Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 418 výsledků (0,0615 sekund)


reklama

73 fotek a 7 videí, září 2013 až srpen 2017, 7 zobrazení
Návštěva bývalé nacistické továrny Richard u Litoměřic.
45 fotek, 10.12.2017, 527 zobrazení
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard[1]) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území

S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945.

Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví.

Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny.

Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný.

Více na : http://opusteno.nafoceno.cz/Podzemni-tovarna-Richard.html
8 fotek, zima 2016/2017, 33 zobrazení
74 fotek, 16.2.2016, 37 zobrazení
152 fotek, březen 2011, 25 zobrazení
46 fotek, 23.5.2017, 37 zobrazení | cestování
23.6.2017 - kolovýlet ke vstupu do podzemní továrny Richard s návštěvou nedalekého Terezína...
115 fotek, 26.11.2016, 25 zobrazení
149 fotek, prosinec 2017, 962 zobrazení | architektura, cestování, lidé, ostatní, práce
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
163 fotek, 19.8.2017, 684 zobrazení | architektura, cestování, koníčky, práce, zábava
Podzemní továrna Richard (přesné nacistické označení je B5-Richard) je soustava tří bývalých hlubinných vápencových lomů (označovaných jako Richard I., Richard II. a Richard III.) u Litoměřic nacházející se pod vrchy Radobýl a Bídnice v Českém středohoří, kterou nacisté za druhé světové války přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Jedná se o prostorově rozsáhlý komplex podzemních prostor v celkové délce (která je ale odhadována pouze velmi přibližně) 25 až 30 kilometrů. Jedná se o největší podzemní továrnu z dob druhé světové války na českém území. S výstavbou továrny začali nacisté již v polovině roku 1944 a plánované ukončení její stavby bylo stanoveno na srpen 1945. Do práce bylo nasazeno 1200 civilních zaměstnanců včetně lidí tzv. totálně nasazených. Dále zde pracovalo několik tisíc vězňů (asi 4000 denně), a to jak z blízkého koncentračního tábora v Terezíně (asi 4 km jihovýchodně odtud), tak i vězňové z menšího litoměřického koncentračního tábora, pobočky Koncentračního tábora Flossenbürg. O tom, že se jednalo o velmi rozsáhlou a pro Třetí říši důležitou stavbu, svědčí i to, že stavba měla vlastní průmyslový vodovod natažený až z řeky Labe, vlastní plynovou přípojku, dále dvě úzkokolejné dráhy, železniční překladiště na normální rozchod a řadu dalších pomocných provozů a technických zařízení v podzemí i na povrchu. Do práce byla zapojena řada stavebních a důlních strojů a mnoho jiných specializovaných mechanismů. Řízením stavby a celkovým dozorem nad všemi pracovníky byla pověřena ozbrojená nacistická organizace SS. Poslední stavební práce probíhaly ještě dne 4. května 1945. Již na podzim 1944 začaly podzemní výrobní haly sloužit svému účelu, začaly se zde vyrábět součásti spalovacích motorů pro tanky a stíhače tanků. Koncem války sem byla přesunuta i část výroby elektronek, v komplexu Richard II. měla být zahájena výroba materiálu pro další elektrotechnickou výrobu. Nacisté dále plánovali do komplexu Richard III. přesunout část výroby paliva pro nejmodernější proudové stíhačky Messerschmitt Me 262. O výrobě paliva pro rakety se dlouho spekulovalo a tato teorie nebyla nikdy plně potvrzena, nicméně elektronky měly téměř jistě sloužit především pro hromadnou výrobu naváděcích a radiolokačních systémů, které se užívají především v letectví. Dne 5. května 1945 byli vězňové místního koncentračního tábora propuštěni na svobodu (byl to prý jediný koncentrační tábor, který nebyl osvobozen, ale byl údajně dobrovolně rozpuštěn samotnými nacisty), nicméně i zde vládl velký chaos, zmatek i nervozita způsobená blížícím se koncem války. Dne 7. května 1945 se nacisté pokusili na poslední chvíli celý komplex Richard vyhodit do povětří, a to pomocí prý až 4 kilometry dlouhého elektrického vedení, které snad sahalo až někam k Terezínské křižovatce. Dodnes nebylo zcela věrohodně vysvětleno proč výbuch vůbec nenastal. Elektrické vedení snad na poslední chvíli přesekl jeden z polských dělníků. Litoměřice včetně stavby a továrny Richard byly osvobozeny Rudou armádou dne 7. května 1945. O poválečném hledání továrny Richard byla napsána dokonce celá kniha, jejíž autorkou byla tehdejší zpravodajská důstojnice Rudé armády Marie Alexandrovna Fortusová. Její líčení hledání továrny Richard není mnohými badateli považováno za zcela věrohodné. Snad nejpozoruhodnější stať v knize tvoří popis vnitřku podzemní továrny. Po válce sice o podzemní prostory projevilo zájem hned několik místních podniků a institucí, z nichž nejvýznamnější byl Památník Terezín, nicméně k sanaci prostorů a jejich dalšímu využití už nikdy pořádně nedošlo. V současné době je v Richardu II. a v několika málo chodbách Richardu I. umístěno úložiště nízko a středněaktivních odpadů (kupř. zdravotnický materiál), převážná většina ostatních štol v části Richard I. a III. nezvratně chátrá a postupně se hroutí. Z tohoto důvodu není objekt od roku 2002 pro veřejnost nijak přístupný. Od roku 2009 litoměřická radnice vede kroky k tomu, aby mohla být podzemní továrna zpřístupněna, avšak projekt brzdí nedostatek financí. Bezpečné zpřístupnění by nejen bylo velmi nákladné, ale vedlo by i ke zničení charakteru podzemního prostoru. V současné době podzemí spěje k zániku a jeho oficiálnímu zavalení.
323 fotek a 4 videa, duben až srpen 2017, 81 zobrazení | cestování
Katakomby - Klatovy, Májka, Plzeň tv, prohlídka plzeňského pivovaru, ferrata - Bechyně, ferrata - Děčín - Pastýřská stěna, České Švýcarsko - ferrata Děčín, Mariina a Vilemínina vyhlídka, ferrata - Slaný - Slánská hora, Promítání o Asii, Verči a Martinovo svatba, Český Kras - Koněpruské jeskyně, lom Kosov, Velká, Malá Amerika, Mexiko, Slavkovský les - Soví vyhlídka, Křížek, Andělská hora, Šumava - Rohanov, Lipno, Javorník - Klostermannova rozhledna, Čertovo a Černé jezero, Špičák, České Švýcarsko - Malá Pravčická brána, Šauštejn, Mariina vyhlídka, vyhlídka Vilemína, Rudolfův kámen, Pravčická brána, soutěsky řeky Kamenice (Edmundova a Divoká), vyhlídka Belveder, Labské pískovce, Kaňon Labe, Zlatý vrch, Kokořín, Okoř, Litoměřice - továrna Richard
108 fotek, červen až červenec 2010, 65 zobrazení | dokumenty, města, ostatní
Prosím, nemusíte sem dávat žádné komentíky, ty fotky nejsou pěkné, ale mají pro mě dokumentační význam.
Neměl jsem dobrý foťák. Byl jsem tu dvakrát. Poprvé, potom, co tu praskla voda, a po druhé zas nešla elektřina.
Dnes je tu výstava o podzemní továrně Richard a do některých částí se návštěvník nedostane:
http://klt.rajce.idnes.cz/Litomerice%2C_srpen_2014%2C_podzemi_pod_Kalichem%2C_kostel_Zvestovani_Panny_Marie_a_kostel_Vsech_svatych./
29 fotek, 27.4.2017, 114 zobrazení | moje fotozprávy
Židovská Jižní Morava – druhý díl

Přednáškový sál Židovského obecního domu Bílkova 7 v Boskovicích se ve čtvrtek 27. dubna 2017 zaplnil zájemci o významné židovské osobnosti. Město Boskovice, Muzeum regionu Boskovicka a SeniorPoint připravil druhé pokračování přednášek Mezigeneračního centra.
Akci zahájila Marcela Veselá z Odboru školství. Přivítala místostarostku Mgr. Dagmar Hamalovou a stručně představila program setkání.
Daniela Meluzínová připomenula význam Mezigeneračního centra, jehož úkolem je především navázání komunikace mezi mladými a staršími lidmi. Pohovořila o úloze spirituality a meditace v dnešní uspěchané době.
Mgr. Dana Hrubá představila disciplínu Arteterapie – léčba uměním a dle zájmu možnost otevření kurzu od září tohoto roku. Na snímcích ukázala praktické využití. Jedná se o vyjádření pocitů malbou, literaturou – psaní deníku, hudbou. Ergoterapie – cvičení základních návyků, vytváření užitečných předmětů i pro zdravé lidi. „Pomocí Arteterapie se člověk čistí,“ pokračovala Mgr. Dana Hrubá.
Historie Arteterapie začíná v 18. století, rozvoj až ve čtyřicátých letech dvacátého století, u nás až po roce 1990. Jsou dva základní proudy. Vlastní tvůrčí činnost a působení umění.
Základní metody Arteterapie: Animace, Koncentrace, omalovánky, restrukturalizace, transformace, rekonstrukce, modelování – vhodné pro zrakové postižení. Působení barev.
Libuše Skořepová vyjádřila potěšení ze vzrůstajícího zájmu mladých posluchačů a hned přešla k tématu. Představila knihu Ing. Arch. Jaroslava Klenovského (*1954) o synagogách v regionu (je tam i boskovická). Připomenula návštěvu potomků tří slavných podnikatelských židovských rodin v Boskovicích (asi stovka lidí) 23. 5. 2017, jež se uskuteční v rámci festivalu Mítink Brno (začíná 19. 5 2017).
Rabín Richard Feder (*1875 †1970) – patřil k nejvýznamnějším osobnostem poválečného Brna. Za druhé světové války poskytoval rabínské služby v Terezíně, po válce byl duchovní oporou přeživších v Brně. Získal čestné občanství města. Po smrti dostal řád T. G. Masaryka.
Rodina Placzkova – pocházela z Přerova. Abraham Placek (*1799 †1884) působil nejprve v Hranicích, pak v Boskovicích. Tím se do Boskovic přenesl z Mikulova Moravský zemský rabinát.
Syn Baruch Jakob Placek (*1834 †1922) pokračoval po stopách otce v Brně.
Georg Placek (*1905 †1955) – významný fyzik, v USA pracoval na vývoji atomové bomby.
Kafé Placek v Brně – kdysi tam byl obchod s textilem, Placzkovi vlastnili jiný obchodní dům – Petrov.
Marie von Ebner-Eschenbach (*1830 †1916) – nejvýznamnější rakouská spisovatelka druhé poloviny 19. století. Psala německy o Moravě, žila ve Vídni.
Heinrich Landesmann, pseudonym Hieronymus Lorm (*1821 †1902) – rakouský hluchoslepý básník, narodil se v Mikulově, působil ve Vídni v Německu. Byl filosof, novinář… Sestavil dotykovou abecedu.
Rodina Löw-Beer – jejich továrny v Brně dodnes stojí, na rodokmenu spolupracoval i PhDr. Jaroslav Bránský (*1928) – historik a badatel z Boskovic.
Libuše Skořepová ukázala snímky židovských továren v Brně – Čechyňská, Cejl.
Kniha Brnox (2016) – ocenění Magnesia Litera. Jedná se o průvodce vyloučenou lokalitou v Brně.
V průběhu krátké přestávky si účastníci besedy prohlédli literaturu, mohli si rozebrat tištěné brožury – průvodce.
Na konec setkání si připravila Daniela Meluzínová chvilku s meditací tentokrát na téma pozornost, mysl , tělo, emoce. Opět se odkázala na knihu Ticho promlouvá německého filosofa a duchovního učitele Egharda Toleho (*1948). Zdůraznila, že podstatou meditace je správné dýchání, poloha libovolná. Lze ji provádět ve stoje, sedě nebo v leže.
„Nejdůležitější být uvolněný,“ pokračovala Daniela Meluzínová, „oči pokud možno zavřené, uvědomění těla.“
Libuše Skořepová závěrem poděkovala za podporu i mediální, kdy se termíny setkání objevují ve Zpravodaji města. „Doufám, že příště přijdou i další, kteří se o naše přednášky zajímají.“
65 fotek, duben 2014 až listopad 2017, 5 zobrazení
Výstava o Karlu Gottovi na lodi je předurčena k úspěchu, nasvícené podpalubí působí jako relikviář

V podpalubí lodi na pražské náplavce začala multimediální výstava Gott My Life.
Vědomí společenských souvislostí života Karla Gotta patří k jejím cenným aspektům.
Gott je vlastně po celou svou kariéru svědomím českého národa.

Výstavu Gott My Life zahájil sedmasedmdesátiletý zpěvák slovy „je to taková ukázka prvních šedesáti let mojí kariéry, já ještě rozhodně nekončím“.

Loď, která právě kotví na pražské náplavce nedaleko Palackého mostu, "veze" cenný náklad. Přinejmenším pro početné fanoušky Karla Gotta. Desítky těch ikonických Zlatých, respektive Českých slavíků, Televizních rolniček nebo cen TýTý, sošku lva s nápisem Národní umělec, Zlaté ladičky i další ocenění, která zpěvák získal v západních zemích za někdejší železnou oponou. Ale také třeba Čestný diplom leninského Komsomolu za upevnění přátelství mezi československou a sovětskou mládeží či exponáty připomínající Gottovu roli v takzvané antichartě.

V labyrintu rozlehlého podpalubí tak návštěvník právě zahájené výstavy Gott My Life získá pocit, že zpěvákovo příjmení je příhodné ? asi jako když se sedlák jmenuje Bauer nebo mlynář Müller. Bůh se přece klene nade všemi a tomu nezabránila ani někdejší železná opona.

Gott byl tehdy doma v několika zemích nehledě na jejich režimy, zpěvákova popularita neznala hranic. Zároveň patřil k prominentům normalizačního Československa s právem kdykoliv vyjet na Západ jako "posel dobrých zpráv".

"Karel Gott si sice nese nálepku normalizačního umělce, ale není to ten případ zpěváka, kterého by režim stvořil a jehož kariéra by s koncem režimu také zanikla," připomíná kurátor výstavy Peter Balog.

Gott začal vystupovat od konce padesátých let minulého století a ze scény nikdy neodešel, i když to po listopadové revoluci plánoval: turné z roku 1990 mělo být posledním. Jenže zpěvák při něm zjistil, že ho lidé "berou víc než kdykoliv předtím", jak si lze přečíst mezi zvětšenými citáty v expozici.

Vědomí společenských souvislostí patří k jednomu z cenných aspektů výstavy, k jejímuž uspořádaní se spojil majitel reklamní společnosti BigMedia a zakladatel nadačního fondu Richard Fuxa s Národním muzeem. Pod něj spadá České muzeum hudby, kde kurátor výstavy Balog vede Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií.

Do výstavy o profesní kariéře jednoho z nejslavnějších Čechů tato spolupráce vnesla na jedné straně přístup odborné instituce, na straně druhé poutavé a nákladné multimediální zpracování.

Ačkoliv je přehlídka propagována vypjatějším marketingovým slovníkem, v podpalubí lodi se skrývá spíš atraktivně zpracovaná poučná encyklopedie. Pokud chce návštěvník expozici prostudovat, a ne jí pouze projít, musí si na unikátní množství shromážděného materiálu vyhradit čas.

Základem výstavy se stala soukromá sbírka výstřižků, fotografií, plakátů či gramofonových desek vytvářená padesát let jednou z Gottových příznivkyň a čítající kolem deseti tisíc položek. Před pěti lety ji majitelka věnovala Národnímu muzeu. "Měla úzký kontakt se sběratelkami ze západního Německa, takže ve sbírce jsou i různé materiály této provenience," doplňuje kurátor Balog.

Ale návštěvník výstavy se v sugestivně nasvíceném a ozvučeném podpalubí ocitne také uprostřed jakéhosi relikviáře, do něhož jsou vloženy předměty s Gottem tělesně spjaté: kostýmy, které si oblékal na vystoupení, několik jím namalovaných obrazů, kazety písní jiných interpretů, jež si nahrával, či výběr nejoblíbenějších titulů z jeho knihovny. Takové předměty ilustrují i zpěvákův vkus. Člověk by ani netipoval, že kniha o van Goghovi či impresionismu patří tomu, kdo nazpíval Zvonky štěstí nebo Včelku Máju.

Karel Gott se prosadil za zlatých časů rádia, a tak jsou rovněž vystaveny rozhlasové přijímače z padesátých a šedesátých let: v šedesátém čtvrtém získal prvního Zlatého slavíka, ačkoliv o sezonu dřív v téže anketě dostal pouhé tři hlasy fanoušků.

K vidění je také výuční list z ČKD Stalingrad, trestní spis na zpěváka vedený komunistickou prokuraturou kvůli nedovolenému opuštění republiky, cestovní pas, na němž překrývající se kvantum celních razítek vytváří až jakousi grafiku art brut, nebo třeba odposlouchávací zařízení československé Státní tajné bezpečnosti. Tímto typem přístroje měl být v době Gottovy dočasné emigrace v západním Německu roku 1971 monitorován jeho hotelový pokoj.

Jenže zpěvákovy hlasivky Československu na Západě vydělávaly "tolik co čtyři prosperující továrny", jak tvrdil, a když si tedy vyjednal návrat, nebyl režimem nijak profesně postižen. Údajně v Gottův prospěch zasáhl i ruský Kreml.

Výstava to uvádí, ale kurátor Balog věc považuje za možný mýtus. Stejně jako to, že zpěvák tehdy údajně napsal dopis prezidentu Gustávu Husákovi, v němž vítal normalizaci.

V Archivu bezpečnostních složek je prý dopis přiložen pouze u kopie trestního spisu, u originálu chybí. "Karla Gotta jsem se ptal. Říkal mi, že dopis nepsal. Ani mi to k němu nesedí," dodává Balog o možném podvrhu.

Ze zdi na mě tupě zírá. V Praze zakotvila loď plná vzpomínek Karla Gotta, výstava čeká 100 tisíc návštěvníků
Z vystavených novinových výstřižků ale návštěvník může zjistit, že po návratu z exilu měl zpěvák "oči sněhem zaváté". Ostatně leckomu je tehdy slepil mráz přicházející z Kremlu.

V roce 1972 Gott komentoval svého už devátého Zlatého slavíka v tisku jako výsledek možnosti posluchačů "vyjádřit svůj názor". Přitom v té době už někteří populární interpreti museli ze scény zmizet. A tak hlasy, které jím v anketě přicházely, byly vyřazovány ? pokud někdo z posluchačů vůbec našel odvahu pro ně hlasovat.

Karel Gott chtěl zpívat od chvíle, kdy ho v šestnácti oslovil duch doby a on "pocítil obrovskou lásku k showbyznysu". Vystihují to i slova z komentáře, který na výstavě otevírá kapitolu o devadesátých letech. Vytržena z kontextu ta věta sice působí nekompromisněji, přesto výmluvně: "Opět projevil schopnost přizpůsobit se novým podmínkám."

Jen tak mohl Karel Gott za normalizace vyprodávat koncerty od Hamburku po Moskvu. Svému historicky nejpočetnějšímu publiku, čítajícímu údajně až 300 tisíc posluchačů, ale nenabídl "šlágry": bylo to v listopadu 1989 na Václavském náměstí, kde Gott zazpíval státní hymnu v duetu s Karlem Krylem, redaktorem "štvavé rozhlasové stanice" Svobodná Evropa. Ta vysílala ze západního Německa, kde Gott plnil velké sály.

Paradoxní je, že v onu listopadovou chvíli to byl možná právě Gott, kdo definitivně rozhodl o úspěchu sametové revoluce. Tehdy i venkov, skeptický k dění v Praze a posílající tam z fabrik ozbrojené milicionáře připravené zasáhnout, definitivně pochopil, že také "božský" hlas stvrdil nové podmínky.

Karel Gott je vlastně po celou svou kariéru svědomím českého národa. Jakým? To si každý doplní podle vlastního přesvědčení. V jistém smyslu všichni (Češi) jsme Gottové. I proto je výstava Gott My Life hned na svém začátku předurčena k úspěchu.
55 fotek, 12.9.2004, 243 zobrazení
123 fotek, listopad 2007 až únor 2008, 529 zobrazení
Podzemní nacistická továrna u Litoměřic,první a druhá výprava...
118 fotek, 28.2.2015, 1 278 zobrazení
PRŮZKUMY

*Velký dík za návštěvu tohoto podzemí patří Romanovi Gazsimu a paní psové Eře :)
61 fotek, 6.1.2018, 23 zobrazení
82 fotek, 11.4.2010, 332 zobrazení
55 fotek, 11.4.2010, 1 155 zobrazení | cestování, koníčky, ostatní
140 fotek, 17.10.2004, 146 zobrazení | události
Tak i já mohu říci, že jsem byl v podzemním systému továrny Richard, v podzemí jsme byli od 13.15 do 21.30hod. Dnes se již mnohé nedá projít, závaly,sesuvy, atd,, jde tam o ústa,, již nedoporučuji,,