letopis
fotografie Radotína z let 1950 - 1970.
#Radotín#letopis
Kategorie: města
Více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2008 až duben 2020
  • 93 zobrazení
jarynbr
  • 21.7.2015
  • 136 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
filiphalt
  • únor 2006 až září 2012
  • 357 zobrazení
ouhajnice
Mládí, síla, rychlost a „silné stroje" patří neodmyslitelně k sobě. Jak je patrné z dobových fotografií, nejinak tomu bylo i v naší obci v letech padesátých a šedesátých minulého století. Kromě populárního motorismu se u nás lyžovalo, rybařilo, včelařilo, houbařilo a hrál se zde samozřejmě hokej, fotbal a jiné míčové hry.
Na fotografiích můžeme vidět též skoky do vody, plavání a potápění jak v potoce, tak na koupališti a o dovolené v oblíbeném „letovisku" Špinka. Z volnočasových aktivit nelze opomenout zejména požární, čili hasičský sport, Svazarm a myslivost. Občas se u nás chodilo po rukou, fotografovalo a prováděl se sběr druhotných surovin.

M. Němeček, kronikář
Více  Zavřít popis alba 
  • leden 2016 až leden 2021
  • 758 zobrazení
petrlanger
Ateliér – přízemní pavilonek o ploše 61 m2 - na dvoře domů na pražském Újezdě č.p. 432 byl v roce 1990 prohlášen za kulturní památku, a to ze dvou důvodů. Jde o poslední existující doklad zahradního fotografického ateliéru vytvořeného koncem 19. století a přeneseného sem v roce 1901 z Královských Vinohrad. Je ojedinělou technickou památkou nejen v Praze, ale na území celé republiky. Jde o příklad stavby, které v druhé polovině 19. století vznikaly díky rozkvětu komerční i umělecké fotografie nejen v Praze, ale i v jiných městech. A za druhé je spjat se životem a dílem nejvýznamnějšího českého fotografa Josefa Sudka, který ho začal používat v červnu 1927. Žil v něm a pracoval se svou sestrou a pomocnicí Boženou Sudkovou do roku 1959, kdy se přestěhoval do přízemního bytu jiného pražského domu na Úvoze 24 a v ateliéru zůstala pouze sestra. Do konce života však Sudek používal laboratoř v ateliéru.
Ateliér měl pro Sudka zvláště z počátku činnosti veliký význam: sídlila zde kdysi firma, kde vytvářel většinu svých zakázek. Když firma ukončila svoji komerční činnost v prvních letech války, stal se ateliér pro Sudka nikoliv pouhým pracovištěm, nýbrž inspiračním zdrojem a fotografickým objektem pro volnou tvorbu. Zachycoval ho ve všech denních a ročních obdobích zevnitř i zvenku spolu se zahradou plnou bujné vegetace a se zvláštně pokrouceným stromem před slavným oknem.
V Ateliéru na pražském Újezdě Sudek vytvořil několik rozsáhlých cyklů jako „Okno mého ateliéru“ (1940 - 1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944 - 1953), „Zahrádka mého ateliéru“ (1950 - 1970) a rovněž „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950 - 1958). Všechny jsou světově proslulé a tím vešel ve známost i prostor, kde se díla zrodila.
Sudkovo dílo je dnes velmi ceněné. Například v roce 2010 se jedna jeho fotografie zátiší prodala v Paříži za 300.750 eur (tehdy 7,4 milionu korun).
Více  Zavřít popis alba 
  • 5.7.2016
  • 98 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
bafometa
Počasí na focení nic moc, občas i sněžilo a obloha byla "olověná". Místo však je to krásné a tajemné a občas pomůže uvědomit si, že nic není na věky…

Obec Vitín (Ustí nad Labem)
Po skončení války a odsunu německých obyvatel byla ves osídlena vojáky ze zahraničních jednotek. Nepodařila se výstavba silnice, a tak po roce 1950 byl Vitín opouštěn. Kaple z 1. poloviny 18. století se rozpadla asi v roce 1970. I z vesnice zůstaly trosky, nejdéle odolává bývalý hostinec Frohe Aussicht. (Zdroj informací a další foto na: http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3231 ).
Více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • 8.4.2012
  • 524 zobrazení
verastrnadkova
Přibyslav je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina na řece Sázavě, 23 km severovýchodně od Jihlavy a 12 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu. Má přibližně 4 000 obyvatel a zahrnuje několik částí města – Českou Jablonnou, Dobrou, Dolní Jablonnou, Hřiště, Poříčí, Přibyslav, Ronov nad Sázavou a Utín. Je členem Svazku obcí Přibyslavska.
Název města se odvozuje od údajného zakladatele Přibyslava z Polné. Přibyslavská pahorkatina, v níž město leží, nebyla nejprve příliš osídlena a písemné zmínky o Přibyslavi pochází přibližně z poloviny 13. století. Přibyslav ve 13. století byla po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích, těžba však byla poměrně brzy ukončena. V roce 1424 obklíčili město husité v čele s Janem Žižkou, který však poblíž nedaleké vsi dnes zvané Žižkovo Pole zemřel. Husité přesto město dobyli a vypálili. V pobělohorské době město spravovala knížata z Ditrichštejnu. Město postihla v té době řada katastrof a několikrát vyhořelo. Dnes je to klidné městečko s tradicí lehkého průmyslu, především potravinářského, textilního a dřevozpracujícího. Důležitým podnikem je Pribina (dnes TPK Přibyslav) vyrábějící mléčné produkty. Od roku 1898 je Přibyslav přístupná po železnici a je zde i veřejné letiště. K zajímavým pamětihodnostem patří barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele s věží, Starý špitál či přibyslavský zámek.

Název
Název „Přibyslav“ se zpravidla odvozuje od historických postav, které žily v době založení sídla či se na jeho založení přímo podílely. Dlouho byl za původce názvu považován údajný zakladatel, moravský velmož Přibyslav z Křižanova (zmiňuje se o něm například Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách). Novější prameny odvozují název spíše od osoby Přibyslava z Polné, který je znám svou kolonizační činností. Pojmenování města mělo tyto formy: Priemezlaves (1257), Primizlaus (1265), Primislaus (1272), Przemislabe (1283), Przibislaws (1307), Primizlaus (1314), Przymzlaus (1316), Primislauia (1329), Przibislaw (1405), Przibislauia (1412), Przibislaw (1542), Pržibyslav (1675), Pržibislaw (1720), Pržibislau (1838), Přimislau (Přibyslav) (1880) a současné Přibyslav. Samotné jméno vzniklo přivlastňovací příponou -jb z osobního jména Přibyslav a znamená tak například Přibyslavův dvůr či Přibyslavův hrad a podobně.

Historie
Nejstarší dějiny
Město se rozkládá v centrální části Českomoravské vrchoviny v klimaticky a geograficky poměrně nehostinné krajině, která proto v pravěkých dobách nebyla příliš osídlena. Archeologické nálezy z této doby jsou proto na Přibyslavsku vzácné a vypovídají o neexistenci sídliště trvalého typu. Ještě ve vrcholném středověku byla většina území pokryta hlubokým lesem přerušeným jen několika obchodními stezkami.
První písemné zmínky pochází přibližně z poloviny 13. století. Některé starší spisy sice místo podobného názvu zmiňují, ale zřejmě se jedná spíše o moravskou obec Přibyslavice. V roce 1235 se v listině královny Konstancie objevuje výraz „Pribyzlaun“ a jako svědek je podepsán přibyslavský rychtář, což soudí o dobové existenci obecního uspořádání v Přibyslavi. První písemná zmínka se však např. podle ČSÚ datuje do roku 1257 a vztahuje se k listině Smila z Lichtenburka, v níž daruje desátky ze stříbrných dolů v okolí Přibyslavi třem cisterciáckým klášterům. Tato těžba souvisela s rozvojem hornictví na Jihlavsku. Falešné rukopisy se však snažily v minulosti klást založení města do vzdálenější historie. V roce 1889 byl zveřejněn nález tzv. Paměti přibyslavské, padělaného dokumentu, který založení města sestrou svatého Václava Přibyslavou klade do 10. století. Nepravost rukopisu prokázal již v roce 1908 Gustav Friedrich, dokument byl však podrobován rozsáhlému jazykovému i historickému zkoumání i v mnohem pozdější době.
Přibyslav a přilehlý region se již ve 13. století stala po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích. Nejprve se však zřejmě jednalo o osadu kolem tehdejšího přibyslavského hradu a sídlo městského typu vzniklo zřejmě až v poslední třetině 13. století. Po smrti Smila z Lichtenburka získal Přibyslav jeho bratr Častolov, poté jeho syn Jindřich z Přibyslavi a na přelomu 13. a 14. století Jindřichův syn Hynek z Přibyslavi. Původně hornické město se však mění s tím, jak byla naleziště postupně vytěžena a horníci odchází na Kutnohorsko. Obyvatelé se přeorientovávají na zemědělství a řemesla. Ke konci 14. století se vlády na panství ujal Čeněk z Ronova, který později proslul loupežnými přepadeními sousedních měst.
15.–19. Století
Na začátku října 1424 přitáhli k městu husité v čele s Janem Žižkou. Utábořil se mezi Šenfeldem (dnešní Žižkovo Pole) a Hřišti a město obléhal. Sám Žižka však u vesnice Šenfeld 11. října téhož roku zemřel. Jeho bojovníci pak město dobyli, hrad vypálili a několik desítek obránců popravili upálením. Přibyslavský hrad pak husité (kteří si po smrti svého vůdce říkali Sirotci) používali jako opevněnou základnu pro výpady na Moravu. Moc nad městem ztratili až s koncem husitských válek po bitvě u Lipan. Hrad byl boji tak poničen, že v následujících desetiletích postupně zanikl. Panství bylo Ronovci přepuštěno jejich příbuznému Hynku Ptáčkovi z Pirkštejna z Polné, slavnému učiteli budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynka i jeho dcery spravoval panství syn Jiříka, Viktorín z Poděbrad. Ten však kvůli dluhům prodal město svému synovci Janu Bočkovi z Kunštátu a Bočkové panství spravovali až do roku 1515, kdy jej na čas převzal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Po bitvě u Moháče (1526) koupil polensko-přibyslavské panství Karel z Valdštejna, následně ho vyženil bohatý Zachariáš z Hradce. Ten si v Přibyslavi nechal postavit zámek. V roce 1597 získali město a jeho okolí Žejdlicové ze Šenfeldu.
Během války mezi císařem a českými stavy obsadila císařská armáda a v pobělohorském období byl před soud postaven i majitel přibyslavského panství, Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu. Majetky mu byly zkonfiskovány ve prospěch královské koruny a zemřel ve vězení. Panství bylo pod cenou prodáno kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna a docházelo k násilné rekatolizaci poddanstva. V roce 1643 zasáhla do života města třicetiletá válka – město napadli Švédové a vyžádali si výpalné. V roce 1645 přesto v podstatě celé město vyhořelo. Po válce bylo město z velké části zdevastované. Město vlastnil kníže Maxmilián, poté František Josef z Ditrichštejna. Knížata z Ditrichštejnu vládla během valné části 17., 18. a 19. století, poslední Ditrichštejn zemřel až v roce 1864 a rod vymřel po meči.
V průběhu druhé poloviny 18. století postihlo Přibyslav několik pohrom. V roce 1766 zmrzla úroda a obyvatelé si tak na příští rok museli půjčit osivo. Hned následujícího roku (1767) začala hořet střecha domu v Zámecké ulici a za 15 minut od vypuknutí požáru shořelo více než 100 domů. Ve věži nad kostelem se tehdy roztavily tři malé zvony a shořela také nemocnice spolu se školou. Jen kostel požár vyjma střechy přečkal. Většině obyvatel shořel při požáru veškerý majetek a obec si tak musela půjčovat. Majitel panství Karel z Ditrichštejna daroval postiženým stavební materiál na obnovu poničených staveb. Během 70. let 18. století navíc postihl zemi hladomor a v roce 1775 shořelo při požáru dalších 44 domů. O padesát let později, v roce 1821, prošla Přibyslaví epidemie cholery a rok 1836 byl ve znamení vážné nákazy chřipky. Roku 1842 panovalo sucho, které vedlo k dalšímu požáru, jenž město postihl. Po Ditrichštejnech získala panství Klotilda, manželka hraběte Eduarda Clam-Gallase, který zemřel v roce 1899.
Novodobé dějiny
Dvacáté století se neslo nejprve ve znamení relativní prosperity a výstavby. Do města se dostaly první automobily, byla postavena pumpa, stavěly se podnikové budovy. Za první světové války zemřelo v bojích 39 mužů z Přibyslavi. Rok 1924 přinesl velké oslavy 500 let od smrti Jana Žižky, v roce 1927 byla otevřena mateřská škola. V roce 1938 byla ve městě založena kazatelská stanice sázavského sboru Českobratrské církve evangelické, v níž se věřící nyní jednou měsíčně scházejí ke svým bohoslužbám v budově městského úřadu.[13][14] Téhož roku město na měsíc obsadilo 600 německých vojáků a město se následně stalo součástí tzv. protektorátu. Během 2. světové války bylo asi 10 přibyslavských Židů transportováno do koncentračního tábora. V roce 1944 byli 2. října v místní části Hřiště českými četníky zastřeleni divizní generál Vojtěch Boris Luža (čelný představitel Obrany národa) a poručík Josef Koreš. Smutnou událost připomíná pamětní deska. V následné krvavé odvetě vedené Lužovým synem bylo 26. října 1944 na četnické stanici v Přibyslavi partyzány zastřeleno pět četníků. Odbojáři posléze hrozili smrtí všem, kdo by se chtěli zúčastnit jejich pohřbu. Ještě 5. května 1945 se na Přibyslavsku bojovalo a toho dne bylo na město svrženo několik sovětských bomb, jedna z nich zabila člověka.
V roce 1949 proběhlo znárodnění průmyslových podniků, v padesátých letech probíhala násilná kolektivizace. Rok 1968 přinesl další změnu, vojska Varšavské smlouvy se však při svém postupu městu vyhnula. 21. listopadu 1989 začali obyvatelé Přibyslavi projevovat podporu demonstrujícím studentům. V porevolučních letech (od prosince 1989) byli starosty města postupně pan Pavel Jajtner, Mojmír Novotný, sochař Roman Podrázský a po jeho předčasné smrti Jan Štefáček. Po komunálních volbách v r. 2014 zastává funkci starosty Martin Kamarád. Od 1. června 2010 využívá zdravotnická záchranná služba sídlo v Přibyslavi, které vzniklo přestavbou rodinného domu na Bechyňově náměstí.

Přírodní poměry
Geologická stavba, reliéf a půdy
Geologicky leží město Přibyslav převážně na pararulovém podkladu, které je součástí moldanubika. Datuje se do paleozoika až proterozoika. Na východní části města přechází hornina v migmatit či amfibolit stejného stáří. Celý podklad je tedy metamorfovaného původu. Skalnatý svah pod zámkem Přibyslav je názornou ukázkou horninového složení v pásmu tzv. přibyslavské střižné mylonitové zóny. Vidět jsou mylonity a ultramylonity včetně porfyroklastů živců.
Území města je součástí České vysočiny, její Česko-moravské subprovincie, resp. oblasti Českomoravská vrchovina. řadí se do jejího geomorfologického celku Hornosázavská pahorkatina, podcelku Havlíčkobrodská pahorkatina, okrsku Přibyslavská pahorkatina. Nejvyšším vrcholem na území města je Jarošův kopec (554 m n. m.) nacházející se ve východní části města. Dalším pojmenovaným vrcholem je Borovina (524 m n. m.) na jihu města. Naopak nejnižším místem je lokalita u Štukhejského Mlýna, kde řeka Sázava opouští město Přibyslav (245 m n. m.).
Převažujícím půdním typem je mezobazická kambizem, místy oglejená; kolem vodních toků fluvizemě a modální gleje.
Vodstvo a podnebí
Oblast města patří do úmoří Severního moře. Ve směru od východu k severozápadu protéká městem řeka Sázava. Do ní se zde vlévá několik vodních toků. Ve směru toku řeky se do ní na území Přibyslavi nejprve pravostranně vlévá Losenický potok, pak levostranně postupně Olešenský potok a Bystřice a nakonec opět z pravé strany Doberský potok a po něm i Borovský potok. Na řece Sázavě se často vyskytují povodně, proto byl v roce 2014 realizován projekt protipovodňové hráze.
Dle Quittovy stupnice patří Přibyslav do klimatické oblasti označované MT3, tedy mírně teplé. V ní se ve 120 až 140 dnech během roku vyšplhá teplota nad 10 °C. Během ledna se průměrná teplota pohybuje v rozmezí −3 až −4 °C a v dubnu mezi 6 a 7 °C. Naproti tomu průměrná červencová teplota dosahuje 16 či 17 °C. V říjnu se teplota pohybuje nejčastěji od 6 do 7 °C. Během 110 až 120 dnů v průběhu kalendářního roku spadnou v této oblasti dešťové srážky v úhrnu alespoň 1 milimetr na metr čtvereční a po dobu 60 až 100 dnů je země zakryta sněhovou pokrývkou.
Nejvyšší teplota vzduchu bylo naměřena 27. července 1983, kdy dosáhla 36 °C. Naopak nejníže se teplota dostala 10. února 1956, kdy dosahovala −32.2 °C.
Flóra a fauna
V okolí města se ve vyšších polohách nacházejí smrkové a borové lesy či bukové a jedlové lesy. Roste zde kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) či violka lesní (Viola reichenbachiana). V nižších polohách se nacházejí doubravy a dubohabřiny tvořené duby letními (Quercus robur) i zimními (Quercus petraea) a také habrem obecným (Carpinus betulus). V jejich podrostu je možné najít lipnici hajní (Poa nemoralis), kostřavu ovčí (Festuca ovina), konvalinku vonnou (Convallaria majalis), jaterník podléšku (Hepatica nobilis), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) nebo černýš hajní (Melampyrum nemorosum). U vodních toků se rozkládají olšiny, v nichž vyrůstají bledule jarní (Leucojum vernum), ďáblík bahenní (Calla palustris), rozpuk jízlivý (Cicuta virosa), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides), violka bahenní (Viola palustris), bublinatka jižní (Utricularia australis), ale také tolije bahenní (Parnassia palustris) nebo úpolín nejvyšší (Trollius altissimus). Na sušších částech luk se vyskytuje hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), prha arnika (Arnica montana), všivec lesní (Pedicularis sylvatica) či prstnatec májový (Dactylorhiza majalis).
Ze zvířat se tu vyskytuje prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus), jelen evropský (Cervus elaphus), ale také daněk evropský (Dama dama) či muflon (Ovis musimon). Ze šelem to jsou kuna lesní (Martes martes) či liška obecná (Vulpes vulpes). Nalézt tu je možné také myšici lesní (Apodemus flavicollis), norníka rudého (Clethrionomys glareolus), rejsky obecného (Sorex araneus) a malého (Sorex minutus) či plšíka lískového (Muscardinus avellanarius). Na vlhkých loukách našly svůj domov zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), ropucha obecná (Bufo bufo) či kuňka obecná (Bombina bombina) a z ptáků bekasina otavní (Gallinago gallinago), linduška luční (Anthus pratensis), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a ťuhýk šedý (Lanius excubitor). V jedlobukových lesích žijí datel černý (Dryocopus martius), žluna šedá (Picus canus) či holub doupňák (Columba oenas). Naopak v jehličnatých lesích je možné zahlédnout brhlíka lesního (Sitta europaea), červenku obecnou (Erithacus rubecula) nebo drozda zpěvného (Turdus philomelos). Ve vodách se rozmnožují skokan hnědý (Rana temporaria), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a nad nimi poletují ledňáčci říční (Alcedo atthis), konipasové horští (Motacilla cinerea) a skorci vodní (Cinclus cinclus). U vody se výjimečně objeví i vydra říční (Lutra lutra).
Ochrana životního prostředí
Východně od města se rozkládá Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Ta vznikla na základě výnosu Ministerstva kultury České socialistické republiky číslo 8908/70-II/2 ze dne 25. května 1970. Jejím účelem je ochrana zdejší pestrosti a členitosti krajiny, do níž je umístěno venkovské osídlení s roubenými chalupami. Mezi nejcennější prvky patří rašeliniště a vlhké rašelinné louky, na nichž se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů.
Na území města se nacházejí celkem tři lokality výskytu památných stromů. Na hřbitově je od 6. května 2003 chráněna dvojice vzrostlých stromů. Jedním z nich je jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a druhým lípa malolistá (Tilia cordata). Na zahradě přibyslavské školy roste 22 metrů vysoký buk lesní (Fagus sylvatica), jehož obvod kmene dosahuje 360 centimetrů. Strom je od poloviny června 1997 pod památkovou ochranou. Poslední lokalitou je silnice II/351, která je v úseku mezi Dobrou a Žižkovým Polem lemována lipovou alejí. Tvoří ji 272 lip velkolistých (Tilia platyphyllos), dále jedna lípa malolistá (Tilia cordata) a jeden jedinec javoru mléč (Acer platanoides). Stromořadí je chráněno od počátku listopadu roku 2009.

Obyvatelstvo
Struktura
Ve městě k počátku roku 2013 žilo celkem 4 000 obyvatel. Z nich bylo 1 990 mužů a žen bylo přibližně stejně (2010). Průměrný věk obyvatel města činil 40 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 3 864 lidí, bylo nejvíce obyvatel (16 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 11 %. Z celkem 3 227 občanů města starších 15 let mělo 38 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval téměř 10 % a bez vzdělání byla naopak 0,5 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 1 886 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 81 % patřilo mezi zaměstnance, 2 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 50 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 122 obyvatel města pracovalo v zemědělství, lesnictví či rybolovu, 944 obyvatel zaměstnával průmysl a stavebnictví a dalších 672 pracovalo ve službách.
Úhrnem 2 820 obyvatel města, tedy téměř tři čtvrtiny, se hlásilo k české národnosti. Devatenáct bylo Slováků, šestnáct Moravanů, devět Vietnamců, dva Němci, dva Ukrajinci a jeden Polák. Celých 966 obyvatel města však svou národnost neuvedlo.
Vývoj počtu obyvatel a domů za celé město a jeho části
Část města (rok přičlenění k městu) 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel Přibyslav 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 591 2 680 2 956 3 008 2 979 2 830
Česká Jablonná (1976) 137 144 129 110
Dobrá (1976) 375 339 361 358
Dolní Jablonná (1976) 106 99 101 99
Hřiště (1977) 107 100 93 81
Poříčí (1976) 124 99 91 94
Ronov nad Sázavou (1961) 196 186 138 158 157 133
Utín (1976) 106 81 71 67
celé město 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 787 2 866 4 049 4 028 3 982 3 864
Počet domů Přibyslav 276 278 288 293 312 312 360 439 443 477 522 598 621 696
Česká Jablonná (1976) 35 40 41 41
Dobrá (1976) 79 89 96 104
Dolní Jablonná (1976) 30 32 33 37
Hřiště (1977) 32 35 36 32
Poříčí (1976) 34 36 36 39
Ronov nad Sázavou (1961) 20 20 22 25 25 24
Utín (1976) 30 34 34 35
celé město 276 278 288 293 312 312 360 439 463 497 784 889 922 1 008
Náboženský život
Město Přibyslav je součástí stejnojmenné římskokatolické farnosti. Ta je dále součástí Havlíčkobrodského vikariátu královéhradecké diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města a jejich částí, ale také obcí Modlíkov, Nové Dvory, Olešenka a Žižkovo Pole. Hlavním duchovním stánkem farnosti je Kostel Narození svatého Jana Křtitele v Přibyslavi. Krom kostela ještě farnost spravuje kostely a kapličky: Zmrtvýchvstání Páně (Česká Jablonná), Nanebevzetí Panny Marie (Nové Dvory), svaté Rozálie (Olešenka), svaté Kateřiny Alexandrijské (Stříbrné Hory) a svatého Michaela archanděla (Žižkovo Pole). Místním farářem a duchovním správcem farnosti je Mgr. Zdeněk Kubeš.
Při censu prováděném v roce 2011 se 1 293 obyvatel města (33 %) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 1 039 hlásilo k církvi či náboženské obci. K římskokatolické církvi se přihlásila největší část z nich, konkrétně 933 obyvatel, což odpovídá 24 % ze všech obyvatel města. Dalších 10 osob se hlásil k Církvi československé husitské, stejný počet k Českobratrské církvi evangelické. Tři občané se přihlásili k Pravoslavné církvi v českých zemích a jeden k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Úhrnem 876 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 1 695 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.

Obecní správa a politika
Přibyslav je obec s pověřeným obecním úřadem (POÚ). Správu vykonává pro obce Dlouhá Ves, Havlíčkova Borová, Modlíkov, Olešenka, Přibyslav, Stříbrné Hory a Žižkovo Pole. Mezi roky 1850 a 1949 byla Přibyslav okresním městem. Následně se stala součástí okresu Žďár nad Sázavou a od roku 1960 Havlíčkův Brod.) .
Místní části
Město je tvořeno osmi místními částmi a stejně pojmenovanými katastrálními územími, a sice Českou Jablonnou (ta se stala součástí města roku 1976), Dobrou (součástí města počínaje rokem 1976), Dolní Jablonnou (dříve Německá Jablonná, součástí Přibyslavi od roku 1976), Hřištěm (částí města se stalo v roce 1977), Poříčím (je součástí Přibyslavi od roku 1976), Přibyslaví, Ronovem nad Sázavou (spadá pod město od roku 1963) a Utínem, jenž je součástí Přibyslavi od roku 1976). Mezi roky 1989 a 1990 patřily k Přibyslavi ještě také Stříbrné Hory ve stejném časovém období také Modlíkov. Město tak tvoří 11 samostatných základních sídelních jednotek, jimiž jsou krom výše jmenovaných částí, ještě Dvorek, Hesov a Keřkov.
Zastupitelstvo a starosta
Přibyslav má patnáctičlenné zastupitelstvo a v jeho čele je starosta města. Tím je od komunálních voleb konaných roku 2010 Jan Štefáček, jehož zástupcem je Martin Kamarád. V těchto volbách kandidovalo do městského zastupitelstva celkem šest uskupení a každé z nich získalo dle výsledků hlasování alespoň jeden mandát. Nejúspěšnější se stala Občanská demokratická strana (ODS), která získala čtyři mandáty. O jednoho zastupitele méně získaly shodně Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Nezávislí pro Přibyslav. Po dvou zastupitelích se dostalo z kandidátek Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL) a sdružení nezávislých kandidátů Přibyslav. Poslední místo obsadil zástupce navržený (KSČM).
Během komunálních voleb konaných v roce 1994 preferovalo z pěti uskupení, jež tehdy kandidovala, nejvíce hlasujících ODS, která získala čtyři zastupitele. Další tři místa v městském zastupitelstvu připadly kandidujícím za KDU-ČSL, dále Sdružení nezávislých kandidátů a také společné kandidátce tří uskupení, a sice KSČM, Strany demokratické levice (SDL) a nezávislých kandidátů. Poslední dva mandáty pro sebe získala kandidátka společná čtyř subjektů, a to ČSSD, Liberálně sociální unie (LSU), Strany zelených (SZ) a nezávislých kandidátů. Ve volbách konaných o čtyři roky později se o hlasy voličů ucházelo sedm kandidátek. Tři z nich obsadily v zastupitelstvu po třech kandidátech. Byly to ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Další dvě místa pro sebe získali kandidáté KSČM a zbývající čtyři místa si mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Za další čtyři roky se voleb zúčastnilo celkem osm kandidátek. Nejvíce hlasů a pět míst v zastupitelstvu obsadila ODS, další tři připadly KDU-ČSL, po dvou kandidátkám ČSSD a KSČM. Tři zbývající si po jednom zastupiteli mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Jedním bylo „Sportovci pro Přibyslav“, dalším „Náš domov“ a posledním „Nezávislí“. U voleb do zastupitelstva v roce 2006 upřednostňovali hlasující jednu z pěti kandidátek. Každá z nich však podle konečných výsledků voleb své zástupce do městského zastupitelstva dostala. Nejvíce – čtyři – jich měla ODS, následovaná třemi uskupeními reprezentovanými třemi zástupci, jimiž byly ČSSD, KDU-ČSL a sdružení nezávislých kandidátů „Přibyslav“. Poslední dvě místa obsadili kandidáti nominovaní KSČM.
Seznam starostů
Toto je neúplný seznam starostů města Přibyslav :
• Karel Hesse (1846–1855)
• Augustin Bedřich Čepl (1861–1867)
• Jan Jelínek (1867)
• Vojtěch Skřivan (1868)
• Jindřich Smejkal (1868–1874)
• Adolf Böhm (1874–1877)
• Augustin Bedřich Čepl (1877–1890)
• František Niklfeld (1890–1914)
• Jan Bechyně (1914–)
• Otta Klusáček (1927–)
• Pavel Jajtner (1989 - 1990)
• Mojmír Novotný (1990–1994)
• Roman Podrázský (1994–2001)
• Jan Štefáček (2001–2014)
• Martin Kamarád (2014– )
Znak a vlajka
Vlajka byla městu Přibyslav předána Lubomírem Zaorálkem, tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, na základě rozhodnutí číslo 45 ze dne 5. října 2004.
Poměr stran udělené vlajky je 2:3. Její list je tvořen žerďovým pruhem červené barvy o šířce tří sedmin délky listu, a dále dvěma vodorovnými pruhy, a sice modrým a žlutým. V červeném pruhu se nacházejí dva zkřížené bílé vinařské nože se žlutými rukojeťmi. Tyto nože jsou převýšené červenou knížecí korunou. V poli modré barvy se nacházejí tři, nad sebou umístěné šedé ryby mající červené ploutve. Ve žlutém pruhu jsou zkřížené černé ostrve.
Štít je dělený, přičemž v horním červeném poli má stejné symboly jako na znaku. Dolní polovina znaku je modro-zlatě polcena. Vpravo se nad sebou nacházejí tři ryby přirozené barvy a vlevo zkřížené ostrve černé barvy.
Členství ve sdruženích
Město bylo na konci listopadu 2001 zakládajícím členem Svazku obcí Přibyslavska, jež má sídlo právě v Přibyslavi a dbá o rozvoj zdejšího regionu ve vzájemné spolupráci členských obcí a měst. Je též členem místní akční skupiny Havlíčkův kraj sídlící ve Ždírci nad Doubravou.

Hospodářství
Zemědělství a ostatní prvovýroba
Přibyslav se, co se týče zemědělství, v historických dobách orientovala spíše na živočišnou výrobu, neboť na rostlinnou výrobu neměli sedláci dostatek orné půdy. Ještě v roce 1937 se konalo 12 dobytčích trhů ročně, dominoval hovězí dobytek. Přibyslav si musela půdu ve středověkých dobách dokupovat. Ve 20. století došlo v celém okolí v souvislosti s rozvojem škrobárenství k masivnímu pěstování brambor pod hlavičkou firmy Amylon. Tento podnik hospodařil k roku 1937 na 580 hektarech půdy a produkoval také velké množství kravského mléka pro hesovské mlékárny.
Průmysl
Přibyslav byla odjakživa spíše město orientované na lehký průmysl. V devatenáctém století bylo ve městě mnoho tkalců a soukeníků, v Ronově byla papírna (později přestavěná na továrnu na škrob a cukr – předchůdce podniku Amylon). Amylon a.s. funguje dodnes a vyrábí např. pudinky, bramborové prášky, škrobové sirupy a další produkty škrobování brambor. Vlajkovým podnikem Přibyslavi je Pribina s.r.o. (dnes Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a.s.), která vznikla pod názvem „Mlékárenské a pastevní družstvo“ v Hesově v jedné z budov Amylonu v roce 1924. Specializoval se nejprve na tvaroh a sýry (včetně „přibyslavského camembertu“), za války se ve velkém začaly vyrábět i tavené sýry. V roce 1948 byla spuštěna produkce džemů a džusu Pribinka a došlo k přejmenování společnosti na název Pribina. V padesátých letech vznikl Pribináček, vyráběný tehdy v 16 příchutích a oblíbený dodnes. K dalším podnikům patří ACO, kom. spol. systémové prvky (bývalý Agrostroj), který dnes zpracovává polymerický beton, či OSIVA, a.s.; dřevozpracující průmysl reprezentují Dřevovýroba Přibyslav s.r.o. a Lesy Dřevo Obchod s.r.o.; družstvo v Přibyslavi je největším lesnickým družstvem v ČR.
Služby
Občanům města je k dispozici pobočka České pošty, která sídlí na Bechyňově náměstí. Na bezpečnost dohlíží Policie České republiky, která má svoje obvodní oddělení také na Bechyňově náměstí. V domě čp. 255 v Hasičské ulici má svou zbrojnici místní jednotka dobrovolných hasičů. Prodejny potravin mají ve městě obchodní řetězce Pramen a COOP–TIP. Z bank působících v České republice má na Bechyňově náměstí svoji expozituru Česká spořitelna.

Doprava
Silniční doprava
S Havlíčkovým Brodem, okresním městem ležícím západně od Přibyslavi, má město silniční spojení silnicí I/19, která prochází místními částmi Keřkov, Dobrá, Přibyslav a Ronov nad Sázavou a pak dále pokračuje východním směrem do Žďáru nad Sázavou. V Přibyslavi je tato komunikace vedena ulicemi Tyršovou a Husovou. Tuto silnici křižují dvě komunikace druhé třídy. Z jihu na sever (ve směru staničení) je to silnice II/350, která prochází místní částí Dvorek a přivádí do města dopravu z jihozápadního směru od Šlapanova a Štoků, na Bechyňové náměstí překříží krátkou peáží silnici I/19 a pokračuje dále severovýchodním směrem na Herálec či Svratku Na území Přibyslavi prochází silnice v popisovaném směru postupně ulicemi Rašínovou, Žižkovou a za Bechyňovým náměstím ulicí Havlíčkovou. Ze severního směru od Chotěboře a České Bělé přichází v místní části Dobrá na silnici I/19 komunikace II/351. Ta dále pokračuje z jižní části města směrem na Polnou. Motoristům je od roku 2004 k dispozici čerpací stanice pohonných hmot společnosti Pasoil.
Dále územím města prochází několik silnic III. třídy :
• III/01838 Přibyslav – Hřiště
• III/01840 Ronov nad Sázavou – Hřiště
• III/03810 Dlouhá Ves – Utín – Hesov – Přibyslav
• III/03818 Stříbrné Hory – Utín
• III/03820 Keřkov – III/03810
• III/3505 ze silnice II/350 z Dvorku na Uhry
• III/3506 ze silnice II/350 na Dolní Jablonnou
• III/3507 ze silnice II/350 na Modlíkov
• III/35012 Ronov nad Sázavou – Pořežín
• III/3513 ze silnice II/351 na Českou Jablonnou
• III/35211 ze silnice I/19 přes Poříčí na Olešenku
Intenzity
Po silnici první třídy od Havlíčkova Brodu denně (za 24 hodin) na základě výsledků Celostátního sčítání dopravy provedeného během roku 2010 přijíždí a odjíždí celkem 2 479 vozidel ve skladbě 1 906 osobních a dodávkových automobilů, 522 těžkých nákladních a 51 jednostopých vozidel. V úseku mezi křižovatkami se silnicemi II/351 a II/350 na západě města jezdí denně úhrnem 4 137 motorových vozidel ve skladbě 3 218 vozidel osobních a dodávek, 858 těžkých nákladních a 61 jednostopých. Od křižovatky se silnicí II/350 přes Bechyňovo náměstí a dále po Husově ulici kolem přibyslavského zámku až po křižovatku se silnicí II/351 provede za celý den 3 983 automobilů, z nichž je 3 151 osobních nebo dodávkových, 774 těžkých nákladních a 58 jednostopých. Směrem na Žďár nad Sázavou pak pokračuje 2 240 automobilů ve skladbě 1 804 osobních nebo dodávkových vozidel, dalších 422 je těžkých nákladních a zbylých 14 tvoří jednostopá motorová vozidla. Po komunikaci na Českou Bělou, tedy severním směrem po silnici II/351, jezdí dohromady 505 motorových vozidel, z nichž největší část (konkrétně 402) tvoří osobní a dodávková vozidla, dalších 83 těžká nákladní a 20 jednostopá motorová vozidla. Silnice II/350 vedoucí jihozápadním směrem je denně zatížena intenzitou 619 motorových vozidel, která tudy jezdí ve skladbě 484 automobilů osobních nebo dodávkových, 130 těžkých nákladních a 5 jednostopých vozidel. Havlíčkovou ulicí, tedy po silnici II/350 vedoucí k severovýchodu denně projede 448 motorových vozidel, přičemž 309 z nich jsou osobní nebo dodávkové automobily, 127 těžké nákladní a 9 je motocyklů. Po silnici II/351 odbočující na jihu Přibyslavi ze silnice I/19 projede za dvacet čtyři hodin jednoho dne celkově 990 motorových vozidel ve skladbě 788 osobních či dodávkových, 189 těžkých nákladních a 13 jednostopých.
Železniční doprava
Od roku 1898 má Přibyslav železniční spojení. V tu dobu byl zahájen provoz po dnes opuštěné jednokolejné trati Německý Brod – Město Žďár. Ta byla v roce 1953 nahrazena dvoukolejnou, od listopadu 1966 elektrifikovanou tratí Havlíčkův Brod – Brno (jež je v jízdním řádu pro cestující spojována s úseky až do slovenských Kútů). Samotné město obchází trať po jeho jižní straně. Na západní straně města je na trati u osady Hesov zřízena Přibyslav zastávka a v jižní části města pak pětikolejná železniční stanice Přibyslav.
Veřejná doprava
Autobusovou veřejnou dopravu k roku 2014 zajišťuje přímými linkami do Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Šlapanova a Polné společnost Arriva Východní Čechy. Přes Polnou až do Jihlavy jezdí svou linku také společnost ICOM transport a spojení se Žďárem nad Sázavou zajišťuje firma ZDAR. Na území města se nachází celkem 21 autobusových zastávek.
Podle jízdního řádu 2013/2014 zastavují v Přibyslavi, a to jak v železniční stanici, tak v zastávce, vlaky jedoucí do Žďáru nad Sázavou nebo Havlíčkova Brodu. Ve stanici navíc staví ještě také vlaky, jejichž cílovým městem je Brno či Praha.
Letecká doprava
Východně od města se v nadmořské výšce 531 metrů nachází veřejné vnitrostátní letiště Přibyslav (kód ICAO: LKPI) s travnatou vzletovou a přistávací dráhou. O letiště pečuje od roku 1945 zdejší Aeroklub odbočka Českého národního aeroklubu. Vznik zdejšího letiště schválila městská rada v roce 1930 a dostavěno bylo v létě roku 1932. Bylo zbudované jako pomocné letiště pro vojenské dvouplošníky na lince Praha–Brno–Bratislava–Záhřeb.

Společnost
Školství
Ve městě se nacházejí dvě mateřské školy. Ty, ač původně vznikly odděleně, tvoří od počátku roku 2003 jednu organizaci, v jejímž čele je k roku 2014 Mgr. Naděžda Štouračová. Vedle objektu v Bezručově ulici, kde sídlí ředitelství školky, využívá mateřská škola prostory v Tyršově ulici. Zde byla školka již od roku 1949, zatímco v Bezručově ulici až od roku 1992. Tři roky po sloučení obou školek (během roku 2006) rozhodl jejich zřizovatel, město Přibyslav, o zrušení pracoviště v Tyršově ulici. Protože však počet malých dětí narůstal, změnili zastupitelé města původní rozhodnutí o uzavření a od října 2012 jsou opět v provozu obě pracoviště.
Po mateřské škole mohou děti pokračovat ve školní docházce v Přibyslavi i nadále, neboť je ve městě na Bechyňově náměstí v provozu devítiletá základní škola. Jejím ředitelem je (k roku 2014) Mgr. Petr Adam.
Hudebně nadané děti mají pro rozvoj svého talentu přímo v Přibyslavi pobočku hudebního oboru Základní umělecké školy J. V. Stamice z Havlíčkova Brodu. Místní odbočka vznikla na počátku února 1984 a až do roku 1989 využívala pro své zkušebny prostory základní školy. Následně se přesunula do objektu čp. 301 v Husově ulici. Zde bylo vyučováno uměleckým oborům do konce roku 2016. Od 1. ledna 2017 získala pobočka ZUŠ v Přibyslavi, díky výrazné podpoře města Přibyslav i zřizovatele, nové prostory pro základní umělecké vzdělávání na Bechyňově náměstí č. p. 35. Vyučuje se zde hře na nástroje dechové i drnkací. Při škole existuje houslový soubor, jenž doprovázel při koncertech například Jaroslava Svěceného, Pavla Šporcla, Gabrielu Demeterovou či Václava Hudečka.
Kultura
Kulturní pořady se ve městě uskutečňují v kulturním domě, jenž je situován v Husově ulici. V budově se nachází sál s kapacitou 333 míst k sezení, ve kterém probíhají jak divadelní představení, tak se zde promítají i filmy. Svá představení zde hraje také amatérské Loutkové divadlo Přibyslav, které vzniklo již roku 1923. Při kinu, které během jara roku 2012 prošlo digitalizací, funguje filmový klub.
Čtenářům je nepřetržitě od roku 1896 k dispozici knihovna. K roku 2011 disponovala celkem 25 900 knihovními jednotkami, které jsou od roku 1998 evidovány v elektronickém katalogu LANius. Od téhož roku je návštěvníkům umožněn přístup na internet.
Zájemci o historii města a jeho okolí mohou navštívit místní Městské muzeum, které sídlí v Kurfürstově domě na Bechyňově náměstí. Ve stejném objektu sídlí též informační středisko nabízející průvodcovské služby a prodávající též upomínkové předměty na návštěvu města. Turisté zde mohou zakoupit také publikace či turistické známky vztahující se k městu.
Základní škola ve spolupráci s Kulturním zařízením města Přibyslavi pořádá od roku 2005 v místní sportovní hale taneční soutěž „Přibyslavský pantoflíček“. Účastní se ho nejen
oddíly ze sousedních měst a obcí, ale také třeba až z Ostravy.
Místní římskokatolická farnost pořádá hudební festival Přibyslavské Nocturno.
Sport
Cyklotrasy vedoucí skrze Přibyslav
16
Hlinsko – Slavonice

19
Lísek – Davle

4122
Přibyslav – Dašice

4335
Dobronín – Přibyslav

Město Přibyslav protínají čtyři značené cyklotrasy, z toho dvě II. třídy a dvě IV. třídy. Cyklotrasa číslo 16 začíná v Hlinsku a pokračuje přes Jihlavu a Telč do Slavonic. Cyklotrasa číslo 19 vychází z Lísku a pokračuje dál směrem na Nové Město na Moravě přes Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod do Zruče. Cyklotrasa IV. třídy číslo 4335 začíná v Dobroníně, protíná Šlapanov a pokračuje dál do Přibyslavi, kde i končí. Poslední čtvrtá trasa číslo 4122 začíná ve městě Přibyslav pokračuje do Krucemburku a dál do Dědové, Vrbatova Kostelece, Chrástu, Hrochova Týnce, Dvakačovic a končí v Dašicích. Z města vede též neočíslovaná značená Cyklostezka Přibyslav–Sázava po staré železniční trati. Tato stezka je dlouhá téměř 9 km a po celé délce kopíruje řeku Sázavu. Stezka je využívána mimo cyklistiku i na inline bruslení či pěší chůzi. V zimním období mívá udržované stopy pro běžecké lyžování.
V roce 2006 byla ve městě otevřena pro pěší návštěvníky Naučná stezka Romana Podrázského. Pojmenována je po akademickém sochaři Romanu Podrázském. Její celková délka je cca 2,5 km a nachází se na ní 12 zastavení. Trasa začíná u vlakového nádraží v Přibyslavi a končí na okraji Jablonského žlabu.

Pamětihodnosti
Na základě vyhlášky Krajského národního výboru Východočeského kraje ze 17. ledna 1990 se stalo historické centrum Přibyslavi městskou památkovou zónou.
Kostel a okolí
K místním pamětihodnostem se řadí Kostel Narození sv. Jana Křtitele, což je barokní kostel, který se v roce 1750 rozhodl majitel panství Karel Maxmilián z Ditrichštejna postavit na místě původního menšího kostela. Základní kámen byl položen 1. dubna téhož roku a slavnostně vysvěcen byl kostel v roce 1753. Při ničivém požáru v roce 1767 byla zničena celá střecha. Nová byla vztyčena ještě v témže roce, ale nové vysvěcení proběhlo až v roce 1853. V blízkosti kostela býval hřbitov, z kterého se dochovaly některé pomníky roztroušené kolem kostela. Po levé straně od vstupu do kostela stojí gotická věž z roku 1497. Svého času věž patřila k původnímu hradnímu opevnění. Během husitských válek byla silně poškozena i s celým obranným opevněním. Věž je viditelnou dominantou města a bývá příležitostně přístupná. Nejstarší dochovanou památkou města Přibyslavi z dob dobývání stříbrné rudy je středověká štola, která i s odbočkami měří 118 metrů. Štola začíná pod farou a pokračuje 80 metrů severním směrem. Neexistuje žádný dokument o účelu této štoly. Předpokládalo se, že je to pozůstatek po těžbě stříbra, ale dnes spíše převládá názor, že štola sloužila jako úniková cesta z města.
Starý špitál
Starý špitál v Přibyslavi nechal v roce 1692 vystavět kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Stalo se tak na žádost přibyslavských konšelů, neboť město se po třicetileté válce jen s velkými obtížemi zvládalo starat o chudé, které válka připravila o domov. Město z tohoto důvodu pro stavbu poskytlo pozemek. Na štítě špitálu, který byl v dané době chápán spíše jako chudobinec než jako nemocnice, je proto dodnes zobrazen znak Ditrichštejnů. Svou funkci plnil zhruba 250 let. V nedávné historii sídlo sloužilo jako městské muzeum. Dnes se z bývalého špitálu staly prostory sloužící pro pořádání výstav a koncertů.
Přibyslavský zámek
Přibyslavský zámek nechal kolem roku 1560 vystavět Zachariáš z Hradce na místě starého hospodářského dvora, který náležel k dnes již zaniklému hradu.[p 3][104] Původně vznikl jako lovecký zámeček a letní sídlo ve stylu italské renesance. Jeho obdélníková budova dnes tvoří zadní, jižní trakt čtyřkřídlého zámeckého areálu. Stavitelé nejspíš využili původní sklepení panského dvora, neboť v jihozápadním nároží zůstala dochována gotická křížová klenba na dvou kamenných sloupech. V dveřním ostění místnosti je také zachován erb pánů z Hradce s letopočtem 1565. Pod zámkem byla v roce 1957 umístěna 290 cm vysoká jezdecká socha Jana Žižky.

Osobnosti
• Hynce Ptáček z Pirkštejna († 1444), majitel polensko-přibyslavského panství
• Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698), majitel polensko-přibyslavského panství
• Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784), majitel přibyslavského panství, stavitel kostela
• František Josef z Ditrichštejna (1767–1854), majitel přibyslavského panství
• Augustin Bedřich Čepl (1820–1891), kupec, přibyslavský mecenáš a starosta města
• František Niklfeld (1841–1915), politik, starosta města, poslanec zemského sněmu
• Jan Otto (1841–1916), nakladatel a od roku 1912 čestný občan města
• Josef Reinsberg, (1844–1930), lékař, poslanec, profesor, děkan a rektor
• František Malinský (1850–1926), podnikatel, zakladatel společnosti Amylon, politik
• Jan Bechyně (1866–1960), člen Muzejního spolku, autor dokumentárních fotografií Přibyslavi
• František Půža (1872–1932), lékař a autor děl o dějinách Přibyslavska
• Rudolf Ludmila (1872–1953), kreslíř, malíř a učitel
• Theodor Bohumír Pařík (1881–1961), profesor hudby, hudební skladatel a houslista
• František Němec (1882–1918), sochař
• Františka Kolářová-Vlčková (1883–1956), spisovatelka a profesorka
• Stanislav Bechyně (1887–1973), konstruktér a pedagog
• Vojtěch Luža (1891–1944), armádní generál, odbojář, zabit při přestřelce v Přibyslavi
• Adolf Švec (1893–1942), agronom, starosta sokolské jednoty v Přibyslavi
• Jan Filip (1911–1971), teolog, spisovatel a esperantista
• Jan Bechyně (1920–1973), entomolog
• Miroslav Řepiský (1924–2011), právník a organizátor hasičského hnutí
• Karel Pátek (1927–1967), fyzik a spolutvůrce prvního československého laseru
• Jaromír Málek (* 1943), egyptolog
• Roman Podrázský (1943–2001), akademický sochař a starosta města
• Hana Orgoníková (1946–2014), poslankyně
• Pavel Jajtner (* 1947), starosta města, místopředseda Federálního shromáždění ČSFR, velvyslanec v Rakousku, Maroku a při Svatém stolci
• Jan Štefáček (* 1950), pedagog a někdejší starosta Přibyslavi
• Zdeněk Kubeš (* 1964), teolog a kněz v Přibyslavi

SOCHA DÍVKY
Autorem je sochař Jaroslav Brož.
GPS : 49.5703539N, 15.7432236E

NAUČNÁ STEZKA ROMANA PODRÁZSKÉHO
Naučná stezka vychází od vlakového nádraží, prochází kolem zámku a kostela a míří za město k Jabloneckému žlabu. Dvanáct naučných tabulí je zaměřeno na historii, památky, přírodu a osobnosti spojené s Přibyslaví.
Své jméno má stezka po akademickém sochaři Romanu Podhrázském.
Délka : 2,5 km
GPS : 49.5709867N, 15.7433783E

SOCHA JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA
Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova z roku 1935 od Bohumila Kafky. Ten byl osloven k vytvoření návrhu Žižkova pomníku na Žižkově. K práci přistoupil velice zodpovědně, návrhy konzultoval s historiky. Přibyslavská socha vznikla jako menší zkušební odlitek.
GPS : 49.5732267N, 15.7419642E

BUSTA KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO
Autorem busty českého básníka, novináře a politika je sochař Roman Podrazský.
GPS : 49.5737614N, 15.7422808E

KAŠNA
GPS : 49.5747264N, 15.7418450E

HASIČSKÉ MUZEUM
Od roku 2006 je nositelem mezinárodního certifikátu "Hasičské muzeum" CTIF.
CTIF je mezinárodní hasičskou organizací zastřešující hasičské svazy zemí celého světa.
V prostorách renesančního zámku rozšířeného a upraveného v 18. stol. je umístěna stálá výstava Historie požární ochrany. V 15 sálech jsou představeny nejstarší způsoby hašení, rozvoj hasičských spolků od poloviny 19. století, vývoj hasičských stejnokrojů a ukázky historické i současné techniky.
Dále je možno navštívit síň mezinárodní spolupráce zemí CTIF s hasičskými stejnokroji z různých zemí světa nebo regionální výstavu Přibyslavsko (tzv. Žižkova síň; archeologie, repliky husitských zbraní, kroje, předměty denní potřeby).
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5746483N, 15.7411956E

ZÁMEK
Na místě zpustlého hradu byl Zachariášem z Hradce v roce 1560 postaven renesační zámek. V průběhu 18. století byl barokně rozšířen a po požáru roku 1847 získal klasicistní podobu. Celý zámecký komplex se rozkládá kolem dvou nádvoří, z nichž jižní lemují arkády. Západní strana zámku je zdobena sgrafity.
Dnes je zámek, díky své expozici, atraktivní zejména pro obdivovatele požární techniky, a to jak současné tak historické. Kromě toho se místní muzeum věnuje i regionu a památce Jana Žižky.
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5744728N, 15.7408297E

BOŽÍ MUKA
Kamenná muka v duchu renesance pochází ze 17. století.
GPS : 49.5751892N, 15.7410447E

VĚŽ U KOSTELA SVATÉHO JANA KŘTITELE
Výstavba gotické věže s mohutnými zdmi započala roku 1497 a sloužila na obranu města. Z toho důvodu byl vstup do věže umístěný ve výšce 7 m, ke kterému vedlo dřevěné schodiště. V případě ohrožení bylo možné jej lehce odstranit.
Od paty až po kříž na vrcholu báně je věž vysoká 50,3 m.
GPS : 49.5760944N, 15.7378083E

MOROVÝ SLOUP
Sloup zhotovil v roce 1998 místní rodák a sochař Roman Podrázský. Jde o jediný mariánský sloup, který byl na území Česka vysvěcen ve 20. století.
GPS : 49.5762097N, 15.7374361E

POMNÍK OBĚTEM 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
GPS : 49.5757161N, 15.7382556E

JABLONECKÁ VODNÍ NÁDRŽ
GPS : 49.5695611N, 15.7244939E

KŘÍŽ
GPS : 49.5757044N, 15.7318906E

SOCHA SVATÉHOVÁCLAVA
Vrcholně barokní socha sv. Václava odhalena v roce 1743.
GPS : 49.5767922N, 15.7380786E

POMNÍK OBĚTEM 1. A 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Pomník je dílem sochaře Karla Samohrda. Reliéf zachycuje trojici československých legionářů (italského, ruského, francouzského).
GPS : 49.5766694N, 15.7394597E

KAŠNA
GPS : 49.5772944N, 15.7392614E
Více  Zavřít popis alba 
  • 9.5.2021
  • 128 zobrazení
trempoviny
V sobotu za mnou přišel do hospody v Srbsku u Karlštejna místní občan a přinesl mně cancák z let 1963 – 1964, který nalezla jeho rodina v pozůstalosti po bývalém členovi Pomocné stráže VB. Pokud vím, trampské cancáky byly zabavovány pomocníky a příslušníky VB v letech 1950 – 1967 a 1970 – 1985. Rodinu zemřelého tato záležitost velice mrzí a chtěla by cancák dotyčnému trampovi vrátit a za zabavení cancáku osobně se omluvit. Poprosili mě proto o pomoc. A tak se touto cestou obracím na trampskou veřejnost, jestli by někdo z vás poznal komu by mohl cancák patřit nebo dokonce kdyby se ozval tramp Miki sám. Předpokládám, že se jedná o trampa ve věku okolo cca 70 roků věku. Naskenovaný cancák zde:
Více  Zavřít popis alba 
  • 13.3.2016
  • 602 zobrazení
rezinkabrusinka
1935 - 2015 V roce 1935 založil Miloš Hynšt v Lošticích sedmičlennou družinu Bobrů. O tři roky později se uskutečnil první tábor loštického oddílu společně s litovelskými skauty. Ve stejném roce byl založen dívčí oddíl vedený Jarmilou Pospíšilovou. V říjnu 1940 byla činnost skautů zakázána. Obnovena byla až v květnu 1945. Loštickým skautům byla po válce přidělena bývalá německá celnice z Hraniček jako klubovna a bylo rozhodnuto a jejím umístění v Borovém lese. Slavnostní otevření se uskutečnilo 1. září 1946. Po únoru 1948 byla činnost Junáka omezována a v roce 1950 organizace zanikla. Dočasně byla obnovena v letech 1968 až 1970. Po opětovném zákazu činnosti komunistickou mocí byly klubovna a veškerý majetek loštických skautů převedeny na pionýrskou organizaci. Podrobná historie loštického skautingu je zpracována v publikaci z roku 1995. Junák v Lošticích byl znovuobnoven 6. ledna 1990. Od té chvíle prožívá nejdelší nepřerušenou etapu své činnosti.
Více  Zavřít popis alba 
  • 27.9.2015
  • 162 zobrazení
lotusesprit
Srbské jeskyně - Lom na Chlumu u Srbska byl založen roku 1920 firmou Bárta, Herget a Tichý v tělese čistých vápenců koněpruských a sliveneckých, upadajících zde k SZ. Firma se zanedlouho přerodila ve firmu PRASTAV a lom pronajala železárnám v Hrádku (Škodových závodů). Plzeňská Škodovka měla v místních podzemních prostorách během války tzv. záložní archív výrobních výkresů, zbrojních i mírových oborů. V provozu lom sloužil do roku 1961 (1950 Královodvorské cementárny, 1953 Pragocement Radotín). Těžba ve spodní etáži byla ukončena po nepodařeném komorovém odstřelu a skalním sesuvu velkého rozsahu. Menší těžba ve východní části lomu a odstřel volných bloků v oblasti sesuvu se uskutečnily ještě v letech 1970-1974. K objevu hlavní části jeskynního systému Srbských jeskyní došlo v polovině 40. let. Postupně byly lomem objevovány další jeskyně, současně však byly zasypávány volné krasové dutiny pode dnem lomu. Dvě dnes největší známé jeskyně v lomu, tedy Srbské jeskyně a Netopýří jeskyně, byly propojeny v roce 2003, celková délka systému dosahuje délku 1,2 km.
Více  Zavřít popis alba 
  • 26.8.2017
  • 251 zobrazení
turbochotebor
V závodě na 10 km vyběhlo rekordních 717 účastníků a k tomu desítky dětí v parku před halou.
K hlavnímu závodu nastoupilo 10 našich běžců a v žákovských kategoriích jsme měli 2 zástupce. Oba žáci vyhráli své kategorie! Hlavní závod startoval ve 12,00 h a běželo se za slunečného počasí. Po obrátce na 5 km byl trochu protivítr, ale všichni jsme doběhli zdárně do cíle. Takto jsme se umístili:

37. (v kategorii 31.), David Konůpek, 1977, 35:46

167. (12.), Luděk Ševčík, 1959, 40:43

234. (5.), Jaroslav Málek, 1946, 42:08

317. (11.), Dagmar Novotná ml., 1990, 44:04

384. (11.), Dagmar Novotná st., 1970, 45:48

537. (8.), Vladislava Fencíková, 1965, 50:47

539. (118.), Jiří Novotný, 1966, 50:49

565. (241.), Pavel Řádek 1976, 51:40

618. (8.), František Čížek, 1942, 53:44

666. (28.), Ladislav Vosyka, 1950, 58:33

Mladší kluci:

1. Řádek Pavel 2005, 45,2

Mladší žáci:

1. Chlád Ondřej, 1999, 2:36,0
Více  Zavřít popis alba 
  • březen 2012
  • 178 zobrazení
rover
Cestou z Lomnice jsem se minulé pondělí zastavil v Tišnově a vzniklo následující album.
Tišnov leží v kotlině protékané řekou Svratkou a v závětří hory Květnice (470 m), která je významnou mineralogickou a botanickou lokalitou.
První dochovaná zmínka o Tišnově (tehdy se používal název Tusnovice) se nalézá v listině z roku 1233, v níž je zmiňován cisterciácký klášter Porta Coeli založený o tři roky dříve Konstancií Uherskou (1181-1240), vdovou po Přemyslu Otakarovi I. (1155-1230). Po založení kláštera mu byl Tišnov moravským markrabětem Přemyslem (bratrem krále Václava I.) darován. V majetku kláštera zůstal až do jeho zrušení roku 1782.
Tišnov se již ve 13. století vyvinul v městečko, roku 1416 mu bylo králem Václavem IV. uděleno právo konat výroční trh. Na město byl Tišnov povýšen roku 1788. Tišnov byl do roku 1848 sídlem správy tišnovského panství. V roce 1850 pod názvem Tišnov obec v okrese Tišnov, v roce 1869-1890 obec v okrese Brno-okolí, v roce 1900-1950 obec v okrese Tišnov. (V letech 1896–1960 byl Tišnov okresním městem.) V roce 1961-1970 obec v okrese Brno-venkov, v roce 1991 obec v okrese Brno-venkov.
Město bylo vypáleno za husitských bojů roku 1428 a škod nezůstalo ušetřeno ani za Třicetileté války.
Významný impuls pro rozvoj města znamenala roku 1885 zavedená železnice, která město spojuje s Brnem. O dvacet let později byla trať prodloužena do dnešního Havlíčkova Brodu. Původní trať je mezi železničními nadšenci známá pod jménem Stará Tišnovka.
Více  Zavřít popis alba 
52 komentářů
  • 26.3.2012
  • 420 zobrazení
bo-berka
Hřbitov se nachází 1,5 km severovýchodně od náměstí, v Pekárenské ulici.
Založen byl roku 1866 a na ploše 6 489 m2 je dochováno kolem 100 náhrobků od doby založení hřbitova a desítky podstavců a obrubníků. V jižní části hřbitova se nachází památník obětem nacistické perzekuce z r. 1950 v podobě tumby. Část náhrobků byla odvezena za nacistické okupace, část v 60. - 70. letech 20. století, roku 1975 byla zbořena obřadní síň.
V 80. letech 20. století byla plánována likvidace hřbitova, k níž naštěstí nedošlo. Na počátku 90. let 20. století byl hřbitov vyčištěn od husté náletové vegetace a křoví, díky němuž byl do té doby téměř neprostupný. Následně byl opraven hřbitovní domek, ve kterém je nyní stálá expozice věnovaná dějinám Židů ve městě, a také část ohradní zdi. Zbytek ohradní zdi byl opraven roku 2004.
Dva středověké hřbitovy, jeden v místech dnešní Hradební ulice, druhý na jižním okraji města, zanikly již v minulých stoletích.
První dva Židé se zde usadili na základě svolení Jana Lucemburského z roku 1341. Do 15. století zde vznikla relativně velká obec se synagogou a hřbitovem. V prosinci 1505 a v lednu 1506 vypukly pogromy a následně byli Židé z města vypovězeni. Novodobá židovská náboženská obec byla založena po polovině 19. století, postupně sílila až do 2. světové války. Obec obnovená po 2. světové válce byla v 50.leteh 20. století změněna na synagogální sbor, který kolem roku 1970 zanikl.
Hřbitov je chráněn jako kulturní památka.
Více  Zavřít popis alba 
  • 12.3.2015
  • 242 zobrazení
jaropet
Původní gotický kostel je zmiňován již v roce 1350. Tento dřevěný kostel zanikl patrně za husitských válek. Jeho podoba je známa z pečetidla ze sbírek Národního muzea v Praze. Současný kostel byl vystavěn v roce 1553 za přispění Jana Kotlačky a jeho syna Jana z Blažkova. Areál kostela dotváří kromě hřbitova dále hranolová zvonice z roku 1555 a roubená márnice čtvercového půdorysu z osmnáctého století. Původně byl kostel zasvěcen sv. Martinovi. Ke změně došlo za rekatolizace roku 1683 z podnětu dobrušského děkana Jiřího Sidurga. V té době byl kostel filiálním kostelem ke kostelu v Dobrušce. V roce 1786 byla v kostele lokálie, pod kterou patřily obce Slavoňov, Blažkov, osada Bradle, Mezilesí, Libchyně, Jestřebí, Sendraž, (zemanský dvůr) Studýnka, Vanovka, Bohdašín, Zákraví. Farním se kostel stal v roce 1806.
Do areálu se vchází skrze hranolovou zvonici. Ve spodní části je zděná a je začleněna do kamenné ohradní zdi. Spolu s ní plnila i obrannou funkci. Do dřevěného patra se vstupuje strmým venkovním schodištěm postaveném směrem ke kostelu. Zvonovou stolici tvoří vzpěradlo s třemi zavěšenými zvony - Janem Křtitelem (1773, 11q). Janem Nepomuckým (1562, 6q) a svatým Václavem (1950, 320 kg). Vzorem pro výstavbu zvonice byla snad zvonice v Krčíně.
Půdorys kostela má tvar nepravidelného obdélníka s kněžištěm orientovaným na východ. Proti kněžišti je kůr s varhanami. Předsíň se sníženým stropem byla přistavěna v roce 1705. Střecha je valbová, krytá šindelem. Ke kněžišti je přistavěna malá sakristie. Trámoví na stavbu kostela je postupně zdola z dubových, jedlových a smrkových kmenů. Spáry byly utěsněny mechem a maltou a zvenku obíleny. Později byly z venkovní strany doplněny svislé trámy, které podpírají střechu.
Kostel byl původně utrakvistický. Na příčném trámu stropu mezi lodí a kněžištěm je vyobrazený kalich, postavy dvanácti apoštolů a Ježíš klesající pod křížem. Stěny i kazetový strop jsou malovány s rostlinou výzdobou. Malby se prováděly v rozmezí 16. a 18.století, největší část vznikla v roce 1705. V 19.století byly však malby na stěnách zabíleny. V roce 1934 proběhla jejich obnova a v letech 1970-1974 byly původní nástěnné malby restaurovány.
Bohoslužby se konají čtyřikrát týdně.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Jana_K%C5%99titele_(Slavo%C5%88ov)
Více  Zavřít popis alba 
15 komentářů
  • 16.8.2018
  • 176 zobrazení
wintermans
Obec Staňkovice se nachází v okrese Litoměřice, kraj Ústecký, zhruba 6,5 km od Litoměřic, na východním úbočí Dlouhého vrchu (663 m). Písemné zprávy, které by upřesnily vznik obce, jsou velmi skromné. Ke staňkovickému dvoru patřily tehdy Pohořany, Trnovany a Podviní. Dvůr byl součástí panství Ploskovice a patřil nějaký čas litoměřické kapitule. Ve Staňkovicích ve středověku dokonce jakási tvrz (uváděna je v listině z roku 1546 tvrz ve Staňkowiczích).
Během husitských válek se dostal staňkovický dvůr do držení pánů z Roupova. Protože poslední majitel, Václav Vilém z Roupova, byl nejvyšším zemským kancléřem “zimního krále“ Fridricha Falského, byl mu po prohrané bělohorské bitvě majetek zkonfiskován. Staňkovický dvůr se na krátký čas vrátil církevní vrchnosti a zřejmě koupí přešel do majetku světských majitelů Ploskovic. Ploskovická vrchnost změnila pak staňkovický hospodářský dvůr v dvůr poplužní. Tento stav trval až do roku 1796, kdy byl dvůr rozparcelován a pronajat. Zájem o pronájem sice laciné, avšak chudé horské půdy nebyl veliký, proto parcelace byla ukončena až na počátku 19. století. Ke vsi Staňkovice patřil už v 18. století hostinec (ve správě vrchnosti) a samostatně stojící mlýn. Tento mlýn (dnešní stavba z roku 1830) je zapsán v seznamu kulturních památek.
Hospodářská situace nájemců bývalého staňkovického dvora se výrazně zlepšila po roce 1842. Tehdy byla postavena silnice z Litoměřic do Rýdeče, která zkrátila vzdálenost mezi Staňkovicemi a krajským městem Litoměřice, hospodářským, správním, dopravním a hlavně obchodním centrem. V polovině 19. století dosáhla obec svého největšího rozkvětu - v roce 1850 zde byly 42 domy a žilo zde 256 obyvatel. Protože výnosnost horské půdy byla nízká, vázanost k půdě malá proto od té doby počet obyvatel stále klesal. Ještě na počátku 20. století zde žilo okolo dvou set lidí, za II. světové války asi 150. Největší pokles počtu obyvatel nastal po roce 1945. Ještě v roce 1950 zde žilo asi sto obyvatel a v roce 1970 okolo sedmdesáti. V roce 1990 však měla obec už jen málo přes třicet trvale žijících obyvatel.
Více  Zavřít popis alba 
  • 3.3.2015
  • 73 zobrazení
babi90
1.přednáška VirtU3V v Pyramidě v akad.roce 2010/2011 Věda kolem nás Tajemný svět hormonů prof. Mudr Rajko Doleček DrSC 20.9.2010 Video na konci.

Rajko Doleček
Narození 1. června 1925 (88 let)
Praha
Národnost česká
Povolání lékař, dietolog, endokrinolog, univerzitní profesor
Titul Prof. MUDr. DrSc.
Manžel(ka) Dobra (†2006)
Děti Branko (*1964)
Rodiče Ing. Josef Doleček, zástupce ČKD v Bělehradě; M. Tadić

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc., (* 1. června 1925 Praha) je český lékař česko-srbského původu, profesor zaměstnaný ve Fakultní nemocnici Ostrava [1]. Je autorem více než 200 odborných publikací, popularizoval endokrinologii, diabetologii, zdravou výživu a dietologii, zejména v televizi a v populárně naučných knižních publikacích. Politicky a společensky aktivně obhajuje pozice srbského národa.

Život

Matka byla bosenská Srbka a otec Čech. Rajko Doleček studoval 2 semestry medicínu na Univerzitě v Bělehradě[2], lékařská studia dokončil na Karlově univerzitě v Praze. Od počátku své medicínské kariéry pracuje v Ostravě, zprvu na interním oddělení tamější nemocnice, později na interní klinice Fakultní nemocnice Ostrava. Docentem byl od roku 1965, doktorem věd je od roku 1970, profesorem od 1993. Lékařskou práci zahájil 29. října 1950, patří k nejdéle praktikujícím lékařům. V roce 2013 stále ordinuje, což znamená, že lékařskou praxi vykonává již 63 let [3].

Od 70. let 20. století prezentoval v Československé televizi vzdělávací cykly zaměřené na problematiku nadváhy, cukrovky, hormonálních poruch a stárnutí. Nejznámější byl Nebezpečný svět kalorií, který se zaměřil na nadváhu a zdravou životosprávu. Na stejná témata vydal několik populárně naučných knih. V osvětové činnosti pokračoval i po revoluci. Spolu s doc. MUDr. Leošem Středou se podílel na pořadu Československé, později Slovenské televize Tak už dost!, zaměřeném rovněž na nadváhu, diety a zdravou životosprávu.[4] Vydal další dietní příručky a věnuje se dietnímu poradenství na internetu. Po rozpadu Jugoslávie (1991) a během následných občansko-etnicko-náboženských válek v bývalých zemích Jugoslávie se angažuje za srbský národ, a to zejména ve svých knihách[5] a novinových článcích[6].
Dílo
Knihy

Nebezpečný svět kalorií, 1977 a 1979
Nebezpečný svět kalorií-joulů, 1984
Tajemný svět hormonů, 1987
Pokyny při dodržování redukční diety, 1988
Jihoslovanští bratří Srbové, Chorvati a Muslimové, 1992
Být štíhlým po česku – průvodce džunglí diet, 1994
Žaluji, 1998, 1999, 2000
Necenzurované obrazy z dějin jihoslovanských bratrů, 2007
Necenzurované obrazy z dějin Kosova a Metohije, 2009
Hovory s generálem Mladićem, 2010
Nebezpečný svět kalorií (spolu s Kateřinou Cajthamlovou a Leošem Středou) 2013

Televizní pořady

Nebezpečný svět kalorií a Nebezpečný svět kalorií po jednom roce seriály o nadváze a hubnutí v Československé televizi
Tajemný svět hormonů, seriál o endokrinologii v Československé televizi
Nemoc půl miliónu, seriál o cukrovce v Československé televizi
Dejte léta životu, seriál pro seniory v Československé televizi
Tak už dosť!, seriál o hubnutí v Československé televizi,

Děkujeme pane profesore za skvělou životní prezentaci a přejeme ještě hodně krásných chvil mezi námi.
Více  Zavřít popis alba 
  • březen 2005 až září 2010
  • 270 zobrazení
druid01
Dne 22.9.1945 přilétá na letiště České Budějovice 312. peruť z Anglie, ze které se transformovala 2. letecká divize, pod kterou spadaly dva letecké pluky (4.slp a 5.slp). Samotný 5.slp byl založený 28.10.1945 a prvním velitelem se stal mjr. V. Bergman. Hlavní výzbroj tvořily letouny Spifire Mk.IX doplněné stroji Me-109 a Arado -96. V této době se pluk účastní řady leteckých dnů, kde se předvedl např. v devítičlenné skupině letounů Spitfire. 21.7.1949 se pluk přesouvá na letiště Plzeň-Bory a od listopadu drží hotovost na ochranu hranic. V roce 1950 dochází k reorganizaci letectva a ke sloučení 4.slp a 5.slp v jeden, a současně byl pluk podřízen nově vzniklé 3. letecké divizi. V průběhu roku 1951 byl 5. slp přesunut na letiště Mladá, kde proběhlo přeškolení perso­nálu a přezbrojení na letouny MiG-15 (S­102). V květnu 1952 se 5. slp zúčastnil tradiční květnové vojenské přehlídky, od­kud byl přemístěn na částečně dobudo­vané letiště Líně (společně s 5.slp byl dislokován na letišti Líně od dubna 1952 8.slp, který byl na podzim 1954 přestěhován do Kbel) 5.slp zde začal plnit úkol ostrahy státní hranice. V té době byl celý svět v zajetí "studené války", která se ta­ké projevovala častým narušováním vzdušného prostoru naší republiky. 10.března 1953 zaznamenal příslušník 5. slp z letiště Líně první sestřel letounu v čs. poválečné historii. Jednalo se o americký letoun Thunderjet. Z letiště Líně docháze­lo rovněž často k zásahům proti balónům vypouštěným z území tehdejšího NSR. V roce 1959 se na líňském letišti objevily nové letouny. V té době byla 1 . letka 5. slp vybavena letouny MiG-19 S a později ta­ké MiG-19 PM. V průběhu roku 1959 se na letiště Líně přemístil z borského letiště také 45. dpzlp. V té době ještě s letouny Avie B-33. Létání na tomto typu ukončila jako poslední, v září 1962, 3. letka 45. dpzlp. Pluk byl přezbrojen na nové letou­ny MiG-15 bis R a nové letouny českoslo­venské výroby L-29 Delfín. 45. dpzlp pů­sobil z líňského letiště až do roku 1969, kdy byl zrušen. V jeho činnosti jej na líňském letišti nahradil odřad 47. průzkum­ného leteckého pluku, do kterého byly za­členěny i zbytky 45. dpzlp. Odřad působil z líňského letiště až do poloviny 90. let.

Rokem 1970 začal být pluk postupně přezbrojován na le­touny MiG-21 F, přičemž poslední Migy-19 dosloužily u jed­notky o dva roky později. Verze MiG-21 MF, které poté u pluku operovaly až do jeho zrušení, byly 5.slp přiděleny v ro­ce 1972. V období sedmdesátých až do počátku let devadesá­tých pluk i nadále plnil bojový i výcvikový plán, narušený čas od času některou z mimořádných událostí, někdy bohužel i s tragickým koncem. Zúčastnil se několika cvičení armád Varšavské smlouvy i ostrých střeleb na Baltu. O kvalitě vý­cviku a technice pilotáže pilotů 5.slp svědčí řada vynikajících výkonů, k nimž mimo jiné bezesporu patří i dvě nouzová při­stání s MiG-21 F bez pracujícího motoru, ojediněle zvládnutá v letech 1975 a 1977 pplk. J.Krýdou.

Desítky let trvající existence 5.slp se uzavírá na počátku de­vadesátých let, kdy měl být v rámci transformace AČR po­stupně zrušen. 22.4.1991 provedl pluk svoji poslední letovou akci, během níž došlo ke srážce dvou Migů-21 MF. Pplk. Čelechovský se silně poškozeným Migem bravurně přistál, pplk. Budínský se katapultoval. Tato neblahá událost jen uspíšila rozhodnutí velení letectva AČR pluk zrušit.

29.8.1991 odlétl z líňského letiště směr Žatec poslední letoun bývalého 5.slp Mig-21 UM, pilotovaný předposledním a posledním velitelem pluku pplk. Ing. Budinským a pplk. Ing. Lanči.

V Líních u Plzně tak po více než čtyřicetileté existenci zanikl jeden z mála novodobých leteckých útvarů, který měl přímé kořeny ve slavných československých perutích, bojujících po boku spojenců v heroických bitvách druhé světové války.
Více  Zavřít popis alba 
  • březen 2014
  • 1 435 zobrazení
evajbclaudos
PŘEDKLÁŠTEŘÍ

The premises of the Convent Porta coeli (The Gates of Heaven), originally built in the transitory Romanesque-Gothic style, have been constructed continually since the 13th century. Queen Constance, the Přemyslide king Otakar I’s widow, founded the convent in 1233 for the Cistercian nuns with the support of their sons – Bohemian King Wenceslas I and Moravian Margrave Přemysl who is buried in the convent together with his mother. The former convent church, since 1782 parish Assumption Church with a pentagonal presbytery, is a monumental three-aisle basilica without tower. It was built between 1233-1239 and is covered with a ribbed vaulting. The lavishly decorated Gothic portal in the western front is a unique work of art in the whole central Europe.

The Bohemian Queen Constance must have liked very much the countryside along the estuary of the rivers Loučka and Svratka set below steep hills when she decided to construct the convent Porta coeli exactly on this place at the beginning of the 13th century. She wanted to live the rest of her life in seclusion repenting her sins. She might have got to this remote part of Moravia when she travelled on one of the high roads across the deep forests of the Bohemian-Moravian border to her son who was the Moravian Margrave in Brno. The convent premises have been many times changed and altered, sometimes quite drastically in the past centuries. In the Hussite wars the convent was looted and restored to its use only in 1454. The Moravian Estates abolished it in 1619 however in 1625 it was established again. In 1782 the Austrian Emperor Joseph II ordered the abolition of the convent and secular owners got the large estate belonging to the convent that they began to use for industrial purposes. In 1861 the Cistercian nuns from the Upper Lusatian Marienthal bought the property and after forty years of renovation the nuns came back to this place. In 1950 the convent was abolished for the third time, the nuns had to work in agriculture, for example in pigsties. The life of the Cistercian Order was renewed only after 1990.

In 1900-1901 a new Assumption church in the style of the Gothic Revival was built according to the plans of the architect František Pavlů (on the left) on the place of the old granary as the original convent church remained a parish church.

The buildings in the convent Porta coeli belong to the most significant historic monuments in the Czech Republic. Apart from the well kept Romanesque-Gothic core with the unique portal there are many other well preserved buildings, such as the Baroque granary, the former beer brewery, a few gardens and fortification remains. There is a museum dedicated to regional history (Podhorácké muzeum) in the building of the former provostship, which apart from permanent expositions organizes a number of temporary shows and provides guided tours through the convent premises. One of the three ponds that surrounded the convent – kind of defence system – was made again in the 1970´s.

The Holy Trinity graveyard church was built in the late Gothic or early Renaissance style in 1555 and rebuilt in 1678, and is also one of important historic monuments in Předklášteří. There are remains of medieval fortifications west of the village on the cone-shaped hill called Čepička constructed by the Lords of Pernštejn in the second quarter of the 15th century on the temporarily confiscated convent lands. Many tools and even hut foundations of hunters and pickers from the late Palaeolithic were discovered at relief archaeological works below the hill Dřínová which was badly affected by limestone mining.

The capitular hall is one of the most precious architectural parts of the convent adjoining the cloister on the eastern side. It has crossed ribbed vaults on two pillars with the original stone pulpit.
The cloister surrounding the square convent courtyard touches the northern side of the church. It was finished about 1260. It has the original early Gothic vaulting with many decorations which makes it one of the most well preserved buildings of its kind in whole Moravia.

Předklášteří can be proud not only of the Gates of Heaven but also the village itself is a kind of gate to the surrounding beautiful countryside – to the romantic valley Loučky (unfortunately partially damaged by the quarry) and to the wooded area Pasník (543 m). Apart from beautiful remnants of natural deciduous woods you can also find there a place called „Jubileum-Jubilee“ with majestic Douglas firs which are said to have been planted to commemorate the 60th anniversary of the reign of the Emperor Francis Joseph I.

The well known skiing resort „Na Klínku“ is situated on grassy hills between orchards south of Předklášteří. European championships in grass skiing are held here.
Více  Zavřít popis alba 
  • 13.4.2017
  • 61 zobrazení
kolaproafriku
Ocelové řídítka "smutné" 46 cm Veterán 1950-60 léta Doprava Zdarma
Více  Zavřít popis alba 
  • září až listopad
  • 3 zobrazení
kolaproafriku
Řídítka FAVORIT pajeny ocelovy představec + páky neznačené 1 gen 1950
Více  Zavřít popis alba 
  • 10.9.2021
  • 20 zobrazení
kolaproafriku
Hliníkove Řídítka "smutné" 38cm FAVORIT 1950 Veterán + představec ocelovy CINELLI
Více  Zavřít popis alba 
  • letos v září
  • 13 zobrazení
kolaproafriku
Kozene sedlo FAVORIT 52 STADION Veteran 1950 jako Brooks DOPRAVA ZDARM
Více  Zavřít popis alba 
  • letos v září
  • 13 zobrazení
necron2000
  • letos v lednu
  • 8 zobrazení
ba-de
Lokomotiva 475.1 je univerzální parní lokomotiva vyráběná v letech 1947–1950 Škodovými závody v Plzni pro Československé státní dráhy v celkovém počtu 172 kusů, z nichž však bylo posledních 25 dodáno do KLDR. Pro svůj elegantní vzhled dostala přezdívku Šlechtična.
Více  Zavřít popis alba 
  • 21.8.2021
  • 19 zobrazení
fisher18
  • 29.10.2020
  • 6 zobrazení
atletikahbrod
Od bývalého atleta (a později basketbalisty) pana Jaroslava Motičky jsme dostali tabulky, výkony, výstřižky a fotografie staré více jak 70 let.
Zde jsou závody pořádané v Havlíčkově sokolském kraji a zúčastněná družstva. Jsou tam i nejlepší výkony Havlíčkova kraje platné k 31. 12. 1950. Brožuru vydal lehkoatletický odbor Havlíčkova sokolského kraje.
Více  Zavřít popis alba 
  • 2.5.2021
  • 66 zobrazení
lotusesprit
Kamenná - Zámek byl vystavěn jako renesanční ve 2. polovině 16. století. V 18. století byl pozdně barokně přestavěn a v 1. polovině 19. století klasicistně rozšířen. Počátkem 20. století majitelé modernizovali jeho interiéry. Po druhé světové válce jej údajně koupil pan Mirko Uher. V roce 1950 byl zámek zkonfiskován a stal se z něj Státní statek Kamenná. Koncem 20. století došlo k celkové degradaci památky. Dlouhodobě nevyužívaný zámek zcela zchátral. Postupně došlo ke zhroucení dřevěných konstrukcí střech a stropů. Z památky, která je v soukromém vlastnictví, tak zbývají obvodové zdi. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky. Z jižní strany zámku se nachází rozsáhlý hospodářský dvůr barokního původu. Ke dvoru patřil také ovčín a malý pivovar. Ze severní a východní strany se rozkládá anglický park, který je ve vlastnictví obce Milín. V roce 2018 byla zahájena jeho revitalizace. #architektura#cestování#dokumenty
Více  Zavřít popis alba 
  • letos v listopadu
  • 68 zobrazení
Reklama