Hledání

29 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

elibuky
  • srpen 2014
  • 87 zobrazení
  • 0
2pa
  • 1.5.2011
  • 254 zobrazení
  • 0
bravca
  • 13.3.2015
  • 103 zobrazení
  • 0
gdpuppies
Gronlands dog puppies
www.darhaya.cz/nayanore
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 26.5.2013
  • 27 zobrazení
  • 0
gordoni
Za 4 dny bude štěňátkům jagdteriéra měsíc a už to jsou pěkní raubíři............. :-)
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2008
  • 64 zobrazení
  • 0
dalmatians-of-naire
ŠTĚŇATA "D" OF NAIRE STÁŘÍ 4 dny (*30.07.2007) - 03.08.2007
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 3.8.2007
  • 26 zobrazení
  • 0
bellaregiolak
10.4.2018 se narodilo 6 štěňat Belgického ovčáka Laekenoise ( hrubosrstá varieta ) máme 4 feny a 2 psy. Více na www.bellaregio.cz
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2018
  • 72 zobrazení
  • 0
haica
V malebném údolí řeky Sázavy, nedaleko obce Hamry nad Sázavou, narazíme na Rozštípenou Skálu, která je státem chráněnou přírodní památkou. Skalní stěna je ve spodní části rozštípnuta zvětralou puklinou o délce 10 metrů a šířce cca 2 metry. Podle tohoto rozštípnutí dostal skalní útvar svůj název
Na louce pod skálou se nalézá dílo sochaře Michala Olšiaka - socha Mamuta. Monumentální plastiky zvířat i podivných bytostí z pískovce a betonu umisťuje žďárský rodák do krajiny Vysočiny, především v blízkém okolí Žďáru nad Sázavou
Asi 250 m od sochy Mamuta se nachází také národní technická památka Šlakhamr (dříve Brdičkův mlýn). Zde je umístěna expozice železářské tradice žďárského regionu. Připomíná historii hamru zvaného "Šlakhamr", jehož existence dokládají prameny z počátku 15. století
Zpět do Habrů se jde lesní cestou, která dříve byla železniční tratí z Německého Brodu do Tišnova
U jezdeckého klubu v Hamrech se nachází přímo u silnice socha koně vytahující povoz z bahna. Další socha Hamroň je abstraktním tvorem, jakýmsi křížencem šneka se žábou. Socha Mamlase je umístěna u žďárského Starého Dvora. Z místa je pěkný výhled na město Žďár a Zelenou horu
Přes historický most se dostaneme k zámku a pokračujeme přes barokní most do centra Žďáru. Nejprve uvidíme kapli sv. Barbory vedle kostela sv. Prokopa na Havlíčkově náměstí, za kostelem v budově staré tvrze postavené kolem roku 1300 najdeme Regionální muzeum. Před budovou Tvrze jsou umístěny dva zvony. Menší z nich byl odlit při první tavbě ve Žďárských strojírnách a slévárnách (ŽĎAS) dne 27. srpna 1951. Větší zvon byl odlit k 50. výročí otevření ŽĎASu v roce 2001
Na náměstí Republiky upoutá pozornost budova Staré radnice a zvonkohra na její fasádě, která je darem ŽĎAS, a.s.. Zvony zvonkohry byly odlity ve žďárských strojírnách a slévárnách, a to u příležitosti 60. výročí jejich založení. V době Vánoc hraje zvonkohra 16 koled denně, v ostatní dny v roce hraje 16 lidových a církevních písní - utichne pouze v době před Velikonocemi - její zvony společně s kostelními zvony "odletí do Říma"
Podobiznu Charlieho Chaplina s černou buřinkou na hlavě najdeme od roku 2011 poblíž náměstí Republiky. Vítá návštěvníky zdejší vinotéky U Charlieho
více  Zavřít popis alba 
  • 16.4.2016
  • 55 zobrazení
  • 0
kachlik
4 výletové dny v krajině skal. Nejdříve navštívit opuštěný Dolský mlýn, skalní loupežnický hrad Šaunštejn a malou Pravčickou bránu, pak soukromá projížďka loďkou v Tiché soutěsce a průzkum Hřenska, v třetí den Děčín a čtvrtý skalní stěny nad Mezní Loukou a Pravčická brána. Mimo sezonu takže nádherné liduprázdno, všudypřítomně řvoucí ptáci a pučící jaro:)
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2016
  • 102 zobrazení
  • 0
kire640
Veletržní palác
Klenot české funkcionalistické architektury, původně určený pro konání veletrhů, je sídlem Národní galerie v Praze od roku 1976. Palác byl postaven v letech 1925 až 1928 podle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla – v té době jako největší stavba svého druhu na světě. Tehdy sloužil společnosti Pražské vzorkové veletrhy, po druhé světové válce se pak stal palác sídlem několika společností zabývajících se zahraničním obchodem. Do historie budovy se výrazně zapsal 14. srpen 1974, kdy byla téměř zničena obrovským požárem, jehož likvidace trvala až do 20. srpna. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho – kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.

Dům bývalé Dělnické úrazové pojišťovny z paláce YMCA
Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy. Státní plánovací komise. Úřad městské části Prahy 7. Finanční úřad pro městské části Praha 6 a Praha 7. A Česká konsolidační agentura. Všechny tyto instituce se vystřídaly v monumentální a monumentalistické budově o více než sedmi stech místností nedaleko Strossmayerova náměstí. Tři posledně jmenované úřady sdílí kanceláře v současnosti společně, vlastníkem objektu je však právě Česká konsolidační agentura.
Průčelí paláce, obracející se směrem k Vltavě, zdobí alegorické sochy Josefa Mařatky nad hlavním vchodem. Postavy představují, stylově, pracovníky v dělnických profesích. Umělecky nejvýznačnější je nárožní část objektu obracející se k tramvajové zastávce Nábřeží kpt. Jaroše. Je tu uplatněno vertikální členění fasády s výraznými okny a výtvarnými prvky, včetně pamětní tabulky.
I interiéry byly náležitě vybaveny, stěny jsou obloženy leštěným mramorem a žulou, z venku vápencem. Železobetonovou budovu navrhl význačný český architekt té doby ing. Arch. Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry. Postavena byla v letech 1926–1929.
Vstupní hala z pohledu od hlavního vchodu
Páternoster je tady situován naproti hlavnímu vchodu z nábřeží, tedy symetricky v samém centru budovy. Informace o původním výtahu bohužel nemám k dispozici, důležité však je, že dnešní páternoster je ze vzhledového hlediska částečnou kopií původního zařízení. Vyrobila ho firma Kone v roce 1996.

Historie Obecního Domu
Roku 1903 proběhla architektonická soutěž, v níž byly odměněny tři návrhy: architektů Dryáka, Pospíšila a Balšánka. Největším úskalím pro architekty bylo zadání. Měli navrhnout stavbu honosnou a reprezentativní, ale nákladem pokud možno malým. Nelze se divit, že za této situace se ani ve druhém kole nepodařilo vybrat vítěze. Městská rada se nakonec 14. srpna 1903 usnesla, že zpracováním projektu budou pověřeni architekti prof. Antonín Balšánek, který uspěl v prvním kole, a Osvald Polívka, původně odmítající se soutěže zúčastnit. Skutečný podíl obou autorů na projektu není zcela zřejmý, ale již současníky udivovala vzájemná spolupráce obou. Na jejich práci dohlížela speciální devítičlenná komise, do které byl povolán také vládní rada profesor Josef Schulz a architekti Jiří Stibral a Václav Roštlapil.
Definitivní projekt včetně rozpočtu ve výši tří milionů korun byl po různých průtazích schválen 10. 12. 1904. Tato částka nebyla ve své době zrovna malá, ale přesto panovalo obecné přesvědčení, kterému dal čas za pravdu, že ani ta nebude stačit. Skutečnost ovšem předčila i odhady největších pesimistů. Na výstavbu Obecního domu nakonec padl více než dvojnásobek, přes šest milionů korun.
Čtení dobových pramenů odhaluje, že tehdejší veřejné zakázky obestírala stejná mračna pochybností a podezření na korupci a protekci, jak je známe i dnes. Zakázky - stejně jako v našich časech - nedostávaly nejlevnější nabídky nejzkušenějších společností, ale firmy přátel představitelů města. Nelítostné diskuse a následné pomluvy provázely také zadání každé části monumentální výzdoby. K největším střetům docházelo zejména mezi představiteli tehdy nejsilnějších a nejvlivnějších výtvarných spolků, Jednoty a Mánesu. Z pohledu uměleckého odkazu berme zavděk, že uplatnění nakonec našli vynikající mistři z obou táborů. Z malířů je nutno jmenovat alespoň Mikoláše Alše, Václava Jansu, Alfonse Muchu, Jakuba Obrovského, Jana Preislera, Josefa Weniga, Karla Špillara, Maxe Švabinského, Josefa Ullmana, Františka Ženíška. Ze sochařů zmiňme například Josefa Mařatku, Josefa Václava Myslbeka, Karla Nováka, Ladislava Šalouna, Františka Uprku, Bohumila Kafku a Čeňka Vosmíka.
Některé části domu byly zprovozněny již v letech 1909-1911, celý objekt byl slavnostně otevřen pro veřejnost 5. ledna 1912. Náklady na budovu byly tak obrovské, že město muselo od začátku většinu budovy pronajímat, což sebou neslo opět řadu spekulací a podezření. Dobový tisk se k tomu stavěl typicky česky s notnou dávkou humoru a ironické nadsázky. Přes určité obtíže a občasné spory se podařilo udržet Obecní dům v chodu a ziskovém provozu i během 1. světové války.
Obecní dům — jedna z nejlepších staveb pražské secese — byl přijímán již v době výstavby s velkými rozpaky a kritizován, neboť v době svého vzniku byl některými architekty jeho sloh považován za formálně zastaralý. Odstup téměř jednoho století nám umožňuje odložit dobové emoce a hodnotit tuto stavbu jako jedinečné harmonické spojení architektonických a výtvarných stylů konce 19. a začátku 20. století. Neobaroko, neorenesance, západní i orientální vlivy se zde prolínají s českou secesí. Dojem z budovy umocňuje rozpětí dekorativních stylů, paleta použitých materiálů i kvalita uměleckořemeslných prací.
Pozornost budil už v době otevření Obecní dům i svým unikátním technickým zázemím, které bylo v té době malou senzací a obdiv vzbuzuje i dnes. Málokdo třeba tuší, že budova je dodnes chlazena unikátním mechanismem přímo vodou ze dvou hlubokých studní. Budova byla vybavena ústředním topením a větráním, rozvodem užitkové a pitné vody, odsávačem prachu, chlazením sklepů, výrobníkem ledu, elektrickými i hydraulickými zdvižemi, parní prádelnou a sušárnou, umývárnou lahví, trafostanicí, akumulátorovou stanicí, potrubní poštou a sítí domácích telefonů.
Od Tříkrálové deklarace po Sametovou revoluci
Konec Evropu devastujícího konfliktu se nezadržitelně blíží. Starý kontinent, vyčerpaný a zdecimovaný nejstrašnějším válečným konfliktem všech dob, čeká i politické zemětřesení. Píše se leden 1918 a velká impéria prožívají poslední dny své existence. V Rusku se moci chopili bolševici, v Litevském Terstu probíhají mírová jednání. Poprvé zde zaznívají věty o sebeurčení národů - zejména těch ovládaných Rakousko-uherskou monarchií. Reakce z Čech na sebe nenechá dlouho čekat. Čeští poslanci Vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království se 6. ledna scházejí v Grégrově sále Obecního domu. Odtud vysílají do světa prohlášení, které se do dějin zapíše jako Tříkrálová deklarace. Poprvé zde oficiálně od národních politických špiček zaznívají jednoznačně formulované požadavky na uznání vzniku svrchovaného, plnoprávného, demokratického a sociálně spravedlivého československého státu.
O tři měsíce později je Obecní dům svědkem další významné historické události. 13. dubna 1918 Alois Jirásek ve Smetanově síni přečetl Přísahu národů. Po jeho podpisu Deklarace českých spisovatelů z roku 1917 je to další státotvorný počin jedné z našich nejvýznamnějších osobností. Znovu a jasně formuluje požadavky na samostatnost Československa.
V Obecním domě byl také založen tzv. Národní výbor, který připravoval všechny nezbytné kroky ke zřízení samostatné republiky. Jeho představitelé plnili v prvních dnech po 28. říjnu 1918 i funkci prozatímní vlády. V Obecním domě rakouská vojenská moc složila kapitulaci do rukou právě Národního výboru. „Muži října“ a Obecní dům se v roce 1918 spojili a stanuli tak na počátku naší státnosti.
Právě portréty tzv. mužů 28. října Soukupa, Rašína, Švehly, Stříbrného a Šrobára zdobí v Obecním domě desku s plaketami a textem:
"Touto místností kráčely dějiny, zde očekávaje zhroucení Rakouska a připravujíce české osvobození, zasedal Národní výbor. Zde v den triumfu dne 28. října 1918 ujal se vlády České země, zde naplnilo se slovo Komenského: „Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český.“
Meziválečné období se stalo pro Obecní dům zlatou érou. Nebylo významné události, která by se zde nekonala. Každý spolek či organizace si pokládaly za čest mít svá setkání právě zde. Plesová sezóna zastínila do té doby nejvyhledávanější prostory ve zbytku Prahy a koncerty předních hudebníků své doby vyprodávaly sály Obecního domu na měsíce dopředu. V jediném týdnu se zde vystřídaly akce církevní, turistické, výtvarné, politické, sportovní, divadelní, hudební, zemědělské, obchodní… a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Obecní dům bezezbytku plnil, co mu bylo dáno do vínku. Stal se plně multifunkčním celospolečenským kulturním střediskem národa.
Po 2. světové válce význam Obecního domu postupně upadá. Po únoru 1948 je ústup někdejší pýchy národního uvědomění zcela zřetelný. Sice zde stále probíhají nejrůznější politicko ideologická střetnutí a oslavy režimu, ale jeho chátrající prostory se již soudruhům nejevily jako dostatečně reprezentativní. Představy mocných o adekvátním prostoru pro megalomanské režimní akce se o mnoho let později zhmotní do podoby Paláce kultury.
Pod svícnem ovšem bývá často největší tma. Pod její rouškou přímo před očima režimu vzniká 3. června roku 1987 v tzv. Slováckém salónku Obecního domu umělecká výtvarná skupina Tvrdohlaví vedená Václavem Marhoulem.
Do centra historických událostí se Obecní dům vrátil v roce 1989. Mezi 26. listopadem a 7. prosincem se postupně v Červeném a Orientálním salonku a v Cukrárně Obecního domů uskutečnila tři z devíti klíčových jednání mezi delegacemi Občanského fóra vedeného Václavem Havlem a delegacemi poslední komunistické vlády v čele s premiérem Ladislavem Adamcem. Televizní záběry režimem pronásledovaného disidenta, který si podává ruku s nejmocnějšími muži komunistické vlády, obletěly svět. Československo znovu získalo svobodu a Obecní dům byl opět kulisou velkého dějinného zlomu.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.9.2016
  • 97 zobrazení
  • 0
koz-nasli-domov
Ája se narodila společně se 4 sourozenci dne 18. ledna 2009. Původní majitelé si chtěli nechat pouze 1 štěně a ostatní utratit. Naštěstí to veterinární lékařka Pavla Minaříková odmítla. Dne 7. března byla do Brna převezena 2 štěňata a jejich maminka Zuzanka. Majitel se nakonec zbavil i jejich asi 2-leté maminy. Jedno štěně byla Pája, dnes již Ája a druhé Jája. Všechny holky nakonec našly nový domov.

Email od majitelky Áji: Dobrý den, posílám Vám několik fotek Áji (původně Páji). Je zlatá, v rámci možností i poslušná :-). Všichni jí obdivují, jak je společenská a klidná a miluje děti. Všichni jsme moc rádi, že jsem si jí vzala. I když má taky své dny, kdy si dělá co sama uzná za vhodné :-). Přeju Vám všem hodně stěstí. LS a Ája
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • květen 2009 až květen 2010
  • 84 zobrazení
  • 0
salicky
Když jsem se těsně před koncem roku 2014 vrátil domů, měl jsem narozeniny a děsnou rýmu. Fotil jsem zasněžený pohled ze dveří svého balkonu jako nouzovou fotku na novoročenku. Samozřejmě s bleskem, aby vločky pěkně zářily. Sněhu napadla spousta a přišla silvestrovská půlnoc. Pak zase sněžilo, vyfotli jsem to v noci s externím bleskem. V únoru se nic moc nedělo, akorát jednou v noci vypli proud, takhle vypadá Salzburg bez elektřiny. Létající talíře přiletěly, přeletěly a zase odletěly. Škoda. V březnu jsme měli zatmění Slunce. Po krásných dnech přišla konečně i jasná noc, ve které se mně povedlo vyfotit hvězdy a po nich i ranní červánky. V bouřce jsem fotil blesky, na manuál, čas 2s, clona 4 a udělal naslepo 230 fotek. Blesk byl asi na každé desáté. Tahle je nejlepší. Občas se setkávám s lidmi, kteří mluví o přírůstku v rodině a myslí tím štěňata. Tak abyste věděli, i já mám přírůstek v rodině: smrk před mým balkónem má šišky! V červnu jsem pak čekal na slunovrat, protože v tomto sektoru vychází slunce jen krátkou dobu. To jsou radosti, budík denně na půl pátou a ono je zataženo. Nakonec jsem to zvládl asi 4 dny po slunovratu. Jinak v létě nic moc. Přišel podzim, listí opadalo a v prosinci se najednou na stromě objevili dřevorubci-horolezci a začali ho čistit od nechutného břečťanu a všeho ostatního, čím obrostl. Napínavé. Navíc sousedka pucovala okna, zkrátka tolik action jsme tady ještě neměli. Pak už se toho moc nestalo. Loučím se nočním snímkem a prvním sněhem, který byl i posledním. Ale vydržel skoro dvě hodiny...
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 29.12.2014
  • 118 zobrazení
  • 1
sdhjablonany
Naše Jednotka Jabloňany (jako 1 z 18 předurčených JPO pro Ochranu obyvatelstva (OOB) v JMK) se účastnila s ostatními od pátku 21. 4. od 12 h do sobotního odpoledne Instruktážně metodického zaměstnání (IMZ) ve Vojenském újezdu Březina. Již pravidelného každoročního cvičení jsme se účastnili potřetí.

Letošními úkoly bylo: zprovoznění velkokapacitní mobilní čerpací stanice, čerpání pomocí mobilních kalových čerpadel, pytlování a stavba protipovodňové stěny nebo zřízení týlu.

Našim úkolem, s dalšími jednotkami, bylo zřízení týlu a zabezpečení zázemí včetně stravy pro cca 120 hasičů po oba dva dny. K této činnosti jsme využili naše speciální vybavení včetně přívěsu pro OOB, který jsme pořídili v roce 2015 s pomocí grantu od POVODÍ MORAVY.

Jednotky OOB jsou určeny především pro dlouhotrvající zásahy nebo rozsáhlejší mimořádné události typu požáry, povodně, čerpání vody, technická pomoc při větrných kalamitách (včetně např. provizorních oprav stržených střech) vyhledávání nebo evakuace osob apod.
více  Zavřít popis alba 
  • 22.4.2017
  • 65 zobrazení
  • 0
coloraaa
Jde o oboustranný dvoukřídlý čtyřzvonový srub v nejvyšším – IV. stupni odolnosti, postavený v rámci 4. stavebního podúseku ŽSV V Náchod. Jeho betonáž proběhla ve dnech 25. až 31. července 1938 a na jeho stavbu spotřebovala firma Dr. Kapsa & Müller – budující dobrošovskou tvrz – 3 100 m3 betonu. Srub silně poškozen německým cvičným postřelováním. Postřelování Můstku probíhalo poslední tři dny měsíce ledna 1943. V průběhu tří dnů němečtí dělostřelci vypálili cca 40 ran 21 RöGr 44 Be slepých (místo trhaviny inertní náplň) ze vzdálenosti 100 m (!) a cca 20 ostrých ran stejného typu střely ze vzdálenosti 420 m. Je součástí expozice tvrze Dobrošov. Na jeho stropnici je vyhlídková terasa, na které končí prohlídka tvrze. Interiér srubu zdevastován německým dělostřelectvem (jedna ze střel dosud trčí ze stěny srubu). DO září 1938 stejně jako na ostatní sruby tvrze nebyly nainstalovány zvony ani kopule.
Počasí: 20°C, polojasno, bezvětří.
I na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/bunkry.v.cr/
více  Zavřít popis alba 
  • 5.7.2016
  • 349 zobrazení
  • 4
watticka
Oberwalderhutte CAMP 2013
13. 6. - 16. 6. 2013
Ledovcový kurzík a navíc jako super bonus výstup na vrchol Johannisberg
Letos předpověď počasí byla dobrá. Po deštivém jaru a povodních jsme vyrazili na hory.
Ve čtvrtek odpoledne jsme všichni v pořádku dorazili na parkoviště na Franz Josefs Höhe. Pozor novinka: na Grossglockner weg se nevztahuje sleva OEAV. Navíc ani neplatí sleva pro horského vůdce. Za auto se prostě platí 33 EUR. Snad jedině, kdybychom byli plné auto vůdců… říkal pán za pokladnou.
Odtud je psáno 21/4 hod. na chatu Oberwalderhutte (2972). Tunely na Gamsgruben wegu kromě toho hlavního byly zavřené a muselo se jít po úzké stezce, která je obchází. Už od začátku na ní ležel sníh. Celkem nám ve čtvrtek cesta zabrala skoro 31/2 hodiny. Stihnuli jsme však parádní a velkou večeři – až k prasknutí.
Ještě večer po večeři jsme udělali krátký briefing a objasnění programu na další dny. Také proběhla mapová příprava. Teorie vybavení a příprava na další dny.
Ráno po snídani jsme znovu (poprvé na parkovišti) zkontrolovali fyzicky materiál účastníků: sedák, karabiny, smyčku 120, prusíky, helmu, brýle, cepín a seřízené mačky. Vše jsme seřadili a pověsili na sedáky a do batohu tak, jak to má být.
Poté jsme vyrazili kousek od chaty k trhlinám a sněhovým svahům. Tam jsme začali s navazováním 2, 3, 4 a více lidí. S chytáním pádu do trhlin a s vytažením. Také jsme první den zvládli brzdění cepínem … a že se někteří projeli a následně zašlapali.
Před večeří a po ní nesledovala mapová příprava. Zdravověda. Dotazy a taky samozřejmě klábosení a takové to příjemné posezení u velkých kamen, které krásně hřály.
Další den ráno po snídani (snídaně v 7.00 hod.) jsme vyrazili směr Johannisberg (3453). Nejprve bez maček avšak kousek od chaty navázaní do místa, kde se svah začíná zvedat. Na výstup jsem zvolil S stěnu (tvrdší sníh) a na sestup nasvícenou a měkkou JV stěnu. Tato taktika se ukázala jako dobré rozhodnutí. V oblasti se také pohybovali skialpinisté… Závěrečné strmé stoupání (tzv. převis) některým dalo zabrat, ale dohodnutým systémem jsme i tyto potíže překonali a brzy jsme v časové normě stanuli na vrcholu. Bylo krásně. Posvačili jsme, fotili jsme se, udělali jsme místopis a cca po ? hodině začali sestupovat. Ještě na cestě zpátky jsme trénovali na ledovci chůzi v mačkách, opravdové skoky trhlin, slanění ze dvou cepínu či z „abalakových“ hodin …
Poslední večer kromě společného posezení byl zasvěcen doporučenému vybavení, kontrole lékarničky a sdílení zážitků z hor a z výprav do cizích krajů.
Takže?
Všichni obstáli na výbornou a doufám, že si z tohoto kempu, který pořádal CK Alpy.cz, odnesli nějaké dovednosti, zkušenosti a pěkné zážitky.
Tak těm, kteří vyrazí někam sami, přeji hodně štěstí a ať mi na horách neudělají ostudu.
Kategorie: koníčky
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2013
  • 57 zobrazení
  • 0
rencos
S Lonym, Ráďou a Holáskem jsme poslední červnový týden vyrazili na krátký pětidenní lezecký výlet do Dolomit. Cílem byly výstupy v okolí Passo Falzarego, na které jsme měli bohužel nakonec jen dva dny, potože ve čtvrtek se mělo zkazit počasí. V pondělí odpoledne jsme vyrazili z Hradce, po půlnoci jsme už byli na místě, takže jsme hned v úterý ráno mohli nastoupit do stěn. Na rozlezení jsme si dali krásnou 200 m linii Spigolo sud 4+ na Hexenstein (2477 m), odpoledne jsme si proběhli Cortinu a v úterý jsme po dlouhém váhání zvolili nakonec 350 m cestu En coulisse 5 na Pyramide des Col dei Bos (2400 m). Cesta byla v těžších místech dokonce vynýtovaná, takže supr. No, a protože mělo přijít to pršení, vyrazili jsme po seběhnutí k autu směr Lago di Garda. V Arcu bylo strašný dusno jako před bouřkou, na kterou jsme se těšili, ale naneštěstí nepřišla. Ve čtvrtek jsme s Holáskem vyrazili na Monte Colt vylézt si La Perla nera 6b, ale bylo takový vedro, že jsem to musel ve druhé délce vzdát a zavěsit pytel. Lézt se dalo až navečer, kdy si hoši dali pár linií na Massi di Prabi pod Colodri. No a v pátek dopoledne jsme před odjezdem domů stihli s panem magistrem ještě několik sportovních cestiček v Muro dell'Asino, jmenovitě 11 dicembre 6a, Giovanna 5c, Corso 97 5a, Lo Spazzacamino 4c, Calcio d'Angolo 5b a Testo Finito 5c. A pak domů, do Arca v létě už opravdu nemusím :-)
více  Zavřít popis alba 
16 komentářů
  • léto 2011
  • 415 zobrazení
  • 1
speleoklub1-08
Prodloužený víkend na konci října jsme využili ku krátké hydrotěžbě. Ačkoliv je příprava akce i její zakončení velmi náročné (celý den ve čtyřech lidech trvá instalace techniky v jeskyni a totéž její likvidace na konci akce), říkali jsme si, že i dva dny těžby by mohly být dobré... Techniku připravil Radim, o catering se staral Čenda, o povrchovou hlídku naši matadoři Cába, Čochtan a Honza H. V podzemí se prostřídalo několik členů klubu - Nikola, Honza M., Radim a sympatizující Honza Ch., Martin C., David Eule a Jindra. Na transport ven přijeli helfnout kolegové ze Zlatého koně Markéta a Bylinka. Díky všem za odvedenou dřinu kdekoliv!

Akce se vyznačovala vyšší mírou všelijakých technických problémů, v neděli přesouváním techniky z místa na místo k dočišťování různých koutů a podobně. V pondělí jsme instalovali čerpadla do Tatradómku, abychom odtěžili spadlý materiál z Cukrárny. Odpoledne David gracou opucoval od sedimentu stěny ze zadní síňky a nezdálo se mu v jejím zakončení strop z bahna a kamenů. Přišel na řadu Radim a proudnice. Během 10 minut se prořítilo do Cukrárny cca 1 kubík bahna a kamení. Ve stropu síňky zela černá díra. OBJEV!! I přes silně kluzké stěny se podařilo prolézt o dva metry výše do další síňky o rozměrech 2 m x 1 m x 1,3 m (délka x šířkax výška) a v jejím jížním zakončení s průlezem do další, výše položené prostory. V síňce je patrný pokles sedimentů o cca 0,5 m, pravděpodobně způsobený naší dřívější hydrotěžbou. Po průlezu do další prostory je vidět vlevo úzký, cca 4 metry vysoký komín a vpravo horizontální rozšíření zaplněné hrudkovitým jílem. Na konci prostory je shluk zpříčených kamenů a mezi nimi lze prohlédnout do volné prostory. Ta byla natočena vsunutou kamerou druhý den. Odstranění kamenů a průstup do těchto míst je ponecháno na dobu pozdější, po zajištění bezpečnosti přístupové cesty (po odstranění sedimentárních převisů a instalaci lanového žebříku), pravděpodobně v květnu 2015. Celkově volně prostoupené prostory mají délku cca 15 metrů, což v rámci Týnčanského krasu je objev desetiletí...

Fotky pojednávají hlavně o gurmánských orgiích během hydrotěžby. První, 7 minut trvající video je točeno hned po objevu - Radim hrozně funí, neb ve velmi teplém podoveralu letěl jeskyní ven pro foťák a pak zas dolu do Tatradómku a následně do objevu... Záznam začíná v Tatradómku průlezem do Cukrárny - prostory vázané na tektonickou poruchu a její zadní síňkou do nových prostor. Pokus o natočení prostory za kameny.

Druhé video začíná v zadní síňce Cukrárny a rovnou cestou do nových prostor. Chvílemi bylo nutno odložit kameru pro bezpečný průstup ve vertikálních úsecích. Posléze byla kamera prosunuta mezi kameny do zatím neznámé prostory - kamera zabírá vodorovně vpřed prostoru o délce cca 4 -5 metrů s doprava svažující bahnito - kamenitou počvu. Pak kamera stočena po levé stěně a protočena o 180° - pohled na strop. Vrácení kamery zpět a pohled na pravou stěnu prostory. Vysunutí kamery a ukončení záznamu.
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2014
  • 292 zobrazení
  • 0
elfa
Listopadovej výpad za lezením do rakouského Höllenthalu. Když zbejvá dovolená, musí se toho patřičně využít. Tohle byla již moje třetí návštěva této skvělé oblasti. Je toho tam mrtě, každej si tam najde to svoje. My jsme volili vícedélky, protože ty jsou nejlepší. Zpočátku to vypadalo zvláštně, v létě plnej Kaiserbrunn až k prasknutí zel prázdnotou (až na jeden maďarskej pár dole u vody), chata Weichtelhaus ukončila sezónu posledním říjnovým dnem (tam se dá normálně splašit průvodce), ráno i večer zima jak svině, navíc Kaiserbrunnem každej večír se valil studenej proud vzduchu. Hlavně nepanikařit, průvodce se koupil v infu v Raichenau (mimochodem je krásnej, doporučuju koupit) a mohlo se začít něco konečně vymešlet. První den jsme volili pár cest na vež hned nad parkáčem, potom už jsme jeli dál hledat stěny. Obtížnost cest nebyla zas tak vysoká (6 až 7- UIAA), ale zase jsme se mohli s kámošem střídat v tahání, což je tak nějak předpoklad pro lezení ve dnech, kdy je už brzo tma. Tak jsme 4 dny lezli, jeden den udělali volnej a šli na vejlet na tamní dvoutisícovky a posl.den opět lezení a přesun domů. Po maďarech přijeli se stany poláci (ty musej být všude) a další maďaři (ty to maj zase blízko), tak jsme tam nakonec sami nebyli. Poslední den správa zamkla záchody a to byla poslední kapka, která nás nasměrovala zpět domů. Z celého vejletu plyne závěr, že se tam dá lézt i v listopadu (ty barvy podzimu byly fascinující), že je potřeba si vzít aspoň 2 basy piva a koupit víc rakouského sejra.
Lezli, chodili, pili a jedli: bahi a já.
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2011
  • 134 zobrazení
  • 0
ho-start
Počasí outdooru už tolik nepřeje, venku je pošmourno, alb ve Startí galerii teď koncem roku už tolik nepřibývá, a proto jsem se rozhoupala, že přece jen do galerie vložím album s fotkami z přechodu Matterhornu oběma hřebeny, které mi běhají na screensaveru a vzbuzují velký ohlas. Pro pokochání a třeba i inspiraci na příští lezeckou sezónu. I přestože jsem nebyla ve druhé skupině, která přešla Matterhorn z JZ na SV, a ani nikdo jiný z našeho oddílu. Ale aktéři přechodu, „ogaři z Frydku“, jsou známé tváře, potkáváme se s nimi na plechovce a Eliassu, takže zase tak úplně cizí nejsou. Jejich auto vyrazilo směr Zermatt s třídenním náskokem před námi a stihli přejít z Trockenerstegu přes sedlo Theodullpass až k chatě Carell (2 dny), vylézt Liongratem na vrchol a sestoupit na bivak Solvay (1 den). Původně byli čtyři, dva Radimové, Igor a Míra, ale na chatě Abruzzi na začátku výstupu se k nim přidal ještě sólista Ivan, který byl připravený přejít Matterhorn úplně sám, sám si nesl veškerý proviant i matroš. Všech 5 podalo podle mě úctyhodný výkon, protože přechod Matterhornu „natěžko“ zase tak obvyklá túra není. Potkali jsme se 4. den jejich přechodu ráno u bivaku Solvay. Oni čekali, až se přežene vláček průvodců s klienty, aby mohli začít sestupovat na Hornlihutte, nás čekal pokus o vrchol (úspěšný pro ty, kteří se lépe poprali s nulovou aklimatizací). Bylo to vskutku radostné shledání, protože jsme si byli skoro jistí, že záchranný vrtulník, který jsme volali noc předtím čtyčce blikající SOS ze stěny, vozil do Zermattu právě je.

Teprve s fotkami z Liongratu je představa o tom, co obnáší obě klasické výstupové trasy na Matterhorn, kompletní. Říká se, že obtížnost Liongratu, který je ještě o dost strmější než Hornligrat, je devalvována fixními lany a řetězy, které z třetiny trasy dělají spíše ferratu než hodnotný lezecký výstup. Nevím, nemůžu soudit, nebyla jsem tam, ale z fotek to vypadá i s nimi na poctivé lezení. Vždyť Carrelovi to trvalo 7 let, než tudy našel cestu nahoru, musí to být těžké. Rozhodně si kluci stěžovali na časté bloudění a hodně morálová místa, ačkoli by prý trasa podle popisů na webu měla být mnohem jednoznačnější než bludiště na Hornligratu. A pro oba hřebeny platí, že čím výše, tím jsou strmější. Vrcholová pyramida je téměř svislé lezení ze strany Hornligratu, ovšem výlez na vrchol ze strany Liongratu končí převislým dřevěným žebříkem, který, jak vidno z fotek, snad ještě pamatuje Carrelovy doby. Míra prohlásil, že když ho uviděl, tak si pomyslel: „Pokud tu neumřu, tak budu žít do sta let, co horšího by se mi ještě kde mohlo stát?.“

Každopádně si pánové vyzkoušeli jak Carrelovu, tak Whymperovu cestu, a mohli porovnat obtížnosti, se kterými se museli poprat prvovýstupci. Ten fascinující příběh o boji o prvenství na vrcholu, ve kterém šlo ne o dny, ale o hodiny, a který bohužel skončil tak tragicky, většina z nás určitě zná. Když si představím, s jakým vybavením se před téměř 150 lety pokoušeli vyjít zcela neznámou cestou: těžká konopná lana, která se přetrhla se při každé příležitosti, cucala vlhkost a v mrazu tuhla na ledovou tyč; navázaní na konci do kšandiček, které při pádu dusily a lámaly žebra; oblečení, které se při navlhnutí měnilo na ledový krunýř; cepíny, mačky, karabiny a skoby železné, festovní a těžké, takže se velmi šetřilo na množství. Ale měli své sny a touhy a dokázali je realizovat i s tím mizerným matrošem, pokud u toho nezahynuli. Hluboký obdiv a respekt.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012
  • 358 zobrazení
  • 0
kockoslon
Ještě ani neopadla voda po červnové povodni, stezka podél Vltavy je stále zaplavená a my se přesouváme do Korutan, abychom jezdili kolem jezer. Vyjíždíme z Prahy brzy ráno, ale dnešek je jen na přesun, takže není kam spěchat. Projíždíme oblastí Solné komory, kolem Halldstatského jezera a bus nás vyveze až ke Gosauskému jezeru. Někdo využije možnosti vyjet lanovkou až k Jablonecké chatě, naše skupinka si jezero obejde pěšky, příjemná hodinová procházka, při návratu k busu trochu sprchne, ale je teplo. Opouštíme oblast Solné komory a míříme na jih, do Korutan. Malá vesnička Kellerberg a penzion Gasthof Staberhof se na 4 dny stává naši základnou, odkud jezdíme busem nebo na kole. Jezero Ossiacher see a městečko Velden, kde jsou honosné vily, hotely a luxusní penziony zabírající oba břehy jezera. Míjíme město na konci jezera a začínáme stoupat do kopců, až k rozhledně Aussichtsturm 850 m, bohužel byla zavřená, tak jsme si ani zasloužené pivo nedaly. Ani ve Veldenu se moc dlouho nezdržujeme a podél Drávy dojíždíme do Kellenbergu. Naše dnešní dámská byla 97 km
Další etapa vede lestnatým krajem Rosental pod stěny Karavanek, jsme téměř na hranicích Slovinska. Táhlé stoupání a jsme pod masivem Koschuta, který má 2 135 m, k horské chatě se nevydáváme, ale pokračujeme na sedlo Schaida-sattel 1069 m, po 13% stoupání se odměňujeme výhledy na okolní vrcholy Karavanek. Pak už sjíždíme k jezeru Tumer See, Klopeiner See a nakonec k Drávě a do města Ferlach, kde stojí bus. 86 km, 950 nastoupaných m.
Další etapa je plánovaná k jezeru Ossiacher See, ale jezera jsou všechna stejná, zastavěná penziony, hotely, tak jej chceme vynechat a udělat si vlastní výlet po okolních kopcích. Bohužel nám řidič nechce vyndat kola, tak jedeme s ostatními k jezeru, a míříme mimo plánovanou trasu do kopců. Po silnici, Himmelberg, Winklern, zde uhýbáme do údolí Grilzgraten a stoupáme do lyžařského střediska Hinterbuchholz. V penzionu pod sjezdovkou si dáváme výbornou polévku s knedlíkem, pivo a ještě kousek stoupáme po silnici Krastal Landstrasse, teprve pak klesáme do údolí k Drávě. Přes řeku máme náš penzion, ale je ještě brzy na návrat, tak smočíme nohy v chladné řece, zastavíme se na místním trhu u řeky, obdivujeme květiny a umělecké výtvory ze dřeva a kovu, ochutnáme místní pivo. Dojíždíme včas, za lehkého deště, dnes byl odpočinkový den, 58 km, 756 nastoupaných m.
Poslední etapa vede z penzionu podél Drávy k jezeru Millstätter See. Přes kopec, St. Jakob a městečko Glanz je už u jezera. Po jižním pobřeží, šotolinovou stezkou jedeme do Seebodenu, kde nakládáme kola a jedeme domů. cestou se koupeme, zaplavat si v jednom z nejhlubších a také nejstudenějších jezer Korutan je velmi příjemné. 36 km, 572 nastoupaných m.
Celkem v Korutanech najeto 277 km
Kategorie: cestováníkrajina
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2013
  • 165 zobrazení
  • 0
netopyrek
Ranním trajektem přejedeme na ostrov Gozo. Po celém Gozu nás doprovázel mrak, bouřka v dáli a hřmění... Místní lidé se hrdě nazývají Gozitánci. Prý se historicky museli starat o sebe a nečekat, až to za ně udělá Malta. Proto jsou samostatnější a o ostrov se lépe starají. Jak o čistotu, tak o místní produkty, které opravdu ještě dělají ručně. Prvním zastavením je kostel Panny Marie Ta'Pinu, které je od roku 1883 poutním místem, protože zde tehdy na místní vesničanku zázračně promluvil obraz Panny Marie. Od té doby tu dochází k zázračnému uzdravovování. Stěny některých prostor unvitř jsou plné fotografií, oblečení, lékařských diagnóz, děkovných tabulek od lidí, kteří byli uzdraveni místním požehnaným olejem. Překvapivé bylo, že i Adriana přiznala, že "na zázraky jsem nikdy nevěřila", ale před pěti lety nad ní samotnou lékaři zlomili hůl a doporučili jí kněze. Olej z tohoto kostela jí, podle ní, zachránil život a uzdravil ji... -Dále jsme jeli do Djerwy, kde je asi nejfotografovanější skalní útvar na Gozu - Azurové okno. Lodičkou nás vzali blíže a já jsem trpce litovala, že tu nejsem sólo, protože ta nádhera pod hladinou je vidět i z loďky. Chtělo to šnorchl, ploutve a dva dny času... Z Djerwy jsme odjeli do hlavního a jediného města na Gozu do Victorie. Vylezla jsem na Citadelu, prošla jsem uličky města, narazila na paličkující gozitánskou důchodkyni a jedno její dílko si pak přivezla i domů. Z Victrorie nás odvezli na oběd, kde podávali neskutečně dobrou rybu... Potom nás čekal záliv Xlendi, kde bychom se normálně koupali, kdyby nad námi nebylo bouřkové mračno... Vykřepčím tedy jen po kamenných schodech, které si tu kdysi nechaly vytesat jeptišky, aby na mě nebylo při koupání vidět, udělám pár fotografií a už jen procházím obchůdky se suvenýry. Cestou nám sice ještě zastaví ve vesnici Fontana na místní suvenýry, ale ze sýra jsem si nesedla a doma by mi "kozinu" stejně nikdo nejedl :-). Koupím ještě víno, kapary, báječná sušená rajčata a zase pomalu jedeme do jediného přístavu Mgarr (Imdžar) na trajekt a zpět na Maltu... Maltština z 80% pochází z arabštiny, ale jako jediná z "arabských" jazyků se píše latinkou. Prý je nejoriginálnější a nejčistčí arabštinou na světě. To, co používá severní Afrika a Blízký východ, jsou už jen pozměněné dialekty. I přesto se Malťan s Arabem (alespoň jazykově) i dnes bez potíží domluví. Malťané dnes ale doma mluví na půl maltsky a napůl anglicky. Maltština tak možná pomalu zmizí jako mnoho jazyků před ní... Malta byla prý první křesťanskou zemí světa. To díky tomu, že zde kolem roku 60 n.l. na cestě z Ceasarey ztroskotal sv. Pavel, který zde pak asi 4 měsíce působil a "obracel" na víru. Malťané jsou tak dodnes katolíci, a to "arabsky" zatvrzelí. S jejich vírou, hlavně v Panenku Marii, nic nepohne...
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • září 2011
  • 352 zobrazení
  • 0
cervik-dobriv
Maroko 2011

Byl jsem požádám Monster teamem z Chomutova,jestli bych jim dělal průvodce Marokem.Už loni se jim tam líbilo tak chtěly jet znovu ale měli požadavek několikrát se vrátit do obrovských dun Erg.Chebi,hřebenovku ve středním Atlasu nesmím vynechat.Chtěli nocovat v kempech a hotelích a to vše ve sportovním tempu.Co to pro mě znamenalo?
Především poprvé vyměnit stroj.TGB Blade 550 který mě vždycky bez problému dovezl do cíle a to i přes písečnou bouři která nás s Vencou chytla v Sahaře za rychlejší Arctic Cat 700 TRV EFI.Už loni se tento stroj zúčastnil expedice a jel na něm jeden ze Slovenského teamu Maťko.
Termín expedice byl začátek května.Objednal se trajekt a letenky ale časově nám to nesedělo.Trajekty už pluly jen jednou týdně z Italského Janova, proto jsme museli vyrazit o 4 dny dříve, než jsme původně plánovali.Zdenda a já.2 auta s přívěsy a spoustu sedaček volných.Proto jsme vzali sebou ještě 2 cyklisty Petra s Vlaďkou kteří si také naplánovali svojí trasu Marokem.
Cesta utkala rychle.Trajekt nebyl vytížen proto ty změny.Pluli jsme 48 hodin.V Maroku nás čekalo překvapení.Úplně nové přístaviště dokonce k němu vedla dálnice po které jsme ujeli zhruba 400 km.Kam se na ní hrabe naše D1.Dalších 400km přes střední Atlas až do Erfoudu kde máme základní tábor v kempu Tifina,který se nám už 2x osvědčil.
Ráno jsme složili čtyřkolky.2 dny volna do příletu ostatních členů expedice.Sundal jsem z Arťouše užitkovou korbu a nasadil pohodlnou sedačku s madly pro spolujezdce.Vyrazili jsme na výlet.Provezli jsme cyklisty aby poznali krásy Marocké přírody z jiného sedla kam v životě na kole nepojedou a ani pěšky nepůjdou.Písečné duny,ohromné planiny,široká koryta řek kde jsme se nejednou zahrabali. To je výhoda našich čtyřkolových miláčků.Kam chceme nás vyvezou.Jak cyklisti prohlásili sami s tímhle se hravě překonávají vzdálenosti a terén.
Po dvou dnech jsem vyrazil na letiště do Fézu.Po cestě jsem vyložil cyklisty v cedrových lesech a pokračoval na letiště.Letadlo přistálo a team je kompletní.Marce,Marek,Vráť,Pavel a Pepa.Po cestě je informuji co jsme tu ty 2 dny dělali když oni ještě pracovali.Pozdě večer jsme dorazili do kempu kde netrpělivě čekal Zdenda s večeří.
Ráno jsme vyrazili na lehkou projížďku po okolí aby se ostatní rozjezdili.Navštívili jsme rozpadlí ksúr .Projížděli se v jeho těsných uličkách.Rozšířené mašiny měli problém se vytočit v pravoúhlých úzkých uličkách.Tam kde jsem se s prodlouženým Arťoušem TRV protáhl měli malinké zdržení v podobě popojíždění dopředu a dozadu.Nakonec jsme všichni prokličkovali a pokračovali dál ke třem uměleckým stavbám.Schody do nebe,město Orion a šnek ve kterém je hotel hluboko pod zemí.Po cestě zpátky do kempu jsme zastavili v restauraci a neodolali místním pokrmům.
Druhý den byli v plánu Erg Chebbi.Nejvyšší duny Sahary které jsou podle místních až 200m vysoké.Ježdění a šplhání po nich je zážitek.Po cestě dotankovat mašiny kanistry a už se k nim blížíme.Od Tifiny je máme 50 km přes planiny kde už tak trochu závodíme.Určíme si v dálce bod a jedeme si každý svou cestou.Jeden jede přímo,další obloukem okolo menších písečných dun,někdo přes ně a já to vzal vyschlým korytem.Tak trochu jsem čerpal ze zkušeností a doufal že vede tím směrem.Koryta jsou hladká ale za to klikatá.Nechá se v nich jet naplno ale bohužel není vidět určený bod.Po pár kilometrech jsem musel z něj ven kvůli orientaci.Super.Už jen kousek a mám náskok před ostatními.Jen travnatý porost a šup nahoru na dunu.Brodím se velkými skoro metr vysokými drny.Musím pomalu.Jsou zrádné.Najednou vidím po planině rychle se přibližovat oblak prachu.Snažím se kličkovat co to jde ale když se z drnů dostanu Pavel je přede mnou.Budu se muset spokojit s druhým místem ale udělal velkou chybu.Chtěl na tu velkou dunu vyšplhat přímo.Zahrabal se.Musí dolu a jinudy a toho využívám.Hezky z dálky postupně na ní šplhám až na její vrchol.Skvělí pocit v té přesile Polárek.Pozoruji je všechny jak jednotlivě přijíždějí.Jsou jak splašené myšky.Tenhle ostrý úsek byl tak na vzdálenost 20km.Stačí chybička a ostatní kolem vás s úsměvem profičí.Po dvou minutkách jsme všichni.V dálce už jsou vidět vrcholky dun.Určujeme další cíl.Mobilní vysílač.Mírně zvlněné planiny v šutrech.Dobré tak na proražení pneumatiky.I tohle zvládáme.Každý si vezeme jednu dvacku benzínu jen Zdenda je v nevýhodě.Vezl dvě takže do zatáček se nakláněl a při výjezdech se mu to stavělo na zadních.Proto jsme určili další bod pod osamoceným stromem kde odlehčíme mašiny rovnoměrně do dun.A už jsme u Erg Chebbi.Písečné moře.Šířka 15km a délka 25km.Začínáme postupně zdolávat písečné duny.Jako kachničky za sebou s rozestupy.Je třeba se rozjezdit a získat jistotu.Každý si hlídáme toho za sebou.Snadno se dá zabloudit když nejedete po stopách a pak nezbývá než vyjet hodně vysoko a hledat směr.Kolem poledne už duny splývají.První havárka.Pepa z Grizzlynkou skočil přes vrchol a ve vzduchu se otočil.Dopadl kolama vzhůru.Nic se mu naštěstí nestalo.Je čas jet na oběd a schovat se před vedrem.V Khamile máme domluvený oběd.Míša Češka která tam jezdí na 2 měsíce za přítelem nám připravila praví Berberský oběd.Příjemné domácí prostředí.Podává se Berberská wisky.To je mátoví čaj.Už se to nosí na stůl. Jako předkrm zeleninoví salát.První chod. Khalia (rozsekane kuře na kousky dělané v tajine na cibuli a rajčatech a pak do toho prsknutá vajíčka) jako druhý chod hovězí na švestkách a na závěr ovocný talíř(nakrájený meloun s pomeranči).Po dobrém obědě máme ukázku jak se připravuje místní čaj.Celý rituál sledujeme od stolu.Doznívají poslední tóny bubínku a odjíždíme směr duny.Máme před sebou tu nejvyšší.Loni v její nejdelší stěně jsme skončili sotva v jedné třetině.Marcel už se těšil jak jí zdolá.Čtyřkolku si nechal čipnout.Bohužel ani to mu nepomohlo.Předloni jsme sledovali jak krosky stěnu hravě zdolali.Se čtyřkolkou nemáme šanci.Jdeme na ní po návětrné straně kde není tak kolmá.Postupně se šplháme nahoru až jí zdoláme.Ukládáme bod do GPS.Ještě se sem chceme vrátit na ranní svítání a po tmě je špatná orientace v dunách.Začíná je smrákat.Dostáváme se k cestě a pelášíme do kempu.V tom nám začala hořet Pepovo kolka.Při té otočce v dunách si poškodil brzdoví systém a celou dobu mu přibrzďovali zadní brzdy až mu chytli plastové kryty kotoučů.
Třídečka do Atlasu.
První etapa 250km. vedla planinami mezi pahorky až do soutěsky Todra.Cesta nám ubíhala rychle.Nasadilo se zase sportovnější tempo ale né tak jako když se jelo do dun.Mašiny byli nabalené.Každý vezl v kanistrech 40L benzínu,pitnou vodu,teplejší oblečení do hor a jídlo. Já jsem vyměnil pohodlnou sedačku pro spolujezdce za velkou korbu z příslušenství kam jsem dal vše potřebné.Počasí nám přálo.V dálce nad horami byly mraky ale to bylo daleko.Před soumrakem jsme dorazili do Todry.Je to nádherná vysoká soutěska.Ubytovali jsme se v hotelu uvnitř soutěsky.Skvěle vařili i dokonce sehnali pivko k večeři.I snídaně byla velká po které jsme znova nasedli a pokračovali do hor.Jak jsme tak šplhali tak se počasí začalo kazit.Přišel první déšť.Nandali jsme nepromok,zapnuli vyhřívání sedaček,řidítek a pokračovali dál.Překonali jsme hřeben a jako když utne.Sluníčko bez deště.Dali jsme pauzu na občerstvení.Po hodině jsme se dostali pod hřebenovku.Tam jsme se domluvili že na ostatní počkáme nahoře.Pavel,Marcel a já jsme vyrazili nahoru.Tam jsem malinko ztrácel v zatáčkách.Jejich rozšířené mašiny měli navrch.Zhruba po 15 km jsme byli nahoře.Místama jsme dosahovali až 80km/h což na úzkou klikatou stezku bylo až moc.Tam vyletět ze zatáčky znamenalo jít domu pěšky když bych to přežil.Adrenalin byl silnější.Po 10 minutách dorazil zbytek.Přehoupli jsme se přes hřeben a začali klesat.Podle toho jak byla stržená cesta tam muselo hodně pršet.Najednou stopka.Roztrhli jsme se.Co se děje?Vracíme se a Zdendovi stávkuje kolka.Spálená pojistka od střikování.Někde se to kratovalo.Aby toho nebylo málo přišli mraky.V dálce byla slyšet bouřka a rychle se blížila.Marcel zaklekl a zkoušel se modlit.Nepomohlo.Dostihla nás.Vráťovo zlaté ručičky opravili kolku. Hurá do nepromoku. Plasty jsme nestačili už nandat a ve slejváku rychle pryč z nejvyššího hřebene okolí.Připadali jsme si jako na diskotéce pod stroboskopy. Přiznám se už jsem měl i strach.V dálce byla vesnice.Nedalo se jet moc rychle protože cesta byla už stržená od předešlého deště.Dorazili jsme do ní.Domorodec nás ochotně dovedl do penzionu.Viděl přijet kšeft.Rozhodli jsme se že třídenku zkrátíme.V bouřce v horách jsme se necítili bezpečně.Převlíkli se do suchého a po hodince bylo prozatím po dešti.Zklamali jsme domorodce.Rozhodli jsme se jedeme do základního tábora.Po cestě jsme potkávali doutnající skály kam udeřil blesk před hodinou.Dokonce udeřil i hluboko do údolí.Měli jsem štěstí.Zamířili jsme zase k Todře a nejkratší cestou do kempu.Potkali jsme i naše cyklisty.Dali s nimi kávu na benzínce kde nás dojeli.Naložili kola a pomohli jim s přesunem.Ušetřili jsme jin 2 dny které potom věnovali jednou na kole v Erg Cheby a jednou jsme je vyvezli na ranní svítání.
Jaké byli nejsilnější zážitky?Loni to byla písečná bouře v Sahaře.Letos bouřka v Atlasu a kroupy v poušti.Najeto necelých 2 000 km v sedle čtyřkolky.
Co příště?Projet po ose Marokem přes západní Saharu až do Mauretánie s UTVčkama 4 000km.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • květen 2011
  • 467 zobrazení
  • 0
pavel2015
Poprvé ...

I se čtyřmi křížky na krku může být něco poprvé v životě. Coby dítko školou povinné jsem se v přírodovědě učil o Boubínském pralesu. Z Moravy se to jevilo jako daleký, nedostižný sen, který zůstal uložen desítky let hluboko v paměti. Z té jej vytáhla skutečnost, že původní plán na víkend plný tance noblesy a elegance se změnil na stát se může cokoliv. Ještě v pondělí svítila naděje alespoň na dva taneční dny ze čtyř. Zhasla další den kdy tanečnici na parkovišti nabořili auto. Ze Sněžky jsem se odhlásil a tak na řadu přišlo hledání jiné turistiky. Stále mě lákala Šumava maje nasledovaný seriál Police Modrava. Úvodní scenérie horizontu mě uchvátila natolik, že jsem se pídil po zajímavé turistice v tamních končinách. Prvně mi do oka padl kopec Kleť a hvězdárna, ale když jsem "zavadil" o Boubín s rozhlednou, bylo rozhodnuto. Auto z domova dopravené na tanec se šiklo, protože doprava tam je bez přesedání, ale zpět je to katastrofa. Na výpravě plnění dětských přání mě doprovodila Danka. Skvěle. Počasí vyšlo báječně a nebylo horko. Ve výšce 1300 m n.m. bylo prima frišno. Původně jsem si myslel, že napochoduji do pralesa kam to regulatorní pravidla dovolí, nacvakám fotky a zase půjdu. Dřevěný plot protáhl můj obličej a tak přišlo na řadu obcházení daného prostoru po naučné stezce. V tomto případě platí více je lépe. S Dankou jsme užívali báječný čas povídáním a zkoumáním všeho možného. Je špica mít na výpravě přírodovědně založeného člověka.

Cestou jsme potkali málo lidí a dvojici starších paní doprovázel nádherný motýl. Vyšli mi vstříc maje možnost fotit krásného neposedu. Na rozhledně se Danka překonala a vystoupala do její třetiny. Nahoře mě cvakla ochotná slečna a mladý borec s profi výbavou měnil skla na zrcadle a nasadil i polarizák, který já mám na digi permanentně. Ještě několik let a úchvatné výhledy začnou na části výhledu blokovat jehličnany. Při cestě z rozhledny jsme prošli pidikrajem pidikamenných pyramid kde jsme potkali dvě žabky (slečny cca 16-17 let). Jedna z nich nás ráda fotila podle toho jak jsem si to navymýšlel. U nich mě odhad nezklamal a obě svorně prohlašovaly, že se nerady fotí a už vůbec ne současně. Narážejíce na tento neduh desítky let jsem jim krátce, ale výstižně vysvětlil jak se věci mají s odstupem let. Jedna z nich hnedle na druhou (asi sestru?) dodala:"Pamatuješ jak jsme před měsícem hledali svoji společnou fotku? Marně!" Načež holky zapózovaly v kamenné záplavě a já pořídil jejich zrcadlem několik snímků. Nadšení doprovázené širokým úsměvem potvrdil, že jeden se fakt povedl. Suma sumárum to bylo prima zpestření dne za spokojenosti všech zúčastněných. Jestli dané fotky ocení jejich kluci netuším, ale příbuzenstvo včetně rodičů a hlavně prarodičů to dozajista uvítají.

Kdo projde kolem Boubínského pralesa svižným krokem, může naznat, že nic moc. Kdo objevuje a kochá se, je nadšen. Pro nás platilo "B je správně" a hodiny plynuly jako voda v nesčetných potůčcích. S koncem naučné stezky se den chýlil ke konci. Před námi byla ale ještě celá zpáteční cesta. Po třetí zatáčce vpravo kdy se prudké stoupání změnilo v ještě prudší jsem vybuchl smíchy, že to už fakt přestává být vtipný. Culící se Danka jen přidala do kroku a valili jsme dál. Hlad se změnil v ukrutný a vidina žvance nás "hrnula" do sebevětšího krpálu. Téma hovoru se točilo kolem tataráku, řízanu, či mému oblíbenému dietnímu jídlu - kachně se zelím a knedlí. Závěrečná stoupání po široké lesní cestě nás odměnila posledními, kochacími výhledy do kraje s varhánkovatým horizontem pln kopečků. Jeden pohled zvítězil. Dole v údolí byl vidět hotel Kristián - cíl cesty s vidinou mňamky. Trefili jsme se do večeře ubytovaných hostů, ale místo k sezení stále bylo. Šéf/hostinský kroužil několikrát okolo nás (ubytovaní měli přednost) až nakonec přišla naše objednávka. Příjemné překvápko bylo, že jídlo bylo takřka v cuku letu. Šéf s tabletem ani nemusel do blízké kuchyně, vše zajišťovala elektronika a bezdrátová komunikace. Dvojici kmitajících číšníků doplňovaly dvě pěkné slečny. Všichni včetně šéfa přelétali jak včelky od jednoho stolu ke druhému zajišťující potřeby hostů. Zde jsem se poprvé setkal se sklenicí mající dvojité stěny a kulaté dno - viz foto na rajčeti. V zimě výhoda, v létě čaj nestihl schládnout ani po spořádání 1/4 kačeny. Jídlo vynikající vřele doporučuji. Nočním, zrychleným přesunem do hlavního města zbývala hoďka do zavření metra.

Co na závěr? Seznam přání je kratší o další položku neuvěřitelně kouzelným způsobem. :-) Děkuji Dance za super společnost.

P.S.
Film a seriál zmíněný během putování:
https://www.csfd.cz/film/355147-divocina/prehled/

https://www.csfd.cz/film/221183-jmenuju-se-earl/prehled
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2017
  • 52 zobrazení
  • 0
reklama