Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 714 výsledků (0,0127 sekund)


reklama

24 fotek, 3.1.2015, 282 zobrazení
jsou krásné - ruce a doufám, že je znát, jak moc ve spojení s hudebním nástrojem...
30 fotek, 29.9.2013, 85 zobrazení | koníčky, lidé, umělecké, zábava
Hudební nadšenci strávili od soboty 28. do neděle 29. září 2013 v penzionu Na Výsluní v Rožnově pod Radhoštěm tvořivý hudební víkend. Pod vedením anglického muzikanta Dennise Lammase měli možnost si vytvořit vlastní finský strunný nástroj zvaný kantela. Úvodním rituálem se naladili na materiál a vlastníma rukama, pomocí dlátek během dvou dnů vyřezávali z javorového dřeva svou vlastní libozvučnou kantelu. Každý do ní vložil kus sebe, vyzdobil si ji podle svého a zvolil si, zda si zahraje na sedm až dvanácti strunou. Nakonec kantely společně zasvětili děkovacím rituálem a harmonickým zvučením.
78 fotek, 219 zobrazení | oslavy
O co méně lidí, o to více hudebních nástrojů. Muzikální dění narušoval jen občasný program, jako třeba putování na Vrchmezí, hra "Čtyři ruce v hlíně", jídlo, pantomima a šerm. Moc krásně tam bylo...
12 fotek a 7 videí, říjen 2015, 22 zobrazení | kultura
Několik z ruky (a bez brýlí) nasnímaných fotek a videí z vystoupení amerického muzikanta, hráče Steve Adelsona, na poněkud neobvyklý hudební nástroj (Chapman Stick) v centru setkávání Kostelík v Dolní Poustevně
2 fotky a 1 video, 2.2.2013, 216 zobrazení
Niněra je strunný hudební nástroj, jehož struny se rozeznívají třením pomocí dřevěného kolečka s klikou, kterým hráč pravou rukou otáčí. Niněra tak patří mezi strunné nástroje třecí (či kolové). Funkce kolečka je podobná jako smyčec u houslí. Zvláštním klapkovým zařízením se pomocí prstů levé ruky struny zkracují. Ozvučná skříňka mívá různý tvar.

První záznamy o niněře jsou v západní Evropě už z 10. století, ale tehdy byly nástroje o dost větší než ty dnešní - ke hře bylo potřeba dvou hráčů; jeden se staral o kolečko a druhý o klávesy. Ze starých obrazů se dá poznat, že se na niněru hrálo i v chrámech a v 17. století pro ni komponovali tehdejší skladatelé. Později se z niněry stal nástroj lidový, či klesla na žebrácký. Dnes niněra patří do muzea, ale někdy je využívaná ve folkové hudbě. Používá ji dokonce i několik folk metalových kapel, například Eluveitie.
85 fotek, září 2015, 82 zobrazení
Cílem je, aby děti poznaly svou značku a značky svých kamarádů, postupně poznávat jména svých kamarádů, umět si hrát ve třídě v klidu, neodbíhat od her a stavebnic. Dodržovat třídní pravidla.
Učíme se udělat kroužek, přivítání, pohlazení kamaráda. Seznamování se mezi sebou, písnička „Jak ty se jmenuješ?

UČÍME SE BÁSNIČKY:
Bum, bum na vrátka
Mýdlo
Paci, paci, duci duci
Ruce

Děti namalovaly svého kamaráda, vyrobily si zvoneček (zvonečkové pravidlo), modelovaly vlastní obličej.

Zpíváme a rytmizujeme lidové písně: Prší, prší, Pec nám spadla, Skákal pes, Ovčáci, čtveráci, Kočka leze dírou, Já mám koně, Kdyby byl Baborov, Vrabeček, Na tom pražském mostě, Travička zelená, Černé oč, Čížečku, čížečku, Spi děťátko spi. Postupně poznáváme hudební nástroje (klavír, housle, rumbakoule, dřívka, bubínek, činely).
194 fotek a 29 videí, 13.7.2014, 314 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, kultura, vesnice
Zámek Štědrá letos slaví 775 let od založení. Minulá léta se neblaze podepsala na jeho stavu a tak obec Štědrá vzala jeho záchranu do vlastních rukou. I my jsme přijeli podpořit kastelána Raskyho v jeho úsilí. V zámeckém parku zahrály kapely Rakovnickej potok, Archa a Nawostro. Ve večerních hodinách si zahrál každý, kdo měl hudební nástroj a zpívali všichni. Škoda, že se někomu nepodařilo zachytit romantickou atmosféru bezmračné úplňkové noci...
13 fotek, leden 2008 až červen 2013, 33 zobrazení
PLADBA HOTOVĚ NA RUKU -babovky, vahy, sklo, porcelan, kocarky, panenky, vojenske veci, helmy, hudebni nastroje, sochy, sosky, hodiny, obrazy, , hračky .fotoaparaty .radia.a jine věci ,Nejlepe celou pozustalost ! ceny dohodou.! mužete volat non stop děkuji moc tel.721949575 - MILENKO43@SEZNAM.CZ
103 fotek, 19.12.2010, 1 610 zobrazení | kultura
Příjemné posezení se Smolaři
Úctyhodných 27 let již mohelničtí Smolaři pořádají předvánoční koncert. I letošní vystoupení této country skupiny v sobotu
18. prosince 2010 přineslo návštěvníkům koncertu příjemné zastavení se ve shonu na konci adventu. Stylově pro toto krásné období upravený sál KD v Mohelnici svědčí o citu a nekonvenčnosti pořadatelů. V 17 hodin již oblíbený moderátor Dostavníku Josef Mlok Grim z Karviné po přivítání posluchačů pozval na scénu muzikanty. Program odstartovala písnička již zesnulého českého krále country music Michala Tučného, Osada u tří klád. Postupně zazněli známé i méně známé ale dobře prezentovány písničky z dílny věhlasných kapel country & folk music. V první třetině koncertu jsme přivítali vzácné hosty: Slávka Janouška a Luboše Vondráka, kteří způsobem sobě vlastním zachytili srdce posluchačů. Šikovné ruce Slávka Janouška rozezněly sittár, indický hudební nástroj, který v těchto prostorách KD zazněl zřejmě poprvé. Dovednost hostů odměnil srdečný potlesk přítomných. Pak se na pódium vrátili Smolaři a dotáhli koncert do Času vánočního... Kvalitní ozvučení hlídal Franta Petřík z Dubu nad Moravou. Díky všem za krásný a nejen umělecký zážitek. Za všechny účastníky letošního koncertu všem pořadatelům a účinkujícím požehnané Vánoce a celý rok 2011 ze srdce přeje

Pavel Kavec z Loštic
529 fotek, 13.12.2012, 111 zobrazení
Místo: DÚ Veslařská Brno

V úterý 11. prosince 2012 zavítali do světa postižených lidí na Kociánku v Brně. O dva dny později ve čtvrtek 13. prosince, přivítali žáci z diagnostického ústavu na Veslařské ulici v Brně své kamarády z "terapeutek" zase ve svém prostředí.

Na začátku setkání nám odpadl tradiční formální představovací ceremoniál. Vzhledem k tomu, že se všichni skvěle seznámili před necelými dvěma dny, proměnilo se vše ve zcela neformální, ale o to více přátelštější pozdrav.

Všichni jsme si sedli do kruhu, abychom měli k sobě co možná nejblíže. Nejen, že jsme si povídali a otevřeli jsme spoustu žhavých i těch méně žhavých a zábavných témat, jenž se dotkly našeho každodenního života. Mimo to jsme se dali také do zpěvu. Michael se chopil hudebního nástroje se strunami a za tonů písní různého ražení, se všichni dali z plného hrdla do zpěvu.

Aby se hlasivky úplně neunavily, daly se do pohybu rovněž ruce. Žáci měli možnost konkrétně si vyzkoušet složení a rozložení mechanického vozíku. Do všeho se dali s velkou vervou a chutí. To, o čem jsme si v úterý pouze povídali, jsme se za dva dny snažili uvést do praxe. Kdo chtěl, mohl si na vozík sednout a v průběhu čestného kolečka, poplácat pravice svých přátel.

Michael přivezl na Veslařskou velké množství medailí a čokolád. Ty ovšem nedostal jen tak pro nic za nic. Musel si je "vyhrát" v herních dovednostech ve hře bocca. Na úplný závěr ještě všichni zapózovali pro památeční společnou fotografii. Po ní se tělocvična na Veslařské proměnila v jeden obří taneční parket, při kterém si pořádně zařádili postižení kamarádi se svými souputníky z Veslařské. Těm následně ještě pomohli ze schodů a s naložením do auta.

Chtěl bych vám poděkovat, za oba společně strávené dny, jak jste ke všemu přistoupili. Prokázali jste úctu a respekt nejen k postiženým lidem a to stejné chováme my k vám!
66 fotek, 23.6.2015, 35 zobrazení
V úterý 23. 6. jsme navštívili Muzeum čertů v Úštěku. Muzeum se nachází v úštěcké Pikartské věži a prostorách gotického podzemí. Při příchodu nás přivítala místní čertice, která nám doporučila, které slova se zde nesmějí vyslovit a kolika ranami při porušení bude hříšník potrestán. Ukázala nám čertovský hudební nástroj vozembouch a pohyblivý čertí svět „Peklén“. Jde o soustavu pohyblivých výjevů ze života pekelníků.
Potom nás předala do rukou vrchního pekelníka. Vládce zdejšího pekla nás provedl rozsáhlým hradním sklepením a poskytl nám nevšední výklad. Třeba co všechno v muzeu čeká hříšnou duši. Viděli jsme kouzelné hodiny, které měří čas docela jinak než na povrchu zemském, nahlédli jsme do pekelného kotle, viděli jsme váhu na hříšníky, čertovská vajíčka, ze kterých se líhnou čertíci a mají tu i brus na čertovská kopýtka a růžky.
Ale bát jsme se nemuseli, čerti v Úštěku jsou hodní. I sám zdejší vládce Lucifer při prohlídce bičem jen straší. Za jeho hezkou prohlídku jsme ho odměnili písničkou. A víte jakou má nejraději?
Zastavte se v pekle a on vám to prozradí.
40 fotek, 28.3.2014, 319 zobrazení
Školou "naruby" jsme si v pátek 28. března připomněli Den učitelů. Druhou vyučovací hodinu absolvovali žáci 1. stupně s našimi "novými kolegy" (žáky 9. třídy). A tak se vyučovalo matematice, přírodovědě a hudební výchově pod jejich vedením. A jak to dopadlo ?!
Ohlasy :
1. třída - vyučující Adam a Martin
"Připravili jsme si hodinu matematiky. Začali jsme krátkou rozcvičkou na ruce, aby se jim lépe psalo. Děti to braly s humorem a moc se jim to líbilo, v pohodě zvládly všechny příklady. Bylo nám s nimi fajn, tak snad zase někdy příště."
2. třída - vyučující Lukáš a Adam
"Děti byly zvědavé, co jsme si na ně v matematice připravili. Pracovaly podle našich pokynů s nadšením, zvláště, když se dozvěděly, že prvních deset bude odměněno sladkostí. Hodina se nám, myslím, podařila. Měli jsme z toho dobrý pocit."
3. třída - vyučující Roman a Josef
"Žáci se v hodině hudební výchovy dozvěděli něco o kytaře, dokonce i o karibském hudebním nástroji zvaném ukulele. Myslíme si, že se hodina líbila i paní učitelce Mgr. Blance Kristianové, která si zkusila po dlouhé době, jaké to je sedět v lavici, učit se a být znovu žákyní. Bylo to skvělé, děti se zapojovaly, zpívali jsme i kreslili."
4. třída - vyučující - Sabča a Terka
"Vydaly jsme se do 4. třídy vyzkoušet si, jaké to je být učitelem. Vyučovaly jsme přírodovědu, protože je nám nejblíž. Žákům jsme dávaly otázky , hráli jsme hry, kreslili jsme si. Hodina byla tématicky zaměřená na "jaro". Myslely jsme si, že 45 minut je dlouhá doba, ale nakonec nám pár minut ještě scházelo. Moc se nám to líbilo a doufáme, že dětem taky."
5. třída - Maruška a Eva
Učily jsme přírodovědu, vylučovací soustavu. Připravily jsme si prezentaci a video "Byl jednou jeden život". Děti byly pozorné a snažily se. Dětem se to líbilo a nám také."
A co na to inspektoři Žirafa a Srnka (Michal a Lukáš)?
"Vyspělá škola, dobrý pedagogický sbor. Ovšem co se týče vybavení, je škola trochu pozadu. Chybí bowling, plavecký bazen, vrtulníková doprava do školy - chodí se většinou pěšky, tablety do každé třídy. Jinak jsme byli spokojeni."
9 fotek, březen 2013, 320 zobrazení
Cituji z Ostrava !!! Muzeum citer

Ojedinělá sbírka o jediném hudebním nástroji - citeře

Citery mají v českých zemích překvapivě bohatou tradici, o které dnes nikdo skoro nic neví. Přitom koncem 19. století byly citery v naší tehdy smíšené společnosti rozšířeny asi tak, jako jsou dnes kytary. Navíc hra na citeru patřila k obecnému bontonu. Nikoho tehdy nenapadlo spojovat je s nějakým etnikem. S rozpadem Rakousko-Uherska a se vznikem Československa se ale české etnikum pod vlivem národnostních emocí náhle a nečekaně citer zřeklo. Německé etnikum u nás nemělo důvod se citer odříkat, hrálo na ně dále, a proto se po druhé světové válce citery staly pro české etnikum podruhé negativním symbolem, tentokráte sudetoněmecké zrady a všech válečných útrap. Tak tento nástroj u nás nezaslouženě upadl do naprostého zapomenutí a vydědění.

Expozice obsahuje jedinečnou kolekci citerových nástrojů, vyrobených v českých zemích. Současně je prezentována příslušná faktografie, ilustrující historii užití tohoto nástroje u nás. Cílem expozice je připomenout a doložit téměř zapomenutou a přitom velmi bohatou minulost výroby i užití citer v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Muzeum citer

Masarykovo náměstí 20
702 00 Ostrava 1
tel.: +420 596 113 096

Exkurze seniorů Klubu seniorů CHS Gabriel v Ostravě - Zábřehu 21.3.2013

Dále cituji : Jiří Kleňha - akordová kladívková citera

Kladívková akordová citera
Fischer´s Mandolinette - Fischer´s Lieblings Klänge
a něco o akordových citerách vůbec

NEXT

Kone předminulého a počátek minulého století byla doba, kdy lidé ještě neznali rozhlas a televizi a neměli dnešní gramofony, magnetofony a CD přehrávače s dokonalými Hi-Fi nahrávkami hudby špičkové kvality. Kdo měl rád hudbu, musel si ji jít někam poslechnout, nebo si pozvat muzikanty (když na to měl) a nebo se naučit hrát na nějaký hudební nástroj, aby si mohl zahrát sám. Lidé si tehdy ve svém denním životě mnohem více než dnes zpívali a večery bez rozhlasu a televize si zpříjemňovali domácím muzicírováním.

Protože ne každý má to pravé hudební nadání, snažili se lidé vymýšlet různé hudební nástroje, na které by mohl pro potěšení zvládnout hru snadno a rychle i člověk bez většího hudebního nadání, vzdělání a bez dlouhého náročného učení. K takovým nástrojům patří i tzv. akordová ("americká") citera, u níž na rozdíl od náročné klasické citery, stačí správně nastavit pod strunami melodické čísti papír s "lidovými notami" - puntíky pod strunami, na které se má drnknout, spojenými čarou, na jejímž počátku je šipka označující "směr jízdy" a označenými čísly doprovodních akordů. Tyto citery se vyráběly v různých velikostech, různém provedení (jednoduché či s harfovým sloupkem) a různém stupni dokonalosti (jednoduché nebo zdvojené struny melodické čísti, úplná stupnice v rozsahu dvou oktáv se všemi půltóny pro děti, různým počtem strun v jednotlivých akordech). Základní typ této akordové citery se v jednoduchém provedení v Německu vyrábí dodnes.

Technické zdokonalení tohoto základního typu, kladívková akordová citera, Fischeręs Mandolinette - Fischeręs Lieblings Klänge Ges. gesch. 333 239 (mandolineta se nazývá proto, že rychle se opakujícími údery kladívek na ocelových pružinách může napodobit mandolínu) je nástroj německé výroby z období před 1. světovou válkou. Nástroje tohoto typu se vyráběly v různých provedeních; jako malý klavírek (Piano Harp) s klávesovou mechanikou z bílých a černých kláves, nebo dokonce jako kombinace levé akordové části s miniaturním harmoniem pro pravou ruku, napojeným na šlapací pedálovou "vzduchotechniku". Při hře na tuto šlapací citeru se pravou rukou hrála melodie, levou rukou doprovod a zároveň se nohou šlapal pedál měchu harmonia. U klavírků typu Piano Harp byla mechanická část s klaviaturou řešena jako volně snímatelné "přídavné zařízení" k základní akordové citeře. Aby klaviatura po citeře neklouzala, byla opatřena dvěma kovovými kolíčky, jimiž se na citeru nasazovala. V případě potřeby se klaviatura sejmula a na citeru se mohlo hrát prsty podle podložených not.

Dalšími kapitolami v oblasti akordových citer by mohly být akordové smyčcové citery typu Violin Harfe, na kterých se levou rukou drnkaly akordy a melodie se na pravé části hrála smyčcem, dále citery aeolského typu Aeol-Harfen-Zither s různým počtem (většinou 5) rozložených akordů a manuálové autoharfy, s různým počtem dřevěných manuálů a nalepenými plstěnými tlumítky strun, nehodících se pro daný akord (tento poslední typ se v moderním provedení vyrábí dodnes).

Podobně jako základní akordové citery, i mechanické kladívkové typy se vyráběly v různém provedení, různých velikostech a různém stupni dokonalosti. Vyráběly se typy, které měly v melodické části jen tóny základní stupnice bez půltónů, typy, které měly jen některé půltóny a nejdokonalejší typy, které měly základní stupnici se všemi půltóny. Tomu odpovídal i počet rozložených akordů pro doprovod (4-6 i více). Melodická část má u většiny nástrojů tohoto typu rozsah dvou oktáv. I pro tyto kladívkové citery existovaly "lidové noty", papírky s písničkami, podle nichž bylo možné hrát písničky bez znalosti not, podle čísel a zakroužkovaných čísel označujících jednotlivé tóny a půltóny.

Později (Paul Riessner, 1919) byl tento nástroj ještě dále technicky zdokonalován tak, že hrál na děrnou pásku; stačilo točit klikou a měnit děrné pásky s písničkami. Nástroj tohoto typu, Zither "TRIOLA", se vyráběl v období 1920-1925.

Časy se mění a od dob rozkvětu těchto nástrojů se změnilo hodně. Lidé mají méně volného času, méně si zpívají nebo si nezpívají vůbec a někdejší domácí muzicírování nahrazuje kvalitní reprodukovaná hudba. Změnil se i charakter populární hudby a staré lidové písně, které dříve znal prakticky každý, se stále více stávají záležitostí skupin, zabývajících se lidovými písněmi a folklorem. A tak v současné době stále se zrychlujícícho životního tempa většina těchto technických vynálezů prakticky upadla v zapomnění. Jsou vystavovány jako muzejní exponáty, ale prakticky nikdo již na ně nehraje. Maximálně jsou předmětem zájmu hudebních fanoušků a sběratelů kuriosit.

Asi největším problémem, který značnou měrou přispěl k zániku těchto nástrojů, je problém neustálého ladění velkého počtu strun, protože svůj charakteristický jasný a čistý zvuk má jen tehdy, je-li s maximální pečlivostí dokonale naladěný.

Co vlastně víme o citeře?

Loňského roku se uskutečnil na Janáčkově konzervatoři v Ostravě seminář a koncert Vídeňského citerového kvarteta, jehož vedoucí je paní Hannelore Laister. Organizátorem akce byl Ostravský citerový klub Radegast. Na koncertě zazněla komorní díla od DallÁbaca (sonáta op.l, č.4), G.F.Händla (Sarabanda), W.A.Mozarta (Menuet ze symfonie g moll), F.G.Knotzingera (Pocta J.S.Bachovi) a J.Strausse (melodie z operety Netopýr). Soudobá podoba citery je relativně mladá (cca 150 - 180 let) a proto tato díla zazněla v transkripcích od renomovaných autorů F.G.Knotzingera a H.Prölla. Z novodobější produkce vídeňských citerových komponistů zazněla díla od již zmíněného F.G.Knotzingera (1908 -1993) a Gerta Lasta (nar.1921). Závěr koncertu byl věnován moderním soudobým skladbám a variacím (Led Zeppelin) a to v sólovém podání mladého, dokonce českého citeristy Michala Müllera, žáka paní Hannelore Laister na vídeňské konzervatoři.

Koncert měl vynikající uměleckou úroveň a přesvědčivě ukázal studentům i profesorům Janáčkovy konzervatoře možnosti tohoto nástroje. Změny dynamiky, rytmu, barevnosti tónů byly na uvedených skladbách velmi dobře prezentovány. Příbuznost s kytarou, která je zřejmá již ze shodného názvoslovného základu je dána obdobným typem hmatníku s melodickými strunami (a tím i obdobným způsobem a obdobnými možnostmi tvorby tónů - trylky, tremola, přírazy, staccata, odtrhy, legata, glissanda, obaly, flažolety přirozené i umělé, vibráta atd.). S klavírem má citera společný způsob psaní not ve dvou osnovách (v houslovém klíči melodické struny levé ruky a v basovém klíči doprovodné struny volné). Systém uspořádání doprovodných strun samozřejmě umožňuje hru v libovolné tónině. Celkový rozsah tónů je značný, cca 6 až 6,5 oktávy (cca 3 oktávy na doprovodných strunách a 4 oktávy na melodických strunách - s částečným vzájemným přesahem).

Ohlas mezi pedagogickým sborem na uvedený koncert byl velmi pozitivní, ale dalo by se to vyjádřit také takto: „to co bylo vyposlechnuto je úplně jiný nástroj, než jak je popisován v encyklopedických publikacích. Jak je to možné?

Chce-li se nezasvěcený seznámit blíže s tímto nástrojem, má k tomu poměrně málo příležitostí a informací. Pokud neshlédl některou z výstav citer („Citera v Čechách“ v Chebu roku 1988, „Citera můj instrument“ v Havířově a Frýdku-Místku roku l995 a „Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ v Praze na Hradčanech roku 1996), nebo pokud nesehnal málo rozšířenou monografii na toto téma (Folprecht Jan:Citera v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1996) či nezalistoval v některém z článků Doc. Dr. L. Kunze (např.:Návrat citerové hry v Českých zemích, Sb.IV OKS Příbram, 1989) nezbývá než se obrátit do knih věnovaných encyklopedickému přehledu hudebních nástrojů, nebo přímo do encyklopedií. Leč co se tam lze dočíst?

Stručný slovník věcný (Jakub Malý, Praha 1875, díl II) zachází až do antického bájesloví o Amfionovi a zdůrazňuje materiál strun (což není podstatou nástroje). Ottův slovník naučný (Praha 1882, 5. sv.) poněkud mate čtenáře tím, že popisuje částečně provedení vývojově předcházející (tj. kobzu, resp. šajtholt). Soudobý ilustrovaný encyklopedický slovník (Academia, Praha 1982) citeře věnuje jen pár řádků, ale alespoň tím nic nezkresluje.

V knize Antonína Modra „Hudební nástroje“, která se dočkala od r.1938 do r.1997 již osmého vydání, je věnován citeře krátký odstavec, zakončený větou:“ ... Citera má jasný a příjemný, ale jednotvárný tón. Je dobrým lidovým nástrojem..
26 fotek, 1.11.2015, 280 zobrazení | cestování, koníčky, krajina, lidé, zvířata
První listopadový den v Belanských Tatrách… Pokud jsem zrovna neslyšela vlastní dech a kroky, uprostřed hor dlouho vládlo ticho… Když jsem přišla do Kopského sedla a najednou slabě uslyšela táhlé zvuky flétny, napadlo mě v první chvíli, že jen začínám fungovat trochu jinak a ozývají se moje smysly nesmysly… Pak už však zněla ta píseň, ač stále tichá, natolik zřetelně, že jsem v klidu doposlouchala a zůstala čekat. Nejdříve jsem se dočkala znovu ticha. Po pár minutách se na obzoru objevila postava kráčející směrem ke mně. Měla slunce v zádech, ale podle chůze jsem brzy rozpoznala muže, když byl blíž, tak velmi mladého muže… bez batohu, jen s bundou přehozenou přes rameno. Jakmile došel až ke mně, pozdravil…
„To jste byl vy, kdo tam před chvílí hrál?“, zeptala jsem se.
„Áno, to bola Pieseň osamelého pastiera“, odvětil mladík a jako důkaz zpod mikiny vytáhl panovu flétnu.
„Bylo to moc krásné… a tady obzvlášť… “, vzpažila jsem ruce směrem k okolním horským štítům.
„Táto sa páči aj našim ovciam“, podotl k mému komplimentu flétnista.
Taky jsem se dozvěděla, že jde pěšky od starej mamy z Lomnice domů do Javoriny… pro něj prý normálka…
Ještě jsem chvíli poseděla a vybavila si pověst z řecké mytologie osvětlující název jednoho z nejstarších hudebních nástrojů – panovy flétny… V horách uprostřed Peloponéského poloostrova žil bůh Pan, ochránce pastýřů a stád, který se zamiloval do krásné nymfy Syrinx. Jelikož Pan byl napůl člověk a napůl kozel, nebylo divu, že sličná nymfa jeho lásku neopětovala. Když se Panův zájem stal pro nymfu nesnesitelný, začala před ním prchat. Pan ji však stále pronásledoval, až se dostali k řece. Syrinx už neměla kam uprchnout, a tak požádala vládce všech bohů Dia, aby ji proměnil v rákosí. Panova láska k Syrinx byla však natolik silná, že si z onoho rákosí udělal píšťalu a po večerech na ní vyhrával smutné písně….
Myslím, že i kvůli tomu, co jsem popsala výše, Píseň osamělého pastýře jako hudební doprovod k tomuto albu dost sedí…
https://www.youtube.com/watch?v=JIs0Ymp_YZk
580 fotek, 22.9.2013, 130 zobrazení
Místo: DD Hodonín u Kunštátu

V neděli 22. září 2013 se vydala parta postižených kamarádů z Centra Kociánka spolu s dospěláky na výlet za přáteli z dětského domova Hodonín u Kunštátu. Prima odpoledne s projektem BRNO A JIŽNÍ MORAVA BEZ HRANIC, jehož pořadatelem je VUT v Brně před garážemi Centra Kociánka.

Na tomto nástupním místě se veškeré jedoucí osazenstvo sešlo, aby vyrazilo do vytčeného cíle. Po dojezdu, létalo ve vzduchu toliko pozdravů, že se to snad ani nedá spočítat. Po úvodním přivítání se, vzal Michael do ruky svůj oblíbený hudební nástroj - kytaru. Všichni společně jsme si mohli zazpívat naše oblíbené písničky.

Uvnitř ve společenské místnosti jsme, ale příliš dlouho nezůstali. Venku před domem zábava pokračovala v plném proudu. Hráli jsme na schovávanou, lezli po průlezkách, houpali se na houpačkách… Zkrátka nám bylo fajn.

Kamarádi z dětského domova v Hodoníně u Kunštátu si vzali do parády vozíčkáře Jirku a učili se s ním chodit. Bylo to právě před nedávnem v dětském domově s přáteli, kdy Jirka udělal samostatně svých prvních čtrnáct kroků a v neděli svůj rekord překonal na třicet osm kroků!!! Zkrátka jedna velká radost!

A aby toho nebylo málo, možná že jsme učinili zápis do Guinnessovy knihy rekordů v počtu dětí v jednom autě. Jsem moc rád, že jsme dohromady dokázali vytvořit krásné odpoledne v doslova rodinném kruhu!

Díky vám všem. Michael Svoboda
104 fotek, 10.5.2014, 334 zobrazení
"Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič..." Potvrzuji. Ještě nedávno jsem cupitala do školy s taškou na zádech - těsně kolem hřbitovního plotu - to z obav, že na mě z protější zahrady vybafne dědek Sajtlů. Bavilo ho strašit děti, že je zavře do chlívku ke koze. Vidím to jako včera - a najednou - je ze mě pamětník! Nic s tím nenadělám, jen ta paměť už není zrovna v kondici.
Třeba i vám pomohou mé vzpomínky otevřít vrátka do dětství. Vždyť dětství je poklad, který v sobě neseme celý život - tedy pokud je to dětství šťastné. A já ho opravdu měla. Narodila jsem se u Homolků - v domě svých prarodičů - a do stejného domu se celý život ráda vracím. Jen z oken už nejsou vidět malebné kopečky a věže chvaletického a zdechovického kostela. Zmizely cesty k nim, pole a louky, vyrostla elektrárna a betonová zeď u trati. Zmizela i cestička podél trati, od přejezdu u Šveců až na řečanské nádraží, po které každou chvíli někdo odcházel či se vracel domů.
Vesnice nám dětem skýtala rozmanité příležitosti ke společným hrám a rozvoji tělesné zdatnosti. Vždyť zdolat skokem roznožmo dlouhou řadu silničních patníků, udělat výmyk na zábradlí u Haizelů, přejít desítky metrů po kolejnici na vlečce, uběhnout stovku po pražcích, sjet ve stoje klouzačku na kopečku u Vránů, nebo vylézt do korun stromů v třešňovce - to už chce notnou dávku síly a mrštnosti, kterou dnešní dítě u televize a počítače těžko získá. A v zimních měsících jsme chodily cvičit do Sokola - v hospodském sále nás proháněla paní Prášilová a kovářka. Až o pár let později jsem se dozvěděla, že měla také občanské jméno - Marie Turnovská. Snad proto, že sami děti neměli, s námi měli obrovskou trpělivost. Pozorovat kováře při práci jsme dokázaly dlouhé hodiny - obdivovaly jsme sílu a fortel, čichaly vůni výhně a záviděly špinavé ruce i oblečení, za které ho nikdo nekáral.
Zdatnost a vojenskou disciplínu na nás požadoval i velitel hasičů Bohuslav Šíf. Když jsme konečně dostaly odznak a šedivou lodičku na hlavu, byly jsme štěstím v sedmém nebi. Spanilé jízdy historickým autem na závody mladých hasičů patřily k nezapomenutelným zážitkům. Radost z medailí bývala obrovská! Místní hasiči pořádali i vyhlášené plesy, na kterých se vždycky zpívalo „Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pivovárek shořet nechali...“. Trnaváci si bohužel nechali zbořit hospodu u Zitů, která měla stejný genius loci, jako hospody z povídek Bohumila Hrabala.
Život na vesnici znamenal pro každé dítě automaticky řadu pracovních povinností - nanosit uhlí, naštípat třísky, zalít a okopat zahradu (těch konví, co jsme musely napumpovat u studně), dojít i v mrazu ke studni pro pitnou vodu na vaření a na mytí, v sobotu vyčistit celé rodině boty... A když se šlo na pole sázet či vybírat brambory, měli jsme s bráchou své malé košíky. Nejhezčí a voňavou prací bylo sušení sena - spolu se skřivánkem se nad loukou nesl vícehlasý zpěv lidových písní - tenkrát si při práci ještě lidi zpívali. Rodiče v nás tak přirozeně pěstovali pracovní návyky, které dnes většině mladých a nezaměstnaných chybí.
I autorita vesnického učitele byla absolutní - dostat rákoskou, od pana řídícího Jana Kuchaře, bylo výjimečné, ale po zásluze. Doma si nikdy nikdo nestěžoval - riskoval by totiž repete. Tenkrát nás vychovávali a kárali za prohřešky i sousedé. Jednou jsem si nevšimla paní Jelínkové na zahradě - hlasitě mě pozdravila a pak už jsem ji nikdy nepřehlédla a zdravila zdaleka. Škola a vesnice žily spolu - na školní poznávací výlety po celé zemi se jezdili poučit i rodiče. Autobusem při návratu vždycky burácelo „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“.
Možná městského člověka napadne, že vesnické dítě nemá přístup ke kultuře. Možnosti jsme měly určitě mnohem menší, ale právě proto možná intenzivnější. Třeba mé první setkání se skutečnou knihovnou na faře, kde jsem se houpala v thonetovém křesle pana faráře a snila o všech tajemstvích, která ty obrovské hřbety knih ukrývaly, možná způsobilo, že jsem se naučila číst rok před školou. A pak už bylo samozřejmé, že jsem pravidelně chodila do místní knihovny a stala se pilnou čtenářkou. Je skvělé, že knihovna stále funguje a Jarmila Žíčařová byla a je její neodmyslitelnou součástí - klobouk dolů!
Malířské umění jsem začala poznávat nejprve v ilustracích dětských knih, později na hradech a zámcích, které jsme na školních výletech navštěvovaly. A v nedalekém domě Fořtových jsem obdivovala obrovské olejomalby - portréty Heleny a Pavly se signaturou významného trnáveckého rodáka, akademického malíře Bohuslava Bláhy. Letos jsem obrazy po letech viděla znovu - nechápu to, ale stejně jako kopec u Vránů se podivuhodně zmenšily. Z toho plyne poučení pro rodiče malých dětí: pro děti je všechno ohromné - i očekávání, i radost, zklamání, nepochopení, osamělost, stesk a strach.
Největší obdiv jsem ale chovala ke každému, kdo uměl hrát na hudební nástroj. Jak já záviděla všem, kteří měli doma klavír! S otevřenou pusou jsem pozorovala v kostele varhaníka pana Prášila - jeho velké upracované ruce, žluté od nikotinu, zahrály každou píseň. Dodnes mi je tajemstvím, kde a kdo ho učil znát noty a hrát na varhany. O mé hudební vzdělání se nějaký čas pokoušel pan učitel František Jelínek, který bydlel v domě dnešního obecního úřadu. Asi neměl dostatek pedagogického talentu, protože na housle umím hrát stejně jako Hurvínek.
Pokaždé, když někdo ve vesnici a okolí zemřel, chodila jsem s maminkou na zkoušky zpěváků k Hladíkům. Strašně jsem toužila fouknout si do stříbrné ladičky, jejíž sametové tóny mě fascinovaly. A když z futrálu sbormistr vytáhl obřadně housle a zahrál dvojhlasně píseň „Blíž tobě Bože můj“, běhal mi mráz po zádech. Jak já tenkrát milovala pohřby! To mysteriózní divadlo ozvláštněné kostelními zvony, dechovou kapelou, tklivým zpěvem a společnou modlitbou, kde každý účastník měl svou roli a celá vesnice se ponořila do černého. Dnes jsme rození i umírání přesunuli mimo domov, smuteční obřad se musí stihnout za půl hodiny a děti na pohřby nechodí. Ve snaze neubližovat, jim ubližujeme mnohem víc...
Opravdu pociťuji vděčnost osudu, že jsem se narodila do rodiny, kde Desatero bylo základním vodítkem chování i výchovy. Že jsem se narodila v době, kdy ještě lidé ctili zlaté pravidlo: "Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim." Naši předkové nepotřebovali občanský zákoník, ani městskou policii. Dobré sousedské vztahy si pěstovali jako vzácnou květinku, protože bez vzájemné sousedské pomoci to na vesnici prostě nešlo.
Pak přišla změna. Komunisti vyhnali lidi z kostelů a žádný jiný duchovní rozměr lidského bytí jim nenabídli. Ukradli a zdevastovali majetek schopným a pracovitým - tahle ulice by mohla vyprávět. Naučili lidi lhát, krást, podvádět a závidět - nesmrtelná teta se zabydlela v mnoha srdcích.
A dnes? Skromnost, zdvořilost a pokora zřejmě emigrovaly. Máme všechno, o čem se našim předkům v padesátých letech ani nesnilo. Nedělní cestu do kostela jsme vyměnili za návštěvu obchoďáků, auto má každá rodina nejméně jedno, popelnice jsou plné vyhozeného jídla, kde kdo běhá s náhradními díly v těle, u zubaře nás ošetří bez bolesti, záchranka přiletí vrtulníkem, nadávat můžeme beztrestně - a stále jsme nespokojení. Na Ukrajině by s námi určitě rádi měnili...
Obrátím list, protože chci vzpomenout na další osobnosti Trnávky. Bezesporu k nim patří majestátní postava pana faráře Gustava Adolfa Molnára. Na jeho nekonečná kázání vzpomínal i kladrubský rodák profesor Zdeněk Matějček. Možná si právě říkáte, že mu v délce projevu zdatně konkuruji. Ale třeba nevíte, že to byl také básník a textař, a že obohatil evangelický zpěvník o mnoho krásných písní.
Významnou osobností byl také profesor Jaroslav Skokan - autor "Dějin Trnávky, Řečan nad Labem a Labětína" a autor "Dějin dolování železné rudy na Chvaleticku". Aktivně se podílel na veřejném životě a dlouhá léta zastával funkci obecního kronikáře. A mnoho zajímavých fotografií do kroniky dodal i dvorní fotograf Ladislav Raichman. Jedinečnou pokračovatelkou profesora Skokana byla řadu let vždy usměvavá Líba Tichá – taky vzpomínáte?
Slečnu Olgu Skokanovou znali žáci a studenti v širokém okolí. Své znalosti z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny se s nekonečnou trpělivostí snažila předat všem zájemcům. V mém případě to byla snaha marná. V šedesátých letech rozjela lidový kurz ruštiny, do kterého se přihlásily dokonce i naše matky - v naivní představě, že nám se světovým jazykem budou později pomáhat.
A rozhodně nemůžu nevzpomenout Václava Svobodu. Nebyl to pokrevní strejda - oslovení strejdo a teto patřilo všem sousedům a přátelům našich rodičů a prarodičů. Tak strejda Véna byl někdo, jako František Křižík. Elektriku v domě opravoval snad každému. Měl první telefon, televizi, elektrický zvonek a dálkové otevírání branky. Uměl vyrobit elektrickou pračku v dobách, kdy naše matky praly ještě na valše, a opravil všechno, z čeho visela elektrická šňůra. Měl první fotoaparát i kameru, a hlavně dobré srdce a věčný úsměv na tváři. Byl jedním z prvních majitelů auta a často nahrazoval sanitku. Ochotně odvážel trnávecké rodičky do porodnice - i mě vezl dvakrát.
Dosud jsem mluvila o osobnostech mého dětství. Ráda bych zmínila i současné osobnosti, které mají své kořeny v Trnávce a na které bychom mohli být snad taky hrdí - jen se bojím, že já o všech nevím. Znám profesora pražské vysoké školy, znám bývalého ředitele gymnázia, znám prvoligového plochodrážního jezdce a mistryni republiky v triatlonu. A přestože v Čechách je spisovatelem každý, kdo napsal třeba jen kuchařku, může se i Trnávka chlubit hned třemi spisovatelkami. Tituly jejich knížek nemají sice takovou publicitu jako bestseller "Největší Čech", ale zase se za svá díla nemusí stydět. A jak se všichni jmenují? Tak to už je úkol pro domácí AZ kvíz.
Ale opravdovou hrdost pociťuji nad skutečností, že se v tak malé vesnici našlo hned několik rodin, které otevřely svou náruč a své srdce opuštěným dětem. Nezištná láska a péče je největší dar, který člověk člověku m
28 fotek, 5.5.2012, 66 zobrazení | lidé, města, práce, události
Vždycky se mi líbilo pořekadlo ,,Zlaté české ručičky"...
1 fotka, 11.9.2017, 19 zobrazení
29 fotek, 26.4.2016, 59 zobrazení
Ruce 0 | pepajoe
6 fotek, duben 2005 až leden 2011, 126 zobrazení

Něco by se našlo i mezi uživateli...

náramky | ruce

618 zobrazení, 1 album