Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 3 041 výsledků (0,0974 sekund)

reklama
7 fotek, 14.7.2012, 43 zobrazení
468 fotek, léto 2014, 80 zobrazení
100 fotek, 28.3.2010, 87 zobrazení
178 fotek, srpen 2013, 203 zobrazení
France
Les Baux, St. Rémy, Camargue, St. Maries de la Mer, Aiques Mortes, Avignon - Villeneuve, Abb. St. Michael de Frigolet, Tarascon, Beaucaire, Montpellier, Palavas les Flots, La Grande-Motte, Nimes, Uzes
41 fotek, 1.1.2010, 186 zobrazení
Fajný silvestr kde jsem si luxusně zahrál. Díky všem za účast ... DJs : Patrick Butcher ( Já ), Marco Biary, Shooti, Oneill2, Frank J & George Crusher ...
222 fotek, říjen 2014, 45 zobrazení | cestování
24/8/2014
Obsah neznámý. Pravděpodobně nevhodné k publikaci.

25/8/2014
Smutek z odloučení od mý nejoblíbenější kryptofašistický party, věčně nadávajíc na český pojetí stavění rodinných domů, Škodu Octavia a módní divergenci, byl tak velkej, že jsem se k nim musel přidat na cestě do minulosti aka Po stopách WWI+II. Aby byl zážitek umocněn, přibalil jsem s sebou i jednoho německýho árijce Johannesa, kterej by hravě dostal roli v kritiky oceňované České Sodě.
V Antverpách (momentální místo našeho výskytu) nasedáme na vlak – naštěstí ne směr Osvětim, i když by to bylo rozhodně tematická – směr Libramont, kde krátíme čekání na opozdivší(?) Kašpary prohlídkou města. Zjišťujem, že je tu větší hovno než zbylo z Drážďán po kobercování RAFkou, a tak přečkáváme zbytek času na zastávce, kde máme být vyzvednuti. Okolo 10. hodiny zbystřujem vozidlo, který by si člověk lehce spletl s Tigerem, VW Caravella, s osádkou horší než Hitlerovo „konečné řešení“. To znamená jediný – Kašpaři jsou tu. Postupně se ze dveří líhnou Jendy, Jardy, Maťky, GT (druhej a zároveň poslední nefalšovanej Němec), Jářek a Faboš. Sestavu teda doplňujem já a Joey a osmi člennej sausage cirkus může naplno vypuknout. Přesun do Bastogne, „hlavního města“ Arden, kde to ve ’44 Áďa ještě jednou zkusil zvrátit na svou stranou, ale nepochodil. Aby sme všechny ty hrůzy psychicky unesly, tak více méně klasicky po kašparsku prolejváme hrdla vínem a slivovicí. V Bastogni navštěvujem výsadkářský muzeum (hlavně na počest sto první (Bratrstvo neohrožených)). Samá puška, granát, helma, tak se všichni v hlavách přesouváme zpět, když ne do 2. druhý světový, kterou jsme prožít nestihli, aspoň 5 let zpět, kdy sme se honili v Call of Duty a přes hordu nepřítel se snažili zabrat barák. Po prohlídce náměstí s vystaveným Shermanem a odsouzení belgických hranolek a Jeepu Cherokee, přesouváme do muzea vyskytující se za městem, s docela větším záběrem než to předchozí. Dostáváme sluchátka, do kterých se linou příběhy 4 různých postav „žijících“ za války, a přes několik audio vsuvek za současnýho pozorování artefaktů a tří řekněme kin (člověk sedí, poslouchá a před ním se pohybují kulisy), se tyhle příběhy spojují v jedno velký finále, a to je ta třešinka na tomhle chutným muzejním dortu. Vedle muzea ještě stojí pravděpodobně další z milijónu památníků, z kterýho se naskytuje výhled na část Arden, a tak dumáme, kudy tu ty tygři a panteři projížděli, a ještě krypta, která když už nic, nám aspoň připomíná Wolfenstein.
Na koleni vymýšlíme další bod cesty a vybíráme Maťkův nápad navštívit hrad/zříceninu Bouillon, která by snad měla být v něčem největší (podle velikosti nejspíš největší ve vesnici). Já jsem v rámci nízkýho rozpočtu nešel dovnitř, takže zde nemůžu naplno rozvinout svůj nadpozemský talent na popis historických budov, snad jen, že z venku to vypadalo moc pěkně, šedě, stejně jako každá střecha ve vesnici/Francii. Další bod zájmu – Semois Valley – nám maří silná mlha, stejně jako na počátku ardenský invaze, tak aspoň nakupujem proviant v místní večerce. Dnes už nás čeká jen přesun na severní francouzský pobřeží, konkrétně je z rána v plánu Étretat (město Ypres a Dunkerque přeskakujem). Zapichujem neznámo kde na silničním(?) odpočívadle poblíž Poix-de-Picarde a kromě jiných skutečností, utváříme přezdívku pro Faboše, a sice Žďárák.

26/8/2014
Posun na zimní čas nám dopřál hodinku spánku navíc a po ranní menší dávce čaje s vydatnou dávkou slivovice, vyrážíme do Étretat, vesničky na pobřeží populární pro svoje mramorově bílý útesy formovaný do sloních chobotů. Po kratším hajku se člověk dostane nad úroveň oněch útesů, s golfovým hřištěm po levý straně a s výhledama dolů do vesnice na protější kopec s kostelíkem. Místo tak prozaický, že si to skoro říká o napsání básně.
Přes přístavní Le Havre, plný šedo komunistických hotelových resortů, kde krmíme 80 litry našeho velblouda, jednoho vysunutce (?) a jednoho zavěšence (Pont de Normandie), o kterých pro zklamání všech nedostáváme od Jendyho několika hodinovou přednášku, se ještě přes předměstí města Caen, kde se nám dlouho nedaří natrefit na obchod s jídlem a pitím (čti chlastem), než to zachrání starej dobrej mekáč (zasraní žabožrouti neochotní pracovat v neděli), konečně dostáváme do asi největší high-lightu výletu, a to normandským plážím, kde se 6. června udála nejslavnější/nejodvážnější/nejhloupější mise II. Světový – Mise Overload aka Vylodění v Normandii. Posilněni řeckou metaxou nemůžem jinak než s chobotama venku vlítnout na smradlavý Juno do oceánu, jehož teplota (16°) není žádný kafíčko, ale aspoň nás na chvíli vysvobozuje z alkoholovýho deliria. Při vylízání na nás naštěstí nikdo nezačal pálit z kanónů, jako na spojence 70 let zpět, ale asi bysme se nijak nedivili, lidi byli určitě zděšenější než Němci při zahlídnutí americký flotily plující jejich směrem. Přesun do Arromanches, vesničky mezi pláží Gold a Omaha, kde se mimo muzea a 360° kina dá ještě zahlídnout pozůstatky uměle vybudovanýho přístavu spojenci, pomocí kterýho zásobovali svý válečníky. Naštěvujem ono kino, který se skládá asi z 9 obrazovek v kruhový místnosti, na kterých promítaj (ať už na každý něco jinýho, nebo jednu scénu na víc obrazovkách) dochovalý nahrávky z války – impozantní. V plánu je ještě muzeum, bohužel je již zavřeno, takže utíráme nos a procházíme pláž, na který uvízlo pár betonových valů a hledáme místo, kde bysme mohli doplnit prázdný žaludky. I přes malou nadmořskou výšku je to tu všechno s vysokohorskou přirážku, tak nakonec sedáme do speed-foodu, kde dáváme hranolky, hamburgry a Jenda si konečně dává svou vysněnou rybu :D.
Sic je teprve něco po šestý, ale oskar už zalezl, tak pomalu přemýšlíme o místě ke spaní, předtím ale ještě zajíždíme do Bayeux, kam nás dotlačil absťák. Daří se nám nalézt večerku s dostatečnýma zásobama vína, takže je náš výlet hned o 8 flašek veselejší. Obhlížíme místní působivou katedrálu, a už rychle uháníme zpátky na pobřeží, aby sme mohli začít testovat kvalitu místních vín. Táboříme 5 metrů od pláže Omaha, přímo na ní to bohužel pro příliv nejde. V noci se bůh ví kam zatoulává Ždárák, ale nikdo už nemá sílu ho jít hledat, uvidíme ráno.
27/8/2014
Stáváme za východu slunce, na Omaha beach, Ždárák je na místě a živ, no líp prostě být nemůže. Bortíme tábor, obhlížíme Omahu a pomník a suše přehráváme Vylodění v Normandii. Nejbližší muzem je ještě zavřeno, a tak razíme na hřbitov americký spojenců, rozkládající se na 70 hektarech a obsahujících přes 9000 mramorovejch křížů zapíchnutých do precizně upravenýho trávníčku, úplnej grýn. Nedaleko odtud obhlížíme opět Omahu, tentokrát ale z německých pozic a shodujem se na tom, jaký to museli být pro američany jatka, když na ně náckové takhle krásně v z kopca viděli a všechno, co potřebovali dělat, bylo držení spouště a hejbání kulometem. Na muzeum číslo 2 taky hážem bobek a sunem se směr St. Mere Eglise, kde kromě figuríny vojáka na kostele, kterej na něm, samozřejmě před 70 lety, doopravdy uvízl (dělal mrtvýho do druhýho dne, kdy amíci osvobodili město), nic není a jedem tak okoupat bambány na pláž Utah, první z pěti „výsadkářských“ pláží, kde zanechali stopu i češi a vysloužili si i svůj „pomník“. Opět na naháče koupeme moři, a tentokrát už značně poveděnějc přehráváme vylodění, s pistolema u pasu, GT samozřejmě s kulometem. Následuje zastávku v Carentanu, kterej se ale stává velkým zklamáním, protože vůbec nevypadá jako mapa v CoD/MoHAA a ani jako záběry v BoB, Daří se nám aspoň vidět vylďovací loď a předělanou vikingskou kocábku.
Tu na severu Francie už stavíme jen v Caen, kde se kodrcáme městem, snažíc se najít místo na chcaní, neboť většina z nás má močáky před prasknutím, obhlížíme architektonické veledílo, aneb místní katedrálu a po kebabu u babky šamanky nás pro dnešek čeká jen přejezd přes půlku Francie k městu Verdun. Čas to dotlačit až přímo do města není, někde u XXX sjíždíme z dálnice a místo na spaní nacházíme někde u polí na okraji lesa.
28/8
Rána už začínají býti pěkně chladnými, a tak bez větších okolků (co taky dělat na poli) skáčem do auta a pokračujem v jízdě. Na doporučení Maťky stavíme v Remeši a navštěvujem katedrálu (pomale to vypadá jako Katedrální výlet), zároveň kupujem alkohol, ať je zbytek výletu veselejší a přebijem depku ze sychravýho, mrazivýho počasí a taky, aby se něco dovezlo dom, jako dárek pro naše nejbližší.
Verdun začínáme nechtěným vytáhnutím bambánů přes paní v zaparkovaným autě. V prvním muzeu se nakonec rozhodujem nejít dovnitř a jedem rovnou k pevnosti Douaumont, o kterou se tu 10 měsíců řezali Žabožrouti s Němčourama a celkem jich tu asi 700 tisíc pošlo. Pevnost, která je opravdu superobří, procházíme zevnitř a i z venku, kde je celý její okolí vykrášleno dírama od granátů a bůh ví čeho ještě. Kulervoucí. Následuje prohlídka hřbitova, kterej v porovnání s tím normandským možná není až tak opečovávanej, na druhou stranu má hororovej nádech a těch křížů tu bude taky daleko víc, a vo tom to je. Zbytek návštěvy Verdunu se nese ve znamení hledání zákopů, který už ale asi všechny zakopali, kromě nějakých prašivých okolo silnice. Samotný město Verdun toho taky moc nenabízí, tož kopem do vrtulí a jedem dom. Já konkrétně se nechávám vyhodit v belgickým městě Arlon, odkud nasedám na vlak směr Antverpy, kašpaři to přes Lucembursko, Německo – kde v Norimberku vyhazují Joeyho a Prahu – kde vyhazují dalšího němce GTyho, ženou do města měst, Vel Mezu.

Závěr? Viděli sme, co se vidět dalo, načerpali mnoho válečné moudrosti, vokoupali dvakrát oceán a vypili nespočet piv a vína. Prostě pěknej, nenáročnej, osmi párkovej 4 denní trip. Howgh.
32 fotek, 6.11.2018, 36 zobrazení
První listopadové úterý jsem se vypravila do Francovy Lhoty. Francova Lhota je vesnice ve východní části okresu Vsetín a hranice jejího katastru je v její východní části taky hranicí státní se Slovenskem. Od restaurace "Ranč u Zvonu" jsem prošla vesnicí (asi 2 km) až k památnému stromu Kobzova lípa. Krásné slunné počasí mě vylákalo na naučnou stezku Javornický hřeben po modré turistické značce. Došla jsem až ke kapličce svatého Huberta nad Valašskou Senici, kde jsem se setkala s partou mých přátel ze Vsetína.
153 fotek, 1.11.2014, 131 zobrazení | sport
Třetí víkend, třetí party hráčů a hostů a potřetí skvělé počasí ... Dnes s 64 hráči a skvělým fotografem na hřišti panem Zdeňkem Slukou, který pro nás připraví sérii momentek hráčů a hřiště v té nejlepší možné kondici ...

Poslední vítězi našich populárních podzimních turnajů jsou:
NETTO - po odečtu hracího HCP dvojice
5. místo - Jarda Adamják a Hudcovský Ján
4. místo - Roman Hanzal a Jirka Kuchař st.
3. místo - Jirka Pešl a Standa Frank
2. místo jsme nevyhlásili, protože úplně shodným scóre - netto skončily dvojice:

Malkusovi Petra a Jirka
a
Petr Hospodářský a Lukáš Krátký

BEST BRUTTO 64 ran dnes donesli Jirka Pešl a Stanislav Frank

Moc všem blahopřejeme a v průběhu dalšího týdne dodáme ještě sérii fotek, které pro nás dnes po celý den dělal Zdeněk Sluka
152 fotek, 21.3.2017, 250 zobrazení
Poprvé jsem viděl tančit Mina Tanaku v roce 1985 v klubu Na Chmelnici a bylo to pro mne jako zjevení. V té době nás před svody svobodného světa chránila komunistická železná opona a ještě tu nebyl internet, takže i když třeba ti zasvěcenější věděli, že existuje cosi jako avantgardní tanec butoh, tak málokdo z nich z něj mohl vidět víc než fotografie. Jako moderní balet jsme tu mohli vidět jakýsi x-tý odvar z toho, co bylo na Západě avantgardním výstřelkem v 60.letech. Na tomto představení Tanaku naprosto kongeniálně na perkuse a bicí doprovázel Alan Vitouš. Můj první dojem z Tanakova tance : bylo mi jasné, že jsem zatím nic tak podobně divného a temného neviděl. A že je to o umírání. Připomnělo mi to některé scény Becketových Textů a novel pro nic. Nesmírně pomalu a jakoby váhavě a tápavě se pohyboval většinu času na zemi s nevidoucím pohledem jako nějaký starý muž v dlouhé agonii. Plazil se, přetáčel z boku na bok. Až tady jsem v divadle poprvé zažil ten pocit , že se přede mnou nehraje divadlo, že nejsem divák, ale svědek něčeho osudového, co se přede mnou děje v reálu. Cítil jsem velký smutek a tíseň z toho, že přede mnou právě umírá nějaký starý ubohý muž. Někdy Tanaka dokonce ztrácel podobu člověka a působil na mne spíše jako zvíře. Občas ale vypadal jako malé dítě, které poprvé objevuje možnosti jak si hrát s rukama a nohama! A ještě mnoho docela jiného, co už se vůbec nedá přeložit do slov, jsem ten večer viděl. Nikdo neví, co se děje v Tanakově mysli, protože on odmítá svoje představení vysvětlovat. Smysl představení se tak díky asociacím utváří až v divákově srdci, a u každého docela jinak.
Tanaku jsem Na Chmelnici viděl ještě v roce 1987 a zase to byl stejně silný, až otřásající zážitek.
Pak jsem měl to štěstí vidět další žijící legendu divadla butoh Kazuo Ono tančit v Disku se svým synem někdy koncem 80.let. Bylo mu tehdy asi 80. Dožil se 103 let.
Tanaku jsem pak viděl i s jeho souborem Mai juku ve Stravinského Svěcení jara v Národním divadle 1992. To bylo samozřejmě úplně jiné než jeho solo performance, která jsem dosud viděl.
Pak až v 2012 v Arše společně s tanečnicí Shiho Ishihara v poetickém představení Step into the Shadow (Krok do stínu). A zas to bylo úplně jiné. Byl to takový snový milostný příběh. On a ona se dlouho hledají. Ona je vidět někdy jen nezřetelně jen jako přelud, vzpomínka nebo jako ve snu, v šeru za závěsem.
A zatím naposledy jsem Mina Tanaku viděl tančit v kleci v několikahodinových performancích v rámci výstavy ,,Keiiči Tahara a Min Tanaka : Fotosyntéza 1978-80 ve Veletržním paláci NG 18.-22.3. 2017.

FOTOGRAFIE V ALBU
Min Tanaka - 1966-2017 (fota z webu)
Min Tanaka -jarní slunovrat - 20.3.2017 performance před Veletržním palácem (Copyright © igor hlavinka)
Min Tanaka - 21.3. 2017 performance v rámci výstavy Keiiči Tahara NG Veletržní palác (Copyright © igor hlavinka)

MIN TANAKA
,,Min Tanaka (1945) patří k nejznámějším představitelům světového tance. Byl jedním z prvních tanečníků, kteří světu představili Butó - japonský tanec temnot.
V roce 1984 v klubu Na Chmelnici proběhlo první vystoupení japonského tanečníka Mina Tanaky v Praze. Toto vystoupení bylo uspořádáno tajně a viděla ho jen hrstka zasvěcených diváků. Toto i jeho další vystoupení Na Chmelnici v 80.letech se stala legendárními událostmi a Min Tanaka se u nás stal živou legendou. Byl prvním, kdo u nás představil tanec japonské avantgardy butó.

Ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, který se na jeho prvních vystoupeních v Praze podílel organizačně, uvedl: „Tanaka tančil většinu představení nahý, jeho tělo bylo nalíčeno tmavou hlinkou a jeho pohyby oscilovaly mezi emocionálními výbuchy a nesnesitelnou pomalostí, mezi božskou krásou a zvířecí ošklivostí. Že se takovému tanci říká butó, tehdy nikdo nevěděl. To bylo dobře, taková situace je pro umění nejlepší. "
a dále: „Jeho tanec je založen především na extrémní pozornosti k prostoru a času. Je pro něj důležité, že se tanec odehrává vždy ,tady a teď‘. Jeho tělo je seismograf, který reaguje na všechny tektonické impulsy našeho duchovního prostředí. Tanakův tanec znejišťuje všechny fyzické zákony a vytváří tělesnou báseň. Je to tanec, který nemá formu, je plný neočekávaných událostí a zároveň pevně zakořeněn v zemi. Tanakova gesta vychází ze zemědělských prací, kterým se již po několik desetiletí věnuje na své farmě uprostřed japonských hor.“

Následovalo Svěcení jara se skupinou Mai juku v Národním divadle 1992, či společné vystoupení s Johnem Caleem při otvírání Archy 1994. Při slavnostním znovuotevření divadla Archa po povodni tančil uprostřed proudu řeky Vltavy. V roce 2005 bylo představení Standing On the Edge (Stát na hraně) Tanakovým příspěvkem k Andersenovské sezóně pražského divadla Archa, kde si vybral téma člověka na okraji společnosti. 2012 vystoupil v Arše společně s tanečnicí Shiho Ishihara v představení Step into the Shadow (Krok do stínu). Destination of the Stone – Min Tanaka – Rin Ishihara – Divadlo Archa 2016
Nejnověji jsme mohli Mina Tanaku vidět 17.-22.3. 2017 v několikahodinových performancích “Locus Focus” v rámci výstavy ,,Keiiči Tahara a Min Tanaka : Fotosyntéza 1978-80 v Veletržním paláci NG

Min Tanaka, který fascinoval polovinu světa, je legendou sám o sobě. Funguje jako most mezi světy východu a západu, mezi velkoměsty a venkovem, mezi stářím i mládím, mezi nicotou a nejhlubším smyslem existence. Životní filosofií Tanaky je propojení tance a zemědělství.
V současné době spolu s dalšími tanečníky své skupiny Tokason hospodaří na dvou farmách v horách prefektury Jamanaši. Pěstuje zde organicky ošetřovanou zeleninu, rýži, sojové boby a čaj. V létě na jedné z těchto farem pravidelně pořádá mezinárodní festival Dance Hakushu. Každoročně se na jeho horskou farmu sjíždějí desítky mladých umělců z celého světa, aby podstoupili náročný tréninkový cyklus, kterému Tanaka říká Body Weather - Tělesné počasí."

"When one says “I”? which part of her/his body is accompanying “I”? We often say ‘my face’? ‘my hand’? or ‘my something’? as if trying to reconfirm ownership and belonging. The truth is? any and every part of the body is a part of ‘me’."
Min Tanaka

"Moment by moment our body generates ‘the past’ while it continues embracing dreams (NOT objectives)? and it dares to be aware infinitely of the present moment."
Min Tanaka

"I am living in search of where lies "dance that would not use the body as a tool." Why don’t you join me and think about this!"
Min Tanaka
Více : http://buto.webnode.cz/products/min-tanaka/

1987 Min Tanaka & Maijuku" document Paris https://www.youtube.com/watch?v=rZu7mMp3lDA
1988 Min Tanaka & Hisako Horikawa - extract from a perfomance in Budapest? Prague? https://www.youtube.com/watch?v=oLBZwQRV3w0
1988 Min Tanaka & Frank van de Ven (Extract from a performance in Praha 1988)https://www.youtube.com/watch?v=hSuJ-y1-fh4
1988 Min Tanaka - extract from a perfomance in Budapest? Prague? https://www.youtube.com/watch?v=5SzwhrhMp7c
https://www.youtube.com/watch?v=RNDQAInU55M&feature=share
1990 Min Tanaka & Mai-Juku, music Noguchi. Paris (live electronics)https://www.youtube.com/watch?v=lZ6LqnSyF6Y&index=15&list=PLJePa0k595QABtGRVW6uQ4ZGhEHfDM0Ir
1990 The Rite of Spring" Paris Opera Comique. stage art by Richard Serra,music Minoru Noguchi https://www.youtube.com/watch?v=E9QrTA-Q4Xg
2006 music:Noguchi (live electronics) / dance:Min Tanaka '06 Tokyo?1/2?https://www.youtube.com/watch?v=BO_OvNLySg4
2014 Min Tanaka: Šťastný strom / Happy tree Praha https://www.youtube.com/watch?v=AT44Vf2RlRA
2015 Min Tanaka Solo Dance / Madada Inc. Official Image https://www.youtube.com/watch?v=dtG1ICDZUz0

BUTOH
Tanec butó je velmi originální především tím, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu. Velký důraz klade na mentalitu tanečníka, Butó nevyžaduje jakoukoliv formu jako klasický balet nebo moderní tanec, naopak projev a výsledek ponechává zcela na tanečníkovi. Existuje tolik způsobů butó, kolik je tanečníků, a proto je možné butó považovat za nepřetržitou snahu o hledání výrazu v tanci a hledání odpovědi na otázku, co to je "tanec".
Slovo butó (butoh) se v japonštině skládá ze dvou znaků: první "bu" znamená tančit nebo se vznášet horizontálně, druhý "to" dupat, šlapat, ale také z něčeho pocházet, vycházet, v něčem mít kořeny.

Butó je cesta propojení a sjednocení vnitřního a vnějšího, poslechu ticha a odkrývání paměti těla. Záměrem je nechat mluvit tělo jeho vlastní řečí. Tělu naslouchá a z jeho vnitřní paměti čerpá hluboko zakořeněné zážitky. Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy mikro a makrokosmu. Odkrýváním nám dosud neznámých končin vlastního nitra lze dospět nejen k rozšíření schopností vlastního projevu, ale i k vnitřní očistě, širší kolektivní katarzi a k prožitku těla jako subjektu s vlastním hlubokým vědomím a moudrostí. Butó pracuje s rozmanitostí univerza. Zkoumá různé kvality a aspekty lidského nitra (emoce, vzpomínky) i autentického prostředí (určité místo, příroda se vším, co ji utváří). Butó je cestou hledání a poznávání, kdy tanečník diváka bere s sebou a provází ho katarzí kterou se sám nechává transformovat.

Často vysvětluji filozofii „BUTOH“ pomoci květiny. Mám velmi rád květiny, protože květina pro mě představuje věčný koloběh světa. A takové je i „BUTO“. Nádherná květina rozkvete ve slunečním svitu a šíří svoji vůni lásky a poté postupně umírá a vrací se do země (k zemi) a její kořeny jsou jí oporou v temnotě. Stejně tak jako budhismus přijímá smrt i narození, světlo i temno ..."
Ken Mai (http://buto.webnode.cz/filozofie-principy

,,..v butó jde o hledání světla v temnotách.."
Sumako Koseki
43 fotek, únor 2010 až červenec 2012, 57 zobrazení
283 fotek, 10.7.2011, 94 zobrazení
397 fotek, únor až duben 2009, 57 zobrazení
52 fotek, 20.10.2008, 23 zobrazení
96 fotek, říjen 2009, 202 zobrazení
86 fotek, 6.9.2008, 98 zobrazení
375 fotek, květen 2009, 41 zobrazení | cestování
400 fotek, květen 2009, 140 zobrazení | cestování

Něco by se našlo i mezi uživateli...

france

223 zobrazení, 1 album

nice-france

627 zobrazení, 3 alba

lille-france

49 zobrazení, žádné album

france-tour

118 zobrazení, 1 album

merci-france

1 262 zobrazení, 12 alb

Zobrazit další výsledky mezi uživateli.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron