Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 1 715 výsledků (0,0175 sekund)


reklama

136 fotek, 13.3.2016, 17 zobrazení
590 fotek, zima 2014/2015, 306 zobrazení
S Accessem 2500km Marokem

Do Maroka vyrážím už po čtvrté. Připravil jsem si zbrusu nové trasy a nebude to jen ježdění kolem základního tábora v dunách Erg Chebbi. V plánu máme nejen navštívit Saharu a Atlas, ale i vzdálené vodopády nebo horská jezera…
V jednu hodinu 28.2.2015 vyrážíme ve složení : Radek- Yamaha Grizzly 700i, Václav - Kawasaki Brute Force 750 a já s Accessem Max 750i LT. Hned za hranicemi padá sníh. Naštěstí obavy z přejezdu Brenneru byly zbytečné. K trajektu přijíždíme v 16 hodin a hned mizíme v jeho obrovských útrobách. V 18:00 hod. se vyplouvá. Po 48 hod plutí jsme v Maroku. Dvě hodiny strávíme vyloděním a vyřízením dokumentů na celnici, pak najíždíme za branami na dálnici. Noční přesun do základního tábora Tifina v Erfoudu, kam dorážíme dopoledne v 10 hod.
Bez odpočinku natěšeni na zážitky se připravujeme na desetidenní okruh. Po čtyřech hodinách vyrážíme směr Sahara. Hned za městem Risani mizíme mezi pahorky v prachu. Jindy suchá místa tu překrásně kvetou. V řečišti protéká místy voda a zase mizí v písku. Užíváme si prvních písečných přesypů. Potkáváme zdivočelé muly. Hledám místo na oběd, někde v blízkosti vody na koupání. Břehy jsou zrádné, plné bahna - skořepina na něm je zrádná. Nechce se mi hned první den být od bahna a vyprošťovat z něj čtyřkolku. Po chvíli nacházím pevné dno s průzračně čistou vodou. To je ono. Jenže Radek a Véna nikde. Ani je neslyším. Vyjíždím na nejvyšší dunu v okolí a v hustém porostu vidím vyčnívat vlajku. Jedu za nimi. První problém. Radkovy se vytrhl zadní nosič, i s kufrem a kanystry leží na zemi za ním. Drží na dvou ohnutých slabých vzpěrách. Sundaváme co jde a vracíme nosič zpět do původního tvaru. Kurtami zafixujeme nosič. Co teď? Jet dál nebo se vrátit? K nejbližší vesnici to máme 20 km vzduchem přes pahorky. Zpět do z. tábora to po svých stopách máme 65 km, ale to by jsme přes členitý terén nedojeli. Sázím na jistotu a jedeme do kempu Tifina, kde nám ochotně pomohou najít nějakou dílnu, ve které vyztužíme rám nosiče. Hledám jinou cestu, pokud možno co nejpříjemnější. Po 40 km jsme na asfaltové silnici. Nosič zatím drží. V sedm jsme v kempu. Po pěti hodinách jízdy máme za sebou 160 km. Před půlnocí opraveno a připraveno ráno vyrazit směr Sahara.
Pozměňuji plán trasy. Dnes to bude převážně o rychlosti bez použití asfaltu. U první benzínky dotankujeme vše do plna. Radek nedočkavě bere zelenou pistoli a tankuje. Berber rozhazuje rukama a cosi haleká. Jediné co jsem pochopil - je to nafta! To ten den začíná. Naštěstí začal plnit kanystry, tak je pohroma zažehnána. Při placení nás ještě obere o pár dirhámů. Asi spropitné :-D. Hurá do terénu. Je sucho a hodně to práší. Naše rozestupy jsou i kilometrové, ale stále na dohled. Dostáváme se na rovné pláně, kde už jedeme vedle sebe. Rychlost kolísá mezi 80-ti až 100 km/h, podle hrubosti podkladu. Občas i naše přeložené mašiny se odlepí od země. Svižné svezení po dvou hodinách pustou krajinou, bez jediného stromu, ukončujeme pod hustým porostem zeleně v řečišti, kde si dáme občerstvení. Jemné rovné písečné dno poskytuje komfortní odpočinkové svezení, ale stále ve středu. Klesající voda vymlela i menší strouhy zařízlé i metr do dna koryta. Po 20-ti km opouštíme řečiště, které jde jiným směrem, než potřebujeme. Dostáváme se do zemědělské oblasti. Vodu tu čerpají z hlubin. Snad sto let staré čerpadlo poháněné ještě starším motorem, který je krmený z propanbutanové lahve. Prostě skvost do muzea tu stále plní svou funkci. Posledních 50 km je nekonečných. Dostali jsme se na širokou cestu, připravenou zřejmě několik let na asfaltový povrch. Monotónní jízda nás unavuje. Pár km před Zagorou zastavujeme, aby jsme ulevili ztuhlému palci. Zjišťuji, že mám naprasklý držák nosiče. 5mm silná pasovina praskla u oka, kudy prochází šroub. Jak na zavolanou přijíždí žlutý Defender a zastavuje u nás. Byl to majitel největšího servisu v Zagoře. Ochotně nám poskytuje služby. Po půl hodině držák zavařen a ukazuje nám své obchůdky už ze sedla mopedu. Doporučuje nám krásný stylový hotýlek. Nejdříve chtěli za noc se snídaní 900 dirhámů, ale po chvilce smlouvání jsme na třetině.

3.den
Probuzení v nádherném hotelu s překrásnou zahradou. Po snídani hledáme benzínku, zakreslená v GPS neexistovala, byl to bod v pustině. Začalo hodinové hledání ropy. Museli jsme se vrátit do Zagory. Před Saharou, 20 km od hranic s Alžírem, je policejní kontrola, kde kontrolovali a zapisovali pasy. Potom už nás čekala pustina zvaná Sahara. V dálce vidíme první duny. Zkoušíme, co naše stroje, těžce naložené zvládnou. Písek je jemný a ani po návětrné straně není utáhlý. Zdoláváme malé 20-ti metrové duny. Pomaličku se rozjíždíme. Po hodině tréninku přichází první karambol. Radek nezvládl otočení ve svahu a nedobrovolně opouští svůj stroj, který v kotrmelcích pod ním mizí. Co šlo, očesal. Zrcátka, plexy štít i držáky na vodu. Posbíráme, co půjde ještě použít a vyrážíme značka hotel. V dotyčném místě nic takového zase není. Jen rozpadlé ruiny, kam pastevci zaženou na noc svá stáda. Další bod kousek od nás je zdroj vody. Ten tam sice byl, ale obehnán zdí a uvnitř políčka. Začíná zapadat slunce. Míříme do dun, kde jsou značeny kempy. Ty už tam po tmě nacházíme, jsou zde berberské stany a hlavně voda. Sprchy tu už několik let nefungují. Na mytí dostáváme kýbl. Vytahuji svou mobilní sprchu a berbeři se nestačí divit, jak jsme vybaveni. Venca jim ukazuje, jak se chytá do lasa. Je totiž šampion rodeových disciplín ČR roku 2011. Oni na oplátku berou bubínky, barely a spustí svou hudební produkci.

4.den
Brzo ráno nás probouzí prudký vítr. To, co nás čekalo venku, jsem už nechtěl zažít. Řádila tam písečná bouře. Než jsme stačili opravit Radkovy plexy štít americkou páskou, už nám berbeři přinášejí snídani. Bouře neustává a podle domorodců, jen tak nepřestane. V plánu jsme měli průjezd velkým dunovým polem, což je v tomhle nereálné, proto ho budeme po kraji kopírovat. Sice je to delší, ale za to bezpečnější. Postupně se proplétáme mezi hromádkami písku, až se pomaličku začínáme od nich vzdalovat. Vítr sice neustává, zato je větší viditelnost. Odjíždíme k osamocené stolové hoře, kterou máme v plánu objet. Za ní, už je vzduch o poznání čistší. V dálce vidím rychle jedoucí nákladní automobil. Uhýbám mu z cesty, aby mě nezasypal prachem. Beru do ruky foťák a snažím se ho vyfotit. Prožene se kolem a najednou se driftem otáčí a jede ke mě. Vyskočili dva vojáci a berou mi z ruky foťák. Pochopil jsem, o co jde, tak než mi ho stačili zničit, mažu před nimi fotky, které jsem zrovna pořídil. Omluvil jsem se, že jsem netušil, že jde o vojenské vozidlo. Naskočili do kabiny a pelášili dál. Konečně se přibližujeme k městečku Foum – Zguid, kde budeme moci dotankovat hladového Bruta. Před městem je závora a zase vojáci. Kontrolují pasy a vyptávají se, odkud jedeme a kam míříme. Ve městečku si dáváme oběd a všichni se připojujeme k místní Wi-Fi. Potom už nás čeká průjezd kaňonem, který ještě nikdo neprojel. Domorodci nechápavě pozorují, kam to míříme. Stoupáme proti proudu kamenitou cestou, která pomalu zarůstá. Ta končila v poslední vesnici. Rozhodujeme se pokračovat korytem řeky, až kam to půjde. Tma nás dostihla a jsme nuceni se utábořit. Za zpěvu žab usínám.
5.den
V 7 ráno mě probudila zima. Pouhých 5 stupňů. Jdu najít dřevo na oheň. Kromě palem a rákosí tu nic neroste, ale na ohřátí to postačí. Balíme a razíme dál soutěskou. Obtížnost terénu stoupá. Mění se to v trialovou jízdu. Sesedáme z kolek a jdeme hledat, kudy dál. Domorodec tvrdí, že tu chodí, ale tak maximálně s naloženým oslem. Dáme ještě koupel v horské bystřině a obracíme zpět k první odbočce naším směrem. Ačkoli jsme neprojeli, tak tenhle průzkum za to stál. Potkáváme novou pevnost a kolem nezvykle spoustu nových kamionů. Po přiblížení zjišťujeme, že jsou to částečně kulisy. Natáčí se zde historický film. Pro tyto účely do této oblasti udělali novou cestu, které chyběl už jen asfaltový koberec. Betonové plochy, které jsme potkali uprostřed pustiny, slouží jako heliport. Pasoucí se velká stáda v okolí sloužili také k těmto účelům. Venca už zase somruje benzín. Jeho žíznivý Brut je zase na suchu. Nedaleko od filmařů, je městečko, kde dotankujeme opět vše co máme a jedeme směr Atlas. Šplháme až do 2.200 m.n.m., kde jsou zbytky sněhu. Majestátné vrcholky se tu tyčí až do 3.800 m.n.m. Už se stmívá a hotel značený v mapě nikde. Ochotný domorodec nám dává vizitku dalšího hotelu po cestě, ke kterému se dostáváme, až po 45 km za hluboké tmy. Majitel už nás vyhlížel u cesty. Nevím, jestli se tomu dá říci hotel, ale čisté matrace na zemi a teplou sprchu tu mají. K večeři se podává polévka, Tažin se skopovým a pomeranče. Teplota tu nepřesahuje 10 stupňů. Jdeme se zavrtat do dek.

6.den
Za rozbřesku sjíždíme z Atlasu směr vodopády Ouzoun Cascades . Jediná cesta v okolí přes hřeben je místy zasypána kamením a tajícím sněhem. Burácející voda v řekách tu není už průzračná, ale zakalená, jak po cestě bere co jí přijde do cesty. Je to tu jak na houpačce. Pořád nahoru a dolů. Pohled z vrcholků do údolí, jak se kroutí cesta, je nádherný. K vodopádům přijíždíme odpoledne. Hned na parkovišti se nás ujme místní berber s 10-ti metrový šátkem namotaným na hlavě, který nás dovede do hotelu, potom nás protáhne vodopády a doporučí restauraci . Sám si sedne před ní a čeká, než se najíme. Poté nás odvede zpátky k hotelu, kde teče jen studená :-( Po setmění majitel a jeho kamarádi zapomínají na korán. Vytahují tvrdý alkohol a balí si hašiš. Jsou přátelští a na tento večer navazujeme družbu.
162 fotek, srpen až září 2016, 133 zobrazení
Co to je vlastně VHT? Prazáklad horolezectví, alpinismus. Pohyb v horách tak do III. stupně UIAA. Pohyb po ledovci. Tak asi to jsme podnikli v týdnu od 19. do 27. srpna. Celé osazenstvo tvořili: DavidZ, OndřejK, EvkaM a moje maličkost. Na akci nás odvezla a přivezla zcela plně až po rakev na střeše naložená toyota.
0. den - pátek - odjezd z Pha kolem druhý. Předpověď na sobotu špatná, měníme program a místo sobotního lezení v okolí Furkapass to směrujem rovnou do kempu v Saas-Grundu. Sotva stíháme před půlnocí autovlak do Vispu. Před druhou ranní dojíždíme do kempu, stavíme velkostan pro 6 lidí a usínáme...
1. den - sobota - mraky jsou asi tak ve 3000 m.n.m, není moc hezky. Snídáme zbytky z Pha a vločky. Procházíme výstroj a výzbroj, Evka má takový divný botky. Zamítáme možnost, že by to byly boty do hor a jedem do města koupit pohorky. Využíváme permice, které jsme nafasovali coby ubytovaní v kempu (jsou platné na lanovky a autobusy v Saas-Grundu a Saas-Fee) a vyjíždíme po městěčku a lanovkou na Hohsaas (3101 m.n.m), kde se projdem jen koukolem stanice lanovky. Mraky se převalují. občas vykoukne kus hory a ledovce. V kempu vaříme těstoviny a balíme na další den.
2. den - neděle - vyrážíme na Lagginhorn (4010 m.n.m). Ráno v půl šestý na nohou, děláme snídani - vločky, dobalujem, abychom v 7:15 byli u lanovky na Hohsaas. Poslední jede 16:30, takže máme 9 hodin na výstup a sestup (900 výškových metrů). Cesta vede přes ledovcovou morénu a pak krátkým výšvihem na jihozápadní pilíř. Pak dál přes malý ledovec přímo v úpatí Lagginhornu na jeho severozápadní pilíř a jím až na vrchol. Před dvanáctou jsme tam. Je tu vcelku dost lidí, guidové se svými klienty i sólisté. Bohužel jednomu to ujíždí a strhává sebou pár pěkných šutrů, které nás jentaktak minou... Kolem třetí zastavujem na ledovci na krátkou pauzu. Pukání a dunění v ledovci nás popohání jít dál. Již na dohled lanovky zjišťuji, že jsem na ledovci nechal ležet foťák! Fak supr. Budu se muset vrátit, čímž nestihnu lanovku a buď budu muset po svých 1500 výškových metrů dolů či se domluvit v hutte na přespání. Schovávám bágla, loučím se s ostatními a makám zpět. Na hřebeni potkávám trojici a to, v co jsem doufal, se splnilo. Nesou foťák. Vřelé díky a makám zpět. Ostatní počkali, když viděli na hřebenu onu trojici a moje otočení zpět. Lanovku stíháme akorát. Večer v kempu sprcha a vaříme rizoto. S dobrým pocitem, že po horách chodí slušný lidé usínám.
3. den - pondělí - přesun na Mischabelhutte (3329 m.n.m). Nikam moc nepospícháme, čeká nás 1000 výškových metrů po hřebínku na chatu a tam nocleh na úterý. Snídáme (vločky) a o půl deváté se cpem do busu na Saas-Fee. Jsme tam cobydup. Přes penziónové městečko plné turistů a pracháčů se přesouváme k lanovce na Hannig (2336 m.n.m). Z horní stanice je výhled na sportovní areál pod Allalinhornem. Ledovce září bělobou, níže z špinavých séraků se valí obrovské vodopády. Traverzujeme po dvou údolích, po mostcích překračujeme bystřiny. Přichází hřeben, na kterém o 900 metrů výše sedí Mischabelhutte. Je děsný vedro, pot se z nás jen řine. Stoupáme vcelku exponovaným hřebenem, na hodně místech kramle a ocelová lana, i žebřík tu je v jedné pasáži. I přes to je tu vcelku rušno, nahoře předbíháme pár klasických turistů, dolů míjíme podobně vyhlížející borce. Ve tři jsme na chatě. Ubytujem se a relaxujem. Zítra nás čeká brzké vstávání a třetí nejvyšší vrchol skupiny Mischabel, Nadelhorn (4327 m.n.m). Chatařka to má slušně oganizačně najetý - první snídají ve tři ti, co jdou na Lenzspitzi, napůl ve čtryři a v pět ti, co jdou na Nadelhorn. Vydatná večeře a spaní ve výšce přes 3km. Nejdražší noc asi mého života (nocleh + polopenze 76CHF - cca 1900,- Kč). Srdce je jak rozjetej vlak po českych kolejích. Měl jsem pocit, že jsem vůbec nespal, nebýt toho, že v pul čtvrté zazvonil budík a vzbudil mne...
4. den - úterý - Nadelhorn. Z okna chaty je na hřebeni videt had čelovek. Jinak pár hvězd a tma jak v pytli. Balíme a jdem na snídani. Jíme...vločky, suchary s máslem a veselou krávou. Čaj v termoskách je připravený, dobalujem. Dole v hale chaty guidové kontrolují své ovečky, utahují jim řemeny na mačkách a podobně. Vyrážíme, je teplo, 4°C. Po hodině jsme na ledovci, navazujem se a pokračujem k severu. Na hřebeni Lenzspitze je videt řada světélek, i před náma je několik družstev. Přichází krpál na hřeben Nadelhornu, zde nás zastihne východ slunce. Na vrcholu je vcelku rušno, na zledovatělém firnu se sotva vyhýbáme s těma, kteří se již vracejí. Bohužel jsme svědky situací, že klienti jsou podělaný až za ušima, sotva se drží na mačkách, guidové se je snaží rozhýbat či jim na skalních hranách opravují výstroj (utahují mačky) atd. Později se shodujem, že kopec v pohodě, ale nejvíc nás ohrožující bylo chování některých lidí.
Na chvilku se uvolňuje vrcholek, pózujeme před foťákem. V dálce je vidět Matterhorn i Mont Blanc a řada dalších vrcholů. Obracíme se a valíme zpět na chatu. Na chatě oběd z vlastních zásob a pokračujem dolů. Vzduch houstne a teplota se zvyšuje. U bystřiny pod hřebenem mácháme nohy v ledové vodě a sušíme propocené boty. Lanovka do Saas-Fee a chvíle čekání na autobus. Několik kroků do kempu a zde se vyvalit a odpočívat. Vaříme těstoviny s něčím.
5. den - středa - odpočinkový. Ráno posnídáme něco vloček a klidným tempem vyrážíme na autobus, kterým se nacháme vyvézt údolím o 600 výškových metrů k přehradě Stausee Mattmark. Studujeme technické dílo vodní elektrárny. Do nádrže podzemními přivaděči jsou svedeny tavné a dešťové vody z okolních ledovců. Voda z nádrže je pak vedena štolou 22 km dlouhou s převýšením 1300 metrů do hydroelektrárny.... Večer veříme těstoviny s něčím, balíme co jde, neb zítra se přesouváme do Francie.
6. den - čtvrtek - Chamonix - le Fayet - camp na Téte Rousse. Balíme stan a snídáme (vločky). Vyrážíme, máme před sebou 3 hodiny cesty autem. Už se to blíží, mezi kopci se objevil první z vrcholů masívu Mont Blanc. Sjíždíme do Chamonix a dále do le Fayete. Zde hledáme parkoviště, nacházíme místo poměrně daleko od stanice Tramway du Mont Blanc. Chystáme se na Blanc expadičním stylem ;o) takže stany, spacáky, jídlo a vaření sebou. Je vedro k padnutí, cestou přelézáme nějaké ploty, neb se nechcem vracet...
Rezervace funguje, lístky máme na čas 12:20. Tramvaj je jak z muzea, lavice dřevěné, ale má to svojí romantiku. Vlak vyráží skrz město a začíná stoupat. Z 600 do 2372 m.n.m. mu to trvá přes hodinu a čtvrt. Je to taková vyhlídková jízda. Konečná stanice je taková nedokončená, jako kdyby si stavbaři řekli "a teď to zapíchnem". Vláček vychrlí dav lidí, o něco větší dav vdechne a se skřípěním zmizí v tunelu. Drobná to komplikace, rezervace na cestu zpět se dá uskutečnit až v den odjezdu. No, snad se vejdem. V dáli se z Aiguilles de Bionnassay plazí ohromný ledovec do údolí pod stanici tramvaje. Dupem do kopce, na camp máme ještě 800 výškových metrů. Skála je rozpadlá, ledovcové morény se střídají s ohlazy a prašnými úseky. Potkáváme pár Čechů, co jdou shora. Ale také míjíme kupu Čechů, co jdou nahoru...
Camp je na kraji ledovce, chata je plná, dá se půjčit stan i spacák. Jen míst na spaní (kamenné ohrádky) je málo. Stavíme si stany a pokoušíme se odpočívat. Je to tu samý Čech a Slovák. Postupně zjišťujeme, že je to jeden autobus a že to má být jakýsi zájezd... Další situace jen nastíním: "jé, kluci, vy vypadáte, že tomu rozumíte, jak se nandavají mačky na boty?"; "to lano na ledovci je nutné?, "a co přilby, tu nemusím mít, že?"; "oni tam padají kameny, tak tam teda určitě nejdu" atd. Vypadávají nám oči z důlků, nevěříme svým uším. Vždyť oni se chystají jako do Krkonoš na Sněžku! Ano, odtuď je Mont Blanc vysoký jako Sněžka, ale od moře (1600 metrů nahoru)! Lidi pokřikují dlouho do večera, sotva jsem zabral...
7. den - pátek - Mont Blanc. Budík mne rozhýbává ve 23:30 ještě 6. dne. Dobalujeme, přemýšlíme o grand couloir, ze kterého se večer ozvalo několik kamenných lavin. Kouknu po snídani a žaludek se mi sevře - vločky... Nacpu to do sebe, utáhnu boty a jde se na to. Je 0:30. Kolem v kempu se srocují České davy, přes ledovec proběhli už dvě dvojice. Nastupujem do stěny, trošku kufrujem ve směru, ale už jsme u kuloáru. Nasloucháme a pak po jednom spěšne překonáváme oněch nebezpečných 50 metrů. Stoupáme pilířem. Pod náma se kupí čelovky, zdá se, že skupina také zakufrovala v nástupu, o to lépe, máme teď klid a prostor v cestě. U staré opuštěné chaty Gouter (3830 m.n.m), obsypané odpatky a lidskými výkaly, jsme za dvě hodky. Navazujem se a šlapem k nové chatě Gouter, ze které proudí guidové se svými klienty a spojují nás do dlouhého světelného hadu. Počítám, že je před náma cca 50 lidí, co vidím. Přichází první ledovcový kopec, Dome du Gouter, jdeme pěšinkou cikcak jak vláček. V Col du Dome dáváme svačinu a pozorujem světýlka na kopci. Hvězdy a svit měsíce dávají tušit majestátnosti kopce před náma. Ještě zbývá 600 výškových metrů! Šlapem dál, již se rozednívá, cesta vede po hřbetu, kde jsou veliké převěje a séraky. V místě odtrhu velké sérakové desky se překračuje pěkná trhlina a vystupuje cca 4 metry vysoká ledová stěnka. Ale je zde lano s uzly, takže na pohodu. Krok se zpomaluje, kyslíku ubývá. Další předvrchol Les Bosses (4547 m.n.m), slunce se odlepilo od horizontu. Na vrchol dorážíme v 7:30. Je zde asi 25 lidí (pár už jich odešlo dolů), člověk se neubrání pocitům euforie. Nelze si nevzponenout na své blízké, rodinu... Výhled je úžasný, slunce a stíny na horách hrajou divadlo, mračna na italské straně vypadají jak moře v přílivu. Fotíme se a pomalu otáčíme. Výstup končí až v chatě či v campu a ten náš je 1600 metrů pod náma... Slunce se opírá do svahů, začíná být teplo, odkládáme vrstvy. Potkáváme pár Čechů - mnozí další to zapíchli na Goutru či to otočili už ve stěně. Aspoň že tak, snad dojdou zpět v pořádku. Valíme, už jsme na Goutru. V grand couloir je ještě stín, supr, snad to bude v klidu. Sestupujeme pilířem, slunce začíná olizovat hrany kuloáru. Zbytek na fotkách...
79 fotek, 13.3.2016, 22 zobrazení
170 fotek, 29.8.2010, 93 zobrazení | krajina, příroda
72 fotek, 6.2.2016, 46 zobrazení
70 fotek, 6.2.2016, 53 zobrazení
21 fotek, 5.7.2009, 337 zobrazení | příroda
54 fotek, 8.9.2017, 26 zobrazení | krajina, příroda
Nejhezčí den dovolené,azur,klid a pohoda.
Ze Štrbského plesa Mlynickou dolinou kolem vodopádu Skok, přes Bystré sedlo Furkotskou dolinou kolem Walenbergových ples zpět ke Štrbskému plesu.
208 fotek, 30.7.2017, 40 zobrazení
14 fotek, 1.6.2017, 14 zobrazení
30 fotek, 28.1.2015, 87 zobrazení
10 fotek, 20.9.2014, 40 zobrazení
91 fotek, 4.8.2012, 109 zobrazení
Rodinka na výletě...
14 fotek, 20.1.2008, 79 zobrazení | krajina
...
Vodopád  0 | etj
36 fotek, 28.10.2008, 62 zobrazení | příroda
u Velkého rybníka
4 fotky, 7.8.2008, 20 zobrazení
úžasný vodopádek (bohužel jsem dorazili za tmy)
vodopád  0 | koby
7 fotek, leden 2008, 299 zobrazení | krajina
15 fotek, 16.7.2017, 28 zobrazení
23 fotek, 25.5.2014, 19 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.