costache
🍇 Říká se, že BURČÁK je mléko starců. Burčák tedy stařečkům nahrazuje polotučné mléko a pivíčko plnotučné mléko. Zkvašený vinný mošt zpravidla obsahuje 1 až 7 % alkoholu. Kvašením vinného moštu se z glukózy a cukru stává alkohol. To znamená, že v raném stadiu burčák obsahuje minimum alkoholu a je sladký. Postupně, když kvašením alkohol dosáhne hodnoty asi 4 %, začíná nápoj "bouřit". V této fázi "bouření" se kvasinky množí nejrychleji a burčák se dostává do své nejlepší fáze. Ve chvíli, kdy je prokvašena polovina cukru a alkohol dosahuje přibližně 6 %, je burčák v nejlepším rozpoložení pro konzumaci. Burčák obsahuje velké množství vitamínů, minerálů, bílkovin a kvasinek. Je výborným zdrojem flavonoidů (které regenerují a zpevňují cévy), stopových prvků (jako zinek nebo železo) a vitamínů skupiny B. Například tiamin - vitamín B1 podporuje srdeční činnost. Kyselina pantotenová zase chrání tělo proti onemocněním sliznice a zažívacího ústrojí. Burčák tedy působí příznivě na cévní systém a zažívání, dobrý vliv má i na pokožku.
🍷 Podle vinařů bychom ho mohli vypít tolik, kolik krve máme v těle. Což je 4 až 6 litrů. Podle mě je rozumné vypít takové množství, které každý jednotlivec uzná za vhodné a které mu prospěje - třeba jen skleničku. Znalci také tvrdí, že k burčáku se nečichá. To kvůli kvasinkám, kysličníku a bublinkám? Mě tyhle důležité vinařské rady připomínají hlášku pivařů, že "Není špatné pivo, ale špatný hospodský". Jsou to kecy. Špatné pivo existuje a k burčáku ZÁSADNĚ čichám. Jako ke všemu, co se chystám vypít či sníst. A že se s burčákem neťuká? To možná platí pro pověrčivé vinaře.
💩 A víte jaký je rozdíl mezi červeným vínem, bílým vínem a burčákem? Červené víno roztahuje cévy, bílé víno roztahuje nohy a burčák roztahuje konečník.
PIJTE BURČÁK! Je lepší se pokakat💩🚽🧻, než oslepnout z pančovaných metanolových šnapsů.

#burčák#nachmelené#kvas#borůvčák#višňové#pivnípunč#proteinovýsuk#žena#czechgirls
více  Zavřít popis alba 
82 komentářů
  • prosinec 2003 až květen 2020
  • 136 344 zobrazení
abuelo
Na podzim roku 2016 jsme si u společnosti Mosturflot objednali na léto 2017 plavbu na trase Moskva – Solovecké ostrovy a zpět. Mosturflot naši objednávku potvrdil a my jsme mu zaplatili požadovanou cenu. U levných aerolinek jsme zakoupili nezrušitelné letenky, zarezervovali jsme hotely a jali se studovat dostupné info.
Pak přišla rána pod pás. Mosturflot zájezd na Solovky zrušil. Jako náhradu nám nabídl podobný zájezd ve stejných termínech na trase Moskva – Sankt Petěrburg.
S cenou propadlých letenek před očima jsme se „svobodně“ rozhodli tuto nabídku akceptovat.
Koneckonců, kousek Karélie – i když ne tak velký – taky uvidíme a bílé noci jsou principiálně k vidění v Sankt Petěrburgu stejně jako na Soloveckých ostrovech.
více  Zavřít popis alba 
1 751 komentářů
  • léto 2017
  • 100 505 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
janablah
Archeologické nálezy dokazují, že ostroh byl osídlen již v 10. - 13. století. Vedly tudy staré obchodní cesty z Litoměřic do Lužice. Významnějšího postavení Úštěk získal až ve století čtrnáctém. V této době páni z Michalovic začali ves Úštěk přetvářet v město a současně mu dali městská práva. Kdy přesně byl Úštěk prohlášen městem není doloženo. V dokumentech se uvádí, že Úštěk získal statut města v roce 1361. Jádrem města byla, a do současné doby je, nejširší část ostrohu kolem dnešního kostela sv. Petra a Pavla.
více  Zavřít popis alba 
935 komentářů
  • 28.9.2013
  • 36 736 zobrazení
bele
ALB 286 - NASTAL ČAS NA ZMĚNU – VELKÝ VÝPRODEJ LEGRACE NA LÉTO :-D :-D :-D
POZOR - ČTĚTE NEJDŘÍV KOMENTÁŘ

Začíná doba květnových dnů, dovolených a dlouhých dnů v přírodě mimo počítač a možná i delší pobyt mimo Rajče. Než se tak stane, nabízím 3 okruhy pro uvolnění smíchových svalů , kde vítězí každý účastník, některý dokonce i vícekrát :-)

Všechny okruhy jsou značeny jako první, aby se to lépe pamatovalo :-) (Přání ichty)

1. OKRUH - VELKÁ RAJČATOVÁ SOUTĚŽ :-D :-D :-D
Kočka COCO uvádí 31 soutěžních příběhů kočiček s testem znalostí. Test je o ceny a vyhrává každý – Vyhodnocení soutěže a výhry jsou na posledním obrázku :-)

PŘÍBĚHY KOČIČEK
Psychiatři říkají, že KAŽDÁ ČTVRTÁ osoba má nějakou mentální poruchu. Takže pokud jste se třemi přáteli a nepozorujete nic zvláštního, tak ten blbec jste Vy

ZÁVĚR: choďte do společnosti maximálně tří lidí
Kočičky s naším psychiatrem nekamarádí a jsou schválně ošklivé, aby vám jich nebylo líto

1. OKRUH - VELKÁ RAJČATOVÁ LOUPEŽ :-D :-D :-D
Je čas na změnu v dějinách Rajčete vytvořením nejvyššího počtu komentářů u jednoho alba. Zatím je maximum 4.260 komentářů a věřím, že se to dá při dobré vůli změnit.

MOTIVACE a CENA
Každý komentář (POST) v pořadí 500 – 1.000 – 1.500 – 2.000 – 2.500 – 3.000 – 3.500 – 4.000 – 4.500 a každých dalších 500 je veden jako POST DRŽITELE, který vyhrává CENU, která mu bude přiznána a bude zveřejněna v tomto albu s věnováním.

PODMÍNKA je vzhledem k administrativní náročnosti, že si každý Držitel POSTU toto své pořadí hlídá a oznamuje mi to v komentáři u obrázku BELPOINT

POZN.: 1 - V případě získání více POSTŮ jedním držitelem se tento držitel stává jedno až více významným, a tomu bude odpovídat i přiznané a zveřejněné ocenění

POZN.: 2 – Nebudeme malicherní, když se to nepovede, ale věřím, že to společně dokážeme

1. OKRUH – SOUTĚŽ O NEJ KOMENT :-D :-D :-D
31 příběhů kočiček je námětem pro 31 nejlepších doplňujících komentářů, kde vyhodnocení a ocenění bude provedeno na samostatném albu, které bude zpracováno po letní sezoně jako BONUS ÚČASTNÍKŮM VELKÉ RAJČATOVÉ SOUTĚŽE

BELPOINT :-D :-D :-D
Asi nejen já vnímám zmatky a nepřesnosti v příslušnosti k tzv. BELEKLUBU.
Z tohoto důvodu je utvořeno okénko BELPOINT, kde se
1) hlásí držitel POSTU z Velké rajčatové loupeže
2) přihlašuje se přihlášený zájemce o členství v klubu jednoslovným komentem „ČLEN“
3) možné místo pro oznamování akcí klubu jeho členům v budoucnosti, jako například termín případného podzimního setkání apod.
4) místo diskuse, osobních zpráv a dalších dnes neupřesněných potřeb :-)
více  Zavřít popis alba 
11 466 komentářů
  • květen 2007 až únor 2014
  • 22 021 zobrazení
drhawkins
To je tak, kdyz jedete v noci do Kremze za Kovarem. Nedejboze kdyz mu pujcite fotak. Nemysleli jste si snad, ze bych fotil nahy hostesky, ze ne?
Kategorie: vesnice
více  Zavřít popis alba 
  • 9.4.2007
  • 17 945 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
mataspeleo
Napadlo mě se s vámi podělit o můj způsob cestovní úpravy vozu VW SHARAN , tak, aby se v něm pohodlně mohli kdykoliv vyspat dva lidi, bez toho, aniž by museli složitě přeskládávat tuny bagáže, které se zpravidla na podobné cesty s sebou vozí a taky, aby zůstali v autě i zadní sedačky, pro případ transportu dalších pasažérů.Před SHARANEM jsem na podobné cesty používal VW PASSAT KOMBI, kde se sice slušně spalo, ale člověk musel vždy veškerou bagáž pracně přeskládat na přední sedačky a to se tam kolikrát podařilo vměstnat jen s pomocí boží - PASSAT byl navíc nízký a měl špatnou pruchodnost terénen :-(.
Viděl jsem na netu několik takových úprav SHARANA, ale přiznám se, že se mě žádná z nich nelíbila, protože se jednalo vždy o velmi složitou roboustní konstrukci s napevno namontovaným neskladným oc.rámem a bez možnosti použití zadních sedaček.Tahle moje postel se v případě nutnosti dá za pár vteřin zdemontovat a uložit na dno ložné plochy auta tak, že o ní vůbec nevíte, že ji máte v autě.
Další veliká výhoda je, že celá postel(dvě desky) můžete s auta vyhodit ven a spát na ní i venku pod širákem - např v hodně kamenitém terénu - častý problém v horských oblastech - samotná zelená barva koberce dokonane utváří pocit, že spíte na voňavé zelené louce :-).Samozřejmě se počítá s tím, že mám s sebou i lehkou nafukovací matraci - popř.obyč.karimatku, kterou dám na koberec - i když i samotný koberech je překvapivě pohodlný !
Náklady na výrobu této postele jsou směšné v porovnání s ostatními modely:

- OSB deska 18 mm 1250 x 2500 mm . 500,- Kč
- koberec 1500 x 2500 mm ...........300,- Kč
- 2 ks noha IKEA á 80,- Kč ............. 160,- Kč
- lep.chemoprén ......................... 190,- Kč
- 2 ks stahovací popruh IKEA .......... 60,- Kč
- 1 bm suchý zip šíře 10 cm .......... 90,- Kč
- 16 ks vrut 5 x 25 ........................ 10,- Kč
Celkem .................................. 1.310,- Kč :-)
Práce cekem včetně vymýšlení konstrukce cca 5 hod.
Původně jsem chtěl použít překližku 18mm tlustou, jenže ta stojí čtyřnásobek OSB a vzhledem k tomu, že je postel polepená kobercem, tak je to ve výsledku fuk a ušetříte 1.500,-Kč.
Některé vychytávky, jako např. přitažení - stabilizování postele pomocí stahovacích popruhů k podlaze vozu jsem obkoukal od kamaráda Milana, jež si podobnou úpravu do SHARANA dělal takřka zároveň se mnou, tak mu tímto děkuji za inspiraci - http://milvot1.rajce.idnes.cz/Sharan_-_luzkova_uprava - jde zase o jiný model - též lehký a skladný :-).
Důležité upozornění : nebojte se nic - nejde o konec trampingu - je to jen pomocník hlavně při cestách po zahraničí a jeskyňářských expedicích - či vodáckých výpravách :-) !!!
T
více  Zavřít popis alba 
14 komentářů
  • červenec 2014
  • 16 442 zobrazení
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 11 826 zobrazení
pamparada
Na pár dní jsme se vydali do Itálie.Moc se nám to líbilo i přes Matějovo záporný vztah k vodě (zvlášť když ji má na obličeji) ,a všichni si to užili.Odpočinula jsem si i já,protože David umí plavat a Matějovi utonutí hrozí pouze v případě,že by si tu díru v písku vyhrabal moc hlubokou a nateklo mu tam :-)Zábavní park Mirabilandia nás ale zklamal,všude miliony lidí,fronty na všechno-i na to co nestálo za nic.V aquaparku to bylo super až na to,že pro Matěje tam nebylo nic,protože všude stříkala shora voda..Nakonec to tam s tátou několikrát obeplul na nafukovacím kruhu,což si chválil,bo se moc nenamočil :-)
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010
  • 11 637 zobrazení
ondrejhavelka
Při delších cestách do výrazně odlišných kultur cestovatele nemine jev, kterému se říká „kulturní šok“. Probíhá v několika fázích a poutník s ním zažije euforii, ale i dezorientaci a odpor ke všemu kolem sebe. Zvládnutí kulturního šoku je přitom jedním z nezbytných předpokladů, jak si cestu užít a nechat se poznávanou kulturou obohatit nebo přímo „přepodstatnit“. Kulturních šoků jsem zažil mnoho a ne všechny jsem zvládl dokonce. Ten nejtěžší mě čekal při návratu do Čech po dvou letech pobytu v afrických a arabských kulturách: bývá označován jako zpětný kulturní šok.

Nadšení, frustrace a únik nebo přizpůsobení

Kulturní antropologové popisují čtyři základní fáze kulturního šoku: nadšení, frustraci, obrat a přizpůsobení, ovšem každý prožívá kulturní šok jinak a jednotlivé fáze se mohou významně lišit. Většinou se vystřídají tři elementární fáze, přičemž třetí má dvě rozdílné podoby: 1. nadšení, 2. odpor a 3. únik nebo naopak přizpůsobení. Ne každý si vychutná kulturní šok do konce a mnoho lidí prostě ve fázi odporu vůči jiné kultuře volí co nejrychlejší návrat domů, což je ale škoda, protože teprve po projití všech fází kulturního šoku začne cestovatel opravdu poznávat odlišnou kulturu a učit se. Setkal jsem se i s cestovateli, kteří cítili nejprve odpor, poté se částečně přizpůsobili a teprve po několika měsících se objevilo opojné nadšení. Jiným se zase vícekrát za sebou vystřídalo nadšení s odporem, aniž by se dostavilo přijetí cizí kultury; jinými slovy, stále s kulturou vnitřně bojovali a to tak neúnavně, že nedošlo k proměně cestovatele cizí kulturou.
První fáze, tedy fáze nadšení, obvykle přichází bezprostředně po kontaktu s cizí kulturou – čím je nová kultura odlišnější, tím výraznější bývá vyvolané nadšení. Cestovatel bývá v této fázi nadšen (z jeho pohledu) zvláštními zvyky, chováním lidí, otevřenými náboženskými projevy, neznámým jazykem nebo velmi odlišnou hudbou. Intenzitu první fáze prohlubuje také odlišné podnebí, často velmi rozdílná teplota vzduchu a také jiná strava. Po několika týdnech, maximálně několika měsících jsou to však tytéž skutečnosti, které cestovatele přivedou k frustraci; tytéž jevy, které původně vyvolaly nadšení, ve druhé fázi způsobí silný odpor k nové kultuře, postoj odmítnutí a někdy dokonce odsouzení jiné kultury posuzované obvykle měřítky naší domácí kultury, kterou automaticky považujeme za směrodatnou neboli „tu správnou“.

První fáze na Madagaskaru

Svůj první kulturní šok jsem zažil při své první cestě mimo Evropu – tehdy jsem cestoval na Madagaskar. Bylo mi osmnáct let a neměl jsem absolutně žádné zkušenosti. Na Madagaskaru jsem ovšem pobyl pouze měsíc, takže jsem zakusil jen omamnou první fázi, tedy čtyři krásné týdny naprostého nadšení z odlišné kultury. Připadalo mi skvělé, že na silnicích neexistují žádná pravidla silničního provozu, že lidé spí v roztrhaných hadrech na zemi, že na výpadovce za městem stojí parta vojáků s lékaři a nutí každého projíždějícího spolknout hrst léků kvůli epidemii cholery, že cestou na pobřeží řidič pětkrát spravoval kolo a třikrát měnil svíčky, že bosí černoši táhnou rikši naložené obutými černochy, že se na nás řítí cyklón, že nikomu nerozumím a mám průjem z polévky, jejíž obsah nikdy neprozradím. Z Madagaskaru jsem odletěl dříve, než jsem stihl zakusit druhou fázi kulturního šoku.

Druhá fáze v Indii

To se mi poštěstilo hned na další cestě, kdy jsme s kamarádem cestovali stopem přes biblické kraje Středního východu do Indie. Fáze nadšení nám vydržela celé dva měsíce. Cesta po zemi do Indie a Indie samotná nás naprosto okouzlila. Milovali jsme stopování pestrobarevných, nákladem přeložených náklaďáků v Íránu a v Pákistánu, jezdících jen o málo rychleji než je rychlost chůze stoletého Inda ve sněhově bílém hábitu, kráčejícího na svůj oblíbený přeslazený čaj s mlékem. Milovali jsme hlučná arabská tržiště překřikující se s mueziny ve vysokých minaretech mešit. Milovali jsme nepopsatelně pálivé pouliční jídlo (i osolený meloun s chilli nebo osolený čaj s mlékem a chilli), po kterém jsme obvykle okamžitě stahovali kalhoty, protože pomsta je v Asii nezvykle rychlá, často doprovázená krátkodobou horečkou. O něco méně jsme ale milovali absenci toalet v Indii, a když jsme zasedli do řady roztomile se tvářících vyměšujících, neradi jsme přijímali fakt, že na Indy se při tom nikdo nedíval, ale na nás ano a ještě to mnozí zaujatě komentovali; přitom výsledek našeho počínání byl, nezávisle na barvě pleti, totožný. Milovali jsme ukřičenou hudbu, která útočila ze všech stran a výškou hlasu zpěvaček pronikala až do kostí. Milovali jsme všudypřítomné barvy, hubené řidiče rikš a tlusté bráhmany, svaté muže (hinduistické sádhu) kouřící velmi silné konopí a překrásné ženy v barevných sárích. Milovali jsme Asii a zejména Indii v její odlišnosti.
Jenže po dvou měsících nadšení se vše obrátilo. Dlouhodobé průjmy nás fyzicky vyčerpaly. Začalo nám vadit, že jídlo tolik pálí. Začalo nám vadit, že si nemůžeme v soukromí dojít na záchod. Ukřičená hudba nám začala být nesnesitelná, pomalu jedoucí náklaďáky nudné, náboženské projevy lidí nepochopitelné, žebráci nesnesitelní, vedro úmorné a do toho všeho jsme skončili v nemocnici s jakousi infekcí, která nás dostala až na samé dno. Navíc nás z nemocnice nechtěli pustit, protože – jak jsme brzy zjistili –, získávali za každý den naší hospitalizace zajímavé peníze a chtěli pochopitelně co nejvíce. Nakonec jsme si po deseti dnech museli vytrhnout kapačky ze žil a v noci z nemocnice utéct jako zločinci. Celá Indie na nás pomyslně padla a začala nám připadat odporná, nepochopitelná, přebarvená. Hledali jsme umění, mystiku, krásu a našli jsme blikající kýč, který vzhlíží k euro-americké kultuře a svým pokusem o její napodobování ji spíše velmi výstižně karikuje.
Najednou jsme si začali uvědomovat skutečnou podobu toho, co se nám zdálo okouzlující, a jako bychom vystřízlivěli probuzeni do těžké kocoviny. Nesnesitelná tíha přebarvené, převoněné, překřičené, překořeněné Indie. Druhá fáze kulturního šoku se dostavila v plné síle. Po dvou týdnech boje s druhou fází jsme totálně vyčerpaní zvolili únik, tedy návrat domů. Jenže hned několik dní po návratu jsme toho litovali.

Třetí fáze, zlom a hlubší smysl

Na své další Cestě stopem po Indii (tentokrát jsem cestoval sám) se mi podařilo druhou fázi překonat a teprve potom jsem se konečně nechával pozvolna měnit. Nasytil jsem se Indií a nechával se pomalu, střízlivě, v klidu a dobrovolně „přepodstatňovat“. Teprve tehdy jsem se začal opravdu učit, odkrývat hlubší roviny jiné kultury, které nejsou na první pohled vidět pod palbou povrchních přebarvených vjemů. Indie se konečně dostala do mého nitra a otevřela mi zcela nový horizont vnímání světa. Najednou jsem znal dvě odlišné kultury, a byl tak schopen dívat se na svět z různých kulturně podmíněných úhlů. Byl to osvobozující pocit.
Když tedy cestovatel překoná druhou fázi, dostaví se odměna a cesta dostane nový (hlubší) smysl. Cesta začne odhalovat život. Cestovatel zakouší totéž, co doposud, ale už z toho není ani euforicky nadšen, ani k tomu necítí odpor a nechuť. Prostě vše přijme tak, jak to ve skutečnosti je a začne pomalu vnímat okolní svět skrze program dané kultury. To, co mu dříve připadalo nechutné (třeba, že krásná dívka obědvající vedle vás si velmi objemně odplivne hned vedle vašeho talíře), najednou působí normálně a naopak to, co bylo normální (vysmrkat se do kapesníku a dát si jej do kapsy), je najednou nechutné – obsah přece patří kamkoli (na zem, na stůl, na lavičku, na sedačku v autobuse), jen ne do kapsy.
Ne všechny odlišnosti ale působí frustraci – například ženská nahota, běžná u některých afrických etnik, ve mně budila pouze libé pocity. Ani po mnoha měsících vizuálního studia černých ňader se nedostavila žádná frustrace a už vůbec ne odpor. Pravdou ale je, že mužská nahota, která sice není tak běžná jako ta ženská, ale cestovatel se s ní v Africe nejednou setká, ve mně frustraci vzbudila. To však nebyl kulturní šok, ale spíše překvapení, po kterém jsem cítil jistou nedostatečnost. Až ve vietnamské sauně na další cestě jsem znovu získal ztracené sebevědomí. Normální délka je zavádějící pojem – svět je barevný a různý.

Všechny fáze kulturního šoku v Africe

Jak už jsem zmínil, celou procedurou kulturního šoku jsem hned dvakrát prošel v Africe. Prvním kulturním šokem jsme s přítelkyní (dnes manželkou) prošli v subsaharské Africe, kde jsme pobývali rok. Stopem a pěšky jsme pomalu cestovali okolo celého černého kontinentu a postupně se střetávali s mnoha (z našeho pohledu) nepochopitelnými kulturami. Ze začátku jsme odlišné kultury poměřovali tou naší domáckou, kterou jsme považovali za směrodatnou. Sociologové tento přístup označují jako etnocentrismus. Postupně jsme ale přestali považovat svou rodnou kulturu za směrodatnou a pochopili jsme, že každá kultura je jiná, a každá má nezcizitelné právo na svébytnost. Žádná kultura není „ta správná“. Tomuto postoji sociologové říkají kulturní relativismus.
Po projití všech fází kulturního šoku v černé Africe jsme si další a další kultury užívali plnou měrou. Žádnou z těchto kultur jsme však nestihli pořádně přijmout, neboť jsme pomalu putovali. Proto nám leccos stále připadalo divné: nechápali jsme rytmus v hudbě, sandály na hlavě, voodoo v hlavě, mouchy v očích, překračování umírajících chudáků, sílu konopí, násilí mezi etniky nebo to, že na urostlého černocha nefunguje elektrický paralyzér.
K plnému přijetí jiné kultury a dokonalému „přepodstatnění“ u nás došlo až v Egyptě. Po roce stráveném v černé Africe jsme ze Súdánu připluli po Nilu do Egypta a okamžitě pocítili zásadní změnu kultury. Chtěli jsme se zdržet měsíc, ale nakonec to byl další rok, během něhož jsme v Egyptě pracovali, cestovali, naučili se mluvenou arabštinu a prošli všemi fázemi kulturního šoku. Po půl roce došlo k plnému přijetí kultury. Připadalo nám naprosto normální sypat odpadky z okna – něco sežerou velbloudi, něco kozy a zbytek rozfouká vítr. Připadalo nám normální, že pracovní schůzka se uskuteční asi hodinku až tři po smluveném čase setkání nebo že prodavač v obchodě spí (případně tam prostě vůbec není), a tak mu na stole necháme peníze a odcházíme s nákupem. Dokonce nás už nešokovaly skutečnosti, které nás v současnosti už opět šokují, jako byla třeba vražda ze cti, kdy otec zabil dceru (naši sousedku) za to, že se scházela s Beduínem. Postupně jsme vrostli do jiné kultury a přijali jiný program, kterým člověk čte okolní děj. To, co se evropským turistům zdálo exotické, nám připadalo normální a naopak.

Zpětný kulturní šok

Po dvou letech v afrických a arabských kulturách jsme se přes země Středního východu a Balkánu vrátili domů. Po několika dnech přišel silný zpětný (návratový) kulturní otřes. Lidé tady v obchodě nesmlouvají, což nám připadalo divné až nezdvořilé, vždyť koupit za první cenu je (z arabského pohledu) vrcholná ukázka pohrdáním druhou osobou. Týden jsme nestihli jediný dopravní prostředek, protože všechny jely (nepochopitelně, až zákeřně) na čas. Na pracovním pohovoru se okamžitě mluvilo o práci, což je v polovině světa nemožné, vždyť nejdříve se musíme poznat, pohovořit o rodině a náboženství, potom o sportu a autech a potom teprve o práci. Lidem připadalo zvláštní, že rýži s omáčkou jíme rukama a nikdy nebereme do levé ruky jídlo. Mimochodem mokrý flek na zadní straně kalhot v Egyptě mnohem rychleji schne a nevyvolává pohoršení.
Šokovala nás rychlost života, kterou jsme arabským tempem vůbec nestíhali, ale nezdálo se, že by ti zrychlení lidé kolem nás byli nějak „dál“. Český život nám připadal až německy sterilní – vlastně jsme v něm život marně hledali. Bolela nás hlava z neustále se valících zpráv, které dokola opakují totéž a kloužou jenom po povrchu, ale o to rychleji a krvavěji.
Nezbylo nám než projít všechny fáze kulturního šoku a znovu se zařadit do naší rodné kultury. Dnes už žijeme plně v programu české kultury, ale mnohé skutečnosti, které jsou nám v médiích prezentovány jako zvláštní, hloupé nebo nesprávné, stále dokážeme pochopit pohledem skrze jiný kulturní program. Pořekadlo, kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem, mohu potvrdit v případě, že k jinému jazyku si člověk osvojí také jinou kulturu, čím odlišnější, tím lepší.

#cestování, #Afrika, #kultura, #kulturní šok, #Ondřej Havelka (cestovatel), #domorodá nahota, #umělecká fotografie, #dokument, #nahé ženy, #černobílá fotografie, #zábava
více  Zavřít popis alba 
50 komentářů
  • říjen 2008 až říjen 2019
  • 9 533 zobrazení
zecvrcovic
Něco málo o Burkitt lymfom ... neboli NHL
Základ je oslabený organismus a jedna zmutovana buňka ( kterou imunitní systém nezlikviduje ) a ta se velmi rychle množí vytvoří nador ( zjistitelny CT, magnet rezonanci ci pet ( velmi drahé vyšetření, lékaři k němu přikládají az po několika dnech, týdnech někdy i měsících), ale velmi rychlá zmutovana buňka se velmi brzy dostane do krve. Krvi se šíří velmi rychle a tvoří další a další nádory na vnitřních orgánech (játrech, střevech, plicích, ledvin, mozkomišnim kolem v páteři do hlavy napadne CNS.(od 1 buňky do smrti jsou cca 2 měsíce).
Kaju začal začátkem března 2017 bolet kotník. Přijeli z lyží, tak jsme daly pauzu. Nechali si nás na dětské pediatrii v Motole. Kaja začal mit průjem a tak diagnostikovali salmonelozu ( podle sono vyšetření velke kličky ve střevech - dalsi znak burkitt) a na bolest 4x denně ibalgin a kdyz si řekl dostál navic.Kája uz na nohu nemohl ani šlápnout.po týdnu mu rostlo cosi v ústech. Chtěla jsem kontrolu zubaře.
Po týdnu ATB mi lékarka naznačovala ze si bolest vymýšlí a ze uz pro nás nemaji místo. Po druhé jsem si vyžádala kontrolu zubaře ( jelikož z výsledků rentgenu tak nic nebylo). Zubař na druhé kontrole v úterý rekl, že se ve čtvrtek udělá biopsie (odběr tkáně... dělá se I u vnitřních orgánů) a že vy velmi rád přízval i onkologii a udělali pri narkoze i odber kostní dřeně.
Moje reakce .... udělejte co musíte, hlavně už zjistěte co mu je.
Ještě ten den večer v 18h přišla primářka hematoonkologie Mudr. Šramkova a rekla, že na 100% podle 1. Krevních testů bylo jasné že patříme k nim. Když jsem dočetla na vizitce lékaře znova Hematoonkologie, bylo mi strašne
Ještě ten večer dostal tzv. Zakapani vodou 250ml na hodinu 6l/den. Dostala jsem hromadu papíru (souhlas ... nejvíc mě udivil souhlas na transfúzy krve ..ze muze dostat aids
Další den 6.4. 2017 Kaju
Ten den, jsem jela domu vyprat, jediné co jsem manželovi dokázala, říct, že léčba bude trvat hodně dlouho, na vic at se me neptá. Když jsem přijela Kaja byl po zavedení centrálního katetru do srdce (nutný, jelikož žily by chemo nevydrželi a popraskali by). Po odberu kostní dřeně( z obou kycelnich kloubu) a lumbalni punkci ( odběr mozkomisniho moku z páteře).
Přišel PAN onkolog Mudr Sumeauer a seznámil me. Jeho slova co si pamatuji " je to leukemie Burkitt, v kostní dřeňi uz ma 37,5 procent (blastu- špatných buněk), ale skvělé je že to umíme léčit". Já " a úspěšnost ?" on "85%" a ja " a kdyz se to vrátí ?" On " tak to je konec další léčba neni"
Kaja měl nejen nador v kotníku, pod kolenem cca 10cm, na stehnech, ale i u životně důležitých orgánů u plic, jater, srdce, ledvin, střevech a v obalu mozku a uz 37,5% v kostní dřeňi.
Lékaři zahájili chemoterapie plán byl (A, B,C a A, B,C ) v Bloku A, B měl obden lumbalni punkci ... a skoro pořád spal. Lékaři, sestry pořád všichni lítali, měla jsem pocit jako by byl Kaja jediný pacient. tenkrát jsem mohla na Jip jeste spát.
Po 1. Bloku chemo se Kaja rozsypal Mukozitida ... rozpad sliznic ( tzv. Oloupe se celá vnitni sliznice - ústa, jícen, žaludek, střeva.. ) jedine kde to lze vidět jsou ústa. Kája byl v této době silný a pod morfinem polykal 20ml nutridrinku denne ( protože i do tech strasnych sliznic se musí něco dostat, nitrozolni vyziva nestaci za 14 dní s schodil 8kg.

Po 6 týdnech mel povoleno zvednout se z postele a jit do sprchy. usadila jsem ho do sprchy a rychle jsem prevlekala postel v tom Kaja křičíz postele nic nevidím. opatrně jsem ho odvedla do postele a nez přišla lékarka Kajovi zůstali strnule zvedla ruce. okamžitě magnetickou rezonanci hlavy ... krvácení tam nebylo uf.
dali mi diazepan a za pár hodin se zrak vrátil.

Další blok chemo byl vymenem B za C, jelikož by B nevydržel Kaji organizmus.Před 2 blokem byl.vymenen centrální katetr za tzv. Dlouhodobý a 2 měsících jsme mohly domu do izolace. Kája mel oholenou hlavu a 8kg min.. taková trochu chodici kostra . Jeho kamarádi, které jsme museli z důvodu hygieny a izolace rapidně zmenšit. Riziko infekce je mnoho násobně vysoké Zobrazováci metoda Pet/ct ( lidově tunel) diagnostikoval, že je Kaja v remisy ( chemo zlikvidovalo viditelné rakovinové buňky) .
Pak uz se jen bloky a nasledky opakovali, mukozitida, vysoké teploty, prujmy, zvracení ... V první chvíli je to sok, ale člověk si zvykne. Kája často a šílené řval "Já už chci být zdravej!!!"
V srpnu 2017 dokončil bloky Chemo a v začátkem října mu vyndali centrali katetr.
V listopadu ho ovšem začala bolet noha zas. Podle krve čistý ( ale zas chyba lékařů, jelikož burkitt začíná většinou jako onkologicke onemocnění - čili místní nador az po nějaké době se dostane do krve). sami jsme šly na ortopedie Kladno a odeslani primáři. Ten udelal rtg ..a ukazal mi mezeru mezi kostí a okostnici a po prostudování předešlé diagnózy nas okamžitě odeslal na motol. Jeli jsme okamžitě. ortopedii v Motole na rtg nic neviděli. Diagnostikovali narazeny dali berle a odlehcujte. neubehl ani tyden a ja byla v Motole zas.... prostě ho bolí noha a ma to otekle. Mudr na ambulancí (podle krve je zdravi), tak jdete na ortopedii ( sem k nám c Motole je super - mi septala mudr) Ortopedi dali na 3 tydny sádru a berle a oblíbený ibalgin.
když Kajovi sádru sundali zařval bolesti () No neřvy tak to bolet nemůže. já nezdá se vám to větší... sestra jj taky bych řekla. pan ortoped, no tak já vas objednám na příští týden ke specialistovi na kosti a ja co sono, magnet. ? On.. Jj to on vás asi pošle.
myslela jsem, že omdlim (asi?, kdy? Po novém roce?)
Jeli jsme zpět na Kladno, kde kdyz jsem primari vyprávěla nevěřil svym uším... okamžitě vytelefovnoval magnetickou rezonanci 20.12. 2017 .
následně po 2h odpočinku v kladenske nemocnici kuli kontrastu, zavolal mudr Zahradníček, že můžeme jít domů, ale at jsme na tel. pan primář to zařizuje s Bulovkou.
Ještě odpoledne telefon, zítra v 8h nástup na Bulovku a počítejte ze tam zůstanete. pátek pred vánocemi a ja mela jit Kajovi říct, že musíte do nemocnice a že tam asi zůstane... nepopsatelné.
22.12.2018 nástup na Bulovku v 8h ... příjem, rtg, sono, ....vyšetření uplne celkové, ale z úst lékaře zaznělo... pustíme vas domu na vánoce, dojedete 27.12. a 28.12 uděláme biopsii do te doby nutné chodit o berlich. Kaja je uklidnil vánoce doma!!!
To jsem netušila ze skutečný šok je teprve přede mnou. 28.12. udělali biopsii... nález lymfom..., já i kdyz sectela jsem nevěřila, nerozumela (asi mi to mozek nechtel připustit) 29.12 si nás taťka odvezl domu. sotva jsme byly 1h doma telefon z ambulance v Motole... jak si to představujete, že jdete jinam, že jste nám nic nerekli, jste měli říct, že nejste spokojeni s ortopedii v Motole, že takhle dostala ona vynadáno od primáře, ..... a okamžitě prijedte! ja " proč vysledky biopsie nejdříve v pondělí, vy víte něco víc než my"? mudr ne, ale musíme počítat s relapsem, musíme udělat další vyšetření kostní dřeň.... tak dojeďte zitra v 8h.

Odber kostní dřeně- A čistý. moje dilema podepsat mu revers a strávit mozna poslední silvestr doma nebo zkusit léčbu. Dnes dekuji za přemlouvání mudr
Kudrnovskou a Mudr Smiškem. Silvestr traveny v Motole pod atb. Po silvestru vysledky biopsie nemoc se vrátila. šance na uzdravení 5 % i s transplantaci kmenovych buněk.
Protokol jasný 3 bloky chemo ( stejná chemo, ale tentokrát klapalo 5 chemo najednou + voda + lek na ledviny ) a l tomu jsme podepsali vyzkum léků ibrutinib ( Pro celou Evropu mela obsahovat 70 členů 9.1. zařazen jako 33 . z Evropy
V ČR v Motole byly předtím 2 případy z relaps leukemie Burkitt a ani jeden nepřežil následné bloky chemo. Strašná představa.
1. blok celkem v pohodě u 2. Kája nezklamal a předvedl se. . 4x během 24h sepse (otrava krve) mudr Sumeauer ve službě... jak běhal ke Kajovi zabouchl si dveře na lékařský pokoj a tak spal ( pokud se te max hodině nechá říkat spani) pred kajovym pokojem.
druhý den večer sotva jsem dojela domu, kaja volal ze je mu zas zima ( teplota pri sepsi během minuty z 36-39 ...A zimnice) a at přijedu, celou dobu jsem.s ním mluvila a slyšela i doktorku. než jsem dojela zacal zvracet... bývá často, jen asi málokdo zvrací na prodlužováku, ve kterém mel telefon.

když jsem přijela uz byl stabilizovaný a Mudr... mi říkala, že už jen zvrací a ja... to je skvělý kdyz na prodlužováku..... myslela jsem ze to s ní praští, když jsem zpod emitky vyndaly ten prodlužovák.

3 chemo vcelku dobrý.
každý den, který jsem ráno přicházela na Jip, jsem přicházela s tím, že nikdy nevim co se mohlo pres noc stát. Během několika měsíční léčby jsem zažila mnoho dětí, které léčbu ci následky nepřežilo, čest jejich památce a mnoho sil rodičům.
léčba, no léčba, spíš snaha o likvidaci rakovinovych buněk je stále ve vyzkumu a každý organizmus reaguje jinak. Lékaři se snaží udržet základní životně důležité orgány a každou kapkou chemo doufají, že je organizmus natolik silný, že to vydrží.
. Na testy jsme šly jen, otec, já a Honzík (ostatní členové mohly jít do centrálního registru). Schoda u rodiče je 1 z milionů a schoda sourozence je 20%. nikdo se neschodoval. Darce se našel velmi brzo později dokonce 4 všichni sedli 9 z10, super. Kája dostal svou transplantaci kmenovych buněk u leukemie od darce z ČR.
Měsíc pauza od chemo pred transplantaci (úplnou výměnou krve ze skupiny A ma nyní 0)
Kája sekal trávu, nezapomněl se vybourat na čtyřkolce, kterou dostal k vánocům.
5.6.2018 nástup na TJ ( transplantacni jednotku)
15.6.2018 mu byla provedena transplantace kmenovych buněk s periferiemi
Po 21. dnech od transplantace nas pustili domu ...neuvěřitelně rychle
další dny a měsíce čekání...jestli a jak se uchytí. GVHD ... reakce stepu a Kaji buněk.kožní vyrazka, průjem, občas zvracení... naštěstí bez teplot ... samozřejmě v nemocnici pod dohledem lékařů cca 4 týdny pod kontrolou
nyní je Kaja po 180 dnech po transplantaci kmenovych buněk a tímto lékaři berou transplantaci jako úspěšnou
Karel Stanek přepsal tabulky a je 1. ČR, který má úspěšnou transplantaci kmenovych buněk u leukemie Burkitt..
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2014 až červen 2019
  • 9 564 zobrazení
sieberovi
Tak máme za sebou druhý měsíc prázdnin a že byl opravdu plný zážitků dokazují fotečky.
První dovču jsme strávili pod stanem v Českém Švýcarsku, navštívili jsme Pravčickou bránu, projeli se lodičkami v soutězkách, vylezli na Mariinu vyhlídku a také se prošli k Dolskému mlýnu a koupali se v campu. Také tu Filda přišel o svoje první dva zoubky - s prvním mu pomohla Kikinka s vodítkem a s druhým táta :)
Ve vedrech jsme také vyzkoušeli jezero Konětopy a byli jsme opravdu spokojení - voda krásně čistá a relativně teplá.
A potom nás přijela navštívit Renča, takže jsem zas výletili - Safari ve Dvoře Králové a také zříceniny u Mladé Boleslavy - Zvířetice a Putna. Také jsme při návštěvě v Bolce sledovali a krmili syslíky na Radouči.
No a potom přijeli na návštěvu Matýsek a Adélka, takže jsme si opět hráli a dováděli a jen odjeli, tak jsme vyrazili opět pod stan a to do campu Sedmihorky na Hrubé skále - Camp úplně skvělý a zase spoustu výletů - Skalní městečko, Trosky, Rotštejn a také koupání a dovádění v písku.
No a konec prázdnin byl ve znamení domácích akcí - pouštění draka, letní grilování, oslava Vendiných narozenin s babičkou a dědou a také malé houbaření a poslední den i akce ČT - při spouštění Déčka.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 31.8.2013
  • 8 531 zobrazení
rockymk
Stavba malého kolejiště, které má znázorňovat lokálkovou staničku s přilehlou vlečkou do ZZN. Stavím tak, abych to zvládl finančně, řemeslně a hlavně aby mě to bavilo a netrvalo to příliš dlouho. Provoz bude jednoduchý - 810 pro osobní dopravu a pro nákladní dopravu Mn T435 + Ds, Z, Raj, apod. Možná i druhý manipulák s BR81. Modelovost nijak zásadně nehrotím, ale zase nechci totální nesmysl. Časově bych kolejiště zasadil do let cca 1975-1995. I když kdoví, jestli budu mít někdy Brejlovce, jistě mu přivěsím 2xY a jsme hned v roce 2015 :-)
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2015 až listopad 2016
  • 7 739 zobrazení
dobesovi
Vyrážíme do naší oblíbené destinace :) První zastávkou je malá vesnička Drage. Stojíme hned u pláže, je tu klid, málo lidí a to je pro nás prioritou a rájem :) Je zde nádherné moře, voda jako kafe a ideální místo na vyjížďky člunem. Jezdíme na protější ostrov na Vrgadu, kde se vyskytují delfíni a jsou tam písečné pláže 😉 Dokonce jsme se vydali i na ostrov Murter. Nesmí chybět paddleboard... ktery si zamiloval i Matýsek 😉 Přece jen máme obytňák a tak ještě přejíždíme do kempu na Pagu. Holky pokud zrovna neveslují, nebo nemají hlavu pod vodou, tak z prkna skáčou do vody.. A Matýsek pokud není v moři tak si lebedí v bazénku, nejvíce se mu líbí na člunu.. :) No co jiného dodat - Prima dovolená!!
více  Zavřít popis alba 
  • červen až srpen 2019
  • 6 670 zobrazení
balci
Ze srpnove dovolene. Ucastnici - Petanka, Ja, bracha a svaty Honza z Pusteven. Praha - Grenoble - Provance - pobrezi - Barcelona - Monserat - Pyreneje - Masif Central. Zaver - Kdo se bude rouhat Pustevnam, tak se kazdy vecer pomodli trema radegastama a mozna mu bude odpusteno.
více  Zavřít popis alba 
  • 17.8.2008
  • 6 328 zobrazení
bele
ALB 437 - Z expedice LZB do Sardinie ve dnech 30.6.-9.7.2011 ze zpracovaných alb vypadlo městečKo Alghero, které leží na západním pobřeží Sardínie. Bylo naším dočasným domovém během celého pobytu, a je milé a malebné, s relativně příznivým klimatem oproti jihu, kde leží hlavní město Calgari.
Přezdívá se mu Malá Barcelona - jednak má katalánský vzhled, a také proto, že vzdálenost přes moře k Barceloně (španělská Katalánie) je 300 kilometrů.

V roce 1354 město dobyl král Pedro Aragonský a původní obyvatele nahradili noví obyvatelé z Katalánie a Aragonie. Údajně se zde dodnes mluví téměř čistou katalánštinou - keramické tabulky s názvy ulic jsou proto dvojjazyčné: nejen italsky, ale i katalánsky. V městečku Alghero je mezinárodní letiště, přístav, železnice a žije především z turistického ruchu. Je zde mnoho hotelů a restaurací, hodně služeb, hodně zábavy, což prý není na jiných místech ostrova až tak obvyklé.

Pro připomenutí přehled alb ze Sardinie do celého kompletu - třeba jako tip na dovolenou::

http://bele.rajce.idnes.cz/Lodi_na_Sardinii[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6997579]http://bele.rajce.idnes.cz/Bosa[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6998125]http://bele.rajce.idnes.cz/Grotte_di_Nettuno[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6998281]http://bele.rajce.idnes.cz/NIVOLA_vytvarnik[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6998321]http://bele.rajce.idnes.cz/Nuraghe_PALMAVERA[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6998482]http://bele.rajce.idnes.cz/Sassari[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6998546]http://bele.rajce.idnes.cz/Basilica_della_Santissima[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a6998610]http://bele.rajce.idnes.cz/emoce_Sardinie[/url]

http://bele.rajce.idnes.cz/hlavni_mesto_Cagliari/#

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a7004124]http://bele.rajce.idnes.cz/Sarda_plaze[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a7004200]http://bele.rajce.idnes.cz/SARDA_tvare[/url]

[url=http://www.rajce.idnes.cz/a7004274]http://bele.rajce.idnes.cz/SARDA_zare
více  Zavřít popis alba 
393 komentářů
  • červenec 2011
  • 6 201 zobrazení
monti-jack
Pokud jste slyšeli o Tropical Islands, že je to ráj na zemi, pak věřte, že se mu toto místo hodně podobá. Německý aquapark ukrývá mezi Drážďanami a Berlínem šest a půl hektaru tropů. Mladší sem jezdí s partnery, starší s dětmi. Místa je tu dost. Přesněji řečeno, místo je tu pro 6600 lidí najednou, jejichž hrátky mohou trvat věčně. Park se totiž nikdy nezavírá.Když jedete z Drážďan do Berlína po dálnici A-13, asi 120 km za městem před dálničním výjezdem Staakow vidíte už z dálky stoupat z lesních porostů na pravé straně dálnice stříbrnou střechu obří haly.Patřila dřív v bývalé NDR sovětskému letectvu, stavět se tam měly vzducholodě. Celý komplex má dva majitele – malajsijskou a singapurskou společnost. Ty sem přivezly kus exotiky podle hesla, proč jezdit daleko do tropů, když mohou tropy přijet za vámi.Jsou tady písečné pláže, stanové kempy, laguna s různými atrakcemi, jižní moře – bazén, velký jako čtyři olympijské padesátky, vodopády, tropická vesnice, deštný prales.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.9.2008
  • 5 864 zobrazení
klimty
1 komentář
  • leden 2012
  • 5 730 zobrazení
mojenky
více  Zavřít popis alba 
  • 1.3.2017
  • 5 708 zobrazení
keckar
Ako učiteľ na našej Základnej škole v Hriňovej, každoročne spolu so žiakmi udržiavame staré slovanské zvyky, bo sme ich zadarmo dostali, preto ich aj zadarmo odovzdávajme . Počas tzv. Stridžích dní / od Ondreja po Luciu / čarovali menšie djouky s taniermi, liali vosk,by im Ondrej dal znať, koho budú za muža mať a hádali povolanie budúceho frajera, varili halušky s lístkami, na ktorých boli mená obľúbených chlapcov, ba na deň Lucie, tváre své múkou natreli, bielu plachtu cez seba prehodili a kúty tried plné špiny, zloby po celej škole vymetali... Aj Mikuláš - horolezec s čertom a krásnou devou stihli obdariť všetkých na našej škole.V mojej triede i stromček djouky vyzdobili a slávnostnou večerou, koniec roka oslávili. Ba i Betlehemci s Kubom pospievali školou, no aj najväčším lobdošom na škole úsmev zamrzol, keď mu Kubo po chrbáte pár rán povrieslom nakládol.....Kečkár
Môj mail : keckar@centrum.sk
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2006
  • 5 662 zobrazení
party-akce
Honza Jahoda slavil narozeniny, tak jsme mu s Matějem udělali pěkný dárkový balíček.. Co všechno jsme byli ochotni obětovat vidíte sami... Co bysme pro něj neudělali :-D
On nám za to zařidil modelky s pětkama v plavkách, stavil se i Pěťák, který nasosal kultůůůůrní dění z časáků co se rozdávali gratis, matěj se ožral jak prase, Zelíčko šlapal zelí, Leosz si hrál na Balyho a pořád něco povídal do mikrofonu, já si dal kofolu.... Takže všechno jak má být :-D
Kategorie: lidé
více  Zavřít popis alba 
  • 25.9.2009
  • 5 631 zobrazení
annie14
Par fotecek z drivejsich let --- ale vsech ,aby se kazdy videl ---a bylo to ferove , ze cas nam bezi vsem stejne ....
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • květen 2004 až leden 2013
  • 5 556 zobrazení
ondrejhavelka
Náboženský šok, otazníky v očích a duchovní zemětřesení

Jogín v indickém Váránasí si přímo přede mnou na přirození zavěsil dvacetikilové závaží; v Pampanze na Filipínách přibili člověka na kříž a za zvuku modliteb jej vztyčili vzhůru; šaman s rukama od krve v beninské Ganvié se na mě při voodoo obřadu podíval tak zle a pronikavě, že jsem byl týden naprosto bez síly k další cestě; v kostele při mši v ghanské Akkře se lidé kolem mě najednou vymrštili z lavic a začali hulákat, tleskat a tančit, div nemetali kozelce; prapodivný kněz nedaleko haitského Ouanaminthe měl na oltáři vedle voodoo sošek křesťanské symboly; v Turnově na náměstí na mě zpoza keře vyskočili radostně bubnující zvěstovatelé Krišny, zatímco jakýsi politik na pódiu o pár metrů dál hulákal, že musíme zachránit „křesťanskou identitu Evropy“, aniž by (jak se při rozhovoru ukázalo) ztrácel čas s četbou Nového zákona; Tom Cruise mě z hotelové televize v New Jersey naprosto vážně přesvědčoval, že za vším stojí krutovládce galaktické konfederace Xenu; v New Yorku na Wall Street bylo více buddhistických mnichů než byznysmenů a z londýnských autobusů na mě útočily obří nápisy sdělující, že Bůh není, protože to „vědci zjistili“.
To je několik příkladů z „poutnického terénu“, které mohou v cestovateli vyvolat náboženský šok a jeho oči deformovat do tvaru otazníku. Leckdy pro něj není nutné cestovat daleko, ovšem na cestách je obvykle častější a intenzivnější, už kvůli tomu, že cestovatel bývá otevřenější a citlivější k okolním vjemům. Častěji také postihuje tzv. „duchovní hledače“, kteří své cesty směřují za duchovním poznáním, ale může být intenzivní i nepříjemný také pro poutníka již dlouhý čas zabydleného ve svém náboženství, očekávajícího spíše jeho prohlubování, nikoli nepředvídatelné „duchovní zemětřesení“, jež ovšem dlouhá cesta do vzdálených končin naší krásné planety umí zprostředkovat. Minimálně latentně však působí na všechny cestovatele, neboť – slovy významného lékaře a psychologa Carla Gustava Junga – religiozita je nedílnou součástí lidské přirozenosti.
Náboženský šok může (někdy v souvislosti s kulturním šokem) poutníkovu cestu změnit, předčasně ukončit nebo naopak neplánovaně prodloužit, takže je dobré o něm vědět a být alespoň částečně připraven. Rozeznání náboženského šoku může zachránit nejen cestu, ale také poutníkovo duševní zdraví, v extrému i zdraví fyzické či dokonce život.

Podoby náboženského šoku: otřes, okouzlení, znechucení

Cestovatel po vzdálených koutech planety zažívá běžně dnes již dobře známý kulturní šok, a přestože náboženství bývá uváděno jako jedna z příčin kulturního šoku, je podle mého názoru přesnější definovat náboženský šok jako příbuzný, ale samostatný fenomén. Jinak působí na zrychleného turistu, obehnaného hradbou pečlivého itineráře, který spěchá se sluchátky v uších, selfie tyčí v ruce a dronem nad hlavou, aby v několika prchavých okamžicích odškrtal položky ve svém seznamu a do cizí země se nepřijel nechat „zasáhnout“ nebo dokonce „proměnit“, ale v rychlosti a nejlépe levně a bezpečně získat další instantní zážitek a jinak působí na vnímavého poutníka, který cestuje pomalu, v klidu nasává svět, sleduje kulturní a náboženské proměny a je otevřen alteritě, aby jej „zasáhla“ a jeho cesta aby jej pomalu proměňovala, formovala a utvářela.
Náboženský šok může mít více podob: 1. otřes, prožitek něčeho nečekaného, zvláštního, vzhledem k cestovatelově domácímu náboženství (nebo bezvěrectví) mimořádného; 2. okouzlení, tedy zakušení čehosi svůdného, lákavého, na první pohled „té správné duchovní cesty“, která cestovateli zatím nebyla známa; 3. znechucení, jinými slovy náboženský prožitek z pohledu cestovatele hloupý, absurdní, krutý, nechutný nebo kýčovitý.

Náboženský otřes – tvrdá rána po hlavě i peníze ve chřtánu

Náboženský otřes obvykle přichází při rychlých změnách prostředí, typicky při několikahodinovém přeletu do zcela jiné kultury podobně jako kulturní šok: jedná se o nečekané události v očekávaném náboženství. Vzpomínám si na několik náboženských otřesů vysoko v Himálaji: putoval jsem několik dní překrásnými horami Ladakhu, abych po náročném výstupu najednou na vysoké skále spatřil při západu slunce úchvatný buddhistický klášter. Opatrně jsem už téměř po tmě vstoupil. V klášteře žilo asi třicet dospělých mnichů a deset malých žáků; vlídně mě přijali, a dokonce mi nabídli místo v malé cele spoře osvětlené maličkou svíčkou se dvěma mnichy. Cítil jsem se jako v ráji a lačnil jsem po hlubinách buddhistické meditace.
Ráno jsem se zašel podívat na výuku malých mnichů: mniši spořádaně předčítali staré texty pod okny s výhledem na přilehlé sedmitisícovky, zatímco důstojně působící starý láma pomalu a tiše procházel mezi nimi – atmosféra byla posvátná. A najednou: prásk! Láma vzal jednoho žáčka tlustou knihou po hlavě tak silně, že to se mnou škublo, až jsem se z tureckého sedu svalil na záda. Žáček se pokusil opravit chybu v recitaci, ale neuspěl: druhá rána, pak hned třetí. Za chvilku dostal další malý mníšek. Rány po hlavě brzy vystřídala rákoska určená na záda a já jsem si uvědomil, že atmosféra není posvátná, ale prostoupená úzkostlivým strachem žáčků a těžko pochopitelnou brutalitou starého lámy.
Vrátil jsem se do své cely se zvířenými myšlenkami a otazníky v očích, a protože bylo konečně denní světlo (elektřinu tam neměli), konečně jsem se po cele mohl porozhlédnout. Přišel další otřes: na stěnách chrámu, který byl na první pohled rájem na zemi, visely fotky New Yorku a vysmátých byznysmenů v oblecích. Mého zájmu si všiml mnich, který mi ihned vysvětlil, že snem mnoha mnichů z onoho kláštera je život v Americe, zemi snů a splněných přání. Když jsem potom dostal silný čaj se žluklým jačím mlékem a solí a uviděl, jak místní poutníci strkají nemalé peníze do úst zlaté sochy Buddhy, který za svého života zdůrazňoval, že je člověk jako každý jiný a jeho uctívání nikomu nikam nepomůže, už jsem se ničemu nedivil.

Náboženský otřes jako roztříštění mylného předporozumění

Tyto mé otřesy byly typickým příkladem roztříštění mylného náboženského předporozumění, jinými slovy: náboženská realita bývá jiná, než jak o ní vypovídá literatura na opačném konci světa a jaký obraz si o ní cestovatel doma pro sebe vytvoří. Ovšem pozor, po strávení roztříštěného předporozumění přijde druhý a možná hlubší pohled a cestovatel zjistí, že mnohé skutečnosti (často ty podstatnější) literatuře docela odpovídají, a není proto dobré usuzovat podle prvního náboženského otřesu.
Je více než užitečné připustit, že cestovatel nikdy nemůže hodnotit náboženství objektivně, dokonce ani „své domácí“ náboženství nemůže plně přehlédnout a posoudit. Cestovatel vždy hodnotí pouze ze svého pohledu, tedy subjektivně, vždy z určité výchozí pozice, zatížen svým vzděláním, zkušeností, očekáváním, svým naturelem. Často cestovatelé vyprávějí o nenormálních, divných nebo směšných náboženských obřadech. Jistě, cestovatel může říci, že se jemu ten či onen obřad jevil nenormální, ale nemůže říci, že obřad byl nenormální. Není na světě religionisty, který by byl schopen neutrálně a objektivně obsáhnout všechna náboženství s jejich jemnými odlišnostmi a – halíkovsky řečeno – z pozice Božského nadhledu říci, co je a co není normální. Cestovatel je totiž otřesen skutečnostmi, které jsou pro ony „nenormální sektáře“ z jejich pohledu naprosto normální a tradiční. Nechat si roztříštit mylné předporozumění, připustit svůj nepřesný postoj a být schopen jej případně napravit je obrovský krok k poznání a (nejen) k duchovnímu růstu. To však v žádném případě neznamená, že cestovatel nemá být racionálně kritický, jak přiblížíme dále. Spíše by se měl umět podívat na věc jinýma očima a stále pamatovat na zlaté pravidlo: co chceš po ostatních, dělej i ty jim. Vzájemné osočování a pomlouvání mezináboženskému dialogu a pochopení nepomůže a přitom pochopení a mír mezi světovými náboženstvími je základem pro mír ve světě.
Náboženský otřes může i v domácím prostředí vyvolat např. nepříliš dobře vzdělaný kněz, který při kázání vypustí z úst nepromyšlený nesmysl nebo zbožně vychází z pozic velkých křesťanských myslitelů, kteří byli sice geniální, ale v některých oblastech (typicky Augustin v sexuální etice) byli zkrátka úplně mimo magisteriální mantinely; papež František to moudře vystihl diagnózou: neurotická obsese. Takový neuvážený výrok může hlavu hloubavého křesťana řádně zamotat a nakonec vést raději k zájmu o jiná náboženství. Velké nebezpečí náboženského otřesu až znechucení hrozí – slovy významného teologa Ctirada Václava Pospíšila – od „zbožného trouby“ a já dodávám, že to platí pro všechna náboženství na celém světě.

Vypasený asketa a svatý muž, který zvracel motor

Jindy jsou náboženské otřesy úsměvné: jednou jsem se chtěl podívat do krásného hinduistického chrámu, ale vstup mi byl zakázán s odůvodněním, že mám příliš modré oči a to prostě do jejich svatostánku nepatří. Po chvilce mě vypasený chlapík, který se převléká za hinduistického svatého muže a sedí k radosti objektivů záměrně na skvělém pozadí (mimochodem se jedná o výnosné zaměstnání), poprosil o peníze na dobrou věc a pohladil si u toho řádně tučné břicho (dnes už ho mám bohužel taky, jen na něj zatím nevybírám peníze). Následující den jsem ale narazil na pravého svatého muže, jehož bizarní zevnějšek mnou otřásl: na vrakovišti se pomazal olejem a mazem letitých vyřazených motorů a na jazyk zavěsil nesmírně těžké závaží z motorových komponentů tak, aby mu to maximálně vytahovalo jazyk z úst. Toto motorové závaží se táhlo až k zemi, kde se rozprostíralo po chodníku spolu s jeho dvoumetrovými dredy namaštěnými motorovým olejem. Jinak byl zcela nahý a prostě seděl v postranní uličce nevelkého indického města. Ten naopak žádné peníze nechtěl, neboť skuteční sádhuové nechtějí, ba ani nesmí, vzít peníze do ruky. Ten člověk vypadal, jakoby zvracel motor a na mě to silně zapůsobilo, i když dodnes nedokážu říci jak.

Další krok: progres, regres nebo období působení

Po náboženském otřesu může podle mé zkušenosti podpořené řadou mých přátel následovat progres, regres nebo období působení. Roztříštění mylného předporozumění nebo pozitivní otřes nasměruje k pokroku a hlubšímu zájmu (krok progrese). Negativní otřes může nasměrovat ke ztrátě zájmu, případně poklesu hodnocení onoho náboženství (krok regrese). Nesnadno uchopitelný náboženský otřes může vyústit v relativně dlouhé období vědomého či nevědomého působení: výše uvedený příklad svatého muže „zvracejícího motor“ je toho zářnou ukázkou – stále na něho vzpomínám a stále nevím, co si o něm myslet, ovšem jisté je, že to byl silný náboženský otřes, kterému neumím přidat hodnotící znaménko.

Náboženské okouzlení – vzhůru do oblak s duchovní hyenou v zádech

V oblasti náboženského okouzlení je určitou královnou mezi zeměmi Indie. Sám jsem v Indii měsíce meditoval v buddhistických klášterech, chvilku pobyl také v hinduistickém ášramu a často sdílel dýmku s hinduistickými svatými muži (sádhu), abych s nimi rozprávěl o Božích tajemstvích, na jiných kontinentech se účastnil voodoo obřadů, všech myslitelných bohoslužeb i nejrůznějších (z mého pohledu) náboženských šíleností. Ačkoli jsem dnes již řadu let milovníkem křesťanské teologie, stále také zůstávám milovníkem religionistiky a náboženské plurality i zastáncem plodného mezináboženského dialogu, a proto byly všechny tyto pobyty mimořádně inspirativní, potkal jsem skvělé lidi z celého světa a rád vzpomínám na týdny náboženského okouzlení.
Při náboženském okouzlení je člověk často „bezhlavě zamilován“ do exoticky působící nauky, která mu připadá jako „ta jediná pravá“. V tomto okouzlení je cestovatel schopen zapomenout na celý dosavadní život, odevzdat všechno majiteli ášramu, školy, sekty nebo církve a plnit naprosto iracionální úkoly. Náboženské okouzlení je subjektivně velmi krásné, osvobozující, povznášející, stejně jako nebezpečné, neboť cestovatel je v tu chvíli zneužitelný jako málokdy jindy. Stavu okouzlení velmi často zneužívají darební guruové, vychytralí vůdci, prohnaní zasvětitelé a není těžké domyslet, co všechno s poutníkem a hlavně s poutnicí provedou. Nenechme se mýlit, tito lidé zdaleka nepůsobí jen v Indii: vyskytují se všude, kde lze ovládat druhé, křesťanství nevyjímaje.
Zneužívání náboženského okouzlení neváhám nazvat tím nejodpornějším „duchovním hyenismem“. Volnými slovy evangelisty Lukáše: běda vám, kdo zneužíváte člověka v nejcitlivějším místě, totiž v srdci, běda vám! Pokud po cestovatelce či cestovateli bude někdo ve fázi náboženského okouzlení vyžadovat peníze, majetek, posluhování, sex, bezvýhradnou důvěru, násilí na někom jiném, práci zadarmo nebo odložení vlastní racionality – rychle pryč! Netřeba hned zatratit ono náboženství, ale dát si zatracený pozor na onoho duchovního, který mazaně zneužívá bytostnou potřebu smyslu, jenž je v každém člověku hluboce přítomná. Obvykle si k sebeobraně stačí položit jednoduchou otázku: opravdu mě toto náboženství osvobozuje, nebo mě svazuje a k něčemu nutí pod záminkou svobody? Podle mého soudu je cestování zejména o svobodě a duchovní hledání chápu – aristotelsky řečeno – jako podstatnou formu cestování, nikoli – řečeno naopak platónsky – jako dva k sobě nepatřící prvky.

Pokračování příště 1/2

#náboženství, #šok, #cestování, #rituál, #nahota, #fotografie, #lidé, #buddhismus, #hinduismus, #zasvěcení, #Indie, #Afrika, #víra, #umění, #akt, #akty, #nahá Afrika, #Ondřej Havelka (cestovatel), #otřes, #okouzlení, #dovolená, #travel, #traveling, #travelphotography, #naked, #nude native tribes
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • květen 2008 až prosinec 2019
  • 5 514 zobrazení
bele
ALB 183 - je ALB č.6 z Expedice LZB Rumunsko – Moldávie (30.6.- 14.7.2012) aneb Rumunský fotodeník
BORSA CAMP 2 u Mary

Den se chýlí ke svému konci a vyrážíme k prvnímu nocování na novém území s vlivem časového posunu o jednu hodinu. Člověk by neřekl, jak si to v některých souvislostech uvědomí – podobně jako letní a zimní čas. ZRADA. Údaje na internetu se tváří, že realita je stejná, jenže ouha, ona vůbec neexistuje. Nocleh není. Budeme si na to muset zvyknout ještě několikrát. Nakonec nás zachraňuje soukromý kemp ve vesničce Pujčinca blízko městečka Borsa. Projet spletí úzkých uliček, kde se stěží vyhnou dva úzké povozy a víceméně vcouvat a zašpuntovat jedinou uličku blízko třech dřevěných sroubků a jedné větší chatky jako umývárny a záchodu byl úctyhodný výkon.Však jsme také našim řidičům zatleskali

POZN ... cestou od rumunských hranic jsme si v autobusu říkali fór... Turista v Rumunsku hledá v horách nocleh. Přijde k chajdě a domlouvá se s majitelem - ten mu nabízí varianty ubytování. Buď v přízemí, kde je i kuchyň a trochu teplo, nebo může jít na půdu s poznámkou, ale tam je mara. Turista neví co mara je a tak raději zůstává spát dole. Ráno snídá u stolu, když po schodech z půdy sestupuje krásná, mladá, vyvinutá dívka. Dívka jde s úsměvem k němu a říká :"Ahoj, já jsem Mara.... On na to jen hlesne "Ahoj, já jsem kokot"
..... no a když nás přišla po jednajícím majiteli přivítat i jeho žena a řekla "Ahoj, já jsem Mara"...tak to nemělo chybu. Vlastně mělo. Pro nás bylo opravdu jen přízemí, 3 chatky a kosek trávníčku. Bylo teplo, tak se dalo spát i ve spacáku venku

Její manžel (říkejme mu třeba Tony) působil trochu zmateným dojmem,
jednak kam dá spát skoro 50 lidí když má místo tak pro 20,
jednak aby mu zůstalo stavení celé – tak blízko jsme projížděli,
jednak jak se domluvit a jednak abychom nakonec neodjeli.
S jeho zmatenou němčinou a angličtinou s ním nebylo večer žádné povyražení, tak jsme se nějak srovnali v chatkách, na zemi, a ve stanech. Večer byl ještě trochu horor, protože úzké plastové trubičky spojené jen drátkem se takovým množstvím teplé vody nahřály, změkly a povolily. Rázem jsme byli bez vody ale i bez plynu, protože se to nějak všechno najednou porouchalo. Spravování při baterce bez nářadí a jejich technologiích nikam nevedlo, tak jsme čekali na ráno. Večer všakpřišla ještě Mara něco poklidit, a tak jsem se jí zeptal, jestli nemohou vyměnit peníze. Slíbila že mne ráno Tony navštíví a výměnu provede. Šli jsme tedyvšichni na kutě
…A SPALI,…. A SPALI

Stalo se. Ráno mne Tony vyhledal a domluvili jsme množství a cenu. Musím uvést, že vše provedl v kurzu banky a naprosto čestně. Rázem se směny zúčastnili i ostatní a co nestačilo, tak Tony zorganizoval u ostatních sousedů z vesnice, tak nás nakonec uspokojil všechny.Měl jsem chvíli čas s ním promluvit,a jak už nebyl nervózní, tak mluvil docela dobře německy i anglicky, a pověděl mi i svůj zajímavý příběh:
Tony byl Belgičan – pekař z Antverp, který se rozhodl radikálně změnit svůj život. Potkal Mary, nebyl kokot, prodal pekárnu a koupil v Rumunsku v Bukovině pozemek s domkem a zahradou. Před 15 lety se oženil s Mary, postavil nebo opravil domek a začal tam podnikat. Připustil, že se mu daří, je tam nesmírně šťastný a jeho životní úroveň se min. 5 x zvýšila. Aby ne. Jeho náklady v Rumunsku jsou minimální. Je velice společenský a místním umožnil přísun spousty práce a také peněz, tak ho mají za svého. Řadu těch věcí co potřeboval levně koupil nebo mu sousedi udělali (jako třeba tu instalaci horké vody) – NO NEKUP TO. Chce tam bát dokonce pohřben, tak se tam srostl. Hrob bude mít na své zahradě, což na Bálkáně bývalo běžné a je to možné asi i dnes. Potkal jsem se s tím ještě na Korsice. Zahradu už se dvěma hroby koupil a má na ně 100 let věcné břemeno. Po tu dobu s nimi nesmí manipulovat, tak tam přidá jěstě svoji rodinu ?

U pana domácího jsme konečně vyměnili rumunské peníze a co nestačilo, oběhl sousedy a rázem byla směnárna na světě. Dnes v pondělí 2.7. KONEČNĚ vyrážíme na prohlídku klášterů Vatra Dornei. Cestou jsme se ještě stavili v nákupním středisku v Borsea pustili trochu žilou naší rumunské sbírce peněz

Další pokračování bude sedlo PRIKLOP
více  Zavřít popis alba 
108 komentářů
  • 2.7.2012
  • 5 410 zobrazení
Reklama