Hledání

96 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

valinor
Trochu z historie letovického zámku:
O nejstarší podobě hradu vybudovaného na ostrohu nad přechodem trstenické cesty přes řeku Svitavu nevíme nic. Hrad je poprvé doložen teprve v r. 1360, ačkoliv se již v letech 1250 – 1274 připomíná Heřman z Letovic a v r. 1316 Stanimír z Letovic, což by předpokládalo existenci hradu již v druhé polovině 13. století. Poté se stali držiteli Letovic páni z Přibyslavi, které ještě ve 14. století vystřídal rod Ronovců. Kolem r. 1400 byl na zdejším hradě přeložen do češtiny známý cestopis Marka Pola Milión. Překlad, v němž jsou zřetelné některé moravismy, je dnes uložen v knihovně Národního muzea v Praze.
Na počátku 15. století držel hrad přívrženec císaře Zikmunda Hynek z Ronova. Proto husité v r. 1424 hrad oblehli, dobyli a zničili. Po Hynkově smrti bylo panství rozděleno mezi jeho dcery na dvě části, které získali postupně páni z Boskovic. Z nich s oblibou v Letovicích přebýval vzdělaný Ladislav z Boskovic, který zde také v r. 1520 zemřel. V druhé polovině 15. století byl letovický hrad obnoven. O jeho pozdně gotické přestavbě svědčí několik sklepních místností s jednoduchým portálem; pozdně gotická je snad i část vnější obvodové zdi zámeckých budov.
Syn Ladislava z Boskovic Kryštof z Boskovic postoupil v r. 1544 hrad a městečko Letovice, Třebětín, Slatinku, Vanovice, Zboněk, Zábludov, díl Vranové, Radiměře a Lazinova hraběti Kryštofu z Hardeku. Hardekové počali šířit v Letovicích luterství; založili zde luterskou školu a městečko poněmčovali. Jejich náhrobky jsou ve farním kostele v Letovicích. Za Hanuše Fridricha z Hardeku v druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy hradního interiéru a jeho opevnění, hlavně na severní straně. Panství pak získal v r. 1614 sňatkem s Reginou Juliánou z Hardeku hrabě Jindřich Václav Thurn, jenž dovedl proplout úskalím pobělohorských konfiskací a podporoval Letovické v odporu k proti reformaci.
V r. 1643 dobyli hrad Švédové. Na konci 17. století přestavěl Štěpán Szelepcsényi jádro sídla v raně barokní zámek. Po četných změnách držitelů panství získali v r. 1724 Letovice Blümegenové, kteří povznesli město po stránce hospodářské. V r. 1724 zámek s městečkem vyhořel. Po požáru pak úpravy pokračovaly, především v zámeckých interiérech, stejně jako výstavba hospodářských a úřednických budov východně od zámku, jak hlásá letopočet 1730 na bráně předzámčí.
V r. 1820 se stává majitelem panství a zámku maďarská rodina Kálnoky z Köröspatak, za niž stavební činnost ožívá znovu. Stavbou koníren, letní a zimní jízdárny a arkádami na terase a úpravou středověké věže získal zámek nynější vzhled.
Z rodiny Králnokyů vynikl Gustav Sigmund hrabě Kálnoky z Köröspataku (*1832 - † 1898 v Letovicích), nejprve rakouský velvyslanec v Petrohradě a v letech 1881 – 1895 rakousko - uherský ministr zahraničí. V rodině Kálnokyů působil v Letovicích jako vychovatel český archeolog a básník Jan Erazim Vocel (1803 – 1871). Kálnokyové vlastnili panství až do r. 1945.
zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava

Po roce 1945 se stal zámek majetkem MěNV Letovice. Po politických změnách v roce 1989 a po dlouhých průtazích, byl zámek navrácen v restitučním řízení hraběti Alexandru Kálnokymu. Město Letovice ve spolupráci s Alexandrem Kálnokym začalo investovat do statického zajištění a sanace sklepení jízdáren. Proběhla také úprava zámeckého parku. V roce 2004 hrabě Kálnoky prodal zámek Bohumilu Vavříčkovi.
více  Zavřít popis alba 
12 komentářů
  • 10.7.2019
  • 55 zobrazení
  • 4
lotusesprit
Josefov (německy Josefstadt, před rokem 1793 Pleß) je východočeské historické pevnostní město. Spolu se sesterským městem Terezínem bylo na příkaz císaře Josefa II. vybudováno v 80. až 90. letech 18. století v odezvě na změnu severní hranice Habsburského mocnářství potvrzenou po sedmileté válce Hubertusburským mírem. Původně se město jmenovalo Ples podle vesnice, která jeho stavbě podlehla. Na Josefov bylo na počest jeho zakladatele přejmenováno roku 1793 na příkaz císaře Františka II. Josefov je od roku 1948 součástí města Jaroměře. Projekt pevnostního města Plesu vypracoval francouzský vojenský inženýr v habsburských službách Claude Benoît Duhamel de Querlonde (1721–1808), který stavbu také mezi lety 1780–1783 řídil. Po něm vedení stavby na počátku roku 1784 převzal rakouský inženýr Franz von Lauer (1735–1803). Pro opevnění Plesu/Josefova jsou typické jak mimořádně rozsáhlé sítě podkopů v délce 45km, tak zesílení menších bastionů podél jižní strany vnitřního obranného pásma velkými detašovanými bastiony ve středním pásmu a nezvykle silnou krytou cestou, osazenou velkými pevnůstkami v jejích zalomeních. Základní kámen pevnostního města byl položen 3. října 1780. Opevnění města a většina vojenských budov vně hradeb vznikly mezi lety 1780–1790. Josef II. ale tento pevnostní komplex jako bojeschopný slavnostně vojsku předal už 16. září 1787. Stavba Plesu obnášela nejen vyhloubení příkopů a navršení zemních valů, ale také přeložení říčních koryt. Toky Labe a Metuje byly zregulovány, přehrazeny a jejich soutok posunut o 700 metrů dál po proudu. Přitom byla vzniklá ostrožna kilometr před soutokem přerušena kanálem, aby zde mohl vzniknout umělý ostrov tvořící základ obrany severní strany pevnostního města. Protože se město rozkládá zčásti na skalnatém podloží, bylo povoláno též 200 horníků z Banské Štiavnice, aby do skály vyrazili štoly pro část podzemních chodeb a kanalizační stoky. Pevnostní staveniště spolykalo asi 400 milionů cihel z jaroměřských cihelen, pískovec z lomů v Dubenci, Choustníkově Hradišti a Stanovicích. Rozsahu prací a objemu užitých materiálů odpovídalo též množství dělníků, jež plesským staveništěm prošlo. Bylo jich asi dvanáct tisíc. Ohromující byla i celková suma 10 550 141 zl. 33 3/4 kr. investovaná do roku 1790 do stavby pevnosti. Při příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem byl Ples povýšen na královské svobodné město. Dva roky poté nechal císař František II. pevnostní město přejmenovat na Josefov (německy Josefstadt) na počest svého strýce Josefa II.. Když se pruská a rakouská vojska střetla znovu, psal se rok 1866. Tehdy už sice Josefov za vývojem vojenské taktiky a techniky zaostával, i tak však byl připraven k obraně. Zátopové kotliny na severovýchodě města byly zatopeny. Předpolí bylo vyklizeno a tamní aleje a parky vykáceny, aby neposkytovaly nepříteli ochranu. Pruská vojska se však tehdy nezdržovala s dobýváním Josefova. Obešla jej a s rakouskou armádou se střetla v bitvě u Hradce Králové. Josefov tedy plnil spíše druhořadou úlohu obří zbrojnice, muničního a výstrojního skladu a špitálu. Mnohonárodnostní ráz pevnostního města ještě víc zdůraznila první světová válka. Během ní ve vlastním Josefově a později i v jeho blízkém okolí vznikl rozsáhlý zajatecký tábor pro italské, litevské, polské, rumunské, ruské a srbské zajatce. V průběhu druhé světové války se uplatnil spíš jako cvičiště protektorátního vládního vojska a wehrmachtu. Více než druhá světová válka vzhled pevnostního města poznamenala okupace sovětskými vojsky (1968–1991), poté Československá armáda. Největší turistickou atrakcí Josefova jsou podzemní chodby v Bastionu I, Bastion IX, Ravelin XIV a malé podzemí.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.4.2019
  • 76 zobrazení
  • 0
iva-63
Další den našeho pobytu v Jeseníkách rozdělím do 2 alb. Karlova Studánka si samostatné album určitě zaslouží ... a Bílá Opava by si zasloužila hlavně lepší fotky.

Klimatické lázně Karlova Studánka leží v Jeseníkách, v nadmořské výšce asi 800 m. Zmínky o prvních pokusech využít zdejší uhličito - železité prameny k léčebným účelům pocházejí ze 17. století. Lázně byly založeny v r. 1785 na místě bývalé osady Hubertov a svou polohou a přírodním rámcem patří mezi nejhezčí lázně v ČR. Léčí se tu prašná onemocnění plic a netuberkulózní nemoci dýchacích cest.

Lázeňské domy byly postaveny v klasicistním a empírovém stylu v letech 1803 - 1893 a dnes tvoří jádro památkové zóny.

Karlova Studánka je východiskem pro turisty oblíbenou trasu po Bílé Opavě či pro nejvyšší horu Jeseníků Praděd (jezdí odtud autobusy na Ovčárnu, z níž je na Praděd snadný výstup.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karlova_Stud%C3%A1nka
Kategorie: města
více  Zavřít popis alba 
49 komentářů
  • 13.9.2018
  • 75 zobrazení
  • 14
michnov
Pohřební, hřbitovní kaple Lobkoviczů, kaple Nejsvětějšího jména Ježíšova z roku 1826. Je osmiboká, stojí na vyvýšeném místě Hořínského hřbitova. V půlkruhu ji obklopuje pohřebiště členů mělnické větve rodu Lobkowiczů od dob knížete Augusta Antonína Josefa (1729–1803). Kaple je chráněna jako kulturní památka. Kapli právě opravují proto jsem se dostal i dovnitř. Současným majitelem je Jiří Lobkowicz (* 1956).
Navštíveno a nafoceno 29.8.2018
více  Zavřít popis alba 
  • 30.8.2018
  • 27 zobrazení
  • 3
lotusesprit
Nový Světlov - Majitelé světlovského panství původně sídlili na hradě Starém Světlově, ale když byl v době česko-uherských válek zničen, postavili bratři Zbyněk, Ctibor a Jaroslav z Landštejna před r. 1480 nad soutokem Olšavy a Kaménky u Bojkovic hrad Nový Světlov. Byl vybudován v pozdně gotickém slohu a převzal strategickou funkci Starého Světlova i někdejší bojkovické tvrze; tvořil jej nepříliš rozsáhlý hradní palác s věží. V r. 1527 byl hrad prodán Burianu z Vlčnova. Nový majitel se při bojích o trůn po smrti Ludvíka Jagellonského (1526) postavil na stranu Jana Zápolského, a proto mu byl hrad spolu se statkem zkonfiskován, ale brzy nato zase vrácen. Burianem vymřel rod z Vlčnova po meči. Po krátké držbě Bilíků z Kornic přešel hrad do rukou Kateřiny z Vlčnova, která v době vzrůstajícího tureckého nebezpečí opevňovala Nový Světlov novými hradbami a rozšířením předhradí, čímž se areál hradu podstatně rozšiřl. Od r. 1563 náležel Nový Světlov rodu Tetourů z Tetova, za nichž byl hrad přestavěn a podstatně rozšířen, od r. 1594 Janu Jetřichu z Kunovic. Ten jej však brzy předal své sestře Anně Marii, jejíž muž Zdeněk Žampach z Potštejna byl znám svým tvrdým postojem k pOddaným. V r. 1605 přečkal hrad bez větších škod ničivý vpád Bočkajovců. V r. 1610 získal panství Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu, který je v r. 1613 prodal Františku Serenyimu. Serenyiové se sice aktivně účastnili stavovského povstání v 1. 1618 - 1620, ale po Bílé hoře nebyli zvlášť tvrdě potrestáni; po zaplacení pokuty 5000 zl. moravských jim bylo panství ponecháno. V r. 1656 byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu. Podstatné škody utrpěl hrad při trojím útoku turecko - tatarských vojsk v r. 1663, ale hrad dobýt se jim nepodařilo stejně jako Švédům v l. 1645 - 1646, kteří po několikerém marném obléhání 5 nepořízenou odtáhli; byl totiž důkladně opevněn a odolal i pozdějším kuruckým útokům v l. 1703 - 1709. o těchto nepřátelských náporech byl hrad v druhé polovině 17. století upravován. Gabriel Serenyi, který převzal světlovské panství po Františkově smrti, zemřel v r. 1664 a zanechal syny Františka a Jana Karla, kteří se O zděděný statek rozdělili. Jan Karel dostal Světlov. V r. 1803 koupila panství za 277 000 zl. Žofie Haugvicová z Biskupic (U 1835), která vytvořila na světlovském hradě, zejména v posledních letech svého života, příznivé kulturní ovzduší. Byla ctitelkou hudby a jí vyškolení hudebníci hráli při koncertech díla Mozartova a Beethovenova. Zajížděl sem i Josef Mánes, který učil její dceru Jindřišku malovat. Jindřiška Haugvicová, provdaná za karvínského velkoprůmyslníka Larische-Mönnicha, zdědila Nový Světlov r. 1835. Dostatek finančních prostředků umožnil ve 40. letech 19. sto letí přestavbu hradu na zámek v tehdy módním tudorském slohu; přestavbu provedl vídeňský architekt Eduard Kuscher. Je to jednopatrová půlkruhovitá budova s cimbuřím a čtyřbokou věží po straně. Ital Vitalino Fumugalli přeměnil jižní část obory v anglický park se subtropickou flórou, kde ve sklenících i v zimě dozrávaly citróny, pomeranče a fíky. Na přelomu 19. století se pak majitelé Světlova rychle střídali; v r. 1906 byl prodán uherskému šlechtici Aladaru Kereczenyimu, od něhož jej v následujícím roce koupil Jiří Lubomierski. V r. 1924 získala panství v exekuční dražbě Pozemková banka v Praze, v r. 1926 se stalo jako součást zbytkového statku vlastnictvím manželů Ladislava a Jarmily Zbořilových, za nichž byl pustnoucí zámek znovu upraven. Nyní v soukromém vlastnictví.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.7.2018
  • 49 zobrazení
  • 0
fjw
KČT Slovan Karlovy Vary - Velká cesta Skotskem 2018
Kaledonský kanál je uměle vytvořený vodní kanál ve Skotsku, propojující Severní moře na východě s Atlantikem na západním pobřeží Spojeného království, spojující východní a západní pobřeží Skotska. Začíná ve městě Inverness a končí ve vesnici Corpach, kousek od Fort Williamu. Z celé délky kolem sta kilometrů je umělá jen jedna třetina. Zbylé dvě třetiny jsou tvořeny sérií jezer včetně slavného Loch Ness. Výstavba kanálu začala v roce 1803 a byla vedena slavným skotským architektem Thomasem Telfordem. Projekt měl trvat 7 let, stát asi půl miliónu liber a poskytnout práci zbídačenému obyvatelstvu Skotské vysočiny. Stavěl se nakonec skoro 20 let a stál bezmála milion liber. O dvacet let později se zjistilo, že je pro moderní lodě příliš mělký a tak se opět rozjely práce, tentokrát na jeho prohlubování. Jeho komerční využití ale v té době předběhla průmyslová revoluce, která poskytla mnohem rychlejší způsob přepravy. Dnes je tedy využíván hlavně jako turistická atrakce, protože kanál vede opravdu nádhernou horskou scenérií. Problém s rozdílnou nadmořskou výškou hladin jezer je řešen přeplavními komorami. Oblíbeným místem plavby je i jezero Loch Ness, proslulé slavnou Nessie. Tu poprvé dle pověsti zahlédl v 6. století svatý Columba, a přestože se všechny její obrázky ukázaly jako podvrhy a žádná z mnoha vědeckých expedic nic neobjevila, žije z Nessie celé široké okolí. Při plavbě po jezeře je však možné prohlédnout si romantickou zříceninu hradu Urquhart, jež je pozůstatkem hradu, který tu stával do roku 1692. Poté však byl vyhozen do povětří, aby se nedostal do rukou Jakobitů. Oficiální webová stránka: https://www.scottishcanals.co.uk/canals/caledonian-canal
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 17.7.2018
  • 218 zobrazení
  • 5
monikaball
  • 9.7.2018
  • 33 zobrazení
  • 0
milanvancura
  • 9.6.2018
  • 48 zobrazení
  • 0
biblos
Vracíme se domů, ale ještě si chceme něco prohlédnout, tak nevolíme nejbližší cestu na dálnici (v tom horku stejně není o co stát, tam krokem popojíždět), ale míříme k Želivskému klášteru, kde máme jednu kamarádku. A cestou samozřejmě budou zastávky na místech, která jsme si předem určili nebo nás cestou zaujmou. Kostelní Vydří je plánovaná zastávka.

V obci se nachází poutní kostel a karmelitánský klášter. V klášteře sídlí Karmelitánské nakladatelství. 23. září 1803 byl v kostele Panny Marie Karmelské pohřben rektor olomoucké univerzity Jan Matěj Butz z Rollsbergu. 19. listopadu 2011 byl v Kostelním Vydří pohřben český básník Ivan Martin Jirous.
Kostelní Vydří bylo původně středem většího celku, ke kterému patřily i dvě sousední vsi stejného jména, Prostřední a Zadní, přičemž tyto vsi vznikly ve 13. století kolonizací Ranožírovců. Ves se poprvé připomíná v pramenech roku 1305, kdy je uváděn Jaroš z Vydří z rodu pocházejícího z Bílkova. V průběhu staletí měnila ves mnohokrát majitele, až v roce 1825 jej Josef svobodný pán Butz z Rolsperka prodal majitelům Dačic Dalbergům k dačickému panství. S dačickým panstvím sdílel statek osudy do roku 1849, kdy byla zrušena patrimoniální správa, jako samostatně uváděný a zdaňovaný statek až do pozemkové reformy, kdy byl jako zbytkový statek o 100 hektarů prodán J. Thun-Hohensteinovi, kterému byl roku 1945 zkonfiskován.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.5.2018
  • 80 zobrazení
  • 2
klt
Wismar (česky zastarale Vesmiř[1]) je bývalé hanzovní město, dnes důležitý přístav a okresní město v severním Německu. V období do 3. 9. 2011 město tvořilo samostatný městský okres.
Leží ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko na pobřeží Baltského moře asi 45 kilometrů východně od Lübecku a 30 kilometrů severně od Schwerinu. Podle údajů z roku 2005 má 45 000 obyvatel, více než dvojnásobek počtu z roku 1905.
V roce 2002 bylo centrum města společně s centrem Stralsundu jako centry hanzovní ligy přidáno organizací UNESCO na seznam světového kulturního dědictví. V centru těchto měst se nachází mnoho významných cihlových budov, typických pro tuto část Německa a dřívější bohatá hanzovní městaPůvodně zde byla slovanská osada Wyszomir. Wismar je poprvé zmiňován v roce 1229, kdy obdržel některá městská práva. V letech 1257 až 1358 byl sídlem Meklenburských knížat. V roce 1259 se s městy Lübeck a Rostock spojila proti četným útokům baltských pirátů. Připojením dalších a k dalším městům vznikla Hanzovní liga. Během 13. a 14. století byl Wismar vzkvétajícím hanzovním městem, kde také působilo mnoho dílen, například na zpracování vlny. Rozkvět i přes odliv obyvatel trval až do 16. století.Po uzavření vestfálského míru v roce 1648 připadl Wismar Švédsku. Od roku 1653 v městě zasedal nejvyšší soud švédských území v Německu. V roce 1803 Švédové zastavili město i s panstvím Meklenburkům, s právem zpětného vykoupení po sto letech. V roce 1903 se Švédsko svých nároků vzdalo. Na přelomu 19. století bylo ve Wismaru mnoho důležitých manufaktur na zpracování železa, asfaltu, ale i papírny a výroba strojů. Rozvinutý byl zejména námořní obchod. Dováželo se uhlí, dřevo a železo. Naopak vyváželo se odtud obilí, máslo a olejniny. Přístav byl však dostupný jen pro lodě s ponorem do 5 metrů a tak s nástupem velkých parních lodí význam obchodu upadal.
V centru města se nachází největší severoněmecké náměstí o rozměrech 100 krát 100 metrů, obklopené elegantními stavbami všech stylů. Na severní straně náměstí stojí klasicistní radnice, postavená v letech 1817 až 1819. Ve středu náměstí stojí Wassserkunst s propracovanou kovanou fontánou dovezenou v roce 1602 z Holandska. Další zajímavostí je gotické skladiště z roku 1380 známé jako Alter Schwede.
Osmdesát metrů vysoká věž chrámu svaté Marie je pouze zbytkem původní impozantní gotické stavby. Cihlový chrám z 13. století byl těžce poškozen během druhé světové války a poté úmyslně zničen východoněmeckým komunistickým režimem v roce 1960.
Wismar je dnes také důležitou obchodní křižovatkou s přístavem a velkou loděnicí pro stavbu velkých lodí.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Wismar

https://de.wikipedia.org/wiki/Liste_der_Baudenkmale_in_Wismar

https://de.wikipedia.org/wiki/Wismar#Kultur_und_Sehenswürdigkeiten
více  Zavřít popis alba 
27 komentářů
  • 21.5.2018
  • 51 zobrazení
  • 11
lotusesprit
Letovice - O nejstarší podobě hradu vybudovaného na ostrohu nad přechodem trstenické cesty přes řeku Svitavu nevíme nic. Hrad je poprvé doložen teprve v r. 1360, ačkoliv se již v 1. 1250 – 1274 připomíná Heřman z Letovic a v r. 1316 Stanimír z Letovic, což by předpokládalo existenci hradu již v druhé polovině 13. století. Poté se stali držiteli Letovic páni z Přibyslavi, které ještě ve 14. století vystřídal rod Ronovců. Kolem r. 1400 byl na zdejším hradě přeložen do češtiny známý cestopis Marka Pola Milión. Překlad, v němž jsou zřetelné některé moravismy, je dnes uložen v knihovně Národního muzea v Praze. Na počátku 15. století držel hrad přívrženec císaře Zikmunda Hynek z Ronova. Proto husité v r. 1424 hrad oblehli, dobyli a zničili. Po Hynkově smrti bylo panství rozděleno mezi jeho dcery na dvě části, které získali postupně páni z Boskovic. Z nich s oblibou v Letovicích přebýval vzdělaný Ladislav z Boskovic, který zde také v r. 1520 zemřel. V druhé polovině 15. století byl letovický hrad obnoven. O jeho pozdně gotické přestavbě svědčí několik sklepních místností s jednoduchým portálem; pozdně gotická je snad i část vnější obvodové zdi zámeckých budov. Syn Ladislava z Boskovic Kryštof z Boskovic postoupil v r. 1544 hrad a městečko Letovice, Třebětín, Slatinku, Vanovice, Zboněk, Zábludov, díl Vranové, Radiměře a Lazinova hraběti Kryštofu z Hardeku. Hardekové počali šířit v Letovicích luterství; založili zde luterskou školu a městečko poněmčovali. Jejich náhrobky jsou ve farním kostele v Letovicích. Za Hanuše Fridricha z Hardeku v druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy hradního interiéru a jeho opevnění, hlavně na severní straně. Panství pak získal v r. 1614 sňatkem s Reginou Juliánou z Hardeku hrabě Jindřich Václav Thurn, jenž dovedl proplout úskalím pobělohorských konfiskací a podporoval Letovické v odporu k protireformaci. V r. 1643 dobyli hrad Švédově. Na konci 17. století přestavěl Štěpán Szelepcsényi jádro sídla v raně barokní zámek. Po četných změnách držitelů panství získali v r. 1724 Letovice Blümegenové, kteří povznesli město po stránce hospodářské. V r. 1724 zámek s městečkem vyhořel. Po požáru pak úpravy pokračovaly, především v zámeckých interiérech, stejně jako výstavba hospodářských a úřednických budova východně od zámku, jak hlásá letopočet 1730 na bráně předzámčí. V r. 1820 se stává majitelem panství a zámku maďarská rodina Kálnoky z Köröspatak, za niž stavební činnost ožívá znovu. Stavbou koníren, letní a zimní jízdárny a arkádami na terase a úpravou středověké věže získal zámek nynější vzhled. Z rodiny Králnokyů vynikl Gustav Kálnoky († 1898 v Letovicích), nejprve rakouský velvyslanec v Petrohradě a v 1. 1881 – 1895 rakouský ministr zahraničí. V rodině Kálnokyů působil v Letovicích jako vychovatel český archeolog a básník Jan Erazim Vocel (1803 – 1871). Kálnokyové vlastnili panství až do r. 1945. Po roce 1945 jim byl zámek zabaven a jeho navrácení se Alexander Kalnoky domohl teprve po dlouhém restitučním sporu.
více  Zavřít popis alba 
  • 7.5.2018
  • 231 zobrazení
  • 1
jxls
1 komentář
  • 23.4.2018
  • 25 zobrazení
  • 0
sd1zs
  • 11.4.2018
  • 29 zobrazení
  • 1
stareye
  • 3.4.2018
  • 187 zobrazení
  • 0
frantami
  • 21.3.2018
  • 22 zobrazení
  • 0
stareye
  • 19.3.2018
  • 49 zobrazení
  • 0
lotusesprit
Nadějkov - Ves Nadějkovse poprvé uvádí až roku 1373 v souvislosti s majitelem tvrze a celého panství Ahníkem z Nadějkova. Z bývalé tvrze se dochoval zbytek bašty, který se nachází u nynějšího zámku. Na počátku 16. století se Nadějkov dostal do majetku rodu Doudlebských z Doudleb. Bedřich z Doudleb v letech 1570 až 1584 nechal tvrz přestavět v renesančním slohu.
Poslední z rodu Doudlebských z Doudleb, kteří vlastnili Nadějkov byl Jiří František, který roku 1668 prodal nadějkovské panství Mikuláši z Germersheimu v Harpershofu, měšťanu z Menšího Města pražského. Majitelé Nadějkova se pak často střídali. Roku 1702 je koupil Václav Norbert Oktavián Kinský ze Vchynic. O tři roky však i on Nadějkov prodal. Novým majitelem se stal rytíř Jiří Bořek Dohalský. Od té doby se majitelé hospodářství i tvrze opět poměrně často střídali. Roku 1761 získal tvrz i hospodářství Antonín Ferdinand Feuerstein. Ten roku 1781 dal přestavět tvrz do podoby barokního zámku. Podle aliančního erbu nad vstupem mohla být přestavba dokončena až za Antonínova synovce Antonína Františka. Roku 1803 prodal panství pražskému měšťanovi Janu Tuscanimu. Dalším majitelem byl od roku 1843 Karel hrabě Vratislav z Mitrovic, jehož dcera Karolína Kokořovcová z Kokořova provedla po roce 1863 značné vnitřní úpravy, vnější barokní podobu zámku však zůstala zachována. Po bezdětné hraběnce Karolině zdědil Nadějkov r. 1917 akad. malíř Karel Beck, roku 1936 jej koupila rodina Segerova. Po roce 1945 byl zámek Segerům zkonfiskován. Roku 1952 byla provedena generální oprava a v zámku byla umístěna škola. Po roce 1989 byl vrácen původním majitelům, nicméně je nevyužíván a chátrá.
více  Zavřít popis alba 
  • 24.2.2018
  • 116 zobrazení
  • 1
lotusesprit
Stěžery - Roku 1551 Felix Pravětický z Pravětic, který zde vybudoval renezanční tvrz. Původní tvrz tvoří severní křídlo dnešního zámku. Poslední majitel Stěžer z rodu Pravětických, Jiří, se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618 – 1620, a proto mu byla část Stěžer s tvrzí a dvorem zkonfiskována. Od královské komory v r. 1625 zkonfiskovanou část koupila Anna Zuzana Karolina Slavatová z Chlumu a po r. 1633 přikoupila i druhou část Stěžer. V r. 1650 zdědil Stěžery Ferdinand Bonaventura Harrach. K Přestavbě tvrze na zámek došlo až v letech 1802 – 1803 za Arnošta Kryštofa Harracha, který dal k tvrzi přistavět západní křídlo a obě křídla dostala mansardovou střechu. Od r. 1803 sloužil zámek jako kanceláře a úřednické byty. V r. 1844 zámek vyhořel, ale byl záhy opraven. V druhé polovině 19. stol zde byla umístěna rolnická škola a od r. 1866 první Hospodářská škola v Čechách. Když tato škola dostala vlastní budovu, byl zámek opět změněn v byty úředníků. Zámek náleřel Harrachům až do r. 1944, kdy je koupila hradecká rodina Janotů. V r. 1948 se stal zámek majetkem státu. V r. 1959 byla obnovena zachovalá část sgrafitové omítky.
více  Zavřít popis alba 
  • 30.12.2017
  • 75 zobrazení
  • 1
lotusesprit
Zdechovice - Ve zdejší obci stál odedávna zámek. Původně to byla jen tvrz, potom dřevěný zámek. V roce 1803 úplně vyhořel. Nový zámek byl vystaven hrabětem Karlem z Paarů. Ten ho roku 1889 prodal Dr. Otto Mettalovi, který si koupil v roce 1912 od císaře titul "von", a tak patřil do šlechtické rodiny. Mettal zámek opravil a opatřil pěknou věží s hodinami. U zámku se rozkládal park, dílem anglický a dílem francouzský. Po jeho smrti se ujímá vedení dcera Helena, která se přihlásila k Němcům a v roce 1945 byla odsunuta. V letech 1951 - 53 sloužil zámek k ubytování horníků z Chvaletic. V roce 1953 se do zámku stěhuje vojenská posádka. Pro mužstvo se postavily v parku dřevěné baráky. Dne 2. října 1968 přijíždí skupina sovětské armády, naše vojsko musí ze zámku odejít do Přelouče. Dne 12. října se do zámku přistěhoval ženijní pluk, který měl kolem 600 mužů. Zde armáda hospodařila jako doma a park byl likvidován pohonnými hmotami. V parku bylo pro armádu postaveno kino. Vojsko zde bylo do roku 1990.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.12.2017
  • 184 zobrazení
  • 1
lotusesprit
Zákupy - Na místě nynějšího zámku původně stávala gotická tvrz, poprvé připomínaná roku 1383. Na počátku 16. století ji koupili Berkové z Dubé a roku 1541 zahájili její rozsáhlou přestavbu v renesanční zámek. Kolem poloviny 16. století měl zámek dvoukřídlou dispozici, která ovšem jistě počítala s pozdějším uzavřením do čtyřkřídlého schématu. Tuto podobu zámek pravděpodobně získal v průběhu druhé poloviny 16. století. V roce 1612 Berkové zadlužené panství prodali Janu Novohradskému z Kolovrat. K další změně vlastníků došlo v roce 1632, kdy zámek získal vévoda Sasko-lauenburský Julius Jindřich. V průběhu třicetileté války byl zámek poničen nejprve císařskými vojáky, a později v roce 1638 švédskou armádou. K velkorysé přestavbě zámku došlo v letech 1665 – 1715, kdy byl postupně rozlehlý vybudován komplex vlastního zámku, předzámčí s rozlehlými konírnami, hospodářským dvorem, zahradami, závodištěm a drobnými stavbami v okolí. Architektonické ztvárnění patrně určil Domenico Orsi (v Zákupech je poprvé doložený v roce 1671), kterému zde jako stavitel zřejmě sloužil Domenico Canevalle. Později stavbu převzal Giulio Broggio. Po smrti Julia Františka, který zemřel bez mužských potomků, Zákupy převzala jeho dcera Anna Maria Františka, manželka posledního potomka rodu Medicejů, která zde žila až do své smrti v roce 1741. Také ona pokračovala v rozsáhlých stavebních úpravách zámku a okolí. V roce 1741 zámek zdědila dcera Marie Anna Karolína, provdaná za Ferdinanda Bavorského, ale vzhledem ke konfliktu ohledně pragmatických sankcí byla Marií Terezií vypovězena z Čech. Zákupy přestaly být sídlem velkého dvora a nadále zde sídlili již jen úředníci. V roce 1803 přešly Zákupy na toskánskou větev Habsburků. Podle rozhodnutí vídeňského kongresu mělo být panství povýšeno na vévodství a měl se jej ujmout syn dcery císaře Františka I. Marie Luisy a Napoleona Bonaparta - Orlík. V roce 1847 byla zákupské panství začleněno do osobního majetku rakouského císaře Ferdinanda V. Ten po své abdikaci v roce 1848 užíval Zákupy jako letní rezidenci. K tomuto účelu byl zámek v letech 1850 – 1851 opraven, vyzdoben a vybaven mobiliářem ve stylu druhého rokoka. Skupina umělců pod vedením Josefa Navrátila tu vytvořila slohově čistý, vkusný a výtvarně bohatý umělecký celek. Navrátil tu působil nejen jako malíř nástropních maleb, ale i jako dekoratér, který navrhl tapety, garnýže, lustry i závěsy.
více  Zavřít popis alba 
  • 9.7.2017
  • 55 zobrazení
  • 2
reklama