Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 20 výsledků (0,0675 sekund)

110 fotek, květen 2012 až červen 2013, 13 zobrazení
49 fotek, 28.3.2012, 212 zobrazení
Naše škola je zapojena v projektu Ekologické hry Recyklohraní, ve které firmy zabývající se ekologií připravují pro žáky různé aktivity, za které po splnění dostanu body a ceny.
Na jarní období firma Ecobat připravila náměty na ekologické hodiny pro 1. až 9. stupen ZŠ. Rozhodli jsme se s žáky osmé třídy připravit pro každou třídu 1. stupně ekologickou hodinu s žabákem Batem, který děti učí, jak zacházet s vybitými bateriemi. Děti si zároveň prohloubí své znalosti z této problematiky.
Osmáci se po čtveřicích dne 28.3.2012 rozdělili do tříd, kde provedli s dětmi různé aktivity a hry. Vyzdvihnout je třeba skvělou domácí přípravu (kartičky, obrázky, atd...) a vedení celé hodiny, kterou měla skupina na starost sama, tudíž bez pedagoga, který měl pouze funkci kontrolóra. Žáci osmé třídy přišli z hodiny nadšeni a sami uznali, že práci učitele by dělat nechtěli, protože je náročná. Žákům se připravené aktivity líbily. Dnešní ekohodina se velice povedla a osmákům patří poděkování za nadšení pro věc. Projektový den vedla paní učitelka P.Holásková.
67 fotek, 255 zobrazení
2.6. se konal již pátý ročník hasičské soutěže O pohár starosty obce.V napínavém klání soutěžili jak družstva mužů, tak i žen a dětí. Soutěžilo se v disciplínách požárního útoku sáním, nabíráním a štafeta 4x100m. Dále se zde prezentovala firma Pyrocom, která se zabývá výrobou materiálu pro hasební práce (např. hasící přístroje, speciální proudnice, které využívají různá smáčedla pro urychlení hasebního účinku. Naše jednotka měla možnost si tyto proudnice vyzkoušet a předvést s nimi uhašení autovraku. Na požár autovraku byly použity proudnice RamboJet s jejichž pomocí byl požár ve velmi krátké době likvidován, což je velmi pozitivní.
71 fotek, 19.5.2012, 395 zobrazení | moje fotozprávy
Minulou sobotu bylo v Muzeu historické zemědělské techniky Boskovice nezvykle rušno. Po patnácté hodině se zde začali scházet naši nejmenší se svými rodiči. V rámci osmého ročníku Festivalu muzejních nocí 2012 zde byl pro děti připraven zábavný program.
Muzejní noc se celostátně koná již od roku 2004, kdy se po vzoru jiných evropských měst do projektu zapojilo i Národní muzeum v Praze. Akce měla nečekaný ohlas veřejnosti a ihned se rozšířila po celé republice. Organizace se ujala Asociace muzeí a galerií ČR ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR a Národním muzeem. Muzea a galerie nabízejí odpoledním, večerním a nočním návštěvníkům kromě prohlídek svých stálých expozic a výstav také řadu doprovodných i kulturních programů. Stávají se místy mimořádných, nečekaných zážitků a setkávání.
Více: http://www.cz-museums.cz/web/festival_muzejnich_noci/o-akci
Vzhledem k malým návštěvníkům se brána Muzea zemědělské techniky v Boskovicích zdarma otevřela již v 15 hodin. „Já Vás zde všechny srdečně vítám, děkuji, že jste přišli,“ přerušila štěbetání malých capartů ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová. „Zdejší expozici postupně budovalo místní Střední odborné učiliště. Právě včera zde proběhl sraz studentů po deseti letech a vzpomínali, jak stroje renovovali. Hned u vchodu nalevo máme nejstarší traktory Lanz Buldog. Už svým vzhledem připomínají naštvaného psa,“ zašpásovala za všeobecného smíchu ředitelka. „A zde je Mc. Cormick. Tyto stroje jsou dochovány v původním stavu a úmyslně renovací neprošly. Jsou jen zakonzervované. Na těchto mašinkách vidíte vývoj kola. Zde jsou prostá ocelová. A tady je již plné gumové kolo. Je to jakýsi předchůdce dnešních pneumatik, jež se používají od roku 1930. Zde vidíte kliku, jíž se kdysi stroje startovaly. Traktory sloužily nejen k tahání povozů a orbě, ale též k pohonu dalších přídavných zařízení, třeba mlátiček nebo častěji čerpadel na čištění žumpy. K tomu sloužilo zde to boční velké kolo, kam se navlékl plochý kožený řemen. Stroje se startovaly naftou a po roztočení motoru přepnula obsluha na topný olej, jenž byl tenkrát mnohem levnější. U traktorů Škoda vidíte vývoj umístění palivové nádrže. Nejprve byla vepředu před řidičem, ale bránila výhledu. Později ji konstruktéři umístili dopředu nad motor.“ Mgr. Dagmar Hamalová zaujala všechny perfektně připraveným výkladem, kdy velmi zajímavě a poutavě vyprávěla o všech nablýskaných exponátech, z nich některé jsou dodnes funkční. Bývají v provozu každoročně třeba na Husích slavnostech před budovou Rezidence na Hradní ulici. Všichni mohli obdivovat ruční hasičskou stříkačku, která bývala tažena koňským spřežením. „A právě zde můžete vidět první využití benzínového stabilního motoru, který nahradil těžkou práci hasičů a poháněl čerpadlo stříkačky plochým řemenem. Poválečné období zastupují velké americké traktory Farmal, Fordson a Massey Harris. Ty se zde objevily v rámci pomoci USA zbídačelé Evropě po druhé světové válce a používaly se hojně i v letech padesátých. Náš strojírenský průmysl zastupují Zetory z roku 1948, kde se již objevuje zastřešená kabina pro řidiče.“ Mgr. Dagmar Hamalová se pak zastavila u obrovského stroje, jenž svými rozměry dominuje celé expozici: „Stojíme před lokomobilou. Je to velký parní stroj na kolech. Dovedl se sám pohybovat rychlostí lidské chůze. Pro orbu musely být dva a přes pole pomocí navijáku tahaly dvoustranný pluh. Práce byla složitá, bylo třeba uhlí a hodně vody. A tady za mnou jsou stojaté nebo ležaté parní stroje. Vyžadovaly odborně školenou obsluhu, aby nedošlo k výbuchu kotle.“ Děti s otevřenou pusou hleděly na věci, se kterými se dnes už nikde nestkají a celý ten houf i s rodiči se pomalu přesouval halou mezi naleštěnými divy dávné techniky. „Tady vidíte několik menších spalovacích motorů,“ ukázala ředitelka na vyrovnanou řadu nádherných exponátů. „Některé jsou plně funkční. Teď se vrátíme k traktorům Lanz Buldog. Tady vidíte, jak vývoj za deset let postoupil. Startují se pomocí volantu při otevřeném dekompresoru za nahřívání sací hlavy. Jakmile motor naskočil, volant se přesunul na místo řidiče. Teď se ještě blíže podíváme na značku Zetor. Ta pochází z názvu Zbrojovka a traktor. Máme tu pásový z roku 1963 a pak jeden kolový v řezu pro výuku. Ještě upozorním na Vikov Prostějov. Moravská firma z nedaleké úrodné Hané zabývající se výrobou zemědělské techniky zhotovila též jako první na světě osobní automobil aerodynamického tvaru. Dostalo název Kapka.“ Mgr.Hamalová pak dětem ukázala, nač dříve stroje jezdily a čím se doma svítilo. „Například tento traktor Vikov jezdil na petrolej. A zde se nám dochovala nádrž, jíž měli tenkrát v obchodech a z ní se petrolej odměřoval. Byl tehdy docela drahý. Používal se též pro svícení v lampách. A zde jednu takovou vidíte. Vydávalo to takovou zvláštní vůni, čichněte si. A protože jsme na konci prohlídky, zahrajeme si.“ Paní ředitelka pak kolem sebe rozložila různé nářadí, šrouby, matice a podložky. Děti hádaly, co jednotlivé kusy jsou a pak si s tím mohly pohrát a věci i namalovat. „A teď si zahrajeme na honěnou,“ pravila ředitelka udiveným capartům. „Tady?,“ ptaly se děti a paní ředitelka hned jejich rozpaky rozptýlila. „Nebude to ovšem klasická honička jako na hřišti, ale budete hledat určité věci. Třeba traktory podle barev, různé části strojů nebo úmyslně poztrácené nářadí.“ Přitom se špunti náramně bavili, jejich výskání, když určenou věc našli, se hlasitě rozléhalo prostorem muzea. Pak si děti mohly vytvářet různé obrazce ze spojovacího materiálu vmáčnutím do placky z plasteliny. „Opravdová škola hrou, z toho by měl radost Komenský,“ pomyslel jsem si. Blížilo se půl páté odpoledne a Mgr. Dagmar Hamalová musela odejít na vernisáž do židovské čtvrti. Děti se s ní rozloučily pokřikem: „Ať žije traktor!“
Akce tím zdaleka nekončila, děti si mohly vše prohlédnout znovu, na stroje si vylézt, usadit se za volant a vyzkoušet si pocity tehdejších statkářů. Stále přicházeli noví obdivovatelé a tak bylo v muzeu neustále plno. Mgr. Dagmar Hamalová se po vernisáži v osmnáct hodin ještě vrátila a celé dění s povídáním a dětskými hrami se znovu opakovalo. Musím konstatovat, že byla na akci skvěle připravená, všechny udivovala odborným výkladem, jenž by spíše každý očekával od muže.
Muzejní odpoledne a večer se po všech stránkách vydařily. Návštěvníci měli možnost obdivovat šikovnost dělníků a techniků první poloviny dvacátého století. I když tihle lidé již mezi námi nejsou, jejich práce zde zůstala pro radost a poučení budoucím generacím. Mnohé výrobky jsou dodnes funkční a důstojně reprezentují „Zlaté české ruce.“
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
56 fotek, 6.10.2011, 140 zobrazení | moje fotozprávy
„Ahoj děti, prohlédněte si zde toho malého panáčka. A víte jak se jmenuje? No přece skřítek Klíček. To bude ode dneška Váš kamarád. Tak se na něj pořádně podívejte“, těmito slovy přivítala ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová všechnu tu drobotinu s rodiči, co se sešla ve čtvrtek 6. října 2011 v nově rekonstruované herně Mateřského centra Boskovice. A proč sem všichni přišli? Začal nový školní rok, podzim a s nimi se rozbíhají tradiční i zcela nové aktivity zde v Mateřském centru. Po úvodním seznámení a nutných organizačních věcech, jež se týkaly především rodičů se veškerá ta štěbetající a neposedná drobotina vyhrnula ven do zahrady užít posledních teplých okamžiků Babího léta. Zde se zpívalo, hrálo na „Kolo mlýnský“ a děti malovaly na dlažbu křídami motivy se Sluníčkem.
„V Mateřském centru byl tento týden zahájen provoz pravidelných aktivit. Jedna zcela nová jsou Hrátky se skřítkem Klíčkem“, prozradila mi po skončení programu ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová, jež se na dopolední čas proměnila v laskavou průvodkyni světem pohádek a pokračovala: „Je to kroužek určený pro nejmenší děti od dvou do šesti let. Mrňousové se hravou formou seznámí s různými pohádkovými náměty, mohou si vyzkoušet různé tanečky, recitaci, výrobu jednoduchých předmětů z papíru a společně si hrát. Děti zde navazují sociální kontakty a v doprovodu rodičů rozvíjejí své schopnosti. Třeba poznávání barev, částí těla a zlepšují svou motoriku.“
Od půlky září jsme otevřeli nově zrekonstruovanou hernu, na kterou jsme dostali prostředky od Místní akční skupiny Boskovicko Plus z projektu Našim nejmenším. Dále přispěla firma Barvy, laky Jarůšek, s.r.o. tím, že zdarma nám prostory vymalovali,“ pochlubila se Šárka Kostíková DiS. „Herna je otevřená denně od devíti do osmnácti hodin kromě pondělí a pátku, kdy je to časově jinak. Vše lze najít na našich internetových stránkách. Letos jsme na zkoušku rozjeli nové kroužky, uvidíme, jak se ujmou. Například již zmíněné Hrátky se skřítkem Klíčkem, Klub respektu, Angličtinu pro mrňata. Zajímavá je Trpasličí školička, která má za cíl připravit děti pro vstup do běžné mateřské školy. Je to bez účasti rodičů, aby si děti zvykly. Setkání proběhne jednou týdně tři hodiny, náplň podobná jako ve školce.“
Zbývá dodat poděkování Římskokatolické farnosti v Boskovicích, že poskytuje prostory a všem pracovnicím Mateřského centra za jejich nelehkou záslužnou práci. Však to děvčata berou spíš jako poslání. Jinak by to asi ani nešlo.
Více: http://mcboskovice.webnode.cz/
www.boskovice.cz
100 fotek, 31.8.2013, 242 zobrazení
Již počtvrté hostilo výletiště za stoletou školou v Mladkově účastníky Pochodu po dálničním tělese R43. Turisté sem dorazili pěšky nebo na kole. Mohli si vybrat z několika tras od pěti do čtyřiceti kilometrů dle své fyzické zdatnosti ze směrů od Brna a Moravské Třebové.
Cílem akce je připomenout stále oddalované řešení rychlostní komunikace R43. Stávající silnice 1/43 z Brna na Svitavy již dávno nestačí silnému provozu a přibývá na ní tragických nehod.
Akci pořádá Klub českých turistů Boskovice, Osadní výbor Mladkov, turistické kluby Moravská Třebová, Jaroměřice-Jevíčko, Velké Opatovice, Kuřim a Tělocvičná jednota Sokol Boskovice.
Cestu z Černé Hory do Mladkova provázel odborným výkladem historik a popularizátor stavby Tomáš Janda. Na všechny čekali oficiální hosté, kulturní program zpestřila rodinná kapela JU-Band, losovala se bohatá tombola s hodnotnými výhrami od sponzorů, pro děti byl k dispozici skákací hrad a pobavilo je divadlo jednoho herce z Městečka Trnávky.
Zábavné odpoledne zahájil ředitel Kulturních zařízení Boskovice PaedDr. Oldřich Kovář: „Vaše účast je důkazem, že Vám jde o Vaše zdraví a také aby se cosi v našem regionu změnilo.“ Štafetu slova převzal RNDr. Jaroslav Oldřich s organizačními pokyny. Dále uvedl: „Účastníků dnešního pochodu je něco přes dvěstě.“ Poté PaedDr. Oldřich Kovář vtipně komentoval tombolu. První cenu – let nad tělesem dálnice R43 vyhrála předsedkyně Osadního výboru Mladkov Zdeňka Boháčková. Tuto nádhernou výhru věnoval Václav Nečas majitel autoškoly v Boskovicích.
Starosta Jevíčka Ing. Roman Müller přiblížil problematiku kolem komunikace R43: „Jihomoravský kraj zpracovává Zásady územního rozvoje, jež jsou podmínkou další práce. Pro Svazek za výstavbu R43 je stavba stále aktuální.“ Dále připomenul putovní výstavu o historii R43, jíž vytvořil Tomáš Janda. „Přeji účastníkům dnešní akce, aby zdrávi došli. Pokud budete mít příležitost, výstavbu R43 podpořte!“
Tomáš Janda pozval všechny k prohlídce dobových černobílých fotografií vystavených na jednom ze stolů.
V 16 hodin zhlédli nejmenší účastníci příjemného odpoledne půvabnou pohádku Divočiny v podání jediné herečky Divadla z rynku ZUŠ Velké Opatovice MgA. Michaely Vymazalové.
Nejstarším účastníkem pochodu byl pětasedmdesátiletý Rudolf Pecher, jenž přišel pěšky z padesát kilometrů vzdáleného Brna – Bystrce. „Tohle nebylo tak zlé, chodil jsem i stokilometrové trasy,“ pochlubil se šedovlasý senior a pokračoval: „Každý týden někam vyrazím, teď mě čekají Orlické hory. Začal jsem v roce 1977 a mám za sebou 159x100 kilometrů.“ Na důkaz vytáhl tlustý blok plný razítek z různých míst světa. „A takové deníky mám tři.“ řekl na závěr.
Začalo se pomalu stmívat, muzikanti sbalili své instrumenty. I já jsem vyskočil do sedla své Favoritky a ujížděl k domovu.

Partnery akce byli: Jihomoravský kraj, Město Boskovice, Muzeum Boskovicka, Svazek obcí pro výstavbu rychlostní komunikace R43 – sdružující 26 obcí a měst na trase dálnice a pochodu, BBN s.r.o. vydavatel novin Zrcadlo Blanenska a Boskovicka, RIHO CZ, a.s. výrobce akrylátových van, parních kabin, masážních systémů a sprchových koutů, OK Bag Boskovice – výrobce sportovního oblečení pro cyklistiku, atletiku, kolektivních sportů, Citroen SOU a SOŠ Boskovice, DEAS, spol. s r.o. Boskovice, Pivovar Litovel, TOPNET Servies, s r.o. - přední regionální poskytovatel komplexních internetových služeb, realitní kancelář REMAX Accord Pardubice se zastoupením pro Jevíčko a okolí, Lidokov Boskovice - výrobce bytových svítidel, rozvaděčových zámků, závěsů, a klíčů pro použití zejména v energetice do rozvodových skříní, RUSTIKA s.r.o. se sídlem v Jevíčku - firma se zabývající se kompletním servisem v oblasti reklamy, od drobné grafiky až po kompletní reklamní kampaně, Šmelcovna Boskovice Josef Janků – provozovatel arboreta, zahradního a prodejního centra, školkařská produkce, P-D Refractories CZ a.s. Velké Opatovice - jeden z největších výrobců a dodavatelů žárovzdorných výrobků a surovin, COOP – JEDNOTA, spotřební družstvo Boskovice, Minerva Boskovice a.s. - výrobce šicích a obuvnických strojů, E-on - dodavatel elektřiny a zemního plynu, Autoškola Václava Nečase Boskovice.
85 fotek, leden 2013 až leden 2014, 165 zobrazení
„Správně vidíme jen svým srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.” Antoine de Saint-Exupéry

Ostrava, 15. 11. 2013 / Tisková zpráva

ADVENT PLNÝ ANDĚLŮ 2013

VIII. ročník benefiční akce na podporu místních neziskových organizací.

Ostrava – Ve čtvrtek 28. listopadu 2013 se v opět prostorách GONG (dřívější plynojem) v Dolní oblasti Vítkovice uskuteční od 16:00 do večerních hodin osmý ročník komunitní a dobročinné akce Advent plný andělů. Jejím hlavním cílem je představit a podpořit místní neziskové organizace. Za anděly jsou považováni všichni ti, kteří svou účastí jakkoliv podpoří jejich každodenní úsilí a činnost. Organizátorem je občanské sdružení Eko-info centrum Ostrava a skupina organizátorů STARLING&WOOD. Akci podporují partneři z různých sfér, mezi tradiční partnery patří zájmové sdružení právnických osob Dolní oblast VÍTKOVICE, TRIPON Média, RESPIRO, dále GVU Ostrava a mediální partner Český rozhlas Ostrava. Letos se novými partnery staly významné společnosti: Arcellor Mittal, DHL Express a Hotel Park Inn Ostrava. Záštitu nad akcí převzal pan Karel Loprais.

Od 16:00 hodin bude možné ve stáncích dvaceti pěti neziskových organizací nakoupit originální vánoční dárky, které potěší nejen obdarované. Doprovodný kulturní program, představující neziskové organizace a zajímavosti z kultury, sportu a společenského života, od 17:30 hodin moderují Aleš Juchelka se synem Oskarem a Míšou Doubravovou. Na podporu projektu a jako hosté vystoupí Patrik Kee, AM Gospel se skupinou EzyWay a pan Fernando Saunders.

Během večera se budete moci zapojit do dražby, tvořit v kreativních dílnách a shlédnout snímky prezentované na Mental Power Prague Film Festivalu. V budově bývalého plynojemu v oblasti dolních Vítkovic, patřící do průmyslového komplexu Národní kulturní památky ČR a dědictví EU, bude možné zúčastněné neziskové organizace podpořit a pomoci jim řadou způsobů: jednak potleskem za jejich vystoupení, dále zakoupením jejich originálních vánočních dárků a výrobků, účastí v tiché dražbě, hmotným i finančním darem nebo také dobrovolným vstupným, kterým lze vyjádřit podporu myšlenky tohoto výjimečného komunitního projektu. Nově můžete podpořit projekty neziskových organizací hlasováním na webových stránkách akce a také přímo během večera. Firmy mohou na www.adventplnyandelu.cz vybírat PF přání s motivy andělů, které navrhovali klienti neziskových organizací. Všechny tyto možnosti nabízejí zapojení firmám, organizacím, ale i jednotlivcům. Svolat na jedno místo takovou řadu „andělů“ není snadné, a proto je zapojení médií velmi důležité. Je to výzva pro všechny, kteří tak mohou učinit.

„Nevím úplně přesně, co se letos stalo, ale je to hodně povzbudivé! Věci, které byly dříve téměř nepředstavitelné a nebo se je dařilo realizovat těžce, se najednou začaly skládat. Díky nadšení a práci týmu organizátorů se do osmého ročníku zapojila řada nových lidí, organizací a partnerů. Podařilo se společně najít nové způsoby, jak získávat finance a projekt zase o kus posunout. V rámci doprovodného programu budou mít lidé možnost tvořit v kreativních dílnách, hlasovat pro projekty, sledovat filmy, obdivovat dřevěné sochy andělů pana Vyviala, ochutnávat dobrotky, ale také třeba zkusit si zajezdit slalom na invalidním vozíku. Program bude pestrý, nebudou chybět milé osobnosti a na závěr nás čeká vystoupení pana Fernanda Saunderse, který na podiu ani ve zpěvu nebude sám. Bude to překvapení, ale i odměna pro všechny, kteří se do projektu zapojili a kteří ve čtvrtek 28.11. budou v Gongu tradičně nebo úplně poprvé s námi,“ komentuje letošní ročník Ing. Lucie Houthoofdtová, koordinátorka projektu a akce.

Program Advent plný andělů 2013

17:30 - Zahájení kulturně-společenského večera
17:35 - Organizace Sdružení BES – pásmo vlastní tvorby
18:30 - Hudební vystoupení v podání uživatelů služeb organizace Prapos o. s.
17:55 - Arcelor Mittal Gospel s doprovodnou kapelou EzyWay
18:40 - Kapela Schola Laudare – reprezentuje Saleziánský dům dětí a mládeže
18:45 - Hlasový improvizátor Patrik Kee
19:05 - Pěvecké vystoupení v podání organizace Abak počítadlo
19:20 - Flétnový ansámbl o. s. Mens Sana
19:40 - Fernando Saunders a Bílá Holubice

Přehled soutěžních projektů:

Celé Česko čte dětem, o. p. s.
Babička a dědeček do školky
Hlasováno: 350x

Centrum pro rodinu a sociální péči o.s.
CHCI NĚCO PROŽÍT a HODNĚ TOHO DOKÁŽU – aktivity pro děti a mladé lidi se zdravotním postižením integračního klubu BRÁNA
Hlasováno: 569x

Eko-info centrum Ostrava
Advent plný andělů 2014 – IX. ročník
Hlasováno: 57x

Charita Ostrava
Zlepšení podmínek poskytované sociální služby pro lidi bez domova
Hlasováno: 213x

Česká společnost pro duševní zdraví, pobočka Ostrava
KAŽDÝ POMÁHÁ KAŽDÉMU
Hlasováno: 21x

MENS SANA o.s.
Kognitivní rehabilitace lidí s traumatickým poškozením mozku a psychotickým onemocněním
Hlasováno: 294x

PRAPOS, o.s.
CHCEME BYDLET SAMI aneb podporované bydlení zdravotně postižených osob
Hlasováno: 167x

Spirála o. p. s.
Podpora návštěvnosti tréninkových kaváren aneb Jak propojit sociální službu s rehabilitací a zaměstnáváním duševně nemocných
Hlasováno: 444x

Sdružení Klíček
Herní práce na dětském oddělení - vybavení speciálními pomůckami pro pacienty s vážným zdravotním omezením
Hlasováno: 180x

Více informací na:
www.adventplnyandelu.cz
www.eico.cz

Eko–info centrum Ostrava - organizátor akce Advent plný andělů.

Občanské sdružení Eko-info centrum Ostrava (dále jen EICO) bylo založeno v roce 1999 s hlavními cíli v oblasti ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje. Původní aktivity byly v roce 2004 rozšířeny o oblast sociálních a komunitních projektů.

Občanské sdružení pracuje při SŠ prof. Z. Matějčka v Ostravě-Porubě od roku 2001. Věnuje se zlepšování podmínek při integraci zdravotně a sociálně znevýhodněných studentů do majoritní společnosti. Prioritně se zaměřením na sportovní aktivity a volný čas handicapované mládeže, ve věku 15 – 26 let.
Slunce
Agentura SLUNCE, o.p.s.

Agentura Slunce je organizace poskytující sociální služby pro seniory nad 60 let věku a zdravotně handicapované dospělé občany nad 25 let. Působí v rámci celého Moravskoslezského kraje a to již od roku 2000. Organizace poskytuje dva typy služeb - osobní asistenci, tedy terénní službu v bytech jednotlivých uživatelů, a pobytové zařízení Domov pro seniory Zlaté slunce.

Asociace TRIGON

Posláním Asociace TRIGON je uskutečňovat obecně prospěšné projekty zaměřené především na pomoc lidem s handicapem, rodinám, rizikovým skupinám dětí, lidem ohroženým sociálním vyloučením. Efektivní spoluprací v oblasti vzdělávání, sociální sféry a zdravotnictví chceme zkvalitnit a zajišťovat komplexní služby, které vedou k větší samostatnosti a sociálnímu začlenění lidí s handicapem do společnosti.

Astrid, o.p.s. – sociální rehabilitace Ostrava

Poskytujeme podporu a pomoc lidem nacházejícím se v situaci, kterou obtížně řeší svými silami. Tuto situaci chtějí změnit získáním nových informací, znalostí a dovedností, jde především o schopnosti a návyky pro vstup a udržení se v zaměstnání.

Bílá holubice
Občanské sdružení Bílá holubice

Naší vizí je částečná nebo úplná profesionalizace handicapovaných členů sdružení a od počátku se řídíme mottem: Nemůžeš chodit, můžeš tančit!

Česko čte dětem
Celé Česko čte dětem®

Posláním obecně prospěšné společnosti Celé Česko čte dětem® je prostřednictvím společného čtení budovat pevné vazby v rodině. Pravidelné předčítání dětem má obrovský význam pro rozvoj jejich emocionálního zdraví. Předčítání rozvíjí paměť a představivost, učí myšlení. Předčítání utváří pevné pouto mezi rodičem a dítětem. Stačí 20 minut denně. Každý den.

Centrum pro rodinu a sociální péči o.s.

Centrum pro rodinu a sociální péči o.s. již 20 let podporuje manželství, rodinu a mezilidské vztahy na základě křesťanských hodnot prostřednictvím tří středisek.

DLAŇ ŽIVOTU

Obecně prospěšná společnost dlaň životu byla založena v roce 2002 a nabízí své služby těhotným ženám v Poradně Cesta těhotenstvím v Ostravě až dosud. Od roku 2008 je poskytovatelem sociální služby v Azylovém domě pro těhotné ženy v tísni a realizuje další projekty v oblasti rozvoje rodičovských kompetencí a podpory rodiny.

Foto: Hana Papežová - Kolářová

Děkujeme za skvělou organizaci, skvělý večer, skvělý námět i provedení.Náherná a působivá vystoupení!!Pohlazení po duši !
100 fotek, 14.12.2011, 438 zobrazení
O zámeckém skleníku v Boskovicích jsem zde napsal již mnohé. Jeho opravené prostory se hodí k výstavám, konferencím, přednáškám, koncertům, divadelním představením i zábavným programům a tanečním zábavám. Třeba plesům, jejichž sezóna se kvapem blíží.
Uprostřed týdne před čtvrtou adventní nedělí zde bylo opravdu rušno. Jako v úle. Všude spousta svátečně oblečených lidí, na stolech tombola, na jevišti živá hudba.
„Milí uživatelé, rodiče a přátelé. Srdečně Vás všechny vítám po roce na našem vánočním setkání,“ předstoupila k mikrofonu na úvod Marie Švábová z charitního zařízení Betany Boskovice. Na adventních věncích jsme tuto neděli zažehli již třetí svíci, takže nás provází víra, láska a pokoj a my se pomalu připravujeme na zapálení svíce čtvrté – naděje. Dovolte mi popřát všem, aby dnešní odpoledne posílilo všechny sváteční pocity. Připravme se společně na duchovní poselství Vánoc, jež jsou přede dveřmi.“
Slovo si vzala vedoucí Betany Boskovice Bc. Marie Zouharová: „Jsem ráda za hojnou účast. Chci všem popřát krásné Vánoce. Prožijte je v klidu a míru. To Vám přeji nejen já, ale všichni naši zaměstnanci.“
„Vážení a milí přátelé,“ přidala svou zdravici místostarostka města Ing. Jaromíra Vítková. „Moc si vážím, že jste mě pozvali. Je zde vždy milá příjemná a upřímná atmosféra. Jako na všech Vašich akcích, sportovních dnech, divadlech, koncertech a vernisážích. Je to díky všem uživatelům a pracovníkům. Chci poděkovat především Vám, kteří se staráte o klienty v různých projektech. Musíte dobíjet energii tam, kde nejvíc chybí. Před Vaší prací hluboce smekám a moc si jí vážím. Též všem přeji klidný advent, požehnané a radostné Vánoce. V novém roce hodně zdraví a pohody.“
Co se zde ve středu 14. prosince 2011 dělo? Jako zvědavý pisálek jsem se zeptal. „Na dnešní odpoledne uspořádal komplex sociálních služeb Betany Boskovice, který spadá pod Oblastní charitu Blansko, pro uživatele, jejich rodiče, přátele, naše známé a sponzory zábavné odpoledne, abychom vzájemně ukončili letošní rok a popřáli si do toho nového vše nejlepší,“ dozvěděl jsem se od Bc. Marie Zouharové, vedoucí Betany. „Chceme, aby zde strávený čas byl pestrý a nikdo se nenudil. Proto jsme požádali taneční klub základní školy ze Žďárné aby pod vedením paní učitelky Kejíkové a paní učitelky Kovaříkové předvedl country tance. Pak skupinu BAMI KR Kunštát s choreografkou Michaelou Bartošovou, jež spadá pod Kolpingovu rodinu. Věnují se zejména Street Dance s nimiž zvítězili v Mohelnici na taneční soutěži. Pro vystoupení v Boskovicích nastudovali a předvedli tři skvělá čísla. Vystoupení obou skupin byla odměněna bouřlivým potleskem. K tanci a poslechu nám hraje živá hudba. Jmenují se netradične Stofka a hrají v obsazení: Josef Grepl klávesy, Věra Kučerová zpěv, Pavel Grepl saxofon, zpěv. Na akci se pečlivě připravují všichni uživatelé Betany několik týdnů dopředu. Pečeme vánoční cukroví, vyrábíme dárky pro rodiče a sponzory, chystáme bohatou tombolu. Chceme, aby si zde každý našel to svoje a odnesl si hezké vzpomínky. Dnes se zúčastnilo 110 návštěvníků. K občerstvení přispěly dvě známé místní potravinářské firmy Uzenářství Pavel Růžička Pamětnice a Řeznictví František Šutera z Olešnice. Děkujeme. Aby se ztmelil kolektiv a všichni se zapojili do zábavy, učili jsme se polský národní tanec z poloviny osmnáctého století - mazurku. Fréderic Chopin jich složil neuvěřitelných 52. Z našich mistrů je psal Antonín Dvořák. Zažila se přitom spousta legrace a jednoduchý tanec ve tříčtvrtečním taktu zvládli všichni.“
Společné odpoledne k oslavě konce roku se vydařilo. Mnozí zde navázali nová přátelství. Snad všem zůstanou hezké vzpomínky a některým i spousta fotografií. Za rok nashledanou.
Více: http://blansko.charita.cz/
www.boskovice.cz
65 fotek, 20.9.2012, 238 zobrazení | architektura, města
Paříž – hlavní město Francie, má přes dva miliony obyvatel (různí průvodci, různé údaje, centrum vs. periferie) a rozlohu 1 200 čtverečních kilometrů. Leží na severu Francie na řece Seině uprostřed oblasti Ile-de-France.

Paříž - město běžců, cyklistických stojanů, turistů, bordelářských Francouzů, pouličních prodavačů Eiffelovek různých velikostí, řidičů nerespektujících pravidla, pidipsů …
1.část z prvního dne....

Pro Francouze je typické, že postaví například něco moderního do staré zástavby, aby šokovali. Nejdříve je to nové odmítáno (např. Eiffelovka, La Défense) a pak se stane symbolem.

V době naší návštěvy se v prvním patře stavěla prosklená plocha….možná už je dostavěno

Co bych ještě chtěla vidět? Muzeum du Quai Branly, vlevo od Eiffelovky – krásná fasáda z rostlin, tzv. vertikální zahrada na domě.

Zdroj k popiskům : průvodce TILIER, A. Paříž, 2003; ŠAŠEK, M. To je Paříž.

Výcuc z časopisu Zdroj : časopis Živá historie září 2012 – Eiffel Eiffelovku nevymyslel, s. 51-53

"V roce 1889 Francie slavila sté výročí Velké francouzské revoluce a pořádala u té příležitosti Světovou výstavu. Přípravy se rozběhly už v první polovině osmdesátých let. Hledal se prostor, kam velkolepou stavbu umístit, a začalo se uvažovat, čím obecenstvo ohromit. Dva Eiffelovy inženýry, Émile Nouguier a Maurice Koechlin, napadla vysoká věž. Takovou myšlenkou se zabývali i jiní o něco dříve, poprvé Angličan Trevitchick v roce 1833. Více než měsíc piloval Koechlin představu výpočty a nákresy a 6. června 1884 zhotovil návrh „velkého pylonu tvořeného čtyřmi mřížovými nosníky u paty odchýlenými a ve vrcholu se sbíhajícími, spojenými v pravidelných intervalech kovovými břevny.“ Tento návrh třísetmetrové věže byl neznámý až do roku 1939, kdy Koechlin k výročí výstavy sepsal Historické resumé o vzniku Eiffelovy věže.

Koechlin a Nouguier předložili návrh Eiffelovi, který ji však oznámil, že nemá v úmyslu se v té věci angažovat. Svolil ale, aby ve studii pokračovali, a tak se inženýři věnovali práci na detailech, k níž přizvali architekta Stephena Sauvestra. Ten přidal do prvního patra dekorativní oblouk, do druhého pavilon a nahoru kupoli. … Inženýři si dali návrh patentovat. Eiffel si nejspíš uvědomil, že být tvůrcem nejvyšší stavby na světě s vlající francouzskou vlajkou na vrcholu je otázkou prestiže a patent od inženýrů koupil. Když pak v roce 1885 návrh oficiálně prezentoval, uváděl jej jako projekt Gustava Eiffelka vytvořený Mauricem Koechlinem a Émilem Nouguierem, inženýry firmy Eiffel, a architektem Stephenem Sauvestrem.

Eiffelův přínos

Bez jeho vytrvalosti, kontaktů, popularitě, renomé i peněž by věž nejspíš nikdy nestála.

V květnu 1886 byl vypsán konkurz na stavby světové výstavby. Mezi projekty se objevilo ledacos – například věž v indickém stylu nesená slony. Eiffelovu věž neohrozily, protože bylo víceméně rozhodnuto jít proti dosavadnímu vkusu a odvážně demonstrovat technický pokrok holou kovovou konstrukcí. ……

Jak známo, ne všichni byli názoru, že se děje dobrá věc. Někteří se báli, že se stavba zřítí, jiní měli estetické námitky. Protestovali majitelé pozemků (na Martových polích), novináři a hlavně umělci. Ti dokonce sepsali petici, kterou podepsalo na tři sta francouzských umělců, mezi nimi Guy de Maupassant, Émile Zola, Anatole France či Alexandre Dumas. …. Z petice umělců – „Goticky vznešená Paříž“ by neměla být znesvěcena bezúčelnou a monstrózní Eiffelovou věží“ …....
Ve třetím patře věže měl Gustave Alexandre Eiffel svou kancelář.
Stavba trvala 2 roky a 2 měsíce."
122 fotek, leden 2007 až srpen 2012, 787 zobrazení
Zimní stadión Červená zahrada v Boskovicích je využíván po celý rok. I když zde zrovna neprobíhají urputné boje Krajské ligy mužů Jižní Moravy a Zlína či Okresní soutěž Žďáru nad Sázavou v ledním hokeji. V letních měsících tady prohánějí puk InLine hokejisté na zcela nové ploše. I jejich sezóna pro letošek skončila a přesto zde o minulém víkendu byl provoz jako na Václaváku. Neozývaly se rány pukem a hlasité skandování diváků. Tentokrát bylo vše trochu jiné. Rušno začalo být hned časně ráno v sobotu 11. srpna. Služební vchod se otevřel velmi brzy, aby sem mohli proudit lidé z přípravných týmů. Neměli obvyklou hokejovou výstroj ale nosili stoly, drátěné klece, konstrukce pro stánky a hlavně spoustu věcí, které nám laikům ani moc neřeknou. Před devátou hodinou bylo na betonové ploše mezi mantinely vše připraveno pro první návštěvníky. Štěbetání chovatelů doplňované tichou hudbou z reproduktorů bylo občas přerušené mňoukáním koček roztodivných plemen. Některé nervózně pokukovaly svýma velkýma očima mezi dráty klecí, jiným bylo okolní dění zcela lhostejné a líně se povalovaly v drahých měkkých poduškách. Co se na ploše, kde se jindy prohánějí sportovci na bruslích za malým černým nebo barevným kulatým nesmyslem, dělo?
Sdružení chovatelů koček v České republice Základní organizace kočky Boskovice uspořádala o víkendu 11. a 12. srpna dvoudenní mezinárodní výstavu koček. Důstojné zahájení doprovodila první skladbou hráčka na elektronické housle a zpěvačka Ilona Stryová. Krátký film a rozhovor s Ilonou Stryovou je zde:
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Ilona_Stryova_a_jeji_housle_na_zahajeni_Mezinarodni_vystavy_kocek_v_Boskovicich_11._srpna_2012./
„Dobrý den, vítám všechny na mezinárodní výstavě koček.“ Těmito slovy oficiálně zahájila chovatelskou slavnost jednatelka boskovické organizace Ing. Jaromíra Šmerdová. „Vítám všechny vystavovatele, jsou zde i zahraniční a sedm posuzovatelů. Někteří též přijeli z okolních zemí. A nyní předávám slovo vzácné návštěvě starostovi Boskovic Ing. Jaroslavu Dohnálkovi: „I ode mne krásné dopoledne všem. Vítám Vás v prostorách zimního stadionu na Mezinárodní výstavě koček. Chci poděkovat Ing. Jaromíře Šmerdové, Martinovi Šafářovi, bez jejichž obětavosti by se taková významná akce u nás nekonala. Vítám u nás též bývalou tenisovou reprezentantku dnes psycholožku PhDr. Helenu Sukovou. Organizátorům dík za přípravu, Vám návštěvníkům za zde strávený čas. Nesmím zapomenout též na Služby Boskovice s.r.o. za vzornou přípravu stadionu a jeho proměnu ve výstavní sál. Přeji všem krásné dopoledne, hladký průběh výstavy, soutěžícím chovatelům hodně úspěchů a mňoukajícím šampiónům v klecích hodně pohody a klidu.“ Se svou krátkou zdravicí a přáním úspěšné výstavy vystoupila i PhDr. Helena Suková, která se právě vrátila z Letních olympijských her v Londýně, kde se byla podívat na úspěšné tažení našich reprezentantů.
Pak Martin Šafář představil mezinárodní porotu. Posuzovatelé přijeli z nedalekého okresního města Blanska, též Prahy, Polska, Francie. Úvodní slova zazněla i v angličtině, protože vystavovatelé přijeli z okolních zemí. Poté představila Ilona Stryová ještě několik skladeb ze svého repertoáru a jak mistrně ovládá elektronické housle i svůj hlas. „Když jsme na mezinárodní výstavě, přizpůsobím tomu i svůj program,“ pravila po přednesu skladby Antonia Vivaldiho Letní bouře a hned spustila další světový šlágr z šedesátých let. Tentokrát píseň z repertoáru francouzské šansoniérky Edith Piaff Non Je Ne Regrette Rien. Publikum jí pak odměnilo bouřlivým potleskem. I když zpěvačka v noci přijela ze svého turné v Itálii a byla jistě unavená, zahrála ještě populární skladby z díla Wolfganga Amadea Mozarta, pak píseň z připravovaného CD, jež má vyjít před Vánocemi Já jsem ten typ a jako poslední zazněla skladba Irské housle.
Poté se již výstava rozběhla naplno a posuzovatelé začali mít plné ruce práce. Jak mi sdělila jedna chovatelka z Karviné, v Boskovicích je to akce dvoudenní, jde o dvě samostatné výstavy. „S posuzovateli ze zahraničí jsme komunikovali anglicky, v čemž nám hodně pomohly naše děti, které cizí jazyky dnes mají ve škole,“ dodala s úsměvem. „Kočka je na chov docela nenáročná, ale připravte si dost peněz. Potřebuje škrabadlo, pelíšek, záchůdek se stelivem, lopatičku, mističku a přepravku pro cesty k veterináři nebo na výstavy. A samozřejmě prvotřídní stravu, která něco stojí. Bílé granule na dně klece jsou silikonové stelivo,“ poučila mě. „Do toho dělá kočka svou potřebu, hmota pohlcuje pachy. Stelivo se asi po čtrnácti dnech musí vyměnit a klec vydesinfikovat. Kočka je velmi čistotná a péči vyžaduje.“ Žena si pak pochvalovala prostor sportovní haly, který je dostatečně velký, dobře odvětraný a pro vystavovatele i organizátory příjemný.
Výstava byla pořadatelsky, chovatelsky i divácky velmi úspěšná. Návštěvníkům se představilo množství kočičích plemen, o jejichž existenci neměli mnozí ani tušení. Lidé se mohli seznámit s problematikou chovu, potřebami zvířat i novými trendy.
Součástí byla prezentace místního Mateřského centra. Maminky předvedly drobné předměty, které v různých kroužcích s dětmi vyrábějí a malovaly dětem na obličej kočičí motivy. I někteří dospělí chovatelé se nechali k líčení zlákat, aby byli styloví. Výtěžek bude věnován na provoz Mateřského centra. Hned u vchodu na hrací plochu byl levý mantinel polepený soutěžními obrázky dětí z Mateřské školy, jak si nejmenší přestavují život a chov kočiček. Prckové pod vedením paní ředitelky Mgr. Dagmar Burianové a paní učitelky Bohatcové se podíleli i na další výzdobě.
Druhý den po skončení výstavy jsem si na krátký rozhovor pozval jednatelku místní Základní organizace kočky Boskovice Ing. Jaromíru Šmerdovou: „Spadáme pod Česká svaz chovatelů České republiky, jenž patří do mezinárodního sdružení FIFe. V sobotu i neděli se přišlo podívat pokaždé asi 850 návštěvníků, vystavovatelů bylo první den 150, v neděli pak 160. Se svými miláčky se představili chovatelé z Německa, Rakouska, Polska, Ruska, Slovenska. Posuzovatelů bylo sedm. Z toho čtyři Češi, jedna dáma z Polska, další Chorvatska a pán z Francie. Nejlepší kočkou sobotní výstavy byla Posvátná birma jménem Emma Suuri Soturi Adoelle *PL paní Ivety Kurowiec z polského Rybniku. V neděli byla nejúspěšnější ruská modrá kočka jménem Glance Flash Arian *CZ pana Jaroslava Kučery z Prahy. Na výstavě byla k vidění i méně známá plemena. Například Kurilský bobtail (bez ocásku), americký curl, kanadský a donský sphynx (holé bez srsti), či Egyptská mau. Objevily se ovšem i běžně rozšířené druhy britské, sibiřské, mainské mývalí, ruské modré, norské lesní, habešské, orientální nebo perské kočky. Největší problém jsou klece. Ty zapůjčujeme ze ZO organizace Kočky Olomouc. Na dva dny nás to stojí 12 tisíc korun plus doprava. Nákup nových vlastních klecí by bylo mnohem nákladnější a vzhledem k občasné potřebě by se nám nevyplatilo. Letos jsme místo běžných kovových pohárů rozdávali keramické kočky různých druhů a velikostí, jež nám vyrobila keramická dílna v Krumvíři. Nedělní soutěž modrookých koček se těšila velkému zájmu a chceme ji zavést jako pravidelnou tradici. Ceny v této kategorii pro nás připravila modrotisková dílna firmy Danzinger z Olešnice. Oproti loňsku byla výstava mezinárodní a proto dvoudenní. Kotě s průkazem původu je velmi drahé, protože například desetikilový balík super prémiového krmiva je za 1300, kočičky jsou vybíravé, maso chtějí jen kuřecí, krytí v ČR je od pěti do sedmi tisíc, v zahraničí i 500 euro, rodokmeny něco stojí, klecné na výstavě 600 korun. To není moc, když z toho musíme hradit provoz celé výstavy. V něm je zahrnut třeba pronájem haly. Největší položkou je práce posuzovatelů a jejich cestovné. Tohle všechno se promítne do hodnoty mazlíka a jeho cena na trhu se pak vyšplhá i na 8 tisíc korun. U koček se hodnotí vzhled dle standardu – uši, oči, srst, délka ocásku. Pak je důležité její chování – zda není agresivní, jak snáší výstavní prostředí, nesmí být bojácná, hodnotí se i bystrost, jak reaguje na vnější podněty, pohyby rukou posuzovatele. Problematika hodnocení není vůbec jednoduchá, hodně záleží i na práci stewardů, kteří musejí umět kočku správně držet a předvést. Též musejí alespoň částečně rozumět anglicky, aby správně reagovali na pokyny zahraničních posuzovatelů.“ Ing. Jaromíra Šmerdová na závěr dodala: „Chci též poděkovat sponzorům, bez nichž bychom takovou náročnou akci jen velmi těžko uspořádali. Jsou to: Především Město Boskovice, jež nám pomohlo významnou částkou a podpořilo nás i morálně návštěvou starosty Ing. Jaroslava Dohnálka, jenž výstavu otevřel. Velký dík patří majiteli Arboreta Šmelcovna panu Josefovi Janků Ten do závěrečné soutěže připravil a věnoval velké květináče s nádhernými dřevinami. Pak nesmím zapomenout na Bodos a.s., Topet Servies, s.r.o, Tajovský Reality, s.r.o. a dodavatele krmiv Hill´s, Acana, Orijen.“
A jak to celé dopadlo? Nejlepší kočkou výstavy v sobotu byla vyhodnocena Posvátná birma jménem Emma Suuri Soturi Adoelle *PL paní Ivety Kurowiec z polského Rybniku. V neděli slavila triumf ruská modrá kočka Glance Flash Arian *CZ pana Jaroslava Kučery z Prahy.
Více: http://www.schk.cz/
http://www.kockyboskovice.cz/
81 fotek, říjen 2011 až srpen 2012, 530 zobrazení
Muzeum Boskovicka je v současné době velmi živou institucí. Nepanuje tam klid a ticho, jak by návštěvník těchto prostor očekával. Naopak. Přes den tam panuje čilý stavební ruch. Není divu, termín otevření nové expozice 12. září v prvním poschodí starobylé Rezidence se kvapem blíží. Nový výtah už jezdí, vozíčkáři a senioři budou mít jedinečnou možnost se do nových sálů snadno dostat. V současné době se montují exponáty. Nyní se hlavně mluví o tajemném stříbrném pokladu, jenž byl nedávno nalezen dvěma amatérskými hledači kovů. Naštěstí si vzácné předměty nenechali pro sebe a vše nezištně odevzdali právě sem, abychom se jimi mohli potěšit všichni. Byl jsem se v nových prostorách podívat a mohu říct, že to bude nádhera.
V pondělí 20. srpna nebyl klid v muzeu ani večer. Konala se zde dlouho očekávaná vernisáž unikátní výstavy obrazů Ing. Václava Ježka von Thienfelda s názvem Kouzlo Austrálie. Koná se ve spolupráci Muzea Boskovicka s neziskovou společností Arak o.p.s.
Slavnostního otevření se zúčastnil hejtman Olomouckého kraje Ing. Martin Tesařík s chotí.
Úvodní slovo přednesla ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Děkuji za hudební úvod k dnešní vernisáži, dovolte, abych vás co nejsrdečněji přivítala v Muzeu Boskovicka. Vážíme si, že jste v horkém dni našli cestu sem a věřím, že nebudete litovat. Na úvod představím vzácné hosty. Hejtmana Olomouckého kraje Ing. Martina Tesaříka s chotí. Pak místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou, výtvarníka Ing. Václava Ježka a kurátora výstavy velkého nadšence veřejných projektů MUDr. Ladislava Korotvičku s chotí.“ Místostarostka Ing. Jaromíra Vítková pak vzácné hosty přivítala taktéž: „Krásné odpoledne, jménem města Vás všechny vítám u nás v Boskovicích. Je to pro nás velká čest. Zde je vidět, že hranice krajů jsou jen symbolické na mapách, spolupráce je velmi široká. Máme zkušenosti velmi dobré v rámci cestovního ruchu, je podepsaná dohoda s magistrátem Olomouce, Konicí, Náměští na Hané. Měli jsme zde též výstavu v synagoze, jíž se zúčastnili zástupci Židovské obce Olomouc. Doufám, že se naše spolupráce bude dále rozvíjet. Pokud Boskovice příliš neznáte, zkuste přijet i na jiný program, prohlédnout židovskou čtvrť, synagogu, hrad, zámek. Ať se Vám u nás líbí.“
Mgr. Dagmar Hamalová pak přiblížila zákulisí výstavy: „Ing. Václav Ježek si oblíbil pomezí Jihomoravského a Olomouckého kraje, konkrétně Konicko. Bydlí ve Skřípově. Před časem se v Boskovicích s manželkou objevili a nabídli nám tuto výstavu. Věc se podařila a „barevný živel“ máme nyní zde. MUDr. Ladislav Korotvička myšlenku doladil a sám se podílel na realizaci výstavy. Ten k výstavě uvedl: „Já Vás rovněž vítám v těchto krásných starobylých prostorách Muzea Boskovicka. V kulturním programu vystoupí zpěvačka za doprovodu elektrického klavíru a tři členky Dětského studia břišních tanců Aysun Olomouc. Vítám předsedkyni občanského sdružení Návrat koní do přirozeného prostředí Ing. Hanu Újezdskou. Část výtěžku z prodeje obrazů bude věnována koníčkům do obce Posluchov u Olomouce, kde ranč sídlí. S Ing. Václavem Ježkem jsme realizovali již několik výstav. Je to kladenský rodák, v roce 1968 emigroval. Převážnou část života strávil v cizině. Rakousku, Německu, Itálii, Austrálii, Kanadě, na Havaji a krátkodobě i jinde. Za svůj život nasbíral mnohé zkušenosti, často měnil bydliště. Na nejmenším kontinentu planety – v Austrálii – strávil asi třicet let. Má vystudovanou vysokou školu technického směru, vystřídal řadu profesí. Byl též taxikářem a majitelem bistra. Je člověkem širokého spektra zájmů. Filosofie, vizuálního umění, teologie, astrologie. Obory studuje celoživotně. Výtvarnému umění se věnuje padesát let. Díla Ing. Václava Ježka se objevují v soukromých sbírkách a galeriích po celém světě. Nyní je třetím rokem v České republice.“ Sám Mistr přerušil tok informací a za všeobecného smíchu uvedl: „Okolo Skřípivá rostou houby, tak proto.“ Pokračoval MUDr. Ladislav Korotvička: „Na výstavě zde můžete vidět asi stovku obrazů za asi třicetileté období práce. Plošný styl malby odkoukal malíř od australských domorodců. Autor se věnuje též ikonopisectví a v tom je opravdu skvělý. Důkazem jsou tři ikony ve středním sále. Ing. Václav Ježek založil v Austrálii první školu ikonopisectví, kde vyučoval klasický styl vaječné tempery a tvorbu grafických ikon. V posledních osmnácti letech je Ing. Václav Ježek nejvíce ovlivněn uměním původních obyvatel Austrálie. Jeho obrazy jsou plné symboliky australských motivů. Má též vlastní styl personálních andělů a obrazů dle požadavku konkrétního odběratele. Výtvarník se věnuje též tvorbě log různých společností, vyhrál ze 170 přihlášených soutěž na logo nejmenované švýcarské lékařské firmy. Svědčí to o jeho nadání. Původní dávní obyvatelé Austrálie neznali písmo. Vyjadřovali se kresbami s mnoha symboly a šifrovaných sdělení. Malby a kresby jsou plošné, symbolické, bez stínování. Obsahují barevné plochy, šrafování a tečkování. Nepoužívali štětec, ale dřívka, otisk dlaně. Barvy převzali z přírody a všude přítomného písku. Obrazy původních obyvatel – Aboriginců – jsou na světových aukcích velmi ceněné a drahé. Styl je blízký Ing. Václavu Ježkovi. Obrazy malované v Austrálii podepisoval Macla Jábadbada. Přeloženo do češtiny Velká ježura. Pro tamní obyvatele jde o přijatelné jméno. Přeji Vám mnoho krásných zážitků. Barevnost této výstavy je neobvyklá. Soubor v Muzeu Boskovicka je největší hned po výstavě v galerii G. Děkuji za pozornost a předávám slovo autorovi obrazů Ing. Václavu Ježkovi: „Já chci poděkovat ředitelce Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalové, že byla vstřícná a nápomocná při realizaci výstavy. Pak kurátorovi MUDr. Ladislavu Korotvičkovi, jenž celý projekt realizoval. Nejvíce děkuji Vám všem, že jste vyměnili chladivé vlny místního krásného koupaliště za muzejní prostory. V Boskovicích jsem rád, vzpomenul jsem na Otakara Kubína. Dovolil jsem si jeho stylem namalovat pohled na radnici. Obraz jsem nazval Boskovice v pravé poledne.“
MUDr. Ladislav Korotvička ještě upřesnil: „Pro zpestření jsme zde uspořádali písemnou aukci. V prvním sále na stojanu je obraz Boskovic. Během výstavy mohou zájemci přihazovat a na jejím konci jej dostane nejvyšší nabídka. Starodávná korejská Hra štěstí umístěná ve vedlejší místnosti je zhotovena pro projekt společnosti Arak o.p.s. a nakreslené symboly oslovují mládež v péči o dětský chrup. A nyní prosím dívčí trio studia Aysun, aby předvedlo svůj program. Jsou to vítězky soutěže Olympia hledá talent, jež proběhla na jaře v Olomouci. Ze 160 účastníků byla tato děvčata nejlepší. Zanedlouho 25. srpna se dívky předvedou na republikovém finále v Šiklově mlýně. Nyní nás přenesou na Havaj.“ Vystoupení děvčat bylo odměněno bouřlivými ovacemi.
Na závěr oficiálního programu předala ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová MUDr. Ladislavu Korotvičkovi a výtvarníkovi Ing. Václavu Ježkovi drobné upomínkové dárky.
Poté se již všichni rozběhli obdivovat výtvarná dála, někteří zkoušeli trefit se míčkem do otvorů Hry štěstí. Hodně posluchačů zůstalo v rohovém sále při poslechu zpěvu za doprovodu klavíru. Svůj program umělci důstojně zakončili opravdovou lahůdkou a to skladbou Ernesta Golda ze stejnojmenného filmu Exodus (1960).
Vyjímečná výstava výtvarných prací světoběžníka Ing. Václava Ježka potrvá v Muzeu Boskovicka do 9. září.
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
60 fotek, 13.4.2012, 262 zobrazení | moje fotozprávy
Co je Den Země? Počátky sahají do roku 1970. Tehdy senátor Gaylord Nelson spolupracoval se studentem Harvardovy univerzity Denisem Hayesou na protestních akcích a výukových programech s tématem ochrany ovzduší, vod a přírody. První Den země byl úspěšný a na jeho popud byla založena Americká agentura pro ochranu životního prostředí. Iniciativa se šířila a v roce 1990 se Dne země zúčastnilo 200 milionů lidí ve 141 zemích. V roce 1992 proběhl Summit Země v Riu de Janeiru organizovaný OSN. Dnes slaví Den země 22. dubna více jak miliarda lidí ve 175 státech světa a je to největší společný svátek celé planety.
Více: http://www.denzeme.cz/
V Arboretu Šmelcovna Dva dvory trochu předběhli čas a Den země oslavili – jak jinak – výsadbou stromu. A to již v pátek 13. dubna. Sám majitel Josef Janků k tomu říká: „Odstranili jsme starou nemocnou jabloň s rakovinou, místo ní jsme teď vysadili jinou. Přejme všichni, jak jsme tady, mladému stromku zdravý růst. Je to semenáč z osmdesátých let předminulého století. Jabloň by měla plodit za tři až pět let. Odrůda se lidově nazývá štrudlák, je pozdně podzimní, konzumuje se do Vánoc. Pak ztrácí chuť. Jedná se o velmi starou odrůdu, která se již běžně nepěstuje.“
Pak se všichni shromáždili ve venkovním zastřešeném posezení hned naproti prodejní hale, kde si vyslechli z úst pana Josefa Janků teoretickou část ukázky řezu dřevin: „Zásadně řežeme v období, kdy se sází. Vždy je třeba pečlivě zvážit objem kořenů k nadzemní části rostliny. Jsou řezy výchovné, zdravotní a udržovací. To platí pro okrasné i užitkové rostliny. U zdravotního řezu odstraníme všechny nemocné a uschlé větve. Například u jalovců jsou uvnitř staré uschlé větve po rzi hrušňové. Pak stromek nezdravě žloutne. Zde řežeme v předjaří, aby obnažené větve zimní Slunce nespálilo. Výchovné a udržovací řezy se provádí detailně po odkvětu. Podzimní řez není vhodný. Zbylé odkryté nevyzrálé větve spálí zimní ostré Slunce. V každém případě je třeba tuto práci svěřit zkušenému zahradníkovi, jenž pro danou lokalitu zvolí nejlepší metodický postup. Typickým příkladem je Tis. Já bych jej řezal touto dobou. Podzimní řez riskuje ožehnutí a spálení zimním Sluncem. Málokdo ví, že rostlinná buňka se nepoškozuje mrazem ale náhlým teplem. Pokud pomalu zmrzá, vytěsní vodu do mezibuněčných prostor. Při pomalém zpětném procesu ohřívání se voda stihne vrátit a rostlině se nic nestane. Proto staří sedláci natírali stromy vápnem. Bílá plocha se tolik nezahřívá. Třeba řezat Hortenzie je problém. A řezat Klematis, to je opravdu umění. Sám neznám nikoho, kdo to bezvadně ovládá,“ pokračoval pan Josef Janků. „ Klematisů je sedm velkých skupin, podle nich se zvolí způsob řezu. Například jsou botanické Clematis tangutica, ty kvetou vždy. V květnu se odstraní loňské zaschlé větve. Hodnocení zimy pro přeživší rostliny je zcela individuální. Nezáleží jen na mrazech. Spíš na vlhkosti a sněhové pokrývce. Javory je třeba hodně zalévat i v prosinci před zámrazem, pak bez potíží zimu přečkají. Zalévání jen v září a říjnu prodlouží vegetaci, ale na zimu rostlinám uškodí, kdy vymrznou. Teď Vás všechny zvu do naší zahrady, abychom se na to podívali přímo v terénu,“ zakončil teoretické povídání majitel Arboreta Šmelcovna pan Josef Janků.
Procházeli jsme nádherným přírodním parkem a na mnoha zastávkách předváděl pan Josef Janků, jak se řez ve skutečnosti provádí na mnoha různých dřevinách. Sám říká: „Každý při práci používá trochu jinou metodiku. Záleží též na místě. Proto je velmi těžké dělat besedu o řezu. A zde je Spirea. Ta se řeže až po odkvětu. Všechny třešně a peckoviny řežte až v květnu. U Jívy (kočičky), nechejte odkvést, pak na obloučcích ořežte na vrchní očka. Zde máme jehličnany, řežte je na jaře, jinak je zimní Slunce spálí. Strom lze bez obav zkrátit i o tři metry. Pak podrazí, je třeba jej zpevnit kůlem a vytvoří nový vršek. Ještě lze vystřihat prodlužující větve. Strom pak zhoustne. Zde vidíte hliníkové jmenovky. To je opravdu jediné, co venku vydrží. Je to tenký plíšek, do něhož se nápis vyryje třeba starou propisovačkou na dřevěné podložce. Tady nahoře je rhododendron Taurus, náhodou každý rok krásně kvete, ale tahle kultura sem nepatří. A zde zase podrážejí pivoně. Břízy by se též teď neměly řezat. A když odkvetou šeříky, tak staré zbytky květů hned odstranit, aby to nedělalo semena a nevysilovalo rostlinu. Příští rok to pak lépe kvete.“ A takto nás pan Josef Janků prováděl celou rozsáhlou zahradou asi dvě hodiny. Nemá zde smysl vypisovat vše, co předváděl. To by nestačilo deset stran textu. Občas se do instruktáže zapojil i Ing. Josef Kostelecký a Josef Šafář, členové ZO ČSZ Boskovice. Oba vynikající odborníci na zahradnickou problematiku. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého a mohli obdivovat i vynikající znalosti a zručnost všech tří pánů.
Po návratu k výstavní hale mi majitel Arboreta Šmelcovna pan Josef Janků k vydařenému odpoledni doplnil: „Dnes jsme skáceli starou nemocnou jabloň, vyčistili mez a zasadili nový mladý exemplář. Je to stará britská odrůda z roku 1872 doporučovaná Ing. Stanislavem Bočkem z Mendlovy univerzity Brno. U nás není příliš rozšířená, mezi zahrádkáři známá spíše pod lidovým označením štrudlák. Konzumně zraje v říjnu až prosinci, plody v dobrém sklepě vydrží do ledna. Snad dobře poroste. Akci jsme spojili s otevřením výstavky cibulovin zde v nově otevřené prodejní hale, která je hned naproti. Pak jsme prošli zahradu a ukázali si různé druhy okrasných řezů. Znovu opakuji, že s jarním řezem se nemá po zimě spěchat. V našem regionu je nasazeno hodně věcí, jež sem nepatří a probouzejí se k životu později. Proto je třeba počkat, až se proderou ze země. Připomínám, že od března provozujeme výstavní a prodejní halu otevřenou denně 9.30 – 16.30 hodin. Nabízíme široký sortiment keramiky, semen firmy Semo Smržice a budeme ještě doplňovat sortiment o včelařské produkty – medovinu, krémy a masti od společnosti Včelnex s.r.o. Zábřeh. Dnešní malé slavnosti se zúčastnili též paní Marcela Hamerská – administrátorka MAS Boskovicko Plus, Ludmila Svobodová – členka revizní komice ZO ČZS Boskovice, Ing. Josef Plch – předseda revizní komise ZO ČZS Boskovice, Ing. Josef Kostelecký – vedoucí kroužku Mladý zahrádkář při ZO ČZS Boskovice a Josef Šafář – jednatel ZO ČSZ Boskovice.“
Myslím, že účelně strávené páteční odpoledne v přírodním areálu Šmelcovna se všem líbilo. Získali jsme nové poznatky vynikajících odborníků, které se mnohým hodí při zakládání a údržbě domácí zahrádky. Navíc pobyt na čerstvém vzduchu také nikomu neuškodil.
Více: http://www.smelcovna.cz/
www.boskovice.cz
http://www.mendelu.cz/cz
105 fotek, leden až listopad 2003, 163 zobrazení
Ostravská grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně po Vítkovicích.

Vernisáž, beseda, projekce filmu proběhla v Domě knihy Librex 6.11. v 17 hodin za účasti ganerální konzulky PR v Ostravě Anny Olszevské a mnoha přátel a obdivovatelů.Výstava obrazů a skla.

Grafička, ilustrátorka, učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s. r. o. v Ostravě – Vítkovicích (od 2003 do 2010). Kronikářka obce Vítkovice, členka kulturní komise a redakční rady (od 2000 do r. 2009). Podniká v reklamě, propagaci, věnuje se i publikační činnosti. Černobílé kresby nezapřou profesi kresličky ve firmě ZAM v Ostravsko-karvinském revíru, jejich náplní je však především život žen, jejich sny a touha, bolesti. Protipólem smutku jsou barevné ilustrace pro děti a kresby květin, zvířat, hmyzu pro naučné stezky. Má za sebou přes dvacet samostatných výstav v České republice a v Polsku. Její grafiky zdobí soukromé sbírky v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i na Ukrajině. Je spoluautorkou knihy Vítkovice (2002), ilustrátorkou učebnic „Příklady pro samostatnou práci žáků při odstraňování vývojových poruch učení III. a IV. ročník“ a učebnice němčiny „Sprechen Sie Deutsch“. Kalendáře „Ostravské Evy 2002“, „Kalendář Vítkovic 2007“, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové jsou tématicky zaměřené na rodné město a čtvrť. Autorská kniha veršů „Tělem psáno“ je z roku 2003. Televizní znělka „Televizní univerzita“ jejíž je autorkou běžela v České televizi v roce 1993. Videosnímek „Vítkovice – víc než fabrika“ byl promítán na festivalu TECHNÉ 2004. Vytvořila nástěnné malby v TESCU v O. – Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích. Spolupracuje na projektu „7 kadlínských zastavení – Muzeum Kadlín“ na Mělnicku a na projektu „Propagace Vítkovic“, kde je autorkou Vítkovických omalovánek a Vítkovického PEXESA.
Od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER , a. s. v Karlových Varech. Práce s jejími motivy byly vystaveny ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny.

Kontakty:
Tel.: 732 709 134
E-mail: lenka.kocierz@atlas.cz

Výstavy
1995 Ostrava - Hotel Metropol
1996 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Rychvald - Kulturní dům
1998 Polsko - Paczków, Dom plastyka - NUT Knurów
1998 Ostrava - Galerie Ametyst
1999 Praha - Art Expo Strahov
2000 Mělnicko - Kadlín
2000 Ostrava - Galerie Ametyst
2000 Ostrava - Divadlo Petra Bezruče
2001 Polsko - Imielin, Sokolnia
2001 Polsko - Katowicw-Szopienice
2001 Ostrava - Vítkovice, Galerie ZŠ Nám. Jiřího z Poděbrad
2001 Praha - Interiér, Veletržní palác
2001 Ostrava - Nový byt a dům
2002 Praha - Baťa, Václavské náměstí
2002 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2003 Ostrava - KMO
2003 Ostrava - Dům knihy LIBREX
2004 Ostrava - Galerie Domova mládeže, Fr. Šrámka
2005 Polsko - Paczków
2005 Ostrava - KMO, Mar. Hory
2006 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2006 Ostrava - Dům kultury Poklad, TECHNÉ 2006
2007 Polsko - Zabrze, Królowa Luisa
2007 Polsko - Zabrze, Centrum Platan
2007 Praha - Pragointeriér
2007 Frankfurt nad Mohanem - vystaveno první sklo MOSER s grafikou autorky
2007 Praha - Uměleckoprůmyslové muzeum, sklo MOSER
2008 Ostrava - KMO Svinov, Přívoz, AHOL SOŠ
2009 Bratislava - MODDOM, AHOL VOŠ
2010 Bratislava. KS Vajnorská
2010 Ostrava - KMO Polanka
2010 Mělnicko - Kadlín - 10 let spolupráce
2010 Ostrava - Vítkovice, Domov Lidická
2011 Ostrava - AHOL VOŠ
2011 Ostrava - KMO Michálkovice
2011 Bratislava ART MODDOM
2012 DK Poklad, Ostrava - Poruba

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tak to jsou data. K tomu ráda přidám něco "pod čarou".
Poprvé jsem šla se svou kůží na trh v roce 1995 v Hotelu Metropol v Ostravě. Ztrémovaná, vyčítající si odvahu vstoupit v pozdních letech na dráhu výstav. Pochvala profesora - že je za mnou mnoho práce, radost přátel, kteří podpořili, radost, že vernisáž byla velmi příjemná včetně árie z opery Turandot, kterou mí hrála Kamila Morysová a Michal Bárta. To byl začátek.
V roce 1998 jsem si do katalogu k výstavě napsala:
Narodila jsem se v polovině tohoto století a téměř k jeho konci, z různých důvodů, teprve zúročuji, co mi bylo dáno do vínku a to, co život přinesl. Od tatínkem darovaných kříd, od práce s tuší u prkna, jsem se přes četná úskalí dostala k dnešním perokresbám. Pero a tuš nejlépe vystihují co cítím, čáry tenké a tlusté jako cesty a cestičky mého života, rýhy hluboké a hlubší, které ve mně zanechávají ti, kteří mým životem procházejí. chodím po těch svých klikatých pěšinkách, čtu verše Šrámka, Hlaváčka a Galczyňského a hledám ostrovy štěstí. zvu vás tedy na malou procházku po svých obrazech a přeji vám, abyste chvíli se mnou snili o svých "šťastných ostrovech".
V té době jsem netušila, co mne čeká. Nevěděla jsem nic o báječných polských návštěvnících mých výstav a zážitcích v Paczkowie, Knurowie, Zabrzu. Nevěděla jsem, že si zamiluji malou vesničku Kadlín na Mělnicku, ani to, že si mne na jedné z výstav všimnou lidé ze světoznámé sklárny MOSER Karlovy Vary. Netušila jsem nic o knihách, které budu ilustrovat, o verších, které napíšu, o projektech, o tom, že se i počítač stane mých pomocníkem. Jen jsem denně strávila patnáct hodin prací...
A jdu, uzavírám kruhy svého života a kráčím po spirále, přes všechny překážky a těžkosti. Jdu...

Vítkovice, místo mého dětství
Bezstarostné dětství ve Vítkovicích, pod komíny a růžovým nebem při vylévání strusky a při odpichu byla nekrásnější léta mého života. Po krutém a rychlém vystěhování, kdy se linie mé lásky k rodnému místu přerušila, si mne přitáhly zpět a ke kronikářské činnosti. A opět mne genius loci tohoto místa pohltil.
Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka se snažím zachytit nejen obrazově.
Mimo sérii obrazů jsem realizovala Vítkovické omalovánky, Vítkovické pexeso, hrnek s grafikou

Vzdělání
1984-1986 Střední průmyslová škola stavební, studijní obor – reklamní grafika (design)
Věnuje se i výzdobě interiérů, výtvarnému zpracování reklamních a propagačních materiálů a dalších předmětů užitého umění.

Jste, Leničko, úžasná, obdivuhodná žena,která má " dar z nebes ". Děkujeme za krásný, nezapomenutelný zážitek a budu se těšit na setkání s Vámi v Galerii G v Ostravě - Zábřehu v příštím roce / asi v říjnu 2013 /
64 fotek, květen 2015, 58 zobrazení
Přátelé, kamarádi,
byl jsem nařčen z toho, že popis naší cesty mi moc trvá.. Toto se samozřejmě zakládá na pravdě a tak zase trochu popojedem.. ?
Minule, pokud si to ještě vůbec někdo pamatuje, jsme usínali na Slovensku, kousek od maďarských hranic. Ráno už tradičně snídáme - baštíme míchané vajíčka od spišských slepic a pomalu vyrážíme směr Šahy, kudy se chystáme vpadnout do Uher. Plán pro dnešní den je takový, že Maďarsko moc nemusíme ?, takže se ho budeme snažit nějak přefrčet směrem na Srbsko. Samozřejmě nemáme nic proti čabajkám a jiným pochutinám, které tato země nabízí. Nekonečné lány kukuřice, zpestřené občasným větrolamem a polorozpadlou samotou nám ale nepřipadají zrovna jako vzor malebné krajiny, a o co divněji ta země vypadá, o to hůř se tady domluvíte. Na začátek to ještě ujde. Projedeme na dlouhou dobu pár posledních kopečků, které jsou na severu kolem slovenské hranice, a celkem rychle jsme v Budapešti. V polední špičce si to šinu přímo do centra, a protože posádka, včetně navigátorky tvrdě spí, tak jedu instinktivně a snažím se jakž takž udržovat směr na jih. Mapu Uherska stejně nemáme. Uprostřed centra se navigátorka budí a prý: "Jéé, tady je hezky" a "dívej jaké krásné kavárničky!".. No jo, jenže jsme v Maďarsku.. Abyste rozuměli - vždycky když jsme v Maďarsku, tak je tu hrozně horko a to bohužel platí i dnes, na začátku května, takže řešíme co se psama v autě, a tak.. Rozhoduje to Jóňa, který ignoruje maminčinu zálibu v kavárenském povalečství a spokojeně si chrní, tudíž se dál prodíráme centrem a obdivujeme architekturu a celkově pohodou atmosféru, která tu panuje. Někdy se sem budem muset vrátit na jiný druh zájezdu.
Jede se dál. Úspěšně se vyhýbám všem nástrahám, jak nás dostat na dálnicu a za cca hodinku jsme z paprikové metropole venku.
Stačí jeden standardní železniční přejezd a nejmladší člen posádky je vzhůru. "Neotočíme to zpátky do kavárny?" "Ne!" :-)
Čeká nás něco přes 200km kukuřičného pekla, a tak to chcu mět rychle za sebou, což v našem pojetí znamená do večera. Joňas má navíc dnes asi svůj den, a hned co se probudil, tak prudí. Chvilku to vydržíme, pak pomůže medvídek Pú, ale netrvá dlouho a radši zastavíme u pravé maďarské Csárdy na jídlo. Podle plného parkoviště to vypadá, že jídlo bude stát za to a taky že jo. Nabaštili jsme se fakt parádně, jenom malý prúda měl na to jiný názor a dělal trošku bugr. No nic, strávíme teda hodinku na dětském hřišti před csárdou a zdá se, že zase bude chvilku klid. Uvědomujeme si, že zítra dorazíme do Srbska ke kamarádům Stane a Stevovy a bylo by dobré jim zavolat. V dědince po cestě nacházíme telefonní budku, naházíme do ní těch pár forintů, co nám vrátili v csárdě při placení eurama a z hovoru se dozvídáme, že Stana ve firmě, do které jsem se dovolal už nepracuje a nové číslo na ní nemají. Ze dvou čísel, co jsem na ní měl, jsem si opsal to špatné :-) Nedá se nic dělat, uděláme jim překvapení. Mrkneme ještě na svatbu, která jde okolo, a už uháníme naší osmdesátkou dál, směr Szeged, kde k večeru hledáme místo na spaní. Objevíme olympijský kanál (ani si nepamatuju, kdy byla v Uhersku olympiáda) a na něho volně navazující velký rybník, u kterého nadvakrát parkujeme. Nadvakrát proto, že jsem si při manévrování nevšiml vyhozené rybí zdechliny, pěkně jsem si přímo na ní předním kolem zarejdoval, a to aroma, které nastalo, bylo k neudýchání. Posunem se teda ještě o pár metrů dál a bydlíme. Je to tu o moc lepší, když teda nečucháme k přednímu kolu. První co po celodenním vedru potřebujeme je vletět do vody. Hned jak tam jsme, připluje od vedle pro změnu asi třičtvrtěmetrová zdechlina.. No pohoda, hlavně, že jsme ju nepřejeli :-) Po koupeli uvaříme jídlo, překopeme wagen na variantu spaní a protože je ještě světlo a komárů na sezení u auta moc, jdeme se projít. Dvanáct metrů od auta za keřem narážíme na cedulu, která nás pobavila:
- Zákaz parkování (hlavně na mrtvých rybách)
- Zákaz koupání
- Zákaz kempování
- Zákaz rozdělávat oheň
- Zákaz odhazování odpadků (netýká se mrtvých ryb)
Cedula vypadá omšele, tak si říkáme, že je tu od dob maďarské olympiády a pokračujem ve špacíru. Asi po půl hodince to otáčíme, protože kukuřice a rákosí jsme viděli dost. Proti nám jedou celkem svižně dvě auta a zastavují u nás. Po šesti minutách, když sedne prach, vidíme dva strýce rybáře, kteří nám ukazují nějaké odznaky a zdraví nás mezinárodním slovem "problém". Jak došli na to, že zrovna nám patří to modré auto nevím. Nejspíš jsme nevypadali jako Szegedští rybáři. Svojí brilantní maďarštinou se jim snažím vysvětlit, že jen přespíme a ráno zmizíme, ale zřejmě chlapi nerozumí balatonskému dialektu.. Zůstáváme nepochopeni a strýcové čekají, až to spakujem a odjedem.
Tak.. je skoro tma a my jedem na neplánovanou prohlídku Szegedu. Navrhuju ještě stavit se někde na pravý segedín, ale úplně moc si za tím nestojím, bo nervozita lehce stoupá. No nic, zkusíme někam popojet směrem na Srbsko a uvidíme. Kousek za Segedínem odbočka doprava a na ní dole tabulka SRB..Ha, směr máme dobrý! Projíždíme ještě dvě dědiny, je už úplná tma, a přijíždíme na Uhersko-Srbskou hranici. Už podle silnice to vypadá na lokální přechod, ale že místo závory narazíme na židli uprostřed cesty, to jsme nečekali :-) Z budky vyjde ospalý pohraničník a jen potvrzuje, co jsme si mysleli - přechod je zavřený a otvírá se v 7 ráno. No dobrá tedy. Točíme to a za druhým nejbližším křovím šup do pole (hádejte jakého? :-) ), a tentokrát už opravdu bydlíme. V noci nás přijede pro jistotu zkontrolovat policie a Scheila přivázaná k tažnému málem popojede s celým autem, jak je vítá.
Ráno klasika, snídaně, přestavba na mód jízda a znovu na celnicu. Židle je tentokrát na straně, tak hurá. Maďaři v klidu a tak popojíždíme k srbské budce. Pohraničník s přízvukem Zadara Volaniče ukazuje na zadní dveře a říká "Ótvor". O.K. tedy, otvírám a Scheila se hrne ven.. "Dobry zátvor!!" :-) Tím končí naše pohraniční kontrola a Balkán čeká.
Zase tak moc se toho nezměnilo.. Krajina stejná placka, všude pole kukuřice a kolem potoků rákosí. Něco je tu ale přece jinak - množství traktorů roste geometrickou řadou a máme pocit, že je jich tu víc, než aut. Jsme v Banátu, což je oblast, kterou známe hlavně ve spojení s Rumunskem a českými vesnicemi, kam odešli naši krajané v polovině 19. století. Nicméně Banát se rozpíná i na území Maďarska a Srbska.
Stana a Steva bydlí ve vesnici Banatski Dvor a to je to jediné, co víme :-) Když tam dorazíme, musíme se dvakrát zeptat a přesně na poledne (v neděli) ťukáme na okno.. Surpráááájs :-) Nevím jak by se lidi u nás tvářili na nečekanou návštěvu, která vás přepadne na nedělní oběd, ale jsme na Balkáně a tady není nic problém. Přivítání je vřelé, oběd stejně není, protože Steva je na pastvě s krávama a vařit se mělo až večer. Ale je tu parádně - všude plno hospodářských zvířat, což oceňuje hlavně Jóňa, který pobíhá po celém dvoře a nadšeně vykřikuje: "koko, chrochro, bů, gaga" a tak dále. Na zahrádce roste plno výborné zeleniny a taky se z ní hned začne vařit, aby cestovatelé snad neumřeli hlady. Stana je bývalá dispečerka kamionové dopravy (odtud jí znám), která sekla s tímto stresovým povoláním a odešla za svým přítelem Stevou do jeho vesnice kde žijí zemědělským životem. Stevova rodina má kromě jiného zvířectva asi 50 krav, tak práce okolo takového hospodářství je víc než dost. Mimochodem oba jsou vysokoškoláci. Odpoledne trávíme vařením z domácích čerstvých surovin a kecáním o životě u nás a u nich. Na první pohled je to "chudší" kraj, ale lidi jsou usměvaví a přátelští, což zná každý, kdo někdy Balkán navštívil.
K večeru vyrážíme naproti Stevovi, který ještě s jedním kolegou žene dom stádo pro celou dědinu. Výjev, kdy Joňas nadšeně utíká prostředkem cesty, vstříc stopadesátihlavému stádu hovězího pobavil všecky přihlížející, kteří čekali na svoje krávy, aj nás :-)
Večer nás čekal gastrozážitek v podobě asi sedmi chodů místních dobrot. Pro nás netradiční byla třeba Sarma, což je směs masa a rýže zabalená v zelném listu. Různé omáčky, domácí sýry, slanina a samozřejmě rakija. Jedním slovem MŇAM!!
Do noci jsme seděli a povídali si o všem možném, jako bychom se znali odjakživa. Vyslechli jsme si mimo jiné zúčastněný pohled na balkánskou válku, kterou Steva coby voják základní služby zažil. Už jenom to, jak jeho usměvavá tvář při vyprávění zvážněla, nám napovědělo, jak těžké to pro mladého kluka muselo být.
Druhý den dopoledne po opět skvělé snídani jsme se pomalu pobalili, poděkovali kamarádům za vřelé přijetí a pohoštění, dostali jsme od nich doporučení, co stojí ještě v Srbsku za vidění a vyrazili za dalším dobrodružstvím..
Pokračování příště..
60 fotek a 2 videa, březen 2012, 344 zobrazení | moje fotozprávy
Plně digitalizované moderní stálé kino Panorama v Boskovicích navštěvují zejména milovníci stříbrného plátna. Občas tu probíhají i různé besedy, cestopisné přednášky a výstavy. Trochu jinak tomu bylo na přelomu tohoto týdne.
„Opět po roce jsme se zde sešli, abychom si poslechli krásné verše, nasáli klidnou atmosféru a přičichli k čerstvému vánku jara,“ těmito hřejivými slovy přivítala všechny milovníky poezie, tance a zpěvu studentka Izabela Štěpánková. „Vidím, že řady recitátorů se rok co rok rozšiřují. Je pro mě velkou ctí, že mohu provázet dnešním odpolednem. Proletíme mezi notovou osnovou, prokličkujeme akordy, uslyšíme hedvábné hlasy našich zpěvaček a nakonec přistaneme na venkově ve folklórním obětí. Je to už sedm let, kdy měla Okřídlená poezie premiéru a současně 150 let od smrti naší přední české spisovatelky paní Boženy Němcové.“
Dům dětí a mládeže v Boskovicích společně s Kulturními zařízeními města a Komisí českého jazyka ZŠ připravil na středu 21. března sedmý ročník nádherné jarní akce „Světem na křídlech poezie“, konané tentokrát v důstojných prostorách kina Panorama a věnované především památce naší přední spisovatelky.
Setkání se zúčastnila řada vzácných hostů. Aby se atmosféra hned na začátku uvolnila, všichni dostali kromě přivítání několik záludných i zábavných otázek ze života spisovatelky. Jako první se octla v palbě vedoucí knihovny paní Miroslava Jurdičová. „Tak kdy se Božena Němcová narodila?“ „1820“, zněla její blesková odpověď. „A kdy zemřela?“ Paní Jurdičová neztratila duchapřítomnost: „Když má letos stopadesáté výročí, pak to musí být rok 1862.“ Sálem zazněl bouřlivý potlesk. Pak přišel na přetřes ředitel KZMB PaedDr. Oldřich Kovář. Ten na začátku situaci otočil s vlastní otázkou: „Kde stála a teď je bronzová socha Boženy Němcové?“ První část, že byla v Panském dvoře, všichni věděli, s druhou pomohl: „Nyní je uložená ve firmě pana Radka Řehoře a počítáme s ní v rámci projektu nové městské knihovny.“ Zvídavým otázkám neunikli ani další pozvaní. Ředitel základní školy RNDr. Vladimír Ochmanský prozradil, že socha Boženy Němcové bude možná stát v parčíku před školou Sušilova u lázní. Statutární zástupkyně Mgr. Dagmar Oujezská pochválila účinkující: „Jako matematik zase obdivuji, že jste schopni se takto něco naučit a na veřejnosti vystoupit.“ Pak se ještě představili a otázkám neunikli zástupci ředitele Mgr. Zdeněk Žáček, Mgr. Martin Staněk, ten prozradil zajímavou perličku: „Syn Boženy Němcové Karel byl zahradníkem na zámku zde v blízkém Rájci Jestřebí.“ Mgr. Blanka Bohatcová: „Uzavírám kolo gratulantů a jsem ráda, že se můžeme slavnosti zúčastnit.“ Bývalá učitelka Mgr. Eliška Pokorná jako vždy na moji adresu neopomenula poznamenat: „Nefotografuj nás staré babky.“ Pak dodala všem: „Božena Němcová byla neobyčejně statečná žena, ve svém mládí stěží ovládala češtinu, žila v německém prostředí. Postupně se vžila do Českého jazyka a zanechala nám literární poklady. Stala se z ní emancipovaná a vzdělaní žena navzdory tehdejším zvyklostem. Měli bychom si jí vážit, protože předurčila život dalším generacím žen. Aby nemlčely, byly své a aby se vzdělávaly.“ Mgr. Libuše Baďurová: „Jako češtinářka si vážím pozvání. V předsálí jsem všem připravila výtvarnou výstavu z několika pastelů pod názvem Motýlí žena. Jsem spoluzakladatelka této recitační akce Na motýlích křídlech, proto tahle tématická prezentace.“
A pak se již nesoutěžní přehlídka rozjela naplno. „Prosím potlesk pro Borověnku,“ Zaznělo z úst moderátorky Izabely Štěpánkové a na pódium se vyhrnuli naši nejmenší z kroužku písní a tanců DDM. Pod vedením Aleny Stloukalové a Anny Faltýnkové si děti nastudovaly a předvedly jarní pásmo ze života starobylé vesnice. Program poté pokračoval vystoupením žáků všech pracovišť základní školy. Pořad byl pestrý, nejvíce byla zastoupena recitace. Tu střídal zpěv, tanec, karaoke, hra na kytaru k táboráku. Všichni se snažili ze všech sil a jednotlivá čísla byla odměněna bouřlivým potleskem publika. Z pódia sršel humor a hlavně ti starší předvedli špičkové výkony. Kamila Hrnčířová zaujala písní Amor, za jejíž provedení by se nemusela stydět ani přední zpěvačka středního proudu populární hudby Lucie Bílá. Též Martina Holková s polskou písní Modelka zpěvačky Ewy Farne se moc líbila. „Jak uslyšíte, Ewě už tahle dívčina šlape na paty,“ dodala se smíchem Izabela Štěpánková.
„Než se úplně rozejdeme, chci poděkovat Sdružení rodičů a přátel školy a také Kulturním zařízením Boskovic. Právě díky nimž jsme tady. Ještě jednou Vám moc děkuji, byli jste skvělé publikum. Příští rok nashledanou a zopakujte si literaturu,“ zakončila humorně letošní ročník této skvělé akce Izabela Štěpánková.
Na závěr si ještě všichni prohlédli malou výstavku obrázků „Motýlí žena“ v předsálí a plni dojmů se rozcházeli ke svým domovům. Mnohým navíc zůstanou na památku vlastnoručně pořízené fotografie.
Celá přehlídka se vyznačovala vysokou úrovní a ukázala, že i dnes jsou děti nezkažené počítačovými hrami a násilím v televizi. Díky učitelům ZŠ mají stále zájem o literaturu, hudbu a vlastní tvorbu, se kterou se nestydí přestoupit před veřejnost. Též pracovníci DDM mají nemalou zásluhu, mládež vedou k práci v mnoha zajímavých kroužcích, kde mohou děti rozvíjet své všestranné schopnosti a pak se třeba i díky skvělé akci „Světem a křídlech poezie“ všem ukázat. Prezentují zde nejen sebe, ale i záslužnou práci učitelů a vedoucích.
Těšíme se na příští ročník.
Více: http://www.ddmboskovice.cz/
www.boskovice.cz
94 fotek, 4.9.2016, 68 zobrazení
Veletržní palác
Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla – v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho – kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Dům bývalé Dělnické úrazové pojišťovny z paláce YMCA
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy. Státní plánovací komise. Úřad městské části Prahy 7. Finanční úřad pro městské části Praha 6 a Praha 7. A Česká konsolidační agentura. Všechny tyto instituce se vystřídaly v monumentální a monumentalistické budově o více než sedmi stech místností nedaleko Strossmayerova náměstí. Tři posledně jmenované úřady sdílí kanceláře v současnosti společně, vlastníkem objektu je však právě Česká konsolidační agentura.
Průčelí paláce, obracející se směrem k Vltavě, zdobí alegorické sochy Josefa Mařatky nad hlavním vchodem. Postavy představují, stylově, pracovníky v dělnických profesích. Umělecky nejvýznačnější je nárožní část objektu obracející se k tramvajové zastávce Nábřeží kpt. Jaroše. Je tu uplatněno vertikální členění fasády s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky.
I interiéry byly náležitě vybaveny, stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, z venku vápencem. Železobetonovou budovu navrhl význačný český architekt té doby ing. Arch. Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Postavena byla v letech 1926–1929.
Vstupní hala z pohledu od hlavního vchodu
Páternoster je tady situován naproti hlavnímu vchodu z nábřeží, tedy symetricky v samém centru budovy. Informace o původním výtahu bohužel nemám k dispozici, důležité však je, že dnešní páternoster je ze vzhledového hlediska částečnou kopií původního zařízení. Vyrobila ho firma Kone v roce 1996.

Historie Obecního Domu
Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.
Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.
Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky - stejně jako v našich časech - nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.
Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.
Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.
Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů - zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.
O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.
V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.
Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:
"Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“
Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.
Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.
Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.
Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domů uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.
101 fotek a 1 video, květen 2012, 711 zobrazení
Vernisáž fotografií Ing. Oldřicha Výleta skončila v dobrém čase, měl jsem tedy možnost se přesunout do židovské části města k Vážné studni. A proč ještě v nedělní podvečer, když většina občanů odpočívá a využívá poslední chvíle volného víkendu? Tentokrát si hodně lidí válení na kanapi u televize odepřelo a přišli i s dětmi na poslední Jinou procházku pořádanou Občanským sdružením Výlet. Kdo jsou lidé z této organizace? Výstižně jejich práci vyjadřuje motto na jejich internetové stránce: Občanské sdružení Výlet, sídlící v Praze, vzniklo v srpnu 2011. Naším cílem je vytváření umělecky zaměřených komunitních projektů oživujících místa ve městech či v krajině za účelem prozkoumání, oslavení a ozvláštnění těchto míst a života v nich. A kdo do židovského města přišel, nelitoval. Děvčata za pomoci dobrovolníků měla připravena pro děti i dospělé opravdu pestrý program, při němž jsme hrou poznávali život tehdejších židovských obyvatel, jejich zvyky, dny všední i sváteční. Zažilo se přitom hodně smíchu a humorných situací. Vše začalo v jedné z garáží, kde v dávných časech sídlily takzvané Masné krámy. „Dobré odpoledne, vážení přátelé,“ zazněl do dětského štěbetání hlas vousatého elegána v klobouku a s deštníkem. „Já Vás vítám na této Jiné procházce a chtěl bych Vás požádat, abyste se zde v našem módním salónu na tu výpravu zkrášlili.“ Zde si hlavně děti mohly obléknout různé dobové kostýmy a rekvizity. „Bude to jiná netradiční procházka, tak se můžete ozdobit i něčím na sebe. Podívejte se, co by se Vám líbilo,“ okomentovala dění Věra Hutarová a jala se s dětmi vybírat. Hned potom se mohli všichni podívat přes zídku vedle místního Antikvariátu pana Petra Krále, jak kdysi vypadal židovský dvorek. A kdo nechtěl po žebříku, prošel tam tmavou chodbou. I já jsem zvolil snazší cestu. Tedy ne, že bych se bál na žebřík, ale s technikou by to moc dobře nešlo. U kulatého stolku seděli hazardní hráči, popíjeli pivo a karty jen šustily. I děti si mohly vyzkoušet, zda je obehrají. Tedy bez piva. A pak už se za hudebního doprovodu klarinetu brněnského jazzmana Radima Hanouska celá výprava hnula z prudkého kopce dolů k Vážné studni. „Je nás moc a tak se rozdělíme na dvě skupiny,“ zavelel Jakub Oujeský. „Jedna skupina půjde za mým barevným deštníkem,“ druhá se bude držet tety, židovské pradlenky, tedy Mgr. Blanky Lhotákové.“ Naše skupina pak sešla schody do uličky U templu, kde se nacházela pomyslná prádelna a šňůry na věšení. „Zde mám koš s prádlem, některé hodně naškrobené,“ zašpásovala za všeobecného smíchu pradlenka. „Vy si můžete namalovat a vystřihnout též nějaké kousky a pak je pověsit.“ Děti pak vymýšlely třeba ponožky, rukavice, čepice, šály, ubrousky, utěrky. Až bylo vše pověšeno, přešli jsme jen pár metrů k nejstaršímu domu v židovském městě. „Nacházíme se před vstupem do Mikve,“ Jakub Oujeský ukázal deštníkem do sklepního otvoru. „Je to rituální očistná židovská lázeň, do roku 2005 se o ní nevědělo. Objevena byla náhodou při úklidu sklepa. A jdeme dovnitř.“ Zde si mohli všichni vyzkoušet ozvěnu vznikající při přelévání vody. My dospělí jsme ihned poznali, že echo je vytvářeno uměle pomocí zvukového zařízení s mikrofonem, ale dětem jsme to pochopitelně neprozradili, abychom jim nezkazili radost. Venku opět zavelel Jakub Oujeský: „Utvoříme hada a budeme živou vodou zalévat květinovou zahrádku tady za rohem. Vodu je třeba řádně okysličit a to zajistíme přeléváním mezi nádobami. A můžeme začít. Prosím o hudbu, abychom chytili rytmus.“ Až bylo vše řádně zalito, pokračovali jsme za zvuků klarinetu Radima Hanouska, jenž tentokrát zahrál známou Karavanu kolem synagogy maior doprava nahoru. „Zde procházíme přes dlažbu zvanou kočičí hlavy, část je původní,“ ozval se opět průvodce Jakub Oujeský. „A tady stojíme před domem číslo šest na Plačkově ulici. Půjdeme chodbou do tmavého sklepa, v úplné tmě uvidíte hru světel. Takže se pohybujte velmi opatrně.“ Procházeli jsme zšeřelou, mně důvěrně známou chodbou, kde viselo na stěnách cosi a bylo to očím návštěvníků zatím pečlivě zakryté. Jen málokdo věděl oč jde. Já ano a ještě se k tomu úplně na konci reportáže vrátím. Jen uprostřed zkrášlovala holou zeď nádherná snad nástěnka zhotovená z čela postele. Ta zakrytá nebyla, ale zatím byla prázdná. Ve sklepě byla opravdu úplná tma a protože ještě neumím u fotoaparátu zapnout pomocné světlo, musel jsem ostřit na svíčky. Ale naštěstí z obrázků přece jen něco vyšlo. Tmu opět rozřízl hlas Jakuba Oujeského s něčím, co znělo jako pohádka: „Byl jednou jeden domeček, v něm stoleček, u něj stará skleněná váza. Na podleze starý oprýskaný plechový kbelík. Na druhé straně místnosti byl plechový hrnec s velkým uchem, takže vše slyšel. Byl to takový drbnahrnek. Vedle něj stál pytel starých brambor a velká číše na víno. Pak jakási police se sáčky od svačiny, rozbitá mísa a stará almara. Muž, jenž dům koupil, byl již bez peněz a rozhodoval se, co z těch věcí prodat nejdřív. A protože nebyl moc chytrý, nechá si teď od Vás poradit. Co je zde nejméně důležité.“ Nakonec se všichni shodli, aby prodal sáčky od svačiny, číši na víno a hrnek, pak almaru, mísu. „Pytel brambor si necháme a nyní můžeme pokračovat ven druhou stranou přes garáž. Alkoholici sem,“ zavelel se smíchem Jakub Oujeský, neboť majitel starobylého domu číslo šest Ing. Miloš Pachl rozléval něco ostřejšího na povzbuzení k další cestě. Některým se pak z garáže moc nechtělo, ale museli jsme pokračovat do Traplovy ulice, kde je na plotě farní zahrady dochován tyčový úchyt řetězu, jenž v dávných dobách odděloval křesťanské město od židovského. „A na připomenutí teď podlezeme nebo překročíme tento provaz a pokračujeme na náměstíčko U Koupadel,“ řídil pochod Jakub Oujeský. „Je neděle, já sem chodím z prádelny na vycházku a vidím, že se v parku něco děje,“ ozvala se opět Mgr. Blanka Lhotáková. „Já jsem zeměměřič,“ informoval elegantně oblečený mladík Jan Kafka. „Projektujeme zde opravy starých domů v židovské čtvrti, které byly zničeny v padesátých letech. Rekonstrukce bude náročná, protože se domy musí celé znovu postavit. Pomocí kolíků, pásek a palice zaměříme půdorysy i vnitřní uspořádání staveb. Kdo se zapojí do práce, může si pak dát za odměnu buchty.“ Samozřejmě pro děti to byla vítaná atrakce a ochotně se zatloukání kolíků ujaly. „A teď se nacházíme u domu, kde bydlí lidé, je třeba se chovat tiše. Nahoře v patře nás čeká malé divadelní představení na motivy povídky ruského prozaika a dramatika Antona Pavloviče Čechova (1860 – 1904) Život v otázkách a zvoláních,“ prozradil Jakub. Výkony amatérských herců byly odměněny zaslouženým potleskem. „Děkujeme Vám za pozornost a protože jsme na úplném závěru loučím se s Vámi a přeji hezký zbytek svátečního dne,“ zakončil celé putování proti proudu času průvodce programem Jakub Oujeský.
„Kolegyni napadlo udělat to trochu jinak,“ vyzpovídal jsem na závěr Mgr. Blanku Lhotákovou. „Zvolili jsme formu hromadné prohlídky která se vždy na významném místě zastaví a lidé mohou společně něco vytvořit nebo se na něčem podílet. Vždy se to vztahovalo k danému místu, jeho historii nebo jeho atmosféře. Významně nám pomohli herci z místních divadel Krok, Lísky a naši přátelé z Žeravic, Brna Olomouce, Prahy. Nás hlavních organizátorů bylo šest. Prohlídka trvala necelé dvě hodiny a proběhla celkem čtyřikrát. V sobotu 12. května se zúčastnilo 2x20 a dnes v neděli 13. května 2x40 lidí. Získali jsme grant z Agentury mládež, což je evropský zdroj a pak nám nezištně půjčovali nemovitosti naši kamarádi Petr Král, firma Kindermann a Ing. Miloš Pachl. Všem zainteresovaným děkujeme!“
Jak jsem slíbil, vrátím se k růžovému domu číslo šest na Plačkové ulici. Zmínil jsem, že na chodbě bylo něco zakrytého zrakům diváků na zdech. Vysvětlení je zcela prozaické. Jde o právě instalovanou a ještě nedokončenou výstavku vzácných historických fotografií židovského města. Majitel domu Ing. Miloš Pachl ji zde ve spolupráci s ředitelkou Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou připravuje jako stálou expozici pro radost a připomenutí dávných časů všem. Otevřena bude v sobotu 19. května slavnostní vernisáží. Výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnovat na rozvoj Centra denních služeb Emanuel a dětského domova Hodonín u Kunštátu. Podrobnosti: http://www.boskovice.cz/nova-minigalerie-v-zidovske-ctvrti.info?id=7432 Na tomto místě je třeba upřímně poděkovat Ing. Miloši Pachlovi za ušlechtilý nápad, kdy spojil snahu o rozvoj židovského města s dobročinnou akcí. Přejeme, aby mu vše vyšlo dle jeho představ.
Více: http://vyletos.blogspot.com/
www.boskovice.cz
1 fotka, 25.4.2010, 935 zobrazení | kultura, lidé, zábava
Poprvé jsem se o této partičce mladých dvacetiletých muzikantů dozvěděla z mailu, kterým mne zvali na svůj koncert do zámeckého hudebního klubu. Do té doby jsem o nějakém Segmentu neměla ani ponětí, i když kluci spolu hrají již šest let. Ano, slyšíte dobře, s menšími obměnami skupina funguje již dlouhých šest let. Hrají po celé republice, ale do Holešova zavítali až nyní. Před tím neměli v našem městě vhodné prostory k hraní, což teď v případě nového zámeckého klubu není pravda. Kapelu zakládali ještě coby žáci povinné základní školní docházky. Na koncert jsem skutečně přišla a nevěřila vlastním očím, kolik lidí na ně přišlo. Jejich vystoupení v zámeckých sklepeních strhlo v počtu návštěvníků rekord, tolik jich ještě tyto prostory za více jak pět měsíců provozu nepřitáhly. Má pozornost v tu chvíli zbystřila, uvědomila jsem si, že mám tu čest s mladou nastupující hudební generací, která to myslí opravdu vážně. Seznámila jsem se i s jejich neotřelými názory jak na hudbu, tak na život. A bylo toho tolik, že se to ani náhodou nevlezlo do krátké zprávy týkající se jejich koncertu. A tak slovo dalo slovo a vznikl tenhle článek popisující slasti a strasti mladých muzikantů v našich luzích a hájích.

Moto: Filosofie o prdeli – když vás někdo kope do prdele, tak si uvědomte, že jste pořád před ním. Autorem této myšlenky je Ivo Batoušek, jejich kamarád a hlavně frontman hudební skupiny Jumping drums z Olomouce, který se hodně zabývá filosofií. Ne jednou jim tato myšlenka dle jejích vlastních slov pomohla odrazit se ze dna.

Složením je kapela multiregionální, pět z šesti kluků je z různých koutů okresu Kroměříž a ten nejmladší z nich úplně odjinud. Z původní zakládající partičky zbyli pouze dva, Hanz Sedlář a Ivan Číhal

Právě teď
Mladých začínajících kapel je hodně. Teenageři muzicírují ze spousty důvodů, jedni chtějí přitáhnout pozornost děvčat, druzí chtějí vykřičet do světa svůj názor a další pouze rádi provětrají své hudební nástroje, zahrají si oblíbenou písničku nějakého světoznámého interpreta a tím skončí. Někdo z nich občas i vystoupí před menším či větším publikem a o jiných se svět ani nedozví. V každém městě vyrůstají jak houby po dešti. Ale stejně rychle jak vznikají, tak také zanikají a jen málokterá vydrží, natožpak se proslaví. Segment je ale jiný, Segment je o hudbě, vlastní hudbě. „Zásadně hrajeme vlastní věci, ani by nás nenapadlo interpretovat cizí myšlenky a pocity v písních někoho jiného,“ shodují se kluci svorně. Na poněkud naivní dotaz mé osoby, proč jejich písně jsou pouze v angličtině, mne mladí muzikanti rázně zchladili a zazpívali mi kousek jejich skladby ve volném překladu do češtiny, a asi tušíte, jak to dopadlo. Pravdou je, že v dnešní době, kdy angličtinu mrskají ve školkách tříleté děti, se nad tím snad nikdo ani nepozastaví. A kdyby se klukům podařilo prorazit v zahraničí, jak plánují, tím líp.
Za šest let existence má kapela na svém kontě 2 CD (Už je to tady a O pěti neznámých) ještě ve starém složení a nejnovější počin již v současném seskupení Reborn. „V případě CD Reborn jde o šest skladeb, kterými v podstatě našim fanouškům představujeme nynější osazenstvo,“ vysvětlil Ivan. „Kapelu hodně dělá zpěvák. Netvrdím, že kapela stojí a padá se zpěvákem, ale každý zpěvák je jiný a v podstatě dělá tvář kapele, takže nám připadalo fér ukázat našim posluchačům, co děláme právě teď a jaký má naše skupina právě teď sound,“ dodal Hanz.
Partička zkouší v nahrávacím studiu Pantheon v Žeranovicích. „My tam jenom nezkoušíme, my tam v podstatě žijeme. Jíme, spíme, tvoříme, zkoušíme jedině tam, je to náš druhý domov,“ prozradil Hanz. „Nejsme kapela, jsme rodina,“ doplnil Jakub Večeřa.

Wake up
Momentální prioritou Segmentu je práce na starší skladbě Wake up, kterou posluchači znají v hodně tvrdém pojetí. Hanz tuto skladbu zaranžoval pro akustické složení Segmentu, klavír, smyčcový kvintet a pěvecký sbor pod vedením sbormistryně Lenky Poláškové. „Náš zpěvák bude ještě navíc obklopen sličnými vokalistkami Veronikou Novákovou a Evou Kývalovou,“ prozradili kluci malou lahůdku, která spatří světlo světa v nejbližších týdnech. K písni bude natočen i videoklip, který mohou případní zájemci shlédnout na hudební stanici Óčko a samozřejmě na internetu.

Jedině rock´n´roll
Má naprosto nefundovaná otázka, jaký styl muziky vlastně kapela hraje, vyvolala na rtech všech přítomných úsměv. „Všichni strašně řeší hudební styly, ale nikdo nerozlišuje hudbu na dobrou a špatnou. Vždyť všechno je to jenom rock´n´roll,“ shodli se svorně všichni. Segment má všechna vystoupení vypilovaná od A do Z. Vizáž a s tím spojený make up, choreografii, řazení písní, na tom všem záleží. V živých vystoupeních je jejich síla, to je neodiskutovatelné. „Zakládáme si na celkové show a v rámci svých možností se to snažíme dělat co nejlépe. Hodně to řešíme. Mám pocit, že v České republice celkově chybí i u známých kapel dobrá show a chuť pobavit divákovo nejen ucho ale také oko, tak jak to třeba vídáme u zahraničních interpretů,“ vysvětlil Ivan. „No řekněte sami, komu by se líbil muzikál, kde herci jen stojí jako dřevo a zpívají děj? Cédéčko kapely si můžu pustit doma sám a nemusím jít na koncert,‘‘ opět si notovala celá čestice.

Bourat konvence, to nás baví
Čtyřprocentní, Emaři, zmalované huby, to vše si Segment na svou adresu už vyslech. „Reakcím typu, proboha co to máš na sobě, se jenom smějeme. Jsme rádi středem pozornosti a i špatná reklama je reklama, hlavně že se o nás mluví, ne?“ razí mladíci stejný názor. Pravdou je, že make up a barvení vlasů k hudebníkům prostě patřilo odjakživa. Vzpomeňme třeba na Elvise Preslyho, Ozzy Osbornea, Marilyna Mansona nebo třeba takový Kiss, ten dokonce cíleně na make upu postavil kariéru, a to i přesto že jejich hudba byla a je skvělá.

Situace kapel v České republice není růžová
Plány kapely jsou zcela jasné, vycestovat za hranice a pokusit se tam prorazit. „Chceme odjet pryč, protože jinde ocení talent a ne talenty (peníze, pozn. red.). Velmi rychle jsme se zorientovali, u nás to bohužel funguje tak, že vám hudební společnost nabídne sazebník a podle toho, kolik jste ochotni dát, tak na tom se projeví váš případný úspěch. My mluvíme z vlastní zkušenosti. Stalo se nám to u jedné vydavatelské firmy, kterou nebudeme jmenovat. Bohužel nejde pouze o tuto firmu, je to naprosto běžná praxe. Netvrdíme, že všude se to děje, ale rozhodně to není nic výjimečného. Podle toho také ta kultura u nás v republice vypadá,“ popsali mladí muzikanti nechutné praktiky hudebních společností. „Také nás štve ta nevraživost a závist mezi kapelami. Je už skoro nepsané pravidlo, že když máme nějaký společný koncert s jinou kapelou, tak první oslovení jiných muzikantů je ,Hej kolik stála ta tvoje kytara´. Proboha kam se podělo staré dobré ,Jak se vede´?“ neskrýval znechucení Ivan.
355 fotek, srpen 2014, 603 zobrazení
Kinder Albánie II 2014
Po loňské zkušenosti s rodinnou expedicí, kdy jsme ze začátku netušili, do čeho jdeme a jak to budou děti zvládat, jsme letos opět vyrazili. Loni to byla pohodová dovolená, děti to zvládly výborně a teď už jsme věděli co a jak. Vybral jsem opět Albánii, protože je tam nádherná příroda a svoboda. Můžete si jezdit, kde chcete a taktéž kempovat. Lidé jsou příjemní a vstřícní.
To znamenalo zapůjčit si tři stroje ve firmě ASP Group Žebrák. Naplánovat nové trasy, které povedou kolem vodních přehrad, až k moři. Sbaleno jsme měli docela rychle, po loňsku jsme v tom již měli praxi.
Čtyři dny před odjezdem jsem dostal funglovku Access Max 700 4x4 LT Forest tentokrát v černé barvě. Musel jsem ještě na rychle najet nějaké kilometry aby se stačil ještě udělat servis. V pátek 15.8. ráno jsem vyrazil do Žebráku na servis a pro zbývající dvě čtyřkolky. Pro Vladí jsem dostal mého bývalého modrého Articata 700 TRV a pro nejstaršího šestnáctiletého syna TGB Blade 550 EFI IRS, kterého sedlal už loni. Ještě vyfasuji pár náhradních dílů, jako jsou řemeny do variátoru, relátka a brzdové destičky. Jen základní malé věci co nás mohou zastavit a nezaberou moc místa. Ještě namontovat zadní boxy od TGB a můžu z Žebráku vyrazit. Doma ještě namontuji držáky kanystrů a brašny. Večer ve 22 hodin, kdy jsme konečně naloženi, vyrážíme směr Černá Hora, ke Skadarskému jezeru do českého kempu, kde odstavíme auto a dál už konečně na čtyřkolkách. Cestu 1. 400km zvládáme za 26 hodin, díky ucpané Chorvatské dálnici.
V neděli donaložíme čtyřkolky a po obědě vyrážíme na hranice. Ryky z kempu nám zas pomáhá přes hranice převést čtyřkolku. Na benzínce měníme Eura za Leky a dotankujeme do plna. Dá tu platit i kartou. Potom už jen hotovost. Jen kolem dálnice a hlavních tahů najdete jednu z dvaceti čerpaček, kde je berou. Dokonce je tam i zvyk, že v době obědů mají hodinovou pauzu, kdy vám nenatankují, i když sedí vedle stojanu. Holt jiný kraj, jiný mrav. :-D Projíždíme městem Škoder, kde dokoupíme pečivo a za ním už mizíme v širokém řečišti Gjadër. Začíná se stmívat a tak v jednom z mnoha přítoku nacházíme plácek na spaní. Voda a dřevo v dosahu. Malé oblázky poberou naše vysoké nafukovací matrace. Oheň dohořívá a jdeme na kutě.
Ráno nás probouzí sluníčko a projíždějící čtyřkolka neidentifikovatelné značky. Teplá voda v potoce vybízí ke koupání. Zajíždím čtyřkolkou do vody a zapojuji 12V sprchu. Moc příjemná věcička na expedici. Po bezva koupeli míříme do pohoří Kushnen. Prašnou cestou šněrujeme řeku a projíždíme malé vesničky. Všude v dosahu vody jsou malá políčka. V jedné vesničce mají dokonce i veřejné osvětlení vyrobené ze zavařovacích sklenic. Pokrok nezastavíš. Za ní už začínáme stoupat na hřeben. Prašná cesta střídá kamenitou. Na první pohled to vypadá, že tu dlouho nikdo nejel, ale byla průjezdná. Jen pár padlých stromků jsme odházeli a přitom se kochali překrásným výhledem do údolí na druhé straně. Při sjezdu do údolí na TGB píská zadní brzda. Sjeté destičky, ale s tím se počítalo, že je po cestě budu měnit. V údolí u potoka přehazuji Maxovo lano od navijáku přes větev stromu, abych Bladea přizvednul a mohl sundat kolo. Děti se jdou koupat do průzračné vody, Vladí vaří oběd a já se mohu věnovat v klidu servisu. Krásná rodinná idylka. Čas je neúprosný a po koupeli musíme vyrazit dál. Stoupáme dál do kopců, míjíme malá políčka s obilím, kukuřicí, melouny. Sady s fíky, ořechy, a vinice . Za poslední vesničkou, už je zase jen tvrdá kamenitá cesta, po které vyjedeme až na hřeben, kde jsou už jen pastviny. Doléváme poslední litry benzínu do našich hladových nádrží a nabíráme směr Fushë Arrëz, kde najisto dotankujeme, ale musíme z hřebene dolů, což není tak jednoduché. Cesty zmizeli v trávě a něco málo co vidím v GPS je už dávno nesjízdné až po 20 km je malý náznak, že by to šlo. Odházíme pár padlých stromků, protáhneme se ostružinami a po hodinovém klesání jsme konečně na průjezdné cestě dolů do údolí. Na protější straně v údolí je vidět široká cesta, která vede z hlubinných dolů. Už to nejsou takové malé štoly s kolejemi a vozíky co se musí tlačit, ale rovnou do nich zajíždí náklaďáky. Těží se tu snad v každém pohoří. Konečně jsme dole u řeky, ale tady se bude stmívat dříve. Je čas hledat plac. Je tu jedna vesnička za druhou. Sjíždíme do řečiště, kde se brodíme, až pod vysoké skály, kde nejsme na očích vesničanům, můžeme rozdělat oheň a v klidu zakempovat.
Ráno opět vodou zpět na cestu, která vede do městečka kde natankujeme, dokoupíme pečivo a za ním zase do hor M.Munellës. Žádné prudké stoupání ani klesání. Cesta tu je zařízlá pár metrů nad řekou či potoky s průzračnou či obarvenou vodou vytékající ze štol. U jednoho malebného potůčku s křišťálovou vodou zastavujeme na několik hodin. Voda tu skálu omlela, tak hladce že je jak skluzavka končící v tůni. Hned to jdu s dětmi vyzkoušet, dáváme oběd a i si vypereme zaprášená expediční trička. Na rozpálené skále rychle schnou. Vzhledem k tomu, že tu nejde nikde kempovat, musíme dál. Míjíme několik bývalých komunistických táborů nucených prací. Voda vytékající ze štol je načervenalá a zapáchá. Zde kempovat rozhodně nebudeme a musíme z údolí ven. Po několika hodinách konečně opouštíme tuto soutěsku v místech, kde se buduje nová přehrada. Hned vedle ní dálnice. Sedmá hodina na krku a k přehradě je to kus cesty, tak jí na 25 km využijeme. V městečku RRëshen dokoupíme buřty a za tmy stavíme na břehu stan a opékáme dobrotu.
Za zpěvu žab vstáváme a dnes nás čeká objet velkou přehradu Ligeni i Ulzës. Tato přehrada je jedna z mnoha zásobáren vody pro zavlažování a výrobu elektřiny. Ve městečku Milot dotankujeme . Kousek za ním, ve městečku Lac, se majestátně tyčí několik komínů v opuštěné velké továrně. Hned za ní začínáme šplhat do pohoří M.Rodhes. Kamenitá cesta místy zasekaná ve skále nás vyčerpává. Po hodině dáváme přestávku u zachovalých bunkrů. Nedovedu si představit, že sem museli jezdit vojáci a zásobování. Po další hodině jsme na hřebeni a dojíždíme SUV, které řídí desetiletý kluk. Když nás spatří, za jízdy se přehazuje asi s tátou. Řídí příslovím - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. ? Projíždíme kolem skály, odkud vytéká po dlouhé době voda. Doplňujeme kanystry, poněvadž na vrcholu, kam míříme, nebude. Se soumrakem dojíždíme na vrchol, kde v 1600 m.n.m. nás zahaluje mrak, ale neprší.
Ráno nás budí zvonění zvonců ovcí, které se pasou kolem nás. Dnešní den se přesouváme k moři. Z vrcholu je krásně vidět ta modrá slaná louže. Po cestě míjíme velkou cementárnu, kterou jsme včera z dálky viděli a vypadalo to, jako odpalovací rampa na raketu do vesmíru. Za ní nám kříží náš směr magistrála, kterou se nám povedlo překonat v místech, kde jsou samá políčka a vodní kanály mezi kterými chvilku bloudíme. Potkáváme tu i jedno utopené tele v bahně značně v rozkladu. Most nám pomohl na druhou stranu, kde vjíždíme na poloostrov Kepi i Rodonit, kde na jeho konci zpřístupnili nové písečné pláže, na kterých dáváme oběd a koupačku. Přichází Ital s kamerou a ptá se nás, jestli si nás se čtyřkolkami může natočit. Prý točí dokument o albánském pobřeží. Za chvíli po něm přichází majitel kiosku, zda bych mu nepomohl spravit centrálu. Beru gollu a jde se na to. Byl to jen zaseklý plovák v karburátoru. Dostávám od něj dvě vychlazená pivka, která do nás jen zasyčeli. Je čas hledat místo ke spaní. Přejíždíme přes hřeben na pláž, kde jsme byli i loni ubytovaní. Zvoní telefon. Lukáš s Jirkou nás přijeli na svých Choprech navštívit, a svést se chvilku s námi. Večer vypráví, jak jim naložili motorku na přehradě Komani na malé loďky a převezli je 30 km na začátek údolí Valbone, které jsem jim doporučil. Bohužel čtyřkolky jsou moc velké a tuto přehradu už jsem 2x objížděl. Od kluků mám novou informaci, že se tam staví malý trajekt asi tak na 6 aut. Tak snad příští rok už se tam taky svezeme.
Ráno přehodnocuji, kam kluky vezmeme. Přeci jenom jejich těžké motorky nejsou dělané do terénu. Ukazuji klukům poloostrov. Jeho pláže, kostel a vojenskou minulost. Tam si dali mírný offroadek. Motorky odstavují pod stromem a zbytek jedeme na čtyřkolkách. S čelovkami na hlavách procházíme chodbami bývalé protinámořní opevnění. Potom už společně míříme k úpatí hor Thety. Nebylo to tak snadné. Na GPS jsem si zapomněl vypnout nezpevněné cesty a po šotolině, hlíně a louce dojíždíme ke kukuřičnému poli, kde se otáčíme zpět k asfaltové cestě. Kluci to za námi statečně dávají. Přitom asfaltka vedla 500 m za řekou, přes kterou jsme se nemohli dostat. Za tmi dojíždíme do dnešního cíle. Ještě nás čeká 300 m řečištěm k jeskyním, což čtyřkolky hravě zvládají. Lukášova osmnáctistovka se pomaličku prohrabává za námi. Rozděláváme ohýnek, opékáme buřtíky, ohříváme vodu na večerní sprchu a nafukujeme matrace pod výklenky jeskyně. Těžko by jste věřili že v 10 l vody se může osprchovat 7 lidí, ale jde to.
Po snídani se s Jirkou a Lukášem loučíme a mizíme do hor bádat. Je neuvěřitelné v jakých různých těžko přístupních místech jsou malé vesničky. Nad jednou takovou objevujeme krásný plácek se studnou. Spouštím do ní naše skládací umývadlo a vytahuji křišťálově čistou a ledovou vodu, kterou hned filtrujeme k pití. Také tu je kamenné napajedlo úhledně vysekané ve velkém balvanu, které čistím a napouštím. Kámen je od sluníčka rozpálený a po chvíli je voda teplá. Šimonek neváhá a v parném podvečeru se jde cachtat. Kousek stranou stavíme stan a děti nosí dřevo na večerní posezení u ohýnku.
Osmý, poslední den, je odpočinkový před cestou domů. Přeci jenom mě čeká 26 hodin za volantem. Jsme od hranic s Černou Horou pouhých 20 km a rozhodujeme se, že zůstaneme ještě jeden den na tomto místě. Kolem nás je spousta skalnatých útvarů připomínající naše Adršpašské skály, ale jen pár metrů vysoké. Jdeme je prolézt a pokochat se z nich. Tam, kde to šlo, mají mezi nimi vesničané políčka a pastviny, úhledně obehnaná kamennými zdmi a spletenými větvemi. Více v časopise QUAD
61 fotek, květen 2011 až březen 2012, 511 zobrazení | moje fotozprávy
Byl 13. březen roku 1942. Jaké bylo tenkrát asi počasí? To už dnes nezjistíme. Pro Boskovice to ale v každém případě byl tragický den, jenž se zapsal černým písmem do historie malého poklidného moravského města. Druhá světová válka nabírala na síle, nacisté řádili po celé Evropě. Cílem jejich zvůle se stalo i židovské etnikum. A protože Boskovice mělo početnou židovskou obec, fašisté se zaměřili i sem. Městem se mlčky ploužil smutný průvod od Vážné studny, ulicí Plačkovou až na místní vlakové nádraží. Nevinní židé s ženami a dětmi museli opustit své domovy, zanechat tam všechen majetek a byli transportováni přes Brno do Terezína a pak do různých koncentračních táborů. Rodné Boskovice jich opustilo přes čtyři stovky, po válce se jich vrátilo jen čtrnáct…
Nyní po sedmdesáti letech si zdejší obyvatelé připomenuli onu tragickou událost pietním shromážděním ve starobylých prostorách Rezidence. „Dobré odpoledne, vážení přátelé. Dovolte mi, abych Vás jménem Klubu přátel Boskovic, Muzea Boskovicka a také gymnázia přivítala na dnešní vzpomínkové akci,“ zazněl zcela zaplněným sálem hlas Mgr. Evy Šmetkové. Vzpomínáme na období Boskovic nepříliš veselé, kdy se tvář města dost změnila nuceným odchodem části obyvatel. Bylo jich tenkrát přes 450. Jsem ráda, že se Vás tolik sešlo. Vítám Petra Mayera člena výboru Židovské obce Brno, starostu Ing. Jaroslava Dohnálka s chotí, místostarostku Ing. Jaromíru Vítkovou a místostarostu Dominika Božka.“ Poté si vzala slovo paní Jaroslava Kovaříková z Klubu přátel Boskovic: „Připomínáme si den, jenž se zapsal do černé historie našeho města, tedy násilné vystěhování židovských spoluobčanů z Boskovic a okolních obcí. Nejdříve do Brna, pak do Terezína a dalších koncentračních táborů. Zde většina našla svoji smrt. Utrpení židů začalo již 15. března 1939 po Mnichovském diktátu okupací a zřízením Protektorátu. V uvedený den přišli Němci do Boskovic, za několik dní začalo zatýkání a protižidovské perzekuce. V září to pokračovalo. Bylo zatčeno 18 osob a umístěno do koncentračního tábora Dachau. Tehdy židé pochopili nebezpečí a žádali o vystěhovalecké pasy. Což se málokomu povedlo. Povolení bylo drahé a veškerý majetek propadl Říši. Od 15. března nesměli židovští advokáti pracovat, od 17. března zákaz lékařské praxe, 21. června zabavení židovského majetku. Počátkem roku 1940 byl evidován veškerý židovský majetek, židovské firmy obsadili němečtí správci, zrušeny malé obchody. Občané museli dokladovat svůj původ. Druhého března 1940 židé odevzdávali rozhlasové přijímače a cennosti do úschovy německým bankám. V roce 1941 byly židům zabaveny šicí stroje, kožešinové oblečení, lyže a tyto věci měly být odeslány německým vojákům na východní frontu. Občanské legitimace musely mít písmeno „J“, nesměli měnit bydliště a bez povolení se vzdálit. Židé byli vyloučeni z veřejného života. Arijské podniky je nesměly zaměstnat, měli zákaz vstupu do veřejných místností, do obchodů směli jen v určenou dobu. Děti nesměly do škol. Židé nesměli jezdit rychlíky, v osobních vlacích jim byl vyhrazen poslední vůz. Odevzdali telefony, automaty nesměli používat. Od září 1941 museli nosit nařízením Říšského protektora Davidovu hvězdu. Od šestnácti let věku nesměli po chodnících. Všichni se museli nastěhovat do židovské čtvrti již tak přeplněné běženci z Rakouska, Slovenska a zabraného pohraničí. Desátého března 1942 přišel příkaz na transportování židů do Brna, jež se mělo uskutečnit do pěti dnů. Ti začali tušit, že je nečeká nic dobrého. 13. a 14. března 1942 došlo k úplnému vystěhování židů z Boskovic. Museli vše drahé opustit a odcházeli do neznáma. Před tím ještě stačili na svém hřbitově vzdát poslední poklonu dávným předkům. Několik posledních židů ze smíšených rodin skládalo nábytek z opuštěných domů do Templu pro okupanty. Transport židů byl shromážděn ve škole na Merhautově ulici v Brně. Událost tam připomíná pamětní deska. Zde museli odevzdat všechny peníze, doklady a podepsat dokumenty, které si nesměli přečíst. 18. března pokračoval transport dále. Ženy a děti do Terezína, muži do Vratislavi. Dnes jsou bývalé židovské domy opravené, ale jejich stavitelé ani potomci již zde nejsou. Duch dávných obyvatel nenávratně odešel 13. března 1942. Podobný osud postihnul i další města s židovským obyvatelstvem. Majetek byl vyvlastněn, vzácná synagoga sloužila za skladiště a opuštěné hřbitovy se mnohde změnily v pastviny. Ani po osvobození se nepodařilo činnost židovských obci obnovit. Do Boskovic se z 458 osob vrátilo jen 14, ti však už zde domov nenalezli. V celé Evropě zahynulo tenkrát asi šest milionů židů, byly systematicky vyvražděny celé rodiny i s dětmi. Židé byli posíláni na smrt bez soudu, provinili se jen svým původem. Děti nesměly mezi své vrstevníky, v koncentračních táborech se s nimi jednalo jako se zvěří. Malé bezbranné děti. Nikomu neublížily nic nezavinily. Z Boskovic odešlo deset malých dětí. Většina zahynula v osvětimských plynových pecích. V noci z 8. na 9. března 1944 bylo zlikvidováno 3790 vězňů Terezínského rodinného židovského tábora. Je nutné uvědomit si hrůzy napáchané válkou a včas přecházet zločinům proti lidskosti. I dnes se najdou lidé kteří označují některý národ za podřadný, nebezpečí stále trvá. I mezi mládeží jsou vyznavači hákového kříže a Hitlera. Máme štěstí že jsme uplynulých sedmdesát let prožili v míru a je třeba si toho vážit a mír chránit.“
Místopředseda židovské obce v Brně Petr Mayer poděkoval za pozvání a pokračoval: „ 27. ledna bylo vzpomínkové setkání na Merhautové ulici, odkud bylo 9700 židů transportováno do Terezína. Moje kořeny sahají sem na Boskovicko. Tatínek pochází ze Skalice nad Svitavou, maminka ze Svitávky. Po válce sem rodiče jezdit nechtěli, aby si nepřipomínali hrůzy nacismu. Prarodiče jsem nepoznal vůbec, oba zahynuli v Osvětimi.“ Dále vzpomenul, jak strýc jeho otce šel v roce 1942 kterýsi den po Brně se zakrytou židovskou hvězdou, což zjistil nějaký aktivní gestapák, hned jej udal a druhý den byl ten nešťastník v Kounicových kolejích popraven. „Po válce jsme chodili v Brně s rodiči na židovský hřbitov každý měsíc navštívit hroby mých prarodičů,“ pokračoval pan Mayer. „To si z dětství pamatuji asi nejvíce. Je dobře, že se hrůzy války a utrpení obyčejných lidí připomínají. Aby si dnešní světovládci uvědomili, kam touha po moci a ovládnutí světa může dojít.“
„Dámy a pánové, pěkné i když trochu zvláštní odpoledne,“ převzal štafetu slova starosta Ing. Jaroslav Dohnálek. „O tomto tragickém tématu se nelehce mluví. Myslím, že Boskovice a židovská kultura k sobě neustále patří. Na přelomu 19. a 20. století měla židovská obec kolem dvou tisíc členů, před válkou v roce 1937 asi sedm set. 13. a 14. března 1942 bylo deportováno 458 osob. Na kdysi společné bytí s židovskými spoluobčany musíme být hrdí. V tom roce 1942 nedobrovolně odešlo asi osm procent populace města. To je nezanedbatelné a dodnes to pořádně nikdo nechápe ani se to pochopit nedá. Musíme a jsme povinni bojovat za to, aby se tato historie neopakovala. Zaslouží si to nejen židé, ale i celé lidstvo. Též chci poděkovat gymnáziu a paní učitelce Světlaně Trefné, všem zástupcům z Muzea Boskovicka, Klubu přátel Boskovic za to, že jsme se dnes tady mohli sejít. Celý svět je neustále v nebezpečí válečného konfliktu. Blízký východ – stačí jiskřička a oheň je v celém světě. Zkusme zabránit, aby se tak nestalo. K tomu slouží i tyto akce. Jsem přesvědčen, že se už nebude opakovat doba temna boskovických dějin. Děkuji.“
Poté mohli všichni přítomní zhlédnout krátký film z roku 2004, jenž zachycuje vzpomínky pamětníků na dobu holocaustu. Dílo vzniklo za vedení Mgr. Světlany Trefné z boskovického gymnázia, která k tomu řekla: „Na projektu pracovala dvacítka našich studentů, cílem bylo najít boskovické rodáky židovského původu, zmapovat jejich osudy, shromáždit dobové fotografie. Finančně přispěl Fond česko-německé budoucnosti a Město Boskovice. Studenti se mohli osobně setkat s několika lidmi, mohli je navštívit doma, podívat se na Floridu do USA, zhlédnut všechna místa židovské historie. Zajeli do Terezína, Majdanku, Osvětimi. Bývalí studenti, dnes absolventi se sem neustále vracejí a vzpomínají na vznik projektu. Byl to náš první amatérský film, má své chyby, ale vzniknul z nadšení, v čemž je jeho jedinečná hodnota,“ dodala Mgr. Světlana Trefná.
Vzpomínková akce byla důstojně zakončena pietním pochodem po trase, jíž židé opouštěli své milované město. U Vážné studny lidé zapálili svíčky a celý průvod se pomalu vydal na nádraží. „Pamatuji, jako devítiletý kluk, že trasa vedla Bílkovou a Slovákovou ulicí a pak po Komenské dolů,“ zažehnal počáteční rozpaky pan Josef Šafář a dle jeho pamětí se šlo. Všichni kráčeli tiše a téměř beze slov. Pohrouženi do svých myšlenek a vzpomínek. Na nástupišti malebného boskovického nádraží pak všichni položili svíčky ke stěně budovy, postáli v tichém rozjímání, poklonili se památce umučených a popravených. „Děkuji občanskému sdružení Výlet za tento originální nápad takto uspořádat vzpomínkovou akci a též všem, kteří jste se s námi zúčastnili a došli až sem,“ zazněla závěrečná slova starosty Ing. Jaroslava Dohnálka. Lenka Sedláčková za občanské sdružení Výlet k tomu dodala: „Naše akce navázala na vzpomínku, kterou pořádal Klub přátel Boskovic, chtěli jsme se připojit ke vzpomínkovým dnům na transport židů z boskovického okresu v roce 1942. Našim záměrem bylo připomenout tragické události pochodem od Vážné studny na nádraží v Boskovicích, odkud transport odjížděl do Brna.“ Chvíli se ještě debatovalo a pak se celé shromáždění pomalu rozešlo večerní tmou ke svým domovům. Nádraží utichlo a jen mihotavé světlo plápolajících svíček připomínalo všem tragické události onoho roku 1942.
Více: www.boskovice.cz
http://zob.cz/

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.