Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 2 046 výsledků (0,0813 sekund)

reklama
10 fotek, březen 2018, 39 zobrazení
50 fotek, zima 2017/2018, 72 zobrazení
Setkání nejmladších čtenářů Krajské vědecké knihovny v Liberci a jejich rodinných příslušníků 7. března 2018.
28 fotek, 27.3.2018, 51 zobrazení
7 fotek, 20.3.2018, 28 zobrazení
Krajská vědecká knihovna v Liberci, 17. 3. 2018
64 fotek, 5.6.2018, 32 zobrazení
68 fotek, 5.6.2018, 40 zobrazení
54 fotek, 5.6.2018, 34 zobrazení
25 fotek, 23.3.2018, 20 zobrazení
28 fotek, 6.6.2018, 58 zobrazení
Už na podzim oznámila paní vedoucí knihovny Daniela Bártková, že v červnu budou pasováni letošní žáci první třídy na čtenáře, a to spisovatelem a ilustrátorem Adolfem Dudkem. To uměli ještě stěží číst první slabiky. Ani jsme se nenadáli a konec školního roku se kvapem přiblížil. Děti již umí číst. Některé čtení baví a jiným jde hůře.Žáci se s panem spisovatelem a ilustrátorem poprvé setkali v období Vánoc, a proto se na další setkání s ním hodně těšily.
Adolf Dudek je spisovatel a ilustrátor dětských knih. Narodil se na Vysočině, avšak nyní žije a tvoří ve Frenštátě pod Radhoštěm. Byl oceněn jako nejprodávanější ilustrátor dětských knih.
Dne 6. června konečně proběhla beseda s Adolfem Dudkem. Byla jako vždy ve veselém duchu. Děti zaujaly jeho pohádky doprovázené kresbou na tabuli. Byla to hodina smíchu a humorných průpovídek. Žáci se měli také možnost zapojit do všech aktivit. Na závěr paní knihovnice Bártková připravila pasování prvňáčků na čtenáře. Nejdříve přečetla slib malého čtenáře a potom pan spisovatel pasoval děti na čtenáře a knihovníky rytířským způsobem. Každý žáček obdržel dárky, knihu a čtenářský průkaz. Všichni se z této neobvyklé hodiny českého jazyka moc radovali.

Daniela Bártková a Mgr. Blanka Kristianová
114 fotek, 29.6.2018, 48 zobrazení
Jineckým dětem byla předána Knížka pro prvňáčka již 8. června 2018, kdy jsme společně proneseným slibem a vlastnoručním podpisem ukončili projekt Už jsem čtenář. V Hluboši však čekalo všechny školáčky slavnostní předání vysvědčení, vyhodnocení sběrových aktivit a v neposlední řadě i pasování prvňáčků na čtenáře skutečně až v pátek 29. června. Abychom nezapomínali, jak se ke knížkám chovat, než je vůbec vezmeme do rukou, to nám určitě připomene záložka s Knihovnickým desaterem. A jaká že knížka byla pro účastníky projektu připravena pro letošní rok? Jedná se o knížku spisovatelky Evelíny Koubové a ilustrátorky Radky Kielbergerové – Bráchova bota. Abychom naše nové čtenáře mohli lehce identifikovat, knihovnice za vydatné pomoci sousedů, zhotovila různobarevné šerpy s označením „Čtenář 2018“. Snad se i pasovaným čtenářům líbily. Atmosféra byla super a již nyní se těším na další návštěvy školáků i předškoláků v naší knihovně.
43 fotek, 28.2.2018, 77 zobrazení
Oddělení pro dospělé čtenáře v knihovně v kulturním domě prošlo větší rekonstrukcí v roce 2015, rok na to však bylo poškozeno živelní událostí. Opravy a dovybavení byly dokončeny až v roce 2017. Foceno 28. února 2018.
84 fotek, 6.6.2018, 25 zobrazení
Fotoreportáž z úžasného pracovního výletu za inspirací do knihovny v Drážďanech, která má ohromnou podporu vedení města i obyvatel a je to na ní opravdu znát :)
Knihovna má spoustu relaxačních zón, je rozsáhlá a přitom velmi kompaktní. Všechny knihy ve fondu jsou na regálech. Nepůjčí-li si knihu někdo více než 2 roky, je vyřazena z fondu. Nenajdete zde tedy žádné sklady.
Součástí budovy knihovny je i Drážďanská filharmonie, která je v Dráďanech rovněž velmi populární. Spolek, který je napojen na filharmonii, dokázal vybrat 1 mil. EUR na moderní nové varhany, které jsou součástí sálu. Samotný sál je obsazen až do konce roku 2019 a akce zde jsou zpravidla dopředu vyprodány. Filharmonie úzce spolupracuje s knihovnou. Její návštěvníci tak velmi často nejdříve navštíví knihovnu, kde si můžou prohlédnout knihy, či poslechnout multimediální nosiče podle aktuálního programu filharmoie - SUPER!
Knihovna je otevřená i pro širokou veřejnost (nejen pro registrované čtenáře) od pondělí do soboty od 10:00 do 19:00 hodin a její návštěvu určitě doporučuji ;)
274 fotek, 15.6.2018, 67 zobrazení
V pátek 15.6.2018 jsme se odpoledne sešli s rodiči na naší zahradě. Úvod programu patřil tatínkům.
Žáci i děti z MŠ si připravili a nacvičili program ke Dni otců plný písniček a básniček. Následně
vystoupili žáci s muzikálkem Červená Karkulka, který nacvičili v rámci hodin hudební výchovy.
Protože je konec školního roku za rohem a prázdniny ťukají na dveře, je nejlepší čas na hodnocení
společné práce. Rádi bychom pochválili všechny děti za obrovský pokrok a snahu.
Naši předškoláčci v MŠ předvedli svou připravenost pěknou recitací básniček, a tak mohli být pasováni
na školáka. Prvňáčci dokázali, že úspěšně zvládli první a asi nejnáročnější rok školy. Naučili se psát,
počítat ale především dobře číst, aby mohli být pasováni na čtenáře. K tomu přede všemi složili čtenářský
slib a dostali pěknou knížku na prázdninové čtení. Pochvalu a drobnou odměnu si zasloužili i nejlepší
čtenáři ze starších dětí J. Rosová a D. Brendl. Ocenit jsme museli i úspěch našich žáků v poznávání
rostlin v okrskovém kole - J. Rosová (2.-6.místo), V. Nitsche (5.-7.místo). Pochvalu si zaslouží však
každý, kdo chodí do školy a školky rád a pomáhá nám vytvářet prima partu. Poděkování patří rodičům za
jejich pomoc, trpělivost a vstřícnost při řešení různých situací ve škole. Zvláštní poděkování patří panu M.
Pospíšilovi st., který nám věnuje svůj čas a trpělivě nám dělá řidiče na nejrůznější akce. Bez něho bychom
se spousty akcí nemohli ani zúčastnit. Děkujeme také za půjčování hasičského auta hasičům a podporu
obecního úřadu.
Na závěr přejeme všem krásné prázdniny a dovolenou, plnou pěkných chvil s dětmi!!!!
10 fotek, loni na podzim, 36 zobrazení
16.11.2018

Po dokončení výstavby unikátního kamenného hradu, která bude probíhat ještě několik let, se bude jednat asi o největší stavbu tohoto druhu v Čechách. Nejde samozřejmě o hrad v pravém slova smyslu, ale o miniaturu,kterou již dva roky staví pan Jiří: ,,Již od mala jsem snil o tom mít vlastní hrad. Moje myšlenka mi vydržela až do důchodu a jak se říká své sny si máme splnit.Nejprve jsem začal budovat menší objekt. Na internetu jsem si našel několik hradů, které mě nejvíce oslovily.Všechny jsme postupně s rodinou navštívili.Vše, co mě na jednotlivých částech objektů zaujalo jsem si nafotil, sehnal plánky a další potřebné informace, které jsem použil pro rozšíření mé stavby. V současnosti buduji hlavně obrané zdi a věže, pak přijdou na řadu obytné časti,hospodářské objekty a další.Velkou výzvou jsou pro mě střechy,okna,dveře a další věci, které musí hrad mít.“ Můžete sdělit čtenářům jakými hrady jste se nechal inspirovat? „ Ano, je to Spišský hrad, Bouzov, Rábí a Velhartice se svým unikátním mostem. Na zámku v Horšovském Týně mě inspiroval most přes příkop, který spojuje purkrabství s horní částí parku. I tento použiji na své stavbě, jen příkop bude ještě hlubší. Samotný Horšovský Týn při mé návštěvě mě i celou rodinu velmi zaujal. Někde jsem se dočetl, že se jedná o perlu jihozápadních Čech, s čímž naprosto souhlasíme.“ dodal
na závěr naší reportáže pan Jiří, který nechtěl být zatím jmenován.
192 fotek, červen 2018, 135 zobrazení
Po stopách dávných civilizací – Německo
Jak už název napovídá, mám rád historii míst, která navštěvuji a tak pojmu i můj cestopis.
Kufry už jsou sbalené, v levém stan, spacák, karimatka a polštář. V pravém vařič, jídlo a nějaké drobnosti. Vrchní kufr zůstává volný na přilbu a bundu, tankvak veze fotoaparát a pár sušenek. Ráno jsem zajel do obchodu pro čerstvé pečivo a vajíčkovou pomazánku. Tu jsem spolu s bagetou snídal na odpočívadle nedaleko v Německu, kde jsem potkal dřevěného chlapíka, aniž bych tušil, že se ještě uvidíme. Cesta, tak jako ostatně v celém Německu, probíhala svižným tempem, brzy jsem dorazil k prvnímu cíli.
Ač nepřináší žádné udivující pohledy, jeskyně Ilsenhöhle (3) v Ranisu je jedním z nejdůležitějších míst středověké a paleolitické Evropy. V ložiskách jeskyně se nachází lidské dědictví, přechod od neandrtálského člověka k modernímu, zhruba 40 000 let staré. Kromě mnoha kostí zvířat, jako jsou medvědi a nosorožci, byly nalezeny kamenné nástroje a zbraně neandrtálského a moderního člověka. Jeskyně má velkou předsíň, z které vedou dvě prudce se zužující chodby. Přijíždím na křižovatku a dozvídám se, že cesta k parkovišti přímo u hradu, kam mě vede navigace, je obdařena zákazem vjezdu. Parkoviště po mé pravici, přímo pod hradem, je placená a já zatím nemám žádné drobné do automatu, tak se vydávám na parkoviště mezi domy, které jsem měl v záloze. Neplacená, leč ku mé smůle postavené na šikmé ploše, kde bylo zaparkovat nemyslitelné. Ztrácím zábrany a stavím motorku na soukromé parkoviště u přilehlého domku doufaje, že exkurzi dokončím před příjezdem odtahovky. Vyšlapávám schody a po chvilce se přede mnou otevírá bájná jeskyně. Přemítám, jak to tu asi vypadalo před výstavbou domů a hradu, který na jeskyni stojí, a jak tu lidé asi žili v dobách dávno minulých. Přesto, že hrad není mým cílem, v rychlosti proběhnu i jej a už nasedám na motorku, která zůstala na svém (něčím) místě.
GPS: N 50°39.75460', E 11°33.90188'
GPS parkování: N 50°39.73113', E 11°33.88328'
Cestou jsem měl první zastávku na pumpě (4), vše proběhlo bez problému, jen po zaplacení jsem si v rychlosti nedokázal vzpomenout, jak se německy rozloučit, paní pumpařce muselo postačit vlídné pokynutí hlavou. Auf wiendersehen! Blesklo mi při odchodu hlavou, přesto že já jsem byl obdarován milým tschüs.
Druhý cíl, ruiny Cyriakus (5), i přes výlet do polí nenacházím. Doma se dozvídám, že mě navigace navedla o 2 kilometry dál na velmi podobné místo. Třeba někdy příště. Po cestě mě přepadne hlad, pokukuji po nenápadném místě a zastavuji na polní cestě (6) vedoucí k malému letišti, schované za alejí stromů. Vytahuji vařič, ešus, konzervu a za pět minut mám ohřáté jídlo. Baštím, startuji, odjíždím a cesta mě vede k třetímu cíli.
GPS: N 51°3.81372', E 11°41.67415'

Motorku parkuji na malém parkovišti ve vsi a začínám, horkem doprovázený, strmý výstup k jeskyním v útesu skály nazývaných Höhlenburg buchfart (7). Jeskyně byly dle dostupných informací obývané od doby kamenné až do středověku. Kolem roku 1200 byly jeskyně doupraveny, ale nikdy už nebyly moc využívány. Při dosažení úrovně jeskyní se mě pokouší zastavit kovový plot s nápisem zakazující vstup. Značně vyšlapaná cestička kolem plotu mě přesvědčuje, že se to tu moc neřeší a vydávám se vstříc dobrodružství, které opravdu přijde. Uzoučká cestička posetá bodavými rostlinami, z jedné strany skála, z druhé hluboký sráz kam až oko dohlédne, občas doplněný nevelkým otvorem, tak dlouho lidem sloužícím. Ne moc příjemná turistika, ale já si to užívám. Když vidím lano, ne v zrovna zánovním stavu, visící z výšky asi čtyř metrů, a dvakrát za něj škubnu, mám jasno. Stane se ze mě Indiana Jones! Po zdolání provazu mě čekala nejzachovalejší, zazděná jeskyně s terasou a výhledem do okolí. Pár fotek, slaňování a klidný pochod k motorce doplňuje škleb v mém obličeji.
GPS: N 50°55.38145', E 11°19.71760'
GPS parkování: N 50°55.28160', E 11°19.98055'
Pokračuji k benzinové stanici (8), kde mě čeká nepříjemné překvapení. Samoobslužná pumpa přijímající jen karty. Díky offline mapám v mobilu nacházím normální pumpu (9) na dalším sjezdu, tankuji, startuji a blížím se čtvrtému cíli.
Monstrózní pískovcové bloky Lange Steine (10), z nichž největší má 13,6 metrů na délku a váží přibližně 155 tun, mě udivili, jak jen je to možné. Byla objevena rytina z neolitu, kterou se mi však přes množství moderních rytin nepodařilo odhalit, dále jsou vidět klínové prohlubně po obvodu dvou bloků vytvořené za účelem část bloku oddělit. Stále nemůžu uvěřit tomu, že bloky vytvořila příroda. Údajně se jí to povedlo za přičinění magmatu. Nicméně dle všeho se jiná teorie ani moc nehledala. Komu by se chtělo vysvětlovat, jak pravěcí lidé pohybovali takto těžkými břemeny. Parkuji na malém přírodním parkovišti kousek od bloků, mimochodem velice vhodném k rozložení stanu, nejdřív chvíli bloudím, ale při příchodu jsem ohromen, opravdu obrovské! Koukám, prohlížím, fotím a zkouším sebou nechat proudit mýtickou energii. Bohužel, díky mé skepsi, jsem vůči těmto věcem imunní. Stan nerozkládám, je něco po šesté, takže ještě čtyři hodiny světla.
GPS: N 50°44.72975', E 9°41.71612'
GPS parkování: N 50°44.73865', E 9°41.74953'

Vydávám se dál. Na dálnici mi spadne pár kapek deště na hledí, šlapu tomu na krk, co mi kufry dovolí, takže nějakých 145/h. Pár zatáček a přede mnou se objevuje téměř stojící kolona. Po deseti minutách a patnácti ujetých metrech jsem se začínal bát, že místo ke spaní budu hledat za tmy. V tu chvíli mě míjí německý motorkář na BMW s babou a taktéž s kufry, sic ne tak širokými, jako jsou ty moje. Když to dá on, tak já taky! Abych řekl pravdu, bál jsem se mnohem víc, než při lezení po laně v Höhlenburgu. Jedno škrábnutí a mám vyděláno. Po dvou kilometrech děsu se přede mnou otevírá prázdná dálnice, ani jsem si nevšiml, kvůli čemu kolona vznikla.
Včas dorážím k třetímu cíli. Pradávné svatyni, obrovskému pramenu Rhumequelle (12). Silně azurové jezírko je vlastně obrovský chrlič vody s průměrným průtokem 2000l/s, ve špičce až 6000l/s. Lidé již před šesti tisící lety vhazovali předměty do vody. Našli se pazourky, keramika, bronzové a železné předměty, meče a sekery. Místo je naprosto okouzlující, není divu, že přitahovalo lidi od pradávna. Kachny si užívají jednoduchý lov v průhledných jezírkách kolem a hned vedle mě se v mírném proudu vlní pstruh, kterého se mi díky špatnému světlu nedaří vyfotit. Je čas hledat nocování. Stanování na divoko je v celém Německu zakázané, dovoleno je pouze spaní pod širákem ve spacáku. To ale není můj případ. Odbočuji na lesní cestu neoznačenou zákazem vjezdu a po pár stech metrech nacházím vhodný kousek půdy (13) přesně na jeden stan. Vytahuji dosud nepoužitý stan, rozbaluji, převracím, přetáčím, rozepínám a zapínám. Po dvaceti minutách se uchyluji k návodu a za deset minut už stan stojí. Sžírán hmyzem, místo teplé stravy z vařiče, rozhodl jsem se pro sklenici párků v bezpečí stanu. Po naplnění žaludku vytahuji zápisník a vzpomínám na dojmy z výletu, usínám. V noci se probouzím a slyším, že už i les šel spát. Naprosté ticho, občas doplněné hučením, silně připomínající odpouštění přebytečných par uhelné elektrárny v době nízkého odběru. Ráno se probouzím vyspalý tak dobře, jak jen člověk po první letošní noci ve stanu může být. Rychle balím, než přijedou lesáci. Vyrážím na nedalekou benzínku (11), kde musím ještě deset minut čekat, než zapnou stojany. Ale mít čest být první tankující a úsměv pohledné pumpařky za to stáli.
GPS: N 51°35.38517', E 10°18.61210'
GPS parkování: N 51°35.46615', E 10°18.59735'
GPS nocování: N 51°36.21112', E 10°19.07307'
Šestý cíl, další pramen, využívaný lidmi po dlouhé věky, se nazývá Apenteichquelle (14). První nález, bronzová jehla sloužící pravděpodobně k rituálním účelům, byla nalezena při zemních pracích roku 1950. Pochází zhruba z roku 800-700 př. n .l., stejně jako bronzová spona s jantarovým korálkem. Že by pravěká móda? Pokud to ale mám vzít od nálezu nejstaršího, musím začít pazourkem (2200 př. n. l.), dále se našli tři bronzové náramky (1500-1200 př. n. l.) a kamenná sekera (1250-750 př. n l.). Do současné podoby bylo místo vystavěno roku 1220. Podobizna znázorňuje Hermanna von Winzenburga. Je to úchvatné místo, opět průzračná voda se valí asi z osmi pramenů, stéká do přilehlého rybníčku, který dále pokračuje do chovného rybníku. Teď už mi pstruh neuteče! Chvíli se za současného pojídaní bebéček kochám, lovím ryby a pokračuji dál.
GPS: N 51°56.69777', E 9°56.50587'
GPS parkování: N 51°56.67215', E 9°56.51225'

Zastávkou hned na otočku se stal menhir Glockenstein (15) v obci Einum, stojící přímo u světelné křižovatky. Opracovaný, 1,8m vysoký kámen je spojovaný s křesťanstvím, rytina na vrchu by měla být pozůstatek kulatého kříže. Pod ní se však nacházejí tři důlky, tzv. cup marks. Lidmi vytvořené “umění“ sahající až do pravěku. Po celém Německu se hojně vyskytují. Naproti přes silnici pohledná motorkářka prodává jahody, jaká idylka. Škoda, že neumím německy. Pohled z blízka (na menhir), dvě fotky a vyrážím.
GPS: N 52°9.66715', E 10°0.69940'
GPS parkování: N 52°9.70427', E 10°0.68458'

Parkuji u kraje silnice pár desítek metrů vzdálené od mého dalšího cíle. Klusfelsen (16) je pískovcová skála ve městě Goslar. Vystupuje jako téměř 20 metrů vysoké a 50 metrů dlouhé skalní žebro z téměř plochého okolí. Pískovec pochází ze spodní křídy, tvořen, spolu se začátkem vymírání ryboještěrů, asi 110 milionů let v mělkém moři. V roce 1167 byla v přírodní jeskyni vytvořena křesťanská kaple. Po opuštění nedalekého kláštera v roce 1500 byla kaple sotva používána k náboženským účelům. Skalní komory byly používány jako obydlí chudými lidmi. Na začátku 19. Století byla kaple zrekonstruována, vytesány schody a lavičky. Nicméně domnělé cup marks ukazují na přítomnost lidí v pravěku. Bylo by logické, že toto místo přitahovalo lidi odpradávna. Přesto jsem žádné informace o archeologických vykopávkách nezjistil. Je to neuvěřitelný pohled, příroda prostě dělá divy. Však ještě uvidím.
GPS: N 51°54.65895', E 10°26.64673'
GPS parkování: N 51°54.65200', E 10°26.58783'

Cestou dál jsem se v rychlosti stavil na pumpě (17) a dorazil k dalšímu cíli. Vytipované parkoviště se ukázalo nevhodné, vydal jsem se tedy podle ukazatele na vedlejší cestu a ta mě dovadla na malé, naprosto ideální parkoviště hned u parku Klusberge (18), útočiště dvou skalních útvarů z mého seznamu. Po chvíli chůze krásnou přírodou docházím k prvnímu cíli. Fünffingerfelsen, skalní útvar skládající se ze 4 stojících bloků pískovce u sebe a jednoho bloku asi deset metrů vzdáleného, může připomínat ruku vztyčenou k nebi, od čehož si také získal svůj název. Úžasná podívaná. Objat dlaní, spatřil jsem druhý cíl. Mnohem úchvatnější Klusfelsen. Asi 88 mil. Let starý pískovcový hřeben, ve kterém jsou vyhloubené jeskyně. Díky nálezům byl prokázán výskyt lidí již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o jeskyních přichází z roku 1070, kdy klášter spravující Klusfelsen dává povolení k vybudování poustevny. No prostě paráda. To se snad ani jinak nedá popsat. Dopadá na mě dech historie a já si užívám každou jeskyňku, každá kámen, každý vryp. Tato skalní vila si získává mé srdce a prozatímní první místo, co německých zajímavostí se týče, přestože většina jeskyněk je nepřístupná díky hrozícímu nebezpečí zavalení. Po úžasném zážitku nasedám na motorku a pokračuji vstříc poslední neuvěřitelné podívané.
GPS Fünffingerfelsen: N 51°52.02245', E 11°3.98148'
GPS Klusfelsen: N 51°51.98847', E 11°4.14402'
GPS parkování: N 51°52.12422', E 11°3.37992'

A něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Až 20 metrů vysoká skalní stěna z tvrdého pískovce, mírně nakloněná jihozápadně, budí dojem, že už měla dávno spadnout. Archeologické nálezy na Teufelsmaueru (19) ukazují stopy staré doby kamenné, kultury lineární keramiky a doby bronzové. Našla se ruční sekera a nejeden pazourek. Prokázalo se, že v historii byla stěna používaná k těžbě kamene a od roku 1833 je pod ochranou. Očarován atmosférou pokukoval jsem po stopách pradávných lidí, kromě zajímavé prohlubně s dvěma hlubokými důlky jsem nic nenacházel. A pak to přišlo. Sto procentě autentická rytina mamuta z doby plastové, není pochyb! S úsměvem na rtech vydal jsem se k motorce, abych mohl pokračovat k mému poslednímu cíli.
GPS: N 51°45.47872', E 11°4.95802'
GPS parkování: N 51°45.66757', E 11°4.89365'

Loučím se s Německem poslední zastávkou, hrobkou, jejíž stáří se odhaduje na 1400 let. Bohužel, žádné nalezené předměty se nedochovali. Großsteingrab bei Grimschleben patří do skupiny dolmenů, což se dá volně přeložit jako kamenný stůl. Všeobecně sloužili k pohřebním účelům a nacházejí se po celém světě. Tento se považuje za nejjižnější megalitickou skupinu ve východní části střední Evropy. Hrob je dost zarostlý zelení a velká část se stále skrývá podzemí. Existují dvě teorie, komu hrob patřil. Za prvé by majitelem mohl být předek rodiny Wettiner, či za druhé rytíř Ihring, který byl jmenován posledním durynským králem Irmenfriedem. Zde toho už není moc co dodat, s vidinou pohodlné postele nasedám na motorku a skrz poslední benzínku peláším domů, jak rychle je to jen možné. A tímto se loučím nejen s Německem, ale i s Vámi, milí čtenáři. Auf wiendersehen!

GPS: N 51°49.63957', E 11°47.42312'
GPS parkování: N 51°49.65745', E 11°47.46145'
208 fotek, 7.5.2016, 97 zobrazení | architektura, cestování, dokumenty, města, ostatní
Emauzský klášter neboli klášter benediktinů při chrámu Panny Marie a slovanských patronů, zvaný Na Slovanech či Emauzy, byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským pro řád slovanských benediktinů. Nachází se v Praze 2 na Novém Městě, na území vymezeném ulicemi Vyšehradská, Trojická, Pod Slovany a Na Slovanech.
Klášter, zbudovaný na skalnatém pahorku u bývalého farního kostela sv. Kosmy a Damiána, byl součástí Karlova urbanistického plánu výstavby Nového Města pražského (1348). Byl koncipován jako součást systému církevních staveb, které v půdorysu města tvoří kříž. Areál kláštera zahrnuje konventní chrám, jižně přiléhající kvadraturu s rajským dvorem, na západ od ní komplex novějších budov z 1. poloviny 19. a ze 30. let 20. století. Patří do něj i kaple sv. Kosmy a Damiána s raně barokní klenbou.
Na stavbě gotického trojlodního kostela a kláštera se podílela Karlova dvorská huť. Ambit kláštera byl v 60. letech 14. století vyzdoben cyklem 85 nástěnných gotických maleb s paralelami ze Starého a Nového zákona. Autory maleb byli tzv. Mistr emauzského cyklu (jehož jméno není známo), dále Mikuláš Wurmser ze Štrasburku a Mistr Oswald. V 17. a 18. století byly stavby barokizovány a chrámu přibyly dvě raně barokní věže. Klášterní budově přibylo navíc jedno poschodí a v letech 1766–1769 dostala pozdně barokní fasádu. V letech 1880–1890 areál přestavěli beuronští benediktini do novogotické podoby v duchu beuronského slohu. V letech 1929–1930 zahájili úpravu části komplexu podle projektu architekta Bohumila Hypšmana.
Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 1953–1954 k rekonstrukci kleneb podle návrhů profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty. Nový oltář, vysvěcený v roce 2003 (světitel arciopat Asztrik Várszegi), byl vyroben podle návrhu akademického sochaře Karla Stádníka.
V ambitu pražského benediktinského kláštera Na Slovanech zvaného též Emauzy se zachoval rozsáhlý cyklus nástěnných maleb z doby Karla IV. Tyto malby, ač značně poničené, jsou pozoruhodné jak svým rozsahem a vysokou uměleckou kvalitou, tak složitou ikonografií. Díky nedávno nalezenému středověkému popisu emauzských maleb je dnes možné zrekonstruovat prvotní rozpětí cyklu a pochopit jeho ideový program. Zjistilo se totiž, že malby nebyly původně pouze v ambitu, ale i v přilehlé kapli, kde se dokonce nacházely ty nejdůležitější výjevy. Cyklus byl inspirován středověkými spisy, které pomocí textu a obrazu uváděly čtenáře do dějin spásy. Základním principem tu byl tzv. typologický způsob biblické exegeze, v němž byly k událostem z Nového zákona přiřazovány starozákonní předobrazy. Malby v ambitu měly své zvláštní poslání, které zřejmě úzce souviselo s výjimečným postavením slovanského kláštera v koncepci Nového Města pražského. Očividně byly také spojeny se slavností Kopí a hřebů Páně, kterou pravidelně doprovázelo velkolepé ukazování svatých ostatků, pořádané na nedalekém novoměstském rynku. Emauzské malby tak kromě jedinečné reprezentace malířského umění Čech druhé poloviny 14. století umožňují nahlédnout i do kulturního a duchovního ovzduší Prahy za vlády císaře Karla IV.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Emauzsk%C3%BD_kl%C3%A1%C5%A1ter

http://www.academia.cz/emauzsky-cyklus--kubinova-katerina--ustav-dejin-umeni-av--2012
54 fotek, 22.2.2018, 46 zobrazení | architektura, krajina, města
(zima 2017)...aneb krásná Líšnička a ten nejpoetičtější kout Brna, kterej jsem měla jen sama pro sebe!

Byla neděle, zataženo, zrána a dopoledne spíše nepříjemné chladno. Po zbrklém nákupu pumpičky, růžových rukaviček (no jo, fakt růžových!), odrazek a zvonku jsem se pustila do pumpování kola. Marně - hodina uběhla a nic. Duše zteřely (jej, jak příhodné!) a já musela své vzrušení vyměnit za další nedočkavost (to nenávidím); zařekla jsem se, že zítra opravím duše, jinak to prostě nejde - když si něco zamanu, musím to mít hned. Prokletí blíženců a šílenců.
Čekala mě pouť přes celé město do ošklivé nové Líšně. Bloudila jsem, chtělo se mi po probdělé noci spát, byla mi zima. Chodila jsem svým typickým svižným krokem, a tak se přirozeně zahřívala. Po vstoupení do špatného autobusu - a navrch zbytečného prodloužení trasy pěšmo k cílovému prodejci - nakonec vše dopadlo zdárně a já získala to, kvůli čemu jsem se trmácela pošmourným Brnem - použitou helmu! Za 60 kč docela výhra, ne?! Radost z toho mám doteď - je to prostě nová hračka, kterou jsem ještě navíc nikdy neměla! A jako bonus mi ladí k červenému drakovi, jak láskyplně nazývám své kolo.
Mno, ale okolní vlivy (rozuměj počasí a nevyspání) mi způsobovaly ohromné dilema - mám tam jít, či ne? Kdy se sem zas dostanu? Třeba se mraky roztrhnou, třeba mě to nadchne. Oukey - jdu tam! Přesně tam, kam jsem vždy zasněně hleděla z autobusu a domnívala se, že je to kdoví jak daleko a ani to nepatří k Brnu. Tam, kde jsem nakonec jednoho krásného - tuším dubnového - dne před rokem stála. Na kopeček "kostelíček" s kapličkou. Na poutní místo - hlavně poetický místo.
Dorazila jsem tam, samozřejmě jsem zapomněla správnou cestu a šla chvíli lesíkem - najednou bylo teplo, zpívali ptáčci, nádhera, šla jsem pořád rovně, až jsem trefila - cesta mě dovedla ke kouzelným sadům. Stačilo pár ťápot v blátě, ledě, břečce i louži a hle, stojím na kopci a vidím mlhu a pod ní Brno. Jsem tam zcela sama, krom zběsilého cvakání jsem zčistajasna (to se píše dohromady? ?:D) pocítila absolutní svobodu. Měla jsem tam svatý klid. Kéž by se mi chtělo říhat. Vykrkala bych tam pyšně celou abecedu. A nikdo by to neslyšel - jen já! A to truchlivé počasí? Náhle je pryč! Vychází slunce a nebe je spíš modrý, než bílý/bledý, chladný větřík se mění na příjemný, osvěžující vánek, mysl i tělo se cítí volně, krásně až vznešeně. A uneseně. Je prostě krásně - a víc vlastně není třeba. V duchu si jen říkám: "Kurva, to je božský, ten život je fakt krásnej a může být ještě krásnější!" Třeba díky těmto maličkostem. Stačí vnímat tak málo a dá to tak moc. Stačí vyjít na kopec, zhluboka vydechnout a vychutnávat si výhled. Nic víc.
Po této nádheře jsem se vypravila ještě na tamější hřbitov - nikdy jsem tam nebyla. Popřála jsem všem odpočívajícím klidný spánek a poprosila o omluvu za menší možnou nepřístojnost - nešlo to vydržet a mé oblíbené slunce, jeho paprsky a půvab okolí mě donutily znovu cvakat. I tam bylo krásně - ticho, klid a cosi příjemně zvláštního viselo ve vzduchu. A taky vonělo... Tímto místem symbolicky skončil i můj výlet.
Od minulého minitripu jsem věděla, že slunce zapadá asi v 17:15. Onehdy mě mírně předstihlo, ovšem dnes ne. V 17 h už jsem totiž čekala na bus na Gajdošce! (A až tam jsem zjistila, proč to těm spojům dnes tak trvá. Dívala jsem se jen na všední dny nebo na soboty. Až při cestě domů jsem zjistila, že není ani všední den, ani sobota, ale už výše psaná neděle!)
Bylo nádherný sedět v buse a pozorovat ty veselé barvy onoho zapadajícího slunce - pomerančová, okrová až "šalotková" (ta rudá cibula) dopadala na zdi domů, paneláků i hřišť - a zároveň být stále omámená a zadumaná, okouzlená... Chjo, to prostě nejde slovy popsat. Celé odpoledne bylo mimořádně povedené.
Také mě po druhé potkalo štěstí nevídané - léta jsem neseděla na ničem, kde bych nedosáhla na zem. A teď stačí 2x zvednout svou línou prdel a 2x si sednu na lavičku dosahující větších výšin, než-li mé holeně.
Ale možná je to nějaký dobrý znamení či co :-P
PS: Stejně to nikdo nebude číst, ale já mám potřebu psát :D Případným čtenářům děkuji za pozornost, haha :D :D.
8 fotek, 29.6.2017, 31 zobrazení
15 fotek, 16.10.2017, 53 zobrazení
3 fotky, 7.4.2017, 43 zobrazení

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron