sinekra
Všechny cesty vedou do Říma

„Suší, suší,“ ujišťovala mě horlivě prodavačka v malém čínském obchůdku na náměstí v Lukách, kde jsem si zkoušela slaměný klobouk před výlohou chlaďáku, protože neměli zrcadlo. Rozhodla jsem se, že si dovolím investici do nové pokrývky hlavy, protože původní slamák byl již značně zmačkaný. To jsem ještě netušila, že na letišti mi tento nový klobouk zmačkají ještě důkladněji a ze všech stran, ve snaze objevit pašovaný heroin, případně běžence. Tak tedy začal náš ze všech stran nevšední výlet do Říma. Nevšední na něm bylo úplně všechno, už třeba to, že do věčného města plného antiky nejedeme s Dančou, druhou velkou milovnicí umění z naší rodiny, nebo to, že jsme musely vyplňovat řadu zbytečných formulářů, chápu, že mnoho lidí to odradilo, a tak jsme se pak mohly, opět zcela nevšedně, procházet po poloprázdném Římě.
A protože , jak se říká : „všechny cesty vedou do Říma,” věděla jsem, že nezabloudíme, i když při turbulencích v letadle mi moc lehko nebylo. Vydaly jsme se tedy s Kájou na vlastní pěst, nízkonákladovka Raynair, ubytování za hubičku přes booking com. Sice psali, že je trochu nekomfortní, ale my, co jezdíme po kempech, se toho nezalekneme . Bohužel si trochu pletou pojmy s dojmy, nekomfortní a nefunkční, nebo ještě lépe – v dezolátním stavu a špinavý, je zásadní rozdíl. Asi bych překousla, že nás místo ženské Bobymora , s níž jsem si psala , přivítali dva chlapi ( Boby Mora, jméno druhého jsem hned zapomněla), ale binec a to, že vše se rozpadalo, se překousnout nedalo. Totálně rozladěné jsme se s Kájou vrhly do víru večerního města, které nám podstatně zlepšilo náladu, prošly jsme se po téměř prázdných Španělských schodech, kde jsme se navzájem fotily s jinými návštěvník . „ There is some pupil behind you“. Upozorňovala Kája, a mně to přišlo směšný, když jsem předtím viděla ty fotky na přeplněných schodech plných lidí. Taky jsme se vyfotily u slavné fontány di Trevi a využily toho, že tam nějaký lovec snímků nabízel své služby, vrazily jsme mu náš mobil a zdá se, že fotit opravdu uměl, protože ty fotky od fontány jsou nádherné. Lovců peněz tu je vůbec dost na každém rohu, když jsem vystoupily u Kolosea, ke Káje se vrhl nějaký černoch a začal jí vázat kolem ruky náramky pro celou rodinu. Drmolil, jak jim to spolu sluší, něco o bílé a černé a o návštěvě Afriky. Když jsme mu vysvětlily, že nemáme cash ( dobrá výmluva, Káji), zase nám náramky sebral, jen ty naše nám nechal. U Fora Romana jsme si došly na pizzu. Ono je vůbec těžké večer jen tak brouzdat ulicemi, hned vás odlapí majitelé restaurací a ve snaze vás ulovit pro sebe jsou ochotni i nabízet víno zdarma. Noc pokročila a my se snažily nasednout na nějaký bus, který měl sice jet, ale nejel. To bylo poprvé a rozhodně ne naposledy, co jsme si uvědomily, že místní doprava se rozhodně neřídí jízdním řádem.
Nakonec jsme po několikerém přestupování dojely kolem půlnoci do našeho podnájmu. Koupelna nešla zamknout, tak vždy jedna nenápadně hlídkovala, když se druhá myla. Káje se rozsypala sprcha, byla to rána, že musela v tom tichu vzbudit celý činžák. Náš bytný se však neozval. Když jsme ulehly, začala se Karolína ošívat, že jí něco štípe. Na Záhořově loži v podobě prastarých kovových otomanů, z nichž lezla péra se stejně moc spát nedalo, takže jsme noc strávily střídavě převracením se, střídavě hledáním komárů či jiného zdroje bolestivých ataků a hlavně pevným rozhodnutím, že už ani noc navíc zde. Ráno praktická Kája přišla s novým ubytováním, a tak jsme ho hned potvrdily. Típkovi zde nemělo cenu naší angličtinou vysvětlovat, proč odcházíme, podle všeho by to nepochopil, ani kdyby byl rodilý mluvčí z čech. A tak jsme mu jen oznámily, že : „ We change our plans“ „Why?“ ptal se nechápavě, ale to už jsme s lehkým srdcem a batohy na zádech mizely pod schodištěm. Čtvrť, kde bydlel, jak psal, byla sice klidná, ale špinavá, všude se válely odpadky z přeplněných popelnic, a celkově neupravená.
Na pondělí jsme měly rezervovanou vstupenku do Fora Romana, Kolosea a na Palatin. Ještě předtím jsme se marně pokoušely najít supermarket. Nakonec Kája objevila na mapách Lidl. Doplácaly jsme se tam po lehkém kufrování ( opět se ukázalo, jako velká prozřetelnost, že jsme si koupily „ lítačku“ na dopravu) a musely vystát jednu miniaturní frontu než otevřou. Koupily jsme si náplast na puchýře pro Káju, něco k snědku pro sebe a uspořádaly snídani na lavičce. Před Koloseem jsme se připravily na frontu, ale buď to měli díky koroně skvěle zorganizované, nebo tam opravdu bylo málo lidí, prostě žádnou frontu jsme nestály. Až nám to bylo skoro líto, když jsme rychle míjely ochlazovací chrliče ledového vzduchu u vstupu. Je pravda, že vstupy, to byl trochu „ vopruz“. Skenování vstupenky, blikání kvůli identifikaci, kontrola zavazadel, měření teploty, ale nebylo to tak strašné, jak to vypadalo. Konečně jsme stály v největším amfiteátru světa, kde proteklo tolik krve, jako vody v řece. No spíš obrazně, oni se tenkrát vyžívali v jiném mučení a smrti, každopádně je zarážející, jak taková monumentální a na svou dobu naprosto úžasná stavba mohla být tolik zneužita . Víc se asi odborněji rozepisovat nebudu, strejda google každého rád poučí o velikosti kolosea, jeho původním účelům i osobách, které jsou spjaty s jeho stavbou i s jeho využitím. Dařilo se nám držet se dál od malých skupinek, takže ani roušku jsme moc nepoužívaly, hodně jsme fotily a vstřebávaly genius loci. Kája nakonec vzdala snahy zachránit bolavou patu a začala tenisku používat jako nazouvák, s tím že rozedřený nárt větrala . Vysloužila si tím slitovné gesto jedné turistky, která jí hned nabízela náplast.
Z Kolosea se vycházelo branou vítězů ( pak tam byla ještě brána smrti), my zamířily kolem Konstantinova oblouku na vrcholek Palatin, kde to vlastně všechno začalo. Je to jeden ze sedmi pahorků, na nichž byl postaven Řím. Prošly jsme pod Titovým obloukem a k velké radosti hned objevily fontánu. V tomhle městě je super, že všude jsou fontány nebo pítka, kde se dá načepovat pitná voda. Chvíli jsme se tu utábořily a pak pokračovaly dál za hlasitého bzučení cikád (Kája tvrdí, že to byli papoušci, já žádné neviděla),dokonce nám malinko i sprchlo. Z vrchu Palatin je krásný pohled na město, najdou se tu základy původní nejstarších Dómů, ale ten pravý starověk na Vás dýchne až na Fóru Romanu. Pro někoho je to soustava šutrů, sem tam proložená nějakým sloupem, někdo si na těch šutrech a ze zbytků sloupoví staví v mysli starověké baziliky, které úplně na začátku neměly pranic společného s křesťanstvím, a ti nejlepší z nás (co tu bohužel nejsou)by byly dokonce schopni pojmenovat podle fragmentů zdiva nebo kamenů každý jednotlivý chrám a určit i fóra do jakého patřil ( no však se to taky učí na výšce). Těch fór, je totiž tady kolem hlavní třídy Fori imperali mnohem víc, každičký císař musel po sobě něco zanechat, tak vystavěl fórum..
Je horko a z kamenů sálá ještě větší žár, naštěstí fouká i vítr, přesto po poledni zmizíme v chladném metru, abychom navštívily zlomek z mnoha úžasných chrámů, které tady stojí. Vzhledem k tomu, že s sebou nemám Danču, ale Káju, volím jednotlivé návštěvy památek opravdu uvážlivě a střízlivě. Tak především chci vidět největší baziliku Santa Maria Magiore s jejím zmenšeným modelem ze zlata, jež nesou čtyři andělé, nádherným kazetovým stropem a monumentálními sloupy. Pak je tu méně známý Sant Pietro in Vincoli, neboli sv. Petr v řetězech, kam vede tak ošlapané schodiště, že málem uklouzneme. Zde je náhrobek jakéhosi papeže, ovšem podstatné je, že jej stvořil Michelangelo. Je zde sedící Mojžíš. Když jsem se rozhodovala, zda koupit vstup do Sixtinské kaple a Vatikánských muzeí nebo ne, uvědomila jsem si, že Rafael, Bernini, de la Porta, to jsou umělci, s jejichž díly se lze setkat i v „ normálních kostelech“, navíc v Itálii vstupy do chrámů nejsou zpoplatněné. Na Vatikánská muzea by musel mít člověk aspoň den, tak snad příště. Cestou k Panteonu, nejstaršímu největšímu dochovanému chrámu na světě, se ještě podíváme do kostela sv. Augustina a k sv. Ignácovi jdu už jen já, Kája si sedne venku. Opět si projdeme náměstí Piazza Venecia a obrovský rádoby bílý památník Victora Emanuela, španělské náměstí a překrásné barokní náměstí Piazza Navona. Zde se zdržíme, dáme si gelatto a já obdivuji fontánu Čtyř řek. Moc se mi líbí, jsou na ni čtyři muži, kteří představují 4 řeky na 4 kontinentech. Na náměstí Piazza Navona jsou ještě dvě. Neptunova a Maurova. Řím je městem fontán, obelisků a bazilik, proto se mi líbí. Je ale i typickým jižanským městem, takže tu moc věcí nefunguje jak má, je tu špína mimo centrum a nepořádek. Italové s vámi rádi mluví, ale nechtějí naprosto nic řešit.
Na odpoledne jsem naplánovala úchvatný park (tedy aspoň průvodci to píší) Villa Borghese a zahrady Priscio. Přivítá nás vyprahlá tráva, pár stromů a silnice po kterých jezdí turisté na půjčených kolech. Takhle si tedy nejkrásnější park Říma nepředstavuji. Zklamání nám přeruší zvuk mobilu. „Mami ? Proč mi voláš?” Optá se Karolína. „Já? ”Překontroluji mobil, ale ten je v klidu, leč volání se ozývá znovu. V tom nám to docvakne. To je určitě táta a volá z mého druhého mobilu z domu. A je to tak, za hovoru s ním se jaksi mimoděk otočíme k východu a tak nám zůstane pro tuto chvíli tajemstvím, že všechny ty nádherné sochy a fontány jsme měly téměř na dosah ruky. Vracíme se kolem Via apia a via Ada, nejstarší cestě u hradeb do nového ubytování. Už jsme se tu stavily v poledne, na rozdíl od prvního po nás chtěli vytištěný certifikát a návrat do 21 hodin, trochu podivné přání, ale nakonec je nám to jedno, stejně jsme tuto noc skoro nespaly, tak si potřebujeme odpočinout. V těsném , ale pěkném a čistém pokoji si sedneme k malému stolečku, spořádáme dnešní jídlo- bagetu, salám, sýr a ovoce, pořádně se vysprchujeme , odešleme spoustu zpráv a fotek a uložíme se ke klidnému posilujícímu spánku. Ještě předtím jsme naplánovaly úterní program i s večerní cestou na letiště. Odlétáme sice až ve středu ráno, ale kdo ví , jak bychom se tam dostávaly ve 4 hodiny ráno, to už je lépe přespat na letišti. Takhle si do půlnoci projdeme nasvícené město a pak posledním, nebo raději předposledním nočním autobusem odjedeme na letiště. Ještě, že jsme mohly mít s sebou jen malý batůžek, úplně nevím, jak bychom chodily po Římě s kufříkem . Jenže mnohokrát v životě už se ukázalo, že plány jsou jedna věc, ale realizovat je, je mnohdy velmi obtížné.
Je krásné úterní ráno a my procházíme přes téměř liduprázdné Španělské náměstí na metro, které nás zaveze k bazilice sv. Petra . Tak trochu doufám, že když přijdeme před 8., nemusela by být fronta tak dlouhá. Nějací turisté vystoupili s námi, ale nevypadá to tak zle, jako když si vzpomenu na davy ve Florencii. Před bazilikou sv. Petra je však jen pár lidí, procházíme dlouhými kordony , kde se v normálním světě a v normální době tísní spousty věřících nebo turistů a ukázněně hodiny čekají, až se dostanou do svatostánku. Nám to trvá cca 5 minut, než zkontrolují vhodný oděv, teplotu, roušku, proskenují batoh, zda nemáme žádnou vražednou zbraň ..a můžeme jít. Dokonce ani do chrámu sv. Petra se neplatí nic. Zato nahoru na ochoz ano, ale když už tu jsme, určitě se tam vypravíme.
Zatím procházíme chrámem. Kája na rozdíl ode mne si na zadek nesedne. Patří do generace, pro kterou není nic nemožné, minimálně namodelovat na počítači, takže umění starých mistrů ji nechává chladnou. Já jen tiše žasnu , co ti lidé dokázaly. Co jednou zbyde po nás? Obrovské skládky? Zamořený oceán? Rozkvetlé louky pokryté slunečními panely ? Prohlížím si nádherné sochy, třeba pietu od Michelangela, kterou vytvořil v necelých 24 letech, nebo impozantní náhrobky, vyřezávaný trůn sv. Petra či baldachýn, pod kterým je údajně pohřbený. Jako evangeličce mi tato pompéznost a velkolepost chrámu je silně proti srsti a nevím, zda bych se tu uměla ztišit k modlitbě, jako milovnice umění jsem ohromena, že něco takového dokázali vytvořit lidé z masa a kostí. Pravda, trvalo jim to mnoho let, na stavbě chrámu se vystřídali všichni známí italští sochaři, ale výsledek stojí opravdu za to. Ještě dlouho bych se tu procházela a nemohla se nabažit, ale s ohledem na Káju nakonec vyjdu ven. Koupíme si lístek na vyhlídku a ještě několikrát se do hlavní lodi podíváme z okrouhlého balkonu pod Michelangelovou klenbou, kam vystoupáme po strmých schodech. Mám už cvik z Florencie, tak mě nepřekvapí, že poslední část cesty je opravdu jen pro štíhlé a drobnější lidi. Schůdky jsou velmi úzké, sympatické však je, že vedou pouze nahoru, dolů se schází na druhé straně. Takže odpadají obavy z uhýbání se lidem, co se vrací dolů. Výhled je úžasný. U nohou nám leží věčné město. Vidíme Vatikán se svými krásnými zahradami, známý ovál Svatopetrského náměstí, na které se vejde mnoho stovek tisíc věřících . Tiberu, která jak později zjistíme, je špinavější než náš náhon po jarních povodních, za ní pak spousty střech, stříšek a věžiček a samozřejmě záchytný bod bílý památník Viktora Emanuela, Koloseum a Panteon. Obcházíme po malém ochozu opatrně kolem dokola, prodíráme se mezi turisty a snažíme se ty obrázky nesmazatelně vrýt do paměti. Do fontány jsme sice peníze hodily, takže jak praví pověst, navrátíme se sem zas, ale kdo ví kdy a jestli vůbec…
Dolů to jde o poznání snadněji , náměstíčko už se přece jen trochu zaplňuje lidmi, ale zatím je to jen pár turistů. U jedné z Berniniho kašen si naplním láhev vodou a po hlavní třídě pokračujeme na andělský hrad. Zajímavou kruhovou stavbu císaře Hadriána, nyní vojenské muzeum. Kája se usadí na lavičku s mobilem a já to obcházím kolem dokola. Na andělský most nakonec nejdeme, spokojíme se jen s pohledem na něj, pokračujeme na opačnou stranu do čtvrti Trastevere , nebo-li za Tiberou. Průvodci radí, že sem musí každý, kdo chce okusit pravý Řím, zamířit. Evidentně jsme tu ve špatné době. Ještě není ani 11, takže pro Italy nenastal čas oběda. Uličky jsou zaprášené, zdi posprejované.
Nejstarší římský kostelík Santa Maria Transere je krásný a koná se v něm právě bohoslužba. Věřící mají roušky a dodržují rozestupy.
Musíme vystoupat na kopec Janikul, posadit se k jedné z nejstarších fontán Acqua Paola. Je opravdu pěkná a evidentně pak inspirovala fontánu di Trevi. Opět krásný výhled na město. Scházíme pak dolů přes řeku ke kostelu Santa Maria in Cosmedin a známým ústům pravdy Bocca della Verita. Tady jsme nuceny poprvé chvíli čekat. Lidé před námi se ukázněně fotí s rukou v ústech ( původně to prý sloužilo jako poklop na vodu) a předtím si je dezinfikují.
Dnes mám v plánu navštívit ještě pár míst, všechna jsou kousek od sebe. Původní staré mýtické chrámy zvané Forum Bovarium, Marcellovo divadlo, což je předchůdce Kolosea, Kapitoské náměstí, které opět celé navrhnul Michelangelo s nádhernou sochou Marca Aurelia a také náměstí Popolo, kde toužím navštívit další kostel s Rafaelovými oltáři. Po dlouhém obcházení kolem zavřeného chrámu se dozvím, že italové teď budou mít až do 16 siestu, takže téměř vše je cloused. Projdu se tedy po obrovském náměstí zalitém sluncem, k fontáně se lvy, vystoupám nahoru po schodech a překvapeně pohlédnu do zeleně pod sebou, kdybych neměla takový orientační nesmysl, muselo by mi dojít, že jsem podruhé narazila na vstup do zahrad Princio, místo toho mě zaujme spousta policajtů a tajných houfujících se na náměstí u podia nějaké rockové skupiny. I Karolína je z toho překvapená, když se objeví další vojáci v maskáčích, raději mizíme.
Znovu zamíříme na nejznámější místa k Fontáně a na schody, sedíme tu asi hodinu, dokonce máme incident s policajtkou, protože u fontány se nesmí sedět se zmrzlinou. Projdeme si ty bohaté bulváry kolem, vystoupáme až nahoru ke kostelu della Trinita, pak se vydáme hledat nějakou restauraci na večeři, dál od centra. Odchytne nás majitel restaurace hned u Fontany di Trevi, nelze se mu vyhnout. Restaurace je vevnitř luxusní, ale přesto se posadíme ven a dáme si úžasné špagety, nedávno jsme je měly doma a byly rozhodně lepší. No ale atmosféra restaurace, večera , Říma nás okouzlila. Pomalu se začíná smrákat, město je nádherně osvětlené, jsme zpět v jeho srdci, procházíme se po forech mezi nasvícenými sloupy. Nakonec už je čas se rozloučit, nějak jsme si to špatně spočítaly a zbývá poslední spoj na letište Campiagno z autobusového nádraží kousek od Termini. Všechno je špatně. Nádraží je prázdné nepřehledné, podle map, by měl jet spoj z úplně druhé strany než nás posílají 2 řidiči autobusu, ale jsme v Itálii. Poslušně si sedneme na lavičku pod velikou obrazovkou – Gate 2, odjezd 0:20, nádraží je úplně prázdné až na jednoho ožralu na jiném stanovišti. Nepůsobí to moc věrohodně, na druhou stranu, v takový čas…Pak je 0:21, informace z obrazovky zmizí a někde na druhé straně odjede jakýsi autobus. Dojde nám, že jsme v rejži. Znovu obcházím celé pusté nádraží a začíná ve mně zvolna stoupat panika. Hurá přijel nějaký noční autobus. Řidič se se mnou moc bavit nechce, když mu vysvětlím, že nás poslali pravděpodobně na jiné stanoviště, pokrčí rameny, každopádně už nám prý nic až do rána odtud nepojede. Kája jde oslovit taxikáře, za chvíli se vrací s poměrně dobrou zprávou, taxikář nás vezme na letiště vzdálené 7 km za 15 Euro. Když sedáme do auta, oznámí nám, že vzhledem k tomu, že je noční taxa, je to vlastně 20 Euro. Nemá cenu se vztekat, nejsme v pozici, kdy bychom to mohli udělat. Už abychom byli na letišti, potřebujeme se najíst, napít, uklidnit a nabýt si mobil, taky je mi docela zima. Taxikář zastaví před osvětlenými dveřmi, rychle zaplatím a běžíme s Kájou k nim, jako k světýlku na konci tunelu. Jenže jak už jsem řekla, dnes v noci je všechno špatně. Dveře jsou zavřené, za nimi je světlo, ale prázdno. Teprve nyní si prohlédneme zmateně ceduli, která oznamuje, od 00-04:30 cloused, teprve nyní zaregistrujeme skupiny lidí na lavičkách a rozseté kolem oplocených trávníčků. Někteří spí nebo to aspoň předstírají, jiní upírají oči na modře blikající monitor svého laptopu, položený na kufru, někdo surfuje s mobilem v ruce… Bezradně se na sebe podíváme a jdeme si urvat kousek místa na prašné cestě u trávníku. Na ležení je docela zima, navlečeme na sebe všechny věci z baťohu, usteleme si na ručníku a já pod sebe strčím ještě plastovou složku se svými výpisky ohledně dopravy, stravování, památek..Připadám si jak ve špatně natočeném filmu o uprchlících. Celou tu prazvláštní atmosféru ještě dokreslují pravidelné kroky v kanadách, jak vojáci v maskáčích se samopaly obchází kolem. Nemělo by nás to překvapovat, je jich plný Řím, člověk na ně narazí na každém kroku. Občas tu jednotvárnost naruší příjezd taxíku a turisté hrnoucí se s kufry k osvětleným dveřím letiště. S jistým zadostiučiněním sledujeme jejich překvapení a zklamání. Tohle nám nikdo neuvěří. K ránu nás přemůže na chvíli spánek, abychom se za pár minut vzbudily, protože se spustí zavlažování trávníků, takže krom toho, že jsme celkem studené, jsme i mokré. Naštěstí už zbývá jen chvilka, než se otevřou dveře a všichni se nahrnou dovnitř, zaberou nabíjecí panely a utvoří frontu před pultem s kávou a pečivem. Na židlích máme přesně vyznačeno, kde smíme sedět, možná to byl důvod, proč letiště, které se nezavírá, zavřeli. Přivedlo mě to na myšlenku, jak je bezdomovcům, když je o půlnoci vyhodí z nádraží, a co teprve někomu, komu ujel vlak ? Případný PCR test na letišti je zapomenut, ostatně nevypadá, že by ho tu dělali. Ještě si loknu teplého čaje a už nás vyzvou k odbavení, jde to rychle, nechtějí po nás nic krom letenky a dokladů, možná proto, že veškeré formuláře jsme již odeslaly elektronicky. Oči se mi zavřou sotva se odlepíme od země, vzbudí mě až řinkot rozbitého skla. Turbulence ? polekaně otevřu oči, ale to už mi s úlevou dojde, že řinkot skla byl ve skutečnosti potleskem pilotovi, který hladce přistál v Praze. „Jsme doma a bylo to fajn, ”pošlu sms manželovi a myslím to přesně, jak jsem to napsala.
více  Zavřít popis alba 
  • letos v červenci
  • 33 zobrazení
verastrnadkova
Přibyslav je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina na řece Sázavě, 23 km severovýchodně od Jihlavy a 12 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu. Má přibližně 4 000 obyvatel a zahrnuje několik částí města – Českou Jablonnou, Dobrou, Dolní Jablonnou, Hřiště, Poříčí, Přibyslav, Ronov nad Sázavou a Utín. Je členem Svazku obcí Přibyslavska.
Název města se odvozuje od údajného zakladatele Přibyslava z Polné. Přibyslavská pahorkatina, v níž město leží, nebyla nejprve příliš osídlena a písemné zmínky o Přibyslavi pochází přibližně z poloviny 13. století. Přibyslav ve 13. století byla po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích, těžba však byla poměrně brzy ukončena. V roce 1424 obklíčili město husité v čele s Janem Žižkou, který však poblíž nedaleké vsi dnes zvané Žižkovo Pole zemřel. Husité přesto město dobyli a vypálili. V pobělohorské době město spravovala knížata z Ditrichštejnu. Město postihla v té době řada katastrof a několikrát vyhořelo. Dnes je to klidné městečko s tradicí lehkého průmyslu, především potravinářského, textilního a dřevozpracujícího. Důležitým podnikem je Pribina (dnes TPK Přibyslav) vyrábějící mléčné produkty. Od roku 1898 je Přibyslav přístupná po železnici a je zde i veřejné letiště. K zajímavým pamětihodnostem patří barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele s věží, Starý špitál či přibyslavský zámek.

Název
Název „Přibyslav“ se zpravidla odvozuje od historických postav, které žily v době založení sídla či se na jeho založení přímo podílely. Dlouho byl za původce názvu považován údajný zakladatel, moravský velmož Přibyslav z Křižanova (zmiňuje se o něm například Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách). Novější prameny odvozují název spíše od osoby Přibyslava z Polné, který je znám svou kolonizační činností. Pojmenování města mělo tyto formy: Priemezlaves (1257), Primizlaus (1265), Primislaus (1272), Przemislabe (1283), Przibislaws (1307), Primizlaus (1314), Przymzlaus (1316), Primislauia (1329), Przibislaw (1405), Przibislauia (1412), Przibislaw (1542), Pržibyslav (1675), Pržibislaw (1720), Pržibislau (1838), Přimislau (Přibyslav) (1880) a současné Přibyslav. Samotné jméno vzniklo přivlastňovací příponou -jb z osobního jména Přibyslav a znamená tak například Přibyslavův dvůr či Přibyslavův hrad a podobně.

Historie
Nejstarší dějiny
Město se rozkládá v centrální části Českomoravské vrchoviny v klimaticky a geograficky poměrně nehostinné krajině, která proto v pravěkých dobách nebyla příliš osídlena. Archeologické nálezy z této doby jsou proto na Přibyslavsku vzácné a vypovídají o neexistenci sídliště trvalého typu. Ještě ve vrcholném středověku byla většina území pokryta hlubokým lesem přerušeným jen několika obchodními stezkami.
První písemné zmínky pochází přibližně z poloviny 13. století. Některé starší spisy sice místo podobného názvu zmiňují, ale zřejmě se jedná spíše o moravskou obec Přibyslavice. V roce 1235 se v listině královny Konstancie objevuje výraz „Pribyzlaun“ a jako svědek je podepsán přibyslavský rychtář, což soudí o dobové existenci obecního uspořádání v Přibyslavi. První písemná zmínka se však např. podle ČSÚ datuje do roku 1257 a vztahuje se k listině Smila z Lichtenburka, v níž daruje desátky ze stříbrných dolů v okolí Přibyslavi třem cisterciáckým klášterům. Tato těžba souvisela s rozvojem hornictví na Jihlavsku. Falešné rukopisy se však snažily v minulosti klást založení města do vzdálenější historie. V roce 1889 byl zveřejněn nález tzv. Paměti přibyslavské, padělaného dokumentu, který založení města sestrou svatého Václava Přibyslavou klade do 10. století. Nepravost rukopisu prokázal již v roce 1908 Gustav Friedrich, dokument byl však podrobován rozsáhlému jazykovému i historickému zkoumání i v mnohem pozdější době.
Přibyslav a přilehlý region se již ve 13. století stala po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích. Nejprve se však zřejmě jednalo o osadu kolem tehdejšího přibyslavského hradu a sídlo městského typu vzniklo zřejmě až v poslední třetině 13. století. Po smrti Smila z Lichtenburka získal Přibyslav jeho bratr Častolov, poté jeho syn Jindřich z Přibyslavi a na přelomu 13. a 14. století Jindřichův syn Hynek z Přibyslavi. Původně hornické město se však mění s tím, jak byla naleziště postupně vytěžena a horníci odchází na Kutnohorsko. Obyvatelé se přeorientovávají na zemědělství a řemesla. Ke konci 14. století se vlády na panství ujal Čeněk z Ronova, který později proslul loupežnými přepadeními sousedních měst.
15.–19. Století
Na začátku října 1424 přitáhli k městu husité v čele s Janem Žižkou. Utábořil se mezi Šenfeldem (dnešní Žižkovo Pole) a Hřišti a město obléhal. Sám Žižka však u vesnice Šenfeld 11. října téhož roku zemřel. Jeho bojovníci pak město dobyli, hrad vypálili a několik desítek obránců popravili upálením. Přibyslavský hrad pak husité (kteří si po smrti svého vůdce říkali Sirotci) používali jako opevněnou základnu pro výpady na Moravu. Moc nad městem ztratili až s koncem husitských válek po bitvě u Lipan. Hrad byl boji tak poničen, že v následujících desetiletích postupně zanikl. Panství bylo Ronovci přepuštěno jejich příbuznému Hynku Ptáčkovi z Pirkštejna z Polné, slavnému učiteli budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynka i jeho dcery spravoval panství syn Jiříka, Viktorín z Poděbrad. Ten však kvůli dluhům prodal město svému synovci Janu Bočkovi z Kunštátu a Bočkové panství spravovali až do roku 1515, kdy jej na čas převzal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Po bitvě u Moháče (1526) koupil polensko-přibyslavské panství Karel z Valdštejna, následně ho vyženil bohatý Zachariáš z Hradce. Ten si v Přibyslavi nechal postavit zámek. V roce 1597 získali město a jeho okolí Žejdlicové ze Šenfeldu.
Během války mezi císařem a českými stavy obsadila císařská armáda a v pobělohorském období byl před soud postaven i majitel přibyslavského panství, Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu. Majetky mu byly zkonfiskovány ve prospěch královské koruny a zemřel ve vězení. Panství bylo pod cenou prodáno kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna a docházelo k násilné rekatolizaci poddanstva. V roce 1643 zasáhla do života města třicetiletá válka – město napadli Švédové a vyžádali si výpalné. V roce 1645 přesto v podstatě celé město vyhořelo. Po válce bylo město z velké části zdevastované. Město vlastnil kníže Maxmilián, poté František Josef z Ditrichštejna. Knížata z Ditrichštejnu vládla během valné části 17., 18. a 19. století, poslední Ditrichštejn zemřel až v roce 1864 a rod vymřel po meči.
V průběhu druhé poloviny 18. století postihlo Přibyslav několik pohrom. V roce 1766 zmrzla úroda a obyvatelé si tak na příští rok museli půjčit osivo. Hned následujícího roku (1767) začala hořet střecha domu v Zámecké ulici a za 15 minut od vypuknutí požáru shořelo více než 100 domů. Ve věži nad kostelem se tehdy roztavily tři malé zvony a shořela také nemocnice spolu se školou. Jen kostel požár vyjma střechy přečkal. Většině obyvatel shořel při požáru veškerý majetek a obec si tak musela půjčovat. Majitel panství Karel z Ditrichštejna daroval postiženým stavební materiál na obnovu poničených staveb. Během 70. let 18. století navíc postihl zemi hladomor a v roce 1775 shořelo při požáru dalších 44 domů. O padesát let později, v roce 1821, prošla Přibyslaví epidemie cholery a rok 1836 byl ve znamení vážné nákazy chřipky. Roku 1842 panovalo sucho, které vedlo k dalšímu požáru, jenž město postihl. Po Ditrichštejnech získala panství Klotilda, manželka hraběte Eduarda Clam-Gallase, který zemřel v roce 1899.
Novodobé dějiny
Dvacáté století se neslo nejprve ve znamení relativní prosperity a výstavby. Do města se dostaly první automobily, byla postavena pumpa, stavěly se podnikové budovy. Za první světové války zemřelo v bojích 39 mužů z Přibyslavi. Rok 1924 přinesl velké oslavy 500 let od smrti Jana Žižky, v roce 1927 byla otevřena mateřská škola. V roce 1938 byla ve městě založena kazatelská stanice sázavského sboru Českobratrské církve evangelické, v níž se věřící nyní jednou měsíčně scházejí ke svým bohoslužbám v budově městského úřadu.[13][14] Téhož roku město na měsíc obsadilo 600 německých vojáků a město se následně stalo součástí tzv. protektorátu. Během 2. světové války bylo asi 10 přibyslavských Židů transportováno do koncentračního tábora. V roce 1944 byli 2. října v místní části Hřiště českými četníky zastřeleni divizní generál Vojtěch Boris Luža (čelný představitel Obrany národa) a poručík Josef Koreš. Smutnou událost připomíná pamětní deska. V následné krvavé odvetě vedené Lužovým synem bylo 26. října 1944 na četnické stanici v Přibyslavi partyzány zastřeleno pět četníků. Odbojáři posléze hrozili smrtí všem, kdo by se chtěli zúčastnit jejich pohřbu. Ještě 5. května 1945 se na Přibyslavsku bojovalo a toho dne bylo na město svrženo několik sovětských bomb, jedna z nich zabila člověka.
V roce 1949 proběhlo znárodnění průmyslových podniků, v padesátých letech probíhala násilná kolektivizace. Rok 1968 přinesl další změnu, vojska Varšavské smlouvy se však při svém postupu městu vyhnula. 21. listopadu 1989 začali obyvatelé Přibyslavi projevovat podporu demonstrujícím studentům. V porevolučních letech (od prosince 1989) byli starosty města postupně pan Pavel Jajtner, Mojmír Novotný, sochař Roman Podrázský a po jeho předčasné smrti Jan Štefáček. Po komunálních volbách v r. 2014 zastává funkci starosty Martin Kamarád. Od 1. června 2010 využívá zdravotnická záchranná služba sídlo v Přibyslavi, které vzniklo přestavbou rodinného domu na Bechyňově náměstí.

Přírodní poměry
Geologická stavba, reliéf a půdy
Geologicky leží město Přibyslav převážně na pararulovém podkladu, které je součástí moldanubika. Datuje se do paleozoika až proterozoika. Na východní části města přechází hornina v migmatit či amfibolit stejného stáří. Celý podklad je tedy metamorfovaného původu. Skalnatý svah pod zámkem Přibyslav je názornou ukázkou horninového složení v pásmu tzv. přibyslavské střižné mylonitové zóny. Vidět jsou mylonity a ultramylonity včetně porfyroklastů živců.
Území města je součástí České vysočiny, její Česko-moravské subprovincie, resp. oblasti Českomoravská vrchovina. řadí se do jejího geomorfologického celku Hornosázavská pahorkatina, podcelku Havlíčkobrodská pahorkatina, okrsku Přibyslavská pahorkatina. Nejvyšším vrcholem na území města je Jarošův kopec (554 m n. m.) nacházející se ve východní části města. Dalším pojmenovaným vrcholem je Borovina (524 m n. m.) na jihu města. Naopak nejnižším místem je lokalita u Štukhejského Mlýna, kde řeka Sázava opouští město Přibyslav (245 m n. m.).
Převažujícím půdním typem je mezobazická kambizem, místy oglejená; kolem vodních toků fluvizemě a modální gleje.
Vodstvo a podnebí
Oblast města patří do úmoří Severního moře. Ve směru od východu k severozápadu protéká městem řeka Sázava. Do ní se zde vlévá několik vodních toků. Ve směru toku řeky se do ní na území Přibyslavi nejprve pravostranně vlévá Losenický potok, pak levostranně postupně Olešenský potok a Bystřice a nakonec opět z pravé strany Doberský potok a po něm i Borovský potok. Na řece Sázavě se často vyskytují povodně, proto byl v roce 2014 realizován projekt protipovodňové hráze.
Dle Quittovy stupnice patří Přibyslav do klimatické oblasti označované MT3, tedy mírně teplé. V ní se ve 120 až 140 dnech během roku vyšplhá teplota nad 10 °C. Během ledna se průměrná teplota pohybuje v rozmezí −3 až −4 °C a v dubnu mezi 6 a 7 °C. Naproti tomu průměrná červencová teplota dosahuje 16 či 17 °C. V říjnu se teplota pohybuje nejčastěji od 6 do 7 °C. Během 110 až 120 dnů v průběhu kalendářního roku spadnou v této oblasti dešťové srážky v úhrnu alespoň 1 milimetr na metr čtvereční a po dobu 60 až 100 dnů je země zakryta sněhovou pokrývkou.
Nejvyšší teplota vzduchu bylo naměřena 27. července 1983, kdy dosáhla 36 °C. Naopak nejníže se teplota dostala 10. února 1956, kdy dosahovala −32.2 °C.
Flóra a fauna
V okolí města se ve vyšších polohách nacházejí smrkové a borové lesy či bukové a jedlové lesy. Roste zde kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) či violka lesní (Viola reichenbachiana). V nižších polohách se nacházejí doubravy a dubohabřiny tvořené duby letními (Quercus robur) i zimními (Quercus petraea) a také habrem obecným (Carpinus betulus). V jejich podrostu je možné najít lipnici hajní (Poa nemoralis), kostřavu ovčí (Festuca ovina), konvalinku vonnou (Convallaria majalis), jaterník podléšku (Hepatica nobilis), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) nebo černýš hajní (Melampyrum nemorosum). U vodních toků se rozkládají olšiny, v nichž vyrůstají bledule jarní (Leucojum vernum), ďáblík bahenní (Calla palustris), rozpuk jízlivý (Cicuta virosa), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides), violka bahenní (Viola palustris), bublinatka jižní (Utricularia australis), ale také tolije bahenní (Parnassia palustris) nebo úpolín nejvyšší (Trollius altissimus). Na sušších částech luk se vyskytuje hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), prha arnika (Arnica montana), všivec lesní (Pedicularis sylvatica) či prstnatec májový (Dactylorhiza majalis).
Ze zvířat se tu vyskytuje prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus), jelen evropský (Cervus elaphus), ale také daněk evropský (Dama dama) či muflon (Ovis musimon). Ze šelem to jsou kuna lesní (Martes martes) či liška obecná (Vulpes vulpes). Nalézt tu je možné také myšici lesní (Apodemus flavicollis), norníka rudého (Clethrionomys glareolus), rejsky obecného (Sorex araneus) a malého (Sorex minutus) či plšíka lískového (Muscardinus avellanarius). Na vlhkých loukách našly svůj domov zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), ropucha obecná (Bufo bufo) či kuňka obecná (Bombina bombina) a z ptáků bekasina otavní (Gallinago gallinago), linduška luční (Anthus pratensis), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a ťuhýk šedý (Lanius excubitor). V jedlobukových lesích žijí datel černý (Dryocopus martius), žluna šedá (Picus canus) či holub doupňák (Columba oenas). Naopak v jehličnatých lesích je možné zahlédnout brhlíka lesního (Sitta europaea), červenku obecnou (Erithacus rubecula) nebo drozda zpěvného (Turdus philomelos). Ve vodách se rozmnožují skokan hnědý (Rana temporaria), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a nad nimi poletují ledňáčci říční (Alcedo atthis), konipasové horští (Motacilla cinerea) a skorci vodní (Cinclus cinclus). U vody se výjimečně objeví i vydra říční (Lutra lutra).
Ochrana životního prostředí
Východně od města se rozkládá Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Ta vznikla na základě výnosu Ministerstva kultury České socialistické republiky číslo 8908/70-II/2 ze dne 25. května 1970. Jejím účelem je ochrana zdejší pestrosti a členitosti krajiny, do níž je umístěno venkovské osídlení s roubenými chalupami. Mezi nejcennější prvky patří rašeliniště a vlhké rašelinné louky, na nichž se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů.
Na území města se nacházejí celkem tři lokality výskytu památných stromů. Na hřbitově je od 6. května 2003 chráněna dvojice vzrostlých stromů. Jedním z nich je jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a druhým lípa malolistá (Tilia cordata). Na zahradě přibyslavské školy roste 22 metrů vysoký buk lesní (Fagus sylvatica), jehož obvod kmene dosahuje 360 centimetrů. Strom je od poloviny června 1997 pod památkovou ochranou. Poslední lokalitou je silnice II/351, která je v úseku mezi Dobrou a Žižkovým Polem lemována lipovou alejí. Tvoří ji 272 lip velkolistých (Tilia platyphyllos), dále jedna lípa malolistá (Tilia cordata) a jeden jedinec javoru mléč (Acer platanoides). Stromořadí je chráněno od počátku listopadu roku 2009.

Obyvatelstvo
Struktura
Ve městě k počátku roku 2013 žilo celkem 4 000 obyvatel. Z nich bylo 1 990 mužů a žen bylo přibližně stejně (2010). Průměrný věk obyvatel města činil 40 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 3 864 lidí, bylo nejvíce obyvatel (16 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 11 %. Z celkem 3 227 občanů města starších 15 let mělo 38 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval téměř 10 % a bez vzdělání byla naopak 0,5 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 1 886 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 81 % patřilo mezi zaměstnance, 2 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 50 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 122 obyvatel města pracovalo v zemědělství, lesnictví či rybolovu, 944 obyvatel zaměstnával průmysl a stavebnictví a dalších 672 pracovalo ve službách.
Úhrnem 2 820 obyvatel města, tedy téměř tři čtvrtiny, se hlásilo k české národnosti. Devatenáct bylo Slováků, šestnáct Moravanů, devět Vietnamců, dva Němci, dva Ukrajinci a jeden Polák. Celých 966 obyvatel města však svou národnost neuvedlo.
Vývoj počtu obyvatel a domů za celé město a jeho části
Část města (rok přičlenění k městu) 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel Přibyslav 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 591 2 680 2 956 3 008 2 979 2 830
Česká Jablonná (1976) 137 144 129 110
Dobrá (1976) 375 339 361 358
Dolní Jablonná (1976) 106 99 101 99
Hřiště (1977) 107 100 93 81
Poříčí (1976) 124 99 91 94
Ronov nad Sázavou (1961) 196 186 138 158 157 133
Utín (1976) 106 81 71 67
celé město 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 787 2 866 4 049 4 028 3 982 3 864
Počet domů Přibyslav 276 278 288 293 312 312 360 439 443 477 522 598 621 696
Česká Jablonná (1976) 35 40 41 41
Dobrá (1976) 79 89 96 104
Dolní Jablonná (1976) 30 32 33 37
Hřiště (1977) 32 35 36 32
Poříčí (1976) 34 36 36 39
Ronov nad Sázavou (1961) 20 20 22 25 25 24
Utín (1976) 30 34 34 35
celé město 276 278 288 293 312 312 360 439 463 497 784 889 922 1 008
Náboženský život
Město Přibyslav je součástí stejnojmenné římskokatolické farnosti. Ta je dále součástí Havlíčkobrodského vikariátu královéhradecké diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města a jejich částí, ale také obcí Modlíkov, Nové Dvory, Olešenka a Žižkovo Pole. Hlavním duchovním stánkem farnosti je Kostel Narození svatého Jana Křtitele v Přibyslavi. Krom kostela ještě farnost spravuje kostely a kapličky: Zmrtvýchvstání Páně (Česká Jablonná), Nanebevzetí Panny Marie (Nové Dvory), svaté Rozálie (Olešenka), svaté Kateřiny Alexandrijské (Stříbrné Hory) a svatého Michaela archanděla (Žižkovo Pole). Místním farářem a duchovním správcem farnosti je Mgr. Zdeněk Kubeš.
Při censu prováděném v roce 2011 se 1 293 obyvatel města (33 %) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 1 039 hlásilo k církvi či náboženské obci. K římskokatolické církvi se přihlásila největší část z nich, konkrétně 933 obyvatel, což odpovídá 24 % ze všech obyvatel města. Dalších 10 osob se hlásil k Církvi československé husitské, stejný počet k Českobratrské církvi evangelické. Tři občané se přihlásili k Pravoslavné církvi v českých zemích a jeden k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Úhrnem 876 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 1 695 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.

Obecní správa a politika
Přibyslav je obec s pověřeným obecním úřadem (POÚ). Správu vykonává pro obce Dlouhá Ves, Havlíčkova Borová, Modlíkov, Olešenka, Přibyslav, Stříbrné Hory a Žižkovo Pole. Mezi roky 1850 a 1949 byla Přibyslav okresním městem. Následně se stala součástí okresu Žďár nad Sázavou a od roku 1960 Havlíčkův Brod.) .
Místní části
Město je tvořeno osmi místními částmi a stejně pojmenovanými katastrálními územími, a sice Českou Jablonnou (ta se stala součástí města roku 1976), Dobrou (součástí města počínaje rokem 1976), Dolní Jablonnou (dříve Německá Jablonná, součástí Přibyslavi od roku 1976), Hřištěm (částí města se stalo v roce 1977), Poříčím (je součástí Přibyslavi od roku 1976), Přibyslaví, Ronovem nad Sázavou (spadá pod město od roku 1963) a Utínem, jenž je součástí Přibyslavi od roku 1976). Mezi roky 1989 a 1990 patřily k Přibyslavi ještě také Stříbrné Hory ve stejném časovém období také Modlíkov. Město tak tvoří 11 samostatných základních sídelních jednotek, jimiž jsou krom výše jmenovaných částí, ještě Dvorek, Hesov a Keřkov.
Zastupitelstvo a starosta
Přibyslav má patnáctičlenné zastupitelstvo a v jeho čele je starosta města. Tím je od komunálních voleb konaných roku 2010 Jan Štefáček, jehož zástupcem je Martin Kamarád. V těchto volbách kandidovalo do městského zastupitelstva celkem šest uskupení a každé z nich získalo dle výsledků hlasování alespoň jeden mandát. Nejúspěšnější se stala Občanská demokratická strana (ODS), která získala čtyři mandáty. O jednoho zastupitele méně získaly shodně Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Nezávislí pro Přibyslav. Po dvou zastupitelích se dostalo z kandidátek Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL) a sdružení nezávislých kandidátů Přibyslav. Poslední místo obsadil zástupce navržený (KSČM).
Během komunálních voleb konaných v roce 1994 preferovalo z pěti uskupení, jež tehdy kandidovala, nejvíce hlasujících ODS, která získala čtyři zastupitele. Další tři místa v městském zastupitelstvu připadly kandidujícím za KDU-ČSL, dále Sdružení nezávislých kandidátů a také společné kandidátce tří uskupení, a sice KSČM, Strany demokratické levice (SDL) a nezávislých kandidátů. Poslední dva mandáty pro sebe získala kandidátka společná čtyř subjektů, a to ČSSD, Liberálně sociální unie (LSU), Strany zelených (SZ) a nezávislých kandidátů. Ve volbách konaných o čtyři roky později se o hlasy voličů ucházelo sedm kandidátek. Tři z nich obsadily v zastupitelstvu po třech kandidátech. Byly to ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Další dvě místa pro sebe získali kandidáté KSČM a zbývající čtyři místa si mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Za další čtyři roky se voleb zúčastnilo celkem osm kandidátek. Nejvíce hlasů a pět míst v zastupitelstvu obsadila ODS, další tři připadly KDU-ČSL, po dvou kandidátkám ČSSD a KSČM. Tři zbývající si po jednom zastupiteli mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Jedním bylo „Sportovci pro Přibyslav“, dalším „Náš domov“ a posledním „Nezávislí“. U voleb do zastupitelstva v roce 2006 upřednostňovali hlasující jednu z pěti kandidátek. Každá z nich však podle konečných výsledků voleb své zástupce do městského zastupitelstva dostala. Nejvíce – čtyři – jich měla ODS, následovaná třemi uskupeními reprezentovanými třemi zástupci, jimiž byly ČSSD, KDU-ČSL a sdružení nezávislých kandidátů „Přibyslav“. Poslední dvě místa obsadili kandidáti nominovaní KSČM.
Seznam starostů
Toto je neúplný seznam starostů města Přibyslav :
• Karel Hesse (1846–1855)
• Augustin Bedřich Čepl (1861–1867)
• Jan Jelínek (1867)
• Vojtěch Skřivan (1868)
• Jindřich Smejkal (1868–1874)
• Adolf Böhm (1874–1877)
• Augustin Bedřich Čepl (1877–1890)
• František Niklfeld (1890–1914)
• Jan Bechyně (1914–)
• Otta Klusáček (1927–)
• Pavel Jajtner (1989 - 1990)
• Mojmír Novotný (1990–1994)
• Roman Podrázský (1994–2001)
• Jan Štefáček (2001–2014)
• Martin Kamarád (2014– )
Znak a vlajka
Vlajka byla městu Přibyslav předána Lubomírem Zaorálkem, tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, na základě rozhodnutí číslo 45 ze dne 5. října 2004.
Poměr stran udělené vlajky je 2:3. Její list je tvořen žerďovým pruhem červené barvy o šířce tří sedmin délky listu, a dále dvěma vodorovnými pruhy, a sice modrým a žlutým. V červeném pruhu se nacházejí dva zkřížené bílé vinařské nože se žlutými rukojeťmi. Tyto nože jsou převýšené červenou knížecí korunou. V poli modré barvy se nacházejí tři, nad sebou umístěné šedé ryby mající červené ploutve. Ve žlutém pruhu jsou zkřížené černé ostrve.
Štít je dělený, přičemž v horním červeném poli má stejné symboly jako na znaku. Dolní polovina znaku je modro-zlatě polcena. Vpravo se nad sebou nacházejí tři ryby přirozené barvy a vlevo zkřížené ostrve černé barvy.
Členství ve sdruženích
Město bylo na konci listopadu 2001 zakládajícím členem Svazku obcí Přibyslavska, jež má sídlo právě v Přibyslavi a dbá o rozvoj zdejšího regionu ve vzájemné spolupráci členských obcí a měst. Je též členem místní akční skupiny Havlíčkův kraj sídlící ve Ždírci nad Doubravou.

Hospodářství
Zemědělství a ostatní prvovýroba
Přibyslav se, co se týče zemědělství, v historických dobách orientovala spíše na živočišnou výrobu, neboť na rostlinnou výrobu neměli sedláci dostatek orné půdy. Ještě v roce 1937 se konalo 12 dobytčích trhů ročně, dominoval hovězí dobytek. Přibyslav si musela půdu ve středověkých dobách dokupovat. Ve 20. století došlo v celém okolí v souvislosti s rozvojem škrobárenství k masivnímu pěstování brambor pod hlavičkou firmy Amylon. Tento podnik hospodařil k roku 1937 na 580 hektarech půdy a produkoval také velké množství kravského mléka pro hesovské mlékárny.
Průmysl
Přibyslav byla odjakživa spíše město orientované na lehký průmysl. V devatenáctém století bylo ve městě mnoho tkalců a soukeníků, v Ronově byla papírna (později přestavěná na továrnu na škrob a cukr – předchůdce podniku Amylon). Amylon a.s. funguje dodnes a vyrábí např. pudinky, bramborové prášky, škrobové sirupy a další produkty škrobování brambor. Vlajkovým podnikem Přibyslavi je Pribina s.r.o. (dnes Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a.s.), která vznikla pod názvem „Mlékárenské a pastevní družstvo“ v Hesově v jedné z budov Amylonu v roce 1924. Specializoval se nejprve na tvaroh a sýry (včetně „přibyslavského camembertu“), za války se ve velkém začaly vyrábět i tavené sýry. V roce 1948 byla spuštěna produkce džemů a džusu Pribinka a došlo k přejmenování společnosti na název Pribina. V padesátých letech vznikl Pribináček, vyráběný tehdy v 16 příchutích a oblíbený dodnes. K dalším podnikům patří ACO, kom. spol. systémové prvky (bývalý Agrostroj), který dnes zpracovává polymerický beton, či OSIVA, a.s.; dřevozpracující průmysl reprezentují Dřevovýroba Přibyslav s.r.o. a Lesy Dřevo Obchod s.r.o.; družstvo v Přibyslavi je největším lesnickým družstvem v ČR.
Služby
Občanům města je k dispozici pobočka České pošty, která sídlí na Bechyňově náměstí. Na bezpečnost dohlíží Policie České republiky, která má svoje obvodní oddělení také na Bechyňově náměstí. V domě čp. 255 v Hasičské ulici má svou zbrojnici místní jednotka dobrovolných hasičů. Prodejny potravin mají ve městě obchodní řetězce Pramen a COOP–TIP. Z bank působících v České republice má na Bechyňově náměstí svoji expozituru Česká spořitelna.

Doprava
Silniční doprava
S Havlíčkovým Brodem, okresním městem ležícím západně od Přibyslavi, má město silniční spojení silnicí I/19, která prochází místními částmi Keřkov, Dobrá, Přibyslav a Ronov nad Sázavou a pak dále pokračuje východním směrem do Žďáru nad Sázavou. V Přibyslavi je tato komunikace vedena ulicemi Tyršovou a Husovou. Tuto silnici křižují dvě komunikace druhé třídy. Z jihu na sever (ve směru staničení) je to silnice II/350, která prochází místní částí Dvorek a přivádí do města dopravu z jihozápadního směru od Šlapanova a Štoků, na Bechyňové náměstí překříží krátkou peáží silnici I/19 a pokračuje dále severovýchodním směrem na Herálec či Svratku Na území Přibyslavi prochází silnice v popisovaném směru postupně ulicemi Rašínovou, Žižkovou a za Bechyňovým náměstím ulicí Havlíčkovou. Ze severního směru od Chotěboře a České Bělé přichází v místní části Dobrá na silnici I/19 komunikace II/351. Ta dále pokračuje z jižní části města směrem na Polnou. Motoristům je od roku 2004 k dispozici čerpací stanice pohonných hmot společnosti Pasoil.
Dále územím města prochází několik silnic III. třídy :
• III/01838 Přibyslav – Hřiště
• III/01840 Ronov nad Sázavou – Hřiště
• III/03810 Dlouhá Ves – Utín – Hesov – Přibyslav
• III/03818 Stříbrné Hory – Utín
• III/03820 Keřkov – III/03810
• III/3505 ze silnice II/350 z Dvorku na Uhry
• III/3506 ze silnice II/350 na Dolní Jablonnou
• III/3507 ze silnice II/350 na Modlíkov
• III/35012 Ronov nad Sázavou – Pořežín
• III/3513 ze silnice II/351 na Českou Jablonnou
• III/35211 ze silnice I/19 přes Poříčí na Olešenku
Intenzity
Po silnici první třídy od Havlíčkova Brodu denně (za 24 hodin) na základě výsledků Celostátního sčítání dopravy provedeného během roku 2010 přijíždí a odjíždí celkem 2 479 vozidel ve skladbě 1 906 osobních a dodávkových automobilů, 522 těžkých nákladních a 51 jednostopých vozidel. V úseku mezi křižovatkami se silnicemi II/351 a II/350 na západě města jezdí denně úhrnem 4 137 motorových vozidel ve skladbě 3 218 vozidel osobních a dodávek, 858 těžkých nákladních a 61 jednostopých. Od křižovatky se silnicí II/350 přes Bechyňovo náměstí a dále po Husově ulici kolem přibyslavského zámku až po křižovatku se silnicí II/351 provede za celý den 3 983 automobilů, z nichž je 3 151 osobních nebo dodávkových, 774 těžkých nákladních a 58 jednostopých. Směrem na Žďár nad Sázavou pak pokračuje 2 240 automobilů ve skladbě 1 804 osobních nebo dodávkových vozidel, dalších 422 je těžkých nákladních a zbylých 14 tvoří jednostopá motorová vozidla. Po komunikaci na Českou Bělou, tedy severním směrem po silnici II/351, jezdí dohromady 505 motorových vozidel, z nichž největší část (konkrétně 402) tvoří osobní a dodávková vozidla, dalších 83 těžká nákladní a 20 jednostopá motorová vozidla. Silnice II/350 vedoucí jihozápadním směrem je denně zatížena intenzitou 619 motorových vozidel, která tudy jezdí ve skladbě 484 automobilů osobních nebo dodávkových, 130 těžkých nákladních a 5 jednostopých vozidel. Havlíčkovou ulicí, tedy po silnici II/350 vedoucí k severovýchodu denně projede 448 motorových vozidel, přičemž 309 z nich jsou osobní nebo dodávkové automobily, 127 těžké nákladní a 9 je motocyklů. Po silnici II/351 odbočující na jihu Přibyslavi ze silnice I/19 projede za dvacet čtyři hodin jednoho dne celkově 990 motorových vozidel ve skladbě 788 osobních či dodávkových, 189 těžkých nákladních a 13 jednostopých.
Železniční doprava
Od roku 1898 má Přibyslav železniční spojení. V tu dobu byl zahájen provoz po dnes opuštěné jednokolejné trati Německý Brod – Město Žďár. Ta byla v roce 1953 nahrazena dvoukolejnou, od listopadu 1966 elektrifikovanou tratí Havlíčkův Brod – Brno (jež je v jízdním řádu pro cestující spojována s úseky až do slovenských Kútů). Samotné město obchází trať po jeho jižní straně. Na západní straně města je na trati u osady Hesov zřízena Přibyslav zastávka a v jižní části města pak pětikolejná železniční stanice Přibyslav.
Veřejná doprava
Autobusovou veřejnou dopravu k roku 2014 zajišťuje přímými linkami do Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Šlapanova a Polné společnost Arriva Východní Čechy. Přes Polnou až do Jihlavy jezdí svou linku také společnost ICOM transport a spojení se Žďárem nad Sázavou zajišťuje firma ZDAR. Na území města se nachází celkem 21 autobusových zastávek.
Podle jízdního řádu 2013/2014 zastavují v Přibyslavi, a to jak v železniční stanici, tak v zastávce, vlaky jedoucí do Žďáru nad Sázavou nebo Havlíčkova Brodu. Ve stanici navíc staví ještě také vlaky, jejichž cílovým městem je Brno či Praha.
Letecká doprava
Východně od města se v nadmořské výšce 531 metrů nachází veřejné vnitrostátní letiště Přibyslav (kód ICAO: LKPI) s travnatou vzletovou a přistávací dráhou. O letiště pečuje od roku 1945 zdejší Aeroklub odbočka Českého národního aeroklubu. Vznik zdejšího letiště schválila městská rada v roce 1930 a dostavěno bylo v létě roku 1932. Bylo zbudované jako pomocné letiště pro vojenské dvouplošníky na lince Praha–Brno–Bratislava–Záhřeb.

Společnost
Školství
Ve městě se nacházejí dvě mateřské školy. Ty, ač původně vznikly odděleně, tvoří od počátku roku 2003 jednu organizaci, v jejímž čele je k roku 2014 Mgr. Naděžda Štouračová. Vedle objektu v Bezručově ulici, kde sídlí ředitelství školky, využívá mateřská škola prostory v Tyršově ulici. Zde byla školka již od roku 1949, zatímco v Bezručově ulici až od roku 1992. Tři roky po sloučení obou školek (během roku 2006) rozhodl jejich zřizovatel, město Přibyslav, o zrušení pracoviště v Tyršově ulici. Protože však počet malých dětí narůstal, změnili zastupitelé města původní rozhodnutí o uzavření a od října 2012 jsou opět v provozu obě pracoviště.
Po mateřské škole mohou děti pokračovat ve školní docházce v Přibyslavi i nadále, neboť je ve městě na Bechyňově náměstí v provozu devítiletá základní škola. Jejím ředitelem je (k roku 2014) Mgr. Petr Adam.
Hudebně nadané děti mají pro rozvoj svého talentu přímo v Přibyslavi pobočku hudebního oboru Základní umělecké školy J. V. Stamice z Havlíčkova Brodu. Místní odbočka vznikla na počátku února 1984 a až do roku 1989 využívala pro své zkušebny prostory základní školy. Následně se přesunula do objektu čp. 301 v Husově ulici. Zde bylo vyučováno uměleckým oborům do konce roku 2016. Od 1. ledna 2017 získala pobočka ZUŠ v Přibyslavi, díky výrazné podpoře města Přibyslav i zřizovatele, nové prostory pro základní umělecké vzdělávání na Bechyňově náměstí č. p. 35. Vyučuje se zde hře na nástroje dechové i drnkací. Při škole existuje houslový soubor, jenž doprovázel při koncertech například Jaroslava Svěceného, Pavla Šporcla, Gabrielu Demeterovou či Václava Hudečka.
Kultura
Kulturní pořady se ve městě uskutečňují v kulturním domě, jenž je situován v Husově ulici. V budově se nachází sál s kapacitou 333 míst k sezení, ve kterém probíhají jak divadelní představení, tak se zde promítají i filmy. Svá představení zde hraje také amatérské Loutkové divadlo Přibyslav, které vzniklo již roku 1923. Při kinu, které během jara roku 2012 prošlo digitalizací, funguje filmový klub.
Čtenářům je nepřetržitě od roku 1896 k dispozici knihovna. K roku 2011 disponovala celkem 25 900 knihovními jednotkami, které jsou od roku 1998 evidovány v elektronickém katalogu LANius. Od téhož roku je návštěvníkům umožněn přístup na internet.
Zájemci o historii města a jeho okolí mohou navštívit místní Městské muzeum, které sídlí v Kurfürstově domě na Bechyňově náměstí. Ve stejném objektu sídlí též informační středisko nabízející průvodcovské služby a prodávající též upomínkové předměty na návštěvu města. Turisté zde mohou zakoupit také publikace či turistické známky vztahující se k městu.
Základní škola ve spolupráci s Kulturním zařízením města Přibyslavi pořádá od roku 2005 v místní sportovní hale taneční soutěž „Přibyslavský pantoflíček“. Účastní se ho nejen
oddíly ze sousedních měst a obcí, ale také třeba až z Ostravy.
Místní římskokatolická farnost pořádá hudební festival Přibyslavské Nocturno.
Sport
Cyklotrasy vedoucí skrze Přibyslav
16
Hlinsko – Slavonice

19
Lísek – Davle

4122
Přibyslav – Dašice

4335
Dobronín – Přibyslav

Město Přibyslav protínají čtyři značené cyklotrasy, z toho dvě II. třídy a dvě IV. třídy. Cyklotrasa číslo 16 začíná v Hlinsku a pokračuje přes Jihlavu a Telč do Slavonic. Cyklotrasa číslo 19 vychází z Lísku a pokračuje dál směrem na Nové Město na Moravě přes Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod do Zruče. Cyklotrasa IV. třídy číslo 4335 začíná v Dobroníně, protíná Šlapanov a pokračuje dál do Přibyslavi, kde i končí. Poslední čtvrtá trasa číslo 4122 začíná ve městě Přibyslav pokračuje do Krucemburku a dál do Dědové, Vrbatova Kostelece, Chrástu, Hrochova Týnce, Dvakačovic a končí v Dašicích. Z města vede též neočíslovaná značená Cyklostezka Přibyslav–Sázava po staré železniční trati. Tato stezka je dlouhá téměř 9 km a po celé délce kopíruje řeku Sázavu. Stezka je využívána mimo cyklistiku i na inline bruslení či pěší chůzi. V zimním období mívá udržované stopy pro běžecké lyžování.
V roce 2006 byla ve městě otevřena pro pěší návštěvníky Naučná stezka Romana Podrázského. Pojmenována je po akademickém sochaři Romanu Podrázském. Její celková délka je cca 2,5 km a nachází se na ní 12 zastavení. Trasa začíná u vlakového nádraží v Přibyslavi a končí na okraji Jablonského žlabu.

Pamětihodnosti
Na základě vyhlášky Krajského národního výboru Východočeského kraje ze 17. ledna 1990 se stalo historické centrum Přibyslavi městskou památkovou zónou.
Kostel a okolí
K místním pamětihodnostem se řadí Kostel Narození sv. Jana Křtitele, což je barokní kostel, který se v roce 1750 rozhodl majitel panství Karel Maxmilián z Ditrichštejna postavit na místě původního menšího kostela. Základní kámen byl položen 1. dubna téhož roku a slavnostně vysvěcen byl kostel v roce 1753. Při ničivém požáru v roce 1767 byla zničena celá střecha. Nová byla vztyčena ještě v témže roce, ale nové vysvěcení proběhlo až v roce 1853. V blízkosti kostela býval hřbitov, z kterého se dochovaly některé pomníky roztroušené kolem kostela. Po levé straně od vstupu do kostela stojí gotická věž z roku 1497. Svého času věž patřila k původnímu hradnímu opevnění. Během husitských válek byla silně poškozena i s celým obranným opevněním. Věž je viditelnou dominantou města a bývá příležitostně přístupná. Nejstarší dochovanou památkou města Přibyslavi z dob dobývání stříbrné rudy je středověká štola, která i s odbočkami měří 118 metrů. Štola začíná pod farou a pokračuje 80 metrů severním směrem. Neexistuje žádný dokument o účelu této štoly. Předpokládalo se, že je to pozůstatek po těžbě stříbra, ale dnes spíše převládá názor, že štola sloužila jako úniková cesta z města.
Starý špitál
Starý špitál v Přibyslavi nechal v roce 1692 vystavět kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Stalo se tak na žádost přibyslavských konšelů, neboť město se po třicetileté válce jen s velkými obtížemi zvládalo starat o chudé, které válka připravila o domov. Město z tohoto důvodu pro stavbu poskytlo pozemek. Na štítě špitálu, který byl v dané době chápán spíše jako chudobinec než jako nemocnice, je proto dodnes zobrazen znak Ditrichštejnů. Svou funkci plnil zhruba 250 let. V nedávné historii sídlo sloužilo jako městské muzeum. Dnes se z bývalého špitálu staly prostory sloužící pro pořádání výstav a koncertů.
Přibyslavský zámek
Přibyslavský zámek nechal kolem roku 1560 vystavět Zachariáš z Hradce na místě starého hospodářského dvora, který náležel k dnes již zaniklému hradu.[p 3][104] Původně vznikl jako lovecký zámeček a letní sídlo ve stylu italské renesance. Jeho obdélníková budova dnes tvoří zadní, jižní trakt čtyřkřídlého zámeckého areálu. Stavitelé nejspíš využili původní sklepení panského dvora, neboť v jihozápadním nároží zůstala dochována gotická křížová klenba na dvou kamenných sloupech. V dveřním ostění místnosti je také zachován erb pánů z Hradce s letopočtem 1565. Pod zámkem byla v roce 1957 umístěna 290 cm vysoká jezdecká socha Jana Žižky.

Osobnosti
• Hynce Ptáček z Pirkštejna († 1444), majitel polensko-přibyslavského panství
• Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698), majitel polensko-přibyslavského panství
• Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784), majitel přibyslavského panství, stavitel kostela
• František Josef z Ditrichštejna (1767–1854), majitel přibyslavského panství
• Augustin Bedřich Čepl (1820–1891), kupec, přibyslavský mecenáš a starosta města
• František Niklfeld (1841–1915), politik, starosta města, poslanec zemského sněmu
• Jan Otto (1841–1916), nakladatel a od roku 1912 čestný občan města
• Josef Reinsberg, (1844–1930), lékař, poslanec, profesor, děkan a rektor
• František Malinský (1850–1926), podnikatel, zakladatel společnosti Amylon, politik
• Jan Bechyně (1866–1960), člen Muzejního spolku, autor dokumentárních fotografií Přibyslavi
• František Půža (1872–1932), lékař a autor děl o dějinách Přibyslavska
• Rudolf Ludmila (1872–1953), kreslíř, malíř a učitel
• Theodor Bohumír Pařík (1881–1961), profesor hudby, hudební skladatel a houslista
• František Němec (1882–1918), sochař
• Františka Kolářová-Vlčková (1883–1956), spisovatelka a profesorka
• Stanislav Bechyně (1887–1973), konstruktér a pedagog
• Vojtěch Luža (1891–1944), armádní generál, odbojář, zabit při přestřelce v Přibyslavi
• Adolf Švec (1893–1942), agronom, starosta sokolské jednoty v Přibyslavi
• Jan Filip (1911–1971), teolog, spisovatel a esperantista
• Jan Bechyně (1920–1973), entomolog
• Miroslav Řepiský (1924–2011), právník a organizátor hasičského hnutí
• Karel Pátek (1927–1967), fyzik a spolutvůrce prvního československého laseru
• Jaromír Málek (* 1943), egyptolog
• Roman Podrázský (1943–2001), akademický sochař a starosta města
• Hana Orgoníková (1946–2014), poslankyně
• Pavel Jajtner (* 1947), starosta města, místopředseda Federálního shromáždění ČSFR, velvyslanec v Rakousku, Maroku a při Svatém stolci
• Jan Štefáček (* 1950), pedagog a někdejší starosta Přibyslavi
• Zdeněk Kubeš (* 1964), teolog a kněz v Přibyslavi

SOCHA DÍVKY
Autorem je sochař Jaroslav Brož.
GPS : 49.5703539N, 15.7432236E

NAUČNÁ STEZKA ROMANA PODRÁZSKÉHO
Naučná stezka vychází od vlakového nádraží, prochází kolem zámku a kostela a míří za město k Jabloneckému žlabu. Dvanáct naučných tabulí je zaměřeno na historii, památky, přírodu a osobnosti spojené s Přibyslaví.
Své jméno má stezka po akademickém sochaři Romanu Podhrázském.
Délka : 2,5 km
GPS : 49.5709867N, 15.7433783E

SOCHA JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA
Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova z roku 1935 od Bohumila Kafky. Ten byl osloven k vytvoření návrhu Žižkova pomníku na Žižkově. K práci přistoupil velice zodpovědně, návrhy konzultoval s historiky. Přibyslavská socha vznikla jako menší zkušební odlitek.
GPS : 49.5732267N, 15.7419642E

BUSTA KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO
Autorem busty českého básníka, novináře a politika je sochař Roman Podrazský.
GPS : 49.5737614N, 15.7422808E

KAŠNA
GPS : 49.5747264N, 15.7418450E

HASIČSKÉ MUZEUM
Od roku 2006 je nositelem mezinárodního certifikátu "Hasičské muzeum" CTIF.
CTIF je mezinárodní hasičskou organizací zastřešující hasičské svazy zemí celého světa.
V prostorách renesančního zámku rozšířeného a upraveného v 18. stol. je umístěna stálá výstava Historie požární ochrany. V 15 sálech jsou představeny nejstarší způsoby hašení, rozvoj hasičských spolků od poloviny 19. století, vývoj hasičských stejnokrojů a ukázky historické i současné techniky.
Dále je možno navštívit síň mezinárodní spolupráce zemí CTIF s hasičskými stejnokroji z různých zemí světa nebo regionální výstavu Přibyslavsko (tzv. Žižkova síň; archeologie, repliky husitských zbraní, kroje, předměty denní potřeby).
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5746483N, 15.7411956E

ZÁMEK
Na místě zpustlého hradu byl Zachariášem z Hradce v roce 1560 postaven renesační zámek. V průběhu 18. století byl barokně rozšířen a po požáru roku 1847 získal klasicistní podobu. Celý zámecký komplex se rozkládá kolem dvou nádvoří, z nichž jižní lemují arkády. Západní strana zámku je zdobena sgrafity.
Dnes je zámek, díky své expozici, atraktivní zejména pro obdivovatele požární techniky, a to jak současné tak historické. Kromě toho se místní muzeum věnuje i regionu a památce Jana Žižky.
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5744728N, 15.7408297E

BOŽÍ MUKA
Kamenná muka v duchu renesance pochází ze 17. století.
GPS : 49.5751892N, 15.7410447E

VĚŽ U KOSTELA SVATÉHO JANA KŘTITELE
Výstavba gotické věže s mohutnými zdmi započala roku 1497 a sloužila na obranu města. Z toho důvodu byl vstup do věže umístěný ve výšce 7 m, ke kterému vedlo dřevěné schodiště. V případě ohrožení bylo možné jej lehce odstranit.
Od paty až po kříž na vrcholu báně je věž vysoká 50,3 m.
GPS : 49.5760944N, 15.7378083E

MOROVÝ SLOUP
Sloup zhotovil v roce 1998 místní rodák a sochař Roman Podrázský. Jde o jediný mariánský sloup, který byl na území Česka vysvěcen ve 20. století.
GPS : 49.5762097N, 15.7374361E

POMNÍK OBĚTEM 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
GPS : 49.5757161N, 15.7382556E

JABLONECKÁ VODNÍ NÁDRŽ
GPS : 49.5695611N, 15.7244939E

KŘÍŽ
GPS : 49.5757044N, 15.7318906E

SOCHA SVATÉHOVÁCLAVA
Vrcholně barokní socha sv. Václava odhalena v roce 1743.
GPS : 49.5767922N, 15.7380786E

POMNÍK OBĚTEM 1. A 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Pomník je dílem sochaře Karla Samohrda. Reliéf zachycuje trojici československých legionářů (italského, ruského, francouzského).
GPS : 49.5766694N, 15.7394597E

KAŠNA
GPS : 49.5772944N, 15.7392614E
více  Zavřít popis alba 
  • 9.5.2021
  • 92 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
hazena-horka
27.9. 2020 TJ Sokol Horka nad Moravou - TJ Lokomotiva Suchdol nad Odrou 19:31 (11:17)

V neděli odpoledne jsme přivítali v domácím utkání Suchdol nad Odrou. Utkání se odehrálo ve sportovní hale Olšany u Prostějova, za což děkujeme místnímu Sokolu.

Zápas se od úvodních minut nevyvíjel vůbec dobře. To co se nám dosud dařilo bylo pryč. Hostující tým si šel za svým cílem a diktoval tempo na hřišti.
Z naší strany chybělo snad vše. Naše hra byla bez elánu, nápadu a bezzubá. Do toho jsme přidali naši střeleckou nepřesnost a bylo jasno.
Nespočet neproměněných vyložených šancí rozhodl dnes o naší prohře. A aby toho nebylo málo udělali jsme i spoustu individuálních chyb a zkušený soupeř neměl
defakto problém dotáhnout zápas do vítězného konce. Dnes jsme prostě neměli svůj den a doufáme, že jsme si tohle vybrali na dlouhou dobu.

Nevěšme ale hlavu, i takové zápasy prostě budou. Musíme to rychle hodit za hlavu a hrát hru kterou kluci umí. Opět se semknout a táhnout za jeden provaz.

Sestava a branky : Kubeček Jiří 7, Malý Patrik 3, Ochmann Petr 3, Foukal Tomáš 3, Minář Vojtěch 1, Hruda Jiří 1, Smahel Adam 1,
Semjon Jiří 0, Vyhňák Miroslav 0, Pulkrábek Jan 0, Halouzka Roman 0, brankář a úspěšnost: Vodička Štěpán 31%
více  Zavřít popis alba 
  • 27.9.2020
  • 53 zobrazení
klucittl
Druhý den našeho dogtrekování měl naprosto jiné "pozadí". Slunečný den vystřídalo mlhavé a deštivé rádo. Všude mokro po noční bouřce a dešti. Tak jdeme směr Krkavčí skála. Výstup k ní je ale opravdu nářez. No a ikdyž tam vyfuníme pokocháme se výhledem dáme se do dalšího stoupání k Varhošti. A zase se hrabeme vzhůru. Jde mi to ztuha ten dogtrekkingový výpadek z minulého roku se tzačíná projevovat. Na Varhošti nás čeká opět mokro a studený vítr. Teď by trošku toho sluníčka fakt bodlo. Tady se s námi loučí náš doprovodný tým Terezka a její čtvernožci. Má tentokrát i jiné povinnosti, tak tedy díky za skvělou spolupráci v boji proti trudnomyslonosti a ahoj zase příště. Odvoz zajištěn vše je tedy O.K. a my pokračujeme dál už jen s Romanem a jehlo vlčicí, kteří se k nám přidali již včera. A zase stoupáme už ne tak zprudka ale stále. No a pak přichází dlouhý sestup. Až jsme se dovalili ke Střekovskému hradu. A začlo prrrršet. Dáme si oběd.....ale je tu svatba.... tak nic? No přeci jen jsme kousek pod hradem našli skvělé místečko v podobě Hospůdky na Osadě. Než jsme k ní došli slušně jsme stačili zmoknout. No a pršet asi bude s přestávkami stále. Tak a je to tu. Poprvé jsem se definitivně rozhodl odstoupit ze závodu. Poprvé také nedokončíme Krušnohorce. Až doteď jsme to vždy zvládli. Je jasné, že limit nedáme a navíc mi to opravdu nechce šlapat. Roman s vlčicí se k nám přidává. Tak s zajišťuji odvoz u svého dobrého kamaráda Pavla. No a než pro nás přijede, tak se zde naobědváme. Při skvělém jídle a super obsluze a v příjemném prostředí se lépe snáší i to že pro tentokrát končíme.
více  Zavřít popis alba 
  • 28.4.2019
  • 59 zobrazení
yao
Školou "naruby" jsme si v pátek 28. března připomněli Den učitelů. Druhou vyučovací hodinu absolvovali žáci 1. stupně s našimi "novými kolegy" (žáky 9. třídy). A tak se vyučovalo matematice, přírodovědě a hudební výchově pod jejich vedením. A jak to dopadlo ?!
Ohlasy :
1. třída - vyučující Adam a Martin
"Připravili jsme si hodinu matematiky. Začali jsme krátkou rozcvičkou na ruce, aby se jim lépe psalo. Děti to braly s humorem a moc se jim to líbilo, v pohodě zvládly všechny příklady. Bylo nám s nimi fajn, tak snad zase někdy příště."
2. třída - vyučující Lukáš a Adam
"Děti byly zvědavé, co jsme si na ně v matematice připravili. Pracovaly podle našich pokynů s nadšením, zvláště, když se dozvěděly, že prvních deset bude odměněno sladkostí. Hodina se nám, myslím, podařila. Měli jsme z toho dobrý pocit."
3. třída - vyučující Roman a Josef
"Žáci se v hodině hudební výchovy dozvěděli něco o kytaře, dokonce i o karibském hudebním nástroji zvaném ukulele. Myslíme si, že se hodina líbila i paní učitelce Mgr. Blance Kristianové, která si zkusila po dlouhé době, jaké to je sedět v lavici, učit se a být znovu žákyní. Bylo to skvělé, děti se zapojovaly, zpívali jsme i kreslili."
4. třída - vyučující - Sabča a Terka
"Vydaly jsme se do 4. třídy vyzkoušet si, jaké to je být učitelem. Vyučovaly jsme přírodovědu, protože je nám nejblíž. Žákům jsme dávaly otázky , hráli jsme hry, kreslili jsme si. Hodina byla tématicky zaměřená na "jaro". Myslely jsme si, že 45 minut je dlouhá doba, ale nakonec nám pár minut ještě scházelo. Moc se nám to líbilo a doufáme, že dětem taky."
5. třída - Maruška a Eva
Učily jsme přírodovědu, vylučovací soustavu. Připravily jsme si prezentaci a video "Byl jednou jeden život". Děti byly pozorné a snažily se. Dětem se to líbilo a nám také."
A co na to inspektoři Žirafa a Srnka (Michal a Lukáš)?
"Vyspělá škola, dobrý pedagogický sbor. Ovšem co se týče vybavení, je škola trochu pozadu. Chybí bowling, plavecký bazen, vrtulníková doprava do školy - chodí se většinou pěšky, tablety do každé třídy. Jinak jsme byli spokojeni."
více  Zavřít popis alba 
  • 28.3.2014
  • 496 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • zima 2020/2021
  • 3 260 zobrazení
zsmostyujablunkova
Den matek a rodiny na ZŠ a MŠ Hrčava
Pátek 15. Května 2015 byl na naší škole trochu jiný než běžný pátek. Žáci z mateřské i základní školy byli trochu nervózní, zda se jim program připravený pro maminky, tatínky, babičky a dědy povede předvést tak, jak si ho dlouho připravovali.
Sál pro vystoupení byl velmi netradiční – široká a světlá chodba ještě novotou vonící školy. Jedna část této chodby byla určena hostům a druhá vystupujícím dětem.
Krátce po půl třetí, kdy na chodbě byly obsazeny všechny židle donesené z kulturního domu i ty ze tříd, mohl program začít. Nejdříve paní vedoucí učitelka Mgr. Libuše Ježowiczová přivítala pana ředitele školy Mgr. Ondřeje Polakoviče, paní zástupkyni Mgr. Janu Klusovou, pana starostu Ing. Petra Staňa a všechny přítomné.
A pak už to všechno vypuklo. Děti MŠ a ZŠ přednesli společnou báseň nechali předškoláky, aby předvedli své pásmo tanečků a veršů, v němž byl obsažen moderní tanec i lidový tanec Placki. Malí dodali odvahy starším kamarádům a ti také bezchybně recitovali, zpívali písně české i z Hrčavy a zatančili tanec Rejna. Malí i velcí pak předali maminkám, babičkám i tetám dárky, které sami vyrobili ve výtvarné výchově, v pracovních činnostech a ve školní družině.
Závěr patřil poděkování všem, kteří se na přípravě programu podíleli: slečna učitelka Daniela Poloková, paní učitelka Libuše Ježowiczová, pan učitel Leon Ježowicz, který nacvičil s dětmi písně a doprovodil je na housle a paní Miluše Romanová.
Maminkám i paní učitelkám poděkoval pan starosta ing. Petr Staňo a všem předal krásné kytky. A pak už se debatovalo, hodnotilo u malého pohoštění, o které se postaralo SRPDŠ.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.5.2015
  • 374 zobrazení
lukas-bubu
Je to neuvěřitelné, ale po dlouhých sedmnácti letech se na Peruci opět uskutečnily MÁJE. S nápadem přišel Roman Kučera (Balik), k němu se přidala parta kluků a holek a dobrá věc se podařila. Dokonce i to počasí nám přálo. Do průvodu vyrazila snad celá vesnice. Po vsi se rozvozilo na třicet malých májek a na náměstí se postavila velká ( devatenáct metrů dlouhá ) májka. Sehnal se koňský povoz, kroje a k tanci nám zahrála kapela ŠRUML pod vedením Milana Bitnera. Když se projelo celou vsí, vrátili jsme se zpět na náměstí, kde se pak losovala tombola. Celý den se báječně vydařil. Snad se tato tradice ujme a sejdeme se zase příští rok. Čí jsou máje? Našééé.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013
  • 383 zobrazení
vutvbrne-festival
Místo: hřiště Gymnázium Vejrostova Brno

Všechno začalo 28.6.2010 v 7,30 na Kociánce, kde Michael Svoboda a Martin Polášek naložili 10 postižených dětí do aut a vyrazili jsme směr Gymnázium Vejrostova v Bystrci, kde VUT v Brně společně s touto školou pořádali toto důležité setkání. Hned po příjezdu se postižených dětí ujali žáci této školy, vynášeli je z aut, rozdělávali vozíky, starali se o jejich pitný režim atd. Toto byla jedna z moc důležitých součástí celého dne, že se o děti z Kociánky starali celý den žáci této školy včetně nošení na záchod a dalších věcí. Zvládli to všichni společně opravdu skvěle.

V 9,00 při slavnostním zahájení tancovali postižení žáci z SŠ FD Roosevelta, kteří předvedli tanec free na píseň Michaela Jacksona. Byl to velký zážitek a pro většinu žáků Gymnázia Vejrostova první takováto zkušenost. Moc děkujeme této skupině - Janě Malivánkové - spolupracujeme spolu dlouho a budeme dál. Akce se zúčastnila také paní Naďa Křemečková, která zastupovala pana primátora města Brna Romana Onderka, Kateřina Fantová z JMK a další. No a pak už se rozběhly atletické disciplíny sprint na 60m, dálka, hod na cíl, běh na 800m a štafety 4x60m. Postižené a zdravé děti absolvovaly všechny disciplíny dohromady a vzájemně se o sebe starali.
Na závěr jsme zase rozdali spoustu medailí, cen a diplomů a křičeli jsme "vzhůru Brno"!
více  Zavřít popis alba 
  • 28.6.2010
  • 349 zobrazení
spanilejizdy
Jelo se v menším počtu 6 osob. Jirka Venca Vláďa Romana Mirek Dáša. Jelo se z Jeseníků ze Šeráku do Břeclavi. Tuto trasu jsme zopakovali, jela se již v roce 2012. Dáváme přednost rovinám a pohodlnějším cestám podle řek, tato cesta se osvědčila a proto jsme ji zopakovali. Abychom měli změnu, pokusila jsem se změnit místa přespání. Již třetí rok byla výluka na trati, takže místo Slezským Semmeringem na Ramzovou se ze Zábřehu jelo autobusem. Mirek si zase v autobuse zapomněl věci, tentokrát vestu z 2 mobily. Dopadlo to dobře. Z Ramzové lanovkami na Šerák, krásné ubytování v chatě Jiřího na Šeráku a ten rozhled. Druhý den při sestupu dolů se nám draly palce z bot, jaký to byl sešup. Krásný sjezd z hor, krásná příroda kolem, nebyla dlouhá trasa, škoda, že jsme nezastavili v obci Branná. Prý je to tam pěkné. Pokračovali jsme přes Hanušovice do Bludova, tam ubytování. Jo a Jirka slavil 60. Penzion prostý, ceny lidové, pili pivo Huhňáka. Třetí den byl naplánován z Bludova do Litovle, se zastávkou v Lošticích a s výstupem na Bouzov. A hrad je na pořádným kopci, kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. Ale je krásný, stál za to. 4. den dlouhá trasa po rovině z Litovle přes Olomouc a Tovačov až do Kroměříže. Všude nové cyklostezky, ale 75 km. 5. den z Kroměříže do Strážnice. To nás chytil déšť, ale schovali jsme se v Uherském Ostrohu. Ze Strážnice do Kobylí, přes Čejkovice a vinařskou oblastí. Poslední večer ve sklípku v Kobylí, s ochutnávkou vín a milým hostitelem. Poslední den na vlak do Břeclavi. Neuvěřitelný rekord. Vlak v 13:15 jsme již čekali od 10:00 na nádraží. No a pak rychlíkem do Prahy. Počasí pěkné a slunečné, až na ty bouřky. Možná velké tempo nebo vyšší věk. Milan s Eliškou nebyli, čekají potomka, nebyl Roman ani Krkonošští nemohli. Takže 6 ks.
Kategorie: cestovánísport
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2016
  • 131 zobrazení
foxondra
Ahóóój, opět vodácká akce, tentokrát v česku a to konkrétně na Vltavě. Doufejme, že si ji budeme užívat ještě dlouho, proslýchá se totiž něco o přehradě Č. Krumlov a Dívčí kámen, ale snad to zůstane jen na papíře. Jelo nás jen šest.....Romana a Tom, Jožka a Ivo a Simonka s Lišákem. Přistoupili jsme se Simčou v Náměšti a po krátké 5-ti hodinové jízdě vlakem a busem jsme dorazili do Vyšáku. Nalodili jsme se a vyjeli jsme. První kempovačka U Nojdy, kde jsem se již dlouho těšil na žebra.....hnus fialovej, nikdy více. Procházka krásným Rožumberkem a Plznička U Martina nám však náladu spravila. Ráno azuro a teplo, ale ta ledová voda jak z filmu Titanik, nic moc. Cestou tradiční oběd U Vikinga a doplutí do Krumlova. Ten mě nepřestane fascinovat, po Zbýšově nejkrásnější město v republice:-))). Dali jsme pizzu a chvíli jsme si zablbli na dětském hřišti, procházka nádherným městem,následovalo pivko u 66 a ve dvě hurá na kutě. Jenže 3 den....chcalo a chcalo.....a to fakt pořád a vytrvale. Byly jsme trošku rozladění....Naštěstí večer na turistickém tábořišti Dívčí kámen byla pohoda, déšť ustal, dokonce jsme dali aj táborák a špekáčky. Poslední den bylo snad nejtepleji, ale už se jelo domů.......Rozpočet pro dva lidi:Vlak 900,-Kč, kempy 500,-Kč,lodě 1200,-Kč....útrata asi 3000,- celkem tedy 5500,-Kč. Tedy 2750,-Kč na osobu.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2015
  • 1 613 zobrazení
vutvbrne-festival
Místo: Brno, stadion VUT v Brně Pod Palackého vrchem

Smršť sportovních, preventivních a charitativních akcí našeho projektu pokračovala ve čtvrtek 27.5.2010 akcí Ateltický 4boj ZŠ města Brna. Jsme moc rádi, že i při této akci již letos tradičně spojili své síly AŠSK, VUT v Brně a AK Olymp Brno. Dívky 7.-9. tříd absolvovaly 4boj sprint na 60m, skok do výšky, skok do dálky, vrh koulí, hod kriketem, běh na 800m a 1000m a štafety 4x60m. Naštěstí jsme nezmokli, dokonce vykouklo sluníčko. Na stadionu mezi rozhodčími i závodníky panovala obrovská pohoda. Velkým překvapením bylo pro všechny účast hokejistů HC Kometa Brno Radka Dlouhého a Romana Erata, kteří přišli akorát na závěrečné vytrvalostní běhy dívek a chlapců. Bylo to super, kluci šli hned mezi závodníky, povzbuzovali je, povídali si s nimi před závodem i po závodě. Bylo to neformální a moc příjemné. Poděkování patří také dětem z tehcnické čety ZŠ Bosonožská. Vyhráli všichni, bavili jsme se celý den sportem.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.5.2010
  • 281 zobrazení
kubamarek
Expedice Banát v jihozápadním Rumunsku.

Skupinka studentů kutnohorského gymnázia a několik studentů archeologie z Moravy a ze Slovenska absolvovali na přelomu srpna a září pobyt v česky mluvící oblasti na hranici Rumunska a Srbska. Počasí se vydařilo (až na první den), žádného medvěda jsme nepotkali, všichni absolvovali dlouhé (až 40 kilometrové) pochody ve zdraví (až na pár vosích štípanců a oteklých chodidel), a tak všichni jen v dobrém vzpomínáme na tuto krásnou aktivní dovolenou a někteří z nás již nyní plánují výlet do Banátu znovu.

Náš program:

1. den: pochod ze Sasca Romana do kempu Valea Beiului na řece Nera. Odtud ještě krátký výlet na kaskády Beusnitei. V nohách máme odhadem něco mezi 15 až 20 kilometry.

2. den: nejdelší etapa z kempu na Neře do Rovenska. Nejprve nás čeká divoké údolí řeky, několik brodů, neplánovaná cesta na vlečce, poté táhlé vysoké kopce a nakonec krásné výhledy při západu Slunce. V nohách přes 35 km.

3. den: oproti předchozímu dni nás čekala odpočinková etapa (asi 15 km) z Rovenska do Gerniku. Krásné počasí nám zajistilo úžasná panoramata.

4. den: z Gerniku se přesouváme do Svaté Heleny. Cestou se stavujeme ještě u Turecké díry a Kulhavé skály. Krajinu nad Helenou kazí doslova stádo hučících větrníků. Poté nás čeká přesun autobusy do Eibentalu. Nachozeno máme asi 15 km.

5. den: poznáváme okolí Tisového Údolí (Eibentalu). Zavítali jsme taktéž do Ujbányje. Někteří z nás si dali ještě krátký výlet na vyhlídky na Dunaj. Odhadem máme něco mezi 10 až 15 kilometry.

6. den: výlet autobusem k Dunaji, kde nás čeká prohlídka krasových jeskyní. Někteří si výlet zpestří osvěžením v řece, následně se lodí přesouváme do jeskyní Veterani. Odpoledne se opět pár dobrovolníků vydá na kratší procházku – cílem je tentokrát chromová štola. V nohách máme asi 10 km.

7. den: výšlap na vyhlídku Známana. Perfektní výhledy do okolí. Celkem pěšky asi 15 km. Někteří mají ještě tolik energie, že si vyběhnou i na Kovárnu za vidinou chmelového moku zdarma (já byl mezi nimi). Čeká nás poslední noc v Rumunsku, Honza (průvodce) navíc slaví narozeniny, takže se večer nikomu nechtělo moc spát.

8. den: ráno balíme, navštěvujeme místní základní školu, kde předáváme naše dary, a přesouváme se pěšky k Dunaji (asi 6 km), kde čekáme na autobus.

Suma sumárum, někteří z nás mají za 8 dní v nohách i více než 120 km, takže v autobuse spí i ten, kdo v něm běžně ani nezamhouří oko.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2013
  • 253 zobrazení
potmesilci
Náš dárek ke svatbě Petry Přibylové a Vládika Augstena. Nápad se vylíhnul cestou z taneční soutěže našich dětí v Brně. Cesta z Brna byla dlouhá, tak se dalo vymýšlet....Díky Mirce za nápad, Honzovi za sestříhání muziky, Martině za zařízení krásných triček, Richardovi, Majce, Vlastě, Mírovi, Jitce, Ivaně, Petrovi, Lee, Romanovi, Pávovi za nadšení, vytrvalost a ochotu si ze sebe udělat srandu. Báječné Janičce - naší trenérce, která do toho s námi šla, i když riziko bylo veliké....100% paní ředitelce - jako vždy nenápadně vzadu, ale jak řekne - tak to je!Díky našim dětem, které byly velkorysé a často nás doma doučovaly kroky....Synovi Máťovi, který nám moc pomohl v den "D". Katyně, že nás zařadila do "programu" a Lucce, která na poslední chvíli bezchybně zaskočila za původního barmana...panu Hrkalovi za autobus a za odvezení - věřím, že "tohle" ještě nevezl.... A díky mně - že jsem nepovolila a pořád všechny otravovala a nedala jim šanci uniknout.... Moc jsme si ty 4 měsíce užili, objevili jsme v sobě netušené taneční možnosti.....škoda, že se Petra třeba za půl roku zase nebude vdávat ............. :))))))
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 659 zobrazení
jirca6
A je září….. v pátek 6., brzy odpoledne vyrážím směr Kokořínsko. Pod Romanovem je velké hraní T.O. Bílé skály. Kamarádů spousta a hudby až do rána-výborný. To nás pod širákem dohnalo mrholení, ale plachta to napravila. Sobotní den jsem si vyhradil na vandřík po Kokořínských dolech a skalách. Prolézačkou k jeskyni Obraznici, na Kačinu a pak až na Studánecké vyhlídky. Na obzoru přetíná pískovcové území Kokořínska, sopečný hřeben pětisetmetrových vrcholů. Vracím se okolo hájovny po modré ke Švédským valům, Obří hlavě, Žábě a Droužkovou hřebenovkou na Pokličky. Všude je krásná příroda plná skal a roklí. Stále mrholí a trámové schody do údolí Pšovky kloužou jak blázen. Obědvám na divoko a přes mokřady Liběchovky a Pšovky to špacíruju na Stříbrňík. V Ráji potkávám pár kamarádů a tak zastavuji u Weinlichů na pivko a kávu. Hele, obloha už přestala plakat…. Přes Laku mířím ke Konrádovu. Okolo cest jsou dřevěničky, vzduch je krásný, je to pohůdka. Odbočuju do Údolí Bílých skal a dělám malou smyčku pod Ovčárecký vrch. Přicházím na kemp osady Bílých skal, právě probíhají dětské soutěže. Spočívám u buřťáku, než nás kamarádi zvou k soutěžím pro velké. Kolečkový kros, kvíz o anatomii těla, střelba z pistole, skládání hlavolamu. Byla to prča i dřina, ale zablbli jsme si. Ve stěnách Bílých skal hledám jeden z posledních volných převisů na spaní. Kemp se plní, povečeřet a pomalu se přesunout k potlachovišti. Zapalovací rituál zde mají osobitý, pak již hudba, zpěv, soutěže ve veselém vyprávění, předávání placek. Do osady je přijat nový člen Žežula. Nejmladší je ani ne tříletá Eliška, nejzvdálenější kamarád z Austrálie. K půlnoci řady trošku prořídly, ale u ohně je stále dobře. Za hudbu teď vzal Meky a jedou hodně starý trampský písně. Ale to už ležím ve skalní kapse a koukám, jak světlušky baterek křižují údolím mezi wigwamy a převisy. Více vlevo vidím velký oheň a úžasná akustika Bílých skal ke mně nese něco o Eldorádu. Jsem vyjímečně rád, že spánek přišel později. Je neděle ráno, vzbudili mně veverky, jak řádili na stromech, mršky jedny. Vypadá to, že bude hezký den. Z převisu mi spadla bota, tak bosej hurá ze svahu… U buřťáku voní káva a slanina, přidávám se. Po rozloučení se vydáváme s kamarádem od Berounky dále do skal. Na Ovčárecký vrch je to rozcvička, ale pak se žlutá hřebenovka srovná a dává mi užít krásných výhledů. Olešno je úžasná historická víska. Cestou dále procházím bludištěm pod Tutanchamonem. Za Rovinami scházím do údolí Debře a pod Romanovem mířím ke Mšenu. Dlouhý víkend končí, nohy bolí, ale bylo to nádherný.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 9.9.2019
  • 730 zobrazení
woodfoto
Vánoční turnaj ve stolním tenise 2016 29.12.2016 Brno - Bohunice

Vážení přátelé stolního tenisu!
Máme za námi další rok a také tradiční Vánoční turnaj ve stolním tenise v kategorii mládeže i dospělých v Brně – Bohunicích, který pořadala místní Orelská Jednota.
V kategorii dospělých se opět podařilo naplnit počet 32 hráčů i přesto, že ve stejném termínu probíhal turnaj také v Kr. Poli, kde hráli někteří tradiční účastníci našeho turnaje. Turnaj proběhl i tentokrát systémem nasazených hráčů dle loňského umístění a rozlosováním domácích borců do 8 skupin. Po těchto skupinách proběhlo rozdělení na 2 pavouky po 16 ti hráčích o 1.- 16. a 17.- 32. místo. Vítězem se stal nový účastník turnaje Hrůza Marek a získal kromě poháru a diplomu za první místo i pohár putovní. Naši nejlepší hráči Skurka Juraj a Vondrášek Tomáš obsadili 4. a 9. místo. Byl to tentokrát obvzláště dlouhý časový maratón ( 126 zápasů ) zřejmě proto, že boje byly vyrovnané a tak se turnaj protáhl až do večerních hodin.

Celkové výsledky:
1. Hrůza Marek 11. Šumbera B. 21. Kročil František 31. Zábranský Milan
2. Šamšula Roman 12. Dvořák Ladislav 22. Straková Dana 32. Luštinský Hubert
3. Dlask Marek 13. Musil Vladimír 23. Krakovský Luboš
4. Skurka Juraj 14. Pavka Luboš 24. Tesařová Dana
5. Kottas Milan 15. Žaža Vladimír 25. Musil Josef
6. Ondruš Milan 16. Woś Radek 26. Plevák Standislav
7. Drápal Petr 17. Metelka 27. Novoměstský Zdenek
8. Juračka Karel 18. Rýzner Čestmír 28. Babjaková Anna
9. Vondrášek Tomáš 19. Opršal Jiří 29. Mišejka Luboš
10. Stříteský Roman 20. Janeček 30. Julínek Petr

Po skončení turnaje jsme se opět sešli v orelském klubu pod tělocvičnou, kde bylo po celý den zajištěno občerstvení, a při hře na kytary, banjo a s doprovodem flétny a foukací harmoniky, ztrávili příjemný zbytek večera.
Díky všem zúčastněným a Orelské Jednotě, která tuto akci uspořádala.

Za oddíl stolního tenisu s přáním všeho nejlepšího v Novém roce 2017
Musil Vladimír
více  Zavřít popis alba 
  • 29.12.2016
  • 184 zobrazení
vrhor
V sobotu 8.9 se konala na břehu Vltavy v Braníku v Praze akce Sporťáček. Na 80 sportovních klubů tu prezentovalo svoji činnost a děti s rodiči se tak mohli porozhlédnout po nějaké volnočasové aktivitě. Vedle všech sportů od juda, fotbalu, hokeje a jezdectví tu byl zastoupen i požární sport. Pro tento sport potom lákali děti mladí hasiči z Čisovic. Za pomoci výjezdové jednotky SDH Kbely, která tu držela asistenční pohotovost, předváděli svoji zručnost při rozbalovaní hadic, ale zejména při ovládání motorové stříkačky PS 12 a zacházení s útočnou zásahovou proudnicí a proudnicí tajfun. Za nimi se krátce po spuštění mašiny tvořila pravidelně dlouhá fronta a tak Roman, Kuba a Ondra předávali své zkušenosti, až se z nich kouřilo. Dohromady se tak stříkalo do Vltavy plných šest hodin a všichni chlapci to pocítili až druhý den po probuzení. Patří jim obrovský dík za jejich výkon i za vstřícnost k ostatním dětem, kterých se u plochy s požárním sportem vystřídalo několik set. A to i proto, že mladí hasiči z "Čísek" tu reprezentovali celý okres Praha západ a všem zájemcům o tento náročný sport rozdávali i letáky s popisem činnost Mladých hasičů a kontakty na jednotlivé kolektivy v okrese.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 8.9.2012
  • 173 zobrazení
cermakweb
Protože jsme byli dost přesyceni komercí, rozhodli jsme se přesunout na nějaké klidnější místo. Vybrali jsme městečko Champery v lyžařské oblasti Les Portes du Solei - obrovské lyžařské středisko s 200 vleky a 90 hospůdkami - jak píšou na jejich webu. V létě je to ale oblast ne příliš pofláklá - jen pár turistů a trochu víc bikařů. A je tam klid, krásné hory a proti Zermattu a Oberlandu dost levno.
Našli jsme kemp na konci údolí, majitel nás ale naštval, protože nebyl přítomen a místo v jednu se vrátil až ve čtyři, takže jsme čekáním ztratili zbytečně celý den. Navíc se nám tam ani nelíbilo, byl to kemp spíš pro štamgasty, co tam mají vlastní chatky, pro ostatní jen pár ošklivých míst u silnice, daleko od sociálek. Hezké místo pro pár malých stanů.A majitel pořád kvůli něčemu prudil. Ráno jsme se raději sbalili a jeli pryč. Doporučovala bych raději parkoviště u lanovky - je veliké, klidné, blízko jsou hospůdky a obchod, takže na jednu noc lepší volba.
První den odpoledne, když jsme se konečně zaregistrovali v kempu, jsme vyrazili aspoň na malou procházku po okolí. Druhý den vyjeli kabinou nahoru, cestou dolů jsme si dali oběd v příjemné hospůdce, což byl fakt gurmánský zážitek, protože z neznalosti francouzštiny jsme zvolili menu se zeleninovou polévkou (to jsme ještě přeložili a byla fantastická, vařená v kotli na ohni) a jako hlavní chod bylo sýrové prkénko s místními sýry. Nedalo se to najednou sníst, takže jsme zůstali několik hodin, pojídali sýry, zapíjeli to vínem, děti si hrály, Robin fotil, bylo nádherně, kolem bečely ovce a .... no byla to idyla.
Cesta dolů zas taková idyla nebyla. Čekalo nás poměrně velké převýšení a trasa byla všechno, jen ne kočárková. Ona by teda možná i kočárková byla, aspoň paní na informacích to říkala, to bysme ale nesměli zahnout na jinou cestu. Dlouhou dobu se to ještě nějak dalo, taky nám bylo divné, že pořád neklesáme. A pak to najednou přišlo. Strmý sešup lesem, kameny, kořeny, já nesla Emu, Roman spouštěl kočár, bylo to docela nekonečné. Občas jsme kočár museli i přenášet. Roman už v zoufalství přemýšlel, že ho zahodí někam do lesa a koupí Emě na stará kolena nějakej novej. No ale nakonec jsme to zvládli a našli zase pevnou zem s asfaltem.
Přívěs na nás stále čekal, takže jsme si ještě zašli na kafe a na zmrzlinu, v obchodě nakoupili a utratili poslední franky a zamířili kam? No do Francie, konečně.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.7.2012
  • 669 zobrazení
guanoapes1979
V Ostrovské pivnici Kolečko se v sobotu 30.května pořádal již sedmý ročník Májové šipky. Tento ročník byl trošku jiný než ty předešlé. Zákeřný koronavirus, který se šířil po celém světě zasáhl i šipkařské odvětví a tak restaurační zařízení v naší zemi, kde se softové šipky hrají byly na více jak dva měsíce zavřené. Jen hrstka hráčů mohla ve volném čase trénovat doma na sisálovém terči. Spousta hráčů tak držela šipky v ruce po 10-ti dlouhých týdnech a což bylo i docela znát. Hned první volný víkend se tak mohl uspořádat tento speciální a velmi oblíbený tunájek " O putovní pohár starosty města Ostrov ". Starosta našeho města se turnaje nezúčastnil. Turnaj je sice všem veřejně přístupný, ale pro změnu zase není tolik medializován. Májová šipka je prostě jedna z nejoblíbenějších, na kterém se schází takřka jen domácí ligový hráči, rodáci a nebo ti co mají s našim městem něco společného. Proto je vždy počet účastníků oproti jiným turnajům nižší, ale zase taková pohodovová, přátelská a hlavně uvolněná atmosféra se nedá srovnat s žádným jiným turnajem v širokém okolí! Letos se turnaje zúčastnilo rekordních 24 šipkových nadšenců. Přesněji 20 mužů a 4 ženy. Ti ostrováci kteří nedorazili, přišli skutečně o hodně. Prohry v turnaji bral každý velice sportovně a s úsměvem. Tentokrát byli pro ty nejlepší připraveny uzeniny, lahvinky, spousta propagačních předmětů a knížek o našem krásném městě. Nesmíme opomenout ani každoroční krásné akrylátové poháry po ty nejlepší - včetně toho putovního. Veliké díky patří i pivnici Kolečko za překrásné ručně šité motýlky s kravatou, které se v jeho firmě šijí. O tyto ceny se losovalo v tombole. Nikdo ten den neodešel s prádnou. Každý dostal nějakou tu cenu a to je vždy hlavní motto tohoto speciálního turnaje! Na Májové šipce jsou pokaždé závěrečné hry náročnější a celkový vítěz tak musí opravdu projevit své herní kvality. Posledních šest hráčů už hrálo na tři vítězné legy a jako bonus k tomu měli i kredity zdarma. Na posledním místě a tím i salátem turnaje se stal Robert Hlůžek. Králíček si doma určitě pochutná :-) Nejlepší ženou v turnaji se stejně jako vloni stala Peterková Petra hrající za domácí Kolečko a taktéž ženský tým Šikovnej Úlet Ostrov! Tou druhou se stala Ogorková Kateřina a třetí Mlčáková Kateřina. Všechny jmenované ženy hrají v různých teamech za ostrovské Škodíky. Na celkovém a společném 7.-8. místě skončili Lukáš Maron a Pavel Bardoun. Dělené páté a šesté místo patřilo nejlepší ženě Petře Peterkové a Míru Fialovi. Pro bramboru - čtvrté místo si došel Ondra Rom. Ve finále levé strany si to na tři vítězné legy rozdali vítěz minulého ročníku ostrovský Štěpán Tunkiv a nejlepší Škodík v turnaji, nastávající otec František Hochmann. Štěpán Tunkiv ukázal pevnější nervy a po velké bitvě 3:2 se dostal do celkového finále. Z pravé strany na něho čekal veliký sympaťák kraslický Roman Duna, který velice rád navštěvuje ostrovské turnaje právě pro tu tamní úžasnou atmosféru a skvělé lidi. Proto i on jako speciální host se ukázal na Kolečku. Finále se hrálo celkem na osm legů. Loňský obhájce tam dokázal Romana porazit 3:1, kde rozhodlo více štěstí na doublech. Superfinále mělo totožný scénář. Koncovky opět vyšly lépe Štěpánovi, který hraje za karlovarský Průšvih. Dokonal tak obrat ve svůj prospěch a po výsledcích 3:1 a 3:1 tak zcela po právu mohl opět zvednout nad hlavu ten „nejcennější“ putovní pohár starosty města. Poslední ročníky to vypadá, že vítěz svůj putovní pohár má v držení vždy “pouze“ dva roky a pak ho předává dál :-) Štěpánek Zdeněk 2 x, po té Fiala Petr 2 x a nyní 2x Tunkiv Štěpán. Předávaly se i pohárky a ceny za nejvyšší zavření a bingové krále. Cenu za nejvyšší zavření a to s krásným číslem 139 ( 60 - 39 - 40 ) si domů odnesl Ondra Rom. Bingový král pro změnu putoval k Petru Kováčovi, který sice bydlí v Nejdku, ale taktéž hraje za ostrovské Kolečko. Všichni zúčastnění byli s podařenou akcí velice spokojeni a po nečekané vynucené pauze se náramně bavili až do samotného konce. Pivnici Kolečku, jejímu skvělému personálu a hlavně všem sponzorům děkujeme za pěkné ceny! Kdo z místních šipkařů nedorazil, tak může opravdu a pouze jen litovat! Už teď se všichni zúčastnění těší na další ročník, na který Vás všechny srdečně zveme.
Výsledkovou listinu najdete zde https://www.sipky.org/?region=kvk&page=vysledkova-listina-turnaje&tour=2425698
více  Zavřít popis alba 
  • 31.5.2020
  • 58 zobrazení
woodfoto
Vánoční turnaj ve stolním tenise 2018 28.12.2018 Brno - Bohunice

Vážení přátelé stolního tenisu!
Orelská Jednota pořádala opět tradiční VÁNOČNÍ TURNAJ VE STOLNÍM TENISE v kategorii mládeže i dospělých v Brně – Bohunicích. V kategorii dospělých se sešlo naplánovanýh 32 soutěžících a turnaj proběhl i tentokrát systémem nasazených hráčů dle loňského umístění a rozlosováním domácích borců do 8 skupin. Po těchto skupinách proběhlo rozdělení na 2 pavouky po 16 ti hráčích o 1.- 16. a 17.- 32. místo. Vítězem turnaje se stal opět DLASK MAREK, a je to jeho již třetí vítězství. Do první desítky se prosadili i domácí borci Juraj Skurka na 3.místě a Musil Vladimír na místě 7. Byl to i tentokrát dlouhý maratón neboť boje byly vyrovnané a tak se turnaj protáhl až do večerních hodin.
Celkové výsledky:
1. DLASK MAREK 11. Žaža Vladimír 21. Opršal Jiří 31. Novoměstský Zd.
2. Hrůza Marek 12. Ilievová Marta 22. Dobrovolný Jiří 32. Bruckner Jar.
3. Skurka Juraj 13. Herz Luboš 23. Holáň Radim
4. Stříteský Roman 14. Zátrapa Petr 24. Krakovský Luboš
5. Kottas Milan 15. Blaškovič Milan 25. Sobota Tomáš
6. Mišejka Luboš 16. Mikulica Jaromír 26. Kučera Ota
7. Musil Vladimír 17. Janeček Martin 27. Kročil František
8. Krejčí Petr 18. Šenková Kateřina 28. Straková Dana
9. Ondruš Milan 19. Musil Josef 29. Ondruš Pavel
10. Metelka Jan 20. Plevák Standa 30. Voškeruša Radim

Po skončení turnaje jsme se opět sešli v orelském klubu pod tělocvičnou, kde bylo po celý den zajištěno občerstvení, a při hře na kytary, banjo a s doprovodem foukací harmoniky, ztrávili příjemný zbytek večera.
Díky všem zúčastněným a Orelské Jednotě, která tuto akci uspořádala.

Za oddíl stolního tenisu s přáním všeho nejlepšího V NOVÉM ROCE 2019
Musil Vladimír
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 28.12.2018
  • 125 zobrazení
hazena-horka
20.10. 2018 TJ Valašské Meziříčí – TJ Sokol Horka nad Moravou 35:25 (16:13)

Netradičně a to již v sobotu ráno jsme zajížděli do Valašského Meziříčí.

Tohle utkání jsme nezačali vůbec dobře. Na hřišti jakobychom vůbec nebyli a to opravdu doslova. Dlouhých dvacet minut trvalo než jsme se probudili. To už měl domácí tým náskok o osm gólů.
Po probrání kluci zabrali snažili se manko zmenšit. To se nám v celku do poločasu podařilo a do šaten jsme odcházeli s mankem tří branek.

Do druhého poločasu jsme vstupovali s jasným cílem a to, že budeme hrát jako na konci první půle, kdy to opravdu bylo naše družstvo. No jo, co čert nechtěl výkon z první poloviny jsme sice zopakovali, ale bohužel té první části a tak nám zase ujel vlak na začátku poločasu. Hoši se sice potom snažili, ale náskok si domácí tým s přehledem pohlídal do závěrečného hvizdu.

Bohužel musím říct, že tohle bylo nejhorší utkání, které jsme předvedli v kategorii mužů. Spousta ztrát míčů, nepřesná střelba a v poslední řadě také obrana neklapala jak má. Prostě dnes se nám nedařilo vůbec nic. Ve hře nám také chyběla dravost a větší vůle chtít hrát. No nic pojďmě dnešní utkání hodit za hlavu (jak se říká každý den není posvícení) a pojďme se vzít ponaučení do budoucna, že takhle to asi fakt nepůjde. Přitom, když jsme zapli měl soupeř situaci ne zcela pod kontrolou.
Pojďme na sobě zamakat máte na to chlapi.

Děkujeme rodičům za pomoc s dopravou na utkání.

Sestava a branky : Vykydal Libor 5, Vysoudil Vojtěch 5, Hruda Jiří 4, Protivánek Matěj 4, Němec Martin 2, Semjon Jiří 1, Holý David 1, Pulkrábek 1, Halouzka Roman 1, Foukal Tomáš 1, brankáři a úspěšnost : Dvorský Radek 44%, Konrád Martin 24%
více  Zavřít popis alba 
  • 20.10.2018
  • 128 zobrazení
pcupr
Potulky po Karpatech - Žítková
Tož , Žítková – začátek prosince. Vyšel nějaký úspěšný román o žítkovských bohyních,což byly babky kořenářky,obdařené lidovou moudrostí. Názory jsou na něj různé ,já ho nečetl. Ale vím ,že o tomto tématu psal velmi zajímavě Jiří Jílek nebo p. Jan Chovanec. Já v tomto kraji dlouho nebyl . Když mě Tonda řekl , že by tam bylo dobré se jít podívat , neměl jsem nic proti tomu. Přidal se ještě Česlo a Beďa. Den před odjezdem mě volala kamarádka Julie a tak nás bylo pět, vlastně šest . Ještě Juliin pes Sára.
Auto jsme nechali u bývalé školy, dnes penzionu Žítková. Přes potok a nahoru lesem jsme vyšli na Vlčí vrch, což je kopanice, která je již na Slovensku . Poté jsme směřovali souběžně s hranicí na sever, s cílem dojít na Baštu a případně ještě dál. Beďu začaly bolet kolena , tak se vrátil do ‚Žítkové, aby nám kryl záda. Posvačili jsme v pěkném altánu na kraji lesa. Perfektní na něm bylo, že tam byl ubrus s obrázky různých jídel. Od altánu jsme s snažili najít cestu,ale nakonec jsme skončili u hraničních šutrů, které nás spolehlivě vedly. Vzhledem k tomu aby nás Beďa nemusel dál čekat, jsme se rozhodli vrátit už z Hradiska.
Na Baštu nad Šanov , kde je pomník americkým letcům, z letecké bitvy nad Karpaty, jsme to nestihli. Takže jsem přidal nějaké fotky z mého archivu.
29.8.1944 tady byl sestřelen americký bombardér Flying Fortress B17g(tvz. Létající pevnost) , jménem Big Time. Přežil pouze velitel letounu poručík Thayne L.Thomas. Většina letců zahynula při výbuchu letadla. Dva raněné letce Němci na místě zastřelili.
Lt. Thomasovi se podařilo uniknout na Slovensko a přes povstaleckou Bansků Bystricu se mu podařilo vrátit na letiště v italském Bari. Co se týče těch letadel, tak u nějakého baráku na Žítkové ještě v devadesátých letech bylo křídlo z B17. A taky tam spadl německý Messerschmidt BF109.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 1.12.2013
  • 217 zobrazení
cibezik
Chimay - je to malé městečko asi 10.000 obyvatel. Je zde trapistický klášter Scourmont opatství, kde je známý pivovar Chimay. Toto pivo je skvělé, jako všechna zde. Dá se koupit všude.
Už se stmívalo čili to není dobré pro můj foťák v mobilu. Ve tmě už opravdu nevidí. Na to by se hodil pořádný foťák tak sem musel spěchat s fotkami. Je zde hrad Chimey, bohužel už zavřenej. Končili 15.11. Na náměstí Grand Place je kostel. Chtěli jsme pak dle ukazatelů najít ten klášter, ale už byla tma tmoucí po prohlídce města a my někde zabloudili. Tak sme to vzdali a při cestě narazili na restauraci je tam i muzeum kde je vše Chimey, piva, sýry. Podnik pivovaru. Dělají i sýry. Tak jsme ochutnali viz galérie. Krásný degustační stojánek. A i sýry k tomu. Jako vše v Belgii i zde draho. Toto degustační menu. 4 piva á 0,2 l a 4x50g sýrů za 20 euro. Ale dobrota. Roman řídil, ale jedno blond pivko si dal. Zas se bavíme o pivech kde se objem alkoholu pobybuje mezi 7-9% alkoholu. Zde v Belgii je povolen alkohol pro řidiče do 0,5 promile. Čili 2 pivka no problem. Pokud ale způsobíte nehodu, pokuta až 11.000 eur . Po vypití jsem se cítil jak u nás po 3 velkejch. Tak mi bylo fajn. Čekala nás dlouhá cesta 150 km do Bruselu.
Na apartmánu jsem byl před desátou večer. Udělal jsem si zázvorový čaj a přemítal jak krásný den výletní jsem zažil a i ve Francii byl na chvíli;-)

Dnes jsme zašli ráno na trh a dělal jsem boršč. Čili krása....

Tím se loučím, přeji krásný večer a advent, dnes když jsme jeli na trh jeli jsme kolem náměstí a všude už advent, trhy a obrovské ruské kolo 65m vysoké. To se těším na tu atmosféru až zajdu.:-D 240 stánků spíše budek, kluziště a otevřeno až do 22. hodiny.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 30.11.2013
  • 66 zobrazení
Reklama