petruno
Neděle s datem 21.8. je sama o sobě zvláštní, díky roku 1968 kdy k nám vtrhli okupanti z východu právě v tento den. Dan slavil svoje 9 narozeniny a tak povinností bylo se stavit a popřát všeho nej. Dort v podobě hasického auta byl výborný, přípitek dětským šampáňem taky. Slunečné počasí určilo další program, koupaliště ve Skrovnici jsme už dávno nenavštívili. Voda čistá, zázemí perfektní a vstupné přijatelné. Okolo 18 hod se sbíráme a jedeme do Cakle na turnaj pinci, děcka mají ihned zábavu , přes trampolínu skáčou do bazénu. Večer spadnou do postele a ráno vstávají o půl deváté. Kluci ráno otevřou oči a jejich první slova jsou táto kam dnes pojedeme. něco vymyslíme, najdeme zase nějakou jinou vodu. Ahoj Dan, Inďa, bráchové Ondra a Patrik
Více  Zavřít popis alba 
  • 21.8.2011
  • 21 354 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
Více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 9 792 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
piki4
Piatok 20.2.2015 bol posledný vyučovací deň pred jarnými prázdninami. Preto konanie gymnaziálneho plesu malo príchuť voľna a slobody. Pekná výzdoba, pestrý program, vynikajúca hudba, veselá nálada, hodnotná tombola, úprimne sa baviaci účastníci študenti a učitelia vytvorili nezabudnuteľný zážitok. Pozrite si radosť, tanec, spev v ich vyhotovení a potešte sa s nami. Prosím, fotografie nekopírovať. Ak sa Vám páčia, skopírujte si link na konkrétnu fotku alebo celú fotogalériu a zdieľajte na facebooku alebo inde. Ďakujem foto : JánKo cák (vídea budú po prázdninách) videa: http://youtu.be/ywkQqEtTGCIhttp://youtu.be/L5ftSq0XvREhttp://youtu.be/lSdTpONFetshttp://youtu.be/LoMF_Ar8xmkhttp://youtu.be/w3oTPBRfB4shttp://youtu.be/-AIiUEDP49ohttp://youtu.be/w3oTPBRfB4shttp://youtu.be/TjSt5I-fWx8
Kategorie: lidé
Více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 20.2.2015
  • 6 842 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.

Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování

Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.

Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt

Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.

Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to

Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?

Zpětný náboženský šok

Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
Více  Zavřít popis alba 
  • květen 2008 až leden 2020
  • 3 702 zobrazení
bele
ALB 765
Podgorica je hlavní město Černé Hory , které je staré více jak 2000 let. I dnes můžete sledovat stopy Římanů, kteří na strategickém místě při soutoku řek Zeta a Morača vybudovali město Doclea (Dukla) a k němu 6 km dlouhý vodovod, který město zásoboval vodou z pramene řeky Ribnica.. Bohužel z domů toho moc nezbylo, dochovaly se jen základy a při vykopávkách byly objeveny veliké kamenné desky, které kdysi pokrývaly ulice. Zemětřesení v roce 618 poničilo reprezentativní stavby

V současnosti je hlavní město zatíženo výrobou hliníku, který tvoří polovinu HDP cele Černé Hory

Město bylo zničeno zřejmě vícekrát, naposledy za 2.SV. Naštěstí jsme to nezpůsobili my při své návštěvě. Zdrželi jsme se cestou, silnice byla v takovém stavu, že jsme málem nedojeli. Nakonec místo prohlídky památek nebo největší umělecké galerie moderního umění jsme měli jen trochu čas na osobní volno a na indi poznávání, které jsem osobně využil k relaxu a konzumaci dobrého jídla. Možná to bylo tím, že jsme byli v hlavním městě, každopádně bylo vzorná obsluha i výborné jídlo.

To, čím mne Podgorica překvapila nejvíc, kde se vzala tu se vzala velká socha Boba Marelyho s kytarou. Jeli jsme kolem busem, ale nestihl jsem přímo fotku sochy, tak alespoň jsem stáhl fotku Boba, aby každý viděl, že do Podgorice určo patří.

Příběh je zajímavý, rege hudbu zde hodně zpopularizoval zpěvák Feto – jeho otec byl známý boxer Džaka Mahmutović - a tak sláva boxu, rege a peněz dala městu tuto sochu
poslouchejte sami
https://www.youtube.com/watch?v=IfpS-zlfP5Y
Více  Zavřít popis alba 
69 komentářů
  • červenec 2010 až duben 2015
  • 3 271 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
visnakovo
Cesta daleko za obzor, kde jsme viděli zažili mnoho zajímavého a zážitky vykoupili krví a potem.
Při probírání fotek se jedna za druhou vynořovaly vzpomínky a su si jist, že budu vzpomínat do konce života, takže:
Seyčku, Peťko, Indy a Tokajíto - Díky !

Pokud Vás zajímá jak vypadal sesuv v Dolině Gejzírů, mrkněte na tohle video:
http://www.youtube.com/watch?v=QurfMh1BS1Q&feature=related

Kamčatka v našich nédiích v poslední době:


http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/pozor-na-kamcatce-radi-medvedi-lidojedi_209574.html

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/lod-opilych-rybaru-vrazila-do-jaderne-ponorky_212840.html

Pokud rádi klikáte a tady jste se fotek nenabažili, projdětě si Indyho rajče, kde jsou soustředěny fotky ode všech fotících účastníků zájezdu:
http://indy2.rajce.idnes.cz
(jsou tam i fotky z minulých vandrů)
Více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • léto 2011
  • 2 724 zobrazení
jackasspraha
Více  Zavřít popis alba 
  • 23.12.2006
  • 2 549 zobrazení
petruno
Vzájemné gratulace k vylezení na skálu jako úvodní foto. Po návštěvě muzea Merkur v Polici nad Metují http://www.merkurpolice.cz/se kluci těšili na Broumovské skály http://www.etf.cuni.cz/~moravec/fotky/ind-brou.html. Pytel blech by člověk uhlídal snadněji než Ondru a Patrika. A tak to bylo stále kolem dokola, táto támhle na tu skálu ještě vylezeme. Počasí přálo a do večera daleko. Nadšení a radost ze slezení skály pochopí jen ten kdo zkusil a propadl vášní hor. Přírodu nemá cenu popisovat, nedá se to popsat, musíte přijet a vidět. Kovářova rokle, Bagounov, cesta na Ameriku a nedaléká Ostaš si vás získá. Pěšáci i lezci si najdou svůj terén. Příště s sebou lano a nějaký postroj a můžeme se pustit do náročnějších výstupů. Pár fotek z Broumovských skal jako inspirace na pěkný výlet. Cestou domů bylo v autě několikrát slyšet od Ondry " a táto kdy zase pojedeme na skály???" Už se těšíme a přijeďte se na nás podívat jak lezeme, teta se na nás nemohla koukat kudy lezeme, měla o nás strach. . Ahoj Ondra a Patrik
Více  Zavřít popis alba 
  • 21.4.2011
  • 1 762 zobrazení
petruno
Původní domluva, za příznivého počasí se sejdene v neděli u sport hotelu Orlice v 11 hodin. Každý vodák ví že voda do 11 hodin je jedovatá. Nedodržení tohoto pravidla trestá zpravidla Čochtan koupelí některé osádky. Na začátku pouze 2 lodě s přibývajícími kilometry přibývalo i lodí, vodáci z Chocně, Litomyšle ale i z Prahy si nenechali ujít pěkné počasí na vodě. Do Brandýsa nad Orlicí nás dorazilo víc jak deset lodí. Malá nehoda se stala pouze U konťáku, mladá dívčina naskočila do raftu a poodjela od břehu, předvedla nám několik piruet s raftem a k velkému veselí ostatních vodáku se pokoušela dostat ke břehu, nakonec se to podařilo za pomocí vlečné kanoe. Vody moc nebylo ale sjízdný to bylo. Počasí nezklamalo a tak to byl prima den na vodě. Ahoj Petr, Inďa, Jarda, Dana
Více  Zavřít popis alba 
  • 14.8.2011
  • 1 616 zobrazení
jankov
Zpráva ze služby dne 8.8.2013
Vedoucí dne: cap. Yusuf Mohamed Siad Inda´ade (Míra Matěcha)
Služební oddíl: č. 14
Jídelníček: snídaně – sýrová pomazánka, máslo, pečivo, chléb, čaj, mléko
svačina – ovoce a zelenina
oběd – fazolová polévka, pečené kuřecí stehýnko, bramborová kaše
svačina – jogurt
večeře – zapečené těstoviny, červená řepa
2. večeře – loupák

Program dne: 1. etapa CETEH – Vodní etapa
Zhodnocení dne:

Celý tábor se ráno probudil do slunečného a teplého dne. Napětí a adrenalin byl cítit všude, hlavně u vedoucích barev, kteří do poslední chvíle motivovali své týmy ke hvězdným výkonům.

Jako první disciplína CETEHu byla jako obvykle překážková dráha, věnována památce na paní Šedivou – „Memorial paní Šedivé“. Pochopitelně s nezbytnými dekami šedými, zvanými táborovým slangem „šedivky“ (které se už asi padesát let nedají nikde sehnat – ani na e-bay) a toaletními papíry.

Vedoucí barev prováděli možné i nemožné, aby do svých týmů přinesli první bodíky. Po krutopřísných výkonech bylo pořádí následující:

1. cpt. Connor Kenway (Tomáš Zelinka) vedoucí bílé barvy
2. Jack Podparou (Martin Kaiser) vedoucí stříbrošedé barvy
3. Kárl Bloody Skull (Karel Tesařík) vedoucí světlemodré barvy

Ještě zde cítím vyzdvihnout krásné 4. místo vedoucího černé barvy Yusufa Mohameda Siad Inda´adeho. Fakt hustodémonský výkon :-)
Je jasné, že v této disciplíně dominovali mladší borci (jankovští junioři), Martin se mezi nimi ocitnul jen náhodou, což samozřejmě všichni vědí, včetně jeho samotného, matně si vzpomínám, že se k tomu i přiznal.

Dalšími disciplínami, kterých se účastnili již celé barevné týmy bylo:

Úklid a drhnutí paluby (této disciplíny si užili hlavně vedoucí barev, kterým byla důkladně omyta hlava a to speciální technikou kropením ledově studené vody z kuchyňských utěrek nehezkého vzhledu a vůně)

Záchrana člena posádky (týmy dostali nového plyšového kamaráda, kterého museli ve dvojicích přenášet přes táborový bazén)

Lov kachen (spočívající v přenášení vody z jedné nádoby do druhé za pomoci plastových kelímků).

Celkové pořadí po 1. etapě CETEHU je následující:

1. Stříbrošedá barva
2. Tmavězelená barva
3. Tmavěmodrá barva

Večerním zaměstnáním bylá táborová disco-trysko show, kde se tanečníci vlnili v rytmu melodií z repertoáru světoznámých hudebních hvězd. Toto vše pod taktovkou letos již legendárního DJ Tomyho Zelího.

A pak si všichni vyčistili zoubky a šli spinkat.......................
Více  Zavřít popis alba 
  • 8.8.2013
  • 1 334 zobrazení
veveverky
Fotky z letošního mafiánského tábora u Kyjovic..
(Autory jsou Indi, Cvrček a Zajíc)
http://veverkykoprivnice.webnode.cz/news/tabor-skoncil-/
Více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2009 až červenec 2011
  • 1 270 zobrazení
bubllina
  • 11.4.2012
  • 1 243 zobrazení
petruno
Na předposlední víkend v červenci bylo hlášeno zlepšení počasí a tak nás vyrazilo plné auto na výlet do Polska. Kletno - sjezdovka na Czarnu Goru http://czarnagora.pl/ a blízké zajímavé koupaliště ve Staré Morawe http://www.turistika.cz/mista/zbiornik-stara-morawa . Hlavním cílem výpravy byl ale Dino park v Karlově. http://www.park-dinozaury.pl/ Kdo navštívill některý z českých Dinoparku, nejezděte tam, dino park Karlow je rozsahem něco jako větší zahrádka za domem, i přes to se dětem se park líbil. Snaha tvůrců o atraktivitu je zřejmá ke vstupence dostanete DVD v českém jazyce, ale už příchozí blátivá cesta odrazuje. Stojíme u pokladny a zvažujeme, jdeme dovnitř. Dopručuji spojit s blízkými horami Szczeliniec Wielki http://www.skalnimesta.cz/cz/szczeliniec-stolova-hora.html všude jsou české popisky a dá se platit Kč pak už z toho je program na celý den. Cestou domů krátká zastavka na polské tržnici, na pevnosti Dobrošov, v Dobrušce - táta nám říkal že kámenná koule o průměru 90 cm, váží 7 metráků a plave na vodě, je to pravda, podvečer poslední dobývací mise na dvě prolejzačky v České Třebové. Ondra měl na výběr po cestě číst bilbordy, to se mu nechtělo a tak nejdříve přečetl jednu stránku a pak šel taky do boje. Poslední foto z věčerní pohádky pro bojovníky, zitra pojedeme na další misi a budeme dobývat nové neznámé území. Ahoj Patrik, Ondra, Dan a Inďa , na úplný závěr jedna zajímavá úvaha kterou jsem četl http://www.blisty.cz/art/58513.html ahoj Petr
Více  Zavřít popis alba 
  • duben až červenec 2011
  • 1 243 zobrazení
tazmax
Návstěva Lichtenštejnska. Všude byly banky a spousta japonských turistů a taky indů. Jednu chvíli jsem si myslel, že je ten den přehlídka kabrioletů :) bohužel jsem je nestihl fotit. Po krátké procházce po Haidihoofu cesta domů. Večer návštěva Rolanda a Chrise (angličani) v baráku, který vypadal zevnitř jako kostel. Roland je trenérem a masérem a bylo to poznat i na vybavení bytu. Dvě místnosti nad sebou byly proměněny ve fitko. Takhle nějak by mohlo v budoucnu vypadat moje bydlení (jen místo obrovské televize bych si dal projektor a pořádné 5.1 bedny :)
Více  Zavřít popis alba 
  • 7.6.2011
  • 1 089 zobrazení
tonyavalon
Oslavili jsme vánoce - Seyček, Peťa, Woody, Terka, Velkej Drak, Kameňák, Višnák, Vedoucí, Merlin, Hancoš, Fífa, Matěj, Šemík, Léňa, Peži, Indy, Termit a já - byla kvanta sněhu, v neděli ráno údajně 15 pod nulou. Trampské štědrovečerní menu bylo bohaté. Cestou domů jsme se potkali v lokálce s Paběrkami a Brdskými dobráky.
Část fotek (asi deset) je od Kameňáka a jsou to ty hezčí:)
Další alba z Vánoc na Brdech:
http://velkejdrak.rajce.idnes.cz/Vanoce_na_Brdech_2010
http://teze.rajce.idnes.cz/Vanoce_na_Brdech_2010
Více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • prosinec 2010
  • 1 043 zobrazení
lenjessie
Na začiatku sa to zdal možno trochu bláznivý nápad. Prejsť štyrmi krajinami, v každej spať niekde inde, navštíviť rôzne miesta, vystihnúť počasie, vystihnúť správny čas na čokoľvek... Na poslednú chvíľu sme dokonca menili plán. I keď "plán" je silné slovo. Pretože sme sa proste "len vybrali" a šli. A uvideli. A zažili. A nakoniec zistili, že všetko bolo tak, ako malo byť...
Zo Slovenska sme prešli cez Rakúsko do Slovinska, kde sme vstúpili do Triglavského národného parku a prešli cez sedlo Vršič. Na večer sme prišli do Camp-u Vodenca, priamo pri rieke Soča, kde sme prespali a na druhý deň sa vybrali na strmú Mangartskú cestu - najvyššie položenú cestu v Slovinsku a považovanú v tejto krajine za najkrajšiu alpskú cestu. Sedlo Mangart leží na úpätí vrchu Mangart (2679 m n. m.), ktorý patrí medzi najvyššie hory Julských Álp.
Odtiaľto sme smerovali do Talianska k jazeru Lago del Predil, ktoré leží v krásnom údolí Valle Rio del Lago.
Naspäť do Slovinska a Julských Álp, konkrétne do údolia Vrata, kde nás čakal výstup k prenádhernému vodopádu Peričnik (slap Peričnik). Sú to vlastne dva vodopády - dolný a horný, merajúci 52 a 16 metrov! Fantastickým zážitkom bolo, keď som sa poza oba vodopády mohla s Gorou prejsť!
Cez mestečko Bled s jeho krásnym Bledským jazerom sme prešli do malebnej bohinjskej dedinky Stara Fužina, kde sme sa ubytovali v Residence Triglav, ktorá sa nachádzala v blízkosti neskutočne krásneho Bohinjského jazera, na ktoré sme mali z nášho apartmánu výhľad. Malebný slovinský "fjord", najväčšie slovinské jazero.
Na ďalší deň sme sa vybrali do tej časti Julských Álp, ktorej sa hovorí Bohinjské hory. Vyviezli sme sa lanovkou Vogel do výšky 1535 m n. m., kde sme si vyšlapali na vyhliadkový bod Orlove glave vo výške 1665 m n. m. Odtiaľ sa nám otvoril nádherný výhľad do okolia, i na najvyšší vrch Julských Álp a Slovinska - Triglav (2864 m n. m.).
Ešte v tento deň sme hneď po návrate z lanovky mierili na opačnú stranu, do tiesňavy Vintgar (soteska Vintgar), čo je výnimočne krásna tiesňava, v ktorej sa rieka Radovna zarezáva hlboko do skalnatého podložia a vytvára neuveriteľne krásne scenérie! Na konci tiesňavy, ktorá meria 1,6 kilometra, sa nachádza 16-metrový vodopád Šum.
Cestou naspäť sa Gorka okúpala v Bledskom jazere, ktoré má tektonický pôvod, takže voda v ňom je príjemne teplá od leta až do jesene.
A to už sme pelášili k Bohinjskému jazeru, ktoré je pri západe slnka tak nádherné, že som neodolala možnosti previezť sa na krásnej útulnej lodi Bohinj na samý koniec a späť. Hodinová plavba a ja som bola nesmierne fascinovaná a po celom dni som mala v sebe neskutočný pocit šťastia a radosti.
Zo Slovinska sme pokračovali ďalej do "stredu Zeme", až sme sa dostali do Chorvátska, kde sme prešli Medulin a podvečer sme našli ubytovanie v Premanture, vo Ville Lena. :-) Na večer sme stihli rozprávkový západ slnka "za more" a mne sa tisli slzy do očí, pretože som pri mori bola ešte ako malé dieťa a túžila som po tomto zážitku veľmi dlho. S Jessie sa mi, žiaľ, more vidieť nepodarilo a moje srdce plesalo, keď som k nemu mohla doviesť Goru...
Ďalší deň preto celý patril práve moru. Polostrov Kamenjak leží v najjužnejšej časti Istrie a je chránenou krajinnou oblasťou. Krištáľovo čisté more zafírovo modrej farby, strmé skalné útesy, divokrásne pobrežie prevoňané šalviou, všade borievky, pínie, sosny, macchie... Dávno pradávno v druhohorách to bola zasľúbená zem dinosaurov, ktorých stopy tu nájdete aj dnes. Prešli sme celý polostrov po jeho obvode od západu na východ, zhliadla som môj ďalší sen - maják (Porer na ostrove Porer), okúpali sa na rôznych miestach, navštívili Safari Bar... a makadamovou cestou sme sa v kúdoliacom prachu vrátili naspäť do Premantury. Úžasný, ÚŽASNÝ deň!
A je tu štvrtok. Výlet do mesta a prístavu Pula. Návšteva rímskeho amfiteátra - Arena, ktoré postavili začiatkom 1. storočia a patrí medzi 6 najväčších na svete. Atmosféra minulosti prestupovala v tomto mieste každým kameňom a v strede arény bola priam nahustená. Stadiaľto mierime do budovy niekdajšej pevnosti Verudela na rovnomennom polostrove, v ktorej sa nachádza obrovské Aquarium Pula, na ploche 2000 m2. Nakukli sme na piesočnú pláž Bijeca a vraciame sa späť do Premantury, odkiaľ sa ideme rozlúčiť s morom. Šírym a nekonečným. Zachádzame až na mys Kamenjak, na samý koniec Zeme a dlho a mlčky hľadíme do diaľky, kde sa snúbi more s oblohou...
V piatok odchádzame skoro ráno na 265-kilometrovú trasu až do Národného parku Plitvické jazerá. Sú rozsiahle a podarí sa nám ich prejsť v našom rezkom tempe za 5 hodín.
Po návrate k autu zisťujeme, že sme veľmi ďaleko na návrat hocikam. :-) A tak zvažujeme. Po dlhšom dumaní sa rozhodujeme pre návrat domov, ktorý sa v tú chvíľu nachádza vyše 670 kilometrov v diali. :-) Po polnoci prichádzame na rakúskej diaľnici k reštaurácii Landzeit a k pumpe, kde prespávame v aute. :-)
V sobotňajšie ráno sa rozhodujeme, kam by sme ešte tak "zbehli" a výber vyhráva pohorie Schneeberg, najvýchodnejšia alpská dvojtisícovka (2076 m n. m.) s jeho dvojitým vrcholom. Zdolávame ich v poradí Klosterwappen, chata Fischerhütte. Cesta dolu k stanici vláčiku Salamander, ním do Puchbergu k autu a už naozaj, ale naozaj domov! :-)
A tak sme tu. Po ôsmych prenádherných, po okraj skvelými zážitkami naplnených dňoch šťastne navrátení.
Gorka - môj moreplavec. :-) Môj spolupútnik na cestách a životom. Bez nej by to všetko a nič nemalo zmysel a význam. A bez jej skvelej povahy a poslušnosti už vôbec nie. Všetko bolo tak krásne a nádherné aj vďaka nej. A vďaka človeku, ktorý to celé pre nás a hlavne pre mňa vymyslel, naštudoval a čiastočne zorganizoval. ;-)
P. S. Možno neuveríte, ale nenapísala som všetko. A už vôbec som neopísala svoje vnútorné pocity. Pretože ono sa to ani nedá. Neexistujú presné a výstižné slová, výrazy. Existujú "iba" moje pocity. Silné, neutíchajúce, mocné a vzrušujúce. Presne také, aká bola najdobrodružnejšia cesta nášho života...!
Více  Zavřít popis alba 
  • září až říjen 2016
  • 1 012 zobrazení
patrik-dnb
Více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2008
  • 988 zobrazení
sojin
Nezklamali: The Game, Pio Squad, Indy a Wich + LA 4 ... Zklamali: Kontrafakt jednoznačně... ///***--- Jinak nemam co bych dodal, mrdovej fesťáček - nejvíc týpek kterej se rozbil o ten koš ... a spoustu jiných rozseků fakt kotel :D
Více  Zavřít popis alba 
  • 913 zobrazení
fotohb
Hip Hop Babylon…..
fotky z rooftop open air festivalu v Libereckém Babylonu, kde živě vystoupili (pátek) Indy&Wich (Praha), Nironic (USA), La4 (Praha), (sobota) Sixin, Navigators, Vladimir 518 (PSH, Praha), Hugo Toxxx (Supercrooo, Praha), Pio Squad (Jihlava), Berezin (ex P13). Djs na akci zahráli (pátek) Wich, Kwé, Rawal, Jorgos, Noir, Kolack, Lu2, Scarface, Flux, (sobota) Enemy, Brainythug, Aphect, Lil Rowa, Booik, Lu2…
Kategorie: kultura
Více  Zavřít popis alba 
  • 2.4.2012
  • 793 zobrazení
rcg
V týdnu od 22. do 26. července se Sokolovna a její okolí opět proměnilo v indiánskou vesnici.
Velké bledé tváře na celých pět dnů svěřily své nejmilejší do rukou dvou rudých náčelnic a z jejich rukou si v pátek přebraly malé rudochy – špinavé, unavené, ale snad plné zážitků z celého týdne.
Velký Manitou nám seslal ukázkové počasí a tak mohlo dojít na všechny aktivity – suchozemské i vodní.
Pondělí: V pondělí děti „obsadily“ indiánskou vesnici, seznámily se se všemi jejími zákoutími, ochutnaly první indiánskou stravu… Ale největší překvapení na ně čekalo na zahradě, kde stálo pravé, nefalšované tee-pee. Aby se z dětí mohli stát na celý týden indiáni, tak bylo potřeba začít si připravovat indiánské „propriety“. Jako první přišly na řadu indiánské čelenky – děti si je nazdobily, vybraly si pírka. Šití přenechaly rudé náčelnici Janě, aby hned první den nedošlo k nějakému úrazu.☺️ Malí indiáni se také začali učit indiánskou říkanku doplněnou pohybem „Indi, indi, indi, indi, indiáni jdou…“.
Velké bledé tváře ji určitě za celý týden slyšely několikrát. ☺️☺️☺️
Úterý: Úterý začalo tréninkem spolupráce celého kmene při „ovládání“ padáku, indiáni zvládli překonat všechny nástrahy, které na ně padák připravil. Během dopoledne si ještě stihli nazdobit i indiánská trička (i když pro některé indiány menšího vzrůstu to jsou spíše maxišaty ☺️). Odpoledne se indiáni rozdělili do družstev a společnými silami zvládli vyplnit indiánské bingo a poté i „přikolíčkovat“ uloveným zvířatům jejich správné ocásky. Vyzkoušeli jsme i indiánské nástroje a byli jsme rádi, že už máme zvířata ulovená, protože po použití nástrojů bychom už minimálně celý týden žádné ani koutkem oka nezahlédli. ☺️☺️☺️
Středa: Středa byl pro naše malé indiány velký den – vyrazili jsme za hranice naší indiánské vesnice do světa velkých indiánů a kovbojů. Na cestu jsme využili plechového oře, který nás zdárně přepravil do „jejich světa“, jak jsme se dozvěděli z rozcestníku. Prohlédli jsme si mapu celého areálu a už si pro naše indiány přišel šerif, který nás zavedl do jejich ležení. Po důkladném občerstvení jsme měli možnost vidět představení, ve kterém se dětem asi nejvíce líbilo stádo koní, které poslouchalo tak, že se tomu skoro ani nechtělo věřit. Když se objevil velký černý bojovník, tak se někteří malí indiáni i trochu báli. Všechno ale dopadlo dobře a tak jsme se mohli vypravit na další průzkum – šerif nás jejich tajnou zkratkou dovedl k půjčovně koz, kde dětem za odměnu jednu na pohlazení půjčil i ven. Potom už jsme se sami vydali prohlédnout výběhy koní a celý zbytek areálu. Návštěva westernového městečka byla natolik vyčerpávající, že cesta zpět do našeho světa skoro celý kmen indiánů z Grygova ukolébala do spánku.
Čtvrtek: Čtvrteční dopoledne opět začalo trochou pohybu, při kterém jsme využili „pěnovou žížalu“ a zopakovali si známé indiánské i neindiánské písničky. Během dopoledne si ještě indiáni zvládli připravit lapače snů, které jim budou zahánět ty ošklivé sny a do hlavy pouštět jen ty příjemné. Odpoledne jsme opět vyrazili za hranice naší indiánské vesnice, protože jsme vyrazili na návštěvu kmene indiánů, který se místo lovu bizonů zabývá výrobou něčeho studeného, sladkého a moc dobrého. Prý se to jmenuje zmrzlina a moc nám to chutnalo. Výborně posilněni jsme se mohli vrátit do naší rozpálené vesnice a trochu ji i sebe svlažit deštěm, který neseslal sice manitou, ale i tak byl velmi příjemný.
Ještě musíme příště „vychytat“ jednu drobnost – a tou je, jak vyhnat to malé bzučivé s křídly a žihadlem. ☺️
Pátek: A přišel poslední den našeho indiánského týdne. Indiáni se během dopoledne vydali na indiánskou výpravu, při které si zopakovali všechny důležité indiánské dovednosti. Svou odvahu v táboře dokázali tím, že se nebáli prolézt „strachovým pytlem“. Zvládli spolupracovat jako kmen a dostat se do bezpečí přes nebezpečné území plné hadů, štírů a škorpionů. Jen to nebezpečné území na zahradě nám zase odpoledne při osvěžování se vodou dalo pořádně zabrat. Píchnutí včelkou bylo zase několik, ale alespoň jsme zjistili, že žádný indián, který byl tímto hmyzem „napaden“, není alergický.
Celý týden jsme si náramně užili a doufáme, že jsme vám vaše malé rudé tváře vraceli spokojené.

Indiánské náčelnice Vlaďka a Jana vzkazují dětem...byli jste ti nejbáječnější indiáni jaké si mohou náčelnice přát...WHAU. Děkujeme i rodičům za důvěru, že nám své děti na týden svěřili. Děkujeme i restauraci U Jelena za jejich týdenní starost o naše hladové žaludky. Děkujeme obci Grygov za místo k táboření, správci sokolovny za trpělivost a MAS Hanácké Království za finanční příspěvek.
Kategorie: dětizábava
Více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červenec 2019
  • 800 zobrazení
poplis
předvánoční kalbička....padly ňáký keci o škodlivosti hulení,..no jo no,ale vapolizér do kapsy nestrčíš kámo :o)
http://hip-hop.cz/photoreport/?rowid=indy-a-wich-la4-v-jihlave&club_id=ALL
Více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2008
  • 765 zobrazení
bocika
  • červen 2014 až říjen 2019
  • 753 zobrazení
Reklama