důležitost práce s archivy a pamětníky pro muzeum.
Mgr. Martin Vadas varoval před mediální a billboardovou masáží národa. „Abychom se srovnali s minulostí, musíme ji dobře poznat.“
Farář Mgr. Marek Zikmund poděkoval Muzeu Boskovicka za přípravu besedy.
Více: http://www.ceskatelevize.cz/porady/902904-zeme-bez-hrdinu-zeme-bez-zlocincu/
http://www.blisty.cz/aut/41/bio.html
46 fotek, 5.2.2013, 28 zobrazení
Jiří Menzel představil v Ostravě svou knihu vzpomínek Rozmarná léta

Vyprávění, besedy a autogramiády slavného režiséra, scénáristy a herce Jiřího Menzela se mohli zájemci zúčastnit v úterý 14. ledna od 16 hodin v ostravském Knihcentru. Režisér, nositel francouzského uměleckého titulu Chevalier des Arts et Lettres, komentoval svoji knihu vzpomínek Rozmarná léta.
Ostrava. Knihcentrum . 14.1.2014 Jiří Menzel a jeho Rozmarná léta.

Foto: Hana Papežová

Besedu s režisérem Jiřím Menzelem, již navštívilo v ostravském Knihcentru na Smetanově náměstí zhruba 220 diváků, moderovala Veronika Jáhnová, manažerka marketinku Knihcentra Ostrava.

V první části se společnými silami propracovávali jednotlivými kapitolami vzpomínek, které divákům autor rozšířil o další zážitky ze svého mládí a především ze studií na pražské FAMU pod vedením režiséra Otakara Vávry.

Přidal pár zážitků z natáčení svých 20 celovečerních filmů, z nichž Ostře sledované vlaky z roku 1966 získaly cenu americké Akademie filmového umění a věd Oskara, a další skvělý film Vesničko má středisková (1985) byl na tuto cenu nominován. Pan Menzel konstatoval, že nejprve se chtěl stát hercem a také jako herec natočil 56 filmů a zahrál mnoho postav na divadle, kde působí také jako režisér.

V části otázek a odpovědí zavzpomínal na návštěvu v USA u oskarového režiséra Miloše Formana, který jej hned ve dveřích přivíital otázkou: „Jirko, jaké bereš prášky?"

Na otázky typu, co preferuje ve svých filmech a ve filmovém umění jako takovém, odpověděl: „Preferuji laskavost, humor a moudrost. Nemám rád ryze negativní postoje. To je nezdravé. Chci dělat filmy tak, aby se líbily lidem a aby na ně rádi chodili.”

Po neformálním ukončení besedy následovala autogramiáda jeho knihy vzpomínek Rozmarná léta. „Rytíř umění a literatury” Jiří Menzel vytrvale knihy podepisoval, fotografoval se s mnohými zúčastněnými a zdálo se, že byl v Ostravě spokojen.
71 fotek, březen 2005 až říjen 2013, 101 zobrazení
Beseda se známým režiserem a výtvarníkem proběhla 5.10.2013 ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě.

Foto: Hana Papežová, St.Drozd

Výňatek z FDb .cz / Filmová databáze /

JURAJ JAKUBISKO

režisér / scénárista / kameraman / výtvarník
Národnost:
slovenská
Věk:
75
Narození:
30.4. 1938, Kojšov, okres Spišská Nová Ves

Životopis (biografie) / Informace:
Juraj Jakubisko se narodil 30. dubna 1938 v Kojšově na východním Slovensku. Po absolvování střední umělecké školy vystudoval režii na pražské FAMU.
Během studií pracoval jako režisér slavného experimentálního divadla „Laterna Magika".
Jeho studentský film „Mlčanie", získal ocenění Bruselské Filmové Akademie INSAC a na 1. Festivalu Experimentálního filmu v Knokke, Belgie.
Další Jakubiskův film „Čakanie na Godota" získal hlavní cenu za nejlepší krátký film v Oberhausenu a v roce 1968 cenu Simono Dubroilh v Mannheimu.
První celovečerní film „Krislove roky" oceněný československou kritikou jako nejlepší film roku, získal také řadu ocenění v zahraničí: v Mannheimu cenu FIPRESCI, Cenu poroty v německé Volkshochschule a Cenu Josepha von Sternberga.
Následující Jakubiskův film „Zbehovia a pútnřci" získal v roce 1968 čestné uznání na XXII. Festivalu v Benátkách a spolu s dalšími dvěma filmy „Vláčkovia, siroty a blázni" a „Dovidenia v pekle, priatelia" začátkem 70-tých let byl komunistickým režimem „uložen do trezoru" jako předmět doličný o jeho protistátní činnosti. Na základe těchto filmů byl donucen k desetileté pauze, kdy nemohl realizovat hraný film. Po více než dvaceti letech, v roce 1991 dostal film „ Vtáčkovia, siroty a blázni" cenu FIPRESCI a Zlatou růži Lidic v Karlových Varech. V tom samém roce mohl po dvaceti dvou letech Jakubisko dotočit „Dovidenia v pekle, priatelia" a uvést jej na filmovém festivalu v Benátkách 1991, kde získal čestné uznání RAI DUE.
V roce 1983 realizoval film „Tisícročná včela", který mu přinesl zpět mezinárodní uznání. Film byl v tom samém roce oceněný v Benátkách cenou „Zlatý Fénix ", cenu za „Nejlepší film" od Federace filmových klubů získal na mezinárodním filmovém festivalu v Seville (1983) . V roce 1990 byl tento film oceněn československými novináři cenou „Nejlepší film 80-tých let".
V roce 1985 Jakubisko natočil adaptaci pohádky bratří Grimmů „Perinbaha" v hlavní roli s Giulettou Masinou. Film byl oceněný v roce 1986 v Benátkách Katolickou cenou. Další ocenění : Grand Prix Unicef, Cena dětského diváka za nejlepší film festivalu v Bělehradě 1986, Cena poroty na Festivalu de Cine de Gion a hlavní cenou na Mezinárodním festivalu Rimousky v Kanadě.
Hororovou komedii „Frankensleinova teta" dokončil v roce 1986.
Hudební film „Takmer ružový pribeh" (1990) nezapře typickou Jakubiskow imaginaci. V roce 1989 vznikl „Sedím na konári a je mi dobro ", v kterém se tvůrce vydává na cestu za štěstím. Téma ideově navazuje na „ Vtáčkovia, siroty a blázni ", který už nikdy neměl spatřit světlo světa. Film „Sedím na konári a je mi dobre" (1989) získal kromě jiných ocenění znovu po deseti letech v roce 1999 cenu nejlepší fiIm festivalu v Cran Gevrier '99 (Francie).

Od roku 1991 k dnešnímu dni, probíhá s velkým úspěchem v USA a Kanadě, série retrospektiv tvorby Juraje Jakubiska ( „Kristove roky ", „ Tisícročná včela ", „Zbehovia a pútnici ", „ Vtáčkovia, siroty a blázni ", „Sedím na konári a je mi dobre ", „ Perinbaba ", „ Lepšie byt' bohalý a zdravý, jako chudobný a chorý ", „ Nejasná zpráva o konci světa" ), v Los Angeles, San Francisku, Montrealu, Washingtonu , New Yorku, Chicagu, Santa Fé, Vancouver, ... etc.
Princip hledání svobody a štěstí v životě uzavírá filmem „Lepšie je byt' bohatý a zdravý ako chudobný a chorý" (1992), za který získal hlavní cenu ( Zlatý Delfín ) na XI. MFF v Portugalsku.
Jeho třináctý celovečerní film „Nejasná správa o konci sveta" (1997) byl uveden
na více než 60 mezinárodních filmových festivalech. Ocenění získal na festivalech: v Kanadě za nejlepší umělecký přínos a kameru, Montreal '97, v Itálii za nejlepší režii - Pescara' 97. V USA – Taos '98, a Denver ’98. V české republice ceny ČFTA - čtyři České Ivy '98, a cenu Českého Literárního fondu - Nejlepší filmová režie'98. V roce 1999 Juraj Jakubisko dokončil stejnojmenný šestidílný televizní seriál.
Všechny jeho filmy byly prezentovány na tuzemských i zahraničních festivalech a získaly více než osmdesát ocenění. Ceny osobnosti mu byly uděleny za vizuální přínos v kinematografii a za výjimečné výsledky v uměleckém filmu ( Denver - Colorado, Maverick Award – Taos - New Mexico ).
Od roku 1999 je Juraj Jakubisko členem Evropské Filmové Akademie.
V dubnu 2000 byla Juraji Jakubiskovi udělena Jugoslávskou kinotékou v Bělehradě cena za významný přínos v rozvoji umění ve filmu „ZLÁTNI PEČAT JUGOSLOVENSKE KINOTEKE".(duben 2000)
V anketě roku 2000 „ O nejlepšího domácího a zahraničního tvůrce 20. století ",
kterou na Slovensku v květnu uspořádali filmoví novináři a kritici, získal Juraj Jakubisko, v historickém kontextu celé slovenské kinematografie titul „NEJLEPŠI SLOVENSKÝ REŽISÉR" dvacátého století.

Juraj Jakubisko byl oceněn ve Španělsku

Praha/Gijón - V rámci Mezinárodního filmového festivalu v Gijónu převzal slovenský filmový režisér, scenárista i kameraman Juraj Jakubisko osobní ocenění za své vynikající úspěchy na poli kinematografie a celoživotní umělecký přínos světovému filmu.

Cenu udělují španělští filmoví novináři, publicisté a kritici, kteří tak chtějí upozornit na nejlepší kinematografické počiny, nabídnout svůj hodnotící pohled na mezinárodní filmovou tvorbu a neposlední řadě upozornit na ambiciózní filmové projekty.

Juraj Jakubisko (1938) - za své filmy, které se vyznačují velmi osobitou poetikou, bizarností a nepřebernou fantazií, získal více než 80 ocenění na domácích i zahraničních filmových festivalech, včetně Českého lva za celoživotní přínos českému filmu (2003).

V roce 1957 absolvoval obor fotografie na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a v letech 1959-1966 vystudoval pražskou FAMU. Debutoval filmem Kristove roky (1967), následovaly filmy Zbehovia a pútnici (1968).

Doslova kultovními snímky se však staly Vtáčkovia, siroty a blázni (1969), Postav dom, zasaď strom (1979) a Sedím na konári a je mi dobře (1989). Film Do videnia v pekle, priatelia, na kterém začal pracovat v roce 1970, mohl dokončit až o celých 20 let později, neboť tehdejší režim ho zařadil mezi nežádoucí umělce. Uplatnil se ale v méně sledovaném dokumentárním žánru. Zákaz byl zrušen v roce 1979.

V roce 1983 měla premiéru Tisícročná včela, velkolepá adaptace románu Petera Jaroše, považovaná za jeden z vrcholů Jakubiskovy tvorby a slovenské kinematografie vůbec. Následovaly snímky určené mladším divákům (Perinbaba /1985/, Pehavý Max a strašidlá /1987/.

Posledním Jakubiskovým filmem je Bathory (2008) - film, který je příběhem o Alžbětě a její nenaplněné lásce k slavnému italskému malíři Caravaggiovi, o manželském poutu nejmocně

Děkujeme, mistře, máte náš velký obdiv a budeme se těšit na další Vaši návštěvu v Ostravě -- dveře jsou otevřeny dokořán.
179 fotek, 8.10.2010, 145 zobrazení | kultura, moje fotozprávy
Svou ženu označoval architekt Jan Kaplický za "femme fatale". A v lednu 2011 tomu budou dva roky od chvíle, co příběh jejich lásky ukončila jeho náhlá smrt. Jeho srdce selhalo v den, kdy mu jeho druhá žena Eliška porodila dceru Johannu. A pravě Eliška Kaplicky podpořila otevření výstavy děl svého manžela v zámecké jízdárně v Lednici. Zde je k vidění nejen tolik diskutovaný model Národní knihovny, ale mnohé další výtvory architekta Jana Kaplického. Výstava byla přesunuta z Prahy a přizpůsobena menším prostorům. Architektonických modely jsou však všechny. A většina z nich budí udiv, neboť se vymykají zažitým představám. Slavný architekt získal řadu předních ocenění především ve světě, u nás nebyl realizován žádný z jeho projektů. Což je jedna z otázek, kterou si návštěvníci výstavy mohou položit. Výstava potrvá nejméně do konce roku 2010. Velké diky patří organizačnímu usilí Michaely Cibulkové, jenž má hlavní podíl na celé akci. Eliška Kaplicky: Je ironií osudu že ji všichni znají právě jako manželku světoznámého architekta a designéra. Přestože měla vlastní nápady a filmové projekty. Už jako dítě zahrála v komparsu několika filmů i seriálů. Pak studovala produkci na FAMU. V jejich společném soužití s Janem, je stál nejvíce času a sil boj za realizaci projektu Národní knihovny, který sice vyhrál veřejnou soutěž, ale vzápětí se stal nepřekonatelným pro pražské radní i samotného prezidenta. Eliška Kaplicky v něm pokračuje i nyní. (Také v Břeclavském deníku).
28 fotek, 12.3.2010, 64 zobrazení
V pátek 12. března 2010 se u příležitosti výročí odporu německým okupantům 8. pěším plukem, konalo kladení věnců u památníku. K výročí tohoto významného dne proběhlo rovněž slavnostní předání Ceny statutárního města Frýdku - Místku za rok 2009 v Nové scéně Vlast. Letos byla cena udělena Mgr. Janu Krulikovskému za celoživotní přínos v oblasti loutkového a ochotnického divadla, divadla DUO i společnosti FAMUS. Dále byla cena udělena PhDr. Eduardu Mockovi za zviditelnění našeho města v oblasti amatérského filmu.
83 fotek, 6.7.2012, 264 zobrazení
Muzeum Boskovicka se ve čtvrtek krátce před šestnáctou hodinou počalo plnit převážně mladými lidmi. Tentokrát ale nebyli oblečeni ve snobská kvádra s kravatami, ale zcela obyčejně letně jako na vandr. Mnozí měli i batohy a občas se sály muzea proběhl i nějaký ten pes. Na výstavy zde chodí většinou pořád ti stejní lidé, tentokrát zde bylo možné vidět mnoho neznámých tváří. Na jubilejní dvacátý ročník Festivalu Boskovice se přijeli podívat účastníci z celé republiky. A právě vernisáž výstav fotografií celý čtyřdenní maraton koncertů, divadel, výtvarných dílen, filmů a výstav zahájila.
„Vážené dámy a pánové, vítám Vás v Muzeu Boskovicka u příležitosti zahájení výstav v rámci Festivalu Boskovice 2012,“ uklidnila hlučící dav ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová. „Vítám mezi námi zástupkyni města místostarostku Ing. Jaromíru Vítkovou. Je nám ctí, že k nám pravidelně jezdí primátor západočeského krajského města Plzeň Mgr. Martin Baxa (ODS) a další tamní přední zástupci. Vítám výtvarníky, kteří výstavy připravili. První je Štěpánka Šimlová, ta představuje svoji kolekci Osobní archeologie, Martina Vosáhlo s projektem Operation Infinite Justice. Soubor snímků studentů Fotografický projekt Katedry fotografie FAMU, vedený Jaroslavem Bártou je instalován v synagoze, tvůrce zde vítám též. O hudební doprovod se postará trio z Maďarska Vera Jonas Experiment. A nyní předávám slovo místostarostce Boskovic Ing. Jaromíře Vítkové: „Já Vás srdečně vítám v Boskovicích na první oficiální akci k zahájení Festivalu Boskovice. Jsme rádi, že se akce koná každý rok, vše organizuje především předseda sdružení Unijazz, koordinátor a dramaturg Festivalu Boskovice Čestmír Huňát. Díky tomu se o naší židovské čtvrti více a více mluví. Děkuji všem, přeji příjemnou zábavu. Snad vydrží i počasí.“ Poté si vzala slovo kurátorka výstav Helena Musilová: „Na úvod děkuji Čestmírovi za těch dvacet let.“ Sálem zazněl bouřlivý potlesk. V projevu bilancovala uplynulé festivaly, podotkla, že se zde vystřídalo mnoho významných autorů. Připomenula, že polská vláda vyhlásila tento rok ve znamení vzpomínkových akcí na Januse Korczaka (1878 – 1942). Byl to polský lékař židovské národnosti, jenž se intenzivně zasloužil o novátorské pojetí školství, v roce 1912 vybudoval sirotčinec pro židovské děti. Za Rusko – japonské války 1905 – 1906 a v době první světové války sloužil jako vojenský lékař. Nacisté jej i s dvanáctičlenným personálem a 196 svěřenci popravili roku 1942 ve vyhlazovacím táboře Treblinka. K tomu jsme připravili výstavu v Galerii Otakara Kubína na připomenutí jeho lidského přístupu. Druhá výstava, kterou zde též neuvidíte, je instalována v synagoze. Jde o práce studentů Katedry fotografie FAMU na téma zaniklé osady po roce 1945 vlivem odsunu německého obyvatelstva, vytvořením pohraničních pásem, vojenských prostor či kvůli důlní činnosti. K výstavě upřesnil Doc. MgA. Jaroslav Bárta, pod jehož vedením projekt vznikal: „Chodili jsme po místech, která jsou symbolem naší nepaměti a k věcem, jež odsouváme na okraj zájmu. Hledali jsme místa, jimž se říká zaniklé nebo zmizelé obce. Já je nazývám zlikvidované. Byly bourány, systematicky likvidovány, vysídleny, aby zarostly. Pro nás byla nejsilnějším momentem návštěva lokality, dohledávání míst ve starých mapách. Vzdávali jsme tímto osobní úctu místům jež byla kdysi domovem lidí, kteří jej museli nedobrovolně opustit. Hledali jsme ve vzorku fotografií místa tak, aby ukazovala různé etapy chování člověka, tím proměny krajiny. Třeba bezohlednou těžbou. Především místa, jež byla zničena i přes odpor veřejnosti. Navštívili jsme oblasti příhraniční, především Novohradské hory, Jeseníky, kde přece jen nějaké stopy v přírodě zůstaly. Třeba základy domů, jež vyčnívají z povrchu zarostlého trávou a plevelem. Jinak je tomu na Mostecku, tam nezůstalo nic. Obce zanikly i ve vojenských pásmech. Synagoga je pro výstavu důstojným místem. Snímky jsou symbolicky položeny na zemi, lze mezi nimi procházet. Myslím, že fotografie má v sobě významný prvek pojmenovávání, zaznamenávání a apelu na lidské svědomí. Děkuji studentům za intenzivní práci na projektu.“ Helena Musilová pak pokračovala informacemi k dalším výstavám: „Na výstavě Štěpánky Šimlové zde v Muzeu Boskovicka vidíme, jak může fotografie působit i jinak. Jde o zobrazení osobních intimních zážitků. Je to koláž nashromážděná za řadu let, surreálních vzpomínek, pamětí. Štěpánka studovala Akademii výtvarných umění a nyní vede svůj ateliér na Katedře fotografie FAMU. Pak můžete zhlédnout práce Martina Vosáhlo, ten je nadějí české dokumentární fotografie. Snímky jsou především s vojenskou tématikou, historické bitvy, druhá světová válka, Afganistán. Výstavami jsme se snažili ukázat, jaký široký záběr může fotografie mít. Děkuji zde organizátorům festivalu, Ministerstvu kultury a Jihomoravskému kraji a Katedře fotografie FAMU. Přeji Vám krásný festival. Snad se zde zase za rok všichni potkáme.“ A protože slov již bylo dost, ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová pozvala mladé hudebníky z Maďarska, aby něco zahráli. Skladba balancující na rozhraní akustické, experimentální a elektronické hudby všechny nadchla a byla odměněna dlouhotrvajícím potleskem. Závěr učinila krátce ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Výstavy považuji za zahájené a můžete si nyní vše v klidu prohlédnout. Ať je Vám všem v Boskovicích dobře.“
Asi za půl hodiny se muzeum opět ponořilo do zadumaného ticha, všichni se odebrali na oficiální zahájení Festivalu Boskovice 2012 do nedalekého Zámeckého skleníku.
Výstavy budou v Muzeu Boskovicka a synagoze k vidění do 19. srpna 2012.
Více: http://www.boskovice-festival.cz/
http://foto.amu.cz/ateli%C3%A9r-%C5%A1t%C4%9Bp%C3%A1nky-%C5%A1imlov%C3%A9-596
17 fotek, 3.11.2016, 326 zobrazení | kultura, lidé, zábava
ZDENÉK TROŠKA CHCE BAVIT LIDI
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Třetím hostem nového kulturního pořadu v Bystřici pod Hostýnem se stal režisér Zdeněk Troška. Při besedě s diváky byl k nezastavení a v nevlídném počasí zahřál jeho humor maximum spokojených diváků. Však také během tří dnů byly vstupenky vyprodány.

Jakou jste měl cestu z Prahy?

Jel jsem krásně, žádná zácpa, tři hodiny, spotřeba 5, 3.

Když se řekne Zdeněk Troška, vybaví se slunce, léto, usměvavé komedie, legrace, což zcela vystihuje Vaši práci…

Vždyť život je čím dál složitější, tak nelaskavý, ošklivý, že jsem se rozhodl, že budu dělat jen filmy, které lidem dají trošku legrace.
U diváka budete už navždy zapsán jako úspěšný režisér komedií, pohádek, Vaše filmy patří k nejnavštěvovanějším. Zatímco kritici Vás příliš rádi nemají, jaký z toho máte pocit?
Všichni tu dělají „umění,“ to jsou přímo ponory do hlubin divákovy duše, filozoficko- psychologické…Ta umírá na rakovinu, ten je feťák, ten je v kriminále, stačí, když si pustíte televizní noviny, vždyť to je černá kronika, proč o tom ještě točit filmy? První film, kterým jsem se dostal do povědomí, se jmenoval Bota jménem Melichar. Pak šly Slunce seno jahody a už jsem dostal nálepku komediant.

Jak složitá byla Vaše cesta k filmu?

Já jsem ročník 53, tehdy nikdo na vsi neměl televizi, tak se chodilo do biografu. Pro mě byl film magie! Měli jsme u nás ochotnickou scénu, dětskou i dospělou, ale z filmu jsem byl na větvi. V páté třídě jsem si řekl, že budu filmovým režisérem. Maminka úpěla, já jsem šel do knihovny ve Volyni, půjčil si tam všechny knížky, jak se dělá film, a to byla moje bible - Škola amatérského filmu, tu jsem uměl zpaměti.

Vůbec Vás nenapadlo, že by to nevyšlo?

Když chci být režisérem, tak budu a hotovo, řekl jsem si a taky, že předměty jako je matematika, geometrie nikdy potřebovat nebudu. Hodil jsem je za hlavu. Moje maminka pak nestačila běhat do sborovny, a pohrozila - ještě jednou řekneš, že chceš být režisérem!

Jak se zdá, ani hrozby Vás neodradily…

Proti tomu byla i babička - to víš že jo - k filmu, do toho „čubčince,“ bych tě musela přerazit, pocem podívej se na paní učitelku, o půl dvanácté jde ze školy, pořád má prázdniny, je furt doma, co bys chtěl taky dělat jinýho?
Třeba, abyste se stal tím knězem….
Jako děti jsme měly náboženství, ministroval jsem v kostele. Druhá babička už mě viděla, jak si tykám s papežem. No představte si mě…..jako velebníčka. Náboženství jsme měli ve škole každou středu od dvou do tří, pak jsme otočili krucifix a Krista pána, aby to neviděl, vytáhli z kapsy pionýrský šátek a od tří do čtyř byl pionýr. Filmový farář Otík, to byla přesná kopie našeho kněze, kterému jsem léta ministroval, byl takto malinkej, léčitel a bylinkář. Když skončila mše, zvolal : ženský kvete podběl…báby nahnaly svoje vnuky a vnučky, kolik já se toho nasbíral.

Vzpomněl jste také na začátky v ochotnickém souboru u Vás v Hošticích…

Bavilo mě pomáhat režisérce, ta práce za oponou. Já je chtěl spíš kočírovat, ty herce, moc jsem jim do toho kecal.

Než jste se dostal na vysněnou FAMU, odjel jste studovat do Francie. To nebyla obvyklá praxe, jak se Vám to podařilo?

Jsem dítě Štěstěny, vždycky mi všechno vyšlo, všechno se mi podařilo. Exceloval jsem ve francouzštině, když přišla doba uvolnění, Pražské jaro. Přihlásili mě do konkursu, já ho vyhrál - já z boubínskýho pralesa, který nebyl sám ani v Praze, mám jet do Francie? A jel jsem. Řeknu vám, já bych se tam mohl mít jako prase v žitě, ale já bych tam umřel steskem. A taky – ty Francouzky, jsou placatý zepředu zezadu…

Vy dokážete dobrou náladou nakazit všechny kolem…

Já už mám takovou náturu, na všechny problémy se dívám shora, to mě naučila Helenka Růžičková -napsat problém na papírek a dát na stůl, a když se na ten problém díváte shora, tak jste nad ním, a pořád všechno musíte brát s humorem… i když jsou to smutný věci, ty k životu patří. Když Heleně umřel manžel, uspořádala zahradní slavnost a tam mi řekla - Neřvi a dávej pozor, je tu spousta cizích lidí, ať nám něco neukradnou.

Vaše pohádky viděli v mnoha zemích, je dětský divák jiný než ten český?

Děti jsou na celém světě stejné, smějí se stejným věcem. Jsou nad věcí, upřímné. Před lety na festivalu dětských filmů byly v šoku, že jsme s sebou přivezli hraný film. Když se řekne pohádka, automaticky se tam vybaví kreslený animovaný film a my přijeli s živými herci, já měl s sebou Ivetu Blanarovičovou. Ty děti jí nevěřily, že ta škaredá čarodějnice a ten čertík je tahle krásná ženská. Pořád donekonečna se musela pitvořit a předvádět ksichtíky.

Jak se Vám v trilogii Slunce seno pracovala s neherci?

Snažil jsem se, aby ty babky ztratily ostych a trému a byly sami sebou. Hercům jsem zas naopak říkal, aby nepřehrávali, a tím se výkony vyrovnaly. Byla to ale práce, ty babky vůbec nevěděly, která bije - přijeli filmaři z Prahy, tak to zahrajem jako divadlo a hotovo dvacet. Ale jim nevysvětlíte, že film se dělá jinak, točí se konec, pak začátek, pak zas konec prostředek, no říkaly si, to bude ale blbej film, žádnej děj to nemá, nic… Ani ve snu by je nenapadlo, že se na ně do Hoštic budou jezdit zájezdy, 15 autobusů denně.

Jak jste dokázal, že tam ty báby ve filmu běhají?

To je otázka peněz. Tenkrát v roce 83 měly tyhle babičky tři sta padesát korun důchod měsíčně, šetřily si na funus, a my jim dávali 150 korun denně. Za ty peníze by ty báby udělaly všechno.

Procestoval jste spoustu zemí, která máte nejraději?

Nádherné je Rusko, určitě stojí za to zažít bílé noci v Petrohradě. A Petrodvorce? Versailles je prosti tomu stodola.

A kde se cítíte nejlépe?

Doma v Hošticích. Tam je klid a pohoda. Bydlíme hned za hřbitovem, přejdu zahradu a jsem v lese.

Odhalíte, na čem teď pracujete?

Mám scénář ke klasické pohádce na motivy báchorek, s lidovými písničkami jako v Princezně ze mlýna. Když tak listuju v těch starých zpěvnících, ti naši předkové byli ale hodně vulgární, samé sprostonárodní písně jsem objevil.

Máte svůj filmařský sen?

Chtěl bych natočit filmovou Rusalku jako opravdu českou pohádku. Už jsem ji režíroval na divadle.

Vadí Vám, když se filmy přerušují reklamou?
Oni si to dávají přímo do smlouvy, já jsem to nedovolil. Chci, aby moje filmy šly v celku, vždyť je to jako by na obraz Mony Lisy dali kačera Donalda.

Oblíbené jídlo?

Podívejte se na mě, já jím rád všechno a všude. Jen dvě věci nepozřu - škraloup na mlíku a kozí mlíko, jinak mi ani mořské potvory nevadí. Uvědomte si, že jídlo je jediná slast, která vám zůstane, všechny ostatní slasti pominou.

Jaký je smysl Vašeho života?

Bavit lidi! Vždyť se podívejte, kolik je kolem otrávených ksichtů? Úsměv je nejlepší dárek, který můžete věnovat. Usmívejte se na lidi kolem sebe, nic vás to nestojí a ještě někoho potěšíte. Víte, proč se po ránu lidi mračí? Protože celou noc nic nejedli. Ať jste smutní, nešťastní, opuštění, a jinak trpící, uvědomte si, že nejkrásnější světlo ve vašem životě je žárovka v ledničce. Otevřete a hned máte dobrou náladu. Netrapte se a žijte svůj život každým dnem.
62 fotek, leden až srpen 2013, 83 zobrazení
Beseda s výstavou Mgr.Ludvíka Klegy / rodinné fotografie / proběhla v Domě u šraněk 11.11.2013 a shlédli jsme i video-film L.Klegy o Vítkovicích z r. 2008.

Životopis (biografie): / z filmové databáze .cz/

Ludvík Klega se narodil 19. dubna 1950 v Ostravě - Vítkovicích, Československu. Je synem skladatele a rozhlasového pracovníka Miroslava Klegy (1926-1993).

Do studia Československé televize Ostrava nastoupil v 18 letech (v roce 1968) jako asistent produkce, poté byl v letech 1971-1981 asistentem režie. V roce 1981 absolvoval FAMU a stal se režisérem.

Do roku 1992 byl v ČST kmenovým režisérem, hlavně publicistických pořadů a dkumentů. I když odešel na volnou nohu, Českou televizí Ostrava spolupracuje externě.

V 70. letech jako asistent režie často pracoval s kameramanem .....zobrazit více

Režie:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
2009 minih108779 Vodácká putování s Lukášem Pollertem Vodácká putování s Lukášem Pollertem [59] n
2007 minih69188 Vodácká putování - Kamenice Vodácká putování - Kamenice [57] n
minih69190 Vodácká putování - Ohře Vodácká putování - Ohře [57] n
minih57318 Vodácká putování - Sázava Vodácká putování - Sázava [57] n
minih57319 Vodácká putování - Vavřinecký potok Vodácká putování - Vavřinecký potok [57] n
minih69191 Vodácká putování - Vltava Vodácká putování - Vltava [57] n
2005 minih73565minih73565 Zapomenuté výpravy Zapomenuté výpravy [TV seriál] n
Autor námětu:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
2009 minih108779 Vodácká putování s Lukášem Pollertem Vodácká putování s Lukášem Pollertem [59] n
Scenárista:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
Dramaturgie:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
Asistent režie:
1978 minih114368 Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům [TV cyklus] [28] n
Autor komentáře:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [61] n
Producent:
2011 minih98757 Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera Když Valach maloval – portrét akademického malíře Jiljí Hartingera [6
2009 minih108779 Vodácká putování s Lukášem Pollertem Vodácká putování s Lukášem Pollertem [59]

Děkujeme Leničko a pane Hercíku, bylo to příjemné odpoledne mezi skvělými lidmi.
1 video, 13.9.2017, 4 zobrazení
2 videa, minulou středu, 15 zobrazení
2 videa, léto, 12 zobrazení

Něco by se našlo i mezi uživateli...

filmy

86 zobrazení, 2 alba

monika-filmy

80 zobrazení, žádné album