Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 20 výsledků (0,0700 sekund)

reklama
12 fotek, prosinec 2017 až leden 2018, 100 zobrazení
42 fotek, 13.3.2013, 342 zobrazení | dokumenty, klasická-fotografie, kultura, ostatní, moje fotozprávy
Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod věnuje ve dnech 13. 3. až 19.5. výstavu Evženu Štáflovi k jeho nedožité devadesátce. Evžen Štáfl byl náruživý sběratel a široké veřejnosti je znám především jako velký skaut. Návštěvník bude moci shlédnout například ukázky z jeho sbírek v podobě skautských šátků, známek, odznaků a nášivek z celého světa, autogramů významných osobností. Dále to budou památky jeho skautské činnosti jako sepsané kroniky, historické publikace, významná ocenění a slavnostní kroj. Nebude chybět ani připomenutí jeho téměř osmaosmdesátiletého života skrze fotografie a osobní věci. Každý tak dostane možnost poznat život a dílo tohoto významného havlíčkobrodského občana. Vernisáž výstavy se uskutečnila ve středu 13. března 2013 od 18 hodin.
36 fotek, 3.1.2013, 30 zobrazení
DAGMAR HOCHOVÁ – AKROBAT NA GLÓBU ŽIVOTA

Kurátor: Tomáš Pospěch

Fotografická galerie Fiducia, Ostrava

Vernisáž: ve čtvrtek 12. prosince 2013 v 18 hodin

Úvodní slovo Tomáš Pospěch

Pořádá: Leica Gallery Prague a Fotografická galerie Fiducia

Otevřeno: 12. prosince 2013 – 15. ledna 2014 (otevřeno pondělí-pátek, 10-18 hodin)

Nádražní 30, 702 00 Moravská Ostrava

Komorní retrospektiva významné české dokumentaristky a reportérky Dagmar Hochové (1926-2012), připravená pro Leica Gallery Prague a už dříve reprízovaná v Domě umění v Opavě, se soustředí na stěžejní linii, která provázela celou její tvorbu. Představený výběr připomíná, že byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze, přátelila se s generací, která často rozvíjela podněty surrealismu ve specificky českém pojetí nadrealismu a anatomie zázračna. Její dokumentární i portrétní fotografie i postřehy ze zákoutí ulic byly kořeněny těmito východisky i absurdním nádechem tehdejší socialistické společnosti a Prahy padesátých až osmdesátých let.

Fotografka Dagmar Hochová patří mezi nejvýznamnější české představitele humanistické fotožurnalistiky. Z její tvorby jsou nejvíce známy fotografie dětí a starých lidí, portréty významných osobností, reakce na politické události roku 1968, z pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i ze sametové revoluce v roce 1989 nebo také fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie, Švédska a na Slovensko.

Výstava čtyř desítek fotografií by chtěla ukázat, že tvorbu Dagmar Hochové neformulovala jen humanistická fotožurnalistika, příklad výstavy Family of Man (1955) nebo tvorba Henri Cartier-Bressona, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice, ve které vyrůstala a atmosféra tehdejší Prahy. Vedle momentních fotografií, které nezapřou zmíněná východiska, jsme se proto pokusili sledovat i nepříliš známou a dosud nevystavovanou linii tvorby Dagmar Hochové. Tato fotografka bezprostřednosti dětského světa, života a vztahů mezi lidmi fotografovala také místa bez lidí, která jsou přesto zaplněna intenzívní lidskou přítomností. Nalezená zátiší zobrazují nejen poezii města, ale odráží také důležité politické události. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských „graffiti“ na dlažbě a zdech pražských domů, propadání kouzlu Matějské pouti v době, kdy bývala ještě na dejvickém Vítězném náměstí, i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.

Tomáš Pospěch, kurátor výstavy

Ve výstavě jsou zastoupeny fotografie ze souborů:

Globus smrti

Osobnosti

1968

Dvojice

Matějská pouť

Vietnam

Vltava

Porta Portese

Síla věku

Deset, dvacet, třicet, už jdu!

Dagmar Hochová – biografie

Dagmar Hochová (provdaná Reinhardtová, 1926-2012) se narodila v Praze v rodině historika a publicisty, úředníka univerzitní knihovny Karla Hocha. V letech 1942-1943 a s přestávkou, kdy byla totálně nasazena v Pragfilmu na Barrandově opět v letech 1945-1946 studovala Střední grafickou školu v Praze u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Poté, co absolvovala obor kamera na pražské FAMU, pracovala jako fotografka-reportérka na volné noze pro časopisy Vlasta, Kulturní politika, Literární noviny aj. nebo nakladatelství Albatros V letech 1990-1992 byla poslankyní České národní rady.

Celý život se systematicky soustředila na reportážní nebo dokumentární fotografii a portréty. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih. Její tvorba vychází z tradice humanistického fotožurnalismu, soustředila se na systematické zpracování několika základních okruhů (hry dětí, staří, portréty spisovatelů a umělců). Vedle toho vznikaly soubory fotografií z cest (Vietnam, 1961), Paříž (1964), Řím (1965 a 1968), Švédsko (1974), Rusko a Ukrajina. V roce 1989 měla rozsáhlou retrospektivu v Domě U kamenného zvonu připravenou Marií Judlovou. Jednotlivé její projekty mapují především knihy: Deset, dvacet, třicet, už jdu (Kuklik, 1994), Čas oponou trhnul (Kuklik, 1995), Síla věku (Kuklik, 1996), Konec chleba, počátek kamení (Torst, 2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (Fraktál a Měsíc ve dne, 2009) a retrospektivní publikace Dagmar Hochová (Odeon, 1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (Torst, 2000). Další informace: http://artlist.cz/?id=5104

Poděkování s pomocí při přípravě výstavy patří galeristce Míle Dubské, grafiku Otu Karlasovi a fotografu Františku Nárovcovi.

Kurátor výstavy: Tomáš Pospěch

Tel. 604 930 252, e-mail: potom@volny.cz
47 fotek, 19.4.2016, 105 zobrazení | dokumenty, kultura, události, umělecké, moje fotozprávy
V neděli 17. dubna proběhla v DEPO 2015 Plzeň vernisáž výstavy fotografií z tvorby Zuzany Mináčové. Po ní následoval dokument promítaný v rámci festivalu Finále Plzeň o této jedné z největších osobností slovenské a české fotografie. Výstavu si můžete v následujících dnech v prostorách DEPA prohlédnout.
34 fotek, jaro 2012, 149 zobrazení | klasická-fotografie, kultura, lidé, události
Známí (ne)známí Dalibora Bednáře
Mezi výtvarníky a fotografy na Ostravsku bychom asi těžko hledali někoho, kdo se nesetkal se jménem Dalibora Bednáře. V jeho osobě se šťastně propojují role zaníceného amatérského fotografa a neméně nadšeného organizátora řady pozoruhodných výtvarných a fotografických výstav. Obojí – tedy fotografování i kurátorství – provádí ve svém volném čase při zaměstnání, ovšem natolik zodpovědně a precizně, že lze – alespoň v jeho případě – úspěšně pochybovat o smysluplnosti tradičního dělítka mezi amatérismem a profesionalitou.
Když spolu s kolegou fotografem a přítelem Františkem Řezníčkem zahajovali v roce 2003 činnost Galerie G7 asi netušili, jak početná bude řada vystavujících fotografů, malířů a sochařů, kteří měli možnost prezentovat svá díla v přívětivém prostředí komorní galerie v Chelčického ulici č.7 (nyní v Zámecké č.2). Ještě mnohonásobně početnější byly zástupy spokojených návštěvníků, kteří odcházeli obohaceni o vizuální zážitky, které jim tato galerie zprostředkovala. Jako kurátor výstav se Dalibor Bednář setkával a setkává s mnoha osobnostmi a originálními autory a přitom samozřejmě nezapomíná na to, že je také fotografem a tak se jeho osobní archiv postupně rozrůstá o portréty jak renomovaných autorů tak i autorů méně známých, nebo (ne)známých, kteří na své uznání teprve čekají.
Prvotním impulsem k sestavení tohoto výstavního souboru byl náhodný nález dosud nezveřejněného portrétu Františka Řezníčka z přelomu let 2005-2006. A tak je tato výstava mimo jiné také malou připomínkou přítele a fotografa Řezníčka, který tragicky zemřel právě před pěti lety. Tento polozapomenutý portrét Daliboru Bednářovi připomněl, že jeho archiv obsahuje léty nastřádané množství dalších, dosud nikde neprezentovaných portrétů. Přestože popudem ke vzniku těchto portrétů byla snaha o zachycení podoby zajímavých lidí - většinou vystavujících autorů - nejedná se o pouhé popisné, dokumentární snímky, byť jejich dokumentární hodnota je nesporná, protože někteří z portrétovaných již dnes bohužel nežijí [Dagmar Hochová (1926-2012) a Rudolf Zukal (1935-2010)]. Portréty jsou nearanžované, pořízené spontánně a jak lze soudit z výrazu fotografovaných, v přátelské atmosféře vzájemného porozumění. Tento atribut, spočívající v neokázalém zachycení vzájemného přátelského vztahu fotografa
a portrétovaných osob, je všem vystaveným portrétům společný a představuje největší hodnotu těchto fotografií.

Martin Smékal, červen 2012
135 fotek, 22.4.2012, 668 zobrazení
Malá obec Chrudichromy se nalézá na úpatí kopce Habří v malebné krajině kolem řeky Svitavy asi tři kilometry severozápadně od Boskovic, v nadmořské výšce 316 – 370 metrů. Jindy poklidná víska se sto devadesáti obyvateli ožila minulou jarní sobotu 22. dubna malou slavností.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové, vážení hosté, milí spoluobčané,“ předstoupila před shromážděný dav ve velkém sále místního kulturního domu Ing. Radomíra Měkutová. „Srdečně Vás vítáme na historicky první výstavě fotografií Chrudichrom. Vítám mezi námi vzácnou návštěvu místostarostku Boskovic Ing. Jaromíru Vítkovou a ředitelku Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalovou. A právě díky tomuto muzeu jsme získali krásné výstavní vitríny. Paní ředitelka a její kolegové nám velmi pomohli materiály, radami a informacemi. Vítám též zastupitele naší obce v čele se starostkou paní Jarmilou Tajovskou. Rádi mezi námi vidíme i rodáky a bývalé spoluobčany, kteří už zde nebydlí, ale nezapomněli na nás. Těší nás, že se výstava stala příležitostí, abychom se sešli v širokém kruhu sousedů, známých, přátel, hostů a příznivců Chrudichrom. Na úvod pár slov o vzniku výstavy. V posledních letech jsme s Ivou občas obcházeli vesnici a fotili, co nás napadlo. Kapličku, obchod, lípy u křížku a bolševníky v Janových dolech. Všímali jsme si, jak se mění tvář obce a okolí. Tam zmizela hasičská nádrž, tady přibyly nové domy, tam zanikla cesta. Škoda, že jsme nefotili taky lidi. Mnohé z nich už dnes nemůžeme potkat a pozdravit. Naopak shledáváme nové tváře a všichni se vzájemně míjíme převážně sedíce v autech. Nejen proto nás napadlo uspořádat výstavu fotografií a připomenout si, jak se dřív žilo, co se událo, kde býval hostinec pana Fialy, kde škola, kdo hrál ochotnické divadlo. Výstavu jsme nazvali Chrudichromy v proměnách času. S přípravami jsme začali před rokem, kdy jsme Vás oslovili a společně hledali vhodné snímky. Díky Vaší ochotě se nám sešlo velké množství fotografií a dokumentů. Omlouváme se, že jsme pro tuto výstavu mohli použít jen malý zlomek. Zaměřili jsme se hlavně na první polovinu dvacátého století. Na Vaše novější fotografie se dostane příště. U každého snímku najdete kdo jej zapůjčil, co na něm je a pokud to šlo, i kdy fotografie vznikla. Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nám věnovali svůj čas, zapůjčili fotografie a kroniky. Děkujeme také sponzorům za materiální a finanční podporu. Hlavním partnerem je Obec Chrudichromy, svaly při stěhování vitrín zapojili členové Sokola, místní hospodyňky se podílely na přípravě vynikajícího občerstvení. Další dobrovolníci pomáhají tady kolem a je řada dalších, kteří pomohli se skládáním mozaiky výstavy, jíž jsme o Vás a pro Vás společně vytvořili. Děkujeme moc všem. Možná se ptáte, proč nám přípravy zabraly celý rok. Nás na začátku též nenapadlo, kolik si to vyžádá času a úsilí. Studium materiálů, fotografií, dokumentů, popisování, zjišťování stáří, to je běh na dlouhou trať. Založili jsme kvůli tomu Občanské sdružení. Chtěli bychom Vás dnes přesvědčit, že naše úsilí nebylo marné. Záštitu nad výstavou převzal senátor Parlamentu ČR Ing. Stanislav Juránek. Je to čestná pocta a znamení, že patron nad akcí převzal ochranu a svým jménem se zaručuje za její zdárný průběh. Pan senátor nemohl osobně přijet. Zaslal nám zdravici kterou nám nyní přednese místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková.
„Dobré odpoledne, dámy a pánové. Nejprve bych chtěla poděkovat za pozvání a vyjádřit za město Boskovice obdiv nad touto výstavou, jež je prvním počinem u Vás a jak krásnou atmosféru jste zde dokázali dnes vytvořit. A nyní splním milou povinnost, přednesu zdravici od pana senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje. Po jejím přečtení zazněl sálem bouřlivý potlesk přítomných. Místostarostka Boskovic Ing. Jaromíra Vítková k tomu dodala: „ Já se mezi Vámi cítím jako domácí, protože Chrudichromy a Boskovice jsou blízcí sousedé. Mně velmi těší, že se ohlížíte do minulosti ke kořenům. U nás v Boskovicích se o to též snažíme. V současné době slavíme 790 let od první písemné zmínky o Boskovicích. Ráda bych Vás pozvala na některý z programů konaných právě k tomuto výročí.. Přijďte na besedy, výstavy nebo koncerty, termíny najdete na našich webových stránkách. Děkuji Vám a přeji pěkné odpoledne.“
„A teď se dostáváme ke kulturní části. Vítáme mezi námi pana Zdeňka Kotoučka a slečnu Kristýnu Sedlákovou. Pan Kotouček je syn řídícího učitele Josefa Kotoučka, který působil zde na chrudichromské škole v letech 1952 až 1968. A protože krásně hraje na housle, požádali jsme jej o krátký hudební vstup. Slečna Sedláková ho doprovodí na elektrický klavír. Zahrají nám dvě skladby. Nejprve Memory z muzikálu Cats a druhou Gavotu, jíž složil Francois – Joseph Gossec.“ Skvělá interpretace byla opět odměněna dlouhotrvajícím potleskem.
„Děkujeme za krásný hudební zážitek,“ pokračovala Ing. Radomíra Měkutová.“ A nyní již k obsahu výstavy. První dva panely ukazují historii obce, národopisné slavnosti, letecké snímky, dobové pohlednice. Dále uvidíte významné osobnosti. V Chrudichromech se narodil legionář z první světové války Antonín Doležel, spisovatel a politik František Loubal, duchovní František Kovář, František Doležel, Jan Kovář nebo Bohumil Chladil. Zde jsme se tak zamotali do rodokmenů, že to bylo občas i obtížné rozluštit,“ zašpásovala za všeobecného smíchu moderátorka. „Na dalším panelu jsou křížky a zvonice. Zde se dozvíte mnoho zajímavých čísel. Další stojan jsme věnovali druhé světové válce. Ukazuje výstavbu dálnice kolem Chrudichrom, totální nasazení na práce v Říši. Šestý panel je věnován škole a ochotnickému divadlu. Další zastavení je rodinný život, křest, první přijímání, svatba. Rekrutům jsme věnovali hned tři snímky. Další panel ukazuje dobové zemědělství. Zde vidíte, že se místní obyvatelé živili převážně prací na poli a chovem dobytka. Další stojany patří Sokolům, Orlům, hasičům a myslivcům. Dětem je určen panel nazvaný Na dvorku. Nejmenší zde uvidí domácí zvířata. A pak si mohou zkusit omalovánky. Pro zpestření je venku čeká skákací hrad, jenž zapůjčila organizace KDU ČSL. Poslední tři panely přestavují historii Chrudichrom, archeologické výzkumy v katastru obce. Nálezy pozůstatků osídlení sahají až do doby kamenné. Pak zde uvidíte snímky z roku 1931. Představují tehdejší náves, pastoušku a jeden z obytných domů. Kontrastem je současný snímek vsi, jenž jsme zde pro porovnání umístili. Poslední panel vzpomíná na události z obecní kroniky, je zde dopis od pana senátora a prameny k výstavě. Na stole můžete prolistovat hasičskou kroniku, knihu sjezdu rodáků, pokladní zápis o novém budování místní zvonice a báječné knihy pro hospodyňky. První obecní kronika se bohužel nedochovala. Shořela při velkém požáru v roce 1910. Po náročné cestě výstavou přijde vhod malé občerstvení, jež připravily a napekly naše obětavé ženy. Při odchodu pak můžete zanechat Vaše připomínky, náměty a postřehy v Pamětní knize. Posledním překvapením jsou omalovánky z Chrudichrom pro malé i velké. Najdete v nich obrázky z historie inspirované konkrétními místa y postavami. Vidíte, že výstava toho nabízí hodně, na své si přijde každý. Tímto považujeme výstavu za zahájenou a přejeme skvělý kulturní zážitek.“
Pro pořadatele nastala chvíle volna, čehož jsem využil a vyzpovídal paní Ivu Unčovskou: „Bydlím v Chrudichromech od narození a moje kamarádka Ing. Radomíra Měkutová taktéž. Prožívaly jsme zde dětství, mládí, běhaly kolem dědiny, sbíraly šípky. Začalo to tím, že jsme si pořídily digitální fotoaparáty a fotily Chrudichromy ve všech ročních obdobích. Objevovaly jsme dávno zapomenutá místa. Byl to pro nás balzám na duši v dnešním hektickém uspěchaném světě. Přicházejí noví mladí, kteří zde stavějí a starousedlíků ubývá. Obraz babiček s konvičkami, jak jdou blátivou cestou do místní jednoty pro mléko je již dávno ztracen v propadlišti dějin. Dnes se lidé znají jen podle značky auta, běžný sousedský život se jaksi nekoná. Proto jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat. Začaly jsme shromažďovat dobové fotografie a přišly na nápad uspořádat výstavu Chrudichromy v proměnách času. Místní zastupitelstvo nadšeně souhlasilo. Pro nás tímto začala mravenčí práce sbírání snímků od lidí, skenování, popisování, dělení, studium kronik obce, hasičů, Sokolů, knihy o znovu vybudování zvonice. Jely jsme do blanenského archivu, kde jsou úžasné školské kroniky, zápisy o divadlech, výsadbě dětského sadu... Sešlo se asi tisíc fotografií od zhruba od roku 1910 – 1970 a vyvstala otázka co dál. Založily jsme Občanské sdružení Chrudichromský šípek. Okolo obce totiž rostou šípkové keře, jež na podzim ke koloritu Chrudichrom neodmyslitelně patří. Protože dnes se vše točí kolem peněz, musely jsme také nějaké sehnat. Obrátily jsme se na Obecní úřad. A tak jsme dnes zde i s naší výstavou. Velmi nám pomohl bývalý starosta pan Josef Kovář, který si pamatoval kdo ke komu v rodinách patří. A nyní přiložil i ruku k dílu při montáži výstavy. Letos chceme ještě uspořádat na podzim lidový jarmark, kde by své výrobky a výpěstky prezentovali především naši občané. A potom ještě tématickou přednášku. Jsem velmi ráda, jak k přípravě výstavy naši místní přistoupili. Hospodyňky Marie Doleželová, Dana Svobodová, Ludmila Kovářová, Věra Vrajová a Ludmila Oujezdská zcela nezištně a zadarmo napekly obrovské množství koláčů, udělaly chlebíčky, obložené mísy a další občerstvení. David Svoboda se postaral o uzeniny. A takto by to mělo vždy na vesnici vypadat,“ řekla na závěr Iva Unčovská a dodala: „Držte nám pěsti.“
Já jen připomenu, že výstava přináší nám boskovickým měšťákům velké obohacení. A především jsme strávili příjemné sobotní odpoledne mezi pohostinnými, prostými, dobrosrdečnými lidmi, kde se nehraje falešně a kteří to s kulturním, společenským a sportovním rozvojem své malebné obce myslí vážně.
Více: http://chrudichromy.svazeksvitava.cz/index.php?nid=442&lid=cs&oid=1447
www.boskovice.cz – zde najdete i plné znění zdravice senátora a náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Stanislava Juránka.
26 fotek, 4.5.2018, 60 zobrazení | kultura
Přísné upozornění !!! Prosím v žádném případě, fotky nestahujte, nepoužívejte k volnému umístění jak na Facebook nebo na internet celkově. Důvodem je soukromí Ivy Kubelkové a také ostatních. Jediné povolení má samotná Iva, Galerie G 4 Cheb a Město Cheb. Nikdo jiný !!!

Děkuji za pochopení.

Včera 4. května 2018, jsem spolu s Galerií G4 u nás v Chebu přivítal krásnou, velice známou osobnost Ivu Kubelkovou. :-)
Spolu s dalšími, se nám předstvila s fotografiemi které pořídila v krásné francouzské Bretani. :-)
Výstavu lze shlédnout do 31. května 2018
36 fotek, 9.4.2008, 122 zobrazení | klasická-fotografie, koníčky, lidé, vesnice
Poznáváme polepské osobnosti
Další velice zajímavá výstava , kterou se představí mladý polepský fotograf Petr Podhajský , bude k vidění o dubnových víkendech ve spolkové místnosti na obecním úřadě v Polepech. Slavnostní vernisáž a zahájení výstavy fotografií Petra Podhájského z přírody Česko Saského Švýcarska se uskuteční v sobotu 10.dubna od 15 hodin. Výstava bude otevřená i další dny 11. 4., 17.4. - 18.4. vždy od 15 hodin do 17 hodin. Vystavovat bude i několik fotografií profesionální fotograf pan Václav Sojka.
65 fotek, 22.1.2005, 32 zobrazení
Vernisáž obrazů, kreseb, grafik , fotografií z workshopu v Benátkách 2013, které uspořádalo Výtvarné centrum Chagall v červenci 2013.

Velmi zdařilé postřehy z Benátek .

Uváděl PhDr. Petr Pavliňák s Doc.PhDr. Boh.Bachratým, který byl i průvodcem výstav a památek v Benátkách.

Děkujeme za příjemný podvečer s nádhernou výstavou i zajímavými osobnostmi..

Foto: Hana Papežová
5 fotek, 6.11.2007, 157 zobrazení | kultura
Eva Fuková - Útržky života. Výstava jedné z nejvýznamnějších osobností české fotografické scény druhé poloviny 20. století. Úvodní slovo na vernisáži: Josef Moucha. FOTO: mar.s.ov@volny.cz

Eva Fuková (1927), fotografka s akademickým malířským vzděláním, patří k nejvýznamnějším osobnostem české fotografické scény druhé poloviny 20. století. Již v roce 1963 jí vyšla monografie v renomované řadě Umělecká fotografie. Její práce byly zastoupeny na četných výstavách po celou dobu jejího působení v Čechách a v cizině. V roce 1967 se Eva Fuková odstěhovala do USA, v roce 2002 se vrátila zpět do Prahy.
30 fotek, duben 2006 až září 2015, 66 zobrazení | architektura, dokumenty
Fotografie ostravských historických domů tvořené formou koláže, některé s charakteristickými zdobícími prvky, mají nejen svou architektonickou, ale také urbanistickou hodnotu. Tyto budovy jsou spjaty s osudy jejich stavitelů, majitelů, nájemců i osobností, které v nich pobývaly. Osudy některých domů poznamenaly i osobnosti lokálního významu, jako byli vlastenečtí pracovníci, starostové města, místní stavitelé, architekti, projektanti a další.Tato vybraná třicítka fotografií domů je v současné době vystavovaná v charitním středisku Gabriel na ulici Čujkovova 40a v Ostravě-Zábřehu, v galerii G ve vestibulu 1. patra. Výstava potrvá do 8.3.2016 v pondělí-pátek od 8.00 do 16.00 hodin. Foto z vernisáže na http://jokuostr.rajce.idnes.cz
50 fotek, leden 2017, 161 zobrazení | dokumenty, kultura, ostatní, události, moje fotozprávy
ALB986 V muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod byla v pátek 13. 1.2017 vernisáží zahájena výstava dvou výrazných umělců žijících a tvořících v Ledči nad Sázavou s názvem „LABYRINTHUM VITAE“ - Miroslav Krofián – obrazy, Jiří Hrbek - fotografie. Miroslav Krofián se věnuje od roku 1985 olejomalbě, Jiří Hrbek fotografuje. Oba se pravidelně zúčastňují Dnů otevřených ateliérů na Vysočině, které z příspěvku Kraje Vysočina zajišťuje pověřená organizace Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod. Také proto muzeum pozvalo oba výtvarníky ke společné výstavě.

Miroslav Krofián říká: „Maloval jsem a svoje obrazy ukazoval pouze malému okruhu svých známých. Za svého pobytu v Hradci Králové jsem se potkal s malířem Jiřím Šindlerem, který mě povzbudil k další intenzivnější tvorbě. Nikde jsem nevystavoval a maloval tzv. „ do šuplíku“. Shodou náhod se stalo, že moje obrazy viděl můj obchodní partner z Belgie, který je ukázal galeristovi v Bruselu a dopadlo to tak, že jsem v roce 1991 měl první výstavu a to hned v zahraničí. Obrazy zaujaly a tak následovala výstava v lázeňském městečku Knock v Belgii a následně pak ve Francii v Rouenu. Podnikal jsem, ale z mého koníčka se stal opravdový kůň. Nepředpokládal jsem, že by se tento „ únik“ k malířské tvorbě stal mojí hlavní činností. V současné době se věnuji pouze malování...“. Nejvíce mě z malířů oslovil Hieronymus Bosch, Salvador Dalí, Kamil Lhoták, jejichž díla jsou mě velice blízká a která jsou pro mne těžko dostižitelným vzorem. Malování umožňuje sdělovat můj pohled na svět kolem nás. Fascinuje mě Bible a její příběhy a zde vzniká má inspirace pro popis současného dění. Snažím se ve svých obrazech vyjádřit absurditu životních situací a převádět je do obrazové podoby bez snahy kárat či poučovat. Mám rád zářivé barvy, které pomáhají zjasnit temný obsah v některých mých obrazech.

Jiří Hrbek začal fotografovat již po zákl. voj. službě, byl členem táborského fotoklubu a tvůrčí skupiny EKRAN, studoval na lidové konzervatoři v Českých Budějovicích, obor výtvarná fotografie, v letech 1990–1993 na Institutu Výtvarné fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. O jeho zaměření vypovídají názvy cyklů Folkové festivaly, Vlaky, Premonstráti, Stacionář, Fotky z kapsy. Rád, často a dobře fotografuje hudebníky, řada jeho černobílých fotografií hudebních i literárních osobností vznikla ve známé kavárně U Notáře v Havlíčkově Brodě, kde se pravidelně uskutečňují literární a hudební večery nebo výstavy.

Olejomalby Miroslava Krofiána a fotografie Jiřího Hrbka budou v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod vystaveny od pátku 13. ledna do neděle 19. února 2017.
45 fotek, květen 2011 až září 2012, 328 zobrazení | moje fotozprávy
V poslední době je Muzeum Boskovicka středem kulturního dění. Ve středu 12. září se veřejnosti po roční přestávce otevřela nová expozice Krajinou sedmizubého hřebene v rekonstruovaném prvním poschodí. Tam vede nový výtah, jenž umožní shlédnout historii regionu i tělesně postiženým. Hned v následující neděli odpoledne 16. září se mohli příchozí návštěvníci tentokrát v levém křídle přízemí zúčastnit slavnostní vernisáže výstavy fotografií Inspirace k vidění krásy, kterou připravilo Muzeum Boskovicka, město Boskovice a Orel jednota Boskovice.
Jedná se o prezentaci přenesenou sem ze staroslavného moravského Velehradu. Nádherné snímky přírody a sakrálních staveb od tří italských autorů mohli poutníci v domě svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě obdivovat od dubna do konce srpna letošního roku.
„Vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych Vás co nejsrdečněji přivítala v Muzeu Boskovicka u příležitosti zahájení výstavy Inspirace k vidění krásy,“ uklidnila zatím volnou diskusi jeho ředitelka Mgr. Dagmar Hamalová. „Hned předám slovo místostarostce města Ing. Jaromíře Vítkové. „Pěkné odpoledne, mám radost, že jsme se sešli v hojném počtu. V loňském roce, kdy končily Dny evropského dědictví, jsme měli výstavku v kostelíku Všech svatých s názvem Duchovní dědictví Boskovicka. Tenkrát zde byl Otec Prof. Pavel Ambros, Th.D., expozice se mu natolik líbila, že ji nechal převézt na Velehrad. Tam byla k vidění též do konce srpna a sem jsme pak převezli oba soubory společně. Pro nás byla velká čest, že naše skromná výstavka osmi panelů byla umístěna v prostorách, kde u příležitosti druhého výročí úmrtí Tomáše kardinála Špidlíka SJ (1919 – 2010) zasedali významní duchovní z celé Evropy. Výstavu Inspirace k vidění krásy nám přiblíží místopředseda výboru Matice velehradské Mgr. Petr Hudec. Protože Tomáš kardinál Špidlík má místo posledního odpočinku právě na Velehradě bude jistě spolupráce města a Matice velehradské pokračovat. Výstava bude končit 28. října besedou za přítomnosti autorů fotografií.
Výstavu pak přiblížil Mgr. Petr Hudec: „Děkuji paní místostarostce za pozvání do Boskovic. Jsem rád, že zde mohu prezentovat vazbu Boskovic s Velehradem díky osobnosti Tomáše kardinála Špidlíka. Uvidíte práce italských fotografů sdružených v Amici di Velehrad. Tito lidé se s kardinálem Špidlíkem rádi setkávali a stejně tak i obyvatelé italského města Modena, kde Dr. Marie Martinů nadaci Amici di Velehrad založila v roce 2002. Nosnou myšlenkou výstavy jsou slova Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821 – 1881) Krásno spasí svět, jež kardinál Špidlík často citoval. Proto není zcela nezbytně nutné vědět, kde byla daná fotografie pořízena, stačí vnímat její krásu. Zážitek umocňují citáty z díla Tomáše kardinála Špidlíka. Přejí Vám, aby prohlídka výstavy, jež našla místo i v Boskovicích byla pro Vás obohacením.“
A co by to bylo za vernisáž, kdyby v ní chyběl kulturní program. Tentokrát se o sluchový i zrakový zážitek postarala paní učitelka Leontýna Koryčánková se svým sborem zobcových fléten z místní Základní umělecké školy. Hned úvodem se pochlubila: „O tomto víkendu jsme se zúčastnili zde v Boskovicích jubilejního Desátého bienále flétnových souborů a něco z našeho koncertu pro Vás teď vybereme.“ Připomenula, že minulý rok též se sborem účinkovala v kostelíku Všech svatých a pochválila tamnější atmosféru a skvělou akustiku. Soubor se poté představil stylově taneční skladbou z období italské rané renesance, dále dílkem Adama Michny z Otradovic (1600 – 1676), německého renesančního skladatele Hanse leo Hasslera (1564 – 1612), pak pomyslně navštívil Anglii sedmnáctého století. Leontýna Koryčánková ještě pozvala přítomné na pravidelné koncerty do ZUŠ. Mezitím si děti vyměnily nástroje za příčné flétny a přednesly drobné skladby francouzských autorů.
„S paní ředitelkou Mgr. Hamalovou děkuji i za Vás sboru fléten pod vedením Leontýny Koryčánkové,“ zakončila nádherný malý recitál Ing. Jaromíra Vítková. Děkujeme, byl to krásný zážitek. Potěšili jsme sluch a teď se zase pro změnu podíváme na něco hezkého. Nyní si můžete prohlédnout snímky italských autorů, které nás provedou celým světem. Vznikly jako poděkování Tomáši kardinálu Špidlíkovi SJ. Příjemnou zábavu.“
Mgr. Petr Hudec mi ještě upřesnil: „Snímky jsou pořízeny v posledních několika letech ze zajímavých míst. Především těch, která Tomáš kardinál Špidlík SJ za léta svého působení navštívil. Zavedou nás do Německa, Milána, Mexika, Španělska, Irska, Litvy, Severní Afriky a mnoha dalších malebných zákoutí naší planety.“
Tuto jedinečnou výstavu můžete zhlédnout v levém přízemí Muzea Boskovicka do 28. října, kdy proběhne beseda s jejími autory.
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
10 fotek, únor 2007 až duben 2010, 183 zobrazení | kultura, lidé, zábava
Již šestý ročník výstavy fotografií proběhla začátkem jara v Městské galerii Holešov. Kresby světlem mají ve městě na pomezí Hané a Valašska svou tradici a mezi širokou veřejností si získaly za dobu svého trvání velkou oblibu.
Vernisáž výstavy děl tří holešovských kumštýřů proběhla ve středeční podvečer 24. března. Malá galerie praskala ve švech a dobře naladění účastníci neskrývali svou spokojenost. „Je to nádhera. Libí se mi, jak každý z umělců má jiný rukopis, ale zároveň to k sobě nádherně pasuje,“ sklonila poklonu fotografům Petra Batoušková. Robert Rohál, Jiří Lošťák ml. a Nelly Billová spolu v Holešově prezentují svou tvorbu již podruhé. „Loni jsem s Nelly a Robertem vystavoval jako host na jejich výstavě poprvé a když jsem byl o spolupráci požádán i letos, tak jsem s nadšením souhlasil,“ řekl Naší adrese benjamínek této výstavy Jiří Lošťák ml.
Přehlídku fotografií uvedl vtipnými bonmoty Karel Bartošek a o kulturní vsuvku se postaralo hudební těleso Corda Magico. Zpestřním programu byla přehlídka luxusních kabelek otrokovické módní návrhářky Lenky Holotíkové, která spolupracuje i s takovými osobnostmi světa módy jako je Josef Klír.
A proč zrovna název Kresby světlem? „Když jsme s Robertem před šesti lety přišli s myšlenkou své práce prezentovat na výstavě věnované pouze fotografii, tak jsme přemýšleli o výstižném názvu. A co je to vlastně fotografie? No přece světlo. A odtud byl jen krůček k našemu názvu,“ prozradila Nelly Billová.
Jde o úplně poslední výstavu v industriálních prostorech holešovské galerie. „Poté se již všechny ostatní výstavy budou konat pouze na zámku,“ uzavřel kulturní večer galerista Vratislav Brázdil.
95 fotek, 3.1.2013, 53 zobrazení
Pimprlárium láká příznivce loutkového divadla k návštěvě muzea

Od 12. prosince se v Ostravském muzeu usídlila pimprlata, loutky, čerti, princezny, draci a další dřevěná chasa, která děti v Divadle loutek Ostrava (DLO) těší již šedesát let. Výstava prezentuje průřez historii divadla, kterou přehledně zpracoval výtvarník a scénograf Tomáš Volkmer.

PIMPRLÁRIUM v Ostravském muzeu. 12.12.2013

Interaktivní výstava Pimprlárium se nachází v přízemí a druhém patře Ostravského muzea. Výstavě dominují umělecké fotografie světoznámého ostravského fotografa Jindřicha Štreita, na kterých zachytil vznik inscenace Oberon v roce 1993.

Vernisáž interaktivní výstavy zahájila ve čtvrtek 12. prosince ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová."Tato loutka vrabčáka mě provází téměř celý život. Vrabčák je právě tak starý jako divadlo loutek. Jsem přesvědčená, že tak jako já jsem chodila do loutkového divadla, moje děti tam chodily, tak i má vnoučata budou s otevřenou pusou sledovat záhady a taje divadelních loutkových pohádek," uvedla ředitelka muzea.

Návštěvníky a osobnosti ostravského uměleckého a veřejného života pak přivítala ředitelka DLO Jarmila Hájková. Především poděkovala všem, kteří se na historii a vývoji divadla podíleli a také se v současnosti podílí.

Předchůdcem divadla loutek bylo amatérské loutkové divadlo Dřevěné království, které hrálo o nedělích pohádky. V létě 1946 se usídlilo v sále historické budovy s číslem 32 na rohu Masarykova náměstí (dříve náměstí Lidových milicí), 15. května 1953 bylo Krajským národním výborem rozhodnuto, že bude zřízena profesionální loutková scéna s názvem Krajské divadlo loutek. Jeho prvním ředitelem se stal zkušený principál Zdeněk Hapala. První premiéra se konala 12. prosince 1953.

V průběhu šedesáti let se v čele divadla vystřídalo šest ředitelů: Zdeněk Hapala, Šárka Babrajová, Zdeněk Miczko, Miroslav Vildman, Tomáš Volkmer a Jarmila Hájková, která divadlo dovedla do zralého věku.

Divadlo loutek Ostrava v běžném roce odehraje více než 600 představení a nastuduje pět nových inscenací, kterými neustále působí na rozvoj myšlení malých dětí od tří let. Rozvíjí a tříbí jejich fantazii, protože fantazie dětí je nekonečná. Rodič protřelý životem kupříkladu ví, že určitá loutka je čert. Tříleté dítě se koukne, zamyslí a konstatuje: "Ne, to je traktor, modrý traktor..."

Interaktivní výstava Pimprlárium v prostorách Ostravského muzea potrvá do konce února 2014.
26 fotek, 9.9.2011, 157 zobrazení | události
Česká Skalice – Letošní jiřinkové slavnosti zahájila tradiční výstava. V maloskalickém muzejním areálu je ve dnech 9. až 11. září 2011 vystavují východočeští pěstitelé jiřinek, Exnarovo zahradnictví z Velkého Třebešova a Langrovo zahradnictví z Rájce-Jestřebí. Výstava bude přístupná v době od 9 do 17 hodin.
Opět nechybí objednávkový prodej hlíz a možnost občerstvení v muzejní kavárně. Akci zpestří bohatý kulturní program, z něhož vybíráme divadelní představení, výtvarné dílny či koncerty. Podrobný program výstavy je k dispozici na internetu www.bozenanemcova.cz.
Zajímavou doprovodnou akcí bude sobotní folklorní odpoledne, na kterém oslaví 20 let svého založení Folklorní soubor Barunka z České Skalice. Jako hosté vystoupí naši přátelé ze souboru Cindruška z partnerského města Liptovský Hrádok.
Součástí jiřinkových slavností 2011 je i zajímavá výstava nazvaná 200 LET ZÁMECKÉHO PARKU. Ratibořický zámecký park totiž slaví právě 200 let od doby, kde jej založila kněžna KateřinaVilemína Zaháňská. V galerii Fortna SVČ Bájo na Husově náměstí v České Skalici budou při této příležitosti vystaveny fotografie dřevin. Výstava bude zahájena vernisáží 9. září v 17 hodin. Otevřená bude od 9. do 30. září 2011.
V sobotu 10. září 2011 od 17 hodin se uskuteční v sále Státního zámku Ratibořice přednáška nazvaná KATEŘINA ZAHÁŇSKÁ A JEJÍ DOBA, která seznámí účastníky s významem osobnosti vévodkyně Zaháňské, známé "paní kněžny" z díla Boženy Němcové, v kontextu doby jejího života a evropské politiky i kultury.
Jan Holý
7 fotek, duben 2005 až srpen 2010, 567 zobrazení | lidé
Roberta Rohála jsem začala registrovat před nějakými třemi lety, když v křesle redaktora holešovského zpravodaje vystřídal spolu s Františkem Sovadinou Rudolfa Seiferta. O pár měsíců později se mi do rukou dostala publikace „Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové“ a tu jsem přečetla jedním dechem. Díky mé práci externí redaktorky Naší adresy převážně v oblasti kultury není snad týdne, abychom se někde nesetkali. Příjemný, usměvavý, výřečný, vstřícný, se smyslem pro humor a téměř vždy s fotoaparátem – to je z mého pohledu Robert Rohál. A tak při příležitosti křestu jeho poslední knihy „Osobnosti, kterým tleskal nejen Holešov“ vznikl i tento článek. Tato útlá knížka, kterou jsem mimochodem přelouskala za jednu jedninou noc, mi je sympatická hlavně díky tomu, že je v ní mezi jinými popsán i osud Evičky Miláčkové, s kterou jsem měla tu čest se nejednou setkat a ještě větší potěšení o ní napsat.

Novinařina se mu stala osudná
Jak sám říká, tak ho „písmenka a obrázky“ živí od sametové revoluce. Po maturitě na střední ekonomické škole pracoval takřka deset let na holešovském zámku, neminula ho ani dělnická profese, v jeho případě rok strávený v pekárně. Novinařině se věnuje již dvacet let. Po působení v redakcích ve Zlíně a Praze zakotvil nakonec ve svém rodném městě jako redaktor čtrnáctidenníku Holešovsko. „Ono to má něco do sebe být rodině nablízku a do práce to mít deset minut pěší chůze. Prahy jsem se nabažil dostatečně, zkusil si i několikadenní byvakování před domy celebrit co by redaktor Blesku, ale to opravdu nebylo nic pro mě,“ zavzpomínal na dobu nedávno minulou Rohál. „A navíc jsme Holešovák jak poleno, prostě patriot, který na svou rodnou hroudu nedá dopustit,“ uzavřel toto téma Rohál. I když se tomu nechce věřit, tak padesát svíček na dortu sfoukl již loni, je téměř třicet let ženatý se sympatickou trafikantkou Jaruškou, má sedmadvacetiletého syna, který pracuje v Praze jako novinář, a sedmnáctiletou dceru, studentku střední školy.

Píše a fotí pro radost svou i ostatních
Během posledních dvanácti let mu vyšla – především u pražského nakladatelství Petrklíč – řada knížek. Soustřeďuje se na osobnosti z oblasti divadla, filmu a populární hudby, je autorem několika monografií (Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiří Korn, Laďka Kozderková a Karel Svoboda). A jak se zdá, nejen blyštivý svět hvězd českého showbiznisu Roberta Rohála zajímá. Poté co se vrátil do svého rodiště, soustředil svou pozornost i na mikroregion Holešovska a jeho osobnosti. Pro edici Knihovnička Holešovska napsal již zmíněné „Vzlety a pády holešovské hraběnky Barbory Wrbnové“, jako editor se podílel na publikaci soustřeďující historické pohlednice Holešova Ing. Leopolda Lišky a nejčerstvější, teprve pár dní na pultech obchodů se hřející, „Osobnosti, kterým tleskal nejen Holešov“.
Vedle psaní je jeho velkou vášní fotografování. „Nejdříve jsem začal fotit pro noviny, posléze pro radost svou i ostatních,“ dodává se smíchem. Před deseti lety nastoupil do jedněch velkých novin, vyfasoval foťák a musel fotit. Denně dvě fotky do vydání. A protože noviny vycházely sedmkrát do týdne, tak si sami spočítejte, kolik jich muselo být! V tomto případě šlo ale spíš o reportážní fotky. Avšak postupně se z toho stal jeho velký koníček - hlavně, když si začal fotit sám pro sebe. Dnes má za sebou asi deset výstav, a to nejen v Holešově, ale také v Brně nebo Praze. O svých fotografiích ale mluví nerad, nerad je rozebírá. „Ať si na ně udělá názor každý sám…“ je v tomto případě neoblomný.

Osobnosti, kterým tleskal nejen Holešov
Jeho poslední publikace je o lidech, kteří se buď v Holešově přímo narodili, anebo tu prožili dětství či mládí a kteří se uplatnili v uměleckých sférách, ať už u divadla nebo filmu. Mravenčí práce v tomto případě přinesla kýžené ovoce, na světlo světa se dostaly skutečnosti, které do té doby veřejnosti známé nebyly. A o kterých osobnostech je řeč? Již zmíněná herečka a dabérka Eva Miláčková, režisér Petr Tuček, herec a spisovatel Jiří Zapletal, dlouholetý člen opery Národního divadla Praha František Křupala, někdejší členka Divadla bratří Mrštíků Brno Alena Růžičková, filmová a televizní herečka a jinak dlouholetá členka Realistického divadla Praha Ema Skálová a herec, dramatik, spisovatel a malíř Jiří Sehnal, který je také znám pod pseudonymem Jethtro Spencer McIntosh. O jejich životě i díle je tahle šedesátistránková publikace, která navíc skýtá i docela zajímavý fotografický materiál. „Chtěl bych touto cestou poděkovat pamětníkům, kteří mi pomohli nejen svými vzpomínkami, ale i s dnes již archivními fotografiemi,“ uzavřel toto téma.

Včera holešovská zákoutí, zítra andělé
Jaro si právě předávalo žezlo s létem, když se malá holešovská vinárna U Chytílků změnila ve vernisáž se stovkou hostů. Dorazili všichni jeho přátelé, kolegové i obdivovatelé a jeho žena Jarka to trefně komentovala slovy: „Tví Holešované Ti přece jenom rozumějí...“ Výstavu tehdy postavil na fotkách rodného Holešova. „Šlo mi o to ukázat či připomenout taková ta poetičtější zákoutí, která se dají „vychytat“ třeba v zámeckém parku,“ vysvětlil. Pár týdnů předtím Robert Rohál spolu se svými přáteli Nelly Billovou a Jiřím Lošťákem již pošesté prezentoval svou tvorbu na výstavě Kresby světlem, která patří tradičně v Holešově k nejnavštěvovanějším.
Robert Rohál se ale ukolíbat svými dosavadními úspěchy rozhodně nenechá, jedna výstava končí a druhá je za dveřmi. A je to výstava přímo andělská. „Právě pracuji na sérii fotografií o andělech, tak jak je vidím já. Vernisáž této výstavy se uskuteční na podzim v překrásné galerii Blanky Hrubé na Hukvaldech,“ poodhalil své nejčersvější plány Rohál. A proč zrovna andělé? „V životě jsem jich pár potkal - a tak jsem si řekl, že je zkusím i nafotit,“ usmál se. Na jeho nových fotkách to jsou ale jeho oblíbení modelové a modelky, které stylizoval – samozřejmě i s nezbytnými křídly - za anděly. K pózování se nechal přemluvit třeba zpěvák skupiny Motus Peter Lupo Majkrič.

Relax je potřeba
Odpočívá takový činorodý člověk vůbec? „To víte, že ano. Miluji hudbu, film a divadlo. Ve všech těchto sférách dávám přednost prověřené klasice,“ dodal se smíchem. Zatímco na jevišti má rád Shakespeara stejně jako hry Tennessee Williamse, na DVD si teď užívá především starou francouzskou romantickou klasiku s Jeanem Maraisem, anebo filmové přepisy Anny Kareniny či Dámy s kaméliemi. V hudbě poslouchá plejádu žánrů - od Leoše Janáčka přes černošský soul až po Jaromíra Nohavicu. Ale vyloženou slabost má pro tvorbu zlínské skupiny AG Flek – prostě patriot se v něm nezapře. Potěší ho i hlas Heleny Vondráčkové či Báry Basikové. Z nových pop hlasů ho prý oslovil ten, který patří Martinu Chodúrovi. Jinak se rád vrací do jižních Čech, zvláště pak do kraje kolem Stráže nad Nežárkou, kde žila jeho další velká láska Ema Destinnová.

Napsali o něm:
Karel Bartošek: „Přirozenost ve výrazu, absence umělého aranžování, určitá syrovost fotografií opět odkazuje k nejlepším tradicím české umělecké fotografie, založeným už v padesátých a šedesátých letech minulého století. Portrétovaní – vesměs přátelé fotografa - jsou ve své přirozenosti krásní a estetika těchto fotografií má velkou hloubku reálného života.“
Jiný kritik Břetislav Matyáš napsal o portrétech Roberta Rohála: „Byly ke spatření fotografie naturalistické, s minimálním aranžmá tvůrce, vystihující zcela očividně duši daných objektů, nic tu není vyumělkováno, je to příjemné až k pohlazení. Rozhodně se nedá popřít i vypravěčský talent autora se smyslem pro něhu, náznak, poetičnost i erotiku.“
202 fotek, listopad 2012 až leden 2013, 202 zobrazení
Malá procházka Domem u Šraněk ve Vítkovicích, který " nikdy nespí" a seznámení s vedoucí - výtvarnicí - Lenkou Kocierzovou.
Navštivte tento příjemný a pohodový prostor nejen pro seniory a budete překvapeni, jaký bohatý program vám nabídne.
Včera jsem byla na skvělé výstavě J.Pola a budu opravdu vzpomínat a určitě zase přijdu.

Děkuji Vám a přeji hodně úspěchů v další činnosti Leničko Kocierzová !!

Dům u šraněk

Ten zvláštní název nesou prostory ve Vítkovicích na ulici Jeremenkově 13. Kdysi tam byly šraňky (závory) u horké koleje, kde se vozilo tekuté železo. Je zde realizována myšlenka o setkávání a vzpomínání vítkovických občanů, rodáků, milovníků. Projekt Lenky Kocierzové a akad. mal. Karola Hercíka dostal od vedení obce zelenou začátkem roku 2012 a 23. června 2012 jsme otevírali...

U vstupu vás uvítá galerie vítkovických předků, připomínka vítkovických živnostníků a stylu života v tom tajuplném městě z režného zdiva...Po schodišti stoupáte mezi mými obrazy z dětství do chodby se starými vítkovickými mapami, historií 110 let staré radnice a připomínkou vítkovických osobností. V galerii, jejímž kurátorem bude akad. mal. Karol Hercík, posedíme mezi díly místních autorů a snad uvítáme i další autory. Nejatraktivnější místností je historická světnička se vzpomínkami na ty, kteří zde žili před námi. Nezapomněli jsme na informační prostory, místo pro kroniky.

V další místnosti je šance pro hraní dětí i seniorů - poskládáme vlaštovky, ušijeme šatičky na panenky, přečteme si pohádky a další a další hry dětství.

Místnost na besedy s velkou obrazovkou obsahuje historii vítkovických železáren, kružítka, pravítka, knihy, prostě vzpomínky na odborníky a kvalitní zaměstnance této světoznámé fabryky.

V kavárně Industriál si dáte kávičku a můžeme vzpomínat...

Mám z toho domu radost, zase jeden splněný sen!

Vítkovice, místo mého dětství

Bezstarostné dětství ve Vítkovicích, pod komíny a růžovým nebem při vylévání strusky a při odpichu byla nekrásnější léta mého života. Po krutém a rychlém vystěhování, kdy se linie mé lásky k rodnému místu přerušila, si mne přitáhly zpět a ke kronikářské činnosti. A opět mne genius loci tohoto místa pohltil.

Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka se snažím zachytit nejen obrazově.

Mimo sérii obrazů jsem realizovala Vítkovické omalovánky, Vítkovické pexeso, hrnek s grafikou Vítkovic, tašky s barevnými motivy, puzzle i šály s industriální tématikou...

Fotografie jsou i z vernisáže L.Kocierzové v Librexu - Domě knihy v Ostravě / pro zajímavost o výtvarnici Lence /
134 fotek a 3 videa, květen 2013 až listopad 2014, 115 zobrazení
Vernisáž proběhla v sále CHSG v Ostravě - Zábřehu v Galerii G 11.11.2014 v 17 hodin.

Václav Šípoš o sobě / převzato z plakátu 3.umělecký festival. Zlaté ruce 2012..../

Jsem ročník 1959 a žiji ve Studénce. Jsem 30 let ženatý s manželkou Danou.
Od roku 2000 pracuji jako výtvarník na volné noze. Převážně se živím kreslením portrétů, dále pak grafikou (plakáty, tabla, oznámení či ilustrace knížek). Fotografoval jsem 10 let na Nové huti v Ostravě, pracoval jsem tam jako výtvarník u časopisu i v propagaci a ve foto oddělení. Studoval jsem Střední průmyslovou školu, obor Propagační výtvarnictví v Ostravě. Jsem členem České unie karikaturistů. Jako kreslíř kresleného humoru jsem získal i mezinárodní ocenění - první cenu v rakouském Feldkrichenu, cenu primátora Bánské Štiavnice, druhé místo Fraštácký trn. Kreslím vtipy do časopisů Trubač, OZON. Kreslil jsem do ostravského magazínu Life, také do Listů moravskoslezských. Vystavuji od roku 1989, předtím na společných výstavách od roku 1982. Ve fotografii jsem také získal ocenění, např. první místo za fotoreportáž a za "nalezené zátiší" v magazínu Fotografie. Jsem členem Fotoklubu Ostrava.

Z Tchechiche..

Jako volný výtvarník působím v moravskoslezském regionu kolem Ostravy ve Studénce. Jako fotograf mám desetiletou praxi v hutním provoze. Fotil jsem také hepeningy ostravských umělců, hudební skupiny, portréty, interiéry, pracovní reportáže, sociálně laděné fotografie z našeho kraje, historický šerm.

Převážně se orientuji na portrétní a figurální tvorbu. Od roku 1989 kreslím portréty technikou akvarelu, kreslím tuší a dřívkem, ale i perem - karikatury, situační kresby, kreslený humor v časopisech (účastním se salonů kresleného humoru), hudební plakáty, loga, svatební oznámení,
návrhy na trička, kalendáře a pod.

Pracuji s počítačem /MAC/, kreslím na tabletu /Wacom/, fotím na kinofilm nebo formát 6x6.

Jsem ročník 1959,
absolvent propagačního
výtvarnictví (1982-87)
ženatý a mám dvě děti

Rozhovor v Deníku.cz

Václav Šípoš Autor: Petr Hlubek

30.3.2014

Říká v rozhovoru pro Deník výtvarník a karikaturista Václav Šípoš. Sám má na stojanu heslo: Nebojte se karikatury, karikaturista se bojí více než vy!

Pravidelně v kavárně bývalého Domu knihy Librex v Ostravě (dnes patřící společnosti Knihcentrum) kreslí karikatury návštěvníků z řad populárních osobností i tváře zcela neznámých lidí. Výtvarník a malíř na volné noze Václav Šípoš ale nekreslí jen portréty. Podílí se například také na úspěšném dětském pořadu o vaření Draci v hrnci, který vysílá kanál České televize Déčko.

Jak nejčastěji lidé přijímají vaše karikatury? Osobně považuji za velmi vzácné, když se člověk dokáže sám sobě zasmát…

Víte, žasnu, jak se někdy lidi u kreseb uvolní a smějí se a baví je to, až tleskají. Záleží na výtvarníkovi, jak si vede. S karikaturou jdete vlastně vždy s kůží na trh. Mým úkolem je při kreslení portrétů pobavit a ukázat ten můj pohled. Nejsem zrcadlo a na fotkách se ani vy kolikrát nepoznáte, i když jsou do občanky. Mám na stojanu na kreslení napsán nápis: „Nebojte se karikatury, karikaturista se bojí více než vy."

V tržním hospodářství není problémem karikatura, ale postoj k ní. To je na vzdělanosti národa odkojeného humoristickým Dikobrazem. Mám na to docela vtipnou šablonu ve tvaru svého jména, coby loga šíp-oš. Vesměs, kdo rychle odhalí ten fórek, umí se i dívat na kresby jinak.

Stává se často, že váš humor zákazník neunese, nebo převažují spíše ty kladné reakce, kdy naopak dokáže ocenit nejen váš nadhled, ale i um?

Pokud si karikaturu objednáte, pak se smích očekává, byť na úkor obdarovaného, a ten, aby si nezadal, směje se třeba taky. Je to podobné jako s hudbou, buď ji umíte vnímat ve všech jejích podobách, nebo ji prostě jen rozlišujete na pěknou a blbou.

Jenže pak je tady pohlaví, které u hudby nerozlišujete. Mně lidé často říkají, že jsem na ženy krutý.

Ženy se ráno samy umí zkarikovat u zrcadla, a trvá jim to hrozně dlouho. A pak přijde jakýsi mazal a všechno odhalí zpátky. Ale ten účes stál přece tolik peněz… Chtějí ho vidět taky v obraze, a to namalované obočí mám já znovu zkopírovat… Přitom po babičce mají tak hezkou linku, jen trochu jiným směrem a v jiné hustotě… U chlapů se toto neděje, jdeme rovnou do toho, kolik pokrytectví v nás je, bez nějakých oklik to hodím do linií a barev a škály šedi a kochám se charizmatem. A hlavně si pak třeba popovídáme, jak jde život, a že ten portrét je celá babička přes otcovu stranu…

Mám vesměs dobré zkušenosti a ohlasy na karikatury, záleží jen, jak naladíme a napnem struny. Dechovku já nehraju, spíš jazz.

Setkal jste se někdy s objektem, který jste nedokázal nebo prostě nechtěl a odmítl malovat?

Hm, docela intimní otázka. Nedovedu dost dobře kreslit lidi, co jsou mi krajně nesympatičtí. I když, za peníze jsem se naučil odblokovat i tento hendikep. Pokora, nadhled, to se naučíte, když se živíte prací.

Vzpomenete si ještě na kresby, které jste maloval mnohem déle než ty ostatní a naopak, které byly hotovy v rekordně krátkém čase? Nebo máte prostě svůj standardní časový limit, do kterého se snažíte karikaturu nakreslit stůj co stůj.

Namaloval jsem se v „oleji" autoportrét . Trval celou noc. To je můj nejdelší obraz. Bežně kreslívám v minutových časech. Portrét. Ale v jednom zátahu dovedu kreslit i čtyři hodiny v kuse celou řadu portrétů. Nemám rád soutěže a rekordy, ale nakreslil jsem během hodiny 60 portrétů perokresbou. Akvarel je technikou rychlého štětce.

Už jste někdy karikaturoval na zakázku nějaké zvíře? A jak to majitelé přijali?

Tak na to velice rád vzpomínám. Tedy na kreslení zvířátek pro vyškovskou zoo. Bylo to na zakázku ředitele Josefa Kachlíka. Chtěl udělat celou image zoo postavenou na mých kresbách z vodových barev a tuše. Pokusil jsem se tedy nastudovat Babiččin dvorek vyškovské zoo a kreslil několik týdnů slepice, kozy, buvoly, prasata… To mě moc bavilo. Jednou procházel kolem mne učitel kreslení, a pak už se na mě chodil dívat pravidelně i s dětmi. Například jak čekám, až vyleze mýval ve dne z nory, nebo jak kreslím krmení divokých prasat. Mohl jsem tehdy kreslit podle fotek z internetu, ale na živo to bylo mnohem lepší, skvělé. I výsledek se moc líbil. Vystavoval jsem vše tehdy i v Ostravě, ale už nemám nic z těch skic ani doma. Asi mám jít jinou cestou, teď jsem v QQ studiu (připravuje se zde animovaná část pořadu Draci v hrnci pozn. redakce), kde mnohokráte tyto zvířátka taky kreslím. Standa Filip mi také napsal hezké a velmi vtipné verše k těmto zvířátkům, skoro by to bylo na knihu…

VÁCLAV ŠÍPOŠ Narodil se 23. června 1959 ve slovenské Handlové. S manželkou Danou má dvě děti, jednatřicetiletou Jiřinu a sedmadvacetiletého Vaška. Do Ostravy se přistěhoval s rodiči v roce 1961. Je absolventem střední výtvarné školy, obor propagační výtvarnictví. Pracoval také jako výtvarník a fotograf v Nové huti Ostrava (dnešní ArcelorMittal). V roce 1999 se i se svou rodinou odstěhoval, žije ve Studénce. Od roku 2000 je na volné noze. Kreslí portréty, karikatury, akvarely, vytváří loga, plakáty, svatební oznámení, obaly CD, ilustruje knihy. V roce 2003 vyhrál se svou kresbou Salon kresleného humoru v rakouském Feldkirchenu. Zabývá se i fotografováním, fotil happeningy ostravských umělců, hudební skupiny, historické šermíře a věnoval se i sociálním tématům. Získal 1. cenu fotomagazínu Fotogafie. Loni například ilustroval učebnici pro střední školy nakladatelství Fraus „Literatura v souvislostech 3". Je členem České unie karikaturistů.
Více na www.tchechiche.cz.

Na svých webových stránkách nabízíte nejrůznější techniky kreslení, od vizitek přes svatební oznámení, firemní pozvánky po hudební plakáty… Jste opravdu schopen vytvořit cokoliv v jakémkoliv stylu, nebo jste spíše ten typ umělce, který má tendenci objektu kresby vnutit i svou představu výsledného díla?

Donedávna jsem si to myslel, že bych se i „ohnul", jenže mám čas ledva jako ten typ umělce, co má tendenci „vnutit svou představu" zákazníkovi. Musím i nadále „bojovat s Josefem Ladou" a přesvědčit svým umem. Smutný zákazník si to raději namaluje pak sám podle Lady. Já prostě mám rád louky s kytkami, ale i s kopřivami a pole s obilím, ne lány řepky „BO TO NESE…"

Zažil jste i éru ryze kreslených časopisů, jako byl Dikobraz, po revoluci například Trnky Brnky… Myslíte si, že se ještě někdy navrátí?

To je smutná vize. Nebudou kresby v tisku, najdou se na internetu. I já objevuji pro mne nové kreslíře humoru z minulých století, které jsem ani neznal, a dnes je najdu na internetu.

Před několika lety jste se z Ostravy přestěhoval do svého domu ve Studénce. Jak se vám tam žije? Nechybí vám Ostrava?

Sedím doma ve Studénce a představuji si, jak musel kdysi malovat bez internetu portréty třeba Rembrandt. Sixtinskou kapli by dneska Michelangelo vyjel ve Photoschopu a třeba by u toho taky ležel…

Do Ostravy jezdím furt, bo tu maju tu kavarnu, kde se jen tak poblonckam a poklajdame se znamyma. Hafo obchodu a pak v Porubě fajny kupak, kde nas mama namydlila mydlem s jelenem, a jak se šlo večer dom, kolem Myslivny, tak sme se svezli na velbloudu. Včil ve Mlejně malujeme ty sagi baby s takum partiu a ty akty baj aj kdosik kupi tu a tam a vystavime to taky třeba na kožním oddělení

Moderátor : Hana Papežová galeristka Galerie G

Foto: Dušan Stračánek , Stanislav Drozd

Videa: Dušan Stračánek

Hudební produkce : Jiří Neduha

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.