Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 

Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 2 376 výsledků (0,3413 sekund)


reklama

23 fotek, červen 2016, 119 zobrazení
39 fotek, 18.6.2016, 153 zobrazení
15 fotek, červen až září 2016, 76 zobrazení
23 fotek, červen 2016, 38 zobrazení
Václavák, couračka s Mickou, švih do Kundratic, ubýtko ve mlejně, ZKV a pohodička s Mickou 2016.
43 fotek, 18.6.2016, 113 zobrazení | dokumenty, sport
242 fotek, 18.6.2016, 872 zobrazení
102 fotek, 21.6.2016, 1 025 zobrazení
58 fotek, 18.6.2016, 55 zobrazení
40 fotek, listopad 2003 až březen 2016, 155 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, města, umělecké
ALB 932
Rozloučení s Barcelonou musí být ve velkém stylu. K tomu se hodí jedině dva velikáni – katalánec Joan Miró i Ferrá (1893-1983)- malíř, sochař a keramik a americko - kanadský architekt Frank Owen Gehry. Možná mají oba dva společné to, že je můžete buď beze zbytku obdivovat, nebo hluboce nenávidět. Lhostejným nenechají nikoho :-)

Stáhl jsem několik obrázků od Miró, aby se lépe přiblížilo jeho muzeum nebo park, který má jako dominantu jeho 22 metrů vysokou sochu *ŽENA a PTÁK*¨

Pobyt v tomto krásném městě jsme zakončili prohlídkou dominanty přístavní promenády a olympijské vesnice, kterou je *ZLATÁ RYBA*F.Gehryho, která je jeho prvním veřejným projektem u příležitosti letních OH v roce 1992. Zde asi začínaly jeho projekty spojené s počítačovou animací a 3D projekcí – prostě úchvatný zážitek se kolem ní pohybovat

Tak tímto se rozloučíme s Barcelonou a těšíme se na překvapení :-)
49 fotek a 5 videí, září 2016, 80 zobrazení
Probouzím se do slunného rána v 6:20 a balíme stan. V tom Hajnej vynadává Sašovi za jeho noční telefóní hovory. Bohužel tyhle hovory pokračovali i v jiných dnech. Na jezeře Medocino to byla nejteplejší noc, kterou tu zažiju. Jezero bylo vytvoře nov roce 1958 na výstavbu Coyote Valley přehrady. Rozloha je 7,78 km2. Přehrada také zahrnuje protiatomový kryt postavený během éry studené války pro ochranu proti záření z jaderných úroků. Kolem 8 hodiny opouštíme Kyen Campground. U první čerpací stanice nabírám do lahvičky benzín. Mám s sebou petrolejovou lampičku. Zajímavost u benzínek. Můžete k ní přijet odkudkoliv a nebo i klidně zacouvat. Benzín se platí formou zálohy, potom natankuji a zbytek peněz mi vrátí. I benzín je zde jiný. Začíná na 85 oktanech a končí na 91 oktanech. Většina pump funguje jako sámoška. Nechá se zde nakoupit. Ve většině benzínek je občerstvení. Točené limonády, tortily, hot dogy, hamburgery a další. Pokud není tento pokrm již připravený personálem, tak se člověk může obsloužit sám. Třeba Hot dog za cenu 1,65$ a na něj si mohu dát cibulku, zelí, salzu, kečup, majonézu, hořčici, dle chuti a libosti a je jedno kolik si dám zaplatím 1,65$ Podobné je to i u limonád nebo kávy, jaký si dám kelímek, zaplatím jednotnou cenu, ale jsou pumpy, kde ceny dle kelímku jsou odlišné. Toto potom zaplatím u kasy. Užívám si cestu. Silnice po celém západě jsou v perfektním stavu, takže pro motorkáře opravdový ráj. Vjíždíme do Redwoodu N.P. Sem tam je ze silnice vidět Pacifik, jak omývá pobřeží. Redwood National and State Parks (zkratka RNSP) je uskupení čtyř parků v severní Kalifornii ve Spojených státech amerických. Památka se skládá z národního parku Redwood a státních parků Del Norte Coast, Jedediah Smith a Prairie Creek. Celou rezervaci tvoří celkem 542 km2. V parku se nachází 45 % porostu sekvoje vždyzelené (Sequoia sempervirens), je to nejvyšší strom na Zemi. Ovšem v parku nejsou jen lesy, ale také množství obyvatel z živočišné říše, travnaté prérie, kulturní střediska, části řek a dalších toků.V roce 1850 byly porosty sekvojí vždyzelených na kalifornském pobřeží mnohem větší než dnes až 8 100 km2. Severní část této zóny, osidlovaná domorodými indiánskými kmeny, přitahovala zlatokopce ve zlaté horečce. Začali zde kácet stromy ve snaze vytěžit zlato.Ve 20. letech 20. století došlo k vytvoření tří státních parků, Redwood National Park byl založen až v roce 1968. Při jeho vytvoření však bylo už vytěženo kolem 90 % všech sekvojí zde rostoucích. V dnešních letech indiánské kmeny zde žijící, jako např. Yurok, Tolowa, Karok a Wiyot, mají historické vazby k tomuto území. Sčítání lidu v roce 1852 ukázalo, že kmen Yurok byl nejpočetnější z indiánské civilizace – bydleli v 55 vesnicích a čítali 2,5 tisíc obyvatel. Užívali dřevo právě ze sekvoje vždyzelené, jejíž vnitřní linie jsou v lineárním sledu. Podél těchto linií dřevo osekali na plaňky a používali jej jako stavivo na domy, lodě a malé vesničky. Před badatelem Jedediashem Smithem v roce 1828 žádný jiný badatel z nížinaté Evropy ještě nebádal ve vnitrozemském regionu od pobřeží. Nález zlata kolem řeky Trinity River v roce 1850 vedl k menší druhotné zlaté horečce v Kalifornii. To přivedlo zlatokopy do této oblasti a mnoho z nich zde zůstalo poté, co se jim nepodařilo rychle zbohatnout. Příliv nových obyvatel však vedl ke konfliktům s domorodci. Kolem roku 1895 zůstala v jedné skupině vesnic jen asi třetina Yuroků. Kolem roku 1919 prakticky všichni členové kmene Chilula zemřeli nebo byli začleněni do ostatních kmenů. Zlatokopové káceli sekvoje na stavbu dřevěných srubů; po skončení zlaté horečky se pak někteří vrátili znovu k dřevorubectví. Předtím na více než 2 milionech akrů (8.100 km2) Kalifornie a jihozápadního pobřeží Oregonu byl prales sekvojí, ale po roce 1910 rozsáhlé kácení přimělo ochránce přírody začít usilovat o zachování stávajících stromů, které byly káceny v alarmující rychlosti. V roce 1911 americký reprezentant John Edward Raker z Kalifornie se stal prvním politikem představující legislativu pro vytvoření národního parku Redwood. Nicméně, žádný další krok v tuto dobu americký Kongres neučinil. Vzhledem k vysoké poptávce po řezivu během druhé světové války a stavebním boomu, který následoval v roce 1950, se vytvoření národního parku odložilo. Úsilí Save The Redwood League, v Sierra Clubu , a National Geographic Society , aby vytvořili národní park. To začalo začátkem roku 1960. Po intenzivním lobbování Kongresu byl návrh zákona na Redwood národní park odsouhlasen a byl podepsán prezidentem Lyndonem Johnsonem dne 2. října 1968. Ještě než dojedeme na první plánovanou zastávku, tak zastavujeme v Elk Meadow Cabisns ( Sruby na jelení louce), kde už z názvu jsme viděli první jeleny a laně. Pozorovali jelena, jak si nahání své dámy, aby se mu nezatoulaly. Tohle jsme pozorovali z dálky 30 metrů. Bylo to něco úžasného se takhle přiblížit ke zvěři. Až později jsme zjistili, že americká zvěř není plachá a během našich cest, jsem se dostal ke zvěři nesmírně blízko. Odjíždíme a během chvilky zastavujeme v Prairie Creeku. Prairie Creek Redwoods State Park založený v roce 1923 měl rozlohu 0,65 km2. K dnešnímu dni má rozlohu 57 km2. Nachází se zde mnoho sekvojí, které dosahují výšky přes 90 metrů. Jeden takový jsme navštívili a viděli. Nese název Big Tree (Velký strom) s výškou 92,6 metrů, průměr 6,6 metrů, obvod 20,7 metrů a odhadovaném stáří 1500 let. Opravdu to je impozantní strom a už z parkoviště je vidět, jeho dominance. Předčí ostatní stromy minimálně o třetinu své výšky. Zde jsme se dlouho nezdrželi a jeli dál. Projíždíme, tak Redwoodem a je to neuvěřitelné. Všude jsou neskutečné stromy. Jedeme asi hodinu takovouhle krajinou a opravdu se nechá použít fráze: „Jak z jiného světa.“ Těžko se popisuje něco, co u nás doma není a až když to člověk vidí, tak může žasnout. Připadal jsem si jak mravenec. Zastavujeme v části Jedediah Smith Redwood State Park. Pojmenovaný po stejnojmenným badateli, který byl první Američan, co cestoval po souši, od řeky Mississippi do Kalifornie v roce 1826, prochází prostorem budoucího parku. Tento park byl založený roku 1939. Dnešní rozloha parku je 42,2 km2. Děláme zde túru. I spadlé stromy jsou vyšší jak já. Neuvěřitelné. I kapradiny, zde dorůstají neuvěřitelných rozměrů. Jsou skoro vysoké jak já. Má to nesmírné kouzlo. Opravdu jsem si připadal, jak ve snu, kdy jsem se zmenšil. Takovým dojmem jsem si připadal. Co strom, to kapitální strom. Moc jsme si to tady užívali. Bylo to neuvěřitelné. Ještě přejíždíme do návštěvnického centra, kde je 50 letá sekvoj a 50 letý sekvojovec, aby byl vidět rozdíl mezi nejvyšším stromem a nejmohutnějším stromem. Nechají se zde koupit sazenice a nebo malé sekvoje za 8$. Odsud už pokračujeme do kempu. Přejíždíme z Kalifornie do státu Oregon. Oregon přezdívaný stát bobrů. V roce 1859 se stal americkým státem. Největším městem je Portland a hlavní město je Salem. Na to, že se jedná o stát který je takřka 4x větší jak ČR a jeho populace čítá něco málo přes 4 miliony obyvatel. Je to druhý den, co jsme na cestách a udivují mě ty vesnice a malý města. Vede jima jedna centrální silnice, která se často rozšiřuje do čtyř pruhů. Nemají žádná náměstí a kulturně jsou zaostalá. Staré papundeklové baráky o které se nikdo nestará. Na některých zahradách je vidět bordel nebo stará auta. Snad ještě po dědečkovi, co zde zahnívají v čase. Rozpadlé, nebo polorozpadlé stodoly, seníky a jiné budky, které by u nás byli dávno srovnané se zemí, nebo by byli opravené, protože, tyhle buď neměli stěnu, měli díry ve střeše, či propadlé střechy. Nejsou na zahradách domů, vidět, žádné zahrádky. O bílem laťkovém plotu si mohu nechat jen a jen zdát. Stejně tak, žádná hospodářská zvířata ani psi nejsou k vidění. Tímhle jsem byl nesmírně zaskočený. Protože si položí otázky: „V čem to žijí?“ „Co vlastně dělají?“ „Proč takový bordel.“ To si u nás doma žijeme lépe. A to ani nevíme. Oregon mě nadále překvapuje v lesích. Jehož pobřeží respektive, co jedeme je plné nekonečných lesů. Přijíždíme do kempu Joseph Steward Lake. V kempu jsou normálně laně, které se zde pasou. Je to neuvěřitelné. U nás něco, takového vidět, tak se to rovná zázraku a zde je to normální. V kempu děláme oheň a Martin nám vypráví o lidech. Dát si pivko na parkovišti nebo v autě a viděl by mě někdo. Ihned budu nahlášený a měl bych veliké problémy s policií. Na východě USA, je tohle mnohem přísnější, kde i na kempech je člověk pozorován, zda nepije alkohol. Tohle na západě ještě třeba není. Zde veškerá lidská přirozenost končí a mění se v opatrnost. Sám jsem se v dalších dnech s tímhle shledal. Den končíme kolem 23 hodiny.
65 fotek, 17.7.2016, 140 zobrazení | cestování, děti, krajina, příroda
Jeskyně Domica (UNESCO) se nachází na jihozápadním okraji Silické planiny v Národním parku Slovenský kras, asi 10 km jihovýchodně od Plešivca ( obec mezi Tornaľou a městem Rožňava), v blízkosti státních hranic s Maďarskou republikou. Teplota v jeskyni je od 10,2 do 11,4 ° C. Tvoří jednotný genetický celek s maďarskou jeskyní Baradla. Kromě typických štítů, bubnů a kaskádovitých jezírek je pro návštěvníky jeskyně atraktivní plavba na podzemní říčce Styx, která je součástí prohlídky jeskyně. Jeskyně Domica je ozdobou Rožňavská okresu. Zvláštností této jeskyně je hojný výskyt netopýrů (kolem 1500 kusů, 16 různých druhů). Nejmohutnější podzemní síní je Majkův dóm s kaskádovými vodopády, nazývanými též Římských lázněmi. Natáčela se zde i pohádka Sůl nad zlato.

Jeskyně Baradla (maďarsky Baradla-barlang) - UNESCO- je nejznámější jeskyní Aggteleckého krasu. Tvoří jeden propojený jeskynní systém se slovenskou jeskyní Domica, délka chodeb má dohromady okolo 25 km. Maďarská část z toho činí okolo 17 km a jedná se zároveň o největší maďarskou jeskyni. Podzemní průchod mezi oběma státy není umožněn, a tak si turisté v případě zájmu musí obě části projít zvlášť. Hlavní vstup do jeskyně Baradla se nachází u silnice mezi obcí Aggtelek a státní hranicí, hraniční přechod je vzdálen jen necelý kilometr. V jeskyni je jeden z největších stalagmitů na světě, okolo 20 m vysoký krápník zvaný Hvězdárna.. Poutavý je také útvar Dračí hlava, který je skutečně hoden svého názvu. V dómu, kde podzemní říčky Acheron a Styx vytváří krasové jezírko, je natolik výborná akustika, že se zde konají jeskynní koncerty vážné hudby.
61 fotek, říjen 2010 až říjen 2016, 213 zobrazení | architektura, cestování, města
ALB 1011
KOLOSEUM – s jeho návštěvou začíná asi každá prohlídka Říma, a vynechat tuto památku snad ani není možné. U nás tomu nebylo jinak. Je to místo s pohnutou historií a je třeba začít mnohem dříve než bylo postaveno. Údolí pod Palatinem a Capitolem bylo hustě obydleno a došlo k tragedii, která všechno změnila. 19. července 64 AD vypukl v jižní části Velkého cirku (Circus maximus) požár ,který trval celých devět dní a zničil téměř polovinu města.

Císař Nero (37 – 68 n.l.) nebyl od začátku požáru přítomen ve městě, ale ihned po návratu se zapojil do záchranných prací, na svých pozemcích zřídil ubytování a zajistil přísun potravin z okolních měst. Přesto byl ale podezírán z vydání příkazu k založení požáru, řešil to svérázně – označil za viníky křetany a začal s jejich pronásledováním. Tehdejší křesťané se totiž rekrutovali z nejnižších společenských vrstev a zámožnější vrstvy obyvatel se jich obávali pro jejich učení, kdy očekávali blízký konec světa a příchod krále, který zavrhne navěky celé lidstvo kromě hrstky vyvolených. Těmi budou ti, kteří pohrdají vším, co znamená radost a krásu: láskou, zábavami, hrami, vědou i uměním, dokonce svou pozemskou vlastí. To vše nemělo pro křesťany význam, naopak – bylo považováno za špatné, škodlivé a hříšné. Fanatismus a primitivnost těchto názorů musely zarazit každého vzdělaného člověka. Křesťanství ve své prvotní podobě hrozilo zahubit veškerou civilizaci. TO BYLO V ROCE 64 AD

NERO získal pozemky po požáru a nechal v těch místech vystavět nové lázně a monumentální komplex budov, parků a zahrad, který pojmenoval „Zlatý palác“ (Domus aurea). Pod ním bylo velké jezero s množstvím altánů a soch na okrajích. Před vestibulem paláce stála obrovská císařova socha odlitá z bronzu a vysoká asi 35 metrů. Kolos Nero (Colossus Neronis) dal později i název Koloseu, kterému se tak říkalo asi od roku 1000 AD.

Obyvatelé Říma se však na nový palác dívali jako na pomník tyranie a pýchy postavený na úkor obyvatel celého impéria – palác se nezachoval a z pomníku zbyl už jenom podstavec. Na místě pozemků Zlatého domu po smrti Nera bylo postaveno Amphitheatrum Flavium na oslavu vítězných válek Říma a okázalé vrácení tohoto prostoru obyvatelům Říma. Stavba trvala asi 10 let a od roku 1000 AD se vžilo dnešní jméno Koloseum. Budova ve tvaru elipsy o rozměrech 189 a 156 metrů měla kapacitu 50.000 diváků (ve starých dokumentech dokonce 84.000). S výškou 48 metrů jde o největší amfiteátr, který byl kdy v římské říši postaven. Je to jedno z velkých děl římské architektury.

Při otevírání divadla v roce 80 AD byla velkolepá inaugurace s hrami, které trvaly sto dní a během nichž bylo pět tisíc zvířata usmrceno. Přehlídky byly bezplatně a sedadla byla přidělena podle třídy diváků. Největší podívanou ale uspořádal Traianus v roce 107 - trvala 123 dní za účasti 11.000 zvířat a 10.000 gladiátorů. Poslední gladiátorské hry zde byly kolem roku 435, pořady s lovy divokých zvířat pokračovaly až do roku 523 AD

V 6.století byl do amfiteátru vestavěn kostelík a aréna sloužila jako hřbitov. Ve 12. století stavba sloužila jako soukromý zámek a v další době zde byla stavební huť na materiál. V roce 1749 kvitoval papež Benedikt XIV. jako oficiální politiku církve názor, že Koloseum je svaté místo kde byli mučeni raní křesťané. Zakázal užívání Kolosea jako kamenolomu a zasvětil budovu Kristovým pašijím a umístil v ní kříže, které prohlásil za posvěcené krví Kristových mučedníků, jež zemřeli v Koloseu, což budovu uchránilo před úplnou zkázou.
163 fotek, 2.11.2016, 335 zobrazení | cestování
Hanoj je metropolí Vietnamu. Je to město s prastarou historií, které před několika lety oslavilo milénium. Zachovalo si svůj historický charakter, hlavně v centru, četnými památkami, úzkými klikatými uličkami s malebnými zákoutími a jezery. Město dostalo své současné jméno až v roce 1831 od císaře Minh Mang. V překladu Ha Noi znamená přibližně „město ležící na řece“. Střed města je rozdělen na tři části. První Hoan Kiem, kde se nachází stejnojmenné jezero ohraničené Song Hong (Červenou řekou), druhá Ba Dinh (nebo též Francouzská čtvrť), což je rezidenční oblast Hanoje, kde sídlí státní úřady, obchodní centra nebo luxusní hotely na břehu jezera Ho Tay (Západího jezera). A třetí, centrální část, představuje tvrť Dong Da, již tvoří převážně obytné domy, levnější kanceláře a hotely. Kolem středu města se staré francouzské koloniální domy mísí s moderními budovami, ale v periferních oblastech již drtivě převládá rychle se rozvíjející moderní výstavba. Přesto v Hanoji existuje mnoho míst souvisejících s historií, která stojí za vidění. Chrám Van Mieu byl založen zřejmě roku 1070 vladařem Ly Thanh Tong. Stal se první vietnamskou univerzitou, a jelikož byl zasvěcen mudrci Konfuciovi, výrazně přispěl k pozdějšímu rozmachu tohoto filozofického proudu v zemi. Krátce po roce 1800 vietnamští panovníci přesídlili do Hue a chrám přestal sloužit jako univerzita a centrum vietnamské vzdělanosti. V centru chrámu je svatyně Velkého spojení, v jejímž středu tojí Konfuciova socha obklopená čtyřmi dalšími sochami jeho nejlepších žáků. Nedaleko jsou umístěny sochy dalších deseti filozofů. Pagoda Chua Mot Cot – „pagoda na jedné noze“ – je nejmenší, ale zároveň nejznámější pagodou v Hanoji. Stojí uprostřed jezírka s lotosy, umístěná na pilíři (původně dřevěném), jenž je asi dva metry vysoký a v průměru měří 1,25 metru. Byla vystavěna na příkaz vládce Ly Thai Tong. Legenda praví, že vládci, který byl bez dědice, se v těchto místech ve snu zjevila bohyně milosrdenství. Seděla na lotosovém květu a držela v náruči chlapečka. Když se Ly probudil, uviděl prostou venkovskou dívku. Pochopil podobenství a s dívkou se oženil. Měl s ní syna a na paměť zjevení dal postavit tuto pagodu. Měla připomínat květ lotosu, symbol čistoty. Pagoda je v současnosti pouhou replikou, protože originál z roku 1049 zničili v roce 1956 Francouzi. Chrám Ngoc Son se nachází na ostrůvku uprostřed jezera Hoan Kiem (jezero Navráceného meče). Byl založen v 18. století. Je zasvěcen generálu Trang Hung Daovi, který ve 13. století zvítězil nad Mongoly. Dále slavným učencům Van Xuongovi a La Toovi, jenž je patronem lékařů. K chrámu na ostrůvku vede dřevěný vyřezávaný obloukový most, tradičně natřený červenou barvou. Jméno jezera je odvozeno ze známé pověsti o vládci Ly Thai Tongovi, jemuž bohové zapůjčili k vyhnání Číňanů ze země kouzelný meč. Hned po válce tu vladař plul po jezeře, jenže najednou se z vody vynořila obrovská zlatá želva, meč mu sebrala a zmizela s ním v hlubinách, aby jej navrátila jeho božským majitelům. V jezeře se od té doby stále chovají vodní želvy.
76 fotek a 3 videa, září 2016, 105 zobrazení
Splnění velkého snu začalo 6. 9. 2016 odjezdem z autobusového nádraží v Humpolci v 7:10 na Letišti jsme s bráchou v půl jedenácté a v 11 přichází Hajnej. Kolem 12. je tu Olda a pár minut po 12 je zde Martin - šéfík tohodle zájezdu. Je to cestovatelský světoběžník. Jdeme se odbavit a zahájit tuhle pouť. Před odletem do Frankfurtku, kde je Hajnej? To jsme se ptali všichni. Místo C2 nám seděl na D2 směr Eidhoven. Těsně vedle :-D Každopádně se postaral o smích. Letíme s Lufthansou a tak máme bublaninu a pivko. Za hodinku přistáváme ve Frankfurtu. Největším letišti v Německu a 3. největším v Evropě v počtu odbavených pasažerů. Odsud odlétame ze Z20 s United Airlines. Velikost letiště jsme opravdu poznali záhy. Bylo to snad přes kilometr k Z20. Chvíli zde sedíme a pak začíná chaos jak na bleším trhu. Americké společnosti dělají předvstupní pohovor, ale v šíleném stylu. Stíhám odpovědět na 2-3 věty pak už nerozumím. Nejsem silný angličtinář. Od školy jsem angličtinu nemusel použít. Přesto jsem přešel k dalšímu úředníkovi, ten mi podepsal palubenku a posílá mě k dalšímu úředníkovi. Vše je, ale v naprostém chaosu, protože tihle lidi jsou v pohybu, takže se opět shledávám s prvním uředníkem. Přičemž já sháním úředníka, co mi nalepí nálepku, že jsem prošel security prohlídkou. Když už se pro samolepku dostanu. Zaskočí mě otázkou jestli jsem prošel detenčním rámem. Protože tím jsem prošel v Praze, ale ve Frankfurtu už ne. Než jsem přišel na odpověď. Poslala mě sednout do rohu, kde jsem musel projít důkladnější prohlídkou. Nakonec na ní skončil, jak Hajnej, tak i Brácha, protože nenašel tu, co lepí samolepky. Prostě neskutečný bordel. Drží nás tu 40 minut. Asi 10 minut před odletem jsme všichni úspěšně prošli. Přednostně nás pustili dopředu. Nasedáme na Jumbo Jet 747, ale nějaký starší typ. Je tu jen jedna TV. K tomu se stala na letišti nehoda, kdy se letadlo srazilo s jedním vozidlem. Přijelo sem neskutečný množství hasičů a policistů. Vše jsme sledovali, protože to bylo o 2 brány dál. Vůbec si nedokážu představit 11 hodin letu v sakra těsném letadle. V Amerických airolinkách se člověk nedočká velkého pohoštění. Na vodu jsem čekal téměř 3 hodiny. Za celý let jsem vypil třetinku piva, dvojku vína a dvojku vody. Přistáváme kolem 19:45 a jdeme na pasovou kontrolu. Ta byla mnohem lepší než ta u letadla. Jen bráchu zaskočila v tom, že chtěl vidět papíry od rezervace auta. Dostáváme se ven a jedeme vlakem k půjčově aut. Dnejší vlak byl zvláštní v tom, že neměl mašinfíru. Martin Půjčuje Toyotu Siennu a vyrážíme do kempu. Nakupuje za San Franciscem první potraviny a jedeme. Vidím noční Pacifik. Přijíždíme do kempu Portola Redwood State Park Campground. Nejspíše pojmenovaný po prvním Evropanovi, který zde udělal průzkum Don Gaspar de Portola. Posvačíme. Hajnej vytáhl klobásy. To nás udivilo, že dokázal propašovat klobásy :-D Jídlo necháváme v autě, protože mívalové by si jinak mohli pochutnat. Na kemp jsme přijeli kolem 23 hodiny, tak spíme pod širákem. Vstávám před 7 hodinou, Kolem nás havrani a první jídlo co vařím jsou obyčejné fazole. Zde v tomto parku jsou nádrehné sekvoje. Vyrážíme kolem 8 ráno. V silniční dopravě jsou rozdíli jak u nás, ale o tom napíšu v 9. části dne, ve které je přejezd a minimum věcí k vidění. Míříme opět do San Francisca. San Francisco má kolem 1 milionu obyvatel. Po New Yorku je druhým nejhustěji lidnatým městem v USA. S aglomerací má San Francisco 8,5 milionu obyvatel. Původní Američané se v oblasti San Francisca usadili před 10 000 lety. První Evropan, který vplul do San Francisské zátoky, byl španělský průzkumník Don Gaspar de Portola v roce 1770. První španělská misie, Mission San Francisco de Asis byla založena o šest let později 29.června 1776. Na místě, dnes nazývaném Presidio, byla postavena malá vojenská tvrz. Na ostrově Alcatraz postavili Španělé malou vesnici nazvanou Yerba Buena. Později připadlo území Mexičanům a stalo se nezávislým, ale izolovaným. Po dobytí Kalifornie Spojenými státy byla vesnice v roce 1847 přejmenována na San Francisco. V té době bylo San Francisco malé městečko s nehostinnou geografií. To vše se změnilo za dva roky. Zlatá horečka do tohoto území přitáhla imigrační vlnu. Počet obyvatel se v prosinci 1849 zvýšil z 1 000 na 25 000. Železnice, bankovnictví a těžební průmysl přitáhl do města majoritní ekonomické síly. Na konci 19. století zde byly vybudovány 4 univerzity.
Zemětřesení v roce 1906, spolu se souvisejícím požárem, zničilo 80% města, včetně historického jádra. Zemřelo přes 3 000 lidí. Po roce 1906 bylo město rychle obnoveno. Otevření mostů San Francisco - Oakland Bay Bridge a Golden Gate Bridge v roce 1936 a 1937 způsobilo, že město bylo více dostupné a počet obyvatel prudce vzrostl. Během druhé světové války pak bylo hlavním přístavem, kde se naloďovala vojska pro válku v Tichomoří. První kam míříme je na vyhlídkové místo Twin Peaks 282 m n. m. Které dříve neslo jméno Los Pechos de la Chola či Breasts of the Indian Maiden. Je zde krásný pohled na celý San Francisco. Na celý záliv. Je vidět Downtown, tak přístaviště, tak Alcatraz i Golden Gate a Oakland Bay Bridge (Dvojmost) Těším se až uvidím město až uvidím Cable cary. Bohužel nejeli jsme sem kvůli městům, ale kvůli přírodním divům, takže z měst jsem si prošel asi takové to nejzaímavější, nebo část z nejzajímavějších věcí. Projíždíme městem a jedeme kolem Palace of Fine Arts Theatre z roku 1915 budova slouží k výstavě výtvarného umění, pořádání svateb a je cílovou stanicí fotografů. Teď přejíždíme k Lombard street ale nejdřív nám Martin ukazuje nejstrmější ulici, kterou zde objevil. Jmenuje se Flibert Street jejíž skoln je 31,5% (17,5 °). Teď se ale dostáváme k Lombard street k pasáži nejklikatější silnici světa. Je velice populární a turisti vyhledávanou atrakcí. Dnešní podobu získala Lombard Street ve dvacátých letech minulého století. Do té doby byla inkriminovaná část Lombard Street velmi strmým kopcem; pro ochranu chodců bylo rozhodnuto o postavení osmi serpentýn, díky kterým je ulice pro chodce schůdná. Technicky se však nejedná o nejklikatější ulici v San Franciscu – Vermont Street ve čtvrti Portero Hill je mezi křížením s dvacátou a dvaadvacátou ulicí ještě klikatější; pro svou vizuální krásu a okolní scenérii si však věhlas získala právě Lombard Street. Odsud se dostáváme na Columbus Avenue a zastavujeme u nejvyššího mrakodrapu San Francisca Transamerica Pyramid s 260 metry. Odsud směřujeme na Grant Avenue, kde je Čínská čtvrť, která je nedaleko. Čínská čtvrť Chinatown je největší čínskou komunitou mimo Asii. Patří k nejstarším ulicím v San Franciscu. Můžete zde koupit i psí zuby. Procházíme Grant Avenue a přecházíme na Columbus Avenue, kde je česká hospoda. Po části této silnice jezdí historická lanovka jejíž vozy se nazývají Cable cary. Tyto historické trasy jsou zde tři. Cable cary, jsou poslední ručně ovladané lanovk. První dráhy vznikli již v roce 1873 a v roce 1890 měli 23 linek. Je to jedna z nejnavštěvovanějších atrakcí ve městě. Jdeme po Columbus Ave a je vidět Telegraph Hill na kterém stojí Coit Tower, který vypadá, jako kones hasičské hadice. Věž Coit Tower získala své jméno po Lillie Hitchcock Coitové, bohaté obyvatelce San Francisca, která ve své závěti odkázala třetinu svého majetku městu San Franciscu na jeho zvelebení. Po krátkých diskusích bylo rozhodnuto o stavbě věže na vrcholku kopce Telegraph Hill. Lillie Coitová již od svých mladých let měla velmi vřelý vztah k hasičům a jejich povolání, sama byla dobrovolnou hasičkou a účastnila se řady zásahů při likvidování požárů; věž tak byla postavena na počest všech hasičů. Je vysoká 64 metrů. Odsud přecházíme k Fisherman’s Wharf. Než tam dojdeme, tak procházíme kousek lanové dráhy Cable carline, než se dostaneme k přístavišti. Je zde rybářský trh a krom toho na molu 39 je možnost vidět lachtany, ale my jsme to štěstí neměli. Odsud jezdí lodě na Alcatraz. Bohužel na něj jsme čas neměli, protože je to na půl dne a též je tu malé muzeum vojenských plavidel USS Pampanito se účastnila bojů 2. světové války. Všechny boje přečkala bez úhony, přičemž potopila šest nepřátelských lodí a několik jich těžce poškodila. SS Jeremiah O'Brien je jednou z posledních dvou lodí typu Liberty postavenách během 2. světové války. Je stále v plně funkčním stavu. Prošli jsme si toto přístaviště a šli na místo shledání, odkud jsme ještě přejížděli k symbolu San Francisca a nejdělšímu mostu své doby a to ke Golden Gate. Vystupujeme na parkovišti a jdeme pěšky. Je možnost si to tady projít. Vidět sochu stavitele a na několik vyhlídek mostu. Na most se nechá dojít pěšky. Překvapilo mě, jak se post pod tíhou vozů chvěje. Je tu neustálí vítr a k tomu randál z vozů. Takže zde pobývat je celkem nepohodlné. Ale je úžasné se projít po tomhle mostě. Vidět výšku pilířů a vidět, jak ohromný jsou. Zde u parkoviště se nachází i muzeum mostu a je zde i průřez lanem. Do provozu byl slavnostně uveden 27. května 1937. Veškerá sláva za most Golden Gate padla na bedra stavitele Josepha Strausse. Most má rozpětí pilířů 1280 m, celková délka je 2737 m. Má dvě nosná lana, každé má průměr 92 cm a skládá se ze 27 572 pramenů. Každý pilíř nese zátěž 95 000 tun, kotevní kvádry jsou vystaveny zatížení 28 500 tun v tahu. Ocelové pylony se skládají z několika tisíc snýtovaných malých ocelových krabic. Věže dosahují výšky 227,4 m nad mořem. Celé dílo váží 887 000 tun a obě věže drží pohromadě 600 000 nýtů. K velmi rozšířenému mýtu patří, že most je za dobrého počasí neustále natírán a natření celého mostu zabere zhruba rok a pak se začíná znova. Most byl poprvé natřen barvou International Orange při jeho stavbě, poté pouze dvakrát v roce 1965 a 1995. Natírání jednotlivých částí mostu je plánováno v rámci běžné údržby, pouze na určitých částech. Od roku 1980 je postupně původní barva nahrazována více korozivzdornou a méně toxickou inorganickou zinko-akrylovou barvou. V současné době se na údržbě mimo jiné podílí 28 natěračů. Pomalu se loučíme se San Franciscem a to přejezdem po Golden Gate.
58 fotek, 14.8.2016, 151 zobrazení
Vyrazili jsme bohužel pozdě, tak jsme toho nestihli moc projít. Námět pro příště - jet tam na celý den :-)

Rhodos (řecky: ????? , italsky: Rodi) je hlavní město stejnojmenného řeckého ostrova. Ve městě, které se nachází v severovýchodní části ostrova, žije asi 55 tisíc obyvatel.
Historické jádro města, jemuž vévodí Palác velmistrů, který zbudovali Johanité, patří k nejlépe zachovaným středověkým městům v Evropě, a je proto od roku 1988 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
Ostrov Rhodos leží na přirozené křižovatce mezi Evropou, Blízkým východem a Afrikou, což dalo městu i ostrovu v průběhu historie značnou kulturní, architektonickou a jazykovou různorodost. Ostrov je osídlen již od 4. tisíciletí př. n. l. (mladší doba kamenná).
Město Rhodos bylo založeno v roce 408 př. n. l., kdy se k jeho založení spojily tři městské státy Lindos, Kamiros a Ialyssos, aby posílily své postavení vůči Athénám. a po tři století pak díky námořnímu obchodu, zkušeným stavitelům lodí a prozíravým městským vládcům zažívalo až do římské nadvlády svůj Zlatý věk. V letech 304 př. n. l.–292 př. n. l. vztyčil ve zdejším přístavu lindský sochař Chares proslulý Rhódský kolos, jeden ze Sedmi divů starověkého světa. Práce na 32 m vysoké soše boha Slunce Hélia mu trvaly celých 12 let a spotřeboval přitom 9 t stříbra. Kolos se tyčil u vjezdu do zdejšího přístavu Mandraki.
Starověký Rhodos měl velmi dobře vybudovaný kanalizační systém a vodovodní síť.
Silné zemětřesení, jež postihlo Rhodos v roce 226 př. n. l., značně poškodilo město a bylo příčinou zřícení Rhódského kolosu. Po následujících osm století ležela socha v rozvalinách, až ji v roce 653 Arabové, kteří ostrov ovládli, prodali obchodníkovi z Edessy, který prý k jejímu odvezení potřeboval 900 velbloudů.
Roku 164 př. n. l. se Rhodos stal částí římské provincie Asie. Město si i dále dokázalo uchovat svoji krásu a stát se jedním z center tehdejší vzdělanosti a umění. Na jeho území lze dodnes najít stopy římské přítomnosti, jež nám umožňují učinit si představu o úrovni tehdejší civilizace. Podle Skutků apoštolů (pátá kniha Nového zákona) se zde na konci své třetí misijní cesty zastavil apoštol Pavel.
Ve středověku byl Rhodos významným byzantským obchodním střediskem a křižovatkou lodních tras vedoucích mezi Konstantinopolem a Alexandrií. V počátcích byzantské vlády ostrov obsadili Isaurové z hornaté západní části Kilíkie a město vypálili. V 7. století ostrov obsadili Arabové. Byli to právě oni, kdo z vod přístavu vyzvedli zbytky zříceného bronzového kolosu a odvezli je do Sýrie, kde byly roztaveny a bronz použit na výrobu mincí. Po pádu byzantské říše v roce 1204 ostrov ovládl místní šlechtic Leo Gavalas, avšak nedlouho po jeho smrti přešla vláda nad ním opět do byzantských rukou, když jej ovládl nikajský císař.
Rytířský řád johanitů se na ostrově usídlil poté, co po perzekuci templářů opustil v roce 1307 Itálii. Johanité zde zřídili své hlavní sídlo. V roce 1309 potvrdil papež Klement V. Rhodos jako državu řádu. Johanité na ostrově zůstali po další dvě století.
V roce 1444 provedla mamlúcká flotila egyptského sultána blokádu ostrova, avšak johanitům se díky loďstvu burgundského velitele Geoffroye de Thoisy podařilo jejich útok odvrátit.
Po pádu Konstantinopolu v roce 1453 se Osmanská říše začala rychle rozpínat a v roce 1480 nařídil sultán Mehmed invazi na ostrov. Vedl ji paša Mesic. Obráncům Rhodu se podařilo odrazit útok z moře i z pevniny a zahnat útočníky na útěk. Tato porážka zabránila invazi osmanských sil na Apeninský poloostrov, čímž zřejmě odvrátila vpád muslimských vojsk do západní Evropy a její ovládnutí.
Po porážce osmanských vojsk v roce 1480 nařídil velmistr řádu Fabrizio Del Carreto zesílit opevnění rhodských měst, na což po několik desetiletí osobně dohlížel. V roce 1521, kdy velmistr Del Carreto zemřel, byl Rhodos nejsilněji opevněnou křesťanskou baštou na světě. Johanité odtud podnikali námořní výpady proti muslimským obchodníkům. To v roce 1522 přimělo nového sultána Sulejmana I. řečeného Nádherný k nové blokádě ostrova.

Početně značně slabší obránci Rhodu (7000 rytířů proti 200 000 osmanským vojákům a 400 lodím) hrdinně bránili město a způsobili nepřátelským obléhatelům citelné ztráty. V prosinci roku 1522 došlo k dohodě mezi vedením rytířů a Sulejmanem a johanitům bylo povoleno opustit město s veškerým majetkem, který dokázali pobrat. Za to se jim dostalo příslibu, že obyvatelé města nebudou nijak trestáni a budou i nadále smět volně vyznávat svoji křesťanskou víru. 1. ledna 1523 opustili johanité Rhodos a ostrov ovládli Osmané.
V roce 1522 dobyli osmanští Turci po dlouhém obléhání město Rhodos. Vystavěli zde nové budovy: mešity, veřejné lázně a sídla pro novou elitu. Řekové byli přinuceni opustit opevněné město a usadit se v nových čtvrtích za hradbami. Za osmanské éry město pozbylo svůj mezinárodní charakter, zachovalo si však svoji hlavní ekonomickou funkci tržiště pro zemědělské výrobky z vnitrozemí ostrova a okolních menších ostrovů. Po upevnění své nadvlády nad ostrovem přeměnili Turci většinu kostelů na mešity a z velkých domů učinili soukromá sídla nebo veřejné budovy. Jednalo se o dlouhodobý proces, jehož cílem bylo přizpůsobit je osmanskému způsobu života. Zdobená průčelí domů z rytířského období, klenuté brány a zdi z přitesaných kamenů byly obohaceny prvky osmanské architektury přizpůsobené zdejšímu podnebí a kultuře. Při tomto procesu zůstala většina architektonických rysů stávajících budov zachována. Nejtypičtějšími přírůstky byly lázně (obvykle v zadní části domů) a uzavřené dřevěné balkony vystupující z průčelí do úzkých uliček.
Úpadek Osmanské říše v 19. století se projevil i ve městě. Zdejší stavby začaly chátrat, čemuž značně napomáhala i silná zemětřesení, jež bývají v této oblasti obvyklá.
Roku 1912 zabraly Rhodos stejně jako celé Dodekanéské ostrovy jednotky italské armády. V roce 1923 se pak celý ostrov stal součástí italské kolonie nazvané Isole Italiane dell'Egeo čili Italské egejské ostrovy. Italové strhli domy, jež byly v době osmanské nadvlády postaveny v blízkosti městských hradeb. Z židovského a tureckého hřbitova zřídili zelenou zónu obklopující středověké město. Zbourali všechny osmanské budovy, zachovali však veškeré památky z rytířského období. Zrekonstruovali také johanitský Palác velmistrů a započali s modernizací města.
84 fotek, 17.6.2017, 102 zobrazení
5 fotek, 20.6.2015, 30 zobrazení
cyklistický závod
celkem 105 km
1000 fotek, 20.6.2015, 1 207 zobrazení
78 fotek, 14.6.2014, 635 zobrazení | sport