Title

Mrazivá neděle a pocukrované kameny na kole 18.3.2018

Description

Neděle 18/3 pro mě byla jednou z mála možností vydat se na kolo na delší cestu přímo od baráku. Vzhledem k předpovědi počasí a k vichru, který v sobotu večer bylo za okny slyšet, jak hučí, jsem nikoho na spolujízdu nezval. Předpokládal jsem, že se v neděli vítr ztiší a že výjezd bude možný. On se mi při ranním pohledu z okna o dost tišší zdál a tak jsem vyjel. Ranní teplotu sedm pod nulou jsem ignoroval s tím, že se určitě “citelně” zvedne. Při výjezdu z domu se mě soused (hobby potápěč) s potutelným úsměvem zeptal, zda by to nebylo lepší na běžky. Odvětil jsem, že plandat se na kole ve sněhu je pro mě větší vzrůšo než na běžkách. A to se mi i splnilo. Několik minut po startu jsem si musel prvně v životě natáhnout přes bradu látku lyžařské kukly, poněvadž při silném severovýchodním protivětru při minus šesti hrozilo, že mi omrzne čumina. Štreku jsem si naštěstí naplánoval jako smyčku s nejvzdálenějším bodem “na východě” s tím, že zpět se budu vracet po větru. A taky s myšlenkou, že v lese tak fučet nebude. Prvních 15 kilometrů proti větru v otevřeném prostoru jsem jel jen o něco rychleji než chodec. Na jednom úseku mě předběhl štíhlý jogger vznášející se na nožkách ne nepodobných drátům. Klidně jsem za ním čtvrthodinku jel a uklidňoval se myšlenkou, že jako postarší “robustní” cyklista kladu na kole mnohem větší aerodynamický odpor než ten běhací dráťák a že se za chodeckou rychlost nemusím až tak stydět. Člověk si tu svou (nedělní) lemrovitost holt musí nějak okecat. Zhruba po dvou hodinách a po slabých dvaceti kilometrech jsem se dostal do “prvního” lesa se zajímavými kameny, které jsem chtěl vycvaknout. Tam jsem nejen fotil, ale hlavně si vychutnával relativní bezvětří s pocitem “lokálního” oteplení způsobeného závětřím. Zima mi jinak kupodivu vůbec nebyla. Na nohou jsem měl tři tlusté vrstvy, dvoje ponožky a sněhule, na těle pak vrstev pět. Na hlavu mi pod “kuklami a čepičkami” taky zima nebyla. Nicméně ten ledový protivítr strašně ubíral sil. Podle internetu měl průběžnou rychlost 14-21 km/hod., v nárazech kolem 40 km/h. Ale přesto jsem potkal dva cyklisty a tři mladé štíhlé běžkyně s pěknou figurou. Všech pět mi na kývnutí či mávnutí odpovědělo stejně. Od těch tří koček mě to překvapilo. Ty by v létě moje přátelské mávnutí považovaly nejspíš za “harašení” ze strany neholeného geronta. Jo, na komunikaci se šarmantním mládím pro mě musí být aspoň 6 pod nulou. Tak či onak, zpáteční cesta se konala po větru a já děkoval bohu, že jsem štreku omylem nenaplánoval s návratem v protivětru. V nepřátelském zevním prostředí jsem se plandal přesně osm hodin a do baráku jsem se prakticky dopotácel a měl jsem toho definitivně plný brejle. Byla to jedna z mých “nejstudenějších” cyklocest na kole, jejímž prostřednictvím jsem (bez upřesnění lokality) chtěl ukázat, co všechno se dá vidět a vycvaknout ani ne dvacet kilometrů od okraje velkoměsta. Rudolf.

Settings