Hledání

273 163 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

choch
Podzimní barvy v okolí našeho tábora u Hluboké. A taky výlet do Pivniční rokle...
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
  • 20.10.2013
  • 68 zobrazení
  • 0
corax
Kategorie: koníčkyzvířata
více  Zavřít popis alba 
  • 24.10.2013
  • 55 zobrazení
  • 0
mimca
Party v ČR a cykločundr v Říši
2.-10. srpna 2013
Orličky, Hamernice, Hluboká, Trevír, Mosela, Koblenz, Wiesbaden
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013
  • 198 zobrazení
  • 1
topkatop
  • 26.10.2013
  • 166 zobrazení
  • 0
hevlinunascz
Fotogalerie k článku http://hevlin.unas.cz/179.htm
Sobotní výšlap podél řeky Jihlavy z Mohelna do Jamolic. Návštěva Mohelenské hadcové stepi, odtud sestup k silničnímu mostu u RS Fioala. Pokračování po neznačených cestách a pěšinách po pravém břehu řeky, kde se nachází několik míst s překrásným výhledem do hlubokého říčního údolí. Na závěr návštěva hradní zříceniny Templštejn.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
  • 19.10.2013
  • 167 zobrazení
  • 0
jam53
Celý areál na místě starých Lidic, který připomíná tragedii z 10. června 1942, je velmi citlivě upraven. Zanechal v nás velmi hluboký dojem. Myslím si, že každý, kdo navštíví toto místo nemůže odejít nezasažen tím co se zde stalo.
více  Zavřít popis alba 
152 komentářů
  • 4.7.2013
  • 229 zobrazení
  • 0
peta110
Rok se s rokem sešel a opět tu máme fotky z vyhlášení ŽL pro rok 2013. Hasiči z Netína opět nezklamali a připravili si vystoupení, které všechny zvedlo ze židlí (respektive z laviček :D). Jen pro pořádek - konečné výsledky: MUŽI - 1.Krokočín, 2.Starý Lískovec Sport, 3.Netín Cirkus, 4.Lavičky, 5.Trnava, 6.Benetice, 7.Hluboké, 8.Zbraslav, 9.Maršovice, 10.Čikov. ŽENY - 1.Krokočín, 2.Olší, 3.Petrůvky, 4.Jasenice, 5.Zbraslav, 6.Velké Meziříčí FŇ, 7.Netín, 8.Lhotky, 9.Lhotky Sport, 10.Lhotky Sport B. Ještě jednou všem GRATULUJI a přeji pěknou přípravu na příští sezónu ;).

/Některých fotek mi bylo líto a tak jsem je nechala i když jsou rozmazané./
více  Zavřít popis alba 
  • 19.10.2013
  • 588 zobrazení
  • 0
kolopetr
Obrázky z putování po České Kanadě, očima turisty s kompaktem. Oblast na východ od Jindřichova Hradce, na pomezí Čech, Moravy a Rakouska,vyznačující se hlubokými lesy s rybníky a kameny, které jsou často seskupené v bizardních útvarech. Napříč vede úzkokolejka, kde v letních měsících vozí turisty i parní vláček. Kdo má tvůrčí vlohy, může si sám navrhnout keramiku v Maříži (nedaleko Slavonic, které svým vzhledem připomínají nedaleký Telč). Významnou památkou jsou trosky hradu Landštejn, který sice nikdy nebyl dobyt, ale nakonec vyhořel. Z vrchu je možno si oblast prohlédnout z nové dřevěné rozhledny U Jakuba na Havlově hoře. Příznivci Jára Cimrmana si nemohou nechat ujít jeho památníček na stanici v Kaprounu. Pro cyklisty je zde množství silniček. Rozhodně tato oblast stojí za návštěvu.
Kategorie: krajinaměsta
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • srpen 2013
  • 110 zobrazení
  • 0
kubrtsamorost
23.6.
– Ač je to neuvěřitelné, sedím v autobuse, který míří do Chorvatska do Stari Gradu. Tedy do Dalmácie. Tam budu odpočívat po celoročním zápřahu. Za to mohu poděkovat Hraběnce, která mě přesvědčila, že mám jet, když jsem zaváhal. Bez ní bych hnil někde na stavbě. To je pořád jen práce a to taky není dobře. Jeden musí umět vysadit tempo.
A tak jedu a podřimuji, začíná se šeřit. Ráno se již začínají z mlhy nořit vrcholky Velebitu. Do Zadaru je to 80 km a tedy do cíle nějakých 60.
24.8.
– Po příjezdu jsem přebral stan, který bude po osm dní mým zázemím. Odtud budu podnikat výpravy po okolí. Po mém milém Velebitu. Vše taky závisí na počasí. Vše potřebné jsem si přivezl s sebou. Místo 20 kg jsem zabalil hodně přes 3O a to jsem musel nechat doma dalekohled. A tak sedím před stanem, piju kafe a jsem v očekávání. Sebral jsem se a jdu do Velké Paklenice pro vodu. Sice v kempu teče voda, ale paklenické prameny jsou vyhlášené svou kvalitou široko-daleko. V dosahu je jich několik a je to otázka asi hodiny. Nabral jsem vodu a vyrazil po stezce do Seline, abych se rozchodil. K večeru jsem se vydal ke staré obranné věži pozorovat západ slunce, ale nebylo to ono a to znamená jediné – asi bude pršet.
25.8.
– K ránu začalo pršet. Říkal jsem si, že desátá rozhodne. Z deště se stala silná bouře. Ještě, že jsem prozíravě napnul stan. Ležím ve stanu, mám roupy a poslouchám písně starýho Hobouse. Prej, že nějaká holka mává a on si zapomněl již dávno boty zout a je mu zatracený vedro.
Dnes jsem měl jít na staré pohřebiště v horách a do jeskyně ještě vejš. Jeskyni už nestihnu tak uvidím. Půjdu se vykoupat. Voda v moři, voda venku, to už je jedno. Koupel je parádní a plavu sám mezi vlnami. Přestalo pršet a já mám z teho brňavku. Musím vyrazit. Místo v 7 vyrážím ve 12. Plním plán a jdu na pohřebiště duchů v horách. Říká se jim Mirilo. Už léta se tu pasou divocí koně. Mám dojem, že tu zůstali po indiánech kmene Apačů. Chvilku jsem je pozoroval. V klidu ožírají bodláky a suchou trávu. Pijí vodu, co naprší a válejí se v bahně a prachu, podle počasí. Jdu dál a procházím městem duchů. Tak se dá nazvat opuštěná vesnice – Tomiči, která se pomalu stává rozvalinami. Ještě loni zde někdo žil, asi zemřel. Možná by se něco dalo ještě zachránit. V troskách žijí ti koně, co se pasou kolem. Našli si útočiště. Našel jsem několik nádrží na dešťovou vodu. Tyto nádrže jsou typické pro Velebit, protože nahoře je málo vody. Toto pohoří vytváří krasové útvary a voda rychle mizí ve spodních vrstvách a dutinách. Proto je potřeba při toulání touto nádherou pamatovat na dostatečnou zásobu vody, 3-5 litrů na den. Jsou místa, kde voda je a ty jsou v mapě zakresleny. Nelze se však na ně spoléhat. Je to tak 50 na 50. Do června je vody dost. Pak postupně ubývá. Nejmíň je v srpnu a září. Někde jsou již zmíněné nádrže na dešťovku. Tu je však potřeba desinfikovat nebo převařit, stejně jako z některých pramenů, kde není voda po celý rok. Možná jsem trochu odbočil a rozepsal se o vodě, jak by se někomu zdálo, ale nedostatek vody nelze v tomto prostředí podcenit.
Z města duchů pokračuji kamenitou, klikatou a strmou stezkou nahoru na Vidjakov Kuk. Velebit má tu vlastnost, že když už si jeden myslí, že je na hoře, objeví se další prostor s ještě větším vrcholem. A tak to pokračuje až na skutečný vrchol. Stoupám tedy a postupně se mi otvírají další prostory. Je na co se dívat. Divoké skalní útvary, pokroucené stromy, ptáci, brouci, šneci, mravenci, ještěrky a zmije. Na zmiji je těžko narazit. Vnímá otřesy při chůzi a včas zmizí. Ovšem nelze to brát na lehkou váhu a koukat kam šlapu, že?
Jak je člověk výš, začínají se otevírat nádherná panorámata dolů, na moře. Postupně se objevují ostrovy a za nimi další a další a další, ..... Dosáhl jsem Vidjakov Kuk a je 17:00. Odtud je nádherný pohled na ty nejvyšší vrcholy – velikány. Vlastně na jejich paty, neboť vrcholy jsou zahaleny hustými mraky. Doufám, že se mi jich podaří dosáhnout. Že mi to dovolí drsná Příroda, počasí a další faktory s pořádnou dávkou štěstí. Uvidíme v úterý. Jsem tedy na Vidjakov Kuk (836 mnm) a dávám si kafe, svačinku a kochám se těmi nádherami kolem.
Je 17:45 a vyrážím směrem na jeskyni Manita Peč. Tu zavírají ve 13:00, ale musím se k ní dostat za světla. Po chvilce pochodu se pode mnou otvírá nádherné údolí. Jakoby kráter obehnaný skalami široký dva kilometry. Nazývá se Dolac KravoRac. Připadám si jako mravenec v prázdném bazénu. Procházím středem a pak stoupám. Skoro na vrcholu jsou krásná nová lana. To zde loni nebylo. V 19:00 dosahuji vrcholu Zoljin Kuk (843). Odtud je vidět na všechny strany. V dáli je Maslenický most, který byl za nedávné války zničen a znovu Američany postaven, stejně jako postavili novou magistrálu. Je vidět Velebitský kanál a za ním stovky ostrovů. Právě zapadá Slunce a zdá se, že se zlepší počasí. Zase je vidět velikány zahalené v mlze a dole pode mnou se line kaňon Velká Paklenica. Ještě pár záběrů a hurá k jeskyni, dokud je světlo. Stačí jeden chybný krok a hrozí pád z velké výšky do Velké Paklenice. Za tmy se tu jít nedá, ani s baterkou. Podařilo se mi to překonat a již se začíná šeřit. Přede mnou se otvírá monumentální panoráma Velké Paklenice a již jsem u jeskyně Manita Peč. Už jsem v ní byl a stojí opravdu za to tuto jeskyni navštívit. Je to ta jeskyně kde volá Vinnetou Ribanu a ona jeho. Je 20:00 a za chvilku bude tma. Od jeskyně je zbudovaná klikatá stezka, takže při troše opatrnosti nehrozí pád z výšky. V polovině už musím svítit. Dole v kaňonu je naprostá tma. Bez baterky nelze udělat krok. Hrozí pád do koryta řeky. Voda hučí, kolem poletují netopýři a začíná se probouzet noční život Velké Paklenice. V dálce se blýská a nad hlavou mám nebe plné hvězd, jimž vévodí Velký vůz a Kasiopea. V dáli něco štěká a noční ptáci řvou, že si jeden připadá jako někde v džungli. Je to nádherný pocit být sám v noci vysoko ve Velké Paklenici. Je 21:30, stojím v kaňonu a poslouchám a pozoruji tu noční nádheru. Přicházím k prameni, kde teče výborná voda. Nabírám ji do kanistru a ve 22:09 jsem u brány do Velké Paklenice. Před jedenáctou jsem ve stanu. Jdu se osvěžit noční koupelí v moři a usínám spánkem spravedlivých. Jsem naplněn tou nádherou a připraven na další. Dobrou noc.
26.8.
– Dnes jsem chtěl jet do Zadaru, ale jelikož se přihnala bouřka, zůstal jsem v táboře. Budu tedy relaxovat a připravovat se na zítřejší několikadenní pochod k velikánům Velebitu.
27.8.
Cesta začíná.
– Ráno jsem vstal brzo a v 7:00 vyrazil na tři dny do hor. Na zádech mám baťoh vážící hodně přes třicet kilo. Jídlo, vybavení včetně stanu a 15 litrů vody. V 8:30 jsem u brány do Malé Paklenice a za 50 kuna zakupuji lístek do Ráje. Jdu. Za zády Měsíc a do očí mi svítí Slunce. Vzhůru za dobrodružstvím.
Malá Paklenica je divoká a nezkrotná a nepředvídatelná, ale nádherná, lákavá a vyzývavá. Přesně jako žena.
Zpočátku jdu po upravené stezce. Ta se velmi záhy změní v kamenitou pěšinu, až nakonec za splavem jdu vyschlým korytem řeky po kamenech, balvanech a celými kusy skal. Je potřeba si dávat pozor na zmije, jimiž je Malá Paklenica proslulá. Právě jsem došel ke splavu a už jsem vypil litr vody. Doplňuji z kanystru a jde se dál. Jdu mezi obrovskými balvany. Naproti ve strži se uvolnil kámen a s rachotem se valí dolů. Strhává další kameny. Asi tam nahoře šla divoká koza. Stezka je v bezpečné vzdálenosti od té strže. Proto je potřeba jít po stezce a nevydávat se mimo ni. Na levé straně je velká jeskyně. Myslím, že se jmenuje Pazdravica. Překonávám poslední splav. Za ním se nachází, jak já říkám, Velké náměstí. Je to rozšířené místo, kde se asi z jara vytváří při tání jezírko. Náměstí končí zúženým místem, které je zavaleno balvany. Toto místo je potřeba překonat boční cestou po stěně, která je jištěná lanem. Je potřeba být velmi opatrný, aby jednoho nestrhl těžký batoh dolů. Taky je možnost se jistit úvazkem. Po překonání tohoto místa začíná ta pravá divočina. Je 10:18 a právě jsem ho překonal.
Pokračuji soutěskou, která je úzká a 100 až 200 metrů hluboká. Některé stěny mají určitě 300 m. Zatím jsem ve stínu. Nahoře se to změní a bude pražit Slunce jak ďas. Právě zdolávám Velký zával. Před miliony let se tu sesunula celá stěna a vytvořila vlastně horu uvnitř v soutěsce. V jednom místě vytvořily bylvany malý převis a nemohl jsem se přes něj dostat s těžkým báglem. Přeci jen jsem již vetchý stařík, i když Drsnej dědek. A tak jsem vylezl nahoru a bágl jsem vytáhl na laně. Dnes je zde vyjímečně rušno. Už jsem potkal, respektive mě předběhlo, 14 německých turistů. A slyším další. Asi nějakej zájezd a jdou velmi na lehko. Koukám, nemají ani dost vody. Někteří nemají vůbec nic. Postupuji pomalu do příkrého svahu a překonávám překážky. Občas potkám německého turistu, jak si to smaží dolů. Asi mají žízeň. Je 11:30 a dávám si svačinku. Sedím si ve stínu na kameni a nade mnou je obrovská jeskyně – Lucinka. Stěny kolem jsou vysoké snad až do nebe. V poledne jdu dál a míjím moje oblíbené svačinové místo pod jakýmsi mini převisem, ale tam teď praží Slunce. Jdu korytem a některé balvany jsou velké jako malý domek. Vlivem gravitace mě bágl táhne dolů z těch balvanů. Jsou kluzké. Kaňon se zužuje a stěny jsou vysoké do 100 metrů. Balvany přibývají a špatně se po nich leze. Nalehko by to bylo v pohodě. Ve 14:00 dosahuji horního koryta a cesta se zlepšuje. Kamenité koryto a balvany jsou menší. Někdy bych chtěl vidět, jak se zjara korytem valí šílenou rychlostí a silou vody z tajícího sněhu. Možná si toto přání jednou splním.
Už jsem vypil 4 l vody a slunce pálí jak ďas. Po čase opouštím koryto a stezka vede vysoko nad ním bukovým lesem. Asi za dvacet minut se zase do koryta vrací, ale jen na chvilku. Jako by na rozloučenou. Pak už se jde klikatě vzhůru a otvírají se nádherná panorámata nahoru i dolů. Konečně v 16:10 dosahuji mé oblíbené odpočinkové loučky – Njive Lekine. Dávám si pauzu, sváču a kafe. Zvedá se vítr a zatahuje se. Vypadá to na pořádnej déšť, ne-li bouřku. 16:50 vyrážím na Ivine Vodice. Tam je plani
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • srpen 2013
  • 655 zobrazení
  • 0
cervik-dobriv
Ostrá Albánie…

Proč ostrá Albánie? Už jsem ji navštívil 2x a nato, abych ji celou projel až k Řecku a zpátky je třeba zvýšit tempo nebo přidat pár dní navíc.

Tentokrát jedeme v září a doufáme, že bude stálejší počasí. Jedeme v tomhle složení: já s Vladí na ArcticCatu 700 TRV, Michal s Hankou na ArcticCatu 700 TRV, Marek s Kačkou na ArcticCatu 700 TRV, Tomáš na Can-amu, Káťa na ArcticCatu 700 TRV, Pavel a Martin, oba na Yamaze. Vyrážíme ve čtvrtek ráno směr Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černá Hora.
Cestu jsme tentokrát zvládli za 24 hodin a i na hranicích šlo vše hladce. Klasicky jsme se opět ubytovali v kempu v Černé Hoře a vyrazili jsme na tamního vynikajícího kapra u říční pláže a na krátkou vyjížďku po okolí. Pak už nás jen čekal relax a balení čtyřkolek na albánskou expedici.
Ráno v 9 odjíždíme směr Albánie. Tentokrát volím jiný hraniční přechod, takže musíme cestou přes černohorské hory - pohořím Komovi. Nejvyššího bodu dosahujeme v 1500 m.n.m. Dotankováváme vše, co můžeme a míříme k hraničnímu přechodu Grnčar. Na černohorské hranici, jsme hotovy celkem rychle, ale na albánské se píší naše údaje ručně, takže chvilku čekáme. Rozhodně se nenudíme, protože hned za hranicemi probíhá focení svatby. Po překročení hranic odbočujeme na prašnou cestu do hor a hledáme místo na stanování. Pro takhle velkou skupinu není lehké najít dostatečně velké místo. Tomáš se tohoto úkolu ujímá, jelikož loni v těchto místech už bádal. Nakonec končíme na krásné louce 1520 m.n.m. obklopené stromy s překrásným výhledem na nedaleké hřebeny Théth. Ujeli jsme 240 km.
Druhý den ráno rozmrzáme u ohníčku. Přes noc klesla teplota na pouhých 5 °C, což jsme nečekali. Sluníčko nám rychle vysouší stany a vyrážíme dál po trase. Sjíždíme cestou plnou prudkých zatáček a klesáme k řece Cem. Potok je tak průzračný, že doplňujeme všechny kanystry na vodu a dáváme tu oběd, ti odvážnější i koupel v ledové vodě. Šplháme opět přes hřeben. Nahoře se kochám, jak ostatní s odstupy kvůli prachu šplhají zamnou. Za hřebenem nás čeká překvapení - civilizace už zasahuje i sem. Silničáři tu rozšiřují cestu a po pár kilometrech je už i asfalt, po kterém sjíždíme dolů na hlavní, kde můžeme dotankovat. To děláme vždy, když potkáme benzínku a opět jedeme do hor, tentokrát nás čekají Théthy. I zde silničáři pokračují velkým tempem. Přes hřeben se zatím nedostali. Po 177 km hledáme místo na kempování, což nacházíme na „fotbalovém hřišti“, které jsem objevil v červenci. Ihned se vynoří odněkud dva muži. Jeden z nich má brokovnici, pohodlně se usadí na kopci a sledují nás, jak stavíme stany a rozděláváme oheň. Tomáš jde pozdravit naše „diváky“ a dává jim plechovku piva.
Ráno po snídani pokračujeme dál. Cestou potkáváme motorkáře z Č. Budějovic a dáváme se s ním do řeči. Obdivuji jeho odvahu, že jede Albánií sám. Cestou zjišťuji, že mám naprasklý přední nosič. Až sjedeme do „civilizace“, tak musím někde najít servis. Po sjezdu z Theth se stavíme v restauraci na hamburgera a jedeme směr Shkodër. Stavím v autoservisu a ukazuji mechanikovi svoji závadu. Ale bohužel tu nemá dostatečně silnou elektřinu na svářečku, takže musím hledat dál. V další dílně, kde je výroba vrat, mi ochotně kývnou na opravu. Martin si nechává přivařit zrcátko. Já, Michal a Káťa si necháváme na Arctic Catech svařovat přední nosiče, které povolili v deformačních zónách. Po technických úpravách pokračujeme dál v plánu. Jedeme na jezera, která jsou v NP Lurë. Pod Shkodërem najíždíme do údolí podél vyschlého koryta. Na úzké cestě nám blokuje cestu Mercedes. Řidic si užívá pomalé jízdy a nechce nás pustit před sebe. Asi po dvou kilometrech už to nevydržím - naskytla se mi příležitost ho ve větším kamení předjet, což hravě čtyřkolka zvládá. Bohužel ani tenhle manévr ho nepřiměl, aby pustil ostatní před sebe. Po pár zatáčkách je zase širší místo na předjetí. Stavím se mu do cesty a zastavuji ho, ostatní ho v klidu předjíždějí. Řidič se nezmohl na nic, zavalil ho prach z předjíždějících čtyřkolek. Příště si snad rozmyslí blokovat čtyřkolkáře. Cesta je sice prašná, ale zato hladká. Máme i kilometrové rozestupy. Na každé odbočce čekám na čtyřkolku jedoucí za mnou, abychom se neztratili. To samé udělá další dalšímu. Sice jsme natažení někde i na několik kilometrů, ale plynule jedeme dál. Za soumraku si hledáme místo na spaní. Krásná louka na hřebeni nás přímo láká. Bohužel místnímu pastevci se to nelíbí a vykazuje nás z jeho pastviny. Tomáš mizí za horizontem v křovinách. Po chvilce přijíždí a sděluje nám, že něco malého našel. Stany stavíme za tmy. Najeli jsme 190 km.
V noci je slyšet nedaleko od nás střelba a přichází i prudký déšť. Skrze plášť stanu prostupuje pod tlakem jemné mžení. Ráno je opět krásně. Při snídani sušíme stany a spacáky. Zjišťujeme, že pod kameny je spousta havěti, dokonce i malí štíři. Nevědomost je občas krásná. K jezerům to máme pouhých 16 km vzduchem. Pokračujeme cestou, která končí v kamenolomu. Domorodec nám radí, abychom se obrátili a jeli zase zpět, což nepřipadá v úvahu. Hledám a bádám, až nacházím vodou strženou těžební stezku, kterou se spouštíme dolů. Vidíme rozpadlé domky a radujeme se, že tam bude určitě cesta. Ale omyl. Jsou to jen kozí stezky, kam se jen tak tak vejdeme. Přeskakujeme velké kameny hluboko do údolí. Cesty zpět už není. Končíme v úzké uličce. Naštěstí k nám přispěchá místní a rozebírá svůj plot. Pouští nás přes louku a ukazuje cestu dolů do údolí. Po pár kilometrech se napojujeme na původní trasu. Po několikametrovém stoupání přes velké kameny dorážíme k jezeru v národním parku (1693 m.n.m.). Děláme si tu oběd a rozhodujeme se, zda vlezeme do ledové vody, abychom udělali očistnou koupel. Nakonec se rychle vykoupeme a pokračujeme dál. Cestou míjíme další jezera a přijíždíme ke skále, která vypadá jako z „Avataru“. Teď nás čeká dvouhodinový sjezd kamením dolů do údolí. Dochází nám ropa a musíme odbočit z trasy. Naše zásoby v tuto chvíli jsou na nule. Do nejbližší civilizace je to 50 km vzduchem a budeme rádi, když tam dojedeme. V hlubokém údolí se stmívá hodně rychle. Táboříme po 130-ti km opět za tmy. Za světly svítilen tentokrát přilétá okřídlená havěť. Mezi komáry na nás ze stromů padají kudlanky, ale co je horší útočí i sršni. Stany i večeři si děláme po tmě.
Druhý den nám balení stanů komplikuje silný vítr a mírný déšť, sjíždíme dolů do města hledat benzínu. Nedostatek benzínu nás odklonil z trasy o 50 km. Za silného deště a s bouřkou v zádech dorážíme do města Peshkopi. Natankujeme a hledáme servis, kde by si Káťa nechala opět svařit držák předního nosiče. Po svařování a obědě pokračujeme k cíli dnešního dne – k jezeru Ohrid. Nevracíme se zpět na trasu a improvizuji. V GPS vidím trasu, kterou jsme měli jet a kde se pohybuji. Mířím k bodu, kde jsme měli sjíždět z hřebenů dolů do údolí. Máme štěstí. Narážíme zase na cestáře. Před námi je zbrusu nová budoucí komunikace, zatím ve výstavbě. Vyštěrkovaná uválcovaná cesta nám umožňuje rychlý přesun. Zatáčky střiháme jednu za druhou pěkně pod plynem. Asi po 10-ti km narážíme na bagry, co tu razí cestu údolím. Všichni co tu pracují na nás s obdivem hledí a ukazují na nás zdvižený palec. Za nimi už je jen stará kamenitá cesta, kterou se dostáváme na hlavní cestu mezi horami směrem k jezeru Ohrid. Asi 15 km před cílem se ozve rána. Prasklo mi tlumičové oko. Štěstí je, že se mi to stalo na silnici a ne někde v horách, kde jsou hluboké rokle. Odstavuji čtyřkolku a hledáme co použít jako podložku pod čtyřkolku. Plechový kanystr je ideální. Kolo jde dolů a i tlumič. Tomáš mě veze do nejbližšího města, kde nacházíme dílnu. Cestou Toma do nosu bodne cosi velkého a za chvíli je v obličeji oteklý. Mechanik mi oko na tlumič ochotně přivařil a jedeme zpět ho nasadit. Vyrážíme dál k jezeru, kde přespíme v krásném hotelu na pláži. Máme za sebou 170 km.
Po vydatné snídani a hlazení si medvídka v kleci u hotelu opět vyrážíme do kopců. Cesty jsou tu s tekoucím prachem, jako někde na poušti. Potkáváme tu i pohyblivé kameny - želvy a plně naložené Ify se dřevem. Začíná pršet a prach se mění v mazlavou hmotu, přeložená čtyřkolka přestává poslouchat, a klouže si v kolejích, kam se jí zlíbí. V prudkém výjezdu mi sklouzne do druhé vyjeté koleje, která mě nakopne a už dělám „berušku na krovkách“. Pád ztlumily v předu kanystry s vodou a měkké spacáky a oblečení v korbě. Pod korbou zase náraz ztlumily deformační zóny. Jediné poškození bylo zrcátko, které se navždy vrylo do svahu. Obracíme se a jedeme zpět, kopec je moc prudký a kluzký. Nechci riskovat, že se tu něco někomu stane. Postupně otáčíme zasekané mašiny v kopci a sjíždíme na první rovný plac. Začíná se již stmívat a hledáme cestu dolů do údolí. Jedeme v hustém dešti a cestou, kterou jsme sem přijeli, se nemůžeme už vrátit. Nahoru to prostě nejde. Jsou tu místa, kde nemáme šanci přivázat si navijáky. Za tmy se vracíme opět k hotelu na pláži u jezera, celí promočení a od bahna. Najeli jsme pouhých 148 km a vrátili jsme se zpět, odkud jsme vyjeli.
Ráno si opláchneme čtyřkolky u hotelu od bahna a čeká nás dlouhý přesun k moři. Máme dvě možnosti. Buď využít dálnici a za čtyři hodiny být u moře nebo cestu mezi horami podél Makedonských a Řeckých hranic. Volíme si delší zato horší cestu. Dotankujeme do plna. Cestou zjišťuji, že svařený tlumič sice drží, ale opěrná podložka je menší než byl originál a prorvala se hliníkovou zajišťující podložkou, co drží pružinu. Zase mám štěstí a přes cestu je servis motorek, kde mi ochotně vytvoří větší podložku na soustruhu. V klidu mohu pokračovat dál. Cesta byla nekonečná, samá zatáčka. Bodeť by ne. Vedla údolími pěkně zařízlá do skal, jednou zprava, podruhé zase z leva. Ruce máme vytahané jak opičáci. Dešti ale neujedeme. Se soumrakem jde na nás únava a navzájem se hecujeme, že to musíme dát. Od řeckých hranic jsme pouhých 5 km. Do Vlore k ponorkové základně přijíždíme o půlnoci. Po najetých 385-ti km stavíme stany na pláži před restaurací, kde i na pokročilou h
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • léto 2013
  • 465 zobrazení
  • 0
chalvac
I když dnes dnes již Istanbul není hlavním městem Turecka, stále je bezpochyby jeho nejdůležitějším a nejznámějším městem. Místem, kudy vedou důležité obchodní cesty a kde je centrum tureckého kulturního života. První osada stávala na místě dnešního Istanbulu již 1000 let př.nl., světového věhlasu však město dosáhlo po rozdělení Římské říše, kdy se tehdejší Konstantinopol stala na dlouhá staletí hlavním městem jeho východní části, pojmenované Byzantská říše. V roce 1453 padla Konstantinopol pod útokem osmanských Turků a následně byla přejmenována na Istanbul, nové hlavní město Osmanské říše.
Velký bazar je místem kde seženete všemožné zboží, na které si jen vzpomenete. V objektu tržnice původem z 15. Století se dnes nachází více jak 4.500 obchůdků, restaurací, mešit a malých zapadlých kavárniček. Jestliže si hodláte z Istanbulu přivézt nějaký pěkný suvenýr Velká bazar je pravým místem, kde nakoupit. Nenechte se odradit otravnými prodavači cetek v okrajových částech bazaru, ale zkuste zabrousit do jeho nitra, kde jsou tradičnější obchůdky a vyhlášená zlatnictví a klenotnictví. Během nakupovaní na Velkém bazaru je potřeba dodržovat stejná pravidla jako na jiných tržištích v Turecku. Vždy smlouvejte, a pokud nemáte o zboží zájem, dejte to jasně najevo. Jelikož je zde velká koncentrace lidí, stahují se sem kapsáři, takže je dobré si dávat zvýšený pozor na svoje cennosti
Modrá mešita (Mešita Sultan Ahmed) byla postavena hned naproti známější Hagia Sofia v roce 1616 a dodnes je jednou z nejkrásnějších ukázek islámské architektury. Již z dálky je dobře vidět, že tato mešita má šest minaretů, což byl v době výstavby mešity velice troufalý čin. Šesti minarety se do té doby mohla pyšnit pouze mešita v Mekce. Aby sultán uklidnil nahněvané duchovní, nechal v Mekce přistavět ještě jeden minaret. Od té doby má mešita v Mekce sedm minaretů a tento počet nesmí být u žádné jiné mešity na světě překročen. Istanbulská mešita sultána Ahmeda je zevnitř obložená převážně modrými kachlíky – proto MODRÁ MEŠITA
Suleymanova mešita v Istanbulu - Ve výčtu nejvýznamnějších istanbulských mešit nesmí chybět Süleymanova mešita, která se vypíná nad zátokou Zlatý roh, na pozemcích starého paláce Eski Saray. Svou krásou vzdává hold nejen svému zakladateli Süleymanovi I. Nádhernému, ale také staviteli, slavnému Sinanovi.
Sultán Süleyman zvaný Nádherný byl snad nejctižádostivější a největší osmanský panovník. Období jeho vlády v letech 1520 – 1566 je považováno za tzv. Zlatý věk neboli období největšího rozkvětu celé Osmanské říše. Byl nejen zákonodárcem, ale také básníkem a mecenášem umění. Podařilo se mu reformovat státní správu a jeho zákoníkem se říše řídila až do 20. století. Osmanská říše se během jeho vlády stala největší světovou velmocí, jejíž hranice se rozkládaly od Maďarska a Maroka až po Kavkaz, Írán a Jemen. Pod vedením sultána Süleymana I. bylo podniknuto celkem 12 vítězných tureckých tažení, během toho třináctého však sultán zemřel a jeho smrt byla po 43 dní držena v tajnosti.
Stavba této překrásné mešity vznikala v letech 1550 – 1557 a byla financována výnosy z dobytých maďarských území. Sultán si jako architekta vybral původně vojenského inženýra Koca Mima Sinana. Sinan pocházel z Anatolie, kde byl během každoročního výběru nejnadanějších mladých křesťanů tzv. „devşirme“ vybrán a následně dopraven do Istanbulu, kde vystudoval jednu z elitních palácových škol. Sinanovi se následně podařilo vytvořit doslova mistrovská díla, která ukazují jeho vládce ve světle nejobdivovanějšího monarchy. Během svého 97 let dlouhého života postavil 131 mešit a 200 dalších budov. Ze všech tureckých architektů se právě Sinan nejvíce přiblížil k evropskému renesančnímu slohu. Získal dokonce přezdívku „kníže islámské architektury“. Podobně jako ostatní sultánovy mešity ve městě nebyla ani ta Süleymanova jen modlitebním stánkem, ale také dobročinnou institucí zvanou „külliye“. V jejím okolí se nachází několik budov, najdete zde dřívější nemocnici, veřejnou vývařovnu, školu, karavanseráj a lázně. Celý tento komplex byl útočištěm nejen pro muslimy, ale také pro křesťany a Židy. Každý den zde byla poskytována sociální péče chudým lidem a najedlo se zde přes 1000 lidí. Ve vývařovně se připravovalo jídlo nejen pro chudé obyvatelstvo, ale také pro vysoké hodnostáře a jejich rodiny. Mešitu zdobí čtyři nestejně vysoké minarety s celkem deseti balkony, které mají symbolizovat, že sultán Süleyman byl desátým osmanským sultánem a čtvrtým pádišáhem – nejvyšším představitelem výkonné moci od dobytí města. Krása Süleymanovy mešity spočívá v její velkoleposti, obrovskou kupoli podpírají čtyři pilíře a celá stavba má geometricky přesné rozměry. Kupole je přesně dvakrát vyšší než její průměr 26 metrů. Kupoli zdobí Sinanův oblíbený verš z koránu: "Bůh je světlo nebes i země, světlo světa. Bůh vede ke svému světlu toho, koho chce." Při vstupu do mešity vás ohromí obrovský prostor a klid.
Mešita má dokonalou statiku, díky 6 až 7 metrů hlubokým základům přestála všechna zemětřesení, která Istanbul v minulosti postihla. Vyznačuje se také vynikající akustikou, Sinan zde totiž použil tzv. římskou techniku, která zajišťovala, že se zvuk rozléhal po mešitě zcela neobvyklým způsobem. Do stěn nechal umístit kameninové nádoby, jejichž hrdla byla otočena do prostoru. Cirkulace vzduchu pak mezi nádobami a prostorami mešity vytvářela neobvyklý a v té době naprosto jedinečný zvuk. Mešita tak získala unikátní akustické vlastnosti. Během četných rekonstrukcí, kterými mešita prošla se však někomu „podařilo“ otvory ve zdech zazdít a překrýt vrstvou malty. V současnosti se však pracuje na jejich postupném odkrývání.
V hlavní modlitebně mešity jsou 4 červené, devět metrů vysoké sloupy z granitu, které symbolizují první 4 chalífy islámu. Do kruhu jsou zavěšeny olejové lampy, nad nimiž visí vařená pštrosí vejce, jejichž zápach má odpuzovat pavouky. Větrání je zajištěno malým okýnkem nad vstupním portálem. Vnitřní prostor osvětluje 136 oken. Kolem nádvoří mešity je situováno 24 antických sloupů - 10 z bílého mramoru, 12 z růžové žuly a 2 z porfyru. Všechny údajně pocházejí z „kathismy“, byzantské císařské lóže na hipodromu. Uprostřed nádvoří stojí fontána tvarem připomínající posvátnou Kaabu. Součástí hlavní vstupní brány Muvakkithane byly v minulosti místnosti astronoma, který mešitě určoval dobu modliteb. Součástí mešity je i Süleymanova hrobka - mauzoleum, které je vyzdobeno keramickými hvězdami osázenými křišťály a smaragdy. Hned vedle se nachází také Roxelanina hrobka, která je místem posledního odpočinku Süleymanovy milované manželky. Stěny jejího náhrobku jsou zdobeny dlaždicemi z Izniku.
pozn. Informace čerpány z internetu

No a mezi tím nebo spíš spolu jsou umístěné fotky především pracovního rázu jako 3 navštívené elektrárny, hospodářská komora v Burse a veletrh ICCI.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • duben 2013
  • 180 zobrazení
  • 1
kubrtsamorost
Zimní Březinka 17. - 20.1. 2013

Jelikož mám volno, mohl jsem vyrazit už ve čtvrtek hned ráno, a tak se stalo, že jsem se ocitl v Albrechticích a mohl se vydat do hlubokých, drsných lesů kde se vyzná jen parta Drsnejch dědků.

Šel jsem podél Moravské Sázavy. Pomalu přibývalo sněhu a přituhovalo. Sázava se tu kroutí a vytváří malebné meandry. Odbočuji do lesa a šinu si to Uhelným údolím podél jednoho z tisíců potůčků. Těch potůčků je tu opravdu mnoho. A zjara jsou tu koberce bledulí. Přicházím k starému vodojemu a koukám, že starý, obrovský smrk tu stále stojí. U paty má dobrých 150 cm. Je mrtvý.

Protože je tu hodně kaňonů, tak skoro pokaždé mohu jít jinou cestou. Odbočuji tedy a stoupám vzhůru. Za chvilku si musím natáhnout návleky, protože sněhu už je hodně a v botách ho mít nemusím. Vidím srny, zajocha, a stopy Starýho Kaňoura. Ten se tu potuluje všude. Určitě na mě čučí někde ze křa. A tak jdu tím sněhem a za nějakou chvíli jsem u prvního stavení bývalé vísky Záhory. Dnes je to pár baráků sloužících jako rekreační chalupy. Pokračuji a asi za půl hodinky jsem skoro u cíle. A už vidím pastvinu a za ní Březinku - kemp Drsnejch dědků. Hurá, jsem doma.

Na osadě je klid a mír. Vše spí pod pokrývkou sněhu a já to teď probudím.

Odházel jsem sníh, zapálil svíčky Zubovi a zabydlel se v Zásypu. Obešel jsem osadu a zjistil, že je vše jak má. Žádný ničitel tu nebyl. Rozdělal jsem oheň a žil tu do soboty. Teploty od - 10 do - 12 °C, pod mrakem, občas spadla vločka a zavál vánek. Ideální počasí.

V sobotu jsem si sbalil pingl a vyrazil k Medvědovi. No a v neděli jsem byl odpoledne doma jak na koňu.

Tak ahoj někdy, někde.
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • leden 2013
  • 290 zobrazení
  • 1
tomaskucera
– V sobotu 15. září 2018 se konalo deváté kolo soutěže v požárních útocích desátého ročníku Benešovské hasičské ligy a současně i sedmý ročník soutěže o Pohár SDH Daměnice a to znamená, že se soutěžilo na dvě hadice B ve všech kategoriích.
Bylo zde vidět družstva nejen z Benešovska, ale také z Táborska a dokonce i Příbramska. Soutěže se zúčastnilo 14 družstev žen a 30 družstev mužů. Protože všechny kategorie soutěžily na dvě hadice B, byla startovní listina smíšená, výsledné pořadí se však počítalo zvlášť pro muže pro ženy a kategorii PS 12.
Chmelenští hasiči měli v předchozích letech na soutěžích v Daměnicích pokaždé smůlu. V roce 2013 byli diskvalifikováni za přešlap u terčů, v roce 2014 zase nemohl jeden proudař tre fit terč, to znamenalo propad hluboko ve výsledném pořadí, v roce 2015 byly problémy s roztažením hadic a pro Chmelnou to bylo předposlední místo, v roce 2016, bylo družstvo diskvalifikováno za dvakrát ulitý start a nedařilo se ani v roce 2017, kdy při útoku nastala několikavteřinová prodleva na spojování savic a tím pádem i na zpomalení celého útoku. Výsledný čas byl tehdy 18:53 vteřiny a stačil na 13. místo. Tentokrát se útok povedl. Po odstartování všichni naplno zabrali a do útoku dali všechno. Vše sedlo a povedlo se zaběhnout ve výborném čase 15:96 vteřiny. Čas byl sice vynikající, ale dařilo se i ostatním týmům a v mužské kategorii měli všichni platný pokus, což nebývá zrovna obvyklé, a tak si chmelenští domů odváželi 12 místo. Pro chmelenské hasiče to byl dosud nejlepší výkon na všech absolvovaných soutěžích v Daměnicích a dosažený čas 15:96 je pro sbor prozatím osobním rekordem na úzké hadice a 2 B. Na 2 B a široké hadice drží sbor rekord 15:94 dosažený v tomto roce v Hulicích.
Na této soutěži v Daměnicích chmelenští muži obsadili v celkovém pořadí 12. místo a v hodnocení seriálu Benešovské hasičské ligy získali 4 body. Dohromady s 10 body z Drahňovic, 6 body z Louňovic pod Blaníkem, 8 body z Chářovic, 1 bodem z Makova, s 5 body z Malovic, se 7 body z Načeradce, 3 body z Miřetic a žádným bodem z Jankova má SDH Chmelná muži 44 bodů a v průběžném pořadí Benešovské hasičské ligy se propadli z 10. na 11. místo z 53 družstev.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.9.2018
  • 56 zobrazení
  • 0
vojtak20
V sobotu 19. dubna 2014 se v ulicích města Brna uskutečnil Brněnský půlmaraton 2014.
Od 8:30 do 11:00 hodin a přibližně od 13:00 do 17:00 hodin byl vyloučen provoz tramvají ulicí Masarykovou a přes náměstí Svobody. Linka 4 jela v úseku Komenského náměstí - Hlavní nádraží obousměrně odklonem ulicí Husovou. Linka 9 byla v úseku Česká - Hlavní nádraží v uvedeném směru odkloněna ulicí Husovou. Linka x9 byla v úseku Hlavní nádraží - Česká v uvedeném směru odkloněna ulicí Husovou.
Od 11:00 přibližně do 13:00 hodin byly částečně uzavřeny ulice Nové sady, Poříčí, Křížkovského a Hlinky. Tramvajová linka 1 byla v úseku Malinovského náměstí (zastávku obsloužila závlekem z Moravského náměstí) – Mendlovo náměstí obousměrně odkloněna zpět ulicemi Rooseveltovou, Joštovou, Husovou a Pekařskou, čímž vynechala zastávky Hlavní nádraží, Nové sady, Hybešova a Václavská. Tramvajová linka 2 jela po své obvyklé trase. Tramvajová linka 4 byla v úseku Česká – Malinovského náměstí obousměrně odkloněna ulicí Rooseveltovou, čímž vynechala zastávky Náměstí Svobody, Zelný trh a Hlavní nádraží. Všechny spoje tramvajové linky 5 jely v uvedené době pouze v úseku Štefánikova čtvrť - Mendlovo náměstí. Tramvajová linka 6 byla v úseku Moravské náměstí – Krematorium obousměrně odkloněna ulicí Rooseveltovou, Nádražní, Nové sady a Renneskou, čímž vynechala zastávky Česká, Šilingrovo náměstí, Nemocnice u svaté Anny, Mendlovo náměstí, Poříčí, Nemocnice Milosrdných bratří a Celní. Tramvajová linka 9 byla při jízdě z Juliánova ukončena v zastávce Česká, odkud jezdila stejnou trasou Rooseveltovou zpět k Hlavnímu nádraží a do Juliánova. Tramvajová linka x9 byla v úseku Malinovského náměstí – Česká odkloněna ulicí Rooseveltovou přímo na Českou. Tramvajová linka 10 jela pouze v úseku Stránská skála-smyčka - Hlavní nádraží a dále odklonem na Malinovského náměstí, odkud jezdila zpět k Hlavnímu nádraží a na Stránskou skálu. Tramvajová linka 12 byla v úseku Česká – Hlavní nádraží obousměrně odkloněna ulicí Rooseveltovou, čímž vynechala zastávky Šilingrovo náměstí a Nové sady. Autobusová linka 60 obsloužila zastávky Soukenická a Křídlovická ve směru z centra společně s tramvajemi (na tramvajovém pásu). Autobusová linka 84 byla v úseku Autobusové nádraží - Anthropos odkloněna ulicemi Vojtovou, Polní, Vídeňskou, dále po trase Křížovou na Mendlovo náměstí a ulicí Hlinky k zastávce Anthropos, vynechala tak zastávky Křídlovická, Křížkovského, Velodrom, Bauerova, Riviéra. Náhradní doprava byla zajištěna mimořádnou autobusovou linkou X vedenou po trase Moravské náměstí (zastávka linek 1 a 6 směr centrum, pouze nástup) - Česká - Šilingrovo náměstí - Mendlovo náměstí ( zastávky linek 5 a 6) - Poříčí - Nemocnice Milosrdných bratří - Celní - Hluboká - Ústřední hřbitov - Ústřední hřbitov-smyčka. Na linku X bylo nasazeno velké množství autobusů B732, včetně autobusu B732.1654 ev. č. 7347 na kurzu 30076, který (vzhledem k tomu že v roce 2013 sloužil jako plocha pro grafitti na festivalu In-joy) již do provozu s cestujícími nezasahoval.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2014
  • 73 zobrazení
  • 0
babi90
Ostravská grafička, výtvarnice, ilustrátorka, kronikářka a průvodkyně po Vítkovicích.

Vernisáž, beseda, projekce filmu proběhla v Domě knihy Librex 6.11. v 17 hodin za účasti ganerální konzulky PR v Ostravě Anny Olszevské a mnoha přátel a obdivovatelů.Výstava obrazů a skla.

Grafička, ilustrátorka, učitelka výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ s. r. o. v Ostravě – Vítkovicích (od 2003 do 2010). Kronikářka obce Vítkovice, členka kulturní komise a redakční rady (od 2000 do r. 2009). Podniká v reklamě, propagaci, věnuje se i publikační činnosti. Černobílé kresby nezapřou profesi kresličky ve firmě ZAM v Ostravsko-karvinském revíru, jejich náplní je však především život žen, jejich sny a touha, bolesti. Protipólem smutku jsou barevné ilustrace pro děti a kresby květin, zvířat, hmyzu pro naučné stezky. Má za sebou přes dvacet samostatných výstav v České republice a v Polsku. Její grafiky zdobí soukromé sbírky v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i na Ukrajině. Je spoluautorkou knihy Vítkovice (2002), ilustrátorkou učebnic „Příklady pro samostatnou práci žáků při odstraňování vývojových poruch učení III. a IV. ročník“ a učebnice němčiny „Sprechen Sie Deutsch“. Kalendáře „Ostravské Evy 2002“, „Kalendář Vítkovic 2007“, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové jsou tématicky zaměřené na rodné město a čtvrť. Autorská kniha veršů „Tělem psáno“ je z roku 2003. Televizní znělka „Televizní univerzita“ jejíž je autorkou běžela v České televizi v roce 1993. Videosnímek „Vítkovice – víc než fabrika“ byl promítán na festivalu TECHNÉ 2004. Vytvořila nástěnné malby v TESCU v O. – Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích. Spolupracuje na projektu „7 kadlínských zastavení – Muzeum Kadlín“ na Mělnicku a na projektu „Propagace Vítkovic“, kde je autorkou Vítkovických omalovánek a Vítkovického PEXESA.
Od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER , a. s. v Karlových Varech. Práce s jejími motivy byly vystaveny ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny.

Kontakty:
Tel.: 732 709 134
E-mail: lenka.kocierz@atlas.cz

Výstavy
1995 Ostrava - Hotel Metropol
1996 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Ostrava - Galerie Sklep
1997 Rychvald - Kulturní dům
1998 Polsko - Paczków, Dom plastyka - NUT Knurów
1998 Ostrava - Galerie Ametyst
1999 Praha - Art Expo Strahov
2000 Mělnicko - Kadlín
2000 Ostrava - Galerie Ametyst
2000 Ostrava - Divadlo Petra Bezruče
2001 Polsko - Imielin, Sokolnia
2001 Polsko - Katowicw-Szopienice
2001 Ostrava - Vítkovice, Galerie ZŠ Nám. Jiřího z Poděbrad
2001 Praha - Interiér, Veletržní palác
2001 Ostrava - Nový byt a dům
2002 Praha - Baťa, Václavské náměstí
2002 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2003 Ostrava - KMO
2003 Ostrava - Dům knihy LIBREX
2004 Ostrava - Galerie Domova mládeže, Fr. Šrámka
2005 Polsko - Paczków
2005 Ostrava - KMO, Mar. Hory
2006 Ostrava - Vítkovice, AHOL SOŠ
2006 Ostrava - Dům kultury Poklad, TECHNÉ 2006
2007 Polsko - Zabrze, Królowa Luisa
2007 Polsko - Zabrze, Centrum Platan
2007 Praha - Pragointeriér
2007 Frankfurt nad Mohanem - vystaveno první sklo MOSER s grafikou autorky
2007 Praha - Uměleckoprůmyslové muzeum, sklo MOSER
2008 Ostrava - KMO Svinov, Přívoz, AHOL SOŠ
2009 Bratislava - MODDOM, AHOL VOŠ
2010 Bratislava. KS Vajnorská
2010 Ostrava - KMO Polanka
2010 Mělnicko - Kadlín - 10 let spolupráce
2010 Ostrava - Vítkovice, Domov Lidická
2011 Ostrava - AHOL VOŠ
2011 Ostrava - KMO Michálkovice
2011 Bratislava ART MODDOM
2012 DK Poklad, Ostrava - Poruba

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Tak to jsou data. K tomu ráda přidám něco "pod čarou".
Poprvé jsem šla se svou kůží na trh v roce 1995 v Hotelu Metropol v Ostravě. Ztrémovaná, vyčítající si odvahu vstoupit v pozdních letech na dráhu výstav. Pochvala profesora - že je za mnou mnoho práce, radost přátel, kteří podpořili, radost, že vernisáž byla velmi příjemná včetně árie z opery Turandot, kterou mí hrála Kamila Morysová a Michal Bárta. To byl začátek.
V roce 1998 jsem si do katalogu k výstavě napsala:
Narodila jsem se v polovině tohoto století a téměř k jeho konci, z různých důvodů, teprve zúročuji, co mi bylo dáno do vínku a to, co život přinesl. Od tatínkem darovaných kříd, od práce s tuší u prkna, jsem se přes četná úskalí dostala k dnešním perokresbám. Pero a tuš nejlépe vystihují co cítím, čáry tenké a tlusté jako cesty a cestičky mého života, rýhy hluboké a hlubší, které ve mně zanechávají ti, kteří mým životem procházejí. chodím po těch svých klikatých pěšinkách, čtu verše Šrámka, Hlaváčka a Galczyňského a hledám ostrovy štěstí. zvu vás tedy na malou procházku po svých obrazech a přeji vám, abyste chvíli se mnou snili o svých "šťastných ostrovech".
V té době jsem netušila, co mne čeká. Nevěděla jsem nic o báječných polských návštěvnících mých výstav a zážitcích v Paczkowie, Knurowie, Zabrzu. Nevěděla jsem, že si zamiluji malou vesničku Kadlín na Mělnicku, ani to, že si mne na jedné z výstav všimnou lidé ze světoznámé sklárny MOSER Karlovy Vary. Netušila jsem nic o knihách, které budu ilustrovat, o verších, které napíšu, o projektech, o tom, že se i počítač stane mých pomocníkem. Jen jsem denně strávila patnáct hodin prací...
A jdu, uzavírám kruhy svého života a kráčím po spirále, přes všechny překážky a těžkosti. Jdu...

Vítkovice, místo mého dětství
Bezstarostné dětství ve Vítkovicích, pod komíny a růžovým nebem při vylévání strusky a při odpichu byla nekrásnější léta mého života. Po krutém a rychlém vystěhování, kdy se linie mé lásky k rodnému místu přerušila, si mne přitáhly zpět a ke kronikářské činnosti. A opět mne genius loci tohoto místa pohltil.
Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka se snažím zachytit nejen obrazově.
Mimo sérii obrazů jsem realizovala Vítkovické omalovánky, Vítkovické pexeso, hrnek s grafikou

Vzdělání
1984-1986 Střední průmyslová škola stavební, studijní obor – reklamní grafika (design)
Věnuje se i výzdobě interiérů, výtvarnému zpracování reklamních a propagačních materiálů a dalších předmětů užitého umění.

Jste, Leničko, úžasná, obdivuhodná žena,která má " dar z nebes ". Děkujeme za krásný, nezapomenutelný zážitek a budu se těšit na setkání s Vámi v Galerii G v Ostravě - Zábřehu v příštím roce / asi v říjnu 2013 /
více  Zavřít popis alba 
  • leden až listopad 2003
  • 196 zobrazení
  • 0
zebricka-marty
  • 25.9.2013
  • 185 zobrazení
  • 0
reklama