Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 6 488 výsledků (0,0380 sekund)


reklama

32 fotek, květen až červenec 2014, 173 zobrazení | děti, dokumenty, koníčky, zábava
96 fotek, 19.6.2017, 78 zobrazení
Stará Živohošť - První den se nám vydařil. Po příjezdu jsme se ubytovali v příjemném prostředí. Sestavili jsme si pravidla a režim dne, seznámili jsme se s okolím, sešli jsme k přehradě, nasbírali kameny, z kterých jsme udělali "indiánské ohniště". K obědu jsme měli gulášovou polévku a svíčkovou. Po poledním klidu jsme barvili indiánská péra. Postavili jsme si Indiány ze šišek, které jsme ozdobili péry. Počasí nám přálo, šli jsme se vykoupat do bazénu, kde se děti vyřádily. Odpoledne jsme barvili trička - pončo, vyráběli jsme čelenky. Čekala nás výborná večeře - kuře, brambory a okurkový salát. Děti si stačily nakreslit a vybarvil obrázky, které si založily do svých desek. Usínaly s pohádkou o tygříkovi.
19 fotek, 3.11.2008, 98 zobrazení
3.11.2009 v 16:15 jsme se s dětmi šli rozloučit se všemi broučky a šli jsme je vyprovodit k domečku aby mohli krásně až do jara spinkat.
Akci vymyslely maminky z občanského združení Mateřidouška a paní učitelky ze školky U Zámku.
Nádherně strávené odpoledne si užili i rodiče a hlavně děti. Všichni měli lampičky nebo lampiónky, děti rolničku aby mohli broučkům zvonit na cestu do pelíšku. Ze školky jsme vyrazili průvodem po Starém Zábřehu až do parčíku u Hulvácké, kde měli broučci nachystaný domeček a pro děti své obrázky aby každé dítko mělo obrázek svého broučka celou zimu u sebe. Děti zaspívaly broučkům ukolébavku a pověděly jim pohádku na dobrou noc.
47 fotek, leden 2014, 118 zobrazení
Celý tento týden jsme se s dětmi věnovali zvířátkům v zimě. Pondělí začalo vyprávěním příběhu "Budka v poli" a následovala dramatizace dětmi. Moc si to užívaly! :-) Druhý den jsme se pokusili obsah pohádky výtvarně ztvárnit. Po celý týden jsme si potom o zvířátkách vyprávěli, poznávali jsme je na obrázku, dle zvuku na CD a zařazovali si, kde které zvířátko žije - jestli létá ve vzduchu, žije ve vodě, v lese, či na poli. Vyprávěli jsme si, čím se zvířátka živí a jak se o ně můžeme v zimě postarat. Také jsme je určovali pomoci pantomimi, či slovních hádanek. A protože každé zvířátko se nějak pohybuje, zkoušeli jsme lézt, podlézat, přelézat, vyskakovat atd. Děti dostaly tento týden domácí úkol, poprosit maminku, zda by jim dala do školky 1 starý rohlík, kousek chleba, či mrkev, nebo jablko. A nač jsme to vše potřebovali? V pátek jsme si vyrazili na Křižák, kde jsme vytvořili z větviček, šišek a spadaného listí krmítka, do kterých jsme tyto dobroty naskládali a přichystali tak zvířátkům hostinu...
73 fotek, 25.2.2016, 240 zobrazení
Naše děti měly možnost se osobně s ním seznámit, a to ve čtvrtek 25.2.2016 v městské knihovně, kde si pro ně připravil svoje “Kouzelné malování”.
Narodil se v roce 1964 v Poličce na Vysočině, poté vystudoval SPŠ potravinářské technologie v Pardubicích a dále vyzkoušel mnohá další povolání, ovšem nakonec zvítězil jeho koníček – stal se ilustrátorem a dodatečně vystudoval Lidovou konzervatoř v Ostravě. Kreslí převážně pro děti a na jeho kontě najdeme nesčetné množství titulů, omalovánek, obalů na CD, pohlednic. Vždyť jenom knížek prodal na tři miliony a to mu vyneslo titul „Nejprodávanějšího ilustrátora dětských knih“.
Sám o sobě říká, že si velmi váží tohoto luxusu, že ho živí to, co ho mimořádně baví.
Žáci 1. a 2. třídy společně s ním kreslili obrázky, dokončovali známé pohádky. Měl pro ně připravené nejznámější pohádky, jako O koblížkovi, O perníkové chaloupce a O šípkové Růžence. Děti si užily spoustu legrace, přitom zjistily, kdo je to illustrátor a co dělá, Taky ho měly možnost poznat osobně jako příjemného a veselého člověka. Určitě to pro děti byl úžasný zážitek, čímž chcme poděkovat naší paní knihovnici Daniele Bártkové, která nám toto setkání umožnila.

Ohlasy žáků 4. třídy:

"Ve čtvrtek 25. 2. naši školu navštívil ilustrátor Adolf Dudek. Přišel se s námi podělit o své zážitky, jak hravým způsobem ilustruje knížky pro děti. Jeho vystoupení bylo zábavné a zároveň i poučné. Velmi zajímavé bylo, jak z různých tvarů postupně dokresloval postavy, věci, zvířata a jiné obrázky. Naše třída poslouchala vyprávění pana Dudka se zájmem. Je to nejlepší ilustrátor v České republice." Jirka Paška

"Vystoupení Adolfa Dudka se mi hodně líbilo. Bylo to zábavné, smála jsem se celou dobu. Líbilo se mi, že tam byly různé soutěže v hádání. Pan Dudek maloval krásně. Byla bych ráda, kdybych viděla jeho vystoupení zase. Natálka Starová

"Bylo to velice pěkné, zábavné, srandovní, vtipné, mohli jsme kreslit na tabuli zvířata. A pak mé kamarády pokreslil." Evka Koláčková

"Pan Dudek je moc vtipný a chtěl bych ho mít za učitele s naší paní učitelkou a z 10 bodů bych mu dal 10 bodů." Max Hastík

"Nejvíce mě zaujalo, jak pan malíř maloval na tabuli kapku a z ní postupně dokresloval rybu. Soutěže byly vtipné a zajímavé. Beseda se mi velmi líbila a mohla by se ještě opakovat." Pavel Koňařík

"Ilustrování je velmi zajímavá práce. Myslím si, že je to práce pro lidi, kteří mají fantazii a umí vytvořit příběhy. Vytvořit knížku je náročná práce. Ilustrátor musí mít plný pokoj papírů, tužek, pastelek a barev. Než se vytvoří kniha, může to trvat i rok." Barunka Lexová

"Líbilo se mi to hodně. Bylo to zábavné a hodně legrační. Pan Dudek nám vysvětloval, jak ilustruje knihu. Nejvíc mě pobavily popeláři. To byli 3 osmáci, kteří vozili krabice a pan Dudek je pojmenoval „popeláři“. Na konci nám na obličej a na ruce kreslil fixem dudky, smajlíky a podepisoval se nám." Anitka Koňaříková

"Pan Dudek je ilustrátor. Je velmi vtipný, srandovní. Na besedě se mi líbilo všechno, ale nejlepší pro mě bylo, jak jsem hádala hádanku, kterou kreslil, já ji uhádla a on mi řekl, že můžu být starostka. Pak se mi líbilo, jak nám pan Dudek ukazoval největší kreslící potřeby, byly to štětec a tužka. Dělal si z nás srandu. A nakonec nám maloval na obličej a ruce, to bylo pro mě překvapení!" Iva Martišková
90 fotek, červenec 2011, 176 zobrazení
To šuple už bylo dost opředené pavučinami, když jsem na něj náhodou narazil. Po otevření mi jeho natlakovaný obsah explodoval do obličeje. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že obsahuje pozapomenuté sedm let staré fotky z Bretaně, které jsem z časových důvodů tehdy založil a již se k nim nevrátil. Tím důvodem byl asi odjezd na Island brzy poté, který překryl předchozí zážitek. Zvědavě se přehrabuji obsahem zásuvky a postupně si vzpomínám na místa a situace. Ačkoliv si většinu míst vybavuji, některá z nich už nedokážu umístit do mapy. Důležitější je samozřejmě obrázek, který jsem si v hlavě a srdci uchoval. Tvoří ho hlavně hluboké zelené lesy s pohádkovými hrady, protkané stuhami řek a kanálů, lemované rozeklanými útesy Atlantiku. Mírné podnebí způsobené vlivem Golfského proudu od nepaměti poskytovalo útočiště lidem. Tisíce vztyčených menhirů a četné dolmeny pootevírají okénko do temných neprobádaných dnů prehistorického neolitu. Četné hrady a zámky hovoří nepoměrně barvitěji o středověku. Jeden týden jsme strávili v tomto krásném prostředí a pokud to z odstupu hodnotím, tak jsme těch sedm dnů neproflákali. Já se v té době seznamoval s novou zrcadlovkou a cvakal, co mi přišlo do cesty. Jelikož za své fotografické prozření pokládám vzápětí následující návštěvu Islandu, spadá toto album do mého prenatálního fotografického období.
645 fotek, 4.4.2013, 74 zobrazení
Místo: Centrum Kociánka, Brno

Po žácích čtvrtých tříd Základní školy Křídlovická, se díky pozvání projektu BRNO A JIŽNÍ MORAVA BEZ HRANIC, jehož pořadatelem je VUT v Brně, podívali o den později ve čtvrtek 4. dubna do Centra Kociánka také páťáci této školy.

Všichni s námi již z předešlých setkání prošli cestu, která poněkud pootvírá svět postižených lidí. Učili jsme se, jak oslovit postiženého člověka na ulici, jakým způsobem mu lze pomoci či jak složit a rozložit vozík.

Čtvrteční sešlost jsme započali v centru Kopretina, jenž je součástí areálu Kociánka. Úvodního vítacího slova se chopil přímo pan ředitel centra Kociánka Mgr. Tomáš Komárek. Potom jsme se vzájemně všichni představili, abychom se ještě lépe poznali. Dali jsme se také do zpěvu. Nejdříve zapěla Verunka písničku pro Kristýnku a pak všichni dohromady zpívali písničky Beskyde, Beskyde a Čerešničky, čerešničky…

Po zpěvu jsme se rozdělili do několika stanovišť a děti ze Základní školy Křídlovická, si za přítomnosti postižených kamarádů měli možnost vyzkoušet, jak malovat obrázek s tužkou v puse nebo se zavázanými oči. U toho vykládali naši postižení kamarádi zajímavou pohádku a stihli jsme probrat i novinky v oblíbeném seriálu Ulice nejen ve stacionáři Kopretina.

Po návštěvě jsme se s páťáky vydali na průzkum Centra Kociánka. Zastávka u rybníčku, procházka nádherným parkem… U zvířecího střediska jme zhlédli praktickou ukázku hipoterapie, protože na koňském hřbetu se zrovna projížděly malé postižené děti. Paní ošetřovatelka Martina dětem vše skvěle ukázala a vysvětlila. Našemu zraku neunikly ani čtrnáct dní staré roztomilé kozenky.

Po svačině, která proběhla v prostředí přírody, navzdory mrazivému počasí jsme si již v tělocvičně zahráli bocciu o naše tradiční odměny čokolády a medaile. Byla to zdařilé tečka za povedeným setkáním.

Díky vám všem. Michael Svoboda
202 fotek, listopad 2012 až leden 2013, 193 zobrazení
Malá procházka Domem u Šraněk ve Vítkovicích, který " nikdy nespí" a seznámení s vedoucí - výtvarnicí - Lenkou Kocierzovou.
Navštivte tento příjemný a pohodový prostor nejen pro seniory a budete překvapeni, jaký bohatý program vám nabídne.
Včera jsem byla na skvělé výstavě J.Pola a budu opravdu vzpomínat a určitě zase přijdu.

Děkuji Vám a přeji hodně úspěchů v další činnosti Leničko Kocierzová !!

Dům u šraněk

Ten zvláštní název nesou prostory ve Vítkovicích na ulici Jeremenkově 13. Kdysi tam byly šraňky (závory) u horké koleje, kde se vozilo tekuté železo. Je zde realizována myšlenka o setkávání a vzpomínání vítkovických občanů, rodáků, milovníků. Projekt Lenky Kocierzové a akad. mal. Karola Hercíka dostal od vedení obce zelenou začátkem roku 2012 a 23. června 2012 jsme otevírali...

U vstupu vás uvítá galerie vítkovických předků, připomínka vítkovických živnostníků a stylu života v tom tajuplném městě z režného zdiva...Po schodišti stoupáte mezi mými obrazy z dětství do chodby se starými vítkovickými mapami, historií 110 let staré radnice a připomínkou vítkovických osobností. V galerii, jejímž kurátorem bude akad. mal. Karol Hercík, posedíme mezi díly místních autorů a snad uvítáme i další autory. Nejatraktivnější místností je historická světnička se vzpomínkami na ty, kteří zde žili před námi. Nezapomněli jsme na informační prostory, místo pro kroniky.

V další místnosti je šance pro hraní dětí i seniorů - poskládáme vlaštovky, ušijeme šatičky na panenky, přečteme si pohádky a další a další hry dětství.

Místnost na besedy s velkou obrazovkou obsahuje historii vítkovických železáren, kružítka, pravítka, knihy, prostě vzpomínky na odborníky a kvalitní zaměstnance této světoznámé fabryky.

V kavárně Industriál si dáte kávičku a můžeme vzpomínat...

Mám z toho domu radost, zase jeden splněný sen!

Vítkovice, místo mého dětství

Bezstarostné dětství ve Vítkovicích, pod komíny a růžovým nebem při vylévání strusky a při odpichu byla nekrásnější léta mého života. Po krutém a rychlém vystěhování, kdy se linie mé lásky k rodnému místu přerušila, si mne přitáhly zpět a ke kronikářské činnosti. A opět mne genius loci tohoto místa pohltil.

Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka se snažím zachytit nejen obrazově.

Mimo sérii obrazů jsem realizovala Vítkovické omalovánky, Vítkovické pexeso, hrnek s grafikou Vítkovic, tašky s barevnými motivy, puzzle i šály s industriální tématikou...

Fotografie jsou i z vernisáže L.Kocierzové v Librexu - Domě knihy v Ostravě / pro zajímavost o výtvarnici Lence /
25 fotek, 9.7.2016, 57 zobrazení | rodina-přátelé
Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny se nachází v domě č. p. 115, který využívala Ladova rodina k letním pobytům.
Tento dům projektoval v roce 1933 architekt Čeněk Vořech (1887-1976), žák architekta Jana Kotěry.

Dům, který dnes nazýváme Ladovou vilou, byl koncipován tak, že z hlavního vchodu se vešlo do předsíně, kde na levé straně byl obytný pokoj, z kterého se přes verandu mohlo jit do zahrady a kuchyň. Na pravé straně byly dva pokoje, z nich jeden mohl sloužit zároveň jako obytná kuchyň. Po centrálním schodišti se vyšlo do prvního patra. Zde se nacházel atelier neboli mistrova pracovna, dvě ložnice, koupelna a sklad. Z interiéru se do dnešních dnů zachovala pouze kachlová kamna, stojící v expozici věnované tvorbě Ladovy dcery Aleny.

Celý objekt je obklopen rozsáhlou zahradou, kterou můžeme rozdělit na dvě části, a to jižní a severní. Na jižní straně nám stále roste původní Ladův houbařský les. Zato severní část dostála změn. Na rozsáhlé travnaté ploše se vzrostlými stromy přibyly v roce 2010 plastiky s ladovskou tématikou od Tomáše Havlíka /Chlapec s káčou/, Hany Novákové /Lampa/, Pavla Charypara /Pískoviště/ a Václava Maška /Lavičky/.V zadní části se buduje od roku 2009 arboretum starých ovocných odrůd. Na závěr stojí za zmínku, že úplně u vjezdu stále stojí dvě mohutné lípy, které tam zasadil sám Josef Lada na památku narození dcer Aleny a Evy.

Samotná expozice byla otevřena 18. června 1986 za účasti Aleny Ladové a jejího manžela Jana Vrány a slouží po určitých obměnách dodnes. Ve vstupní místnosti si po zakoupení vstupenky návštěvník může prohlédnout cyklus dvanácti měsíců, v němž Josef Lada zachytil tradiční zvyky, zábavu a práci venkovského lidu. Poté se s průvodkyní vydají po stopách Josefa Lady. Nejprve se seznámí s jeho životními daty a prohlédne si rodinné fotografie, knihy s Ladovými ilustracemi pro dospělé či ukázky z Kvítka.

Z volné tvorby je zde představen Triptych s českou krajinou, Hospodská rváčka a jiné. Samozřejmě nemůže chybět i umělcova oblíbená dýmka.

Prohlídka pokračuje do prvního patra, kde vás čekají čtyři expozice. První je věnována Jaroslavu Haškovi a jeho nejslavnějšímu románu Dobrý voják Švejk, kterého si bez Ladových obrázků lze těžko představit. Druhá je zaměřena na Ladovu výtvarnou a spisovatelskou tvorbu pro děti. Jedná se kupříkladu o známého kocoura Mikeše či Bubáky a hastrmany. Z volné tvorby je zde představen roční cyklus dětských her. Ve třetí místnosti jsou vystaveny Ladovy ilustrace k pohádkovým knížkám od jiných autorů, které jsou doplněny Ladovými obrazy vodníků a hastrmanů. A nakonec se seznámíte s volnou tvorbou a ilustracemi jeho dcery Aleny Ladové.
5 fotek, 20.12.2016, 67 zobrazení | moje fotozprávy
Vánoční hvězda v Muzeu regionu Boskovicka 20. prosince 2016

Jako balzám na duši v předvánočním shonu působil malý recitál manželů Ireny a Vojtěcha Havlových v Muzeu regionu Boskovicka.
Rohový zrcadlový sál spoře osvětlený jen svíčkami přivítal asi dvacítku návštěvníků, kteří napjatě poslouchali vystoupení hudební dvojice. Nechyběla ani ředitelka Muzea regionu Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová. Venkovní osvětlení a projíždějící auta promítaly skrze zamřížovaná okna na bílé starobylé zdi Rezidence roztodivné pohádkové obrazce, což pohodovou atmosféru skvěle umocňovalo.
Manželé Havlovi se přestavili s projektem Vánoční hvězda. Zazněly dva klavíry, zvonky, tibetské mísy, violoncella.
Pořad je starý asi patnáct let, název je odvozen od vánoční skladby pro dvě violy. Pokaždé se v něm objevují trochu jiné skladby.
„Začínali jsme v Praze,“ rozpovídala se po vystoupení sympatická manželská dvojice. „Do Boskovic jsme se dostali díky festivalu Unijazzu, zalíbilo se nám zde. Tak jsme se na Moravu přestěhovali. Zde můžeme všude pěšky, což nám vyhovuje víc, než přeplněná velkoměstská doprava.“
Mgr. Irena Havlová prozradila, že pochází z Nového Města nad Metují a Boskovice jsou podobné. Zvláště je zde krásná okolní příroda.
„Oba muzicírujeme od šesti let,“ pokračovala Mgr. Irena Havlová, „já jsem hrála akustickou kytaru deset let, pak smyčce a klavír. Mgr. Vojtěch Havel dodal: „Studoval jsem konzervatoř - hru na violoncello, piáno a skladbu. S manželkou jsme se seznámili pře muzikanty hrající starý jazz.“
Skladby komponují manželé společně, každý do hudebního kusu vkládá sám sebe. Díla jsou inspirovaná moravskou lidovou hudbou, barokní tvorbou, indickou hudbou, jazzem a hard rockem.
Oba cvičí jógu, což je ve tvorbě též znát.
„Naše vánoční věci vycházejí z barokní hudby,“ pokračovali oba v rozhovoru. „Celý advent hodně hrajeme, míváme i dvacet koncertů. Pro nás je nejhezčí oslava Vánoc, když jsme mezi lidmi a můžeme jim zahrát. Na Štědrý den často býváme v zahraničí a když se občas vzácně podaří, tak s rodinou a přáteli.“
Tvorbu manželů Havlových zná téměř celý svět. Navštívili Japonsko, Jižní Ameriku, Afriku, východní část USA. Za třicet let toho procestovali opravdu hodně, byli v 35ti zemích světa. Jezdí rádi i na Slovensko, kde mají stálou scénu v Novém Mestě nad Váhom. Vystupují i v Martině, Žilině, Popradu, Bratislavě, Košicích, Banské Bystrici, Levoči.
„Na vysoké škole jsem studovala biologii,“ prozradila na sebe Mgr. Irena Havlová. „Ale už tenkrát jsem tíhla k muzice a malování. Nakonec jsem u toho zůstala.“
Mgr. Irena Havlová zavzpomínala na dětství, kdy o Štědrém večeru v rodině společně s babičkou zpívali, děda doprovázel na tahací harmoniku.
V roce 2017 čekají manžele Havlovy koncerty ve Francii.
Vojtěch Havel: „V létě jsme natáčeli hudbu pro celovečerní film Křižáček režiséra Václava Kaderky. Hraje v něm mimo jiných i Karel Roden (54), premiéra bude příští rok. Děj se odehrává v 13. století, exteriéry byly točené v Itálii.“
„Je moc hezký,“ dodala Mgr. Irena Havlová, „Panu režisérovi se výtvarně velmi povedl.“
Společně jsme si řekli, jaké by bylo skvělé, kdyby premiéra proběhla za účasti jeho tvůrců v našem rekonstruovaném letním kině. Stálo by to za zamyšlení…
Boskovické publikum se může těšit na jarní koncert pro piáno a čtyři ruce, možná i varhany v evangelickém kostele. Vystoupení zpestří tanečníci a divadelníci.
Manželé Havlovi vystupují rádi v synagoze maior, kde je skvělá akustika. Pochvalují si spolupráci s Muzeem regionu Boskovicka, kde vždy rádi zahrají.
„Rádi bychom popřáli všem klidné míru plné svátky a klidnější rok 2017. Přejeme lidem, aby se v tom shonu zastavili a svátky si užili,“ zakončili milý rozhovor manželé Irena a Vojtěch Havlovi.

Více: http://www.muzeum-boskovicka.cz/
67 fotek, 19.6.2012, 501 zobrazení | moje fotozprávy
Když se řekne Emanuel, mnozí si pod tímto pojmem přestaví půvabné animované večerníčky se stejnojmenným motýlem, které kdysi uspávaly současnou střední generaci. V Boskovicích na Blanensku je též Emanuel, ovšem s legendárními pohádkami to příliš společného nemá. I když někdy také. To když si některá ze sociálních pracovnic posadí uživatele do kroužku a čte jim. Občas i ty pohádky. Ale teď vážně. Emanuel je sociální zařízení Oblastní charity Blansko. Více o něm povídal jeho vedoucí Mgr. Ivo Krejčíř při Dni otevřených dveří v úterý 19. června 2012: „Emanuel se skládá ze tří aktivit. Sociální rehabilitace ambulantní, Sociální rehabilitace pobytová a Centrum denních služeb. V Boskovicích poskytujeme první a poslední službu, v Doubravici zajišťujeme pobytovou formu. Kapacita je patnáct klientů, pracovníků je devět. Na první pohled je nás hodně, ale střídáme se na odpoledních i nočních službách, k tomu nějaká administrativa, práce je dost pro všechny. Postižení většiny klientů vyžaduje individuální přístup, někdy by nás mělo být i víc. Cílová skupina je se středním až těžkým zdravotním postižením, většinou se jedná o mentální a pohybové potíže nebo kombinace obojího. Někteří klienti mohou vykonávat lehké práce třeba i s počítačem. O jiné se musíme starat úplně ve všem. Jiní jsou zase trvale odkázáni na invalidní vozík. Každý klient je individualita vyžadující osobní péči. Od sedmi do šestnácti hodin zajišťujeme uživatelům nějaký program, osobní asistenci, stravování. Mají pohybové, hudební a výtvarné aktivity. Docházejí sem odborní instruktoři. Program přizpůsobujeme počasí, momentálním službám a též náladě klientů. Nacházíme se blízko centra města, snažíme se o styk s běžným prostředím. Chodíme do kina, divadla, solné jeskyně vedle městských lázní, na vycházky do zámeckých parků a k hradu, jezdíme na výlety, jednou ročně k moři. Byli jsme na Šumavě, vloni v Jeseníkách. Vyžití pro naše klienty je docela pestré. Sedm klientů využívá denně od pondělí do pátku pobytovou formu v Doubravici, tam je pro ně připraven odpolední program. Připravují si večeři, vykonají hygienu. Máme tam noční službu. Ráno si uživatelé sami nachystají snídani a pak je odvezeme zase sem do Boskovic. Rodiče sem uživatele přivezou v pondělí a v pátek si je vyzvednou. Máme tu uživatele místní a z širokého okolí. Jevíčka, Velkých Opatovic, Blanska, Lysic, Brna. Někoho si vozí rodiče sami, je-li třeba, zajistíme svoz.“ Tolik vedoucí Mgr. Ivo Krejčíř pro prvních devět hostů, jež se přijeli podívat ze zařízení Paprsek Velké Opatovice. Uživatelů bylo sedm a doprovázely je dvě sociální pracovnice Zdena Budínová a Lucie Seidlová. Vzácné návštěvy se pak ujala sociální pracovnice Veronika Pospíšilová. „V této velké místnosti provádíme pohybové rehabilitace s míči, máme zde technicky vyspělý rotoped, jenž nám věnovalo město Boskovice. Pro odpolední relaxace zde máme polohovací pytle. Lze z nich snadno vytvarovat třeba lodičku, do níž si klient lehne a může si pustit pohádku nebo hudbu dle nálady. Centrum denních služeb je od tří let věku klientů, sociální rehabilitace od šestnácti. Horní hranice je neomezená. Momentálně máme klienty ve věku 25 až 30 let. Jeden má 18. Měli jsme tu i čtrnáctiletého, ale ten bude nyní přijat do nedalekého sesterského zařízení Oblastní charity Blansko Betany, kde jsou uživatelé s lehčí formou postižení. Ve vedlejší místnosti máme zvláštnost. Je to elipsa nakreslená na podlaze. Zde si společně s klienty sedneme, zde se všichni zklidní, dostanou na stejnou vlnu a naladí se na denní činnosti. Zvolíme si tématický okruh, tentokrát máme na programu poznávání a život zvířat. Zapálíme svíčky, poslechneme relaxační hudbu, pak si podáme ruce, pohladíme se. Pak chodíme dokola po ovále, abychom si uvědomili, že patříme k sobě. A teď se tam půjdeme v tichosti podívat,“ zakončila první část poutavého vyprávění Veronika Pospíšilová a opatrně otevřela dveře. Někteří hosté pak usedli mezi domácí a zapojili se do programu elipsy. A bylo vidět, že se jim tady líbí. Též domácí je hned přijali mezi sebe a za chvíli ani nebylo poznat, kdo je cizí a kdo místní. Přišel čas odchodu zpět do velké herny a současně tělocvičny, abychom příliš nenarušili program. Veronika Pospíšilová pokračovala: „Jistě jste si všimli samostatných stolečků podél stěn, jsou to oddělená pracoviště pro kreslení, technické dovednosti a jiné činnosti, které klienti sami zvládnou. Vzadu visí tabule s piktogramy, ale již se moc nepoužívají. Okruh činností se zvyšuje a vymýšlet další by bylo problematické, navíc by se staly nepřehledné. Každý pracovník provádí individuálně s jedním uživatelem půl hodiny denně činnost na zvolené téma. Vždy v deset, třináct a šestnáct hodin probíhají tyto takzvané intervence, jež provádí tři pracovníci. A teď se můžete podívat sem do relaxační místnosti. Je bez oken, vybavená vyhřívaným vodním lůžkem, projektorem, zařízením pro reprodukci hudby, relaxačními svítidly a dekoracemi. Klienti ji využívají pro odpočinek.“ Někteří si lůžko vyzkoušeli, ani se jim pak nechtělo vstávat a z potemnělé místnosti jít ven do velké herny.“ Veronika Pospíšilová pak upozornila na obrázky po stěnách: „To všechno jsou práce klientů. A s tímto jsme vloni vyhráli v Šebetově soutěž,“ ukázala s nadšením na kresbu s modelem otevřené videokazety a pásem fotografií. „A jdeme do dílny. Zde malujeme, provádíme drobné mechanické práce, vyrábíme rámečky k obrázkům. A v kleci vidíte osmáka. Je to náš jediný živý tvor, o něhož se klienti starají a mohou si s ním povídat.“ Na závěr se ještě všichni přesunuli do společné kuchyně, kde na stole ležely alba fotografií z různých akcí, výletů, táborů a týdenní plán. Kdo chtěl, mohl napsat nějaký hezký pozdrav do pamětní knihy. „Děkujeme za návštěvu,“ rozloučila se Veronika Pospíšilová a na oplátku dostala pozvání do Paprsku Velké Opatovice: „Máme to tam velké a je nás tam moc, určitě se přijeďte podívat,“ poděkovaly za ukázku s výkladem obě tamní sociální pracovnice. Prostory Emanuela osiřely a ponořily se do ticha. Ale ne nadlouho. Mgr. Hana Šperková z místní Střední pedagogické školy přivedla postupně tři třídy studentů a studentek, aby se podívaly kde by mohly vykonávat praxi a na své i možná budoucí zaměstnání. Dle mého názoru je to spíše poslání. Využil jsem volné odpolední chvíle a trochu vyzpovídal vedoucího Mgr. Ivo Krejčíře: „Máme zde den otevřených dveří. Nedávno jsme takto představili pobočku v Doubravici nad Svitavou, nyní se může veřejnost podívat do našeho hlavního sídla vedle Městských lázní v Boskovicích kde provozujeme Centrum denních služeb a Sociální rehabilitaci ambulantní. Obě zařízení spadají pod oblastní charitu Blansko. Tady v Boskovicích máme v současnosti patnáct uživatelů a kapacita je u obou služeb zcela naplněná. Každé ráno absolvují uživatelé půlhodinový až hodinový rituál. Jeho úkolem je zklidnění a navození domácí příjemné atmosféry. Současně se stanoví denní program, případně hodnotí věci minulé. Máme příslib od Města Boskovice že během léta nechá na své náklady opravit přístupovou cestu. Ta je v havarijním stavu a pro špatně pohyblivé uživatele představuje značnou překážku. V naší dílně vyrábíme jednoduché drobné předměty a provozujeme výtvarné práce. Osmák v kleci je vítaným zpestřením terapie a klienti mají možnost se starat o živého tvora. Přišli se podívat studenti ze tří tříd místní Střední pedagogické školy pod vedením Mgr. Hany Šperkové a hned ráno na úvod klienti ze sociálního zařízení Paprsek Velké Opatovice. Minule jsme návštěvní den organizovali v září, tentokrát v červnu, aby se mohlo přijít podívat co nejvíce studentů. Před prázdninami mají školy volnější režim a též více času na akce v terénu. Chodíme s klienty do města, solné jeskyně absolvujeme s nimi nákupy, kino, divadlo. V srpnu loňského roku jsme byli autobusem s uživateli deset dní v Chorvatsku na ostrově Pag. Byl to běžný zájezd vypravený cestovní kanceláří Pavel Přikryl – Jiří Mráz z Brna. Zúčastnilo se nás celkem i se zaměstnanci dvacet, zbytek sedadel v autobuse zaplnili řadoví klienti cestovky. Letos v dubnu jsme byli čtyři dny na Šumavě na podzim chystáme další,“ doplnil ještě Mgr. Ivo Krejčíř. Museli jsme se rozloučit, klienti se chystali do Doubravice a musel se jim věnovat.
Je třeba vyslovit velký obdiv všem pracovníkům Emanuela, jak se o klienty vzorně starají, vytvářejí jim téměř domácí prostředí. Zde je třeba především trpělivost. Tihle postižení lidé se chovají tak trochu jako malé děti a všichni kolem k nim musí takto přistupovat. I prostředí zařízení Emanuel mateřskou školu částečně připomíná. Uživatelé mají svůj svět a především si hrají. Možná by měl každý podobné zařízení navštívit, aby si dokázal více vážit života a zdraví. Pak by se lidé třeba tolik nehonili jen za penězi, majetkem a dokázali se více dívat kolem sebe.
Charitnímu Zařízení Emanuel v Boskovicích a Doubravici nad Svitavou může pomoci každý. A to zasláním dárcovské SMSky ve tvaru: DMS EMANUEL na číslo 87777. Cena jedné zprávy je třicet korun, Emanuel obdrží dvacet sedm korun. Získané prostředky budou využity ke zlepšení péče o potřebné.

Více: http://blansko.charita.cz/
http://www.uspvo.net/
http://www.spgs-bce.cz/
http://www.boskovice.cz/
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Zijeme_pospolu._Zabavne_odpoledne_Oblastni_charity_Blansko._Doubravice_nad_Svitavou_26._kvetna_2012/
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Navsteva_v_zarizeni_Emanuel_Boskovice_na_Blanensku_27._zari_2011/
86 fotek, duben až září 2012, 281 zobrazení
Malá vesnice Chrudichromy asi tři kilometry severozápadně od Boskovic má asi 180 obyvatel. Rozprostírá se na úpatí kopce Habří směrem do údolí řeky Svitavy. Její střední nadmořská výška je kolem 340 metrů. První písemná zmínka o obci je z roku 1386. Dle dochovaných pramenů zde v dávné minulosti žili lidé chudí a chromí, podle toho asi získala obec jméno. Vesnice náleží do mikroregionu Svitava. V letech 1976 – 1992 patřily Chrudichromy pod Boskovice, nyní jsou opět samostatné.
V obci začalo počátkem roku působit velmi aktivní občanské sdružení Chrudichromský šípek pod vedením Ivy Unčovské a Ing. Radomíry Měkutové. Jeho cílem je pořádání kulturně společenských akcí. Poprvé se sdružení představilo velmi zdařilou výstavou dobových fotografií Chrudichromy v proměnách času. Konala se v dubnu letošního roku a měla velký ohlas nejen mezi místními. Jen slavnostního zahájení se tehdy zúčastnilo více než sto lidí. Záštitu převzal senátor Parlamentu ČR Ing. Stanislav Juránek. Vernisáže se osobně zúčastnila místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková a ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová.
Dámy z vedení Chrudichromského šípku byly povzbuzeny úspěchem první akce a z jejich chuti do další činnosti vznikl mimo jiné Sousedský jarmark, kde se představili provozovatelé lidových řemesel a dva výtvarníci. Ten proběhl minulou sobotu 15. září. Bohužel termín nebyl vybrán příliš šťastně, velké množství lidí se vydalo do Kunštátu, kde se současně konal jubilejní dvacátý Hrnčířský jarmark a také počasí nebylo zrovna nejlepší. Na druhé straně zdejší akce byla srdečnější a taková domácká. V Kunštátě už je to jen o penězích a pro snoby.
„Dobré odpoledne, vítáme vás všechny na Sousedském jarmarku v Chrudichromech,“ zahájila společenské setkání Ing. Radomíra Měkutová. „Zdravíme všechny prodejce, kteří přijali naše pozvání a vydali se do chrudichromských neznámých končin. Přinesli k nám širokou nabídku zboží. Věříme, že si každý vybere. Oceňujeme též odvahu našich místních obyvatelek, které nesou kůži na trh a nabízí Vám výtvory domácí kuchyně. V přísálí kulturního domu zve k občerstvení pan David Svoboda a místní Sokolové čepují burčák. O reprodukovanou hudbu se stará paní Dana Svobodová. Děti se mohou vyřádit ve skákacím hradě, o jehož zapůjčení se zasadila místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková. V malé dílně si děti mohou pod vedením Barbory Palánové vyrobit štěrchátka nebo papírové korálky. O úvodní kulturní vystoupení jsme požádaly národopisný soubor Borověnka při Domě dětí a mládeže v Boskovicích. Pod vedením Aleny Stloukalové a Anny Faltýnkové si nejmenší nastudovali a předvedou pásmo Jarmark. Jde o pomyslnou prezentaci výrobků, jež se na jarmarcích tradičně prodávají. Ve čtrnáct hodin začne zápas improvizovaného divadla LÍ.SK.I/Y/ (Líga boSKovické Improvizace) na motivy televizního pořadu Partička. Jedná se o spojení boskovických skautů a členů Literárně – dramatického oboru Základní umělecké školy Boskovice. Zde Vás žádáme o spolupráci, abyste na lístečky napsali dvouslovná témata, jež chcete od herců ztvárnit.“
A pak už na pomyslné jeviště nastoupila drobotina z Borověnky a předvedla tance znázorňující starodávné profese. Třeba tkalce, krejčího, kováře, perníkáře, kominíka a cibulářku. Vystoupení dětí je vždy roztomilé a soubor sklidil bouřlivý potlesk. „Borověnku můžete znovu vidět hned příští týden v neděli 23. září na Husích slavnostech v Boskovicích,“ poděkovala za vystoupení Ing. Radomíra Měkutová.
Též uvnitř kulturního domu to hučelo jako v úle. V hlavním sále bylo několik stánků lidových řemesel a též zde postávalo hodně přihlížejících. V levém rohu proti vstupním dveřím měl vystaveny hezké obrázky z Boskovic a okolí aranžér a výtvarník pan Jaroslav Henzl: „Mám tu obraz souboru písní a tanců až z Prostějova,“ začal mi představovat své výtvory. Zabývám se uhly, pastely a olejomalbou na papír a plátno. Dle fotografií jsem zhotovil portréty známých umělců. Třeba Josefa Abraháma, Jana Wericha, Oldřicha Nového a další. Průběh svou tvorbou mám zachycen i v útlé publikaci,“ vzal do ruky na stole ležící knihu, spíše takový katalog. Otevřel jej a zavzpomínal: „S malováním jsem začal už jako dítě. Tenkrát jsem absolvoval ve Znojmě sedm ročníků tamní Lidové školy umění. Pocházím z jihu, ale dlouhá léta žiji v Boskovicích. Vzorem mi jsou staří mistři realismu, například Rembrandt (1606 – 1669). Dle velikosti a techniky pracuji na obrazech od několika hodin (tužkokresby) až třeba do šedesáti hodin (velká olejová plátna).
Zde jsme zajímavou debatu přerušili, protože jarmark přišla pozdravit místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „Pěkné odpoledne, zdravím Vás. Jsem ráda, že se počasí drží. Přeji Vašemu jarmarku vše dobré. Byla jsem pozdravit za město i jubilejní dvacátý ročník Hrnčířského jarmarku v Kunštátě. Mohu však říct, že je to tam již moc velké, akce ztrácí přátelský duch. Tady připravil Chrudichromský šípek jarmark prostý, ale srdečný. Já si toho velmi vážím, není jednoduché takovou věc zorganizovat. Děkuji za pozornost a skvělou práci Chrudichromskému šípku.“
Jarmark navštívila během dne i ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová.
Trenérka souboru Paní Michaela Vymazalová pak zahájila improvizační představení divadelní skupiny LÍ.SK.I(Y): „Naše divadlo se odehrává formou pomyslného hokejového zápasu. Já budu rozhodčí, na kytaru vše doprovodí Petr Vymazal. Je nás trochu méně než obvykle, hodně účinkujících odešlo na vysoké školy, ale i tak to zvládneme. Nejprve uvidíte improvizační rozcvičku. V druhé části představení budeme pohotově reagovat na různá divácká témata a Vy pak můžete pomocí kartiček hlasovat pro modré nebo červené družstvo. Vtipné představení plné skvělých nápadů a humorných situací, kdy obecenstvo téměř neustále propukalo v divoký smích pak zakončila opět Michaela Vymazalová: „Děkujeme za pozornost. Můžete nás opět vidět 30. září na farním dnu v Boskovicích a pak 27. října na malém festivalu Sami sobě v Zámeckém skleníku. Do té doby nashledanou, za celý tým přeji krásný zbytek odpoledne.“
Prostranstvím se opět rozezněla reprodukovaná hudba, diváci se rozprchli ke stánkům a občerstvení, děti se rozběhly vydovádět ke skákacímu hradu. Já jsem se šel ještě jednou podívat do sálu kulturního domu.
V rohu pod jevištěm vystavovala své háčkované výrobky a především zajímavé obrazy ekonomka Marie Furchová z Lipovce: „V únoru příštího roku budu mít autorskou výstavu v Blansku, tamtéž připravuji výtvarné dílny pro dospělé, chystám ilustrace nové pohádkové knížky pro děti. Maluji asi patnáct let. Za tu dobu jsem se naučila enkaustiku (horký vosk), začínala jsem s olejem papíře a později na plátně. Ráda pracuji též s akrylovými barvami, které rychle schnou. Krajiny jsou výtvorem mé fantazie. Velkou inspirací je pro mě moje dvouletá dcerka, která už též experimentuje s barevnými pastelkami a malými štětci. Asi je po mě,“ usmála se sympatická žena. „Občas vystavuji v galerii Carson Plzeň. Do svých obrazů se snažím vnášet vlastní tvůrčí originalitu, vzory snad ani nemám. Chci být svá.“
Příjemné odpoledne mezi dobrosrdečnými prostými lidmi v Chrudichromech se pomalu nachýlilo. I počasí jako by připomínalo, že je čas skončit. Ochladilo se, zvedl se nepříjemný studený vítr. Prodejci pomalu začali skládat své stánky. Tak ještě několik snímků u skákacího hradu a pak jsem šlápnul do pedálů kola. Ještě jsem se zastavil u opravené zvonice přebudované z trafiky roku 1953 a pak se již vydal do prudkého kopce směrem k Boskovicím.
Cestou domů mi stále zněla v uších slova místostarostky Ing. Jaromíry Vítkové, se kterými naplno souhlasím. „V Kunštátě to sice bylo větší, ale vůbec ne sousedské.“ Nashledanou v Chrudichromech na druhém ročníku jarmarku v roce 2013.
Více: http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=1447
http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=2793817
697 fotek, říjen 2016, 170 zobrazení
Bezva víkend Parťáků v Rekreačním středisku Skleníky ve Spytihněvi odstartoval v pátek kolem půl páté odpoledne ve Hvozdné u kostela. 34 Parťáků se naložilo do busu a vyrazili jsme směr Spyťák.
Ubytování, procházka po areálu a seznámení s ním byli prvním kontaktem se střediskem. Po večeři jsme se vrhli na hry v hale....začali jsme kamínkem.....zelená karta, čtyři odpovědi....a je tady večerní stezka odvahy, tentokrát s názvem "Pavoučí noční stezka". Menší Parťáci šli po dvou, větší už statečně sami. Jediným úkolem pro všechny bylo celou dobu mlčet......jít po světýlkách k cíli, kde čekal velký pavouk, který rozdával lampičky na cestu zpět.....jakmile byli všichni u pavouka, vydali jsme se, stále mlčky, na cestu zpět....pavouk se s námi v areálu rozloučil a my mohli konečně rozmotat jazýčky a říct si s kamarády noční zážitky. A už se blíží čas uložení do postýlek.....umytí, zoubky.....a nechybí pohádky jak pro holky, tak pro kluky.
Ranní nepovinné rozcvičky se nakonec zúčastnili všichni....vždyť taky šlo o výhru, kdo půjde první na snídani....kluci nebo holky? Dopoledním programem bylo malování "pytlíků překvapení", které budeme potřebovat po celý letošní školní rok. Parťáci budou do pytlíčků získávat překvapení formou sladkostí, obrázků, nálepek, vzkazů.....ale také Parťáci mezi s sebou si mohou do pytlíků dávat překvapení a vzkazy. Dopoledne jsme vyplnili hrami na běhání i přemýšlení.....a je tady překvapení: taneční hodinka s Davidem Voráček. Pohyb nejen pro děvčata....kluci se nenechali zahanbit a kroutili zadky co jen to šlo. Profesionální lekce pohybu byla velkým zpestřením našeho víkendu. Hravou formou se unavili všichni a už běžíme na oběd. Po chvilce klidu a volna, se balíme na procházku po Spyťáku. Kroky vedou k Baťovému kanálu, zde nám Laďa předává informace o historii i současnosti tohoto turistického lákadla. Poskakováním a klábosením se dostáváme až k cukrárně, kde chladíme naše jazýčky zmrzlinou. Sluníčko hřeje a již pomalým krokem míříme zpět do našeho víkendového areálu. Odpoledne doplňuje "Lokomoční závod". Děti po dvojicích plní úkoly na zručnost, smysly, odhad, paměť, pohybovou zdatnost a to vše komplikováno různorodostí pohybu/chůze mezi stanovišti.....společný běh, chůze 1 člena dvojice se zavázanýma očima, se svázanou jednou nohou, po čtyřech..... závod je za námi a plníme bříška.
Večerní program je jasný: "Parťácké pasování". Čtení a přísahání parťáckého desatera, pasování buzolou, podpis a otisk ukazováku a medaile turisty......všichni staří i noví Parťáci mají tuto slavnost za s sebou. Snad nezapomenou co slíbili?! :-)
Dnešní večer ještě nekončí, na několika pokojích to začíná žít.....mejdany, pyžamové párty......hry, tance........a večerka je tu. Šup do postýlek.
Nedělní ráno s rychlou rozcvičkou, snídaně a jde se ven. Parťáci jsou rozděleni na čtyři skupinky....všichni se vystřídají na golfu, na beach volejbale a na volném prostoru určenému k hrám, fotbálku, kreslení křídami......a svačení. Poslední teplé jídlo už čeká a hned po obědě se již vrháme k úklidu a balení svých věcí.
A jako vždy musí proběhnout slavnostní rozloučení. Kamínek co se komu líbilo či nelíbilo, povídání.....anakonec předstupuje každý Parťák pro svoji víkendovou odměnu, diplom a pohlazení.
Na závěr víkendu nám spadlo pár kapek pod nohy, ale jen na cestu do autobusu....a jede se směr Hvozdná!
Seznamovák je u konce, děti unavené, špinavé, ale snad všechny spokojené s plnou hlavou zážitků s kamarády. :-)
Ahóóój Spyťáku!!!!!
329 fotek, 25.6.2014, 90 zobrazení
ZAHRADNÍ SLAVNOST v Kolodějích
Otevření nové budovy mateřské školy, představení 3D modelu budoucí školní zahrady,
rozloučení se školním rokem

Zahradní slavnost ZŠ a MŠ Praha - Koloděje proběhla 25. června 2014, jejichž součástí bylo slavnostní otevření nové budovy mateřské školy za přítomnosti 1. náměstka primátora hl. m. Prahy, představení nové podoby školní zahrady a rozloučení se školním rokem.
Po slavnostních projevech k otevření nové MŠ si mohli návštěvníci, mezi kterými byli přítomni rovněž zastupitelé MČ Praha Koloděje a architekti projektu, novou budovu a její interiéry prohlédnout v rámci komentované prohlídky.
Na Zahradní slavnosti byl rovněž představen originální 3D model budoucí školní zahrady, který pro děti vytvořily podle návrhu architekty Marcely Steinbachové učitelky MŠ a ZŠ na hraní s dětmi vlastnoručně vyrobenými papírovými panáčky. Cílem bylo podpořit ztotožnění se školní veřejnosti s novou tváří zahrady, která bude sloužit potřebám školy i školky a současně přinášet inspiraci pro děti i učitelé.
Děti a rodiče měli možnost během programu akce napsat krátký vzkaz, své přání nové zahradě a rozloučit se tak se zahradou starou. Všechna Vaše přání a ředitelem přečtené vzkazy zahradě všech tříd školy a školky, byly spolu s fotografiemi s pohledem na původní zahradu uloženy do ozdobené nádoby, která byla rituálně zakopána do země pro příští generace. Paní architektka Steinbachová vyslovila poslední přání nové zahradě a jako první zasypala symbolickou urnu hlínou. Přítomné děti postupně vyhloubenou díru v zemi lopatkou po lopatce zaházely.
Naše pozvání na Zahradní slavnost přijal také místní rodák, umělec a akademický malíř Jaroslav E. Dvořák, který bude s námi spolupracovat na dalších uměleckých dílech v podobě přírodních herních prvků pro novou školní zahradu. Projekt obnovy školní zahrady v Kolodějích vzniká za podpory Nadace Proměny.
Rozloučení se školním rokem, našimi předškoláčky, proběhlo již v prostorách nové MŠ. Děti svým rodičům předvedly vše co se ve školce naučily - tancovaly, zpívaly, hrály na flétny a předškoláci slavnostně prošli symbolickou bránou do nové etapy života školáka. Na závěr vystoupily děti maňáskového divadélka Kolečko s pohádkou „O koláři Jakubovi“, která pojednávala o životě Jakuba, koláře (dříve nazýván koloděj), jenž se živil opravou rozbitých loukoťových kol vozů, brodících se přes místní protékající říčku Rokytku při cestě do Prahy.
Návštěvníci akce měli možnost rovněž shlédnout v jídelně školy výstavu dětských obrázků, malovaných s rodiči v kroužku Malujeme spolu a fotografií Očima dětí, pořízených v kroužku Dětské fotografování.
Na podporu proměny školní zahrady v dotočné benefičního kola štěstí, které dobročinně podpořili rodiče, místní firmy i Nadace Proměny, si malí účastníci mohli navíc vylosovat zajímavé ceny. Vytočili jste nám krásných 895 Kč, které putují na konto Kolodějovy zahrady života.

Velice děkujeme všem sponzorům akce a provozovatelům pohostinství za výborné víno, grilované selátko, bramboráky na plotně, koláče jako kolo od vozu, cukrovou vatu i ledovou tříšť. Děkujeme také zástupcům Úřadu MČ Praha – Koloděje za balónkovou výzdobu, sladký ovocný bar, a šikovným maminkám, které pro děti napekly linecká kolečka či připravily studené salámové mísy.
Velké díky patří rovněž dětské kapele Crazy Cool z Domu dětí a mládeže Praha 10 - Dům UM, která nás svým lehce rockovým vystoupením provázela celé odpoledne.
Největší poděkování bude patřit zejména řediteli školy a všem učitelům MŠ, ZŠ a také nadšeným rodičům, kteří se dobrovolně a rádi zapojili jak do příprav, tak do průběhu akce samotné.
101 fotek a 1 video, květen 2012, 693 zobrazení
Vernisáž fotografií Ing. Oldřicha Výleta skončila v dobrém čase, měl jsem tedy možnost se přesunout do židovské části města k Vážné studni. A proč ještě v nedělní podvečer, když většina občanů odpočívá a využívá poslední chvíle volného víkendu? Tentokrát si hodně lidí válení na kanapi u televize odepřelo a přišli i s dětmi na poslední Jinou procházku pořádanou Občanským sdružením Výlet. Kdo jsou lidé z této organizace? Výstižně jejich práci vyjadřuje motto na jejich internetové stránce: Občanské sdružení Výlet, sídlící v Praze, vzniklo v srpnu 2011. Naším cílem je vytváření umělecky zaměřených komunitních projektů oživujících místa ve městech či v krajině za účelem prozkoumání, oslavení a ozvláštnění těchto míst a života v nich. A kdo do židovského města přišel, nelitoval. Děvčata za pomoci dobrovolníků měla připravena pro děti i dospělé opravdu pestrý program, při němž jsme hrou poznávali život tehdejších židovských obyvatel, jejich zvyky, dny všední i sváteční. Zažilo se přitom hodně smíchu a humorných situací. Vše začalo v jedné z garáží, kde v dávných časech sídlily takzvané Masné krámy. „Dobré odpoledne, vážení přátelé,“ zazněl do dětského štěbetání hlas vousatého elegána v klobouku a s deštníkem. „Já Vás vítám na této Jiné procházce a chtěl bych Vás požádat, abyste se zde v našem módním salónu na tu výpravu zkrášlili.“ Zde si hlavně děti mohly obléknout různé dobové kostýmy a rekvizity. „Bude to jiná netradiční procházka, tak se můžete ozdobit i něčím na sebe. Podívejte se, co by se Vám líbilo,“ okomentovala dění Věra Hutarová a jala se s dětmi vybírat. Hned potom se mohli všichni podívat přes zídku vedle místního Antikvariátu pana Petra Krále, jak kdysi vypadal židovský dvorek. A kdo nechtěl po žebříku, prošel tam tmavou chodbou. I já jsem zvolil snazší cestu. Tedy ne, že bych se bál na žebřík, ale s technikou by to moc dobře nešlo. U kulatého stolku seděli hazardní hráči, popíjeli pivo a karty jen šustily. I děti si mohly vyzkoušet, zda je obehrají. Tedy bez piva. A pak už se za hudebního doprovodu klarinetu brněnského jazzmana Radima Hanouska celá výprava hnula z prudkého kopce dolů k Vážné studni. „Je nás moc a tak se rozdělíme na dvě skupiny,“ zavelel Jakub Oujeský. „Jedna skupina půjde za mým barevným deštníkem,“ druhá se bude držet tety, židovské pradlenky, tedy Mgr. Blanky Lhotákové.“ Naše skupina pak sešla schody do uličky U templu, kde se nacházela pomyslná prádelna a šňůry na věšení. „Zde mám koš s prádlem, některé hodně naškrobené,“ zašpásovala za všeobecného smíchu pradlenka. „Vy si můžete namalovat a vystřihnout též nějaké kousky a pak je pověsit.“ Děti pak vymýšlely třeba ponožky, rukavice, čepice, šály, ubrousky, utěrky. Až bylo vše pověšeno, přešli jsme jen pár metrů k nejstaršímu domu v židovském městě. „Nacházíme se před vstupem do Mikve,“ Jakub Oujeský ukázal deštníkem do sklepního otvoru. „Je to rituální očistná židovská lázeň, do roku 2005 se o ní nevědělo. Objevena byla náhodou při úklidu sklepa. A jdeme dovnitř.“ Zde si mohli všichni vyzkoušet ozvěnu vznikající při přelévání vody. My dospělí jsme ihned poznali, že echo je vytvářeno uměle pomocí zvukového zařízení s mikrofonem, ale dětem jsme to pochopitelně neprozradili, abychom jim nezkazili radost. Venku opět zavelel Jakub Oujeský: „Utvoříme hada a budeme živou vodou zalévat květinovou zahrádku tady za rohem. Vodu je třeba řádně okysličit a to zajistíme přeléváním mezi nádobami. A můžeme začít. Prosím o hudbu, abychom chytili rytmus.“ Až bylo vše řádně zalito, pokračovali jsme za zvuků klarinetu Radima Hanouska, jenž tentokrát zahrál známou Karavanu kolem synagogy maior doprava nahoru. „Zde procházíme přes dlažbu zvanou kočičí hlavy, část je původní,“ ozval se opět průvodce Jakub Oujeský. „A tady stojíme před domem číslo šest na Plačkově ulici. Půjdeme chodbou do tmavého sklepa, v úplné tmě uvidíte hru světel. Takže se pohybujte velmi opatrně.“ Procházeli jsme zšeřelou, mně důvěrně známou chodbou, kde viselo na stěnách cosi a bylo to očím návštěvníků zatím pečlivě zakryté. Jen málokdo věděl oč jde. Já ano a ještě se k tomu úplně na konci reportáže vrátím. Jen uprostřed zkrášlovala holou zeď nádherná snad nástěnka zhotovená z čela postele. Ta zakrytá nebyla, ale zatím byla prázdná. Ve sklepě byla opravdu úplná tma a protože ještě neumím u fotoaparátu zapnout pomocné světlo, musel jsem ostřit na svíčky. Ale naštěstí z obrázků přece jen něco vyšlo. Tmu opět rozřízl hlas Jakuba Oujeského s něčím, co znělo jako pohádka: „Byl jednou jeden domeček, v něm stoleček, u něj stará skleněná váza. Na podleze starý oprýskaný plechový kbelík. Na druhé straně místnosti byl plechový hrnec s velkým uchem, takže vše slyšel. Byl to takový drbnahrnek. Vedle něj stál pytel starých brambor a velká číše na víno. Pak jakási police se sáčky od svačiny, rozbitá mísa a stará almara. Muž, jenž dům koupil, byl již bez peněz a rozhodoval se, co z těch věcí prodat nejdřív. A protože nebyl moc chytrý, nechá si teď od Vás poradit. Co je zde nejméně důležité.“ Nakonec se všichni shodli, aby prodal sáčky od svačiny, číši na víno a hrnek, pak almaru, mísu. „Pytel brambor si necháme a nyní můžeme pokračovat ven druhou stranou přes garáž. Alkoholici sem,“ zavelel se smíchem Jakub Oujeský, neboť majitel starobylého domu číslo šest Ing. Miloš Pachl rozléval něco ostřejšího na povzbuzení k další cestě. Některým se pak z garáže moc nechtělo, ale museli jsme pokračovat do Traplovy ulice, kde je na plotě farní zahrady dochován tyčový úchyt řetězu, jenž v dávných dobách odděloval křesťanské město od židovského. „A na připomenutí teď podlezeme nebo překročíme tento provaz a pokračujeme na náměstíčko U Koupadel,“ řídil pochod Jakub Oujeský. „Je neděle, já sem chodím z prádelny na vycházku a vidím, že se v parku něco děje,“ ozvala se opět Mgr. Blanka Lhotáková. „Já jsem zeměměřič,“ informoval elegantně oblečený mladík Jan Kafka. „Projektujeme zde opravy starých domů v židovské čtvrti, které byly zničeny v padesátých letech. Rekonstrukce bude náročná, protože se domy musí celé znovu postavit. Pomocí kolíků, pásek a palice zaměříme půdorysy i vnitřní uspořádání staveb. Kdo se zapojí do práce, může si pak dát za odměnu buchty.“ Samozřejmě pro děti to byla vítaná atrakce a ochotně se zatloukání kolíků ujaly. „A teď se nacházíme u domu, kde bydlí lidé, je třeba se chovat tiše. Nahoře v patře nás čeká malé divadelní představení na motivy povídky ruského prozaika a dramatika Antona Pavloviče Čechova (1860 – 1904) Život v otázkách a zvoláních,“ prozradil Jakub. Výkony amatérských herců byly odměněny zaslouženým potleskem. „Děkujeme Vám za pozornost a protože jsme na úplném závěru loučím se s Vámi a přeji hezký zbytek svátečního dne,“ zakončil celé putování proti proudu času průvodce programem Jakub Oujeský.
„Kolegyni napadlo udělat to trochu jinak,“ vyzpovídal jsem na závěr Mgr. Blanku Lhotákovou. „Zvolili jsme formu hromadné prohlídky která se vždy na významném místě zastaví a lidé mohou společně něco vytvořit nebo se na něčem podílet. Vždy se to vztahovalo k danému místu, jeho historii nebo jeho atmosféře. Významně nám pomohli herci z místních divadel Krok, Lísky a naši přátelé z Žeravic, Brna Olomouce, Prahy. Nás hlavních organizátorů bylo šest. Prohlídka trvala necelé dvě hodiny a proběhla celkem čtyřikrát. V sobotu 12. května se zúčastnilo 2x20 a dnes v neděli 13. května 2x40 lidí. Získali jsme grant z Agentury mládež, což je evropský zdroj a pak nám nezištně půjčovali nemovitosti naši kamarádi Petr Král, firma Kindermann a Ing. Miloš Pachl. Všem zainteresovaným děkujeme!“
Jak jsem slíbil, vrátím se k růžovému domu číslo šest na Plačkové ulici. Zmínil jsem, že na chodbě bylo něco zakrytého zrakům diváků na zdech. Vysvětlení je zcela prozaické. Jde o právě instalovanou a ještě nedokončenou výstavku vzácných historických fotografií židovského města. Majitel domu Ing. Miloš Pachl ji zde ve spolupráci s ředitelkou Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou připravuje jako stálou expozici pro radost a připomenutí dávných časů všem. Otevřena bude v sobotu 19. května slavnostní vernisáží. Výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnovat na rozvoj Centra denních služeb Emanuel a dětského domova Hodonín u Kunštátu. Podrobnosti: http://www.boskovice.cz/nova-minigalerie-v-zidovske-ctvrti.info?id=7432 Na tomto místě je třeba upřímně poděkovat Ing. Miloši Pachlovi za ušlechtilý nápad, kdy spojil snahu o rozvoj židovského města s dobročinnou akcí. Přejeme, aby mu vše vyšlo dle jeho představ.
Více: http://vyletos.blogspot.com/
www.boskovice.cz
20 fotek, květen až prosinec 2011, 236 zobrazení | moje fotozprávy
Změna je život, jak praví klasik. V pátek se jídelna Městské správy sociálních služeb v Boskovicích proměnila na výstavní galerii, kdy si klienti Domovů mohli prohlédnout krásnou výstavu obrázků malířky MgA Zuzany Pitnerové, o čtyři dny později zase v koncertní sál. To když v úterý 13. prosince 2011 sem k seniorům zavítal pěvecký kroužek Penzionu Mánesova s ošatkou vánočního povídání, koled a písniček.
Mezi jednotlivými skladbmi přednášela úryvky z vánoční poezie Mgr. Jiřina Kostohryzová, což přidalo na důstojnosti a sváteční atmosféře:

„Už je to mnoho století, co v městě Betlémě pacholátko se zrodilo v jesličkách na seně. Andělé tenkrát zpívali a slávou chvěl se vzduch. Pastýřové plesali, že na Zem přišel Bůh.“

„Vánoce, Vánoce, už tu zase jsou a nesou novinu přeradostnou“

„Neslyšíte zvony vánoční? Neslyšíte, jak velebně nad krajinou zní? Píseň míru jde od měst až do polí. Slyšte, lidé, zvony vánoční.“

Kol krystalů se bělá květ a jehly jinovatky. Ó Bože, celý svět, jak by byl zakletý do pohádky!“ Země sní. Slyš větru sen, jak z dálky staré písně zpívá. A píseň má jak tichý sen v mlze nad ní splývá.“

„Radostná zvěst letí světem, letí do všech stran, že se dnes lidem narodil spasitel, Kristus pán.“

„Vánoční hvězda přináší radost. Je jako značka blízko rozcestí. Ať nám všem svítí po celý rok na naší cestě ke štěstí.“

„Sněhové vločky napsaly přes celou oblohu, že Vám všem přejí štěstí, klid a pohodu. A my Vám přejeme bílé Vánoce jak čerstvý padlý sníh. V dalších dnech hodně zdraví. štěstí, pohody, radosti a smích. S tímto přáním, abyste prožili zbytek dne v takové pohodě, jako dnes tady společně, ale i v dalších dnech o Vánocích i po Vánocích se s Vámi teď už loučíme. Za rok tedy o Vánocích nashledanou. Těšíme se, že budete zpívat tak pěkně, jako jste zpívali dnes.“

„Já bych chtěla moc poděkovat a myslím si, že to přání, které jsme tady dostali se shoduje i s tím naším,“ vzala si závěrečné slovo po doznění posledních taktů skladby Tichá noc (1818) rakouského varhaníka Franze Xavera Grubera vedoucí přímé obslužné péče paní Miroslava Čopáková. „Prožijte krásné svátky vánoční v pohodě a do nového roku, do všech dalších dnů přejeme i my hodně štěstí, zdraví, spokojenosti a dovolte mi, abych paní Mgr. Jiřině Kostohryzové předala malý dáreček. Je to svíce. Až si ji zapálíte, vzpomeňte si, že jste tady prožili s námi krásné odpoledne.“ Dojatá paní Kostokryzová pohotově dodala: „Mezi Vámi nám bylo moc a moc dobře, k Vám chodíme jako domů.“

Těsně po koncertě jsem oslovil Mgr. Jiřinu Kostohryzovou: „Každým rokem sem přicházíme s kraťoučkým kulturním vystoupením. Chodíme sem rádi, protože tihle lidé jsou naše krevní skupina. Vždy sem přijdeme jako domů a stejně tak jsme zde vřele přivítáni. Máme velkou radost, že místní obyvatelé s námi zpívají. Vidíme jim na očích, že je ta kratičká návštěva velmi potěší. Tak jako nás. Musím dodat, že zde byli přítomni též klienti z Domu světla ve Svitavách a ze Zámečku v nedalekém Šebetově. Jedná se o pracovníky boskovické chráněné dílny, jež sídlí na Navrátilově ulici.“
„Tak jsme si s našim pěveckým kroužkem z Penzionu zazpívali v Domově důchodců,“ rozpovídala se Mgr. Pavla Korcová, mimochodem moje dávná učitelka češtiny, ruštiny a hudební výchovy na základní škole. „Posluchači zpívali s námi především koledy. Bylo to velmi pěkné odpoledne. Náš pěvecký kroužek zkouší v Penzionu. Vystupujeme pravidelně na jaře a před Vánocemi. Sbor je snaživý je nás šestnáct. Doprovází nás skvělí muzikanti. Na elektrické klávesové nástroje Jaromír Drábek, hraje s chutí, radostí. Je to muzikant tělem i duší, vše dělá s láskou. Na akustickou kytaru doprovází Milan Srnec, je to též velká podpora. Jako host s námi občas účinkuje vynikající zpěvák a sólista Lubor Kotouček. Práce se všemi je opravdu radostná. Velice mě to těší, je to pro mě povzbuzení. Hudba mě drží při životě, zapomenu na bolesti stáří. S hudbou a zpěvem jde všechno líp.“
Ozvěna posledních slov Mgr. Pavly Korcové již zněla do prázdného sálu. Klienti, zpěváci a hudebníci odešli, zšeřelou jídelnu ozařoval krásně nazdobený vánoční strom. V srdcích všech zůstala jen vzpomínka na společně prožité příjemné odpoledne.
Více: http://www.msssboskovice.cz/
www.boskovice.cz
248 fotek, 20.2.2007, 8 306 zobrazení | moje fotozprávy
Kdo o minulé sobotě a neděli navštívil Boskovice, zejména prostory kolem zámku, nestačil se divit. Ze všech stran voněla husí pečínka, ozýval se typický ruch starobylého jarmarku a z velkého pódia se linulo dunění hudby přerušované vřelým potleskem nebo smíchem dětí. To podle toho, kdo byl právě na jevišti. Zda hudebníci, či umělci s veselými pohádkami. A hlavně bylo všude obrovské množství lidí. Takové, že téměř nebylo k hnutí. Proč sem po oba volné dny směřovaly nekonečné davy?
Ve dnech 1. a 2. října 2011 proběhly tradiční Husí slavnosti, tentokrát již osmý ročník. Dvoudenní maratón zábavy a dobrého jídla zahájil starosta města společně s přáteli z belgického Frasnes-lez-Anvaing a polské Rawy Mazowiecke.
Poté se již program rozběhl naplno. A jaká by to byla lidová veselice bez národopisných písní a tanců. Také proto celý program otevřel folklórní soubor Velen působící při Kulturních zařízeních Boskovice. Letos oslavil úctyhodných šedesát let svého trvání. Hned po něm zaplnili hlediště improvizovaného amfiteátru v parku před zámeckým skleníkem naši nejmenší, aby shlédli pohádkové představení divadla Genus Brno s názvem Cirkus bude. Však to také cirkus byl. Děti se smály, tancovaly a o teplém slunečném dni to byl výjev jak o z Úprkových obrázků. Příznivci folku si přišli na své, když se na scéně představila skvělá boskovická kapela Prak. Začátek odpolední zábavy opět patřil dětem. Přijela za nimi dlouho očekávaná kapela Maxim Turbulenc a ti to teprve rozjeli. Z reproduktorů duněl hit za hitem a caparti se dosytnosti vyřádili. Slunce se pomalu chýlilo za lesy, stíny se prodlužovaly, tak byl čas na pomalé zklidnění a ukončení prvního dne Husích slavností. Důstojný rámec úvodního dne zajistila naše přední country a folková zpěvačka Věra Martinová s přáteli. Zahráli a zazpívali kromě zcela neznámých skladeb, jež se z rádií moc neslyší, též osvědčené hity jako třeba „Malý dům nad skálou.“ Své vystoupení zpěvačka skvěle zakončila středověkou pomalou baladou „Batalion“, jež je známá nejen z jejího repertoáru, ale též od jedinečných Spirituál kvintet či českobudějovických Minnesengrů. S posledními tóny tklivé starodávné písně se pomalu na celý areál snášel soumrak a spokojení diváci se počali rozcházet ke svým domovům. První den jich přišlo na 5200, což je absolutní rekord v osmileté historii Husích slavností.
Když se hned druhý den v neděli Slunce prodralo nad okolní lesy a hlediště se opět pomalu plnilo, moderátor ředitel KZMB PaedDr. Oldřich Kovář všechny opět přivítal a pozval na jeviště děti z folklórního souboru Borověnka, jehož zřizovatelem je Dům dětí a mládeže v Boskovicích. Připomenul, že toto těleso rozdává radost již dvacet let od svého založení. Malí tanečníci pod vedením Aleny Stloukalové, Báry Faltýnkové a Andrei Staňkové nastudovali a předvedli roztomilé pásmo tématicky zaměřené přímo na Husí slavnosti.
Potom v krátké pauze, která je nutná pro přestavbu scén a seřízení zvuku seznámil PaedDr. Oldřich Kovář s dalšími aktivitami, jež se v průběhu slavností konají na jiných místech: Jízdy na koních, Všehodílna Blanky Matuškové nabízela možnost výroby drobných dárků, skákací atrakce, ve skleníku probíhala ochutnávka pečínky, v muzeu gastrodílna a za muzeem velká soutěžní výstava chovatelů drobného zvířectva – tentokrát okresní. V neposlední řadě byla zpřístupněná i radniční věž.
V 11 hodin se hlediště opět zaplnilo dětmi, aby zhledli veselé pásmo pohádek Krejčík Honza. Umělci byli skvělí, hýřili vtipem, dobrými nápady, drobotina i s dospělými se výtečně bavili.
Po dobrém obědě, kdy mnozí neodolali husím specialitám byl čas jako stvořený pro dechovku. Představila se Boskovická kapela. Pod vedením Zdeňka Jindry zahráli muzikanti od podlahy známé „dechovkové hity“ a milovníci lidových tónů si přišli opravdu na své. Žánry se rychle střídaly, po dechovce pozval PaedDr. Oldřich Kovář do hlediště opět naše nejmenší k pokračování skvělého pásma Krejčík Honza divadla z Nymburka.
Koho nezaujal kulturní program mohl využít nedělní odpoledne k prohlídce velkolepé výstavy drobného domácího zvířectva. Však tu bylo podle slov vedoucího expozice Radka Blažka sto osmdesát králíků, sto holubů a šedesát voliér drůbeže. Zatímco dospělí obdivovali různé opeřence či ušáky v klecích, děti se zabavily jízdou na konících a to přímo v areálu výstavy. Ve vestibulu muzea se představila Střední a vyšší odborná škola Hybešova svou gastrodílnou, krásnými výtvory z melounů a na Hradní ulici si přišli na své milovníci historické i současné zemědělské techniky. Staré nádherné pečlivě naleštěné stroje z dob první republiky a těsně po válce zde udržovali v provozu pracovníci a studenti SOU André Citroëna Boskovice. Však pravidelné bafání stabilních motorů bylo slyšet již zdaleka. Současně zde vystavovali též ryse novodobá francouzská osobní vozidla, které prodávají a v rámci odborného výcviku též odborně servisují. Obří moderní traktory New Holland přistavil na obdiv nový sponzor Husích slavností Agrotechnic Moravia.
Ale blížila se šestnáctá hodina s ní i vyhlášení výsledků soutěže o nejlépe připravený kynutý houskový knedlík. Tak tedy rychle zpět na hlavní pódium u skleníku. Zde již bylo vše připraveno, na jevišti stály půvabné studentky Střední a vyšší odborné školy Hybešova, s nimi jejich ředitel Ing. Pavel Vlach, též profesionální kuchařka Lenka Svobodová. Nechyběla krajská radní JUDr. Marie Cacková a starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek, kteří se ujali předání cen. A jak celá soutěž dopadla? Přihlásilo se pět restaurací. Třetí bronzovou příčku obsadila restaurace Sudický dvůr, stříbrná byla restaurace Záložna a konečně první místo za nejlepší knedlík získal Katolický dům. Všichni obdrželi diplom, láhev sektu a keramickou mísu na knedlíky z dílny manželů Růžkových, kteří tímto reprezentovali nedaleký Kunštát, kde se keramickému řemeslu velmi daří. Vítěz obdržel též zvláštní cenu, jíž byla živá husa. Však se také hlasitým kejháním ještě před začátkem slavnostního ceremoniálu prozradila.
A opět nastal závod s časem. Rychle se přesunout s fotografickou a televizní technikou přes davy lidí do areálu za muzeum, kde se opět vyhlašovaly výsledky. Tentokrát nešlo o knedlíky, ale i tak to mělo s jídlem cosi společného. Vrcholila soutěž mezi chovateli drobného zvířectva. A ještě se stihlo pogratulovat předsedovi základní organizace chovatelů v Boskovicích panu Jiřímu Musilovi k jeho pětasedmdesátinám. Je též nejdéle funkčně činným členem okresní organizace a všestranným chovatelem.
A jak soutěž dopadla: V kategorii králíků získala první místo ZO CSCH Boskovice s počtem bodů 1134. U drůbeže drží prvenství ZO CSCH Olešnice – 842 bodů a v holubech je též nejlepší a první místo získala ZO CSCH Olešnice - 1130 bodů.
„Chtěl bych poděkovat všem za uspořádání úspěšné výstavy. Věřím, že se zde v příštím roce u příležitosti Husích slavností opět v hojném počtu sejdeme.“ Těmito slovy uzavřel vyhlašování výsledků a tím i celou výstavu starosta Ing. Jaroslav Dohnálek. Krajská radní JUDr. Marie Cacková na sebe prozradila, že na tyhle akce chodí moc ráda. „Bohužel Vás již není mnoho, o to víc Vám děkuji a přeji mnoho dalších chovatelských úspěchů,“ zakončila své vystoupení. Úplně nakonec si vzal slovo ředitel Kulturních zařízení PaedDr. Oldřich Kovář: „Bez Vás chovatelů si nedovedu Husí slavnosti již představit. Díky Vám jsou rok od roku lepší. Ať se daří, hezký zbytek odpoledne.“
A jako na vojně, další zrychlený přesun v plné polní, tedy s foťáky, kamerami a stativy, zpět na hlavní pódium. Program letošních Husích slavností uzavírali známí zpěváci Láďa a Tereza Kerndlovi. Jenže jejich koncert už byl v plném proudu a dostat se přes masu lidí před pódium bylo zcela nemožné. Riskovat poškození drahé citlivé techniky v tlačenici jsem riskovat nechtěl, tak jsem se raději zastavil u stánku mistra kováře a pokochal se s mnoha dalšími jeho uměním. A pak jen rychle zdálky několik záběrů na film. Byl nejvyšší čas, vystoupení populární pěvecké dvojice právě končilo. K mikrofonu naposledy přistoupil ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář coby skvělý moderátor a mile se naposledy rozloučil: „Je dobojováno. Osmé Husí slavnosti v Boskovicích končí. Já Vám děkuji za Vaši návštěvu a přízeň, těším se, že se na některých dalších našich akcích potkáme. Přeji Vám krásný zbytek víkendu, buďte nám nakloněni. Mějte se krásně, máme Vás rádi. Nádherný večer.“
Na tomto místě se sluší ještě poděkovat všem sponzorům, kteří přispěli: Jsou to: Město Boskovice, Jihomoravský kraj, Maxprogress, Itab, Boskovické noviny, AŽD Praha, COOP Jednota, pivovar Černá Hora, SOŠ a SOU André Citroëna, SOŠ a VOŠ Hybešova, Agrotechnic Moravia, bezpečnostní služba Argus a Stavkom, spol.s r.o. Boskovice.
Více: www.boskovice.cz
99 fotek, 26.5.2012, 465 zobrazení
Městys Doubravice nad Svitavou má 1308 obyvatel, jeho průměrná nadmořská výška činí 310 metrů nad mořem. Leží v údolí řeky Svitavy asi osm kilometrů jižně od Boskovic. S dalšími devíti obcemi tvoří mikroregion Svitava. Přestože již nepatří do mikroregionu Boskovicko, má s Boskovicemi jedno důležité společné. Tím je charitní zařízení pro postižené Emanuel, jež má dvě centra. V Boskovicích je Centrum denních služeb a právě zde v Doubravici sídlí pobytová forma zařízení. Tuto sobotu se areál za římskokatolickým kostelem v Doubravici zaplnil malými i velkými na společné akci Žijeme pospolu. Nad malou slavností převzala záštitu místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková. Všechny příchozí vítala reprodukovaná hudba Hradišťanu. „Milé dámy, vážení panové, milé děti, vážení hosté,“ zahájil malou slavnost vedoucí zařízení Mgr. Ivo Krejčíř. „Rád bych Vás přivítal zde ve farním areálu Doubravice nad Svitavou, abychom se tady potkali s pracovníky Oblastní charity Blansko, rodiči postižených dětí, uživateli našich služeb a dalšími hosty. Představuji ředitelku Oblastní charity Blansko Mgr. Janu Sedlákovou, Otce Davida Ambrože – administrátora farností Doubravice a Rájec Jestřebí. Vítám též místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou, která nad dnešní akcí převzala záštitu. Za městys Doubravice přišel starosta Pavel Král, zdejší základní školu zastupuje Mgr. František Opatřil, z blanenské základní školy Nad Čertovkou dorazila ředitelka Bc. Jarmila Baletková. Zdravím též dobrovolnice, rodiče a děti z klubu Ratolest při centru PRO Blansko a zástupce Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí v České republice Mgr. Miroslava Šamalíka. Děkuji za spolupráci při organizaci akce Vinařství Jiří Ambrož a Pivovaru Jihlava. Posláním dnešní akce je setkání, družné popovídání, ochutnávka něčeho dobrého, soutěžní zábava pro děti. Snad nám zde bude dobře i díky pěknému počasí. O pár slov teď požádám ředitelku Oblastní charity Blansko Mgr. Janu Sedlákovou.“ „Já Vás též co nejsrdečněji vítám. Krásné počasí, usměvavé tváře, všichni si máme o čem povídat, pobavíme se, navážeme nová přátelství. Tohle všechno si slibuji od tohoto setkání. Doufám, že se vše vydaří. Hezké odpoledne.“ Pak se představily děti z klubu Ratolest s pohádkou o kuřátkách a slova se ujala místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková: „Dobré odpoledne, jsem ráda a vděčná Oblastní charitě Blansko, že Vás mohu na jedné z akcí k dvacátému výročí založení Oblastní charity pozdravit. Vážím si, co charita pro naši společnost dělá. Nebýt charity a jejich služeb, mnoho rodin by se nemohlo zapojit do normálního života společnosti. Osobně s charitou spolupracuji v Boskovicích, kde Město dalo do dlouhodobého užívání objekty k projektům Emanuel, PRO Boskovice a Betany. S těmito třemi zařízeními míváme společné akce, navzájem se podporujeme. Je třeba tato zařízení podporovat a proto se snažím v rámci různých charitativních koncertů získat i nějaké finanční prostředky. Chci Vám popřát pěkné odpoledne, dětem příjemnou zábavu. Zařídila jsem skákací hrad, tak se může drobotina vyřádit. Oblastní charitě Blansko přeji hodně zdaru do dalších let. Děkuji za pozornost.“ Vedoucí Emanuela Mgr. Ivo Krejčíř uvedl další program: „Nyní vystoupí děti ze základní školy Nad Čertovkou z Blanska s půvabnou scénkou Jak šel bubínek do světa.“ Poté se již děti rozprchly po soutěžních disciplínách nebo se mohly podívat na ovečky, či využít výtvarné dílny charitního zařízení Pěkná modrá. K občerstvení byly klobásky, víno, limitovaná série piva Jihlavské dvacítky a pro nejmenší nealkoholické nápoje. V 16 hodin se zájemci soustředili před budovou Emanuela, kde začala komentovaná prohlídka zařízení: „Já Vás tady vítám, jsem ráda, za tak velký zájem,“ začala s výkladem sociální pracovnice Mgr. Pavlína Dvořáková. „Poskytujeme dvě služby. Jedná se o sociální rehabilitaci ambulantní a pobytovou. Uživatelé jsou od 16 do 54 let věku se středně těžkým, těžkým a kombinovaným mentálním postižením. Tady se nacházíme ve společenské místnosti s kuchyňským koutem. Uživatelé jsou dopoledne v Boskovicích a sem přicházejí ve 14 hodin. V sedm ráno zase jedou do Boskovic. Zde v kuchyňce si chystají svačiny, večeře a snídaně. Vychováváme naše uživatele k samostatnosti v oblasti hygieny, stravy, uklízejí si pokoje, chystají si oblečení. Jsme zde v přírodě, kde odpoledne láká k vycházkám. V Doubravici je kino a možnost dalšího kulturního vyžití. Snažíme se, aby uživatelé byli ve spojení s okolím. Zařízení je bezbariérové, ke komunikaci se nám osvědčily piktogramy na dveřích, používáme nejvíce zelenou a červenou barvu. Zde máme kapacitu devět uživatelů, kapacita je momentálně naplněná. Fungujeme od pondělí do pátku, na víkend si pro uživatele přijedou rodiny v pátek odpoledne do Boskovic nebo je rozvezeme sami vlastním vozidlem. V sociální rehabilitaci poskytujeme čtyři činnosti. Péče o vlastní osobu, nácvik soběstačnosti, výchovné a vzdělávací činnosti, pomáháme v rozvoji zájmů, vyřizováním sociální dokumentace a začleňujeme uživatele do běžné společnosti. Nejvíce služeb poskytujeme dopoledne v Boskovicích. A teď se podíváme do pokojů a na sociální zařízení.“ K tomu doplnil vedoucí zařízení Mgr. Ivo Krejčíř: „Nalevo v chodbě jsou jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje, vpravo pak sociální zařízení. Můžete se všude podívat. Práce je to náročná, odměnou je nám úžasná zpětná vazba od klientů a vidíme, že to má smysl. Finanční náročnost je individuální dle spotřebovaných minut přímé péče. Pevné sazby jsou za ubytování, úklid, stravné.“ Poté jsme pomalu prošli chodbou, nahlédli do všech místností. Mohu konstatovat, že klienti zde žijí v opravdu krásných podmínkách. Po stěnách plno obrázků, k dispozici je televize, rozhlas, přehrávače filmů a hudby. Jakmile první kolo návštěvníků odešlo, byla chvíle klidu. „Dnešní akce Žijeme pospolu má stejný název jako dobrovolná SMS sbírka,“ rozhovořil se v osiřelé společenské místnosti vedoucí Emanuela Mgr. Ivo Krejčíř. „Jedná se o první setkání tohoto druhu a teprve zjišťujeme, jaké možnosti nám rekonstruovaný farní areál dává. Za dva roky jsme vybudovali travnaté hřiště, zrekonstruovali vinný sklípek, zatravnili jsme plochy, opravili zídky, ploty a vstupní vrata. Stany v dolní části pozemku slouží k letním táborům azylových domů. Dnešní akce byla připravená především pro rodiče s dětmi, nachystali jsme soutěžní disciplíny za pamlsky a drobné dárky. Ve vinném sklípku poběží řízená degustace, je zde bohaté občerstvení, děti vyzkouší své tvůrčí schopnosti ve výtvarné dílně.“ Já jsem pak navštívil na faře výtvarnou dílnu Pěkná modrá. Tohle charitní zařízení slouží lidem s duševními poruchami, lehce zdravotně postiženým a seniorům. Na prostranství mezitím dorazili kluci z Brna se skákacím hradem KDU ČSL, na což děti čekaly snad nejvíce. Tak ještě pár snímků výskající drobotiny zde a rychle do sklípku, kde byla řízená degustace Vinařství Jiří Ambrož již v plném proudu. Sestoupil jsem po schůdcích do krásné podzemní prostory, kterou ozařovalo umělé světlo zářivek a jen úzký pruh denního světla od vchodu. Do toho zněl hlas Jiřího Ambrože mladšího, vinaře z Lužic u Hodonína: „Při pití vína držte sklenici zásadně za stopku. U bílých a růžových vín si neušpiníte sklo a můžete vychutnat též čistotu a jiskru nápoje. Červené lze držet za sklenici, v ruce se mírně ohřeje a uvolní aromatické látky. U vzhledu se hodnotí barva, čirost a viskozita. Je-li nahnědlé, značí to jeho oxidaci a nemá se pít. Ve víně nesmí být zákaly, mohou být jen krystaly vinného kamene. Vůně musí být příjemná, u bílého ovocná, bylinná. U červených živočišná. Často to bývá vůně koňského potu. Je-li víno špatné, má aroma octa, či acetonu. Svatovavřinecké růžové se lisuje hned po sklizni, uvolní se jen málo barviv. Klarety jsou skoro bílá vína, kdy se hrozny nemelou a jen lisují. U degustace je dobré stát,“ zašpásoval Jiří Ambrož. „Člověk zná svůj aktuální stav. V sedě je to zrádné. Na degustace je nejvhodnější prostředí sklepa a dopolední čas, kdy jsou chuťové buňky nejcitlivější. Mešní víno nesmí být doslazené. Židovská košér vína nesmí dělat nikdo nežidovské víry nebo na práci dohlíží technolog z židovské obce. Frankovka je tradiční víno, pěstuje se přes čtyři sta let. Dle směrnic EU se dnes může doslazovat jen o dva stupně.“ O víně jsme se dozvěděli ještě mnoho zajímavé, což se do tohoto příspěvku nevejde. Na závěr vystoupil ještě Jiří Ambrož starší: „Tento sklep je starý asi 300 let. Opravovat jsme jej začali vloni v září. Část je původní, zem byla hliněná, sloužil jako sklad brambor. Schody jsou též původní, klenba nad nimi byla propadlá, dveře a sloupky jsou nové. Protože sem zatékalo, odstranili jsme vrchních 60 cm půdy a položili fólii. Na ni zpět hlínu a naseli jsme trávu. Na opravách jsme strávili asi rok. Zařízení bude sloužit jen pro společenské akce charity.“ Příjemně strávené odpoledne pomalu končilo, rodičů a dětí pomalu ubývalo. Skákací hrad už sbalili též. Ještě pár snímků vinného sklepa zvenku a pak mě již čekala jen cesta na kole do Boskovic.
Více: http://blansko.charita.cz/
71 fotek, léto 2009, 784 zobrazení
Letni cestovani aneb abychom to vsechno nezapomenuly:)

konecne tedy alepon par radku po vzoru zkusenych jedincu a jedinkyn, nez to vsechno zapomeneme, ze ano? a se zapominanim rozhodne trable nemame, takze uz zadne dalsi ostudne odkladani a vydejme se na cestu...hi hi, po trech ci vice tydnech co jsme tu?:))

Tedy cesta neboli kapitola prvni

...no, vlastne nic moc zvlastniho, vsechno v pohode, tentokrate trosicku jina trasicka, nez obvykle, ale rozhodne stala za to...i kdyz jsem si ji musela trosicku uminene vydupat, ale kdyz jsem se na to tak tesila, tak jsem si to zkratka nenechala vzit...njn, mami promin:)

ano, ano, jak uz napovidam, tentokrat jsem vyuzila toho, ze se sem mamina chystala taky a do radne preplneneho auta...to vite, ja kdyz balim, tak vzdycky pro vsechny pripady a co kdyby nahodou, takze jedna taska, neni nikdy jedna taska, ale mega tastice a jeste milion sto padesat tri tisic tasek k tomu, navic jsem jeste vezla na vraceni prepravni box od bernardyna, radne vydesinfikovany a vysaveny u dasi a esiii na zahradce…dekujeme;), dale sedacku na kolo, jidelni zasoby na tri stoleti, houpacku pour emile, million bot, odpadku, piti, plenky, dalsi plenky, cyklosedacku, ale to je asi ta stejna, jako sedacka na kolo, jestli uz jsem to psala, deky a ja nevim co jeste…no vlastne navrh jeste tedy mamincin kufeeerek a mamka samotna…ale klido by se tam jeste neco veslo;)

no, pote co se za nami mamina dobrodruzne dokodrcala a mi si s dasou jeste na osvezeni zadovadely u nich v bazenku, dorovnaly jsme auto az po strechu a vydaly se na nocni babskou jizdu:) trasa tedy byla vicemene jasna, trada na strazny, hned za hranicemi objizdka, takze cesta zacala slibne, nicmene aspon jsme se podivaly na sumavske vrcholky z nemecke strany a pak prijely do osvetleneho Passau asi s hodinkovym zpozdenim, nicmene o to byl rozzarenejsi a pak uz jen noc a pohodova dalnice( A3/E56 na Deggendorf a pak A92/E53 na Mnichov a dal). Jeste jsem si objela Mnichov…mmch, drncajici panelova dalnice a ukazatele na Dachau rozhodne moc na ceste nepovzbuzuji a obcas mi presel neprijemny mraz po zadech…a pak hezky sjet na A96/E54 smer Memmingen, Bregenz a predala jsem volant mamine;)

no, rozjezd byl trochu hrbolaty, ale ona si s tim poradi a tak vesele chrupat, at si pak muzu ve Suisse uzit vysokohorske zatacky:) vzbudila jsem se kousek pred rakouskem, mamina to bravurne odjela a pak jsem ji hezky nanavigovala do svycar smer na chur, pred nimz jsme se opet, po jeste chvili chrap, v rizeni vystridaly...mmch, v mistech kde uz zacinaji hory a neb jsem byla jeste chvili rozespala a vsude cernocerna noc, najednou naproti nam na nebi svetylka…takovy barevny oranzovy, zluty, modry, cerveny, vselijaky hrozne moc a ja jen…to je dobry:) nejdriv jsem si myslela, ze to jsou nejaky mimozemstansky obrazce, pak jsem si rikala, ze to asi bude nejaka megasportovni osvetlena hala sjezdovka, jako jsem videla jednou kdysi kdesi v nemecku, no a pak me mamina docela uzemnila, kdyz ledove bez jakehokoli nadseni pronesla jen…no dyt jsme v horach, ne?

takze uz jsme byly v horach, jupi, jupi…to mi nejak nedoslo! Tak jsem se plaaacla do cela, rekla no jooo!, zasmala se potutelne pod vousy a k no jooo dodala….jeee, vzdyt to jsou vesnicky :) pak jsme se hezky protahly, nadychaly cerstveho a sveziho horskeho dalnicniho vzduchu a ja se opet trosicku napjate chopila volantu, pac nas cekala paradni cesticka:) no, jen jsem sjela z dalnice a zacala stoupat do prvniho kopce, tak jsem si trochu nadala, neb pri poslednim stridani strazi jsem mela na pumpe natankovat a nejak jsem tomu neucinila, tak jsem si jen rikala, ze jsem zvedava, jak to vyjde, ale ono by to jiste nejak vyslo;) nejak tesne pote, co jsme odbocily na Flims jsme narazily jeste na jednu cerpaci stanici, doplnily provizorni zasoby paliva a vydaly se dale, vyse do hor.

Stale byla tma tmouci, takze videt nebylo nic, ale na te uzke klikate silnici byly srazy nahoru i dolu vice nez tusitelne a vysokohorske masivy budily tajuplny respekt i bez toho, aniz by se odhalily z nocniho zavoje. A stale to bylo nahoru dolu, doleva doprava, dva, tri, dva, tri, nekdy i jedna a ctyri, ale to jen zridka…myslim, ze autiko si to taky uzivalo.

No, pak mam malinkato zmatek v itinerari, neb mam takovy pocit, ze do Musteru jsme prijely jeste zasera, tzn. tesne nez se zacalo rozednivat a ze prvni pass, Oberalppass, jsme prekonavaly jen s rozednivajici se oblouhou…coz byla tedy parada, ponevadz hory uz vlastne byly videt a ten nejkrasnejsi usek cesty pred nami, se nam mel vyjevit v paprscich rozespale vychazejiciho slunicka…jenomze, jeste pred Disentis Musterem je vesnicka Sumvitg, kterazto mam pocit, ze jsem si rikala, ze zni norsky a ze si ji musim zapamatovat, pac jsme se tam zastavovaly a any tam vyrobila opravdu velmi kvalitni vyrobek, ale nejak se mi tato idée propleta jeste s dalsi zastavkou, ktera byla jiz za svetla, po prekonani vsech passu a nekdy okolo hodne pred sedmou, kdy jsme zastavily pred vonavou pekarnickou…aha, bychom se vystridaly za volantem, takze zmatek pryc…

…any se v podstate probudila po celonocni jizde az v tom vikingskem Sumvitgu, coz bylo jeste za relativni tmy tmouci a docela i ziminy…vyrobila krasnyho bobka, vysala ze me miii a vesele chrupala dal. Noc byla stale nocovata, i kdyz ne uplne tak cerna. pak nasledoval jiz zmineny Disentis Muster, Tavetsch, Oberalppass, ten jeste tedy vicemene nocni, pak sjezd do Andermatt…moc pekna vesnicko mestecka s drevenymi zdobenymi domecky, cela rozkvetla a barevne vyvlajeckovana a tise spici, no a pote tradaaa na Realp a vzhuru na Furkapass…

…rozvinula se diskuse na tema zvolene trasy, ze ktere jiz nebylo moc cesty zpet, natoz uniku, nez vzhuru nahoru dolu kupredu, tvrdosijne jsem si stala za tim, ze je to v podstate stejne, jako po dalnici, jen pomalejsi , ale mnohonasobne kratsi, na rizeni sice mene pohodlne, ale spotreba byla nizsi, nez kdyz to ficim po dalnici, a jak moc je co zatizene jinaaac, to posoudit nedovedu, takze proto poznamenavam, bych se mohla zeptati osoby prislusne odbornosti a pro priste byt o neco moudrejsi a pripadne mene tvrdosijnejsi;)

Tedy jak uz jsem zminila, Andermatt byl uz v takovem nocnim seru a cim vice jsme stoupaly, tim vice paprsku simralo nocni oblohu na upatich hor, by se probudila do noveho dne…obcas na nas ze zatacky vykoukla rohata krava, zacinkala zvoncem, my na ni zabucely a na jednicku stoupaly dal:)) jupi, jupi, byl videt snih a me se v hrudi rozleval hrejivy pocit, ze jsem se o ten krasny zazitek nenechala pripravit, protoze tohle je opravdu jedna z nejkrasnejsich cesticek!

Furkapass je nekde v 2431 m.n.m., tedy docela vysoko a okolo vas vsechny ty vysoke a silne hory jako na dlani… pak uz pekne a v pohodicce cik cak (nebo zik tzak?) doluuu, do udoli, do Valais…musim rict, ze kdyz jsme sjizdely do Gletsch a naproti mely obdobne sestupujici cestu z Grimselpass, tak jsem si vzpomnela na Troli cestu v Norsku, velikou a uchvacujici atrakci teto severske zeme…v podstate to vypadalo uplne stejne, akorat to tu bylo nejmene jednou tak dlouhe a desetkrat tak klikatejsi a nebylo to tu vubec zadnou vyjimecnou raritou. Co ale podobne zaujima, je zeleznicni trat, prekonavajici tyto horske masivy a naprosto neuveritelnym zpusobem se klikatici temer stejne, jako silnice…uprimne nevim, co pak budi vetsi respekt, jestli stoupani nahoru, ci spaaad dolu, rozhodne ale chapeau!, pac to se take jen tak nekde nevidi.

Z Gletsch se uz pak jede v podstate po rovince napric Haut Valais, kde se rozpinaji zelene pastviny a nad nimi nejdriv krasny smrkovy les v kopci a pak uz zase jen skalnaty horsky masiv hrajici vsemi odstiny sedi a pocukrovany snehovou spickou…okolo pred sednou jsme se s maminou vystridaly v rizeni, ja si jeste na chvi li zdrimla a mam dojela jeste pred dalnici…tam jsme se opet prohodily a prijezd k dominante Valais byl na mne…zase na nas vykoukly ty dva vele velbloudi hrby s Tourbillon a Valere a uz jsme to sjizdely do ulic Sionu, kde jsem mamku vysadila a padila rychle na snidani do St Germain…samozrejme ze jsme jeste s any daly protahujici se prochazecku, nez si mamka vyneslea kufr a prisla nas mlasknout, nocnik no a ted se podrzte, pac kdyz jsme davaly plinu, tak co oci nevidi, normalne se nam za cestu vyklubaly dva uplne novy zuby :) takze uz mame i obe jednicky nahooore…a ja co to porad vrze a to any zkousela prorezat rezaky:)

Nu, takze jsme v poradku dojely, cesta nam trvala rekneme standartnich deset hodin a jsem moc rada, ze jsme to zvladly tudy tudyma:) dekujeme spolucestujicim a spoluridicim, vita nas slunecne tropicke pocasi a prejeme krasny a nicim neruseny pobyt;)

Kapitola druha

Inu a jak to bylo po prijezdu? No to vite, nejdrive takovata aklimatizace po cestovani, takze pohodicka na zahradce, opalovani a nicnedelani, ktere zahrnuje spani a jedeni se vsemi viditelnymi nasledky (stav po dvou tydnech je asi +5kg a rudy rak v porovnani bledule). Nastesti upllne necinne nicnedelani moc dlouho nevydrzelo, takze po prijemne prochazce, kdy jsme se opet ocitly v privetive naruci saviese-skych hladive zelenych vinic, mezi vrcholky milovanych hor a nasledne v ulickach malebne malovanych drevenych domecku, rozzarenych nejruznejsimi barvami kvetouciho kviti, jsme zacaly planovat, co vse mame stihnout omrknout;)

Mrk prvni…Val d’Anniviers

Byt je sezona sklizne a zavarovani v plnem proudu, diky neunave hrejicimu slunicku se toho pres den na zahradce ni nad kastroooly v kuchyni mnoho vydrzet neda, tudiz veskere zahrivaci prace jako sber nejruznejsich mnam plodu od rybizu, pres maliny po vsechny ostatni bobule, a jejich nasledne zpracovavani, jsou odsunuty spise do podvecernich svezich hodin, tudiz huraaa vyse do hor, kde je o par stupinku chladneji.

A tak jsme se vydaly do stareho, dobreho Val d’Anni…no nejak cim dal tim vic neverim tomu, ze jsem tohle vse kdysi jezdivala na kole:)) V Missionu to nevypadalo o mnoho svezeji a tak pote, co jsme se rozrochnily v klasicke drevene grange, prebudovanou na ututlny horsky chalet, vydaly jsme se o par metro nadmorske vysky vyse:) proklickovaly jsme podel jedne steny horskeho udoli az k Zinalu a ousek za nim zastavily na nenarocnou prochazecku podel potucku v pastvinach smerujicich ke konci udoli. Bublajici potucek, vysoko k nebi se tycici horske vrcholky, sem tam schovane pod snehovou cepici, kvetouci vonave louky, hrajici zvony slavnych cernych, rohatych kraloven, obcas fssst svist-martmotte a hladive paprsky rozzareneho slunicka, ohromovali vsechny nase smysly.

Any sice bimbajici kravske zvonce ukolebavaly, lec kdyz jsme presly pres potucek, usoudila, ze si je uzije i za stavu bdeleho a tak to bylo same buuu a hu a sranda nejvetsi, i kdyz kravy na kocar koukaly mozna jeste o neco vyvoraneji, nez rozespala anulka na ne:) any kravickam a pipi pekne zamavala a pospichaly jsme zpet k Tzoucdana, na kaficko-kakaicko, na svacinku a bobek. Jenomze…

…posledni jmenovana zalezitost se povedla opravdu na jednicku, s tim uz anezka opravdu problemy nema, a kdyz se kolem nas sebehly kuzlata a slepice, malem jsem any ani nenandala ksandy a uz bezela I za ostatni po restauraci pobihajici haveti…ovecce udelala nyny a berany duc, kacenam papa, konickum a osliku ha no a kdyz to vsechno obesla a ja peclive nakrajela mnaminu, bych ji nakrmila, v nestrezenem okamziku mi jednou sousto z ruky vyzobla slepice, misto any…no ja jsem se teda lekla, pac se priplizila tise a nenapadne jak vinettou ze zapadu, ale any z toho mela dalsi priiima zazitek.

Nad udolim se zacla stahovat mracna a vitr se jal pofukovat mene prijemne a tak jsme se pomalu vydaly zpet do missionu, radne se tam dosvacit, pac jedna broskvicka je svacinou vice nez nedostatecnou;) po dosyceni se jala any objevovat vsechny patra a zakouti chaticky, az se priblizila hodina vecere a aspon jednu raclette jsme si nemohly nechat ujit;) any dostala obligatni vecerni kasi, po chvilce zapaseni jsme vycouvaly(no vlastne -i:()na hlavni a pak uz si to klikatily hezky dolu z kopce a domuuu.

Inu, tolik ve strucnosti nektere zazitky z protejsiho udoli a zase priste dalsii odjinud;)

Mrk dalsi a dalsi

A odkud bychom na vas mohly mrknout ted? No tak predevsim v ramci rekreace ze zahradky, kde se valime, honime, oskubavame rybiz, maliny a jine dobrotky, ze kterych se pak vyrabi moc mnam marmeladky;) zkratka pohodicka:)

Ale to by zase uplne jen takhle neslo, tudiz jsem si tfuj do dlani a jdu si hrat na montera mechanika;) hezky jsem vystrachala zpod ruzneho haraburdi stare dobre kolo, z kufru konecne vyprostila sedacku a imbusak a slo se na to. Na druhy pokus se podarilo sedacku bezpecne ukotvit. Lec stav pneumatic byl vice nez zalostny, tudiz zase supky dupky do garaze, vystrachat pumpicku a pak druhou, pac kazdy kolo ma jiny dofukovaci system, no byl to zazitek, any si to taky uzila, cerne od mazu jsme byly snad od hlavy az k pate, ale nakonec se to vse podarilo…

…byla jsem na sebe opravdu pysna, tadyty technicky rukodelne prace, to mi vzdycky vstava hrebinek na hlave, kdyz uspesne dojdu ke kyzenemu cili;) no a pak hezky trada na prvni zkusebni cyklo okruh…no tradaaa! Na kole jsem nejela ani nepamatuju, s any v zavesu nikda, takze rozjezd byl velmi velmi opatrny a malinko vravoravy, nicmene jak jsme se rozjely, uz to jelo jako po masle a byla to parada. Zvyknout si musela i any, to totiz neni jako v kocarku, ze by si mohla vykukovat, poskakovat a vyklanet jak chce. Ale je to holka sikovna, takze za chvili uz umela klopit zatacky lip, jak motorkari na markete;)

Vyfunela jsem montee de zambotte, nevim, jestli jsem se vic zalykala hanbou, jak mi to neslo nebo nedostatkem objemu plicnich alveoluuu, a hezky pomalinku sjela rovinku k centru granois…tam jsme pak sjely smer chateau de la soie…kam jinam by mely vest nase prvni cyklokroky, nez na zamek, byt je to zricenina hradu:)… a kdyz si to tak jedeme po rovince, najedno mi neco tlaci do zad…ze by any delala berany, berany duc?:o no, ku hradu to bylo uz jen par metro, tak posledni sjezd, any se mi pekne oprela do zad a kdyz jsme zastavily, co oci nevidi, any mi normalne na kole zachrapla:) asi ji taky zdolal ten vyslap! Takze hezky siesticku, mama si taky odfuni a pak budeme pokracovat ;)

Jo jinak dnes ma ma frangine narozeninky, v sobotu bude oslava, dixieme edition, jupi, jupi, to zas bude legrajda:) a mnam grillade a gateau aux framboise:P jo a any vylezl dalsi zub…dvojka v pravo nahore a ta vlevo se tam taky rysuje…vypada to, ze any bude mit nahore ctyri a dole jeden a bude to moc krasne asymetricke:)

Navrat z hradu jsme zvladly, jeden kopec jsem ted vytlacila pesky, pac byl zkratka moc raide a nechtela jsem delat nejaky salta po zadu, na to vybaveny nejsme, dokonce jsme zvladly pipi na zricenine a to bez nocniku, jen hezky do krovicka, any je proste nejvetsi sikulka, po me asi moc ne, pac me pri tom trosilinku pocurala, jeste ten uchop budu muset vychytat :) no a od ted kazdy den alespon jedna mala okruzni jizda, abychom se udrzely ve forme…trasy pravidelne stridame, podle casu a fyzicke kondice, tak nekdy je to na hrad, nekdy do granois na hriste, nekdy k migru na hriste a podle sil jen rovnou tam nebo po okruhu vinicemi a snad brzy prijde nejaky dobrodruznejsi vylet, ale to chce nejdriv radny trenink ;)

Sobotni oslava se vydarila, byla to opravdu parada, jako vzdy hrozilo zamracene pocasi, ale jako vzdy se nastesti vyjasnilo a grilovani na zahradce se mohlo rozjet v plnem proudu…jednim z nejvetsich zazitku bylo grilovani kukurice, kdy marie-christine temer hodinu tvrdila, ze jeste neni hotova a po hodine se vrchni grilovac dovedel, ze kukurice byla odpoledne uvarena, takze mort de rire, ca on se rappelera meme a la 40e edition que le mais était déj? bien cuit…enfin, jak malo staci k detske radosti ;)

Byt se oslava nijak zvlast neprehanela, rano se radne dospavalo a v ramci odpocinkoveho dne jsme sjeli s laure a devis chvilinku se povalet aux iles…jj, paradicka, zase ten krasne zeleny travnicek, tyrkysova vodicka, sumici topoly a jejich mihotajici se stiny, hory stale uchvatne ohromujici a okouzlujici, zkratka idylka :)

V pondeli jsme se rozhodly pro hromadnou damskou horskou vychazku, takze po obidku trada na sanetch. No trada, znate to nase vypravovani! kdyz jsme konecne vystoupaly k barrage du sanetch, jeste pred tour okolo lac si any vyzadala trun…no byla to vazne parada, videt ji trunit v 2050 m.n.m. any usla radny kus a vypada to, ze z ni bude spravna horalka;) no jeste aby se ji to nelibilo, krasna vodicka, prima kameny, po nichz se da pradne splhat a skakat z nich na mamu, za temi nejvetsimi balvany stale jeste zbytky snehu, vonave louky posete vsemi barvami hrajicimi kytiii, obcas i uchvacujici modr horcu, a nad tim vsim ti vysoci stari velikani…tu ostra spicka se snehovou cepici a pod ni kamenita lavinova skluzavka, tu zaoblena, svrastela pohori pripominajici kuzi tlustokozcu, ale slon ci hroch tak milion sto padesat tri tisickrat zvetseny, na obzoru do dali se rozpinajici ledovec…

J’en suis tjrs d’ autant stupefier et emerveiller…asi nikdy me neprestane tadyta krasa brat dech ;) po prochazce okolo jezera jsme vysplhaly jeste k lanovce, bychom se koukly na moleson a k horam ostatnich kantonu a pak k blaznivemu jean maurice na cokoladicku ;) any to tam vse radne prozkoumal, jelikoz je to tam jak ve sbernem muuuzeu, tak rozhodne mela co objevovat a pak pomaloucku zpatky. Po ceste jsme se jeste zastavily u source de la sarine, ta pak proudi az do canton de fribourg, kde je mj. zasobarnou pitne vody. No a pak jeste v horske syrarne, bychom nazasobily qq fromage de l’alpage…un vrai delice ;)

A tak tu ubihaji nase prvni letni dny…krasne, klidne, vonave, slunecne, radostne, hrejive…jako v pohadce :)
77 fotek, srpen 2011 až březen 2012, 2 176 zobrazení | děti, ostatní, umělecké, zábava

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.