ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 11 629 zobrazení
pyjerek
pasování prváků
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 9 735 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
majklos
Je zminovana v prastarych Vedach. Kumbha znamena urna, mela znaci festival. Pribeh pripomina pohadkovy souboj Dobra a Zla, kdy proti sobe stoji andele a demoni a na obloze bojuji o vlastnictvi poharu se zazracnym nektarem nesmrtelnosti. Boj trva 12 dni a noci, jez jsou ekvivalentem 12 lidskych let. Behem bitvy par kapek spadlo na zem, tato mesta se stala posvatnymi (Ujjain, Nasik, Haridwar, Allahabad) a kazde ctyri roky se stridaji v hostovani festivalu. Dobu a misto urcuji presne astronomicke vypocty. Tento rok je Mela zvlast vyznamna, tzv. Maha/Velka Mela, jez nasleduje po ukonceni cyklu 12ti 12tiletych festivalu, tedy jednou za 144 let a pouze v Allahabadu.
Podle Ved je kazda reka personifikovana jako bohyne. Reky jsou uctivany jako Matky a Darkyne Zivota a ritualni ocistne koupele maji v Indii dlouhou tradici. Pri prilezitosti Kumbha Mely se na brezich posvatnych rek po dobu dvou mesicu shromazduji knezi, svati muzove, vladci i prosty lid. Mnozi svetci a poustevnici se na verejnosti ukazuji jen pri prilezitosti tak velkeho vyznamu. Zatimco mnisi a ucenci praktikuji posvatne ritualy, ti svetsti se prichazi poklonit k jejich noham a prijmout neco z jejich spiritualniho sveta. Poutnici veri, ze ritualni lazen ocisti hrichy jejich minulych zivotu a oni tak budou vysvobozeni z kola samskary/znovuzrozovani. Krome ocistnych lazni jsou soucasti Mely spiritualni diskuze, zpev nabozenskych pisni a bezplatne rozdavani jidla pro tisice svatych muzu a zen a pro chude.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • únor 2013
  • 8 151 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení

Jogín v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru; šaman s rukama od krve v beninské Ganvié se na mě při voodoo obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl týden naprosto bez síly k další cestě; v kostele při mši v ghanské Akkře se lidé kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali hulákat, tleskat a tančit, div nemetali kozelce; prapodivný kněz nedaleko haitského Ouanaminthe měl na oltáři vedle voodoo sošek křesťanské symboly; v Turnově na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Krišny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme zachránit „křesťanskou identitu Evropy“, aniž by (jak se při rozhovoru ukázalo) ztrácel čas s četbou Nového zákona; Tom Cruise mě z hotelové televize v New Jersey naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu; v New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů než byznysmenů a z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“.
To je několik příkladů z „poutnického terénu“, které mohou v cestovateli vyvolat náboženský šok a jeho oči deformovat do tvaru otazníku. Leckdy pro něj není nutné cestovat daleko, ovšem na cestách je obvykle častější a intenzivnější, už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům. Častěji také postihuje tzv. „duchovní hledače“, kteří své cesty směřují za duchovním poznáním, ale může být intenzivní i nepříjemný také pro poutníka již dlouhý čas zabydleného ve svém náboženství, očekávajícího spíše jeho prohlubování, nikoli nepředvídatelné „duchovní zemětřesení“, jež ovšem dlouhá cesta do vzdálených končin naší krásné planety umí zprostředkovat. Minimálně latentně však působí na všechny cestovatele, neboť – slovy významného lékaře a psychologa Carla Gustava Junga – religiozita je nedílnou součástí lidské přirozenosti.
Náboženský šok může (někdy v souvislosti s kulturním šokem) poutníkovu cestu změnit, předčasně ukončit nebo naopak neplánovaně prodloužit, takže je dobré o něm vědět a být alespoň částečně připraven. Rozeznání náboženského šoku může zachránit nejen cestu, ale také poutníkovo duševní zdraví, v extrému i zdraví fyzické či dokonce život.

Podoby náboženského šoku: otřes, okouzlení, znechucení

Cestovatel po vzdálených koutech planety zažívá běžně dnes již dobře známý kulturní šok, a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je podle mého názoru přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu a do cizí země se nepřijel nechat „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek a jinak působí na vnímavého poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej „zasáhla“ a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela.
Náboženský šok může mít více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakušení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý.

Náboženský otřes – tvrdá rána po hlavě i peníze ve chřtánu

Náboženský otřes obvykle přichází při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné kultury podobně jako kulturní šok: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Vzpomínám si na několik náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladakhu, abych po náročném výstupu najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Opatrně jsem už téměř po tmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků; vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené maličkou svíčkou se dvěma mnichy. Cítil jsem se jako v ráji a lačnil jsem po hlubinách buddhistické meditace.
Ráno jsem se zašel podívat na výuku malých mnichů: mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi – atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo, až jsem se z tureckého sedu svalil na záda. Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale prostoupená úzkostlivým strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy.
Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), konečně jsem se po cele mohl porozhlédnout. Přišel další otřes: na stěnách chrámu, který byl na první pohled rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích. Mého zájmu si všiml mnich, který mi ihned vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají nemalé peníze do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.

Náboženský otřes jako roztříštění mylného předporozumění

Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění, jinými slovy: náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní cestovatel doma pro sebe vytvoří. Ovšem pozor, po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a možná hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu.
Je více než užitečné připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně, dokonce ani „své domácí“ náboženství nemůže plně přehlédnout a posoudit. Cestovatel vždy hodnotí pouze ze svého pohledu, tedy subjektivně, vždy z určité výchozí pozice, zatížen svým vzděláním, zkušeností, očekáváním, svým naturelem. Často cestovatelé vyprávějí o nenormálních, divných nebo směšných náboženských obřadech. Jistě, cestovatel může říci, že se jemu ten či onen obřad jevil nenormální, ale nemůže říci, že obřad byl nenormální. Není na světě religionisty, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství s jejich jemnými odlišnostmi a – halíkovsky řečeno – z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není normální. Cestovatel je totiž otřesen skutečnostmi, které jsou pro ony „nenormální sektáře“ z jejich pohledu naprosto normální a tradiční. Nechat si roztříštit mylné předporozumění, připustit svůj nepřesný postoj a být schopen jej případně napravit je obrovský krok k poznání a (nejen) k duchovnímu růstu. To však v žádném případě neznamená, že cestovatel nemá být racionálně kritický, jak přiblížíme dále. Spíše by se měl umět podívat na věc jinýma očima a stále pamatovat na zlaté pravidlo: co chceš po ostatních, dělej i ty jim. Vzájemné osočování a pomlouvání mezináboženskému dialogu a pochopení nepomůže a přitom pochopení a mír mezi světovými náboženstvími je základem pro mír ve světě.
Náboženský otřes může i v domácím prostředí vyvolat např. nepříliš dobře vzdělaný kněz, který při kázání vypustí z úst nepromyšlený nesmysl nebo zbožně vychází z pozic velkých křesťanských myslitelů, kteří byli sice geniální, ale v některých oblastech (typicky Augustin v sexuální etice) byli zkrátka úplně mimo magisteriální mantinely; papež František to moudře vystihl diagnózou: neurotická obsese. Takový neuvážený výrok může hlavu hloubavého křesťana řádně zamotat a nakonec vést raději k zájmu o jiná náboženství. Velké nebezpečí náboženského otřesu až znechucení hrozí – slovy významného teologa Ctirada Václava Pospíšila – od „zbožného trouby“ a já dodávám, že to platí pro všechna náboženství na celém světě.

Vypasený asketa a svatý muž, který zvracel motor

Jindy jsou náboženské otřesy úsměvné: jednou jsem se chtěl podívat do krásného hinduistického chrámu, ale vstup mi byl zakázán s odůvodněním, že mám příliš modré oči a to prostě do jejich svatostánku nepatří. Po chvilce mě vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže a sedí k radosti objektivů záměrně na skvělém pozadí (mimochodem se jedná o výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho (dnes už ho mám bohužel taky, jen na něj zatím nevybírám peníze). Následující den jsem ale narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou otřásl: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Toto motorové závaží se táhlo až k zemi, kde se rozprostíralo po chodníku spolu s jeho dvoumetrovými dredy namaštěnými motorovým olejem. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého indického města. Ten naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí, vzít peníze do ruky. Ten člověk vypadal, jakoby zvracel motor a na mě to silně zapůsobilo, i když dodnes nedokážu říci jak.

Další krok: progres, regres nebo období působení

Po náboženském otřesu může podle mé zkušenosti podpořené řadou mých přátel následovat progres, regres nebo období působení. Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes nasměruje k pokroku a hlubšímu zájmu (krok progrese). Negativní otřes může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně poklesu hodnocení onoho náboženství (krok regrese). Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období vědomého či nevědomého působení: výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou – stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet, ovšem jisté je, že to byl silný náboženský otřes, kterému neumím přidat hodnotící znaménko.

Náboženské okouzlení – vzhůru do oblak s duchovní hyenou v zádech

V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii měsíce meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel dýmku s hinduistickými svatými muži (sádhu), abych s nimi rozprávěl o Božích tajemstvích, na jiných kontinentech se účastnil voodoo obřadů, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Ačkoli jsem dnes již řadu let milovníkem křesťanské teologie, stále také zůstávám milovníkem religionistiky a náboženské plurality i zastáncem plodného mezináboženského dialogu, a proto byly všechny tyto pobyty mimořádně inspirativní, potkal jsem skvělé lidi z celého světa a rád vzpomínám na týdny náboženského okouzlení.
Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy. Stavu okouzlení velmi často zneužívají darební guruové, vychytralí vůdci, prohnaní zasvětitelé a není těžké domyslet, co všechno s poutníkem a hlavně s poutnicí provedou. Nenechme se mýlit, tito lidé zdaleka nepůsobí jen v Indii: vyskytují se všude, kde lze ovládat druhé, křesťanství nevyjímaje.
Zneužívání náboženského okouzlení neváhám nazvat tím nejodpornějším „duchovním hyenismem“. Volnými slovy evangelisty Lukáše: běda vám, kdo zneužíváte člověka v nejcitlivějším místě, totiž v srdci, běda vám! Pokud po cestovatelce či cestovateli bude někdo ve fázi náboženského okouzlení vyžadovat peníze, majetek, posluhování, sex, bezvýhradnou důvěru, násilí na někom jiném, práci zadarmo nebo odložení vlastní racionality – rychle pryč! Netřeba hned zatratit ono náboženství, ale dát si zatracený pozor na onoho duchovního, který mazaně zneužívá bytostnou potřebu smyslu, jenž je v každém člověku hluboce přítomná. Obvykle si k sebeobraně stačí položit jednoduchou otázku: opravdu mě toto náboženství osvobozuje, nebo mě svazuje a k něčemu nutí pod záminkou svobody? Podle mého soudu je cestování zejména o svobodě a duchovní hledání chápu – aristotelsky řečeno – jako podstatnou formu cestování, nikoli – řečeno naopak platónsky – jako dva k sobě nepatřící prvky.

Pokračování příště 1/2

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • květen 2008 až prosinec 2019
  • 5 456 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženské vystřízlivění – úprk nebo prohloubení zájmu

Jakmile cestovatel vystřízliví z fáze okouzlení, dojde na druhou fázi, která má dvě naprosto odlišné podoby: 1. prohlédnutí náboženského nesmyslu a únik, nebo 2. racionálnější střízlivé nahlédnutí skutečně smysluplné duchovní cesty. V Indii (a nejen tam) jsem potkal nespočet cestovatelů, kteří byli okouzleni a obrazně se vznášeli v oblacích užívaje si své okouzlení, aby za několik týdnů obrazně spadli na zem a věřte, že v Indii na zemi to pěkné není: kromě nepředstavitelné špíny a zápachu tam leží také beznozí žebráci, v bídě umírající nejrůzněji postižení lidé a psi, které byste si po méně než deseti pivech rozhodně nepohladili. Na duchovní zemi je to podobné.
Cestovatelé, kteří metaforicky řečeno spadli duchovně zpátky na zem a natloukli si nos, často uraženi opouští Indii a míří dál nebo raději domů. Jejich vzpomínky na Indii jsou potom nepříliš lichotivé, což je škoda, protože Indie je neuvěřitelná, fascinující a za tyto prožitky sama nemůže.
Na indickém subkontinentu jsem ale potkal také několik poutníků, kteří po fázi okouzlení vystřízlivěli, zjistili, že jejich okouzlení mělo racionální a skutečný základ a začali danou duchovní cestu dále promýšlet, prohlubovat a žít. Potkal jsem třicetiletého Holanďana, který byl už deset let v těžko dostupném vysoko postaveném buddhistickém klášteře a musím říci, že dlouhé večerní konverzace s ním byly mimořádně obohacující. Zprvu ze mě vůbec neměl radost, protože jsem byl po dvou letech první cestovatel, který k „zapomenutému“ klášteru vystoupil a to z jeho pohledu indikovalo novou vlnu hlučných a otravných turistů. Když zjistil, že cestuji sám a nikdo za mnou nejde, byl viditelně rád. Ten člověk zkrátka dobrovolně, střízlivě a uvědoměle opustil „náš svět“ a usadil se ve světě, který je jeho „branou do nebe“, podobně jako německý jogín, kterého jsem potkal v momentě, kdy se mu Indové spěchající do práce klaněli na ulici, po níž v klidu procházel směrem ke svému klášteru.
V jižní Indii jsem zase potkal skvělého poutníka z Ghany, který našel svého učitele a studoval u něho svoji náboženskou cestu už sedmým rokem: hinduistický učitel pro něho navrhl cestu skrze hru na hudební nástroje – ghanský poutník byl totiž mimořádně muzikální a učitel vycítil, že nejvíce duchovně roste, když dostane do ruky nový, neznámý hudební nástroj a sám se na něj učí hrát; jakmile si hru osvojí, nástroj odkládá a dostane další. Když jsme spolu trávili nějaký čas, měl v ruce jakousi dutou keramickou kouli se dvěma nestejnými otvory a pokoušel se k ní najít „hudební klíč“. Ve všech náboženstvích, které jsem měl na cestách možnost nahlédnout, byli inspirativní jedinci, to byli ti, kteří šli z náboženského okouzlení druhou popsanou cestou.

Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování

Náboženské znechucení přichází jednak jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, nebo rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví: jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata nebo (dříve) dokonce lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové...) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí kněžími lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.

Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt

Religionisté nacházejí v obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu sousto nestravitelné nejen u člověka, ale i u zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, nebo pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, kdesi v ústraní bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře, ale jistě by byl znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničnímu šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká a křičí tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jeho vyznávaným kultem (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a naplno si užívají hedónistických „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení a nutno dodat více než legitimní. A to je velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Nutno doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá, žurnalistickou hantýrkou: není „sexy“.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo a někdy také stále je, což dnes moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno: tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my a oni“, tam je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.

Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to

Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství, jako například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze/šamana v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce; středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán; ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lámou dovádějícím s balalajkou; New Age s lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím; scientologie zaštítěná hollywoodskými hvězdami se svým ponižováním a manipulací vlastních věřících nebo třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale být skutečným vztahem dvou či více entit, které vzájemný vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v druhém nebo dokonce ve všech. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně subjektivní odsouzení a explicitní záporné hodnocení tohoto kultu.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některé náboženské kulty samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Baálovým kultem s tzv. sákrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou/prostitutkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli často naopak okouzleni a využívali všech lákadel Baálova kultu. Hierarchie a prostý věřící lid často nesdílel úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?

Zpětný náboženský šok

Po dlouhých cestách se poutník může setkat se zpětným náboženským šokem při návratu k domácímu kultu, ať už je jakýkoli. Z mého ryze subjektivního pohledu vždy po návratu narazím na jakýsi sterilní chlad v našich kostelích. Cítím vždy striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho... Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek také ne, kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne, ale jsou farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše „ukázat“ a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné, ale zatím se tak pokaždé stalo. A když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěrem nutno zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky byly nahlíženy z mého (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a nabídly mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka.

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2008 až leden 2020
  • 3 611 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
papin
Opet skvely sraz projektu Might and Magic, Ape jako knez, Ja jako lidovy bard, Gotre jako sekundant, Pijer, Burito jako spol jak vycepni, na zaver poradna diza a super lidi :)
více  Zavřít popis alba 
  • 19.9.2009
  • 3 389 zobrazení
paji11
Karnak je dosud největší odkrytý chrámový komplex v Egyptě, hlavní kultovní středisko boha Amona. Kromě Velkého Amonova chrámu, jež má celkem deset pylonů, k němu ještě patří severní okrsek boha Moncua a okrsek chrámu bohuně Mut, jižně od velkého chrámu. Karmak se budoval asi 1600 let.

Karnak leží asi dva a půl kilometru od centra dnešního Luxoru. Pravděpodobně jde o největší a nejrozsáhlejší chrámový komplex, jaký byl kdy vybudován. Stavěl se po etapách zmíněných a dost neuvěřitelných 1600 let a podílely se na něm generace faraonů. Výsledná stavba je kolekcí svatyň a chrámů, pylonů a obelisků. Byly zasvěceny různým bohům.

Výstavba chrámů začala kolem roku 2000 před naším letopočtem a dokončena až za vlády prvních Ptolemaiovců. Nejhorlivěji se stavělo za vlády Amenhotepa I. a III., Tuthmose III., královny Hatšepsut a Ramese II. V období Nové říše byl Karnak považován za centrum Egypta. Město však nebylo určeno pro obyčejné obyvatele. Směli sem vstoupit jen kněží a faraonové se svou družinou.
více  Zavřít popis alba 
10 komentářů
  • 15.10.2014
  • 2 563 zobrazení
misa2612
200 lidí ze všech koutů valašskoklobuckého děkanátu přijelo na setkání mládeže, aby společně přožívalo již XXV.světový den mládeže... většina programu se odehrávala na základní škole, poté jsme se přesunuli do kostela na mši sv., kterou celebroval o.arcibiskup Jan Graubner... celé setkání zakončil večer chval, kdy jsme, ač unavení, ale i přesto všechno plni radosti, děkovali za společně prožité chvíle... tímto moooc děkuju všem kolegům animátorům a také kněžím za přípravu a zorganizování celé akce... samozřejmě velké díky patří všem, kteří jakkoliv přiložili ruku k dílu, a všem zúčastněným, bez kterých by se setkání neuskutečnilo :-)
více  Zavřít popis alba 
  • 27.3.2010
  • 2 085 zobrazení
olgakralik
jižní trasa
1. den Baška Voda - nalodění, koupání na kotvě v zátoce u Hvaru, kotvíme na Pelješacu v Lovišti
2. den Pelješac: Viganj - Podobuče - Trstenik
3. den Pelješac: Trstenik - Žuljana - Prapratna - Ston - Broce, přeplavba do Šipanske Luky
4. den Šipan, po obědě přeplavba na Lopud - koupání na kotvě, přišla bora, takže jsme přeplouvali do bezpečí na pevninu do Slana
5. den - přeplavba na Mljet - národní park
6. den - přeplavba na Korčulu: Lumbarda - Korčula - Kneža - Račišče
7. den - přeplavba na Hvar: Sučuraj - zátoka Mlaska - Bogomolje - Gdinj - Jelsa
8. den - vylodění, Baška Voda - plážing, odjezd
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 1 957 zobrazení
pyjerek
  • 4.12.2007
  • 1 902 zobrazení
bele
ALB 225 - je ALB č.17 Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
IASI příběh lidí

Příběh první - Začal po příjezdu do Iasi a zastávce u tržnice. S mojí milou jsem se dohodli, že nákupy obstarává tentokrát ona sama s mojí plnou důvěrou a já se moc omlouvám, ale musím udělat super fotoreportáž z prostředí exotické tržnice plné nádherných a neopakovatelných příležitostí k focení. Překvapila mne klidná samozřejmost prodejců nabídnout k ochutnání, neobtěžovat, neurážet, nepokřikovat. Vzpomněl jsem si na podobnou tržnici v Římě, kde se člověk domlouval pouze řečí s uřvanou a nafoukanou prodejkyní nebo dokonce ještě v horším případě s prodejcem. Italsky. Jak jinak. Oni přece jiný jazyk nepotřebují a ty se nauč všechny fíky po jejich… Tady to bylo nečekaně jiné kafe. Fotil jsem docela opatrně, abych nedostal po čuni, ale potom na mne volali a chtěli sami vyfotit. Bylo škoda, že si ty svoje nemůžou prohlédnou, internet je pro leckoho jen informace, že něco takového existuje. Svoji fotomisi jsem ale nedokončil, resp. dobrovolně ukončil. Asi po 10 minutám jsem svoji milou vyhledal a společně jsme vybírali, ochutnávali, nakupovali – prostě bylo by věčný hřích si to labužnické nebe z čerstvého ovoce, zeleniny, sýrů a nevím čeho ještě, neužít

Příběh druhý – ještě během mého focení jsem si všiml ve frontě na umytí zeleniny malé a trochu ušmudlané dívky. Udělal jsem dva snímky … a najednou za sebou slyším DJA ČEVO? … stál tam obrovitý chlap ve vytahaném námořnickém tričku, jaké nosily ruské výsadkové jednotky prvního nasazení. Pupek měl dvakrát větší než já, o půl těla vyšší a jeho pohled byl v té otázce nekompromisní. Nebyl zlý, ani nebezpečný, jen se ptal. Proběhlo mi hlavou několik podobných postav, které znám třeba z Kladna, ale nikdo z nich se mi takto přímo neptal. Asi to byl otec té dívky, nebo jen někdo, kdo odradí případné úchyly… No čekal jsem nejhorší … Myslím, že mi zachránilo několik věcí. V prvé řadě klid a úsměv – s tím mám dobré zkušenosti na začátek. Potom to, že jsem se s ním bavil po jeho, tj. plynule rusky a vysvětlil mu důvody, ukázal snímky, pochválil jeho starost. Nevím kde see ve mně ta ruština najednou vzala, použil jsem ji před několika desítkami let naposledy. Dále také to – jen domýšlím – že jsem byl Čech. Hned mne zval na panáka, ale k tomu naštěstí nedošlo a on se naštěstí neurazil. Měl jsem z té malé zkušenosti velkou radost ?

Příběh třetí - když jsme šli do Metropolitní katedrály a i cestou zpět jsme si všimli staré paní, která seděla u cesty a čile komunikovala s kolemjdoucími. S místními, kteří ji znali, zastavili se a povídali. Na první pohled žebračka, a zkušenost je taková – žádný oční kontakt, aby nebyly problémy. Nejde o to dát či nedat, ale někdy je to potom horší. Nezapomenu zkušenost se žebráky ze Sofie v Bulharsku nebo u Alhambry ve Španělsku – to je ale jiný příběh. Nicmíně při cestě zpět nám to nedalo, a dali jsme jí příspěvek. Dala se ihned do řeči, že děkuje a že ona také něco dává, že nechce nic zadarmo. Dala nám obrázek sv. patronky a svoje požehnání. Povídala toho víc, ale to je víc do nějaké knížky než k fotkám. To co z ní vyzařovalo, byla veliká osobní důstojnost, žádné poníženě prosím a děkuji uctivě a ruku a nohu líbám … Na ten milý úsměv a lidskou sounáležitost nezapomenu

Příběh čtvrtý – v Metropolitní katedrále jsem sledoval zástup lidí ve frontě na požehnání. Stranou stál mladý kněz, připravený vykonat potřebné jak informačně tak duchovně. Bylo to jako i na jiných místech v Rumunsku jaksi samozřejmě, nezištně. Opět jsem srovnával tu naši vyspělou úroveň, jak jsem ji na některých místech poznal v Belgii, Francii, Rakousku, Německu, Itálii, Česku … Jsme holt v něčem dál a peníze mají i pro kněží u nás tu hodnotu byznysu.
Ten den už mi to v Rumunsku nepřekvapilo

Příběh pátý – ten večer jsme měli pro sebe, tak jsme ochutnali místní hamu papu, pivko vínko, sladko – bylo nám dobře. To jsme netušili, že tu budeme i druhý den, protože jsme se museli z Moldávie vrátit zpět (bude vysvětleno v dalším albu). Druhý den je nyní důležitější. Přijeli jsme před půlnocí a měli jsme asi 2 hodiny na to, aby se řidiči mohli trochu vyspat na noční přejezd k Dunajské deltě. Řada lidí otráveně sedla na čekačku na lavičku a trpěla ty dvě hodiny do odjezdu tímto způsobem. Několik nás se ale vrátilo do nočního života na náměstí. Zastavili jsme u nějakého nočního baru, který měl volný přístup do náměstí. Výborná hudba, výborný zpěv, výborný zábava, dokonce nebyl nikdo na mol opilý. Zůstali jsme na kraji, vlnili se do rytmu a užívali hudbu. Lidé uvnitř nás zvali, dělali u sebe místo u stolu, nečekaně příjemné. No nic, čas byl naším pánem a tak jsme dál zůstávali dál u vchodu. Vtom přišel takový mladý muž a přinesl nám pivo. Chtěli jsme zaplatit a on že jsme jeho hosté a host nemůže stát bez pití, když je součástí zábavy. Bylo nám to trochu nepříjemné a chtěli jsme alespoň v rozhovoru pochopit, jak se věci mají. Byl to majitel toho klubu, a když se dobral odkud že to vlastně jsme, tak se v něm probudili vzpomínky na to dobré co od nás v dětství znal – a to byl seriál ARABELA. Začal jmenovat všechny postavičky, mluvil jejich příběhy a nakonec nám představil svoji manželku, které říkal také Arabela. Na rozloučenou nám dal průvodce Rumunskem (pro mne bohužel francouzsky) a krásnou výpravnou knihu o městě Iasi (naštěstí v angl. jazyce).

Zvali jsme ho do Prahy, ale říkal, že tak bohatý ještě není. Nevím jak to myslel, a jak bohatě musí v Praze jako turista žít, ale jeho sen to při našem odchodu evidentně zůstal. Cestou přes noční náměstí provoněného marijánkou, hašišem a nevím čím ještě jsme jen prosvištěli. Odmítli jsme veselé, a věřím, že i upřímné, pozvání na šíšu … nemůžeme přece !!! … spěcháme do Moldávie.

Když tak zpětně prohlížím fotky lidí z celé cesty Rumunskem, tak si uvědomuji, že snad jsme nepotkali neupravené, tlusté a ošklivé ženy (aj i muže). Krásu nejen tělesnou mají jaksi v popisu práce. Vždy byly načesané a v bezva oblečení. To, že jsme to čekali jinak, byl náš hluboký a hloupý předsudek.
Takže La Revedere (tj. nashledanou) ?

Další pokračování bude MOLDÁVIE chudá nevěsta
více  Zavřít popis alba 
182 komentářů
  • 5.7.2012
  • 1 846 zobrazení
misa2612
50 000 lidí z celého světa, 500 kněží, přednášky, katecheze, svědectví, modlitby růžence, mše sv., adorace, návštěvy měst Mostar, Tihaljina, Dubrovník, Omiš... to všechno a mnoho dalšího prožili poutníci, kteří se vydali na letošní festival mládeže do Medjugorje... opravdu nezapomenutelné dny strávené v Boží blízkosti :-) (foto: mladí z Nedašova)
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2011
  • 1 270 zobrazení
simontimingeriu
Popice se v písemných pramenech poprvé připomínají v roce 1291, kdy byly prodány dolnokounickému klášteru. Jejich název v německé podobě Popicz naznačuje, že se původně jednalo o ves příslušející některému kostelu nebo knězi. Již dávno předtím však poblíž dnešní vsi východním směrem stálo několik starých slovanských osad. Slovanský živel byl někdy v první půli 13. století nahrazen německými kolonisty, kteří založili novou osadu podél cesty vedoucí od Hustopečí k Vranovicím. V roce 1249 získal Popice s celým mikulovským zbožím Jindřich z Lichtenštejna. Rod je však nedržel dlouho a už v roce 1291 je prodal zmíněnému dolnokounickému klášteru. V 15. století přešla část obce zpět do držení Lichtenštejnů a po zrušení kláštera v Dolních Kounicích se majiteli zbytku obce stali páni z Lomnice. Z té doby také pochází tvrz nad obcí na návrší zvaném Mohyla, která sloužila jako ochrana před různými nájezdníky. Ve své původní podobě to byla srubovitá patrová stavba o rozměrech 6 x 6 m, která zanikla někdy po roce 1420.
První polovina 17. století přinesla několikerou změnu majitelů obce a to hlavně v důsledku pohrom Třicetileté války. Od r. 1648 až do poloviny 19. století obec vlastnili Dietrichsteinové z Mikulova. Po roku 1850 byla obec začleněna k soudnímu okresu Hustopeče.
Dne 8.října 1938 byla obec od Československa odtržena a připojena k landrátu mikulovskému.
Popice patřily k poměrně bohatým vsím, neboť značnou část poddanské půdy zabíraly vinice.O jejich kvalitě svědčí i to, že víno z popických vinic bylo dodáváno i na český královský stůl. Mezi profesionální vinařství patří vinařství Gotberg, Málek, Sonberk a Žídek, avšak i nekomerční vinařství tu mají velmi vysoký standart.
více  Zavřít popis alba 
48 komentářů
  • únor 2014 až únor 2016
  • 1 276 zobrazení
vebog
  • 25.4.2009
  • 1 210 zobrazení
david-foto-3d
Letošní diecézní setkání mládeže „Biscup“ se uskutečnilo ve dnech 5. - 7. 4. 2019 ve Frýdku. Motto celého setkání bylo: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova. Páteční večer zpříjemnila svými známými písněmi hudební skupina Mirai. V sobotu byly na programu diskuzní kroužky, různé přednášky a workshopy, které si každý mohl vybrat dle sebe. Dopolední mši sv. celebroval o. biskup Martin David, který byl přítomen na setkání po celou dobu. Večerní program byl zpestřen „Talk show“, kterou navštívil mj. o. Kamil Strak. Ohromný úžas všichni projevili nad zábavným a vtipným vystoupením „Večerníčkem“, který si připravili kněží ze všech možných koutů diecéze včetně o. biskupa Martina. Na samotný konec společně zazpívali (nebo zarapovali) píseň „Za 100 let“, ovšem upravenou verzi. Opravdovým hřebem dne byla večerní adorace, kterou každý mohl navštívit po celou noc. Na závěrečnou nedělní mši sv. přijel i o. biskup František Lobkowicz. Zde bylo také zveřejněno místo příštího setkání, které bude v Krnově. Moc děkujeme za krásné setkání všem, kteří se podíleli na jeho přípravě a průběhu či jejich samotnou účastí.
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2019
  • 1 238 zobrazení
emikes
NEJELEGANTNĚJŠÍ DÁMOU BYLA PANNA MARIE SVATHOSTÝNSKÁ
Eva Mikešková
Bystřice pod Hostýnem / Móda elegantních dam se v Bystřici pod Hostýnem konala již počtvrté, za velkého zájmu diváků. Pokaždé se tleská odvážným ženám, které se daly na předvádění bez profesionální průpravy. Rozdíl byste nepoznali, dámy nad třicet se rozhodně na molu nestydí.
Módní přehlídku agentury Fatima moderoval Josef Alois Náhlovský, který neváhal a po vzoru manekýn navlékl i plavky. Večer gradoval kolekcí koktejlových šatů od topnávrhářky Marie Zelené. Ta přijela osobně, aby představila oduševnělé šaty v rámci projektu Návraty k hodnotám. Sál za zpěvu Ave Maria ohromily šaty k poctění panny Marie svatohostýnské. „Jsou posvěcené kněžími, kteří tak dávají požehnání těm, kdo šaty uvidí. Přeji věřícím, aby byli vyslyšeni,“ vyzvala k rozjímaní návrhářka Zelená.
více  Zavřít popis alba 
  • 26.4.2015
  • 1 047 zobrazení
taborytrnava
Po roce se hlásíme z našeho oblíbeného rekreačního střediska Kamínka. Letos jsme se vydali do starodávného Egypta, kde budeme putovat ve stínu krutého vládce Pyrama. Ten byl dnešní noci, kdy byla pouštní hvězda nejvyšší, probuzen ve svatyni dvěma kněžími. Osm nejstatečnějších týmů strážců pyramid, faraona a celého Egypta se vydá na cestu za Veleknězem, který jako jediný na celé zemi dokáže poslat probuzeného Pyrama zpět do temnot. Strážci budou sbírat v průběhu celého týdne glyfy a ti nejšikovnější mohou získat i mocné artefakty, které jim při jejich úsilí napomohou.

Po příjezdu jsme se ubytovali v chatkách a po večeři přišlo rozdělní do oddílů. A protože egyptských táborníků máme letos 84, proto máme 8 týmů strážců: Kleopatři (Andrejka L.), Tutanchámonovci (Verča H.), Píseční nomádi (David Š.), Sfignafové (Tom B.), Kleopatřina spása (Aneta H.), Jehlani (Barča Z.), Pouštní ťavy (Barča B.), Skarabové (Adam Ř.). Strážci společně vymýšleli opěvnou píseň, která vystihuje jejich tým. První večer jsme zakončili písněmi z Posvátné knihy písní a ulehli jsme do svých spacáků v chatkách. Věříme, že první noc pod nejvyšší pouštní hvězdou nám přinese spoustu hezkých snů.
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 22.7.2018
  • 1 028 zobrazení
sifra
http://www.spolekvinaru.cz/
NEMÁLO KRÁSNÝCH FOTEK OD JARDY KUBÍKA ZDE http://www.hodonice.cz/fotogalerie/2017-2/nggallery/2017/2017-08-19_zarazeni_hory
ZNOJEMSKÝ DENÍK http://znojemsky.denik.cz/zpravy_region/zarazeni-hory-pomaha-ochranit-vinohrady-vinari-soudili-i-skupinku-zlodeju-20170820.html
Zarážení hory 2017
V sobotu 19. srpna proběhla v Tasovicích již třetím rokem v řadě slavnost Zarážení hory, kterou pro vinaře i širokou veřejnost uspořádal místní Spolek vinařů svatého Klementa. Tento pradávný zvyk symbolizuje čas poslední fáze zrání hroznů, kdy se zaražením hory zakazuje všem nepovolaných osobám kromě majitele a hotařů vstupovat do vinohradu. Slavnost je naplněna bohatým programem, který obsahuje mnoho úkonů právních, církevních i magických. Vykonavatelem moci nad vinohrady je horenská rada, pod vedením perkmistra, jemu podřízení hotaři při tomto obřadu skládají hotařskou přísahu strážců vinohradu, jsou přečteny horenské artikule a také převzácný dokument Glejt vinařů tasovických z roku 1402, kterou tehdejší místní majitelé vinohradů získali od hejtmana znojemského hradu Hynka z Kunštátu, řečeného Suchý čert.
Slavnost byla zahájena před budovou Tasovického vinařství a průvodem za doprovodu cimbálové muziky se postupně přesunula s mnoha přestávkami naplněného písničkou a příjemnou náladou až do vinohradu, kde obřad vyvrcholil samotným zaražením hory.
Důležitou částí obřadu je rovněž posvěcení kytic v přilehlém kostele Nanebevzetí Panny Marie. Nový tasovický administrátor otec Josef Sokulski vinařům požehnal a podobně jako kněží před staletími společně s vinaři poprosili Pána Boha a svaté patrony o ochranu vinohradu a vinařů od všech pohrom a nemocí.
Stalo se milým zvykem, že mnoho návštěvníků z řad veřejnosti se pro tuto příležitost ustrojí do místního obnoveného kroje, čímž celá akce dostane punc výjimečnosti. Při mnoha zastaveních si přítomní zazpívají s cimbálkou, kterou byla letos Moravská muzika Petra Mikulky z Brna a také s místními pěveckými soubory Sousedé a Mužáci z Tasovic. Letošní průvod do vinohradu zpestřila příjemná zastávka u Viktorínova vinařství, v jehož blízkosti zároveň došlo k polapení zlodějů, čímž hotaři a biřici současně prokázali svoji ostražitost a horenská rada mohla pro výstrahu podobným názorně předvést, jak kruté tresty zlodějům hrozí.
Poté, co hotaři ve vinohradě slavnostně vztyčili horu, bylo kolem ní zaraženo ještě dvanáct kolků jako symbolů dvanácti měsíců vinařovy práce. Samotné zatlučení je čestnou záležitostí vzácných hostů a členů pořádajícího spolku. Na závěr zazněla slavností myslivecká salva do čtyř světových stran a poté také uši trhající pískání přítomných dětí na píšťalky, které má symbolicky zahnat zlé síly, nemoci, bouřku, ale hlavně špačky.
Protože tak jako většina podobných akcí je záležitostí obcí Tasovice a Hodonice, tak i hory se vždy zarážejí dvě za obě obce.
Poté, co byly splněny všechny povinné body obřadu, mohl se teprve celý průvod přesunout na hřiště TJ Sokol Tasovice, kde pokračovala volná zábava při písničce a sousedských setkáních.
Autor: Miluška Mitregová
ZARÁŽENÍ HORY 2016 https://sifra.rajce.idnes.cz/ZARAZENI_HORY_V_TASOVICICH_2016_08_13/
ZARÁŽENÍ HORY 2015 https://sifra.rajce.idnes.cz/ZARAZENI_HORY_V_TASOVICICH_2015_08_15/
více  Zavřít popis alba 
  • 19.8.2017
  • 990 zobrazení
dcbl
123. výročí narození Heleny Kafkové - bl. M. Restituty (*1. 5. 1894, sťata 30. 3. 1943) oslavila farnost Brno-Lesná večerní prvomájovou mší svatou na pozemku, kde bude stát kostel, zasvěcený blahoslavené Restitutě. Hlavním celebrantem byl Mons. Václav Slouk, děkan brněnský. Spolu s místním farářem P. Pavlem Hovězem koncelebrovalo dalších 8 kněží, asistoval trvalý jáhen Ing. Jiří Maxa. Slavnosti se zúčastnilo asi 300 lidí. Na závěr bohoslužby požehnal Mons. Slouk staveniště kostela a byl poklepán základní kámen, požehnaný Benediktem XVI. v Brně 27. září 2009.

Das 123. Geburtsjubiläum von Helena Kafka, Sel. Maria Restituta (*1. 5. 1894 - 30. 3. 1943, enthauptet ), feierte die Pferrei Brno-Lesná auf dem Grunddstück, wo die zukunftige Kirche mit ihrer Patrozinium geplannt ist. Der Hauptzelebrant war der brünner Dekan Mons. Václav Slouk. Zusammen mit dem heimlichen Pfarrer P. Pavel Hovez konzelebrieren die Heilige Messe noch 8 Priestern, dazu diente auch der ständige Diakon Ing. Jiří Maxa. Am Fest hat mindestens 300 leute teilgenommen. Am Ende des Gottestdienstes hat Mons. Slouk die Stelle der Kirche gesegnet und auch wurde der vom Papst Benedictus XVI. am 27. 9. 2009 in Brünn gesegnete Stein angezapft.

Brno-Lesná Parish celebrated the May-Day-mass commemorating the 123rd anniversary of the birth of Helena Restituta Kafka (1 May 1894 - 30 March 1943, executed) on the building site where the new church dedicated to beatified M. Restituta is going to be erected. Mons Václav Slouk, the Brno dean, was the main celebrant of the mass, P. Pavel Hověz, the local parish priest, eight priests, the local deacon Jiří Maxa and about 300 people attended this event. In the end Mons Václav Slouk consecrated the building site.

Text + Photo: Karel Pažourek
Übersetzung: Mgr. Miriam Kolářová
Translation: Eva Pažourková
Video: Jiří Šmahel, https://youtu.be/GNBVw0YNj88
Kategorie: oslavy
více  Zavřít popis alba 
  • březen až květen 2017
  • 977 zobrazení
paji11
Dvojitý chrám v Kom Ombo byl postaven za vlády Ptolemaiovců (332 př. n. l. – 30 n. l.). Přestože se předpokládá, že již v dobách Staré říše zde stála kamenná svatyně, tak se stavbou chrámu, který známe dnes, začal král Ptolemaios VI. ve druhém století před naším letopočtem. Chrám Kom Ombo, ležící 150 km jižně od Luxoru, se od ostatních chrámových komplexů lišil tím, že bohové zde byli uctíváni odděleně. Chrám byl rozdělený na dvě osově souměrné části, z nichž každá měla svůj vlastní vchod, nádvoří a svatyni. Pravá východní část patřila bohu Sobekovi, kdežto levá západní Horovi. Každá svatyně měla svoji předsíň, kde byly uloženy zlaté loďky, ve kterých byly při slavnostech a procesích převáženy symbolické sochy bohů Hora a Sobeka. Chrám byl ve své ose rozdělen dvojitou zdí, uvnitř které byla tajná komora, jež byla údajně naplněná vodou. Na levé straně chrámu se nacházela hluboká nádrž se schody vedoucími až pod úroveň hladiny Nilu, kde kněží prováděli každodenní ranní očistu. V komplexu se rovněž nacházela další nádrž, která sloužila jako nilometr, a její schody sloužily k měření výšky hladiny řeky, díky čemuž mohli kněží předvídat velikost nadcházejících záplav.

Na nádvoří pravé části chrámu stojí malá budova s kaplí. Nedokončená, ale zachovalá budova byla postavena císařem Domitianem na počest bohyně Hathor. V kapli byly nalezeny mumifikované ostatky krokodýlů, kteří žili v labyrintech pod chrámem a byli součástí Sobekova kultu.

Velká část chrámu byla postupem času zničena. Největší podíl na tom měla zemětřesení, nilské záplavy a v neposlední řadě i člověk. Někteří stavitelé v pozdější době využívali kameny z chrámu pro své vlastní stavby. Nedotčená nezůstala ani chrámová výzdoba, kterou poničili Koptové, kteří chrám využívali jako svůj kostel. Všechny budovy v jižní části náhorní plošiny byly zbaveny sutin a obnoveny Jacquesem de Morganem v roce 1893.
více  Zavřít popis alba 
23 komentářů
  • 13.10.2014
  • 951 zobrazení
dcbl
Na pozvání z vídeňské farnosti Brigittenau a z kláštera Františkánek křesťanské lásky s nemocnicí Hartmannspital zorganizovala farnost Brno-Lesná poutní zájezd do Vídně. Zúčastnilo se 42 poutníků včetně faráře P. Pavla Hověze z Brna-Lesné, faráře P. Ignáce Vojtěcha Majvalda OFM z Brna-Husovic a trvalého jáhna Ladislava Kince z Prosetína.
První zastávkou ve Vídni byla návštěva farnosti Brigittenau a prohlídka farního kostela sv. Brigitty. Průvodcem byl farář P. Wolfgang Seybold. Zde přijala první sv. příjímání a sv. biřmování Helena Kafková, narozená 1. května 1894 v Brně-Husovicích.
Následovala návštěva vídeňského Ústředního hřbitova a společného hrobu, v němž jsou velmi pravděpodobně mj. uloženy i ostatky bl. M. Restituty. (Gestapo si dalo velmi záležet, aby po sestře Restitutě nezbyla ani jedna naprosto jistá stopa.)
V 18 hod byla v klášterním kostele františkánek sloužena mše svatá k poctě bl. Restituty, při 68. výročí její smrti. Hlavním celebrantem byl P. Wolfgang Seybold, koncelebrovali P. Pavel Hověz, P. Ignác Vojtěch Majvald OFM a dva další vídeňští kněží, přisluhoval jáhen Ladislav Kinc.
Poutníci si prohlédli malé klášterní muzeum bl. Restituty a také její moderní nemocniční kapli. Průvodkyní byla generální představená řádu františkánek, sestra M. Hilda Daurer. Následovalo společné agapé pro všechny účastníky večerní mše svaté.
Text a foto -KP
více  Zavřít popis alba 
  • 30.3.2011
  • 877 zobrazení
lmacek
V soboru, dne 15. června 2013 v poledne, ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Bruntále, vysvětil J.E. Mons. Jan Baxant, biskup litoměřický, spolubratra jáhna Jakuba Jirovce OT na kněze.
V odpoledních hodinách bylo v bývalém sídle velmistra Řádu německých rytířů, dnešním Regionálním muzeu v Bruntále, tedy v zámeckých prostorách a parku, připraveno pro všechny přítomné pohoštění.
V podvečer se pak ve farním kostele konaly slavnostní nešpory a po nich uděloval P. Jakub Jirovec OT všem přítomným své novokněžské požehnání.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.6.2013
  • 868 zobrazení
Reklama