Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 405 výsledků (0,1907 sekund)


reklama

9 fotek, srpen 2012, 196 zobrazení
31 fotek, 8.4.2015, 9 zobrazení | architektura, dokumenty, práce
Fotky zdarma, v ceně realizace virtuální prohlídky od www.interieryfirem.cz
Zviditelněte vaší firmu prohlídkou v Google mapách.
http://www.interieryfirem.cz/realizovane-prohlidky?id=49
84 fotek, 24.10.2015, 24 zobrazení | architektura, dokumenty, práce, širokoúhlé
Fotky zdarma, v ceně realizace virtuální prohlídky od www.interieryfirem.cz
4 videa, leden 2012 až únor 2018, 42 zobrazení | dokumenty
9.11.2008 byl slavnostně otevřen památník obětem ŠOA v bývalé kaply přilehlé k židovskému hřbitovu. Co k tomu předcházelo? Tento object v minulosti vlastnily Pražírny kávy a sušila se zde surová kava, než se pak opražila. Po vrácení tohoto objektu (v rámci restitucí-původnímu majitely), který byl v žalostném stavu se zde vybourala sušící patra (rošty), a provedly se ty nejnutnější práce aby objekt nadále nechátral. Později se z kaple vybudoval památník obětem ŠOA. K rekonstrukci obřadní síně byl přizván Ing. arch. Vojtěch Šrut. Samotný interiér, tedy vlastní památník vzešel z vítězného konceptu studenta Fakulty umění a architektury TUL Štěpána Gudeva, pod pedagogickým vedením doc. M.A. Jana Stolína, který je autorem výtvarného řešení památníku. Na projektu pracovali i další studenti. V prvopočátku jsem s nimi jezdil a navštívili jsme ŽO v Děčíně, Teplicích a Praze (hřbitov), kde je fundovaní lidi seznamovali blíže se žid.tématikou, zvyky, pohřebnictvím a pod., aby pak mohli lépe tito studenti zvládnout požadovaný úkol. Nakonec byl vybrán vítězný projekt a na jehož základě pak byla provedena I samotná realizace a to tak, aby se stihnul termím 9.11.2008, což bylo k výročí 70. let po vypálení liberecké synagogy a kdy došlo k slavnostnímu otevření . Tedy symbolické datum. Na těchto „studijních“ cestách jsem pořizoval videozáznamy. Ty jsou nyní zde prezentovány.
Zpracoval: Michal Abraham

http://www.liberecky-kraj.cz/dr-cs/12484-pamatnik-obetem-soa.html

http://www.bydleni-iq.cz/temata/architektura/pamatnik-obetem-soa-v-liberci/
60 fotek, 18.6.2013, 253 zobrazení | architektura, města
Otto Rothmayer (28.2.1892 - 24.09.1964) byl žákem Josipa Plečnika a stal se i jeho pokračovatelem. Když Plečnik odjel r. 1921 definitivně do rodné Lublaně, převzal všechny jeho úkoly. Připadl mu tak nelehký úkol dohlížet na provádění Plečnikových návrhů, zasílaných na Hrad z lublaňského studia. Byla to také příležitost navrhnout část vnitřního zařízení pro interiéry bytu prezidenta Masaryka. Po r. 1930 dostal Rothmayer příležitost pracovat už zcela samostatně na přestavbě tzv. Tereziánského křídla Starého královského paláce. To bylo sníženo a doplněno o subtilní vřetenové schodiště - dodnes jeden z nejpůsobivějších prvků celého areálu. Rothmayer rovněž adaptoval přilehlé prostory a interiéry pro stálou expozici historie Pražského hradu. Náročné práce byly dokončeny až na prahu 50. let. Nový hradní architekt po Plečnikovi, Pavel Janák, nechal Rothmayera dále pracovat na dokončení některých konceptů, především impozantní síně, která dodnes nese jeho jméno a dále Klínové chodby se slavnostním vstupem do Španělského sálu. K drobnějším realizacím Otto Rothmayera patřily některé interiérové adaptace v Novém paláci, pomník padlým v Jelením příkopu nebo budova lesní správy v lánské oboře. Práce na Hradě musel po své odstranění z funkcí zanechat prof. Rothmayer nedokončeny, dokonce byl posléze svědkem jejich devastace. Stáří trávil v malém domku v Břevnově, který si sám navrhl. Na jeho zahrádce vznikly známé fotografické cykly jeho přítele Josefa Sudka. (Zdroj: http://www.archiweb.cz/otto-rothmayer)
122 fotek, jaro 2011, 79 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
V době Karla IV. konečně litoměřický hrad vstupuje i do písemných pramenů. 7. května 1359 vydává císař v Praze Litoměřickým listinu. V ní císař povoluje kmetům a konšelům města Litoměřic, aby na hoře zvané Radobýl a na okolních stráních zakládali vinohrady. Tyto stráně mají rozměřit a část z nich rozdat či prodat. Kdo na nich založí vinohrad, má být na deset let osvobozen od všech berní, šosů, desátků a jiných poplatků, po uplynutí deseti let má odvádět na litoměřický hrad každý desátý sud vína jako desátek s vlastním povozem, kdykoliv ho o to požádá purkrabí nebo jeho zřízenci atd. V této listině nazývá hrad „vnser haus zu Leutmericz“ („naším domem v Litoměřicích“). Ještě téhož roku imperátor zavítal v září do Litoměřic a svou návštěvu zopakoval v prosinci 1369.
Zatímco tyto zmínky pramenů jsou ohledně litoměřického hradu značně neurčité, tak zajímavějším je německy koncipovaný list Karlova syna Václava IV., vystavený v Praze 2. května 1387. V něm tento český a římský král dává bratřím Kunatu Kaplířovi ze Sulevic, svému mincmistru a radovi a jeho bratřím Janu a Jiřímu i jejich dědicům v léno hrad v Litoměřicích se všemi právy a požitky a vyhrazuje si, aby byl jemu a budoucím českým králům otevřen. Z této listiny se rovněž dovídáme, že tamní hrad byl zchátralý, Sulevičtí mají na své náklady opravit opevnění, palác a stavení [hradu] v Litoměřicích („vestung, hausung und wonung zu Luthomericz“) a rovněž je tu zmínka i o hradním příkopu („graben“). To však již hrad pomalu přestával sloužit svému účelu. Jak již víme, tak sice ještě Václav IV. pověřil bratry Kaplíře ze Sulevic, aby jej opravili, ale zároveň městu postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí. Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom postoupil městu celý hrad, aby jej využívalo podle svých potřeb , s tím ovšem, že vytvoří prostor, kde může být skladováno víno z královských vinic. Vladislavova listina byla vydána 11. listopadu 1499 a stav, v jakém se hrad nacházel, jasně vyjadřují slova, že král Litoměřicím podstupuje „v témž městě zámek [=hrad] náš pustý“ a na jiném místě dokumentu „ten hrad pustý k jich obecní potřebě“. V letech 1505-1513 Litoměřičtí radikálně přestavěli městské opevnění a nejspíše tehdy byl hrad definitivně začleněn do městského opevnění.
Prostory hradu pak sloužily ke skladovacím účelům a poté i jako pivovar; hrad tak byl „degradován“ jen na hospodářský dvůr, náležející k dvoru v Keblicích (ten byl centrem správy litoměřických venkovských statků od 13. století). Během novověku byly hradní budovy v horším případě zcela demolovány, v lepším přestavovány. Velmi jim uškodil nejen zub času, ale i ohnivý kohout, který hrad navštívil dvakráte, a to 11. ledna 1665 a 4. března 1685. Stopy těchto požárů byly v paláci vidět až do současného zaomítnutí zdiva. Město pak opravilo jen hospodářské budovy, palác zůstal v ruinách. Poslední velké úpravy pocházejí z doby klasicismu, kdy byl velký palác adaptován pro účely pivovaru. Ponecháváme přitom stranou obě poslední úpravy, z nichž zejména ta ze závěru komunistického období zanechala na tváři hradu nesmazatelné jizvy. Pravdou ovšem je, že právě tehdy byla nově vybudována vysoká střecha paláce, která se stala nepřehlédnutelným prvkem siluety města s nepochybnými vysokými estetickými měřítky.
Od 15. století hrad přestal sloužit svému původnímu účelu. Král Václav IV. postoupil hospodářský dvůr, který hradu poskytoval zázemí, městu a Vladislav II. Jagellonský (1471-1516) potom listinou z 11. listopadu 1499 Litoměřickým postoupil hrad celý, s podmínkou, že zde může být skladováno víno z královských vinic.
Později byly prostory hradu využívány už jen ke skladovacím a výrobním účelům, jež zřejmě hradní palác zachránily před celkovým zánikem. V 17. století bylo zejména sklepení hradu či jeho areálu, jenž sloužil jako poplužní dvůr, využíváno ke skladování vína, jak to alespoň vyplývá ze soupisu škod po třicetileté válce. Tak například v písemnostech z roku 1659 se uvádí, že v roce 1631 bylo „z hradu obecního“ vzato 80 sudů vína pro saského kurfiřta. Co nepoškodila třicetiletá válka, to poničily dva požáry ve dnech 11. ledna 1665 a 4. března 1685.
Nová etapa existence hradu přišla ve 2. polovině 18. století, a to v souvislosti s havarijním stavem pivovaru v Pokraticích, jenž patřil městu a byl spravován hospodářským dvorem v Keblicích. Tam mělo město Litoměřice, jako vlastník řady pozemků i vesnic ve svém okolí, centrum správy venkovských statků již od 13. století. Stav pivovaru v Pokraticích vyvolal potřebu hledat jiné řešení a volba padla na adaptaci prostor někdejšího královského hradu. V hradním paláci pak byla v období od října 1786 do prosince 1787 zřízena sladovna, v sousední přístavbě od západu pak varna a skladovací prostory (špýchar, v 70. letech 20. století také hasiči). Prostory pro potřeby pivovaru byly postupně upravovány téměř do konce 19. století. Hradní areál sloužil zřejmě jako sladovna či sklad sladu ještě ve 30. letech 20. století.Zde je nutno poznamenat, že v Litoměřicích byly pivovary dva. Jeden patřil městu (obci) a stál v Pokraticích, druhý měšťanům s právem vařit pivo, kteří kolem roku 1720 vytvořili společnost „právovárečné měšťanstvo“ a začali vařit pivo společně. Za tím účelem v domovním bloku jižně od hradu vznikl a dodnes se nachází areál měšťanského pivovaru (Tyršovo náměstí) se sladovnou (dnes restaurace Budvarka). Nástupcem městského pivovaru se v roce 1860 stal nově vzniklý akciový Labskozámecký pivovar (později Mrazírny), jemuž město v roce 1858 pronajalo licenci k vaření piva. Následně (r. 1862) město pronajalo sladovnu a varnu v hradním areálu měšťanskému pivovaru. Později se zde vystřídalo několik jiných nájemců. Po druhé světové válce nastala doba hledání nového využití hradu. Počátkem 50. let bylo uvažováno o zřízení pionýrského domu a od konce 60. let – po ustoupení od výstavby v Jiráskových sadech – pak o vybudování kulturního domu. V palácové budově měly být situovány hlavní prostory a na místě pivovarské varny (špýchar, později hasičská zbrojnice) měl být postaven objekt s provozním zázemím.
Zpracováním projektu byl pověřen Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO) v Praze a v roce 1971 byl proveden průlomový stavebně historický průzkum, doplněný v roce 1983. Jejich autor PhDr. Ing. Jan Muk rozpoznal do té doby přehlížené hodnoty hradního paláce a odkryl též hradní kapli, jež byla skrytá pod klasicistními úpravami. Zpracoval také kresebnou rekonstrukci hradní kaple, vstupního portálu, hlavních průčelí atd. Navrhl také novou střechu paláce, jejíž tvar vychází z analogií gotických staveb v Čechách i na Slovensku. Podle tohoto návrhu byl také vypracován projekt a v roce 1987 byla střecha provedena firmou Armabeton Praha.
V té době také probíhalo též statické zajištění objektu, spočívající zejména v tehdy celostátně módní injektáži jinak silných zdí cementovou maltou, nastříkávání některých kleneb betonem a housenkovým spárováním historického zdiva. To byl vlastně první z kroků, jenž zahájil nenávratné zahlazování historických stop. Na jaře 1971 také byla snesena sedlová polovalbová střecha a nahrazena nízkou provizorní střechou z ocelových příhradových nosníků.Pro využití hradu jako kulturního domu bylo zpracováno několik variant. Obrat nastal na přelomu 70. a 80. let, kdy investorství převzal od města tehdejší odbor kultury Okresního národního výboru v Litoměřicích. Prioritou se stala výstavba nového kulturního domu na místě někdejší varny a špýcharu. Projekt vypracoval Stavoprojekt Liberec (Ing. arch. Švancar), přičemž vlastnímu hradu byla ponechána vedlejší role. Stavba kulturního domu byla dokončena v roce 1991. Aby hrad tvořil „důstojnou kulisu“ k novostavbě kulturního domu, bylo přikročeno ke „kultivaci“ fasád, což byl další, nikoli však poslední, krok v zahlazování historických stop. Například některá původní gotická ostění byla nahrazena novými pískovcovými, jiná byla zakryta celoplošnou omítkou. Současně byla vybourána část klasicistních konstrukcí v interiéru. Nicméně díky solidní střeše byl hrad připraven přečkat bez dalších zásahů několik desetiletí. Na počátku 90. let 20. století přichází Galerie výtvarných umění v Litoměřicích s myšlenkou využití hradu k výstavním účelům. Mělo zde být vytvořeno pracovní, vzdělávací a setkávací středisko pro výtvarné umělce Euroregionu Labe/Elbe a regionální galerie moderního umění. Studie z r.1995 řešila také odbourání části čp. 267 zvaný „Hrádek“, tak aby bylo odhaleno celé jižní průčelí hradu, avšak další stupně projektových příprav již tuto problematiku neřešily. Další etapy projektu probíhaly v letech 1997 – 2000, kdy byl zpracován projekt a vydáno stavební povolení. Projektovou dokumentaci mezinárodního výtvarného centra, k jehož realizaci z ekonomických důvodů nakonec nedošlo, zpracovával Projektový ateliér Ing. arch. Antošová, Ing. arch. Jarkovský – SÚRPMO Litoměřice.
Město Litoměřice připravilo v roce 2006 jako vlastník areálu hradu projekt jeho využití jako multifunkčního centra se zaměřením na prezentaci historie a současnosti českého vinařství a posílení turistického ruchu v regionu. V této souvislosti zde v roce 2007 provedli nový stavebně historický průzkum PhDr. František Gabriel s Mgr. Ivanem Peřinou, kteří doplnili starší poznatky J. Muka o nová pozorování v paláci a zcela nově zhodnotili přilehlou budovu čp. 68. Z jejich podnětu bylo provedeno i fotogrammetrické zaměření vnitřních stěn paláce a jeho jižního průčelí (Ing. P. Hlavenka s Ing. J. Vidmanem).

zdroj: http://www.hradlitomerice.cz/historie/
60 fotek, 5.10.2016, 34 zobrazení | architektura, cestování, koníčky, krajina, kultura
(dovolená 2016) a teď o zámku Lednice

Státní zámek Lednice je od roku 1945 majetkem státu, je spravován Ministerstvem kultury ČR prostřednictvím Národního památkového ústavu Praha, územní odborné pracoviště v Kroměříži. Zámek patří k nejnavštěvovanějším památkám v naší republice. Novogotická přestavba v 19. století z něj vytvořila romantické sídlo obklopené jedním z největších evropských parků (téměř 200 ha), ve kterém návštěvník najde palmový skleník, benátskou kašnu, římský akvadukt, čínský pavilon, minaret a umělou zříceninu Janův hrad. Díky unikátnímu propojení stavebních památek s okolní člověkem formovanou přírodou byl v roce 1996 celý lednicko-valtický areál zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO.

První historická zpráva o této lokalitě pochází až z roku 1222. Již tehdy zde patrně stála gotická tvrz s dvorcem, kterou r. 1249 český král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfriedu Sirotkovi.

Koncem 13. století se držiteli celé Lednice a nedalekého Mikulova stali Liechtensteini, původem ze Štýrska, kteří postupně získali pozemkový majetek na obou stranách moravsko-rakouské hranice. Příslušníci rodu se nejčastěji uplatňovali ve vojenských službách, v renesanci pak v hospodářském podnikání. Od druhé poloviny 15.století se pak příslušníci rodu uplatňují i v nevyšších zemských úřadech. Zásadní změna postavení rodu na Moravě však nastala až za bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara z Liechtensteina. Karel a Maxmilián si výhodnými sňatky zabezpečili velké bohatství starého moravského rodu Černohorských z Boskovic. Bratři byli zpočátku, tak jako jejich otec a děd, protestanty-luterány, ale záhy přestoupili na katolickou víru a připravili si tak vhodnou půdu pro další politickou činnost. To se týkalo zejména Karla, který působil na dvoře císaře Rudolfa II., v roce 1604 se stal zemským hejtmanem na Moravě a v roce 1608 byl pozdějším králem Matyášem II. povýšen do knížecího stavu a uděleno mu opavské knížectví.

Za stavovského povstání stál na straně Habsburků, účastnil se i bitvy na Bílé hoře. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 systematickým skupováním konfiskovaných majetků některých účastníků odboje se Liechtensteini stávají nejbohatším rodem na Moravě a ve svém postavení vystřídali Žerotíny. Obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil jim i velkolepé stavební podnikání zde v Lednici.

Již v 16. století patrně Hartmann II. z Liechtensteina, nechal zbořit zdejší středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17.století byla i tato stavba zbořena a vybudováno zde barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou, podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Erlachu, která se jen v málo pozměněné podobě uchovala dodnes.

Po polovině 18. stol. byl zámek opět upravován stavebně a roku 1815 byly odstraněny jeho přední trakty, které byly součástí barokního zámku.

Dnešní vzhled pochází tedy z let 1846-1858, kdy kníže Alois II. z Liechteinsteina usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí (dnes I. prohlídkový okruh), které jsou vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem. V 1. patře zámku pak můžete navštívit soukromé pokoje Liechtensteinů. Ve 2. patře pak pokoje dětí a jejich guvernantek, spolu s muzeem loutek Milana Knížáka.

Stavby Lednicko-valtického areálu: LVA se rozkládá na ploše téměř 100 km2

Zámek Valtice
V 11. století majetek passovské šlechty, potom pánu ze Seveldu a Feldsbergu. Ve 13. století rozděleny mezi pány z Kuenringu, Pottendorfu a Rauhensteinu. V roce 1395 získává Valtice Johann z Liechtensteinu. Hrad zbudovaný dřívějšími majiteli, později přestavěný na renesanční zámek, je upraven v barokním slohu. Z tohoto období, z roku 1680, pochází také morový sloup. Tento objekt je jednou z nejmonumentálnějších staveb ranného baroka na Moravě. Podle projektu významných architektů Martinelliho, Erny a Tencally zde stavební úpravy pokračovaly až do roku 1730. Parkové plochy s rozmanitými stavbami spojují okázalá sídla ve Valticích a Lednici do jednoho harmonického celku. Rovněž interiéry zámku jsou svým bohatým barokním vybavením dokladem životního stylu své doby. V pozoruhodném kostele z let 1631 - 1671 je nad oltářem umístěn Rubensův obraz "Nejsvatější trojice" a další z Rubensovy dílny. Město Valtice má výhodnou polohu na samých hranicích mezi Moravou a Rakouskem. Dodnes se zachovala část městského opevnění. Je zde i staletá vinařská tradice, každoročně se pořádají v zámeckých jízdárnách vinné trhy.

Apollonův chrám: nad Mlýnským rybníkem je výraznou dominantou chrám boha slunce. Pochází z roku 1817 a je dílem architekta Josefa Kornhäusela. Tato stavba, podobně jako řada dalších, vznikla díky mimořádnému citu Jana I. z Liechtensteinu, pro tuto zdánlivě málo atraktivní krajinu. Ve středu terasy nesené dórskými sloupy, je půlkruhový výklenek, v němž je zajímavý reliéf zpodobňující boha Apollona na slunečním voze. Výtvarná výzdoba je doplněna sochami symbolizujícími čtvero ročních období.

Hraniční zámeček: byl postaven rovněž za knížete Jana I. z Liechtensteina v roce 1827 na bývalé hranici mezi Moravou a Rakouskem. Byl zbudován na močálovité půdě, která musela být nejdříve zpevněna dřevěnými piloty a rošty, na které pak byly položeny základy objektu. Horní část tvoří tři oddělené sály s možnými příchody i příjezdy z obou stran po vyvýšených terasách. Za pozornost stojí zejména prostřední - velký zrcadlový sál, z kterého je možné vystoupit na terasu, odkud je zajímavá vyhlídka na Hlohovecký rybník a blízké okolí.

Belvedér: zámeček v těsné blízkosti Bezručovy aleje u Valtic byl zbudován podle plánů architekta Josefa Kornhäusela jež realizoval správce panství Frank. Ve voliérách u zámečku budilo zaslouženou pozornost návštěvníků množství pávů, perliček a zlatých bažantů.

Kostel v Lednici: je dnes nedílnou součástí lednického zámku. Tato sakrální budova v minulosti několikrát změnila místo. Podle dobových dokladů byla na území Lednice v první polovině 15. stol. zaznamenána jako kamenná stavba , kterou v roce 1425 vyplenili husité. Na základě povolení papeže Inocence VIII. byl během necelých pěti let zbudován kostel, dokončený roku 1495. V roce 1579, jak praví kamenná děkovná deska, byl přestavěn, rozšířen a zveleben. Historie této stavby však pokračuje. V roce 1731 byl dokončen kostel nový, v pozdně barokním slohu, a to v místě kde stojí dnes. Poslední novogotická přestavba zámku ovlivnila i tuto část. V letech 1848 - 1851 dostává svoji současnou podobu. Menší úpravy pokračovaly v roce 1856, kdy do zdí chrámové lodi, která nebyla nijak výtvarně zdobena, umístili František a Adolf Angelerovi 14 basreliéfů křížové cesty. Mistrovské dílo sochaře Kliebra s Kristem na kříži, které bylo dříve dominantním prvkem hlavního oltáře přemísťuje architekt do chrámové lodi. Novy oltář obohatil svými obrazy František Ittenbach. Doslova filigránskou řezbu, převážně v dubovém dřevě, provedla patrně vídeňská firma Karla Leistlera. Je zde umístěn také gotický reliéf "Smrt panny Marie". Rekonstrukce kostela byla dokončena v roce 1858.

Židovská obec měla v Lednici synagogu a hřbitov. Tato obec násilně zanikla v roce 1939 a její synagoga byla za okupace zbořena. Památkově chráněný hřbitov byl počátkem sedmdesátých let přeměněn v travnatou plochu.

Maurský dům: v maurském slohu přestavěný architektem Wingelmullerem, sloužil částečně jako parní lázně a současně jako technické zázemí pro zavlažovací systém parku. Zde umístěná turbína vyráběla elektřinu pro zámek a část obce. Byla jako jedna z nejstarších zachovaných zařízení tohoto druhu na našem území předána Technickému muzeu v Brně. Čerpadla zavlažující parkové plochy stále plní svoji funkci a jejich prostřednictvím získávají užitkovou vodu rovněž další podniky. Stavba, ale hlavně funkce s ní spojena, měla doslova dramatický průběh. Předcházelo ji dílo budované Václavem Josefem, prováděné stavitelem Breguinem. Již po dvanácti letech byly nutné nákladné opravy a v zápětí byla tato čerpací stanice zrušena jako nepraktická. Nový projekt byl přijat v roce 1785 a téhož roku započala jeho realizace.

Jubilejní kašna: na náměstí byla postavena v roce 1898 u příležitosti čtyřiceti let vlády knížete Jana II. Po 2. světové válce byla znehodnocena odstraněním mramorových desek a položením asfaltového koberce kolem ní, takže nyní je pod původní úrovní náměstí. Stavební zásahy v okolí způsobily, že voda z kašny již neteče.

Randez-vous: jak název tohoto saletu mezi Lednicí a Valticemi napovídá, scházeli se zde účastníci honů. Stavba byla symbolicky věnována bohyni lovu Dianě, o čemž svědčí latinské nápisy na průčelí. Inspiračním prvkem, podobně jako u pařížského Vítězného oblouku, se staly triumfální oblouky římské. Randez-vous stojí v oboře, která byla dříve obklopena 3 km dlouhou zdí. Podle Hardtmuthových plánů toto dílo realizoval architekt Josef Kornhäusel v létech 1810 - 1813. Výzdobu tvoří reliéfy znázorňující dramatické scény z lovů.

Reistna: na vyvýšenině u Valtic, známé také jako Homole, zbudoval v létech 1811 - 1817 architekt Hardtmuth na objednávku knížete Jana I. Josefa památník otci a bratřím. Galerie kolosálních dimenzí spočívá na 24 korinstkých sloupech. Z její terasy se dá doslova vychutnat pohled na otvírající se panorama širokého okolí. Po plebiscitu v roce 1920 bylo Valticko včetně Reistny připojeno k Československu. Od konce čtyřicátých let do roku 1990 byla nepřístupná veřejnosti.

Lednické rybníky: rybníky, jak je známe dnes mezi Lednicí, Valticemi a Mikulovem, byly zakládány již od 15. století. Půvab rybníku Mlýnského je umocněn stavbou Apollonova chrámu na návrší. Prostřednímu rybníku dominuje skromná, ale pro ornitology významná stavba Rybničního zámečku a na terénních vyvýšeninách pak impozantně působící chrám Tří grácií a Nový dvůr. Tyto stav
6 fotek, 25.5.2010, 127 zobrazení
44 fotek, duben 2015, 6 zobrazení
21 fotek, červen 2014 až květen 2015, 64 zobrazení
11 fotek, prosinec 2012 až únor 2015, 62 zobrazení
1 fotka, 8.5.2013, 6 zobrazení
14 fotek, 8.5.2013, 18 zobrazení
38 fotek, srpen 2008 až listopad 2013, 14 zobrazení
64 fotek, 8.11.2013, 12 zobrazení
15 fotek, říjen 2008 až květen 2012, 34 zobrazení
63 fotek, leden 2004 až únor 2012, 61 zobrazení
12 fotek, 4.5.2011, 18 zobrazení
4 fotky, 7.9.2010, 26 zobrazení | architektura
28 fotek, loni na podzim, 4 zobrazení

Něco by se našlo i mezi uživateli...

plyn-realizace

94 zobrazení, 2 alba