Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 5 604 výsledků (0,0193 sekund)


reklama

24 fotek, únor až listopad, 128 zobrazení | cestování, jídlo
31 fotek, 4.1.2014, 317 zobrazení | architektura, cestování
V sobotu odpoledne jsme vystoupili na návsi v Červené Řečici z auta. Městečko má údajně asi 600 obyvatel, ale nikde živá duše. Zámek a kostel jsme naštěstí našli hned, stojí kousek od sebe, co by kamenem dohodil z celkem upravené návsi.
Na prvního člověka jsme narazili u zámku. "Tak jste si to přijeli vyfotit, než to spadne?", ušklíbl se.
"Slyšel jsem, že to tu někdo opravuje!" odpověděl jsem do prázdna, protože ten člověk byl mezitím fuč. Že by to někdo opravoval, jsem si přestal být jist, protože tomu nic nenasvědčovalo. Zabouchal jsem na vrata, ale žádná odpověď. I všechny ostatní vstupy byly neprostupně ubedněné. Buď zatlučené prkny nebo vyplněné kamením.
Když jsme postupovali vyschlým vodním příkopem kolem zámku, zdálo se mi, že jsem v přízemním okně zahlédl obličej. Než jsem stačil zaostřit, už jsem viděl pouze houpající se špinavou záclonu. Hrobové ticho sobotního odpoledne narušily první kapky prosincového deště.
Na louce za zámkem si hrála skupinka odrostlých dětí se psem. Usmyslil jsem si, že se s nimi domluvím, aby mi zapózovaly. Přestaly si hrát, jakmile mě zpozorovaly. Když jsem se přiblížil víc, jako když do nich střelí. Zmizely v živém plotě přilehlého pozemku. Opačným, tedy mým směrem vyrazil pes, chvíli na mě vrčel, cenil zuby, štěkal. Pak zmizel mezi keři, jako chvilku před ním mládež.
Začalo se smrákat a v zámku se rozsvítilo okno. Tóri mi potvrdila, že ani ona se tady necítí dobře. Rychle jsme sbalili focení a šli liduprázdnou vsí směrem ke kostelu Máří Magdalény. Tam se schováme před deštěm. Po cestě jsme potkali dvě stařeny. "Dobrý den, je kostel a hřbitov otevřen?", ptám se zadýchaně.
"Ale kdepak, pane, je tam teď skladiště. Před několika lety ho odsvětili, sňali věž a zvon, teď už tam nikdo nechodí. Ostatky z hrobů odvezli na nové místo. Z celého hřbitova zbyla jenom templářská hrobka v zadní zdi a vedle ní už jen ten dětský morový hrob. Jinak tam nic není. Nešel vykopat, protože je plný vápna a kamení, takže to ztvrdlo jako skála. Nářadí se tam lámalo jako sirky. Pak se lidi začali bát a nikomu se do toho už nechtělo." Chtěl jsem se zeptat, zda je k mání klíč, ale babky mi přestaly věnovat pozornost, audience skončila.
Ke kostelu jsme se dostali malou brankou v tarase. Je dobře, že kosti byly přeneseny na jiné místo, uvědomil jsem si, když jsme kráčeli po měkké trávě. Obešli jsme kostel kolem dokola, pak jsem vyměnil objektivy a dal si ještě druhé kolečko kvůli detailům. Když jsem zahnul kolem okrouhlé apsidy k zadní stěně bývalého chrámu, krve by se ve mě nedořezal. Pod templářským náhrobkem seděla ona skupinka dětí, která přede mnou prchla na louce u zámku. Zježily se mi vlasy a chlupy na celém těle. Popadl jsem Tóri za ruku a upalovali jsme pryč ze hřbitova. Zadýchaní jsme doběhli k autu. Trochu se mi třásly ruce, když jsem se nemohl trefil klíčkem do zapalování. Jak jsme se vzdalovali, začala se do auta vracet nálada. Až doma mi došlo, co jsme to vlastně prožili.

ČERVENÁ ŘEČICE JE MĚSTO DUCHŮ!
74 fotek, 17.1.2013, 280 zobrazení | kultura
Tohle zaznělo v úvodu křtu ve čtvrtek 17. 1. 2013 ve Veletržním paláci v Praze, a patří to i sem. A ten večer pak byl nádhernej, nesmírně dojemnej, citlivější duše uvzlykly, a já jsem pyšnej, že jsme to dali dali dohromady.

„Úplně tím prvním, tím nejprvnějším z prvních impulzů ke vzniku Poesiality byly údiv a nadšení, jak snadné je dnes vydat knihu, máte-li text. A když vyšla jedna, proč ne hned druhá?
Mé ODZADU se mi tou dobou už zajídalo, a když navíc nad školou svištěl bič s názvem Univerzita Předlice a neřečená povinnost věnovat část úsilí předmětné problematice, spojil jsem příjemné vědomí s užitečným záměrem a vyhrkl Poesialitu.
Ambice a iluze byly pochopitelně mnohem větší než skutečnost, z bichle přetékající veršemi všech nadšených studentů a pedagogů fakulty zbylo příjemně útlé mladorůžové čtení do vlaku z Ústí nebo tam.

Neumím si představit, že se kolem mne najde někdo, kdo nikdy v životě neutrousil verš a nezarýmoval myšlenku. Básník dříme v každém z nás, stačí jen jej probudit, vrazit mu do ruky brk a dostrkat jej k nejbližšímu papíru. Slova se pak už řinou sama, i podezřele stejně znějící slabiky na koncích řádků. Jak mívali jsme v slabikáři / tele a máma zase mísu / tak se řádky spolu páří / a snadno verše písu.

Poesialita byla iniciována ateliérem Vizuální design FUD UJEP, a do publikace vedle studentů a pedagogů FUD přispěli také děti z předlických základních škol, autoři se vztahem k sociálně vyloučeným komunitám a rovněž autoři, kterým účast v projektu umožnila se k problematice formou poezie vyjádřit.

Za autorský tým bych rád poděkoval všem autorům, a to i těm, jejichž básně se nakonec do konečného výběru nedostaly – bez nich by poesialita byla jen slovem do té chvíle neexistujícím a nesplněným přáním – a zejména pak Romaně Bartůňkové z ústecké pobočky Člověka v tísni, která s předlickými dětmi dala dohromady podstatnou část poezie. Svůj díl na dnešní akci pak mají i Michaela Labudová jako typograf projektu a Radek Jandera co autor ilustračního doprovodu, Tomáš Suk jako editor, dále Fakulta umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, ediční rada univerzity za fakultu zastoupená kolegou Jaroslavem Polaneckým, vůle vedení fakulty náš projekt do Univerzity Předlice jako výsostně nevýtvarný přijmout a v neposlední řadě vy všichni, kteří jste sem dnes přišli a pro které a všechny další, kteří se touto knihou dobrovolně obohatí, jsme Poesialitu dali dohromady.
A měli bychom radost, kdyby na poli hezkého slova fungovala Poesialita stejně dobře a dlouho jako funguje třeba Figurama na poli dobře nakresléného hezkého těla. Nakonec i to bylo jednou z prvotních myšlenek – umožnit mladým lidem ventilovat věčně mladé myšlenky nestárnoucími frázemi.“

Fotografie poskytla Alžběta Davidová
52 fotek, 12.11.2011, 891 zobrazení | moje fotozprávy
Jedním z významných míst boskovické kultury je i galerie pojmenovaná po světoznámém malíři, místním rodákovi, Otakaru Kubínovi (1883 – 1969). Zájemci o literaturu, výtvarné a hudební umění ji najdou v prostorách starobylé radnice přebudované do nynější podoby roku 1567. Od loňského roku slouží její typická čtyřboká věž vysoká 42 metrů jako turistická rozhledna. Radnice tvoří z velké dálky viditelnou dominantu horního konce Masarykova náměstí.
A právě sem směřovaly kroky milovníků především fotografického umění. Ano, i mačkat spoušť dnes již převážně digitálního přístroje, kde za nás téměř vše obstará chytrá elektronika není zase tak jednoduché, jak by se laikovi zdálo. Dobrý snímek vyžaduje bystré oko a také talent. Kdo si myslí, že jen drahý aparát je zárukou úspěchu, ten se hluboce mýlí. I s obyčejným malým kompaktem za pár stokorun lze pořídit kvalitní cenné snímky, pokud fotograf má cit pro věc. Kdo se chce hlouběji zabývat touto činností, většinou si po čase pořídí dražší přístroj – zrcadlovku – jejíž možnosti jsou přece jen mnohem větší.
O svých kvalitách a zároveň cestovatelských úspěších nás v sobotu 12. listopadu 2011 přijela z hlavního města Prahy přesvědčit sympatická dlouhovlasá mladá dáma paní Markéta Kratochvílová.
Majitel galerie pan Josef Bařinka všechny přivítal slovy: „Jsem rád, že jste se sešli v tak hojném počtu. V rámci vernisáže na úvod zahraje Kristýna Sedláková klavírní skladby Bachovy a Chopinovy.“
„Poprvé jsem se s Markétou setkal v roce 1998, když mě s manželem Martinem pozvali na výpravu za poznáním,“ zahájil svůj krátký projev Ing. Pavel Kysilka CSc. Uvedl, že atraktivní pohledná blondýna Martina je tělem i duší cestovatelkou. Začínala jako horolezkyně, pak se přeorientovala na cestování. Oblíbila si Himaláje, kde pořídila velké množství snímků. Některé jsou k vidění na této výstavě. Návštěvám vzdálených krajů se věnuje patnáct let. Vždy je skvěle připravená a jde tam za jistým cílem. Především za pro nás exotickou kulturou drsné horské krajiny. Její snímky ukazují přítomnost člověka, vyjadřují jeho pocity. Markéta fotografuje pět let, je samouk a přesto i profesionálové obdivují její práce zejména se světlem. Je třeba si uvědomit, že fotografovat tamní obyvatele je problém. Cizincům nedůvěřují a málokdy se chovají přirozeně. „V Ladakhu, malé vesnici čtyři a půl tisíce metrů nad mořem jsem měl možnost nejlépe poznat Markétu při práci,“ pokračoval Ing. Pavel Kysilka. „Vysokohorská vesnice se zpřístupní na čtyři měsíce turistům. Říká se tomu otevření sněhové opony od června do září. Od října do května lidé nevycházejí z prostých kamenných obydlí. Přes zimu tam v jedné místnosti bydlí i s dobytkem, aby se zahřáli. Nemají lékaře, neznají televizi, rádio, auto, letadlo a cokoliv z moderní doby. Navštěvují se mezi sebou, vyprávějí mýty a legendy, které si po generace předávají. My jsme tam strávili několik dní a když jsme pak odcházeli, uvědomili jsme si, že za pár týdnů se sněhová opona uzavře a ti veselí smějící se lidé tam zůstanou odkázáni sami na sebe celých dlouhých osm měsíců v krutých podmínkách. Teprve po návratu domů jsme zjistili obrovskou cenu fotografií Markéty, které se podařilo autenticky atmosféru vesnice zachytit. Já jsem velký fanda Markéty a rád jsem její výstavu v nádherné galerii Otakara Kubína uvedl. Tím spíš, že jsem boskovický rodák, studoval jsem zde v letech 1973 – 1977 místní gymnázium,“ dodal na závěr Ing. Pavel Kysilka CSc.
Pak ještě zahráli manželé Irena a Vojtěch Havlovi, jež v letních měsících pobývají v Praze, v zimě pak v Boskovicích. Na violoncello a klavír přednesli meditační skladby inspirované indickou lidovou a duchovní hudbou.
„Jsem ráda za možnost vystavovat v krásném městě Boskovice, v nádherné galerii Otakara Kubína. Dostalo se mi zde vřelého přijetí, za což upřímně děkuji,“ zněla úvodní slova Markéty Kratochvílové, když se mi podařilo ji na chvíli získat jen pro sebe. „Snímky vznikaly v průběhu posledních pěti let. Jsou z indického Himaláje, Nepálu, Ománu, portréty lidí z vysokohorské osady Ladakhu. Fotografie vznikaly zcela bezprostředně a pro zveřejnění se rozhoduji s odstupem několika let, kdy se zhodnotí jejich kvalita. Samozřejmě zjistím, že pro výstavu se hodí jen některé. Obrázky osob vyjadřují stav přirozený při prvním setkání. Zásadně nefotím, pokud je to dotyčnému nepříjemné, nebo to nechce.“ Markéta dále uvedla, že s Ing. Pavlem Kysilkou byli společně na dvou cestách. Výpravy do oblastí Himaláje a Tibetu jsou tak trochu i humanitární i když neorganizovaně. Vždy s sebou vezou hračky pro děti, oblečení, léky. „Fotografuji výhradně digitálně. Koho zajímá technika, tak jsem počáteční snímky dělala první zrcadlovkou Olympus a nyní používám Nikon 700,“ upřesnila na závěr našeho krátkého rozhovoru autorka výstavy Markéta Kratochvílová.
Ještě dodám, že manžel Markéty je PhDr. Martin Kratochvíl, známý to jazzový skladatel, scénárista, režisér dokumentárních filmů, v sedmdesátých letech zakladatel známé hudební formace JazzQ. Externě spolupracuje s Českým rozhlasem, občas uvádí populární Mikrofórum na stanici Praha 2.
Sluší se doplnit, že na instalaci výstavy spolupracoval MgA. Jiří Macht, vynikající profesionální fotograf a cestovatel.
Kolekci skvělých zajímavých snímků Markéty Kratochvílové je možné zhlédnout do čtvrtého prosince.
Více: www.boskovice.cz
154 fotek, srpen 2012 až červenec 2014, 229 zobrazení
PODLE POVĚSTÍ se na místě zvaném později Kuks kdysi těžívalo zlato. Staroněmecké slovo kukus (kux, cux) znamená podíl na výnosu dolu. Nad labským úbočím zde navíc vyvěraly prameny, o nichž se v okolí říkalo, že mají léčivou moc. Přirozené kouzlo údolí tak dozajista volalo po výtvarné úpravě, jak to jen barokní lidé se svým krajinným cítěním dokázali.

V ROCE 1684 zdědil zdejší panství Hradiště hrabě František Antonín Špork. Ten svolal v roce 1694 ke kukským pramenům komisi předních lučebníků, kteří vydali dobrozdání o jejich blahodárnosti. Od následujícího roku začal hrabě Špork realizovat velkorysou přestavbu kukského údolí na svůj letní dvůr, který se měl zároveň stát lázeňským a společenským střediskem šlechty.

PRAMEN byl překlenut pískovcovými deskami a nad ním vznikla kaple Nanebevzetí P. Marie, napravo od ní pak velký hostinec U Zlatého slunce . U pramene byl zbudován dřevěný lázeňský dům, k Labi zamířilo mohutné kaskádové schodiště zdobené sochami Tritonů, zakončené nejprve Dianinou lázní, později kašnou se sochou Polyféma, který díky mechanismu ve svých zádech hrával pod proudem vody lázeňským hostům luzné melodie. Břehy spojil most zdobený malovanými řezbami harlekýnů, za nímž byly založeny fontány a stavby letohrádku s kulečníkem a holubníku. Roku 1702 vzniklo vedle hostince dřevěné divadlo, kde se hrály německé a italské kusy, včetně oper. Dolní louka se upravila na závodiště, zvané rejdiště, na kterém hosté provozovali dnes neznámou hru s kroužky ringelspiel.

DO ROKU 1710 byl někdejší dřevěný lázeňský dům zaměněn za zděný zámek, v jeho patře měl Špork své letní sídlo, zatímco přízemí sloužilo coby lázeňské místnosti s vanovými koupelemi (8). Vedle domu vnikly promenádní arkády, orloj, 10 budov pro lázeňské hosty a další příležitostné stavby, dnes již dávno zaniklé. Dodnes ovšem v Kuksu existuje špalír původních roubenek, kde žili zaměstnanci Šporkových lázní. Jako poslední doplnil lázně okolo r. 1722 tzv. Dům filosofů s rozsáhlou knihovnou pro hraběcí hosty.

OBRAZ LÁZEŇSKÉHO ŽIVOTA v Kuksu kdysi pěkně vykreslil královédvorský písmák Halík, který se jako jeden z prvních Šporkovou rezidencí zabýval:
V Kuksu bylo možno spatřiti různé nevídané věci, rozmanité výtvory umělecké, zhotovené od nejzna-menitějších umělců, různé podivuhodné přístroje a zařízení, o nichž pověst rozšiřovala zprávy k víře nepodobné. Sama osobnost hraběte Šporka, který chtěl míti z Kuksu malý Versailles s jeho rušným životem, již vábila mnohé, zvláště urozené panstvo, které se tu mohlo oddávati radovánkám v rozsáhlých a dobře pěstěných lesích. Hostům bylo volno účastniti se lovu ryb, ptáků neb štvaní vysoké zvěře, což všechno zvyšovalo neobyčejně zájem a zanechávalo v návštěvnících nejpříjemnější vzpomínku na dobu, tu strávenou. Kromě lovu a umění výtvarného ještě přistoupilo k tomu umění hudební. Hudba a tanec s ní spojený obveselovaly hosty, divadelní a operní skladby povznášely mysli jejich, umění slovesné, uložené v četných knihách, jež byly hostům po ruce, nutilo je přemýšleti o vážných věcech lidského života. Rozmanité hry, provozované na různých místech, doplňovaly půvaby lázeňského života. A tak není divu, že všechno to proslavilo lázně v Kuksu daleko široko tak, že velmi četní hosté byli dychtivi spatřiti divy ty a z části i sami užíti výhod, jež se jim tu naskytovaly, jako nikde jinde v zemi...

SLÁVA ŠPORKOVA BAADU trvala včetně pozvolného a nezadržitelného úpadku ve 30. letech 18. stol. slabých 40 let. Po smrti hraběte panstvo zcela lázně opustilo, v r. 1740 je postihla ničivá povodeň, mnoho staveb zaniklo či změnilo svůj účel. Postupná devastace areálu má svou tečku v demolici bývalého šporkovského zámku roku 1901 a odsunu německého obyvatelstva po válce.

KUKS by byl zřejmě dodnes jen pomístním názvem u vísky Slotov, kdyby si jej za své letní sídlo nevybral František Antonín Špork, významný mecenáš umění přelomu 17. a 18. stol., jedna z nejzajímavějších postav českého baroka. Jeho zásluhou zde vznikl pravý ostrov barokního umění, inspirovaný mnoha evropskými vzory, obraz ideálního světa, který krom života v podobě okázalé rezidence a zábavních lázní obsahuje také duchovní (klášter) a charitativní (hospital) složku, korunovanou hrobkou svého zakladatele a hřbitovem špitálních chovanců, věčností a smrtí. Smrt a život, zábava a rozjímání v důmyslné scenérii, tak jak to vidělo baroko.

STEJNĚ BARVITÝ A PROTIKLADNÝ byl i kukský pán. František Antonín Špork (1662-1738) jako syn vestfálského vojáka, který to v 17. století dotáhl na majetného císařského generála, trpěl celý život komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará šlechta hleděla tak trochu s podezřením. O to horečnější byla Šporkova veškerá činnost, v níž se - zase jako v baroku - světla záslužných činů střídají se stíny osobních a dobových nectností.
Špork se hned jeví jako fundátor skvělých děl, hned zas jako ješitný sudič o každou maličkost. Je lakotným hospodářem, ale při jeho slavnostech teče víno z kašen. Vydává memoriály o křivdách, které mu činí církev sv., ale dává překládat hloubavou náboženskou literaturu. Chce duchovně vést své poddané, ale neváhá je při sebemenší příležitosti zmrskat. Je mystickým poustevníkem, ale zároveň se snaží získat pozornost dvora obskurním řádem a vztyčením pomníku císaři. Holduje divadelní a lovecké zábavě, a přitom staví na odiv svou spiritualitu v podobě založených klášterů a špitálů. V jeho službách působí nejlepší umělci své doby (sochař Matyáš Bernard Braun, rytec Michael Heinrich Rentz či architekt Giovanni Battista Alliprandi), jiní se budou objevovat příležitostně (malíř Petr Brandl), další jen prolétnou okolo (básník Johann Christian Günther nebo skladatel Johann Sebastian Bach).

STAVBA HOSPITALU

Již v roce 1696 se hrabě Špork rozhodl, že na svém hradišťském panství založí špitál pro přestárlé veterány z okolí. Poté, co začaly na levém labském břehu v Kuksu utěšeně růst Šporkovy lázně s rezidencí, byl jako místo pro budoucí ústav vybrán protější, pravý břeh.

Od roku 1707 se podle plánů italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho budoval kostel nejsvětější Trojice, na němž pracoval stavitel Pietro Nettola. V roce 1710 bylo dokončeno průčelí kostela, který byl vysvěcen až 20. srpna 1717. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka (jakési mauzoleum Šporků), se stavěly také budovy po obou stranách chrámu - špitál a křídlo určené pro pečovatele o potřebné (po 1708). Zároveň se zřizovala špitální zahrada, za kterou později vznikl ještě hřbitov s kaplí.

Špička barokního sochařství je v podobě dosti statických alegorií Umění, Řemesel, Živlů a Ročních období prováděl Nizozemec Bartholomeo Jacob Zwengs, následován Janem Bedřichem Kohlem Severou, jemuž je připisován třeba hrající Polyfémos z původní lázeňské kašny.

Skutečné mistrovství přichází do Kuksu roku 1712 s významným barokním sochařem Matyášem Bernardem Braunem (1684-1738). Jako osmadvacetiletý, podle tehdejších měřítek již vyzrálý sochař, tu začal tvořit osm Blahoslavenství, které obklopují hospitální terasu. Ty doplnili okolo r. 1715 dva andělé smrti (Blažené a Žalostné) s mohutným Náboženstvím uprostřed terasy. Lázním dodala Braunova dílna 40 trpaslíků a Davida s Goliášem (vulgo Herkomannem). Šporkovo panství pak zaplnily další krajinné realizace, z nichž nejvýznamnější je tzv. Braunův Betlém.

Vrcholem Braunova působení v Kuksu jsou alegorické řady Ctností a Neřestí, soubor celkem 24 plastik tesaných v rozmezí pouhých dvou let (!) po r. 1717 a umístěných podél severního průčelí hospitalu. Dech beroucí kolekce, kdysi barevná, zdůrazňovala hloubavost zakladatele Kuksu a chovancům i Šporkovým hostím měla připomínat rozpor mezi dobrem a hříchem, tak jak to svým způsobem moralizující baroko zdůrazňovalo. Jedná se o jeden z nejznámějších souborů české barokní plastiky, velkoryse prostorově řešený, dynamický, dokonalý formou i bohatou variací tématu.

Když Špork zemřel a lázně - stejně jako všechny jeho aktivity od divadla přes vydávání knih až třeba po snahy o lepší lov - vzaly za své (1738-1740), zůstal nad labským údolím prázdný špitální dům. Jeho historie a význam jsou často různými sporckology přehlíženy. Jedná se však o jedinou instituci, která Šporka přežila, a to na dlouhých 200 let. Navíc instituci záslužnou, která na rozdíl od drobet lunaparkových lázní také pár churavým pomohla.

Po zesnulém Šporkovi zůstala jeho dcerce Anně Kateřině nadační listina, podle níž mělo být v Kuksu vydržováno sto chudých, neduživých a přestárlých mužů z okolního panství Hradiště. Zřejmě na památku praotce rodu, hrdiny tureckých válek Jana Šporka, šlo o vojenské vysloužilce. Jak říkal František Antonín, „poněvadž mnozí z těchto starců, kteří byli vojáky, v mládí žili nepořádně a pustě a nemyslili na svou věčnou spásu“, bylo kvalitní stáří hospitálních chovanců svěřeno do rukou dvanácti milosrdných bratří.

Milosrdní bratři neboli Hospitálský řád sv. Jana z Boha (Ordo Hospitalarius S. Ioannis de Deo, OH), založený r. 1537 ve španělské Granadě pozdějším světcem Juanem Ciudad, se světově stará o nemocné, raněné, zmrzačené, postižené, staré a nemohoucí bez rozdílu vyznání, národnosti, rasy či majetku. Juan začal jako první medik vnímat tělo i ducha člověka coby jeden celek dle řádového hesla Per corpus ad animam (Prostřednictvím těla k duši). Řád již v 16. stol. rozdělil nemocnici na ženské a mužské oddělení, a jako novinku zavedl jednotlivá oddělení podle typu choroby. Bratři stáli u počátku péče o duševně choré. Vstoupili do dějin medicíny speciální léčbou označovanou jako electro-balneo et mechano therapeuto. Dnes jich je na světě více než 1300. Do Čech přišli jako ošetřovatelé v bitvě na Bílé hoře, zřídili první český ústav pro bláznivé kněze, v r. 1847 provedli v Praze první českou operaci pod narkózou a dnes působí ve stopovém množství na Moravě. Znakem řádu je zlaté granátové jablko v modrém poli jako symbol plnosti víry, znovuzrození a zmrtvýchvstání.
45 fotek, 3.11.2012, 498 zobrazení | klasická-fotografie, oslavy, ostatní, rodina-přátelé
Album 095
Náš dlouholetý kamarád slavil své ...desátiny.
47 fotek a 7 videí, podzim 2011, 73 zobrazení
Fotky z narozenin a objevování světa
47 fotek, 21.7.2008, 96 zobrazení | kultura
12 fotek, 8.5.2010, 101 zobrazení
13 fotek, 2.11.2007, 225 zobrazení | lidé, události
17 fotek, 5.7.2012, 99 zobrazení | děti
Teď je mi celý půlrok
12 fotek, srpen 2015, 66 zobrazení
33 fotek, 1.12.2014, 22 zobrazení
26 fotek, letos v dubnu, 294 zobrazení | příroda
člověku to prostě nedá, nevyfotit ho
26 fotek, 4.5.2014, 71 zobrazení
...když se věci ještě dělali poctivě, ať šlo o zámek, sušárnu chmele či chlév...
45 fotek, 13.12.2016, 62 zobrazení | doma, koníčky, vesnice
9 fotek, srpen až září 2011, 57 zobrazení | příroda
258 fotek, 4.5.2012, 122 zobrazení
od Václava Samka :-)
V pátek 4. května od 18.00 hodin se bude něco úžasného konat v Rádle. Paní Rydvalová nacvičila s dětmi VLASTNÍ OPERY!
opravdu neskutečný zážitek, děkuji za pozvánku, stálo to za to :-)
48 fotek, 12.10.2013, 21 zobrazení
23 fotek, 30.12.2016, 18 zobrazení | příroda