Hledání: 1803

Pro dotaz 1803 jsme našli 110 výsledků.

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

hanakzhor
Vzpomínkové toulání městem v Šumavském podhůří, které bylo založeno na konci 13. století nedaleko starší osady, nynějších Starých Prachatic s raně gotickým kostelem sv. Petra a Pavla ze 13. stol., postaveného na místě románského kostela z 11. stol. Nově založené město se mohlo lépe přizpůsobit provozu na obchodní Zlaté stezce. Písemná zmínka o Prachaticích je z r. 1322 a již v r. 1325 městu udělil Jan Lucemburský městská práva. Obchodem se solí a pořádáním trhů město bohatlo a v 16. stol. se to odrazilo především v renesanční výstavbě města, podporované tehdejšími majiteli panství, Rožmberky. Rudolf II. povýšil město na královské. Za účast na stavovském povstání byla část privilegií městu odebrána. Město značně poškodila i 30letá válka a v r. 1692 zákaz dovozu soli z Bavorska. Solný sklad byl přenesen v r. 1706 do Českého Krumlova. V r. 1832 zachvátil město velký požár. K oživení průmyslu a tím i města došlo při zavedení železnice v r. 1893. Ve středověku bylo město chráněno dvojitým(původně trojitým) pásem hradeb a příkopy. V 16. stol. byl druhý hradební pás doplněn dělostřeleckými věžemi. Dochovala se goticko-renesanční Dolní-Písecká dvojbrána z let 1493-1527 s cimbuřím a průčelní freskou rožmberského jezdce. Horní brána zanikla r. 1860. Velké náměstí je lemované gotickými a renesančními měšťanskými domy, například Knížecí, rožmberský palác a další. Mezi nimi vyniká renesanční radnice se sgrafity z r. 1571. V pravo od staré radnice stojí nová budova novorenesanční radnice s věží z 2. pol. 19. stol. Mimo náměstí stojí cenný Husův dům s renesančními sgrafity a další domy. Dominantou města je gotický děkanský kostel sv. Jakuba z 2. pol. 14. stol. až do začátku 16. stol. Nižší severní věž je nedokončena, a vyšší má báň z r. 1832 upravenou v r. 2007 jako vyhlídku. Na náměstí je kašna se sochou Spravedlnosti z r. 1583. Na křížení ulic Solní a Hradební je kaple sv. Antonína a u Písecké brány kaple sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie Bolestné, obě z 18. stol. Klášter Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, původně rodný dům sv. Jana Nepomuka Neumanna (1811-1860), misionáře a biskupa ve Filadelfii, svatořečeného r. 1977, klášter založen jeho sestrou r. 1860. V Sitrově domě na náměstí je Prachatické muzeum a v Poštovní ulici Muzeum krajky. Rumpálův dům-pivovar a barevnými sgrafity a solnice je ze 16. stol. Na jižním okraji města jsou Lázně sv. Markéty, využívany od 17. stol. do r. 1957, pracuje se na obnově. Ve stráni nad lázněmi v místě zvaném Patriarcha je kaple sv. Filipa Neri z r. 1803, opravena a doplněna o křížovou cestu z r. 1861. Mistr Jan Hus prožil v Prachaticích školní léta. Na pohlednicích si můžeme prohlédnout město a jeho okolí v průběhu několika desetiletí.
více  Zavřít popis alba 
  • 23.3.2020
  • 24 zobrazení
fsaudio
  • 18.3.2020
  • 7 zobrazení
fsaudio
  • 18.3.2020
  • 7 zobrazení
fsaudio
  • 18.3.2020
  • 8 zobrazení
fsaudio
  • 18.3.2020
  • 7 zobrazení
mois
Keramika (řecky „pro hrnčířství“) je směs anorganických nekovových materiálů nebo uhlíkový materiál, vyrobený pálením v peci za vysokých teplot. Keramika se využívá pro výrobu nádobí, nástrojů, šperků, v sochařství, ve stavebnictví a kamnářství.

Keramika patří k nejstarším řemeslným dovednostem člověka od pravěku.
Starověk byl první zlatou érou keramiky. Pochází z území velkých říší Mezopotámie, Persie, Egypta, Řecka i Říma. Do Evropy se vedle hrubé režné keramiky, známé od pravěku, dostala ve 13.století dvěma cestami jemná keramika. Jednak to bylo prostřednictvím Maurů do Španělska: ve městech Granada, Sevilla a Malaga se produkovaly zejména pestrobarevně glazované dlaždice a obkladačky, zvané podle valérů modré barvy azuléjos. Na španělském sousostroví Baleáry se od konce 14. století produkovala nejjemnější glazovaná keramika z bílé glazované hlíny, zvaná majolika podle centra na ostrově Mallorca. Vyvážela se do jižní, střední i západní Evropy, zejména do Francie a Itálie.
České země
K významným výrobním regionům keramiky a porcelánu se od počátku 18. století zařadily Čechy, nejprve výrobou kameniny v Týnci nad Sázavou, a dále množstvím porcelánek v severozápadních Čechách: Horní Slavkov (1789), Klášterec nad Ohří (1793), Březová (1803), Loket, Stará Role (1813), Dalovice, Praha-Smíchov, Dubí, Doubí, Trnovany, Duchcov, ad. Keramika s měkčím střepem byla nadále oblíbená, např. od firmy Ditmar a Urbach Znojmo, dále například Vranov nad Dyjí nebo Podmokly, odkud vyšel siderolit nebo teralit, na nějž se místo glazury užíval kopálový nebo jantarový lak.

Mozaika (opus musivum, "věnované múzám") je plošná výzdoba, ornamentální nebo figurální, sestavená z drobných různobarevných kostek, hranolků nebo kolíčků, kamenných, keramických, později skleněných, upevňovaných do měkké omítky nebo tmelu.

Historie
Ve starověkém orientu a v antice (v Řecku od 6. století př. n. l., ve Římě zejména ve 2. až 4. století) se užívalo kamenné mozaiky z kaménků malého formátu zejména k výzdobě podlah (např. v Pompejích). Monumentální sloh skleněné figurální mozaiky se vyhranil na stěnách a klenbách starokřesťanských bazilik v Římě (např. v chrámě Santa Prassede), v Jeruzalémě, v Betlémě a byzantských chrámů z 5. a 6. století, odkud se dostal i do italské Ravenny. Od 11. století se mozaiky šířily také na Sicílii, kde je do paláců a chrámů dodávali mozaikáři císařských dílen Nobiles officinae (Palermo, Cefalú, aj.).

Skleněné mozaikové kolíčky se vyráběly na benátském ostrově Torcellu už v 7. a 8. století a později se výrazně uplatnily ve výzdobě baziliky sv. Marka. V klimaticky méně příhodných podmínkách se výjimečně uplatnila exteriérová mozaika za Karla IV. na Zlaté bráně pražské katedrály, pro niž byli povolání benátští mozaikáři.
více  Zavřít popis alba 
45 komentářů
  • 3.3.2020
  • 57 zobrazení
lotusesprit
Mittelsohland (D) - Zámek, nazývaný také Gut Martini po bývalých majitelích, byl postaven v letech 1802/1803 pro Adolfa Gottloba von Uechtritz poté, co předchozí budova padla za oběť požáru. Mittelohland však nezůstal dlouho v držení rodiny von Uechtritz. Adolph Gottlob von Uechtritz ztratil svůj majetek na dražbě v roce 1837. Nakonec byl Mittelohland v roce 1863 prodán Edgarovi Martinimu, který si spolu s pastorem založil sdružení pro péči o lidi s mentálním postižením. Renovační práce proběhly kolem roku 1900. Jeho potomci spravovali panství až do roku 1945. Po vyvlastnění byly na zámku zřízeny byty a školka. V roce 1992 byla škola uzavřena a zámek prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Dnes v budově sídlí obecní úřad, komunitní centrum s administrativou, lékařská ordinace a pět malých bytů v nejvyšším patře.
více  Zavřít popis alba 
  • 18.2.2020
  • 21 zobrazení
bele
ALB 1398
Přemisťovali jsme se k městu Zugdidi a dále k Černému moři, počasí bylo dosti nestálé. Chvilku déšť a mlha, chvilku sluníčko. Malá zastávka byla u Ingurské přehradní nádrže. Toto vodní dílo je s výškou hráze 272 metrů druhou nejvyšší klenutou hrází na světě a současně čtvrtou nejvyšší dostavěnou přehradou na světě. O dílo se zasloužil sám generální tajemník ÚV KSSS a předseda rady ministrů SSSR Nikita Sergejevič Chruščov. Stavba hráze byla zahájena roku 1961 a trvala celkem 26 let., přehrada byla částečně zprovozněna v roce 1978 a dostavěna teprve v roce 1987. Do roku 2010 se jednalo o přehradu s nejvyšší klenutou hrází na světě, v roce 2010 ale přebrala toto prvenství hráz Siao-wan v Číně

Největší aktuální problém je z rozdělování energie. Sestava má celkem 5 vodních elektráren, přičemž nádrž s hrází Ingurské přehrady je na území Horní Svanetie, tedy na území pod kontrolou Gruzie, a všech 5 stupňů kaskády se nachází na území Abcházie. Do 1.stupně kaskády je voda přiváděna podzemními tunely v délce 15 km, V roce 2007 stačila pokrýt 46% spotřeby elektrické energie celé Gruzie. Kouzlo přehrady bylo doplněno hrátkami modelek s deštníkem ve větru

Podél jižní hranice s Abcházií vyrážíme k ZUGDIDI a budeme už jen asi 25 km od Černého moře – těšíme se na koupání a na Batumi. Název Zugdidi v mingrelštině znamená česky „Velký Kopec“. První zmínka je o sídle Zugdidi v 17. století, ale bylo založeno mnohem dříve - místní kostel byl zbudovaný v polovině 14. století. Od roku 1803 se Zugdidi stalo sídelním městem šlechtických rodů z Mingrelie a hlavním městem tehdejšího knížectví Odiši. Město zaznamenalo rozmach v letech 1860 - 1890, když nechal mocný rod Dadiani vybudovat palác s kostelem a botanickou zahradu. Toto dílo se povedlo díky investici Achilla Bonaparteho, strýce Napoleonovy sestry Karolíny Bonaparte, který se v roce 1868 oženil s poslední mingrelskou panovnicí Salome Dadiani. Palác však dvakrát vyhořel (1894 a 2000), ale byl v obou případech obnoven a je v něm umístěno muzeum. Palác jsme viděli z dálky, zahradu zblízka a mazali na ubytování do sanatoria Kolchida v UREKI a hlavně už k Černému moři.

UREKI znamená v překladu hluboký les, protože ten zde kdysi stál, ale pro nás to bylo místo odpočinku hotelového typu na gruzínském pobřeží Černého moře v sanatoriu Kolchida. Za zmínku stojí písečné pláže s lepkavým černým pískem, který má údajně magnetické vlastnosti. Přisuzují se mu léčivé schopnosti při kardiovaskulárních onemocněních s příznivým vlivem na krevní oběh a na nervový systém. Snad proto zde byl vybudován rezort klimatických lázní s bizardní výzdobou v parku kolem, kde jsme byli ubytování.

Pro zasmání nakonec. Druhý den ráno jsme odjížděli do letoviska Batumi, které je vzdáleno asi 50 km. Já si frajersky v bílém vyšel na procházku k moři, sedl si na vyplavený kořen, a nechal se fotit. Jen jsem jaksi zapomněl na pravidlo sedmé vlny, která mne spláchla, a já se vyválel v černém písku. Jel jsem do Batumi nezvykle mokrý :-)
více  Zavřít popis alba 
77 komentářů
  • 2.2.2020
  • 161 zobrazení
hanakzhor
Vzpomínkové toulání lázněmi v Jizerských horách ve Frýdlantském výběžku. Osada v údolí Smědé je doložena r. 1381. Po objevení pramenů železitých a uhličitých kyselek, byly u pramenů založeny v 16. stol. lázně. Při objevení dalších pramenů v 18. a 19. stol. význam lázní stoupl. Vodu z lázní dal posílat Albrecht z Valdštejna svému vojsku při vojenských taženích. Lázně navštívila řada významných osobností. Léčí se zde nemoci nervových, duševních a následků mozkových onemocnění, vodoléčbou, přísadovými koupelemi, inhalacemi, léčebným tělocvikem a dalšími moderními léčebnými prostředky. V parku se dochoval nejstarší pavilon z r. 1783, hudební pavilon z r.1803, pavilon Mariánského pramene z r. 1808, ředitelství lázní z doby okolo r. 1800 a letní zámeček hrabat Clam-Gallasů z r. 1816. Proslavená je výletní restaurace Obří sud 1 km od středu lázní, turisty vyhledávané jsou nedaleké vodopády Štolpichu a Černého potoka, nejvyšší hora Jizerských hor-Smrk (1125 m), Hejnice s poutním chrámem Navštívení P. Marie a klášterem, horské sedlo a chata na Smědavě, Frýdlant-město se zámkem a další turistické cíle. Na pohlednicích si můžeme prohlédnou vývoj a život lázní a jeho okolí v průběhu několika desetiletí.
více  Zavřít popis alba 
  • 23.12.2019
  • 23 zobrazení
5zsfm
  • 7.12.2019
  • 58 zobrazení
lotusesprit
Dohna (D), Donín - Hrad nechal roku 960 založit Ota I., jako nástupní pevnost před českou hranicí. Jindřich IV. jej roku 1076 spolu s příslušným správním obvodem věnoval Vratislavu II. jako projev důvěry. Pravděpodobně v té době získává hrad jméno Donín, tedy sídlo Doně nebo Zdoně (české křestní jméno). Od té doby byl Donín českým zbožím v Říši, což nebyla zrovna typická pozice, protože král ani císař Říše v Česku žádné zboží nedrželi. Nicméně Vratislav Donínskem oblenil Wiprechta z Grojče (při příležitosti svatby s Vratislavovou dcerou Juditou), v roce 1109 jej přejímá Jindřich V. a činí z Donína purkrabství. V držbě se pak v krátkých sledech střídá Říše a český panovník, v roce 1152 pak přechází už jako říšské léno od Fridricha Barbarossy na Jindřicha z Rotova, který se začíná psát jako purkrabí z Donína. V roce 1212 opět připadá hrad darem Fridricha II. českému králi Přemyslu Otakarovi I., ovšem za podmínky, že hrad vyplatí Míšni, což se i stalo. Roku 1341 je purkrabství donínské proměněno v panství České koruny přináležející králi. Hrad ovšem v roce 1402 připadl k Míšeňsku (následně Sasku) – byl dobyt, ale ne zcela zbořen, obytné budovy se zachovaly a staly se sídlem správce markrabství – a Donínové o svou hodnost přišli, přesto se ale dále psali jako Donínové. Koruna se domáhala ještě s různými úspěchy náhrady, ale v 17. století tyto pokusy ustaly, zůstaly bez odezvy. Od 13. století do roku 1562 sídlila jedna větev donínského rodu v severních Čechách, kde držela Grabštejn, Lemberk a Valtínov. Jiná větev rodu držela Vildštejn, Okoř a Benátky nad Jizerou, většinu majetků ale rod ztratil v pobělohorských konfiskacích. Když guvernéři přestěhovali své sídlo do Pirny od roku 1457, začal hrad chátrat a byl rozebírán na stavební materiál místními. Na dochovaných vyobrazeních hradu z roku 1690 A. Nienborga a na kresbě Goebela z roku 1793 jsou stále vidět rozsáhlé zdi a věž. V roce 1803 koupil kpec se zříceninou Heinrich Ludwig von Dohna, aby přestavěl pozůstatky hradu v duchu rostoucího romantismu. Hradní kopec byl za tímto účelem vyčištěn z trosek zříceniny hradu a začala se stavba kruhové věže. Napoleonské války však zabránily provedení romantického plánu. Nakonec byla kruhová věž dokončena v roce 1830 a v té podobě se dochovala. V roce 1826 koupil kopec místní střelecký spolek a zřídil zde v roce 1828 střelnici. V dnešní době byly prostory bývalé střelnice využívány jako restaurace a taneční sál a v prvním patře od roku 1958 bylo muzeum, dnes již přestěhované na náměstí.
více  Zavřít popis alba 
  • 6.12.2019
  • 64 zobrazení
lotusesprit
Langenhennersdorf (D) - Na místě zámku existovala již před rokem 1548 tvrz. Samotný zámek byl postaven v 16. století. V polovině 17. století zámek vlastnil saský velitel velitel pevnosti a starosta Pirny Johann von Liebenau. Zámek přešel na počátku 18. století do vlastnictví rodiny Zinzendorfů a byl přestavěn. Kolem roku 1750 patřilo panství hraběti Hektorovi Wilhelmu von Kornfeil a Weinfelder a mezi lety 1775 a 1803 byl další majitel Freiherr Ernst August von Seckendorf, od roku 1808 Christian Gotthelf Zeis. Po napoleonských válkách však musel své panství dražit. Od roku 1860 bylo panství ve vlastnictví rodiny Hendelů. V roce 1926 koupil statek Státní pojišťovací ústav Sasko a v roce 1944 se vrátil do vlastnictví bývalého majitele. V roce 1813 francouzský císař Napoleon vyšplhal na skalní výchoz nad vesnicí, aby získal přehled o svých jednotkách. Dnes se skalní kazatelna nazývá Napoleonstein. Od roku 2015 má zámek nového majitele.
více  Zavřít popis alba 
  • 6.12.2019
  • 45 zobrazení
handysto
Ještě na počátku 20. století byl park poměrně dobře zachován a udržován, jak dokládá popis A. Cechnera.
Modrý dům
r.1803 byl postaven Modrý dům, ve kterém hraběnka až do roku 1817 trávila letní měsíce. Park byl také stále obohacován řadou drobných architektonických a sochařských objektů, jakýchsi „pomníčků“, obsahujících poetické texty a zpravidla opěvující přátelství. Roku 1936 byl park výrazně poškozen povodní, při níž byl mj. prakticky zničen Modrý dům, z něhož zbyly pouze trosky dvou obvodových stěn.
Vedle stromů přirozeně v údolí rostoucích byl park osázen také exotickými dřevinami. Například u Modrého domu jsou dodnes dochovány přes 15 m vysoké cypřiše. Mezi další dřeviny patří vejmutovky a douglasky.
více  Zavřít popis alba 
18 komentářů
  • 10.11.2019
  • 39 zobrazení
klt
Hildesheim je historické město ve severním Německu, asi 30 km JV od Hannoveru. Ve městě je univerzita a katolické biskupství, románský dóm a kostel sv. Michala jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO. Město vzniklo při brodu přes řeku Innerste, roku 815 zde bylo založeno biskupství a kolem roku 1000 vybudoval biskup Bernward dóm, z něhož se mnohé dodnes zachovalo. Kolem roku 1200 se město rozrostlo o další čtvrti a kolem 1240 bylo biskupství povýšeno na říšské knížectví. Kolem 1250 si město na biskupovi vymohlo samosprávu, roku 1367 se stalo členem Hanzy a roku 1542 přešla část města k reformaci. Roku 1803 byly zdejší kláštery zrušeny a jejich majetky sekularizovány, roku 1813 připadl Hildesheim Hannoverskému království a s ním roku 1866 Prusku. Roku 1868 byl na blízkém Galgenbergu nalezen Hildesheimský poklad římského stolního stříbra z 1. století. Město bylo připojeno na železnici a roku 1908 zde byla spuštěna první automatická telefonní ústředna v Evropě. V březnu 1945 byla velká část města zničena při plošném náletu. Od roku 1978 je v Hildesheimu vysoká škola, od roku 1989 univerzita. Střed města, postižený bombardováním, je dnes většinou moderní, jen historické náměstí bylo z větší části obnoveno v původní podobě. Severozápadní a jižní část historického města, kde je také dóm a kostel sv. Michala, utrpěly méně a zachovalo se zde i hodně historických hrázděných domů.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hildesheim
více  Zavřít popis alba 
  • 6.11.2019
  • 32 zobrazení
motomisiek
Postaven ve stylu romantické klasicismu na přelomu 18. a 19. století a jeho rekonstrukce proběhla v roce 1803 na příkaz Wawrzyniec Engestr Engm (švédský zástupce krále Stanisława Augusta Poniatowského ), který se usadil v Velkopolsku po svatbě s Rozálií Chłapowskou. Hostem paláce byl mimo jiné Charles de Gaulle.
více  Zavřít popis alba 
  • 29.10.2019
  • 58 zobrazení
fjw
Letos už podruhé jsme se vypravili v termínu 24. - 25. srpna 2019 na vrcholy šumavských hor. Po loňském Knížecím Stolci to byl Luzný (1 363 m) a Boubín (1 362 m). Základnou nám byl opět penzion Sněžná ve Volarech.

Luzný (německy Lusen) je hora, která se nachází v centrální části německé strany Šumavy v Národním parku Bavorský les v těsné blízkosti státní hranice s Českem. Měří 1 373 metrů a mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá její vrchol. Poblíž hory na hranici s Českou republikou se nachází místo zvané Markfleckl, které do roku 1803 bylo trojmezím Čech, Bavorska a Pasovska.

Boubín (1362 m n. m.) (německy Kubani, Kubany) je hora v Boubínské hornatině, pátý nejvyšší vrchol české části Šumavy a třetí nejvyšší v Jihočeském kraji. Je 16. nejvyšší horou ležící uvnitř území ČR (tj. mimo státní hranici) a nejvyšší takovou horou na Šumavě a v Jihočeském kraji. Nachází se 3,5 km východně od Kubovy Hutě, vrcholová část náleží katastrálnímu území Včelná pod Boubínem, části obce Buk (okres Prachatice). Oblý masív Boubína tvoří spolu s ostře tvarovaným Bobíkem (1264 m n. m.) charakteristickou siluetu Šumavy viditelnou i ze značně vzdálených míst. Masiv Boubína je tvořen především horninami moldanubika – migmatity a pararulami.[2]
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 27.8.2019
  • 260 zobrazení
valinor
Trochu z historie letovického zámku:
O nejstarší podobě hradu vybudovaného na ostrohu nad přechodem trstenické cesty přes řeku Svitavu nevíme nic. Hrad je poprvé doložen teprve v r. 1360, ačkoliv se již v letech 1250 – 1274 připomíná Heřman z Letovic a v r. 1316 Stanimír z Letovic, což by předpokládalo existenci hradu již v druhé polovině 13. století. Poté se stali držiteli Letovic páni z Přibyslavi, které ještě ve 14. století vystřídal rod Ronovců. Kolem r. 1400 byl na zdejším hradě přeložen do češtiny známý cestopis Marka Pola Milión. Překlad, v němž jsou zřetelné některé moravismy, je dnes uložen v knihovně Národního muzea v Praze.
Na počátku 15. století držel hrad přívrženec císaře Zikmunda Hynek z Ronova. Proto husité v r. 1424 hrad oblehli, dobyli a zničili. Po Hynkově smrti bylo panství rozděleno mezi jeho dcery na dvě části, které získali postupně páni z Boskovic. Z nich s oblibou v Letovicích přebýval vzdělaný Ladislav z Boskovic, který zde také v r. 1520 zemřel. V druhé polovině 15. století byl letovický hrad obnoven. O jeho pozdně gotické přestavbě svědčí několik sklepních místností s jednoduchým portálem; pozdně gotická je snad i část vnější obvodové zdi zámeckých budov.
Syn Ladislava z Boskovic Kryštof z Boskovic postoupil v r. 1544 hrad a městečko Letovice, Třebětín, Slatinku, Vanovice, Zboněk, Zábludov, díl Vranové, Radiměře a Lazinova hraběti Kryštofu z Hardeku. Hardekové počali šířit v Letovicích luterství; založili zde luterskou školu a městečko poněmčovali. Jejich náhrobky jsou ve farním kostele v Letovicích. Za Hanuše Fridricha z Hardeku v druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy hradního interiéru a jeho opevnění, hlavně na severní straně. Panství pak získal v r. 1614 sňatkem s Reginou Juliánou z Hardeku hrabě Jindřich Václav Thurn, jenž dovedl proplout úskalím pobělohorských konfiskací a podporoval Letovické v odporu k proti reformaci.
V r. 1643 dobyli hrad Švédové. Na konci 17. století přestavěl Štěpán Szelepcsényi jádro sídla v raně barokní zámek. Po četných změnách držitelů panství získali v r. 1724 Letovice Blümegenové, kteří povznesli město po stránce hospodářské. V r. 1724 zámek s městečkem vyhořel. Po požáru pak úpravy pokračovaly, především v zámeckých interiérech, stejně jako výstavba hospodářských a úřednických budov východně od zámku, jak hlásá letopočet 1730 na bráně předzámčí.
V r. 1820 se stává majitelem panství a zámku maďarská rodina Kálnoky z Köröspatak, za niž stavební činnost ožívá znovu. Stavbou koníren, letní a zimní jízdárny a arkádami na terase a úpravou středověké věže získal zámek nynější vzhled.
Z rodiny Králnokyů vynikl Gustav Sigmund hrabě Kálnoky z Köröspataku (*1832 - † 1898 v Letovicích), nejprve rakouský velvyslanec v Petrohradě a v letech 1881 – 1895 rakousko - uherský ministr zahraničí. V rodině Kálnokyů působil v Letovicích jako vychovatel český archeolog a básník Jan Erazim Vocel (1803 – 1871). Kálnokyové vlastnili panství až do r. 1945.
zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava

Po roce 1945 se stal zámek majetkem MěNV Letovice. Po politických změnách v roce 1989 a po dlouhých průtazích, byl zámek navrácen v restitučním řízení hraběti Alexandru Kálnokymu. Město Letovice ve spolupráci s Alexandrem Kálnokym začalo investovat do statického zajištění a sanace sklepení jízdáren. Proběhla také úprava zámeckého parku. V roce 2004 hrabě Kálnoky prodal zámek Bohumilu Vavříčkovi.
více  Zavřít popis alba 
15 komentářů
  • 10.7.2019
  • 98 zobrazení
lotusesprit
Josefov (německy Josefstadt, před rokem 1793 Pleß) je východočeské historické pevnostní město. Spolu se sesterským městem Terezínem bylo na příkaz císaře Josefa II. vybudováno v 80. až 90. letech 18. století v odezvě na změnu severní hranice Habsburského mocnářství potvrzenou po sedmileté válce Hubertusburským mírem. Původně se město jmenovalo Ples podle vesnice, která jeho stavbě podlehla. Na Josefov bylo na počest jeho zakladatele přejmenováno roku 1793 na příkaz císaře Františka II. Josefov je od roku 1948 součástí města Jaroměře. Projekt pevnostního města Plesu vypracoval francouzský vojenský inženýr v habsburských službách Claude Benoît Duhamel de Querlonde (1721–1808), který stavbu také mezi lety 1780–1783 řídil. Po něm vedení stavby na počátku roku 1784 převzal rakouský inženýr Franz von Lauer (1735–1803). Pro opevnění Plesu/Josefova jsou typické jak mimořádně rozsáhlé sítě podkopů v délce 45km, tak zesílení menších bastionů podél jižní strany vnitřního obranného pásma velkými detašovanými bastiony ve středním pásmu a nezvykle silnou krytou cestou, osazenou velkými pevnůstkami v jejích zalomeních. Základní kámen pevnostního města byl položen 3. října 1780. Opevnění města a většina vojenských budov vně hradeb vznikly mezi lety 1780–1790. Josef II. ale tento pevnostní komplex jako bojeschopný slavnostně vojsku předal už 16. září 1787. Stavba Plesu obnášela nejen vyhloubení příkopů a navršení zemních valů, ale také přeložení říčních koryt. Toky Labe a Metuje byly zregulovány, přehrazeny a jejich soutok posunut o 700 metrů dál po proudu. Přitom byla vzniklá ostrožna kilometr před soutokem přerušena kanálem, aby zde mohl vzniknout umělý ostrov tvořící základ obrany severní strany pevnostního města. Protože se město rozkládá zčásti na skalnatém podloží, bylo povoláno též 200 horníků z Banské Štiavnice, aby do skály vyrazili štoly pro část podzemních chodeb a kanalizační stoky. Pevnostní staveniště spolykalo asi 400 milionů cihel z jaroměřských cihelen, pískovec z lomů v Dubenci, Choustníkově Hradišti a Stanovicích. Rozsahu prací a objemu užitých materiálů odpovídalo též množství dělníků, jež plesským staveništěm prošlo. Bylo jich asi dvanáct tisíc. Ohromující byla i celková suma 10 550 141 zl. 33 3/4 kr. investovaná do roku 1790 do stavby pevnosti. Při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem byl Ples povýšen na královské svobodné město. Dva roky poté nechal císař František II. pevnostní město přejmenovat na Josefov (německy Josefstadt) na počest svého strýce Josefa II.. Když se pruská a rakouská vojska střetla znovu, psal se rok 1866. Tehdy už sice Josefov za vývojem vojenské taktiky a techniky zaostával, i tak však byl připraven k obraně. Zátopové kotliny na severovýchodě města byly zatopeny. Předpolí bylo vyklizeno a tamní aleje a parky vykáceny, aby neposkytovaly nepříteli ochranu. Pruská vojska se však tehdy nezdržovala s dobýváním Josefova. Obešla jej a s rakouskou armádou se střetla v bitvě u Hradce Králové. Josefov tedy plnil spíše druhořadou úlohu obří zbrojnice, muničního a výstrojního skladu a špitálu. Mnohonárodnostní ráz pevnostního města ještě víc zdůraznila první světová válka. Během ní ve vlastním Josefově a později i v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor pro italské, litevské, polské, rumunské, ruské a srbské zajatce. V průběhu druhé světové války se uplatnil spíš jako cvičiště protektorátního vládního vojska a wehrmachtu. Více než druhá světová válka vzhled pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968–1991), poté Československá armáda. Největší turistickou atrakcí Josefova jsou podzemní chodby v Bastionu I, Bastion IX, Ravelin XIV a malé podzemí.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.4.2019
  • 130 zobrazení
iva-63
Další den našeho pobytu v Jeseníkách rozdělím do 2 alb. Karlova Studánka si samostatné album určitě zaslouží ... a Bílá Opava by si zasloužila hlavně lepší fotky.

Klimatické lázně Karlova Studánka leží v Jeseníkách, v nadmořské výšce asi 800 m. Zmínky o prvních pokusech využít zdejší uhličito - železité prameny k léčebným účelům pocházejí ze 17. století. Lázně byly založeny v r. 1785 na místě bývalé osady Hubertov a svou polohou a přírodním rámcem patří mezi nejhezčí lázně v ČR. Léčí se tu prašná onemocnění plic a netuberkulózní nemoci dýchacích cest.

Lázeňské domy byly postaveny v klasicistním a empírovém stylu v letech 1803 - 1893 a dnes tvoří jádro památkové zóny.

Karlova Studánka je východiskem pro turisty oblíbenou trasu po Bílé Opavě či pro nejvyšší horu Jeseníků Praděd (jezdí odtud autobusy na Ovčárnu, z níž je na Praděd snadný výstup.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karlova_Stud%C3%A1nka
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
49 komentářů
  • 13.9.2018
  • 96 zobrazení
michnov
Pohřební, hřbitovní kaple Lobkoviczů, kaple Nejsvětějšího jména Ježíšova z roku 1826. Je osmiboká, stojí na vyvýšeném místě Hořínského hřbitova. V půlkruhu ji obklopuje pohřebiště členů mělnické větve rodu Lobkowiczů od dob knížete Augusta Antonína Josefa (1729–1803). Kaple je chráněna jako kulturní památka. Kapli právě opravují proto jsem se dostal i dovnitř. Současným majitelem je Jiří Lobkowicz (* 1956).
Navštíveno a nafoceno 29.8.2018
více  Zavřít popis alba 
  • 30.8.2018
  • 35 zobrazení
lotusesprit
Nový Světlov - Majitelé světlovského panství původně sídlili na hradě Starém Světlově, ale když byl v době česko-uherských válek zničen, postavili bratři Zbyněk, Ctibor a Jaroslav z Landštejna před r. 1480 nad soutokem Olšavy a Kaménky u Bojkovic hrad Nový Světlov. Byl vybudován v pozdně gotickém slohu a převzal strategickou funkci Starého Světlova i někdejší bojkovické tvrze; tvořil jej nepříliš rozsáhlý hradní palác s věží. V r. 1527 byl hrad prodán Burianu z Vlčnova. Nový majitel se při bojích o trůn po smrti Ludvíka Jagellonského (1526) postavil na stranu Jana Zápolského, a proto mu byl hrad spolu se statkem zkonfiskován, ale brzy nato zase vrácen. Burianem vymřel rod z Vlčnova po meči. Po krátké držbě Bilíků z Kornic přešel hrad do rukou Kateřiny z Vlčnova, která v době vzrůstajícího tureckého nebezpečí opevňovala Nový Světlov novými hradbami a rozšířením předhradí, čímž se areál hradu podstatně rozšiřl. Od r. 1563 náležel Nový Světlov rodu Tetourů z Tetova, za nichž byl hrad přestavěn a podstatně rozšířen, od r. 1594 Janu Jetřichu z Kunovic. Ten jej však brzy předal své sestře Anně Marii, jejíž muž Zdeněk Žampach z Potštejna byl znám svým tvrdým postojem k pOddaným. V r. 1605 přečkal hrad bez větších škod ničivý vpád Bočkajovců. V r. 1610 získal panství Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu, který je v r. 1613 prodal Františku Serenyimu. Serenyiové se sice aktivně účastnili stavovského povstání v 1. 1618 - 1620, ale po Bílé hoře nebyli zvlášť tvrdě potrestáni; po zaplacení pokuty 5000 zl. moravských jim bylo panství ponecháno. V r. 1656 byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu. Podstatné škody utrpěl hrad při trojím útoku turecko - tatarských vojsk v r. 1663, ale hrad dobýt se jim nepodařilo stejně jako Švédům v l. 1645 - 1646, kteří po několikerém marném obléhání 5 nepořízenou odtáhli; byl totiž důkladně opevněn a odolal i pozdějším kuruckým útokům v l. 1703 - 1709. o těchto nepřátelských náporech byl hrad v druhé polovině 17. století upravován. Gabriel Serenyi, který převzal světlovské panství po Františkově smrti, zemřel v r. 1664 a zanechal syny Františka a Jana Karla, kteří se O zděděný statek rozdělili. Jan Karel dostal Světlov. V r. 1803 koupila panství za 277 000 zl. Žofie Haugvicová z Biskupic (U 1835), která vytvořila na světlovském hradě, zejména v posledních letech svého života, příznivé kulturní ovzduší. Byla ctitelkou hudby a jí vyškolení hudebníci hráli při koncertech díla Mozartova a Beethovenova. Zajížděl sem i Josef Mánes, který učil její dceru Jindřišku malovat. Jindřiška Haugvicová, provdaná za karvínského velkoprůmyslníka Larische-Mönnicha, zdědila Nový Světlov r. 1835. Dostatek finančních prostředků umožnil ve 40. letech 19. sto letí přestavbu hradu na zámek v tehdy módním tudorském slohu; přestavbu provedl vídeňský architekt Eduard Kuscher. Je to jednopatrová půlkruhovitá budova s cimbuřím a čtyřbokou věží po straně. Ital Vitalino Fumugalli přeměnil jižní část obory v anglický park se subtropickou flórou, kde ve sklenících i v zimě dozrávaly citróny, pomeranče a fíky. Na přelomu 19. století se pak majitelé Světlova rychle střídali; v r. 1906 byl prodán uherskému šlechtici Aladaru Kereczenyimu, od něhož jej v následujícím roce koupil Jiří Lubomierski. V r. 1924 získala panství v exekuční dražbě Pozemková banka v Praze, v r. 1926 se stalo jako součást zbytkového statku vlastnictvím manželů Ladislava a Jarmily Zbořilových, za nichž byl pustnoucí zámek znovu upraven. Nyní v soukromém vlastnictví.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.7.2018
  • 78 zobrazení
fjw
KČT Slovan Karlovy Vary - Velká cesta Skotskem 2018
Kaledonský kanál je uměle vytvořený vodní kanál ve Skotsku, propojující Severní moře na východě s Atlantikem na západním pobřeží Spojeného království, spojující východní a západní pobřeží Skotska. Začíná ve městě Inverness a končí ve vesnici Corpach, kousek od Fort Williamu. Z celé délky kolem sta kilometrů je umělá jen jedna třetina. Zbylé dvě třetiny jsou tvořeny sérií jezer včetně slavného Loch Ness. Výstavba kanálu začala v roce 1803 a byla vedena slavným skotským architektem Thomasem Telfordem. Projekt měl trvat 7 let, stát asi půl miliónu liber a poskytnout práci zbídačenému obyvatelstvu Skotské vysočiny. Stavěl se nakonec skoro 20 let a stál bezmála milion liber. O dvacet let později se zjistilo, že je pro moderní lodě příliš mělký a tak se opět rozjely práce, tentokrát na jeho prohlubování. Jeho komerční využití ale v té době předběhla průmyslová revoluce, která poskytla mnohem rychlejší způsob přepravy. Dnes je tedy využíván hlavně jako turistická atrakce, protože kanál vede opravdu nádhernou horskou scenérií. Problém s rozdílnou nadmořskou výškou hladin jezer je řešen přeplavními komorami. Oblíbeným místem plavby je i jezero Loch Ness, proslulé slavnou Nessie. Tu poprvé dle pověsti zahlédl v 6. století svatý Columba, a přestože se všechny její obrázky ukázaly jako podvrhy a žádná z mnoha vědeckých expedic nic neobjevila, žije z Nessie celé široké okolí. Při plavbě po jezeře je však možné prohlédnout si romantickou zříceninu hradu Urquhart, jež je pozůstatkem hradu, který tu stával do roku 1692. Poté však byl vyhozen do povětří, aby se nedostal do rukou Jakobitů. Oficiální webová stránka: https://www.scottishcanals.co.uk/canals/caledonian-canal
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 17.7.2018
  • 248 zobrazení
monikaball
  • 9.7.2018
  • 43 zobrazení
Reklama