ohrozenestavby
PRŮZKUMY

V prudké stráni pod výletním zámečkem Větruše v Ústí stojí vila, postavená v roce 1905 pro hlavního pokladního místní spořitelny Karla Lindnera.
Stavba je ale dnes v tak zuboženém stavu, že ji bezprostředně hrozí zánik. Navíc v těsné blízkosti prochází hlavní železniční i silniční tah na Prahu, jež jí taky nepřidají.
Pokud si ale odmyslíme příznaky devastace, zachovává si stavba ještě původní výraz, dokládající osobitou snahu někdejších stavitelů vyrovnat se s módními vlivy v architektuře.
Karl Lindner představoval ve své době středostavovskou vrstvu. Honosil se postavením vrchního úředníka a kvůli společenské prestiži si pro stavbu svého domu vybral tzv. dobrou adresu - Humboldtovu, dnes Čajkovského ulici. Jeho sousedem byl například tehdejší generální ředitel ústecké chemičky a nositel šlechtického titulu AlexanderWölfel.
Co do majetkových poměrů se však nemohl Lindner svým sousedům rovnat. O tom vypovídá už jen umístění domu na úzké a těžko dostupné parcele.
K hlavnímu vchodu se muselo vystoupat po dlouhém schodišti, příjezdová cesta neexistovala vůbec.
Na to, že tu žila rodina se třemi dětmi a služebnou, nešlo ani o nijak rozlehlý dům. Přesto i bez horentní sumy peněz vznikla krásná stavba, která svého majitele důstojně reprezentovala.
Projekt si stavitel zadal u mosteckého architekta Antona Kunerta, který navrhl výrazný a líbivý dům. Co patro, to jiný styl.
Najdeme tu prvky secese, historismu i vesnického stavitelství.
Karl Lindner byl s návrhem spokojen, až na drobné úpravy se projekt dočkal realizace tak, jak byl nakreslený na papír.
Suterén, který zpředu vystupuje nad úroveň terénu, charakterizuje kombinace kamene a lícovaných cihel.
Netradiční a na svou dobu moderní povrchovou úpravu má přízemí - omítku tvoří soustava horizontálních vlnek.
Prvnímu poschodí dominuje dřevo. Vyřezávané a načerveno nabarvené trámy tvoří balustrádové zábradlí lodžie, sloupky balkonu a imitují také hrázděné zdivo.
Štíty členitých střech pokrývá barevná mozaika z eternitu, jak tomu bývá na chalupách v Krušných či Lužických horách, v rustikálním duchu zdobí okenice půdního okénka vyřezané srdíčko a do ulice ještě ční šestiboká věž schodiště a cihlové stupňovité komíny s ozdobnými hlavicemi.
Uprostřed schodiště, které stoupá k hlavnímu vchodu, dnes roste strom.
Vchodové dveře jsou pryč a z dveří v chodbě zbyla jen část světlíku se zelenými skly.
V centrální hale se povaluje smetí a zbytky dřevěného obložení stěn.
Hlavní salon zdobí (bohužel dnes již poničený) štukový strop v neorenesančním duchu.
Sádra je vytvarována do podoby prken a trámů a překrývá ji nátěr imitující dřevo, takže působí jako kazetový strop.
Místnost ozvláštňuje výklenek s trojící oken. Všechna bývala vybavena dřevěnými roletami, jejichž zbytky se válejí po podlaze. V celém domě zůstávají jen dvě kompletní.
Vedlejší pokoj má také štukový strop, tentokrát v secesním duchu s pásy květin.
Prkennou podlahu požírá dřevomorka.
Pokoj ústí na lodžii s velkými půlkruhovými okny, která mají neobvyklé členění - příčky nejsou rovné, ale zprohýbané, takže skleněné tabulky mají nepravidelný tvar.
Hlavní ozdobu lodžie představují okrasné kované mříže v podobě tyčí, obepnutých květinou.
Na podlaze leží zbytky barevné keramické dlažby.
A když otočíte pohled od podlahy vzhůru, vidíte propadlým stropem až do podkroví.
Schodiště už dávno přišlo o své okrasné zábradlí, ale naplno ukazuje obraz zkázy až první patro.
Děravou střechou proudí do domu voda a ničí všechno v cestě. Mohutné trámy se hnilobou drolí jako perník.
Dům má ještě malý byt s vlastním vchodem ve sklepě. Tvoří ho jen kuchyň a pokoj, který tvarem kopíruje reprezentační salon v přízemí. Jen namísto štukového stropu má prosté klenby.
Zbytek sklepení otočený do svahu sloužil jako skladovací prostory a prádelna.
Důležitou součást stavby představuje soustava vysokých opěrný zdí.
Vydělují parcelu a menší zahradu z prudkého svahu.
Na zahradu hned navazuje lesík. Původní majitelé se zřejmě z této strany obávali ataku zlodějů, a tak všechna okna v přízemí bývala osazena mřížemi. Ty skončily ve sběru a zbyly jen těžké kovové dveře bočního vchodu, které svým malým zamřížovaným kukátkem připomínají dveře vězeňských cel.
Z dětí Karla Lindnera zůstala v domě jen dcera Juliana, ústecká lékárnice.
Synové po studiích odešli podnikat do Německa.
Při náletu v dubnu 1945 vilu zasáhla puma, opravený byl dům až po dvou letech. Majitelka mezitím v rámci odsunu opustila republiku.
Dům svým umístěním, velikostí a členitostí vnitřku nepředstavoval tak lukrativní objekt jako další vily v ulici, které se většinou staly podnikovými či státními budovami.
Vila tak byla rozdělena na dva byty, pronajata a později předána do vlastnictví nájemníků.
Do začátku 90. let byl dům obydlený a pamětníci ho popisují jako zachovalý.
Pokoje prý měly i původní kachlová kamna, z nichž teď jsou už jen trosky rozházené po sklepě.
Po nějakém čase byla vila na prodej za pouhých 400 tisíc korun.
Proč zůstala nakonec opuštěná a stala se rejdištěm bezdomovců a sběračů kovů, není zřejmé. Možná byla podobně jako jiné vily zastavena bance coby záruka spekulativního úvěru. Majitelem je podle katastru nemovitostí firma Czechconsult ČR, jejímž jediným majitelem je německý občan Klaus Paul Willi Göbel.
Záchrany už se tato stavba s největší pravděpodobností nedočká, za současného stavu by si totiž její oprava vyžádala neúměrně vysoké náklady. Bohužel.

zdroj: usti-aussig.net, MF DNES - Severočeská příloha, 27. 1. 2007, seriál Krásné staré vily
více  Zavřít popis alba 
  • 23.5.2012
  • 3 481 zobrazení
paml
Fotky z výletu do Jordánska 27.08.-11.09.2010. Přeprava místními busy a taxíky. Průvodce (kromě pobytu u moře) Mosa (viz vizitka - 1.foto). MOSA BYL SKVĚLÝ!!! Náklady: 10000/os letenka Amman (Malév), 4000/os místní přeprava a vstupy, 3000/os džíp s plnou penzí 4 dny ve Wádí Rum (spaní pod šírákem), 3500/os/6 nocí bungalov s klimačkou a snídaní na East Beach u Aqaby nebo 900/os na lehátkách u bazénu (ve stínu pod plachtou). Počasí: Petra a Wadí Rum přes 40C (v noci 15), u moře dtto (v noci 30) ale prudký horký suchý vichr od severu.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • léto 2010
  • 3 877 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
trempoviny
Zajisté si mnozí z vás všimli, že Trempoviny.rajče nejsou jen dokumentární seriály fotografií s trampskou tématikou, ale jsou trochu stručným pokračováním občasného investigativního časopisu Trempoviny, založeného v roce 1993. Takže, občas se zde objeví i rozsáhlejší texty. Tentokrát jsem se vypravil po stopách Vontů – chlapců, které proslavil ve svém literárním díle spisovatel Jaroslav Foglar. Totiž, věhlasné postavy a skutky z knih J. Foglara skutečně existovaly, ale pod jinými jmény a v jiném místě, což spisovatel nikdy neprozradil. Odjakživa si čtenáři jeho knih lámali hlavy, kde bylo území Vontů, Rychlých šípů a dalších kladných či záporných postav. Komiksy, filmová a televizní zpracování i fantazie čtenářů naznačovaly, že Stínadla byla někde u Řásnovky v pražské čtvrti Na Františku. Je logické, že tam mezi sebou „válčily“ party místních kluků, protože tak tomu bývalo všude po republice v městských čtvrtích i mezi vesnicemi. Avšak, tam Vontové nebyli. Tak, kde skuteční Foglarovi hrdinové žili ? Dovedla mně k tomu náhoda. Zúčastnil jsem se jedné letošní Mikulášské v Praze 7, kde se sešlo mj. několik lidí ve věku téměř devadesát roků. V průběhu akce mně zazvonil mobil a po ukončení hovoru jsem se okolí (tak trochu pyšně) omlouval, že mě volala Foglarova praneteř. Náhle nastalo oživení, když se nejstarší muži hlásili k tomu, že se s Foglarem - Jestřábem osobně znali od útlého mládí. Díky jejich následnému vyprávění jsem pochopil následující: Foglar nezačal chodit ve svých cca 30-ti letech někam na Řásnovku, aby tam pozoroval, jak si hrají nějací neznámí kluci a pak o nich napsal knihy. Foglar přesně popsal své vrstevníky a mladší generaci s kterými vyrůstal. Foglar byl totiž obklopen Vonty. A Vontové byli Letenští kluci, Leteňáci a později tzv. Letenská šlechta. Party těchto kluků pocházely z Bubenče, který byl samostatným městem od roku 1904, než byl připojen v roce 1921 ku Praze, a ze sousedních původně spojených vsí Holešovice-Bubny, které byly součástí Prahy již od roku 1884. Letná je náhorní plošina, kde od konce 19.století do 30-tých let 20.století probíhala mohutná výstavba blokových činžáků na území Holešovic-Buben a Bubenče. Do jednoho takového domu v ulici Nad Královskou oborou (Královská obora = nyní Stromovka) se nastěhoval Jaroslav Foglar počátkem dvacátých let minulého století ve svých cca 15 letech věku. Místní obyvatelé o sobě neříkali, že jsou Bubenečáci nebo Bubeňáci a Holešovičtí, ale každý chtěl být hrdý Leteňák. A kluci z každé party se pochopitelně snažili, aby byli nejvlivnějšími Leteňáky. Pro dobrodružství si kluci nemohli přát lepší místo, protože blokové domy měly dvory zaplněny dílnami a sklady mnoha živnostníků – zámečníků, mechaniků, elektrikářů, truhlářů atd., kteří občas zkrachovali a objekty byly po nějakou dobu opuštěné. Na Letné byly různé sklepy starých vinic, tajemné okolí kostelů sv. Vavřince a v Bubenči sv. Gottharda, železniční tunel Buštěhradské dráhy, stará Rudolfova štola, sáňkovalo se na prudkých svazích Stromovky v místě Na Kolíkách, koupalo se v Malé Říčce a skákalo z mostu do Trojského průplavu, kluci obeplouvali Letnou po Vltavě na ledových krách atd. atd. O takových dobrodružstvích by se nějakým klukům ze Řásnovky ani nesnilo. Vontové žili na Letné daleko dobrodružněji, než v literárním díle. Z mnoha Leteňáků se stali trampové. Asi nejznámějším z nich je Gustav Zenker, který zahynul pod dávkou z německého kulometu v ulici Nad Královskou oborou v květnu 1945 při útoku českých vlastenců na sídlo gestapa. Po G.Zenkerovi se jmenuje trampská osadní chata v Údolí Oddechu a v tamní osadě se pořádá každoročně jeho memoriál. Foglar, coby zastánce ortodoxního skautingu a puritán, neměl bujaré a svobodomyslné trampy rád. Možná právě proto se o trampské Letné nikdy nezmiňoval. A ještě závěrem - jak přišel Foglar na název Stínadla ? Jednoduše, jmenovala se tak část Ledče nad Sázavou, kudy cestoval na skautské tábory do Sluneční zátoky. Takže, ani nějaká Stínadla na Řásnovce nebyla. Nakonec tedy přináším fotky z míst, které letenští Vontové zajisté dobře znali a pro svá skutečná dobrodružství využívali. Asi je i dnešní mladí Leteňáci také využívají (podle trochu jiných malůvek na zdech):
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • 9.12.2012
  • 3 153 zobrazení
veka1
Vystřelovátko – model pro pochopení základů letu.
Vystřelování rozumně navržených modelů letadel pomocí gumové smyčky,umožní dostat model do vzduchu i lidem,kteří jej napr. Z důvodu zdravotních zdravotních omezení ,nebo nešikovnosti,nedokážou správně a dostatečne vysoko vyhodit pouze rukou.
Vystřelovátko je velice vhodnou učební pomůckou,pro pochopení základů konstrukce letadel,zpracování materialů,ale prřdevším k seznámení se, ze základy mechaniky letu a aerodynamiky.
Uspořádaný a stabilní let tohoto typu modelů je podmíněn seriozním skloubením, velice protichůdných požadavků,na celkové seřízení modelu pro jednotlivé faze letu , aniž by bylo možné po vystřelení,tj.v průběhu letu, toto seřizení měnit.
Zálet modelu je rozumné udělat v klidném počasíi. Plocha, približne velikosti fotbalového hrište, by měla být bez překážek a pokud mozno, z hlediska bezpecnosti a duševního klidu i bez prihližejícich davů.
Muže to působit divně,ale doporučuji na model přilepit štítek s adresou majitele. Někdy stačí,že model uletí mizerných 50m a při troše nepozornosti a dané velikosti modelu, ho již nenajdete.
Samotné zalétani začneme nastavením rovnoměrného kluzu v přímem, ustáleném vodorovném letu.
Z důvodu jednoduchosti stavby a provozní odolnosti, ma navržený model lichobežnikové křídlo malé štíhlosti s profilem rovné desky, což lehce snižuje letové výkony .
Výchozí podélne seřízení,mezi křídlem a vodorovnou ocasní plochou je nulové.
Vůči příčné rovině křídla je vodorovná ocasní plocha přilepena s náklonem 3-5mm.Cílem je vektorový rozklad vztlakové síly na vodorovné ocasní ploše na svislou a stranovou složku.
Stranová složka působí v rovině těžiste a napomáha zatáčení modelu,aniž by způsobovala náklon a tendeci modelu padat do klesavé spirály. Z pohledu stability a jednoduchosti seřizování rozumne řešení,že?
Pokud chceme,aby model létal v pravých kruzích,přilepíme výškové kormidlo tak,že při pohledu ze zadu a vodorovné poloze výškového kormidla, bude pravé křídlo skloněné dolu.
Velikost sklonu ovlivňuje výslednou velikost stranové složky vztlakové síly na VOP a tím i poloměr zatáčení .
V případě, že se netrefíme, výškové kormidlo odřízneme od trupu a přilepíme v jiné pozici.
Hledáme optimální sklon VOP tak dlouho, až nás výsledný letový projev modelu uspokojí.
Před prvním klouznutím z ruky,podložíme nepřilepenou část odtokové hrany výškového kormidla proužkem dýhy, čímž změníme profil kormidla.
V průbehu letu,na takto zakřiveném výškovém kormidle vznikne vztlaková síla, otáčejíci zadní části trupu směrem dolu…tj. stav,který nastane po tzv. přitažení výškového kormidla.
Tím dosáhneme,že model s profilem rovné desky a nulovým seřízením poletí na takovém úhlu náběhu,že na křídle vzniklá vztlaková síla ho bezpečně unese.
Je potřeba vzít též v patrnost, že s různou hodnotou seřízeni se mění také poloha težiště modelu.
Obecne platí: zmenšení úhlu seřízení,nebo poloměru zatáčky,vyžaduje posun težiště dozadu a naopak…zvětšenií úhlu seřízení a otevřenější kruhy,vyžadují posun težiště směrem k náběné hraně křídla.
Na stabilní let a především na plynulou přechodovou fázi,ze stoupavého letu do kluzu,má kromě seřízení a polohy težiště, značný vliv také mohutnost vodorovné ocasní plochy.
Pokud jsme spokojeni s průběhem kluzu v přímém letu,vychýlime klínkem na pravé straně směrové kormidlo.
Model dobře seřízený pro přímy kluz,bude po tomto zásahu mít tendenci k postupnému zmenšováni poloměru zatáčky a prudšímu klesáni.
Vychýlené směrové kormido,bez následné kompenzace větší kladnou výchylkou výškového kormidla,nebo posunutím težiště mírně dozadu, funguje jako potlačená výškovka.
Na základě tohoto poznání, kluz v zatáčce ladíme úpravou hmotnosti závaží (plastelina),nebo změnou velikosti výchylky směrového kormidla.
Model zaklouzaný do pravých kruhů,vystřelujeme v levém náklonu, do levé stoupavé spirály.
Po vytracení rychlosti, na vrcholu stoupání, by měl model plynule přejít do kluzu,v otevřených pravých kruzích,bez tendence zmenšovat postupně poloměr zatáčky.
Dosahovaná výška a čistý přechod do kluzu jsou závislé od razance výstřelu, správneho směru výstřelu vůči větru a přimeřeného náklonu modelu (jak v příčné, tak podélne rovině) v okamžiku výstřelu.
Přičny náklon křídla,před vystřelením,by měl být mezi 70 az 90 stupni vůči zemi.
Podélně býva osa trupu v okamžiku výstřelu ve vodorovné poloze,nebo velice málo odklonena vzhůru….cca 5-10 st.
Vystřelování pod větším úhlem způsobuje prudké stoupáni modelu,přechod do přemetu,nebo velkou ztrátu výšky.
Nejčasteji však model končí za zády střelce, zapíchly rypákem v zemekouli.
Těžce se to popisuje,tak kouknete na pohyblivé obrázky a pak vyzkoušejte v reálu.

https://www.youtube.com/watch?v=DJ5utvenlT4

Po několika startech určitě naleznete váš originální střelecký styl, který můžete neustále vylepšovat.

Veka
více  Zavřít popis alba 
  • 16.9.2015
  • 2 847 zobrazení
jirkapv
Tento den jsme absolvovali jednodenní zájezd do Medvědí soutěsky ve Štýrských Alpách. Medvědí soutěska (německy „Bärenschützklamm“) je kamenitá rokle v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Roku 1978 byla prohlášena za chráněnou přírodní památku. Ráno v 5 hod.jsme nasedli u nádraží v Prostějově do autobusu cestovní kanceláře Viktoria z Brna a vydali se vstříc žebříkům ve skalnaté soutěsce, zvané Medvědí. Jeli jsme přes Vídeň směrem ke Štýrskému Hradci, konečnou fázi kolem řeky Mur. Konečná byla ve vesnici Mixnitz, odkud je pěší start do soutěsky.
Ke vstupu do soutěsky jsme ale museli překonat ke konci dost prudké stoupání než jsme se po skoro hodině dostali k pokladně. Průvodkyně zakoupila hromadnou vstupenku a my vlezli na žebříky. Každý žebřík či lávka byly označeny čísly, takže se délka cesty mohla dost dobře kontrolovat. Celkový počet žebříků je 163, což v nás na začátku vzbuzovalo dost obavy. Ale žebříky jsou konstruované velice šikovně, i nešika z nich nemůže spadnout. A hurá vzhůru! Žebříky jsou úzké, takže návrat v podstatě neexistuje a výletníků bylo požehnaně. Češi, Poláci, Maďaři a domácí. Občas šlo uhnout a pustit mládež dopředu. Cesta v pohodě pokračovala, občas jsme zadýcháni využili možnosti zastávky (někdy i vynucené ucpanou cestou dopředu, což nám i vyhovovalo). Na prvním odpočívadle jsme posvačili, takže první hospůdku jsme jen minuli. Mimochodem, pro případné další návštěvníky – nachází se u 99. žebříku!
Po této hospůdce následuje celkem odpočinková rovinatá část, ale na konec je opět prudké stoupání. To už ale opouštíme soutěsku a stoupáne k chatě „U dobrého pastýře“ (Zum Guten Hirten). Sem se dostáváme asi po 3 hodinách cesty. Výchozí místo Mixnitz je ve výšce 450 m, U dobrého pastýře 1209 m. Po délce cca 5km jsme tedy překonali výškový rozdíl 750 m, jenom po žebřících jsme se posunuli o 400 m výš! Takže 2 pivečka a posezení pod modrou oblohou se zářivým slunce a za teploty 22 stupňů ve stínu nám přišlo velice vhod, až Liduška konstatovala, že to slunko moc peče. A to je už co říct. Já také namítal, že obavy ze špatného počasí nebyly taky na místě a bundy a mikiny jsme mohli nechat v autobuse. Takhle jsem je táhnul celou cestu nahoru zbytečně. Ale náladu nám nic nezkazilo.
Po občerstvení jsme vyrazili ještě dál k chatě Steirischer Jokl (1350 m), takže jsme navýšili převýšení o dalších 150 m a celkem se dostali na číslo 900 m výškového rozdílu. Chvíli jsme poseděli na sluníčku a kochali se výhledem do údolí a na vrcholky Alp. Výhled byl ale trochu pokažen oparem, takže Alpské velikány jsme moc neviděli. Liduška pokračovala ve slunění a já jsem ještě sestoupil ke krásnému dřevěnému kostelíku Schlüsserbrunn (dalších 200 schodů). Pak jsme už sestupovali do údolí říčky Mixnitzbach a krásným údolím se dostali do cíle cesty v Teichalmu, kde nás čekal autobus. Zde jsem s radostí odhodil batoh a ještě s větší radostí jsme si dali ferneta v autobusovém bufetu a asi 40 minut relaxovali kolem jezera Teichalmsee. Atrakcí tohoto místa je tzv. Trojská kráva, asi 8 m vysoká, vyrobená z cca 24 tisích dřevěných destiček a postavená na břehu zdejšího jezera.
A v 17 hodin jsme nalezli do autobusu a po nonstop 5tihodiné jízdě jsme zdárně vystoupili u lokomotivy u nádraží v Prostějově.
Kategorie: cestováníkrajina
více  Zavřít popis alba 
13 komentářů
  • 1.5.2013
  • 2 750 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
andylear
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2012
  • 2 572 zobrazení
zsvelnem
  • červenec 2016
  • 1 893 zobrazení
toona
Orlí hnízdo Adolfa Hitlera je jednou z nejvyhledávanějších turistických atrakcí v oblasti Berchtesgaden, jež se nachází zhruba 150 km jihovýchodním směrem od německého Mnichova a necelých 30 km jižním směrem od rakouského Salzburgu.
Výstavba technicky ojedinělé 6,5 km dlouhé horské silnice pod samotný vrchol hory byla postavena za pouhých 13 měsíců. Její unikátnost je v tom, že v tak příkrém terénu obsahuje pouze jednu jedinou ostrou zatáčku (vracečka o 180 stupňů) a pouze pět tunelů o celkové délce 277 metrů. Celý úsek silnice o šířce 4 m pak překonává celkem 700 výškových metrů, což jej činí dosti prudkým po celé jeho délce. Stavba 124 metrů dlouhého tunelu uvnitř skály, stejně hluboké výtahové šachty a samotné budovy, která se stavěla zároveň s výstavbou horské silnice byla dokončena za neuvěřitelný jeden rok.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2008
  • 1 871 zobrazení
scientific
Takmer 500 pretekárov a možno aj 100 turistov. Je tu aj víťaz pretekov na 6,5km s prevýšením 1092 metrov Poliak Dlugoš s časom 44minút a 53 sekúnd. Výsledková listina bude na stránke http://behdochoca.com Kedže som akože bežal, v cieli fotil Vlado Krška, až potom ja. Trať začína asi v 500 metroch miernym ale dlhým(1km) stúpaním s prevýšením 200 metrov. Nasledujú mierne stúpania až rovinky v dĺžke 1,5 km na Zásadce do výšky 740 metrov. Tam začína najdlhšie a veľmi prudké stúpanie na Drapáč do výšky 1140 metrov k červenej značke na Choč. Z Drapáča tiahlo stúpame až na spojnicu s chodníkom z Valaskej Dubovej. Zatiaľ všade sa dá bez problémov predbiehať pomalších pretekárov. Asi 150 výškových metrov pred cieľom chodník prechádza do úzkeho zárezu v kosodrevine a akékoľvek predbehnutie už neprichádzalo do úvahy. Moje časy boli 24 minút na Zásadce zo štartu, odtiaľ 26 minút na Drapáč a 33 minút z Drapáča na vrchol.
Kategorie: přírodasport
více  Zavřít popis alba 
  • 31.5.2014
  • 1 852 zobrazení
bannditos
Třídenní výstup na nejvyšší slovinskou horu Triglav 2864 m n.m. Sešli jsme se tři posádky navečer u Bohinjského jezera (590 m n.m.) v campu Zlatorog. Další den ráno jsme vyrazili z campu k vodopádu Savica, odtud nás čekalo prudké stoupání k Črno jezero. Cílem prvního dne byla Koča pri triglavských jezerech, kde jsme povečeřeli a přespali. Tady ještě teče pitná voda, na dalších chatách nikoliv. Zde nás ráno dva členové opustili a vraceli se k Bohinjskému jezeru přes Dom na komni. My ostatní jsme pokračovali dále. Udělali jsme si asi dvouhodinovou zacházku na Zasavskou koču, odkud byl nádherný výhled. Čekalo nás ještě velké převýšení. Cílem druhého dne byl Dom Planika, který se nachází pod Triglavem. Zde jsme znaveni a hotový složili hlavy a další den ráno jsme zde nechali bágly. Na vrchol vede spousta zajištěných cest. Pohled při závěrečném stoupání byl dechberoucí. Na vrcholu jsme se pokochali, poplácali po ramenou a začli se plazit dolů a dolů. Na Dom planika jsme vyzvedli naše naložené batožiny a začli klesat. První a poslední přestávkou bylo pifko na Vodnikov Dom. Pak už jsme jen cupitali a cupitali. Večer celý znavení, ale šťastní jsme dorazili zpět do campu. Konečně sprcha! Večeře a trochu vína na dobrou noc. Ráno jsme odtud odjížděli...
více  Zavřít popis alba 
35 komentářů
  • září 2013
  • 1 838 zobrazení
kultura-jince
16. června se krajem a Jincemi přehnala prudká bouře. Odpolední kroupy nenadělaly tolik škody, jako večerní vichřice. Náporům silného větru bohužel neodolala památná lípa, druhá zastávka naučné stezky Z Jinec na Olymp Brd.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • květen 2013 až červen 2016
  • 1 832 zobrazení
jenda-
Pětidenní dovolená s Terezkou. Prostě jsme do poslední chvíle nevěděli jestli pojedeme někam do Alp nebo někam k moři. Letenky jsme sehnali asi 12h předem a na uato jsme se vyprdnuli. Až na místě. To se nám trochu prodražilo. Nevadí. Bez auta bysme se tam nehnuli. Přiletěli jsme ve středu po poledni na letiště na východě. Od severu z Las Palmas na jih vede kolem vých. pobřeží dálnice. Jinak jsou na ostrově fakt křivolaký silničky skrz hory. S pomocí Tomáše Doubka jsme nakonec auto získali a rovnou jsme vyrazili po dálnici kolem pobřeží na jih až kam nás pustila dálnice. Nejdříve jsem si chtěli sáhnout na moře a tak jsme zastavili před Maspalomas. Silný vítr bral písek z pláže a metl nám ho do očí a uší. Na pláži jsme našli plno zoxidovaných drobných mincí. Slunce šlo pomalinku k obzoru když jsme přijeli do malého uzavřeného přístavu
v Mogánu (na konci dálnice) Mysleli jsme si že tu někde přenocujeme ale marně. Míříme tedy nahoru do hor nad vesnici Venegueru, kde jsme našli příhodné místečko kousek od silnice, kde se dalo odbočit ze zatáčky na malý hliněný plácek. Rozdělali jsme uhlí a začali vařit slávky. K tomu jsme popíjeli šampanské, které jsme dovezl v krosně na oslavu Terezky narozenin. Do narozenin tedy nevydrželo :-)

Ráno jsme se kochali výhledama do okolí ze stezky na hřebínku. Chtěli jsme na pláž a tak míříme dolů skrz baranco de voneguera asi 10 km po kamenité pistě lemované banánovými plantážemi. Pozorujeme makáče jak kosí mačetami trsy banánů. Přijíždíme na oblázkovou pláž s palmami. Jsme tu téměř sami. Jdu se projít s fotákem podél útesů. Fotím kraby a nacházím pletivo. Odlomím si třetinu a rázem máme přenosný gril a já černý ruce :-D. Podpalujeme ohen pod skalou na kamení a vaříme těstoviny se zbytkem slávek. Po jídle jdeme do vln. Toužíme však po písečných plážích a tak jedeme přímo do dun u Maspalomas. Je to neskutečný zážitek, poprvé se procházet po jemném písku a šplhat po dunách a klouzat se z nich dolů. Sledujeme západ slunce a za tmy míříme k zářícímu hotelu do auta. Vyrážíme nočním ruchem skrz Masmalomas na sever do hor. Orientace je spíše pudovou záležitostí. Nakonec se nám daří najít silnici 2. až 3. tř nahoru do strmých kopců směrem k jezeru Chamoriscán. Sjíždíme někam dolů po kamenné cestě někam do lomu. Otevřená stodola vypadá ve svitu lefrektorů jako z hororu. Podíváme se na sebe a pak se chvatně otáčíme a jedeme zpět nahoru :-D. Zastavujeme na plácku s výhledem do krajiny. Sedíme v autě a marně se snažíme zevnitř zamknout. Najednou se na protějším kopci rosvítí světlo ve stavení. Je to tu prostě nějaký divný...

Ráno jdu běhat s fotákem po okolí. Nejdříve vybíhám na kopec nad námi a fotím okolí, pak mířím směrem k údajné vodní nádrži. Tu nevidím. Zaujme mě jen jezkyní příbytek (pastevců nebo překupníků?) ve skále.
Míříme po úzké asfaltce dále na sever kolem kańonů. Za jednou malou vesničkou se asfalt bez varování vytratí zpod naší Dacie. Před námi je dost rozbitá polńačka. Na ní stojí dva bajkeři. Ptáme se jich na cestu a oni nám říkají ,že tam kam chceme vede jen offroad stezka asi 12km ještě mnohem horším terénem než ten co vidíme před sebou...pry abysme se vrátili spět do Maspalomas a vzali jinou slinici. Odpovídám mu, že to riskneme. (máme totiž full assurance s přiléhavým názvem RELAX :-) ) Kontroluji jak jsme na tom se světlou výškou podvozku a už si tu pelášíme na jedničku po uzoučké pěšince nad hlubokým kańonem. V některých místech musíme oba koukat z okýnek bysme neodřeli bok auta o obrovské balvany na obou stranách auta. Před námi máme komerční jeepy. V jednom místě je dojíždíme a tak zastavujeme opodál abysme je nemuseli předjíždět. Jsme smířeni s tím, že budeme muset měnit proraženou gumu. Nakonec z toho vyvázneme celkem hladce. Jen jednou jsme uvízli na podvozku ale Terezka mi zkušeně nandala kameny pod kolo a tak jsme se z toho dostali vlastními silami :-) KONEČNĚ zpět na asfaltce. Jedeme kolem jezera Excusabaraja směrem k hlavním skalním zajímavostem Roque Noblo. Dáme si kávičku v menší restaurace u silnice a pak míříme vzhůru po silnici směrem na Pico de las Nieves, nejvyšší horu. Cestou jsme našli příhodné místo na grilování klobásek a lenošení na sluníčku pod stromem. Jedeme na Nives. Ptáme se na cestu místních španělek, které neumí jinak než šp. I tak jsme se domluvili :-) Vyjíždíme na samotný vrchol spolu s cyklisty. Připadáme si jako snoby ale co, když sem vede asfaltka a my chceme stinout i další místa...Nahoře hrozně foukalo, že se téměř nedalo popadnout dech. Pár fotek a jedeme dolů. Máme chut zajet se podívat trochu na východ a tak sjíždíme omrknout okolí Cuevas Blancas. Působí to tu na nás takovým Rumunským vesnickým dojmem. Vracíme se zpět nahoru a pokračujeme na sever do hl. turistického centra Cruz de Techeda. Necháváme zde auto a jdeme na procházku. Je už dost odpoledne a my klesáme do údolí pod námi po zeleném trávníku. Před námi je na obzoru Taide a mnohem blíže masiv Roque Nublo. Scházíme z cesty a jdeme podle vlastní intuice po místních stezkách skrz vysokou trávu a rákosí prudkým úbočím. Snažíme se najít jinou cestu obklikou zpět nahoru do Cruz de Techeda. Marně. Cesta končí u pramene. Otáčíme se a za svitu oranžových paprsků zapadajícího slunce míříme stejnou cestou zpět. cestou jíme červený pichlavý květ Opuncie. Stín z údolí nás odspoda dohání, my však rychle stoupáme vzhůru a soutěžíme se sluncem. Nakonec prohráváme a docházíme k autu téměř za uplně tmy. Jedeme dál na sever a hledáme místo k noclehu. Zvedá se silný vítr. Zůstáváme na pastvině kus od silnice orientovaná na východ. Odtud bude ráno krásný výhled. Zadním kolem najíždíme na balvan aby jsme neleželi hlavou z kopce.

Ráno si jdu zaběhat po zelené louce nahoru k vysílači. Vzhůru mě pohání prudký vítr. Na vrcholu nemůžu popadnout dech jak je vítr silný. Vracím se k našemu domu na kolech abysme si dali společnou snídani. Okolo nás začínají pobíhat ovečky, které sem vyvedl na pastvu místní pasáček. Jedeme do Cruz de Techeda na malý nákup vody a pomerančů a pak vyrážíme na malou procházku směrem k Artenara. Jdeme po stezce nad údolím borovicovým lesíkem. Zastavujeme se u nějakých jezkyní. Když docházíme k prudkému 500m klesání, docházíme k názoru že to raději otočíme a sedneme do auta a pojedeme dolů. přes Artenaru kolem jezera Paralilo do soutěsky Baranco del Carrizal. Cesta sem je opravdu zajímavá. Serpentiny a kopce které nebere ani dvojka. Dvě auta by se tu nevyminula. Přijíždíme do vesnice Carrizal. Je vedro. Vyrážíme na stezku připomínající botanickou zahradu. Hodně zeleně, kaktusy a ještěrky. Stoupáme vzhůru. Přicházíme nahoru do jakéhosi sedla s pasteveckou usedlostí a výhledem na druhou stranu do dalšího údolí nad kterým se vypíná veliká skalní věž. Rozhodujeme se že to nejlepší jsme již viděli a vracíme se zpět do údolí k autu stopem. Zastavili nám dvě němky asi po půl minutě stopování. Jedna z nich tu již žije 25let. Sedáme do auta a pálíme to na západ! Zajímají nás zdejší vysoké útesy nad oceánem. Jedeme přes st. Nicolas a z něj na sever po pobřeží (útesech) na Agaete. Zajímá nás stezka soutěskou Azuaje. Jedeme proto obklikami na Firgas a po dlouhém hledání zůstáváme spát u silnice na plácku.

Sedám za volant a nechávám Terezku ještě doležet vzádu. Je poměrně chladno a občas mrholí. Na cestě plné kamení a bláta teče voda. Postupně se údolí zužuje a srázy se stávají strmější. Nesčetněkrát musíme přeskakovat přes potok a proplétat se rákosím. Od vodopádu musíme šplhat po mokrém zabláceném laně vzhůru na skálu. Stezka stoupá od potoka po úbočí vzhůru. Pozorujeme z výšky opuštěná stavení na protější stráni. Jsou zarostlá džunglí a pod nima rostou pomeranče. Docházíme na rozcestí. Jedna cesta vede dále nahoru a druhá se vrací zpět do údolí. Jdeme dolů, překonáme potok a začínáme stoupat na protější svah. Začíná pršet a tak oblékáme bundy abysme je za minutu opět svlékali. Vystoupáme nahoru a pokračujeme zpět po traverzující silnici směrem na Moyu. Před ní se pokoušíme nalézt zkratku dolů do údolí k autu. Terezka jde o trochu napřed. Pokouším se jí doběhnout, v tom mi podklouznou obě nohy na mokré trávě a já letím na bok a do trnek. Jsem celý od bláta a zelený od trávy :-) Z vlasů mi visí kus větvičky s trny. Cesta bohůžel dál nevede a tak jdeme do Moya a ptáme se místních na cestu. Jenže ty nám moc nerozumí a nejspíše do údolí jezdí jen autem. Nezbývá nám než projít skrz Moya a šlapat nudnoými serpentinami dolů k mostu. Je nízká oblačnost a poměrně chladno. Je už dost odpoledne a v 18 musíme vrátit auto na letišti. Duny jsou jasná volba a tak necháváme staré město za zády a uháníme na jih jak jen to jde. Přijíždíme do Maspalomas po známé cestě a necháváme auto na okrají dun. Kráčíme přes ně směrek k Oceánu podél ohrady s velbloudy. Veliké vlny a plavčík s píštalkou mi nedovolují si pořádně zaplavat :-( co naplat. I na písku na zádech je hezky! Za 2 hodinky opalování musíme zpět k autu a hurá na pumpu a do pujčovny.
Kašlu na ně! Opinelu se nevzdám! Balím ho k fotáku do futrálu a kolem dávám kovové mince :-)
Suverénní výraz při průchodu scanem. Stejně se asi tvářil i můj batoh protože jsme suverénně prošli :-) V krámku se suvenýry kupujeme nějeké pohledy abysme našim přivezli alespon malou pozornost. Letadlo má zpoždění a tak poleháváme na lavičce. Jdeme do letadlo. Bohůžel nemáme sedačky vedle sebe ale za sebou. Alespon jsme oba u okýnka. Pospáváme. V půl 3. ráno přistáváme do Norimberka. Běžím sám ospalým městem deštivým ránem pro auto. Terezka zatím vyzvedává zavazadla. Uplně jsem si ovykl řídit svoje auto a tak mi asi 3x chcípne :-) Řidičák i s doklady jsme nechal samozřejmě na letišti v batohu. Naštěstí mě nevidí policie a já dorážím před letiště kde nabírám Terezku s věcma. Ted ještě najít správnou cestu do Plzně. V 4:05 přeju Terezce k narozeninám :-) Přijíždíme domů a užíváme asi asi 1,5 hodiny spánku. Auto je ještě teplý když vezu T do města na bus a sebe na nádr do Koterova. V práci jsme kupodivu v pohodě a neusínám ani doma ve spacáku na verandě.
více  Zavřít popis alba 
  • únor 2015
  • 1 770 zobrazení
styfi
Wanaka 31. 12. – 2. 1. 2015
Po třešňové brigádce jsme si nakoupili nějaké jídlo a bublinkové pitíčko a vyjeli jsme pryč z Cromwell a to do, přes kopce vzdálené Wanaky, kde se večer konal silvestrovský „festival“ s nějakýma místníma kapela a tak. Chtěli jsme popit při hudbě a podívat se na ohňostroj v centru, ale překazilo nám to počasí, chcalo a chcalo. Takže jsme se odebrali do kempu, kde jsme si nachystali jednohubky, vychladili šáňo, zasedli pod střechu a dali partičku nějaké hry o světě. Následně bouchli i šampáňo (jelikož do půlnoci byla spousta času a navíc v kempu byl po desáté noční klid), dali jednohubky a zalehli do Sereny, z které jsme pak pozorovali ohňostroj nejspíš z vedlejší vesnice. A bylo to, nový rok 2015.
Ráno jsme opět zavítali do Wanaky, do centra, posnídali jsme na pláži u jezera a jelikož se rozpršelo, vyrazili jsme po obchodech. Všude povánoční slevy. Krásné věci, většinou sportovní, všechno značkové a za brutal ceny (třeba tričko Roxy 120 NZD). Tak jsme se aspoň pokochali. Počasí se odpo vylepšilo, tak jsme ještě chvilku pobyli na pláži, kde bylo opět plno místních s jejich nafukovacíma kruhama na vodu, skůtrama a lodičkama. Pak jsme vyrazili na treka Roy´s Peak 1500 m. n m. cca 11 km šněrovačkou nahoru do kopce, jak jinak než přes pastviny s ovečkama. Pořád se s něma chceme kamarádit, ale jsou neuvěřitelně plaché, takže před nama doslova utíkají. Trek jsme sice nedali až na vrchol, jelikož kopec byl fakt prudký a nožičky boleli, ale i výhled z místa, kde jsme skončili, stál za to. Jak jinak.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 1.1.2015
  • 1 717 zobrazení
mysticsmile
Další ročník turnaje v plážovém volejbale Červenka Beach Open 2012 připadnul tentokrát na horký čtvrtek 2. srpna. Bez přehánění to byl pravý letní prázdninový den. Když jsem přijížděl na kole k bráně krásně rekonstruovaného koupaliště, stála tam fronta na vstupenky táhnoucí se až k tenisovým kurtům. Nebylo se čemu divit, obloha bez mráčku, teplota šplhala vysoko nad třicet stupňů a každý se chtěl zchladit v příjemné pětadvacetistupňové a perfektně čisté vodě. Zkrátka hlava na hlavě, léto v plném proudu. Údajně přišlo ten den na 1200 lidí chtivých příjemného osvěžení. Ale i takové úmorné vedro neodradilo některé borce od sportovního zápolení v rozžhaveném písku pod sítí. Všichni bojovali bombardováni prudkými slunečními paprsky ze všech sil až do osmnácté hodiny, o čemž svědčily propocené dresy.
Stíny se prodlužovaly, bazén a přilehlé travnaté plochy byly stále plné lidí, když ředitel Služeb Boskovice, s.r.o. a hlavní rozhodčí Mgr. Milan Strya mohl tohle „trápení“ těl ukončit a vyhlásit výsledky celodenních bojů: „Chtěl bych všem poděkovat za účast v letošním prvním soutěžím klání. Koncem srpna bychom připravili a zorganizovali ještě jedno kolo. Budete-li mít zájem, rád Vás zde zase uvítám, můžete se opět přihlásit telefonicky a nebo třeba po internetu. A nyní již k výsledkům. Na čtvrtém místě skončila dvojice Michal Harašta – Michal Šášek. Pojďte si pro nějaké sladkosti Vašim dětem. Třetí místo a bronzový pohár získávají Michal Souček – Arnošt Gottinger z nedalekého Blanska, blahopřeji. Stříbrní skončili Veronika Širůčková – Vladimír Lžičař z trochu vzdálenějšího Vyškova. Absolutní vítězství vybojovali a zlatý pohár získávají Tomáš Procházka – David Bílý, opět z Blanska.“
Mgr. Milan Strya mi ještě na závěr upřesnil: „Služby Boskovice, s.r.o. pořádaly letošní první podnik tradičního turnaje v plážové odbíjené Červenka Beach Open 2012. Zúčastnilo se šestnáct družstev, hrálo se systémem na dvě porážky. Vítězství putovalo do Blanska, když ve finále dvojice Tomáš Procházka – David Bílý porazila Veroniku Širůčkovou (Letovice) s Vladimírem Lžičařem (Vyškov) 15:10, 15:12. V zápase o třetí místo porazila další blanenská dvojice Michal Souček – Arnošt Gottinger duo Michal Šášek (Svinošice) – Michal Harašta (Brno Židenice) 15:10, 15:7.“ Víc informací jsme bohužel nestihli, potřeboval jsem se rychle přemístit do Synagogy na Poetický večer.
Letošní první kolo turnaje se vydařilo, až na to úmorné vedro. I přesto se tvrdě bojovalo o každý míč. Zde je třeba poděkovat Službám Boskovice, s.r.o., že každoročně připravují skvělé sportovní turnaje, jež dnes již překračují hranice okresu a stávají se na poli jihomoravského amatérského sportu pojmem.
Krátký film z finálových bojů naleznete na konci alba. Snímek je označen červenou šipkou. Po kliknutí se záznam spustí.
Více: http://www.sluzbyboskovice.cz/
www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • srpen 2012
  • 1 697 zobrazení
labuzommuziky
  • srpen 2011
  • 1 597 zobrazení
tomfo
Imotská jezera jsou jedním z mnoha zázraků přírody v Chorvatsku.

Červené jezero najdete 1 km od města Imotski. Stěny Červeného jezera jsou téměř svislé, tvořené červenou horninou a odtud plyne název jezera. Hloubka v tomto jezeře se pohybuje od 285 a 320 m. V jezeře se nachází 16 milionů kubíků vody a nikdy nevysychá. Je nejhlubší nejen v Chorvatsku a Evropě, patří také mezi nejhlubší na světě. Jeho vznik je vysvětlován propadem podloží, který ještě trvá. Jeden z největších pohybů nastal v roce 1942, kdy postihlo tuto část Chorvatska velké zemětřesení. Horní okraj západní strany propasti leží ve výši 522 m nad mořem, povrch jezera se nachází o 241 m níže, ve výši 281 m nad mořem. A jeho dno? Ověřená měření dospěla k údaji 6 m pod hladinou moře. To by znamenalo, že se jeho hloubka blíží k 300 m. Obklopeno je neschůdnými, prudkými stěnami zbarvenými do ruda.

Modré jezero leží v podlouhlém kráteru. Název dostalo podle zbarvení vody v jezeře. K němu se dostanete po oblázky vysypané cestě, která se spouští do kráteru. Hloubka v jezeře je kolem 100 m a je možné se v něm vykoupat.

Přímo ve městě Imotski můžete navštívit pevnost, postavenou na skále nad Modrým jezerem. Pevnost byla postavena na obranu proti Turkům v 16. – 17. století. Z pevnosti si můžete prohlédnout Modré jezero z opačné strany. Pod pevností byl v 90. letech postaven památník ve tvaru kříže.
více  Zavřít popis alba 
  • 21.6.2014
  • 1 599 zobrazení
char
V pátečních ranních hodinách 23. srpna 1985 přijížděl vojenským újezdem Ralsko ve směru od Kuřívod na Mimoň autobus ČSAD Hradec Králové – závod Dobruška spz RK-29-09 zn. Karosa, který řídil v té době 36 letý pan Zbyněk Zítka. Při míjení tankového přejezdu pod Červeným vrchem narazil čelním sklem, při prudkém vyhýbání se vlevo, na hlaveň 125 mm kanonu sovětského tanku T-72 věžového čísla 244 přijíždějícího zprava po tehdejší tankové cestě. Nezajištěná věž tanku se při nárazu otočila a pravý pás tanku narazil do prostoru zadních kol, přičemž se autobus přetrhl a jeho přední polovina se převrátila do levého příkopu u lesa. Zadní část autobusu, zbavená střechy, zůstala i s pasažéry stát na vozovce. Nehoda si vyžádala několik těžkých a lehkých zranění. Přesto, že v hrůzně demolovaném autobusu jelo 46 lidí, převážně zaměstnanců OSP Dobruška, nebyl nikdo smrtelně zraněn. Publikování této nehody, která se stala v období 17. výročí srpnové okupace1968, bylo velmi omezené. Někteří cestující si nehodu fotografovali, ale jejich fotografie byly později zabírány.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 12.8.2010
  • 1 538 zobrazení
zsvelnem
  • červenec 2015
  • 1 514 zobrazení
zajimavostinabrdech
Sedmou Brdskou zajímavostí je pomníček letců bojového vrtulníku Mi-24. 18.11.1992 ve 12:42 došlo ke zřícení bojového vrtulníku Mi-24, kdy zahynula celá posádka, kapitán vrtulníku: kpt. Ing. Pecha Eduard, pilot operátor: por. Ing. Chmelan Vladimír a palubní technik: ppor. Pobořil Zdeněk. Skutečné místo dopadu je o 90 m dále v lese.
Celá smutná událost při které zahynuli tito tři mladí příslušníci československého letectva se odehrála dne 18.listopadu 1992 během cvičných střeleb ve VVP Jince. Startovali ve 12:25 z letiště Líně s úkolem letět po trati Líně - Mýto - Komárov - Hrachoviště a kurzem 210 k cíli. Po odpalu měli provést odval doleva na opakování zteče nebo odval doprava a zpět na základnu do Líní. Průběh střeleb však od začátku stěžovalo proměnlivé podzimní počasí kdy vrcholky brdských kopců byly v oblacích a střelby bylo rozhodnuto provést až po záletu počasí velitelem pluku. Co se odehrálo během letu a co posádky prožívala? Na to nejlépe poslouží přepis radi korespondence a popis převzatý ze stránek vrtulnik.cz:
V 11:46 startuje velitel pluku pplk. Jogl na opakovaný zálet počasí a vysazení řídícího střeleb na střelnici. Řídícímu létání pplk. Čajkovi oznámil, že může osádky poslat do vrtulníků. Vrcholky kopců byly ještě v oblacích. Celková pokrytost 6-8/8. Při příletu k letišti navázal spojení s kpt. Pechou a dal mu pokyn: "V případě, že by tam ještě byly ty kopce v oblacích, tak po vyhodnocení dáš řídícímu a 15 minut byste maximálně vyčkávali ve vyčkávacím, pak by to mělo vyhovovat." Pecha startuje ve 12:25. Ve 12:36 je před vyčkávacím. Ohlásil spodní základnu po trati 500-600 m a dohlednost 10-l5 km.
Po přechodu na kanál řídícího střeleb (TAXATOR) dostal pokyn od řídícího střeleb: "pokračujte ke mně, zvýšenou pozornost, tady v prostoru Hejláku vidím, že jsou nízké mraky, prolétněte mi to a pokud by to šlo, půjde další, pokud to nebude vyhovovat, vrátíte se." Pecha potvrdil a hlásil: "mám Hrachoviště, pokračuji k vám, vlevo ty kopce pravděpodobně jsou v tom, ty tam seděj." Let na bojovém rychlostí 200-220 km/h, výška 400m QFE letiště Líně. Ve 12:38 řídící střeleb: "zvýšenou pozornost tady, potom od betonu na cílovou plochu je to v pořádku." Pecha ohlásil, že na výšce 520m QFE letiště Líně to nepůjde: "na 520 Emila to nepůjde - zatím." Řídící střeleb: "je to jasný, povoluji na 30 m nad terénem, zvýšenou pozornost, turbulence a ty nízký mraky." Pecha ve 12:40 potvrdil a oznámil zteč cvičně. Řídící střeleb: "správně, cvičně." Ve 12:40:20 Pecha: "za betonem lze rozeznat ten bunkr, ale chodí sem takový ty nízký straty." Řídící střeleb: "pokud vám to nevyhovuje, proveďte návrat na základnu." Pecha: "rozumím, zatím pokračuji." Řídící střeleb: "správně, já vás vidím." Ve 12:40:48 Pecha: "Taxatore ale do leva na odval to nepůjde." Bylo to asi 500 m před terči. Řídící střeleb: "tak okruhem doprava jděte." Řídící střeleb neviděl, že by vrtulník začal zatáčet vpravo. Ve 12:41:00 Pecha: "jsem v tom, stoupu nahoru a půjdu ARK 0." Řídící střeleb: "správně, intenzivně stoupejte na 11, potom mi ohlašte." Pecha: "rozumím a nejde to." 36 sekund bez korespondence.
Ve 12:41:43 Pecha s výrazně vystupňovaným napětím: "Taxatore jsme v prdeli!" Řídící střeleb: "jak to ?" Po 6 sekundách Pecha: "nezvyklá poloha" a od té doby bylo zaklíčováno. Řídící střeleb: "to snad ne, tak srovnejte to!" Po 5 sekundách poslední korespondence Pechy: "jdeme po hlavě dolů!" Po 45 sec. volá řídící střeleb Pechu ale bez odezvy.
Dopad asi 300 m od řídícího střelby nebyl zaregistrován.
Před vlétnutím do oblačnosti rychlost 220 km/h, výška 400 m QFE letiště Líně. 80 sekund před přerušením záznamu přechází vrtulník do pravého náklonu 10°, po 5 sekundách je srovnán a následně během 13 sekund přechází do levého náklonu 40° s podélným sklonem 17°. Kolektiv 10-11°, rychlost klesá na 140 km/h a znovu během 7 sekund narůstá na 200 km/h. Potom pilot rovná náklon až na 2° vlevo a současně přitahuje až na + 20°, + 38° s náklonem vlevo 10-13°. Rychlost klesá během 13 sekund na nulu, vrtulník stoupá (během 33 sekund nárůst výšky 350 m). Následuje prudké sklápění přídě na 45° dolů s náklonem 60° vpravo a otáčením. Pilot s nulovou rychlostí srovnává náklon na 6° vpravo, intenzivně přitahuje za 5 sekund vrtulník opět do + 4°. V této chvíli dochází k prvním nárazům nosného rotoru do koncového nosníku. Během 30 sekund dochází k oddělení zadní části ocasního nosníku od trupu. Vrtulník padá zcela neovladatelný, během intenzivního otáčení a prudkých změn náklonu a sklonu vznikají extrémní setrvačné síly, které způsobují zranění osádce a neumožňují nouzové opuštění.
Hlavní a bezprostřední příčinou události byl pád do nezvyklé polohy po vlétnutí do oblačnosti a nezvládnutí pilotáže kapitánem vrtulníku. Tím bychom mohli tuto smutnou událost uzavřít. Letectví a zvlášť to vojenské je nesmírně náročné a tyto smutné události k němu bohužel patří.
Musíme se však na závěr zmínit i o neštastné devítkové sérii Mi-24V. V Československém letectvu létaly tři stroje této série trupová čísla 0927,0928,0929. Téměř o šest později 10.listopadu 1998 tragicky havaroval druhý z této série 0928. K této události došlo rovněž po vlétnutí do oblačnosti kdy pilot přímo ohlásil problém s gyrovertikálami. Vrtulník havaroval u Slatinic a stálo to život čtyř letců. Podobný problém měla údajně i třetí 0927 od roku 1993 létající na Slovensku. pilotům se tuto situaci podařilo se štěstím zvládnout. Vyšetřovací komise vždy konstatovala chybu posádky ale bylo tomu opravdu tak? To už se asi nedozvíme. Nikdy bychom však na oběti tzv. devítkové série neměli zapomenout.
V místě dopadu vrtulníku 0929 ve VVP připomíná tři jeho členy posádky pomníček. Dnes je v uzavřeném prostoru, je však navštěvován pravidelně jak kamarády, rodinou tak i turisty, kteří tento krásný kout naší krajiny načerno navštěvují. Po zrušení VVP Jince pak bude moci kdokoli přijít poklonit se památce kpt.Eduarda Pechy, por.Vladimíra Chmelana a ppor.Zdeňka Pobořila. Vzpomínat na ně a připomínat si jejich oběť pro republiku však můžeme kdekoli a kdykoli. Nikdy nezapomeneme!!!
Zdroj: Pomníky letců.
více  Zavřít popis alba 
  • 12.2.2015
  • 1 382 zobrazení
handsome
Cestování trochu jinak

Tvrzení, že cestování jinak než na motorce si nedokáži představit, vzalo za své s věkem a rozrůstající se rodinou. Postupem času se začal hledat jiný způsob dopravy za zážitky na společné dovolené. I když jsme tohle vše chvíli zkoušeli pomocí sidecaru, nakonec stejně kvůli pohodlí (jak jinak) padla volba na automobil. A protože některá nádherná místa jsou ukryty před zraky japonců mimo cesty, začal se tedy hledat takový, který umožní výlety i tam.
Výběr nebyl moc složitý když kritéria byly dány, němec, cena do 300k, pohon všech kol, míst k sezení 6 a více, pracant se silným, spolehlivým motorem a přiměřenou výbavou. Začalo hledání VW Caravelle, Multivan T4 Syncro. U těchto typů aut o spolehlivosti nemohla být řeč, když v rukou cizinců tranzitujících i přes naši zem objeli několikrát zeměkouli. Po zhruba půl roce jsme koupili VW Caravelle T4 2,5 TDi Syncro s uzávěrkou diferenciálu a pěknou výbavou. Během pár let „zkušebního“ provozu na rodinné výlety se auto pomalu začínalo s přípravou na čím dál častější výlety mimo běžné silnice. Proběhlo zvýšení podvozku, kontrola visco spojky a uzávěrky, výměna všech tlumičů, čepů, silentbloků na obou nápravách, servis a kontrola motoru, dodělání nezávislého topení, druhé baterie, rozvodů 230 a 12 Volt a koupě střešního stanu zaručujícího pohodlné přespání 5-6 lidí. Inspirací jak si co nejlépe s rodinou užít cestování s výlety mimo asfalt převážně v zemích bývalé Jugoslávie, byl jeden skvělý člověk a výborný mechanik s gs fóra. Za 1, plnej a dej mu napít...
Bosna, Martin Brod...
Plánovaná první zastávka v Maďarském Balatonu se neuskutečnila (řidič OK, osádka KO) a tak se pokračovalo dále až k Bosenskému Bihači a poté ke krásným vodopádům Štrbačky Buk na řece Una. Úžasné místo, no cíl cesty byl dále v městečku Martin Brod Národního parku Una . Příjezd do známého Picnic a Kemp Lučica (cca 6 euro/noc ) ležícího na okraji městečka u řeky Una. Pěší výlet do městečka na prohlídku dalších místních vodopádů a konzumace místní ryby, bylo příjemným zpestřením po dlouhé cestě. Při návratu jsme s napjetím sledovali výjezd integrálu Hymer z kempu. Kdo výjezd zná ví, že rovně je to pro bábovky, no na prudkou levou to chce trošku přemýšlet :-). Ale na potřetí to dal. Večer ještě studium mapy a pak jen spát.
Prokoško jezero, Veliky Vitorog, ale...
Dopoledne odjezd krásnou zkratkou do Drvaru, nakoupení místních potravin a pokračování jak jinak než po šotolině ke Glamoči. U Bilčiče doleva a pak opět po šotolině přes vojenský poligon Sveta Barbora až k Veliky Vitorog 1907 m n m. Pod Vitorogem, kde měla cesta pokračovat dále silnicí R 415b do Kupres samozřejmě žádná cesta nebyla, ačkoliv Mapy.cz a GoogleMaps ji viděli (přiznám se, že na Vitorogu jsem na moto ještě nebyl a proto to i mě překvapilo). Padlo tedy rozhodnutí na prohlídku Vitorogu když už jsme tak blízko. Výjezd na Vitorog, projetí poslední zatáčky pod vrcholem, výsadek jednoho nejhlučnějšího účastníka zájezdu (to nemyslíš vážně tam jet s náma!!!), odlétávající kameny od kol a zátah mohutného pětiválce TDi (Ten Dým ignoruj) pomohl zdolat nádhernou horu. Při sjezdu malá korekce cesty, na Prokoško prostě nestíháme-cesta jak známo je šotolinová a žádný kemp tam není, rozhodujeme se proto pro Jablaničko jazero, kilometrově stejně, jen po asfaltu a kempy pro Bosnu na překvapivě jiné úrovni.
Jablaničko jezero...
Ve městě Ostružac nádherný kemp Miris Ljeta (cca 18 euro/noc ) tentokráte na dvě noci. Tento kemp je odpavdu pěkný, čistý a s milou obsluhou, pro toho kdo hledá civilizovanější kempování jasná volba. Příjemné koupání, hezká pláž, rybaření na pitlačku, dobrá restaurace a nakonec i seznámení a pokec se stejně „postiženými“ Poláky cestujících s Géčkem a Land Cruiserem do Albánie.
Mostar, Pločno, Blidinje jezero...
Tak popořadě, vzpomínka na Mostar stará 14 let kdy jsme tam s naším gs byli, se trochu vzdálila realitě. Opravené domy, přelidněné staré město, všude přítomní stánkaři a skákající skokani na povel. Tak aspoň podpora místních za parkování, nakoupení bot pro syna, stejná fotka na stejném místě tentokráte už s dětmi a zatlačení slzy v oku při vzpomínce na mládí. Pak už jen přesun na Blidinje jezero. Tam netřeba hledat kemp, jsou tam v podstatě 2 až 3 zakrytá místa k sezení pro asi 6 osob, popřípadě vzdálený hotel s restaurací Hajdučke vrleti, kde se dají půjčit i 4kolky na cestu k Pločnu, nebo kolem jezera. Jelikož nám prohlídka starého města zabrala celé dopoledne, rozhodl jsem za souhlasného povyku zbytku rodiny odložit výjezd na Pločno (dodnes nejsem přesvědčený o tom, jestli bych tam něco s toho auta při výjezdu nenechal :-) , ikdyž „cestu“ na vrchol dobře znám)
Sarajevo, Bjelašnica, Boračkojezero...
Brzké stávání, dnes si Synchro opět mákne..., přesun k Sarajevu a už fotíme u skokanských můstků. Výjezd s Babin do na Bjelašnici (přímo pod lanovkou) se dá jen na moto a to znám jen jednoho šílence co to dal, tak pěkně po špagetě nahoru. To nepojedem nahoru že né..., že už jsem to někde slyšel, vždyť všichni auta tady končí, nahoru nejedou a pokračují na Lukomir, dopověděla. When all ends Syncro is beginning zaskočila mou ženu má dokonalá angličtina. Závěs za místní s Land Cruiserem a už se šplháme k cestovatelskému vrcholu. Na.hoře oběd a sledování pár ještě větších šílenců co jim nestačí výjezd na.horu a musí ještě bláznivěji dolů. Za to jim ale palec hore. Na Boračku jezeru máte v podstatě výběr se dvou kempů, první, reklamně prosazovaný, modernější a pěknější Eko Selo (cca za 20e/noc ) nebo vedlejší, sociálně o hodně slabší no kompenzovaný kamarádským přístupem majitele a krásnou „pláží“ za 7e/noc. Jelikož ani zde nejsem poprvé a opět proběhl Welcome drink bylo rozhodnuto.
Chorvatsko začíná pod Zadarem...
Jistě jste slyšeli, četli v diskuzích od českých přispěvatelů. Nejprve ještě Bosna a její krásná silnice z Boračka do Mostaru. Nádherné výhledy na jezero a poté i na rozlehlou náhorní plošinu Gornje Zijemlje. Sjezd do Mostaru a definitivní konec šotolin v Bosně. Přesun do Biograd na Moru, ale i tady během cesty musím pochválit silný motor, kde některé stoupáky Chorvatských dálnic vyjel bez jakéhokoliv zaváhání a tempomatových 120 držel jak klíště, ale že se zapotil i s krabicou na střeše. Kemp v Biogradu ( 35e/noc ) a opět na dvě noci.
Chtěli jsme Istrii, skončili jsme na Balatonu...
Plán byl na naši oblíbenou Istrii zejména Premanturu a okolí Puly, ale předpověď i během cesty neslibovala dobré počasí, tak jsme zbaběle uhnuli na sever blíže k domovu a přijeli na Balaton a jeho jižní část Zamárdi vedle Siófok. Mirabella Camping ( 18e/noc ) a i tu na dvě noci. Jezero je tu krásně čisté s pozvolným písčitým dnem a travnatým přístupem k vodě. Mezi Zamárdi a Siófok právě probíhal techno festival B My Lake, takže naše večery opět probíhali družbou s Polskou rodinou. Právě jim děkujem za krásný konec našeho tripu, skvělé povykládání a kalbu až do rána při popíjení jejich špiritusu. Věříme, že i s nimi naše moravská slivovice zatočila a pozdravujem do Řešova.

Rekapitulace...
Finančně největší položka je nafta, ikdyž spotřeba 8,4 není žádná hrůza na čtyřkolku, co táhne půl baráku se střechou. Ubytování cca 150 euro. Dálnice Chorvatsko odhadem tak 80 – 90 euro, tady je to hold daň za auto spadající do druhé kategorie, respektive IIa. Ceny v kempech zde napsané zřejmě nenajdete v oficiálních prospektech, jsou ústně dohodnuté mezi nabízejícím a poptávajícím. Rád smlouvám, přijde mi, že se tím vytvoří lepší vztah mezi oběma stranami. Nemusíme tak proto nadávat, že tu či jinde je to drahé, to totiž je naše chyba, když jim zaplatíme vše, co si řeknou, pak se nesmíme divit, že někde platíme i za vzduch co dýcháme.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2019
  • 1 378 zobrazení
trempoviny
Tentokrát jsem měl pracovní sobotu. Tedy na svém rekreačním pozemku. Do zaměstnání by mě o víkendu nikdo nenalákal, ale do konce března jsem musel pokácet několik nemocných a nebezpečných stromů. Tím se také uvolnil plácek, kde chci mít nové ohniště se sedačkami ad. Ovšem, nevím, které víkendy ohniště (v prudkém svahu) udělám, protože je jaro zase zcela naplněno trampskými akcemi ve všech koutech vlasti. Abych nevypadnul z chodící kondice, tak jsem si aspoň za deštivé neděle udělal malý okruh po čundráckých místech, kde jsem prožíval krásné časy mého dětství a mládí. Cestou jsem si zpíval staré čundrácké písničky, které na Srbárně vznikly a mnohé se stále hrají. Naštěstí, moje fotky můj zpěv nezachytily :-)
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • březen 2012
  • 1 330 zobrazení
tondatana
Jako každý rok, jsme zajeli do Nového Boru a prošli se tímto malebným městem.Zaplavali jsme si a odpočinuli u jezera v Sloupu v Čechách..Odpoledne jsme zaparkovali nad Tondovým rodným domem a naproti domu jeho kamaráda z dětství,jsme si postavili stan.Nikdo tam trvale nebydlí a je to u lesa..
Náš další cíl,pro dnešek,byl-Hora Klíč,kterou žádný rok,už 5 let,nevynecháme. Zdolali jsme jí mnohokrát a na mnoho způsobů..Po čedičových kamenech,až nahoru..nebo po bočních stezkách..V žáru slunce i za deště a při bouřce,kdy jsme utíkali promočení dolů..Vloni jsme tam i nocovali pod širákem...Letos Tonda vymyslel kola..Vypadalo to originálně..Čím víc jsme ale stoupali nahoru,tím víc nás nadšení opouštělo..Kdo na Klíč stoupal,ví,že máte starosti sami se sebou..A my jsme ještě tlačili (spíše vlekli) kola..Cesta je plná kamenů a kořenů,kroutí se,prudce vzhůru,ostrými zatáčkami.. "Nikdy více s kolem"..(doufám,vždy totiž zapomenu na utrpení a jsem schopná,jít do toho znovu)..říkala jsem si v duchu i nahlas.Ale vydrželi jsme. .! Díky našemu optimismu a vůli,které nás vždy spojují..Kousek pod vrcholem jsme kola uvázali a šli jsme nahoru bez nich..Tady na úpatí hory,kde už jsou lidi stoupáním vyčerpáni,rostly tak obrovské borůvky a bylo jich tolik,že jsme se jich málem přejedli..Konečně nahoře..Hora Klíč nás vítá..
Dole u Kamzičí studánky,kde bereme pokaždé vodu,jsme potkali chlápka-sympaťáka-běžce.Vyběhl až na vrchol Klíče a čekal tam na nás.Pokecali jsme a ještě máme,díky němu,krásné a společné fotky z vrcholu...Tady nahoře jste blíž nebi,všechno se zdá tak krásné..váš život,společný život..celý svět..
Dolů,na kolech...tak to byl mazec..! Sjížděli jsme stezkou na opačné straně hory.Bylo tam plno velikých kamenů na cestě,prudký svah a kořeny..říkala jsem si,jestli tohle přežiju,tak už snad všechno...Konečně silnice..ale jelo se dál..k našemu lesnímu jezírku,objeveného vloni..Je zapadlé v lesích a cesta k němu,žádná sranda také není..Konečně jsme tam..voda..šaty dolů a nádherná koupel v Adamově rouše,jako vloni..Připlavaly k nám ochočené kačenky,vůbec se nebály..Patrně je tu krmí děti z tábora,který je ale dost vzdálený...Přesto nás,vloni děti pěkně překvapily..leželi jsme si tam nazí,v heboučké lesní trávě..v tomhle království ticha..
Zpátky jsme jeli přes plno vesniček,malebnou silničkou,asi 10 km..bylo to krásné projetí..Stmívalo se..
Ulehli jsme do stanu a za hlasitého křiku,zvláštního ptáka,který nám seděl nad stanem,jsme se snažili věnovat sobě..Za chvíli přiletěl další pták,patrně partner a odpovídal vytrvale tomu prvnímu.Vidět ve tmě nebyli a nedali se zaplašit,prostě jsme se jim,v jejich teritoriu,vůbec nelíbili..Nocujeme často v lese,ale takovou ptačí nelibost jsme ještě nezažili..
Navíc jsme se nelíbili ani motorizované hlídce Policie.Zastavili na cestě a ostře nám svítili na stan..Než jsme se oblékli a vykoukli ze stanu,probíhala nám v hlavě,spousta věcí..Ale jakmile nás uviděli,pozdravili a jeli dál..Tak alespoň,že nás zařadili do kategorie slušných lidí..Zažili jsme toho,ten den,nějak moc..ale bylo to krásné,jako vždy..
více  Zavřít popis alba 
  • 16.7.2015
  • 1 298 zobrazení
Reklama