rover
Při probírání fotek na externím disku jsem narazil na tři starší fotky přesunutého děkanského kostela v Mostě a tak jsem ještě prošel archiv a vytvořil toto album pohledů na město, které dnes již vidět nemůžeme.
Staré, původem královské, město Most, z něhož však do dnešních časů zbyla prakticky jen část zvaná Zahražany a její nejbližší okolí, se rozkládalo mezi úpatím Zámeckého vrchu (Hněvína) a řekou Bílinou.Jméno obdrželo město nejspíše od mostu, vedoucího přes bažinaté území v jeho okolí. V minulosti mělo různé podoby: Gnewin Mozt, Gnevinmost, latinsky Pons (případně Pons Gnewyn), německy pak Pruks, Bruck, Brüx.Pomineme-li často citovaný úryvek z Kosmovy kroniky z 12. století, týkající se neslavného konce tažení saského vévody v roce 1040 u \"Hněvina mostu nad řekou Bílinou\", první písemná zpráva o Mostu pochází z roku 1207. V roce 1227 odkázal bezdětný Kojata z rodu Hrabišiců Hněvin Most zderazskému klášteru. V té době byl Most již tržní osadou. V roce 1238 odkázal témuž klášteru Kojatův bratr Všebor spolu s dalšími lokalitami i Ves Sv. Václava (pozdější mostecká čtvrť), tržní osadu na levobřeží řeky Bíliny. Do roku 1248 byl vystavěn nad městem královský hrad, v roce 1257 jsou poprvé zmiňovány hradby a farní kostel. Předcházející vývoj završilo velké privilegium krále Přemysla Otakara II. z roku 1273, kterým bylo Mostu mimo jiné dáno právo mílové, právo na dlužníky a právo nuceného skladu. Význam města podtrhoval fakt, že zde v poslední Čtvrtině 13. století působila i mincovna. Privilegium Přemysla Otakara II. potvrdili a významně rozšířili i další panovníci (mimo jiné roku 1327 Jan Lucemburský, 1370 Karel IV., 1420 Zikmund, 1462 Jiří Poděbradský, 1515 Vladislav Jagellonský a jiní). V letech 1517 - 1594 byl vystavěn kostel Nanebevzetí Panny Marie, v letech 1600 - 1602 byla severně od něj postavena zvonice, kolem roku 1553 vznikla renesanční radnice (zbořena v roce 1881). Zejména od 2. čtvrtiny 18. století, kdy se upevnily hospodářské poměry ve městě, se započalo s rozsáhlými přestavbami. V roce 1726 bylo dokončeno průčelí klášterního kostela minoritu, zničeného předchozím požárem, v roce 1723 byla dostavěna budova špitálu u kostela sv. Ducha, do roku 1774 byl pozdně barokně přestavěn kostel Narození Panny Marie při klášteru magdalenitek a další. Město se postupně rozrostlo ve tři náměstí, která byla obklopena sítí ulic. Jeho půdorys, obohacen snad jen počínající zástavbou na tzv. Pražském a Teplickém předměstí, se v podstatě až do roku 1848, kdy ztratil Most status královského města, příliš nezměnil. V Mostě stávala řada významných památek, z nichž zde je možné jmenovat snad jen už zmíněný pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie (původně gotický ze 14. století), s cenným vnitřním vybavením. Dále to byl např. bývalý klášter minoritu s kostelem sv. Františka Serafinského (původně gotický, po roce 1639 raně barokně přestavovaný a po požáru 1723 obnovovaný s přestávkami do roku 1785), nebo bývalý klášter kapucínů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie (1616 - 27), který vznikal souběžně s kostelem a rozšířen byl v roce 1653. V Mostě se nacházel ale i starší, původně románský, kostel sv. Václava (rané barokně přestavěn po polovině 17. století a restaurován v roce 1929), k němuž náležela též komenda a špitál křížovníků s červenou hvězdou. K významným sakrálním památkám patřil i původně dřevěný pozdně gotický hřbitovní kostel sv. Anny (přestavěn 1610 až 1612) a již zmíněný zbarokizovaný klášterní kostel Narozeni Panny Marie (či Sedmi radostí Panny Marie), náležející původně magdalenitkám a v roce 1783 předaný piaristům.
Většina ze vzácných architektonických památek vzala za své při likvidaci Mostu. Na původním stanovišti, bývalém Pražském předměstí, zůstal jen gotický kostelík sv. Ducha (původně z poloviny 14. století), k němuž se přimyká barokní špitál. Do jejich těsného sousedství byl přemístěn v roce 1975 pozdně gotický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Unikátní přesun se uskutečnil po obloukové dráze dlouhé více jak 840 metrů.
Zachráněn pro budoucí generace však např. byl i morový sloup sv. Anny od známého sochaře J. P. de Toscano z roku 1681 a soubor plastik z atiky kostela minoritu, které byly osazeny do areálu přesunutého děkanského kostela. Sochy čtyř Živlů od M. J. Brokoffa (1715), či kašna se sochou lva a městským znakem (1. polovina 18. století) byly umístěny do nové části Mostu. Sousoší sv. Jana Nepomuckého od J. A. Dietze (kolem 1720) a mariánský sloup byly nově lokalizovány do Vtelna.
Celé historické město Most, kromě části zvané Zahražany, bylo zlikvidováno v důsledku těžby uhlí lomem Most, k. p. Doly Ležáky Most, v letech 1967 – 1982.
Více  Zavřít popis alba 
29 komentářů
  • červenec 2005 až listopad 2011
  • 818 zobrazení
nohabucovice
1. den (sobota 28. 7.) – odjezd v 08:00 h z autobusového nádraží v Bučovicích, Trenčianské Teplice – Lipt. Mikuláš
BUS TRENČIANSKÉ TEPLICE a vycházkový okruh lázněmi včetně oběda. BUS do Liptovského Mikuláše – příjezd v 17 h
Trenčianské Teplice - vyhlídka Jeleň - vyhlídka Biela skala – Trenč. Teplice - 5 km, 1:50 h
2. den: (neděle 29. 7.): Z JASNÉ PŘES DEREŠE NA CHOPOK; 9 km, 4:45 h (pěšky až do Jasné 14 km, 6 h) https://mapy.cz/s/2hkWH
BUS Jasná – ž tz – rozc. Tri vody (3 km, 1 h 20) – ž tz – sedlo Poľany (2 km, 1:30 h) – čv tz – rozc. Dereše (2,5 km, 1:20 h) – Chopok, kamenná chata (1,3 km, 35 min) – Jasná BUS, do Jasné dolů lanovkou nebo pěšky po m tz přes Lukovú (5 km, 1:20 h)
3. den (pondělí 30. 7.): SIVÝ VRCH – ZUBEREC (5 až 7 h včetně zastávek, 13 km), viz https://mapy.cz/s/2hqBc
Bielá Skala u Zuberce, horáreň, hájenka – čv tz – Sivý vrch, 1805 m (4 km, 2:50 h) – čv tz – sedlo Pálenica (2 km, 30 min) – ž tz – Zuberec (7 km, 1:50 h) BUS
4. den (úterý 31. 7): KVAČIANSKÁ DOLINA a Liptovský Ján, 5 km, 2 h
BUS – Kvačany čv tz – Kvačianská dolina - vodní mlýny Oblazy - Huty – BUS – Liptovský Ján
5. den (středa 1. 8.): z ČERTOVICE NA ĎUMBIER a CHOPOK, 7 h a do Jasné, viz https://mapy.cz/s/2hkZp
BUS sedlo a chata Čertovica, 1238 m – čv tz – Rovienky/Lajštroch, 1602 m (2 km, 1:15 h) – čv tz – rozc. Kumštové sedlo (1,7 km, 34 min) – Bocianské sedlo, 1506 m (800 m, 14 min) – Králička, 1807 m (2 km, 1 h) – Chata M. R. Štefanika (2 km, 40 min) – rocz. na Krúpove sedlo (1 km, 30 min) – Ďumbier, 2043 m (4,5 km, 1:10 h) – Chopok, 2024 m (4,7 km, 3 h), lanovkou nebo pěšky do Jasné BUS
6. den (čtvrtek 2. 8.): JASNÁ DOLINA, STANIŠOVSKÁ JESKYNĚ, LIPTOVSKÝ JÁN
7. den (pátek 3. 8.): ROHÁČSKÁ PLESA, 17 až 19 km, 5 h, viz https://mapy.cz/s/2hrho
Nové parkoviště pod Spálenou – Adamcuľa – Roháčský vodopád – Roháčská plesa – Bývalá Ťatliaková chata – Adamcuľa – Zverovka – parkoviště pod Spálenou. BUS
8. den (sobota 4. 8.): VLKOLINEC, 7 km, Žilina, Bučovice, viz https://mapy.cz/s/2hqXq
BUS parkoviště pod VLKOLINCEM - ct 1,5 km - VLKOLINEC (památka UNESCO) – ž tz – Biely Potok.
BUS ŽILINA – 12:00–14:00 oběd a prohlídka.
Návrat do Bučovic v 16:30 h.
Více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2018
  • 592 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
ohrozenestavby
PRŮZKUMY

Tento zámek vznikl přestavbou někdejší tvrze a svou současnou renesanční podobu získal v letech 1563 až 1602.
V padesátých letech min. stol. byl vyhlášen kulturní památkou.
Do roku 1990 objekt využívalo Zemědělské muzeum jako depozitář, od té doby ale bez využití chátrá.
V posledních letech majitel investoval přes deset milionů Kč do kompletní opravy střechy, na jeho celkovou obnovu ale už nemá dostatek financí a proto je v současné době zámek na prodej.
Více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 28.6.2015
  • 513 zobrazení
lotusesprit
Bzí - Před koncem 14. století sídlili na zdejší tvrzi příslušníci drobného šlechtického rodu, z nichž jako první se v roce 1367 připomíná Mikeš z Bošilce a následuje Bohuněk ze Bzí. Rod bezských vladyků zůstal majitelem statku až do roku 1538. kdy zemřel poslední z nich, Adam Rouzim ze Bzí. O tři roky později koupil vesnici s panským sídlem Volf Hozlauer z Hozlau. Protože za jeho potomků se zde hospodářství příliš nevedlo, rozhodl se Vladislav Hozlauer v roce 1594 prodat statek Bohuslavu Kalenicovi z Kalenic. Bohuslav nechal zapsat Bzí své manželce Marianě a po její smrti převzala majetek roku 1602 na základě Kalenicovy závěti Magdalena z Tetova, která zde žila spolu se svým manželem Albrechtem Hložkem ze Žampachu. Od své matky Magdaleny koupil Bzí s veškerým příslušenstvím v roce 1623 Mikuláš Bohuslav Hložek ze Žampachu. Když potom roku 1649 bezské zboží prodával, byla zdejší tvrz popisována jako spálená. Novým držitelem se stal Karel Adam Lev z Říčan, ale jen na velmi krátkou dobu, neboť již počátkem roku 1651 postoupil Bzí Jetřichovi z Grmersheimu a Harpershofu. Za něho došlo roku 1655 k přestavbě poničené tvrze na barokní jednopatrový zámek o čtyřech křídlech s rozměrným sálem v patře. Tuto přestavbu připomíná kamenný alianční znak Jetřicha a jeho manželky Voršily umístěný nad vstupním portálem. Jetřichova smrt bez přímých potomků vyvolala v roce 1666 mezi dědici spor, jehož řešení po čtyřech letech vyznělo ve prospěch vdovy Voršily. Na smrtelném loži pak Voršila odkázala majetek svému druhému choti Tillemannovi k Kapellenberku. Ten však ještě v témže roce (1672) prodal Bzí s tvrzí, dvorem a dalším příslušenstvím knížeti Janu Adolfovi I. ze Schwarzebergu. Za Schwarzenbergů došlo k rozšíření zámecké zahrady a roku 1754 i k úpravě zámku, aby mohl být obýván knížecí rodinou. Sídlili tu rovněž úředníci bezského statku, který byl zpočátku spravován samostatně a teprve v roce 1898 přičleněn k třeboňskému velkostatku. Po druhé světové válce připadla zámecká budova státnímu statku, byla využita k hospodářským účelům a značně zchátrala. Na zámku se natáčela Svatba upírů, ale to byl ještě v jiném stavu.
Více  Zavřít popis alba 
  • 30.3.2018
  • 564 zobrazení
klt
Český Krumlov je město ležící v Jihočeském kraji asi 25 kilometrů jižně od Českých Budějovic. Leží v nadmořské výšce 492 metrů pod Blanenským lesem. Město se rozprostírá v esovitých meandrech řeky Vltavy.

Nejstarší osídlení místa je datováno asi do období 70.000 let před naším letopočtem. Později se zde nacházelo sídliště také v době bronzové a asi 400 let před naším letopočtem také sídliště keltské.

V 6. století se v mís-tech dnešního města nacházelo Slovanské sídliště.

V 9. století vlastnili území Slavníkovci, kteří byli vyvražděni Přemyslovci. Tomuto rodu také zdejší území připadlo a od nich se dostalo do rukou Vítkovcům. Pravděpodobně v roce 1179 se na místě dnešního města usadil Vítek z Prčice. Ten svůj majetek rozdělil mezi čtyři syny.

Ve 30. letech 13. století byl jedním ze synů Vítka z Prčice na levém břehu řeky Vltavy založen hrad. První písemná zpráva o hradu pochází z roku 1253. Na pravém břehu Vltavy v jejím meandru byla roku 1274 založena osada.

Roku 1302 se majetek dostal do rukou pánů z Rožmberka, kteří sem přesídlili. Rožmberkové roku 1309 nechali posta-vit první kostel sv. Víta, později zvětšili hrad a založili novou městskou čtvrť dnes nazývanou Latrán. Zde již před rokem 1334 vznikla původně dřevěná kaple sv. Jošta. Z 1. poloviny 14. století pochází první zprávy o židovských obyvatelích. V polovině 14. století započala výstavba kláštera s chrámem Božího těla. Roku 1388 byla na náměstí zřízena dřevěná kašna.

V letech 1407 – 1439 byl postaven gotický kostel sv. Víta, v jehož základech byl využit původní kostel. Za husitských válek stál Oldřich II. z Rožmberka, tehdejší majitel panství, na straně husitů, ale pak se stal jejich odpůrcem. Roku 1439 se poprvé objevuje zmínka o názvu Český Krumlov. V roce 1459 se prvně uvádí třípatrová Latránská městská brána. Roku 1475 byly otevřeny stříbrné doly, které přivedly do města nové horníky. Roku 1494 byl Krumlov povýšen na královské město. Součástí Krumlova se stala předměstí Horní Brána, Plešivec, Špičák a Za tavírnou. Na konci 15. století byl dostavěn klášterní mnišský ambit a kaple sv. Wolfganga, která byla vysvěcena roku 1491. Od roku 1494 bylo židům zakázáno pobývat ve městě.

Roku 1555 byl ke Starému Městu připojen Latrán. Ve 2. polovině 16. století byl nejvyšším královským purkrabím Vilémem a Petrem Vokem z Rožmberka přestavěn hrad na zámek. Roku 1585 byla zřízena dřevěná hřbitovní kaple sv. Martina. V letech 1598 – 1602 proběhla výstavba Budějovické brány s dřevěným padacím mostem.

Někdy po roce 1600 byla vyčerpána zdejší ložiska stříbra, ale obyvatelstvo se rychle přeorientovalo na zemědělství. Roku 1601 musel Petr Vok z Rožmberka kvůli dluhům panství prodat císaři Rudolfu II. Roku 1611 bylo město poškozeno vpádem Pasovských. Také za třicetileté války byl Krumlov několikrát v obležení císařských vojsk. Roku 1622 daroval císař panství Janu Oldřichu z Eggenberka. Roku 1648 město vyplenili Švédové. V průběhu 16. století byla dřevěná kašna na náměstí nahrazena kamennou.

Roku 1710 byla na Křížové hoře postavena kaple Panny Marie Bolestné a sv. Kříže. Roku 1717 byla původní dřevěná kaple sv. Martina zbořena a vznikla nová. V roce 1719 vymřel rod Eggenberků a panství získali Schwarzenberkové. Ve 2. polovině 18. století se v Krumlově usadila první židovská rodina a počet židů ve městě začal pomalu narůstat.

V 19. století fungovaly v Krumlově mlýny, papírny, pivovary, přádelna lnu a vápenka. Docházelo k rozvoji města, takže byly postupně bourány městské hradby a také všechny brány vyjma Budějovické. Roku 1830 byl ledovými krami poškozen most a při jeho rekonstrukci v roce 1835 byla zbořena Druhá Latránská brána. Roku 1839 jí následovala Horní brána. Roku 1842 pak byla bourána brána v Radniční ulici a jedna z bran v Kájovské ulici. V roce 1843 byla zbořena původní kašna na náměstí a nová byla zřízena u morového sloupu. Roku 1848 povodeň poškodila Latránskou bránu a její okolí, takže brána byla zbořena. Od roku 1849 se do Krumlova mohli svobodně stěhovat židé. V roce 1850 se Krumlov stal okresním městem a vznikla řada českých institucí. Roku 1860 byla zbořena poškozená Mostecká brána a druhá brána v Kájovské ulici. Jako poslední byla v roce 1880 zbořena brána v Široké ulici. Ve 2. polovině 19. století započala těžba tuhy. V průběhu 19. století tvořili velkou část obyvatel města Němci. Postupně se stupňovaly vzájemné výpady.

V letech 1908 – 1909 si židé postavili ve městě synagogu. Po skončení 1. světové války roku 1918 usilovali Němci o připojení k Rakousku, ale 28. listopadu téhož roku obsadila Krumlov Československá armáda. Od 30. dubna 1920 je město oficiálně pojmenováno Český Krumlov. Po podepsání Mnichovské dohody roku 1938 se Krumlov stal součástí Německa a roku 1940 bylo krumlovské panství Schwarzenberkům zkonfiskováno. V roce 1945 byl Krumlov osvobozen a bylo odsunuto německé obyvatelstvo, které nahradili Češi. Po roce 1948 započal rozvoj průmyslu a výstavba sídlišť a budov občanské vybavenosti. V roce 1958 bylo v zámeckém parku zprovozněno provizorní otáčivé hlediště. Roku 1963 byla vyhlášena Městská památková rezervace Český Krumlov. K opravám města však došlo až po roce 1989. Od roku 1992 je město zapsáno na seznamu světového dědictví Unesco.

Nejvýznamnější stavbou města je hrad a zámek Český Krumlov. Významnou dominantu města tvoří četné církevní památky, především gotický trojlodní kostel sv. Víta, který je vysoký 20 metrů, dlouhý 44 metrů a široký 20 metrů. Z dalších jmenujme například minoritský klášter s chrámem Božího těla a mnišským ambitem, kostel sv. Jošta, kapli sv. Martina nebo kapli Panny Marie Bolestné a sv. Kříže na Křížové hoře. K dalším památkám patří židovská synagoga, jediná dochovaná Budějovická městská brána nebo morový sloup a kašna na náměstí.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/cesky-krumlov/
Více  Zavřít popis alba 
282 komentářů
  • 16.6.2013
  • 468 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
klt
Dominikánský klášter u sv. Michala v Litoměřicích existoval v Litoměřicích v letech 1236-1950.
Dominikánský klášter v Litoměřicích byl založen podle tradice po roce 1236 pražským biskupem Bernardem z rodu Kaplířů, kteří byli trvalými příznivci kláštera. První listinně doloženou zmínku máme z klášterního archivu z roku 1330. Klášter obdržel postupně celou řadu fundací, a zabezpečil tak svou existenci. Za husitských válek utrpěl velké škody, ale nepřestal existovat. Jeho představení těžce zápasili o existenci v utrakvistických Litoměřicích. Klášter stále rychleji upadal po stránce hmotné i z nedostatku noviců. Po Bílé hoře nastal opět rozkvět kláštera. V roce 1630 dal Ferdinand II. nově založenému noviciátu při klášteře konfiskované dominium Velký Újezd. Obnovu celého kláštera vedl nový převor Petr Canadilla. Pro noviciát muselo město Litoměřice postoupit domy emigrantů a klášter rostl tím, že se v něm vychovávali novici pro celou provincii. V letech 1656-1783 složilo v tomto klášteře řádový slib 967 noviců. Koncem 17. století se staví kostel sv. Michala, klášter a několik vedlejších budov, takže dominikáni mají na severozápadní straně města vlastní čtvrť. Za Josefa II. roku 1785 byl počet řeholníků snížen z 22 na 14. Dne 30. května 1788 se museli dominikáni přestěhovat do zrušeného kláštera minoritů u sv. Jakuba v Litoměřicích. V roce 1878 byl noviciát přenesen z Litoměřic do Brna, později do Olomouce.

Klášter byl u staršího kostela založen pravděpodobně v polovině 13. století. Za vlády Karla IV. všechny objekty prošly důkladnou přestavbou, jejíž pozůstatky jsou dodnes viditelné (arkády rajského dvora). Při husitském dobývání města nebyl snad přímo poškozen, další soužití komunity s převážně nekatolickým městem však bylo až do počátku 17. století problematické. Klášter i kostel byly poškozeny živelnými pohromami (1511 zemětřesení, 1519 požár ? od blesku aj.).
Od roku 1628 se připravoval materiál na důkladnou přestavbu, zahájenou po skončení třicetileté války. Kostel svatého Michala byl přestavěn v raném baroku podle projektu G. D. Orsiho (1672–85), úpravy konventu se omezily na důkladnou opravu a nové uliční průčelí. Počátkem 18. století si dominikáni zřídili na přilehlém parkánu velkou zahradu s "lusthausem", zřízeným z jedné hradební věže.
Klášterní komunita byla roku 1788 přemístěna ke svatému Jakubu (bývalý minoritský klášter), v původním objektu se usadil nejprve generální seminář, poté krajský, později okresní úřad. Uliční fasádu konventu změnila klasicistní přestavba v letech 1814–34 od místního architekta Josefa Gaubeho. Kostel svatého Michala byl roku 1838 zdemolován, část vnitřního zařízení předtím odvezena do kadaňského farního kostela, kde se zachovala dodnes. Od roku 1949 sídlí v bývalém klášteře Státní oblastní archiv Litoměřice s působností pro Ústecký a Liberecký kraj.

Také v tomto místě stál nejstarší kostel již v románském období. Je možné, že sloužil velkému pohřebišti, archeologicky doloženému mezi ním a pozdějším náměstím. Ve druhé polovině 30. let 13. století položil základy k litoměřickému konventu dominikánů u sv. Michala Bernard Kaplíř ze Sulevic (22. pražský biskup).
Rod Kaplířů ze Sulevic měl k litoměřickým dominikánům vždy úzký vztah. Ve 14. století byl klášter i kostel výrazně goticky přestavován. Za husitských válek zažil klášter dramatické chvíle. Žižkovo vojsko se k městu přiblížilo v květnu 1421 a zaujalo postavení na pravém břehu Pokratického potoka. Žižka na město zaútočil a podle tradice jeho jednotky pronikly právě do areálu dominikánského kláštera, byly však odraženy. Litoměřičtí se již mezitím (29. 5. 1421) dohodli s Pražany, přistoupili ke čtyřem pražským artikulům a Žižka od města odtáhl. Dominikánský klášter v Litoměřicich dále existoval, byť asi se značnými obtížemi, i v utrakvistickém období. Objekty kláštera i kostel byly poškozeny na počátku 16. století - v roce 1511 zemětřesením, roku 1519 požárem od blesku. V roce 1583 se zřítila střecha a polovina klenby kostela, který pak zůstal na dlouhá léta ruinou. Willenbergova rytina z roku 1602 ukazuje pravděpodobnou podobu kostela v pozdním středověku a raném novověku - jednalo se o trojlodní halový objekt.
V letech 1674 - 1686 byl kostel zásadně přestavěn stavitelem Antonio Portou dle plánů G. D. Orsiho. Jednalo se o razantní přestavbu, spíše se dá hovořit o novostavbě s využitím starších konstrukcí. Stavba na křížovém, centralizujícím půdorysu měla krátkou loď zaklenutou pouze dvěma klenebními travé. Průčelí kostela vycházelo z italských vzorů. Nejvýznamnějším příznivcem řádu byl v té době Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, slavný obránce Vídně před Turky v roce 1683. V době josefínského rušení klášterů dominikány zachránila jejich účast na duchovní správě ve městě, museli se však přestěhovat do bývalého minoritského kláštera u sv. Jakuba.
Nevyužívaný kostel byl v roce 1838 prodán soukromníkovi ke zboření. Na jeho místě byla rozšířena budova krajského úřadu (někdejší konventní budova). Kamenivo z tohoto bořeného kostela bylo využito ke stavbě silnice do Pokratic. Z kostela se tak do dnešních dnů zachovala proluka mezi dnešním úřadem práce a státním oblastním archivem. Stále zde stojí kamenný sokl kostelního průčelí, s dosud patrným členěním fasády pomocí pilastrů. Levý krajní pilastr je zachován v celé výšce v rámci zdiva sousedního objektu (dnešní Úřad práce). Vedle něj stojí socha sv. Jana Nepomuckého. V ose zbořeného kostela, tedy v místě někdejšího vstupu, stojí klasicistní kašna. Část mobiliáře byla přestěhována do farního kostela v Kadani.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_dominik%C3%A1n%C5%AF_(Litom%C4%9B%C5%99ice)
http://www.hrady.cz/index.php?OID=6820&PARAM=11&tid=21104&pos=450

http://litomerice-leitmeritz.net/clanky/cist/nazev/17-zmizele-litomerice-i-zmizele-kostely
Více  Zavřít popis alba 
113 komentářů
  • srpen 2005 až srpen 2017
  • 457 zobrazení
tomfo
Ve středu 10.7. 2013 nám počasí opět přálo a tak jsme se rozhodli zdolat Sněžku (1602 m) z polské strany a to z Karpacze. Nejprve jsme vyjeli jednosedačkovou lanovkou z roku 1959, jež cestující jistí postaru jen kovovou tyčí, kterou si přehodí přes nohy. Turisté na trase dlouhé 2,2 km překonají převýšení 530 metrů. Lanovka končí na polském vrcholu KOPA (1340 m). Odtud už musíme šlapat po svých asi 2,5 km až na vrchol Sněžky. Ale nejprve nás čeká asi 1,5 km dlážděné cesty, která nás dovede ke Slezskému domu (Dom Ślaski - 1400 m) a poté nás už čeká závěrečné stoupání Jubilejní stezkou po červené, která vede dokola kolem Sněžky.
Po zdolání Sněžky a krátkém odpočinku u Slezského domu jsme pokračovali dál do Karpacze přes horskou chatu - Schronisko Strzecha Akademicka (1300 m) a poté sestoupili do snad nejkrásnějšího údolí v polských Krkonoších - Doliny Malego Stawu, kde se nachází jezero Maly Staw o rozměrech zhruba 255 × 185 m. Na malém ostrohu přímo nad ledovcovým jezerem se nachází turistická chata - Schronisko Samotnia ve výšce 1195 m. Je jednou z nejstarších a nejkrásnějších chat v Krkonoších.
Samotnia je proslulá vlídnou atmosférou, dřevěným interiérem a domácí kuchyní.
Více  Zavřít popis alba 
  • 10.7.2013
  • 430 zobrazení
kerami
Ostrov Wight (anglicky Isle of Wight) je ostrov a zároveň anglické nemetropolitní a ceremoniální hrabství, ležící při jižním pobřeží Anglie jižně od největšího jihoanglickéhopřístavu Southamptonu. Z historického hlediska je součástí tradičního hrabství Hampshire
Podobně jako Anglie byl i ostrov Wight v 5. století osídlen germánskými kmeny. Po dobytí ostrova Normany v 11. století bylo založeno opatství v Priory a postaven hrad Carisbrooke. Nejvyšším titulem byl Lord z ostrova Wight. Pod plnou anglickou kontrolu se ostrov dostal v roce 1293, kdy jej poslední Lord prodal anglickému králi Edwardu I.
Jindřich VIII. (Henry VIII), který zřídil stálé královské námořnictvo a jeho stálou základnu Portsmouth, také opevnil ostrov Wight. Pro stavbu pevností v Yarmouth, Cowes a Sandown byl částečně použit stavební materiál ze zrušených klášterů (zrušených během reformace). Ostrov úspěšně vzdoroval francouzským útokům v roce 1545. V období 1597 – 1602 byl přebudován hrad Carisbrooke, kvůli hrozbě útoků španělské Armady. Během anglické občanské války utekl na ostrov Wight král Karel, který věřil v podporu místního guvernéra. Guvernéra to vyděsilo a krále uvěznil.
Manžel královny Viktorie, princ Albert, nechal na ostrově vybudovat Osborne House, který se stal letní rezidencí královské rodiny. Díky tomu se ostrov stal letoviskem evropské honorace a bylo zde vybudováno mnoho rekreačních budov.
Ostrov Wight má protáhlý tvar a jeho plocha je asi 380 km?. Něco více než polovina rozlohy má status oblasti výjimečné přírodní hodnoty. Krajina ostrova je velmi různorodá, a tak se často označuje jako „Anglie v miniatuře“. Západ ostrova je především venkovský, s dramatickým pobřežím a slavným křídovým hřbetem, který běží napříč celým ostrovem. Nejvyšší bodem ostrova je vrchol St. Boniface Down, jehož výška je 241 m n. m.
Krajina na zbytku ostrova je také velmi rozmanitá. Nejnápadnější jsou útesy a mořská skaliska, která jsou jednak atraktivní na pohled, ale také tvoří cenný biotop a jsou chráněná. Hlavními řekami jsou Medina a Yar. Na ostrově existuje ještě druhá řeka Yar, která je relativně krátká a ústí u Yarmouth.
Ostrov patří k významným evropským nalezištím dinosauřích fosílií z období spodní křídy (například rod Eotyrannus). Nálezům zde napomáhá i neustálá eroze útesů, odhalující stále nové a nové části. V nedávné době bylo na ostrově založeno také muzeum pro tyto unikátní objevy.
Více  Zavřít popis alba 
677 komentářů
  • 22.9.2014
  • 420 zobrazení
kupajz
Kategorie: příroda
Více  Zavřít popis alba 
69 komentářů
  • prosinec 2008 až březen 2012
  • 367 zobrazení
klt
Pardubice leží ve středu východních Čech na soutoku Labe a Chrudimky. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o jejich existenci pochází z konce 13. století, městem se staly někdy kolem roku 1340. Tehdy náležely rodu pánů z Pardubic, jehož nejvýznamnější postavou byl Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, rádce a přítel císaře Karla IV.
O středověký rozkvět Pardubic se zasloužil rod pánů z Pernštejna. Vilém, který město s okolním panstvím koupil koncem 15. století, přestavěl zdejší vodní hrad na pozdně gotickou rezidenci a jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali v přebudovávání již v renesančním duchu. Dnes představuje pardubický zámecký komplex s opevněním jeden z mála unikátních přechodů mezi hradem a zámkem, které se na světě dochovaly. Vilém z Pernštejna rovněž rozhodl o půdorysu a jednotném stylu města, který se zachoval do současnosti. Na historickém pardubickém náměstí se dosud nacházejí pozdně gotické a renesanční domy, které organicky doplňují stavby z pozdějších období.

zdroje: http://www.ipardubice.cz/historie/

http://www.pardubice.eu/o-pardubicich/turisticke-informace/pamatky-a-jina-zajimava-mista/historicke-jadro-mesta/

http://www.atlasceska.cz/pardubicky-kraj/kostel-sv-jana-krtitele-pardubice/

Nejstarší stopy pobytu člověka zde můžeme sledovat od mladšího paleolitu tedy již od 40.000 př. n. l.. V době tzv. stěhování národů byl zdejší kraj liduprázdný. Poté přišli Slované, kteří zdejší kraj začali obydlovat od 8. a 9. století. Osídlení se rozvíjelo zejména od 2. poloviny 12. století v době vrcholící středověké kolonizace. Blízkost hradišť v Hradci Králové a Chrudimi rozvoji osídlení velmi pomáhala.
První historická zmínka o Pardubicích dokazuje existenci kláštera cyriaků. Ten byl založen po roce 1255. V listině papeže Bonifáce VIII. z 15. prosince 1295 se dokládá existence kláštera. Ve 13. století se zde nacházela vodní tvrz. Držitelem území tehdy byl Kojata z Mostu.
Jako nejstarší držitel tvrze a snad i zakladatel je na přelomu 13. a 14. století uváděn Půta z Dubé. Jeho synové vyměnili v polovině 20. let 14. století Pardubice za hrad Vízmburk s Arnoštem z Hostýně. Ten byl prvním známým předkem pánů z Pardubic. V letech 1332 – 1340 přeměnil Pardubice na město. Páni z Pardubic ovlivnili rozvoj městečka, které od nich převzalo do znaku i jejich erb. Díky němu a jeho synovi také roku 1340 povýšil Jan Lucemburský Pardubice na město. Páni z Pardubic ztratili Pardubice roku 1391 ve sporu s králem Václavem IV. Majitelem se stal Hanuš z Milheimu.
Po smrti Hanuše z Milheimu roku 1405 se stali majiteli Pardubic páni z Kunštátu a Poděbrad. Na počátku husitských válek tu často pobýval Viktorin Boček z Kunštátu, otec krále Jiřího z Poděbrad. Po Viktorinově smrti roku 1427 se Pardubic zmocnil moravský šlechtic Hynek Hlaváč z Mitrova. Od něj je koncem husitských válek koupil Diviš Bořek z Miletínka. Zabral rozsáhlý majetek a na Kunětické hoře začal stavět hrad. Pardubice spojil s majetkem klášterů. Jeho potomci toto panství neudrželi. Vlastníkem kunětickohorského panství se stali synové krále Jiřího z Poděbrad. Nakonec panství roku 1491 prodali Vilémovi z Pernštejna. Ten koupil i panství pardubické od Divišových dědiců. 8. září 1498 dal král Vladislava II. městu 1. privilegium – na jarmark.
Zásluhou Viléma z Pernštejna byl vybudován rybniční systém Pardubicka. Po jeho smrti roku 1521 zdědil majetek v Čechách mladší syn Vojtěch. Po smrti Vojtěcha roku 1534 ho získal jeho starší bratr Jan z Pernštejna. Na sklonku svého života se dostal do finančních potíží, způsobených neuváženou úvěrovou politikou. Při dělení majetku připadly Pardubice nejstaršímu Janovu synu Jaroslavovi. Ten je však musel z důvodů zadlužení roku 1560 prodat panovníkovi. Součástí komorního majetku zůstaly až do sklonku feudalismu. Od konce 15. století probíhala přestavba. Město a zámek byly koncipovány jako jeden celek, propojený obranným systémem. Dochovalo se opevnění zámku – čtyřúhelníkový sypaný val s rohovými rondely, obklopený vodními příkopy.
Z pozdně gotické architektury představují unikátní památku evropského významu malované niky domovních štítů. Pocházejí z doby obnovy města po obrovském požáru z roku 1507. Ve městě se renesance prosadila až při rekonstrukci po dalším požáru z roku 1538. Byl stejně ničivý, jako předchozí – z města zbylo jen 7 domů. Především bylo použito zdobené terakotové okenní ostění a portály. Pozdně gotická jádra měšťanských domů byla zvýšena o druhé patro. Podoba Pardubic v roce 1602 je zachycena na kresbě J. Willenberga.
Roku 1710 byl založen kostelíček Sedmibolestné Panny Marie na Výstrkově. V roce 1760 byla vystavěna první radnice.
Pardubicko pocítilo potřebu dopravních spojů. Zásadní význam měla stavba železniční trati Olomouc – Praha, která byla zahájena roku 1843. První vlak projel Pardubicemi 20. srpna 1845. Po vystavění dalších tratí se staly Pardubice železniční křižovatkou. 4. srpna 1849 se Pardubice staly krajským městem a v letech 1850 – 1855 byly sídlem jedné z krajských vlád. Na Pardubicku vznikaly četné podniky. Slibný rozvoj regionu byl v 70. letech ochromen následky hospodářské krize. V posledních desetiletích 19. století byly položeny základy sportovní tradice Pardubic. 5. listopadu 1874 se jel 1. ročník Velké pardubické steeplechase. V posledních dvou desetiletích 19. století se zde úspěšně rozvíjela průmyslová výroba. Roku 1892 byla postavena nová radnice.
Na počátku 20. století byly Pardubice průmyslovým městem. Město se měnilo, protože hospodářský rozvoj ovlivnil jeho výstavbu. Vznikaly nové obytné čtvrtě a veřejné budovy. S Pardubicemi jsou spojeny i počátky letectví – v dubnu 1910 zde vzlétl Ing. Jan Kašpar. Válečný konflikt roku 1914 přerostl v 1. světovou válku a rozvrátil hospodářství celé monarchie. V Pardubicích byla roku 1915 postavena největší vojenská záložní nemocnice Rakousko-Uherska na ploše 800.000 m2, tzv. karanténa. V ní se léčilo na jeden milión raněných a nemocných vojáků. Demonstrace dostávaly od roku 1917 politický charakter. V Pardubicích 7. června 1918 maďarská hlídka zastřelila tři občany. Další události následovaly 14. října. Byla vyhlášena generální stávka, při které byla i v Pardubicích proklamována samostatná republika. Vznik československého státu přivítali pardubičtí občané v odpoledních hodinách 28. října 1918. Poté upevnily Pardubice své postavení východočeského centra. K tradiční výrobě mlýnských strojů, kávovinových náhražek, rafinérie minerálních olejů i k rodící se tradici výroby perníku, přibývala další odvětví, která získávala významné postavení. Vznikla elektrárna, rozšířila se síť bankovních služeb a Pardubice se staly sídlem poštovního a telegrafního ředitelství pro východní Čechy. Město zůstalo „sídlem“ velké vojenské posádky a důležitým železničním uzlem. Pardubice se staly jedním ze správních center německé okupační správy i jedním z významných ohnisek odboje. Od roku 1941 zde operovala z Anglie vysazená parašutistická skupina připravující atentát na R. Heydricha. Po vyzrazení postříleli fašisté na popravišti zřízeném „Na zámečku“ obyvatele Ležáků, kde byla ukryta vysílačka „Libuše“, spolupracovníky parašutistů a další. Roku 1944 se staly Pardubice cílem tří náletů anglo-amerického letectva - 21. července, 24. srpna a 28. prosince. Měly vyřadit místní rafinérii minerálních olejů a letiště. Počátkem května 1945 se na Pardubicko rozšířila vlna povstání. 8. května předal velitel německé posádky zprávu Pardubic do rukou národního výboru, 10. května sem vstoupily oddíly sovětské armády a partyzánů.
Náměstí má obdélníkový tvar, domy jsou vystavěny v renesančním stylu. Výjimku tvoří jen budova radnice. Nejstarší radnice stávala na severozápadním rohu Pernštýnského náměstí. Dalším objektem, který sloužil jako městská radnice, byl dům na rohu náměstí a Pernštýnské ulice. Roku 1759 město zakoupilo dům, který stával v místech dnešní radnice. Ten byl nejprve přestavěn. Na konci 19. století přestala prostorově vyhovovat, proto se hledalo nové místo pro radnici. Nakonec však byla radnice roku 1892 rozebrána kámen po kameni a spolu s ní zbourány i 3 okolní domy. Od roku 1895 zde stojí nová radnice tak, jak ji známe dnes.
Náměstí vévodí Zelená brána, která je dominantou Pardubic. Mistr Paul, stavitel pana Vieléma z Pernštejna, ji nechal postavit roku 1507 asi v poloviční výšce. Po požáru roku 1538 byla dříve nazývaná „Brána ku Praze jdoucí“ mistrem Jiříkem z Olomouce vystavěna až do výšky 59 metrů. Nad gotickou branou, která vede do Bartolomějské uličky jsou dnes vidět tři výjevy pozdní gotiky. Znázorňují panoše, šaška a šlechtičnu. Jsou ze 16. století a v době baroka byly zazděny a objeveny až při rekonstrukci roku 1909. Další dominantou náměstí je Morový sloup. Roku 1680 Pardubice zachvátil. Jen zde tehdy zemřelo 5.000 lidí. Roku 1695 byl tedy postaven morový sloup. Je 6 metrů vysoký. Na jeho vrcholu se nachází Panna Marie stojící na srpku měsíce. Od roku 1777 doplňuje sloup rokoková balustráda se čtyřmi světci a korunními znaky.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/pardubice/
Kategorie: architekturaměsta
Více  Zavřít popis alba 
292 komentářů
  • říjen 2014
  • 350 zobrazení
rover
ALB1005 První zmínka o vsi je již z roku 1142, kdy kníže Václav II. založil klášter v Sedlci a do jeho majetku byl dán mimo jiné i dvůr Žáky. Sedlecký klášter Žáky vlastní až do roku 1540, kdy je kupuje Řehoř Borovský z Borové. Dalším známým majitelem se roku 1571 stal pán na Světlé nad Sázavou Burian Trčka z Lípy. Tvrz v Žákách je prvně připomínána až roku 1636 při konfiskaci trčkovských majetků, ale vystavěna byla podle posledních výzkumů již roku 1602 za Jana Rudolfa Trčky z Lípy. Když byl tedy majetek Trčkům zkonfiskován, za údajné spiknutí proti císaři, přechází Žáky na Ferdinanda Zikmunda Kurzova ze Senftenau.
Ten si zdejší tvrz zvolil za své hlavní sídlo a tak ji nechává ranně barokně přestavět. Roku 1648 kupuje od Ferdinanda Zikmunda ves s tvrzí majitel haberského panství Reinhard Walderode. Ten na zdejší tvrzi nesídlí a nechává ji upravit na sídlo a byty hospodářských úředníků. Její osud se již nezměnil, ale když ves získává roku 1803 nový majitel haberského panství Adolf z Pöttingu, nechává v jihozápadní části zdejšího dvora vystavět nevelký jednopatrový rokokový zámek. Adolf z Pöttingu zde sedí do roku 1815. Po tomto datu se zde vystřídala celá řada majitelů, až roku 1830 Žáky kupuje tehdejší majitelka Žlebů Gabriela Auersperková, rozená z Lobkovic. A opět se zámek od tohoto data stává pouhým obydlím hospodářských úředníků. V majetku Auersperků zůstal zámek až do první pozemkové reformy v roce 1924, kdy jej i s dvorem získalo město Čáslav. Po roce 1948 se stal majetkem nejprve Státního statku Čáslav a pak v roce 1960 je převeden na Školní statek SZTŠ v Čáslavi.
text převzat z webu: http://www.stredoceske-zamky.cz/zamekzaky.html
V současnosti je soukromým majetkem a majitel chystá jeho rekonstrukci. Díky jeho ochotě jsme si zde koncem února mohli zatrénovat. Uvnitř se při tréninku moc fotit nedalo, tak je trénink zastoupen pouze fotkami z venkovních vyštěkání.
Více  Zavřít popis alba 
34 komentářů
  • červen 2010 až březen 2017
  • 352 zobrazení
kuceraj
  • 10.12.2010
  • 337 zobrazení
jam53
Přístupno v rámci Dnů evropského dědictví. Z roků 1602 - 1606. Po povodni, kdy se část zřítila, vystavěna znovu 1658. Svému účelu sloužila do roku 1877. Stojí nedaleko od Štefánikova mostu.
Více  Zavřít popis alba 
95 komentářů
  • 8.9.2012
  • 335 zobrazení
pppprostejov
Výstup na Sněžku z Pomezních boud přes chatu Jelenku a Svorovou horu. Sestup kolem Slezské boudy, Luční boudy a Výrovky do Pece od Sněžkou. Slunných 20 km na pochodu přes nejvyšší (1602) vrchol ČR. Doprovod nám dělali Vojta s Honzou a Adéla. Kluci mají krásný web o starých pohlednicích a historii trutnovska vůbec. Viz www.staretrutnovsko.cz.
Kategorie: krajinapříroda
Více  Zavřít popis alba 
64 komentářů
  • 6.7.2011
  • 333 zobrazení
milgr
  • 6.2.2016
  • 327 zobrazení
jarkaraj
Bazilika sv. Petra ve Vatikánu je jedna ze čtyř římských papežských (do roku 2008 patriarchálních) či velkých bazilik a jeden z největších kostelů na světě.

Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629 podle projektu Donata Bramanteho. Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Váhu kupole a kleneb měly nést čtyři pilíře a v průčelí bylo počítáno se dvěma věžemi.

Na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byly především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangallo nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt ale nebyl nikdy realizován.

Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72 letého Michelangela, který se opět vrátil k Bramanteho koncepci. Tu poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule.

V letech 1564–1573 po Michelangelově smrti vedl stavbu Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté ji převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval. Porta začal se stavbou kopule, kterou dokončil teprve roku 1590 Domenico Fontana. Kopuli z technických důvodů tvoří dvě provázané skořepiny, vnější strmější a vnitřní plošší jako ve Florencii. V roce 1586 přesunul Fontana starověký egyptský obelisk, kterým kdysi císař Caligula ozdobil svůj circus, na jeho dnešní místo na náměstí.

Roku 1602 zvítězil Carlo Maderna v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům, a v roce 1607 byl pověřen vedením stavby. Protáhl střední loď, tím částečně zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka. Maderna při stavbě průčelí upravil Michelangelův návrh, ale stále počítal se dvěma věžemi v průčelí, od čehož se nakonec muselo kvůli technickým problémům upustit. Po Madernově smrti roku 1629 se stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Bernini se v interiéru chrámu postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633.

Hlavní architekti stavby

Donato Bramante, 1504–1514, základní plány, 1506 položení základního kamene, čtyři ústřední pilíře
Raffael Santi, 1514–1520
Giuliano da Sangallo, 1514–1515,
Antonio da Sangallo mladší, 1516–1546
Michelangelo Buonarroti, 1547–1564, plány a nosná konstrukce kopule
Giacomo Barozzi da Vignola, 1564–1574
Giacomo della Porta, 1574–1602, dokončení kopule
Domenico Fontana, 1585–1603, dokončení kopule, vztyčení obelisku
Carlo Maderno, 1603–1629, stavba hlavní lodi
Gian Lorenzo Bernini, 1629–1670, baldachýn, náměstí a kolonáda
Francesco Borromini, 1629–1633, baldachýn
Více  Zavřít popis alba 
20 komentářů
  • 15.9.2016
  • 314 zobrazení
srncova-stepanka
Dneska bych Vám ráda přiblížila místo kam se moc ráda vracím. Jedná se o tvrz Žumberk u Žáru (Jihočeský kraj).

Tvrz patřila již v 13. stol. k šlechtickému statku, ale panské sídlo zde vzniklo až ve 14. století, kdy ves měli v držení páni z Hrádku.
Na konci 15. století vystavěl zřejmě Ludvík ze Žumberka novou tvrz, neboť stávající sídlo již pravděpodobně nevyhovovalo jeho nárokům. Tato tvrz se v přestavěné podobě dochovala do dnešních dnů. Páni ze Žumberka drželi ves do začátku 16. století, po nich krátce následovali páni z Rajholce a především Pouzarové z Michnic. V roce 1600 zemřel Jindřich Pouzar, jeho dědicové Dlouhoveští z Dlouhé Vsi prodali v roce 1602 statek Petru Vokovi z Rožmberka. Po něm jej od roku 1610 drželi jeho úředníci Theobald a Jan Hockové z Zweibrucku, od rozdělení majetku roku 1612 pouze Theobald. Ten byl však souzen za padělání úředních dokladů, Žumberk tedy přešel na Švamberky, dědice Rožmberků, kteří jej připojili k novohradskému panství, jež v roce 1620 získali Buquoyové.
Buquoyové žumberskou tvrz v 17. století příliš nevyužívali, v polovině 18. století již nevyhovovala jejich nárokům, takže byla využívána pro byty pro vrchnostenské zaměstnance a v roce 1817 byla prodána čtyřem poddaným, kteří si ji rozdělili. Poplužní dvůr severně od budovy tvrze byl rozdělen na osm samostatných poddanských hospodářství v 80. letech 18. století, několik dalších chalup poté vzniklo i v opevněném areálu mezi kostelem a budovou tvrze a při hradbách, díky čemuž vznikl později šířený omyl o opevněné vsi. Tvrz postupně chátrala. Po roce 1945 zůstala v majetku státu, v letech 1969–1974 byla kompletně zrekonstruována, od té doby zde sídlí muzeum venkovského lidu s expozicí malovaného lidového nábytku z jižních Čech, které je doplněno o historickou část o dějinách Žumberka a okolí. Od roku 1997 bylo zrekonstruováno opevnění včetně čtyř bašt (ve dvou z nich se nachází přístupné lapidárium), pátá dochovaná bašta je v soukromém vlastnictví a byla opravena po roce 1990.
Tvrz je nyní v majetku Jihočeského kraje a spravuje ji Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDumberk_(tvrz)
Více  Zavřít popis alba 
33 komentářů
  • 2.11.2013
  • 301 zobrazení
straansky
Sněžka - 1602 m n.m. - nejvyšší hora v Krkonoších a v České republice. Je to vyhledávaný výletní cíl a rozhledový bod ve východní části Krkonoš na česko-polské hranici a díky své výšce poskytuje neomezený panoramatický výhled do daleké krajiny. Skalnatý holý vrchol má rozlohu 30 akrů, na severní polské straně spadají srázy do údolí Lomničky, na jižní české do Obřího dolu. K západu klesá skalnatý hřbet na vrcholovou planinu Úpské rašeliniště, povlovnější východní přechází v Obří hřeben. K jihovýchodu vybíhá ze Sněžky rozsocha Růžové hory, Pěnkavčího vrchu a Červeného vrchu. Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozeno od pojmenování Sněžná - jako sněhem pokrytá. První český název byl Pahrbek Sněžný, pak Sněžovka, od roku 1823 pak definitivně Sněžka. První historicky zaznamenaný výstup na Sněžku uskutečnil roku 1456 neznámý Benátčan, který v horách hledal drahé kamení. Sněžka v minulosti bývala především poutním místem. Na vrcholu Sněžky je nyní Polská bouda s meteorologickou stanicí, konečná stanice lanovky z Pece pod Sněžkou, rotundová kaple sv. Vavřince, základová deska z dnes již zbourané České boudy, Česká poštovna (ta původní byla založena roku 1872) a nedaleko ní stojící kamenný trigonometrický obelisk. Ještě donedávna stála na polské straně dřevěná budova meteorologické stanice z roku 1900, stavba vysoká 18 metrů byla jištěna proti silným poryvům větru ocelovými kotevními lany. V roce 1990 byla rozebrána a snesena do údolí.Nejstarší stavbu na Sněžce je 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince a najdeme ji na polské straně vrcholu. O jeji výstavbu se zasloužil slezský šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch (*1623), kterému patřily pozemky na severních svazích Krkonoš. Rozlehlé rodové panství bylo ale zkonfiskováno poté, co se jeho otec Hans Ulrich postavil císaři a jako vzbouřenec byl v roce 1635 v Řezně sťat. Císař mu majetek zabral, ale jeho syn byl později omilostněn a část panství získal zpět. Kapli na Sněžce začal Kryštof Leopold stavět na popud cisterciáků z Krzeszówa jako výraz díků za to, že mu byly pozemky vráceny. První práce začaly v roce 1653, ale dalšímu pokračování zabránili lesníci hraběte Černína, který si na Sněžku činil nárok. O pozemky na Sněžce se šlechtici dohadovali jedenáct let, než je soud přiřkl Schaffgotschovi. Práce na kapli hrabě obnovil v roce 1664 a trvaly dalších 17 let. Nová kaple byla vysvěcena 10. srpna 1681. Od té doby se na vrcholu Sněžky pětkrát do roka konaly bohoslužby a účastnily se jich stovky poutníků. V josefské době rušení klášterů - po roce 1810 - byla uzavřena i kaple sv. Vavřince, zpustla a až do roku 1850 fungovala jako příležitostná hospoda a přístřešek. Roku 1854 se dočkala nového vysvěcení. V dalších letech ji několikrát poškodil požár, vždy však byla obnovena. Naposledy byla kaple opravena v roce 1999. Objekt byl zpevněn a zateplen, uvnitř byl instalován nový oltář a restaurovány nástěnné malby. V posledních několika letech se na vrcholu Sněžky 10. srpna na svatého Vavřince scházejí polští a čeští duchovní, horalé a poutníci, aby se zúčastnili mše za horské záchranáře a vůdce.

Základy Polské, dříve Slezské boudy byly položeny v roce 1850. Stavitelem byl Bedřich Sommer, hostinský z boudy u Sněžných jam. V roce 1857 bouda vyhořela, obnovena byla o pět let později a její budova sloužila veřejnosti až do výstavby nového horského hotelu, který byl dán do užívání roku 1976. V objektu je i meteorologická stanice.

Nejníže položenou stavbou na české straně Sněžky je horní stanice původní sedačkové lanovky z Pece pod Sněžkou (1590 m n.m.). Lanovka byla postavena jako oběžná dvouúseková s dvoumístnými odpojitelnými sedačkami. Za hodinu přepravila 250 osob při dopravní rychlosti 2,5 m/s. Ze stanice Pec pod Sněžkou (890 m n.m.) byla doba jízdy na Růžovou horu (1354 m n.m.) 11 minut, délka úseku 1560 m. Úsek z Růžové hory dále na Sněžku měřil 1967 m a jízda trvala 13,5 min. Lanovka byla vyrobena firmou Transporta Chrudim v licenci švýcarské firmy Von Roll. Práce byly zahájeny v roce 1946 odlesněním trasy 1. úseku Pec pod Sněžkou - Růžová hora, navážením potřebného materiálu a postavením pomocné dopravní lanovky. Vlastní stavba a montáž lanové dráhy probíhala v letech 1947 a 1948. Provoz na 1. úseku Pec p. Sněžkou - Růžová hora byl zahájen dne 15. ledna 1949 a současně probíhalo dokončování 2. úseku na Sněžku. Zde byl zkušební provoz zahájen 10. listopadu 1949 a trvalý pak 1. července 1950. V letech 1962-63 provedena Transportou Chrudim rekonstrukci tratě, při které byly některé podpěry sníženy, přidány, nebo naopak odstraněny. Od zahájení provozu v roce 1949 do konce roku 1998 bylo ze stanice Pec pod Sněžkou vypraveno celkem 9 677 940 a na Sněžku vyvezeno 6 011 003 cestujících.

Výstavba nové lanové dráhy byla oficiálně zahájena 22. září 2011, náklady byly předpokládány ve výši 300 milionů Kč, z toho dvě třetiny hrazené z evropských fondů. Nová lanovka měla být zprovozněna na jaře 2014. Jedná se o dvouúsekovou osobní visutou jednolanovou dráhu oběžného systému typu GD4 s odpojitelnými čtyřmístnými kabinkami od italské firmy LEITNER A.G.Konečné náklady dosáhly částky 311 milionů korun, z nichž necelých 80 milionů korun zaplatí město Pec pod Sněžkou, zbytek je financován z fondů Evropské unie. Stavitelem byla trutnovská firma BAK.

Po ukončení provozu spodního úseku v září 2012 došlo během následujících týdnů k odstranění původní dolní dráhy a demolici stanice Růžová hora. Do konce roku byly také osazeny nové podpěry. V létě 2013 již byla technologie obou stanic téměř dokončená, do září bylo nataženo dopravní lano. Dne 9. října 2013 proběhly první zkušební jízdy kabinek, v listopadu byly absolvovány zátěžové zkoušky a 20. prosince 2013 byl dolní úsek lanové dráhy slavnostně zprovozněn.

Provoz na původním horním úseku byl ukončen dříve, již v květnu 2012. Během léta byla dráha odstraněna a zdemolována byla i stanice na Sněžce. Na podzim byla zahájena montáž nové horní stanice. V létě 2013 byly osazeny příhradové podpěry (s designem původních podpěr), během října bylo osazeno dopravní lano. První zkušební jízda proběhla 11. listopadu, následovaly zátěžové zkoušky. Celá dráha z Pece na Sněžku byla dokončena ještě v roce 2013, nicméně ke schválení horního úseku Drážním úřadem došlo na začátku roku 2014, zprovozněn byl 22. února toho roku.

Poslední stavbou na české straně Sněžky byla Česká bouda, která byla postavena v roce 1868 a sloužila turistům do května roku 1990. Uzavřená Česká bouda zchátrala a na podzim roku 2004 ji její poslední majitel (Správa Krkonošského národního parku) zlikvidoval.
Více  Zavřít popis alba 
31 komentářů
  • červen 2014
  • 298 zobrazení
zvanecek
Z Mladé Vožice je to na Šelmberk, co by kamenem dohodil. Album spojuje dvě vycházky, které dělí zhruba pět měsíců. První část je z doby předsilvestrovské a ta druhá byla pořízena jedno květnové pozdní odpoledne.
Prosinec, stejně jako celá zima 2013, se zapsaly do meteotabulek, jako nejteplejší v historii. Protože to nebylo ani na lyže ani na kolo, vyrazili jsme z Láďou na pochod. K Šelmberku jsme přišli od Janova a Bělče. Po závěrečném stoupání jsme se pod věží posilnili vánočním cukrovím a zapili to hltem kořalky. Žádné dlouhé okounění krátký prosincový den nedovoloval. Za zimního šera jsme se vrátili zpět do Vožice.
Květnová procházka, jak se na tento měsíc lásky sluší, byla v dámské společnosti. Zvolili jsme s Tórinkou cestu z opačné strany. Pěšina se vine kolem meandrující Blanice po hraně bývalého náhonu k Šelmberskému mlýnu. Příroda se probouzela do světle zelené a les rozkvetl kobercem sasanek. Přešli jsme novodvorský potok, zabočili do prava a vystoupali ke zřícenině. Protože jsme vůbec nespěchali, tak jsme k cíli dorazili opět před soumrakem. Ubývající světlo dovolilo už jen pár předsoumrakových fotek.

Vznik hradu Šelmberk je datován do 13.století. První majitelé byli Buzicové ze Šelmberka, starý rod s černou sviní ve znaku. Koncem 14. století sňatkem získal panství Aleš z Rýzmburka, čímž zde končí jméno Šelmberků. V době husitských válek je majitelem Albera z Těchobuze, který panství přepsal na Mikuláše z Hořic. Počátkem 16. století zde bydlel Václav Předbor z Radejšína a brzy poté Albrecht Cipl z Kravska. Ženitbou se v polovině 16. století stávají majitelé Mračtí z Dubé, kteří v roce 1586 panství prodávají nejvyššímu písaři království českého, Michalu Španovskému z Lisova a na Pacově. Za jeho působení dochází k rozkvětu Mladovožicka i Šelmberku samotného. Do této doby se také datuje vznik Šelmberského mlýna. Jan Bernard Funfkirchen panství koupil 1602, ale dlouho se z této koupi neradoval. Coby evangelíkovi mu byl hrad odebrán v roce 1620 a od té doby chátrá. Koncem 17.století celé Mladovožicko kupuje říšský hrabě František Ferdinand z Khuenburgu. Leopold Khuenburg provádí romantické úpravy na přelomu 18. a 19. století. V té době také vznikl zámeček, dnešní hájovna. Rod Khuenburgů vlastní panství do roku 1940, kdy zřícenina připadla městu Mladá Vožice. Hrad je nyní pod správou o.s. Danar.
Více  Zavřít popis alba 
57 komentářů
  • prosinec 2012 až srpen 2014
  • 292 zobrazení
alesmaternaphoto
Ze Špindlerova Mlýna přes Vrchlabí, Černý důl, Jánské lázně do Pece pod Sněžkou, odtud výlet lanovkou na Sněžku, naši nejvyšší horu (1602 m)
Více  Zavřít popis alba 
21 komentářů
  • červenec 2011
  • 293 zobrazení
helaha
Původně františkánský, nyní karmelitánský klášter byl založený roku 1655. Kostel vznikl v letech 1581-1602 jako hřbitovní chrám. Loretánská kaple se sochou černé Matky Boží představuje střed a srdce chrámu. Kapli nechal vestavět hrabě Bernard Ignác z Martinic po návratu z pouti do italského Loreta roku 1657. Její stěny zdobí cyklus výjevů ze života Panny Marie. Konvent kláštera je od roku 1993 obýván řádem Bosých karmelitánů a postupně prochází celkovou rekonstrukcí.
Více  Zavřít popis alba 
92 komentářů
  • říjen 2011 až květen 2012
  • 285 zobrazení
veli
lodní kostel s pětiboce uzavřeným presbytářem je dnes součástí areálu kolovratského zámku v Rychnově nad Kněžnou. Na jeho monumentální podobě se výrazně podílel i slavný stavitel „barokní gotiky“ Jan Blažej Santini – Aichl. Původně byla tato stavba na vyvýšenině nad zámkem rodinou hrobkou Betenglů, postavenou v letech 1594 – 1602, tedy více než půlstoletí před zahájením výstavby barokního zámku.
V současné době je kostel v soukromých rukou a majitel se snaží o rekonstrokci.
Více  Zavřít popis alba 
  • červenec až září 2015
  • 281 zobrazení
Reklama