Vyhledávání

Hledat v

Alba

Přibližně 38 246 výsledků (0,1596 sekund)

reklama
57 fotek, 21.2.2015, 802 zobrazení
83 fotek a 13 videí, březen 2014, 325 zobrazení
Rusové na Krymu, Češi v Karpatech

Ten, kdo jednou ochutnal ukrajinské Karpaty, zákonitě se sem musí vracet. Krásné dubové a bukové lesy, hluboké rokle, průzračné potoky a řeky, místy až 1. 500 metrů převýšení a na vrcholkách planiny s úchvatným, až dech beroucím výhledem. Do toho příjemní lidé, kteří by si s vámi chtěli povídat. Polovina z nich dělala v Čechách a jazyková bariéra tu není.
Neuplynuli ani dva měsíce a znovu se sem vracíme. Politická situace na Ukrajině se zdá velice nepříznivá. Rusové obsadili Krym, v televizi vidíme, jak Ukrajinci mobilizují zálohy, Obama přesouvá námořní jednotky pod záminkou cvičení s rumunskými jednotkami v jejich vodách, ale všichni víme jak to je. Zatím vše bez jediného výstřelu. Všichni jsou si vědomi, co by následovalo. No a my jedeme na týden obsadit ukrajinské Karpaty, dokud to jde. Tentokrát jedeme v malé skupince. Tomáš (Can-Am 1 000), Katka ( Arctic Cat 1 000 TRV), Jozef (CF Moto X8) no a já (Červík) na (Arctic Cat 700 TRV).
Čeká nás bádací expedice. Objevování nových míst v okruhu 50-ti km. Možná, že se to zdá málo, ale vzduchem na centrální bod Evropy to je pouhých 25 km, ale po hřebenech tam a zpět najedeme 200 km. A přitom se nevracíme po stejné trase. Asfaltku použijeme jen na 8 km u bodu a dotankování, jinak vše terénem pod svižným tempem, aby se to dalo zvládnout.
Vyrážíme 21. března. Musíme zvolit jiný hraniční přechod, protože ten co jsme používali je jen pro osobní přepravu a Tomáš má u auta v techničáku - nákladní. I tam to šlo docela rychle. Celníci příjemní a za hodinu a půl vyřízeno. Na Hotel Turbaza Velikij jsme dorazili v 11 hod., kde jsme zjistili, že z nedostatku zákazníků byl zavřen. Pro 4 čtyřkolkáře tu teď je osmičlenná obsluha. Tak si nás tu váží a přitom ubytování tu vyjde na pouhých 180 Kč za noc. Jdeme se ubytovat a celí natěšení, vyrážíme na okolní průzkum, jak je to na vrcholcích se sněhem, který byl z dálky vidět. Volím nejkratší cestu na vrchol Apecka. Sluníčko nám svítí a teplota přes 20 °C, co si víc přát. Nad 900 m.n.m potkáváme první sníh. Čím se šplháme výše, přibývá i jeho hloubka, ale jen tam kde sluníčko nedosáhne. Vrcholek po pár minutách zdoláme všichni. Za ním se spouštíme po sněhu dolů k salaši, kde se chceme občerstvit. Cesty není zpět. Tom vytahuje zbrusu nový benzínový vařič. Co si matně pamatuji asi třetí v pořadí a zase nefunguje. Na hotel se dostáváme za tmy.
Druhý den vyrážíme směr Koločava a to tentokrát po hřebenech. Na planinách potkáváme sněhová pole. Naštěstí vždy jen při sjezdech, což zase znamená „zpět to nepůjde“, ale naše nadšení nás žene dopředu a zpět ani krok. ? Začíná přituhovat. Od 1 200m.n.m. potkáváme sníh častěji a to i při výjezdech. Místy prosvítá tráva, po které se snažíme jet. Cesta je celá zavátá, ale jednou to jde zprava podruhé z leva. Sklon výjezdů se s nadmořskou výškou zvyšuje. Tam, kam to jde vyjedu a pěšky hledám, kudy to půjde. Tom to zkouší z druhé strany, ale beznadějně se zahrabává. Poprvé cítím, že se mi čtyřkolka zvedá na zadní, aniž bych to chtěl což u dlouhé verze jen tak nezažijete. Drny mě nakopávají, nalepen na řídítkách zdolávám jeden z vrcholků. Mávám na ostatní, že tudy to jde. Postupně šplhají vzhůru. Jejich výrazy v obličeji se různí, ale všichni si posunuli svoje hranice. V dálce už je vidět vysílač, který je nad Koločavou. Zastavuje nás sníh na hřebeni, který nejde objet. Zkouším razit cestu a za mnou i Tom. Ostatní čekají. Na dálku to vypadá, že to není možné zdolat, ale když jsem na ta místa dorazil, vždycky se našlo, kudy to šlo. Po 10-ti km se vracím pro ostatní a vedu je na nejvyšší vrcholek této trasy 1. 563 m.n.m. Odtud už někudy dolů - jsou tu tři možnosti. Dvě cesty značené turisticky a třetí u vysílače, ke kterému musejí zákonitě jezdit servisáci, ale je od nás vzdálen ještě tak na hoďku cesty, což nemáme. Stmívat se bude už za 2 hodiny. První sjezd je pod sněhem značený turistickou značkou a druhý je v úžlabině taktéž pod sněhem, ale není se tam kde přivázat na naviják. Tom se pouští do první varianty a my ho následujeme. Zahrabává se. Objíždím ho a pokračuji. To nebylo dobré rozhodnutí. Končím 20 metrů pod ním v půlmetrovém sněhu. Zastavujeme ostatní a začíná boj. Hodinu a půl dostávám čtyřkolku o těch 20 metrů zpět. Povedlo se mi navijákem vymlátit baterku, až mi zdechnul motor. Tom, zatím pomohl nasměrovat Kačku s Jezefem na stezku, která byla pár metrů od nás, ale sklon a sníh nám nedovolil se tam dostat. Při těchto manévrech Kačka urazila zadní kolo o kámen schovaný pod sněhem. Padla na nás tma. Mokří a zmrzlí zanecháváme Katky čtyřkolku ve svahu a zkoušíme se dostat do civilizace. Touto stezkou už dlouho nikdo nešel, natož jel. Trialové pasáže nás neminuly. Po hodině se konečně dostáváme na planiny nad Koločavou. Za další půlhodiny už jsme v restauraci Četnická stanice, kde jsme srdečně vítáni. Hodiny odbíjeli dvacátou hodinu. Vyléváme vodu z bot a ždímáme ponožky. Domácí nám přináší zbrusu nové teplé ponožky z manželova šatníku a igelitové pytlíky, aby se nám nenamočili v botách. Po pozdním obědě doléváme benzín z kanystrů a pokračujeme dalších 80 km na hotel, kam dorážíme ve 23 hodin. Tom chtěl zažít nějaké dobrodružství, kde si sáhneme na dno, což se nám i dnes povedlo. ?
Třetí den je záchranářský. Majitel hotelu nám poskytuje náhradní díl - těhlici ze své čtyřkolky. V nedalekém servisu nám pomáhají povolit středovou matku. Nepředstavujte si servis jako u nás - zděná budova s plechovými vraty a uvnitř vše od oleje, nářadí základní. Vše tu řeší kladivem a hrubou silou, kterou zrovna potřebujeme. Rázový utahovák si s matkou neporadil, tak jde na ní se zavařenou ráčnou a dlouhou trubkou, co s ní povolují kola u Zilu. Matka povolila, měníme poloosy, protože si nejsme jistí, jestli sedmistovka a litr jsou stejné. Chceme ještě závlačku. Dostáváme do ruky hřebík se slovy „tohle je ukrajinská závlačka“. Sedáme na čtyřkolky a vyrážíme k nemocné, opuštěné, ve sněhu zapadlé čtyřkolce. Dostáváme se až do 1 000m.n.m., kde nás zastavuje prudký kamenitý svah.Za tmy to tak strašně nevypadalo, když jsem to jeli dolů. S Tomem bereme nářadí a těhlici do ruky a vyrážíme dál pěšky. Po tři čtvrtě hodině brodění sněhem a s jazyky na vestě jsme u čtyřkolky. Oprava nám šla rychle a po hodině nás Kačka radostně vítala, že je opět pojízdná. Z lesa vjíždíme do potoka, kterým pokračujeme dál. V GPS je tato cesta značená červeně jako hlavní asfaltová silnice, ale ta tu nikdy nebyla. Ještě že nejedeme autem, ale pro naše miláčky je to ta pravá cesta. Dokonale umytý podvozek ještě zaprášíme na cestě k hotelu. 30 km po cestě je horší, než 200 km lesem po hřebenech. Opět dorážíme za tmy s deštěm v zádech, alespoň se nebude prášit.
Čtvrtý den jedeme na trh navštívit pochodující bankomat. Příjemně nás překvapí oslabení Hřivny. Už je pod 2 Kč za hřivnu. Benzín tu stojí mezi 22 – 24 Kč. Hned se nám jezdí lépe. Dokonce jsme si tu zakoupili SIM karty do telefonu. Naši operátoři za volání do Čech chtějí 50 Kč, SMS 10 Kč a Ukrajinský operátor do Evropy jen 1,20 Kč a SMS 0,20 Kč. Neuvěřitelné, jak nás operátoři obírají. Obohaceni o dojmy míříme na hotel vyložit nákup a hned do terénu. Pěkně to po dešti klouže a některé výjezdy už tak lehce nejdou. Na hřebeni dokonce napadl sníh. V husté mlze není nic vidět a tak otáčíme do údolí, kde před soumrakem v potoce opláchneme kolky od bahna. Ještě tradičně dotankujeme, abychom po ránu mohli vyrazit rovnou do kopců.
Dál se dočtete v Quadu :-)
665 fotek a 6 videí, červen 2013, 514 zobrazení | cestování
Historie Side
Založeno prý v 7. století před naším letopočtem. Prosperovalo na obchodu s otroky. Side bylo asi nejdůležitější ze čtyř měst předřímské i římské provincie Pamfýlie (společně s Termessosem, Perge a s Aspendosem). Podle tradice se tu potkával Marcus Antonius s Kleopatrou, než jim to Octavianus zatrhnul. Město rozvrátili při své invazi Arabové v sedmém století a od té doby bylo pusté. Opuštěnost Side během celého středověku je mimochodem důvodem pro výraznou zachovalost antických památek v Side -- jinak by je lidé používali jako zdroj stavebního kamení. (Mimochodem památky samotného Říma se také prý zachovaly díky tomu, že Řím byl po většinu středověku částečně pustý.) Lidé se do Side vrátili až počátkem 20. století, byli to řečtí vysídlenci z Kréty vyznávající Islám a založili v antických rozvalinách rybářskou osadu. Že to byli Řekové, je dost patrné na dnešní architektuře "starého" města.

Název Side je prý odvozen od místního pradávného pojmenování pro granátové jablko. Granátové marhaníky se dnes vysazují do parků a na mezích mezi poli rostou jako plevel.

Pamukkale (česky bavlněný hrad) je jednou z největších turistických atrakcí v Turecku. Svah pokrytý sněhově bílým travertinem skutečně vzhledem připomíná kopec nebo hrad bavlny. Rozloha bílého „hradu“ je 2 700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku. Areál se nachází v jihozápadní části země nedaleko města Denizli.

Místo Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny bohaté na vápník. Z minerální vody stékající po skále vznikají usazeniny - travertin. Tak vznikaly v průběhu mnoha tisíc let působivé terasy, kaskády a jezírka. A nepřestaly vznikat doposud, pramen je stále aktivní.

O pramen se lidé zajímali už v antických dobách a zhruba 250 let př. n. l. zde bylo založeno lázeňské město Hierapolis. Pozůstatky města se nacházejí přímo nad travertinovými kaskádami. Pamukkale je spolu s Hierapolí zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Nad „Bavlněným hradem“ jsou pozůstatky antického města Hierapolis, které v dobách svého největšího rozkvětu mělo kolem 500 000 obyvatel: nekropole, Domitianova a byzantská brána, římské divadlo, Plutonium, Apollónův chrám, monumentální fontána, martyrion sv. Filipa a tzv.Kleopatřiny lázně, kde se podle legendy zasnoubila Kleopatra s Markem Antoniem. Bazén s mramorovými sloupy a průzračnou minerální vodou je lákavou turistickou atrakcí.
248 fotek a 31 videí, zima 2013/2014, 257 zobrazení
Zimní Ukrajina 2014
Jelikož u nás žádná zima není, tak jsme se domluvili se starou expediční partou, že za sněhem vyrazíme jinam. No a kam jinam když tady u nás „ofiko“ nikam nemůžeme? No přece do ukrajinských Karpat. Politická situace na Ukrajině zrovna příznivá není, ale to nás od expedice neodradí. Vyrážíme 6. února ve složení Pavel („Pačenko“), Martin („Obr“) oba na Yamaze Grizzly 700 no a já („Červík“) s Vladí na Arctic Catu 700 EFI TRV. Po 19-ti hodinách dorážíme na hotel. Hranice jsme projeli rekordně během půl hodiny.
Na hotelu už na nás čeká Tomáš s Míšou, ti tentokrát sedlají fungl nového Arctic Cata 700 EFI TRV, který ještě voní novotou. Prý má najeto jen pár metrů z prodejny do dodávky. :-D Uvidíme, jestli to bylo rozumné rozhodnutí, jet s nezajetým strojem. Večer doráží ještě Radek („Polárník“) s Can-Am Renegate 800 a Honza s Yamahou Grizzly 700. U večeře nad vodkou se seznamujeme s nováčky, kteří už prý mají pár expedic za sebou. Radkovo vyprávění, jak na pásech doprovázel cyklisty na polárním kruhu, bylo úchvatné až dech beroucí.
Ráno po snídani vyrážíme. Po kilometru Obříkovi vyskakuje zadní poloosa. To se opakuje ještě jednou. Asi jeho „medvědice“ začala žárlit, že neveze jen jeho, ale ještě přibral Terku, aby neseděla na hotelu než jí dorazí její „Alfréd“ - David. :-D Pro ten den se musel obětovat Pačenko a vzal Terku k sobě. Obrovi už poloosa nikdy nevyskočila.
Přes kopce dorážíme do městečka Dubová, kde se koná místní trh. Né že by jsme chtěli nakupovat ve velkém, ale jezdíme tam za pochodujícím bankomatem, který má vždy pro nás skvělý kurz na výměnu českých korun. 1 hřivna = 2,38 Kč. Pro porovnání 1L benzínu tu pořídíte od 10 do 11 Hřiven. Nafta je tu pod 10 hřiven. No a jak takový bankomat vypadá? Normální chlápek s dlouhým kabátem a velký balík peněz v ruce. Když kabát rozepne, uvnitř je spousta kapes nabouchaná různými měnami a nechybí samozřejmě kalkulačka. Za těch pár let co jsem jezdím se nevyplatí brát eura. I hotel se dá zaplatit kartou a kurz je příznivý. Ubytování s jídlem na týden vyjde kolem 5. 000 Kč a mimo sezonu i levněji, ale to jsem odbočil. Jsme tu přeci abychom si zajezdili.
Po sněhu tu není ani památka, jen vrcholky jsou bílé. Hurá na ně. Z městečka vyrážíme směr Apecka. Je to jeden z mnoha vrcholů, který měří asi 1.400 m.n.m. Jen pro orientaci - hotel leží v 350 m.n.m a tak nás čeká slušné převýšení. Od osmi set metrů už leží souvislá vrstva sněhu. U salaše pod vrcholkem dáváme krátkou přestávku na oběd a hned do sedel, aby jsme nevychladli. Zavátou louku jako první proráží Obřík a vjíždí do lesa, kde se pomalinku prokousává sněhem. Dojíždím ho v docela dobré rychlosti. Co teď. Když zpomalím, začnu se propadat. Přeci jenom jedu ve dvou a tak volím předjetí trošku v bočním náklonu, ale dlouhá verze čtyřkolky a skvěle pracující batůžek, který hned vyrovnává mě v tom podrží a Obříka zahazuji odlétávajícím sněhem. Po chvilce se za mnou vyšplhá. Za ním prázdno jen je slyšet řev motorů. Jdeme se podívat, kdo a kde se zasekal. No jo. Kratší stroje bez vyvažujících batůžků mají ve výjezdu a bočním náklonu problém. Pačenkovi trošku pomůžeme, ale Honzovo medvídě má bolavou packu. Netočí se mu jedno zadní kolo. Rozdrcený kloub na poloose. Co teď? Jak dál? Voláme do Čech. Poloosa by byla, hotelový autobus jezdí 2x v týdnu do Prahy. Ochotný prodejce předává poloosu majiteli hotelu Viktorovi, který tou dobou byl ještě v Praze a ten zastavuje busík 40 km na dálnici za Prahou a předává poloosu řidiči. Ochota v nouzi je neuvěřitelná a tímto jim děkujeme. Náhradní díl od prvního telefonátu do předání, jsme měli za 20 hodin.
Honzu doprovázíme pod kopec na silnici a bere směr hotel. My se ještě jedeme podívat na nedaleký vysílač. Cesta lemující potok, kde jsou hluboké koleje od Zilu, zdoláváme s obtížemi. Strmé výjezdy nezvládáme. Bahno se mění v led a čím dál víc rveme boční plasty o vysoké břehy. Zkoušíme to ještě jinými stezkami, ale tam, kde projede naložený Zil, tam za mokra nevyjedeme. Otáčíme mašiny a se soumrakem se vracíme zmrzlí a promočení na hotel. Od odpoledních hodin v nížinách prší.
Ráno přivítáme poslední členy Otu („Šreka“) s Ladí („Fionou“) na Can-Am Outlender 800 a Davida na tentýž stroji. Honza čeká na díl a my vyrážíme do kopců. Ještě mu podrobně vysvětluji, kde nás s Radkem najdou. Budou si hrát na stopaře, což ve sněhu nebude těžké. Po pár kilometrech nás zastavuje stávkující Šrekovo stroj. No jo. Ach ty domácí přípravy. Zoxidovaný kontakt na baterce. Z kamenité cesty odbočujeme na pěkně zablácenou a od Zilů projetou cestu. Škrábeme se do kopců, mokré listí střídá sníh. Z lesa se dostáváme na zasněžené pláně. Tam Davidovi praská řemen. Jsme kousek pod hřebenem, na kterém je posezení, kde je plánován oběd. Šrek, Pačenko a Tomáš se spojí navijáky a dělají mašinku, aby dostali Davida nahoru, kde při vaření oběda má čas řemen vyměnit. Pačenko netrpělivě vyráží a přes mávání rukama, že má zastavit bere ještě víc za plyn, až Tomášovi vyrve lano z navijáku, který nestačil po vytahování zacvaknout.
V dálce jsou slyšet motory. Poznávám Radkovo laděný výfuk a v závěsu jede i Honza, který si užívá nové poloosy. Sjíždíme další hřebenovou cestou dolů do vesnice, protože dál na vrchol z této strany přes sníh se nedostaneme. Po sjezdu do vesnice odbočujeme na další hřeben vedoucí na vrchol. Dostáváme se docela daleko, ale přibývající sníh je neúprosný. Bojovali jsme se sněhem zuby nehty, ale dál než k salaši na kraj planiny jsme se nedostali. Než jsme se tam vyškrábali všichni, tak batůžci si tam uplácali pořádného sněhuláka. Otáčíme zpět a se soumrakem v zádech se vracíme na základnu.
3. den je v plánu Koločava. Je jasné, že po vrcholech to nepůjde, tak volím cestu řekou a potokem. Dochází i na navijáky když se potřebujeme vyškrábat z koryta na břeh. Prodíráme se polomy a zase zpátky do vody, celou dobu prší. V jednom úzkém a hlubokém kaňonu je zima a sníh se stoupající nadmořskou výškou přibývá. Chvilku se brodíme vodou a chvilku sněhem. Slyším u svého stroje zvýšené otáčky motoru. Než dorazí ostatní odplastovávám čtyřkolku a hledám příčinu. Malá prasklina na přírubě mezi motorem a střikem přisává vzduch. Vše spravuje stříbrná americká páska. Pouštím před sebe Davida, aby místo mě razil cestu sněhem a závějemi. Šetřím stroj a jedu na dojetí. Konečně jsme se vyšplhali na poslední hřeben před Koločavou. Cesta dolů je pořádně rozbahněná, tak dávám na instinkt a ukazuji jinou, která zřejmě vede také dolů. Otáčím se za sebe a Radek s Honzou nikde. Jsem v úzkém korytě kde jednou stopou jedu po boční stěně a druhou po břiše mezi kolejemi. Tak čekám. Po 20-ti minutách doráží. A problém? Honzovi při sjezdu přestala brzdit kolka a opřel jí o břízku. Namrzli mu kotouče v potoce. :-D Tento sjezd byl nakonec luxusní po loukách až do potoka, kterým jsme přijeli do Koločavy. Pár fotek u Jánošíka a šup do vyhřáté četnické stanice na kus dobrého žvance. Uvnitř hospody na poličkách se nacházejí úplné poklady. Dřevěné i hliněné žejdlíky, různá udělátka a nástroje, kroje a obrazy známých osobností, co četnickou stanici navštívil. Po ohřátí a dobrém obědě se od party odděluji a posílám je zpět, kudy jsme přijeli. Já sázím na jistotu, abych dojel. Mám před sebou 80 km po dost rozbité asfaltce. Pomalou jízdou to nejde. Čtyřkolka dost otřesy trpí a bojím se, aby příruba vydržela. Nasazuji ostřejší tempo a díry doslova přelétám. Na hotelu jsem byl za hodinu a čtvrt těsně před soumrakem. Hned měním přírubu za novou, což trvá max. 15 minut. Podle poznatků bych klidně na tu starou mohl ještě klidně celou expedici dojet. Trhlina se nezměnila. Po 2 hodinách doráží ostatní, ale bez Pačenka a Obra. Pačenkovi při výjezdu nad Koločavou začal rachtat řemen ve variátoru a tak to otočil že pojede za mnou po silnici. Dojel jen pod kopec, kde mu řemen prasknul. Jeho záchrana byl Obřík, který se otočil a pod kopcem ho zapřáhl za sebe a dotáhl na hotel, kde řemen vyměnili.
4. den po drobné opravě Otíkovo čtyřkolky vyrážíme do Teresvy na trhy a potom na salaš, kde si na ohýnku pečeme šašlik. Posilněni obědem vyrážíme na nejtěžší jízdu dne a to do rokličky. Ten kdo nemá mašinu v ruce, tak zaručeně až z ní vyjede, tak jí v ruce bude mít. Není to žádná brutalita, ale trošku trialová vložka. Zadávám do GPS bod, kde se nachází a bereme přímý směr přes dvě údolí a dva hřebeny, až k potoku, který z ní vytéká. Davidova čtyřkolka dostala strach, tak si hned propichuje gumu klackem na 5 knotů, což jí nepomůže a pokračujeme hlouběji do rokličky. Nechtělo se jí tam. V ostrých kamenech knoty zase mizí. No nic. David zajíždí bokem a počká, až mu přivezeme náhradní kolo. Pokračujeme dál. Nechávám všechny jet předemnou, aby si to v předu taky užili a já se měl taky šanci pobavit eskapádami, které se budou odehrávat. Menší kamenné kaskády někdo zvládne za pár vteřin a někomu to trvá s pomocí ostatních i čtvrt hodiny. Je krásné pozorovat, jak prodloužené verze hladce kamenné kaskády zvládají, obzvláště ty co si elektronicky dokážou zamknout diferák. Na koci rokličky zase přebírám roli prvního a vyjíždíme z ní ven. Už jen jeden výjezd v bahně a listí, kde někteří se řádně zapotí, ale mé obutí ITP Blackwater mě na holičkách rozhodně nenechalo a jsme na loukách odkud vede pěšina do kamenolomu a k hotelu. Vyrážím napřed se Šrekem a Tomem pro sadu pneumatik, abychom z rokle mohli dostat Davida, který nás před setměním rád zase vidí. Kola přehazujeme a za tmi se vracíme. Při sjezdu do kamenolomu potkáváme zbytek party. Honzovo čtyřkolka na boku a vyndává se z ní spojovačka řízení, která má tvar luku. Na hotel se dostáváme po osmé hodině a to měl být pohodový den. ?
Další dny se sem už nevejdou.
40 fotek, 9.9.2017, 113 zobrazení | cestování, krajina, makro, příroda, zvířata
Crater Lake je středobodem stejnojmenného národního parku na jihu Oregonu. Dle mého jedno z nejkrásnějších a nejmagičtějších míst, které jsme mohli během našeho cestování vidět. Crater lake je zatopená kaldera vzniklá výbuchem a zhroucením stratovulkánou Mt. Mazma (cca 3 700 m n.m.) přibližně před 7700 lety. Voda v jezeře je čistě srážkového původu - do ani z jezera neteče žádný potok ani řeka. Samotné jezero je velmi hluboké - jeho největší hloubka je 594 m, což je činní nejhlubším jezerem Spojených států (po kanadském Great Slave Lake druhý v Severní Americe). Celosvětově je 9. v žebříčku maximální hloubky a 3. v žebříčku průměrné hloubky (350 m; z tohoto hlediska nejhlubší na západní polokouli). Pokud bychom brali fakt, že dno jezera musí být v nadmořské výšce, pak by bylo na prvním místě, protože Bajkal a Tanganika mají dno ležící pod úrovní moře. V jezeře plave kmen nazývaný "Old Man of the Lake" - kmen, který plave vertikálně ve vodě déle než sto let. Nízká teplota zpomalila rozklad. Jezero má dva ostrovy. Malý kamenný sloup (pozůstatek magmatické žíly) u jižního břehu se nazývá Phantom Ship. Velký ostrov u západního pobřeží pak Wizard Island - jde o sypaný kužel (anglicky cinder cone). Rozměry jezera jsou přibližně 8 na 9,7 km. Okraj kaldery má nadmořskou výšku mezi 2100 a 2400 metry nad mořem a její celková hloubka by měla být 1219 m, což znamená, že břehy jsou místy přes 600 m vysoké.
Díky faktu, že do jezera voda nepřitéká, je tedy pouze srážkového původu, patří voda v něm k nejčistším na světě. Viditelnost do hloubky je někdy 20-30 m (naměřený rekord v roce 1997 byl 53,3 m; jiný zdroj uvádí rekord 41 m z roku 1994)! Díky relativně vyššímu množství rozpuštěných látek, je voda zásaditější a má vyšší vodivost; pH se pohybuje mezi 7 a 8.
Stratovulkán Mt.Mazama je stejně jako Mt.Rainier a Mt.St.Helens z předchozích alb součástí pacifického kruhu ohně - soustavy celé řady stratovulkánů. Hora byla formována po 400 000 let především z vulkanických hornin jako je andesit, dacit a rhyodacit. Po té se během masivního výbuchu (největší v oblasti Kaskádového vulkanického oblouku) před cca 7700 zhroutila do kaldery. Její původní vrchol se snížil o cca 1 600 m. Během tohoto výbuchu bylo vyvrženo asi 50 kubických kilometrů horniny rhyodacitu! Od té doby byly všechny následné menší výbuchy pouze uvnitř kaldery. Poslední výbuch v kaldeře zformoval Wizard Island. Časem kaldera zchladla a vyplnila se vodou díky srážkám ve formě sněhu a deště. Předpokládá se, že trvalo 720 let, než se jezero zaplnilo vodou do dnešního stavu.
Klima v okolí Kráterového jezera je spíše subalpínského charakteru (také co čekat ve výšce téměř dvou a půl kilometru) se vzácným suchým létem, které je tedy mírné díky Severo-tichomořské výši. Na druhou stranu, zimy jsou tu kruté a ledové díky silnému vlivu Aleutské níže, se mohutnými sněhovými "srážkami" dosahující až 12,83 m za rok. Maximální sněhová pokrývka tak dosahuje až 3,5 m a většinou nerozmrzne až do půlky července. Rekordy z hlediska sněhu padly v zimě 1949/50 kdy spadlo 22,48 m a v zimě 1981/82 kdy byla maximální sněhová pokrývka 4,88 m. Silný mráz je někdy přítomen i v letních měsících (včetně sněhových srážek). Letní teploty, co se týče rekordních naměřených hodnot, byly 38°C a -8°C, celkem slušný rozptyl.
50 fotek a 2 videa, září 2016, 86 zobrazení
Vstávám v 6:30 a brácha ještě spí. Umývám nádobí a jdu rozdělat oheň. Je ještě žhavý po večeru, tak na roštu dělám párky. Oproti včerejšku je tu opravdu zima. Po ránu jen 7°C. Možná to dělá výškový rozdíl. Dnes spíme ve výšce 600 m n. m. a včera to bylo jen 250 m n. m. Možná i to, že jsme severněji a nedaleko Crater Laku, který má až 2400 m n. m. Každopádně nám zmizel chleba beze stopy. Odjíždíme v 8 ráno. Z kempu Joseph Steward je to jen 45 mil na Crater Lake. Zastavujeme u typický starý čerpací stanice. Starý stojan a obchůdek, kde najdu pomalu všechno, jak jsem psal v našem třetím dni. Jsem před bránou národního parku a zde stojí taková malá buňka. V Redwoodu jsme tímto neprojeli. Zde se platí vstupné. Tomuhle jsme se již pak nikde nevyhnuli. Zde se platí vstupné do parku 10$ za osobu nebo 20$ za auto na týden. Ale ceny byli jak kde. Ještě je možnost si koupit roční vlezný America the Beautiful – Annual Pass, tedy Annual Pass který vyjde na 80$ a je vždy spolu s ním u téhle buňky vždy předkládat i cestovní pas. O aktuálnosti ceny pasu můžete na webových stránkách National Park Service www.nps.gov/planyourvisit/passes.htm Zde Martin zakoupil roční pass. Vjíždíme tedy do Národního parku, který leží vysoko v pohoří Cascade Range. Zastavujeme u návštěvnického centra, kde nakupujeme suvenýry a je zde malá pošta, tak nakupujeme i poštovní známky do Evropy. Poštovní známky se nechají koupit pouze na poště za 1,15$a nebo potom na místech označený poštou – Post Office, ale zde můžete čekat příplatek. Nás na takovémhle místě vyšli na 1,30$. Každopádně je lepší se ptát a třeba se usměje štěstí. Jedeme dál a stoupáme do výšky 2164 m n. m. do Rim Village. Ta se nachází na jihozápadním okraji kaldery. Vesnička je tak hlavní oblastí pro turistické služby. Rim Village vznikala v letech 1927 – 1932 a to tím, že se vytvořili první silnice sem a stavěli se budovy v rustikálním stylu, které jsou zde do dnes. Zima zde trvá 8 měsíců v roce a v průměru zde napadne 13,5 metru sněhu. Přičemž přístup do vesnice je celoroční. Impozantní stavbou je Crater Lake Lodge, která leží na východním konci Rim Village, kde jsme nechávali auto a opravdu stojí za prohlídku! Jedná se o první postavenou budovu v letech 1909 – 1915 následně rozšířenou v roce 1922. V 90. letech minulého století došlo k rekonstrukci a dodnes má tak nádech z 20. let minulého století. Před 400 000 lety, kdy opakované erupce a vyvěrající láva se hromadila a dala vzniknout hoře Mazama 3658 m n.m. Crater Lake vzniknul před 7700 lety, kdy hora Mazama vybouchla a vytvořila tak kráter. S následkem dalších let, kdy byla komora po magmatu vyprázdněná, tak pod tíhou vody, prachu a plynů se kaldera propadla do dnešní podoby. Kaldera byla po tisíciletí naplňována dešťovou vodou a dala tak vzniknout jezeru. Během plnění vodou vznikal i ostrov Wizard, který vyčnívá nad hladinu jezera. Nejedná se o vyhaslou sopku, tak se jednoho dne může stát, že se hora probudí k životu. Faktem je, že voda v jezeře nezamrzá. Jelikož kráter nemá žádný přítok, tak vodu čerpá ze z odtávajícího sněhu a dešťů. Průměrná hloubka jezera 350 metrů a v nejhlubším místě dosahuje 594 metrů, což z něj činí nejhlubší jezero na území USA. Potom 2. Nejhlubší jezero v severní americe a 9. Nejhlubší jezero na světě. Již v roce 1853 bylo jezero nalezeno třemi zlatokopy a pojmenováno Deep Blue Lake, ale díky vysoké nadmořské výšce byl tento nález zapomenut. Až v roce 1885 jej poprvé navštívil William Gladstone Steel přezdívaný Otec Crater Lake. Který se zasloužil o jedinečnosti jezera a prosazováním jeho ochrany, což se mu povedlo, kdy v roce 1902 president T. Roosevelt podepsal a tím prohlásil Crater Lake šestým národním parkem v USA. Vycházíme z parkoviště na Garfield Peak 2455 m n. m. Už odsud je parádní výhled na jezero a ostrov Wizard. Cesta je dlouhá necelé 3km, ale s převýšením přes 300 metrů je to středně náročná cesta, která trvá přes hodinu. Stoupáme po kaldeře a máme tak jezero neustále po levé straně. A na pravé straně mám výhled na pohoří Cascade Range. Též vidím úplně dolů odkud jsme přijeli a musím říct, že jsme opravdu vysoko. Poprvé se shledáváme s čipmánkama. Jsou to opravdu roztomilé veverky, ale koušou. I když máme počasí parádní, tak v téhle výšce se nedá říct, že by bylo úplně teplo. Dostáváme se tak nahoru a zde je opravdu parádní výhled na celý Crater Lake a vychutnat si jeho délku 9,7km a šíři 8km s rozlohou 53km2. Zde jsme se setkali se dvouma němcema. Což se ukázalo, jako normální jev. S asiatama jsou nečastějším národem, které jsme potkávali. Při sestupu jsem se potkal s jednou američankou a ani jeden z nás nevěděl, jak se vyhneme na cestě a dělali jsme tak stejné pohyby a ona rozesmátým hlasem jestli si nezatancujeme. Jejich optimismus a hůmor se mi líbí, ale o americkém lidu napíšu v 9. dni naší cesty. Dolů jsem sešel za 45 minut. Odsud přejíždíme na druhou vyhlídku The Watchman. Která je naproti ostrovu Wizard. Přijíždíme na parkoviště ve výšce 2300 m n. m. a jdeme na horu The Watchman 2442 m n. m. Délka trasy nahoru je necelých 1,5km. Obchází se kopec ze zadu, takže tu krásu opravdu člověk může spatřit až na poslední chvíli a to na samém vrcholu kde trasa končí vedle historické požární rozhledně postavené v roce 1932. Stoupání je zde stejně strmé jako na Garfield Peaku. Odsud mi přijde pohled na jezero snad ještě lepší než z Garfield Peaku. Jezero jak na dlani a uprostřed mám najednou Wizard Island. Výhoda Crater Laku je, že není ještě tak známý veřejnosti, tak zde nepotkáte tolik turistů, jako na jiných vyhlášených místech. Odsud odjíždíme na sever. Poprvé poznávám, jak vypadá skutečný silniční klín. Což je, že vidím před rovnou silnici a nevidím na její konec. Jedeme krajem plného lesa. Je to neuvěřitelné. Vidím i pozůstatek lávy po vybuchlé sopce. Hodně se zamýšlím nad krajinou, kterou projíždím. Nad americkým lesním hospodářstvím. To co tu vidím u nás není. Jako by to tu bylo všechno vedený formou pralesa a samoobnovy. Protože to co vidím, jsou popadané stromy, staré několik desetiletí a není vidět, žádná snaha o tom, tyto padlé stromy těžit. A je tohle vidět na nepředstavitelné ploše lesa. Stejně tak vidím, jak zde trpí na požáry. Cestou vidím neskutečné množství zhořelého lesa. U nás by toto bylo označováno za národní katastrofu, ale tady to berou asi jako normální proces. O to víc mě překvapuje, jak je požár pro les prospěšný. Obnova je až neuvěřitelná. Sice nevím, jak rychlá, ale opravdu neuvěřitelná. Mezi stojícími ohořelými pahýly je najednou hustý mladý les. Nikdy jsem si nevšiml, že by zde trpěli na kůrovce. To kolikrát vede k myšlenkám, jak ochránit naše chráněné území. V USA vypadá, že i požáry jsou pro lesy prospěšné. Teď už se dostáváme k přehradě Detroit Lake. Zde je vidět, jak jsou léta suchá. Protože přehrada není plná a jsou vidět pařezy poražených stromů, když se přehrada stavila v roce 1953. Opravdu je vidět velký úbytek vody. Voda z Detroit Laku slouží pro hlavní město Salem a též jako zavlažovací v okolí. Proto je úbytek vody, tak markantní. Zde u přehrady se nachází stejnojmenný kemp, kde náš dnešní den končí. Kemp je plný, protože američanům začíná víkend.
1343 fotek, březen až květen 2010, 1 007 zobrazení
Volání Sahary

Čtyřkolka rovná se dobrodružství. Můžete ho zažít hned za humny, někdo za ním jezdí do Rumunska, jiný na Ukrajinu, ale jestli je někde skutečný čtyřkolkářský ráj, tak je to v Maroku, konkrétně v písku Erg Chebbi. Do těchhle obrovských písečných dun jezdí celé výpravy čtyřkolkářů, někteří s cestovkou, jiní, jako třeba Jarda Černý, v partě na vlastní pěst.

Text: Jiří Nývlt
Foto: J. Černý

Technika
Jarda Černý byl v Maroku už po druhé. Už podruhé při přípravách na cestu strávil asi tak 4x víc času, než samotnou expedicí – hledáním na Googlu, na Google maps, zanášení údajů do GPS. A už podruhé si na cestu opět vybral čtyřkolku TGB Blade 550 IRS SE. Nedá na ní dopustit, a ví velmi dobře proč. Do Maroka se vypravilo sedm Čechů a osm Slováků, takže celkem 15 čtyřkolek. Mezi nimi Arctic Cat 700 H1, dvě Yamahy Grizzly, čtyři Outlandery, jeden Kingquad a další, ale Jardovi se osvědčila nepřetechnizovaná, spolehlivá TGB Blade 550 IRS. Měl cestou nejmíň technických problémů, vlastně jenom jediný, upadla mu espézetka, ale jak on sám přiznává, je to hodně o stylu jízdy. Kromě toho na Bladu ale také například vůbec nebylo nutné vyztužovat zavazadlové rámy, jak to museli udělat kolegové na ostatních čtyřkolkách. A ještě jednu dobrou vlastnost u Blada objevil – přední i zadní rámy jsou natolik široké, že přesahují přes blatníky, a to je moc šikovné, protože když se se čtyřkolkou složíte na bok, tak se TGB Blade opře o tenhle rám a o kola, takže blatníkům a řídítkům se nic nestane. A taky máte kam dát náklad. Pokud je u čtyřkolky rám malý, pak taky máte málo místa pro bagáž. A že v Maroku měli pěkně naložíno: pitnou vodu na několik dní, 60 litrů benzínu (kromě plné palivové nádrže), jídlo, stany, Jarda navíc stoleček se židličkou a dokonce i pár lyží, o tom ale bude řeč později.

Tam a zase zpátky
Trajektem trvá cesta z Janova do Maroka dva dny, a protože se posádka už nudí, tak si zpestřila plavbu formou mimořádné události. Zčistajasna začaly po celém trajektu ječet sirény, hoří, volali jedni, potápíme se, křičeli jiní. Stevardi a celá posádka už v záchranných vestách, a přesně v okamžiku, kdy se nervově labilnější pasažéři chystali naskákat do vody, tak nám řekli, že nás všechny dostali, že to bylo jen cvičení. Asi se takhle posádka baví.
Jinak čtyřkolkování v Maroku samozřejmě není z nejlevnějších. Takováhle měsíční akcička vás vyjde na cca 35 000 peněz. Jen samotná doprava tam a zpět (pokud jste dva až tři v autě) vás vyjde skoro na dvacku a trvá osm dní, čtyři dny tam a čtyři zpět. A tak do Maroka jezdí lidi, co nemají velké problémy s penězi. Jeden z letošní partičky si například v Barceloně vystoupil, že do Maroka přiletí později, na čtyři hodiny si odletěl na Kanárské ostrovy vykoupat se na pláži, pak si ještě odskočil do Rakouska něco si vyřídit, a pak zase letěl zpátky...

2070 km
Ale nebudeme tu mluvit pořád jenom zprostředkovaně, dejme slovo samotnému Jardovi:
Přistání v Tangere i marocká celnice byly bez problémů, dokonce i když si jeden z nás zapomněl doma pas. Vystavili nám bez problémů náhradní doklad, tady si holt turistů váží. Cestou do nitra Maroka jsme se ještě zastavili v ruinách římského města Volubilis, ale pak už jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Erfoudu v regionu Souss-Massa-Daraâ, který někdy bývá nazýváno „Brána Sahary“. Vyložili jsme čtyřkolky z plaťáků, natankovali (litr naturalu vyjde v přepočtu na cca 27 korun), a kolem poledne hurá na naší první třídenní výpravu směr hory a koryta řek.

První třídenka – hory
Hory to byly pěkné, třítisícové a jmenovaly se Atlas. V noci sice zima, ráno čtyřkolky zamrzlé jinovatkou, jinak ale přes den okolo 20 stupňů, takže hodně příjemně.
Do výšky tři tisíce metrů jsme jeli ve skupinkách po dvou, po třech, abychom si vzájemně neprášili. Riziko ztracení bylo prakticky nulové, protože každý měl buď mapu nebo GPS, a kdo neměl ani to ani ono, držel se někoho, kdo jí měl. Místy jsme projížděli sněhovými poli, křižovali jsme vádí, vyprahlá koryta vyschlých řek, jednou jsme přenocovali u překrásného jezera Imil Chel v berberském stanu. Noc v něm byla příjemná, jen jsme museli hlídat čtyřkolky. Ne že by je někdo chtěl ukrást, ale místní dětičky, budoucnost naší země, andílkové zlatí, by možná mohly některé nepřišroubované věci odnést a zužitkovat po svém. A tak jsme se pro všechny případy střídali v hlídání po hodině. V horách nás překvapilo, jak rychle tu teď vznikají nové cesty. Buldozery se zakusují do kamení, a kudy posledně nemohl prolézt ani kamzík, tam je dneska štěrková nebo šotolinová cesta.
Taky tu dostali dobrý nápad, jak ušetřit asfalt při tamním malém provozu – vyasfaltovaný je jen jeden pruh, vlevo a vpravo kolem je široká štěrková krajnice na vyhýbání. Auta se vyhýbají po krajnicích, a pak si zase jede každé dál po asfaltu.

Lidi
Marocký lid si přivydělává focením s turisty Kromě toho, když už už chcete spoušť zmáčknout, tak se všichni otočí zády, protože se stydí před objektivem cizího fotoaparátu.
Na cestu do Maroka si musíte vzít spoustu dárků – propisek, kšiltovek, bonbónů a tak podobně. Zastavíte-li nejen ve vesnici, ale i v naprosto pusté samotě, odnikud se k vám začnou stahovat, snad vylézají ze země, děti. Když jim nic nedáte, jsou schopní po vás ještě házet šutry, tak jim raději něco dáte, jenže to vás zase skoro snědí za živa a nezbavíte se jich leda za zlatý tele. Jenže těch telat byste museli s sebou vozit strašně moc, tak si vyberte. Já jsem jel v bonbónech a čepicích, což byl celkem úspěch, přičemž vůbec největší zájem byl o kšiltovku s nápisem „Klíšťová encefalitida“.
Někteří Maročané v horách stále ještě žijí v jeskynních, ona v nich nakonec dost dobře funguje přirozená klimatizace, ale někdy je tohle bydlení docela drsné. Například jedna taková jeskyně, ještě teď na to musím myslet, jak přímo u vchodu si shromažďovali velbloudí trus se kterým v zimě topí.
Ale taky umí být Maročané ochotní.Potřebovali jsme se dostat přes koryto řeky kde po obou březích měli políčka.Sami nás naváděli.Z horní planiny dolů k políčkům a přes hluboký a ouzký zavlažovací knál který se stal pastí.Přední kola zpadli do něj a čumák se zapíchl do protějšího břehu.Domorodci, pomáhali, co to šlo, za chvíli celí mokří, jen abychom my byli suchý.Odměnu samozřejmě dostali.Tomu nejstaršímu jsme dali bombony pro děti,nějakou tu cigaretku s pivem pro ty starší.
Druhájednodenka – Erg Chebbi
Erg Chebbi, to je ten ráj. Sem se jezdí trénovat na Dakar, tady se mimochodem v roce 1999 natáčel i film Mumie. Tyhle fascinující obří duny jsou neskutečně nádherné, jedny z nejhezčích na planetě, ale musíte v nich umět jezdit. Je to nádhera i adrenalin, ale jeden z největších adrenalinů je místní jídlo. Základem je skopové, pak také kuřecí, zelenina, samozřejmě kus-kus, ovoce. My měli štěstí. Jídlo tu bylo tak dobrý a dokonce to ani nikdo z nás neodnesl zrychlenou peristaltikou střev.

Třetí třídenka - Sahara
Po nádheře Erg Chebbi jsme na Saharu vyrazili jen ve dvou. Ostatní zastávali názor, že „písek jako písek“ a proč se teda trmácet takovou dálku na Saharu. Pro mě osobně ale měla největší poušť světa mimořádnou přitažlivost, už proto, že jsem se na ní minule chystal ale dal sem přednost písečným plážím u Atlantiku a letos nás za to potrestala.Proti bylo tentokrát počasí. Sahara nás prachsprostě vyhnala. Měli jsme naplánováno projet Saharou asi třista kilometrů, k tomu den cesty tam, den cesty zpátky, ale jak jsme se k Sahaře blížili, potkávali jsme čím dál víc vzdušných vírů, takových malých tornád, které ohlašovaly blížící se bouři. Pak začalo foukat bez přestání, nejdřív příjemně, pak nepříjemně, pak ještě daleko víc a pak už to dál nešlo a výlet se změnil normální úprk před bouří. Prach a písek všude, jako byste projížděli pískovačkou. Mokrý šátek kolem huby, ale za chvíli stejně nešlo dýchat, nárazový vítr foukal tak, že jsme nedokázali jet přímo, jak to s námi cloumalo, bílá tma všude kolem nás, míjeli jsme mrtvý dobytek s bílými, pískem vyfoukanými kostmi do běla, ale nejvíc jsme zírali odnikud se vyloupnuvšího na místního motorkáře, který v té bouři jel proti nám, pohodář, jel sice rovně, ale v asi tak padesátistupňovém náklonu opřen o boři.

Do země cedrů
Jeden z dalších výletů směřoval do nejrozsáhlejších marockých cedrových lesů. Mohutné velikány všechny očíslované, dokonce jsme našli cedr číslo jedna, otce všech cedrů. Stál úplně stranou, asi 60 kilometrů od vjezdu do rezervace. Bylo to tam hezký, u těch cedrů, až na to trní, vlastně celé rozsáhlé pole plné trnitých keřů s asi třícentimetrovými ostny, kam nás dostaly místní opičky – makakové, a které jsme museli zdolat. Průpichy jsme nejdřív opravovali knotama, ale protože trnů bylo stále víc, tak jsme nakonec šoupli do pneumatik Slime.
Při kempování na divoko nemusíte mít strach ze zvířat a havěti, ale základem je, kvůli lidem a dětem zvláště, zakempovat až skoro za tmy a někde v místech, odkud vás nikdo neuvidí.
Jinak v Maroku je hodně kempů, ale v téhle roční době jsou úplně prázdné, a spousta z nich je přímo opuštěných.

Lyžování
A nakonec vám povím, proč jsem si z Čech vezl ty lyže – chtěl jsem si konečně zkusit lyžování v dunách. A jak jistě uznáte, půjčovat si lyží v Maroku jsme nechtěl.Nebylo tolik času. Vybrali jsme si jednu pěknou, větrem dobře zrolbovanou dunu, jenže ten písek měl hrozný odpor. Takže ze všeho nejdřív jsme ho museli rozjezdit a pak už to šlo. Kluci nám z vrcholku hodili lano, navijákem nás vytáhli nahoru a pak zase davaj dolů.
Maroko nás ale lyžařsky dostalo ještě jednou. Představte si, o dva dny později jsme se přesvědčili o opaku.V Cedrech jsme totiž narazili na regulérní sjezdovku se vším všudy. Přes léto samozřejmě mimo provoz, ale jinak červená sjezdovka ve výšce 2000 metrů, s délkou asi 800 metrů. Na ní klasická poma poháněná diezlem , rolba, půjčovna lyží a dokonce tři sněžný skútry.Výška sněhu tm dosahuje 3 m Už tam schází snad jen McDonald…

Expedice Maroko Trophy 2010 v číslech:

Počet dní: 21
339 fotek, jaro 2016, 113 zobrazení
3K
KŘÍŽEM, KRÁŽEM KORSIKOU
Korsika je čtvrtým největším ostrovem ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Hornatý ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, která dosahuje 2706 mnm. Korsika je místem narození Napoleona Bonaparte a nedotčenou krajinou s množstvím ledovcových jezer. To vše nám zkráceně říká Wikipedie. A co to pro nás znamená? Nekonečné stoupání a klesání plné ostrých zatáček. Nejednomu motorkáři zde zaplesá srdce a my to ještě okořeníme o nějakou tu offroadovou cestu.

4. května dopoledne vyrážíme směr Livorno ve složení. Já s Vladi na TGB Blade 1000 LT EPS 4x4, František na stejném TGBéčku 1 000, Zdenda (na mém bývalém expedičním) Accessu Max 750i LT 4x4, který projel Marokem a Albánií. Takže na něm Zdenda mezi námi vypadal jako ostřílený jezdec, který ze své první expedice byl dosti nervózní. Hlavně proto, že na přípravy měl jen čtyři dny. No a Richard na Can – Am Outlander 800 4x4, který také už má něco za sebou a naposledy se před rokem „potkal“ s kamionem v Izraeli.
Ve dvě v noci si cestu zpestříme návštěvou šikmé věže v Pise. Poté Zdenda odstaví auto s vlekem v kempu. Je to jen osm minut od trajektu, takže pro něj už začíná expedice. Na trajekt hrdě najíždí už na čtyřkolce.
V 8:30 se zavírají vrata trajektu a čtyři hodiny plujeme do Bastie. Základní tábor jsem určil 20 km od Bastie, v klidném hlídaném kempu. Celí natěšení sedláme čtyřkolky a vyrážíme dosáhnout nejsevernější bod expedice. Hned po pár kilometrech zjišťuji, že co jsem si doma naplánoval, nebude tak jednoduché uskutečnit. Prašné cesty přes pastviny jsou oplocené, a kde není plot, je zákaz. Ale i přesto se najdou volně přístupné šotoliny. Chvilku hledáme na útesu osamocené dělo z dob Napoleona. Do sběru ho ještě nikdo neodnesl. Poté dosahujeme nejsevernějšího bodu expedice. V poklidné vesničce Tollare se nevěřícně diví, kde jsme se tam vyloupli a hned si nás fotí. I my děláme pár selfíček a přes západní pobřeží se vracíme do základního tábora nabalit mašiny na 12 dní expedice.
Druhý den roztáčíme „kolotoč“. Jak to Vladi shrnula do pár vět - ráno v sedm zvoní budík. Vaříme snídani, mezi tím už balíme spacáky, stany a probíhá hygiena. V 9 už sedíme a vyrážíme brázdit Korsiku. Když se zastaví, vaříme oběd a hned zase jede. K večeru hledáme kemp, stavíme stany a mezi tím zase vaříme nějaký ten gáblík. Unaveni dáme sprchu a jdeme zbití zase spát. To vše je vykoupeno překrásnou přírodou a super svezením.
První větší výjezd je na vrchol nad Bastií. Serra di Pigno, 995 mnm. Vede sem úzká silnička dva metry široká a nechybí ani středová dělící čára. Kousek opodál je památník druhé světové války s kanonem mířící na Bastii. Odtud míříme na nejsušší část Korsiky. Dojíždí nás zhruba 30 motorek. Uvolňujeme jim cestu a s Františkem se vydáváme na stíhací jízdu jejich tempem. Samá ostrá zatáčka a žádná rovinka. Brzda, plyn. Motorkáři nevěřícně kroutí hlavou, když se jim už několik kilometrů na prdel lepí plně naložená TGBéčka. Nemají prostor, aby nám ukázali, co jejich motorky dokážou. Na Korsice svižným tempem jedete i pouhých 30 km hodinu. Na odbočce do parku Desert des Agriates ( korsická poušť), kam smí jen auta s pohonem 4x4, čekáme na kluky, kteří dorážejí s několikaminutovým zpožděním. Teď už společně brázdíme vyprahlou krajinou až ke dvěma osamělým plážím. Kyvadlově sem vozí Defendry turisty. To, co my zvládneme za 20 minut, jim trvá hodinu. U první pláže je i kemp. Na druhé pláži dáme teplý oběd a vracíme se stejnou cestou k silnici. Ještě míříme ke třetí pláži po kamenité cestě. Potkáváme i zdejší prales. Majestátné stromy s loupající se kůrou. Krásné místo na kempování, ale je ještě brzo, tak pokračujeme. Na konci kamenité cesty je farma. Všude zákaz kempování a rozdělávání ohně. Na pláž Punta di Mignola musíme pěšky. Sněhově bíle zabarvený písek a průzračná voda vybízejí ke koupeli. To nás ale přejde, jakmile smočíme nohy po kolena. Měli jsme v plánu se tu utábořit, což přes zákazy nejde. Musíme znovu do kempu, kterých je tu hodně. Na farmě se ptáme, z jakého důvodu je přeškrtnuta cesta v mapě, kudy chceme jet. Prý je tam přísně chráněný úsek a smí se tam pouze pěšky, i když je tam cesta krásně vyjetá. Pokoušet jsme to nechtěli. Na ostrově se není kam schovat a jako Češi na čtyřkolkách jsme tu jediní. Se soumrakem dorážíme do kempu.
3. den je v plánu kopírovat západní pobřeží, ale nejprve musíme dotankovat a nakoupit proviant. Ta jejich odpolední siesta už nám leze na nervy. Po 12. hodině vše zavřou a otvírají až v šest. Pokud zapomenete, může se stát, že se suchou nádrží či kanystrem v ruce budete čekat i několik hodin než budete moci pokračovat. Po natankování se vracíme zpět na trasu a mizíme v oblacích prachu. Jedeme se podívat na zříceniny obce Occi ze 14. století. Vedou tam 3 stezky a jen po jediné se s čtyřkolkami dostaneme na vzdálenost 500 m od vesnice. Turisté mířící na to samé místo, nám ochotně s úsměvem uvolňují stezku a pozorují, jak šplháme přes balvany. Vesničku Occi postupně obnovují. Kostel je jak nový a podle připraveného materiálu budou pokračovat dál. Zajímavé je, že se tam není jak dostat, kromě úzké skalní pěšiny. Takže materiál museli dopravit jedině vzduchem. Dalším bodem jsou Janovské strážní věže podél pobřeží, vybudované v 16. století, jako ochrana proti mořským lupičům. Osádku tvořili 2 až 4 muži, kteří sledovali obzor. Věže byli od sebe na dohled. Jakmile spatřili podezřelou loď, na vrcholu věže zapálili varovný oheň. Během jedné hodiny všichni věděli, že se blíží nebezpečí. Na ostrově bylo přes 150 věží a dodnes se zachovalo sotva 50. K jedné takové se blížíme. Úzkokolejnou železnici se nám daří překonat, až na druhý pokus. Poté míříme na maják u městečka Calvi. Cestou potkáváme místní ATV stezku, po které šplháme až na náhorní plošinu, kde mají vybudované krásné tratě. Potkáváme i domorodce s UTVčky. Po této trati jedeme asi 15 km až na dohled majáku. Krásné svezení zakončené zákazovou značkou. Spouštíme se k pláži, kde šnorchlují potápěči s harpunami. Dáváme svačinku a hledám v GPS kemp.
4. den míříme do hor, potkáváme tu i české cyklisty. Někteří z nich také hrdě vezou českou vlajku. Richard utrhl táhlo řazení a tak při každé změně rychlosti musí slézt a řadit přímo na převodovce. Všude jsou zákazy vjezdu do lesa. V každé zatáčce jsou nádherné vyhlídky na skalní útvary. Musíme dávat pozor na prasata, která se tu líně povalují po cestě. Nacházím vjezd do parku bez závory a zákazu. To je naše cesta na hřeben. Dosahujeme nejvyšší nadmořské výšky 1650 mnm. Přes hřeben se převalují mraky. Jedeme se podívat na jednu salaš do údolí a na druhou těsně pod vrcholem. Chtěli jsme ještě vystoupat na vrchol a tam zakempovat, ale nepříznivé počasí nás odradilo. Ani protější nejvyšší horu Korsiky, Monte Cinto 2.706 mnm, jsme přes husté mraky neviděli. Sjíždíme po několika hodinách k přehradě Calacuccia, odkud je také jedna legální cesta na hřeben. Po nezpevněných cestách parku jsme najeli 65 km. Poté projíždíme krásnou skalní soutěskou až do města Corte. Tam se nám daří dotankovat. Míříme do soutěsky podél řeky La Restonickde, na které je krásný kemp.
5.den - ráno vyrážíme na jezera. Čtyřkolky odstavujeme na parkovišti a vyrážíme pěšky. Šplháme po skalách, chvilku se brodíme vodou a ke konci i sněhem. Nahoře, v 1711 mnm, nás čeká hustá mlha. Po chvilce se na pár minut rozplynula a za ten pohled výšlap stál - nádherné jezero obklopené horami. Po čtyřech hodinách opět sedáme na kolky a vyrážíme po horských hřebenech nejužší a nejklikatější cestou. 85 km svižným tempem jsme jeli tři a půl hodiny za teplem k moři. Za tento úsek jsme nepotkali jediné auto a vše tu bylo nádherně zelené. Stromy byli porostlé pnoucími rostlinami a na dálku to vypadalo jako obří postavy.
6.den: Ráno na východní pláži nás budí malá dešťová přeháňka. Než se nasnídáme, stany jsou suché a v devět už vyrážíme na nedalekou pláž s věží. Písek je jemný a hodně se boříme. Zapínám 4x4 a poprvé používám plný výkon motoru. Doslova s Vladi letíme pláží. Od kol létají gejzíry mokrého písku. Po necelých dvou kilometrech se ozve rána a čtyřkolka se do písku potápí. Málem jsme šli přes řídítka. Podle GPS jsme v 53 kilometrové rychlosti stáli na 4 metrech. Doslova jsem utavil řemen. Poprvé, za celou historii co jezdím, dělám řemen na své čtyřkolce. Velký výkon si bere svou daň, jak prohlásil v tomto případě zkušený Richard. Nutno dodat, že na tom mám svou vinu i já. Kdybych přeřadil na pomalé L, tak se to nestalo. To „elko“ tam není pro okrasu. Romantičtější místo na výměnu řemene jsem si vybrat nemohl. Jen jsem se navijákem vytáhl dál od vln, které nás v tu chvíli olizovaly, a pustil se do výměny. Byl to koncert. Zdenda mi k tomu uvařil čaj a Fanoušek mě krmil korsickým sýrem. Za hodinu a půl jsem byl zase pojízdný a zamířili jsme k věži na konci pláže. Přicházejí dešťové mraky. Ujíždíme před nimi do hor. Nad 1000 mnm svítí sluníčko. Překonáváme hřeben, vyhýbáme se líným prasatům povalujících se po silnici a stavíme u vodopádu. Na jedné vyhlídce pozorujeme, jak se mraky v dálce, doslova přelévají přes hřeben a padají do údolí, kam zrovna míříme. Těsně před nimi zastavuji a předtucha mi říká „vem si nepromok a teplé oblečení“. Vyplatilo se. Hustá, ledová mlha to byla a dobrou půl hodinu nás trápila, než jsme se dostali z obětí hor. Kempujeme za slabého deště, ale v teple u moře na okraji velkého města Porto - Vechio .
28 fotek, 16.1.2010, 46 zobrazení | zábava
94 fotek, 7.10.2013, 148 zobrazení
41 fotek, 25.10.2015, 11 zobrazení
5 fotek, 20.7.2008, 13 zobrazení | koníčky
109 fotek, 13.2.2016, 277 zobrazení | koníčky, sport, širokoúhlé, zábava
27 fotek, 6.10.2008, 11 zobrazení
136 fotek, 23.11.2015, 144 zobrazení
790 fotek, léto 2015, 363 zobrazení
22 fotek, červen 2011, 143 zobrazení
15 fotek, 18.3.2016, 107 zobrazení
9 fotek, květen 2009 až leden 2015, 113 zobrazení
Předání šeku v hodnotě 50 000 Kč dostal DDM Sova Cheb od společnosti LIDL na vybavení učebny nového dopravního hřiště.
70 fotek, 30.7.2015, 54 zobrazení
Společníky Willyho Foga dneska čekala lanová dráha.Jejich úkolem bylo co nejrychleji zdolat
lanový žebřík,lanový přechod a pavučinu.Všichni jsme to zvládli na výbornou.Den jsme zakončili
jak jinak než přenášením vody.A jaké nás čekají zítra výsledky?Necháme se překvapit.

Něco by se našlo i mezi uživateli...

000

115 zobrazení, žádné album

000-alekos-000

67 zobrazení, žádné album

nika-000

171 zobrazení, 1 album

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.

Partneři

Visa Mastercard Maestro American Express Visa Electron