Hledání

20 011 vyhledaných výsledků

35% sleva na vše!
-35 % s kódem

Vytvořte fotoknihy, pexesa, plakáty... do neděle se slevou.
Kód: NakupyOnaDnes

35% sleva na vše!
mimi-mon
pražský výlet, tentokrát jel i Chris
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 12.4.2008
  • 125 zobrazení
  • 0
dospec13
MO-S 19 Alej je samostatný pěchotní srub, vybudovaný v III. stupni odolnosti - tloušťka stropu 2,5 m. Objekt má dva pozorovací zvony s osazenými lehkými kulomety vz. 26 a kopuli s dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. rekonstrukční práce probíhají na objektu od r. 1984 a dne 28.9.1988 byl objekt zpřístupněn veřejnosti. V levé střelecké místnosti je zachycena rekonstrukce a vývoj lafetace, zbývající část objektu je zrekonstruována do původní podoby z r. 1938. v pravé střelecké místnosti se nachází unikátní pevnostní protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm i další původní zbraně včetně lafet a optiky. Pěchotní srub patří k nejlepším pevnostním muzeím v ČR i Evropě.

MO-S 18 Obora je samostatný pěchotní srub vybudovaný v II. stupni odolnosti- tloušťka stropu 2 m. Jediný pěchotní zvon srubu byl vytržen německou armádou v r. 1940 a opětovně byl osazen z OP-S 28 Mezicestí 15. 12. 1991. Ve vstupní chodbičce je pamětní deska věnovaná Jaroslavu Švarcovi, který byl v době okupace vyslán s výsadkovou skupinou TIN na území Protektorátu Čechy a Morava a padl spolu s dalšími parašutisty podílejícími se na atentátu říšského protektora R. Heydricha v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje (sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici na Novém Městě pražském. Ve srubu se nachází původní funkční čerpadlo Royal, novodobý agregát, plně funkční ventilace s filtrací, nádrže na vodu, ubikace, muniční sklady a vybavená střelecká místnost, kde ve střílně pro původní 4 cm pevnostní kanón vz. 36 ráže 47 mm je nyní nainstalována část sovětského protitankového kanónu DOT 4, který byl původní čs. zbraní inspirován.
více  Zavřít popis alba 
  • 7.9.2014
  • 222 zobrazení
  • 1
sdhjablonany
Letos zapojeno do celostátní akce: Ukliďme svět, ukliďme Česko http://www.uklidmecesko.cz/event/11376
Kvůli špatnému počasí proběhl úklid až v náhradním termínu 18. 4., 16:00-19:00 h. Podobně jako loni jsme se rozdělili do 4 pracovních skupin, které uklidily celkem 4,4 km kolem přístupových cest v okolí a v obci Jabloňany.
Posbírali jsme odpadky v okolí cest od „tramvaje“ směrem od Obory, po jabloňanskou křižovatku, hlavní cesty v obci a cestičku do Skalice.
Bylo sebráno 11 pytlů (cca 160kg odpadu + cca 90 kg železa), to bylo o poznání méně než loni, kdy jsme uklízeli okolí poprvé. Dále byla zrušena 1 černá skládka nad obcí směrem ke Lhotě („Na Kujích“), kde bylo uklizeno 25 vyhozených starých hasicích přístrojů, které byly roztříděny do starého železa.
Na závěr bylo pro účastníky připraveno malé občerstvení v podobně grilované uzeniny a nápojů. Celkem zapojeno 6 dospělých a 11 dětí a mládeže
více  Zavřít popis alba 
  • 18.4.2016
  • 35 zobrazení
  • 0
handysto
Oblast, v níž se nevelká obora rozkládá, leží v jihovýchodní části Českomoravské vysočiny v nadmořské výšce 460 až 490 m. Terén obory je mírně členitý se svažitostí k Jinošovskému potoku. Ten protéká celou oborou, zásobuje vodou rybník Březina a po opuštění obory i kralické rybníky. Z celkové výměry 32 ha připadají 4 ha na louky a 2 ha na vodní plochy. Původní kamenná zeď kolem zámeckého parku byla opravena, pouze v úseku o délce 400 m ji nahradil pletivový plot. Obora je celoročně přístupná veřejnosti, vstup umožňuje pouze jedna z bran.
ZVĚŘ V OBOŘE A PÉČE O NÍ (Svět myslivosti č. 09/07)
K založení chovu daňků bylo do obory koncem r. 1983 dovezeno 19 kusů kvalitní daňčí zvěře ze známé oblasti Gyulay v Maďarsku: čtyři špičáci, deset daněl a pět daňčat. Záměrem chovu bylo produkovat kvalitní zvěř k zazvěřování honiteb a obor na Moravě a v Čechách. Lov byl zaměřen pouze na sanitární a přísně průběrný odstřel, veškeré přírůstky zvěře putovaly tam, kam určil ČMS. V r. 1990 dosáhl kmenový stav v oboře téměř 60 kusů.
Do r. 1998 sloužila obora jako režijní honitba státních lesů, naposledy lesní správy Náměšť nad Oslavou. Poté byla pronajímána, jejím posledním uživatelem je Pavel Klíma. V současné době obstarává lov v oboře nájemce a jeho poplatkoví hosté. Není známo, že by obora vyprodukovala významnější trofej. Záznamy z r. 1996 zmiňují osmiletého daňka uloveného zahraničním lovcem. Jeho trofeji bylo naměřeno 173,49 b. CIC. Momentálně nejsilnější daňci nosí podle slov oborníka lopaty v bodové hodnotě kolem 180 b. CIC.
Zvěř je celoročně přikrmována jadrným krmivem, obvykle směsí ovsa s ječmenem. Během léta nachází dostatek pastvy na loukách a v bylinném patře lesa, kde v semenných letech téměř nestačí spotřebovat úrodu žaludů. Na podzim a v zimě má k dispozici jetelotravní seno a cukrovku, osvědčilo se též předkládání sešrotovaných celých kukuřičných palic.
více  Zavřít popis alba 
33 komentářů
  • červen 2018
  • 61 zobrazení
  • 9
lotusesprit
Konopiště - Zámek byl založen, původně jako hrad, kolem roku 1294 patrně pražským biskupem Tobiášem z Benešova. Prvně se zmiňuje roku 1318 jako majetek Beneše a Tobiáše z Benešova. Hrad byl vybudován po vzoru francouzských pevností, s kulatými věžemi, parkánem, padacím mostem a 4 bránami. Poté, co rod Benešoviců vymřel, přešel hrad roku 1337 na dlouhá léta do majetku rodu Šternberků. V letech 1467 - 1468 byl hrad za Jiřího z Poděbrad dlouhodobě obléhán - dobyt byl až po 18timěsíčním obležení (přestože měli obléhající mnohem modernější techniku), po vyhladovění hradní posádky. Koncem 15. století (počátkem 16. stol. - IEČZ) byl hrad stavebně upraven v pozdně gotickém stylu Jiřím ze Šternberka. V 17. - 19. století se v držení hradu vystřídala řada majitelů. Hodějovštví z Hodějova nechali hrad začátkem 17. století stavebně upravit v pozdně renesančním stylu - přestavbu zadala Dorota Hodějovská (dat. na portálu r. 1605). Po bitvě na Bílé Hoře (r. 1620) vlastnil Konopiště krátce také Albrecht z Valdštejna - dědic panství, Přech Hodějovský z Hodějova, se účastnil protihabsburského odboje a většina jeho majetku byla po potlačení povstání zabavena. Konopiště poté koupil Pavel Michna z Vacínova, sídlo ale nijak neudržoval. Od jeho dědiců koupil v 70. letech 17. století zadlužené panství Jiří Ludvík von Sinzendorf. Ve zprávě z té doby se hovoří o tom, že neudržovaná velká věž začala v té době padat. Roku 1701 přešlo panství na Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic, od kterého jej, opět zadlužené, koupil roku 1716 Jan Josef z Vrtby. Ten nechal hrad po roce 1725 rozsáhle přestavět v barokním stylu na pohodlné sídlo. Vrcholně barokní brána se přičítá významnému baroknímu architektovi Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi, její bohatá sochařská výzdoba pochází z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Až roku 1746, za Františka Václava Vrtby, byla ubourána přesahující patra věží do výšky korunních říms. V té době byly také modernizovány interiéry, které vyzdobil dřevořezbami Lazar Widmann a freskami František Julius Lux. Roku 1887 koupil od Lobkoviců zámek s panstvím arcivévoda František Ferdinand d´Este, který dal zámek přestavět v historizujícím stylu a jeho okolí nechal upravit kolem roku 1900 na krajinářský park, doplněný oborou. Park zkrášlují sochy, které jsou většinou kopiemi italských soch (zahradní architekt Karel Mössmer). Během regotizanční opravy zámku (arch. Josef Mocker) v l. 1889 - 1894 byly některé věže upraveny do polygonální podoby. Na úpravách interiérů se podílel v l. 1894 - 1900 arch. František Schmoranz st. Na místě bývalé barokní zahrady nechal arcivévoda vybudovat Růžovou zahradu se skleníky. Do zámku, který byl rozšířen ještě roku 1914 přístavbou křídla knihovny (arch. Humbert Walcher von Moltheim), nechal František Ferdinand d´Este umístit své rozsáhlé sbírky. Atentátem na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu r. 1914 byla rozpoutána 1. světová válka. Roku 1921 převzal zámek od dědiců F. F. d´Este Československý stát a zámek i s parkem byl částečně zpřístupněn veřejnosti. Za 2. světové války byl na zámku hlavní štáb jednotek SS. Po skončení války byl zámek opět otevřen pro veřejnost. Od r. 1994 jsou veřejnosti přístupné i soukromé pokoje, obývané arcivévodou a jeho rodinou. Skleníky prošly v l. 1995 - 2000 rekonstrukcí, a složí svému původnímu účelu - pěstují se zde vzácné teplomilné rostliny.
více  Zavřít popis alba 
  • 13.1.2019
  • 46 zobrazení
  • 0
rmichal
2018 09 Hamr

28.-30.9.2018 (28.9.= pátek, svátek sv.Václav)
Účastníci: Radka, Michal, Ulla, Jana, Ondra. Námět: Cyklistika a v neděli Radka + Ulla cvičení obedience v Hvězdově.
28.9.2018 pátek
Z Prahy do Lysé pro Janu a Ondru. V Lysé nasazen nosič na kola (svítí, bylo předem přezkoušeno) a naložena dvě kola. Pokračujeme do Karlovic. V Lysé je na „nejméně 19 měsíců“ uzavřen nadjezd nad nádražím. Objížďka přes Ostrou a Stratov bez bloudění. V Karlovicích snídaně (obchod pí. Švédovové i ve svátek v provozu). Jana nalezla dlouho postrádaný dílů nosiče pro čtvrté kolo – pod postelí v patře. Pak našla ještě součástky k tomuto dílu – v igelitce ve skříni v patře v horní polici. Chystáme kola Radky a Michala, vozík pro Ullu a další potřeby na víkend s cyklistikou. V 10:15 má Radka pocit, že jsme již skoro připraveni – velmi brzy. Nešťastný nosič pro 4.kolo však montujeme (Ondra a Jana) k základnímu nosiči až do 11:45. Je rozhodnuto, že tento díl již zůstane k nosiči kol připevněn trvale. Konečně odjezd. V 11:54 dorážíme do Turnova, Komenského ulice, kde ve 12:00 začíná odhalení pamětní desky Josky Smítky na jeho rodném domě č.690 (součást zahájení horolezeckého festivalu v Sedmihorkách). Po odhalení desky pokračujeme na místo příštího ubytování do Hamru na Jezeře. Cestou jedeme přes Cetenov, ověřit, zda ještě existuje zdejší kdysi známá hospoda Na pince. Hospoda funguje. Nemá sice zveřejněnou otvírací dobu, ale provozovatelé ji opravují a mají plány do budoucna. V Hamru se ubytováváme v kempu v mále chatce sedmihorského typu. Hospoda Pod hrází je zavřená. Obědváme v Harley’s Pubu – ratejna nic moc, nabídka mizerná. Přesto dostal hospodský spropitné, což se později vyplatilo, protože jsem tam zapomněl fotoaparát. Jdeme na pěší vycházku na Stohánek. Vracíme se již za tmy po lesní asfaltce, z lesa poblíž skalního divadla je vidět světlo a ozývá se divný kovový zvuk. Zřejmě UFO, to nás „na Ralsku“ nepřekvapuje. Večer v restauraci hotelu Pacifik, tam to vypadá normálně všedně.

29.9.2018 sobota
Snídaně u Maxikiosku před kempem. Paní v kiosku má rozsáhlou skvělou nabídku a je velmi milá a ochotná. To v Sudetech není vůbec samozřejmé. Vyjíždíme na kolech ke Stohánku a dále k Lanovu kopci. Otvírají se nádherné výhledy na Ještěd a Ještědský hřbet. Nelze odbočit do obory Židlov – zamřená vrata, ačkoli září – říjen má být vstup do obory od 9 do 16 povolen (březen + duben je zákaz celodenně). Vymýšlím novou variantu výletu, jedeme do Osečné. Je čas na oběd a značná zima, zejména když zaleze slunce (co chvíli). Hospoda U slunce, kde jsme byli před léty s Rakou během vandru. Už na náměstí není. Je zde pouze cukrárna, o kus díl panelákoidní hospoda pouze s ohříváním pizzy. V penzionu Dřevěnka (kde neubytovávají psy) má restaurace dovolenou. Ubytování údajně v provozu, to musí být pro hosty radost. Venku je stánek v provozu a v té zimě si tam dáváme aspoň malé občerstvení. Pokračujeme po cyklostezce 3007 s nádhernými panoramatickými výhledy na Ještědský hřbet, Podještědí a Lužické hory do Druzcova. V následujících Křižanech je hospoda, kterou kdysi při našem vandru právě trvale uzavírali a nedali nám najíst (svým přátelům ano). Teď je tu milá paní, má Svijany a překvapivě širokou nabídku jídel. Přes Žibřidice pak pokračujeme domů do Hamru. Jsme tam docela včas a jdeme se navečeřet do hotelu. V závěru se bohužel projevily Sudety – číšník mi ve 21:45 odmítl natočit poslední pivo a nedostal tak žádné spropitné.

30.9.2018 neděle
V noci mrzlo a Jana nastydla. Ulla odmítla spát na studené podlaze. V plánované době budíčku v 8:30 je auto ještě namrzlé a většina účastníků spí. V 10 hodin všichni vstanou, svítí slunce a otepluje se. V 10:15 nejde otevřít kufr auta, protože je v jeho zámku zaklapnutý popruh tašky s Ulliným vozíkem. V 11 vzdáváme pokusy o vyproštění popruhu a Radka volá asistenční linku České pojišťovny. Přicházejí různé SMS, že mechanik přijede v 11:40, 12:05, 13:45. Teprve po našem dotazu pojišťovna objasní, že první dvě firmy si zásah rozmyslely a odvolaly. Po 12. Hodině odvážím Radku a Ullu na cvičák do Hvězdova, Jana a Ondra hlídají nenaložené věci. Ve 13:45 přijíždí mechanik z Ústí nad Labem a za 7 minut zámek kufru uvolní, ani nechtěl spropitné. Vyhlídkovou trasou přes letiště Hradčany a Ploužnici odvážím Janu a Ondru do Hvězdova, odkud tito ještě vyrážejí na hodinu a půl na kolech do obory Židlov. V 16 hodin končí cvičení psů. Všichni se pak sejdeme v Kuřivodech, odvážíme věci do Karlovic, lidi a věci do Lysé a sebe a věci domů.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2018
  • 71 zobrazení
  • 0
babi90
Vojtěch Bartek (* 19. října 1942, Frýdek-Místek) je český fotograf a pedagog.

Od roku 1990 až do svého odchodu r. 2009 byl tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Podílel se jako organizátor i autor na realizaci fotografických dokumentárních projektů Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století a Zlín a jeho lidé. V období 1981–1992 byl hlavním organizátorem a komisařem národních a mezinárodních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon v Opavě.

Vyučil se v hornickém učilišti v Ostravě (1959), absolvoval dvouletou Průmyslovou školu hornickou pro pracující v Ostravě (1963) a Právnickou školu ROH v Ostravě (1977). V roce 1973 se stal jedním z prvních absolventů Školy výtvarné fotografie Svazu českých fotografů.

Během svého pedagogického působeni vyučoval typografii na Institutu tvůrčí fotografie, a později, na Ústavu fyziky Slezské univerzity, pak krátce výukově působil v předmětech Multimediální skladba obrazu a Základy fotografie. Od roku 1997 učí maturitní nástavbové ročníky oboru fotograf na Integrované střední škole oděvní, služeb a podnikání v Ostravě-Porubě.

Ve své fotografické tvorbě se zaměřuje na krajinářskou fotografii s ekologickou tematikou, na dokumentární fotografii z oblasti Ostravska a na vytváření audiovizuálních programů – diafonů. Z cesty do Indie, kterou podniknul v roce 2000, přivezl řadu černobílých i barevných snímků, z nichž zaujaly panoramatické záběry z ulic Mumbaje.

Novinky.cz :výňatek z článku

Známý ostravský fotograf Vojtěch Bartek na vernisáži jeho výstavy. 12.2.2013

Autor Josef Zajíc

Učitel,trenér sportu,koníček fotografování,sport rekreačně, divadlo.

Charita Ostrava prezentuje výstavu fotografií Vojtěcha Bartka

V galerii G Charitativního střediska Gabriel v Ostravě v komunitním centru pro seniory je k vidění výstava fotografií významného ostravského fotografa Vojtěcha Bartka pod názvem Můj svět. Vernisáž výstavy proběhla v úterý 12. února od 17 hodin.

Výstava mj. připomněla životní jubileum autora. Vojtěch Bartek se narodil 19. října 1942 ve Frýdku-Místku. V období let 1990 - 2002 pracoval jako tajemník Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Vytvořil několik cyklů z uměleckých a dokumentárních fotografií: Konec přírody, začátek města (1974), Má země (1977), Černá píseň (1979), Lidé Hlučínska devadesátých let (1998), Zlín a jeho lidé (1997-2001). V dokumentárně-uměleckém cyklu zachytil přípravu, zkoušky, realizaci a premiéru inscenace opery Igor Kníže v Národním divadle Moravskoslezském. Fotil i další opery a balety. Nyní přednáší na Slezské univerzitě v Opavě.

Vernisáž uvedla Hana Papežová, galeristka v Galerii G. Připomněla život a dílo Vojtěcha Barteka a představila jeho přátele, kteří se přišli na výstavu podívat a pogratulovat mu k jeho sedmdesátým narozeninám. Krásné melodie na klávesové nástroje zahrál Petr Koběrský a na housle Oldřich Zemánek.

Výstava Vojtěcha Bartka Můj svět potrvá do 4. března. Centrum je pro návštěvníky otevřeno od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin.

Foto: H.Papežová, K.Planičková, J.Zajíc
Promítané fotografie V.Bartka.
Video A.Čaply na konci fotografií.
Přidaná 3 videa z fotografií H.Papežové, K.Planičkové, J.Zajíce, V.Bartka,A.Čaply zpracovala Hana Papežová.
Přidáno video A.Čaply - průběh celé vernisáže.

Děkujeme, Vojtěchu, za skvělé fotografie i bezprostřední vystoupení.

Jeden z mnoha ohlasů:

Myslím si, že to byla jedna z velmi povedených vernisáží v Galerii G....A.Čapla

Vojtěch Bartek tragicky zahynul 8.3.2013- Čest jeho památce !

Smutná zpráva z Deníku.cz

Fotograf Vojtěch Bartek tragicky zahynul po autonehodě u Velké Polomi
Vojtěch Bartek podlehl těžkým zraněním po páteční autonehodě u Velké Polomi.

Opava - V Opavě, Ostravě, rodném Frýdku-Místku i v celém širokém regionu by se našlo jenom málo fotografů a příznivců fotografie, kteří by ho neznali. Věčně rozčepýřená hlava, často ozdobená velkým kloboukem, či jeho osobitě uvázaná kravata. Nezaměnitelný zvučný hlas či specifický slovník, který nezapřel jeho havířské začátky. Vojtěch Bartek podlehl v neděli těžkým zraněním po páteční autonehodě u Velké Polomi. Bylo mu sedmdesát let.

Fotograf Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, podílel se rovněž na organizování celé řady fotografických projektů. Byl úžasným pábitelem života, na svém kontě měl desítky výstav doma, ale také v zahraničí.

Patřil k prvním fotografům, kteří zobrazovali zdevastovanou průmyslovou krajinu na Ostravsku dávno předtím, než ekologická témata přišla do módy. Jeho záběry kališť, zbytků stromů, popraskané půdy, potrubí, sloupů vysokého napětí a hald jsou obžalobou lidské bezohlednosti, ale současně se v nich objevuje i jakási podivuhodná symbióza krásy a zmaru.

Bartkova pozdější volná tvorba zahrnuje konfrontace zbytků přírody s odlidštěnou architekturou panelových sídlišť z cyklu Konec přírody začátek velkoměsta (1975-1993), nostalgické panoramatické záběry z dělnické kolonie v Mariánských Horách, civilně pojaté portréty ze souborů Černá píseň (1972-1982) a Malý člověk (1980-1990), bezprostřední momentky nevšedních chvil všedního života z cest do Indie a na Kubu, divadelní fotografie ze zkoušek a z představení Národního divadla moravskoslezského v Ostravě i tři desítky audiovizuálních pořadů promítaných na jedno až šest pláten.

Mnoho let pracoval v Okresním kulturním středisku v Opavě a stál u počátků opavské univerzity. Z jeho iniciativy se v roce 1990 podařilo přeměnit tehdejší Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů na Institut tvůrčí fotografie právě zakládané Slezské univerzity, která se tak po pražské AMU a Vysoké škole pro grafiku a knižní umění v Lipsku stala teprve třetí vysokou školou se samostatným studiem fotografie v postkomunistickém bloku.

Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem ITF, podílel se na organizování fotografických projektů Lidé Hlučínska 90. let 20. století, Zlín a jeho lidé a Opava na prahu nového tisíciletí stejně jako na přípravě desítek výstav v Domě umění a Slezském zemském muzeu v Opavě a ostravské galerii Opera i mnoha expozic pro zahraniční festivaly, muzea a galerie. A hlavně ochotně a nezištně pomáhal studentům.

Nesmí se zapomenout ani na jeho externí pedagogické působení na několika středních školách či na oboru Multimediální techniky v Ústavu fyziky FPF SU.

Profesor Miroslav Vojtěchovský výstižně charakterizoval Vojtěcha Bartka jako člověka zemité přímé filozofie, ale také člověka se zvláštním jemným citem, jako člověka, v jehož jednání se spojuje dravost šelmy s citem kočičích tlapek. Fotografie byla středobodem Bartkova života a pomáhala mu překonávat různé krize a tragédie, jichž nebyl ušetřen.

Když před měsícem otevíral v ostravské galerii G expozici Můj svět k nedávným sedmdesátinám, nikdo netušil, že to bohužel byla už poslední výstava v jeho životě. Z Fakultní nemocnice v Ostravě přišla smutná zpráva, že Vojtěch Bartek podlehl zraněním po těžké autohavárii, k níž došlo 8. března 2013 na silnici mezi Ostravou a Opavou. Bude nám moc chybět.

Vladimír Birgus, Zdeněk Stuchlík
více  Zavřít popis alba 
  • září 2003 až březen 2013
  • 278 zobrazení
  • 0
mysticsmile
Úvod patnácté promenádní sezóny v Boskovicích se skvěle vydařil!

S příchodem začátku prázdnin se každoročně otvírá maraton letních promenádních koncertů v parku před Zámeckým skleníkem v Boskovicích. Stává se pomalu tradicí, že jej zahajuje místní Základní umělecká škola. První koncert tentokrát připadl na neděli 29. června 2015.
Úvodem se představil řízným pochodem velký dechový orchestr ZUŠ pod vedením Bc. Zdeňka Jindry.
Hned poté předstoupil před obecenstvo ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Je to k neuvěření, ale již po patnácté zahajujeme Promenádní sezónu v Boskovicích, předávám slovo místostarostovi Boskovic Petru Malachovi, DiS.“
Přeji patnácté Promenádní sezóně, aby byla krásná, odpočinková a relaxační, jako ty předchozí. Užijte si jí. Tímto považuji patnáctý ročník za zahájený.“
PaedDr. Oldřich Kovář poté představil partnery: T-Car, spol.s r.o - Hyundai, Auteco BS, spol. s r.o. - Renault a Pivovar Černá Hora. Ten kromě občerstvení dodal i dva velké sluníky, které hned při první akci přišly vhod. Po ránu, kdy to vypadalo, že se vše odehraje uvnitř, se krásně vyjasnilo. Odpoledne Slunce pálilo, možná až moc. Mnozí diváci se proto ukryli do stínu stromů a někteří právě pod tyto nové rozevřené slunečníky.
„Dnešní koncert a tím i celou Promenádní sezónu zahájil velký dechový orchestr ZUŠ pod taktovkou Zdeňka Jindry, druhou část hudebního odpoledne vyplní Bc. Martin Krajíček se svým estrádním orchestrem,“ pokračoval v úvodu PaedDr. Oldřich Kovář. Děkuji místostarostovi za úvod, Vám přeji krásnou zábavu.“
Muzikanti pozvedli plechy a zahráli šest známých skladeb. Mezi nimi nechyběly například Pod tou naší starou lípou, Šly panenky silnicí a další dechovkové „hity“.
O kratičké technické přestávce pozval PaedDr. Oldřich Kovář na připravovanou výstavu do zámeckého skleníku: „Tentokrát se zde 19. července na vernisáži objeví pan Tomáš Císařovský (*1962). Jeho plátna jsou obrovská cca 2,4 x 3 metry. Máme trochu problém tato díla sem dostat,“ zakončil s humorem pozvánku PaedDr. Oldřich Kovář a ještě připomenul herce a hudebníka Vojtu Dyka (*1985) 28. srpna v letním kině.
I druhou část vydařeného nedělního odpoledne zahájil PaedDr. Oldřich Kovář. Pozval na Husí slavnosti 3. a 4. října 2015. „Budeme zde mít braty Ebeny, Xindl X (Ondřej Ládek *1979, písničkář a scénárista), klubovou kapelu Sto zvířat a další.“ Znovu představil partnery promenádních koncertů včetně Rádia Petrov a dodal: „Do konce prázdnin můžete každý pátek v 17 hodin přijít na živé divadlo do zámeckého nádvoří. Začínáme 3. července pohádkou Červená Karkulka.“
Estrádní orchestr pod vedením Bc. Martina Krajíčka se představil s tím nejlepším, co mají nastudované. Skvěle interpretovali i dvě židovské skladby a od slavných liverpoolských Beatles Michelle (1965). Sólistka Eliška Matušková zazpívala dvě písně. Přednesem Don't Know How to Love Him z rockové opery Jesus Christ Superstar (1969) si získala publikum, jež ji odměnilo mohutným potleskem. Orchestr zahrál i filmovou melodii, Piráti z Karibiku, diskotékovou Funky Town od americké kapely Lipps (1979). Před rozloučením Bc Martin Krajíček poděkoval Městu Boskovice za příspěvek na chorvatské soustředění. Závěrečnou skladbu Od Franka Sinatry (*1915 †1998) New York (1979) tak skvěle přednesl sólista Tomáš Dvořák, že si ji diváci ovacemi vynutili zopakovat. Z publika se ozývalo hlasité: „Umíííí“! Kapela poté musela ještě znovu přidat i Funky Town.
Úplný závěr patřil PaedDr. Oldřichu Kovářovi: „Velký potlesk orchestru ZUŠ pod vedením BC. Martina Krajíčka, děkujeme! Přeji krásný zbytek dne, za týden zde s Boskovickou kapelou nashledanou.“
Místostarosta Petr Malach: „Dnes jsme zahájili patnáctou Promenádní sezónu. Za Město Boskovice jí přeji, aby byla stejně krásná, jako byly předchozí a aby se povedla.“
Ředitel Kulturních zařízení PaedDr. Oldřich Kovář: „Jako každoročně jsme poskládali pestrou nabídku, aby si každý vybral a pobavil se zde pod širým nebem, jak se stalo již patnáct roků tradicí.“
Ředitelka ZUŠ Boskovice Stanislava Matušková: „Mám velkou radost, že nás publikum takto přijalo, obě tělesa se pilně připravovaly, takže si úspěch zaslouží. Představily se zde dva největší školní orchestry. Velký dechový pod vedením bývalého ředitele Bc. Zdeňka Jindry, ten se věnuje převážně klasické dechovce a estrádní Bc. Martina Krajíčka, jenž prezentuje střední proud populáru a troufne si též na interpretaci židovských melodií, možná i proto, že jsme z Boskovic, kde mají židovské tradice hluboké kořeny. ZUŠ Boskovice má celkem čtyři obory. Největší je hudební s 530ti žáky, pak literárně dramatický, taneční a výtvarný obor. Přijímáme děti od první třídy základní školy. V letošním kalendářním roce oslavíme sedmdesátku, chystáme výroční koncert na konec listopadu, kde se ve velkém představí všechny čtyři obory.“
Trumpetista orchestru Bc. Martina Krajíčka Marek Vašíček: „Trumpeta mě baví, byl jsem třetí v ústředním kole soutěže. Hraji pět let v ZUŠ pod vedením Josefa Sekaniny. Chtěl bych studovat hudbu a současně i medicínu.“
Zpěvák a baskytarista orchestru Bc. Martina Krajíčka Tomáš Dvořák: „Skladbu New York jsme dlouho necvičili, dnešní obrovský úspěch je zásluha nejen mého zpěvu, ale celého orchestru, jenž podal perfektní výkon. V červnu jsme byli na soustředění v Chorvatsku, je to akce ZUŠ Boskovice a ZUŠ Letovice, kde jsme denně dopoledne zkoušeli staré i nové věci, odpoledne jsme měli volný program a koupání v moři. Večer pak koncerty. Zde máme každý týden zkoušky a tím se připravujeme na veřejná vystoupení, tedy i na Promenádní koncert. Ten právě skončený byl jednoznačně tím nejlepším, co jsem za dobu svého působení s orchestrem zažil. Obecenstvo bylo fantastické. Momentálně působím ve třech kapelách. Hrajeme rock, jazz a starý styl z doby největší slávy Elvise Presleyho (*1935 †1977). Na kytary hraji devět let, zpívám od útlého dětství. Denně cvičím asi hodinu. Učí mě Bc. Martin Krajíček, jenž je současně i dirigentem našeho orchestru. Pokud se v budoucnu zadaří, chtěl bych se muzikou živit.“

Více: www.zusboskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 28.6.2015
  • 186 zobrazení
  • 1
klt
Královské město Rakovník leží 56 km západně od Prahy. Původní trhová osada,připomínaná již r. 1257, náležela k panství křivoklátskému. Král Václav II. ji v roce 1286 povýšil na město, královským městem je učinil císař Rudolf II. listinou ze dne 27.7.1588.

Informace o městě a památkách:
http://www.infocentrum-rakovnik.cz/mesto-rakovnik/

Na místě Rakovníka stávala osada doložená roku 1119. Patřila k hradu Křivoklátu. Město vznikalo na obchodně příznivé poloze. Potřeby dočasných obyvatel sídliště vyvolávaly vznik nové řemeslné výroby a další směnu s venkovským okolím. Za Václava I., roku 1319, byla kupecká osada povýšena na město. Z této doby pochází městský půdorys. Město bylo nadáno prvními výsadami. Právo trhu bylo základním privilegiem města.
Právo mílové umožňovalo Rakovníku ovládnout ekonomicky kruhový prostor kolem města do vzdálenosti jedné míle. Pod ochranou tohoto práva se rozvíjela řada řemeslných oborů. Vedle sladovníků, to byli bednáři, kráječi suken, kožišníci, koželuzi, ševci, krejčí, mlynáři, pekaři a řezníci, ale také koláři, kováři a tesaři. Na prvním místě především bylo vaření piva. Roku 1422 zasáhl město první z řady ničivých požárů. V letech 1422 - 1453 bylo město v držení Alše ze Šternberka. Značné přínosy plynuly městské pokladně po celý středověk z výtěžků rybníků. Největšího rozmachu dosáhl Rakovník v období od husitských válek do Bílé hory. Přibývaly další pečeti - právo pečetiti červeným voskem, právo užívati znaku, právo souditi hrdelní zločiny a jiné. Největší pýchou občanů byly dvě výsady. Jednou z nich bylo právo opevniti se, udělené Rakovníku králem Jiřím z Poděbrad roku 1471.
V 16. století se začalo stavět zděné opevnění města náhradou za stávající dřevěné valy. Hradba měla okrouhlé bašty a 4 brány - Pražskou na východě, Vysokou (Lounskou) na severu, Lubenskou na jihu a Svatojilskou na západě. V letech 1536 - 1542 bylo město zastaveno Albrechtu hraběti Šlikovi. V roce 1567 zasáhl město požár. Roku 1587 bylo město povýšeno na svobodné město. Druhá výsada byl majestát císaře Rudolfa druhého z roku 1588, jímž bylo město zařazeno mezi královská města.
Třicetiletá válka zasadila městu těžké rány. Krajské a královské město žalostně chátralo a ani v přechodném období mezi feudalismem a kapitalismem, kdy se jiná města rychle vzpamatovávala, se Rakovník z kritické situace nezotavil. V letech 1632 - 1676 se prováděly rozsáhlé opravy hradeb. Roku 1636, 1733, 1751, 1753 a 1772 zasáhly město další ničivé požáry. V roce 1788 bylo sídlo Rakovnického kraje přeloženo do Slaného. Železniční trať z Prahy na Cheb, tzv. Buštěhradská dráha, se nakonec městu vyhnula a nejblíže se mu přiblížila ve stanici Lužná - Lišany.
Město měnilo svou tvář. Změna z feudální do kapitalistické podoby probíhala celé jedno století. Z náměstí zmizela kašna, strouha uprostřed, stará škola před kostelem. Náměstí bylo po 400 letech znovu vydlážděno. K hlavním dominantám minulých století - radnici a kostelu - se připojily budovy městské spořitelny a občasné záložny jako symbolů nových pánů města. Hradby kolem kostela a celý pevnostní val města se rozplynuly v domech a v budově nejstarší české reálky. Hluboké vodní příkopy plné bahna byly zasypány. Přírodní katastrofa v květnu 1872 doprovázená velikou povodní, při níž voda Rakovnického potoka zaplavila celé náměstí, si vynutila regulaci potoka a úpravu jižních částí města. Parková zeleň a sady vytlačily starobylé rybníky.
Dvě desetiletí československého státu znamenaly pro Rakovník další vlnu vzestupu. Půdorysný obraz Rakovníka se v tomto období zvětšil na okrajích o další části. Těžce prožíval Rakovník dny mnichovské krize, 15. březen a zlá léta okupace. S nezapomenutelnými květnovými dny osvobození v roce 1945 přišla i naděje na lepší časy v dalších etapách vývoje Rakovníka.
Město je pravidelného půdorysu s protáhlým ulicovým náměstím. Na náměstí se nachází radnice. Náměstí je na východní straně uzavřené děkanským kostelem sv. Bartoloměje. Z náměstí pravoúhle vybíhají ulice jdoucí k městským hradbám. Dodnes se zachovala Pražská brána za děkanským kostelem a Vysoká věž.
Pražská brána je z roku 1516. Pochází od mistra Jana Kameníka a krov zhotovil Jakub Městecký roku 1517. Roku 1903 byla tato hranolová jednopatrová věž restaurována. Vysoká věž je o maličko mladší. Pochází z let 1519 - 1524. Je od pražského mistra Jana Chocholy a mistra Víta. Krov je z roku 1523 také od Jakuba Městeckého. Roku 1646 byla věž poškozena. V letech 1905 - 1906 byla restaurována.
Dlouhou dobu město existovalo hlavně díky přítomnosti četných rybníků. Jeden z nich, Velký rybník, z roku 1482, zanikl v 19. století. Nový rybník z roku 1533 poskytuje městskému obyvatelstvu osvěžení dodnes.

zdroj: https://www.cz-milka.net/pamatky/04-mesta-a-obce/rakovnik/
více  Zavřít popis alba 
341 komentářů
  • 18.2.2015
  • 443 zobrazení
  • 19
rover
ALB725 Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod připravilo ve spolupráci s Poštovním muzeem a Státním okresním archivem Havlíčkův Brod výstavu přibližující jednak poštovní službu minulosti a současnosti, jednak známkovou tvorbu. Na výstavě lze spatřit exponáty a fotografie, které s regionem přímo i nepřímo souvisí a ukazují poštovnictví v celé jeho staleté kráse. Výstava potrvá od 16. ledna do 23. března.

V první řadě návštěvník uvidí vznik a vývoj poštovnictví s důrazem na okres Havlíčkův Brod. Díky vřelé spolupráci s Poštovním muzeem a Státním okresním archivem Havlíčkův Brod návštěvník uvidí staré poštovní schránky, poštovní štíty nebo uniformy, které v minulosti nosili poštovní zaměstnanci. Zvláštní pozornost zde zasluhuje nejstarší známá poštovní schránka v českých zemích pocházející z dědičné poštovní stanice v Jihlavě, která byla vyrobena ze starší dřevěné truhly ve 20.-30. letech 19. století. K výstavě ji zapůjčilo Poštovní muzeum.

Druhá část výstavy pak ukáže téma, které je s poštovnictvím nerozlučně spojené – známky. Jde o disciplínu natolik zajímavou a detailní, že vytváří bez nadsázky svůj vlastní svět. Naleznete zde popis tvorby známek, ukázku nejvzácnějších kousků, známku jako samostatné umělecké dílo a také známky se vztahem k regionu. Známky jsou ze sbírek Ing. Františka Morávka z Pohledi, který je autorem celé výstavy a sběratele Karla Palána.

František Morávek se zaměřuje na tzv. geografilatelii. Jde o moderní směr sbírání dle známkových území, tj. oblastí, které vydávaly vlastní známky v průběhu své existence. Tento obor logicky vede jedince ke znalosti nejen samotných známek, ale též geografie a historie jako přirozených součástí zájmu. Proto zde uvidíte úžasné zastoupení zemí současných (Indie, Írán, Vietnam,…) i jejich předchůdců (Rajastán, Persie, Jižní Vietnam,…).

Součástí výstavy je také pamětní list a příležitostné razítko, které byly k dispozici v omezeném množství během vernisáže. Během celé výstavy bude pro nejmenší k dispozici dětská poštovní přepážka, doprovodný program přednášek o filatelii a divadlo s Pošťáckou pohádkou od Karla Čapka.

Potřeba předávání zpráv a informací sahá daleko do historie. Prvé zprávy se šířily jen ústním podáním. Teprve později jen ty důležitější zprávy byly zaznamenány písmem.
Proto předchůdcem pošty byli kurýři a poslové. Ti zpočátku sloužili pouze panovníkům. Stálé profese těchto poslů existovaly již ve všech větších říších starověku.
Slovo „pošta“ pochází od označení stanice na výměnu koní „mutatio posita“. Lze konstatovat, že státní pošta římská byla důstojnou předchůdkyní nynější světové poštovní dopravy. Rozpadem římské říše zašlo všechno zřízení římské pošty a návrat do podobné kvality trval několik století.
Ve středověku tak byli opět využíváni spíše individuální poslové. Své posly měly panovníci i významnější instituce. Karel Veliký zavádí 3 poštovní trasy, směrem do Německa, Itálie a Španělska.
Spojení Čech s ostatním územím Evropy bylo vzhledem ke geografickým podmínkám velmi obtížné, protože pohraniční hory a husté lesy tvořily přirozenou hradbu, kterou bylo možné přejít jen horskými přechody či průsmyky. Tudy procházely strategicky důležité zemské stezky, které byly páteří dopravy a komunikace.
Koncem vrcholného středověku již i zde se mohli poutníci na cestách opřít o orientační pomůcky a itinerářové mapy. Počátkem 14. století byla jednou z hlavních stezek na našem území stezka Praha-Vídeň.
Až počátkem 16. století se zlepšujícím se stavem evropských cest nastává další rozvoj poštovnictví. V českých zemích poštu v podstatě založil Ferdinand I. Habsburský roku 1526 založením poštovní tratě mezi Vídní a Prahou z níž se vyvinulo pravidelné poštovní spojení. Organizováním poštovnictví byla pověřena rodina Taxisů, která již takto podnikala v dalších evropských zemích a vybudovala sítě poštovních stanic.
Již v roce 1505 uzavřel Franz von Taxis smlouvu se španělským králem Filipem I., v níž se zavázal za roční poplatek 10 000 livrů udržovat poštovní spojení ve všech državách pod vládou habsburské dynastie a stal se nejvyšším dvorským poštmistrem.
Pošta v Českých zemích byla zavedena v roce 1526, kdy Ferdinand I. chtěl být rychle informován o dění v zemi a nechal zřídit mimořádné spěšné poštovní spojení. Pro komunikaci nově vytvořených orgánů státní správy ve Vídni a Praze nařídil toho roku zavést pravidelné řádné poštovní spojení. V Praze byl založen úřad poštmistra a na zemské silnici mezi Vídní a Prahou vznikly první poštovní stanice určené pro výměnu koní poštovních jízdních poslů ve vzdálenostech zhruba po 2-3 hodinách jízdy kurýrů. První poštovní trať vedla z Prahy do Vídně přes Tábor, Soběslav a Slavonice.
V Čechách vybudovali Taxisové poštovnictví v letech 1527-1559. V roce 1615 přestávají Taxisové řídit poštovnictví v rakouské monarchii, ale jako říšští poštmistři v dalších částech Evropy ovlivňují jeho podobu i v následujícím období. Thun-Taxiská pošta vydala i své vlastní známky (1852-1866). Rokem 1867 končí definitivně dějiny Taxiské pošty v Evropě.
Správci poštovních stanic podléhali jen nejvyššímu dvorskému poštmistrovi, což nelibě nesly jak vrchnosti, tak města (Poštovní mandát císaře Leopolda I. – 1695).
Do poloviny 16. století se mohla přepravovat jen pošta služební, nikoliv soukromých osob. Teprve císař Maxmilián II. (1564-76) povolil přepravovat rovněž soukromou korespondenci. Avšak až do poloviny 17. století nebyla sociální a ekonomická situace správců stanic nijak příznivá. Většina z nich byla závislá na vlastní vedlejší činnosti – hospodaření, krčmy či ubytovací zařízení. Případně drželi kromě erárních koní ještě vlastní koně a rozšiřovali tak soukromé poštovní služby na svůj účet.
Pošta do této doby sloužila především panovníkům. Vlastníky pošt a provozovateli poštovních služeb byli až do roku 1722 poštovní podnikatelé ze šlechtických rodů.
Síť poštovních stanic u nás byla až do 17. století velmi nestabilní. Stanice byly zřizovány spíše jako mimořádné a krátkodobé poštovní spoje. Většinou to odviselo od pobytu panovníka mimo Prahu. Z historie je známa zejména trasa České Budějovice – Linec z roku 1530. V provozu byla necelé 4 měsíce.
Nejvýznamnější změny zaznamenala poštovní síť v dobách válečných. Za třicetileté války (1618-1648) byly zřizovány u všech bojujících stran polní pošty pro přenos informací z bojišť. V roce 1620 byl zřízen spoj z hlavního ležení českého vojska v Dolních Rakousích do Znojma, Jihlavy a Prahy. Po porážce českých stavů přestala tato stavovská pošta existovat. V roce 1640 byl zřízen hlavní polní tábor v Kutné Hoře, a proto bylo zřízeno pravidelné poštovní spojení s Vídní. Polní pošta byla často doručována po více kurýrech, aby se zvýšila pravděpodobnost doručení. Mnozí totiž k cíli nedojeli, protože byli zabiti či zajati.
Do té doby fungující soukromá poselská zřízení, zejména měst a cechů, byla nyní velkým konkurentem poště. Jejich výsady se pokusil omezit Ferdinand III. (1637-57), který nařídil patentem zrušit institut řeznických poslů a všech ostatních poslů císaři nepodrobených. Omezení se však míjela účinkem, protože sama pošta často rušila již zavedené spoje. Vlastně do konce 18. století pravidelně zajišťovala jen trať na Vídeň z Prahy, Brna a Olomouce.
Vývoj poštovních služeb v 16. století završilo zavedení poštovní obecní dopravy, které poště povolil koncem století císař Rudolf II.
Později si dokonce poštovní koně i vozky pronajímali i cestující s vlastním kočárem, protože tito znali úskalí cesty. Byl to např. v r. 1711 i ruský car Petr Veliký při cestě do Karlových Varů.
V roce 1627 získala poštovní monopol dědičně šlechtická rodina Paarů. Základem jejich poštovní sítě byly venkovské poštovní stanice řízené poštmistry, kteří často vlastnili i zájezdní hostince. Funkce byla dědičná, ale podmínkou bylo, aby dům s poštovní stanicí a stájemi vlastnili a aby měli dobrou pověst. Poštovní stanice ležely od sebe zhruba 15 km. Pošta přepravovala nejen poštovní zásilky, ale i osoby prostřednictvím poštovních dostavníků.
Sjízdnost poštovních tras přes Německý Brod (Vídeň-Znojmo-Polná- Německý Brod-Čáslav-Kutná Hora-Kolín-Praha) dokazuje jak cesta francouzského maršála F. Bassompierra v roce 1604, který jí dal přednost před tratí poslů přes Tábor, tak mapa pražského celního komisaře Sticha z roku 1676. V roce 1751 se pravidelná pošta na této trase prodlužuje až do Benátek.Do státních rukou se pošta dostává roku 1722 i když Paarové nadále zůstávají v poštovnictví, ale již jen jako státem placení úředníci. Od roku 1743 císařovna Marie Terezie zestátňuje poštu v celé monarchii a zavádí jednotnou organizaci. V roce 1748 vydává poštovní řád.Pro zrychlení poštovní dopravy se od května 1823 zavádějí tzv. „poštovní rychlíky“ z Vídně do Brna, Prahy a Bratislavy. Poštovní rychlíky byly dobře pérované vozy pro 8, 10 i více osob tažené páry koní. Přeprava byla drahá (Praha-Vídeň 8 zlatých).
Měly však přednost před ostatní dopravou a postupně byly propojeny na poštovní spoje celé Evropy.
V roce 1843 mají Čechy spolu s italskými provinciemi nejhustší silniční síť. Jen na údržbu, mimo příspěvků vrchností a měst, potřebovaly 600 tisíc zlatých ročně.
S budováním prvních železničních tratí ve 30. letech 19. století začalo být zřejmé, že nový způsob dopravy bude pro poštu velmi výhodný. Stavěly se nádražní poštovní úřady. Na našem území byly první zásilky přepraveny po železnici krátce po otevření tratě z Olomouce do Prahy v roce 1845.
Bouřlivý rozvoj železnice přinesl poště možnost spolehlivého a rychlého spojení, služby se staly kvalitnějšími a síť poštovních úřadů dále houstla. Kolem roku 1890 má síť jen na území Čech kolem 1000 poštovních úřadů – to je pro srovnání pětkrát více než na počátku století.
V 50. a 60. letech našeho století došlo k zavedení automobilových pošt, které byly obdobou pošt vlakových a doplňovaly systém v hlavní síti. Mohly pružněji reagovat na mimořádnosti v dopravě a „zajíždět až na poštovní dvůr“.
Mezinárodní přepravu poštovních zásilek zrychlila doprava letecká.
více  Zavřít popis alba 
44 komentářů
  • květen 2013 až únor 2015
  • 496 zobrazení
  • 8
babi90
Beseda a autogramiáda 30.5.2013 v Domě knihy Librex v Ostravě za účasti autora.

Milan Uhde (* 28. července 1936, Brno) je český spisovatel, dramatik, scénárista a politik. Za vlády komunistů byl významným představitelem disentu a po sametové revoluci v letech 1990–1992 působil jako ministr kultury české vlády a od vzniku samostatné republiky v roce 1993 byl 1. předsedou Poslanecké sněmovny České republiky, od ledna až do února roku 1993 na základě čl. 66 Ústavy také vykonával vymezené funkce prezidenta republiky. Z titulu své funkce kontrasignoval Ústavu České republiky.

Životopis

Narodil se ve smíšené právnické rodině, jeho matka byla židovka.[2] Za druhé světové války se snažila s tichým souhlasem svých rodičů získat dokumenty o nežidovském původu, přesto ale byla vystavena rasovému pronásledování. Milan Uhde ve svých pamětech popisuje jako jeden ze silných zážitků svého dětství, jak je vyháněn s matkou z obchodu, protože židé směli nakupovat jen v určené hodiny.[3]

Vzdělání získal v Brně: chodil zde do obecné školy, roku 1953 maturoval na gymnáziu v Králově Poli a v roce 1958 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity (později Jana Evangelisty Purkyně, dnes opět Masarykova univerzita), obor čeština a ruština. V 50. letech 20. století byl členem Československého svazu mládeže a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Za zlom považuje rok 1956, kdy v důsledku událostí v Maďarsku ztratil komunistické přesvědčení a nebyl mu pak ani nabídnut vstup do KSČ.[3] Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu (vycházel 1954–1970) a zároveň působil jako externí učitel na Janáčkově akademii múzických umění (1967 – 1971). V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.

Po zákazu časopisu se stává spisovatelem z povolání, ale roku 1972 se po zveřejnění článku v Rudém právu dostal na seznam zakázaných spisovatelů a jeho tvorba se nesměla publikovat až do sametové revoluce v roce 1989. Jeho knihy byly odstraněny z veřejných knihoven a bylo mu bráněno ve výkonu jakéhokoliv výdělečného povolání. Psal pod jmény jiných divadelní hry (nejčastěji pro Divadlo na provázku), publikoval v samizdatu, spolupracoval se zahraničními divadly a rozhlasovými a televizními stanicemi.

Podepsal Chartu 77, v roce 1988 se stal i signatářem Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s jinými disidenty nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem. Následující rok po něm tuto pozici převzala jeho manželka, aby se mohl plně věnovat politické kariéře.

V roce 1990 se stal po Milanovi Lukešovi druhým polistopadovým ministrem kultury. V roce 1992 se na JAMU habilitoval jako docent. Ve vládě působil původně za Občanské fórum (v roce 1990 zasedal v Kolegiu Občanského fóra), později přešel do ODS.[4] V období od 6. června 1992 do 6. června 1996 byl za ODS nejprve poslancem České národní rady (volební obvod Jihomoravský kraj) a po jejím přejmenování v souvislosti s rozdělením státu 1. ledna 1993 poslancem Poslanecké sněmovny. Ve stejném období byl od 29. června 1992 zvolen předsedou České národní rady a od 1. 1. 1993 se stal předsedou Poslanecké sněmovny.[5][6][7][8] V první den České republiky 1. ledna 1993 přednesl známý projev končící slovy „…Česká republiko, dobrý den!“.

Od roku 1996 se dostával mezi skupinu politiků ODS kritickou vůči některým názorům a postojům předsedy strany Václava Klause. Na kongresu ODS v prosinci 1996 přednesl polemický projev, v němž konstatoval, že ODS se zpronevěřuje svému programu a že opustila slušného občana. Zároveň označil volební slogan z voleb roku 1996 Dokázali jsme, že to dokážeme za nabubřelý a odpudivý. Zároveň ale zpětně (v rozhovoru z roku 2008) konstatoval, že Václav Klaus byl otevřený kritice a nebyl mstivý a že část vnitrostranické opozice se tehdy rozhodla pro „cestu kabinetního pokusu o odstranění Václava Klause z politiky“.[3]

Ve volebním období, od 1. června 1996 do 19. června 1998, byl rovněž zvolen do Poslanecké sněmovny, od 16. července 1996 do 9. června 1997 předsedal poslaneckému klubu ODS.[8] Po pádu koaliční vlády ODS se díky svému kritickému postoji ocitl mezi těmi, kteří byli vyzváni k odchodu ze strany, přestoupil tedy do poslaneckého klubu Unie svobody, jehož členem byl od 20. ledna 1998 do konce zkráceného volebního období. Byl iniciátorem několika poslaneckých návrhů zákonů, z nichž byl schválen pouze jeho Návrh novely zákona o mimosoudních rehabilitacích (78/1998 Sb.), který inicioval spolu s Jiřím Karasem. Zákon se snažil zrovnoprávnit nucené práce příslušníků vojenských báňských oddílů s nucenými pracemi příslušníků PTP.

Svůj přestup do Unie svobody hodnotil zpětně jako chybu („Ocitl jsem se ve straně, kde mě nechtěli. Kdyby byli přede mnou odhalili, že jejich hlavním cílem je poslat Klause do politického důchodu, byl bych řval jako tygr.“).[3] Již na jaře jaře 1998 napsal analýzu Jednadvacet záznamů o pravicové havárii, v níž se kriticky vyjadřuje o nově vzniklé Unii svobody.[9][10] V roce 1998 opustil aktivní politiku a stal se opět spisovatelem z povolání. Vydává pro nakladatelství Atlantis ve sbornících své dřívější práce, ale neváhá ani zahajovat nové projekty.

S postupem času se zdá, že se jeho názory opět sbližují s názory ODS. Lituje toho, že problémy ODS otevřeně nekritizoval už dřív, ale ozval se až v době, kdy se neřešeny rozrostly do takové šíře, že se jejich kritika stala nástrojem jiných snah než jen snahy o nápravu věcí (jeho dopis Václavu Klausovi k 60. narozeninám[11]) V názoru na události v ČT v roce 2000 se postavil na stranu ODS proti vzbouřencům.[12] V roce 2002 byl za ODS navržen a stal se místopředsedou Rady Českého rozhlasu.

Žije v Brně, od roku 1963 je jeho manželkou Jitka Uhdeová, v současné době jednatelka a ředitelka nakladatelství Atlantis. Má dvě děti: Michala (podnikatel) a Janu (pracuje v nakladatelství Atlantis). V roce 2011 byl zvolen 12 hlasy z 15 do čela Rady České televize (dvouleté volební období).
Dílo
Milan Uhde předčítá z časopisu Host do domu v brněnském klubu Desert 13. prosince 2009.

Jde o autora povídek, divadelních a rozhlasových her, scénářů a sbírek poezie.
Přehled děl

Do bitev půjde před řadami - báseň oslavující Klementa Gottwalda (1953)
Lidé z přízemí (1962)
Komedie s Lotem (1963) – rozhlasová hra
Hrách na stěnu (1964) – krátké povídky z každodenního života
Král Vávra (premiéra 1964 v divadle Večerní Brno) – satirická divadelní politická hra, variace na téma Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený lidem, kde trio vládců řídí zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru. Autor zde navazuje na K. H. Borovského
Svědkové (1965) – původní absurdní rozhlasová hra, ukazuje bezmocnost lidí proti zlovůli policie.
Souhvězdí Panny (1965) – filmový scénář podle své povídky Ošetřovna, příběh o lásce a kamarádství z prostředí vojenského letiště. Film byl natočen téhož roku
Výběrčí (1966) – absurdní rozhlasové drama, dočkalo se i divadelního zpracování
Děvka z města Théby (1967 otištěna v květnovém čísle Divadla 18, téhož roku uvedena v Národním divadle) – původní divadelní hra, satirická variace na antické téma Antigony. Kritika hru strhala [1]
Obloha samej cvok (1967) – sbírka textů písní pro brněnské Divadlo X
Záhadná věž v B. (1967) – sbírka historických mystifikací
Ten, který přichází (1968) – rozhlasová hra
Parta (1969) – rozhlasová hra
Šach-mat, Vaše Výsosti (1969)
Vraždění ve Veracruz (1970)
Hra na holuba (1974) – původní divadelní hra, vyšla v samizdatu
Balada pro banditu (1975) – muzikálová adaptace divadelní hry na téma Olbrachtova Nikola Šuhaje Loupežníka, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila pro Divadlo na provázku. Podle této hry vznikl v roce 1978 i stejnojmenný film režiséra Vladimíra Síse
Profesionální žena (1975) – scénář dramatizace na námět Vladimíra Párala, kterou napsal pod jménem Zdeňka Pospíšila
Zubařovo pokušení (1976) – rozhlasová hra, vyšla v samizdatu
Pohádka máje (1976, uvedeno pod názvem Poslední leč) – adaptace Mrštíkovy divadelní hry, napsal ji pod jménem Zdeňka Pospíšila, ten však v roce 1980 emigroval a spolupráci s Uhdem prozradil
Hodina obrany (1977) – televizní hra
Pán plamínků (1977) – původní televizní hra, vyšla v samizdatu. Motivem byly skutečné osudy některých disidentů, na kterých byla zločinně zneužita psychiatrie
Jitřenka naší slávy (1977) – rozhlasová hra o životě Boženě Němcové
Modrý anděl (1979) – původní rozhlasová hra, která byla zpracována i pro divadlo: monolog udavačky, která, zahrávaje si s životy druhých, srovnává svou situaci s údělem anděla spravedlnosti, zatíženého odpovědností za osud lidstva
Velice tiché Ave (1981) – autobiografická retrospektivní rozhlasová hra. Vyšla v samizdatu, později se dočkala i divadelního zpracování
Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986, uvedena 1990) – divadelní hra, vyšla v samizdatu: životopisná parodie o Karlu Marxovi, vedoucí k divákově deziluzi
O divadle (vycházel 1986–9) – sborník, vycházel v samizdatu. Uhde zde byl spoluautorem spolu s Josefem Topolem a Václavem Havlem
Prodaný a prodaná (1987) – divadelní inscenace ztvárňuje osud Karla Sabiny, konflikt jednotlivce, politické moci a společnosti. Napsal pro Divadlo na provázku pod jmény Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer
Česká republiko, dobrý den (Atlantis 1995) – projevy z období své činnosti ve vyšší politice, vybraných 50 článků pro Denní Telegraf a rozhovory, které vyvolaly čtenářský ohlas
Desítka her (Atlantis 1995) – sborník deseti nejdůležitějších divadelních, rozhlasových a televizních textů (Král-Vávra, Svědkové, Výběrčí, Parta, Zubařovo pokušení, Pán plamínků, Hodina obrany, Modrý anděl, Velice tiché Ave a Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl)
Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou (Atlantis 2001) – sborník 10 titulů vydaných většinou pod cizími jmény aj.
více  Zavřít popis alba 
  • leden až květen 2013
  • 200 zobrazení
  • 0
vendyfinst
  • 19.4.2018
  • 159 zobrazení
  • 1
kristynacharova
  • 19.4.2016
  • 28 zobrazení
  • 0
michirfs
  • 19.4.2015
  • 18 zobrazení
  • 0
bozanniky
  • 19.4.2015
  • 55 zobrazení
  • 0
hanavolr
  • 19.4.2013
  • 56 zobrazení
  • 0
ilona-l
  • letos v dubnu
  • 25 zobrazení
  • 0
jakzed
  • 19.4.2014
  • 238 zobrazení
  • 0
vcelojedi
Velikonoční schůzka spojená s vyráběním a zdobením vajec.
více  Zavřít popis alba 
  • 18.4.2011
  • 26 zobrazení
  • 0
jarousek-tesarik
  • jaro 2011
  • 93 zobrazení
  • 0
diazol
  • 19.4.2010
  • 31 zobrazení
  • 0
mark-ee-ta
Musim si toho Tadeáše pochválit, je to prostě frajer :-)
Kategorie: přírodazvířata
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2009
  • 78 zobrazení
  • 0
honzadubi
  • duben 2015
  • 27 zobrazení
  • 0
reklama