Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 47 výsledků (0,1279 sekund)


reklama

22 fotek a 1 video, 3.4.2018, 36 zobrazení
172 fotek, duben 2017, 48 zobrazení
„Až ti Kachna řeknu, kde právě jsem, tak zaručeně prohlásíš: Ještě že jsem s váma nejel! Tohle bude zaručeně krušná noc. Celý den s námi lomcuje vítr z hor, chtěli jsme se schovat na závětrnou stranu, ale nepodařilo se. Nejsou tady žádné fleky pro přístřešek, ani stromy, ani kus rovnýho lesa. Bída. Každý jsme si našli jeden strom s větvemi až na zem a tam se zavrtali. Hele, už začíná pršet, musím přes sebe přetáhnout celtu. Bohužel takhle nalepená na spacák bude propouštět. Snad to do rána zvládnem...“

Po napsání islandského „bestseleru“ jsem se k popisu tohoto vandru odhodlával docela dlouho (začínám ho psát ve čtvrtek, končím v neděli), vlastně trochu z donucení. Po dosažení vrcholu holt začne člověk klesat. Teď mě napadlo: když už tady rozvádím myšlenku tvůrčí, tak právě tu bych mohl připodobnit k našemu vandru - bojovali jsme, abychom dosáhli vrcholu, ale dolů se nám už nechtělo. Vlastně chtělo... Všude to je stejné.

Na Králíky, resp. Kralicko, jsem se opravdu těšil. Když pominu Ukrajinu, tak takhle východně jsem ještě nebyl, takže neprobádaný kraj. Z Jizerek jsem byl natěšený na zdolávání horských hřebenů a také na další jarní vandr. V posledním případě to trochu zakolísalo.

S Drobkem jsem se setkal v pátek ráno na kolínském nádraží a po přestupu v Ústí n.O. jsme před jedenáctou byli v Králíkách. Cestu nám znepříjemnil rozbitý jirkův mobil, naštěstí jsme se s Jirkou setkali na náměstí a v hospodě U lípy dali poslední pořádné jídlo. Kluky jsem ještě přemluvil na návštěvu vojenského muzea a taktéž jsem chtěl navštívit pěchotní srub U cihelny. Tam ovšem byla prohlídka až za půl hodiny. Nelelkovali jsme proto a vyrazili na první plánovaný cíl - rozhlednu Klepáč.

Cesta to byla nelehká, převýšení znatelné a neustálá cesta do kopce nám dala zabrat. Naše námaha ovšem byla vykoupena krásnou krajinou. Ani silný vítr nám krásný pohled do kraje nekazil. Nebyli jsme jediní s úmyslem dobýt a přespat u Klepáče. Kousek před rozhlednou jsme potkali partu „hurávýletníků“, kteří se k našemu překvapení rozhodli po západu slunce pokračovat dál, a u paty rozhledny „oudoorové odborníky“, kteří nocovali v tom největším vichru přímo na vrcholu. My jsme se vrátili kousek zpět do vyhlídnutého lesíku, kde jsme v klidu přečkali první z plánovaných tří nocí. Jaké štěstí na místo jsme měli, jsme ještě netušili.

Ráno bylo zatažené, ale teplejší, takže příjemné. Měli jsme dvě verze cesty na dobytí druhé rozhledny. První byla sejít do Horní Moravy a vyškrábat se na protější hřeben. Druhá, vítězná, držet se po hřebeni a přes Kralický Sněžník dojít na druhou stranu. Na Sněžníku jsem nikdy nebyl, takže jsem loboval za druhou variantu a podařilo se mi to. Cesta byla opět stoupavá a s přibývajícími nadmořskými metry se začal objevovat sníh. Zatím to však nebylo nic dramatického a výstup celkem poklidně ubíhal. S blížícím se Sněžníkem přibývalo lidí. Nakonec bylo na vrcholu docela narváno.

Králický Sněžník dobyt! Sice za neuvěřitelné vichřice, ale dobyt! Udělali jsme spoustu fotek na mohyle, vedle mohyly, u studánky, u slůněte... Patřičně jsme se tam vyřádili. Avšak zde teprve začala druhá část naší sobotní cesty, náročnější. Cesta ze Sněžníku byla uklouzaná a tak jsme z kopce spíše sklouzli. V sedle jsme se oddělili od hlavního proudu a stoupali po sněhu na hřeben se Stezkou v oblacích, naším posledním cílem. Sníh na cestě nás značně zpomaloval, ledová krusta se probořovala a my jsme se propadávali o dvacet čísel až na zem. Naštěstí nám občas vysvitlo slunko, tak to bylo veselejší. Místo na spaní jsme hledali na závětrné straně, ale závětrná strana prostě nebyla. Foukalo to ze všech stran. Museli jsme trochu sestoupit, abychom nespali ve sněhu. Tam ovšem nebyla rovná místa. Jelikož se schylovalo k dešti, tak jsme okolo sedmé rychle zalezli každý pod jeden strom a tam se snažil přečkat do rána.

„...No ještě že jsem s váma nejel,“ přitakal mi náčelník. Telefonoval jsem s Kachnou a okolo mě se dělo boží dopuštění. I tak se mi s falešným pocitem bezpečí pod celtou podařilo usnout. V noci jsem se samozřejmě několikrát probudil. V absolutní tmě jsem slyšel bičování větru s deštěm na celtu. Bylo mi divné, proč mám mokrou celtu přilepenou na čelo. Ještě nikdy jsem nespal s přístřeškem přehozeným přes sebe a tak jsem netušil, že položený propouští. Chtěl jsem zkontrolovat situaci, ale nenašel jsem čelovku. Naštěstí jsem byl večer tak línej, že jsem si mobil a doklady nechal u sebe v kapse (čímž unikly promočení) a posvítil si mobilem, takže jsem po chvíli našel zapadlou čelovku. Posvítil jsem do okolí a situace byla stejná jak před usnutím. Jen mi připadalo, že padla šílená mlha. Přístřešek držel tam, kde měl a spacák sic z vrchu mokrý, tak nepropouštěl. Pode mě se voda nedostávala, takže jsem znovu přes sebe přetáhl černou plachtu jak pře mrtvolu a spal s přestávkami až do rána.

Musím opatrně odhrnout plachtu, aby mi voda z ní nenatekla do spacáku jako při noční kontrole. Avšak plachta mokrá nebyla, jen lehce křupala. K ránu se totiž vyjasnilo (cca. 10 minut jsem koukal na jasnou oblohu a těšil se na krásný den), takže to všechno nádherně zmrzlo. Okolo sedmé jsme byli vylezlí a v rychlosti balili. Přišla totiž sněhová vánice. Navíc kluci neměli to štěstí co já a nateklo jim pod spacáky, takže leželi v loužích. Bylo rozhodnuto, že to balíme a jedeme domů. Ani jsem neprotestoval.

Začátek úniku do civilizace pokazila ztráta jirkových dokladů, které se naštěstí našly, a hledání Drobka, který vyrazil napřed a nevěděl, že se vracíme hledat doklady. Naštěstí jsme našli i Drobka a vydali se ke Stezce v oblacích, kde byla, DÍKYBOHU!, otevřena hospoda. Čaj s rumem a gulášovka nám pomohly na nohy (nedá se to říct o vysokohorské přirážce). Pak jsem začal přemlouvat Drobka. „Drobku neblbni, když jsi u tý rozhledny, tak to nemůžeš vzdát“. Počasí bylo opravdu hnusný, ale rozhlednu jsem s Drobkem dobyl. Jirka odmítl s námi jít a šel do údolí napřed. Stezka v oblacích mě překvapila. Úžasná stavba se síťovou prolejzačkou (vyzkoušeno) a sítí místo podlahy na vrcholu (vyzkoušeno), spolu se zřejmě krásným rozhledem na Kralický Sněžník a okolí mě opravdu uchvátila. Škoda, že jsme kvůli počasí a času nemohli zůstat déle. Tak jsme spěchali na lanovku a za výhodných finančních podmínek (myšleno positivně) se svezli dolů.

V hospodě v údolí jsme se setkali s Jirkou a s ním jsme se popovezli autobusem zpět do Králík. Tam Jirka zvolil cestu do Prahy autobusem. My jsme se vraceli stejnou cestou vlakem. Avšak volné pondělí před sebou a já si říkal, co budu v Boleslavi dělat. A tak se stalo to, že jsem si s Drobkem dal v Pardubicích pivo a najednou se objevil v běstvinském velkostatku. Tam jsem dobře popil, úžasně pojedl, přespal na seně trošililinku pomohl a v pondělí odpoledne valil pověstnými spoji z Třemošnice ne směrem na Prahu, ale na Mladou Boleslav.

Jsou vandry, na kterých si odpočinete, dostanete do sebe energii a ani vám nevadí, že vstáváte v pondělí ráno do práce. Pak jsou ovšem vandry, na kterých sedřete kůži ze zad. Mrznete ve vánici nebo se pečete ve výhni ostrého slunce. Jenže takové vandry nezevšední. Stále je vyprávíte a stanou se bájnými. A že by se mohlo stát, že by vás odradil od dalších? V žádném případě! Balíme a vyrážíme zas, třeba abychom tento překonali ještě strašlivějším zážitkem. ;-D

Foto od Drobka: http://drobek8.rajce.idnes.cz/2017_04_14_masiv_Kralickeho_Snezniku
235 fotek, červenec 2014, 338 zobrazení | příroda
Na tradiční velký letní vandr jsme vyrazili ve středu 2.července v 7 hodin ráno středoevropského času. Nádraží v Roztokách u Jilemnice tak mohlo spatřit tři lázeňské šviháky, kteří jedou vstříc dobrodružství. Ve složení JÁ, jakožto vedoucí zájezdu, pan Oválný - Bedy a dále pomocný učitel ve výslužbě - pan Drdle.
Den první: Cesta vlakem trvala úmorných 7 hodin, ale ochlazování oraganismu chlazenou Plzní fungovalo skvěle. Na náměstí do Kašperských hor nás dovezl autobus v pozdně odpoledních hodinách. Taktak jsme stihli prohlídku muzea Šumavy, kde nám místní strážkyně umrlčích prken dávaly každou minutu najevo, jak je zdržujeme od pití kávy a tak jsme tuto galerii šumavské historie raději opustili. Když chceš dobře poradit, tak se zeptej domorodce. Ani tady nás tato zkušenost nezklamala. Výbornou Plzeň mají údajně v hotelu, ale že tam stojí 55kč nám zapomněli dodat... Nicméně vše nám vynahradila hospůdka White Kiky, která se sice jmenuje jako debil, ale plzeň byla stejně dobrá jako zdejší kuchyně. Noc jsme strávili v lese u řeky, krásně pod širáčkem.
Den druhý: Svěží ranní probudzení pod azuro modrou oblohou, která nám vydrží téměř až do konce vandru. Dopoledne jsme strávili na úžasné Zlatokopecké stezce a krom jednoho zranění, kdy si pan Oválný v jedné štole natrhl kus lebky, se nic vážného nestalo, ale zážitek to byl parádní. Obídek v naší oblíbené krčmě z večera a vzhůru na hrad Kašperk. Nejvýše položený královský hrad v Čechách nechal v roce 1356 vystavět sám Karel IV, aby byla pod dohledem kupecká stezka do Pasova. Po hradních prostorách nás provedla vskutku nádherná průvodkyně, takže si z prohlídky této památky pamatujeme všichni dohromady asi tak 10%. Chlazené lahvové v kiosku u hradní brány nám opět ochladilo naše hlavy a tak jsme mohli jít na protější Pustý hrádek, který plnil funkci předsunuté strážní hlásky Kašperského hradu. Odtud už nám zbývaly pouze 3 km na rozhlednu Sedlo, která se tyčí uprostřed mohutného keltského hradiště ve výčce 900 m.n.m. Bedy nemohl pochopit, proč nikdo neudělá rozhlednu v údolí, ale nakonec dosáhl vrcholu i on. Odměnou nám byly krásné rozhledy a romantický pohled na hrad Kašperk při západu slunce. Ještě před setměním jsme nanosili větve na oheň a pak už buřtíky v batohu neměli šanci na další život. V konzumu jsem odpoledne koupil extra pálivou hořčici s feferony, takže tři pivka do nás zahučely jako po másle. Trocha kořaličky před spaním a šup na rozhlednu. Veškerý prostor pod rozhlednou totiž okupovali mravenci, takže na nás zbylo pouze spaní na rozhledně. Bylo to ovšem all inklusive, jelikož jsme každý měl svoje patro. Já si vybral to nejvyšší, abych mohl ráno fotit východ slunka. Můj pečlivě nařízený budík probudil všechny, krom mě...
Den třetí: Ráno jsme opět seběhli dolů na hrad, schladili hrdlo lahvovým a pokračovali směr Rejštejn. Podél Otavy jsme klesali do údolí, občas navštívili nějakou tu hospůdku, vykoupali jsme se v řece a kilometry nám krásně utíkaly. V podvěčer nás přivítal kemp v Aníně, kde hrála kapela Dubáci a tak jsme spolu s nimi zapěli pár starých hitů od táboráků. Spát jsme šli do lesa za kemp. Dřív, než si pan pomocný učitel stihl všimnout, že začíná pršet, tak usnul. Vzali jsme ho tedy pod náš přístřech z plachet, ale děsně nám nadával, že ho budíme...
Den čtvrtý: Ráno už byla obloha opět vymetená, posnídali jsme míchaná vajíčka a malinovku a vyrazili směr Sušice. Obídek proběhl v příměstském sportovním parku, kde jsme na louce krásně usnuli. Ale bylo to dobře, jelikož nás čekalo asi největší převýšení této expedice - tajemná hora Svatobor. Pan Zakulacený tam vylezl už doslova z posledních sil, ale pak uznal, že můj plán je dokonalost sama. Chata pod rozhlednou totiž nabízí tak skvělé kulinářské zážitky, že se to jentak nevidí. Navíc zde točí výbornou Plzénku, kterou nám před zavíračkou nabrali i do PET lahví. Na právě nadcházející noc jsem se dlouho těšil a mé očekávání ještě podpořilo krásné letní počasí. Na hraně kopce jsme seděli dlouho do noci a kochali se pohledy dolů do údolí. Pomocný učitel nám k tomu přeříkal báseň a panu Karlu a Buškovi z Velhartic... Až do rána jen nebe nad hlavou.
Den pátý: Safra, noc byla krátká, neb ostré ranní slunko si na naše těla posvítilo hned od svého východu. Ze začátku pomohlo vylést ze spacáku, při čemž jsem si připadal jako řízek ve friťáku, který vylezl z trojobalu, domnívajíce se, že bude menší vedro. Ale jakmile už na našich tělech nevydržely ani sedět mouchy, museli jsme prostě vstát. Nejparnější den právě začíná. Pohledy ze Svatoborské rozhledny byly fascinující, stejně tak jako snídaňooběd v chatě pod rozhlednou. Ale jednou se holt vyrazit na štreku musí, takže jdeme. Úmorné vedro asi donutilo všechny majitele hospod mezi Svatoborem a Velharticemi, aby zavřeli a jeli na koupák. Naše partička si navíc zapomněla doplnit vodu a nepřál bych nikomu tu žízeň, jakou jsem zažil já. Malinko nás svlažil třešňový sad, ale vydrželo to jen asi půl hodiny. Na hrad Velhartice jsem dolezl jako posolený slimák. Domácí zázvorová limonáda v hradní krčmě a následně 2x točený Bernard mi dodal znovu sil, abych přežil prohlídku tohoto krásného hradu. V podvečer naše vyprahlá těla dokonale svlažil rybník a nebyl jediný důvod, proč nejít do místní hospůdky Kovárna. A jak asi každý čundrák ví, tak když nevíš kam, tak jistý bivak je vždy na místním hřišti.
Den šestý: Hned po ránu nás opouští pan Drdle, což je konkrétně pro mě důvod k velkolepé oslavě, neboť za těch pár dnů mě obral v kartách o několik stovek. Na svých tělech už začínáme pociťovat stopy únavy a tak volíme zmírnění tempa a ve Velharticích nastupujeme na autobus. V Sušici na náměstí zvažujeme (samozřejmě u pivka), že na Rabí musíme stihnout dojít pěšky do večera, což se také povedlo, ale né dnes... Podél řeky se šlo pěkně, ale ti vodáci, to je hrozné, oni všude mají nějaký kempy a v nich nějaký kiosky. V jednom takovém jsme se zasekli a nakonec jsme byli rádi. Večer začalo pěkně lejt a chatička v kempu nám byla velice přijemnou změnou. Parta mladých vodáků (a vodaček) hrála až do noci na kytárky a tak ani nevadilo, že prší.
Den sedmý: Řeky i rybníky jsou úžasné pro očistu našich těl, ale taková ranní sprcha v kempu má taky něco do sebe. Po snídani jsme pokračovali podél řeky na hrad Rabí. Občas nám cestu přerušil prudký déšť, ale jak jsem již říkal, vodáckých kiosků je všude mraky, tak jsme se vždy stihli schovat. Na největší hradní zříceninu v našem království jsme dorazili na poslední chvíli, ale prohlídku jsme ještě stihli. Bohužel pžeháňky se změnili ve vytrvalý déšť a co čert nechtěl, všechny kempy dole u řeky byly plné, volných chatiček nemaje. Trochu jsme u toho zmokli a tak jsme se vrátili na náměstí do hospody a zvolili vyčkávací taktiku. Plzeň a rum nám dělali společnost. Déšť nepřestával. V televizi dávali Vinetoua, pak Homolkovi a pak..., zavírá se hospoda. Bedimírek naštěstí vygoogloval nějaký penzion kousek od hospody a majitel nám dokonce dovezl klíče, paráda, jsme zachráněni. Někdo možná bude namítat, že to není ani trochu čundrácké, ale nám to ani trochu nevadí :-).
Den osmý: Sotva ráno vstane, hnedka oheň v peci plane, taková je dcera má. A nejenom Marfuška, ale i pan Oválný mi donesl snídani dřív, než jsem se probudil. Jenže mě bylo tak blbě, že ji celou musel sníst sám, ani neprotestoval... Tak nám to končí, Ladiku, povídám mu, když jsem vylezl na penzionu ze sprchy. Koukám na opálené tělo pana Převislého a všimám si, že nohy má úpně bílé. Chvíli mi to dalo, ale pak mi docvaklo, že nohy Láďa kryje před sluníčkem pod pracně vybudovaným převisem. Jdeme na bus a pak na vlak. Dva lahváče na cestu, víc nemá cenu, stejně budeme ve vlaku chrápat. V 17 hodin vystupujeme z vlaku, opět doma. 110km v nohách a nepočítaně zážitků v hlavě. Díky kluci, bylo to fajn. Tak zase v srpnu...
Jaká?  0 | julie
8 fotek, 560 zobrazení
... padly stížnosti, že mi trvá dlouho, než sem "něco dám". Tak sem "něco" dávám, i když to je něco, co vlastně vůbec nechcete...
fotky od všech možnejch - Tereza, Markéta, houfek, Kaki, Daniela, Mik. Dík, je to tu stejně jen do přidání další alba, aby stížnosti utichly...
9 fotek, zima 2010/2011, 50 zobrazení
46 fotek, 28.9.2011, 130 zobrazení
25 fotek, 25.1.2018, 14 zobrazení
35 fotek, 11.10.2015, 38 zobrazení
název alba se vztahuje na na fotografované objekty i kvalitu fotek :-)
25 fotek, 8.9.2013, 166 zobrazení | lidé, práce, rodina-přátelé
letitá meruňka u babičky na zahrádce vzala za své;letos vydala ještě na výbornou marmeládku,ale dostala mrtvičku a hrozilo,že půjde k zemi nekontrolovaně,museli jsme si plivnout do dlaní a kácet.
5 fotek, 26.3.2012, 171 zobrazení
15 fotek, 16.6.2015, 295 zobrazení | makro, příroda, zvířata
Sametky patří do řádu roztočů (Acarina), do podřádu sametkovců (Trombidiforma). Do tohoto podřádu patří také svilušky, které zná každý zemědělec a zahrádkář. Sametky jsou lidově často nazývány „sviluškami“, ale správný český název je sametky. Sametek u nás žije mnoho druhů. Ale pouze sametka s vědeckým názvem Neotrombicula autumnalis (nebo také Thrombicula autumnalis), s českým názvem sametka podzimní (nebo také zarděnková - název se běžně nepoužívá), způsobuje člověku nepříjemné kožní onemocnění. Toto onemocnění je označováno jako trombiculóza (též erythema autumnale).Trombiculózu způsobují pouze larvy sametek podzimních, zatímco další vývojová stadia nymfy a dospělci jsou dravci v horních vrstvách půdy. Obdobné onemocnění způsobené sametkami trápí také domácí zvířata, zejména některá plemena psů.Velikost dospělé sametky podzimní je prý jen cca 2 mm,zatím co tato sametka mohla měřit 3-4 mm,ale tvar těla byl totožný a naprosto rozdílný od sametky rudé.Bohužel nikde jsem se nedozvěděla vůbec nic o dalších sametkách,takže netuším,která by tohle mohla být.Zarazilo mě to,že se nechtěla hnout od toho pavučinkového zápředku,ale domýšlím se,že zřejmě tušila jídlo.
27 fotek, leden 2009, 59 zobrazení | města
Co bychom to byli za národ, kdybychom neznali naše hlavní město! Naštěstí Pionýr už po deváté uspořádal Ledovou Prahu. To je akce pro všechny děti z České republiky, které tak mají možnost o pololetních prázdninách pořádně si Prahu prohlédnout. A protože i my, Litiňáci, jsme děti, vydaly jsme se do Prahy poznávat nejen kulturu či památky, ale také naše pražské kolegy. (29.1.-1.2.2009)
40 fotek, letos v květnu, 41 zobrazení
15 fotek, červenec 2012, 84 zobrazení | dokumenty, ostatní, příroda
Po týdenním přehrabování fotek z psího tábora mám potřebu zpracovat i jiná témata. Zde je jedno z nich.
Minulý týden v pondělí jsme seděli u souseda. Podvečerní sluníčko se opřelo do broskvoě před skleníkem a také do skleníku. Vzal jsem foťák a udělal pár fotek budoucí úrody.
6 fotek, zima 2008/2009, 128 zobrazení
93 fotek, léto 2014, 46 zobrazení
137 fotek, duben 2013, 114 zobrazení
26 fotek, 7.12.2007, 201 zobrazení
18 fotek, 12.8.2010, 137 zobrazení
Tato fotogalerie se vztahuje k článku: http://www.utulek-kocky.cz/clanky/clanky/tocnik-2010
81 fotek, 11.4.2009, 106 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.