Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 32 výsledků (0,0839 sekund)

reklama
16 fotek, 17.2.2015, 265 zobrazení | architektura, dokumenty, koníčky, kultura, události
Desátá Brdská zajímavost. " V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra zakopán leží"
Památkově chráněný Pomník Horymírova koně Šemíka se nachází v parčíku za hřbitovem, u silnice. Pomník byl zhotoven roku 1887, nákladem 185 zlatých, které věnoval kníže Schwarzenberg. Byl opracován v lomech obce Lounína, kamenickým mistrem Velíkem ze Tmaně. Pomník je v obci ve velké vážnosti, vztahují se k němu i různé pověry, např.: „kdyby někdo s kamenem pohnul, stihlo by obec velké neštěstí„ nebo „blíží-li se nějaké nebezpečí, varuje kámen osadníky klepáním a rachotem". V obecní kronice je zaznamenáno, že „když v letech 1813-1815 chtěli Rusové hrob otevříti, šturmovali v obci na zvony, seběhli se místní a vojáky vyhnali". Se zlou se potázal v roce 1860 i pražský archeolog, který chtěl hrob Šemíka zkoumat a který byl z obce vyhnán.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1331. Neumětely, vesnice typicky zemědělská již od pradávna, jsou známé především díky pověsti o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Pověst byla v 16. století poprvé zapsána v Kronice české, letopiscem Václavem Hájkem z Libočan. Později koncem 19. století byla převyprávěna spisovatelem Aloisem Jiráskem ve Starých pověstech českých, a ty jsou dodnes školní četbou. Tak se stalo, že obec Neumětely znají již od školních let téměř všichni, jako sídlo bájného rytíře Horymíra, jehož věrný kůň Šemík tu byl svým pánem pochován před vraty jeho tvrze.
Památkově chráněná, celodřevěná zvonice krytá šindelem byla postavena po roce 1763, nákladem hraběte Kaunice z Osova, který zakoupil v tom roce Neumětely od Vratislava z Mitrovic, pána na Lochovicích. Má čtvercový půdorys o rozměrech 6m x 5m, dřevěná stavba je na zděné podezdívce, která dosahuje na západní straně výšky 2 m. Celková výška zvonice je necelých 7 m. Před dveřmi jsou dva schody tvořené velkými balvany, údajně z Plešivce. Velké kameny v dávných dobách sloužily jako náhrobní kameny, kryjící pohanské hroby na kostelním návrší. Uvnitř zvonice je na dřevěné konstrukci zavěšen jediný zvon, který se zachoval až do dnešních dnů. Na stěně zvonu je nápis G.W.Z.M. ANNO. 1637. S. PETRVS. Na okraji zvonu je další nápis ANTONI. ARNOLT . G , zřejmě jméno zvonaře. Dnes se zvoní pouze při úmrtí a při pohřbu.
20 fotek, 27.3.2014, 199 zobrazení | moje fotozprávy
Do tělocvičny chodí děti většinou rády. Určitě s větší chutí než do učeben na jiné předměty. Ve čtvrtek 27. března se do haly při ZŠ Sušilova těšily snad ještě víc. Čekal je totiž zdravý pohyb při svižné hudbě. V hale to už i před začátkem hučelo jako v úle.
Tančí celá družina – tak se jmenovala ukázková hodina taneční školy Bodyrockers Squad Patrika Oujezského, s níž má škola úzkou spolupráci.
„Akce též připomíná zahájení výstavby našeho hřiště zde u školy,“ spustila úvodem vychovatelka Jarmila Němečková. „Rozestupte se po celé ploše a můžeme začít.“
Za dunění hudby se všichni pořádně vyřádili. „Tohle by mohlo být každý den místo matematiky,“ smály se děti.
Patrik Oujezský s asistentem předváděli taneční kroky a celá družina jej ochotně následovala. Na konci se všichni s Patrikem rozloučili takzvaným „placákem“. Závěrečný společná fotografie bude ve školní kronice připomínat hezky prožité chvíle. Děti odcházely zpět do učeben příjemně unavené s vědomím, že skvělá zábava se dá prožít i bez počítače a Facebooku.
„Spolupracujeme s TJ Sokol,“ přiblížil svou taneční školu Patrik Oujezský. „Byli jsme teď na Mistrovství Evropy v Amsterodamu, odtud jsem přivezl medaili za první místo, a mistrovství světa v dánském Kopenhagenu, kde jsem získal vícemistra světa. Máme secvičené další choreografie, v mezinárodních soutěžích hodláme pokračovat. Zde pro děti jsme připravili něco malého na zahřátí, Zumba rozcvičku a sestavu na český HipHop. Já sám tančím od patnácti let. Začal jsem v místním DDM, tančím 22 let. Taneční škola Bodyrockers Squad zde existuje téměř šest let a za tu dobu jí prošlo přes pětset dětí. Pro nácviky není třeba nic zvláštního. Stačí tepláky, tričko, obuv do sálu s pevnou podrážkou a především chuť do práce.“ Já teď musím rychle do Rájce, kde nás čeká další trénink,“ zakončil Patrik Oujezský.

Více: www.zs.boskovice.cz
http://www.bodyrockers.cz/
50 fotek, 12.11.2011, 146 zobrazení
Ve školním roce 2011/2012 oslaví Junák 100 let své existence. Při této příležitosti jsme v sobotu 12. listopadu 2011 uspořádali Den otevřených dveří v lipovecké skautské klubovně a v sokolovně Setkání všech bývalých a současných členů našeho oddílu a všech našich příznivců, kteří nám v naší činnosti jakkoliv pomáhali a pomáhají.
K vidění byly jak v klubovně tak v sokolovně různé materiály našeho oddílu již od jeho založení roku 1994: mnoho fotek z rozmanitých akcí během roku a letních táborů, oddílové kroniky, nástěnky, videa z táborů a plesů a spousta dalšího. Nechybělo občerstvení, reprodukovaná hudba i živá hudba s několika kytarami, houslemi či basou.
Touto cestou bychom chtěli srdečně poděkovat paní ředitelce Mgr. Jaroslavě Školařové za pěkné zázemí v suterénu základní školy, kde mohou skauti trávit svůj volný čas. Také srdečně děkujeme všem, kteří nás jakkoliv v naší činnosti podporují. Velmi si toho vážíme a věříme v další spolupráci.
26 fotek, 12.6.2013, 256 zobrazení | cestování, dokumenty, koníčky, kultura, vesnice
" V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra zakopán leží"
Památkově chráněný Pomník Horymírova koně Šemíka se nachází v parčíku za hřbitovem, u silnice. Pomník byl zhotoven roku 1887, nákladem 185 zlatých, které věnoval kníže Schwarzenberg. Byl opracován v lomech obce Lounína, kamenickým mistrem Velíkem ze Tmaně. Pomník je v obci ve velké vážnosti, vztahují se k němu i různé pověry, např.: „kdyby někdo s kamenem pohnul, stihlo by obec velké neštěstí„ nebo „blíží-li se nějaké nebezpečí, varuje kámen osadníky klepáním a rachotem". V obecní kronice je zaznamenáno, že „když v letech 1813-1815 chtěli Rusové hrob otevříti, šturmovali v obci na zvony, seběhli se místní a vojáky vyhnali". Se zlou se potázal v roce 1860 i pražský archeolog, který chtěl hrob Šemíka zkoumat a který byl z obce vyhnán.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1331. Neumětely, vesnice typicky zemědělská již od pradávna, jsou známé především díky pověsti o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Pověst byla v 16. století poprvé zapsána v Kronice české, letopiscem Václavem Hájkem z Libočan. Později koncem 19. století byla převyprávěna spisovatelem Aloisem Jiráskem ve Starých pověstech českých, a ty jsou dodnes školní četbou. Tak se stalo, že obec Neumětely znají již od školních let téměř všichni, jako sídlo bájného rytíře Horymíra, jehož věrný kůň Šemík tu byl svým pánem pochován před vraty jeho tvrze.
Památkově chráněná, celodřevěná zvonice krytá šindelem byla postavena po roce 1763, nákladem hraběte Kaunice z Osova, který zakoupil v tom roce Neumětely od Vratislava z Mitrovic, pána na Lochovicích. Má čtvercový půdorys o rozměrech 6m x 5m, dřevěná stavba je na zděné podezdívce, která dosahuje na západní straně výšky 2 m. Celková výška zvonice je necelých 7 m. Před dveřmi jsou dva schody tvořené velkými balvany, údajně z Plešivce. Velké kameny v dávných dobách sloužily jako náhrobní kameny, kryjící pohanské hroby na kostelním návrší. Uvnitř zvonice je na dřevěné konstrukci zavěšen jediný zvon, který se zachoval až do dnešních dnů. Na stěně zvonu je nápis G.W.Z.M. ANNO. 1637. S. PETRVS. Na okraji zvonu je další nápis ANTONI. ARNOLT . G , zřejmě jméno zvonaře. Dnes se zvoní pouze při úmrtí a při pohřbu.
V Neumětelích byl kostel vystavěn ve 14. století. Dnes památkově chráněný, farní kostel sv. Petra a Pavla, ohrazený kamennou hřbitovní zdí, je v jádře gotický, barokně byl přestavěn v polovině 18. století. Nejstarší částí stavby je na východní straně presbytář s úzkými gotickými okny po stranách hlavního oltáře. Původně byl sklenut paprsčitou žebrovou klenbou, žebra však byla osekána. U severní zdi je přistavěná sakristie. V jednolodním kostele, který byl vyzdoben v barokním stylu, se nacházejí varhany z roku 1887. Dnes je vnitřek kostela ve značně neutěšeném stavu po řadě krádeží v posledních letech. Co nebylo ukradeno, bylo poničeno. Tak jako všechno v tomto státě!!!
Počasí: +20°C, slunečno a bezvětří.
17 fotek, 11.2.2012, 171 zobrazení | architektura, cestování, krajina, ostatní, vesnice
Cestou do Českého ráje mne zaujal kostel v Nové Vsi u Kolína a tak když jsem projížděl tímto místem podruhé ( a nebyl jsem vázán časem), zastavil jsem na návsi a udělal několik fotek. Při obchůzce kostela jsem objevil další sochu sv. Jana Nepomuckého pro druhý díl fotoseriálu. Informací o Nové Vsi a kostele se mi však ani na internetu ani v encyklopediích moc neobjevil a tak předkládám alespoň to málo, které je k dispozici.
V Hájkově kronice se píše, že poblíž dnešní obce Nové Vsi I při břehu labském, stávala osada Serčov. Pro časté povodně osadníci toto místo opustili a opodál na úpatí blízkého vrchu si vystavěli bydliště nové a nazvali je Nová Ves. Nejstarší záznam o Nové Vsi je z roku 1290, kdy Hynek z Dubé prodal Novou Ves spolu s několika dalšími, cisterciáckému klášteru Sedleckému u Kutné Hory. Z dalších písemností se dovídáme o faře a to poprvé r.1352. Farní kostel sv. Václava stojí uprostřed návsi, dříve obklopen dnes již zrušeným hřbitovem. Z původní stavby pocházející asi z XII. století se zachoval čtvercový presbytář s křížovou klenbou. V roce 1437 se Nová Ves dostává ke kolínskému panství a to darem císaře Zikmunda Bedřichovi ze Strážnice. Nová Ves patří mezi obce, jichž se přímo dotýká památný den 18.6.1757, den bitvy u Kolína. V tento den stál na blízkém vrchu pruský král Bedřich II. a řídil odtud bitvu. Po něm byl vrch nazván Bedřichovem. Na paměť vítězství vojsk Marie Terezie se na vrchu Bedřichově tyčí pozdně empírový jehlan, postavený kolem r.1840 V.Veithcem. V roce 1774 byla v obci zřízena farní škola. V roce 1873 měla škola dvě třídy, ale vlastní školní budova byla postavena v roce 1888. Další částí obce je Ohrada. Tato osada vznikla kolem roku 1778, kdy byl zrušen panský dvůr, na jehož pozemcích stávala ohrada pro dobytek. Po jeho zrušení zakládá se zde osada nazvaná Ohrada. Nová Ves má cca 1 100 obyvatel.
Kostel svatého Václava v Nové Vsi u Kolína
Farní kostel v Nové Vsi u Kolína vznikl zřejmě počátkem 14. století jako gotická stavba (poprvé se písemně připomíná 1352). Roku 1835 byla zbořena původní loď a nákladem majitele panství V. Veitha postavena nová. Vnější vzhled sjednotila roku 1886 novorománská přestavba exteriéru. Z původní stavby dochován klenutý presbytář a spodní část mohutné chórové věže. Vnitřní zařízení z 19. století, převážně z roku 1899 (Petr Bušek ze Sychrova).
15 fotek, leden 2015 až leden 2019, 199 zobrazení
Zajímavý objekt na okraji centra Trhových Svinů se zachovalým původním rázem a reklamními štukovými nápisy.
Také restaurace „Na Čáhovině“, "U Čáhů".

FOTO stav I/2015, štít 6/2017

zmínka TSL 4/2010 - Svinenský poutník 15 - zmínka o večírku pražský Spolek rodáků a přátel Trhových Svinů
TSL 6/2010 - Svinenský poutník 16 - den brannosti 1936

Chvalkovské listy 6 - Pred válkou byla hodně navštevovaná hospoda „U Čáhů“, kde byl i kuželník a kde někdy byly v přilehlém (dnes už dávno zbořeném altánku) pořádány „výlety“ s hudbou a tancem.

Čáhova restaurace - bývalá "Ferendice", 1928 úvahy o přestěhování Sokolovny, kolem i prostor pro zřízení cvičiště, menší fin. náklady než nová budova - František Stráský, Životy Ladislava Stráského.

reklama 30. l. - Kůrka Karel, Trhové Sviny : historický nástin do poloviny století XIX. zpracoval Karel Kůrka, Trhové Sviny 1936.

foto 70 .léta http://iispp.npu.cz/mis_public/publicDocumentDetail.htm?id=218824

popis v kronice 1922: odbočka k zahradě "Ferendici" (resp. Čáhova restaurace čp. 72)

zmínka o hostinci "Ferendici" - přestavba Karel Čáha v roce 1934, na něho převedena i hostinská koncese

v květnu 1935 v TS školení o branné výchově (v sále u Fantů), 4. 8. veřejné cvičení u Čáhů
199 fotek, 31.5.2017, 359 zobrazení | dokumenty, události
Modrá stuha za společenský život – obec Vedrovice

Obec Vedrovice je místem bohatého společenského života deklarovaného řadou tradičních i novodobých akcí pořádaných místními spolky. Místní infocentrum se stalo také místem se stálou expozicí regionálního muzea. Spolkový život obce významně doplňuje v rámci mimoškolních aktivit zdejší základní a mateřská škola.

Městys Křtiny jihomoravskou Vesnicí roku 2017
Další ročník celorepublikové soutěže Vesnice roku už zná své krajské vítěze. V pátek 2. června 2017 oznámila porota výsledky soutěže a ve Křtinách se mohli začít radovat.

Do letošního ročníku soutěže Vesnice roku se přihlásilo celkem 213 obcí z celé České republiky, z toho 17 z Jihomoravského kraje. Jejich hodnocení odbornou komisí probíhalo ve dnech 29. 5. – 2. 6. 2017 a rozdána byla tato ocenění:

Zlatá stuha (za celkové vítězství v krajském kole) – Křtiny (okres Blansko)
Bílá stuha (za činnost mládeže) – Morkůvky (okres Břeclav)
Zelená stuha (za péči o zeleň a životní prostředí) – Drásov (okres Brno-venkov)
Modrá stuha (za společenský život) – Vedrovice (okres Znojmo)
Oranžová stuha (za spolupráci obce a zemědělského subjektu) – Nová Lhota (okres Hodonín)

Do soutěže byla zařazena každá obec, která v termínu nejpozději do 28. dubna 2017 do 16:00 podala řádně vyplněnou přihlášku. Všech 17 přihlášených obcí Jihomoravského kraje bylo hodnoceno v krajském kole na základě předem schválených podmínek soutěže. Při návštěvě soutěžících obcí komise hodnotila koncepční dokumenty obce, společenský život v obci, aktivity občanů, podnikání v obci, péči o stavební fond a obraz vesnice, občanskou vybavenost, inženýrské sítě a úspory energií, péči o veřejná prostranství, přírodní prvky a zeleň v obci, péči o krajinu, připravované záměry i informační technologie obce. Každá obec měla na svou vlastní prezentaci přesně 2 hodiny.
Obce oceněné Zlatou stuhou z krajských kol postupují do celostátního kola.
Vítěz celostátního kola se stane nositelem titulu "Vesnice roku 2017".

A zde je vyjádření hodnotitelské komise k jednotlivým oceněním:

Zlatá stuha – vítěz krajského kola – městys Křtiny
Městys Křtiny při své rozsáhlé prezentaci prokázala jasnou koncepci svého rozvoje, zejména kvalitní práci s mládeží, příkladnou spolupráci s rekordním počtem místních spolků. Výjimečnou aktivitou je spolupráce se Školním lesním podnikem Mendelovy univerzity a s farností, která reprezentuje významné poutní místo.

Bílá stuha za činnost mládeže – obec Morkůvky
Mládež v obci Morkůvky dlouhodobě usiluje o zachování tradic, zejména tradičního kroje. Ten je jimi s úctou využíván v čím dál větší míře při kulturních a společenských akcích. Mládež se zde spolupodílí na organizaci zvykoslovných aktivit regionu Slovácko.

Zelená stuha za péči o zeleň a životní prostředí – městys Drásov
Městys Drásov dlouhodobě mění kvalitu veřejných prostranství v kontextu zlepšování životního prostředí. Mezi významné dokončené aktivity městyse patří komplexní revitalizace klíčových veřejných prostranství v návaznosti na historickou zástavbu obce. Dlouhodobou snahou a výzvou do dalších let je propojení sídla se zakládáním zelené infrastruktury v krajině.

Oranžová stuha za spolupráci obce a zemědělského subjektu – obec Nová Lhota
Za příkladné partnerství obce Nová Lhota se zemědělskými subjekty a místními spolky, které se společně a aktivně zapojují do obnovy krajiny. Za zmínku stojí spolupráce v probíhajícím procesu komplexních pozemkových úprav, vzorná je činnost ekocentra a úspěšná rekonstrukce fary podporující místní agroturistiky.

Cena naděje pro živý venkov za místní spolkový život a občanskou společnost – obec Milotice

Zlatá cihla v Programu obnovy venkova
v kategorii A – obnova památkově chráněných objektů a památek místního významu – obec Tvarožná za příkladnou a citlivou obnovu exteriéru kulturní památky kostela svatého Mikuláše,
v kategorii C – nové venkovské stavby – obec Drnovice za stavbu „dřevěného mola“ nad vodní nádrží realizovaného v rámci revitalizace návsi.

Diplomy:

za moderní knihovnické a informační – městys Křtiny
za vzorné vedení kroniky – obec Vedrovice
za rozvíjení lidových tradic – obec Blatnice
za kvalitní květinovou výzdobu v obci (Fulínova cena) – obec Drnovice
za příkladnou péči o historickou zástavbu obce – neuděleno
Mimořádná ocenění:

obec Otnice – za udržování venkovské pospolitosti; obec se nachází v blízkosti města Brna, a přesto si zachovává ráz vesnice a venkovského života
obec Násedlovice – za příkladné využití bývalé školní budovy; stará školní budova byla zrekonstruována na multifunkční centrum obce včetně příkladné úpravy jejího okolí
obec Kostelec – za příkladnou péči o významné krajinné prvky; obec usiluje o zachování významných krajinných prvků a propojení péče o ně s environmentální výchovou
obec Vacenovice – za zachovávání lidových tradic; v obci vzniklo z iniciativy občanů muzeum jako centrum lidových tradic, řemesel a odkazu předků
obec Bulhary – za partnerskou spolupráci obce a místní zemědělské společnosti; v obci působí zemědělská společnost, která vedle hospodářské činnosti a technické spolupráce napomáhá obci i v oblasti sociální (vaření včetně rozvozu obědů pro mateřskou školu, seniory, práce s mládeží apod.)
obec Výrovice – za komplexní modernizaci infrastruktury obce; malá obec dokázala v několika letech vyřešit svoji vnitřní infrastrukturu včetně místních komunikací
obec Těšany – za využití stavební kulturní památky a s ní spojeného literárního odkazu pro společenský život obce; v obci se nachází technická památka kovárny, která je zpřístupněna veřejnosti s odkazem na dílo bratří Mrštíků. Obec cíleně využívá tohoto odkazu pro pořádání kulturních akcí, propagaci regionu i vlastní technické památky
obec Petrovice – za zachování samosprávy a rozvoj obce; Obec byla v roce 1984 připojena k obci Sloup jako osada bez vlastní samosprávy. Iniciativou obyvatel při změně společenských poměrů byla znovuobnovena samospráva a lidé v Petrovicích mohli opět rozhodovat sami o sobě. V následujících se obec dynamicky rozvíjí.

Speciální ocenění – Jihomoravský krajáč (typický tradiční regionální pokrm)
V této nepovinné kategorii se přihlásilo 6 obcí.
1. místo – obec Bulhary za tradiční moravský koláč
2. místo – obec Morkůvky za dyňové zelí s belešama
3. místo – obec Těšany za bramborové placky
39 fotek, 17.9.2011, 164 zobrazení
Česká Skalice - Poděkování vybraným obyvatelům za podíl na rozvoji města, za ojedinělý skutek či za jinou pomoc spoluobčanům, spolkům a organizacím – to byla hlavní myšlenka Dne občanů města, který v sobotu poprvé uspořádala Komise pro obřady a slavnosti (KOS) v Jiřinkovém sále muzea Boženy Němcové. V této souvislosti vybrala pět osobností, které před zaplněným aplaudujícím sálem ocenila.
Jiří Samek
Obyvatelé města mohli nominovat ty občany města, kteří podle nich splnili kritéria KOSu. Mezi oceněnými byl Jiří Samek (84), který byl nominován za dlouholetou vynikající a pečlivou práci kronikáře, kdy věrně zobrazoval život města. Při různých příležitostech a na mnohých besedách také seznamoval spoluobčany s veškerými záznamy z kronik a pomáhal každému, kdo potřeboval studijní informace o dění ve městě.
„Můj předchůdce napsal do kroniky vlastenecký zápis o roce 1968. Někomu se to nelíbilo a vznikla pauza v psaní kroniky. Práci kronikáře mi sice nabídl tehdejší starosta, ale nic jsem mu neslíbil. Najednou se moje jméno objevilo v zápisu z rady, že jsem byl jmenován kronikářem. Dělal jsem ho téměř čtyřicet roků,“ zavzpomínal Samek.
Slavnostní večer Dne občanů města, který by se měl stát novou tradicí, zarámoval také kulturní program. Hlavním protagonistou byl známý herec Stanislav Zindulka, který pobavil diváky historkami ze svého bohatého hereckého života a z filmu Václava Havla Odcházení, který se natáčel v České Skalici. Kromě toho v doprovodu klavíru zazpívala populární hity nadějná zpěvačka Magda Malá a příjemné melodie na klavír zahrál Oldřich Zelený.
Lidmila Vernerová
Za celoživotní práci v Sokole byla vv Jiřinkově sále oceněna Lidmila Vernerová (81). Ta se věnovala nejen cvičitelství, ale i organizačním a provozním věcem. Po roce 1989 se podílela na znovuobnovení činnosti Sokola a byla aktivní v ochotnickém divadelním spolku. A sokolovna je podle ní její druhý domov. „Sokolu jsme se věnovala ráda. Ještě dnes se stále scházíme s cvičenci staršími osmdesáti let a je nám spolu dobře,“ uvedla Vernerová, která celý život pracovala s mládeží a ráda vzpomíná na práci s dětmi v divadle. „Bylo to úžasné, děti nevynechaly ani jednu zkoušku.“
Věra Břížďalová
Za dlouholetou práci cvičitelky Sokola získala nominaci Věra Břížďalová (88), která se pečlivě a svědomitě se věnovala školním a předškolním dětem. Oceněná byla i za členství v ochotnickém divadelním souboru a souboru loutkového divadla. Patří mezi nemnoho pamětníků, kteří ještě v sokolovně zažili éru promítání němých filmů. „V sokolovně bylo všechno – divadlo, kino, cvičení. Bylo to živé místo města, kam jsem přišla jako devítiletá holka,“ přibližuje dávnou historii Břížďalová. Ta si ještě dne v pokročilém věku ráda zacvičí. „Už to ale není ono,“ konstatovala.
Anna Řeháková
Zejména Oživlé postavy z Babičky Boženy Němcové a Advent v Babiččině údolí. To jsou dvě zásadní aktivity, které dlouhá léta organizuje další oceněná Anna Řeháková (71). Ta byla nominována za dlouholetý kulturní rozvoj České Skalice a Ratibořic. To, že se Řehákové podaří dát každoročně dohromady spoustu lidí, kteří si berou dovolenou, aby mohli účinkovat v Ratibořících, má své důvody. „Je to především vztah k literatuře a ke kultuře. Navíc jsou okolo mě lidi, kteří mají rádi Babičku Boženy Němcové,“ myslí si. Každý rok sice říká, že už s pořádáním akcí končí, ale vždy se nechala znovu přemluvit. „Letos ale opravdu končím. Je to už pro mě skutečně náročné a je třeba, abych předala štafetu dál,“ dodává oceněná.
Vojtěch Stříhavka
Nejmladším z nominovaných byl Vojtěch Stříhavka (17). Ten si ocenění zasloužil za nezištnou pomoc ohroženému člověku a za odborné zdravotní ošetření zraněné osoby. V polovině května dne se vracel z výletu a stal se svědkem události, která mohla skončit tragicky. Ani na vteřinu nezaváhal a podal pomocnou ruku. „Věděl jsem sice, co mám dělat, ale v tu chvíli jsem úplně zkameněl. Všude krev a ta žena byla velmi vážně zraněná. Jsem rád, že jsem mohl pomoci, ale nikomu bych to nepřál. Myslím, že je důležité vědět a umět pomoci. Musím říci, že jsem byl po té události v šoku a nerad na to vzpomínám,“ uzavřel Stříhavka.
autor textu: Hynek Šnajdar | Náchodský deník | 19.9.2011
15 fotek, únor 2015, 240 zobrazení | moje fotozprávy
I dnešní mladí rádi poznávají historii

Výstava v Muzeu Boskovicka „Italští uprchlíci na Blanensku a Boskovicku 1915 – 1919“ promlouvá především k vnukům a pravnukům pamětníků té doby.
Ve středu 18. února po poledni se v tamním zrcadlovém sále sešli studenti místního gymnázia se svými kantorkami, aby si upevnili dějepisné znalosti.
O nové skutečnosti se s nimi přijeli podělit Eva Šebková a Karel Šebek - badatelé z Blanska.
Eva Šebková: „Tématem jsme se zabývali mnoho let, vydali jsme knihu. S tím souvisí i výstava, kterou si po přednášce můžete prohlédnout. Shromažďování podkladů bylo obtížné, písemné dokumenty byly v německém jazyce. Hledali jsme v kronikách Blanenska a Boskovicka.“
Oba protagonisté pak pohovořili o vzniku Velké války, kdy 23. května 1915 Itálie vypověděla válku Rakousko – Uhersku. Obyvatelstvo jižních svahů Alp z území Rakouska – Uherska bylo násilně vystěhováno, někteří našli nový domov právě u nás v bývalém Okresním hejtmanství Boskovice. Po odchodu vystěhovalců na konci války byly všechny písemné doklady o uprchlících tehdejším Ministerstvem obrany zničeny.
Na jaře roku 1915 musel všichni zdraví muži narukovat do války. Vzhledem k nepříznivému počasí se neurodilo, drahota narůstala. Od května 1915 se zavedly bezmasé dny, lístky na potraviny a věci denní potřeby. Úřady zabavovaly zatajené potraviny. Děti ve školách zhotovovaly potřeby pro vojáky a sbíraly různé lesní plodiny. Pořádaly se sbírky oděvů pro vojenské nemocnice a peněžité sbírky pro vojáky, vdovy a sirotky. Vše se odvádělo Válečnému ústavu ve Vídni.
Do toho přicházeli italští uprchlíci, děti, ženy a starci. Byli rozděleni po rodinách i v dalších obcích okresu. Celkem jich bylo 1820 v 116ti obcích. Nejvíce jich bylo v Letovicích (59), Sloupu (51), Jedovnicích (47), v Doubravici (44), v Lysicích (42).
Místní je zpočátku nevítali s nadšením. Italové se později přizpůsobili. Ve školách byly zřízeny italské třídy s domorodými učiteli. Dospělí pracovali především v zemědělství, někteří v průmyslu. V Blansku, Letovicích a ve Svitávce. Někteří pomáhali místním řemeslníkům. O životě uprchlíků lze nalézt nejvíce ve školních kronikách.
Byty platilo hejtmanství jako srážky z denních 90ti haleřů na osobu.
Italové sbírali v lesích ryzce. Pekli je na plotě a omaštěné špatným oleje dřevěným pak konzumovali. Z pampelišek dělali salát.
Italské děti se záhy naučily česky a zúčastnily se o Třech králích 1916 koledování.
9. července 1988 navštívila Sloup v Moravském krasu sedmičlenná delegace z Itálie Po prohlídce obce, kostela a jeskyní proběhl koncert s mažoretkami zakončený naší státní hymnou. Sloup dostal darem malou kopii zvonu z italského Trenta.
Italští přistěhovalci nebyli zvyklí na naše drsné podnebí, mnoho jich včetně dětí zemřelo na záněty plic a ledvin.
6. února 1919 byl zorganizován odjezd z Rájce do vlasti. Našli tam však svoji obec v troskách, jež byla zničena italskými děly již v roce 1915.
Vděčnost italského národa přetrvává dodnes, jak vyplývá především ze zápisů z obecní kroniky Sloup.
I v Boskovicích pracoval komitét pro uprchlíky Výpomocný výbor italských uprchlíků. Dochovaly se však jen náhodné kusé zápisy. Většina byla úmyslně zničena, předpokládalo se, že tehdejší úředníci podváděli. Na tu dobu šlo o obrovské peníze.
Karel Šebek závěrem: „Pro nás jsou tyto události dávno zapomenuté, potomci italských vystěhovalců s povděkem a dojetím hledají místa, kde jejich předci prožili část života a dost často je navštěvují.“
Eva Šebková: „Během bádání nám pomáhala řada spolupracovníků, poskytli nám informace, kde někdo další bydlel,“ a ukázala kopii dokumentu z jedné matriky.
Na dotaz, co je přivedlo k tématu Eva Šebková odpověděla: „Pracovala jsem v Okresním archivu a toto neprobádané téma se nabízelo. Spolupracujeme i s italskou skupinou, jež se osudem svých předků zabývá. Ještě v šedesátých letech minulého století se v oblasti Trenta dalo domluvit česky a naši lidé zde byli vždy vřele přijati.“
V Boskovicích bylo 71 Italů a v židovském městě 201. Na základě poválečných dohod se museli Italové vrátit do vlasti. Zůstali jen těžce nemocní, a zde vdané ženy.
Socha „Alegorie válečnictví“ z roku 1918 odlitá továrnou ČKD původně určená pro italské Trento, kterou již uprchlíci při návratu do vlasti nevyzvedli, stojí dnes vedle ředitelství firmy v Blansku.
Podobná beseda, tentokrát pro veřejnost, proběhla v Muzeu Boskovicka ještě tentýž den odpoledne.
Výstavu Italští uprchlíci na Blanensku a Boskovicku lze zhlédnout v Muzeu Boskovicka do 1. března 2015.

Více: http://muzeum.boskovice.cz/
65 fotek, 3.2.2015, 231 zobrazení | moje fotozprávy
„Shromáždit materiály a připravit výstavu nám trvalo patnáct let“

Výstavní prostory Muzea Boskovicka ožily v pondělí 2. února 2015 novou velmi zajímavou výstavou. Ta nás vrací o celé století zpět do doby Velké války mezi italské uprchlíky na našem území.
Vernisáž zahájila tamní ředitelka Mgr. Dagmar Hamalová: „Zdravím všechny u příležitosti otevření putovní výstavy Italští uprchlíci na Blanensku a Boskovicku v letech 1915 – 1919.“ Poté představila hosty. Místostarostku Boskovic a zastupitelku JmK Ing. Jaromíru Vítkovou, poslance Parlamentu a předsedu Poslaneckého klubu KDU-ČSL a pedagoga Mgr. Jiřího Miholu, PhD. Autory výstavy - badatelku historie a též zastupitelku JmK Ivanu Bojdovou, spoluautorku doprovodné publikace Evu Šebkovou a Karla Šebka.
Výstavu uvedla Ing. Jaromíra Vítková, připomněla, že: „Kniha představuje dosud nezveřejněná fakta o První světové válce, jsou v ní zajímavé postřehy z regionu Boskovicka, okresu Blansko a Jižní Moravy.“ Poděkovala autorům za umístění výstavy v Boskovicích.
Karel Šebek seznámil s historií vzniku výstavy a doprovodné publikace: „Myšlenka vznikla před časem po vydání malé brožury na toto téma, jež se setkala u odborné i laické veřejnosti s velkým ohlasem. Oslovili jsme města a obce i díky jejich finanční pomoci jsme mohli plán realizovat.“ Poděkoval sponzorům, především hejtmanovi JmK Michalu Haškovi, Reprocentru Blansko za tisk knihy. „Materiály jsme získali z obecních a školních kronik, Státního archivu Blansko, Moravského zemského archivu Brno a Městské knihovny Blansko.“
Karel Šebek pak připomenul, že spoustu materiálů přinesli i sami občané. „Pokud i Vy doma něco najdete, budeme za to rádi,“ zakončil.
Ivana Bojdová připomenula vznik a historii Velké války, jež začala sarajevským atentátem 28. června 1914: „Do konfliktu se postupně zapojila řada států, USA vstoupily v roce 1917, Brazílie v roce 1918. Mezi Itálií a Rakousko-Uherskem hořel spor kvůli Balkánu. Vláda Rakouska-Uherska se snažila své obyvatelstvo Italy z jižních svahů Alp, Chorvaty, lidé z Haliče a Bukoviny přemístit mimo místa bojů. Italové byli odsunuti do táborů na jih Čech a Moravy, též do hejtmanství Boskovicko. Zmínky jsou v archivech Uherskohradišťska, Zlínska, Vyškovska, Znojemska, Žďáru. Uprchlíci (ženy, děti a starci) zde našli zaměstnání, chodili do zdejších škol. Kniha může být zajímavá i pro Vás, najdete v ní své předky.“
Eva Šebková přednesla několik citátů z knihy. Začátek konfliktu, jak zasáhla vojna do života prostých lidí: „Od května 1915 se zavedly bezmasé dny a potravinové lístky. Do této složité doby počali přicházet uprchlíci. Celé rodiny, o něž se museli domácí starat. Všechny spojila touha přežít válečnou dobu.“
Karel Šebek přečetl úryvek z bořitovské kroniky: „Přijelo pět rodin z Tyrol. Děti chodily do školy v Rájci, kde působila italská učitelka, též vystěhovalec. Učily se česky, brzy je nebylo rozeznat o dětí domácích.“
Mgr. Dagmar Hamalová: „Výstava vznikla díky nadšení, má velký význam pro region. Díky ní obce spojily síly a svorně přispěly k její realizaci.“
Mgr. Jiří Mihola, PhD. pohovořil o Velké válce: „Ve většině obcí stojí jako tiché memento památníky a pomníky padlým. Nikdo tehdy netušil, že sarajevský atentát vyústí v čtyřletý světový konflikt.“
Mgr. Jiří Mihola, PhD. dále připomenul použití chemických zbraní hromadného ničení, bojových plynů a pokračoval: „Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková na tyto věci pamatuje a díky ní vedení Boskovic výstavu podporuje. V učebnicích dějepisu regionální události chybí. Proto je třeba ocenit práci všech badatelů, kteří tato témata studují a předávají veřejnosti například formou výstav a publikací. Na italské uprchlíky dnes vzpomínáme v dobrém. Dokázali se přizpůsobit. Jejich působení na našem území je významnou kapitolou našich dějin.“
V závěru se Mgr. Jiří Mihola, PhD. dotknul současné neklidné politické situace ve světě: „Je třeba připomínat běsnění válek a jejich nesmyslnost. Vždy na to doplatí především nevinné obyvatelstvo.“
Dotknul se osudů českých legionářů za Velké války, připomenu hrdinství prostých lidí, například kongregaci Sester Františkánek třetího řádu, jež ošetřovaly válečné raněné.
Mgr. Dagmar Hamalová upozornila na připravované besedy k tématu Velké války, poděkovala všem za účast a pozvala k prohlídce panelů v arkádové chodbě.
Pozoruhodná výstava Italští uprchlíci na Blanensku a Boskovicku bude otevřena do 1. března 2015.

Více: http://muzeum.boskovice.cz
104 fotek, 10.5.2014, 426 zobrazení
"Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič..." Potvrzuji. Ještě nedávno jsem cupitala do školy s taškou na zádech - těsně kolem hřbitovního plotu - to z obav, že na mě z protější zahrady vybafne dědek Sajtlů. Bavilo ho strašit děti, že je zavře do chlívku ke koze. Vidím to jako včera - a najednou - je ze mě pamětník! Nic s tím nenadělám, jen ta paměť už není zrovna v kondici.
Třeba i vám pomohou mé vzpomínky otevřít vrátka do dětství. Vždyť dětství je poklad, který v sobě neseme celý život - tedy pokud je to dětství šťastné. A já ho opravdu měla. Narodila jsem se u Homolků - v domě svých prarodičů - a do stejného domu se celý život ráda vracím. Jen z oken už nejsou vidět malebné kopečky a věže chvaletického a zdechovického kostela. Zmizely cesty k nim, pole a louky, vyrostla elektrárna a betonová zeď u trati. Zmizela i cestička podél trati, od přejezdu u Šveců až na řečanské nádraží, po které každou chvíli někdo odcházel či se vracel domů.
Vesnice nám dětem skýtala rozmanité příležitosti ke společným hrám a rozvoji tělesné zdatnosti. Vždyť zdolat skokem roznožmo dlouhou řadu silničních patníků, udělat výmyk na zábradlí u Haizelů, přejít desítky metrů po kolejnici na vlečce, uběhnout stovku po pražcích, sjet ve stoje klouzačku na kopečku u Vránů, nebo vylézt do korun stromů v třešňovce - to už chce notnou dávku síly a mrštnosti, kterou dnešní dítě u televize a počítače těžko získá. A v zimních měsících jsme chodily cvičit do Sokola - v hospodském sále nás proháněla paní Prášilová a kovářka. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že měla také občanské jméno - Marie Turnovská. Snad proto, že sami děti neměli, s námi měli obrovskou trpělivost. Pozorovat kováře při práci jsme dokázaly dlouhé hodiny - obdivovaly jsme sílu a fortel, čichaly vůni výhně a záviděly špinavé ruce i oblečení, za které ho nikdo nekáral.
Zdatnost a vojenskou disciplínu na nás požadoval i velitel hasičů Bohuslav Šíf. Když jsme konečně dostaly odznak a šedivou lodičku na hlavu, byly jsme štěstím v sedmém nebi. Spanilé jízdy historickým autem na závody mladých hasičů patřily k nezapomenutelným zážitkům. Radost z medailí bývala obrovská! Místní hasiči pořádali i vyhlášené plesy, na kterých se vždycky zpívalo „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivovárek shořet nechali...“. Trnaváci si bohužel nechali zbořit hospodu u Zitů, která měla stejný genius loci, jako hospody z povídek Bohumila Hrabala.
Život na vesnici znamenal pro každé dítě automaticky řadu pracovních povinností - nanosit uhlí, naštípat třísky, zalít a okopat zahradu (těch konví, co jsme musely napumpovat u studně), dojít i v mrazu ke studni pro pitnou vodu na vaření a na mytí, v sobotu vyčistit celé rodině boty... A když se šlo na pole sázet či vybírat brambory, měli jsme s bráchou své malé košíky. Nejhezčí a voňavou prací bylo sušení sena - spolu se skřivánkem se nad loukou nesl vícehlasý zpěv lidových písní - tenkrát si při práci ještě lidi zpívali. Rodiče v nás tak přirozeně pěstovali pracovní návyky, které dnes většině mladých a nezaměstnaných chybí.
I autorita vesnického učitele byla absolutní - dostat rákoskou, od pana řídícího Jana Kuchaře, bylo výjimečné, ale po zásluze. Doma si nikdy nikdo nestěžoval - riskoval by totiž repete. Tenkrát nás vychovávali a kárali za prohřešky i sousedé. Jednou jsem si nevšimla paní Jelínkové na zahradě - hlasitě mě pozdravila a pak už jsem ji nikdy nepřehlédla a zdravila zdaleka. Škola a vesnice žily spolu - na školní poznávací výlety po celé zemi se jezdili poučit i rodiče. Autobusem při návratu vždycky burácelo „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“.
Možná městského člověka napadne, že vesnické dítě nemá přístup ke kultuře. Možnosti jsme měly určitě mnohem menší, ale právě proto možná intenzivnější. Třeba mé první setkání se skutečnou knihovnou na faře, kde jsem se houpala v thonetovém křesle pana faráře a snila o všech tajemstvích, která ty obrovské hřbety knih ukrývaly, možná způsobilo, že jsem se naučila číst rok před školou. A pak už bylo samozřejmé, že jsem pravidelně chodila do místní knihovny a stala se pilnou čtenářkou. Je skvělé, že knihovna stále funguje a Jarmila Žíčařová byla a je její neodmyslitelnou součástí - klobouk dolů!
Malířské umění jsem začala poznávat nejprve v ilustracích dětských knih, později na hradech a zámcích, které jsme na školních výletech navštěvovaly. A v nedalekém domě Fořtových jsem obdivovala obrovské olejomalby - portréty Heleny a Pavly se signaturou významného trnáveckého rodáka, akademického malíře Bohuslava Bláhy. Letos jsem obrazy po letech viděla znovu - nechápu to, ale stejně jako kopec u Vránů se podivuhodně zmenšily. Z toho plyne poučení pro rodiče malých dětí: pro děti je všechno ohromné - i očekávání, i radost, zklamání, nepochopení, osamělost, stesk a strach.
Největší obdiv jsem ale chovala ke každému, kdo uměl hrát na hudební nástroj. Jak já záviděla všem, kteří měli doma klavír! S otevřenou pusou jsem pozorovala v kostele varhaníka pana Prášila - jeho velké upracované ruce, žluté od nikotinu, zahrály každou píseň. Dodnes mi je tajemstvím, kde a kdo ho učil znát noty a hrát na varhany. O mé hudební vzdělání se nějaký čas pokoušel pan učitel František Jelínek, který bydlel v domě dnešního obecního úřadu. Asi neměl dostatek pedagogického talentu, protože na housle umím hrát stejně jako Hurvínek.
Pokaždé, když někdo ve vesnici a okolí zemřel, chodila jsem s maminkou na zkoušky zpěváků k Hladíkům. Strašně jsem toužila fouknout si do stříbrné ladičky, jejíž sametové tóny mě fascinovaly. A když z futrálu sbormistr vytáhl obřadně housle a zahrál dvojhlasně píseň „Blíž tobě Bože můj“, běhal mi mráz po zádech. Jak já tenkrát milovala pohřby! To mysteriózní divadlo ozvláštněné kostelními zvony, dechovou kapelou, tklivým zpěvem a společnou modlitbou, kde každý účastník měl svou roli a celá vesnice se ponořila do černého. Dnes jsme rození i umírání přesunuli mimo domov, smuteční obřad se musí stihnout za půl hodiny a děti na pohřby nechodí. Ve snaze neubližovat, jim ubližujeme mnohem víc...
Opravdu pociťuji vděčnost osudu, že jsem se narodila do rodiny, kde Desatero bylo základním vodítkem chování i výchovy. Že jsem se narodila v době, kdy ještě lidé ctili zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim." Naši předkové nepotřebovali občanský zákoník, ani městskou policii. Dobré sousedské vztahy si pěstovali jako vzácnou květinku, protože bez vzájemné sousedské pomoci to na vesnici prostě nešlo.
Pak přišla změna. Komunisti vyhnali lidi z kostelů a žádný jiný duchovní rozměr lidského bytí jim nenabídli. Ukradli a zdevastovali majetek schopným a pracovitým - tahle ulice by mohla vyprávět. Naučili lidi lhát, krást, podvádět a závidět - nesmrtelná teta se zabydlela v mnoha srdcích.
A dnes? Skromnost, zdvořilost a pokora zřejmě emigrovaly. Máme všechno, o čem se našim předkům v padesátých letech ani nesnilo. Nedělní cestu do kostela jsme vyměnili za návštěvu obchoďáků, auto má každá rodina nejméně jedno, popelnice jsou plné vyhozeného jídla, kde kdo běhá s náhradními díly v těle, u zubaře nás ošetří bez bolesti, záchranka přiletí vrtulníkem, nadávat můžeme beztrestně - a stále jsme nespokojení. Na Ukrajině by s námi určitě rádi měnili...
Obrátím list, protože chci vzpomenout na další osobnosti Trnávky. Bezesporu k nim patří majestátní postava pana faráře Gustava Adolfa Molnára. Na jeho nekonečná kázání vzpomínal i kladrubský rodák profesor Zdeněk Matějček. Možná si právě říkáte, že mu v délce projevu zdatně konkuruji. Ale třeba nevíte, že to byl také básník a textař, a že obohatil evangelický zpěvník o mnoho krásných písní.
Významnou osobností byl také profesor Jaroslav Skokan - autor "Dějin Trnávky, Řečan nad Labem a Labětína" a autor "Dějin dolování železné rudy na Chvaleticku". Aktivně se podílel na veřejném životě a dlouhá léta zastával funkci obecního kronikáře. A mnoho zajímavých fotografií do kroniky dodal i dvorní fotograf Ladislav Raichman. Jedinečnou pokračovatelkou profesora Skokana byla řadu let vždy usměvavá Líba Tichá – taky vzpomínáte?
Slečnu Olgu Skokanovou znali žáci a studenti v širokém okolí. Své znalosti z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny se s nekonečnou trpělivostí snažila předat všem zájemcům. V mém případě to byla snaha marná. V šedesátých letech rozjela lidový kurz ruštiny, do kterého se přihlásily dokonce i naše matky - v naivní představě, že nám se světovým jazykem budou později pomáhat.
A rozhodně nemůžu nevzpomenout Václava Svobodu. Nebyl to pokrevní strejda - oslovení strejdo a teto patřilo všem sousedům a přátelům našich rodičů a prarodičů. Tak strejda Véna byl někdo, jako František Křižík. Elektriku v domě opravoval snad každému. Měl první telefon, televizi, elektrický zvonek a dálkové otevírání branky. Uměl vyrobit elektrickou pračku v dobách, kdy naše matky praly ještě na valše, a opravil všechno, z čeho visela elektrická šňůra. Měl první fotoaparát i kameru, a hlavně dobré srdce a věčný úsměv na tváři. Byl jedním z prvních majitelů auta a často nahrazoval sanitku. Ochotně odvážel trnávecké rodičky do porodnice - i mě vezl dvakrát.
Dosud jsem mluvila o osobnostech mého dětství. Ráda bych zmínila i současné osobnosti, které mají své kořeny v Trnávce a na které bychom mohli být snad taky hrdí - jen se bojím, že já o všech nevím. Znám profesora pražské vysoké školy, znám bývalého ředitele gymnázia, znám prvoligového plochodrážního jezdce a mistryni republiky v triatlonu. A přestože v Čechách je spisovatelem každý, kdo napsal třeba jen kuchařku, může se i Trnávka chlubit hned třemi spisovatelkami. Tituly jejich knížek nemají sice takovou publicitu jako bestseller "Největší Čech", ale zase se za svá díla nemusí stydět. A jak se všichni jmenují? Tak to už je úkol pro domácí AZ kvíz.
Ale opravdovou hrdost pociťuji nad skutečností, že se v tak malé vesnici našlo hned několik rodin, které otevřely svou náruč a své srdce opuštěným dětem. Nezištná láska a péče je největší dar, který člověk člověku m

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron