Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 21 výsledků (0,0694 sekund)


reklama

136 fotek, 8.9.2012, 67 zobrazení
Miritis, Militia Decadentis, Litičtí ochotníci - Tajemství
51 fotek a 3 videa, září 2012, 39 zobrazení | umělecké
36 fotek, 23.6.2012, 55 zobrazení
74 fotek, 26.2.2012, 109 zobrazení | architektura, cestování, krajina, příroda, širokoúhlé
Vydal jsem se na malý výlet na Myjavskou pahorkatinu s jediným cílem- vychutnat si kouzlo hradu s krvavou historií. Je velmi snadno dostupný a je z něj kruhový výhled na Myjavskou pahorkatinu a část Bílých Karpat. V dálce je rozpoznatelný masív Malých Karpat.
178 fotek, říjen 2012, 108 zobrazení
Podzimní prázdniny v Lichově. Spousta záhad, Kuchta a Buchta, agentura K+K, Buffy, upíři, Šostýn, česnek a spousta dalších historek :)
60 fotek, 17.4.2012, 56 zobrazení | krajina, příroda, sport
Jičín, Kbelnice, Železnice, Bradlecká lhota, Bradlec, Syřenov-Újezdec, Lháň, Radim, Studeňany, Dvorce, Robousy, Jičín
38 fotek, 15.1.2012, 90 zobrazení
Nedělní odpolední výlet na tajemný hrad v nedalekém okolí.

http://druidova.mysteria.cz/TAJEMNO/MYDLOVAR.htm
14 fotek, 26.11.2012, 47 zobrazení
34 fotek, 16.12.2012, 497 zobrazení | krajina, kultura, lidé, umělecké, moje fotozprávy
Tisková zpráva k výstavě „Jaroslav Panuška 1872 - 1958“
Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě 14. 12. 2012 – 3. 2. 2013

V roce 2012 si připomínáme 140 let od narození Jaroslava Panušky – malíře, který je s Vysočinou spjatý svým životem i tvorbou. Výtvarník se sice narodil 3. 3. 1872 v Hořovicích ve středních Čechách, velkou část života však prožil v Kochánově u Světlé nad Sázavou, kde v létě roku 1958 zemřel. Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě k tomuto výročí uspořádala výstavu, která ve výběru mapuje celou šíři tvorby tohoto výtvarníka.
Během svého dlouhého života Panuška několikrát radikálně změnil námětovou stránku svých děl. Už na Akademii začal tvořit vodníky, umrlce, duchy, čarodějnice a další strašidelné bytosti a výjevy. Tato část jeho tvorby byla oceněna na výstavě dekadence v pražském Obecním domě na přelomu let 2006 a 2007 a o dva roky později v Bruselu. Na počátku 20. století se Panuška představil také jako ilustrátor, když vytvořil obrazový doprovod k pohádkám K. J. Erbena a Václava Říhy; svými ilustracemi vyzdobil knihy J. K. Šlejhara, Terezy Novákové, Josefa Jana Svátka nebo Lovce mamutů od Eduarda Štorcha.
Zároveň kreslil krajiny; symbolistní, jako např. Měsíční noc, krajiny ze středních a jižních Čech a později krajiny z Orlických hor, Valašska a Vysočiny; na otcovu krajinářskou tvorbu později navázali synové Vladislav a Jaroslav. Tato část díla je velmi rozsáhlá, není tedy divu, že je z malířova odkazu zvláště na Vysočině nejznámější a nejdostupnější.
V roce 1906 začal Panuška kreslit rekonstrukce středověkých hradů a hradišť a další historické náměty; stál za tím jeho zájem o archeologii. Malíř se dokonce zúčastnil archeologických výkopů, vedených českým archeologem Josefem Ladislavem Píčem, ředitelem archeologického sboru a kustodem prehistorického oddělení Muzea království Českého.
Výstava i katalog přináší průřez celou malířovou tvorbou, rozdělenou do několika námětových celků (strašidla, pohádky, historie, krajiny, Vysočina, města a žánrové výjevy). Po stěnách galerie a stránkách papíru se tak bude plížit Mrtvý, jdoucí si pro lebku, Umrlec pronásledovaný krkavci nebo Duch mrtvé matky, připomínající snad Panuškovu matku, která zemřela na tyfus během pobytu v Bosně. Návštěvníky bude děsit vyhublá postava Moru, Upíři, Čert vyřezávající dítě i Bezhlavý kůň, pádící temnou krajinou. Divák se nebude chtít cítit jako Opuštěná žena v nepřátelské krajině ani dostat do temného Hnízda loupežníků. Trochu úlevy snad přinesou směšné Dušičky na popravišti, Prtioko na vandru a Světýlka, ty však vzápětí vystřídá hypnotizující pohled Čarodějnice a Vodníka.
Panuška byl v těchto dílech určitě ovlivněn svým otcem, c. k. geometrem, který mu vypravoval „takové podivné, romantické pohádky“ a příběhy o různých „předpotopních“ ještěrech. Také hořovickou babičkou, vědmou a zaříkávačkou, a svými zážitky z cest po Balkáně. V neposlední řadě však na něj měla vliv i rozvíjející se neurověda a dobové články o hypnotismu a různých psychózách. Už na Akademii děsil Panuška své spolužáky kresbou Upíra, který visel na chodbě a hypnotizoval procházející svýma velkýma, upřenýma a krvavě žilkovanýma očima. Pochvaly se mu dostalo od Karla Hlaváčka pro jeho tři kresby Vodník, Příšera a Bludičky, vystavené na první přehlídce spolku Mánes u Topiče roku 1898. Tehdejší umělecká scéna si v příšerách a děsivých scénách libovala, Panuška v nich však často zobrazoval své vlastní zážitky, jako třeba setkání s oběšencem, které zažil ve svém raném dětství, nebo boj s rozbouřenou Berounkou, ve které se málem utopil. Možná proto později tak často zobrazoval vodníky.
Neskutečné bytosti se objevují i v Panuškových pohádkách, vytvářených na počátku 20. století. Najdeme zde obry i čarodějnice (Pohádka o obrovi, Čarodějnice s havrany), ale také hrady (Tajemný hrad, Červený kohout, Hrad z pohádky), které odkazují k další části tvorby, zaměřené na historii a archeologii. Té se výtvarník věnoval velmi nadšeně a opravdu důkladně; studoval staré mapy a fotografie, uložené v klášterních knihovnách, z letadla sledoval terén a dělal si nákresy krajiny, na svých cestách po Slovensku, Polsku, Podkarpatské Rusi a Balkánu si skicoval lidové dřevěné stavby. Odtud pak stačil krůček k zachycení pravěké i slovanské historie a rekonstrukcím starých hradišť a hradů, jak to vidíme na obrazech Mamutů ve spraši, pravěkých lidí v krajině, Slovanské světnice, Modly, Smírčího kříže, Nápisu na skále na boku hory Hradisko u Mšena, Tetínské brány, Opevnění Slavníkovců a dalších. Panuškovo bádání se dotklo i Krajiny na Měsíci a jeho veselá povaha se projevila v kresbě Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli.
Poslední a početně nejbohatší složkou výtvarníkova díla jsou krajiny, které maloval po celý život. Některé byly ovlivněny symbolismem (Měsíční svit), jiné impresionismem (Ve slunci na Hradech). Obrazy zachycují rybníky, močály, tůně, vřesy a skály, krajinu Vysočiny, Lipnici, oblíbený dub v Kochánově v různých ročních obdobích, města, jako např. Štramberk a Havlíčkův Brod i Moře s tmavým nebem Od Dubrovníku. Někdy se v krajině objevují postavy, jak to vidíme na obraze Cikánky u ohně nebo Tulák, jenž byl ovlivněn tvorbou Hanuše Schwaigera.
Panuška byl muž mnoha tváří. Jeho raná tvorba působí temně a děsivě, on sám však platil za veselého společníka a nadšeného sportovce i gurmána. Přátelil se s Josefem Ladou a Jaroslavem Haškem; s tím prvním se v létě roku 1919 seznámil na vrchu Mužském u Mnichova Hradiště a stal se kmotrem jeho nejstarší dcery Aleny, toho druhého přivedl na Lipnici a zpodobnil v několika kresbách. Poslední z nich je z 5. 1. 1923 a zachycuje Haška na smrtelném loži.

Malířská tvorba byla pro Panušku vším: „Jen se umět dívat, umět myslit a potom: pilná a pečlivá práce. Veliké dílo vzniká pouze z pečlivé a urputné práce.“

Markéta Odehnalová
62 fotek, 8.9.2012, 323 zobrazení | cestování, dokumenty, krajina, příroda, země
Sivý vrch (1805 m) patří mezi nejzápadnější hory Tater. Leží na východ od hájovny Biela skala na cestě spojující Oravu s Liptovem. Výstup vedoucí přes horu Biela skala (první tatranský vrchol od západní strany) a skalní město Radové skaly není fyzicky příliš náročný, dva obtížnejší úseky jsou zabezpečeny řetězy. Výstup je vemi atraktivní, protože vede mezi malebnými vápencovými skalisky a při pěkném počasí poskytuje krásné výhledy na Liptov, Oravu i na Roháče. Nástup na tůru si lze usnadnit použitím autobusu ze Zuberce směr L.Mikuláš (první zastávka - Huty, Podjavorinský potok). Ze sedla Pálenica se dá sejít do Zuberce nebo pokračovat dále po hřebenu na Brestovou.
Oravský hrad, který se vypíná na skalním ostrohu nad městečkěm Oravský Podzámok, je jedním z nejznámějších a nejmalebnějších na Slovensku.
Fotografie byly pořízeny 8.září 2012, kdy mlhavé počasí sice neumožnilo daleké výhledy, ale skalní útvary vystupující z mlhy vytvářely zajímavou a tajemnou atmosféru.
45 fotek, 25.3.2012, 105 zobrazení | krajina
Krásný jarní pochod pořádal Klub českých turistů Žatec.
Deštnice, Kounické kamenné řady, zřícenina hradu Pravda, Pnětluky, Špičák, Nečemice, Deštnice
63 fotek, 20.10.2012, 179 zobrazení | krajina, kultura, makro, příroda, země
Základem jména Radyně je kořen rad, který může znamenat radu nebo věštbu. Od pradávna sloužila tato skála jako kultovní místo. Ve středověku, kolem roku 1361, zde Karel IV. zbudoval hrad Karlskrone. Název se neujal, přetrvalo původní jméno kopce Radyně. Celé místo má buližníkový základ - Andrejšky jsou zajímavé buližníkové skály, přírodní památka. V lese pod Radyní se setkáváme s několika seskupeními kamenů, které jsou mohylami z předslovanských dob. (dle knihy Pavla Kozáka Tajemná místa Plzeňska)
38 fotek, 31.8.2012, 236 zobrazení | děti, lidé, události, zábava
Na poslední den prázdnin si připravilo město pro velké i malé návštěvníky zábavnou akci - Strašidelnou noc na hradě. V tento strašidelný den byl hrad až do noci plný bubáků a jiných tajemných bytostí, které se nás pokoušely vystrašit. Celý hrad byl strašidelně nasvícen a nazdoben. Akci doplňoval dobový jarmark s občerstvením a drobnými suvenýry. Pro děti bylo připraveno doprovodné představení - promítání pohádek na hradní terase a malování na obličej. I když drobně pršelo, celá akce se moc povedla a hodně se nám líbila.
Datum: 31. 8. 2012
65 fotek, červenec 2010 až květen 2012, 149 zobrazení | klasická-fotografie, krajina, příroda
Toulovcovy maštale jsou přírodní oblastí pískovcových skal, údolí a borových lesů. Rozkládají se asi 20 km od Litomyšle a nedaleko se nachází rokokový zámek Nové Hrady. Tajemným skalám dal podle pověsti jméno takzvaný loupeživý rytíř Toulovec, který měl údajně v budislavských skalách úkryt na své kořisti. Od r. 1993 se Toulovcovy maštale staly přírodní rezervací
252 fotek, 28.7.2012, 86 zobrazení | města
Jednu krásnou slunečnou sobotu jsme si vyrazili na výlet do Znojma. Byl to takový návrat po 10.letech, zjistit co nového v královském městě nad Dyjí. Prošli jsme celé historické centrum, s jeho kostely, hradem, nábřežími i hospůdkami. Zaujali nás i vyhlídkové terasy pod hradem, kde jsme potkali hada, naštěstí se nás leknul a zmizel. Ze stromu si zase nás prohlížel místní vodník s hejkalem. Město bylo vcelku prázdné a počasí nádherné. Ještě nám zbývá prozkoumat tajemné podzemí a vystoupit na historickou radniční věž.
26 fotek, 20.10.2012, 111 zobrazení
Další z mnoha výletů pro celou rodinu směřoval po dvouleté pauze opět na zámek Plumlov. Bezmála padesát výletníků vystoupilo v Mostkovicích. Odtud se vydali malebnou procházkou podél Plumlovské přehrady k zámeckému pokladu. Procházka byla o to zajímavější, že přehrada je stále ještě vypuštěná a tudíž bylo možné si prohlédnout unikátní rekonstrukci čištění dna přehrady či zpevňování hráze. Podzimně vybarvené stromy působily harmonicky na nejednoho dospěláka, zatímco pro děti byla celá vycházka zpestřena množstvím různých her.
Po příchodu k zámecké bráně na děti čekalo obrovské překvapení. Tajemný rytíř je všechny postrašil a dvě zámecké paní dětem prozradily tajemství, že je tu ukrytý poklad. Ovšem aby ho děti našly, musí složit šifru, tu rozfoukal vítr po celém nádvoří. Třicet dětí tak hledalo kousíčky šifry a bojovalo o každou minutu při sestavování cesty k pokladu. Po necelých deseti minutách byl poklad objeven. Všechny děti tak ochutnaly čokoládové penízky a zámecké perníčky. Pro zahřátí byl pro ně připraven sladký čaj s medem.
Od nalezení pokladu zbývalo jen několik minut do závěru podzimního výletu. Tím byla noční prohlídka zámku. Všichni výletníci se na hodinu stali přihlížejícími budování hradu na Plumlovském panství. Měli možnost prožívat příběh Mikuláše Opavského – nevlastního, leč do rytířského řádu pasovaného, syna Přemysla Otakara II.
Unavení, ale spokojení a plni zážitků se vracely domů nejen děti ?
56 fotek, 6.10.2012, 109 zobrazení
malé nahlédnutí do dějů Plumlovského panství. Návštěvník se ocitne ve 13. století, kdy Mikuláš Opavský - nevlastní, leč do rytířského stavu pasovaný syn Přemysla Otakara II., rozhodne o stavbě Plumlovského hradu. setkání s historickými postavami je dokreslováno příběhy knihovníků a průvodců. Nejen hodinová prohlídka zámku vás dostane. Stejně krásná, jako princezny a rytíři, je malebná podzimní krajina, neskutečný výhled na Prostějov a všudepřítomné tajemno. Přijeďte si na Plumlov odpočinout.
198 fotek, 6.10.2012, 153 zobrazení
Milý heřmanoměstečtí vlčata a světlušky,
Dozvěděl jsem se, že se Vám před rokem podařilo najít Svatováclavský poklad. Proto si Vás dovoluji oslovit a požádat o Vaši pomoc.
Jmenuji se František a jsem historik. Nejvíce se zajímám o staré kroniky a deníky, jež psali známé osobnosti naší historie. Asi před osmi lety se ke mně dostala část deníku, kterou psal králi Václavovi. Píše v ní, jak byl přepaden a oloupen loupežníky, při své cestě naším krajem. Od té doby jsem pátral a snažil se nalézt Václavovi uloupené věci. Podařilo se mi vypátrat místo, kde žijí potomci loupežníků, jež tenkrát Václava oloupili. Několik let jsem je tajně sledoval a myslím, že je načase Václavovi věci získat zpět. Další podrobnosti Vám tu teď nebudu líčit.
Pokud nemáte strach, ale oplýváte odvahou a statečností, tak neztrácejte čas a vydejte se na náměstí, kam jsem Vám nechal přistavit kočár. Ten má pod kapotou více koní, než mám moje stáj nedaleko vrcholu Bučina. Tak nezapomeňte vystoupit na kopci za městem, které má ve svém názvu prach. Tam směrem východním ke kopci Bučina mě spatříte, budete-li všímaví. Já vás neznám, ale mě jistě poznáte podle prastarých brejlí s hnědou obroučkou, které mě doprovází při mých tajemných a dobrodružných cestách i při čtení starých kronik. Jistě také nepřehlédnete moje dlouhé hnědé vlasy..

Těší se na Vás

Kronikář František

Na samotě u lesa L.P. 4.10.2012

…..Píše se 6. října léta páně 930. Brzy ráno ukončujeme návštěvu hradu Lichnického a pokračujeme dále na cestě po Železných horách. Již nás vyčkávají na hradě Vildštejn a Oheb.
Cesta ubíhá poměrně rychle a vede temnými Kraskovskými lesy. Když jsme byli v půli cesty, rozhodli jsme se trochu odpočinout, najíst se a v nedalekém potoce napojit koně. Poté jsme chtěli nasednout na koně, když v tom se všude kolem nás objevili neznámí muži s bambitkami. Chtěli po nás všechny naše věci. Byli v přesile, proto jsme jim vše vydali a pak nás nechali pokračovat v cestě. Na hradě Vildštejn nás po příjezdu vítali a pánovi hradu jsme při obědě vypověděli, co se nám stalo. Dozvěděli jsme se, že to byli Železnohorští loupežníci, kteří v lesích žijí a přepadají pocestné.
100 fotek, 25.8.2012, 451 zobrazení
Boskovický hrad. Majestátná středověká zřícenina z poloviny třináctého století se vypíná ve výšce 451 metrů nad mořem na kopci nad městem. Od nepaměti již zdaleka láká svým tajemným vzhledem lidi z širokého okolí. Však je též vidět z velké dálky. Někde i několik desítek kilometrů. Unikátní je starobylá studna nebo spíše rezervoár na pitnou vodu hluboká asi 26 metrů. Dochovalo se dřevěné šlapací kolo s vědrem na vytahování vody. Ta se prý kdysi sem přiváděla z místa zvaného Tři rybníčky dřevěným potrubím. Celý důmyslný systém pracoval na principu spojených nádob.
Dnes se ke hradu dostanete pohodlnou asfaltovou cestou od empírového zámku kolem letního kina. Ovšem vyžaduje to trochu fyzické zdatnosti, jde se pořád strmě vzhůru. Teprve na malebné loučce před hradem je možné dát unavenému tělu spočinutí a rozhlédnout se. Moc toho přes stromy vidět není, jen lze zblízka obdivovat mohutné zdi hradu a vstupní bránu. Na počátku osmnáctého století zde byly přistavěny hospodářské budovy, ty se ale nedochovaly. Snad jen jejich části. Až z vrcholu vnitřní věže je nádherný pohled do krajiny lemované na východě Drahanskou vrchovinou a na západě prvními výběžky vysočiny Českomoravské. Za mimořádně jasných dnů je vidět Jeseníky s nejvyšší horou Pradědem. Pomocí silného dalekohledu lze prý rozeznat tamní televizní a rozhlasový vysilač. Ovšem to se podaří třeba jen jednou v roce.
V sobotu 25. srpna proudily strmou cestou k hradu davy lidí převážně s malými dětmi. Již z dálky bylo slyšet dunění středověkých bubnů. Skupina historického šermu Grál společně se správcem hradu Jiřím Mazalem pořádala jedenáctý ročník tradiční akce Boskovické setkání. Za mírné vstupné, jež se nelišilo od běžného, byl návštěvník vtažen do propadliště dějin, kdy středověk byl právě na vrcholu své slávy. Představila se též dívčí formace historického tance Perchty von Bladen. Všichni účinkující vystoupili zcela zdarma, odměnou jim byl pouze potlesk diváků.
Vraťme se však na spodní nádvoří. Tam právě sedm bubeníků vytvářelo tu pravou atmosféru dávných časů, kdy řinčela zbroj a jiskřily meče. „Dobré odpoledne, vítám Vás jménem skupiny historického šermu Grál zde na hradě v Boskovicích u dalšího ročníku Boskovického setkání,“ zdravil příchozí poutníky vedoucí Grálu Ing. Michal Vecheta. Je to soustředění bývalých členů a přátel skupiny, jež vznikla v roce 1990. Za tu dobu se v ní vystřídalo množství lidí a my jim nyní rádi ukazujeme, jak v jejich šlépějích pokračujeme. Hned od začátku jsme zakotvili na hradě Boskovice, protože jeho správce pan Jiří Mazal nám velmi fandí. Ten se na akci podílí a již druhým rokem nás podporuje společnost Ferrum, s.r.o. zabývající se hutním materiálem. Naše skupina má nyní jedenáct členů, teď budeme zahajovat podzimní a zimní přípravu, kdy trénujeme a nacvičujeme. Přijdou k nám noví mladí a hned též začnou s nácvikem. Příští rok Vám zde ukážeme nové představení z období Třicetileté války a o žoldnéřích z té doby. Grál je producentem akce a vedle stojí sličná děvčata tanečního souboru Perchty von Bladen z Šumperka. Seznámili jsme se před několika lety a dnes jsou neodmyslitelnou součástí zdejších akcí.“ Poté se ozvalo ještě jednou víření bubnů a na „place“ se představily středověké tanečnice s programem Hradné pošpílenie: „My se zabýváme starodávným tancováním, dnes zde nejsme ani v plném počtu,“ zahlaholila Dagy a pokračovala: „Naše vystoupení má staročeský název, jedná se o tance hradních dam z gotické doby. Letos jsme zde popáté a také pět let slavíme. Před čtyřmi lety jsme se v Praze zúčastnily soutěže, kde jsme měly úspěch s choreografií tanců. Do víru zábavy pak děvčata zapojila i přihlížející obecenstvo a všichni při maďarské temperamentní muzice zažili mnoho legrace. Šermíři pak za slavnostního víření bubnů spustili svůj několik let velmi úspěšný program Rytířský dětský turnajíček ve veršované podobě: „Slyšte, slyšte, lidičky, i Vy milé dětičky. Dobrou zprávu pro Vás mám, turnaj zde dnes udělám. Turnaj slavný převelice, nebude se konat více. V něm padne rozhodnutí, komu ruku podá s chutí přesladká a přemilá princeznička spanilá.“ Malí rytíři urputně soutěžili za mohutného povzbuzování publika. Poté si mohly děti na šesti stanovištích zasoutěžit v různých dovednostních disciplínách o sladké odměny a také si nechat podepsat od oplechovaných hrdinů barevné plakáty. Všechny soutěže byly tématicky zaměřené tak, aby to v nejmenších probudil talent a zájem o historický šerm a třeba se jednou stali pokračovateli ve skupině Grál. Zejména střelecká soutěž o Robina Hooda se setkala s velkým úspěchem a děti se zde dosyta vyřádily. Volný čas, mezi programy, který mohli bývalí i současní šermíři využít k neformálnímu setkání vyplnila stylová reprodukovaná hudba world music kapely BraAgas zabývající se rytmy středověku.
Velmi zajímavá přednáška se odehrávala ve sklepení hradní zbrojnice, kde byly vystaveny repliky středověké výzbroje a výstroje. Šel jsem se tam podívat též. Sestoupil jsem po schodech do tmavé díry, spoře osvícené jedním reflektorem. Po rozkoukání jsem uviděl nádherné kamenné klenuté sklepení s mnoha exponáty. O tom všem poutavě vyprávěl zakládající aktivní člen, nyní spolupracovník skupiny Grál pan Luděk Šubert: „Tyhle věci dělají šikovní zbrojíři, platnéři. Všechny věci jsou zde repliky. Původní už neexistují nebo jsou vzácné a nelze s nimi ve fingovaných bojích hrubě zacházet. Plná plátová gotická zbroj (replika) dnes stojí kolem 60 ti tisíc korun. Jsou zde k vidění předměty od starověku, keltské a římské štíty. Meče nosili bojovníci na pravé straně a důstojníci vlevo. Do zteče šli nejprve vrhači oštěpů, teprve pak muži s meči a štíty. Je zde též část expozice věnovaná zbraním a výstroji z období 13. až 17. století. Některé ze zbraní byly pak později používány jen při slavnostních příležitostech, na přehlídkách. Kruhové štíty se používaly na východě v Orientu, od 16. století částečně i v Evropě. Přilby nahoře s křížovou výztuží se používaly od sedmého do třináctého století. Přilby hrncové byly lehčí, některé měly pohyblivá hledí. Nevýhodou byla nemožnost otáčení hlavou. Novější typy měly hledí odklopné nahoru a používaly se do poloviny patnáctého století. Jezdecké přilby měly odklopný nákrčník a zvedací hledí. Přilby z konce patnáctého století pocházely ze Španělska z doby Kryštofa Kolumba, používaly se ve Třicetileté válce. Dodnes se používají ve Švýcarsku ve výzbroji papežské gardy. Jsou zde gotické meče, renesanční (lehčí). Jezdecké meče jsou podstatně delší než pěchotní a používaly se od šestnáctého století. Nejprve sloužily jako sečné, později i jako bodné zbraně. Vývoj palných zbraní též ovlivnil výstroj. První jezdecké pistole měly dostřel do padesáti metrů, muškety do tří set metrů. Obávaná švýcarská pěchota měla halapartníky, jezdectvo příliš rozvinuté tato armáda neměla. Halapartna tedy pochází ze Švýcarska. Je kombinací kopí, sekery a háku. Hákem strhávali jezdce z koní. Protizbraní byl dvouruční meč. S postupným zdokonalováním palných zbraní ubývalo sečných a bodných typů. Poslední vývojovou fází meče je palaš. Je to jezdecký přímý jednobřitý meč. Šavle je totéž, ale zahnutá. Samurajský meč je spíše jistým druhem šavle. Meč se postupně odlehčoval do podoby kordu. Kordy byly bojové a reprezentační. Od šestnáctého do poloviny sedmnáctého století patřil ke kordu hák na lámání čepele meče protivníka. Ten se zlomil, nebo s ním nešlo hýbat. Bojovník toho využil k útoku vlastním kordem druhou rukou. Poslední typy kordů se dodnes používají na přehlídkách jako slavnostní. Jsou též ve slavnostní výzbroji naší armády. Tesáky používaly menší selské jednotky domobrany a námořníci. Na palubách tehdejších plachetnic bylo málo místa vždy zde šlo o boj zblízka. Bodné a sečné zbraně používaly armády blízkého východu ještě před první světovou válkou, když anglická, francouzská, nizozemská a další vojska expandovala na východ, kde byla vojenská technika zaostalá. Bojové sekery se používaly v osmém a devátém století na západě. Byly celokovové vrhací. Účinnost 25 až 30 metrů. Novější sekery se používaly v carském Rusku u elitních vojsk ještě na počátku osmnáctého století. Poté car Petr Veliký armádu vyzbrojil po evropském způsobu a tyto jednotky střelců (kromě sekery měli muškety) zrušil. Muškety byly zpočátku těžké, míření usnadňovala vidlice opřená do země. Byly jen na jednu ránu, nabití trvalo dlouho. Tak se po střelbě používaly s bodákem. Voják měl ještě šavli. Kopí se drželo, mělo délku i čtyři metry, u hrotu mělo zarážky nebo kouli. Aby nevniklo hluboko do těla a šlo vytáhnout. Oštěpem se házelo. Hojně se používaly za třicetileté války a první polovině sedmnáctého století, též za napoleonských válek. Dýky se vrážely do nechráněných částí těla. Do podpaždí, pod konec přilby. Brnění je kroužková nebo šupinatá zbroj. Z velkých plechů šlo o poloviční, tříčtvrteční nebo celou plátovou zbroj. Dřevěné štíty měly kovové okraje a šlo je použít jako nouzovou zbraň. Mizí počátkem sedmnáctého století, s modernizací palných zbraní. Perkusní pistole z šestnáctého století měly kolečkový mechanizmus s perem, kdy se natahovaly klíčem jako hodiny. Nevýhodou bylo značné zpoždění. Asi tři vteřiny od spuštění. Proto byla palba dost neúčinná. Ve dvacátých letech devatenáctého století se začal používat rychlý jehlový systém. Kavkazské tesáky používají dnes tamní národopisné soubory s pěstním štítkem k ukázkám šavlových tanců. Zbraň „Ranní hvězda“ měla hroty a používala se v západní Evropě k prorážení přileb a omráčení protivníka. Byla velmi rozšířená.“
Druhý díl zde: http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Jak_se_zilo_ve_stredoveku_aneb_Boskovicka_setkani_-_jedenacty_rocnik._Druhy_dil._25._srpna_2012/