Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 6 452 výsledků (0,1141 sekund)

22 fotek, 12.4.2001, 214 zobrazení | události
18 fotek, 22.5.2011, 44 zobrazení | sport, moje fotozprávy
Okresní derby v I. B třídy skupiny A skončilo 4 : 1 pro domácí.
966 fotek, jaro 2012, 712 zobrazení
EXPEDICE ALBÁNIE, ČERNÁ HORA 2012

Do kempu v Černé Hoře u Skadarského jezera přijíždíme v pátek 4.května. Já Červík ( ArticCat 700 TRV), Leoš ( Suzuki KingQuad 750) a Vašík ( Polaris X2 800). Autem jsme urazili celkem 1.500 km. Jdeme se ubytovat do chatek a vyrážíme na krátkou vyjížďku. Přijíždíme k vodopádům zvaným „Malá Niagára“ a v tamní restauraci si dáváme vynikajícího mastného úhoře. Musíme ale zpět do kempu. Čeká nás totiž ještě příprava věcí a čtyřkolek na čtyřdenní jízdu po Albánii.

V sobotu po snídani vyrážíme směr Albánie. Počasí nám přeje, je krásně slunečno. Po chvilce přijíždíme po prašné cestě k hranicím. Po hodinovém čekání jsme odbaveni a hurá do neznámé země. Hned za hranicemi zastavujeme u benzinové stanice a pokoušíme se vyměnit Eura za místní měnu Lek. Po ujetých pěti kilometrech musíme zastavit, aby si Vašík mohl vyndat z helmy včelu, která ho bodla do krku. Vše je ale v pořádku a jedeme dále. Máme naplánovanou cestu k horám. Po cestě nás zastavuje albánská televize. Musíme „zapózovat“ a jelikož jede Leoš jako poslední, poskytuje rozhovor v anglicko – německo – italském jazyce. Pokračujeme dále do Národního parku Thethy. Stoupáme po kamenité cestě. Hurá, potkáváme první sníh. Ve výšce 1400 m.n.m. nás nadšení však rychle přechází a naše přeložené čtyřkolky nezvládají množství sněhu. K překonání vrcholu nám chybí 100 výškových metrů. Musíme tedy objet hřeben. Cestou dolů potkáváme jediné turisty – české cyklisty. Po pěti hodinách jsme zpět na své trase, míříme k přehradě Komani. Projíždíme městem Shkoeder. Leoš zastavuje na stopce. S tím ale albánský řidič nepočítá a naráží do něj. Leošovo tažné zařízení se navždy vmáčklo do albánské SPZky. Začíná se stmívat a hledáme si místečko pro naše stany. Nocujeme na pastvině u horského jezírka (900 m.n.m.), kam chodí ovečky pít. To ale zjišťujeme až večer, kdy se ovce vracejí z pastvy.

Probouzíme se do nedělního rána. Noc plná štěkotu ovčáckých psů a kvákajících žab nás moc neposílila. Musíme ale dále. Po třech hodinách jízdy, kde jsme mimo jiné viděli i želvy cesta skončila. Končíme 3 km před cílem u místní horské elektrárny na skále. Přítel Google Maps nás zradil. Musíme se opět otočit a objet údolí. Máme první defekt. Vaškovi se do pneumatiky zapíchnul dlouhý kovaný hřeb. Sjíždíme do města, kde v šílených uličkách ztrácíme Vašíka. Po chvíli nás ale dojíždí a sděluje nám jeho zážitek. Zastavila ho albánská policie a vrátila mu jeho ztracenou termoláhev a ukázali mu směr naší jízdy. Cestou míjíme opevnění. Leoš uchvácen krásou bunkrů přehlédl výmol a ohnul si spojovací tyč řízení. Vše však po chvilce zachránila metrová lať, která vrátila spojovačce skoro-původní tvar. K večeru projíždíme tunelem v přehradě k molu, kam ráno přijíždí trajekt. Konečně jsme dosáhli cíle, ale s jednodenním zpožděním. Po deseti minutách nás obsluha hotelu dobíhá s vidinou zisku. Slibují ranní trajekt, a proto se ubytujeme v jejich na pohled fungujícím hotelu. Ještě do večera stihneme vyjížďku po přehradě. Omlácené plechové necky jízdu vydržely, motor šíleně kouřil, ale vydržel to také. Jdeme se ubytovat, voda teče jen na jednom místě a to studená. Okna nejdou zavřít, dveře nedrží zavřené, světlo v koupelně není. Pivo naštěstí je. Objednáváme si k večeři ryby, ale to jsme nevěděli že je jdou teprve lovit. Po dvou hodinách čekání jsme je s vděčností snědli. Vyspání zase nic moc, rušil nás za okny vodopád.

Pondělní překvapení - slíbený trajekt nepojede. Prý málo lidí. Jezdí jen malé loďky, kam bychom se nevešli. Přijíždějí dva motorkáři. Jak jinak, zase Češi z Brna. Ti se na lodičku vejdou po odmontování bočních kufrů. My jsme místo dvou hodin na trajektu objížděli přehradu. Po osmi hodinách přijíždíme do místa původního vylodění - Fierze. Dále pokračujeme do Národního parku Lugina e Valbones, kde chceme zdolat místní vrchol. Blíží se večer. Místo na kempování nacházíme na krásné vyhlídce ve výšce 1480 m.n.m.
Stany stavíme za deště, který ustal až k ránu.V dané oblasti se vyskytují medvědi, to jsme zjistili naštěstí až za několik dní. ?

Slunečné úterní probuzení s překrásnou vyhlídkou do údolí a na zasněžené vrcholky nás mile překvapilo. Balíme a chceme vyrazit. Nastává problém. Leošovi nestartuje čtyřkolka - špatný kontakt na baterce. Zdoláváme další vrchol, kde nás začíná ve výšce 1680 m.n.m. zlobit sníh. Po několika pokusech a mém propadnutí sněhem do potoka tento pokus vzdáváme a vracíme se k dalšímu plánu cesty - a to k moři. Vzhledem k velké časové ztrátě při zdolávání sněhových překážek volíme rychlý přesun k moři po místní dálnici. Se západem slunce přijíždíme k moři. Našli jsme asi nejkrásnější místo na přespání ve výběžku poloostrova Kepi i Rodonit .

Středeční odpočinkový den začínáme prohlídkou poloostrova, bunkrů, zříceniny a návštěvou písečné pláže. Odpoledne odjíždíme na velkou pláž, kde v restauraci vychutnáváme místní mořské speciality. U pláže nacházíme nové chatky, kde se ubytujeme, protože se potřebujeme po několika dnech vysprchovat. Jdeme relaxovat do moře, potom sprcha a pivo v místní hospůdce.

Celý čtvrtek je určen k přesunu do základního tábora v Černé Hoře. Ve městě Shkoder navštěvujeme vyhlášený hrad .Odbavení na hranicích proběhlo bez problémů, čekali jsme asi 30 minut. Vzali nás přednostně chodníkem pro pěší. V Černé Hoře pak navštěvujeme 2.000 let starý olivovník. K večeru dorážíme do našeho kempu.

V pátek nasedáme na motorový člun a plujeme po kanálech řek Karatuna a Crnojeviča, po kterých vplouváme na Skadarské jezero. Navštěvujeme jezerní hraniční policii. Obdivujeme jejich „lodní park“. Při zpáteční plavbě se Leošovi daří vzácně vyfotit divoké koně.

Zbylé tři dny věnujeme černohorským památkám a rezervacím.
• Národní park Lovcen (1748 m.n.n.) Zde se nachází mauzoleum prvního knížete Petra II.
• Památky UNESCO: Kotor, Budva, Stary Grad, klášter Ostrog a Morača, Slánské jezero.

Celkem jsme na území Albánie a Černé Hory na čtyřkolce najeli 1.685 km.

Vzdálenost z ČR do základního tábora v Černé Hoře byla 1.500 km. Náklady spojené z dálničními poplatky a tunely 6.700 Kč pro oba směry + PHM na 3.000 km. Dálniční poplatky pro Chorvatsko byly v III. kategorii. Slovinsko a Rakousko byly klasické dálniční známky do 3,5 t.

Albánie: ubytování u moře 10 €/os. PHM v přepočtu do 30 Kč. Jídlo a pití podstatně levnější než u nás. Dělal nám zde samozřejmě problém také jazyk. Mimo jiné také kývání hlavou ANO - NE je přesně naopak. Anglicky mluví jen mladí lidé a většinou jen u moře. Doprava je dost chaotická, řidiči neustále troubí ve snaze na sebe upozornit, nebo prostě jen nás tímto zdravili. Silnice byly ve špatném stavu, plné hlubokých děr a velkých balvanů. Je zde velké množství odpadků a černých skládek. Řeky jsou čisté, ale plné plastových lahví. Lidé jsou na cizince velice příjemní, zdraví Vás. Neustále něco křičí, obzvlášť, když vidí neznámý stroj – čtyřkolku. Mají snahu se Vás dotýkat, což je někdy nebezpečné. Zajímavostí je velké množství malých pevností, údajně je jich přes 500.000. Asfaltové jsou jen silnice I. třídy. Na mapách zpevněné cesty jsou jen špatné kamenité stezky. Na všech komunikacích je neustálý pohyb ovcí, krav a oslů, kteří jsou pány silice a musíte počkat, až si usmyslí že Vás pustí. Želvy byly na horských cestách dost běžným jevem, což nás dost překvapilo.

Černá Hora: ceny ubytování od 15 €/os., u moře od 25 €. Ceny PHM, jídla a pití jsou stejné jako v ČR. Doprava je zde podstatně klidnější než v Albánii. Vedlejší cesty na mapách značené jako II. třída jsou v dost špatném stavu a jsou v horských oblastech dost úzké, většinou jen pro jedno auto. Řidiči Vás předjíždí za každou cenu, auta parkují úplně všude, nic je nezajímá a ani policii, ta jen měří rychlost a to dost často.

Obě země vřele doporučuji. Ale alespoň o měsíc déle, kvůli sněhu.

Jarda „Červík“ Černý
17 fotek, 19.11.2005, 264 zobrazení | události
21. září 2010
40 fotek, podzim 2008, 52 zobrazení
jsou tu fotky jak u me byla ta belgičanka a jak sem byla s golfem v jeseníkách a potom jeste fotky z pivovaru z černé hory.....tak se dělá pivo a taky ti tam dam par fotek decek z moji tridy a taky kulíška
59 fotek, leden 2007 až září 2011, 360 zobrazení | moje fotozprávy
Osvobozením v roce 1945 zanikl obří německý projekt dálnice, jež měla spojovat Rakousko přes naše území napříč Protektorátem Čechy a Morava s Polskem. Hned na podzim téhož roku Ministerstvo techniky v Praze rozhoduje o využití trasy německé dálnice pro budoucí severojižní obchvat města Brna v úseku Kuřim – Želešice – Rajhrad. Na sever od Kuřimi je plánována v trase německé průchozí dálnice kvalitní komunikace první třídy v polovičním profilu. Kuřim, Černá Hora, Boskovice, Jevíčko, Moravská Třebová. Dodnes se však nic neděje.
Podpořit výstavbu silnice R43 přišlo v sobotu 2. září 2011 na třista lidí, kteří se prošli nebo projeli na kolech po tělese takzvané Hitlerovy dálnice z obou směrů. Tedy z Brna Bystrce a od Moravské Třebové. Všichni se odpoledne sešli na výletišti v Mladkově u Boskovic, kde Klub českých turistů společně s Osadním výborem obce připravil bohatý kulturní program druhého ročníku Pochodu po dálničním tělese R43.
Setkání přišel pozdravit starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek a místostarostka Ing. Jaromíra Vítková. Mimo jiné pozvala na osmý ročník Pochodu po stopách pátera Ševčíka z Boskovic do obce Vísky, který pořádá Orel jednota Boskovice za rok na konci srpna.
Vynikající odborník, historik a publicista Tomáš Janda, který se myšlenkou stavby dálnice dlouhou dobu zabývá nám k tomu poznamenal: „Původní německá dálnice měla vést z Vratislavi do Vídně přes tehdejší Protektorát Čechy a Morava. Dnešní komunikace R43 povede po její trase od Brna ve směru na sever k městu Moravská Třebová. Využití staré německé průchozí dálnice je nejvýhodnější způsob. Němečtí stavitelé prověřovali v roce 1938 mnoho variant řešení a jimi navrhovaná trasa byla tehdy nejméně náročnou. Při nové výstavbě by došlo k velkým úsporám. Bohužel po sedmdesáti letech nelze využít mostní konstrukce, musely by se kompletně opravit. S výhodou je možné navázat na zemní práce a co je hlavní, stát nebude muset vykupovat pozemky přes něž je trasa zamýšlena. Toto už se vyřešilo tenkrát, původní majitelé byli vyplaceni a pozemky po válce převedeny na český stát. Mezi Boskovicemi a Jevíčkem je vše jasné, pouze v okolí Brna nejsou ještě území ve vlastnictví státu, pouze je nutné dohledat doklady o jejich zaplacení. V 95% dokumenty v archivech Prahy a Berlína existují.
Se stavbou začít za stávající situace zatím nelze, není územní rozhodnutí. Po jeho vydání by se mohla realizace rozběhnout do tří let. Původní německá dokumentace dochovaná v Národním archivu Praha a v Německém spolkovém archivu Berlín může sloužit jen orientačně, stavba musí mít zcela nový projekt uzpůsobený dnešním požadavkům. Lze však použít původní dálniční těleso, navázat na tehdejší geologický průzkum. Vše ovšem závisí na financích. Novodobá realizace je rozdělena do několika stavebních úseků. Brno Bosonohy – Kuřim, Kuřim – Černá Hora, Černá Hora – Svitávka, Svitávka - Velké Opatovice, Velké Opatovice - Moravská Třebová.
„Pokud vše půjde hladce, stavba by mohla započít v roce 2020. Stále však není dořešen postoj Občanského sdružení ekologických aktivistů z Brna Bystrce a Knínček, kteří brání vcelku nesmyslnými argumenty výstavbě brněnského úseku. Aktivisté v části Kuřim – Černá Hora navrhují nepřijatelné vedení dálnice po trase, kterou německý vládní rada doktor techniky Hans Lorenz, jenž stavbu osobně řídil, zcela jasně odmítl z věcných důvodů již před válkou. Jedná se zejména o geologicky naprosto nevhodnou lokalitu. Němci již v roce 1938 měli na svém území 3000 km dálnic, dalších 1500 km se stavělo, němečtí projektanti a traséři byli ve svém oboru špičkovými odborníky. Ing. Viktor Von Ranke – autor metody v perspektivním zobrazování již tenkrát dokázal vše realizovat i bez výpočetní techniky. Je tedy třeba se poučit a navázat na práci tehdejších vynikajících mistrů výstavby silnic.
Pochod po dálničním tělese R43, jenž organizuje Klub českých turistů slouží jako upozornění na neutěšenou situaci na „Silnici smrti“ 1/43. Tato komunikace je zastaralá, úzká, přetížená, plná nepřehledných úseků. Stávají se zde často velmi tragické dopravní nehody, průjezdnost je pomalá. Zprovoznění R43 by tedy výrazně pomohlo silniční dopravě v celém kraji.“
„Je třeba říct, že některé části německé dálnice využité jsou, například dvoukilometrový úsek od Svitávky k nešťastné komunikaci 1/43,“ dodal Janda.
Akce Pochod po dálničním tělese R43 – druhý ročník se vydařila i díky sponzorům, kteří mimo jiné přispěli drobnými cenami do tomboly. Jsou to: Sokol Boskovice, regionální čtrnáctideník Zrcadlo Blanenska a Boskovicka, Město Boskovice, Muzeum Boskovicka a Arboretum Šmelcovna Boskovice. Pro děti byly připraveny zábavné soutěže, nafukovací hrad, trampolína, malování. Hudební doprovod obstarala skvělá foklová kapela Prak z Boskovic.
Více zde: http://www.boskovice.cz/turiste-podporili-vystavbu-r43.info?id=6735
9 fotek, 3.12.2013, 323 zobrazení
Pěvecká soutěž “Sedmihlásek”
V úterý dne 3.12.2013 v sále ZŠ Karolinka proběhlo školní kolo pěvecké soutěže “Sedmihlásek”.
Děti byly rozděleny do kategorií: 0. kategorie – děti MŠ – předškolní věk
1. kategorie – žáci 1. třídy
2. kategorie – 2. a 3. třída
3. kategorie – 4. a 5. třída
4. kategorie – 6. - 9. třída
Všechny děti, které přišly soutěžit nebo své kamarády povzbudit, se sešly v sále ZUŠ. Pěveckou soutěž sledoval a fotografoval ředitel školy Petr Šrámek, do poroty zasedly učitelky 1. stupně: Blanka Kristianová, Eva Orságová a Lenka Šuláková. Celou soutěží všechny provázela Karin Davídková. Nechybělo ani několik rodičů, kteří své děti sledovali a drželi jim palce.
V úvodu si všichni v sále připomněli advent, který začal 1. prosince, a proto si i své hlasy rozezpívali pomcí koledy “Pásli ovce Valaši”. Pak děti začaly postupně zpívat – od nejmladších předškoláčků až po nejvyšší kategorii – žáky 2. stupně.
Vyhodnocení soutěže:
V 0.kategorii dětí z MŠ soutěžilo pět dětí, které byly všechny oceněny diplomy a malým dárečkem:
Ema Hladká “Marjánka”
Lucie Krutílková “Běžela ovečka”
Robin Paška “Mikulášská”
Damián Marek “Bezpečná cesta”
Julie Kopcová “Holka modrooká”

1. kategorie – žáci 1. třídy:
1. místo: Stanislav Stoklasa “Bude zima, bude mráz”
2. místo: Štěpánka Králíková “Beskyde, Beskyde”
3. místo: Jan Huml “Ovčáci, čtveráci”
Děti,které se zúčastnily a dostaly ocenění:
Vojtěch SÜcs “Kočka leze dírou”
Karolína Chovanečková “Pod naším okýnkem”
Filip Chrástecký “Naše kočka”

2. kategorie – žáci 2. a 3. třídy:
1. místo: Aneta Pašková “Sedí pantáta”
2. místo: Kristýna Plánková “Chodíme, chodíme”
3. místo: Šárka Jochcová “Černé oči”

3. kategorie – žáci 4. a 5. třídy:
1. místo: Daniela Uramová “Mezi horama”
2. místo: Michaela Bolfová “Ó, řebíčku, zahradnický”
3. místo: Alexandra Tomková “Kdyby byl Bavorov”

4. kategorie – žáci 6. – 9. třídy:
1. místo: Jindřiška Jochcová “Co to tam šupoce”
2. místo: Martina Jochcová "Mezi horami”
3. místo: Tereza GrÖpelová “Hurónská koleda”

Gratulujeme vítězům, všem dětem děkujeme a za rok se opět těšíme na jejich účast v “Sedmihlásku”.
47 fotek, 27.7.2014, 287 zobrazení
Pěvecká soutěž “Sedmihlásek”
V úterý dne 28.11.2017 v sále ZUŠ Karolinka probíhalo školní kolo pěvecké soutěže “Sedmihlásek”.

Děti byly rozděleny do kategorií: 0. kategorie – děti mateřské školy
1. kategorie – žáci 1. třídy
2. kategorie – 2. a 3. třída
3. kategorie – 4. a 5. třída
4. kategorie – 6. a 7. třída

Všechny děti, které přišly soutěžit nebo své kamarády povzbudit a poslechnout, se sešly v sále ZUŠ.
Pěveckou soutěž sledovali žáci první až páté třídy, přišly také děti z mateřské školy. Do poroty zasedly paní učitelky 1. stupně : Marie Kovaříková,Vlasta Pončíková a Eva Orságová. Celou soutěž fotil pan učitel páté třídy Jan Takács. K obecenstvu se přidalo i několik rodičů, kteří přišli své děti povzbudit. Celou soutěží všechny provázela paní učitelka Karin Davídková.

V úvodu všichni v sále přivítali děti z mateřské školy. Všichni žáci si pro rozezpívání zazpívali písničku “Pod naším okýnkem”, protože tuto píseň si vybraly právě nejmenší děti. K příjemnému zahájení zazněla i píseň “Cest La Vie” od Karla Gotta, v podání Kristýnky Plánkové a Anetky Paškové, žákyň sedmé třídy.

Vyhodnocení soutěže:
V 0.kategorii dětí z MŠ soutěžilo šest dětí.
Všechny děti byly oceněny diplomy a obdržely drobný dáreček:
0. kategorie – děti MŠ:

Karolínka Alfeldij, Vendulka Tlašková,Vanesska Kocůrková, Lucinka Orságová, Eliška Řeháková a nejmenší soutěžící byla čtyřletá Nikolka Gášková.

1. kategorie – žáci 1. třídy:

1. místo: Jan Martinec “Beskyde, Beskyde”
2. místo: Vojtěch Podešva “Maličká su”
3. místo: Denis Kaláb “Beskyde, Beskyde”

2. kategorie – žáci 2. a 3. třídy:

1. místo: Anetka Ježíková “Měla jsem milého sokolíka”
2. místo: Karolínka Pavelková “Vyletěla holubička”
3. místo: Rostislav Alfeldij “Pásla ovečky”
4. místo: Natálka Tomková “Marjánko, Marjánko”
cena poroty Kamila Vítková “Holka, modrooká”

3. kategorie – žáci 4. a 5. třídy:

1. místo: Lucie Krutílková “Vyletěla holubička”
2. místo: Ema Hladká “Na tý louce zelený”
3. místo: Kristýna Kulčáková “Ó, řebíčku, zahradnický”
3. místo: Robin Paška “Černé oči, jděte spát”

4. kategorie – žáci 6.- 7. třídy

1. místo: Kristýnka Planková “Už z hor zvoní zvon”
2. místo: Aneta Pašková “A od Prešova”
3. místo: Vladimír Křupala “Když jsem já šel tou Putimskou branou”

Gratulujeme vítězům, všem dětem děkujeme a za rok se opět těšíme na jejich účast v příštím “Sedmihlásku”.

Mgr. Karin Davídková
28 fotek, 24.11.2014, 351 zobrazení
Pěvecká soutěž “Sedmihlásek”
V pondělí dne 24.11.2014 v sále ZŠ Karolinka proběhlo školní kolo pěvecké soutěže “Sedmihlásek”.
Děti byly rozděleny do kategorií: 0. kategorie – děti MŠ – předškolní věk
1. kategorie – žáci 1. třídy
2. kategorie – 2. a 3. třída
3. kategorie – 4. a 5. třída
4. kategorie – 6. - 9. třída
Všechny děti, které přišly soutěžit nebo své kamarády povzbudit, se sešly v sále ZUŠ. Pěveckou soutěž sledoval a fotografoval zástupce ředitely školy Petr Muroň, do poroty zasedl pan ředitel Petr Šrámek a učitelky 1. stupně: Blanka Kristianová, Vlasta Pončíková a Radana Klímová. Celou soutěží všechny provázela Karin Davídková. Nechybělo ani několik rodičů, kteří své děti sledovali a drželi jim palce.
V úvodu všichni v sále přivítali I děti z mateřské školy. Zejména pro ně, aby z nich trochu opadla nervozita, byla na začátku určena soutěž. Byly to písničkové hádanky, které měly děti za úkol hádat. Děti byly velice šikovné a hravě všechny melodie poznaly a celé písničky si také zazpívaly. Pak děti začaly postupně zpívat – od nejmladších předškoláčků až po nejvyšší kategorii – žáky 2. stupně.
Vyhodnocení soutěže:
V 0.kategorii dětí z MŠ soutěžilo osm dětí, z nichž tři nejlepší byly oceněny diplomy, ale I ostatní soutěžící obdrželi sladkosti a malý dáreček:
0. kategorie – děti MŠ:
1. místo: Anetka Ježíková “Já do lesa nepojedu”
2. místo: Natálka Tomková “Podzim”
3. místo: Tomášek Stoklasa “Bude zima, bude mráz”
Petr Křupala “Počítač”
Julinka Kopcová “Barvy”
Adámek Palička “V lese”
Lenička Měkynová “Pod naším okýnkem”
Rosťa Alfediy “Šla Nanynka do zelí”

1. kategorie – žáci 1. třídy:
1. místo: Ema Hladká “Beskyde, Beskyde”
2. místo: Lucie Krutílková “Pásla ovečky”
3. místo: Antonín Balcar “V tom Vsetínském zámku”
Oceněna byla také Terezka Zemánková s písní “V tom Vsetínském zámku”

2. kategorie – žáci 2. a 3. třídy:
1. místo: Šárka Jochcová “Kačena divoká”
2. místo: Štěpánka Králiková “Měla jsem milého sokolíka”
3. místo: Stanislav Stoklasa “Černé oči”

3. kategorie – žáci 4. a 5. třídy:
1. místo: Aneta Pašková “Byla cesta, byla ušlapaná”
2. místo: Eliška Řepková “Vyletěla holubička”
3. místo: Martin Krutílek “Rožnovské hodiny”

4. kategorie – žáci 6. – 8. třídy: ( letos se nikdo z 9. třídy do soutěže nezapojil)
1. místo: Ester Johnová “Husičky”
2. místo: Jindřiška Jochcová “Mezi horami”
3. místo: Veronika Tahotná “Ej, lásko, lásko”
Oceněna byla take Markéta Jochcová s písní “To ta Helpa”

Gratulujeme vítězům, všem dětem děkujeme a za rok se opět těšíme na jejich účast v “Sedmihlásku”.
101 fotek, 1.4.2012, 450 zobrazení
Městys Černá Hora na Blanensku s 1953 obyvateli založeny 1281, je známý hlavně díky starobylému pivovaru. První písemná zmínka o něm je z roku 1530. V současnosti se zde vyrábí kromě různých alkoholických nápojů též celá řada osvěžujících limonád. Uplynulá neděle ale patřila spíše turistům, cyklistům a hlavně recesistům. Proč? V prostorách pivovaru se na Květnou neděli konala malá slavnost vítání jara a jakési oficiální zahájení turistické sezóny - sedmý ročník. Černá Hora totiž leží na významné silniční spojnici E461 mezi Brnem a Svitavami. Je tedy pomyslnou branou do turistických oblastí okresu Blansko. Nad celou akcí proto převzali záštitu kromě vedení pivovaru též vrcholní představitelé Blanska a Boskovic, tedy největších turistických center regionu. A protože zdejší kraj má příchozím co nabídnout proběhlo zahájení v duch prezentace celého okresu.
Já jsem se tam v neděli 1. dubna vydal přímo stylově – na jízdním kole. Pro svoji nevalnou fyzickou zdatnost jsem nezvolil nejkratší trasu s obrovským převýšením na Oboru, ale kopce jsem raději pokorně objel přes Rájec-Jestřebí. Což je sice o takových pět kilometrů dál, ale byl jsem tam dříve. Protože jsem myslel, že bude cesta i docela dlouhá, šlápnul jsem do pedálů už o půl jedenácté dopoledne. Asi jsem to trochu přehnal, branou pivovaru jsem projel těsně po jedenácté, kdy zde moc lidí ještě nebylo. Vše mělo totiž začít až ve 14 hodin. „Aspoň budu mít dost času se zde rozkoukat, jsem tu poprvé,“ řekl jsem si a hned zamířil ke stánku s prezentací boskovického regionu. Zde jsem se seznámil s propagačními materiály a mezitím se začali pomalu trousit první návštěvníci. Tentokrát se aprílová akce nesla v duchu „Přines jakékoliv kolečko, dostaneš zdarma občerstvení a budeš zařazen do slosování o věcné ceny.“ Mnozí to vzali opravdu vážně a jak vidíte na snímcích, přišli skutečně stylově. Nejvíce bylo obdivované obří stavební kolečko manželů Ševčíkových se dvěma ženami na korbě a velké snad dvoumetrové kolo postrkované dvěma účastníky. Obdiv si vysloužilo i nápadité kolečko z proutí asi jako předzvěst blížících se Velikonoc nebo řetězové kolo ozdobené nafouknutými igelitovými pytlíky. Dostavil se dokonce i jeden pačesáč se stříbrnou svatozáří. Kdosi přinesl též tachografový kotouč s pivní trasou na němž stálo: „Pivo, pivo, kořalka, nevím, cíl.“ Na rekord, jenž měl být vytvořen, přísně dohlížel rozhodčí Michal Jurečka z agentury Dobrý den Pelhřimov. Vše co mohlo připomínat kolečko se sčítalo přesně mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou. Čekání na hlavní program zkracovala z pódia folková kapela Prakl. S přibývajícím časem se pomalu prodlužovaly fronty u stánků Boskovic a Blanska kde všichni příchozí či cyklisté dostali informace a byli zaregistrováni. Tedy pokud ukázali nějaké to kolečko. Zhruba o půl druhé dorazili představitelé obou měst a slavnostnímu otevření turistické sezóny již nic nebránilo. Přesně ve 14 hodin vše začalo. Na pódium vystoupili představitelé Boskovic a Blanska se svými pozvánkami do regionů. Zástupci Pivovaru Černá Hora seznámili s novými osvěžujícími alkoholickými i nealko nápoji pro horké léto. Turistická sezóna byla otevřena již tradičním krájením metrové obří štangle turistického salámu nazvaného po svém tvůrci Kašpar Krása blanenský, čehož se rádi ujali všichni vzácní hosté. Vše dopadlo dobře, nikdo o prsty nepřišel. Pro ukrácení dlouhé chvíle se pod pódiem předvedli pejsci, kteří se svými paničkami ukázali roztodivné taneční kreace, skoky a že umějí na povel i rázně zaštěkat.
„Budeme oceňovat všechna NEJ kolečka,“ zavelel do mikrofonu Jiří Kučera. „Na jeviště prosím první místo - kolečko z alobalu, to získává cenu věnovanou Městem Blansko - Přelet nad Pradědem. Druhou příčku obsadilo linecké kolečko s průměrem 23 cm, získává Přechod přes Alpy s průvodcem. Konečně bronzové je velké červené stavební kolečko s dvěma ženami uvnitř, to může zůstat pod pódiem a dostane krásnou cenu Pohled na Vysočinu. Ale pozor! Máme dnes prvního Apríla,“ dodal rozesmátý Jiří Kučera a z jeho výrazu mnozí začali tušit nějakou opičárnu. Jak to celé dopadlo, nebudu napovídat, vše najdete v galerii. Za nejmenší kolečka získaly ceny děti. Adélka Pokorná obsadila první místo za kolečko 0,4 mm. Jan Trtílek, druhé místo za ozubené kolečko z hodinek a Adélka Komárková zase kolečko z hodinek. Ta přišla i s tanečním psíkem pro třetí cenu.
„Společně s panem starostou jsme turisty pozvali do Boskovic na řadu akcí,“ zastavil jsem potom na chvíli místostarostku Ing. Jaromíru Vítkovou. „Jednak jsme mluvili o tom, že je nová cyklostezka mezi Boskovicemi a Mladkovem, pak starosta Ing. Jaroslav Dohnálek pozval turisty na kulturní akce jako je Festival Boskovice, Ibérica, mluvil o tom, že budeme mít novou publikaci o Boskovicích. Nezapomněl na oslavy 790 let od první písemné zmínky o Boskovicích. Já jsem pak dodala, že již od ledna probíhají v Boskovicích různé akce, které podporují příspěvkové i neziskové organizace a občané. Mezi nejdůležitější patří druhého června Vivat Boskovice, kdy se představí neziskovky na náměstí. Předvedou kulturní, hudební, taneční a sportovní aktivity. Je to dobrovolná akce pro ty, kteří chtějí prezentovat zájmovou činnost a co již umějí. Večer bude zahajovací koncert dalšího ročníku Consensus Moravie. Po jeho ukončení bude odpálen slavnostní ohňostroj. Též otevřeme novou expozici v Muzeu Boskovicka, které plánujeme na Dny evropského dědictví v první polovině září. Ještě bych chtěla pozvat turisty na Pochod Pátera Ševčíka, který organizuje Orel jednota Boskovice 18. srpna a pak prvního září již třetí ročník Pochodu po dálničním tělese na podporu vybudování rychlostní komunikace R43. Ten organizuje Klub českých turistů a Sokol Boskovice.“ K setkání v pivovaře místostarostka Ing. Jaromíra Vítková dodala: „Je to zde tradiční akce Blanska, Boskovic a Pivovaru Černá Hora. U nás v Boskovicích se navíc turistická sezóna vždy otevírá samostatně dříve to každý rok jinde, třeba ve Westernovém městečku. Vzpomínám, že v roce 2005 to bylo na hradě ve spolupráci s Klubem českých turistů, kdy bylo ještě horší počasí než dnes. Sjeli se účastníci z celého Jihomoravského kraje. My jsme měli připravené cyklotrasy, ale spíše to tenkrát bylo na běžky. Zde na společné akci v pivovaru se snažíme překonat nějaký rekord. Letos máme o kolečko navíc. Překonali jsme rok 2009, kdy turisté přinesli 169 kulatých předmětů. Dnes za bedlivého hodnocení Michala Jurečky z agentury Dobrý den prošlo 408 koleček,“ dodala s úsměvem místostarostka Ing. Jaromíra Vítková.
Ale rychle zpět na hlavní scénu, kde jsou právě oceňovány děti z prvních až pátých tříd za malované obrázky. Pak ještě za nápadité masky dostali odměnu zdravotníci z týmu Bláznivého Huga.
„Úplně na závěr Vás pozvu šestého října k sedmému ročníku závodu, kdy tříčlenná družstva kutálejí velké loukoťové kolo od žebřiňáku asi sedmdesát kilometrů z Lednice do Brna. Ať Vám to tuto právě zahájenou turistickou sezónu dobře koulí, ahoj!“, rozloučil se se zmrzlými výletníky průvodce pořadem Jiří kučera.
Zbývá dodat, že i přes nepříznivé počasí, kdy nádvoří pivovaru každou chvíli bičoval studený vítr a sníh se sešlo přes šest stovek lidí. Sice méně než v uplynulých čtyřech letech ale i tak byly účast krásná.
A byl čas k návratu. Já jsem opět osedlal svůj bicykl a po stejné cestě přes Rájec se pěkně zahřál. Občas trochu sněžilo, ale na kole to přece nevadí. Důležité bylo se tam i zpět dopravit stylově - turisticky.
Více: www.boskovice.cz
188 fotek, 21.3.2011, 214 zobrazení
Místo: ZŠ Gajdošova Brno

Naplno pokračovala 21.3.2011 další společnou akcí spolupráce projektu BRNO A JIŽNÍ MORAVA BEZ HRANIC, jehož pořadatelem je VUT v Brně a projektu Vítámvás cup na cestách, jehož pořadatelem je SŠ FD Roosevelta pro tělesně postižené. Tentokrát jsme navštívili ZŠ Gajdošova Brno a připravili jsme pro žáky a vyučující ze spousty tříd této ZŠ doslova smršť soutěžení, zábavy, ale také seznámení s životem našich postižených kamarádů.

VUT v Brně pořádalo setkání zdravých a postižených žáků a hráček BK Frisco Sika Brno Cheryl Ford (USA, dcera bývalého hvězdného hráče NBA Karla Malona), Jelana Škerovič (Černá Hora), Louice Halvarsson (Švédsko), Romana Stehlíková a Romana Hejdová (obě ČR). Chci velmi poděkovat trenérovi BK Frisco Sika Brno panu Janu Bobrovskému za dlouhodobou podporu těmto akcím a také všem hráčkám, které se tohoto setkání zúčastnili za kamarádský a akční přístup ke všem aktivitám, které společně se zdravými a postiženými žáky absolvovaly.
Vždy po příchodu každé třídy do tělocvičny nejprve Michael Svoboda společně s Martinem Poláškem a Tomášem Pětníkem naučili všechny přítomné děti, jak pomoct postiženému člověku, třeba správně složit a rozložit vozík, rozumět a umět rozlišit postižení, rozumět různým projevům a chování našich postižených kamarádů atd. Žáci si vše vyzkoušeli sami a měli o tyto nové zkušenosti velký zájem. Potom následoval tradiční závod ve slalomu na vozících, kde si zdravé děti ze 4.-9. tříd mohli vyzkoušet, jak náročné je jezdit na vozíku a ovládat jej. Tělocvična doslova bouřila při jednotlivých soubojích, rozdali jsme spoustu medailí, triček, kšiltovek, cen i pamětních listů, ale nejdůležitější bylo, že pro většinu přítomných bylo seznámení s postiženým člověkem a třeba vozíkem úplně novou zkušeností. Tato setkání jsou moc důležitá, protože zdraví a postižení jsou přirozeně spolu, dokáží si pomáhat a společně pracovat.

Tým SŠ FD Roosevelta Brno také tradičně skvěle připravil turnaj Vítámvás Cup na cestách ve stiga hokeji. 12 žáků ZŠ Gajdošova Brno, 7 SŠ FD Roosevelta a 5 hráček BK Frisco Sika Brno - to byla sestava tohoto turnaje. Nejprve se všichni utkali v základní části a potom nejlepší postoupili do finálového play-off. Velké poděkování patří celému týmu organizátorů nejen za obrovský kus práce, ale také za to, že můžeme takto společně fungovat.

Bylo skvělé sledovat žáky této ZŠ, když jim Tomáš, který je na vozíku, Martin o berlích a Michael, vysvětlovali a ukazovali, jak se projevují různé druhy postižení. Byli strašně zvědaví a soustředění, měli velkou chuť pomoct a vše se dozvědět. Věřím, že když se setkají s postiženým člověkem, budou mu nejen více rozumět, ale také mu dokážou a budou chtít pomoct a bude to pro ně normální. Tak díky vám všem. Michael Svoboda
67 fotek, 21.7.2012, 71 zobrazení | makro, příroda, zvířata
Babočka kopřivová
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: členovci (Arthropoda)
Podkmen: šestinozí (Hexapoda)
Třída: hmyz (Insecta)
Podtřída: křídlatí (Pterygota)
Řád: motýli (Lepidoptera)
Podřád: Glossata
Čeleď: babočkovití (Nymphalidae)
Podčeleď: babočky (Nymphalinae)
Rod: babočka (Aglais)
Dalman, 1816
Binomické jméno
Aglais urticae
(Linné, 1758)
Poddruhy[1]
Aglais urticae ichnusa
Aglais urticae urticae
Synonyma
Nymphalis urticae (Linné, 1758)[1]
Babočka kopřivová (Aglais urticae (Linné, 1758), synonymum: Papilio urticae Linné, 1758, Nymphalis urticae (Linné, 1758)[1], ve starší české literatuře babočka žahavková[2]) je druh motýla z rodu baboček, patřících do čeledi babočkovitých (Nymphalidae). Svoje druhové jméno dostal podle živné rostliny housenek – kopřivy dvoudomé (Urtica dioica).
Jde o jednoho z nejhojnějších motýlů,[3] který se vyskytuje v celé Evropě, přes Rusko, Asii po Japonsko,[4] od nížin až po vysoké hory. Létá od března do října.[5] Není vázaný na žádný konkrétní typ stanoviště a tak jej lze nalézt v zahradách a parcích, na okrajích lesů a luk, v příbřežní vegetaci, vzácní nebývají ani ve velkých městech.[3]
Nepatří mezi velké motýly, protože délka předních křídel je 23 až 30 mm.[6] Křídla mají typickou oranžovo-červenou barvu s černými skvrnami, především na okraji předních křídel. Dolní okraje křídel jsou lemovány modrými skvrnami na černém pozadí. Od podobné babočky jilmové se liší bílou skvrnou na předním okraji křídel u jejich špičky, což umožňuje jejich snadné vzájemné rozlišení.
Jde o dvou (ve střední Evropě) až tří generační, solitérně žijící druh s otevřenými populacemi. Poslední generace těchto motýlů je hojnější[7] a přezimovává a na jaře opět založí další generaci. Přestože jsou jedinci geneticky velmi rozmanití, není mezi nimi v rámci Evropy podstatný rozdíl. Pouze populace ze Sardinie a Korsiky bývá někdy považována za samostatný druh Aglais ichnusa.[4]
79 fotek, 31.5.2014, 424 zobrazení | moje fotozprávy
Sobota 31. května 2014 se stala pro obec Mladkov významným dnem a určitě se zapíše do paměti všem, kteří byli přítomni oslavám 100. výročí jednotřídní Obecné školy. Tento den byl současně dnem setkání bývalých žáků a učitelů této školy po mnoha letech.
Slavnost zahájil na návsi u kapličky úvodním slovem předseda občanského sdružení Mlátek Ing. Ondřej Válka. Přivítal všechny přítomné a hosty, zejména zástupce města Boskovic starostu pana Ing. Jaroslava Dohnálka, místostarostku paní Ing. Jaromíru Vítkovou, místostarostu pana Dominika Božka, faráře Římskokatolické farnosti v Kunštátě P. Petra Košuliče, pana Huga Mensdorffa Pouilly a řadu dalších hostů.
Poté farář P. Petr Košulič sloužil mši svatou se svěcením kaple a vzpomněl, že 31. květen je dnem církevního svátku Navštívení Panny Marie. Slouženou mši svatou doprovázel sboreček Jakubáček z Boskovic pod vedením učitelky paní Martiny Oujeské.
U této příležitosti byla též slavnostně odhalena pamětní deska se vzpomínkou na vysazení Lípy tisíciletí. Odhalení pamětní desky doprovodil chrámový Svatojánský smíšený pěvecký sbor ze Svitávky, vedený paní Leontýnou Koryčánkovou, svou písní s názvem „Chvála lípám“, která byla složena speciálně k této příležitosti.
Všichni přítomní se pak odebrali za doprovodu kunštátské dechové hudby a pod taktovkou kapelníka pana Mgr. Pavla Göpferta k bývalé Obecní škole. Někteří vážení hosté jeli v kočáře taženém koňským spřežením. Početný průvod prošel vesnicí ke školní budově, kde proběhl pietní akt s položením věnce k památníku občanům Mladkova padlým v první světové válce. Zazněla píseň „Moravo, Moravo“ a česká státní hymna. Slovo k přítomným pronesl starosta města Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek.
Bývalí žáci Obecné školy se už nemohli dočkat a s nadšením se hrnuli do školní budovy, ve které strávili svá mladá školní léta. Když se ocitli v prostoru bývalé třídy, hned začali mezi sebou živě diskutovat a vzpomínat na zážitky se svými učiteli a spolužáky. Někteří svou vzpomínku sdělili ostatním prostřednictvím mikrofonu.
Ke 100. výročí školy byla vydána publikace, kterou si „žáci“ odnesli spolu s pamětní medailí jako vzpomínku na tento den plný zážitků. Někteří využili možnosti zápisu do Pamětní knihy.
Ve třídě a na chodbách školy byla instalována výstavka z historie nejen školy, ale i celého dění v obci. Největší zájem byl o panel se skupinovými fotografiemi jednotlivých školních ročníků a fotografiemi učitelů, kteří na škole působili. Obdiv vzbudily i renovované původní vstupní dveře do školní budovy, instalované jako jeden z exponátů.
V prostorách školní zahrady bylo pro všechny připraveno občerstvení. K dobré náladě přispěla i kunštátská dechová kapela, která hrála až do pozdních večerních hodin k poslechu i tanci.
Součástí oslav bylo i vystoupení dětí z mateřských škol Lidická a Bílkova Boskovice.
Celé toto odpoledne se neslo ve velmi slavnostním duchu za účasti odhadem 400 návštěvníků, kteří odcházeli se spokojeným úsměvem na tváři.

Organizátoři děkují sponzorům:

Centrum čtyřkolek a zahradní techniky, Mladkov
Deas,s.r.o. Boskovice
Arboretum Šmelcovna Boskovice
Artron, s.r.o. Boskovice
Stavivan,s.r.o. - stavebniny Boskovice
MAT – EL, s.r.o. Letovice
Rustika Věra Kaderková, s.r.o. Jevíčko
Zahradnictví – Ing.Roman Koupý
Moraviaflor Synková Helena Olešnice
KZMB
Pivovar Černá Hora s.r.o.
MAS Boskovicko plus
Dopes Pekárny Benešov
Řeznictví František Šutera Olešnice
Řeznictví Jiří Paděra Boskovice
Ovoce Zelenina Dokoupilová Miroslava Boskovice
Pekárna Jarmila Matějů Svitávka

Výstavu exponátů podpořili:

Muzeum Boskovice
Občanské sdružení Šípek Chrudichromy
ZŠ Skalice nad Sv.
občané Mladkova i okolních obcí

Zvláštní poděkování patří Městu Boskovice za významnou podporu a finanční příspěvek. Dále Městské policii Boskovice, jež se postarala o bezpečnost provozu a uzavření hlavní komunikace v obci po dobu Pietního aktu před školou.

Organizátoři oslav děkují i všem dalším, kteří jakkoliv přispěli v přípravách i samotném průběhu celé akce.

Členové přípravného výboru oslav
85 fotek, 1.1.2003, 384 zobrazení
Ves Pohraniční, dříve Reizenhain, ležela těsně u saských hranic, na pravém břehu potoka Černá, nazývaného také Černý potok a německy Pokau. Na protilehlém levém břehu stojí dodnes saský Reitzenhain. Pro naší ves se někdy pro lepší rozlišení používal název Bömisch Reizenhain. Český název se začal používal až po 2. světové válce a byl odvozen z polohy vesnice.

Od Hory Svatého Šebestiána bylo Pohraniční vzdáleno 6 km SSZ směrem a jeho katastr měl 1306 ha. Nadmořská výška a málo úrodná půda poskytovaly jen nejnutnější obživu, hlavním zdrojem byla vždy práce v lese.

První zpráva o Reizenhainu, tehdy Reizensteinu, je z roku 1401 v listině, kterou Václav IV. přikazoval, kudy má vést cesta na Míšeň. Zdejší přechod zřejmě existoval již dříve a tudy k nám i později vstupovala nepřátelská vojska - ať to bylo za 30leté války nebo za 71eté, nebo v roce 1938, kdy tudy pronikaly bojůvky Freikorpsu a později i okupační německé jednotky. Na konci 2. světové války tudy procházely kolony zbídačených politických vězňů z koncentračních táborů a bylo zde zastřeleno přibližně 1500 dalších vězňů, čekajících na železničních vagónech na osvobození. Snad již naposledy byl takto neblaze využit reizenhainský přechod v roce 1968.

Území Reizenhainu bývalo od nejstarších dob součástí chomutovského panství.

Reizenhain zůstal součástí chomutovského panství až do roku 1850, kdy se ves osamostatnila a rychtáře nahradil volený starosta. Po celou dobu až do roku 1850 byl Reizenhain spravován z chomutovského statku Krásná Lípa.

Stejně jako v 30leté válce tak i v 7leté se v Reizenhainu opět budovaly hraniční záseky, palisády a šance a opět je vojáci, tentokrát Prusové, bořili. Pak nastal relativní klid, vrátili se formani a rozšířila se zde také drobná dřevovýroba, soustružnictví a výroba hraček. Začátek 19. století však přivedl do Reizenhainu znovu vojáky. I když to nebyla nepřátelská vojska, přesto napáchala velké škody. Vojáci, táhnoucí tudy proti Napoleonovi, spálili v obci všechny ploty, stromy a také několik dřevěnic.

Nová železniční trať z Křimova do Hory Svatého Šebestiána a Reizenhainu, daná do provozu roku 1874, zlepšila spojení se světem, zvýšila objem obchodu se Saskem, ale znamenala i zánik povoznictví a řemesel na něm závislých.

I koncem 19. století byla stále hlavním zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva práce v lese. Paličkování krajek a výroba posamentů, které nějakou dobu přinášely alespoň trochu peněz do domácností, již úplně přestaly. Určitým zdrojem příjmů se ale stala turistika. Ubytování poskytovaly 3 hostince - největším z nich byl tzv. Malzhaus, rozlehlá budova se sálem. Za 1. republiky zde byly 2 obchody smíšeným zbožím, pekařství, trafika, výrobna suvenýrů a soustružna dřeva. Ubytování ale poskytovala také řada vesničanů.

Jednotřídní škola zde byla již před rokem 1780. V roce 1883 byla postavena nová školní budova a ta stará sloužila pak jako chudobinec.

Od února 1937 zde byla také 1 třída české školy, do které chodily děti i ze saského Reizenhainu, kde pracovalo a žilo několik Čechů na konečné stanici buštěhradské dráhy.

Kostel, poštu, četnickou stanici i lékaře měli obyvatelé v Hoře Svatého Šebestiána. Elektřina byla do vsi zavedena začátkem 20. let ze Saska. Ve 20. letech byl také založen malý hřbitov, na kterém byla postavena hřbitovní kaplička.

Poválečný život tu nebyl lehký, i když až do roku 1954 sem jezdil 3x denně autobus. Ves však ležela těsně na hranici, ohraničené do 60. let drátěnými zátarasy. Provoz přes hraniční přechod časem úplně ustal a také železniční trať byla zrušena. Obec se vylidňovala a v roce 1955 úředně zanikla.

Dnes však již opět projíždí hraničním přechodem tisíce aut a z bývalé vesnice zůstaly jen 4 domy a kaplička, všechno přestavěno na rekreační objekty.

Odsunem německého obyvatelstva se vesnice téměř vylidnila a i dnes se zdá , že další dva domky už se neobývají či velmi sporadicky.
Jak se sem dostanete ? Z Hory sv.Šebestiána jeďte na hraniční přechod a pak doprava za poslední benzinovou pumpou s obchodem doprava na Načetín . Cca 900m od pumpy dojedete na rozbočku . Zde okolo a hlavně za závorou zamykající vstup na silničku podél potoka asi 1km se nacházela stavení obce. Dodnes lze některé domy podle základů najít.

Smutná procházka okolo pěkného potoka a zvláště pohled na prosperující německou osadu Reitzenhein Vám náladu nepřidají . Snad jen keška schovaná u základů jednoho zbořeného domu Vám spraví náladu …
Náladu Vám spraví třeba pěkný rybník jako např. nedaleký Samotář , Pohraniční rybník či rybník Hraniční v nedalekém německém Reitzenhainu a nebo památník loupežníka , pytláka či dobrodruha Stülpnera opodál / ten měl v zaniklé obci prý dokonce 3 hospody/.
Opodál leží též zaniklá obec Kienheide / zanikla jak stará osada vysídlením , tak nová rekreační osada po r.1989 - viz můj článek a foto/.
Pozor ! V okolí se mají stavět desítky větrných elektráren, které zcela změní tvář Krušných hor !
Chraňme floru a faunu Krušných hor pro budoucí pokolení , neprodávejme hory podnikavcům , jsou pro všechny ! Podpořte finanční částkou občanské sdružení Krušno , které proti VE bojuje !
Č.ú. 241151651/0300
38 fotek, 28.6.2015, 131 zobrazení | moje fotozprávy
Úvod patnácté promenádní sezóny v Boskovicích se skvěle vydařil!

S příchodem začátku prázdnin se každoročně otvírá maraton letních promenádních koncertů v parku před Zámeckým skleníkem v Boskovicích. Stává se pomalu tradicí, že jej zahajuje místní Základní umělecká škola. První koncert tentokrát připadl na neděli 29. června 2015.
Úvodem se představil řízným pochodem velký dechový orchestr ZUŠ pod vedením Bc. Zdeňka Jindry.
Hned poté předstoupil před obecenstvo ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Je to k neuvěření, ale již po patnácté zahajujeme Promenádní sezónu v Boskovicích, předávám slovo místostarostovi Boskovic Petru Malachovi, DiS.“
Přeji patnácté Promenádní sezóně, aby byla krásná, odpočinková a relaxační, jako ty předchozí. Užijte si jí. Tímto považuji patnáctý ročník za zahájený.“
PaedDr. Oldřich Kovář poté představil partnery: T-Car, spol.s r.o - Hyundai, Auteco BS, spol. s r.o. - Renault a Pivovar Černá Hora. Ten kromě občerstvení dodal i dva velké sluníky, které hned při první akci přišly vhod. Po ránu, kdy to vypadalo, že se vše odehraje uvnitř, se krásně vyjasnilo. Odpoledne Slunce pálilo, možná až moc. Mnozí diváci se proto ukryli do stínu stromů a někteří právě pod tyto nové rozevřené slunečníky.
„Dnešní koncert a tím i celou Promenádní sezónu zahájil velký dechový orchestr ZUŠ pod taktovkou Zdeňka Jindry, druhou část hudebního odpoledne vyplní Bc. Martin Krajíček se svým estrádním orchestrem,“ pokračoval v úvodu PaedDr. Oldřich Kovář. Děkuji místostarostovi za úvod, Vám přeji krásnou zábavu.“
Muzikanti pozvedli plechy a zahráli šest známých skladeb. Mezi nimi nechyběly například Pod tou naší starou lípou, Šly panenky silnicí a další dechovkové „hity“.
O kratičké technické přestávce pozval PaedDr. Oldřich Kovář na připravovanou výstavu do zámeckého skleníku: „Tentokrát se zde 19. července na vernisáži objeví pan Tomáš Císařovský (*1962). Jeho plátna jsou obrovská cca 2,4 x 3 metry. Máme trochu problém tato díla sem dostat,“ zakončil s humorem pozvánku PaedDr. Oldřich Kovář a ještě připomenul herce a hudebníka Vojtu Dyka (*1985) 28. srpna v letním kině.
I druhou část vydařeného nedělního odpoledne zahájil PaedDr. Oldřich Kovář. Pozval na Husí slavnosti 3. a 4. října 2015. „Budeme zde mít braty Ebeny, Xindl X (Ondřej Ládek *1979, písničkář a scénárista), klubovou kapelu Sto zvířat a další.“ Znovu představil partnery promenádních koncertů včetně Rádia Petrov a dodal: „Do konce prázdnin můžete každý pátek v 17 hodin přijít na živé divadlo do zámeckého nádvoří. Začínáme 3. července pohádkou Červená Karkulka.“
Estrádní orchestr pod vedením Bc. Martina Krajíčka se představil s tím nejlepším, co mají nastudované. Skvěle interpretovali i dvě židovské skladby a od slavných liverpoolských Beatles Michelle (1965). Sólistka Eliška Matušková zazpívala dvě písně. Přednesem Don't Know How to Love Him z rockové opery Jesus Christ Superstar (1969) si získala publikum, jež ji odměnilo mohutným potleskem. Orchestr zahrál i filmovou melodii, Piráti z Karibiku, diskotékovou Funky Town od americké kapely Lipps (1979). Před rozloučením Bc Martin Krajíček poděkoval Městu Boskovice za příspěvek na chorvatské soustředění. Závěrečnou skladbu Od Franka Sinatry (*1915 †1998) New York (1979) tak skvěle přednesl sólista Tomáš Dvořák, že si ji diváci ovacemi vynutili zopakovat. Z publika se ozývalo hlasité: „Umíííí“! Kapela poté musela ještě znovu přidat i Funky Town.
Úplný závěr patřil PaedDr. Oldřichu Kovářovi: „Velký potlesk orchestru ZUŠ pod vedením BC. Martina Krajíčka, děkujeme! Přeji krásný zbytek dne, za týden zde s Boskovickou kapelou nashledanou.“
Místostarosta Petr Malach: „Dnes jsme zahájili patnáctou Promenádní sezónu. Za Město Boskovice jí přeji, aby byla stejně krásná, jako byly předchozí a aby se povedla.“
Ředitel Kulturních zařízení PaedDr. Oldřich Kovář: „Jako každoročně jsme poskládali pestrou nabídku, aby si každý vybral a pobavil se zde pod širým nebem, jak se stalo již patnáct roků tradicí.“
Ředitelka ZUŠ Boskovice Stanislava Matušková: „Mám velkou radost, že nás publikum takto přijalo, obě tělesa se pilně připravovaly, takže si úspěch zaslouží. Představily se zde dva největší školní orchestry. Velký dechový pod vedením bývalého ředitele Bc. Zdeňka Jindry, ten se věnuje převážně klasické dechovce a estrádní Bc. Martina Krajíčka, jenž prezentuje střední proud populáru a troufne si též na interpretaci židovských melodií, možná i proto, že jsme z Boskovic, kde mají židovské tradice hluboké kořeny. ZUŠ Boskovice má celkem čtyři obory. Největší je hudební s 530ti žáky, pak literárně dramatický, taneční a výtvarný obor. Přijímáme děti od první třídy základní školy. V letošním kalendářním roce oslavíme sedmdesátku, chystáme výroční koncert na konec listopadu, kde se ve velkém představí všechny čtyři obory.“
Trumpetista orchestru Bc. Martina Krajíčka Marek Vašíček: „Trumpeta mě baví, byl jsem třetí v ústředním kole soutěže. Hraji pět let v ZUŠ pod vedením Josefa Sekaniny. Chtěl bych studovat hudbu a současně i medicínu.“
Zpěvák a baskytarista orchestru Bc. Martina Krajíčka Tomáš Dvořák: „Skladbu New York jsme dlouho necvičili, dnešní obrovský úspěch je zásluha nejen mého zpěvu, ale celého orchestru, jenž podal perfektní výkon. V červnu jsme byli na soustředění v Chorvatsku, je to akce ZUŠ Boskovice a ZUŠ Letovice, kde jsme denně dopoledne zkoušeli staré i nové věci, odpoledne jsme měli volný program a koupání v moři. Večer pak koncerty. Zde máme každý týden zkoušky a tím se připravujeme na veřejná vystoupení, tedy i na Promenádní koncert. Ten právě skončený byl jednoznačně tím nejlepším, co jsem za dobu svého působení s orchestrem zažil. Obecenstvo bylo fantastické. Momentálně působím ve třech kapelách. Hrajeme rock, jazz a starý styl z doby největší slávy Elvise Presleyho (*1935 †1977). Na kytary hraji devět let, zpívám od útlého dětství. Denně cvičím asi hodinu. Učí mě Bc. Martin Krajíček, jenž je současně i dirigentem našeho orchestru. Pokud se v budoucnu zadaří, chtěl bych se muzikou živit.“

Více: www.zusboskovice.cz
30 fotek, leden 2008 až září 2011, 251 zobrazení | lidé
photojs@seznam.cz
Povídání s Janem Potměšilem…
Měl bych varovat před čtením následujících řádků příznivce čisté rasy a také zapálené bojovníky proti tzv.“bezpapírovému chovu.“ Toto povídání není o slavných psích šampiónech a jejich pozoruhodných rodokmenech, ale bude především o lásce mezi báječným člověkem a jeho psem. O vztahu, který není svazován a omezován nějakými stanovami a směrnicemi. Text není určen příznivcům kontrol, žádostí, potvrzení, dokladů a jediného správného pořádku. „Přátelé čisté krve, víte u jak směšně malého segmentu zdejší psí populace lze doložit její rasově čistý původ?“
Herec Jan Potměšil se také nevědomky stal spolupachatelem mého kanadského žertíku, který bylo možné vidět na stánkách jistého psího časopisu. V takovém opravdu odborném měsíčníku čtenář nacházel téměř výhradně snímky rasově čistých psů, vítězů všech možných i nemožných tříd a mnohonásobných šampionů bůhvíčeho… Před několika lety tedy v takovém časopisu vyšel plakát, na jehož popisce stálo: „štěně labradorského retrívra.“ Na záběru byla naštěstí vidět jen roztomilá černá hlava štěněte, vykukující ze žluté tašky. On to totiž ve skutečnosti až tak úplně labrador nebyl. Štěně mělo veselé bílé ponožky. A také hezký bílý flek na bradě…to vše po tatínkovi zářivě bílé barvy a velmi neurčité rasy. Nejen o této chovatelské nehodě jsme s Janem Potměšilem toho dne žertovali. Zajímal jsem se tentokrát o celou historii psího rodu v domácnosti tohoto oblíbeného herce:
„Jako malý chlapec jsem nikdy psa neměl. Je to zvláštní, že pejsci ke mně přišli až začátkem devadesátých let po mém úrazu. Tedy v době, kdy jsem se vrátil z nemocnice a postupně se navracel do života. Moje tehdejší přítelkyně byla u porodu štěňátek v Suchdole. V domku Petra a Matěje Formanových se narodilo fence Fanyně devět malých černých labradorů. Jedno z těch štěňat mělo bílou tlapičku. To, že bylo takhle odlišné a výjimečné, ji velice zaujalo. Já jsem přijel na propustku z nemocnice a doma mě vítalo dvouměsíční štěně labradora. Byla naprosto úžasná, celá roztřesená z nového prostředí. Velmi jsme si ji zamilovali. Nakonec jsme s touto fenkou strávili skoro sedmnáct společných let. Fanka byla opravdová osobnost. Říkali jsme jí „Děvče.“ Za svůj dlouhý život měla tato fenka třicet sedm štěňat. Tedy čtyři vrhy. Všechna štěňata byla zdravá a v pořádku. Mám pocit, že máme příbuzné labradory v celé Praze. Snažili jsme se, aby se štěňata dostala do dobrých rukou. Věřím a pevně doufám, že se to podařilo. Řadu majitelů našich štěňat dobře znám, jsou to kamarádi. Tady možná začíná historie s bílou tlapkou. Děvče byl vlastně první pejsek, který přišel k nám do rodiny. Učili jsme se spolu žít a komunikovat. Nejprve mělo Děvče pocit, že může být všude, tedy i v posteli. Z té mě ale v zápětí shodila a tak jsem musel stanovit pevné hranice. Nejprve měla své místo na chodbě a potom v pokoji. Nakonec jsem zjistil, že nejšťastnější je ale venku na zahradě. V jejích šesti letech měla druhý vrh dvanácti štěňat a mezi nimi byla „Trnka“, která je tu dnes se mnou. Mimochodem, brácha Trnky – Šťáhlav, je v Connecticutu na farmě u Miloše Formana. Říkal jsem si tehdy, že by bylo dobré, aby Děvče mělo parťačku. Zdálo se mi, že fenka tehdy nebyla tak úplně „ve své kůži.“Situace se radikálně změnila od okamžiku, kdy Trnka s Děvčetem zůstaly na zahradě spolu. Štěně probudilo v Děvčeti energii, chuť si hrát. Stále provokovalo. Starší fena nabyla životní sílu a vitalitu. Takhle spolu žily dalších skoro jedenáct let. Byly úžasný tandem. Děvče učilo Trnku stále nové a nové věci a vychovávala ji. Mladá Trnečka ji podporovala svojí vitalitou. Ještě před narozením Trnky se ale v naší rodině objevil šarpej Jonatán, který byl ohromně milý a něžný. Ovšem pouze k lidem. Na ostatní psy byl zlý. Ve svých dvou letech položil sousedovic ovčáka na lopatky. Tehdy jsme pochopili, že je to bojovník. Byl ovšem obtížněji zvládnutelný. Ta první štěňata děvčete byla s ním. Nepodařilo se nám je uhlídat. (smích)
A štěňata s bílými tlapičkami?
To byl čtvrtý vrh. Tatínek štěňat se jmenoval Tomík a velmi vzdáleně, alespoň velikostí, by se dal přirovnat k foxteriérovi. Prostě pejsek-směska ze sousedství. Štěňata, která se narodila Děvčeti s Jonatánem, byla velice krásná. Všichni se nejprve smáli, ale vše se nakombinovalo velice šťastně. Vrh byl půl na půl. Čtyři světlá a čtyři tmavá štěňata. O ty pejsky byl nakonec ale veliký zájem. Půl vrhu bylo do strany labradora a dalším štěňatům zůstala malá ouška, sražený čumák a stočený ocásek. Jonatán byl velice dobře osvalený a mohutný, tak že štěňata byla veliká a silná. Donedávna jsem některá štěňata potkával u mých příbuzných a jsou z nich velice krásní psi. Druhý vrh dvanácti štěňat byl s opravdovým labradorem – černým psem, šampionem. Třetí vrh – to jsme jeli na „svatbu“ s Děvčetem až do Domažlic. Byla tehdy třeskutá zima. Vstával jsem v půl šesté ráno, abychom byli u psa včas. Když jsem šel pro Děvče, našel jsem otevřené dveře a fenka byla pryč. Znejistěl jsem, zda bude nakonec tatínek štěňat labrador, nebo zda to stihne nějaký zdejší pes dřív…Děvče se ale v zápětí vrátilo, sedli jsme do auta a jeli jsme na krytí. Nakonec se narodili skutečně nádherní labradoři. Další vrh byl s pejskem, kterého jsme potkali ve Stromovce a s jehož majitelem jsem se dohodnul. Poslední vrh, se kterým jsme už nějak nepočítali, nastal v době, kdy jsem zkoušel roli Richarda III. a kdy jsem s tím měl v divadle hodně starostí. Měl jsem málo času a hlavu plnou zkoušení. Když tenhle divadelní shon skončil, zdálo se mi, že Děvče nějak ztloustlo. MVDr.Palkovič mě ubezpečil, že fenka je březí, s čímž jsem naprosto nepočítal. Dopátral jsem se nakonec bílého Tomíka, který znal v každé zahradě nějakou skulinu. A když jsem utěsnil všechny skuliny, Tomík vyskočil na neuvěřitelně vysokou zídku. Prostě si poradil a Děvče si to dopřálo. Fenky z tohoto vrhu byly naprostou kopií Děvčete, akorát byly poloviční. Jakési labradoří bonsaje…kluci byli labradoři, akorát měli ty bílé tlapičky. U všech štěňat ale bylo poznat, že tatínek je odjinud…
Jaký význam připisuješ psímu rodokmenu?
Cápu, že to nějaký smyl má, pokud se chce někdo chovu intenzivně věnovat, držet čistou rasu a znaky. Já jsem se ale se psy osudově potkal, nesmírně mě to podpořilo, cítil jsem obrovskou empatii u štěňátka a později i u dospělého psa. Pes cítí, když mi není dobře. Při procházce lesem fenka každou chvíli zastaví, aby zjistila, zda se za ní dostanu, zda není na cestě příliš mnoho kořenů. Nemám srovnání, ale to spojení mi připadá mimořádné. Společně jsme zažili jednu cestu do Jeseníku, kam jsem z čirého nadšení vzal Děvče sebou. Na místě jsem ale zjistil, že do lázeňského objektu psi nesmí. Paní primářka byla sice velmi ochotná a laskavá, ale psa do objektu pustit nemohla. Druhý den by totiž měla zdravotnické zařízení plné psů, koček, morčat a papoušků. Mě se ale nechtělo jet ten den zpátky 350 km do Prahy. Vyřešili jsme to tak, že jsem z auta, ve kterém se Děvče velice rádo vozilo, udělal psí boudu. Já jsem byl každou chvíli u ní a byl jsem s ní vlastně častěji, než kdyby byla v Praze na zahradě. Každé ráno jsme šli ven. Krmení, venčení, vše před procedurou. Nakonec jsem zjistil, že nedaleko bydlela kamarádka, která ráda běhala po horách, tak Děvče občas vzala na desetikilometrový výběh. Chodili jsme spolu i na hypoterapii. Byli jsme spolu skutečně velmi intenzivně. Ani jednou za ten měsíc fenka nedala najevo, že by třeba nechtěla do auta skočit. Vždy měla pootevřená okénka, misku s vodou. Po tomto jakoby extrémním zážitku jsem cítil další sblížení. Byla to nová zkušenost. Věděl jsem, že otec i matka Děvčete má rodokmen a je to dobrý pes. Oba ale neměli lovecké zkoušky. Petr s Matějem neměli tyto ambice a nešli tímto směrem. Já to neřešil, protože vztah a možnost být se psem společně, byly silnou záležitostí, která vše přebila. Když se nám začaly stávat ty různé chovatelské nehody, tak jsem neměl potřebu vše řešit a nějak dramatizovat. Jsem rád, že je tady se mnou teď Trnka, která je vlastně přímým potomkem Děvčete. V loňském roce nás Děvče opustilo.
Rodina se ti poněkud rozrostla. Spolu s manželkou Radkou se staráš o dva kluky. Soužití psů a dětí někdy mívá různá úskalí…
Šimonovi bude letos osm, Janíčkovi je nyní 16 měsíců. Oba vychází s pejsky naprosto báječně. Když jsme se s Radkou potkali, měla fenku s úžasnou povahou – šarpejku Sáru. Radka i Sára mají společně laskavé srdce. Řešili jsme ale najednou složitou přepravu autem na chalupu. Tři feny v domě, to ještě šlo. Ale v autě? Vyrazili jsme tehdy s autem do centra, kde Radka bydlela. To bylo teritorium všech. Tam jsme fenky nechaly běhat. Vše bylo v pohodě. Druhý den jsme vše opakovali. V Rytířské ulici jsem otevřel kufr a obě labradorky tam skočily. Sára skočila za nimi, ale v zápětí vyskočila ven. Radka mi šeptala, že Sára je zvyklá jezdit vepředu. Otevřel jsem jí dveře a Sára skočila dopředu. Najednou byly všechny společně na jedné palubě. Kousek jsem popojel, aby fenky zažily společnou jízdu v jednom prostoru. Radka se Šimonem za námi utíkali s vozíkem a já popojel asi 300 metrů. Od toho dne byly fenka jedna parta. V té době byly labradorky venku v zateplené boudě, na což ale šarpejka není vybavena a tak byla uvnitř. Toto privilegium jsme vyvažovali tím, že třeba dostávala misku se žrádlem jako poslední. Fenky spolu vycházely bezvadně, což považuji za takový malý kynologický úspěch. V loňském roce jsme ale měli těžké psí období…začátkem prázdnin nám odešla Sára, čtyři dny po té nás opustilo Děvče…vše jsme ale nějak nakonec zvládli. Trnka navíc teď vzala malého Janíčka také do smečky a kočárek s ním hájí srdnatě před celým světem…

Díky za rozhovor! Text a foto Jan Šimeček 2008
30 fotek, zima 2017/2018, 24 zobrazení
738 fotek a 1 video, letos v září, 51 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.