Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 1 046 výsledků (0,0135 sekund)


reklama

94 fotek, 11.9.2017, 249 zobrazení
341 fotek a 1 video, říjen 2010 až září 2014, 559 zobrazení | kultura
Jediná historická stavba v obci Loužnice.
Již od nepaměti k naší obci patří zvonička, která je vystavěna na skále.
Tragédie léta, kdy ve čtvrtek 5. 7. 2012 ve večerních hodinách, přišla bouře a shodila lípu na zvoničku, připomněla všem, jak důležitá a srdeční, je tato malá stavba pro všechny v naší obci.

Připomeňme si její historii, co napsali kronikáři Loužnice:

Na skále nad brusírnou bratří Linkových postavena jest zvonička v dávných létech, která jest majetkem obce. Zasvěcena byla svatému Václavu. Ve válce roku 1916 byl z nařízení úřadu, zvon rekvírován pro válečné účely, rovněž tak, i zvonek školní….

….Na západní straně nad malou skalkou stála KAPLIČKA či zvonička. Pravděpodobně byla vystavěna ve stejné době, kdy byl postaven dům na Kopani (cca 1665).
Ve 40. Letech (kronika zřejmě myslí 1840) byla tato kaplička velmi sešlá, takže byl zvon přenesen na vedlejší hrušku u „Bartošova“ statku čp. 5. Na oslavu zrušení roboty byl zakoupen nový zvon. Zvon měl označení: Na paměť 50letého zrušení roboty v zemích koruny svatováclavské. (1848)
První zvon byl osadě ukraden, druhý vyzváněl 50 let, až konečně musel být nahrazen novým. Tento nový zvon sloužil občanům až do roku 1916. V době války, Rakousko potřebovalo kov na výrobu děl a z nouze se sáhlo i po zvonech bez ohledu na to, že tyto zvony jsou posvěceny.
V 1916 se Rakousku nedostávalo potřebného kovu na výrobu válečného materiálu, a proto začaly být rekvírovány (zabavovány) zvony všech velikostí. = nejdrastičtější akce, která postihla české zvony za celou jejich historii jsou, právě rekvizice první světové války. Kromě jiných útrap způsobila první světová válka také to, že celá řada kostelních věží, kaplí a zvoniček oněměla, neboť jejich zvony byly zabrány pod záminkou získání barevných kovů pro válečné účely. Těmito „válečnými účely“ byla zpravidla výroba kanónů, ale v některých případech k tomu vůbec nedošlo. Je například známo, že část zvonové mědi posloužila na výrobu zelené skalice, jež byla využita proti révokazu na uherských vinicích. To svědčí o tom, že rekvizice nebyly jen účelovou záležitostí, ale také jakousi poslední křečí habsburské monarchie, demonstrací její chátrající moci. Svědčí o tom i fakt, že byly rekvírovány také některé ocelové zvony, jejichž hmotnostní hodnota nevyváží hodnotu pořizovacích nákladů. Už od r. 1915 se začíná s výkupem cínových předmětů a soupisem zvonů. Ke skutečnému rekvírování se přistoupilo od 8. 8. 1916, přičemž za kilogram zvonoviny byla proplácena náhrada 4 koruny. Rekvírovány byly zvony mladší r. 1600, až na označené výjimky, přičemž však z každého okresu měly být zrekvírovány alespoň 2/3 celkové hmotnosti zvonů. Druhá rekvizice z 22. 5. 1917 se vztahovala na všechny zvony, kromě těch s historickou či uměleckou hodnotou, kromě zvonů signálních. Tomuto drastickému zabavování a následnému zničení, neušel ani Loužnický zvon ve zvoničce a ani školní zvonek na určování začátku a konce vyučování. Bylo to dne 21. listopadu 1916. Do naší obce přišli dva páni, vypůjčili si žebřík a šli rovnou ke zvoničce. Tato zpráva se velice rychle rozšířila obcí a lidé se začali shromažďovat u zvoničky a vůbec se jim to nelíbilo. Drzé počínání obou pánů, kteří byli Němci, rozčilovalo stále víc shromážděný lid. Pak přišel občan Jindřich Jindra a naposledy zazvonil, lidé byli velice dojmutí a každému ukápla i slza. Byla to slza vzdoru. Jakmile dozněl poslední úder zvonu, hned byl přistavěn ke zvoničce žebřík a jeden z Němců na něj vylezl, aby zvon odmontoval. Za chvíli byl s prací hotov a zvon spustil pomocí provazu dolů. V tom začalo vzájemné osočování Čechů a Němců, nadávka střídala nadávku, a když zvon odnášeli do vsi, začala po nich (hlavně školní mládež) házet kamení, plivat a nadávat až tento incident měl dohru u krajského soudu v Mladé Boleslavi. Nakonec vše dobře dopadlo a trestán nebyl nikdo. Zvon vážil 44 kg a na jedné straně měl vyražený nápis: Přelit léta páně 1898 nákladem spojených obcí od Arnošta Dieopolda v Praze k/ke památce padesátiletého zrušení roboty v zemích Království českého. Zvonem bylo naposledy zvoněno při pohřbu Josefa Krupky čp. 3 v Loužnici, který se konal 3. listopadu 1916. Za tento zvon bylo zaplaceno 176 korun, které byly uloženy ve zdejší kampeličce. V některých obcích vyzráli na to jinak. Když se dozvěděli o rekvírování zvonů, klidně v noci někteří odvážlivci zvon sundali a zakopali. Po válce ho zase vykopali a pověsili. Dne 12. února 1922 byl na zdejší zvoničku zavěšen nový zvon, pořízený ze sbírky občanů. Hned druhý den vyzváněl paní Vedralové, manželce hajného. Roku 1933 se na obecním zastupitelstvu jednalo o opravě zvoničky, ale k realizaci bohužel nedošlo (ta byla provedena až v roce 2007)….. Další kompletní rekonstrukce proběhla po letní bouři, kdy lípa spadla na zvoničku.... 5.7.2012.
Oprava se povedla a díky finančnímu přispění všech občanů obce a dotace Libereckého kraje, byla vystavěna a opravena znovu a na svátek svatého Václava 28.9.2014, byla zvonička, slavnostně vysvěcena i se sochou sv. Václava, kterou vyřezal pan Bedřich Rathouský z kmene lípy, která spadla na zvoničku.
8 fotek, 5.4.2014, 124 zobrazení | cestování, kultura, lidé
Vznik hradu a městečka je opředen pověstmi o havranovi a krásném prstenu. První písemná zmínka o Rabštejně však pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů, kteří po něm přijali predikát z Rabštejna. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek od Lidéře z Rabštejna Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrádek na významné šlechtické sídlo a založil na předhradí opevněné městečko, kam přivedl obyvatele z nedalekých vsí Hrádku, Vísek (dnes Trnové) a Stvolen. Oldřich Pluh také Rabštejnu vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.

V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové se roku 1357 z neznámé příčiny postavili proti císaři Karlu IV., který povolal proti Rabštejnu vojsko. Bratři se před obléháním poddali a přistoupili na panovníkův požadavek, aby mu hrad za 3000 kop grošů míšeňských prodali. Karel IV. si byl totiž vědom, že hrad má pro okolní krajinu velký význam, a chtěl jej mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, kolem něhož byl vytvořen manský systém zahrnující ves Vysočany, tři dvory ve vsi Mezí a jeden v dnes zaniklém Čihanově. Hrad spravoval purkrabí. Císař na něm často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské, známé svojí zázračnou silou, s níž lámala meče jako perníkové cukroví. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městečku právo vybírat clo na významné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1600 kop grošů českých.

V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově, který se sice zprvu spojil s husity, ale brzy nato proti nim naopak bojoval. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil král Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian z Gutštejna, který se pak psal seděním na Rabštejně. Jan zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil poručník jeho nezletilých dcer Burian mladší z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Vlastnil jedenáct panství a pro svou příslovečnou hamižnost, ale nesporně i úspěšnost, byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal roku 1483 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen.

Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof se ovšem Burianovi příliš nevyvedl a byl pro své spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením samotného krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je v historii rovněž známý jeden z prvních českých humanistů - Jan z Rabštejna.

Král Vladislav II. držel Rabštejn 9 let a udělil městečku další privilegia - právo týdenního a výročního trhu a červenou pečeť. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu sv. Víta, Prašné brány a Karlštejna a vyvážela se i do ciziny.

Vladislavův syn Ludvík Rabštejn roku 1518 zastavil Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který už značně sešlý hrad opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Některé části zmíněné nové stavby jsou dosud viditelné za zámkem na konci ostrohu. Na jedné části tohoto hradu byl však postaven nový zámek, v jehož zdech je patrné zdivo ze 16. století.

Lorenc Šlik musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547. Byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to.

Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové (Jindřich, Zdeněk a Jáchym), ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestián roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578 však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím.

Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše u rabštejnského zámku, a tak "mrtvola hnila v kostele několik měsíců." Až odvážnější farář z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti.

Mezitím se krátce stal majitelem i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době v městečku získal převahu německý živel a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy patřilo městečko a 12 vesnic - Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrašťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla třicetiletá válka - v roce 1653 se zde připomíná pouze 12 domů obydlených a 14 spálených.

Vnučky Leonarda Helfrieda Rabštejn v roce 1665 prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu. Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská kaple a dřevěný městský špitál a na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn František Karel postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý.

František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský, jenž držel i nedaleký Manětín.

Lažanští přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého areálu byl také v letech 1766 - 1767 asi podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním a původní farní kostel sv. Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl roku 1787 zbořen.

Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství - roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.

Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se Rabštejn stal v roce 1938 součástí Sudet a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní městečko opustily i poslední dvě židovské rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii rabštejnské židovské komunity. Zároveň byl z náměstí odstraněn pomník Tomáše Garrigue Masaryka.

Válečné operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před koncem druhé světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky zastřeleno několik válečných zajatců.

Konec války přinesl odsun německých obyvatel a brzy také ztrátu městského statutu. Po dokončení odsunu již nebyl Rabštejn plně dosídlen a počet obyvatel dosahoval pouze jedné pětiny předválečné hodnoty. Malebnost městečka předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i své postavení samostatné obce. Od 1. července 1980 je tak spolu se svou bývalou administrativní součástí - vískou Kotančí - částí města Manětína. Postupně zde také zanikly téměř všechny služby - například pošta je uzavřena od roku 1998, poslední obchod byl zrušen v roce 2003.

Jedinou útěchou kdysi hrdému královskému městu, které dnes obývá pouhých 21 stálých obyvatel, bylo obnovení Masarykova pomníku po roce 1989 a vyhlášení historického jádra městskou památkovou zónou 10. září 1992
1 fotka, 13.12.2013, 28 zobrazení
22 fotek, 1.6.2013, 1 022 zobrazení | dokumenty, kultura, lidé
158 fotek, letos v dubnu, 176 zobrazení
145 fotek a 1 video, červen 2012 až říjen 2016, 353 zobrazení
82 fotek, 21.9.2013, 279 zobrazení
100 fotek, 3.10.2012, 243 zobrazení
228 fotek, 29.1.2011, 163 zobrazení
FOTO: Helena Zelená - Křížová
16 fotek, květen až prosinec 2006, 393 zobrazení
17 fotek, 8.9.2017, 40 zobrazení | lidé, sport, události
Z Kostelní Lhoty se obřadu účastnili starosta Tomáš Drobný, bývalá starostka Svatava Vronská, kronikář obce Zdeněk Martínek a pan Milan Šťastný.
Odkaz na článek: http://www.cvf.cz/cvs/zpravy/rozlouceni-s-josefem-musilem-3154.html
4 fotky, 18.11.2008, 124 zobrazení | lidé
2 fotky, 7.12.2012, 85 zobrazení
35 fotek, 20.1.2017, 165 zobrazení
pohřeb Pepíčka Veselého (* 9. 3. 1914)
2 fotky, 30.12.2016, 16 zobrazení
47 fotek, léto 2014, 174 zobrazení | dokumenty, lidé
2014-07-29 Moravská Ostrava - katedrála Božského Spasitele. P. Josef Freml, salesián, zemřel ve věku 86 let. Působil na těchto místech: Ostrava, Ludgeřovice, Zděchov, Jakartovice, Deštná, Bohdanovice, Mladecko, Březová u Vítkova, Větřkovice, Michalkovice. Měl jsem tu čest stát s ním u oltáře coby ministrant, když působil v Březové u Vítkova.
25 fotek, duben 2012 až únor 2014, 7 zobrazení
64 fotek, 12.7.2015, 263 zobrazení
4 fotky, 28.5.2011, 172 zobrazení