Hledání

269 034 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

choch
Podzim začíná malovat neskutečnými barvami, houby rostou o sto šest, sluníčko se snaží, ale od pusy jde pára. A tak si chodím důvěrně známou krajinou a užívám si nový styl - namísto hledání motivů se tentokrát orientuju prostřednictvím barev a kontrastů mezi nimi. Ano, a občas zakopnu o houbu. Ačkoliv jsem obvykle materialista a hamoun, tentokrát nechávám houby růst - zásoby z loňska (plný mrazák a snad dvě kila sušených) jsme nějak nezvládli ještě spotřebovat... A mimochodem, 650D slaví dva roky...
Kategorie: krajina
více  Zavřít popis alba 
  • 18.10.2014
  • 193 zobrazení
  • 0
mhslavici
10-8-2014
výlet do ZOO Hluboká
parádní zoo - doporučujeme
více  Zavřít popis alba 
  • 10.8.2014
  • 42 zobrazení
  • 0
kokes73
  • červenec 2014
  • 58 zobrazení
  • 0
volufirek
Počasí, nepočasí, my se prostě nedáme. A tak se dnes děti dopoledne vypravily najít 10 hradů, které Karel IV. založil. Osud schoval jeden tak důkladně, že zůstal nenalazen. Odpolední klid nám propršel, ale potom se počasí natolik umoudřilo, že jsme si mohli zahrát na mistry Theodoriky a vyzdobit Karlu IV. Karlštejn. Nejmladší část výpravy vrhla na výlov rybníků. A večer byl pak zdárně završen nefalšovaným biografem. Na programu byl stylově Kozí příběh. A pak už hsjdy do spacáků, protože nás zítra čeká celodenní výlet - Karel IV. podnikne cestu do Říma, tak nám držte palce, ať mu neprší.
více  Zavřít popis alba 
  • 4.8.2014
  • 601 zobrazení
  • 2
tomasis
Ranní hra barev na Passo Valparola, výšlap na Nuvolau a Lago di Misurina - údajně perla Dolomit. Jezero je hluboké jen 5m a v roce 1956 se tu při konání ZOH pořádaly závody v rychlobruslení.
http://goo.gl/HxGOim
více  Zavřít popis alba 
  • 20.10.2014
  • 61 zobrazení
  • 0
doktor-pepa
1den: Kout na Šumavě-Starec-Kdyně-Hluboká-Orlovice-Nýrsko-Hamry-Špičácké sedlo-Železná Ruda; 6:49, 49,7 km, nast/sest 945/655 m, 17,7 km/hod
2den: Železná Ruda-Špičácké sedlo-Černé jezero-Špičácké sedlo-Pancíř (1214 mnm)-býv. Šmauzy-Gerlova Huť-Železná Ruda; 4:29, 29,3 km, nast/sest 550/550 m, 15 km/hod
3den: volno
4den: Modrava-Javoří Pila-Za Oblíkem-Poledník (1315 mnm)-Lišcí díry-Prášilské jezero-Liščí díry-Prášily-Prášilský potok-býv. Stará Hůrka-Jezero Laka-Vodní kanál-Debrník-Železná Ruda; 5:33, 44,2 km, nast/sest 910/1124 m, 14,4 km/hod
5den: cesta zpět do Kouta jako první den, 3:22, 46,6 km, nast/sest 570/922 m, 18,6 km/hod
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014
  • 178 zobrazení
  • 0
vojtak20
V sobotu 19. dubna 2014 se v ulicích města Brna uskutečnil Brněnský půlmaraton 2014.
Od 8:30 do 11:00 hodin a přibližně od 13:00 do 17:00 hodin byl vyloučen provoz tramvají ulicí Masarykovou a přes náměstí Svobody. Linka 4 jela v úseku Komenského náměstí - Hlavní nádraží obousměrně odklonem ulicí Husovou. Linka 9 byla v úseku Česká - Hlavní nádraží v uvedeném směru odkloněna ulicí Husovou. Linka x9 byla v úseku Hlavní nádraží - Česká v uvedeném směru odkloněna ulicí Husovou.
Od 11:00 přibližně do 13:00 hodin byly částečně uzavřeny ulice Nové sady, Poříčí, Křížkovského a Hlinky. Tramvajová linka 1 byla v úseku Malinovského náměstí (zastávku obsloužila závlekem z Moravského náměstí) – Mendlovo náměstí obousměrně odkloněna zpět ulicemi Rooseveltovou, Joštovou, Husovou a Pekařskou, čímž vynechala zastávky Hlavní nádraží, Nové sady, Hybešova a Václavská. Tramvajová linka 2 jela po své obvyklé trase. Tramvajová linka 4 byla v úseku Česká – Malinovského náměstí obousměrně odkloněna ulicí Rooseveltovou, čímž vynechala zastávky Náměstí Svobody, Zelný trh a Hlavní nádraží. Všechny spoje tramvajové linky 5 jely v uvedené době pouze v úseku Štefánikova čtvrť - Mendlovo náměstí. Tramvajová linka 6 byla v úseku Moravské náměstí – Krematorium obousměrně odkloněna ulicí Rooseveltovou, Nádražní, Nové sady a Renneskou, čímž vynechala zastávky Česká, Šilingrovo náměstí, Nemocnice u svaté Anny, Mendlovo náměstí, Poříčí, Nemocnice Milosrdných bratří a Celní. Tramvajová linka 9 byla při jízdě z Juliánova ukončena v zastávce Česká, odkud jezdila stejnou trasou Rooseveltovou zpět k Hlavnímu nádraží a do Juliánova. Tramvajová linka x9 byla v úseku Malinovského náměstí – Česká odkloněna ulicí Rooseveltovou přímo na Českou. Tramvajová linka 10 jela pouze v úseku Stránská skála-smyčka - Hlavní nádraží a dále odklonem na Malinovského náměstí, odkud jezdila zpět k Hlavnímu nádraží a na Stránskou skálu. Tramvajová linka 12 byla v úseku Česká – Hlavní nádraží obousměrně odkloněna ulicí Rooseveltovou, čímž vynechala zastávky Šilingrovo náměstí a Nové sady. Autobusová linka 60 obsloužila zastávky Soukenická a Křídlovická ve směru z centra společně s tramvajemi (na tramvajovém pásu). Autobusová linka 84 byla v úseku Autobusové nádraží - Anthropos odkloněna ulicemi Vojtovou, Polní, Vídeňskou, dále po trase Křížovou na Mendlovo náměstí a ulicí Hlinky k zastávce Anthropos, vynechala tak zastávky Křídlovická, Křížkovského, Velodrom, Bauerova, Riviéra. Náhradní doprava byla zajištěna mimořádnou autobusovou linkou X vedenou po trase Moravské náměstí (zastávka linek 1 a 6 směr centrum, pouze nástup) - Česká - Šilingrovo náměstí - Mendlovo náměstí ( zastávky linek 5 a 6) - Poříčí - Nemocnice Milosrdných bratří - Celní - Hluboká - Ústřední hřbitov - Ústřední hřbitov-smyčka. Na linku X bylo nasazeno velké množství autobusů B732, včetně autobusu B732.1654 ev. č. 7347 na kurzu 30076, který (vzhledem k tomu že v roce 2013 sloužil jako plocha pro grafitti na festivalu In-joy) již do provozu s cestujícími nezasahoval.
více  Zavřít popis alba 
  • 19.4.2014
  • 74 zobrazení
  • 0
cervik-dobriv
Zimní Ukrajina 2014
Jelikož u nás žádná zima není, tak jsme se domluvili se starou expediční partou, že za sněhem vyrazíme jinam. No a kam jinam když tady u nás „ofiko“ nikam nemůžeme? No přece do ukrajinských Karpat. Politická situace na Ukrajině zrovna příznivá není, ale to nás od expedice neodradí. Vyrážíme 6. února ve složení Pavel („Pačenko“), Martin („Obr“) oba na Yamaze Grizzly 700 no a já („Červík“) s Vladí na Arctic Catu 700 EFI TRV. Po 19-ti hodinách dorážíme na hotel. Hranice jsme projeli rekordně během půl hodiny.
Na hotelu už na nás čeká Tomáš s Míšou, ti tentokrát sedlají fungl nového Arctic Cata 700 EFI TRV, který ještě voní novotou. Prý má najeto jen pár metrů z prodejny do dodávky. :-D Uvidíme, jestli to bylo rozumné rozhodnutí, jet s nezajetým strojem. Večer doráží ještě Radek („Polárník“) s Can-Am Renegate 800 a Honza s Yamahou Grizzly 700. U večeře nad vodkou se seznamujeme s nováčky, kteří už prý mají pár expedic za sebou. Radkovo vyprávění, jak na pásech doprovázel cyklisty na polárním kruhu, bylo úchvatné až dech beroucí.
Ráno po snídani vyrážíme. Po kilometru Obříkovi vyskakuje zadní poloosa. To se opakuje ještě jednou. Asi jeho „medvědice“ začala žárlit, že neveze jen jeho, ale ještě přibral Terku, aby neseděla na hotelu než jí dorazí její „Alfréd“ - David. :-D Pro ten den se musel obětovat Pačenko a vzal Terku k sobě. Obrovi už poloosa nikdy nevyskočila.
Přes kopce dorážíme do městečka Dubová, kde se koná místní trh. Né že by jsme chtěli nakupovat ve velkém, ale jezdíme tam za pochodujícím bankomatem, který má vždy pro nás skvělý kurz na výměnu českých korun. 1 hřivna = 2,38 Kč. Pro porovnání 1L benzínu tu pořídíte od 10 do 11 Hřiven. Nafta je tu pod 10 hřiven. No a jak takový bankomat vypadá? Normální chlápek s dlouhým kabátem a velký balík peněz v ruce. Když kabát rozepne, uvnitř je spousta kapes nabouchaná různými měnami a nechybí samozřejmě kalkulačka. Za těch pár let co jsem jezdím se nevyplatí brát eura. I hotel se dá zaplatit kartou a kurz je příznivý. Ubytování s jídlem na týden vyjde kolem 5. 000 Kč a mimo sezonu i levněji, ale to jsem odbočil. Jsme tu přeci abychom si zajezdili.
Po sněhu tu není ani památka, jen vrcholky jsou bílé. Hurá na ně. Z městečka vyrážíme směr Apecka. Je to jeden z mnoha vrcholů, který měří asi 1.400 m.n.m. Jen pro orientaci - hotel leží v 350 m.n.m a tak nás čeká slušné převýšení. Od osmi set metrů už leží souvislá vrstva sněhu. U salaše pod vrcholkem dáváme krátkou přestávku na oběd a hned do sedel, aby jsme nevychladli. Zavátou louku jako první proráží Obřík a vjíždí do lesa, kde se pomalinku prokousává sněhem. Dojíždím ho v docela dobré rychlosti. Co teď. Když zpomalím, začnu se propadat. Přeci jenom jedu ve dvou a tak volím předjetí trošku v bočním náklonu, ale dlouhá verze čtyřkolky a skvěle pracující batůžek, který hned vyrovnává mě v tom podrží a Obříka zahazuji odlétávajícím sněhem. Po chvilce se za mnou vyšplhá. Za ním prázdno jen je slyšet řev motorů. Jdeme se podívat, kdo a kde se zasekal. No jo. Kratší stroje bez vyvažujících batůžků mají ve výjezdu a bočním náklonu problém. Pačenkovi trošku pomůžeme, ale Honzovo medvídě má bolavou packu. Netočí se mu jedno zadní kolo. Rozdrcený kloub na poloose. Co teď? Jak dál? Voláme do Čech. Poloosa by byla, hotelový autobus jezdí 2x v týdnu do Prahy. Ochotný prodejce předává poloosu majiteli hotelu Viktorovi, který tou dobou byl ještě v Praze a ten zastavuje busík 40 km na dálnici za Prahou a předává poloosu řidiči. Ochota v nouzi je neuvěřitelná a tímto jim děkujeme. Náhradní díl od prvního telefonátu do předání, jsme měli za 20 hodin.
Honzu doprovázíme pod kopec na silnici a bere směr hotel. My se ještě jedeme podívat na nedaleký vysílač. Cesta lemující potok, kde jsou hluboké koleje od Zilu, zdoláváme s obtížemi. Strmé výjezdy nezvládáme. Bahno se mění v led a čím dál víc rveme boční plasty o vysoké břehy. Zkoušíme to ještě jinými stezkami, ale tam, kde projede naložený Zil, tam za mokra nevyjedeme. Otáčíme mašiny a se soumrakem se vracíme zmrzlí a promočení na hotel. Od odpoledních hodin v nížinách prší.
Ráno přivítáme poslední členy Otu („Šreka“) s Ladí („Fionou“) na Can-Am Outlender 800 a Davida na tentýž stroji. Honza čeká na díl a my vyrážíme do kopců. Ještě mu podrobně vysvětluji, kde nás s Radkem najdou. Budou si hrát na stopaře, což ve sněhu nebude těžké. Po pár kilometrech nás zastavuje stávkující Šrekovo stroj. No jo. Ach ty domácí přípravy. Zoxidovaný kontakt na baterce. Z kamenité cesty odbočujeme na pěkně zablácenou a od Zilů projetou cestu. Škrábeme se do kopců, mokré listí střídá sníh. Z lesa se dostáváme na zasněžené pláně. Tam Davidovi praská řemen. Jsme kousek pod hřebenem, na kterém je posezení, kde je plánován oběd. Šrek, Pačenko a Tomáš se spojí navijáky a dělají mašinku, aby dostali Davida nahoru, kde při vaření oběda má čas řemen vyměnit. Pačenko netrpělivě vyráží a přes mávání rukama, že má zastavit bere ještě víc za plyn, až Tomášovi vyrve lano z navijáku, který nestačil po vytahování zacvaknout.
V dálce jsou slyšet motory. Poznávám Radkovo laděný výfuk a v závěsu jede i Honza, který si užívá nové poloosy. Sjíždíme další hřebenovou cestou dolů do vesnice, protože dál na vrchol z této strany přes sníh se nedostaneme. Po sjezdu do vesnice odbočujeme na další hřeben vedoucí na vrchol. Dostáváme se docela daleko, ale přibývající sníh je neúprosný. Bojovali jsme se sněhem zuby nehty, ale dál než k salaši na kraj planiny jsme se nedostali. Než jsme se tam vyškrábali všichni, tak batůžci si tam uplácali pořádného sněhuláka. Otáčíme zpět a se soumrakem v zádech se vracíme na základnu.
3. den je v plánu Koločava. Je jasné, že po vrcholech to nepůjde, tak volím cestu řekou a potokem. Dochází i na navijáky když se potřebujeme vyškrábat z koryta na břeh. Prodíráme se polomy a zase zpátky do vody, celou dobu prší. V jednom úzkém a hlubokém kaňonu je zima a sníh se stoupající nadmořskou výškou přibývá. Chvilku se brodíme vodou a chvilku sněhem. Slyším u svého stroje zvýšené otáčky motoru. Než dorazí ostatní odplastovávám čtyřkolku a hledám příčinu. Malá prasklina na přírubě mezi motorem a střikem přisává vzduch. Vše spravuje stříbrná americká páska. Pouštím před sebe Davida, aby místo mě razil cestu sněhem a závějemi. Šetřím stroj a jedu na dojetí. Konečně jsme se vyšplhali na poslední hřeben před Koločavou. Cesta dolů je pořádně rozbahněná, tak dávám na instinkt a ukazuji jinou, která zřejmě vede také dolů. Otáčím se za sebe a Radek s Honzou nikde. Jsem v úzkém korytě kde jednou stopou jedu po boční stěně a druhou po břiše mezi kolejemi. Tak čekám. Po 20-ti minutách doráží. A problém? Honzovi při sjezdu přestala brzdit kolka a opřel jí o břízku. Namrzli mu kotouče v potoce. :-D Tento sjezd byl nakonec luxusní po loukách až do potoka, kterým jsme přijeli do Koločavy. Pár fotek u Jánošíka a šup do vyhřáté četnické stanice na kus dobrého žvance. Uvnitř hospody na poličkách se nacházejí úplné poklady. Dřevěné i hliněné žejdlíky, různá udělátka a nástroje, kroje a obrazy známých osobností, co četnickou stanici navštívil. Po ohřátí a dobrém obědě se od party odděluji a posílám je zpět, kudy jsme přijeli. Já sázím na jistotu, abych dojel. Mám před sebou 80 km po dost rozbité asfaltce. Pomalou jízdou to nejde. Čtyřkolka dost otřesy trpí a bojím se, aby příruba vydržela. Nasazuji ostřejší tempo a díry doslova přelétám. Na hotelu jsem byl za hodinu a čtvrt těsně před soumrakem. Hned měním přírubu za novou, což trvá max. 15 minut. Podle poznatků bych klidně na tu starou mohl ještě klidně celou expedici dojet. Trhlina se nezměnila. Po 2 hodinách doráží ostatní, ale bez Pačenka a Obra. Pačenkovi při výjezdu nad Koločavou začal rachtat řemen ve variátoru a tak to otočil že pojede za mnou po silnici. Dojel jen pod kopec, kde mu řemen prasknul. Jeho záchrana byl Obřík, který se otočil a pod kopcem ho zapřáhl za sebe a dotáhl na hotel, kde řemen vyměnili.
4. den po drobné opravě Otíkovo čtyřkolky vyrážíme do Teresvy na trhy a potom na salaš, kde si na ohýnku pečeme šašlik. Posilněni obědem vyrážíme na nejtěžší jízdu dne a to do rokličky. Ten kdo nemá mašinu v ruce, tak zaručeně až z ní vyjede, tak jí v ruce bude mít. Není to žádná brutalita, ale trošku trialová vložka. Zadávám do GPS bod, kde se nachází a bereme přímý směr přes dvě údolí a dva hřebeny, až k potoku, který z ní vytéká. Davidova čtyřkolka dostala strach, tak si hned propichuje gumu klackem na 5 knotů, což jí nepomůže a pokračujeme hlouběji do rokličky. Nechtělo se jí tam. V ostrých kamenech knoty zase mizí. No nic. David zajíždí bokem a počká, až mu přivezeme náhradní kolo. Pokračujeme dál. Nechávám všechny jet předemnou, aby si to v předu taky užili a já se měl taky šanci pobavit eskapádami, které se budou odehrávat. Menší kamenné kaskády někdo zvládne za pár vteřin a někomu to trvá s pomocí ostatních i čtvrt hodiny. Je krásné pozorovat, jak prodloužené verze hladce kamenné kaskády zvládají, obzvláště ty co si elektronicky dokážou zamknout diferák. Na koci rokličky zase přebírám roli prvního a vyjíždíme z ní ven. Už jen jeden výjezd v bahně a listí, kde někteří se řádně zapotí, ale mé obutí ITP Blackwater mě na holičkách rozhodně nenechalo a jsme na loukách odkud vede pěšina do kamenolomu a k hotelu. Vyrážím napřed se Šrekem a Tomem pro sadu pneumatik, abychom z rokle mohli dostat Davida, který nás před setměním rád zase vidí. Kola přehazujeme a za tmi se vracíme. Při sjezdu do kamenolomu potkáváme zbytek party. Honzovo čtyřkolka na boku a vyndává se z ní spojovačka řízení, která má tvar luku. Na hotel se dostáváme po osmé hodině a to měl být pohodový den. ?
Další dny se sem už nevejdou.
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2013/2014
  • 264 zobrazení
  • 0
cervik-dobriv
Napříč Albánií
Rád jezdím ve větší skupince, ale letos jsme to pojali jinak. Jedno auto, jeden vlek, max. 3 čtyřkolky. Vyrazit z Černé Hory, projet celou Albánii pohořím, až do Řecka a po plážích se vrátit zpátky. Přitom navštívit a prozkoumat vše, co po cestě potkáme a občas se i odchýlit od kurzu.
Letos vyrážím s funglovkou od Accessu. ACCESS MAX 700i 4x4 LT FOREST, kterého jsem dostal jen dva dny před odjezdem, takže nezbýval žádný čas na velké přípravy. Jen namontovat kufry a držáky na kanystry s vodou a benzínem. Jedu společně s Tomášem na Can – Amu 1000 a Káťou na ArcticCatu 1000.
Vyrážíme dvacátého května večer. Cesta probíhá hladce a jako vždy vyrážíme na čtyřkolkách z kempu v Černé Hoře. Hranice překračujeme na již osvědčeném přechodu Hani i Hotit. Odbaveni jsme během minuty a hurá za dobrodružstvím. Míříme do údolí Valbone. Berene to přes města Shkoder a Puke, kde nás také čeká první noc na louce plné cvrčků u lesa. Ráno to bereme pohořím M. Krrabit do Valbone. Jedeme cestou, která zde předloni ještě byla samý kámen a letes už se zde pilně pracuje. Bagry zde jedou na plný výkon. Sjíždíme k jezeru, kde si dáváme oběd a koupel. Ve městě Fierze chceme dotankovat, ale benzin mají až u třetí pumpy. Zastavují u nás tři auta. Jsou to Češi, kteří si vezou kajaky a budou zde sjíždět řeku Valbones. Doporučují nám kemp, který již mají vyzkoušený. Máme čas a tak si jedeme prozkoumat celé údolí Valbone, až tam, kam je to možné. Projíždíme velkým řečištěm, kde nás zastavují velké balvany. Otáčíme se a míříme do kempu, který nám doporučili naši krajani. Chatky jsou obsazené. Číšník nás vede k sousednímu domu a ukazuje nám dva pokoje. Jsme nadšeni a kývneme na ubytování. Máme tady z toho ale divný pocit. Skříně jsou plné oblečení a po pokoji rodinné fotky. Vypadá to, že nám místní uvolnili pokoj, abychom tu mohli přespat. K večeři se podává místní specialita – koza, ryba a hranolky. Po snídani se vydáváme do Prokletí a cestu nám znepříjemňuje déšť. Po cestičce šplháme hezky nahoru, ale v 1600 m.n.m. nás zastavuje sníh. Vzdáváme to a jedeme zase dolů, kde si dáváme u vodopádu oběd. Pak sjíždíme k hlavní cestě, kde si vyměňujeme poznatky francouzskými motorkáři. Ještě se stavíme u trajektů na přehradě Komani, ale ti už asi nikdy nevyplují. Odtud míříme do pohoří M. i Munelles, kde i nocujeme. Projíždíme cestou, která je rezavá, zřejmě od těžení rudy. Objevujeme zde i opuštěné štoly a zřejmě zde byl pracovní tábor. Důl je obehnaný ostnatým drátem a jsou zde i pozorovatelny pro odstřelovače. Cestou míjíme další doly a opuštěné ubytovny. Je to tady jako v nějakém filmu. Míříme k přehradě Ulez, kde budeme nocovat. Ráno si ještě zaplaveme a hurá směr pohoří M. i Skenderbeut. Cesta je ale stržená a tak hledáme jinou. Jedna nás dovede až k vodopádu, kde se nás ujímá domorodec. Vyvede nás s Tomem až na vrchol vodopádu. On v gumácích a my v jezdeckých botách si to za ním hezky šplháme po skále. Pohled ze shora je úžasný. Když jsme slezli dolů, vzal nás ke své sestře do příbytku, kde nám dali rakii a kozí mléko. Cestu jsme jinou nenašli a tak musíme pohoří objet. Ve městě Rreshen si kupujeme místní „buřty“, které si s chutí opečeme k obědu. Po jídle frčíme dál, ale krásná prašná cesta, po které jedeme, končí v odpadcích. Bereme to jedinou schůdnou cestou – řečištěm. Zhruba po kilometru se napojujeme na cestu, která vede do horského městečka Kruje a odtud šplháme až na vrchol. Je zde krásný výhled na moře a na Tiranu. Vracíme se zpátky do městečka a míříme do parku Kombetar. Vjíždíme do rozpadlého areálu, kde je hlavní budova, volejbalové hřiště a rozpadlé altánky. Jak jsme se později dozvěděli, areál tu nechal v šedesátých letech vybudovat Hodža. Po jeho pádu to zde chátrá. Je tu jen starý správce s manželkou. Součástí je i hotel, ale pro lepší pocit stavíme raději stany. Restaurace v hotelu je solidní a objednáváme si večeři. Nic jiného než kozu nemají. Za areálem už je jen stará kamenná cesta. Zkouška tlumičů a nakonec i nás. Po dvou hodinách vytřesení vjíždíme do městečka Burrel, kde nás vítá stará rozpadlá železárna. Na první pohled opuštěná, ale po chvilce motání kolem ní, přichází z ruin ochranka. Bereme za plyn a z města mizíme do hor, kde opět nacházíme důlní šachty. Tentokrát funkční. Odstavujeme čtyřkolky a jdeme šmejdit. Zkouším tlačit prázdný důlní vozík. Vše tu dělají ručně. Kurva těžká dřina. Nahoře na vrcholu na nás zase čekalo překvapení. Dvě jezera, několik bunkrů a nová hacienda. Z bunkrů jsou kozí a ovčí chlívky. Jeli jsme sem dvě hodiny z města. Autem by to trvalo dvakrát tolik. Čas tu asi nic neznamená. Na druhé straně sjíždíme zase dolů. Na dálku vidíme vojenský výcvikový tábor, kolem kterého musíme projet. Vojáci cvičí na louce vedle cesty. Když se dostáváme do těsné blízkosti, vidíme, že je to výcvik speciálních policejních jednotek. Obrněná nákladní i osobní auta. Muži v černém se i s výzbrojí naskládali podél cesty. Zvedám ruku a zdravím je. Oni salutují a s úsměvem nás pozorují, jak je postupně míjíme. Po kamenité cestě přijíždíme k horskému jezeru, kde s chutí kempujeme. Možná, že to vypadá, že se stále opakujeme s kempováním, ale komu by se chtělo lést do spacáku zpocený a zaprášený. Věci si vezeme jen nejnutnější, tak je třeba i si něco vyprat. Ráno nabíráme směr Elbasan (česky pevnost). Toto město je jedno z největších a nejstarších v Albánii. Už od 1. století, tehdy to bylo město římské. Nouze o památky nebylo. Za městem vzhůru do kopců. Překvapuje mě, kolik starých kamenitých cest tu je stále v dobrém stavu. Jízda po nich je otřesná, ale pro nákladní auta téměř nezničitelná. Přijíždíme k malému kaňonu, přes který vede lanová lávka. Tom zkouší po ní přejít, ale nevede se mu to. Není to jednoduché. Raději se jdeme podívat do soutěsky. Vody tu moc není, zato páchne po síře. Uvnitř se nám naskytne skvělá podívaná. Jedno místo musíme přeplavat, abychom mohli bádat dál. Zhruba po půl kilometru je tak úzká, že se tam nevejdeme. Vracíme se zpět ke čtyřkolkám a musíme najít místo na přenocování. Kolem je samé kamení nebo políčka. Nacházíme v nedalekém městečku hotel, ale parkování čtyřkolek před ním v rušném centru nepovažujeme za bezpečné, a tak pokračujeme dál. Zastavujeme za městem v jedné restauraci, kde si můžeme na zahradě postavit stany. Albánská vstřícnost nás neustále udivuje. Ráno se ale nemůžeme dostat přes řeku. Most co tu je, je dost široký, aby unesl naše plně naložené čtyřkolky, ale bohužel k němu vede jen pěší stezka a vody jsou zde hluboké. Zadáváme bod do GPS a necháváme to na ní. Cesta to byla náročná, místy neprůjezdná, ale do kaňonu Osumi jsme za deště dorazili. Nocujeme v úplně novém hotelu, jako první hosti. Při večeři si domlouváme na ráno rafting. Stejně prší a na raftu je to jedno, odkud na vás cáká voda. Chtěli jsme se podívat do kaňonu a takhle si ho krásně prohlédneme zevnitř. Ráno na nás už čeká raft, pádla a neopreny. Dostáváme školení v anglickém jazyce a hurá do vln. Bylo to krásné odreagování, ale pádlo za řídítka čtyřkolky nevyměním. Na hotelu převléknout do suchého a hurá na oběd. Jazyková bariera nás překvapila. Jehněčího a skopového jsme měli už dost, tak jsme si objednaly kuře, ale že nám každému dají celé grilované, jsme netušili. V jídelníčku ho moc nemají, a tak jsme byli středem pozornosti. Po vydatném obědě vyrážíme do hor. Po dvou hodinách šplhání zjišťujeme, že jsme zapomněly dotankovat. To byl velký problém. V horách nic nepotkáme. Vracíme se k řece a tam se rozhodujeme, že to riskneme jet podél ní, než se vracet, až za hotel. Je tam větší pravděpodobnost, že potkáme nějakou vesnici. Vjíždíme do parku P. K. Bredhi i Hotoves – Dangelli a projíždíme ho z větší části. Narážíme tu i na mramorový důl. To by u nás neprošlo a tady si s tím nelámou hlavu. Prostě je to třeba, tak těží. Od dolu už vede upravená šotolina, až do civilizace, kde konečně v městečku Permet dotankujeme. Čekali jsme, že nám postupně bude docházet benzín. Jakmile by se to stalo, byli jsme rozhodnuti vycucnout jednu mašinu a dolít druhou, aby alespoň jedna dojela s kanystry pro ropu. Už 50 km nám každému mrkalo hladové oko. Konečně i přestalo pršet. Dotankujeme a míříme do starobylého města Gjirokaster. Toto město je zaznamenáno na seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 1908 se zde narodil albánský komunistický diktátor Enver Hodža. Ráno se rozdělujeme. Tom s Káťou jdou město prohlížet pěšky a já s Vladí jedeme na čtyřkolce. Je to zážitek projíždět starobylými uličkami a policisti vám ještě ukazují, jakým směrem máte jet, aby jste něco viděli. Z města míříme k Modrému oku - Blue Eye (albánsky: Syri i Kalter ) je to vodní pramen. Potápěči sestoupili do padesáti metrů, ale stále je nejasné, jaká je skutečná hloubka krasové díry o výtlaku 18,4 m3. Na hranice Řecka to máme už jen 30 km. Od Řeckých celníků jsme dostali kázání o kempování, ve volné přírodě ani náhodou. Ach jo. Jsme v EU. ? A na cenách je to také znát. Míříme do kaňonu Vikos který je vzdálen za hranicemi pouhých 50 km. Vesnička Menodendri u kaňonu je plná stylových kamenných hotýlků a jeden z nich využíváme. Ráno šplháme si 10 km za vesničku, tam končí cesta a dál jen pěšky. Procházka za to stála. Překrásné panorama před námi. Sjíždíme zpět do vesnice, kde je ještě jedna možnost nahlédnout do něj z kláštera. Na přítoku řek jsou ještě staré kamenné mosty, na které se samozřejmě jedeme podívat. Sjíždíme k prvnímu a zhruba 200 m jedeme po šotolině. Jediný offroad co jsme v Řecku zažili. Vše mají vyasfaltované, a když náhodou je nějaká odbočka, tak nikam nevede. Zlatá Albánie. Přejíždíme 15O km k moři, kde překračujeme zpět hranice do Albánie. Tam hned dotankujeme suché nádrže, oproti Řecku ( 45 Kč ) za levno ( 34 Kč ) a míříme na albánskou riviéru. Přijíždíme k přívozu a hned nás převáží přes řeku. Ptám se, kolik budeme platit - 1000 lek za čtyřkolku, což je 200 Kč. Zajímavé na tom je, že údajný převozník na druhé straně vystoupil a odešel. Že by jsme naletěli? Víc se sem už nevejde.
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2014
  • 508 zobrazení
  • 1
tereez3
předem se omlouvám za máznutí fotek ze začátku,zkoušela jsem novou techniku....
výsledky MUŽI:
1. Maršovice - 17.57 s
2. Stanoviště - 17.84 s
3. Hluboké - 18.14 s
4. Lavičky - 18.37 s
5. Netín Supersport - 18.74 s
6. Lhotky Sport - 18.99 s
7. Krokočín - 19.09 s
8. Jasenice 19.23 s
9. Radostín n. Oslavou B - 19.79 s
10. Litava - 19.81 s

výsledky ŽENY:
1. Petrůvky - 18.45 s
2. Netín - 21.08 s
3. Bohuňov - 21.12 s
4. Lhotky - 21.93 s
5. Trnava - 22.75 s
6. Velké Meziříčí A - 23.00 s
7. Velké Meziříčí II - 23.51 s
8. Lhotky Sport - 24.08 s
více  Zavřít popis alba 
  • 10.5.2014
  • 491 zobrazení
  • 1
cervik-dobriv
Rusové na Krymu, Češi v Karpatech

Ten, kdo jednou ochutnal ukrajinské Karpaty, zákonitě se sem musí vracet. Krásné dubové a bukové lesy, hluboké rokle, průzračné potoky a řeky, místy až 1. 500 metrů převýšení a na vrcholkách planiny s úchvatným, až dech beroucím výhledem. Do toho příjemní lidé, kteří by si s vámi chtěli povídat. Polovina z nich dělala v Čechách a jazyková bariéra tu není.
Neuplynuli ani dva měsíce a znovu se sem vracíme. Politická situace na Ukrajině se zdá velice nepříznivá. Rusové obsadili Krym, v televizi vidíme, jak Ukrajinci mobilizují zálohy, Obama přesouvá námořní jednotky pod záminkou cvičení s rumunskými jednotkami v jejich vodách, ale všichni víme jak to je. Zatím vše bez jediného výstřelu. Všichni jsou si vědomi, co by následovalo. No a my jedeme na týden obsadit ukrajinské Karpaty, dokud to jde. Tentokrát jedeme v malé skupince. Tomáš (Can-Am 1 000), Katka ( Arctic Cat 1 000 TRV), Jozef (CF Moto X8) no a já (Červík) na (Arctic Cat 700 TRV).
Čeká nás bádací expedice. Objevování nových míst v okruhu 50-ti km. Možná, že se to zdá málo, ale vzduchem na centrální bod Evropy to je pouhých 25 km, ale po hřebenech tam a zpět najedeme 200 km. A přitom se nevracíme po stejné trase. Asfaltku použijeme jen na 8 km u bodu a dotankování, jinak vše terénem pod svižným tempem, aby se to dalo zvládnout.
Vyrážíme 21. března. Musíme zvolit jiný hraniční přechod, protože ten co jsme používali je jen pro osobní přepravu a Tomáš má u auta v techničáku - nákladní. I tam to šlo docela rychle. Celníci příjemní a za hodinu a půl vyřízeno. Na Hotel Turbaza Velikij jsme dorazili v 11 hod., kde jsme zjistili, že z nedostatku zákazníků byl zavřen. Pro 4 čtyřkolkáře tu teď je osmičlenná obsluha. Tak si nás tu váží a přitom ubytování tu vyjde na pouhých 180 Kč za noc. Jdeme se ubytovat a celí natěšení, vyrážíme na okolní průzkum, jak je to na vrcholcích se sněhem, který byl z dálky vidět. Volím nejkratší cestu na vrchol Apecka. Sluníčko nám svítí a teplota přes 20 °C, co si víc přát. Nad 900 m.n.m potkáváme první sníh. Čím se šplháme výše, přibývá i jeho hloubka, ale jen tam kde sluníčko nedosáhne. Vrcholek po pár minutách zdoláme všichni. Za ním se spouštíme po sněhu dolů k salaši, kde se chceme občerstvit. Cesty není zpět. Tom vytahuje zbrusu nový benzínový vařič. Co si matně pamatuji asi třetí v pořadí a zase nefunguje. Na hotel se dostáváme za tmy.
Druhý den vyrážíme směr Koločava a to tentokrát po hřebenech. Na planinách potkáváme sněhová pole. Naštěstí vždy jen při sjezdech, což zase znamená „zpět to nepůjde“, ale naše nadšení nás žene dopředu a zpět ani krok. ? Začíná přituhovat. Od 1 200m.n.m. potkáváme sníh častěji a to i při výjezdech. Místy prosvítá tráva, po které se snažíme jet. Cesta je celá zavátá, ale jednou to jde zprava podruhé z leva. Sklon výjezdů se s nadmořskou výškou zvyšuje. Tam, kam to jde vyjedu a pěšky hledám, kudy to půjde. Tom to zkouší z druhé strany, ale beznadějně se zahrabává. Poprvé cítím, že se mi čtyřkolka zvedá na zadní, aniž bych to chtěl což u dlouhé verze jen tak nezažijete. Drny mě nakopávají, nalepen na řídítkách zdolávám jeden z vrcholků. Mávám na ostatní, že tudy to jde. Postupně šplhají vzhůru. Jejich výrazy v obličeji se různí, ale všichni si posunuli svoje hranice. V dálce už je vidět vysílač, který je nad Koločavou. Zastavuje nás sníh na hřebeni, který nejde objet. Zkouším razit cestu a za mnou i Tom. Ostatní čekají. Na dálku to vypadá, že to není možné zdolat, ale když jsem na ta místa dorazil, vždycky se našlo, kudy to šlo. Po 10-ti km se vracím pro ostatní a vedu je na nejvyšší vrcholek této trasy 1. 563 m.n.m. Odtud už někudy dolů - jsou tu tři možnosti. Dvě cesty značené turisticky a třetí u vysílače, ke kterému musejí zákonitě jezdit servisáci, ale je od nás vzdálen ještě tak na hoďku cesty, což nemáme. Stmívat se bude už za 2 hodiny. První sjezd je pod sněhem značený turistickou značkou a druhý je v úžlabině taktéž pod sněhem, ale není se tam kde přivázat na naviják. Tom se pouští do první varianty a my ho následujeme. Zahrabává se. Objíždím ho a pokračuji. To nebylo dobré rozhodnutí. Končím 20 metrů pod ním v půlmetrovém sněhu. Zastavujeme ostatní a začíná boj. Hodinu a půl dostávám čtyřkolku o těch 20 metrů zpět. Povedlo se mi navijákem vymlátit baterku, až mi zdechnul motor. Tom, zatím pomohl nasměrovat Kačku s Jezefem na stezku, která byla pár metrů od nás, ale sklon a sníh nám nedovolil se tam dostat. Při těchto manévrech Kačka urazila zadní kolo o kámen schovaný pod sněhem. Padla na nás tma. Mokří a zmrzlí zanecháváme Katky čtyřkolku ve svahu a zkoušíme se dostat do civilizace. Touto stezkou už dlouho nikdo nešel, natož jel. Trialové pasáže nás neminuly. Po hodině se konečně dostáváme na planiny nad Koločavou. Za další půlhodiny už jsme v restauraci Četnická stanice, kde jsme srdečně vítáni. Hodiny odbíjeli dvacátou hodinu. Vyléváme vodu z bot a ždímáme ponožky. Domácí nám přináší zbrusu nové teplé ponožky z manželova šatníku a igelitové pytlíky, aby se nám nenamočili v botách. Po pozdním obědě doléváme benzín z kanystrů a pokračujeme dalších 80 km na hotel, kam dorážíme ve 23 hodin. Tom chtěl zažít nějaké dobrodružství, kde si sáhneme na dno, což se nám i dnes povedlo. ?
Třetí den je záchranářský. Majitel hotelu nám poskytuje náhradní díl - těhlici ze své čtyřkolky. V nedalekém servisu nám pomáhají povolit středovou matku. Nepředstavujte si servis jako u nás - zděná budova s plechovými vraty a uvnitř vše od oleje, nářadí základní. Vše tu řeší kladivem a hrubou silou, kterou zrovna potřebujeme. Rázový utahovák si s matkou neporadil, tak jde na ní se zavařenou ráčnou a dlouhou trubkou, co s ní povolují kola u Zilu. Matka povolila, měníme poloosy, protože si nejsme jistí, jestli sedmistovka a litr jsou stejné. Chceme ještě závlačku. Dostáváme do ruky hřebík se slovy „tohle je ukrajinská závlačka“. Sedáme na čtyřkolky a vyrážíme k nemocné, opuštěné, ve sněhu zapadlé čtyřkolce. Dostáváme se až do 1 000m.n.m., kde nás zastavuje prudký kamenitý svah.Za tmy to tak strašně nevypadalo, když jsem to jeli dolů. S Tomem bereme nářadí a těhlici do ruky a vyrážíme dál pěšky. Po tři čtvrtě hodině brodění sněhem a s jazyky na vestě jsme u čtyřkolky. Oprava nám šla rychle a po hodině nás Kačka radostně vítala, že je opět pojízdná. Z lesa vjíždíme do potoka, kterým pokračujeme dál. V GPS je tato cesta značená červeně jako hlavní asfaltová silnice, ale ta tu nikdy nebyla. Ještě že nejedeme autem, ale pro naše miláčky je to ta pravá cesta. Dokonale umytý podvozek ještě zaprášíme na cestě k hotelu. 30 km po cestě je horší, než 200 km lesem po hřebenech. Opět dorážíme za tmy s deštěm v zádech, alespoň se nebude prášit.
Čtvrtý den jedeme na trh navštívit pochodující bankomat. Příjemně nás překvapí oslabení Hřivny. Už je pod 2 Kč za hřivnu. Benzín tu stojí mezi 22 – 24 Kč. Hned se nám jezdí lépe. Dokonce jsme si tu zakoupili SIM karty do telefonu. Naši operátoři za volání do Čech chtějí 50 Kč, SMS 10 Kč a Ukrajinský operátor do Evropy jen 1,20 Kč a SMS 0,20 Kč. Neuvěřitelné, jak nás operátoři obírají. Obohaceni o dojmy míříme na hotel vyložit nákup a hned do terénu. Pěkně to po dešti klouže a některé výjezdy už tak lehce nejdou. Na hřebeni dokonce napadl sníh. V husté mlze není nic vidět a tak otáčíme do údolí, kde před soumrakem v potoce opláchneme kolky od bahna. Ještě tradičně dotankujeme, abychom po ránu mohli vyrazit rovnou do kopců.
Dál se dočtete v Quadu :-)
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2014
  • 334 zobrazení
  • 1
bele
ALB č. 631
Příběh 21 ze 45 má jméno Jezero ANDERVATNET
http://www.youtube.com/watch?v=1cI0W6EcK84
Suchý, Šlitr - Tu krásu nelze popsat slovy

Záznam expedice severní Norsko - Švédsko 2014 10.-27.7.2014
Kdo se v albech z této cesty ztratí, najde cestu v pilotním albu
http://bele.rajce.idnes.cz/Norsky_fotodenik

Příběh 21
Úkol zněl jasně. Celý jeden den se trmácet s plnou polní pro mne (pro nás většinou) neznámou krajinou k jezeru Andervatnet, kde na jeho pláži (pár metů dlouhý a asi 2 metry úzký proužek kamení) vybudovat tábor, přespat ve volné krajině u jezera plného studené vody a druhý den se šťastně vrátit.
Úkol zněl jasně. Horší bylo s jeho naplňováním, kde se cesta často musela hledat a hůlkou zkoušet bažinu jestli není dost hluboká, aby tam člověk navždy ztratil botu. Bylo teplo, což bylo příjemné, jen na oplátku jsme museli jít zahalení jako Arabové proti komárům. Občas se tam ukázal i střeček, který snad prokousne i botu (Blbost), ale jeho štípance jsou opravdu velké a bolestivé.
Prostě to zkrátí, došli, pobyli přes noc a vrátili jsme se v pořádku. Výlet byl nádherný a zážitek nesdělitelný. Dodrželi jsme i zásadu, že po nás nezůstalo ani stopy o našem pobytu. Prostě tak to v přírodě má být

Příští příběh 22 ze 45 bude NP ABISKO - LAPPORTEN
více  Zavřít popis alba 
167 komentářů
  • 18.7.2014
  • 229 zobrazení
  • 18
tomanovorajce
Sic mám před sebou poslední den, ale žádnej odpočinek se nekoná. Na 5. budík a jede se zpět směr Lihue (jinej směr tu ani nabrat nejde). Holky vyhazujeme na pláži a jedeme na poslední hike Havaje 2014 (nevím, proč píšu rok, znovu už jsem nepojedu :D) – Mount Wai’ale’ale trail. Jelikož se jedná o vlhkou horu, jediná šance jak ji vidět je časně z rána. Od místa, jehož lokality byly použity na natáčení Avatara (Keahua Arboretum) vede spíš po 4WD cestě, tož to s naším pojízdným obývákem musíme opatrně. Jak se hoře přibližujem, uvědomujem si, že dnes asi šance zahlídnout (vylízt na něj nejde) summit nebude, ale projdem se, viď. Neprojdem…. Kaluž přes celou cestu, neznámo jak hluboká (na náš náklaďák asi moc), a chuť to zjišťovat zrovna nemáme, nám hatí plány, a tak s brekem otáčíme a s krátkou vobhlídkou Avatařího parku jedem vyzvednout dívky. Na pláži je nenacházíme a řízeni instinktem jedem prohlídnout nejbližší mekáč. Máme štěstí, holky tu opravdu potkáme (tentokrát na jejich obranu, jelikož neměli smartfouny, tablety, atd., to nebyla síla wifiny, která je sem dostala, ale že prej plážovej uchyl, kterej je zval k sobě dom, ale holkám se bůh ví proč nepozdával, a tak se rozhodly odmítnout :D). Mých posledních pár hodin tu na ostrově trávíme zevlovačkou na pláži, snažíc se nabrat nějakou tu hněď než odletím do českýho sychravýho počasí. Třídím věci, abych byl co nejlehčí, takže v koši končí ručník, boty, trika, plavky, prostě vše nepotřebný/smradlavý/roztrhaný/špinavý.
No nic, program ani čas už nemáme a přes (moji) poslední zastávku ve Walmartu, kde kupuju něco na zub, abych v letadlech neumřel hlady, jelikož jsou letecký společnosti držgrešle, mě zbytek party, která na Havaji pobyde ještě asi 3 dny, vyhazuje na letišti a tím začíná moje cesta zpět do Česka, která se skládá ze zastávky v Honolulu, Phoenixu, New Yorku (zde mám jednu noc, přespávám u našeho polského bratra Kaspera, kterýmu patří největší dík – uvádět sponzory výletu, on bude na prvním místě, a druhý den tu dělám lehčí nákupy, abych aspoň rodince něco dovezl) a Bruselu, kde čekám na let do Prahy 10 hodin (a celkově asi 20 hodin na všech mezizastávkách), abych se sem za tři dny vrátil a započal svůj Erasmus v Antverpách.
//spaní – letiště/kacper house = 0$, nachozeno = 0 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 5.9.2014
  • 123 zobrazení
  • 0
tomaskucera
– V sobotu 15. září 2018 se konalo deváté kolo soutěže v požárních útocích desátého ročníku Benešovské hasičské ligy a současně i sedmý ročník soutěže o Pohár SDH Daměnice a to znamená, že se soutěžilo na dvě hadice B ve všech kategoriích.
Bylo zde vidět družstva nejen z Benešovska, ale také z Táborska a dokonce i Příbramska. Soutěže se zúčastnilo 14 družstev žen a 30 družstev mužů. Protože všechny kategorie soutěžily na dvě hadice B, byla startovní listina smíšená, výsledné pořadí se však počítalo zvlášť pro muže pro ženy a kategorii PS 12.
Chmelenští hasiči měli v předchozích letech na soutěžích v Daměnicích pokaždé smůlu. V roce 2013 byli diskvalifikováni za přešlap u terčů, v roce 2014 zase nemohl jeden proudař tre fit terč, to znamenalo propad hluboko ve výsledném pořadí, v roce 2015 byly problémy s roztažením hadic a pro Chmelnou to bylo předposlední místo, v roce 2016, bylo družstvo diskvalifikováno za dvakrát ulitý start a nedařilo se ani v roce 2017, kdy při útoku nastala několikavteřinová prodleva na spojování savic a tím pádem i na zpomalení celého útoku. Výsledný čas byl tehdy 18:53 vteřiny a stačil na 13. místo. Tentokrát se útok povedl. Po odstartování všichni naplno zabrali a do útoku dali všechno. Vše sedlo a povedlo se zaběhnout ve výborném čase 15:96 vteřiny. Čas byl sice vynikající, ale dařilo se i ostatním týmům a v mužské kategorii měli všichni platný pokus, což nebývá zrovna obvyklé, a tak si chmelenští domů odváželi 12 místo. Pro chmelenské hasiče to byl dosud nejlepší výkon na všech absolvovaných soutěžích v Daměnicích a dosažený čas 15:96 je pro sbor prozatím osobním rekordem na úzké hadice a 2 B. Na 2 B a široké hadice drží sbor rekord 15:94 dosažený v tomto roce v Hulicích.
Na této soutěži v Daměnicích chmelenští muži obsadili v celkovém pořadí 12. místo a v hodnocení seriálu Benešovské hasičské ligy získali 4 body. Dohromady s 10 body z Drahňovic, 6 body z Louňovic pod Blaníkem, 8 body z Chářovic, 1 bodem z Makova, s 5 body z Malovic, se 7 body z Načeradce, 3 body z Miřetic a žádným bodem z Jankova má SDH Chmelná muži 44 bodů a v průběžném pořadí Benešovské hasičské ligy se propadli z 10. na 11. místo z 53 družstev.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.9.2018
  • 69 zobrazení
  • 0
jjtwin
Ranní cvičení (rituál), které již po měsíci cvičení před 5-ti lety, autora tohoto příspěvku-zprostředkovatele, zachránilo před operací páteře :-) Je ve své ne- i materiální a hluboké podstatě fyzickým, duševním a duchovním rituálem, kterému hranice určuje jen naše představivost a vytrvalost..
Začínáme po probuzení v posteli, než vstaneme, nemyslíme na nic a pokud, tak na propojení těla, duše, vesmíru, na své doznívající sny (do případných přicházejících myšlenek nedáváme energii).. Základem je 3x každý cvik, práce s dechem, u některých cviků zatnutí vnitřních svalů (hýždě, břicho) před zahájením cviku, výdrž dechu a zatnutí (tam kde je) po celou dobu cviku, pomalu do uvolnění, absolutní uvolnění mezi cviky-úkony. Nechme rozkvést prožitkovou a ušlechtilou představivost u jednotlivých cviků jak nám bude přicházet, např: pokora, odpuštění, odevzdání a důvěra, vytrvalost, zvířecí vlastnosti a prožitky, nadhled, překlenutí překážek, pobyt v lůně, rovnost, cílevědomost, cit, všeobjímající láska. Účinná je také představivost blahodárnosti, protažení a proudění energie.. Po cvičení je dobré zařadit hygienu, vlažná a na závěr studená sprcha celého těla s působením na místa která chceme léčit nebo oživit, s pocitem očisty od nočních prožitků a vjemů, následně se osvědčilo vítání 4 světových stran s vizualizací přijímání a dávání, nebo pozdrav slunci - nejlépe venku, na balkoně, ve volné prostoru, hlavně pravidelně a kdekoliv(cvičíme-li s někým dalším, obejmeme se na závěr cvičení, s hlubokým prožitkem a vnímáním, každé ráno jiným :-) .. Máme-li možnost cvičit bez oblečení, dovolíme energii proudění bez překážek - fyzických i duševních .. Enjoy :-)

PS: cvičení trvá cca 5-10 min, podle našich ranních možností (které lze snadno ovlivnit posunutím buzení o 5-10 min dříve), má větší efektivitu a význam po probuzení v uvolnění, než kdykoliv během dne, kdy je tělo již ve svých paměťových modech.. Připravíme-li si materiální záležitosti a postupy do druhého dne v podvečer dne předchozího, umožníme tím být při ranních rituálech co nejdéle sami se sebou, svojí podstatou, cestou, posláním a prospěšností nejen pro začínající den..

Cvičme pravdivě a otevřeně kdekoliv, před kýmkoliv, na lačno a ucítíme-li účinky, vylepšujme a upravujme podle citu, posílejme s vlastním doporučením dále ..

...
Příběh pokračuje mimořádnou událostí v červnu r. 2014, v lavině na úbočí Mt. Blancu, po které měla následovat totální výměna dvou plotýnek v bederní páteři, zcela vyhřezlých následkem destruktivních sil při pádu z 20 m skály a 250m svezení v rozdrcených blocích ledových séraků na Bossonském ledovci. Váhal jsem, jestli necitlivost nohy a neschopnost chůze s extrémními bolestmi mám řešit velkou operací, při níž je přístup skrze dutinu břišní a následná fixace tři obratlů, což ortopedické odd vidělo jako jediný způsob léčby..
3 dny před výkonem jsem plánovanou operaci zrušil, z nemocnice se s pomocí dopravil domů na Sněžník a postupně se zcela vyléčil díky:

- plavání s postupním výkonem na 1 km denně, do odeznění potíží
- chůze naboso 3x týdne 2-5 km
- užívání tinktury se zázračnou bylinou Bělotrnu kulatohlavému
- cvičení jogy pod vedením skvělého učitele Petra Němečka www.joga999.cz
- ranní cvičení popsané slovem i obrazem zde na rajce.net, postupně spíše z náznaků, až po elasticitu jako před úrazem
- několika terapiím Dornovy metody, kterou jsem pak z vděčnosti absolvoval i jako žák v kurzu u žákyně samotného vynálezce, nyní skvělé lektorky a terapeutky Zuzany Prouzové a Jožky Púry a nadále ji užívám při masážích a terapiích, které poskytuji klientům na Sněžníku a okolí :-)

Tři měsíce po úrazu jsem stanul na nejvyšší hoře Rakouska Grossglockner a o měsíc později opět v oblasti Mt. Blancu. Nyní v ještě lepší kondici než předtím..

www.chaloupka-sneznik.cz
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2013 až listopad 2014
  • 1 457 zobrazení
  • 0
ladipes
  • říjen 2014
  • 73 zobrazení
  • 0
slaco
  • 6.7.2014
  • 81 zobrazení
  • 0
dujhazy
  • srpen 2014
  • 49 zobrazení
  • 0
fotkylenesice
  • 4.9.2014
  • 65 zobrazení
  • 0
reklama