Hledání

194 568 vyhledaných výsledků

Pexeso pro děti
na prázdniny

Za pár korun spoustu legrace
a ještě dětem cvičíte paměť.
Kód: NaPrazdniny

199 s kódem
jackal001
Vratislav (polsky zvuk Wrocław, německy Breslau, slezskoněmecky: Brassel, latinsky Wratislavia či Vratislavia) je historické hlavní město Slezska a Dolního Slezska a nyní hlavní město Dolnoslezského vojvodství v Polsku. Je to čtvrté největší město Polska a současně i jedno z nejstarších polských měst. Má přibližně 634 tisíc obyvatel (2014) a jeho rozloha činí 293 km2.[1]
Město Vratislav bylo jedním z hostitelů Mistrovství Evropy ve fotbale 2012. Je určeno se stát Evropským hlavním městem kultury v roce 2016 a hostitelem Světových her 2017.
Historie
Osídlení na křižovatce obchodních cest existovalo již od pravěku. Město bylo poprvé zaznamenáno v 10. století jako Vratislavia, kdy zde vznikla Česká pevnost. Název města Vratislavia by mohl být odvozen od jména českého knížete Vratislava I, který zemřel v roce 921.[3][4]
V roce 990 dobyl polský kníže Měšek I. Slezsko, včetně Vratislavi. Písemná zmínka o městě pochází z kroniky Dětmara z Merseburku a vztahuje se k roku 1000, kdy bylo v rámci zřízení polské církevní provincie založeno ve Vratislavi biskupství.
V roce 1138 se Vratislav stala hlavním městem celého Slezska a v 13. století získala městská práva, rozšířila se o Nové město. Za vpádu Mongolů do Slezska roku 1241 byla vypálena, netknutý zůstal jen Tumský ostrov s katedrálou.[5] V roce 1272 obdržela právo mílové a o dva roky později právo skladu.[6] Ve 14. století se stala členem hanzy.
Roku 1327 uznal tehdejší vratislavský kníže svrchovanost českého krále Jana Lucemburského. Připojení celého Slezska k českému státu bylo následně stvrzeno v Trenčínské smlouvě z roku 1335. Dodnes je ve vratislavském znaku zachován český lev. Během 16. století byla Vratislav nejdůležitějším obchodním městem zemí Koruny české.[7] V roce 1702 zde pak byla založena Vratislavská univerzita.
V roce 1742, po prohrané válce o rakouské dědictví byla Vratislav připojena k Prusku. V 19. století se stala jedním z nejvýznamnějších měst v Německu.
V noci z 9. na 10. listopadu 1938 ve Vratislavi proběhla tzv. „Vratislavská křišťálová noc“, kdy zde došlo k největšímu útoku na místní židovské obyvatelstvo. Ke konci 2. světové války byla Vratislav Němci prohlášena za pevnostní město (Festung Breslau) a za cenu obrovské materiální devastace a velkých ztrát na životech se zde německá vojska bránila postupující Rudé armádě. 6. května 1945 se Vratislav vzdala. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto, město bylo připojenu k obnovenému Polsku a osídleno Poláky, především z oblastí odstoupených Polskem Sovětskému svazu (hlavně ze západní Ukrajiny, ze Lvova a okolí a z Litvy - Vilniusu a okolí).
V 80. letech 20. století byla Vratislav významným centrem polského protikomunistického odporu.

zdroj:wikipedie
více  Zavřít popis alba 
  • 30.12.2015
  • 39 zobrazení
  • 1
rencos
I letos jsme s kolegy na začátku března vyrazili vlakem do Vídně podívat se na novinky v oboru na zdejším vlastně už celosvětovém setkání radiologů. Kromě odborného programu jsem v nezajímavých sekcích zvládl i dvojí odskočení do centra města a jeden večer jsme s klukama vyzkoušeli 100 metrů vysokej řetízkáč v Prateru a rovněž zdejší slavné Vídeňské kolo s krásnými rozhledy na noční město. Samozřejmostí byl i sobotní odpolední výlet se Šéfem na vrchol Kahlenbergu, kde kdysi polská armáda zachránila Vídeň od vpádu turecké armády.
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2012
  • 109 zobrazení
  • 0
hc-zubr-prerov-6-trida
Sestava: Machač, Bartoněk - Kavka, Blaťák, Tvaróg, Kleiner, Koudela, Hostášek - Navrátil, Hotěk, Foltas, Židlík, Petráš, Grézl, Kuba, Skřeček, Mráek

AZ Havířov- JKH GKS Jastrzebie 6 : 1

HK Nový Jičín - MOSM Tychy 3 : 5

AZ Havířov-MUKS Naprzód Janóv 9 : 2

HC ZUBR Přerov- MOSM Tychy 9 : 0

branky: Hotěk 4x, Petráš, Foltas, Kuba, Žídlík, Mráek

asistence: Navrátil 4x, Mráek 2x, Grézl

JKH GKS Jastrzebie - MUKS Naprzód Janóv 14 : 5

HK Nový Jičín - HC ZUBR Přerov 8 : 4

branky: Hotěk 3x, Navrátil 3x, Petráš, Foltas

asistence: Navrátil 3x, Hotěk 2x, Židlík, Blaťák

AZ Havířov - MOSM Tychy 2 : 1

HC ZUBR Přerov - JHK GKS Jastrzebie 11 : 1

branky: Hotěk 3x, Navrátil 3x, Petráš 2x,Foltas 2x, Židlík

asistence: Hotěk 3x, Židlík 3x, Navrátil 2x, Grézl, Foltas, Kavka

o 5. místo = MUKS Naprzód Janóv - Nový Jičín 4 : 13

o 3. místo = MOSM Tychy - JHK GKS Jastrzebie 2 : 4

o 1. místo = AZ Havířov - HC ZUBR Přerov 3 : 9

branky: Hotěk 3x, Navrátil 2x, Petráš 2x, Kuba, Foltas

Dovednostní soutěž:

Přesnost střelby - 1. Navrátil, 2. Hotěk
Obratnostní dráha - 1. Židlík, 3. Blaťák

Nejlepší střelec: Michal Hotěk

Konečné pořadí

1. HC ZUBR Přerov

2. AZ Havířov

3. JHK GKS Jastrzebie

4. MOSM Tychy

5. HK Nový Jičín

6. MUKS Naprzód Janóv
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 9.9.2012
  • 97 zobrazení
  • 0
nosreti
Vernisáž výstavy malířky a kulturní organizátorky Beaty Tomas "Okna Slezska" v polském Rybniku 21. listopadu 2012
Dalsí fotky viz: http://www.facebook.com/beata.tomas.5?ref=ts&fref=ts#!/media/set/?set=a.3465874345087.113829.1817891093&type=1
Facebook autorky: http://www.facebook.com/beata.tomas.5
Kategorie: kultura
více  Zavřít popis alba 
  • 22.10.2012
  • 121 zobrazení
  • 0
bugabooess
20. 9. 2012
Z Gura Homorului jedeme na další malovaný kostelík Homorului. Je rovněž na seznamu UNESCO. Přijíždíme k němu brzy a tak v pokladně ještě nikdo není, ale brána je otevřená. Nahlédneme tedy bez vstupného. Je méně zachovalý než Voronet.
Třetí nás čeká v Arbore. Několik lidí po sobě nám radí, abychom nejeli po plánované trase, ale vrátili se zpět do Gura Homorului a jeli jinou delší cestou. Teprve po tom, co jsme se v Arbore setkali s Martinem, jsme pochopili proč. Jeho totiž nikdo nevaroval a jel podle plánu. Cesta byla prý tak rozbitá, že na ni nikoho nepotkal. Divil se, že se mu tam auto nerozpadlo.
Mezi Gura Homorului a Arbore se ještě stavujeme v Cacica. Tam nás přitahuje řezbářská dílna pana Teodora Barsana. Pak se vydáváme ke kostelu, kterému se zde říká polský. Výjimečně není pravoslavný. Stojí před ním socha papeže Jana Pavla II. a je zde označené místo, odkud kázal. Proti kostelu je solný důl, dnes muzeum. Polští odborníci zde v minulosti učili místní těžit sůl. Míříme do podzemí. Kromě klasického důlního vybavení je v podzemí i kaple, jezírko, taneční a sportovní sál.
Do Arbore přijíždím zmrzlá a unavená. Kostel je pod lešením a ve špatném stavu. A tak raději lovím z auta teplejší oblečení a beru za vděk čerstvě uvařenou kávou od Rudy. Je mi hned lépe. Dopoledne totiž byla zima, přišla krizička.
Vracíme se na hlavní silnici a mám pocit, že nám jde o život. Je pozdní odpoledne, špatná viditelnost a okolo nás sviští tahače jeden za druhým. Poslední kostel v Patrauti raději vynecháváme, je pozdě a Martin, který má náskok, říká, že je tam spousta cikánů. Vydávám se s Martinem a náčelníkem autem do města Suceava hledat nocleh. Našli jsme na boční prašné cestě penzionek paní Gitty. Kola smíme schovat do přízemí domu a k dispozici máme všechny pokoje v patře včetně sprch a kuchyně. Balada, teplo, sucho, teplá voda, příležitost si přeprat, káva a slivovice od paní domácí a internet na patře. Večer si povídáme v hale okolo stola, je elektřina, vidíme se a nemusíme jít spát se slepicemi. I stan jsem si dosušila.
Suceava, 82 km
21. 9. 2012
Jedeme do centra města Suceava. Venku je 7o C, silný vítr a dešťové přeháňky. Den asi nebude příjemný. Kola necháváme pod střechou na jakési autobusové zastávce. V první chvíli pro změnu kufrujeme v bundách a pláštěnkách jako chodci, pak čekáme opět nekonečně dlouho u kol na náčelníka a konečně se vydáváme správným směrem. Navštěvujeme místa, kde byli korunováni moldavští vládci, protože Sucaeva byla v letech 1380 – 1564 sídelním městem moldavských knížat. Nad městem se tyčí největší jezdecká socha v Rumunsku knížete Štěpána Velikého, okukujeme stejnojmennou tvrz zvanou Moldavská citadela, kterou začal budovat kníže Petri I. Musat. Pevnost je v rekonstrukci, tak mažu k vyhlídnuté restauraci poblíž zaparkovaných kol. Za chvíli jsme tam všichni a dáváme si denní menu (fazolovou polévku, brambory, kuřecí roládu a zelný salát, zelený čaj), dobré.
Vyjíždíme zase do silného větru, 11oC, dřina. V obci Copalou hledáme nocleh. Ujímají se nás místní manželé a nabízejí nám tři místnosti v jejich domku. Zázrak. Jsou trochu vyjevení z toho, že se k nim stěhujeme se všemi našimi bednami od banánů, ale jak se máme dostat ke svému oblečení, mytí a jídlu?
Komunikace trochu vázne, ale pomáhá nám jejich syn přes mobil, který umí anglicky. Domácí jsou fantastičtí, dávají nám vše, co mají. Domek je uvnitř zrekonstruovaný, čistě vymalovaný, plovoucí podlahy, krásné dlažby, pěkný nábytek, nová koupelna jen se studenou vodou. Mají spotřebiče, lednici, mikrovlnku, automatku. Paní mě zve na boršč. Máme střechu nad hlavou a dobrou náladu.
Copalou, 70 km
22. 9. 2012
Paní domácí nás všechny zve na snídani (chléb, mléko, smetana, brynza, kakao, káva), snáší nám jablka, hrozny, rajčata, vinný mošt a mě i zavařeniny a šeptá mi, že jsou delicious. Při odjezdu mi ještě drásá bláto z kola. Obdivuhodní lidé, za ubytování jsme jim dali 200 lei, nechtěli nic.
Den se vybarvil jako korálek a nazvala jsem ho dnem „veselých kopců“. Pokračujeme rumunskou vinařskou oblastí. Významným místem je městečko Cotnare. Tam nás čekal první veselý kopec. Dvousetmetrové převýšení na 1 km a na kopci jeden nepřístupný bílý kostelík a stejně nepřístupný zámeček, okolo typický rumunský bordel a žádná ochutnávka. Jedeme zpět na hlavní k motorestu na jídlo. Nakonec raději volíme vlastní zdroje.
Dále pokračujeme na místní „okresku“. Před námi se otevírají úžasné venkovské obrázky, ale cesta je v zoufalém stavu. Martin na nás čeká v místě A ve vsi Focuri, u auta zase pojíme a pokračujeme do dalšího veselého strmého kopce po děravé prašné necestě mezi povozy, vracejícími se domů po práci. Nahoře se dozvídáme, že jedeme špatně, a tak se vracíme do místa A, a vydáváme se na třetí veselý kopec na opačnou stranu. Po pár km se dozvídáme, že jedeme opět špatně a musíme se vrátit pro změnu do místa A, a na předchozí veselý kopec a tam odbočit vlevo. Fakt tam ta cesta byla!
více  Zavřít popis alba 
305 komentářů
  • září 2012
  • 356 zobrazení
  • 0
jaryh
Nápad jít do průvodu s podobiznami příbuzných, kteří bojovali ve Velké vlastenecké válce, se zrodil v roce 2012 v Tomsku . Za krátkou dobu se akce bleskově rozšířila prakticky po celém světě, také u nás např. v Praze, Brně, Ostravě, K. Varech a Teplicích.

V letošním roce byl 9. května na Rudém náměstí zastoupen i Klub českého pohraničí. Stalo se tak díky představiteli ministerstva obrany Ruské federace pro memoriální práci v ČR 1. tajemníkovi velvyslanectví Ruské federace v ČR p. V.V. Konnovi. Oslovil mě s nabídkou účasti na této patriotické akci s tím, že se na mě obrátí organizační štáb v Moskvě a dohodneme podrobnosti. Vše se seběhlo velice rychle – nejdříve mailem přišel dotazník pro zahraniční účastníky s upřesněním termínu zajištění letenky. Po několika mailech a telefonátech jsem se náhle objevil na letišti Šeremeťjevo, kde jsem se k své velké radosti, sešel s dalšími pozvanými z naší země – bylo nás 5. Následoval transfer do luxusního hotelu v centru Moskvy, ubytování a seznámení s programem.

Ještě toho dne odpoledne jsme autobusem přejeli na Výstavu úspěchů národního hospodářství, kde jsme se v jednom z pavilónů seznámili s expozicí věnované počátkům ruského státu. Mladý průvodce byl velmi erudovaný a po celou dobu se omlouval za časový deficit. Po prohlídce totiž následovalo promítání filmu Sobibor. A pak zpět na hotel, kde jsme se u večeře začali blíže seznamovat s dalšími účastníky. V rámci individuálního programu se část české delegace vydala na prohlídku města.

Mezi námi byl i pan Vladimír Winter, který jako mladý chlapec začínal válku u Stalingradu a pak se Svobodovou armádou přišel do Čech, odkud jeho rodina před válkou odešla pomáhat budovat Sovětský svaz. Jeho zážitky by vydaly na celou knihu! On se přímo jako host zúčastnil vojenské přehlídky na Rudém náměstí. My ostatní jsme si zatím v recepci hotelu vyzvedávali transparenty s fotografiemi účastníků Velké vlastenecké války. Já jsem nesl fotografii maminky svého přítele, člena ašské organizace KČP plk. Stěpanova, která bojovala jako radistka na člunech-lovcích na Karelské frontě. Moji kozáckou uniformu kromě vyznamenání KČP a dalších krášlil ještě slavností opasek Ruské armády, se kterým se Aleksandr Petrovič zúčastnil 3x přehlídky na Rudém náměstí jako velitel oceňované Omské brigády vojsk ministerstva vnitra. Na první pohled upoutali účastníci z Polska v uniformách Polské lidové armády, kde dosáhli vysokých hodností. Francouzi nesli portréty svých rodinných příslušníků, bojovníků leteckého pluku Normandie-Němen. Mnoho hostů bylo též z bývalé Jugoslávie, především ze Srbska, ale i z Izraele, Kanady a dalších zemí.

Ale to už jsme se stali součástí jedné obrovské lidské řeky, do jejíhož středu nás zavedli mladí dobrovolníci mající na starost naši skupinu asi 15 lidí, posádky jednoho malého autobusu. Další dobrovolníci rozdávali účastníkům květiny ke zkrášlení fotografií i vodu k občerstvení. Přenos zajišťovalo několik televizních štábů a přímý přenos probíhal na velkoplošných obrazovkách po trase pochodu. Když jsme se teprve blížili k Rudému náměstí, organizátoři hlásili 800 000 účastníků, ve večerních zprávách bylo ohlášeno 1,5 mil. /na našem internetu okolo milionu/. Čísla nejsou rozhodující, atmosféra jen těžko popsatelná. Mnoho účastníků bylo v dobových uniformách, zpívali se písně té doby, spontánně se zastavovali a hovořili spolu. Pozornost vzbuzovala naše řeč – lidé se zastavovali a ptali, odkud jsme. Při té příležitosti jsem mnohokrát informoval o KČP a náplni jeho činnosti. Krátce jsem pohovořil i se skupinou pohraničníků-veteránů Ruské federace, kteří si vzali vizitku. Snad to bylo setkání první a ne poslední.
Večer jsme v hotelu byli pozváni na jeho střechu ke sledování slavnostního ohňostroje. Už samotný pohled na večerní Moskvu z výšky 33 pater byl úchvatný. Úderem 22.00 hod. se nebe nad městem rozzářilo mnohobarevnou světelnou kaskádou. Kromě „velkého“ byly odpalovány menší ohňostroje, kam jen oko dohlédlo. Následovala slavnostní večeře a ještě jedno překvapení na následující den – ve Společenském sále Státní dumy Ruské federace se konala mezinárodní konference věnovaná patriotické práci, na kterou jsme byli pozváni. Jednání řídila vedoucí odboru pro patriotickou práci a výchovu mládeže Státní dumy, vystoupila veteránka bitvy u Stalingradu a další hosté. Pozornost vzbudila slova o překrucování dějin v Polsku, na Ukrajině a v Litvě. Princ Bourbon-parmský ocenil roli Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce a přidal osobní vzpomínky na boj s Němci, kdy jim neumožnil využívat pozemky ve svém vlastnictví. Aplaus vzbudilo vystoupení syrského delegáta. Ten hovořil o tom, že před časem byl zapřisáhlým antikomunistou. Nyní děkuje Rusku a prezidentu Putinovi za angažmá v konfliktu na Středním východě, neboť to je zárukou existence jeho země jako samostatného státu.

O přestávce pokračovala neformální setkání a výměna kontaktů. Byla diskutována možnost uvedení výstavy umělců z Oděsy věnovaná tématice války v Praze nebo Bratislavě. Velmi plodné bylo jednání s vedoucím polské delegace. Uvedl, že v zemi neexistuje samostatná organizace pohraničníků-veteránů. Projevil velký zájem o navázání kontaktů s KČP a pozval mě spolu s plk. Stěpanovem na setkání ve Varšavě.

Pak už následovalo rozloučení a odjezd na letiště…..

Valeriji Vasiljeviči, děkuji Vám za nezapomenutelný zážitek, který mě bude provázet celým dalším životem. Jsem rád, že účastníci akci využili i k navázání kontaktů a diskusi o možnostech setkávání a spolupráce.

Text: Zdeněk Dragoun
Korekce: JH
Foto: Alexander Stěpanov, Zdeněk Dragoun, Roman Janas
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2018
  • 71 zobrazení
  • 0
blazahb
Tisková zpráva k výstavě „Jaroslav Panuška 1872 - 1958“
Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě 14. 12. 2012 – 3. 2. 2013

V roce 2012 si připomínáme 140 let od narození Jaroslava Panušky – malíře, který je s Vysočinou spjatý svým životem i tvorbou. Výtvarník se sice narodil 3. 3. 1872 v Hořovicích ve středních Čechách, velkou část života však prožil v Kochánově u Světlé nad Sázavou, kde v létě roku 1958 zemřel. Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě k tomuto výročí uspořádala výstavu, která ve výběru mapuje celou šíři tvorby tohoto výtvarníka.
Během svého dlouhého života Panuška několikrát radikálně změnil námětovou stránku svých děl. Už na Akademii začal tvořit vodníky, umrlce, duchy, čarodějnice a další strašidelné bytosti a výjevy. Tato část jeho tvorby byla oceněna na výstavě dekadence v pražském Obecním domě na přelomu let 2006 a 2007 a o dva roky později v Bruselu. Na počátku 20. století se Panuška představil také jako ilustrátor, když vytvořil obrazový doprovod k pohádkám K. J. Erbena a Václava Říhy; svými ilustracemi vyzdobil knihy J. K. Šlejhara, Terezy Novákové, Josefa Jana Svátka nebo Lovce mamutů od Eduarda Štorcha.
Zároveň kreslil krajiny; symbolistní, jako např. Měsíční noc, krajiny ze středních a jižních Čech a později krajiny z Orlických hor, Valašska a Vysočiny; na otcovu krajinářskou tvorbu později navázali synové Vladislav a Jaroslav. Tato část díla je velmi rozsáhlá, není tedy divu, že je z malířova odkazu zvláště na Vysočině nejznámější a nejdostupnější.
V roce 1906 začal Panuška kreslit rekonstrukce středověkých hradů a hradišť a další historické náměty; stál za tím jeho zájem o archeologii. Malíř se dokonce zúčastnil archeologických výkopů, vedených českým archeologem Josefem Ladislavem Píčem, ředitelem archeologického sboru a kustodem prehistorického oddělení Muzea království Českého.
Výstava i katalog přináší průřez celou malířovou tvorbou, rozdělenou do několika námětových celků (strašidla, pohádky, historie, krajiny, Vysočina, města a žánrové výjevy). Po stěnách galerie a stránkách papíru se tak bude plížit Mrtvý, jdoucí si pro lebku, Umrlec pronásledovaný krkavci nebo Duch mrtvé matky, připomínající snad Panuškovu matku, která zemřela na tyfus během pobytu v Bosně. Návštěvníky bude děsit vyhublá postava Moru, Upíři, Čert vyřezávající dítě i Bezhlavý kůň, pádící temnou krajinou. Divák se nebude chtít cítit jako Opuštěná žena v nepřátelské krajině ani dostat do temného Hnízda loupežníků. Trochu úlevy snad přinesou směšné Dušičky na popravišti, Prtioko na vandru a Světýlka, ty však vzápětí vystřídá hypnotizující pohled Čarodějnice a Vodníka.
Panuška byl v těchto dílech určitě ovlivněn svým otcem, c. k. geometrem, který mu vypravoval „takové podivné, romantické pohádky“ a příběhy o různých „předpotopních“ ještěrech. Také hořovickou babičkou, vědmou a zaříkávačkou, a svými zážitky z cest po Balkáně. V neposlední řadě však na něj měla vliv i rozvíjející se neurověda a dobové články o hypnotismu a různých psychózách. Už na Akademii děsil Panuška své spolužáky kresbou Upíra, který visel na chodbě a hypnotizoval procházející svýma velkýma, upřenýma a krvavě žilkovanýma očima. Pochvaly se mu dostalo od Karla Hlaváčka pro jeho tři kresby Vodník, Příšera a Bludičky, vystavené na první přehlídce spolku Mánes u Topiče roku 1898. Tehdejší umělecká scéna si v příšerách a děsivých scénách libovala, Panuška v nich však často zobrazoval své vlastní zážitky, jako třeba setkání s oběšencem, které zažil ve svém raném dětství, nebo boj s rozbouřenou Berounkou, ve které se málem utopil. Možná proto později tak často zobrazoval vodníky.
Neskutečné bytosti se objevují i v Panuškových pohádkách, vytvářených na počátku 20. století. Najdeme zde obry i čarodějnice (Pohádka o obrovi, Čarodějnice s havrany), ale také hrady (Tajemný hrad, Červený kohout, Hrad z pohádky), které odkazují k další části tvorby, zaměřené na historii a archeologii. Té se výtvarník věnoval velmi nadšeně a opravdu důkladně; studoval staré mapy a fotografie, uložené v klášterních knihovnách, z letadla sledoval terén a dělal si nákresy krajiny, na svých cestách po Slovensku, Polsku, Podkarpatské Rusi a Balkánu si skicoval lidové dřevěné stavby. Odtud pak stačil krůček k zachycení pravěké i slovanské historie a rekonstrukcím starých hradišť a hradů, jak to vidíme na obrazech Mamutů ve spraši, pravěkých lidí v krajině, Slovanské světnice, Modly, Smírčího kříže, Nápisu na skále na boku hory Hradisko u Mšena, Tetínské brány, Opevnění Slavníkovců a dalších. Panuškovo bádání se dotklo i Krajiny na Měsíci a jeho veselá povaha se projevila v kresbě Jak by vypadal katolický hřbitov, kdyby Římané místo křižování věšeli.
Poslední a početně nejbohatší složkou výtvarníkova díla jsou krajiny, které maloval po celý život. Některé byly ovlivněny symbolismem (Měsíční svit), jiné impresionismem (Ve slunci na Hradech). Obrazy zachycují rybníky, močály, tůně, vřesy a skály, krajinu Vysočiny, Lipnici, oblíbený dub v Kochánově v různých ročních obdobích, města, jako např. Štramberk a Havlíčkův Brod i Moře s tmavým nebem Od Dubrovníku. Někdy se v krajině objevují postavy, jak to vidíme na obraze Cikánky u ohně nebo Tulák, jenž byl ovlivněn tvorbou Hanuše Schwaigera.
Panuška byl muž mnoha tváří. Jeho raná tvorba působí temně a děsivě, on sám však platil za veselého společníka a nadšeného sportovce i gurmána. Přátelil se s Josefem Ladou a Jaroslavem Haškem; s tím prvním se v létě roku 1919 seznámil na vrchu Mužském u Mnichova Hradiště a stal se kmotrem jeho nejstarší dcery Aleny, toho druhého přivedl na Lipnici a zpodobnil v několika kresbách. Poslední z nich je z 5. 1. 1923 a zachycuje Haška na smrtelném loži.

Malířská tvorba byla pro Panušku vším: „Jen se umět dívat, umět myslit a potom: pilná a pečlivá práce. Veliké dílo vzniká pouze z pečlivé a urputné práce.“

Markéta Odehnalová
více  Zavřít popis alba 
  • 16.12.2012
  • 598 zobrazení
  • 1
tymonek
IV. LEGIONÁŘSKÝ MARŠ v oblasti bojů o Těšínsko v roce 1919 - pořádá Československá obec legionářská jednota Frýdek-Místek a Klub českých turistů Třinec.
Josef Šnejdárek (2. dubna 1875, Napajedla - 13. května 1945, Casablanca) byl český voják, armádní generál, francouzský legionář, účastník Sedmidenní války o Těšínsko a bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad, zemský vojenský velitel v Košicích (1925-1932) a zemský vojenský velitel v Bratislavě (1932-1935).
V severní Africe sloužil velkou část života a také si tam našel svou ženu, dceru místního francouzského usedlíka Cathérine Constantien, se kterou se 4.6.1912 v Tunisku oženil. Během své kariéry prošel od hodnosti vojína až po nejvyšší hodnost armádního generála, sloužil v několika armádách, účastnil se mnohých bitev, kde byl minimálně 30krát raněn, byl nositelem mnoha vyznamenání a řádů marockých, tuniských, francouzských i československých (mezi nimi například rytířským křížem L´Ordre de la Légion d´honneur nebo Československým válečným křížem). Dne 13. 5. 1945 armádní generál Josef Šnejdárek po operaci v Casablance umírá. Jeho ostatky mohly být do rodinné hrobky v Napajedlích uloženy až po padesáti letech.
Mírové působení v armádě mu nejspíš nestačilo, během dovolené se v červnu 1896 přeplavil na Balkán a po boku turecké armády čelil útokům Řeků u Prevezzy. Tento incident však ukončil jeho působení v řadách c. a k. armády a ještě v říjnu byl na nátlak penzionován „na vlastní žádost“.
Opět zatoužil po dobrodružství a vydal se do světa. Projel severní Afriku, Rudé moře a pobřeží Guineje, kde se rozhodl vstoupit do francouzské cizinecké legie opět jako vojín (přestože byl již poručík). 24.1.1899 sloužil na belgických hranicích, kde předvedl své výborné vlastnosti a byl zařazen do elitní jednotky jízdních střelců. S tou se taky v roce 1900 dostal do boje na Sahaře, kde byl raněn. Po pěti letech v cizinecké legii, 17 taženích v jejich řadách, mnoha bojových zraněních a povýšení na četaře se rozhodl dále zůstat v řadách francouzské armády a získal francouzské občanství.
Legie je tvrdost a ležérnost. Musíš umět dobře střílet, musíš vydržet pochody, nesmíš zabít dítě, zradit kamaráda, nedodržet slovo a utéct z boje, na víc se tě nikdo neptá. Já jsem voják a rváč. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní.
Když roku 1914 vypukla první světová válka, působil nadporučík Šnejdárek u náhradního praporu, kde cvičil nováčky, ale brzy se přihlásil sám na frontu. Velel jedné rotě v rámci 1. marocké divize, kde sloužila také česká Rota Nazdar. 1915 byl raněn a stažen z fronty. Poté byl odeslán zpět do severní Afriky, kde cvičil nováčky. Na frontu se vrátil opět v srpnu 1917, ale již 17.11.1917 byl jmenován přiděleným důstojníkem u Národní rady československé v Paříži, kde působil jako prostředník mezi francouzskou vládou a zástupci československého odboje.
Myšlenkou samostatného Československa byl nadšen a přímo se účastnil tvorby čs. legií ve Francii i náboru čs. dobrovolníků. Po skončení války se podílel na organizaci návratu čs. legií zpět domů – do nově vzniklého Československa. Po obsazení Těšínska polskou armádou roku 1919 se Šnejdárek stal osobou, která měla Těšínsko zachránit. Srdcem byl vždy Čechem a proto nerespektoval přání Francie a s čs. armádou začal hájit zájmy své vlasti. Nejprve vyzval polského velitele Latinika k vyklizení celého obsazeného území. Po tomto ultimátu začal pochod vojsk na Těšín. Nezkušené polské vojsko se po postupu několika československých praporů začalo stahovat k Visle. Během této války pod jeho velením padlo 44 našich legionářů, ale polská armáda byla zatlačena až ke Skočovu, který podplukovník hodlal také obsadit. Jen jediný den chyběl našemu vojsku k dosáhnutí Visly a tím i obsazení těšínského knížectví. V tom mu však zabránila Dohoda (Trojdohoda – spojenectví Ruska, Francie a Velké Británie).

Roku 1919 začaly boje na jižním Slovensku, kde naši republiku napadaly četné maďarské jednotky a podplukovník Šnejdárek se svými vojenskými zkušenostmi byl vyslán jako velitel obrany. Tamní československé jednotky byly v oslabení a odolávaly přesile Maďarů, proto byla posila v podobě podplukovníka Šnejdárka velkým přínosem, hlavně kvůli demoralizaci, která panovala v řadách vojáků i důstojníků (říká se, že do zbabělých a utíkajících vojáků dokonce sám střílel). Jisté je, že z těchto demoralizovaných obranných jednotek udělal silnou a rozhodnou útočnou armádu, která zpět osvobodila Bánskou Štiavnici a zahnala původně útočné maďarské bolševiky zpět do Levic.
Levicový duch zachvátil i pražskou vojenskou posádku. Proto byl do čela Velké Prahy postaven právě Šnejdárek a energetickým postupem zavedl pořádek. V roce 1920 mu byla propůjčena generálská hodnost. Poté působil jako velitel pěší divize v Trnavě, pak pěší divize v Olomouci a roku 1924 divize košické.

V době ohrožení republiky hitlerovským Německem se opět hlásil do služby. Po Mnichovu byl postaven do čela paramilitárních Národních střeleckých gard. Po okupaci odešel do Francie. Po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil k československému odboji. Jako vojákovi s nejvyšší hodností by mu měla být svěřena významná funkce, což mladší generace nerespektovala. Pád Francie donutil generála k odchodu do severní Afriky. Dne 13. května 1945 generál Josef Šnejdárek umírá.

Armádní generál Josef Šnejdárek má na Těšínsku pomníček
V předvečer státního svátku, 94. výročí vzniku samostatného československého státu, byl 27. října 2012 slavnostně odhalen pomníček legionáři, skvělému vojevůdci a vlastenci armádnímu generálovi Josefu Šnejdárkovi na vrcholu hory Polední v katastru Bystřice nad Olší. V základech je umístěn valoun s platinovou konkrecí, který byl dovezen z Jihoafrické republiky jako připomínka toho, že Josef Šnejdárek zemřel v Africe daleko od domova. Na godulském pískovci je umístěn portrét gen. Josefa Šnejdárka a nápis. Přes nepřízeň počasí se uskutečnil důstojný akt odhalení pomníčku zhotoveného z bloku godulského pískovce karpatského typu, vážícího přes tunu, který má připomínat současným i budoucím generacím tuto významnou osobnost, která se zasloužila o Československo. Proti vztyčení tohoto obelisku ostře protestoval Josef Szymeczek, předseda Kongresu Poláků v České republice, který označil Šnejdárka za „symbol pokoření polského národa“. Vedle pomníčku byly položeny základy budoucí mohyly a každý, kdo toto místo navštíví, zde může položit kámen na důkaz úcty všem vojákům Československé armády, kteří pod velením generála Josefa Šnejdárka v bojích o hranice Československé republiky na Těšínsku padli. Nezapomeneme!
více  Zavřít popis alba 
  • 30.7.2016
  • 1 294 zobrazení
  • 5
ondrejkolar83
  • 1.5.2018
  • 22 zobrazení
  • 0
psmv
  • 13.1.2012
  • 25 zobrazení
  • 0
cimpoka
motokros Janeček 2012
více  Zavřít popis alba 
  • 26.5.2012
  • 195 zobrazení
  • 0
0609
  • květen 2018
  • 144 zobrazení
  • 0
michalka95
  • 7.10.2011
  • 50 zobrazení
  • 0
marags
  • 4.7.2010
  • 157 zobrazení
  • 0
aksurab
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2006 až červenec 2010
  • 218 zobrazení
  • 0
dlor
  • 10.5.2008
  • 57 zobrazení
  • 0
zelca12
  • 16.10.2017
  • 77 zobrazení
  • 0
polsko2017
  • 8.8.2017
  • 341 zobrazení
  • 1
kamici
více  Zavřít popis alba 
6 komentářů
  • 23.8.2016
  • 234 zobrazení
  • 5
aksurab
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 29.6.2013
  • 240 zobrazení
  • 0
formelak
Polsko 1
více  Zavřít popis alba 
  • 12.8.2008
  • 41 zobrazení
  • 0
schmud
Výlet do polského podkrkonoší
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2009
  • 124 zobrazení
  • 0
lmlvrj
  • leden až květen 2012
  • 367 zobrazení
  • 0
trolejbus3513
  • 29.4.2010
  • 13 zobrazení
  • 0
reklama