palacinkaaa
5 komentářů
  • březen až květen 2011
  • 20 045 zobrazení
spilberk
S Veronikou se známe a fotíme již několik let a tentokrát přijela jako víla ;-) Ale samozřejmě jsme toho vyfotili více ;-)
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 1.6.2016
  • 13 216 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
martinross
Rád fotografuji detaily lidského těla ,jeho rozmanitosta a přirozenost.Na věku ani postavě nezáleží.Každé tělo má své kouzlo a krásu v každém věku a nezáleží zda má 50 a nebo 150kg.
Zaručuji 100% diskrétnost a to samé požaduji od vás.
Mám rád rychlou domluvu kdy a kde ....fotíme.
Máte-li zájem o focení napište.
Email : rossmar@email.cz
Instagram : https://www.instagram.com/martin_ross_art
Facebook : https://www.facebook.com/martinross.art
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 6.4.2020
  • 11 792 zobrazení
spilberk
Tereza je jsdnou z mých stálých modelek a fotíme spolu hlavně, jak my říkáme, "hustý fotky" plné fantasy a temnoty. Proto jsme se rozhodli, že musíme zkusit i něco z čeho bude kapat cukr. Tak tady to je ;-)
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 19.10.2014
  • 3 495 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • zima 2020/2021
  • 3 608 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
k-hodkova-photography
VŠECHNY FOTKY JSOU STAŽENÉ Z INTERNETU!!!
DĚKUJI MOC ZA SUPER STRÁNKY NA KTERÝCH BYLY TYTO FOTKY! :)
WEBY:
http://www.fototipy.cz/blogy/dadajax/foceni-s-marketkou-v-mistku
http://fotky-foto.cz/fotobanka/portret-atraktivni-krasna-zena-v-prirode%2823996713%29/
http://diva.aktuality.sk/clanok/37297/desat-tipov-ako-preventivne-bojovat-proti-nadorovym-ochoreniam/
http://fotky-foto.cz/fotobanka/portret-atraktivni-krasna-zena-v-prirode%2824031143%29/
http://www.dama.cz/sex-a-vztahy/kdy-a-kde-jsou-zeny-nejpristupnejsi-sexu-v-sobotu-vecer-v-prirode-19077
http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-volny-cas-zahrada/117791/kvuli-znecisteni-prirody-prestavaji-kvetiny-vonet.html
http://gabriella15.blog.cz/1209/2
http://www.kvregion.cz/cz/clanky/pobyt-pro-zeny-89
http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny/152580/lunarni-kalendar-poradi-jak-zvladnout-kveten-bez-uhony.html
http://ona.idnes.cz/zkrotte-vlasy-radime-jak-na-rovne-i-kudrnate-fm3-/krasa.aspx?c=A081013_093425_ona_krasa_ves
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=202495743167003&set=a.149353038481274.38738.149352395148005&type=3&theater
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/slovenkysunajkrajsie/129595
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/poslalistenam/147002
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/slovenkysunajkrajsie/135970
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/slovenkysunajkrajsie/135975
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/slovenkysunajkrajsie/140441
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/slovenkysunajkrajsie/146985
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/slovenkysunajkrajsie/138776
http://blickclick.webnoviny.sk/member/photos/poslalistenam/142979
http://hairstylesforeverybody.blogspot.cz/2013/07/15-barevnych-kombinaci-i-cast.html
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.191939147639055.1073741826.191920354307601&type=1
http://www.megapixel.cz/foto/11031
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=656049361095047&set=a.432709890095663.102277.379149198785066&type=1&theater
http://www.votocvohoz.cz/blog/2013/2/156-fotime-obleceni
http://milujifoceni.blogspot.cz/
http://www.odcloneno.com/blog/2012/2/20/interview-fotografka-kate-toluzakova-asto-se-z-nas-stanou-pa.html
http://www.luciesumova.com/2013/03/anna-cervinkova-photography.html
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • únor 2008 až říjen 2013
  • 2 943 zobrazení
jardasobek
  • 16.8.2010
  • 2 775 zobrazení
jujjja
Fotíš, fotím, fotíme! :)
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • leden 2012 až duben 2014
  • 2 748 zobrazení
ivan63
Wokrshop Fotíma akt v Břeclavi
https://www.facebook.com/workshopRobertVano/
více  Zavřít popis alba 
  • 9.4.2017
  • 2 522 zobrazení
fotolady85
Moji nejbližší:-)....fotografovat lidi je těžké obzvlášt,když to plno lidiček moc nemá rádo,ale vždycky je nějak ukecám ke spolupráci:-):-)
více  Zavřít popis alba 
62 komentářů
  • leden 2009 až listopad 2011
  • 2 353 zobrazení
atelier-m
. Až v jednu přijíždíme do Taih Ninh, hlavního kaodaistického města s největším chrámem. Během cesty jsme již jeden navštívili a čím blíže cíli jich stále přibývalo. Celý areál je asi 2x2km veliký a věřící právě vycházejí ven. Toto náboženství vzniklo zde a je uctíváno jen ve Vietnamu. Mají svého papeže i další hodnostáře. Mezi uctívané například patří Elvis Presley, nebo Napoleon Bonaparte. V malinké vesničce na okraji silnice za 20 korun obědváme rýžový papír!! promíchaný s bylinkama, politý dresingem a s křepelčím vajíčkem. Do hotelu se vracíme až v noci a cestou jsme vyzvedli Simonu a Vladěnu na letišti. Noční provoz je ještě hustší a troubení jako by se odráželo ze tmy všude kolem. Jana zezadu navigovala podle telefonu, který musela ukrývat mezi kozičkama, aby ji nějaký neurvalý motorkář mobil nevyškubnul. To co se dělo na silnici v noci, to byl teda mazec. Všech 15mil obyvatel se rozhodlo jet domů. Dobrá večeře ve čtyřech a dvě piva ukončily nádherný den.
PS. Z jedné strany jsme pěkně spálení od sluníčka.
Večer kupujeme letenku na sever do Hué. Za dva tisíce korun pro jednoho na sobotu. Takže jsme museli hned objednat dvoudenní výlet do delty řeky Mekongu. (24 $/osoba). Abychom zbytečně nelelkovali, zítra v osm vyrážíme.
Odjezd se zpožděním a kolem poletoval vietnamský indian. Asi 70km do Ben Tre a už jsme na lodi a kolem co oko dohlédne Mekong. Na prvním ostrově vyrábějí z kokosu cukrovinky, bomba bonbonky a rýżový papír. A taky nám zazpívali. Dlouho jsem vzpomínal jak se jejich zpěv česky nejlépe vystihne. Kuňkání. Ale nádherné a naprosto typické. Vietnamské. Ovocné občerstvení a na břehu už na nás čeká asi 5 kanoí . Do jedné nasedáme a dvě vietnamky v kloboukách nás vezou do nitra ostrova po jednom z nesčetných kanálů zarostlého tropického pralesa. Po dvaceti minutách vystupujeme u farmy uprostřed ostrova. Tady pěstují rýži a tropické ovoce. Přecházíme přes monkey bridge a pokukujeme po rýžovém poli. Jenže v místní restauračce mají v belíku spousty živých hadů a nabízejí je ke snědku. Jednoho si necháváme ogrilovat a oni k tomu přidávají ještě malinkou křepelku. To všechno servírované na talíři a obsypané spoustou bylinek. Průvodce nás informuje, že křepelka není křepelka, ale anglicky se to řekne mouse. Musím říct, že myš je chutnější než had. Po řece pokračujeme na další ostrov uprostřed nedohledné řeky Mekong. Na tomto ostrově vyrábějí produkty ze včelího medu. Včelky jsou mnohem menší než u nás a odvažuji se i fotit se s plástvem plným včel. Ještě nějaké fotky s dvoumetrovým hadem kolem krku a jdeme na oběd. Dáváme si místní specialitu: Baby fish, placatou rybu, kterou krásně osmahnutou přinášejí celou na stůl. Pikolík odtrhává kousky masa a na našem stole je balí do zelených lístků spolu s trochou rýže a bylinkami. Takový malý balíček ještě namáčíme do sladkopálivé omáčky a ukusujeme. Výborné!!
První alkohol s naloženou kobrou, která drží v zubech škorpiona a na dně kořínek žen šenu. Dáváme si dvoudecku. Chutná to jako bylinkový alkohol, něco mezi silným vínem a slivovicí. A jedeme dál. Až do Can Tro, znovu asi 70 km. První vystupují home stay (budou spát i večeřet s domorodci), a zapadá sluníčko. Je zde humus (jsme asi 5 km za městem a kolem se povalují unuděná prasata a kokrhají kohouti. Naprostá vesnická idylka) no a jsme rádi, že máme hotel. Původně jsem chtěl také spát u domorodců, ale nějak jsem to popletl. Sláva!! A navíc.... náš hotel perfekt. Dobrá večeře a spát. Dobrou!
Hned po snídani v 6. patře hotelu s terasou (bufet), vyrážíme na plovoucí trhy. Proti proudu řeky Mekong 5km za městem plujeme lodí. Asi 300 lodí a prodávají spíše ve velkém. Lodě povětšinou pamatují Francouzskou kolonizaci a asi i Císaře. Na bidlech mají ve výšce pověšeny produkty, které prodávají. Samá zelenina, ovoce a ryby. Na břehu už čekají motorkáři a rozvážejí čerstvé produkty do restaurací po celém okolí. Mnozí z nás (ti ještě starší než já), pamatují koloniální obchody do kterých z kolonií z celého světa putovaly potraviny do Evropy. Moje mamka ještě říkala: "zajdi do koloniálu pro rohlíky". Jenže za totáče už se tam banány sehnat nedali. Ze střechy jednoho ze škunerů prohlížíme široké koryto řeky zaplněné loděmi. Slunce nezadržitelně stoupá nad hlavu a pere to do nás. Zážitek z trhů určitě stojí za to. Autobusem do Saigonu přijíždíme navečer.
Ráno: máme ještě den a nechceme zahálet. Chceme na opičí ostrov, ale dnes tam žádný autobus nejede. Rozhodujeme se hned. Bereme taxika s průvodcem za 24 dol pro jednoho a jedem. Řeku Saigon přeplouváme na trajektu a liduprázdným územím jedeme k pobřeží. Opičí ostrov je na východ od Ho Či Minova města u pobřeží Jihočínského moře. Tady se taky v Mangrovníkových lesech ukrývali bojovníci Vietkongu za Vietnamské války v roce 1972. Kolem silnice není kromě občasné farmy na kalamari úplně vymetýno. Průvodce říká: mrtvá krajina. Řidič ale stále jede 50 Km v hodině. Pak vidíme důvod. Na kraji lesa jsou v pravidelných intervalech po 5 km uschováni policajti a radarem kontrolují rychlost jen velmi zřídka projíždějících aut. Jak nádherná paralela s našimi naprosto zbytečnými strážníky. Na "ostrově" který protíná hlavní cesta je spousta opic. Fotíme, fotíme. Trochu bokem po cestě je v lese ukryté území plné krokodýlů. Za dvacku si půjčujeme klacek se šňůrou a na konci pověšeným hadem jako návnadu pro krokodýly. Vladěna je mistr v lákání krokodýlů aby se vrhali po návnadě. Po desáté pokusu už návnada končí v obrovské tlamě a my pokračujeme dál. Nasedáme na motorový člun a svištíme doprostřed močálů a nesčetných zákoutí mangrového lesa. Zastavujeme u chatrčí propojených lávkami a mosty nad hladinou močálů. Tady Američané ve válce dostávali pořádně na frak. Vietkong tady vytvářel různá propadliště a další nástrahy a co nezvládli bojovníci, to za ně dokončili hladoví krokodýli. Odtud si Američané domů dováželi traumata a děsivé příhody z pralesa. Pěšky pok ještě jdeme k pobřeží moře. Všude pusto a fouká chladný vítr. Potuluje se zde jen pár lidí, ale prodejci tu jsou. Chutnáme a já vysávám lasturu kterou ne a ne vysát. Až se ta mrška uvnitř konečně uvolnila a já ji málem bez ochutnání spolkl. Návštěvou rybího trhu končí náš výlet. Tolik lastur a mořských plodů jsme ještě neviděli. A to všechno Vietnamci jedí!!
Ráno městskou dopravou za 5kc k Čamskym věžím. S blížícím se Novým rokem všude přibývá kytek, neonů a i budovatelských nápisů. Poslední den jedeme do Cu Či, to jsou podzemní nory, které vojáci Vietkongu vyhloubili kolem Saigonu na rozloze asi 200x50km. SIMONA střílela z M16!!! Prý má rameno celý modrý. Večer už Sim a Vladěna odletěly a my šli večer do vodního loutkového divadla. Loutky asi 80cm vysoké střídavě nad hladinou a pod ní dovádějí spolu s draky po jevišti za doprovodu typické hudby a vietnamského povykování. Na konci představení se z vody vynořili i loutkoherci. Zítra ráno letíme dom. Večer na ulicích neuvěřitelná síla lidí a tak naposledy fotím ten mumraj kolem nás. 30. ledna začne nový rok a bude ve znamení koně.

Konec..
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • leden 2014
  • 2 286 zobrazení
bele
ALB 461 – DOLE ŠÍŠA a NAHOŘE NEVĚSTA
Naštěstí ten nadpis není o jedné osobě. Nejvyšší čas dopřát si relax a poznat zase něco nového :-)

Člověk si dnes už neumí představit tu hrůzu z velké politiky šáhů a sultánů, i když možná v čem je dnešní politika jiná. Za tisíc let to někdo posoudí a třeba řekne, že se nic v principu nezměnilo. Také si potom o tom přečte dokumenty, které ještě další generace po našich dětech neuvidí, a podiví se tomu, proč jsme s tím tenkrát (dnes) nic nedělali, když byl ještě čas:-)

S velkou úlevou jsme přijali nabídku Romana zajít na tomto břehu do nějaké typické útulné arabské čajovny nebo kavárny ještě předtím, než polezeme do kopce na pevnost Narikala. Tak se i stalo a v krásném kutlochu s šíšou, kávou i pivem krásně ubíhal čas. Kam se hrabe ten náš přitroublý evropský spěch za karierou, za splněným harmonogramem, za plným diářem.

Máme se ještě co učit

Našim dalím cílem byla pevnost Narikala. Když jsme si toho lenošení dosyta užili, tak jsme vyšlápli kopec na kterém pevnost stojí raz dva. Měli jsme zase štěstí, protože jsme nahoře ten den potkali další svatbu v kostele sv. Mikuláše přímo v areálu Narikala. Co ale bylo opravdu nejvíc, že zde byla z mého pohledu asi nejkrásnější nevěsta.

Tradiční oslovení jak je úžasná, tradiční žádost o možnost snímku (už asi zbytečná), tradiční konverzace na téma přání manželského štěstí, zdraví, dětí a krásné Gruzie. .. no prostě příjemné povídání. Měla radost z našich slov jako malá holka, a kdybychom nemuseli jít dál, tak se tam fotíme ještě dnes

Teď se ještě pokoukáme po pevnosti, ale den ještě nekončí - pokračování příště :-)
více  Zavřít popis alba 
349 komentářů
  • září 2013 až únor 2014
  • 2 044 zobrazení
kubicekbadura
  • červen až srpen 2016
  • 1 572 zobrazení
audi878787
Conversky pěkně pohromadě,Converse sbírka....Shanim porad do sbirky conversky v jakemkoliv stavu ..
Nevyhazuj ..Neprane,necistene,roztrhane klidne proste jakekoliv .... Budu rad za unikat sbirku ..
Boty i dale fotim a jsou prezentovany ..... Dekuji vsem
více  Zavřít popis alba 
  • 12.8.2015
  • 1 420 zobrazení
handsome
Cestování trochu jinak

Tvrzení, že cestování jinak než na motorce si nedokáži představit, vzalo za své s věkem a rozrůstající se rodinou. Postupem času se začal hledat jiný způsob dopravy za zážitky na společné dovolené. I když jsme tohle vše chvíli zkoušeli pomocí sidecaru, nakonec stejně kvůli pohodlí (jak jinak) padla volba na automobil. A protože některá nádherná místa jsou ukryty před zraky japonců mimo cesty, začal se tedy hledat takový, který umožní výlety i tam.
Výběr nebyl moc složitý když kritéria byly dány, němec, cena do 300k, pohon všech kol, míst k sezení 6 a více, pracant se silným, spolehlivým motorem a přiměřenou výbavou. Začalo hledání VW Caravelle, Multivan T4 Syncro. U těchto typů aut o spolehlivosti nemohla být řeč, když v rukou cizinců tranzitujících i přes naši zem objeli několikrát zeměkouli. Po zhruba půl roce jsme koupili VW Caravelle T4 2,5 TDi Syncro s uzávěrkou diferenciálu a pěknou výbavou. Během pár let „zkušebního“ provozu na rodinné výlety se auto pomalu začínalo s přípravou na čím dál častější výlety mimo běžné silnice. Proběhlo zvýšení podvozku, kontrola visco spojky a uzávěrky, výměna všech tlumičů, čepů, silentbloků na obou nápravách, servis a kontrola motoru, dodělání nezávislého topení, druhé baterie, rozvodů 230 a 12 Volt a koupě střešního stanu zaručujícího pohodlné přespání 5-6 lidí. Inspirací jak si co nejlépe s rodinou užít cestování s výlety mimo asfalt převážně v zemích bývalé Jugoslávie, byl jeden skvělý člověk a výborný mechanik s gs fóra. Za 1, plnej a dej mu napít...
Bosna, Martin Brod...
Plánovaná první zastávka v Maďarském Balatonu se neuskutečnila (řidič OK, osádka KO) a tak se pokračovalo dále až k Bosenskému Bihači a poté ke krásným vodopádům Štrbačky Buk na řece Una. Úžasné místo, no cíl cesty byl dále v městečku Martin Brod Národního parku Una . Příjezd do známého Picnic a Kemp Lučica (cca 6 euro/noc ) ležícího na okraji městečka u řeky Una. Pěší výlet do městečka na prohlídku dalších místních vodopádů a konzumace místní ryby, bylo příjemným zpestřením po dlouhé cestě. Při návratu jsme s napjetím sledovali výjezd integrálu Hymer z kempu. Kdo výjezd zná ví, že rovně je to pro bábovky, no na prudkou levou to chce trošku přemýšlet :-). Ale na potřetí to dal. Večer ještě studium mapy a pak jen spát.
Prokoško jezero, Veliky Vitorog, ale...
Dopoledne odjezd krásnou zkratkou do Drvaru, nakoupení místních potravin a pokračování jak jinak než po šotolině ke Glamoči. U Bilčiče doleva a pak opět po šotolině přes vojenský poligon Sveta Barbora až k Veliky Vitorog 1907 m n m. Pod Vitorogem, kde měla cesta pokračovat dále silnicí R 415b do Kupres samozřejmě žádná cesta nebyla, ačkoliv Mapy.cz a GoogleMaps ji viděli (přiznám se, že na Vitorogu jsem na moto ještě nebyl a proto to i mě překvapilo). Padlo tedy rozhodnutí na prohlídku Vitorogu když už jsme tak blízko. Výjezd na Vitorog, projetí poslední zatáčky pod vrcholem, výsadek jednoho nejhlučnějšího účastníka zájezdu (to nemyslíš vážně tam jet s náma!!!), odlétávající kameny od kol a zátah mohutného pětiválce TDi (Ten Dým ignoruj) pomohl zdolat nádhernou horu. Při sjezdu malá korekce cesty, na Prokoško prostě nestíháme-cesta jak známo je šotolinová a žádný kemp tam není, rozhodujeme se proto pro Jablaničko jazero, kilometrově stejně, jen po asfaltu a kempy pro Bosnu na překvapivě jiné úrovni.
Jablaničko jezero...
Ve městě Ostružac nádherný kemp Miris Ljeta (cca 18 euro/noc ) tentokráte na dvě noci. Tento kemp je odpavdu pěkný, čistý a s milou obsluhou, pro toho kdo hledá civilizovanější kempování jasná volba. Příjemné koupání, hezká pláž, rybaření na pitlačku, dobrá restaurace a nakonec i seznámení a pokec se stejně „postiženými“ Poláky cestujících s Géčkem a Land Cruiserem do Albánie.
Mostar, Pločno, Blidinje jezero...
Tak popořadě, vzpomínka na Mostar stará 14 let kdy jsme tam s naším gs byli, se trochu vzdálila realitě. Opravené domy, přelidněné staré město, všude přítomní stánkaři a skákající skokani na povel. Tak aspoň podpora místních za parkování, nakoupení bot pro syna, stejná fotka na stejném místě tentokráte už s dětmi a zatlačení slzy v oku při vzpomínce na mládí. Pak už jen přesun na Blidinje jezero. Tam netřeba hledat kemp, jsou tam v podstatě 2 až 3 zakrytá místa k sezení pro asi 6 osob, popřípadě vzdálený hotel s restaurací Hajdučke vrleti, kde se dají půjčit i 4kolky na cestu k Pločnu, nebo kolem jezera. Jelikož nám prohlídka starého města zabrala celé dopoledne, rozhodl jsem za souhlasného povyku zbytku rodiny odložit výjezd na Pločno (dodnes nejsem přesvědčený o tom, jestli bych tam něco s toho auta při výjezdu nenechal :-) , ikdyž „cestu“ na vrchol dobře znám)
Sarajevo, Bjelašnica, Boračkojezero...
Brzké stávání, dnes si Synchro opět mákne..., přesun k Sarajevu a už fotíme u skokanských můstků. Výjezd s Babin do na Bjelašnici (přímo pod lanovkou) se dá jen na moto a to znám jen jednoho šílence co to dal, tak pěkně po špagetě nahoru. To nepojedem nahoru že né..., že už jsem to někde slyšel, vždyť všichni auta tady končí, nahoru nejedou a pokračují na Lukomir, dopověděla. When all ends Syncro is beginning zaskočila mou ženu má dokonalá angličtina. Závěs za místní s Land Cruiserem a už se šplháme k cestovatelskému vrcholu. Na.hoře oběd a sledování pár ještě větších šílenců co jim nestačí výjezd na.horu a musí ještě bláznivěji dolů. Za to jim ale palec hore. Na Boračku jezeru máte v podstatě výběr se dvou kempů, první, reklamně prosazovaný, modernější a pěknější Eko Selo (cca za 20e/noc ) nebo vedlejší, sociálně o hodně slabší no kompenzovaný kamarádským přístupem majitele a krásnou „pláží“ za 7e/noc. Jelikož ani zde nejsem poprvé a opět proběhl Welcome drink bylo rozhodnuto.
Chorvatsko začíná pod Zadarem...
Jistě jste slyšeli, četli v diskuzích od českých přispěvatelů. Nejprve ještě Bosna a její krásná silnice z Boračka do Mostaru. Nádherné výhledy na jezero a poté i na rozlehlou náhorní plošinu Gornje Zijemlje. Sjezd do Mostaru a definitivní konec šotolin v Bosně. Přesun do Biograd na Moru, ale i tady během cesty musím pochválit silný motor, kde některé stoupáky Chorvatských dálnic vyjel bez jakéhokoliv zaváhání a tempomatových 120 držel jak klíště, ale že se zapotil i s krabicou na střeše. Kemp v Biogradu ( 35e/noc ) a opět na dvě noci.
Chtěli jsme Istrii, skončili jsme na Balatonu...
Plán byl na naši oblíbenou Istrii zejména Premanturu a okolí Puly, ale předpověď i během cesty neslibovala dobré počasí, tak jsme zbaběle uhnuli na sever blíže k domovu a přijeli na Balaton a jeho jižní část Zamárdi vedle Siófok. Mirabella Camping ( 18e/noc ) a i tu na dvě noci. Jezero je tu krásně čisté s pozvolným písčitým dnem a travnatým přístupem k vodě. Mezi Zamárdi a Siófok právě probíhal techno festival B My Lake, takže naše večery opět probíhali družbou s Polskou rodinou. Právě jim děkujem za krásný konec našeho tripu, skvělé povykládání a kalbu až do rána při popíjení jejich špiritusu. Věříme, že i s nimi naše moravská slivovice zatočila a pozdravujem do Řešova.

Rekapitulace...
Finančně největší položka je nafta, ikdyž spotřeba 8,4 není žádná hrůza na čtyřkolku, co táhne půl baráku se střechou. Ubytování cca 150 euro. Dálnice Chorvatsko odhadem tak 80 – 90 euro, tady je to hold daň za auto spadající do druhé kategorie, respektive IIa. Ceny v kempech zde napsané zřejmě nenajdete v oficiálních prospektech, jsou ústně dohodnuté mezi nabízejícím a poptávajícím. Rád smlouvám, přijde mi, že se tím vytvoří lepší vztah mezi oběma stranami. Nemusíme tak proto nadávat, že tu či jinde je to drahé, to totiž je naše chyba, když jim zaplatíme vše, co si řeknou, pak se nesmíme divit, že někde platíme i za vzduch co dýcháme.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2019
  • 1 379 zobrazení
petruno
Mírně zavádějící název dalšího alba z naší již třetí dovolené s klukama Ondrou a Patrikem. Tak jako každou dovolenou si nejdříve dáme trochu do těla, aby nám nezlenivěly svaly. Tuto dovču by jsme chtěli po našom dodělat Malou Fatru, již jsme věnovali nějaký ten čas vloni a letos to chceme dorazit tak aby jsme mohli říct Malou Fatru trochu známe. Zahajujeme rozcvičkou na kole, z Karlovy Studánky vyrážíme na Praděd a Švýcárnu. Tak jak kluci vždy byli rychlejší do kopce než já, tak nyní jim to nějak nejelo, na vrcholku Pradědu jsem oznámil další cíl Švýcárna a to už padali na zem, přes všechny trable to nakonec zvládli na jedničku a na závěrečný sjezd z Pradědu budou ještě dlouho vzpomínat, šedesátkou na kole tak moc často nejezdí. Navečer balíme a jedeme na pozvání do Paskova pomoct rubat uhlí. Né to byl fór, Jura nás pozval na nultý ročník táboření tatínků s dětmi. Pěkně upravený plac bývalého Svazarmu a mnoho her bavilo nejen děti do pozdních noční hodin. Ráno opět balíme pomůžeme trochu s úklidem, zastavíme se u Janičky na ranní kávičku a jedeme na Slovensko do Vrátné, kde máme z minulých dovolených rozdělanou Malou Fatru. Nyní máme za cíl zdolat Velký Kriváň. Příroda je proti, na kopcích je deka a prší, ptám se na lanovce jaká je předpověď, no přímo na h...o, snad zítra odpoledne, přemýšlím jak to vyřešit když tu se nebe roztrhlo a vykouklo slunce. Velím k riskantnímu výstupu, bleskově balím do batohu nutné věci a letíme na lanovku. Nahoře se to vaří ale celou cestu až na Kriváň nespadla ani kapka a výhledy jsou úžasný. Kocháme se a fotíme, pozoruji další frontu jak se k nám blíží, velím k ústupu, právě včas, suchý dobíháme na horní stanici lanovky, jen za námi zaklapnou dveře restauračky tak to spustí. Chvíli posedíme a jedeme dolů. Kurňa to jsme měli kliku. Jedeme pod Těrchovou na nám dobře známý kemp, stále padá voda, pro jistotu komfortu okupujeme malé podium, kde vaříme a mohli by jsme tam i spát, ale nechceme moc provokovat. Odpoledne jedeme na druhu odpočinkovou část dovolený směr jižní Slovensko a termální parky, základnu jsme založili ve Vincáku. Postupně navštívíme Termálpark Dunajská Streda, na kole naše známé v Seredi a nakonec na odpoledne nakoukneme do Aquparku Senec. Závěrem k názvu, kámoš z Finska mi 7.8. napsal po FB o zatmění měsíce a tak jsem zkusil udělat snímeček. Paráda, dovča se podle kluků vyvedla na jedničku, do konce prázdnin máme ještě prostor na jednu dovolenou, pomalu začínám spřádat plány kam, aby jak ve správným filmu děj gradoval. Odkazy na minulé letošní dovolené http://petruno.rajce.idnes.cz/Bomba%2C_dovolena_s_tatkou/ a druhá http://petruno.rajce.idnes.cz/Druha_letosni_dovca
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 1 295 zobrazení
alenavitova
  • 11.4.2011
  • 1 193 zobrazení
martina37
Každé Vánoce fotíme Honzíka a jeho sestřenice.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2006 až duben 2021
  • 1 117 zobrazení
zjenive
Letos točím kouzelnou TŘINÁCTKU - 13 let pracuji na Meziboří v ENERGII o.p.s.
A druhý rok jsem v aktivizační dílně, KDE JSEM SE NAŠLA !
S kolegyní fotíme naše akce - ODKAZ - http://ergoenergie.rajce.idnes.cz
... a náše motto je - Smích léčí :-)
Kategorie: práce
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2011 až únor 2013
  • 1 073 zobrazení
katakrupickova
  • 16.5.2013
  • 1 034 zobrazení
spilberk
S Mirkou obvykle fotíme nějaká temná témata, ale tentokrát jsme si řekli, že zkusíme něco hravého, vtipného až optimistického ;-)
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 17.4.2016
  • 1 019 zobrazení
furatbiker
Rano budicek na pul sedmou, oblekame se a před ctvrt na osm vyrazime směr hranice s Rakouskem. Tankujeme na stejne benzince ONO jako ja před rokem při moji nejvetsi jizde (5000km přes Alpy do Francie a zpet), o kus dal kupujeme dalnicni znamky za 120Kc a hura na kvalitni asfalt rakouskych silnic. Počasí je paradni takze jedeme původně vybranou trasou tj. po dalnici na Linz a dal směr Salzburg, na exitu 216 sjizdime a jedeme do Gmundenu (krasne mestecko!) okolo Ebensee, uzivame si cestu je to parada! Okolo poledniho zastavujeme u Hallstattersee a davame si vyborny parecky a nealko pivo. Fotime, osvezujeme se cistou vodou z jezera, vsechno je skvely. Potkavame postarsi chlapky z ústeckýma znackama v drahych autech, zdravi nas, vypadaji v pohode. Jedeme dal na Abtenau, cestou nejprve spravne odbočím ale Nina me znejisti hlaskou, ze spravny směr je Salzburg, chudak je tak unesena ze všech tech kyticek okolo, ze ani nevi kde je ?. Otacime a najizdime na spravnou silnici 166, co je první z moto orgasmu, směr dalnice A10 kterou podjedeme na 99 a jedeme vedle ni pokracujeme po paradni silnici směr Bischofshofen, pak po nejhezčí silnici tohoto dne směr Saalfelden. Cil trasy pro nocleh pro další 3 noci , mestecko Vienhofen (na doporuceni z jednoho cestopisu na motorkari.cz) nachazime snadno, penzion familie Embacher také. Zaparkujeme stroje a jdeme zjistit, zda-li dohoda po emailu plati. Pani Embacher nas vita, ukazuju ji vytištěny email, chapave kyve hlavou je to OK. Trochu ji vrta hlavou jak to, ze neumime nemecky ani slovo když email byl hoch dojč ? (Nechal jsem si to prelozit od mamy, umi nemecky lip nez cesky ?) Pokoj ovšem není pripraven, tak se domlouvame, ze ho zatím vyklidi a uklidi a jedeme s projet k Zell am See. U jezera davame rizek z domova, jedeme do Billy nakoupit nejaky pivaky. Nina zatím ceka venku, avsak netusi, ze i na ni ceka vosa. Bodne ji do krku, ale nastesti bez nasledku. Narveme pivaky (Mrak Plzen za 0,79€/ks!, ja Ottakringer – Plzen si muzu dat doma, ze ano) do brasen a jedeme zpatky do penzionu. Pokoj uz je ready, v pul sedme jsme uz po sprse. Mrak provadi udrzbu stroje, my co mame Hondu nemusime nic resit a v klidu se pripravujeme na druhy den. Bohuzel obloha nevesti nic dobreho…
Najeto 370,8km
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2010
  • 1 003 zobrazení
Reklama