Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 36 výsledků (0,0756 sekund)

35 fotek, 5.4.2007, 226 zobrazení | doma, oslavy, rodina-přátelé, události
Zelený čvrtek 2007 (5.4. 2007) Tradiční poslední večeře litoměřického Stretka, letos u Landů doma.
46 fotek, 9.4.2009, 148 zobrazení
17 fotek, 20.3.2008, 163 zobrazení | děti, doma, lidé, oslavy, události
Opět tradiční poslední večeře-agapé ltm stretka, stejně jako vloni u Landů, letos trochu ochablejší účast...
41 fotek, 24.3.2016, 84 zobrazení
Mše sv. na památku poslední večeře Páně v kostele sv. Jakuba v Berouně
Fotografie © Alois Vašků - Člověk a víra, Lidmila Fričová
26 fotek, 2.4.2015, 32 zobrazení
Tradiční mše s hostinou agapé na připomínku poslední večeře Ježíše s učedníky. Jedli jsme nekvašené chleby a saláty s hořkými bylinami podle židovských zvyků a k tomu mnoho dalšího dobrého připraveného našimi farníky. Slavnost se vydařila a odešli jsme až těsně před zavírací dobou čajovny, kde máme pronajatou místnost na mše. Odkaz na fotky ke stažení: http://leteckaposta.cz/296831243
27 fotek, 13.4.2017, 90 zobrazení
Setkání na Zelený čtvrtek s připomínkou poslední večeře Páně na faře v Berouně
Foto © Lidmila Fričová
34 fotek, 29.3.2018, 65 zobrazení
Setkání modlitebního společenství s připomínkou poslední večeře Páně. Slavnostní večeře (beránek, nekvašené placky, hořké byliny, víno). Biblický komentář k Zelenému čtvrtku, mytí nohou mezi učedníky, chvíle ztišení v Getsemanské zahradě.
Foto © Lidmila Fričová
49 fotek a 5 videí, 28.3.2013, 339 zobrazení
Velikonoční klepání a vůbec celé Velikonoce 2013 v Radějově byly letos poznamenané sněhovou nadílkou, kterou snad pamatují jen ti nejstarší pamětníci. Radějov je jedna z mála obcí, která si tradici velikonočního klepání udržuje bez přerušení. Došlo však k některým změnám oproti minulosti, jednou z hlavních je postupné zařazení děvčat do klepání. Dříve tuto výsadu měli jen chlapci. V posledních letech se k chlapcům přidávalo více a více děvčat. Ze začátku jen pobíháním kolem klepajících, dnes už s různými klepadly tvoří podstatnou část skupin.
Minulý rok jsem zapsala vzpomínky některých starších občanů na Velikonoce v jejich dětství. Myslím si, že by bylo škoda se o tuto historii s vámi nepodělit.
Marie Svejkovská

Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
5 videí, 28.3.2013, 113 zobrazení
Velikonoční klepání a vůbec celé Velikonoce 2013 v Radějově byly letos poznamenané sněhovou nadílkou, kterou snad pamatují jen ti nejstarší pamětníci. Radějov je jedna z mála obcí, která si tradici velikonočního klepání udržuje bez přerušení. Došlo však k některým změnám oproti minulosti, jednou z hlavních je postupné zařazení děvčat do klepání. Dříve tuto výsadu měli jen chlapci. V posledních letech se k chlapcům přidávalo více a více děvčat. Ze začátku jen pobíháním kolem klepajících, dnes už s různými klepadly tvoří podstatnou část skupin.
Minulý rok jsem zapsala vzpomínky některých starších občanů na Velikonoce v jejich dětství. Myslím si, že by bylo škoda se o tuto historii s vámi nepodělit.
Marie Svejkovská

Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
58 fotek a 3 videa, 2.4.2015, 545 zobrazení
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
62 fotek a 4 videa, 13.4.2017, 216 zobrazení
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
101 fotek a 1 video, 6.4.2012, 235 zobrazení
Zelený čtvrtek – váže se k němu řada křesťanských pověstí. Poslední večeře Páně, zvony odlétají do Říma, modlitby Ježíše v zahradě Getsemanské. Z toho Zelený. Dnes je to pro většinu lidí zejména první den jarních prázdnin a starost co s dětmi když nemusí dva dny do školy. Proto Dům dětí a mládeže uspořádal pro všechny od prvních tříd stejnojmennou zábavnou akci „Zelený čtvrtek“ ve všech svých prostorách. K dispozici byla herna, počítačová učebna, stolní tenis, fotbálek. Pracovníci DDM též uspořádali Velikonoční turnaj ve šprtci. Pracuje zde totiž kroužek této stolní společenské hry, o nějž se pečlivě stará již třináctým rokem Bohumil Feruga, jinak též vedoucí Městských lázní Služeb Boskovice.
„Já Vás všechny vítám v domě dětí na turnaji ve šprtci,“ ozval se do dětského štěbetání hlas ředitelky DDM Hany Kučerové. „Představuji Vám hlavního vedoucího Bohumila Ferugu jež se Vám bude po celé dopoledne věnovat. Zahrát si mohou všichni, tedy i nečlenové kroužku. Třeba se Vám hra zalíbí a rozšíříte naši členskou základnu,“ dodala s úsměvem.
„Já Vás též vítám na druhém ročníku Velikonočního turnaje v DDM,“ pokračoval Bohumil Feruga. „Budeme hrát asi tři hodiny zhruba do dvanácti. Soutěžně budeme zápolit ve skupinách stylem každý s každým na čtyřech stolech pátý bude zkušební pro nováčky. Nejlepší postoupí do finále, zbytek hraje o umístění.“ Bohumil Feruga pak rozlosoval hráče ke stolům, spustil hudební časomíru a první kolo mohlo začít. Všichni hráli se zaujetím ve snaze předvést nejlepší výkon a umístit se co nejlépe.
V prvním patře budovy probíhala souběžně výtvarná dílna Velikonoční tvoření. Zde pod šikovnýma rukama dětí vznikaly roztomilé výtvory z papíru, kterými chtějí o Velikonocích potěšit v rodině či své kamarády. Zástupkyně ředitelky DDM Alena Staňková všem radila a občas musela s něčím složitějším i pomoct. Někteří měli opravdu skvělé nápady a jejich přáníčka k Svátkům jara měla hodnotnou výtvarnou úroveň. Domů si pak odnesli slepičky zajíčky, košíky, barevná vajíčka a různé velikonoční figurky. Tyto výrobky jistě zkrášlí slavnostně vyzdobený stůl v každé domácnosti. A především je to něco jiného než koupené věci. Každé dítě nechalo ve výrobku kus svého „já“ a to se přece cení nejvíce.
Ale rychle zpět do velké herny, kde již probíhala poslední finálová kola Velikonočního turnaje ve šprtci a blížilo se slavnostní vyhlášení výsledků. Toho se opět ujal vedoucí a hlavní rozhodčí Bohumil Feruga: „Třetí místo obsadil Dominik Feruga. Stříbrný, tedy druhý Jáchym Patloka. Dnes nejlepší i když herně nic moc Jan Feruga,“ zašpásoval s úsměvem nad výkonem syna Bohumil Feruga.
Na úplný závěr ještě společné foto všech závodníků a byl turnaje konec.
„Dnes se v domě dětí uskutečnil druhý ročník Velikonočního poháru v Billiard hokeji, neboli po našem šprtci, rozhovořil se ve chvíli klidu Bohumil Feruga. „Zúčastnilo se deset dětí. Většina chodí do kroužku jenž v DDM pracuje již třináctým rokem a po celou dobu jej vedu já. Počet členů každoročně kolísá od sedmi do patnácti, letos chodí deset dětí a včera přišli dva noví, celkem tedy dvanáct. Trénujeme každý týden ve středu dvě hodiny. V rámci kroužku hrajeme interní ligu jen mezi sebou. Předminulý týden 24. března jsme byli v Kroměříži na celorepublikovém finále Ligy škol 2012, kluci zahráli dobře a skončili jsme čtvrtí z devíti startujících družstev. Dnes se utkali věkově příbuzní hráči, ale uměním velmi rozdílní. Někteří hrají dlouhé roky, jiní šprtec teprve zkouší. Pro nováčky je to velmi dobrá konfrontace a možnost se naučit něco více. I pro zkušené hráče není jednoduché se prosadit proti začátečníkům, je to pro ně dobrá škola. Musí se naučit přehrát slabšího. Například dnes osmý Kryštof Stříž teprve včera poprvé přišel do kroužku a dnes už dal i nějaké góly. Chtěl bych všechny pozvat počátkem červa do Orlovny v Boskovicích kde proběhne turnaj Českého poháru kategorie ČP12. Sem si mohou přijít zahrát i děti z našeho kroužku a neregistrovaní. Zúčastní se nejlepší hráči z Boskovic, Brna a okolí. Jde o turnaj bez rozdílu kategorií. Hrají všichni mezi sebou, na věku nezáleží. Všichni sbírají body do své kategorie. Letos proběhne republikové finále v Praze a postoupí tam nejlepších 32 mužů, osm žáků a šest mladších žáků,“ upřesnil na závěr vedoucí kroužku šprtce DDM Bohumil Feruga.
Vyvrcholením Zeleného čtvrtku v DDM bývá tradiční losování ve 13 hodin. Dále opět ředitelka Hana Kučerová: „Každé dítě si u nás ráno koupilo vstupenku s dvěma stejnými čísly. Jedno podepsané si necháme a vložíme do speciálního osudí. Každá pátá vyhrává. Dnes máme třicet platících, bude tedy šest výher. Vylosované dítě si může vybrat z pěkných cen. Kdo u losování není náhodou přítomen a vyhraje, o nic nepřijde. Cenu dostane kdykoli dodatečně.“
„Ještě než skončíme losování, tak my Vám všichni přejeme hezké prázdniny, slunečné Velikonoce holkám, aby moc nedostaly, klukům bohatou pomlázku,“ zakončila vydařenou akci ředitelka Hana Kučerová.
Blížila se patnáctá hodina a s ní závěr zábavného dne v DDM Boskovice. „Teď můžete ještě na chvíli za mnou na počítače,“ zavelel pedagog volného času Mgr. Kamil Ošlejšek.
Zbývá poděkovat všem pracovníkům DDM v Boskovicích za každoroční hodnotné, poučné a trochu též soutěžní zabavení děti v první den jarních prázdnin. Většina rodičů musí být před svátky ještě v zaměstnání a starost o drobotinu jim tímto odpadne.
Více: www.ddmboskovice.cz
www.boskovice.cz
http://www.orelboskovice.cz/
23 fotek a 2 videa, letos v březnu, 64 zobrazení
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
31 fotek, 6.4.2015, 117 zobrazení | moje fotozprávy
Mezi tradiční zvyky spojené se Svatým neboli Pašijovým týdnem patří "odlet zvonů do Říma". Na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony a varhany, které umlknou až do Velikonoční vigilie a jejich místo zaplní dřevěné hrkače, řehtačky a klapačky. Tuto tradici s hlubokými křesťanskými kořeny můžete vidět a především slyšet také v Českých Budějovicích. Město ve spolupráci s Víťou Marčíkem a jeho přáteli tuto tradici již popáté společně vytváří a poskytuje jí podmínky. Každý den bude ve znamení symbolů: čtvrtek - poslední večeře; pátek - tesání křížů, rakev; sobota - mlha, kouř; neděle – svatba.
102 fotek, jaro 2012, 98 zobrazení | práce
Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanů a podle jejich pojetí se váží k ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Svůj původ mají s největší pravděpodobností v pohanských tradicích a oslavách jara, ačkoli si jejich počátky mnohé společnosti vykládají různě.

Také jednotlivé dny pašijového (svatého) týdne mají svá pojmenování. Zatímco na Modré pondělí bylo v minulosti zvykem neuklízet, o Žlutém úterý se muselo výhradně uklízet. Na Škaredou středu, kdy Jidáš zradil Ježíše, pálili kněží snítky kočiček, které byly posvěceny předcházejícího roku na Květnou neděli. Lidé by se ten den neměli mračit, aby jim to nezůstalo po zbytek roku.
Zelený čtvrtek je spojován s Kristovou poslední večeří. Jelikož se tento den traduje, že zvony odletěly do Říma, jejich zvuk na vesnicích nahradily hrkačky, jimiž obvykle malí chlapci zaháněli Jidáše. Na Zelený čtvrtek by se měly jíst pouze zelené pokrmy.
Velký pátek připomíná ukřižování Krista a ten den by se měl držet největší půst. Bílá sobota se nese v duchu příprav na slavnost Vzkříšení a Boží hod velikonoční přináší velké hodování po dnech hladovění. Tradičními velikonočními pokrmy jsou jidáše, mazance a velikonoční beránci.
23 fotek, 18.4.2014, 342 zobrazení | kultura, události, vesnice, zábava
K symbolům Velikonoc neodmyslitelně patří řehtačky. Řehtat neboli řepotat se s nimi začíná na zelený čtvrtek, kdy se přestává zvonit zvony, protože ty "odlétly do Říma". A tak ke svolání k bohoslužbám se musely použít jiné než zvonivé nástroje - různé řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus. S nimi pak kluci obcházejí vesnici až do Bílé soboty - brzy ráno, v poledne a odpoledne řehtačkami. U křížků ve vesnici se kluci vždy pomodlí. Na Velký pátek se řepotá ráno v šest hodin, o poledni a ve tři hodiny. Poslední řepotání tohoto dne je večer. Na Bílou sobotu se řepotá opět ráno v šest hodin a pak se chodí vybírat.
195 fotek, srpen 2010, 69 zobrazení
Nejdříve od Míci a Zdeňka fota z KarstCupu v Dědinkách, 1a2etapa na Silické planině, 3a4 na Geravách - bohužel nepremávala lanovka tak se muselo pěšo..poslední večer pěnová párty, od nás teda pouze já, Míca a Kája. Dále 2 fotky z Vrbova - z celodenního koupání teda není žádná. Poté fota z úterního výstupu na Kriváň, kde nám počasí mooc nepřálo. Poté přesun do kempu v Ráčkově dolině (Roháče) tam ve středu výběh po žluté Ráčkovou dolinou, okolo Ráčkových ples, přes Končistou a Hrubý vrch (2137), poté seběh po zelené a modré Jamnickou dolinou do kempu, celkem asi 3:03 čistého běhu. Odpoledne návštěna nedalekého "Múzea liptovskej dediny v Pribyline". Ve čtvrtek už pouze hodinový výklus a odjezd domů, krátká zastávka v nové kolibě "Koliba u dobrého pastiera" v Rožumberoku na vynikajících haluškách :-P
57 fotek a 7 videí, 31.3.2018, 86 zobrazení
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
89 fotek, 25.3.2016, 109 zobrazení
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“
42 fotek a 3 videa, 4.4.2015, 302 zobrazení
Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.