Hledání: Malá paklenica - Vaganski vrch - Velká paklenica

Pro dotaz Malá paklenica - Vaganski vrch - Velká paklenica jsme našli 19 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
kubrtsamorost
Vaganski vrch 1757 mnm.
Vyrazil jsem ráno v 7:00 ze Stari Gradu vybaven vším co potřebuji pro přežití vysoko v horách, včetně 10 litrů vody. Nahoře v horách je voda jen na pár místech a nelze na ně spoléhat. Jak mi pak řekl jeden místní horal tak od 5. do 7. měsíce je na oněch místech vody dost. Pak je to otázka počasí, jaký je rok. Naposledy jsem tu byl loni v září a voda nikde nebyla. A tak jsem si řekl, že je lepší si vodu nést, než se kvůli jejímu nedostatku vrátit bez dosažení cíle. Měl jsem jen jeden pokus. Zdůrazňuji to proto, že nedostatek vody nelze na Velebitu podcenit a bez nadsázky je to otázka přežití.
A tak jsem byl asi za hodinu u vchodu do Malé paklenice a kupoval si bilet za 50 kun. Kousek je pěkná cesta a pak už začíná divočina. Pětihodinový výstup korytem řeky s převýšením 650 metrů. A tak jdu, přelézám balvany a piju vodu. Taky jsem si dal svačinku. Nahoře je jeskyně Kapljarka, kde kape voda do jezírka a plastových lahví. Před pěti lety jsem byl rád za její vodu. Jdu dál až nahoru na loučku a tam jsem si dal oběd a kafe. Potkávám asi sedm Maďarů, kteří mají asi stejnou cestu. Ve 14:00 vyrážím směrem na Ivina Vodica. Tam je horská chata pro přenocování a studna. Postupně se dostávám do výšin a objevují se mi nádherná panorámata. U Martinovo Mirilo jsem postupně třikrát zmokl a uschl. Motala se tu bouřka dokola. Ještě, že mám svoje dobré pončo. Borovice se mění ve třicetimetrové buky. A už jsem na Ivina Vodica. Koukám, že studna je plná vody, ale mám dost svojí. V boudě jsou kamna a nádobí a místo pro 10 – 15 lidí. Dal jsem svačinku a jdu dál. Je 16:45. Opustil jsem buky a postupně začala kleč. Z kamenných obrů, pnoucích se do výšin a pod nimiž si jeden připadá jako brablenec, se stali trpaslíci. Jsem ve výšce kolem 1600 metrů. Ty pohledy opravdu stojí za námahu. A na horských loukách je bohatá květena i zvířena.
Ne tedy, že bych viděl nějaká velká zvířata, ale stopy jsou tu okolo všude. Brouků, mravenců a motýlů jsou tu mraky. Vidím vrchol Sveto Brdo a Babinu fujaru a přeskočil jsem hřeben v kolem 1700 metrech a sestoupil na 1500. Kolem jsou cedule, že dál jsou miny. Dědictví války. Prošel jsem několik sedel a již budu na místě, kde hodlám bivakovat. Velký krasový závrt. Fouká však silný vítr a tak jdu dál a hledám vhodné místo. Zatáhlo se. V jednom sedle byla jakási zídka, asi bývalá vojenská pozorovatelna, a tak jsem jí trochu zvýšil a prodloužil, kamenů tu bylo fůra, a za ní jsem si udělal Kubrtovo lože. Bylo to krásné závětří, ale jen jsem vykouknul, málem mě to odfouklo. Rychle jsem se najedl a zalehl a pozoroval purpur na západě. Trochu se vyjasnilo, pak úplně. Obloha plná zářivých hvězd a pak se zatáhlo a byl jsem v mracích. Všude bylo mokro a opět jsem ocenil služby Žďárského pytle, neb jsem byl v suchu a závětří. Fujavec funěl celou noc.
Ráno jsem vstal v osm hodin. Funělo pořádně a tak jsem rychle zabalil a šel. Posnídám někde v závětří. Takové místo jsem našel asi za 45 minut a dalo by se tam krásně přenocovat. No, neva. Tak jsem se aspoň najedl a posilnil dobrým kafíčkem. Pozoroval jsem brablence jak pilně odnášejí drobky. Lidi by se od nich měli co učit.
Na Vaganski vrch je to kolem dvou hodin. Tak jdu a je zataženo. Ale postupně jak přicházím k cíli, vrchol od vrcholu, mraky mizí. Jako by je neviditelná ruka Pajdova odhrnovala. A tak v 10:40 dosahuji nejvyššího vrcholu Velebitu. VAGANSKI VRCH 1757 mnm. Vítr odvál poslední mraky a bylo skoro jasno a bylo krásně vidět dolů na všechny strany. Kochal jsem se, seč mi síly stačily a fotil tu nádheru. Dorazili už i Maďaři. Spali na chatě Ivina Vodica kolem 1250 mnm. Jsem pln emocí a rád, že jsem to opět dokázal.
V 11:30 jsem zahájil sestup. Několik sedel, přehoupnutí přes hřeben a dolů kamenopádem. To trvalo dvě hodiny. Pak začaly keře, stromy. Tam jsem potkal smaragd Velebitu. 40 cm dlouhou zelenomodrou ještěrku. Dobrou čtvrthodinu jsme na sebe koukali. Poznala, že jí neublížím. Nádhera. A došla mi baterka ve foťáku. Nevadí, fotek je habakuk. Kolem třetí jsem dorazil do horské vsi Ramiči. Tam jsem se posilnil paštikou a kafiskem a pokračoval jsem v sestupu. Prošel jsem Velkou paklenici a v 19:00 dorazil do Stari Gradu. Šel jsem se osvěžit do moře. Zasloužil jsem si to. Podařilo se mi, co jsem si umanul a byl jsem pln dojmů a jakési euforie a pocitu vítězství sama nad sebou.
více  Zavřít popis alba 
23 komentářů
  • 26.7.2012
  • 519 zobrazení
kubrtsamorost
Putování Malou Paklenicí nahoru na Vaganský vrch a dolů Velkou Paklenicí
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • září 2011
  • 227 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
t-e-r-k-a
- Velká a Malá Paklenica
- Anica kuk
- lezení ve Velké Paklenici
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2014
  • 237 zobrazení
kubrtsamorost
Z Velké Paklenice do Malé.
Šli jsme se s Hraběnkou projít do hor. Měl jsem Plán A – do jeskyně. Pak plán B – na Anica kuk. A nakonec tajný plán C, kdyby nevyšly ty předešlé. Plán C nakonec zvítězil a tak se šlo ze Stari Gradu Velkou paklenicí nahoru. Pak stezkou ke včelínu. Pak po náhorní plošině k Malé paklenici a pak Malou dolů do Seline.
Zní to velmi jednoduše, ale opak je pravdou. Velká paklenice je v pohodě. Je zde krásný chodníček takže se můžem kochat nádhernými skalami, útesy a stržemi. Chvilku koukáme na horolezce. Pak začne dlouhé stoupání po stezce nahoru. Objevují se parádní panorámata. U včelína nahoře v sedle je parta německé mládeže. Nahoře na plošině jsou zbytky zdí a sadů. Je vidět, že se tu kdysi živě hospodařilo. Funí dost silný vítr – Bura – jak říkají místní. Přicházíme na malou loučku na konci plošiny. Zde si dáváme svačinku a kafe.
Následuje klesání po příkré pěšině do Malé paklenice. Tam pěšina končí a začíná nekonečné, vyschlé koryto řeky plné kamenů a balvanů a skal, padlých stromů a bůhví jakých překážek. Prostě divočina. Malá paklenice je opravdu divoká, nádherná a nezkrocená. Pět hodin klesání.
A tak jdeme a zdoláváme překážky a zároveň se kocháme přírodními krásami. Zdánlivě pustá rokle kypí životem. Hemží se to tu hady, ještěrkami, mravenci a jiným hmyzem, taky šneky a rostlinami.
Vysoké útesy ční do výše i několik set metrů a jeden si připadá jako zrnko písku. Na několika místech jsou ukotvena lana, aby se jeden mohl nějak fixovat při zdolávání krkolomých míst. Asi v polovině mi Hraběnka řekla, že jsem blázen a že už se mnou do hor nejde. A to ji teprvá čekalo to nejhorší. Několik v pravdě horolozeckých kousků. No nakonec vše dobře dopadlo a dosáhli jsme téměř cíle. Potkali jsme turisty z německa jak se derou nahoru. Byli dva a nic s sebou neměli. Upozornili jsme je tedy, že už je pozdě na výstup, bylo kolem 20. hodiny, navíc bez vody a ničeho. Tak se s námi vrátili asi dva kilometry na začátek Malé paklenice. Měli tam karavan a pozvali nás na malé občerstvení. Poseděli jsme na lavečce a nakonec nás hodili do Stari Gradu s tím, že zítra půjdou vybaveni stejnou cestu jako my, ale obráceně. Byli to velmi fajn pohodoví lidé.
A tak jsme se šťastně vrátili z oné celodenní cesty. Vyšli jsme v 9:30 a vrátili jsme se kolem 22:00. 12 hodin pochodu. Musím Hraběnce vyrobit nějaký diplom. Byl to bezesporu její největší a nejtěžší výkon. Bravo.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 22.7.2012
  • 404 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
milosk
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 18.7.2007
  • 770 zobrazení
marekba
  • jaro 2017
  • 78 zobrazení
kubrtsamorost
Mirila – Tomiči – Vidjakov kuk – jeskyně – Velká paklenica.
Vyšel jsem po deváté hned druhý den po návratu z Malé paklenice s Hraběnkou. Potřeboval jsem se trochu rozchodit. Mirila – to je pohřebiště námořníků. Když se některý nevrátil z plavby tak mu postavili pomníček. Je jich tam dosti a určitě nejsou všechny.
Ze Stari Gradu se jde nahoru na jakési parkoviště pěkně. Potom začíná vlastní kamenitá stezka. Jen trasa vyznačená v kamení. Potkal jsem pár bláznů v žabkách. Nedošli.
Podařilo se mi vyfotit cikádu, a když jsem došel nahoru tak mě přivítalo stádo koní. Asi je tu nechali po natáčení Vinnetoua.
Z pohřebiště jsem pokračoval k horské vsi Tomiči. Je vidět, že zde ještě pár lidí hospodaří a dokonce jsem někoho zahlédl. Jinak to tu vypadá pustě. Prošel jsem vsí a postupoval do sedla. Zdá se to kousek, ale jak jeden vystoupí výš tak se objeví další skály a další sedlo před tím sedlem co k němu jdu. Skály a křoviska. Narazil jsem na zmiji. Už dlouho jsem si přál ji vyfotit, ale jsou plaché a citlivé na vibrace. Zmizí dřív, než je jeden spatří. Tahle byla na haluzi a odpočívala. Byla krotká a bez zájmu. S velkým respektem jsem si ji vyfotil a šel dál. Předevčírem odvezli jednoho do špitálu právě s kousnutím zmije. Je jich tu všude hodně, ale jak říkám, není jednoduché je spatřit.
Ve 14:00 jsem konečně nahoře, kde jsem chtěl být. Pod Vidjakov Kuk. Nádherná panorámara. Fotím a jdu dál směrem k Manita peč – jeskyni, která stojí za to. Já se do ní nechystám, neb jsem tam byl a vím, že už je od 13:00 zavřená.
Prošel jsem skalnaté údolí o obrovském průměru a vylezl na skálu naproti. Tam se mi objevil úchvatný rozhled. Ještě lepší jako z Vidjakov kuk. Je 15:44. 16:52 jsem u jeskyně.
V 18:00 jsem dorazil dolů do Velké paklenice pod Anica kuk. Po sedmé jsem se už koupal v moři, relaxoval, koukal na skály a na západ slunce. Nádhera.
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 25.7.2012
  • 173 zobrazení
filipova
Malá Paklenica, Seline, Zrmanja kaňon, Kudin most, Drage
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2019
  • 765 zobrazení
milos-knor
více  Zavřít popis alba 
  • 19.2.2005
  • 8 522 zobrazení
petrantoninlarva
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2008
  • 752 zobrazení
hajenas
Hluboký kaňon vznikl působením horské bystřiny Malé Paklenice. která je v současnosti většinu roku bez vody. Stezka divokou přírodou vede po dně kaňonu, v některých místech vede korytem potoka. Skály se tyčí nad dnem kaňonu až do výše 650 m. V Malé Paklenici se natáčely některé scény z filmů o Vinetouovi.
více  Zavřít popis alba 
134 komentářů
  • září 2016
  • 205 zobrazení
juicylucy
Velka a Mala Paklenica, krasne Velebity
více  Zavřít popis alba 
  • září 2015
  • 29 zobrazení
prameny
Nevím, co na mě víc zapůsobilo, jestli Velká nebo Malá Paklenica, každá tato soutěska je jiná, každá má své kouzlo. Byla to nádhera.
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2010
  • 279 zobrazení
janarda
Velika Kapela, Bijele a Samarske Stijene, NP Severni Velebit, NP Velka a Mala Paklenica, NP Krka
více  Zavřít popis alba 
  • září 2011
  • 535 zobrazení
barush
náš poslední výlet byl dost náročnej.. už jsme byli s Tomem dost unavení a bolely nás nožky... nakonec ale bylo celkem hezky, tak jsme vyrazili... Malou Paklenicí nahoru, Velkou dolů...

Před odjezdem jsme měli asi 6 hodin volna, chtěli jsme se jít koupat, ale bylo hnusně... na pivo jsme už nemělí (nj, alpy....) a tak to bylo asi nejdelších 6 hodin v našem životě.. :o)
více  Zavřít popis alba 
  • 13.9.2008
  • 405 zobrazení
milvot1
Jednodenní výlet do Jižního Velebitu ukončený koupáním na Zrmanji - Jižní Velebit se může pochlubit nejvyššími vrcholy celého pohoří - Vaganski vrh (1 758 m) a Sveti Brdo (1 753 m). Největší atraktivitou jižní části masivu je národní park Velika a Mala Paklenica. Jižní Velebit končí vápencovým masivem Tulove grede nedaleko sedla Mali Alan (1 044 m).
více  Zavřít popis alba 
11 komentářů
  • 21.8.2013
  • 229 zobrazení
kubrtsamorost
23.6.
– Ač je to neuvěřitelné, sedím v autobuse, který míří do Chorvatska do Stari Gradu. Tedy do Dalmácie. Tam budu odpočívat po celoročním zápřahu. Za to mohu poděkovat Hraběnce, která mě přesvědčila, že mám jet, když jsem zaváhal. Bez ní bych hnil někde na stavbě. To je pořád jen práce a to taky není dobře. Jeden musí umět vysadit tempo.
A tak jedu a podřimuji, začíná se šeřit. Ráno se již začínají z mlhy nořit vrcholky Velebitu. Do Zadaru je to 80 km a tedy do cíle nějakých 60.
24.8.
– Po příjezdu jsem přebral stan, který bude po osm dní mým zázemím. Odtud budu podnikat výpravy po okolí. Po mém milém Velebitu. Vše taky závisí na počasí. Vše potřebné jsem si přivezl s sebou. Místo 20 kg jsem zabalil hodně přes 3O a to jsem musel nechat doma dalekohled. A tak sedím před stanem, piju kafe a jsem v očekávání. Sebral jsem se a jdu do Velké Paklenice pro vodu. Sice v kempu teče voda, ale paklenické prameny jsou vyhlášené svou kvalitou široko-daleko. V dosahu je jich několik a je to otázka asi hodiny. Nabral jsem vodu a vyrazil po stezce do Seline, abych se rozchodil. K večeru jsem se vydal ke staré obranné věži pozorovat západ slunce, ale nebylo to ono a to znamená jediné – asi bude pršet.
25.8.
– K ránu začalo pršet. Říkal jsem si, že desátá rozhodne. Z deště se stala silná bouře. Ještě, že jsem prozíravě napnul stan. Ležím ve stanu, mám roupy a poslouchám písně starýho Hobouse. Prej, že nějaká holka mává a on si zapomněl již dávno boty zout a je mu zatracený vedro.
Dnes jsem měl jít na staré pohřebiště v horách a do jeskyně ještě vejš. Jeskyni už nestihnu tak uvidím. Půjdu se vykoupat. Voda v moři, voda venku, to už je jedno. Koupel je parádní a plavu sám mezi vlnami. Přestalo pršet a já mám z teho brňavku. Musím vyrazit. Místo v 7 vyrážím ve 12. Plním plán a jdu na pohřebiště duchů v horách. Říká se jim Mirilo. Už léta se tu pasou divocí koně. Mám dojem, že tu zůstali po indiánech kmene Apačů. Chvilku jsem je pozoroval. V klidu ožírají bodláky a suchou trávu. Pijí vodu, co naprší a válejí se v bahně a prachu, podle počasí. Jdu dál a procházím městem duchů. Tak se dá nazvat opuštěná vesnice – Tomiči, která se pomalu stává rozvalinami. Ještě loni zde někdo žil, asi zemřel. Možná by se něco dalo ještě zachránit. V troskách žijí ti koně, co se pasou kolem. Našli si útočiště. Našel jsem několik nádrží na dešťovou vodu. Tyto nádrže jsou typické pro Velebit, protože nahoře je málo vody. Toto pohoří vytváří krasové útvary a voda rychle mizí ve spodních vrstvách a dutinách. Proto je potřeba při toulání touto nádherou pamatovat na dostatečnou zásobu vody, 3-5 litrů na den. Jsou místa, kde voda je a ty jsou v mapě zakresleny. Nelze se však na ně spoléhat. Je to tak 50 na 50. Do června je vody dost. Pak postupně ubývá. Nejmíň je v srpnu a září. Někde jsou již zmíněné nádrže na dešťovku. Tu je však potřeba desinfikovat nebo převařit, stejně jako z některých pramenů, kde není voda po celý rok. Možná jsem trochu odbočil a rozepsal se o vodě, jak by se někomu zdálo, ale nedostatek vody nelze v tomto prostředí podcenit.
Z města duchů pokračuji kamenitou, klikatou a strmou stezkou nahoru na Vidjakov Kuk. Velebit má tu vlastnost, že když už si jeden myslí, že je na hoře, objeví se další prostor s ještě větším vrcholem. A tak to pokračuje až na skutečný vrchol. Stoupám tedy a postupně se mi otvírají další prostory. Je na co se dívat. Divoké skalní útvary, pokroucené stromy, ptáci, brouci, šneci, mravenci, ještěrky a zmije. Na zmiji je těžko narazit. Vnímá otřesy při chůzi a včas zmizí. Ovšem nelze to brát na lehkou váhu a koukat kam šlapu, že?
Jak je člověk výš, začínají se otevírat nádherná panorámata dolů, na moře. Postupně se objevují ostrovy a za nimi další a další a další, ..... Dosáhl jsem Vidjakov Kuk a je 17:00. Odtud je nádherný pohled na ty nejvyšší vrcholy – velikány. Vlastně na jejich paty, neboť vrcholy jsou zahaleny hustými mraky. Doufám, že se mi jich podaří dosáhnout. Že mi to dovolí drsná Příroda, počasí a další faktory s pořádnou dávkou štěstí. Uvidíme v úterý. Jsem tedy na Vidjakov Kuk (836 mnm) a dávám si kafe, svačinku a kochám se těmi nádherami kolem.
Je 17:45 a vyrážím směrem na jeskyni Manita Peč. Tu zavírají ve 13:00, ale musím se k ní dostat za světla. Po chvilce pochodu se pode mnou otvírá nádherné údolí. Jakoby kráter obehnaný skalami široký dva kilometry. Nazývá se Dolac KravoRac. Připadám si jako mravenec v prázdném bazénu. Procházím středem a pak stoupám. Skoro na vrcholu jsou krásná nová lana. To zde loni nebylo. V 19:00 dosahuji vrcholu Zoljin Kuk (843). Odtud je vidět na všechny strany. V dáli je Maslenický most, který byl za nedávné války zničen a znovu Američany postaven, stejně jako postavili novou magistrálu. Je vidět Velebitský kanál a za ním stovky ostrovů. Právě zapadá Slunce a zdá se, že se zlepší počasí. Zase je vidět velikány zahalené v mlze a dole pode mnou se line kaňon Velká Paklenica. Ještě pár záběrů a hurá k jeskyni, dokud je světlo. Stačí jeden chybný krok a hrozí pád z velké výšky do Velké Paklenice. Za tmy se tu jít nedá, ani s baterkou. Podařilo se mi to překonat a již se začíná šeřit. Přede mnou se otvírá monumentální panoráma Velké Paklenice a již jsem u jeskyně Manita Peč. Už jsem v ní byl a stojí opravdu za to tuto jeskyni navštívit. Je to ta jeskyně kde volá Vinnetou Ribanu a ona jeho. Je 20:00 a za chvilku bude tma. Od jeskyně je zbudovaná klikatá stezka, takže při troše opatrnosti nehrozí pád z výšky. V polovině už musím svítit. Dole v kaňonu je naprostá tma. Bez baterky nelze udělat krok. Hrozí pád do koryta řeky. Voda hučí, kolem poletují netopýři a začíná se probouzet noční život Velké Paklenice. V dálce se blýská a nad hlavou mám nebe plné hvězd, jimž vévodí Velký vůz a Kasiopea. V dáli něco štěká a noční ptáci řvou, že si jeden připadá jako někde v džungli. Je to nádherný pocit být sám v noci vysoko ve Velké Paklenici. Je 21:30, stojím v kaňonu a poslouchám a pozoruji tu noční nádheru. Přicházím k prameni, kde teče výborná voda. Nabírám ji do kanistru a ve 22:09 jsem u brány do Velké Paklenice. Před jedenáctou jsem ve stanu. Jdu se osvěžit noční koupelí v moři a usínám spánkem spravedlivých. Jsem naplněn tou nádherou a připraven na další. Dobrou noc.
26.8.
– Dnes jsem chtěl jet do Zadaru, ale jelikož se přihnala bouřka, zůstal jsem v táboře. Budu tedy relaxovat a připravovat se na zítřejší několikadenní pochod k velikánům Velebitu.
27.8.
Cesta začíná.
– Ráno jsem vstal brzo a v 7:00 vyrazil na tři dny do hor. Na zádech mám baťoh vážící hodně přes třicet kilo. Jídlo, vybavení včetně stanu a 15 litrů vody. V 8:30 jsem u brány do Malé Paklenice a za 50 kuna zakupuji lístek do Ráje. Jdu. Za zády Měsíc a do očí mi svítí Slunce. Vzhůru za dobrodružstvím.
Malá Paklenica je divoká a nezkrotná a nepředvídatelná, ale nádherná, lákavá a vyzývavá. Přesně jako žena.
Zpočátku jdu po upravené stezce. Ta se velmi záhy změní v kamenitou pěšinu, až nakonec za splavem jdu vyschlým korytem řeky po kamenech, balvanech a celými kusy skal. Je potřeba si dávat pozor na zmije, jimiž je Malá Paklenica proslulá. Právě jsem došel ke splavu a už jsem vypil litr vody. Doplňuji z kanystru a jde se dál. Jdu mezi obrovskými balvany. Naproti ve strži se uvolnil kámen a s rachotem se valí dolů. Strhává další kameny. Asi tam nahoře šla divoká koza. Stezka je v bezpečné vzdálenosti od té strže. Proto je potřeba jít po stezce a nevydávat se mimo ni. Na levé straně je velká jeskyně. Myslím, že se jmenuje Pazdravica. Překonávám poslední splav. Za ním se nachází, jak já říkám, Velké náměstí. Je to rozšířené místo, kde se asi z jara vytváří při tání jezírko. Náměstí končí zúženým místem, které je zavaleno balvany. Toto místo je potřeba překonat boční cestou po stěně, která je jištěná lanem. Je potřeba být velmi opatrný, aby jednoho nestrhl těžký batoh dolů. Taky je možnost se jistit úvazkem. Po překonání tohoto místa začíná ta pravá divočina. Je 10:18 a právě jsem ho překonal.
Pokračuji soutěskou, která je úzká a 100 až 200 metrů hluboká. Některé stěny mají určitě 300 m. Zatím jsem ve stínu. Nahoře se to změní a bude pražit Slunce jak ďas. Právě zdolávám Velký zával. Před miliony let se tu sesunula celá stěna a vytvořila vlastně horu uvnitř v soutěsce. V jednom místě vytvořily bylvany malý převis a nemohl jsem se přes něj dostat s těžkým báglem. Přeci jen jsem již vetchý stařík, i když Drsnej dědek. A tak jsem vylezl nahoru a bágl jsem vytáhl na laně. Dnes je zde vyjímečně rušno. Už jsem potkal, respektive mě předběhlo, 14 německých turistů. A slyším další. Asi nějakej zájezd a jdou velmi na lehko. Koukám, nemají ani dost vody. Někteří nemají vůbec nic. Postupuji pomalu do příkrého svahu a překonávám překážky. Občas potkám německého turistu, jak si to smaží dolů. Asi mají žízeň. Je 11:30 a dávám si svačinku. Sedím si ve stínu na kameni a nade mnou je obrovská jeskyně – Lucinka. Stěny kolem jsou vysoké snad až do nebe. V poledne jdu dál a míjím moje oblíbené svačinové místo pod jakýmsi mini převisem, ale tam teď praží Slunce. Jdu korytem a některé balvany jsou velké jako malý domek. Vlivem gravitace mě bágl táhne dolů z těch balvanů. Jsou kluzké. Kaňon se zužuje a stěny jsou vysoké do 100 metrů. Balvany přibývají a špatně se po nich leze. Nalehko by to bylo v pohodě. Ve 14:00 dosahuji horního koryta a cesta se zlepšuje. Kamenité koryto a balvany jsou menší. Někdy bych chtěl vidět, jak se zjara korytem valí šílenou rychlostí a silou vody z tajícího sněhu. Možná si toto přání jednou splním.
Už jsem vypil 4 l vody a slunce pálí jak ďas. Po čase opouštím koryto a stezka vede vysoko nad ním bukovým lesem. Asi za dvacet minut se zase do koryta vrací, ale jen na chvilku. Jako by na rozloučenou. Pak už se jde klikatě vzhůru a otvírají se nádherná panorámata nahoru i dolů. Konečně v 16:10 dosahuji mé oblíbené odpočinkové loučky – Njive Lekine. Dávám si pauzu, sváču a kafe. Zvedá se vítr a zatahuje se. Vypadá to na pořádnej déšť, ne-li bouřku. 16:50 vyrážím na Ivine Vodice. Tam je plani
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • srpen 2013
  • 937 zobrazení
Reklama