Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 28 výsledků (0,0943 sekund)

reklama
17 fotek, 6.7.2013, 147 zobrazení
111 fotek, srpen 2014, 643 zobrazení | cestování, krajina, ostatní, příroda
Letos je tomu 44 roků od doby, kdy jsem na velkém vandru poprvé navštívil vodní nádrž Lipno I, známou především coby Jihočeské moře či Lipenské moře. Centrem trampingu v tomto území býval poloostrov Hůrka u místní části Hůrka, která patří do obce Horní Planá. Zdejší vlakové nádraží se jmenuje Černá v Pošumaví, ale správně by se mělo jmenovat Horní Planá - Hůrka. Proti tomuto nádraží bývala trempovna s dřevěnými záchody ve dvoře, dvůr končil vodní plochou o šířce k protějšímu břehu cca 6 km. Prostě, prostředí přístavní krčmy. Vlétě se v krčmě scházely trampské party a osady, které tehdy hojně jezdívaly na velké vandry i jen víkendy na Šumavu. Většinou bývala hospoda zaplněna jen trampy a burácela trampskou zábavou. Dovnitř si netroufali vejít příslušníci VB ani PS, kteří však číhali až se party rozdělí na různá místa ke spaní. Avšak, ani nejrůznější šikanování od státní moci neodrazovalo trampy od ježdění do těchto míst. Např. kamarád Kojot byl šikanován za to, že si vzal s sebou průkaz SSM a neměl vylepeny 2 známky. O různých zážitcích by se dala napsat celá kniha. Trampy vyhnala až nová doba. V devadesátých letech minulého století se krčma proměnila v nóbl restauraci U Karla (kde kamaráda Zálesáka napomínal majitel, že mluví moc nahlas) a nyní je tam nějaký uzavřený pension. Naštěstí, v současnosti jsme našli hned vedle "Jezerní penzion" - hospodu s lidovými cenami (výborné pivo jedenácka za 25,- Kč, káva za 13.- Kč) a s příjemným personálem. Jinak, hladina Lipenského moře byla letos cca o 1 metr nižší, takže se dalo tábořit na místech, která bývají pod vodou a mohl jsem se brodit bývalou železniční tratí na ostrov Malý Tajvan. Svezli jsme se parníkem s kapitánem, který letos končí u lodní dopravy po 42 letech. Počasí bylo tradičně vynikající - všude okolo zataženo, nad Lipenským mořem jasno. K nějakému slanému moři, kde jsou různé příšery, bych nikdy nejel, ale na Lipenské moře zase někdy příště ano :-)
184 fotek, srpen 2013, 4 708 zobrazení
Tyden valeni se u more, zmrzlin, ledovych kav, piva a blbnuti... Skvela relaxacni dovolena se skvelymi lidmi :D
127 fotek a 4 videa, 19.7.2014, 525 zobrazení | cestování
Včera jsem vyrazil k moři na koupačku do Knokke - Lázeňské městečko Knokke-Heist se nachází na břehu severní moře nedaleko belgických Brugg. Díky své poloze město nabízí skutečně rozmanitou škálu nabídek jak příjemně strávit dovolenou. Perfektně upravené městské pláže, široké bulváry, nákupní centra, restaurace, vám nabízejí veškeré služby a komfort tak jak známe z velkých přímořských letovisek Evropy a v mnoha případech je i předčí. Dovolenou zde tráví belgická buržoasie:-D

Jel jsem už brzo ráno, přece jen cesta ode mě na nádraží 25 minut busem, pak 1h35m cesta vlakem na pobřeží do Knokke asi 100km a z nádraží cesta na pobřeží 20 minut svižnou chůzí. Vlak byl plnej, Bruselani rádi jezdí o volno když je hezky na pobřeží se vykoupat. Už na nádraží jak je vidět na první fotce, jsem pozoroval bezdomovce jak se u kontejnerů na tříděný odpad snaží uložit k spánku, akrobat. Já ho pozoroval při čekání na vlak a konzumoval croissant a popíjel ranní presso, super cena jen 3 euro. Zpáteční jízdenka do Knokke za 17,90 euro. O víkend je sleva na zpáteční 50%. Cesta vlakem příjemná, seděl jsem v patře u okna, klimatizace, cestou fotil.

Po příjezdu do Knokke cesta k pobřeží zas fotky a už mi bylo horko, cestou nakoupil dobrůtky na pláž a už sem se viděl v moři:-D Pak už jen si vybral pláž, pronajmul ležení a slunečník ať nemusím ležet na písku, trocha pohodlí že? A už za chvíli přišla obsluha a zaplatit 22 euro na den za to pohodlí. Jinak vše je ve fotkách. Moc příjemné to bylo, příjemně foukalo, voda osvěžující 18°CB-). Párkrát jsem si šel k baru koupit pivečko a kávu. Pivko točený Jupiler 0,25l za 2,5euro a káva za 2,60euro. Zpět do Bruselska jsem se vrátil večer kolem 21h. Příjemná zpáteční cesta v klimatizovaném vlaku a s chlazeným pivkemB-)
632 fotek, srpen 2013, 2 472 zobrazení
Letošní pobyt u moře v Chorvatsku - Dalmácii u městečka Trogir v hotelovém komplexu Medena se nám opravdu povedl a většině se velmi líbilo i přes skromné ubytování ve dvou - čtyřlůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením, s balkónem a výhledem na moře. V areálu ve stínu borovic jsme bydleli v depandencích přímo u moře, kde byl pozvolný přístup i pro malé děti. Větší děti si mohly zaskákat z mola. Každý z nás si našel i vyžití dle chuti a nálady. Zahráli jsme si minigolf, pétanque, stolní tenis, někteří si četli na pláži nebo si zahráli karty. Zasoutěžili jsme si i ve vodě v závodech na matracích. K dispozici byly v areálu tenisové kurty. Místní animátoři nabízeli aqua aerobik, gymnastiku, hrátky s diskotékou pro děti... Největší zážitek jsme měli třikrát denně v jídelně, kde jsme se stravovali bufetovou formou a každý z nás si vždy našel něco dobrého od polévek, masa, zeleniny, příloh, ovoce i zákusků a zmrzliny.. Opravdu královsky pohádková strava. Také jsme se vydali na výlet lodí na místní ostrovy s obědem, kde nám servírovali makrely, salát, pečivo a melouna. K pití džus a víno a nechyběla ani káva. Děti i dospěli se pak zabavili na útesech v moři hledáním mušlí a kamenů ozdobených přírodou. Lodním taxíkem jsme se také vydali za krásami a nákupy do historického městečka Trogir. Mnozí z nás také využili nabídky vodních atrakcí - jízda na banánu a podívání se do podmořského světa ponorkou. Týden utekl jako voda a teď už nám zbývají jen krásné vzpomínky, které si připomenete na našich společných fotografiích.
11 fotek, 17.5.2009, 439 zobrazení
POLOHA: Hotel se nachází v letovisku Psalidi, přímo u písčito-oblázkové pláže s pozvolným vstupem do moře a barovým servisem. Do centra hlavního města ostrova Kos je to cca 3,5 km (zastávka místního autobusu se nachází přímo u hotelu) a na letiště cca 30 km.

POPIS: Hotel s přátelskou atmosférou svým hostům nabízí vstupní halu s recepcí a směnárnou, několik restaurací a barů, internetový koutek, obchůdky, minimarket, konferenční prostory a dva pěkné bazény s mořskou vodou, oddělenou částí pro děti a jacuzzi. Lehátka, slunečníky a plážové osušky jsou u bazénů i na pláži zdarma.

STANDARDNÍ POKOJE: Standardně zařízené klimatizované pokoje mají koupelnu s vanou a WC, vysoušeč vlasů, SAT-TV, telefon, miniledničku, bezpečnostní schránku (za poplatek) a balkon nebo terasu. Na vyžádání možno zajistit dětskou postýlku zdarma.

SUPERIOR POKOJE: Renovované pokoje jsou stejně zařízené jako standardní pokoje, navíc mají servis na přípravu čaje či kávy a minibar.
1 video, 4.10.2012, 188 zobrazení
Celé léto jsme chystali akci Balt, která se nakonec odsouvá na příští rok. Malinkou, ale o to příjemnější náhražkou se ale neplánovaně, alespoň na krátkou chvíli stal večerně-ranní záliv u přehrady Nechranice, která připoměla krásu zvlněné vodní hladiny moře v několika podobách a odstínech. Ale popořadě...

S využitím volna už den před odjezdem a po pečlívé přípravě... vyrážíme nakonec s téměř dvouhodinovým zpožděním... za které jen částečně mohl komplikovaný spoj do Chomutva... a souhra některých méně příznivých ranních okolností ( nebudeme rozebírat detaily :-) ). Jak ale řekl Zbyněk, který poctivě jako první čekal s naloženým kolem na nádraží od samého počátku a dělal tak Beer Bikers Clubu patřičnou reklamu jako alegorický cyklista.... "každá komplikace má pozitivní důvod". A to se také nakonec potvrdilo. Kdybychom vyrazili včas, patrně bychom kolem Nechranic jen projeli. Takto jsme ale dorazili nejdříve do Mostu, odkud jsme zvolili obloukem přes první vesničku Sedlec, sjezd stále dolů k údolí říčky Chomutovka. Po jejím překonání a krátkém setkání se zběhnutými prasátky, které se nám podařilo ulovit pouze na kameru (večer k ohni tedy budou jen koupené uzeniny), pokračujeme po neuvěřitelně kvalitní, dlouhé, naprosto rovné a úplně prázdné silnici, která spojuje vísky ležící na toku Chomutovky a paralelně kopíruje vedlejší dálnici. Jak přistávací dráha pro letadlo. Martin neodolal a za jízdy roztáhl "křídla" ...

První osvěžení jsme uskutečnili v hospůdce s přilehlým dětským hřištěm a kolotočem...což jsme náležitě využili, jak jest zaznamenáno na opakovaném záběru videa. Rozjařeni a posíleni jsme pak projeli dlouhou a táhlou alej, kterých je v této rovinaté lokalitě požehnaně, na jejím konci doplnili nějaký proviant na večer a pak se vydali ... na západ. Přesně ten se nám začal po mírném stoupání otevírat nad obzorem a motivoval k sešlápnutí pedálů a brzkého dosažení příslibu slunce nad vodní hladinou. Očekávání bylo překonáno. Nechranická hráz nás odměnila úžasným pohledem na koupající se barevná spektra dohasínající žhavé koule, která tavila nebe i vodní plochu s počínajícím příbojem vln. Ten s večerem nejen že neustal, ale když slunce vystřídal stejně žhavý úplněk měsíce, přidalo vlnobití na takové intenzitě, že iluze moře byla dokonalá.

Na první pokus jsme měli štěstí a objevili zapadlý rybářský záliv, s relativně dobrým přístupem a dostatkem soukromí. Tady jsme na písečném pobřeží pod korunami stromů rozhodili svůj tábor. Za chvilku už plápolal ohýnek a zavoněla opečená uzenina. Pivko stihlo jen tak tak vychladnout.. aby nás vzápětí rozehřálo. Čas a svět se uzavřel jen kolem nás, plápolajících plamenů a stříbrné hladiny rozvlněného Nechranického moře...

Když se ohýnek i kluci unavili a šli spát, zůstal bdělý jen měsíc v zářivém úplňku... a Petr. Fascinace bíle prosvětlenou krajinou láká ke zdokumentování a to se i bez použití blesku ve foťáku docela daří. Rybářské bárky, plachetnice, pláž a obzor... iluze mořského zálivu je dokonalá... a silná tak, že nedovoluje usnout. Je klid noci, ticho a smír silných a mocných... tajemný magický čas, kdy lze na krátkou chvíli pochopit alespoň záblesk nepopsatelných tajemství hlubokého vesmíru přímo nad hlavou.
¨
Měsíc v úplňku září tak, že vrhá chvílemi až ostré stíny příbojových vln, které ale postupně slábnou. S každou hodinou se hladina mění a už jen malý náznak svítání zbarvuje šero na obzoru do růžovomodrého přechodu, který s nově přicházejícím dnem vítají hejna kroužících racků a kormoránů, lovících první sousta snídaně. I dnes mají na jídelníčku ryby, které z vody nepravidelně ale vytrvale značkují klidnou hladinu kroužky a kruhy, občas doprovázené hlasitým plesknutím, které spolu s pokřikem okřídlených lovců protíná ticho probouzejícího se dne.

Nejen vodní ptactvo má ale na ryby chuť. Jakmile slunce alespoň trochu rozežene ranní opar a prohřeje vzduch, začne se záliv postupně plnit nájezdem rybářů. Balíme a opouštíme jejich loviště s respektem k jejich teritoriu, které nám patřilo jen tuto nádhernou noc. Je ráno a my po poslední fotce přímo na hrázi vyrážíme dál.

Jako trojice kovbojů, v sedlech svých drátěných ořů, vyrážíme vstříc dálce. Zanedlouho vstupujeme do města s kopmletně vydlážděným středem. Jakoby jen tři, ze sedmi statečných vjeli do vylidněných ulic, které jsou zdánlivě liduprázné, tak i my jsme se ocitli za branami města, které se jevilo docela tiché. Jen pár podivných postav se objevuje na jednom z náměstí, v pozicích jako by naaranžovaných k natáčení nějaké šílené scény filmového braku. Na chodníku dospává poprohibiční opilec, kousek dál hlouček bizarně hororových postav a na protější straně Batman... Podivné město... Žatec. Je neděle ráno, marně hledáme kde si dát snídani, ale bohužel nikde to není náš šálek kávy...a to obvzlášť ke Zbyňkově smůle, který nutně potřebuje svou dávku expresa. Absťák musí vydržet ale až do Postoloprt, tady doplňujeme jen pitnou vodu, se kterou pak na náměstí na lavičkách zapíjíme své snídaňové sušenky.

V Postoloprtech pak kroužíme jak draví orli kolem náměstí. Naší hledanou kořistí je hospůdka se zlatavým mokem, kde mají i presso. Oboje nalezeno nakonec zvlášť, takže Martin a Petr ze zahrádky jedené restaurace nevidí, jak Zbyněk na druhé straně náměstí konečně hltavě a prý i labužnicky, ukájí svůj hlad po dávce kofeinu. Oboje místa jsou ale navzájem zdokumentována a vyrážíme dál. Nádherná podzimní álejka nás svádí z trasy, na které míjíme kuriozní vysokonapěťové stožáry, trčící přímo z hladiny rybníka... (?!).. a po pár kilometrech neznámou krajinou se ocitáme nečekaně v Lounech. Do města ale nezajíždíme, držíme se cyklostezky, která nás vyvádí ven podél Ohře po zapadlé panelové cestě, položené už hodně dávno a vedoucí skrze obostranné hradby stvolů kukuřice, která jakoby zapomenuta, měla být už dávno sklizena. Pomohli jsme tedy trošičku, i když jen velmi symbolicky ;-)

Cesta pokračuje dál, většinou směrem dolů, podél toku řeky. Térén se mění, polní klikaté cesty střídají táhlé oblouky silnic... V Libochovicích nic nedokomuentujeme, naopak si dopřáváme zastávku v příjemné restauraci, kde právě probíhají vepřové hody. Zbyněk si ráno naordinoval vegetariánský den, ale cpe se tlačenkou nad kterou se mlsně rozplývá, stejně jako Petr s Martinem nad kotlíkem husté kroupové zabijačkové polévky s konzistencí v klidu konkurující i guláši.. Mňam! Posíleni gastrozážitkem a doplňěnou energií pak Budyni i Bohušovice, oboje nad Ohří, jen profrčíme a "za chvíli" jsme na mostě v Litoměřicích, kde po ostré doleva bereme směr podél Labe na Žernoseky. Tam je už Burčák ale všechen vypitý a slavnosti u konce. Ještě že tak. Valíme už i tak v šeru dál směr Ústí po cyklostezce, která nás zpočátku překvapuje nově vydlážděným úsekem. Ten však po pár kilometrech končí a mění se na hrbolatou cestu, ztrácející se v houstnoucí tmě. Filmovat se už nedá.

Domů dorážíme unaveni se skorem dvoustovkou kilometrů v nohách. Jestli snad někoho napadá otázka, proč odjet někam vlakem a pak muset šlapat domů takovou dálku, tak odpověď ať nežádá. Odpovědět nelze. Kdo s námi nejel, tak nepochopí. Možná snad videodokument, i když hodně neúplný, něco málo napoví ...

Tak a příště už k Velkému moři. I když vlastně... jak se ukázalo.... velikost zážitků z pláže, na rozměrech hladiny nezáleží. ;-)

Petr
8 fotek, 16.1.2007, 72 zobrazení
Protože jsme se probudili poblíž "Stonehenge", pořádně jsme si to tu prohlídli. A pak už jsme jeli k moři. Cestou jsme se zastavili v tutistické kanceláři, poblíž které byl obchůdek s produkty z místních farm. Bůčín si odtud odvezl marmeládu a Honza lahodné kaštanové pyré. Dále jsme se zastavili v městečku Le Vigan – opět na kávu a Bůček na čaj. Omylem jsme ukradli místnímu popíjejícímu bezdomovci noviny, protože jsme se mysleli, že patří k vybavení kavárny. Bezďa s námi začal komunikovat a my byli nadšení, jak jsou místní lidé přátelští. Pak jsme pochopili, že jsme ho okradli, ale on to vzal velkoryse. Poradil nám, kde je na jihu nejkrásnější moře a dokonce nám za své peníze koupil mapu. Rozloučili jsme se s ním a viděli, jak mu donáší další lahvičku. Podle rady moudrého blázna jsme se vydali k ním určenému místu na pobřeží - Stes Maries de la Mer. Byly tu pozvolné písčité pláže a něž zapadlo slunce, stihli se kluci jednou vykoupat. Dál podél pobřeží jsme si našli malé parkoviště a u
11 fotek, 1.1.2007, 71 zobrazení
Hned z rána jsme vyjeli směrem k druhému místu, které nám poradil bezďa ve Viganu. Cestou jsme to vzali přes Marseille. Zde jsme se naobědvali, Bůčín zašel na internet a my na kávu. Z tohoto města je většina lidí úplně nadšená. Není se čemu divit, je to krásné přístavní město se spoustou památek. Ale když jsme tu byli my, bylo hrozné vedro a navíc smrad a spousta lidí nám po delší době strávené v přírodě úplně nesedla. Proto jsme se brzy vydali pryč – do Casis. Díky zmatenému francouzskému značení jsme do Casis dojeli až večer. Bylo to malé městečko u pobřeží schované v zákrytu velkého útesu. Moře tu bylo průzračně modré a hned velmi hluboké - dalo se do něj skákat z menších útesů. Brzo se už ale setmělo a my museli hledat místo na spaní. Tento večer se nám to zrovna nemohlo povést. Všude byli domy a když se objevila cestička odbočující z hlavní silnice, vždy byla chráněná a byl na ní zákaz vstupu. Trvalo nám opravdu velmi dlouho než jsme našli to správné místo, ale stálo za to...
20 fotek a 1 video, prosinec 2015 až srpen 2016, 4 737 zobrazení | koníčky, oslavy, umělecké, zábava, země
Když si vzpomenu na dva roky cestování po Africe, vybaví se mi hlad a žízeň. Většina území subsaharské Afriky je pro gurmána stezkou odvahy. Někdy není co jíst, jindy to nemá žádnou chuť a odporně to páchne nebo je to polosyrové maso neznámého původu, ze kterého lze snadno chytit nebezpečnou chorobu.
Saharská Afrika, alespoň její severní část, je v tomto směru úplně jiná. Od Maroka až po Egypt je dobrého jídla všude dost. Mezi typická jídla tam patří kuskus, tažín a shawarma.
Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Je to spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Podává se zeleninou nebo masem. Zvláště v Alžírsku jej připravují výtečně a servírují s vynikajícím napěněným čajem.
Tažín je severoafrický pokrm, ale zároveň také keramická nádoba, v níž se pokrm připravuje. V kuželovité nádobě se většinou dusí zelenina s masem. Nejlepší tažín dostanete v Maroku a v Mauretánii, kde k jídlu nesmí chybět silný mátový čaj.
Shawarma je blízká řeckému gyrosu nebo tureckému kebabu. Jedná se o čerstvé hovězí, jehněčí, kuřecí, skopové či telecí maso zalité tahinou nebo hummusem (chuťově výrazné zálivky), zabalené do tenkého chleba. Dle mého názoru dělají nejlepší shawermu na světě v Sýrii, ale mluvíme-li o africké gastronomii, nejlepší je patrně egyptská. V Egyptě také stojí za ochutnání pálivé košari a vynikající nakládaná zelenina s balkánským sýrem (cestovatel se ovšem neubrání občasným střevním a žaludečním komplikacím). Po jídle je nepsanou povinností vychutnat silnou kávu připravovanou v džezvě a vodní dýmku.
Při pobřeží jsou základem jídelníčku plody moře. Kromě běžně známých ryb jsme ochutnali také murénu, rejnoka, barakudu nebo žraloka, i když raději se na tyto tvory díváme pod vodou při potápění. Nejchutnější rybou je pro nás kanic. Na Madagaskaru vám ho rybář připraví na ohni přímo na pláži, zatímco jeho kolega vám vyleze na palmu pro kokosový ořech a to všechno skoro zadarmo.
Patrně nejhladovější oblastí Afriky je sahelský pás, což je zcela vyprahlé území mezi Saharou a tropickou Afrikou, táhnoucí se od Senegalu napříč kontinentem až k Súdánu. V Sahelu je to s jídlem opravdu hodně špatné, chybí tady totiž i ovoce a zelenina, která v tropických oblastech zdařile maskuje nedostatek potravin. V Sahelu jsme byli několik měsíců a ve vzpomínkách mi zbyla jen rajčata, jahodové sušenky, písek mezi zuby, pocit hladu a šílené žízně. Katastrofální nedostatek pitné vody ukazuje fakt, že například v Mali zaplatíte za pitnou vodu i několikanásobně více než za lahev koly.
Trest za pití jiné než pitné vody může být v subsaharské Africe tvrdý a rychlý. U nás to byl opakovaný zánět močových cest a dva několikadenní pobyty ve špinavých nemocnicích.
Příjemným překvapením v hladových zemích Sahelu byl Súdán, kde mimo válečné zóny najdete dostatek jídla a dokonce i nějakou tu chuť. Zvláště shawarma je tam dobrá a chutné jsou i sladké koblihy podávané k ranní kávě. Zajímavé je stravování v Burkině Faso, kde se na ulici najíte jen ve stanovenou dobu. Brzy ráno je ve stáncích k dostání jakási houska s máslem. Potom až v poledne se v ulicích objeví stařeny s podivně páchnoucími hrnci plnými fazolové kaše. Za hodinu vše uklidí a do večera se prostě nenajíte.
V rovníkové Africe jsme hlad upláceli ovocem. Pár týdnů je to celkem bez problému, ovšem po delší době se na ovoce už nechcete ani podívat. Potom přijdou vhod poklady buše. Ochutnali jsme ze zoufalství několik zvířat a raději jsme nechtěli vědět, co vlastně jíme. Asi nejpodivnější stehýnko, nápadně podobné lidskému, jsme pozřeli v Ghaně. Naopak nejchutnější stehýnka byla ta žabí, servírovaná na Madagaskaru s výbornými houbami. Žába má chuťově blízko kuřecímu, je ale jemnější a lahodnější.
V Malawi je národním jídlem síma, což je kaše bez chuti podávaná s rybou z jezera Malawi. Je těžké uvěřit tomu, že kaše nemá žádnou chuť, ale je to opravdu tak.
Zářivou výjimkou mezi hladovými zeměmi je Etiopie. Národním jídlem je tam tzv. inžara, což je velká nakyslá placka podávaná s masem (často syrovým) nebo se zeleninovou přílohou v období masového půstu, který se v Etiopii důsledně dodržuje před křesťanskými svátky a v průběhu roku každou středu a pátek. Nakyslá placka se zpočátku zdá být nepoživatelná. Cestovatel ale nemá na vybranou, protože v Etiopii se nic jiného na ulici nepodává. Po několika dnech si začne na tajemně zvláštní chuť (zprvu nápadně připomínající zvratky) zvykat a nakonec se do ní zamiluje. V Etiopii se také vyrábí několik značek místních piv, kterým nelze nic vytknout, možná i díky tomu, že několik pivovarů tam stavěli Češi.
Gurmánským zážitkem číslo jedna je v Etiopii káva. Ta totiž původně pochází právě odtud a lze říci, že káva je jedním z nosných pilířů etiopské kultury. V malých vesnických kavárnách (hliněných chýších) každé ránou posypou podlahu čerstvě namletou kávou. Uprostřed chýše se na čerstvou trávu připraví žhavé uhlíky, na které se položí keramické nádoby s úzkým hrdlem, ve kterých se připravuje káva. Místo sítka se do keramického hrdla nacpe tráva a káva se rozlévá do typických malých šálků bílé barvy s barevným zdobením. Chuť je opojná. Podle mého názoru (podepřeného zkušeností ze sta zemí celé planety) jde o nejlepší kávu na světě a veliký gurmánský zážitek na africké dobrodružné stezce gurmánské odvahy.

Více v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
89 fotek, 6.9.2016, 37 zobrazení
Ráno jsme s Evou začaly snídaní na balkoně a pohledem na Velký Javor, který je už v Bavorsku. Do ruksaků jsme daly košíky a těšily se, co nasbíráme hub, když jsme si my i Jana Ď přivezly sušičky. Vlakem jsme jely do Špičáku a na Špičák vyjely lanovkou. Nahoře nás čekalo milé překvapení v podobě kiosku a rozhledny. Ani jedno tam před sedmi lety nebylo. Takže jsme si s chutí daly kávu, poseděly, pokochaly se pohledem na ukazatel teploty a času na lanové dráze a některé i na tu rozhlednu vyšlapaly. Pak jsme se vydaly k Čertovu jezeru. Mne nemile překvapilo, že už se nejde po krásné a hůře schůdné cestě, po které před sedmi lety kráčel v mlze a dešti dobrý duch Šumavy Meluzín, ale že NP nebo CHKO Šumava místo ní udělaly úplně rovnou štěrkovou cestu. Došly jsme k jezeru, které je stále krásné, poseděly si u něho, nakrmily kačenky a pak šly lesní cestou k Železné Rudě. Tenkrát jsme podél cesty nasbíraly moře hub, ale tentokrát prd. Jenom muchomůrky zářily podél cesty. V Železné Rudě vedla naše cesta do restaurace na pivo a večeři. Tentokrát jsme si pochutnaly všechny. Výlet se vydařil a počasí také.
Foto Eva a Věra
140 fotek, 28.2.2012, 113 zobrazení | cestování
V sedm ráno nás vyzvedává naše průvodkyně Alena a thajský řidič a jedeme jako privátní výprava do Bangkoku. Cesta trvá dobré dvě hodiny a obě se shodujeme, že jsme si na řízení v Thajsku dost troufaly, ale reálné to nebylo... Bez místních řidičů bychom byly ztracené za dvě minuty a úplně totálně. V Bangkoku začínáme prohlídkou chrámu Wat Pho s ohromnou sochou ležícího Budhy, který na původních objektech založil Ráma I. Alena je skvěla průvodkyně a chrlí na nás nejen historické postavy a souvislosti, ale i soustu informací o zvycích, Thajcích a jejich mentalitě. V jejím podání již Thajci nevyznívají jako usměvavý národ, ale spíš jako národ rozumem méně obdarovaných svéhlavců :-) Jednoho Thajce měla ale i za manžela, nějakou dobu... Po Wat Pho přejedeme říčním taxíkem přes řeku Chao Praya do chrámu Wat Arun. Na jeho ochoz vedou dost krkolomné schody, ale je z něho nádherný výhled na město i řeku. Navíc máme štěstí na dobrou viditelnost. Wat Arun znamená chrám úsvitu a byl prý vystavěn podle buddhistické kosmologie. Od chrámu pak pokračujeme lodičkou po kanálech řeky a vidíme kus opravdového Thajska, naprosto úžasné je, že jedeme sólo a nehoníme se s žádnou skupinou. Cestou u chrámu nakrmíme ryby, které pomalu samy skáčí do lodi. Trochu moje černá můra, ale za obrazovkou videokamery to tak děsivě nevypadalo... Cestou vidíme varany, volavky, lidi čistící si zuby v řece, málem zažijeme lodní srážku a z jednoho Thajce uvidíme více než je zdrávo... Oběd na lodi, turisticky davový, ale káva mi zvedla tlak, takže po ranním vysílení a imodiu jsem konečně začala nacházet sama sebe. Poslední zastávkou byl Královský palác a chrám Wat Phra Kaeo se Smaragdovým Budhou. Je ale vyřezán z jadeitu a byl kdysi nalezen díky tomu, že se ze "sádrové sochy" odprýskl kousek, snaživý mnich se to snažil očistit a zjistil, že má v ruce sochu z polodrahokamu... Samotný královský palác není přístupný, pouze exteriér. Hanka je vším nadšená a Terka vypadá podobně. Zatím se k mému údivu nestíhají, až na malá škobrtnutí, ani hádat :-) ... Z hlavního města, které má víc jak deset milionů obyvatel - množství lidí jak v celé ČR, vyrazíme do provincie k řece Kwai. Provincie Kanchanaburi je pro nás nejznámější historií stavby Železnice smrti, kterou museli za 16 měsíců vystavět pro Japonce váleční zajatci. Hlavně Britové, Australané a Holanďané. S filmem Most přes řeku Kwai má ale realita pramálo společného. Stavba železnice se rovnala koncentračním táborům nacistů, jen s tím rozdílem, že jejich prvotní účel nebyl vyhlazovací. Ti, co pracovali na samotném mostě, který je dnes symbolem této železnice, se měli ve skutečnosti dobře. Byli ve městě a měli dostatek jídla. -Navštívily jsme muzeum, válečný hřbitov plný hrobů kluků, kterým kolikrát nebylo ani pětadvacet a samotný most, který stále normálně slouží železnici... Nakonec nás odvezou do hotýlku na pontonech na malé Kwai (správně však Khwae), kde už jen pohled na rychle proudící vodu pod teráskou navozuje atmosféru jiného světa a běhu času. Myslím si, že dnešní dobrodružství tím končí, ale opak je pravdou... Alena zavelí do plavek, že jdeme do řeky a já si myslím, že si dělá srandu. Nedělá... Naloží nás na motorový vor, odvezou nás pěkný kus proti proudu, a pak nás obléknou do plovací vesty, a že hup do vody, proud tě odnese zpět do hotelu. No, mám z toho hrůzu, ale nakonec skočím. Jako obvykle, strach měl velké oči a bylo to skvělé! Proud měl fakt sílu a za moment jsme byly zpět u našeho mola :o. Chvilka povídání u chudší večeře, ale s vynikajícím salátem z citrónové trávy, a pak už jen houpání v houpacích sítích nad řekou Khwae. Napsaly jsme teprve teď první pohledy. Nádherný čas!
152 fotek, květen 2015, 292 zobrazení
Je asi 08.30 h tureckého času, děti ještě spí a já s Milanem Sirotkem jsme již přes dvě hodiny na malé exkurzi opět do tureckého podzámčí.. Nohy nás vedly dál na okraj města do vnitrozemí, kde o hotel nezavadíte. Jen o neskutečné množství fóliovníků s rajčaty, lilky a cuketami, občerstvit se můžete grepy nebo pomeranči téměř na každém kroku a na silnici vás předjíždějí staré dobré jawy ( říkal Milan ). Při našem putování jsme obhlédli i místní školu, překvapivě novou a moderní budovu. Po ránu už tam sportovaly děti, přestože vyučování ještě nezačalo. V místním malém bistru jsme byli možná prvními zákazníky, když jsme si dopřáli relaxační pauzu při turecké kávě. Naše další cesta se pomalu stáčela zpět a my jsme "špehovali" škvírkou v okně výrobu tradičních placek. Nebyli jsme ale přehlédnuti:-)) Pravděpodobně majitel této manufaktury se nás ujal a hrdě ukázal svůj podnik. Všichni se usmívali a ochotně pózovali pro naše foto. Pohostinnost, klid a úsměv je u místních obyvatel tak zažitý, že člověka donutí se i zamyslet..
Po více než třech hodinách naše putování končí a vracíme se do hotelu..se zvláštním pocitem turistické mašinérie.. A jak by řekl Milan..."Oni mají svobodu, my ne..". a má pravdu.
Dětem tento den moře zase dopřálo neopakovatelné vlny. I ten, kdo si chtěl smáčet jen kotníky, neodešel jak ze sprchy:-)) Večer poslední nákupy, balení a...údiv nad rychlým týdnem.. Poslední fotky jsou už z letadla..
Děkujeme všem za podporu a rodičům za důvěru. ŠH
261 fotek, červenec 2010, 2 460 zobrazení | cestování
Když jsme se v zimě rozhodovali kam na letní dovolenou, opět se mi povedlo prosadit si letní verzi, teplo, moře - Peloponés.

Vyrážíme ve středu 30.6. hned po vysvědčení, před sebou máme 1050 km. Mnichov a Brener zvládáme bez potíží a kolem jedné hodiny po půlnoci dorážíme na STPL do italské Senigally. Druhá posádka je již na místě a spokojeně chrupe. Ráno provádíme servis, vše je zdarma a přesouváme se 30 km do Ankony, odkud máme zamluvený trajekt.

Z Ankony vyjíždí trajekt ve 13.30 a cesta trvá 21 hodin. Teplota vzduchu dosahuje 28 st. C a tak jsme rádi, že na nás vyšlo místo pod střechou, neboť máme zaplacen camping na palubě . Příjemně to zde protahuje, vyndaváme stůl a židličky a při lahvi vína oficiálně zahajujeme naší dovolenou. Při průzkumu trajektu zjišťujeme, že je dost plný a nejlépe je nám u aut, děti dokonce nebaví ani studenější voda v bazénku. Večer ještě posedíme a jdeme spát. Noc utekla a ráno nás budí rozhlas, kde nás informují o zastávce v Igoumenitse. Do Patrasu přijíždíme v 11.30 (v Řecku je hodinový časový posun oproti ČR).

Při výjezdu z trajektu v Patrasu jsme lehce očarováni třetím největším městem Řecka, vstupní branou. Překvapuje nás, že celý prostor kolem přístavu je obehnán plotem s ostnatým drátem a všude za ním je velký nepořádek. Všude vládne hustá doprava a hluk, občas nám nejsou jasná ani pravidla :-).

Těšíme se na první koupačku, rychle se vymotáváme z města a spěcháme k moři. Naše první zastávka je na Kalogria Beach, kde je dostatek místa k parkování a velké písečné pláže. Stání je o něco dále od moře než jsme zvyklí ( a zhýčkaní ), ale na poprvé to neřešíme. Voda nás příliš neosvěží, neboť je jako kafe, Vydržíme se cachtat až do pozdních odpoledních hodin. V klidu dojídáme poslední řízky se salátem, dáváme si kávu a u druhé posádky se začíná objevovat první přehřátí ze slunka a horečka.

K večeru se přesouváme do nedalekého Killini, zde druhá posádka odpadá a jede se chladit do místního kempu, aby se zbavili horečky. My nasedáme na trajekt a jedeme na Zakyntos, nejjižnější z řeckých ostrovů v Jónském moři, který láká jednou z nejkrásnějších pláží na světě . Cestá trvá cca 1.5 hodiny a my se v městě Zakyntos vyloďujeme již za tmy. Stihneme ještě krátký přejezd do přístavu ve vesničce St. Nikolas a o půlnoci jdeme spát za zvuků šumění moře.

V sobotu ráno Igor vyráží vysondovat možnosti zapůjčení lodě s cílem navštívit nedaleké modré jeskyně a nejznámější řeckou pláž s vrakem - plage Navagio. Podařilo se, po 10. hodině již plujeme rychlým člunem pod dohledem šedého mořského vlka směr vytoužený cíl. Na lodi je příjemný vánek, okolo z jedné strany útesy a skály, z druhé moře, je na co koukat.

Po 20-ti minutách přijíždíme k shipwreck (pláž Navagio místně nazývána). Zátoka Navagio je nejoblíbenějším turitickým cílem s vrakem lodi pirátů. Jedná se o rezavou dopravní loď, která ztroskotala v bouři při pašování a vyhýbání se celníkům. Po nezbytném fotografování a kochání se romantickým zákoutím s kontrastem sytě modrého moře a jasně bílých skal a písku se hodinku koupeme. Přesto, že místní tvrdí, že je turistů letos výrazně méně, na relativně malé pláži je jich až dost. Kolem poledního přijíždí další velká loď s turisty, což je signál, abychom se přesunuli k další přírodní atrakci, Blue Cave.

Modré jeskyně jsou desítky otvorů, v nichž se láme sluneční svit prozařujíc tím průzračnou vodu do jasně tyrkysova. Je to nádherné a světlo se v nich láme v různých odstínech modré skutečně impozantně. Do některých se dá vplout i s celou lodí, některé si prohlížíme jen z venku, do některých se musí plavat, což nám bylo opět umožněno. Opět se koupeme, vplouváme do jeskyně, potápíme se, šnorchlujeme. Byl to hezký zážitek.

Z vesnice St.Nikolas, kde kromě přístavu, dvou hospůdek a krámku nic není, se jedeme po klikatých a úzkých cestičkách podívat na zátoku s vrakem z útesů. Je zde vytvořen zajímavý pointview z železné lávky, která je vystrčena nad útesy. Slabší povahy zde mohou mít problém, ale pohled shora stojí za to, dokonce jsem to vydržela i já :-).

Postupně se seznamujeme s přírodou a způsoby života lidí na ostrově, který je hodně skalnatý a porostlý zelení. Je obdivuhodné, co vše se dá v těchto podmínkách pěstovat. Kolem silnic a parkovišť je spousta místních, kteří nabízejí své produkty, lákají děti na ochutnávky nebo ženy a dávají jim květiny z oleandrů a ibišků ( také jsem dostala ). Pak je trapné nic nekoupit a tak si odnášíme pražené mandle na několik různých způsobů, tyčinky v medu a sezamu, turecký med a víno. Vše jsme ihned ochutnali a musím říct, že to bylo chutné, dobré a nezbylo :-).

Další naší zajímavou zastávkou jsou útesy u městečka Keri. Pravda, silničky a hlavně průjezdy vesničkami nejsou zrovna stavěny pro pohyb obytným autem, a my si znovu uvědomili, že pro tento způsob cestování je velikost našeho obytného auta maximální. Útesy jsou monumentální. Igor s Nikolkou stihnou v rámci malého treku odlovit jednu cache a na večer se ještě přesouváme na jih ostrova, kde jsou nejkrásnější řecké pláže.

Projíždíme místy, kde je již čilý turistický ruch, ale zároveň jsou zde místa se dvěma unikáty ostrova - karet velkých a tuleňů bílých. V létě se sem stěhují vzácné želvy karety obecné, aby do písku nakladly vajíčka a pak se vracejí zpět k africkým břehům. Když se malí potomci vylíhnou, následují své rodiče. Kriticky ohrožený druh - tuleň středomořský je zde vidět velmi málo a my to štěstí nemáme. Zvažujeme vyjížďku lodí, ale nakonec se spokojíme s želvou, kterou vidíme v umělé nádrži a parkujeme na konci plage Laganas kousek od moře. Tato nejdelší pláž na ostrově se drží u místních na vrcholu oblíbenosti ( ještě spolu s pláží Gerakas ). Poblíž je letiště, takže občas vidíme nový přísun turistů v příletovém koridoru, který ovšem vede nad želvími hnízdišti a proto má v noci zákaz provozu, nebude nás tedy rušit ve spaní. Dokonce se zde při množení karet nesmí v noci ani koupat, panují zde přísná pravidla ochrany přírody.

V neděli dopoledne lenošíme a koupeme se. Odpoledne přejíždíme do města Zakyntos, kupujeme si lístky zpět na Pelopones a využíváme 2 hodin do odjezdu trajektu na prohlídku města. Město se rozkládá u protáhlé srpovité zátoky s plážemi a největší zajímavostí je obnovený kostel Agios Dionisios přímo u přístavu, který uchovává relikvie stejnojmenného patrona ostrova a hlavní třída s mnoha obchůdky a tavernami. Nad městem je možné vidět starý venezianský hrad. Kupujeme několik drobných dárků, ochutnáváme místní vynikající zmrzlinu v cukrárně a vydáváme se zpět.

Po návratu na Pelopones se přesouváme cca 13 km k vesničce Edipsos, kde je hezké stání přímo u moře. Je zde několik německých obytných aut. Je nádherně teplá noc, díváme se na oblohu posetou miliony hvězd a posloucháme k tomu šumění moře. Jako bonus popíjíme chladné řecké vínko při svíčce a čerpáme energii.

Dopoledne opět využíváme ke koupání a lenošení. Organismus si pomalu přivykl na neustálé teplo a občas už to ani nevnímáme. Po vodních hrátkách dělám palačinky s džemem, vanilkovým šodó a šlehačkou a dle sms zpráv je druhá posádka zase zdravá, lze popojet dále a zase se potkat. Domlouváme si večerní sraz na parkovišti u Olympie, takže odpoledne využíváme ještě k relaxaci. V podvečer na pláži grilujeme maso a vyrážíme za druhou posádkou. Olympií projíždíme trochu dokola, navigace nás stále posílá přes pěší zónu, nakonec nám cestu ochotně prorazila místní policie a my dorazili na parkoviště, kde již bylo vidět auto Švejnožek. Zjistili jsme, že se někde potulují městem a vyrazili jsme za nimi. Našli jsme je v kavárně, společně jsme pak prošli krámky a vyzkoušeli si několik ohozů. Z radosti, že se zase vidíme jsme poseděli poněkud déle nad vínkem, což se projevilo při ranním vstávání.

Ráno nám dělal Igor budíčka, abychom vyrazili na vykopávky ještě za mírnějšího horka, dokonce jsme museli budit i ranní ptáčata, malé Švejnožky. Přes dodržování pravidel slunění a pitného režimu se odrazilo včerejší slunění a hrátky na písku i na Nikolce, také se uvařila a začala sálat teplem jako kamínka. Dostala klidový režim a my jsme se rychle vydali na prohlídku Olympie.
Olympia je kolébkou olympijských her, které se pořádají každé dva roky dodnes. Leží v severozápadní části poloostrova Peloponés a hlavním lákadlem je samozřejmě starobylý olympijský stadion pro 30 tisíc diváků. Dříve se zde utkávali tehdejší zdatní sportovci v různých disciplínách ( v dobách kolem 700 před naším letopočtem ). Už tehdy se hry tešily velké oblibě. Na rozdíl od současnosti však tehdejší sportovci závodili nazí, to musel být pohled :-).
K vidění jsou v Olympii připraveny mnohé jiné památky – chrámy v záplavě olivovníků, cypřišů a borovic, Diův chrám, ve kterém kdysi stávala mohutná slonovinová socha nejvyššího boha v nadživotní velikosti, jež je považována za jeden z divů světa, archeologické muzeum s řadou vzácných pokladů, odhalených tvrdou prací historiků, Héřin chrám a řada soch a pozůstatků antických budov a staveb. Posvátný okrsek Olympia byl dva tisíce let uctíván jako centrum náboženství a sportu. Vzkvétal už v mykénském období, ale opravdového významu nabyl až příchodem Dóru.
Založení olympijských her v roce 776 před Kristem se považuje za první jistou událost v řecké historii. Dnes je Olympie známá predevším jako inspirace novodobých olympijských her, i když se tehdejších pět disciplín poněkud rozrostlo. Dnes zde stojí už jen rozvaliny, ale například povalené sloupy Diova chrámu dodnes dávají tušit svou dřívejší monumentalitu.

Více na www.caravanlife.cz
179 fotek, květen 2014, 112 zobrazení
...ještě nyní máme na rtech chuť rozpečené bagety s kapkou olivového oleje a na patře slzu zdejšího proslulého CHIANTI...ještě stále cítíme paprsky silného jarního slunce Toskánska a vůni větru se špetkou timiánu,levandule a oliv.... zní to tuctově...jak z průvodce..nicméně,přimyslíme li si k tomu,nekonečné pláně luk, které čas od času zdobí krásná stylová stavení a mezi něma pobíhající stáda ovcí.. a vše je protkáno spleti úzkých cestiček,jak stvořených k nabírání kilometru na kolech...jelikož,paprsky slunce ve svých kolech vidí jen ten,kdo je sám roztáčí...je potřeba jen vyrazit...
1060km...mikrobusem..12h jízdy...nás dělí od jiného světa...pomalejšího..usměvavého...voňaveho..slunečného..labužníckého..historického... a v neposlední řadě romantického...TOSKÁNSKA
...vemte své snění do uliček Voltery a vychutnejte zde, skvělé picolo se svěžím ovocným košíčkem...pak dál do sluncem zalitého S.Gimignana,kde v úzkých uličkách u poháru italské zmrzliny s kousky čerstvého ovoce, zapomenete na celý svět...nebo zavítáte do podvečerní Sieny na historické náměstí..do nespočet venkovních kavárniček,vináren a restaurací,kde při skleničce vína,můžete obdivovat živelnost,modu,vkus a všudypřítomný závan historie Romula a Réma a jejich matky vlčice....
...roztočíme li kolo dál a dál...uvítá nás svou vůní moře na pobřeží městečka Cecina se potkáte s hordou starých opálených námořníků hudrajících nad šálkem kávy...tam dálky volají hlasitě..a pokud toho stále nemáte dost ,volte cestu vzhůru,mezi olivovníky a řádky vinic vystoupáte do Lajatica...v uších s ariemi od zdejšího rodáka Andrea Bocelliho...si v tomto nenápadně malém a krásném městečku,můžete s chutí vypít sklenici oroseného piva....roztočte pedály..vyrážíme
198 fotek a 6 videí, červenec 2017, 99 zobrazení
15.-22.7.2017 - Týden dovolené utekl jako voda. V sobotu odlétáme z Prahy, z letiště Václav Havel. Tento let sedím u okénka, tak se kochám pohledem ven a mám na 100% hlavu v oblacích, jak se patří. Přistání na letišti v Catanii, kde už čeká delegátka a směruje nás k autobusu, který nás zhruba po hodině a půl rozveze po hotelech. My jsme ubytované v hotelu BAIA DEGLI DEI ve městečku Giardini Naxos - Recanati. Z ubytování jsme v první chvíli zděšené a máme pocit, že to je zlý sen. Pokoj nám na první pohled připadá jako sklepní kobka bez oken s vchodem do ulice. Ale brzy se s tím smíříme a zjistíme, že má i svá velká pozitiva. Nepotřebujeme vůbec klimatizaci, máme příjemný chládek a ač si v první chvíli myslíme, že máme vchod přímo ven na chodník, tak i to soukromí celkem ujde. A hlavně to máme opravdu jen malý kousek k moři. Sotva vyjdeme z pokoje, jsme téměř na pláži. No a jídlo je zde opravdu úžasné. Každý večer podnikáme dvouhodinové obžerství ve formě nejdříve volného výběru z různě upravených zelenin a salátů. Poté jako další chod většinou různě upravené těstoviny. Pak přichází další chod - ryba nebo maso s přílohou, obvykle bramborem. Na závěr ještě zákusek a k tomu všemu voda a víno, nebo pivo, podle našeho výběru. Večer co večer ještě minimálně hodinu trávíme posezením venku, aby nám alespoň trošku slehlo. První večer si samozřejmě musíme vyzkoušet večerní plavání za tmy. Nejdřív se strachem, jestli zde nemají mořské ježky a podobnou havěť. Ale riskujeme to i když do vody nevidíme. Je to naprosto úžasné a alespoň já usínám s krásným svěžím pocitem. Na neděli jsou hlášené bouřky a přesto se vypravíme nejdříve na malou obhlídku okolí. Bouřka nás chytne hned u pirátské pláže. Stihneme se krásně schovat a ještě ani moc nezmokneme. Celou bouřku přečkáme u kávy a piva a užíváme si, že jsme pod sice chatrnou, ale přesto střechou. Kolem nás tečou všude proudy vody a hromy bouří, blesky křižují oblohu (žádný se nám nepovede bohužel vyfotit). Jakmile přestane téměř pršet, jdeme dál prozkoumávat okolí. Vlezeme samozřejmě jediné široko daleko na pirátské pláži do vody a užíváme si té krásy kolem nás. Jsme obě pouze v žabkách, ale přesto brzy pokračujeme dále směrem k městu Taormina. Nejdřív si to krásně užíváme, později už zkusíme počkat na místní autobus, abychom zbytek cesty dojely. Nemáme ale to štěstí a žádný autobus nezastaví. Tak se vypravíme dál pěšky a nelitujeme (minimálně já ne). Cestou se zastavíme na ostrově Isola Bela a alespoň chvíli se vykoupeme a kocháme se krásou kolem sebe. Pak už se vydáme k lanovce, kterou se necháme vyvézt do Taorminy. Samozřejmě musíme ochutnat místní zmrzlinu (Jana ledovou tříšť). Na mne je tu příliš rušno, ale naštěstí tu nejsme zas tak dlouho. Posedíme chvíli v krásném kostele a vydáme se hledat autobusové nádraží se strachem, jestli nás nějaký autobus vůbec sveze, po zkušenostech cestou sem. Když na nádraží přicházíme, zrovna zde jeden stojí naším směrem, ale než koupíme lístky, už se rozjíždí. Naštěstí alespoň tento řidič zastavil, když viděl, že na něj mávám lístkem, jinak by nás neminulo hodinové čekání na další. Plné zážitků se vrháme na další z úžasných večeří. V pondělí nás čeká hromadný výlet na Etnu. Po příjezdu autobusem máme dole volný rozchod, který někdo využívá k tomu, aby prošel jen nižší krátery, které si může do sytosti prohlížet, někdo se vyveze lanovkou výše a několik jedinců se nechá vyvézt džípy až téměř nahoru, kde pak vidí do vrchních kráterů. Jelikož mne ale ještě letos čeká dovolená na Gardě, zvolím tu nejlevnější variantu a i tak jsem spokojená a užívám si to. Samozřejmě si všichni doneseme nějaké ty kamínky, někdo i velké kameny z Etny a pak se na zpáteční cestě strachujeme, zda nám je nevyhodí na letišti a nebo jestli nepřejedeme dráhu při doletu, jak podotýká Jana. Já už si v úterý konečně začnu užívat to vytoužené moře, zatímco někteří ještě jedou na další výlet na Liparské ostrovy. Počasí už celý zbytek týdne přeje této lenivé činnosti a já si jí do sytosti užívám až do konce týdne. Jedinou výjimku uděláme s Janou ještě ve čtvrtek, kdy se jdeme projít ještě po našem letovisku. Ale není tu toho moc k vidění a tak se s radostí vracíme k naší práci. Máme totiž neustálou povinnost dělat bílou a červenou bójku, které se s nadšením nám vlastním ujímáme. K tomu ještě hlídáme Etnu, jestli nekouří příliš a jestli nemá také hlavu v oblacích. Já si ke své práci ještě přidávám ranní budíček na to, abych mohla přivítat sluníčko při jeho vstávání. No a týden utekl jako voda a je tu opět sobota a nás už čeká jen malé rozloučení s mořem a hotelem, kde jsme byly nakonec velice spokojené a už čeká autobus na odvoz do Catanie na letiště. Cestou ještě drobný výklad o městě a z okének prohlédneme několik památek. Cestou zpět si v letadle obě čteme, protože sedíme s Janou obě do uličky a ještě obě u křídla (kdo by to byl řekl) a tak z okénka tentokrát není výhled. Let uteče jako voda, stejně jako celý ten týden. Poslední rozloučení u autobusu pražské MHD a opět čekají běžné povinnosti běžného života. Bylo to krásné a mám zase na co vzpomínat.
8 fotek, 9.12.2015, 125 zobrazení
Cestovat Lýkií a nezchladit se v kostele u hrobu Svatého Mikuláše? Nemyslitelné! Není v křesťanském světě člověka, který by důvěrně neznal toho statného fousatého dědka v červené kápi s berlou v ruce, který 6. prosince nosí hodným dětem dárky a zlobivým jakbysmet.

Mikuláš z Myry je význačný křesťanský svatý. Pověsti o jeho zázracích se v raných křesťanských dobách šířily mezi lidem a tak není divu že dostal přezdívku Mikuláš – Divotvůrce. Mezi nejpopulárnější skutky patří záchrana lodi, odsouzené k ztroskotání nebo vzkříšení chlapců, podřezaných řezníkem, kteří měli být namleti do salámu. Tyto a některé další pověsti zajistily Mikulášovi nehynoucí slávu mezi dětmi i dospělými.

Odkud se ale vzal zvyk tajného obdarovávání dětí a blízkých? Za to může skutek, který zní docela věrohodně a kterým si Mikuláš předplatil nehynoucí slávu. Rčení "Hodně muziky za málo peněz" je tu zcela na místě. Mikuláš prý obdaroval zlatými mincemi do punčochy za oknem postupně tři sestry v předvečer jejich plnoletosti. Byly chudé a neměly šanci dostat věno. Nechápu, co mu bránilo, aby je obdarovat veřejně? Nemít věno ale prakticky znamenalo nevdat se a skončit na chodníku v náručí chlípných amantů. Zprávu o tom, zda věno na nějaké nápadníky zabralo, nemám.

Tato pověst mohla dát vzniknout postavě Sinterklaase v Nizozemí a Santa Clause v anglosaském světě. Svatý Mikuláš je uctíván v katolické, anglikánské, luteránské a východní ortodoxní církvi. V dalších církvích, např. u baptistů, metodistů, reformistů, presbiteriánů, jsou po něm pojmenovávány kostely. Je patronem námořníků, obchodníků, lukostřelců, kajícníků, zlodějů, dětí, pivovarníků, zastavárníků a studentů a kdovíkoho ještě.

Když jsem procházel prostorami ortodoxního chrámu v Myře, uvědomil jsem si nesmírnou kontinuitu dějin. Jak ve třetím století, před oficiálním uznáním křesťanství, bylo původní polyteistické řecko-římské náboženství atakováno sílícím křesťanstvím. Oficiální ukončení pronásledování křesťanství nespadlo jen tak z nebe. V pozvolném procesu se jednotlivé křesťanské buňky uchycovaly do tkáně společností. Helénská Malá Asie v době Konstantina Velikého a Mikuláše z Myry takovým vhodným místem byla.

Mikuláš se narodil 15. března 270 v přístavu Patara, necelých 100 km západně od Myry. Byl jediným synem bohatých křesťanských rodičů, Epiphanese (Theophanesse) a Johanny (Nanny), pár zlatých pro tři chudé sestry si tudíž mohl dovolit. Rodiče však umřeli brzy, během nějaké epidemie. Byl vychováván strýcem, též Mikulášem, biskupem v Pataře. Strýc mu možná mohl být tajným kmotrem? Křesťané byli v té době ještě pronásledováni. Od mládí byl nábožensky založený, což církev dokládá tím, že prý důsledně dodržoval středeční a páteční půsty. Kdo ví ovšem, co bylo právě v tyto dny na jídelníčku?

V roce 305 odešlo několik kněží, včetně Mikuláše, posílit svou víru do Svaté země, konkrétně do Beit Jala poblíž Mrtvého moře. Na místě jeskyně, ve které tehdy spolu s ostatními žil, stojí dnešní ortodoxní kostel svatého Mikuláše.

Někdy kolem roku 310, za vlády císaře Galeria, byl spolu s mnoha dalšími křesťany vězněn a mučen.

Pak došlo Milánským ediktem k legalizaci křesťanské církve. V roce 317 se vrátil na trvalo do Myry, kda byl svým strýcem vysvěcen za biskupa.

V roce 325 se na žádost císaře Konstantina zúčastnil Nikajského koncilu. Hlavní agendou byla pře o božskou podstatu Krista. Biskup Arius z Alexandrie razil myšlenku, že syn Boží je synem člověka, a tudíž jeho podstata je odlišná od Božího otce, tedy samotného Boha. Císař Konstantin a Mikuláš zastávali opačný názor. Dokonce se traduje, že Mikuláš insultoval Aria. Buďto mu jenom po česku nafackoval, nebo ho po germánsku vyknokoutoval pěstí? Nevíme. V každém případě Arius se svým názorem prohrál, byl prohlášen za heretika a opustil řady církve. „Nikájské krédo“, které tehdy Mikuláš spolupodepsal, je součástí většiny křesťanských doktrín.

Mikuláš zemřel 6. prosince 343/345/353 v Myře, kde byl na 700 let pohřben.

Hrobka svatého Mikuláše byla oblíbeným poutním místem, i když později pod kontrolou Seldžuckých Turků. V roce 1087 se části ostatků zmocnili neapolští námořníci a odvezli je na Bari. Zbytek ukradli při první křižácké výpravě Benátčané a převezli je do kostela svatého Mikuláše na Lido. Mnoho dalších kostelů po světě prohlašuje vlastnictví nějaké malé části z Mikulášovy fyzické výbavy. Třeba zubu nebo nějaké malé kůstky a tak podobně. Já se kupříkladu hlásím k vlastnictví Mikulášových patálií a hodlám jim zakoupit dostatečně honosný relikviář.

Také Irové mají své ostatky sv. Mikuláše a dle pověsti je do Irska přivezli normanští křižáci.

Dle pověstí každý rok ostatky v Bari vyprodukují tekutinu s kouzelnými vlastnostmi, která voní po růžích a je nazývaná mannou nebeskou. Flaštička je z hrobu v Bari vyzdvižena každý rok 6. prosince. Zaručeně pravá voda je prodávána v blízkém krámku. Předpokládá se, že příčinou výskytu vody v hrobce je prosak z moře.

V roce 1993 byla nalezena hrobka na ostrově Gemile, poblíž Rhodosu, o které odborníci předpokládají, že to je skutečná hrobka sv. Mikuláše.

V roce 2009 Turecko využilo faktu, že Mikuláš si přál být pohřben v Myře, a oficiálně požádalo Itálii o navrácení ukradených ostatků z Bari.

Mikuláš bývá velmi vytůněná postava. Má červenou čapku nebo mitru a bílý vous. Nosí stélu, rubínový prsten, ovčácký kožich. Jezdí na saních, tažených bílým koněm. Ten se v Nizozemí jmenuje Amerigo a v Belgii „Počasí dnes žádná sláva“. Ve velké knize má zapsány veškeré dětské hříchy. V Holandsku se v jeho doprovodu začal v polovině 19. století objevovat mouřenín Zwarte Piet (Černý Petr), který se v našem prostředí zderivoval v čerta. Jeho černá tvář má 2 příčiny – zaprvé je to Maur a zadruhé leze do místností komínem plným sazí. Postupem času se role v této dvojici pozměnily. Z černého Zwarte Pieta se vyvinul multifunkční inteligentní společník, který řídí poněkud přihlouplého a senilního Santa Clause. U nás je to podobné.

Podle některých teorií má mikulášovská tradice kořeny v germánské mytologii, konkrétně v pověsti „O divokém honu boha Odina (neboli Wodana)“. Pytel se sladkostmi pro hodné děti pochází z této legendy. Zlobivé děti nebyly původně odnášeny do pekla, ale odváženy do Španělska, kde je Zwarte Piet prodával do otroctví. Také docela věrohodné.

V Nizozemí a v Holandsku se slaví v půli listopadu připlutí Sinterklaase na lodi hádejte odkud? Ze Španělska. V týdnu před šestým prosincem navštěvuje naše dvojice nemocnice, ústavy, kdyby náhodou některé zlobivce napadlo se sem ukrýt. Ačkoliv, spíše než návštěvami bych to označil jako šťáry.

V předvečer příchodu Sinterklaase se u kamen připraví punčocha a dále se do boty umístí pivo pro Zwarte Pieta, voda a mrkev pro koně Ameriga, káva pro Sinterklaase. Děti také v tento den odkládají dudlík a ráno na tom místě mají za odměnu čokoládu.

Během reformace v 17. a 18. století se hlavní důvod obdarovávání změnil z úmrtí sv. Mikuláše na narození Ježíše Krista a hlavní dárkový termín se přesunul na Štědrý večer.

Holandští přistěhovalci přinesli Sinterklaase do Ameriky, kde se rozvinul do dnešní podoby Santa Clause.

V našich krajích jsme Mikulášovu suitu navíc obohatili o anděly. Tím jsme eliminovali temné síly pekla, aby i malí notoričtí zlobilové a odmlouvači a budoucí kriminálníci měli zastání. Mikuláše jsme postavili do role arbitra mezi silami zla a dobra. Vše je tím pádem v rovnováze, nic nepřevažuje ani nevyčnívá, a tak to máme u nás v české kotlině nejraději!
134 fotek, srpen 2017 až duben 2018, 2 447 zobrazení
Přesun z "pralesního" vedra a vlhka ve Slovinsku jsme uskutečnili o den dřív, oproti původnímu plánu. Důvodem byly právě bouřky a prudké lijáky, které nebraly konce. V plánu byl dojezd a přenocování u Paklenice - na osvědčeném místě v "kempu u babky". Před pěti lety jsme tam nocovali - u starší paní v zahradě, kde bylo skromné, ale čisťounké zázemí - sprchy, wc a "babička" milá a přívětivá... Cesta byla vcelku napínavá, docházela nám nafta a pokud jsme náhodou v té pustině někde narazili na benzínku, byla zavřená. Na místo jsme dorazili kolem jedné ráno - Ondra to našel jen po kratičkém hledání - nechápu, já bych to nenašla, kdyby mě zabil... Vrata do zahrady byla tradičně otevřená, ale všude tma. Posvítili jsme si baterkou do míst, kde jsme se kdysi sprchovali a našli jen suché listí a střepy. Nebylo třeba rozmlouvat o pocitech - lítost jsme cítili oba a zároveň nám bylo jasné, co se stalo - "babička" tady už není.....
Při výjezdu ze zahrady jsme způsobili hluk, takže jsme probudili nového majitele domu, který nám vše potvrdil a zároveň doporučil kemp podobného charakteru, jen o pár desítek metrů dál.. Bylo neskutečné vedro, děti dávno spaly, my jsme dali rychlou sprchu ve dvě ráno a ulehli taky. Ráno, při mytí vlasů už kolem oxidoval majitel - no....když "rozhodím vlasy", vždycky někdo očumuje, tentokrát to ale bylo spíš ze strachu, abychom neutekli bez zaplacení. Sice přesně nevím, za co si těch v přepočtu 700 majitelé naúčtovali - přijeli jsme nad ránem, zdrželi se jen do devíti ráno, sprchy byly tak špinavé, že se nedaly použít a na wc jsem dětem zakázala byť jen nahlédnout. Opět jsem byla vděčná za naše zázemí s čisťounkou koupelnou a voňavým záchůdkem. Paní majitelka - Dragica se nám přišla představit v bílé krajkové halence. Chuti obdarovat ji savem ve spreji, okenou a hadrem jsem odolala. Překonal se i Ondra, kterému na oblíbenou lehkou skládací židličku při pití kávy usedl obtloustlý pan majitel, aby zapředl přátelský hovor na téma, jak jsou Češi nejlepší hosté a taky aby vysondoval, jak dlouho se zdržíme, potažmo, kolik z nás vyždímá. Jeho smutek z našeho odjezdu byl skutečný. V Paklenici jsme se nezdrželi - je 37° a lezecké vybavení zůstává tedy nevybaleno.
Periferně jsem zahlédla mávající paní Dragicu - sice jsem jí nezamávala, ale ani jsem jí neřekla, že je prase - učím se sebeovládání. Ondra kemp pojmenoval "U špinavýho cecku".
Asi rozladěním, smutkem z odchodu paní, ke které jsme měli namířeno a shodou dalších okolností, jsme jaksi pořád nenatankovali a v pustině opět trnuli, že někde zůstaneme stát, když se náhle před námi objevila informace, že benzínka je na obzoru - jakou radost dokáže způsobit taková hovadina.
Jenže......ehm....mělo se dostavit další překvapení. Že se něco děje jsem pochopila hned, kdy se Ondra po zaplacení mezi dveřmi benzínky zase otočil na patě a s ledovým klidem následně vrátil do auta. Chorvat se ani nesnažil hrát divadlo a peníze beze slova vrátil - v přepočtu šlo o rovných 800 Kč - asi běžné - nejspíš to zkouší na každého cizince spoléhaje na neznalost bankovek. Berte to jako varování. Obdivuji mého manžela nejen za to, že podobné situace řeší s ledovým klidem a bez emocí. Za co Ondru nechválím je nedbalost, s jakou nosí v hrsti štos bankovek a ukazuje tak lapkům, jak je snadné, nechat se obrat. Dobro došli!!! A dejte si majzla!
Míříme na ostrov Hvar, kde máme pronajatý celý dům - rovněž osvědčený. Je zde 5 ložnic, dvě kuchyně, tři koupelny s wc, obří balkon a terasa s krbem- takže si užijeme prostory, jaké nemáme ani doma. Ovšem.....až o den později, protože máme lehký náskok, musíme jednu noc strávit jinde. Máme domov na kolečkách, ale v tom vedru a při absenci stromů, které by poskytly stín, to teda není žádná hitparáda. Při hledání zázemí jsem objevila ukazatel na "Kemp Ivan". Jde o jmenovce, tedy to bude asi ono!! Co následovalo, se nedá popsat slovy a fotit jsem to nemohla, protože jsem si strachy ani nevzpomněla, že vlastním foťák. Silnice - polňačka - prudké klesání - že by se pěší bál, že upadne a bude se kutálet dolů, zátočiny v ostrých úhlech a to vše se stupňovalo a vedle "Macocha" bez svodidel...no a do toho můj řev a vzadu vyděšený děti.
"To fakt nedám!!" řekl Ondra. On řekl, že to nedá!! Cože? To nikdy neříká. No, tak to nedá, to je jasný. A jak vocaď vyjedeme? "Nevím." řekl zase on. On neví? On vždycky ví, tak to je jasný, to odtud nevyjedeme. Ani vynadat mu nemůžu, protože ten debilní nápad byl můj. Dostala jsem ho do toho já, zničila jsem mu život, nikdy mě neměl potkat..... "Ven!" vytrhává mě z úvah nad dalšíma hovadinama opět on. Vyhnal nás z auta, což nikomu z nás nevadilo, odkejval mi instrukce k případnému výskoku "z plavidla" a za půl hodiny jsme se dojatě objali.
No, dokázal to.....pak jsme to zapíchli na první odbočce mezi olivovníky, dali každý jedno pivo a usnuli se vším otevřeným (krom ledničky a záchodu), co se jen v tom autě otevřít dalo - bylo 27° celou noc.
Dalšího dne jsme už jen dojeli na zmíněnou "ubykaci" a bez komentáře jsme se smířili s tím, že za 3000 denně zde nejsou ani osušky a zásoby toaleťáku. Jak jsem už zmiňovala, vše mám s sebou, tudíž mě nemůže nic zaskočit.
Pokud se chystáte taky na ostrov, doporučujeme nakoupit potraviny před najetím na trajekt, na ostrově je jednak vše drahé, výběr nulový a jednak vás ještě natáhnou. U ovoce je zbytečná informace o ceně, jelikož na váhu stejně nevidíte - dva melouny, dva chleby (veky), dvě mlíka, dvě piva a šest jablek vyšlo skoro na 1000 Kč. Prodavač, jako by z oka vypadl pumpaři, o kterém píšu výše.
Abych jen nekritizovala.......moře je nádherné a plavat je příjemnější a efektivnější, než chodit běhat, potit se přitom a dejchat prach. Poskytuje tolik příjemného pohybu, že i jedinci, jež si potrpí na ultraštíhlou figuru můžou klidně v noci žvýkat "pršut", zapíjet ho pivem a před spaním sežrat kilovej kýbl tučné smetany - to mi teda bude chybět. No a komu by nechyběly noci s otevřeným oknem rovnou nad mořem, usínání při šplouchání a pleskání vln. O cikádách a čistém hvězdném nebi nemluvě.
Největší potěšení mi ale přinášel pohled na děti, které si blbnutí v moři užívaly nejvíc.
8 fotek, léto 2005, 123 zobrazení | cestování, příroda, sport
Vydali jsme se podruhé na kolech s brašnami na týdenní putování. V minulém roce, kdy jsme takto podobně vyjeli poprvé, se to osvědčilo, rozhodli jsme se pokračovat v dobrodružství a jízdách tímto způsobem. Trasa vybrána z Břeclavi po tzv. Greenways směr Praha. Jelo se od soboty do soboty, celkem 8 dní a jelo nás 6 lidí. Jeli jsme poprvé s Maruš a Zdeňkem Husákovými, zato nejel Čongr Mirek Fitzek. On pracuje jako školník, měl volno ke konci prázdnin, zatímco Maruška pracovala jako uklizečka ve škole a ta tam naopak potřebovala být ke konci léta. Maruš s Bidlem jezdili párkrát před námi s Jardou Ptákusem z Bělé a s Monikou. Společně byli zvyklí na jiný styl ježdění, jiné zásady, my to měli od loňska rozjeté a domluvené v jiném duchu. Takže se tu střetli dvě skupiny s odlišným názorem. My prosazovali pohodlnější cestování se zamluveným ubytováním, chtěli jsme vždy skončit v takovou dobu, abychom se včas ubytovali, osprchovali a zašli na nějakou večeři a následně poseděli a odměnili se po sportovním výkonu. Zamluvené ubytování znamenalo nevozit sebou na kole spacák a stan aj. věci k tomu potřebné. Maruš s Bidlem jeli na pohodu, kde se jim líbilo, tam zastavili, prohlédli zajímavosti míst, poseděli, nikam nespěchali, plán neměli. Většinou dojížděli kilometry až večer či v noci, pak se někde upíchli, jedno kde, postavili stan, usnuli a ráno pokračovali. Je patrné, že toto muselo vyústit v rozkol. Takže jsme vyjeli bez zamluveného ubytování, trasa byla stanovena, ale jednotlivé etapy a místa ne, zkusili jsme to podle Husajnů. Znamenalo to, že nám na kole přibyly stany a spacáky a vydali jsme se vstříc neznámým zážitkům. Začínali jsme v Břeclavi. Byli jsme úplní zelenáči. Jeli jsme vlakem v civilu a kola jsme si nechali přivézt do Břeclavi synovcem Tomášem od Bidlounů. Na první fotce se u nádraží převlékáme do cyklodresů, připravujeme kola. Cesta rychlíkem byla skvělá, mohlo se ještě kouřit v jídelním voze, tam jsme společně seděli, pili kafe a pivo a pozorovali ubíhající krajinu, před sebou nové zážitky, jaké budou? Z Břeclavi jsme se vydali do Lednice do kempu Apollo. Jirka podvodně vylákal na provozní chatičky, přestože bylo plno, ubytovali jsme se. Byla sobotní zábava v kempu, hrálo se a my tancovali a pařili. Na druhý den jsme vyjeli z Lednice po rakouské příhraniční, cesta, která míjí Mikulov a pokračuje jako bývalá signálka podle rakouské hranice ke Znojmu. K večeru jsme dorazili do Jaroslavic. V motorestu jsme dostali typ na ubytování. Nebylo špatné, jakýsi starší apartmán, ale ráno jsme zjistili, že plynová karma nemá komín ven ale dovnitř do koupelny. V hospodě při snídani (turecká káva a tatranka) jsem si posteskla, že jsme v kraji vinných sklepů a žádný jsme nenavštívili. Dostalo se nám typu, na koho se obrátit. Takže jsme šli hned ráno do vinného sklepa k jakémusi Pepovi. Ten se nás ujal, pohostil, ochutnali jsme vína a popili víno a bartáčkovic loňskou (meruňkovici) a pak opilí jak zákon káže se vydali na cestu. Pepa to již znal a tak nás vyprovodil na pěšinu, po které nám nehrozilo žádné nebezpečí. Dojeli jsme již střízlíví do Šatova, pozdně poobědvali a s plnými žaludky se vydali přes Dyji na Šobes. Tam ochutnávka vín, opět veselo a pak stále jen do kopce. Pozdě večer asi v 22 h jsme dorazili do obce Lesná, před Vranovem. Bylo již plno, tak jsme si postavili stany v přilehlém kempu. Bylo dost pozdě, chladno a vítr. Což by se dalo, ale jet na kole po tmě když není vidět, stavět stany potmě a tak pozdě, no a už tu byl konflikt.
Další etapa vedla z Lesné do Slavonic. Jeli jsme přes Vranovskou přehradu, překvapilo nás, jak uprostřed léta je obrovský kemp zcela prázdný. Všichni u moře. Do Slavonic jsme také dorazili poměrně pozdě, je to tam samý a pořádný kopec už od Vranova. Měli jsme štěstí, Maruš sehnala Greenway ubytovnu pro cyklisty, ale jen tak tak, majitel nám přenechal vlastní ubytování. Slavonice byly krásné, nikdy jsem o nich neslyšela, pak se dozvěděla, že byly lehce zakázané vzhledem k blízkosti rakouské hranice. A odtud Českou Kanadou do Třeboně to byla náročná ale nejrásnější cesta. V Třeboni starý známý kemp, večerní dýchánek a pokračujeme do dalšího dne. Třeboň - Tábor. Jedeme Veselí, Soběslav, Košice, k Táboru, ale nevíme kde budeme spát, je již dost pozdě. Za Kozím hrádkem konečně kemp, honem ubytovat, rychle umýt a pozdní večeři. Přiznávám, že jsme se s Maruškou velmi pohádaly. Neměli jsme omylem povlečenou chatku, Maruš mi přinesla prádlo a chtěla abych to udělala hned. Já jsem chtěla jít se najíst, protože už jsem nemohla a jít si prádlo vyměnit až poté. A bylo to. Kemp byl pěkný, u Knižecího rybníka. Předposlední den, od Tábora do Olbramovic. Jedeme přes Českou Sibiř a Votice. V Olbramovicích spravuje kamarádka Líba hospodu a penzion, víme, že bude o nás postaráno. Ale cesta z Miličína přes Křížovou cestu k Voticím, to byl takový kopec, že se kolo klopilo dolů. V Olbramovicích rozlučka, výborné ubytování, jídlo a pití. V sobotu poslední den opět na kolech a jedeme do Benešova na nádraží. Cestou se ještě Husákům rozbilo kolo, ale nějak to dopadlo, už nepamatuji. A rychlíkem zpět do Prahy. Měřila jsem vzdálenosti, mohlo to být celkem tak 350 km, za 8 dní a o 11 let mladší než v r 2016 kdy to vše vytahuji ze vzpomínek. Ale jsou tam uložené, hluboko, nezapomenutelně, protože to byla velká cesta, dobrodružství, zážitky, ať dobré nebo špatné, stále si je připomínáme, tolik jsme toho viděli, poznali, zažili. Všem díky, i Tobě Maruško.
173 fotek, duben 2017, 68 zobrazení | architektura, cestování, kultura, města, rodina-přátelé
Náš výlet začal hláškou teenegera při výstupu na autobusovém nádraží takto: "Na výlet do Písku, ha ha." Jeho výsměch předurčil povahu našeho krátkého poznání tohoto královského města. Cestou do penzionu nás potkává partička teenegerů. Jeden z nich mě zdraví: "Dobrý den paní učitelko!" Odpovím na tento milý pozdrav, i když učitelkou jsem se i přes svou touhu tenkrát mladého děvčete nakonec nestala. Kamenný most při západu slunce. Je potřeba najít ten správný směr pro foto - se Sladovnou, abychom neměly to špatné pozadí s píseckými paneláky. Hledáme vyhlášenou restauraci U Reinerů a nakonec ji objevujeme za naším penzionem, který se posléze stává naší noční můrou... Všude spousta sekáčů a kaváren, i ty bary jsme našly. Vypadá to na slibný víkend. V pokoji nás bací do tváře horký vzduch. Topení jde centrálně, je nějaký problém zrovna v naší ulici. Přes kouřem zahalenou hospodu domlouvám vypnutí topení na noc, jinak to nepřežijeme... Je nám naštěstí vyhověno. První noc je za námi. Dobrý den zostra nám v 8 hodin ráno popřeje nepříjemný zaměstnanec restaurace patřící k penzionu. Přes zakouřenou místnost se dostáváme na svou velmi skromnou snídani. Nikdo se s námi nebaví, vypadá to, že jsme spíš na obtíž. Plísně na zdi zakryté suchou výzdobou obalenou prachem, snídaně nikoliv v trávě, ale v léta neopečovávaném kdysi nádherném historickém objektu. Úprk do sekáčů úderem deváté. Úlovky fajnové, paní válčí s EET, ale vše pod jejím vedením nám slušelo. Déšť vytrvalý, vítr studený a hurá na oběd! K Reinerům - plzeňská restaurace, legendární místo. Nad hlavou vzkaz od Mikoláše Alše. Výborný oběd - tip šéfkuchaře - grilované kachní prsíčko s restovanou zeleninou a hráškovým pyré. No mňam. Příjemné místo, vskutku. A hurá do Prácheňského muzea... Nádhera (foto a popis v albu "Prácheňské muzeum") Dále foto výstava ve Sladovně - Od pólu k pólu. Foto zvířat a krajiny. Sladovna - rájem pro děti. Odpoledne hledáme příjemné místo k odpočinku. Nacházíme Kavárnu až na půdu. Krásné místo. Dávám si Cafe Au Lait, zní tu francouzská hudba, nápojový lístek je zasazen do knihy. Kávu dostávám do hrníčku se zeleným broukem. Obsluhují nás mladí kluci a jsou moc milí. S Dani si dáváme výtečný a zároveň vydatný čoko dort se slanými pistáciemi. Hezky se nám tu sedí, píši, co jsme za den prožily a na rozloučenou si dáváme Aperol Spritz. Veliký... A krásně barevný. Děláme si léto na sklonku chladného dubna. Večeře U Reinerů, 3x malé pivko, Dani zvěřinová paštika, já škvarková pomazánka. Všude veselo, fofr, obdiv číšníkům. Sedíme, ale chceme tančit. Jdeme přes park do Music Baru Divadélka. U šatny postávají sotva plnoleté slečinky řešící svůj nedostačující šatník. Postoupíme k baru, hrají tuc tuc, dáme řeč s pohodovým klukem za barem, Dani dává Sex on the Beach, já jsem po pivech napitá.. Změna stylu se nekoná, tak na doporučení pokračujeme do Retro Clubu, kde mají hrát hity let 70. - 90. Zapadneme do retro pohovek a čekáme, co se bude dít. Noční život v Písku pokročil. DJ hraje devadesátky, které zrovna nemusím. Nedá se to poslouchat, sedíme s lidmi, kteří přišli ze svatby, Danča upozorňuje disdžokeje, že nikdo netančí, tak ať změní repertoár. Nedá se s ním mluvit, ale nakonec přičiněním známé od holky ze svatby začne hrát trošku rocku, tak zapaříme. Hustej kouř, prima lidi, smích a tanec nás pomalu nasměrují do nedělního rána. Danče jedna slečna přišlápla ostrým podpatkem kotník, ale i přes její bolavou nohu končíme noc procházkou s lidmi z klubu a nad ránem uleháme do přetopeného pokoje v našem penzionu. Ráno nás budí slunce, snídaně bez čerstvého pečiva, jen s tousty z předchozího dne. Procházka, dobrý oběd opět U Reinerů, po obědě cukrárna, procházka k lázním a na starý hřbitov plný významných osobností. Neskutečné - hřbitovní zeď končí a zároveň začíná zdí sportovní haly. Zajímavý počin. Jsme unaveny, nestíháme výstup na Městskou věž, jelikož se otevírá v hodinu, kdy máme opustit město Písek a vydat se směrem k domovu... Ani výlet na Jarník, díky Dančině bolavé noze. Jedu ještě v červnu na Písecké slavnosti, tak to mám v záloze. Díky Ti město na Otavě, z hlediska kulturního dědictví jsi úžasné. Hlavně pozor na ten penzion v Nerudovce, já blbec nekoukla na recenze. To jsme tomu daly. Jsme skromné, ale toto zdaleka nedosáhlo ani na standard. Ten (ne)lidský přístup a ta špína, je to opravdu smutné. Penzion ukrytý v historické budově by si zasloužil lepší zacházení. A návštěvník jakbysmet.

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron