tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • zima 2020/2021
  • 3 260 zobrazení
foxondra
Ahóóój, opět vodácká akce, tentokrát v česku a to konkrétně na Vltavě. Doufejme, že si ji budeme užívat ještě dlouho, proslýchá se totiž něco o přehradě Č. Krumlov a Dívčí kámen, ale snad to zůstane jen na papíře. Jelo nás jen šest.....Romana a Tom, Jožka a Ivo a Simonka s Lišákem. Přistoupili jsme se Simčou v Náměšti a po krátké 5-ti hodinové jízdě vlakem a busem jsme dorazili do Vyšáku. Nalodili jsme se a vyjeli jsme. První kempovačka U Nojdy, kde jsem se již dlouho těšil na žebra.....hnus fialovej, nikdy více. Procházka krásným Rožumberkem a Plznička U Martina nám však náladu spravila. Ráno azuro a teplo, ale ta ledová voda jak z filmu Titanik, nic moc. Cestou tradiční oběd U Vikinga a doplutí do Krumlova. Ten mě nepřestane fascinovat, po Zbýšově nejkrásnější město v republice:-))). Dali jsme pizzu a chvíli jsme si zablbli na dětském hřišti, procházka nádherným městem,následovalo pivko u 66 a ve dvě hurá na kutě. Jenže 3 den....chcalo a chcalo.....a to fakt pořád a vytrvale. Byly jsme trošku rozladění....Naštěstí večer na turistickém tábořišti Dívčí kámen byla pohoda, déšť ustal, dokonce jsme dali aj táborák a špekáčky. Poslední den bylo snad nejtepleji, ale už se jelo domů.......Rozpočet pro dva lidi:Vlak 900,-Kč, kempy 500,-Kč,lodě 1200,-Kč....útrata asi 3000,- celkem tedy 5500,-Kč. Tedy 2750,-Kč na osobu.
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2015
  • 1 613 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
jirca6
A je září….. v pátek 6., brzy odpoledne vyrážím směr Kokořínsko. Pod Romanovem je velké hraní T.O. Bílé skály. Kamarádů spousta a hudby až do rána-výborný. To nás pod širákem dohnalo mrholení, ale plachta to napravila. Sobotní den jsem si vyhradil na vandřík po Kokořínských dolech a skalách. Prolézačkou k jeskyni Obraznici, na Kačinu a pak až na Studánecké vyhlídky. Na obzoru přetíná pískovcové území Kokořínska, sopečný hřeben pětisetmetrových vrcholů. Vracím se okolo hájovny po modré ke Švédským valům, Obří hlavě, Žábě a Droužkovou hřebenovkou na Pokličky. Všude je krásná příroda plná skal a roklí. Stále mrholí a trámové schody do údolí Pšovky kloužou jak blázen. Obědvám na divoko a přes mokřady Liběchovky a Pšovky to špacíruju na Stříbrňík. V Ráji potkávám pár kamarádů a tak zastavuji u Weinlichů na pivko a kávu. Hele, obloha už přestala plakat…. Přes Laku mířím ke Konrádovu. Okolo cest jsou dřevěničky, vzduch je krásný, je to pohůdka. Odbočuju do Údolí Bílých skal a dělám malou smyčku pod Ovčárecký vrch. Přicházím na kemp osady Bílých skal, právě probíhají dětské soutěže. Spočívám u buřťáku, než nás kamarádi zvou k soutěžím pro velké. Kolečkový kros, kvíz o anatomii těla, střelba z pistole, skládání hlavolamu. Byla to prča i dřina, ale zablbli jsme si. Ve stěnách Bílých skal hledám jeden z posledních volných převisů na spaní. Kemp se plní, povečeřet a pomalu se přesunout k potlachovišti. Zapalovací rituál zde mají osobitý, pak již hudba, zpěv, soutěže ve veselém vyprávění, předávání placek. Do osady je přijat nový člen Žežula. Nejmladší je ani ne tříletá Eliška, nejzvdálenější kamarád z Austrálie. K půlnoci řady trošku prořídly, ale u ohně je stále dobře. Za hudbu teď vzal Meky a jedou hodně starý trampský písně. Ale to už ležím ve skalní kapse a koukám, jak světlušky baterek křižují údolím mezi wigwamy a převisy. Více vlevo vidím velký oheň a úžasná akustika Bílých skal ke mně nese něco o Eldorádu. Jsem vyjímečně rád, že spánek přišel později. Je neděle ráno, vzbudili mně veverky, jak řádili na stromech, mršky jedny. Vypadá to, že bude hezký den. Z převisu mi spadla bota, tak bosej hurá ze svahu… U buřťáku voní káva a slanina, přidávám se. Po rozloučení se vydáváme s kamarádem od Berounky dále do skal. Na Ovčárecký vrch je to rozcvička, ale pak se žlutá hřebenovka srovná a dává mi užít krásných výhledů. Olešno je úžasná historická víska. Cestou dále procházím bludištěm pod Tutanchamonem. Za Rovinami scházím do údolí Debře a pod Romanovem mířím ke Mšenu. Dlouhý víkend končí, nohy bolí, ale bylo to nádherný.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 9.9.2019
  • 730 zobrazení
potmesilci
Náš dárek ke svatbě Petry Přibylové a Vládika Augstena. Nápad se vylíhnul cestou z taneční soutěže našich dětí v Brně. Cesta z Brna byla dlouhá, tak se dalo vymýšlet....Díky Mirce za nápad, Honzovi za sestříhání muziky, Martině za zařízení krásných triček, Richardovi, Majce, Vlastě, Mírovi, Jitce, Ivaně, Petrovi, Lee, Romanovi, Pávovi za nadšení, vytrvalost a ochotu si ze sebe udělat srandu. Báječné Janičce - naší trenérce, která do toho s námi šla, i když riziko bylo veliké....100% paní ředitelce - jako vždy nenápadně vzadu, ale jak řekne - tak to je!Díky našim dětem, které byly velkorysé a často nás doma doučovaly kroky....Synovi Máťovi, který nám moc pomohl v den "D". Katyně, že nás zařadila do "programu" a Lucce, která na poslední chvíli bezchybně zaskočila za původního barmana...panu Hrkalovi za autobus a za odvezení - věřím, že "tohle" ještě nevezl.... A díky mně - že jsem nepovolila a pořád všechny otravovala a nedala jim šanci uniknout.... Moc jsme si ty 4 měsíce užili, objevili jsme v sobě netušené taneční možnosti.....škoda, že se Petra třeba za půl roku zase nebude vdávat ............. :))))))
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 659 zobrazení
cermakweb
Protože jsme byli dost přesyceni komercí, rozhodli jsme se přesunout na nějaké klidnější místo. Vybrali jsme městečko Champery v lyžařské oblasti Les Portes du Solei - obrovské lyžařské středisko s 200 vleky a 90 hospůdkami - jak píšou na jejich webu. V létě je to ale oblast ne příliš pofláklá - jen pár turistů a trochu víc bikařů. A je tam klid, krásné hory a proti Zermattu a Oberlandu dost levno.
Našli jsme kemp na konci údolí, majitel nás ale naštval, protože nebyl přítomen a místo v jednu se vrátil až ve čtyři, takže jsme čekáním ztratili zbytečně celý den. Navíc se nám tam ani nelíbilo, byl to kemp spíš pro štamgasty, co tam mají vlastní chatky, pro ostatní jen pár ošklivých míst u silnice, daleko od sociálek. Hezké místo pro pár malých stanů.A majitel pořád kvůli něčemu prudil. Ráno jsme se raději sbalili a jeli pryč. Doporučovala bych raději parkoviště u lanovky - je veliké, klidné, blízko jsou hospůdky a obchod, takže na jednu noc lepší volba.
První den odpoledne, když jsme se konečně zaregistrovali v kempu, jsme vyrazili aspoň na malou procházku po okolí. Druhý den vyjeli kabinou nahoru, cestou dolů jsme si dali oběd v příjemné hospůdce, což byl fakt gurmánský zážitek, protože z neznalosti francouzštiny jsme zvolili menu se zeleninovou polévkou (to jsme ještě přeložili a byla fantastická, vařená v kotli na ohni) a jako hlavní chod bylo sýrové prkénko s místními sýry. Nedalo se to najednou sníst, takže jsme zůstali několik hodin, pojídali sýry, zapíjeli to vínem, děti si hrály, Robin fotil, bylo nádherně, kolem bečely ovce a .... no byla to idyla.
Cesta dolů zas taková idyla nebyla. Čekalo nás poměrně velké převýšení a trasa byla všechno, jen ne kočárková. Ona by teda možná i kočárková byla, aspoň paní na informacích to říkala, to bysme ale nesměli zahnout na jinou cestu. Dlouhou dobu se to ještě nějak dalo, taky nám bylo divné, že pořád neklesáme. A pak to najednou přišlo. Strmý sešup lesem, kameny, kořeny, já nesla Emu, Roman spouštěl kočár, bylo to docela nekonečné. Občas jsme kočár museli i přenášet. Roman už v zoufalství přemýšlel, že ho zahodí někam do lesa a koupí Emě na stará kolena nějakej novej. No ale nakonec jsme to zvládli a našli zase pevnou zem s asfaltem.
Přívěs na nás stále čekal, takže jsme si ještě zašli na kafe a na zmrzlinu, v obchodě nakoupili a utratili poslední franky a zamířili kam? No do Francie, konečně.
více  Zavřít popis alba 
  • 25.7.2012
  • 669 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
pcupr
Stoupám v posledním hanku pod Žabím plesem. Poslední serpentina, všichni se dívají doprava na svah Kopek, myslíce , že jsou to Rysy, kam chtějí vystoupat. Můj pohled uhýbá doleva. Cíl není příliš daleko. Obrovský kámen s obrysem desky asi dvacet metrů od značky. Říká se mu Wachterka. Většina kolemjdoucích si jej ani nevšimne. Kráčí kolem historie a neví. Ale pojďme dál, sem se ještě vrátíme.
Po pár metrech přecházíme morénu a otvírá se malebný pohled na Žabí pleso. Snad útes , který je uprostřed plesa , který někomu připomíná žábu , mu dal jméno. Žabí pleso. Nad ním jde vidět serpentinovitý chodník , na kterém většina procházejících sleduje zástup stoupající chatě pod Rysmi –Viktorovu Slobodnému království Rysy. Horolezci a znalci říkají této chatě Váha, podle blízkého sedla. Kdo pohlédne na opačnou stranu uvidí Voliu vežu, Volovec Mengusovský, hřeben Bašt. Někdo si všimne i skalnatého trojuhelníkového štítu mezi Rysmi a Žabí veží. Horolezci jej znají. Je to 2291m.n.m vysoký Žabí kůň. Legendární vrchol Tater. Jeden z posledních vrcholů dosažených v Tatrách. Tak jako Alpy měly svůj Matterhorn, tak Tatry mají Žabího koně.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století , byly v Tatrách dostupovány vrcholy tatranských štítů jeden po druhém. Žabí kůň dlouho zůstával díky své nenápadné výšce v pozadí. Ale nebylo to jen díky, tomu , že zanikal mezi Rysmi a Žabí veží. Bylo to i díky jeho plotnovitým stěnám , těžkému hřebeni a nepřístupnému Žabím sedlu. V září 1905 se známý zakopanský vůdce Klimek Bachleda ,při pokusu o přechod hřebene Tater , dostal před Žabího koně, na místo v hřebeni Rysů, ze kterého se dnes slaňuje do Žabího sedla a kterému se říká Žabí balkon. Uviděl pod sebou ostří skalního hřebene vedoucího k nejbližšímu vrcholu. Tehdy prohlásil“takový se ještě nenarodil, kdo by toto vylezl“. Ovšem říká se „doma není nikdo prorokem“ i on se mýlil.
O pár dnů později dorazil do Tater mnichovský horolezec Simon Häberlein se svými přáteli z tehdejšího Breslau(dnes Vratislav, Wroclav) Kathe a Maxem Bröskeovýmí. Ubytovali se na Majlathově chatě na Popradském plese. Häberlein i manželé Bröskeovi měli už značné zkušenosti z Dolomit, a teď je čekali Tatry. 11.září 1905 podnikali výstupy v oblasti Mengusovských štítů a Volího chrbátu, při sestupu si všimli ostré skalní věže , která jim připomínala věž Delago ze skupiny Vajolet v Dolomitech. U podnikavých lidí čin následuje rychle. Druhý den 12.9.1905 stáli Simon Häberlein a Kathe Bröskeová na skalním vrcholu, který pojmenovali, právem prvovýstupce- Simonturme. Max Bröske měl při výstupu problémy se zraněným svalem na noze a dvojici počkal na policích pod Vyšným Žabím sedlem. Byla to přelomová cesta v Tatrách. Do té doby se vrcholy v Tatrách dostupovaly hřebeny, a toto bylo první stěnové lezení v Tatrách. Své tatranské výstupy popsal Simon Häberlein ve článku „ Fünf Tage in der Hohe Tatra , který vyšel v Jahrbuchu 1906 UKV(Ungarische Karpatverein).
Obtížnost cesty byla v té době v Tatrách výjimečná, ale již další rok ji přelezli polští horolezci. Nejprve Janus Chmielowski v doprovodu průvodců - Klimka Bachledy a Wojciecha Tylki Suleje udělali první polský průstup. Ano , po tomto Tylko Sulejovi je pojmenována Tylkova věžička a štrbina, v bočním hřebeni Žabí veže, která se používá na přechod mezi Volí veží a a Žabím koněm. A dne 21. srpna 1906 na vrcholu Žabího koně stál Zygmundt Klemensiewicz, Roman Kordys a Jerzy Maslanka. Při výstupu ještě našli smyčky a kroužky, které zde zanechal Häberlein s Kathe Broskeovou. O tomto průstupu je zachován popis v Taterniku 5/1907. Na vrcholu našli zápis prvovýstupců. Klemensewicz o tomto výstupu píše:“ při cestě nahoru jsem postupně došel k přesvědčení, že Žabí kůň, je nepochybně jedním z nejtěžších vrcholů v Tatrách i když popis jeho dobyvatele je poněkud přehnaný“.
Mezi horolezci proslavený východní hřeben, zvaný také“horolezecká maturita“, byl přelezen o necelé dva roky později, 5.srpna 1907 , nám už známými Zikmundtem Klemensewiczem a Romanem Kordysem v doprovodu Alexandra Znamieckeho. Našli cestu tak že slanili z Žabího balkonu v hřebeni Rysů, do Žabího sedla a dále postupovali po ostrém hřebeni. Z vrcholu slanili směrem na západ a sestoupili do Vyšného Žabího sedla. Byl to první traverz Žabího koně. Klemensewicz tuto cestu hodnotí :“Neslýchaně efektní, jedinečná, není tak těžká jako obvyklá cesta (Häberleinova), expozice je ale daleko větší.
Tento hřeben také dal vrcholu název. Po ostrém hřebeni někteří lezli obkročmo jako na koni, proto – kůň. Tak vznikla část názvu vrcholu. To že je kůň Žabí má dvě varianty. Jedna je ta že Z. Klemensewicz si všiml, že tvar vrcholu připomíná žábu a druhá je ta , že se tak vrchol pojmenoval po tom , že byl nad Žabím plesem, a název vznikl , jak je uvedeno již dříve , od útesu v plese. Häberleinův název vrcholu Simonturme, kterýmu dal právem prvovýstupce, se do dnešní doby udržel v maďarštině a němčině. .
Jen několik dnů po výstupu Klemensewiczova družstva východním hřebenem ,se Žabí kůň stal dějištěm prvního horolezeckého smrtelného úrazu v Tatrách . 8.srpna 1907 se rozhodli zdolat Žabího koně Häberleinovou cestou madarští lezci K.L.Horn, Jenö Serenyi a Jenö Wachter. Když došli pod stěnu, tak ve v cestě již byl známý polský horolezec prof.Ignacy Król s přáteli Kochaňskim a Firgankem. Maďarské družstvo se s Poláky setkalo na vrcholu a společně slaňovali směrem na Vyšné žabí sedlo. Slanění založili do staré smyčky , kterou tam zanechalo Klemensowiczovo družstvo tři dny před tím. První slaňovali Kochaňski a Firganek, Król je jistil. Po nich následoval Horn a Serenyi. Wachter , který šel z maďarské trojice poslední, odmítl Królovu nabídku na jištění a začal slaňovat. Jeho přátelé, kteří již slanili, za chvíli jen zaslechli Wachterův výkřik v maďarštině „jaj, kötél - ach, lano“. Pak už následoval pád, následek prasklé slaňovací smyčky. Jak se píše v Taterniku z 15. září 1907, „smyčka byla jako nožem přeťata“. Když k němu přátelé po dvou hodinách sestoupili, byl mrtev.
Jenö Wachter, té době přední maďarský horolezec, zahynul ve svých dvaceti letech. Pohřben byl v Pětikostelí(Pecs) v Maďarsku. Na jeho počest byla na často používaný bivak u Žabích ples připevněna mramorová deska připomínající tuto tragedii. Bivaku se od té doby zvyklo říkat Wachterka. Dnes je deska přemístěna na symbolický cintorín u Popradského plesa.
Žabí kůň byl vylezen z jihu, východu i západu
Na severní stěnu se čekalo dlouho. Tato stěna byla obtížnější. Přelezl ji až 16.července 1929, tehdy devatenáctiletý fenomenální Wieslaw Stanislawski , s Bronislawem Czechem , společně s nimi ji vylezla tehdy šestnáctiletá Lidie Skotniczowna. I osud těchto prvovýstupců byl tragický. Stanislawski zahynul 4.8.1933 při pádu pod Kostolíkem v Batizovské dolině a Lidie zahynula , čtyři měsíce po prvovýstupu na Žabího koně na Zamarlej Turni, společně se sestrou Marzenou.
V srpnu tohoto roku, bez měsíce, 110 let po prvovýstupu, jsem stál s kamarády Jirkou a Vladem pod Žabím koněm a tato historie mě běžela hlavou. Na Žabáku, jak se mezi horolezci familiárně říká, jsem byl snad osumkrát. Různýma cestama. Proč si ho nedat po deváté. Sice věkový průměr byl padesátsedum let, ale člověk je starý jak se cítí. Jak říká kamarád „roky jsou v pořádku, ale ty klouby a kila….. Nešli jsme Häberleina, ale atraktivní Klemensewiczův, Kordysův a Znamieckeho východní hřeben“
Nástupové komíny a žlaby na Žabí balkon jsme zvládli rychle. Bez jištění, tak jak bývalo zvykem. Což ,ale nelze každému doporučit . Za veselého klábosení a vzpomínek na staré kamarády, některým se muselo i šťukat, jsme slanili z balkonu do Žabího sedla. Před námi už lezla jedna trojka , kterou jsme dohnali na vrcholu.
Moje fanfaronství , že je mě přes šedesát a su tady ,schladilo to, že Palo kterého jsme dohnali měl o pár roků ještě víc než já. Jak to bývá nahoře často zvykem, se naše družstva spojila a slaňovali jsme společně. Tak jako kdysi Królowo a Wachterovo družstvo. Slanili a sestoupili jsme v pořádku. Jen se nám trochu zamotali lana. ….. Tak skončil jeden den v Tatrách. Se vzpomínkou na Simona Häberleina, Kathe Bröskeovou, Zigmundta Klemensewicze, Jenö Wachtera ……….
více  Zavřít popis alba 
14 komentářů
  • 28.8.2015
  • 636 zobrazení
yao
Školou "naruby" jsme si v pátek 28. března připomněli Den učitelů. Druhou vyučovací hodinu absolvovali žáci 1. stupně s našimi "novými kolegy" (žáky 9. třídy). A tak se vyučovalo matematice, přírodovědě a hudební výchově pod jejich vedením. A jak to dopadlo ?!
Ohlasy :
1. třída - vyučující Adam a Martin
"Připravili jsme si hodinu matematiky. Začali jsme krátkou rozcvičkou na ruce, aby se jim lépe psalo. Děti to braly s humorem a moc se jim to líbilo, v pohodě zvládly všechny příklady. Bylo nám s nimi fajn, tak snad zase někdy příště."
2. třída - vyučující Lukáš a Adam
"Děti byly zvědavé, co jsme si na ně v matematice připravili. Pracovaly podle našich pokynů s nadšením, zvláště, když se dozvěděly, že prvních deset bude odměněno sladkostí. Hodina se nám, myslím, podařila. Měli jsme z toho dobrý pocit."
3. třída - vyučující Roman a Josef
"Žáci se v hodině hudební výchovy dozvěděli něco o kytaře, dokonce i o karibském hudebním nástroji zvaném ukulele. Myslíme si, že se hodina líbila i paní učitelce Mgr. Blance Kristianové, která si zkusila po dlouhé době, jaké to je sedět v lavici, učit se a být znovu žákyní. Bylo to skvělé, děti se zapojovaly, zpívali jsme i kreslili."
4. třída - vyučující - Sabča a Terka
"Vydaly jsme se do 4. třídy vyzkoušet si, jaké to je být učitelem. Vyučovaly jsme přírodovědu, protože je nám nejblíž. Žákům jsme dávaly otázky , hráli jsme hry, kreslili jsme si. Hodina byla tématicky zaměřená na "jaro". Myslely jsme si, že 45 minut je dlouhá doba, ale nakonec nám pár minut ještě scházelo. Moc se nám to líbilo a doufáme, že dětem taky."
5. třída - Maruška a Eva
Učily jsme přírodovědu, vylučovací soustavu. Připravily jsme si prezentaci a video "Byl jednou jeden život". Děti byly pozorné a snažily se. Dětem se to líbilo a nám také."
A co na to inspektoři Žirafa a Srnka (Michal a Lukáš)?
"Vyspělá škola, dobrý pedagogický sbor. Ovšem co se týče vybavení, je škola trochu pozadu. Chybí bowling, plavecký bazen, vrtulníková doprava do školy - chodí se většinou pěšky, tablety do každé třídy. Jinak jsme byli spokojeni."
více  Zavřít popis alba 
  • 28.3.2014
  • 496 zobrazení
fotograf-milan-svoboda
Na Boleveckém hřbitově před kaplí sv. Vojtěcha si lidé připomněli sté výročí výbuchu muniční továrny v Bolevci, tzv. Bolevecká katastrofa. Byla sloužena mše plzeňským biskupem Tomášem Holubem. Bolevecká katastrofa je označení pro tragický výbuch v muniční továrně Škodových závodů v Plzni v roce 1917. Muniční továrna „Střílna“ se nacházela na severním okraje Bolevce v Plzni, kde v současnosti stojí podnik Škoda JS a. s. Od roku 1901 zde fungovala zkušební střílna děl, sestavovaných ve Škodovce v centru Plzně a ještě před 1. světovou válkou se tu začala vyrábět také munice. Dne 25. května 1917 se v továrně odehrála jedna z největších válečných tragédií v Plzeňském kraji.

Vlivem stupňujících se nároků 1. světové války se původních pět nebo šest budov se třemi zkušebními palebnými stanovišti rychle rozrostlo v největší muniční továrnu Rakouska-Uherska. Rozvoji napomohla i bezprostřední blízkost železniční trati Plzeň – Žatec, s níž byl areál propojen vlastní železniční vlečkou. Na ploše přes 60 ha vzniklo téměř malé městečko, tvořené 56 budovami – dílnami i skladišti. Celý komplex chránily vysoké hliněné valy (na některých místech i dnes zřetelné), ostnatý drát a kulometné věže. Téměř 3000 lidí, zejména žen a dospívajících dětí sem denně přicházelo za prací z širokého okolí. Vyráběli na 50 druhů nábojů velikosti 37–305 mm.

Ve snaze splnit stále větší požadavky fronty se pracovalo ve velmi rychlém tempu. Nové objekty se stavěly bez úředního povolení, nanejvýš se příslušným institucím stručně oznámila existence již stojící budovy. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny a sklady byly přeplněny hotovou municí i surovinami, na závodní vlečce se hromadily plně naložené vagóny.

pátek 25. května roku 1917 bylo v bolevecké továrně přítomno 2580 vlastních dělníků (862 mužů a 1718 žen) a 354 lidí, pracujících na stavbách (většinou se jednalo o vojíny, vyslané od pluku ke stavební firmě Alexander). Kromě nich v areálu zůstávali také úředníci Škodových závodů i vojenští důstojníci, dohlížející na kvalitu vyráběného střeliva, 42 maďarští vojáci, 25 četníků jako strážní oddíl a také stálá hlídka městského hasičského sboru z Plzně. V soupise ovšem není zahrnuto několik desítek haličských Poláků, kteří, v Plzni ještě řádně nezaregistrovaní, byli prozatím posláni do práce v muničce.

Přesně ve 13:35 došlo náhle k silnému výbuchu v baráku číslo 10, v oddělení zapalovačů, zvaném „zündr“ (z německého Zündabteilung). Vše zahalil dým a ohňostroj min, létajících na všechny strany, vyvolával v řetězové reakci exploze dalších objektů. Nastal neskutečný zmatek, jak se více než 3000 lidí v panice snažilo uniknout z pekla, hrozícího všudypřítomnými létajícími střepinami. Vstup do areálu byl přitom uzavřen a cesta ven vedla jen přes ohrazení s ostnatým drátem.

Další výbuch následoval ještě ve 14:10, ale k nejsilnější explozi došlo ve 14:55, když do vzduchu vylétlo skladiště trhavin. Nad muničkou se objevil sloup krvavě zbarveného dýmu hřibovitého tvaru a okolní les zachvátil požár. Vzniklá tlaková vlna byla tak silná, že způsobila značné škody nejen v blízkém okolí (Třemošná, Bolevec, Zruč-Senec), ale až v centru Plzně, vzdáleném více než 6 km. Vytloukla zde mnohá okna i výlohy, vyrazila dveře, díky ní také popraskaly zdi některých domů a opadaly omítky. Za měřítko síly výbuchu se pokládají poničená okna Měšťanské besedy a hotelu Waldek (Slovan). Na pět dní byl zastaven provoz na železniční trati z Plzně do Žatce, protože ji zasypaly trosky z továrny i zbytky munice.

K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Třemošná byla evakuována. Ustal veškerý život – obchody i školy zůstaly zavřené, nepracovaly úřady ani továrny.

Největší muniční továrna v rakouské monarchii se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

I přesto se našlo dost odvážlivců, kteří vyrazili na pomoc. Již pět minut po prvním výbuchu se na cestu k továrně vydal městský hasičský sbor, brzy je následovali také mnozí lékaři, samaritáni a sestry. K místu neštěstí se sbíhali lidé z celého okolí, a tak museli vojáci s četníky uzavřít přístup k továrně, aby zamezili další tragédii (vzhledem k účelu továrny veškeré práce řídily vojenské úřady). Hasiči se snažili zlikvidovat požár, vojáci z plzeňské posádky pročesávali les a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili na 1000 raněných – popálených, osleplých, bezrukých i beznohých. Obvaziště zřídili v nedaleké dělnické kolonii Orlík, v Třemošné na návsi, v hostinci na Zavadilce při Boleveckém rybníku i na plzeňské radnici. Vážněji raněné lidi rozvezly přistavené vozy do plzeňských nemocnic. Ukázalo se, že někteří dělníci měli štěstí a spásnou myšlenku. Schovali se v tunelu pokusné střílny, aby odtud po několika hodinách ve vhodné chvíli utekli do bezpečí.

Až druhý den bylo možné naplno zahájit odklízení sutin. I přes veškerou opatrnost bylo při záchranných pracích v tomto i v předchozím dni zabito několik desítek dalších lidí. Zemřelo také několik dětí, když při svých hrách v následujících týdnech narazily na nevybuchlou munici.

Znetvořené pozůstatky lidských těl byly ukládány do provizorních, narychlo vyrobených rakví. Ty pak byly „vystaveny“ na boleveckém hřbitově i s předměty, nalezenými poblíž mrtvých. Často totiž nebylo možné zjistit identitu obětí, některé byly silným žárem téměř dokonale zpopelněny, v mnoha případech lidé nedokázali určit ani pohlaví zemřelého. Pozůstalí tak museli své příbuzné identifikovat jen na základě zbytků šatstva či obuvi, prstýnků, náušnic a podobně.

V některých rakvích bylo uloženo více jedinců pohromadě, protože nebylo možné jednoznačně prokázat, komu ostatky patřily a také proto, že z některých obětí zůstaly skutečné nepatrné části. Přesný počet obětí tak není znám a nelze jej zjistit i z toho důvodu, že po výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků. Udává se, že mrtvých bylo 202, z toho 33 obětí patnácti- či šestnáctiletých.

Rakouské úřady se snažily katastrofu v Bolevci všemožně tutlat a potlačovaly jakékoliv zmínky v tisku. Až 27. května vydala c. k. korespondenční kancelář stručnou úřední zprávu, v níž ovšem důsledky výbuchu silně zlehčila (připustila pouhých 13 mrtvých). Také proto se ještě v červnu šířily mezi lidmi různé poplašné zprávy o hrozícím nebezpečí dalších explozí i zvěsti o sabotážích.

29. května se konal společný pohřeb obětí. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hromadný hrob, hluboký 3 m. Do něj se ve dvou řadách naskládalo 53 rakví. Kvůli obavám z nepokojů byl přístup umožněn jen nejbližším příbuzným, spolupracovníkům a úředním osobám, a to na základě zvláštní, jmenovitě vydávané legitimace. Ostatním bránila ve vstupu silná stráž policie a četníků. Nakonec byla donucena pustit alespoň malou delegaci z průvodu Škodováků, která si vymínila krátký projev. Ovšem ani přítomní pozůstalí se nesměli přiblížit až k hrobu. Byl jim vyhrazen prostor u hřbitovní zdi a vojáci je neustále kontrolovali. Jako zástupce císaře se obřadu zúčastnil arcivévoda Karel Albrecht.

V následujících dnech a týdnech pak byly do hrobu ukládány další oběti, nalézané při odklízení trosek i těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví (tři oběti byly na žádost příbuzných pohřbeny v Třemošné a jedna v Druztové). Škodovy závody sice uhradily náklady na pohřeb, nicméně toto gesto bylo jen malým odškodněním pro pozůstalé a rozhodně nemohlo utišit rostoucí odpor lidí vůči válce i císařské moci, boleveckou katastrofou jen vyhrocený.

Bolevecká katastrofa byla také námětem Karlu Čapkovi k napsání románu Krakatit. Spisovatel totiž celou situaci sledoval z oken zámku v Chyši u Žlutic, kde působil jako vychovatel v rodině hraběte Lažanského.

zdroj: wikipedia.cz
více  Zavřít popis alba 
  • 25.5.2017
  • 485 zobrazení
vlcek
Na startovní čáru v Humenném nás, 9 beskydských divočáků, přepravuje vlak. Na nebi azuro, na teploměru 35 st. C, mnohdy i více. Přes Sninu, Stakčín, Kalnou Roztoku a Ulič (už za tmy, zdržely nás hospůdky a plnění pitného režimu, taky jsme trochu zabrambořili....) dojíždíme do nejvýchodnější obce Slovenska, Nové Sedlice. Těsně před setměním (to jsme necelých 200 m od ukrajinské hranice) z lesa na rozbitou cestu sestupuje jelení zvěř, aby se těsně před námi opět tiše rozestoupila v hluboké a mnohdy neprostupné bukové lesy, nad námi se rozsvěcují hvězdy, ...mno, idýlka jako v románu.. V penzionu Beskyd (pokud tam pojedete, doporučuji), nás vítá velmi příjemná majitelka a dává nám pocit bezpečí na dvě noci a mnoho, mnoho Šariše - pivánka jako křen.
Druhý den máme v plánu pokořit trojmezní horu Kremenec (1228 m.n.m., ukrajinsko-polsko-slovenské trojmezí, Bukovské vrchy), avšak pěšky. Asi 3,5 hoďky stoupáme pralesním bukovým lesem, ten nám dává pocit chladu a žádaný stín. Ze zalesněného vrcholu hory není do okolí vidět, ale necelou půlhodinku chůze odtud je polská Vielka Rawka (1307m) a odtud nádherné výhledy na polské i ukrajinské poloniny.
Třetí den začíná ten pravý, cyklistický trek. Projíždíme nádhernou přírodou, obdivujeme místní dřevěnky, četné dřevěné kostelíky (mnoho jich je zařazeno mezi národní kulturní památky, cintoriny civilní, z 1. i 2. svět. války a taky čistě německé, zrušené vesnice, rozmlouváme s místními lidmi (většinou jen staří lidé, pro mladé zde není práce, ti odjíždějí do měst...) a Mirek loví kešky. Přes Ulič, Kolbasov, Topolu a Ruské sedlo dojíždíme do polských Roztoki Gorske, zde opět prožijeme 2 noci s nebem nezatíženým světelným smogem. Odtud vyjíždíme na nejdelší, 110 km dlouhou etapu po Bieszczadech. Tak to byla makačka ... správný terének, snad 30x nahoru a dolů, opět bukové lesy, slunce pálí jak ďas, cestou potkáváme hromady bukového dřeva a milíře, ale lidí velmi, velmi pomálu, jsou spíše výjimkou. Z monotónního zvuku šelestu listí a odprskujících kamínků od plášťů kol nás ruší jen DUC, DUC ze sluchátek zasunutých hluboko v Pavlových uších....
Kategorie: rodina-přátelé
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2013
  • 412 zobrazení
photojs
Damiánek – vrácené zboží…? photojs@seznam.cz

Z pohledu právníka jde vlastně o velmi banální záležitost. Něco si koupím, z jakéhosi důvodu se rozhodnu to „cosi“ prodejci vrátit. Zákon mi stanoví podmínky, za kterých mohu od smlouvy odstoupit a „věc“ vrátím. Tak se tedy vrací původnímu majiteli různé spotřební zboží, nemovitosti a další komodity.
Pokud je předmětem takové transakce kupříkladu žehlička, či oděv nesprávné velikosti, nevzbudí to určitě tolik emocí, jako vrácení živého tvora. Situace je zcela jistě noční můrou každého chovatele a zdrojem mnoha otázek. Hledání odpovědí není snadné. V situaci, kdy se po čtyřech měsících po koupi a předání štěněte před naším domem objevila majitelka štěněte s požadavkem na zrušení kupní smlouvy, nebylo příliš času obrátit se někam o radu. Chovatel by ale měl být připraven i na tuto situaci. Lze si zjistit znění občanského zákoníku, nastudovat všemožné vyhlášky. Jak se však připravit na zvládnutí emocí, které vyvolá vrácení malého vystrašeného psa? Štěněte, které svůj příběh začalo nepříliš šťastně? Jak předejít výčitkám, že jsme zdravé a spokojené štěně předali do nesprávných rukou? Jak se zbavit pocitu viny, že v nesprávných rukou a v nejméně vhodném období prošlo štěně stresem, jehož následky si ponese patrně až do konce života? Lze vůbec odhadnout, zda zájemce, kterému předávám štěně, bude ten odpovědný a laskavý? Na tyto otázky budu hledat odpovědi jen velmi těžko. O několik rad a zhodnocení právní situace jsem požádal advokátku JUDr. Jarmilu Hanykovou CSc., v jejíž domácnosti najdeme dva psy. Ovčáka Jarsana a jezevčíka Oskara…

1-Máme konečně zákon na ochranu zvířat. Stále platí, že živé zvíře, v tomto případě štěně, je v zákoně pojmenováno jako „věc“?

Živá zvířata se považují za zvláštní druh věci v právním (nikoliv obecném) smyslu, a to věci movité. Pojem věci v právním smyslu znamená, že na zvířata se vztahují některá ustanovení občanského zákoníku týkající se např. vlastnictví, přechodu vlastnických práv, koupě, daru, ale i odpovědnosti za škodu zvířetem způsobenou. Protože však jsou zvířata živé bytosti, které pociťují bolest a utrpení, vztahuje se na ně další právní úprava, především zákon na ochranu zvířat č.409/2008 sb.-aktuální znění a další speciální předpisy – vyhlášky, např. vyhláška, kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat, nebo vyhláška o správních deliktech chovatelů a přestupcích, nebo v neposlední řadě zákon o myslivosti.

2-Existuje nějaký „zvláštní právní režim“ při prodeji živého tvora, nebo transakci upravují stejné obchodní podmínky, které platí při prodeji (a reklamaci) například ledničky, či automobilu? (Samozřejmě s přihlédnutím k Zákonu na ochranu zvířat…)

Jak už tedy bylo řečeno shora, při prodeji zvířete se použije stejné ustanovení občanského zákoníku, jako při prodeji movité věci.

3-Doporučujete smlouvu (dohodu) o prodeji štěněte formulovanou právníkem?
Existuje někde ke stažení vzor takové smlouvy? Některé chovatelské kluby takový vzor na svých stránkách nabízejí. Kvalita těchto písemností bývá značně kolísavá…

Pro chovatele s registrovanou chovatelskou stanicí bude určitě vhodné, když mu obsah kupní smlouvy právník připraví. Především proto, aby obsahovala veškeré náležitosti. Aby byl dokumentován stav zvířete, postačuje zpravidla vizuální prohlídka a dále prokázání předepsaného očkování. Zajisté si může chovatel doplnit kupní smlouvu vyjádřením veterináře (to se mu však značně prodraží).

4-V našem konkrétním případě byl po čtyřech měsících vrácen malý Damiánek (Čínský chocholatý pes). Ihned po vrácení Damiánka byl prohlédnut a jeho stav byl zhodnocen veterinárním lékařem. Na fotografiích je na první pohled patrné, v jakém fyzickém stavu byl vrácen. Psychický stav štěněte dokumentovat dost dobře nejde. Chápu, že v určité lhůtě lze (nepoškozené) zboží vrátit bez udání důvodu. Majitelka štěněte po čtyřech měsících uvádí jako důvod k odstoupení od smlouvy skutečnost, že „zboží“ štěkáním ruší sousedy, dělá loužičky a pocit osamění řeší kousáním nábytku. Jsou tyto důvody k vrácení psa dostatečně kvalifikované? (Pochopil bych třeba změnu rodinné, zdravotní a snad i finanční situace…) Odstoupení od smlouvy je pro chovatele (pokud se nedohodne jinak) nevýhodné, ale po uplynutí zákonné lhůty patrně nevymahatelné. Na druhou stranu jen málokterý chovatel může akceptovat vyhlídku, že „zboží“ skončí kdesi v útulku, či vypuštěné do lesa…a tak raději rezignuje a „zboží“ vykoupí zpět…

V daném případě nebyl žádný důvod pro vrácení „koupené věci“. Zvíře mělo deklarované vlastnosti, chovalo se zcela normálně a přirozeně. Nebyl důvod k odstoupení od smlouvy, vůbec jste ho zpět brát nemuseli, tím spíše nebyl důvod vracet část kupní ceny. Vše je jen otázka osobní odpovědnosti, cti a přístupu. Bohužel se domnívám, že stav Damiánka, ve kterém byl vrácen, neodpovídal žádnému v zákoně na ochranu zvířat z uvedených případů, za které by majitel mohl být postižitelný.

5-Každé zboží musí být opatřeno návodem k použití. Spousta chovatelů přidává ke štěněti jakýsi „manuál“, lze doporučit i kynologické příručky. Je možné v případu štěněte, či jiného živého tvora konstatovat, že „zboží bylo poškozeno nesprávným používáním?“

Tato otázka je postavena vyhroceně. V zákoně na ochranu zvířat jsou vymezeny pojmy, kterými je definováno postižitelné zacházení se zvířaty. Je možné určitě u vybraných plemen dát novému majiteli ústní, či písemné doporučení. Rozhodně nelze aplikovat, že zvíře jako zboží musí být vybaveno návodem k použití. Bude vhodné odkázat a doporučit kynologické příručky. Někdy to však situaci nevyřeší. Každý zájemce o zvíře si musí před jeho koupí uvědomit, že nejde o věc, ale o živou bytost, která musí mít zajištěny nejen základní potřeby – jídlo a pití, ale i výchovu a vztah. Dokud to zájemci nepochopí, každý prodávající chovatel riskuje, že se mezi kupujícími najde nezodpovědný člověk.

------------------------------------------------------------------------------------------------
Snímky Damiánka pořízené několik desítek minut po jeho vrácení, jsem poslal s popisem situace mnoha přátelům. Toto jsou některé z odpovědí a komentářů, které jsem později nalezl ve své e-mailové schránce:
…..
Pre Kristove rany, to je hrozné. Snáď sa vám ho podarí dať dokopy bez následkov. Je to ozaj zlé a verím, že v skutočnosti je to ešte horšie. Mne sa v takomto stave vrátila Eliotka z Bulharska. Keď som to nafotila, tak to na fotkách až tak nevyzeralo, ako naživo. Ale ten smútok v očiach je vidieť. I.D.
.....
Je mi kluka moc líto, asi se moc dobře neměl, soudím podle jeho žalostného výrazu... Proč ho vám vrátili? Jaká to byla slabomyslná výmluva, nebo důvod?!?
…..
Bogi,bogi Damian,čo so to spravili snjim???? (Slovinsko)
…..
Je mi z toho do breku.... ale když jsem dostala Eny, tak jí lezly pánevní kostičky jako dva hroty....vypadala nějak tak podobně, jako tenhle malej brouček, ale masíčko s rýží to brzy spravilo.... teď má o kilo víc a je spokojená, takže držím palce. S.P.
…..
No Bože mě netrestej... a ta osoba ještě žije? Já už bych seděla za mřížemi pro ublížení na zdraví... ale na jejím!
…..
Došla mi slova na komentář....
…..
„Víte, je to smutný, přesmutný svět“…věta z románu Monte Welsh, který přeložili Luba a Jan Pellarovi. Ale jsou i krásné okamžiky. Náš Tery se k nám dostal jako nalezenec, aby potvrdil, že nejlepší věci na světě jsou zadarmo.
Přijel jsem před deseti lety k benzínové pumpě. Arab povídá: „nechceš pejska?“ Já na to - mám pejska doma, na co by mi byl ještě jeden? Leč: to jsem neznal, jaký je Teryk chacham (heb.učenec). Přiběhl, očichal moje kalhoty a šup - už seděl na mém sedadle v autě a smál se, jak to vyřešil, totiž to moje váhání. Doma Miriam Nechama říká: “ tak to ne, to je čistokrevný pudl. Musíš teď sednout, napsat oznámení, a zítra pojedeme a ty to pověsíš na pumpu a ten, co tak krásného pejska ztratil (měl obojek a vodítko), tak ten nám zavolá na číslo, které tam napíšeš.“ Napsal jsem, a jeli jsme příští den. Věci měly jiný vývoj.
Když jsme přijeli a chtěli jsme pověsit oznámeni na benzinku, přišel ten pumpař k nám, a že ne. Ten Arab nám povídá:
„Přijel táááákovýhle auťák, vystrčil jakýsi chlápek z okna ruku, vyhodil toho pejska oknem ven a křikl - takového psa nechci - šlápl na plyn a odfrčel pryč...“
Tak se dostal ten nejlepší pes, co jsme kdy měli, k nám.
Vidíte. Když se dívám na Vašeho Damiánka, hned bych ho adoptoval.
Je to překrásný pejsek, ačkoliv nemám s tímto druhem psa pražádné zkušenosti, libí se mi přenáramně. Pozdravujte ho ode mne.
David a Tery z Maale Adumim v Judské poušti (Israel)
…..
Tak tohle znám, Koudy ke mně přišel v osmi měsících a Eny v osmi letech,tak to už moc nevydýchala, je to tak trochu autista....po všech těch změnách se jí nedivím, nejlepší lék je parta...jo, kdybych neměla dva, tak by mě vzal za srdíčko, ale …
…..
To snad ani není možné. Jde mi mráz po zádech.
…..
Jak tak na něj koukám, není taťka pštros africký? ?
Ale neboj, bábu z xxxx čeká ten nejhnusnější starobinec, který v okolí je. S protivným personálem a odporným žrádlem!L.F.
…..
Psí osudy jsou někdy smutné a jejich zkušenosti s lidmi bolestné. ..... vím. Ityna pozdravuje Damiánka. Pastor Jan Schwarz
…..
Achjo, nakopat jí krávu. Je krásnej… M.J.
…...
Něco tak něžně milého, které čeká, až ho někdo pohladí a řekne mu "Ty jsi ten nejkrásnější pejsek, kterého znám..." jsem dlouho s Vaškem neviděla. Jak je dobře, že ten Nejvyšší všechno vidí a dobře ví, kam takové vděčné stvořeníčko poslat. Přece k vám, co mají srdce na dlani a přitisknou ho k sobě, ke svému srdci - napořád...Pac a pusu - dnes hlavně Damiánkovi se vzkazem na dobrou noc - Damiánku, tak už jsi doma!!! Z.P.

Text a foto pro měsíčník Planeta zvířat - Jan Šimeček photojs@seznam.cz
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2010 až únor 2011
  • 403 zobrazení
lukas-bubu
Je to neuvěřitelné, ale po dlouhých sedmnácti letech se na Peruci opět uskutečnily MÁJE. S nápadem přišel Roman Kučera (Balik), k němu se přidala parta kluků a holek a dobrá věc se podařila. Dokonce i to počasí nám přálo. Do průvodu vyrazila snad celá vesnice. Po vsi se rozvozilo na třicet malých májek a na náměstí se postavila velká ( devatenáct metrů dlouhá ) májka. Sehnal se koňský povoz, kroje a k tanci nám zahrála kapela ŠRUML pod vedením Milana Bitnera. Když se projelo celou vsí, vrátili jsme se zpět na náměstí, kde se pak losovala tombola. Celý den se báječně vydařil. Snad se tato tradice ujme a sejdeme se zase příští rok. Čí jsou máje? Našééé.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013
  • 383 zobrazení
zsmostyujablunkova
Den matek a rodiny na ZŠ a MŠ Hrčava
Pátek 15. Května 2015 byl na naší škole trochu jiný než běžný pátek. Žáci z mateřské i základní školy byli trochu nervózní, zda se jim program připravený pro maminky, tatínky, babičky a dědy povede předvést tak, jak si ho dlouho připravovali.
Sál pro vystoupení byl velmi netradiční – široká a světlá chodba ještě novotou vonící školy. Jedna část této chodby byla určena hostům a druhá vystupujícím dětem.
Krátce po půl třetí, kdy na chodbě byly obsazeny všechny židle donesené z kulturního domu i ty ze tříd, mohl program začít. Nejdříve paní vedoucí učitelka Mgr. Libuše Ježowiczová přivítala pana ředitele školy Mgr. Ondřeje Polakoviče, paní zástupkyni Mgr. Janu Klusovou, pana starostu Ing. Petra Staňa a všechny přítomné.
A pak už to všechno vypuklo. Děti MŠ a ZŠ přednesli společnou báseň nechali předškoláky, aby předvedli své pásmo tanečků a veršů, v němž byl obsažen moderní tanec i lidový tanec Placki. Malí dodali odvahy starším kamarádům a ti také bezchybně recitovali, zpívali písně české i z Hrčavy a zatančili tanec Rejna. Malí i velcí pak předali maminkám, babičkám i tetám dárky, které sami vyrobili ve výtvarné výchově, v pracovních činnostech a ve školní družině.
Závěr patřil poděkování všem, kteří se na přípravě programu podíleli: slečna učitelka Daniela Poloková, paní učitelka Libuše Ježowiczová, pan učitel Leon Ježowicz, který nacvičil s dětmi písně a doprovodil je na housle a paní Miluše Romanová.
Maminkám i paní učitelkám poděkoval pan starosta ing. Petr Staňo a všem předal krásné kytky. A pak už se debatovalo, hodnotilo u malého pohoštění, o které se postaralo SRPDŠ.
více  Zavřít popis alba 
  • 15.5.2015
  • 374 zobrazení
vutvbrne-festival
Místo: hřiště Gymnázium Vejrostova Brno

Všechno začalo 28.6.2010 v 7,30 na Kociánce, kde Michael Svoboda a Martin Polášek naložili 10 postižených dětí do aut a vyrazili jsme směr Gymnázium Vejrostova v Bystrci, kde VUT v Brně společně s touto školou pořádali toto důležité setkání. Hned po příjezdu se postižených dětí ujali žáci této školy, vynášeli je z aut, rozdělávali vozíky, starali se o jejich pitný režim atd. Toto byla jedna z moc důležitých součástí celého dne, že se o děti z Kociánky starali celý den žáci této školy včetně nošení na záchod a dalších věcí. Zvládli to všichni společně opravdu skvěle.

V 9,00 při slavnostním zahájení tancovali postižení žáci z SŠ FD Roosevelta, kteří předvedli tanec free na píseň Michaela Jacksona. Byl to velký zážitek a pro většinu žáků Gymnázia Vejrostova první takováto zkušenost. Moc děkujeme této skupině - Janě Malivánkové - spolupracujeme spolu dlouho a budeme dál. Akce se zúčastnila také paní Naďa Křemečková, která zastupovala pana primátora města Brna Romana Onderka, Kateřina Fantová z JMK a další. No a pak už se rozběhly atletické disciplíny sprint na 60m, dálka, hod na cíl, běh na 800m a štafety 4x60m. Postižené a zdravé děti absolvovaly všechny disciplíny dohromady a vzájemně se o sebe starali.
Na závěr jsme zase rozdali spoustu medailí, cen a diplomů a křičeli jsme "vzhůru Brno"!
více  Zavřít popis alba 
  • 28.6.2010
  • 349 zobrazení
bbclub
Bylo nás pět … překvapivě.
Akce byla předem včas naplánovaná, trasy promyšlené tak, že nás v podstatě nemělo co překvapit. Pohledem zpátky, to ale vlastně bylo samé překvápko.
Hned první, asi nejpodstatnější překvapení, které pak zásadně ovlivnilo charakter celé akce, nastalo už v úvodu. Jako černý jezdec se za obzorem hrany nástupiště železniční stanice Mojžíř, náhle vynořil cyklista a rovnou si to namířil k Petrovi, který tu čekal na příjezd ústeckého vlaku, se Stáňou, Michalem a Zbyňkem. „Nazdar, tak jsem tady“ oznámil bajker, ve kterém Petr až zblízka rozeznal dávného spolužáka Tomáše. Ten se prostě rozhodl připojit k nám podle info na FB, vlastně tak jak může každý. Udělal to dobře a nečekanost jeho rozhodnutí tak nejen překvapila, ale o to víc potěšila celý tým, co se sešel ve vlaku, který nás v pětičlenné posádce odvezl do Děčína.
Dalo by se teď rozsáhle popisovat mnoho atributů celé té pohodičky, která nastala po přestoupení v DC do cyklovláčku do Kytlic, kterým jsme se podél říčky, beze spěchu vnořili do nádherné přírody pod nádherným modrým nebem, slibujícím nádherné víkendové počasí. Na rozdíl od předchozích románů, se v tomto případě ale úplně nabízí popis zestručnit a omezit jen na výčet toho všeho co nás PŘEKVAPILO dál, tak jak to posobě šlo:
Den 1. - sobota
1. Jak již zmíněno, účast Tomáše na akci – překvapení nejdřív pro Petra, pak pro všechny.
2. Mikiho zakoupení lístku pro kolo, které ve vlaku nebylo – překvapen nejdříve Petr… pak sám Miky, nakonec vyřešeno v bodě 7.
3. Na nádraží se setkáváme s milou paní hostinskou Zámecké Kavárny, z minulé akce – překvapeni Petr,Stáňa i paní hostinská – ostatním je to jedno.
4. Tomáš všem ve vlaku oznamuje, že poblíž lesního jezírka v Kytlicích, kam máme namířeno v úvodu, stojí rodinná chata od které má klíče a můžeme tam spát – super překvápko pro všechny.
5. Super překvápko pro Tomáše - Oznamujeme Tomášovi, že chatu skvěle využijeme jako základní tábor k uskladnění bagáže a spát budeme na zahradě.
6. Cyklovagón náhle silně zavoní trávou - překvapeni všichni, kdo znají vůni Marjánky – ostatním je to jedno … a to nejvíc asi hlavně tomu provoněnému cyklistovi, který si přistoupil docela v pohodě...
7. Jízdenka pro kolo na jednu jízdu stojí jen 25,- (na celý den 50,-) – překvapení pro Toma.
8. Tomova chata v Kytlicích je vážně fajn – překvapeni všichni… Tom ani ne.
9. Chata je fakt kousek od Lesního jezírka, kde už mají otevřenou boudu s občerstvením, naši dva známí z loňska: Láďa a Petr – překvapujeme se vzájemně a konzumujeme první pivko
10. Jízda nalehko bez bagáže se v lesním porostu do kopce vyplácí – překvapivě odbočujeme z Kytlic blbě, ale ještě to nevíme.
11. Petr mluví německy... s němcem – překvapený Tom. Petr překvapený - že je Tom překvapený.
12. Po protažení kol lesem nás mile překvapuje asfaltka v místě, kde jsme ji ani nečekal.
13. Petr překvapen tím, že mu na dotaz „Jedete z Rybniště“ asi 4 protijedoucí cyklisté postupně odpovídají jen nadšené „AHOJ“
14. Zbyněk překvapuje aktivním dotazem a tím zjištěním informace, že do Rybniště jedeme správně!
15. Asfaltka nás překvapuje parádním prudkým sjezdem v místě, kde jsme to nečekali …
16. V místě kde jsme to rozhodně nečekali … pod tím parádním sjezdem… nás svou cedulí nanovo vítají KYTLICE … ? ! Hm... tak to jsme fakt nečekali.
17. Překvapivě poměrně lehce zdoláváme návrat přes kopec a konečně míříme správně do Rybniště, k nádražní hospůdce a těšíme se na výbornou gulášovku…
18. Překvapení v Rybništi – gulášovka dnes není. Překvapivě to nikomu neva… už. Dáváme pivo.
19. Překvapivě nenápadně skrytá cestička kolem paneláků, o které ale Tom ví, nás vede do hlubokých hvozdů, prozatím zajímavým terénem.
20. Nesrovnalost v mapách nás překvapí nedobrovolnou účastí na naučné stezce, skrze část Kyjovského údolí – jsme poučeni tam příště nejít ani pěšky.
21. Nakonec jsme fakt překvapeni dlouhým adrenalinovým sjezdem z vrcholku neznámého Kyjovského Everestu. Kořeny, bahno, štěrk, potoky, kameny, klacky, roští… hluboký les a v jednom místě dokonce můstek!
22. Po výjezdu z tankodromu zjišťujeme, že překvapivě nikomu nepraskly tlumiče, brzdy, lanka, dráty, gumy… ani nervy.
23. Na Krásnou Lípu a blízkou rozhlednu už SE_ EME ! Překvapivě nikdo neprotestuje.
24. Vyhlášená restaurace DOUBICE, jeden z našich plánovaných cílů, nás nepřekvapuje náporem turistů, kteří jí v tomhle počasí obsypali jak mravenci lízátko u cesty… ale překvapujeme se sami tím, že si i přesto najdeme místo kam si sednout, přesednout a přestože už při chuti, dáme si jen pivko … a jedeme se najíst do Chřibské.
25. Poblíž Chřibské se filmuje, ale touha po guláši, nebo gulášovce nás vede přímo do venkovské hospody ve stylu komunisticko-socialistické výstavy. Překvapivě tu mají oboje. Tedy je tu guláš i ...šovka. A jsou překvapivě výtečné !
26. V asijském stánku cestou kupujeme uzeniny k ohni – mají překvapivě velký výběr buřtů, vuřtů, kabanosů a koniny – překvapivě skoro bez domluvy, jednotně kupujeme ďábelské špekáčky.
27. Překvapivě přesně, po 50ti ujetých km dojíždíme zpět k chaloupce stýčka Toma… a po převlečení do věcí k ohni… jdeme k jezírku k ohni.
28. Miki za vydatné pomoci Stáni, opět přítáhne k ohni kus lesa, což samo o sobě už nepřekvapuje – překvapuje jen fakt, kde to dřevo v tom vysbíraném okolí vždycky najde. Neprozradil. Ale možná že pak ten večer překvapené děti z nedalekého tábora, nečekaně neměly večer ohýnek…
29. Po špekáčkách z asijského marketu překvapivě nikomu nic není.
30. Pijeme kafe, limo, pivo… piva … víc piv… možná pro někoho překvapivě, nebudu bod 30 více rozvádět.

Den 2. – Neděle
1. Překvapivě asi pro mnohé osadníky kolem, se brzo ráno před třetí náš „lampionový“ průvod složený z baterek a čelovek, vrací zpět z Lesního jezírka k Tomově chatě.
2. Nikdo kupodivu cestou nezakopl o bludný kořen, ani neupadl do potoka a sousedy vedle Toma jsme nevzbudili…asi.
3. Tom překvapen znovu – ano opravdu i Stáňule, všichni budem spát venku na zahradě, jen ve spacáku na čerstvém vzduchu. Usínáme překvapivě rychle. Tedy někteří z nás.
4. Nikoho nepřekvapí, že ráno je plné překvapení:
- Zbyněk má v uších nacpané papírové kapesníky. Nemohl spát … údajně.
- Petr co ležel poblíž, se ke svému překvapení dozvídá, že prý chrápal … údajně.
- Spát na čerstvém vzduchu se ukázalo překvapivě prozíravé. Prý jsme v noci tak notně plynovali, že chata by asi jinak vylítla do povětří. Stáňa tvrdí, že to jen kluci … údajně.
- Na stole leží Ibalgin … hurá surprise
- atd.
5. Až ráno postupně zjišťujeme, jak překvapivě útulně zařízená a prostorná je Tomova chata. Využíváme především hygienické zázemí. Ještě jednou tímto díky Tome !
6. Po sbalení bagáže, zkoušíme zajet na snídani k jezírku. K našemu překvapení jsou už taky vzhůru.
7. K snídani si někteří dáváme jen pivo – to je velké překvapení asi už jen pro Stáňu.
8. Stáňa vzápětí překvapena umístěním svého batohu ze zad, na zad…ale na kolo.
9. Cesta z Kytlic do Kamenice je překvapivě KRÁSNÁ. Jinak to nazvat nejde. Pořád z kopce krásnou přírodou podél říčky, za krásného počasí, krásně pohodlnou asfaltkou (v porovnání se včerejším tankodromem sametovou).
10. V Kamenici Petra překvapuje vyústění jeho „zkratky“ na hezky upravené náměstí … z kouska asfaltu zpět na dlažební kostky.
11. Překvapivě snadno vyjedeme velmi pozvolné, ale táhlé vystoupání z Kamenice a projedeme Žandov
12. Za dofukování u pumpy překvapuje Zbyněk tlakem v jeho pneu 1,2 bar! Dotlakuje na obvyklých 3,3… a posouvá se z poslední pozice peletonu do jeho čela. Od té chvíle překvapuje stylem své jízdy, na malý převod a rychlou frekvencí šlapání, takže to vypadá jako by spíš běžel, což mu jako půlmaratonci vyhovuje.
13. Mikiho překvapuje střelba, která ho ruší při jízdě. Střílí mu to do lýtka a tak nemůže moc šlapat. Později fasuje od Petra stahovací obvaz.
14. Po překonání výškového rozdílu si dáváme pauzu na pivko v nejbližším, překvapivě neútulném, hnusném špinavém dvorku … s překvapivě dobře vychlazeným pivem. Je na každém, zda preferuje více prostředí nebo chuť. Jedno sice výrazně ovlivňuje druhé, ale v neděli dopoledne je jakákoli otevřená hospoda, už sama o sobě asi překvapením.
15. Nepříjemně překvapuje další stoupání. Sraz si dáváme až na zastávce. Kdo to vyšlapal dostal od Zbyňka chladivý bonbon. Všichni.
16. Následující zastávka Bobří Vodopády nás překvapuje novým perfektním parkovištem, od kterého vede v ostrém kontrastu totál rozflákaná cestička. Petrovi dojdou baterky ve foťáku.
17. Verneřice překvapují, zataraseným mostíkem, ale jen pro auta. Nutná stoupačka z nich přes horizont nepřekvapuje nikoho. Co nás ale hlavně překvapilo bylo, že jsme si tam včas málem nevzpomněli na cílovou hospůdku U Dubu, kam chceme brzo dojet.
18. Po prohlídce rozhledny... z dálky... následuje nádherně dlouhý sjezd z Verneřic, obvykle průjezdný téměř bez šlápnutí. Tentokrát překvapil silným protivětrem, s nutností šlapat tak občas i z kopce.
19. Překvapila popovodňová cyklostezka do Března. Poničená, ale už tak zprůjezdněná a zčásti uklizená.
20. Závěrečně překvapila hospůdka U DUBU, která nebyla přecpaná, s bezva obsluhou, velkým výběrem a dobrou kuchyní… takže přecpaní jsme za chvilku byli my a to tak, že někteří tři z nás, tam nakonec museli zůstat ještě další hodinu, aby nám slehlo. Akce proto skončila postupně, nejdříve odjel Tom, který pobavil hláškou" nemůžu už jíst, ani přestat jíst", vzápětí Zbyněk, až nakonec Stáňa, Miky a Petr pospolu.
Byla to akce na 2 dny. Hodně jsme viděli a hodně se událo, těžko popis zkrátit ještě víc na úplná hesla. Příště snad už asi jen opravdu mapku trasy a seznam konzumace. V této souvislosti si dovolím osobní překvapení na závěr. Po návratu a oněch ujetých cca 110 km jsem se zvážil. Mám o 2 kg víc…

Petr (https://www.facebook.com/petermaniq)
Za www.bbclub.tym.cz Beer Bikers Club : https://www.facebook.com/BeerBikersClub
a clubový sportrelax tým: https://www.facebook.com/groups/460327394047680/
více  Zavřít popis alba 
  • 16.6.2013
  • 328 zobrazení
vutvbrne-festival
Místo: Brno, stadion VUT v Brně Pod Palackého vrchem

Smršť sportovních, preventivních a charitativních akcí našeho projektu pokračovala ve čtvrtek 27.5.2010 akcí Ateltický 4boj ZŠ města Brna. Jsme moc rádi, že i při této akci již letos tradičně spojili své síly AŠSK, VUT v Brně a AK Olymp Brno. Dívky 7.-9. tříd absolvovaly 4boj sprint na 60m, skok do výšky, skok do dálky, vrh koulí, hod kriketem, běh na 800m a 1000m a štafety 4x60m. Naštěstí jsme nezmokli, dokonce vykouklo sluníčko. Na stadionu mezi rozhodčími i závodníky panovala obrovská pohoda. Velkým překvapením bylo pro všechny účast hokejistů HC Kometa Brno Radka Dlouhého a Romana Erata, kteří přišli akorát na závěrečné vytrvalostní běhy dívek a chlapců. Bylo to super, kluci šli hned mezi závodníky, povzbuzovali je, povídali si s nimi před závodem i po závodě. Bylo to neformální a moc příjemné. Poděkování patří také dětem z tehcnické čety ZŠ Bosonožská. Vyhráli všichni, bavili jsme se celý den sportem.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.5.2010
  • 281 zobrazení
kubamarek
Expedice Banát v jihozápadním Rumunsku.

Skupinka studentů kutnohorského gymnázia a několik studentů archeologie z Moravy a ze Slovenska absolvovali na přelomu srpna a září pobyt v česky mluvící oblasti na hranici Rumunska a Srbska. Počasí se vydařilo (až na první den), žádného medvěda jsme nepotkali, všichni absolvovali dlouhé (až 40 kilometrové) pochody ve zdraví (až na pár vosích štípanců a oteklých chodidel), a tak všichni jen v dobrém vzpomínáme na tuto krásnou aktivní dovolenou a někteří z nás již nyní plánují výlet do Banátu znovu.

Náš program:

1. den: pochod ze Sasca Romana do kempu Valea Beiului na řece Nera. Odtud ještě krátký výlet na kaskády Beusnitei. V nohách máme odhadem něco mezi 15 až 20 kilometry.

2. den: nejdelší etapa z kempu na Neře do Rovenska. Nejprve nás čeká divoké údolí řeky, několik brodů, neplánovaná cesta na vlečce, poté táhlé vysoké kopce a nakonec krásné výhledy při západu Slunce. V nohách přes 35 km.

3. den: oproti předchozímu dni nás čekala odpočinková etapa (asi 15 km) z Rovenska do Gerniku. Krásné počasí nám zajistilo úžasná panoramata.

4. den: z Gerniku se přesouváme do Svaté Heleny. Cestou se stavujeme ještě u Turecké díry a Kulhavé skály. Krajinu nad Helenou kazí doslova stádo hučících větrníků. Poté nás čeká přesun autobusy do Eibentalu. Nachozeno máme asi 15 km.

5. den: poznáváme okolí Tisového Údolí (Eibentalu). Zavítali jsme taktéž do Ujbányje. Někteří z nás si dali ještě krátký výlet na vyhlídky na Dunaj. Odhadem máme něco mezi 10 až 15 kilometry.

6. den: výlet autobusem k Dunaji, kde nás čeká prohlídka krasových jeskyní. Někteří si výlet zpestří osvěžením v řece, následně se lodí přesouváme do jeskyní Veterani. Odpoledne se opět pár dobrovolníků vydá na kratší procházku – cílem je tentokrát chromová štola. V nohách máme asi 10 km.

7. den: výšlap na vyhlídku Známana. Perfektní výhledy do okolí. Celkem pěšky asi 15 km. Někteří mají ještě tolik energie, že si vyběhnou i na Kovárnu za vidinou chmelového moku zdarma (já byl mezi nimi). Čeká nás poslední noc v Rumunsku, Honza (průvodce) navíc slaví narozeniny, takže se večer nikomu nechtělo moc spát.

8. den: ráno balíme, navštěvujeme místní základní školu, kde předáváme naše dary, a přesouváme se pěšky k Dunaji (asi 6 km), kde čekáme na autobus.

Suma sumárum, někteří z nás mají za 8 dní v nohách i více než 120 km, takže v autobuse spí i ten, kdo v něm běžně ani nezamhouří oko.
více  Zavřít popis alba 
  • září 2013
  • 253 zobrazení
zvanecek
Celý den bylo mlhavo a deštivo. Zrovna přestalo pršet, když jsme míjeli ukazatel "Skály". Dny jsou v červenci dlouhé a do setmění ještě chvíle zbývala. Využili jsme mezeru mezi dvěma dešti a odbočili. Alois Jirásek sem umístil děj své stejnojmenné novely, což jsem v tu chvíli ještě nevěděl. Když jsem to zjistil, dal jsem si závazek, že si knihu přečtu. Před pár dny jsem knihu zhltl a snad už i strávil a musím říct, že mi chutnala. Nejsem literární expert ani historik, přesto se, asi trochu drze, na několika řádcích, pokusím o literárně historické zamyšlení.
Je znát, že spisovatel místo důvěrně znal, protože studoval v nedalekém Broumově na benediktinském gymnáziu. Příběh je časově zasazen do období třicetileté války, kdy bělohorská tragédie bolestivě rezonovala v hlavách českého národa. Vesměs všechny postavy čeká tragický osud exilu nebo zatracení. Nabízí se analogie s výběrem mezi svrabem a neštovicemi. Vzpomínám na první polovinu osmdesátých let, když jsem studoval vysokou školu. V Sovětském Svazu probíhala perestrojka a i u nás se sevření komunistických kleští trochu uvolnilo. Lidé byli vděčni za jakoukoliv protirežimní narážku. Při četbě Skal mě provázela myšlenka podobnosti pobělohorské doby s tehdejší situací u nás. O paralelu s osmašedesátým rokem, Chartou a současným disentem si to víc než říkalo. Vrtalo mi hlavou, proč se kniha nestala tehdy alespoň trochu populární.
Přitom Jirásek ve své době (1850-1930) patřil k nejvýznačnějším osobnostem. V době vzniku ČSR vítal projevem T.G.Masaryka, pak byl poslancem a senátorem. 4x byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho autorita a popularita sahala až do nebe, dokud žil. Pak ta popularita někdy někam zmizela. Kdy to bylo a proč?
Dnes Jirásek čtenáře nezajímá a tudíž se, mimo Staré pověsti české, nevydává. Myslím, že jádro pudla leží v první polovině padesátých let, kdy panovala v oficiální kultuře neuvěřitelná bída, nepodobná té pobělohorské. Většina vydávaných českých autorů jela na vlně revolučního nadšení a vytvářela věci, které je dnes těžko číst. To se netýkalo jenom béčkových autorů typu Zdeňka a Věry Adlových, ale i renomovaných autorů jako Vítězslav Nezval nebo Josef Kainar. Pod heslem, "kdo nejde s námi, ten jde proti nám" se hodně autorů ocitlo na indexu a v počínajícím samizdatu. Cenzura se nedotkla jen žijících autorů, ale i mnohých z těch, kteří se už nemohli bránit. Po všech stránkách nezávadných autorů bylo pomálu. Jedním z nežijících šťastných (z mého pohledu spíš nešťastných), kteří prošli filtrem komunistických cenzorů, byl i "chudák" Jirásek. Ujali se ho dva samozvaní kmotři nevalné pověsti. Zdeněk Nejedlý a Klement Gottwald byli nadšeni Mistrovým postojem k husitství, z něhož vyrobili revoluční předvoj sovětských revolucionářů. Ne, že by za to Jirásek vůbec nemohl. Část jeho tvorby, zvláště ta z doby národního obrození, je do jisté míry neobjektivní. Jiráskovo dílo začalo přičiněním obou pánů vycházet ve velkých nákladech a smetanové obaly s Alšovými ilustracemi zaplňovaly knihovny. Objem knih se zastavil na úctyhodném metru a půl. V tomto množství se jak rozpínala schématická oslavná románová úderka "Proti všem", tak i krčilo útlé intimní pesimismem a osamělostí protknuté dílko Skály, odehrávající se v období, které se tak výrazně podobalo tomu mému vysokoškolskému. Všichni byli v době jiráskovského chrlení zvyklí, že Gottwald a Nejedlý kecají do všeho. Nepřekvapilo tudíž, že se první jmenovaný zmocnil prvních stran a zaštítil celou edici svým majestátem a druhý jmenovaný výtečník napsal ke všem románům a novelám doslovy.
A nakonec krátké shrnutí, v čem tkví důvody, proč Jiráskova tvorba dnes netáhne čtenáře, a proč má Jirásek tak zničené renomé. Je to za A: "Jiráska bylo moc!", za B: "Jiráskovu dílu dali polibek smrti jeho promotéři!"a za C: "Jirásek si za to trochu může sám svou naivitou!"
více  Zavřít popis alba 
43 komentářů
  • 24.7.2014
  • 262 zobrazení
mpa9
Každá krajina má svůj osobitý nádech, svou osobitou tvář a také svojí osobitou vůni. Jako Koko má svoje pískovce a borovice, Brdy bučiny a meandry potůčků, tak i Křivoklátsko má své. Hluboké listnaté lesy, rozlehlé louky a také had, který protíná tento krásný kraj - Stará řeka, nebo také Berounka. Z mého pohledu je tento kraj neprobádaný, až mystický. Donedávna jsem znal Křivoklátsko jen jako Skryje, Týřov, Křivoklát, možná i Krakovec... no hanba mi. Díky kamarádům - Wabimu, Ále, Kachnovi a Jerrymu jsem měl opět tu možnost zabloudit do těchto úžasných končin plných dálavých luk a tajuplných údolí.

Nyní už k samotné cestě: díky spolehlivému zpoždění ze strany ČD s námi mohli Ála, Wabi a Jerry vyrazit hned od začátku. Plánovanou trasu do Nového Strašecí zkomplikovala výluka od Kladna což způsobilo ještě větší katastrofu: Kachna objevil Pivárium (naštěstí už to bylo ve Strašecí). Následovalo nouzové zabrždění autobusu a úprk do bezpečí obchůdku. Tam ani oči nestačily přecházet z těch 200+ druhů piv. Naštěstí se nám Náčelníka "teo" Starých Kachen podařilo zbrzdit natolik, že jsme jen tak tak vyrazili správným směrem. Jediného Wabiho, který na místě vypil litr jablečného moštu, dostal démon alkoholu až pocestě, to jak jsme okolo něj vydechovaly ty alkoholové dechy. Ze Strašecí jsme dorazili k Podhornímu rybníku, kde jsme rychlým skokem do vody získali opět všechny smysly. Ty jsme pro změnu ztratili v Rudě, kde točili Krušuvice. A já se napil, á to byla chyba. Po nich jsem měl po zbylé dva dny velmi rychlý krok. Bohužel jsem tak Křivoklátsko provoněl trochu jinak, než bych chtěl a než by bylo zdrávo. Následoval noční přesun lesem a koupání o dvaadvacáté hodině v jezeře Asun. O kousek dál jsme pak našli pohodlí pro náš spánek v kempu Bachyně, kde stával pěkný sroubek.

Další den jsme vyrazili brzy a za chvíli dorazili na rozcestí samoty Štýlovna. Zde v ten den vedla orientační trasa KTČ, a díky tomu jsme mohli nabrat sílu... jak jinak než pivem (čaj nám byl odepřen). Také jsme tam měli shledání se zvláštním cestovatelem (viz poslední fotka). Pokračovali jsme okolo pomníku bulharského vojáka a sv. Jana Nepomuckého do Městečka. V hospodě U Romana jsme se posilnili výtečnou točenou jablečnou limonádou a přes Křivoklát a Roztoky skočili do Berounky pod Eremitem. Kachna zde měl výroční 50. koupací den. Po oslavě v podobě patnácti minut ve vodě jsme přes naučnou tisovou stezku dorazili do Branova kde, i když jsme zdolali šílený kopec, nebyla žádná otevřená hospoda. Nezbývalo než pokračovat v cestě vzhůru a najít útočiště pro složení našich hlav. Našli jsme ovšem krásné místo, na kraji louky u zalesněného kopečku, kde jsme měli úžasné scenérie západu slunce a východu měsíce.

Nedělní den byl parný, pro dlouhé pěší vandry nevhodný, a tak jsme posnídali osvěžující třpytivé vody ze studánek U tří pramenů a pod nimi se svlažili v malé tůňce pod minivodopádem. Odvážili jsme se jen Wabi a já, voda byla jako jehličky. Obklikou jsme došli zpět k Berounce u Eremita, kde následovalo další koupání a poté závěrečná trasa do Roztok na nádraží.

Byl to krásný vandr. Je načase dát si pauzu od pískovců a nasát vůni hlubokých listnatých lesů, rozlehlých luk a hlavě třpytivé Berounky. AHOJ opět příště!
P.S. Možná si říkáte, proč dvacetiminutovka? Bylo to totiž stejné jako na minulém křivoklátském vandru, avšak Wabi zná tento kraj lépe než Honza, takže trasu aktivně měnili každých 20 minut :-)
více  Zavřít popis alba 
5 komentářů
  • srpen 2015
  • 228 zobrazení
pcupr
Potulky po Karpatech - Žítková
Tož , Žítková – začátek prosince. Vyšel nějaký úspěšný román o žítkovských bohyních,což byly babky kořenářky,obdařené lidovou moudrostí. Názory jsou na něj různé ,já ho nečetl. Ale vím ,že o tomto tématu psal velmi zajímavě Jiří Jílek nebo p. Jan Chovanec. Já v tomto kraji dlouho nebyl . Když mě Tonda řekl , že by tam bylo dobré se jít podívat , neměl jsem nic proti tomu. Přidal se ještě Česlo a Beďa. Den před odjezdem mě volala kamarádka Julie a tak nás bylo pět, vlastně šest . Ještě Juliin pes Sára.
Auto jsme nechali u bývalé školy, dnes penzionu Žítková. Přes potok a nahoru lesem jsme vyšli na Vlčí vrch, což je kopanice, která je již na Slovensku . Poté jsme směřovali souběžně s hranicí na sever, s cílem dojít na Baštu a případně ještě dál. Beďu začaly bolet kolena , tak se vrátil do ‚Žítkové, aby nám kryl záda. Posvačili jsme v pěkném altánu na kraji lesa. Perfektní na něm bylo, že tam byl ubrus s obrázky různých jídel. Od altánu jsme s snažili najít cestu,ale nakonec jsme skončili u hraničních šutrů, které nás spolehlivě vedly. Vzhledem k tomu aby nás Beďa nemusel dál čekat, jsme se rozhodli vrátit už z Hradiska.
Na Baštu nad Šanov , kde je pomník americkým letcům, z letecké bitvy nad Karpaty, jsme to nestihli. Takže jsem přidal nějaké fotky z mého archivu.
29.8.1944 tady byl sestřelen americký bombardér Flying Fortress B17g(tvz. Létající pevnost) , jménem Big Time. Přežil pouze velitel letounu poručík Thayne L.Thomas. Většina letců zahynula při výbuchu letadla. Dva raněné letce Němci na místě zastřelili.
Lt. Thomasovi se podařilo uniknout na Slovensko a přes povstaleckou Bansků Bystricu se mu podařilo vrátit na letiště v italském Bari. Co se týče těch letadel, tak u nějakého baráku na Žítkové ještě v devadesátých letech bylo křídlo z B17. A taky tam spadl německý Messerschmidt BF109.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 1.12.2013
  • 217 zobrazení
vkkh
Ahoj,posilam komentar k dokoncene korune KH 2020.
Statistika:Zacal jsem 5.1. a dokoncil 19.1.,celkem 9 vyletu,z toho 4 z niziny.Najel jsem 440km,hodin 28,prevyseni cca 6000 m.
Puvodni plan byl pujcit si fatbike,ale nenormalni pocasi mi umoznilo korunu objet na gravelu.Zacal jsem Naklerov a zpet,pak s Romesem jeli lesem Sedmihurska,v trochu snehu a vetru Hochmor Cinovec a ve vlhku a zime dolu grrr.Nahoru jsem se prsil s Romesem,uplne zplavenej,pak vitr,mlha,zima a dolu jsme dost zmrzli.Ale Romes mel narozky,68,tak jsme se v Dubi kafem a grogem trochu rozehrali.Romes divoch mel ten den 90 km,prijel z Usti na kole.Dalsi vylet byl na Dlouhou louku na Vlci horu a zpet,zase sjezd grrr,ale slo to.Posledni vylet z niziny byl dnes,z Kadane na vyhlidku nad Vykmanovem,strasnej kopec,ale dolu jsem vyjimecne nezmrz,prestoze nahore uz byl snih.Dalsi vylety byly s priblizenim, ale zadarmo nebyly,viz kilaky a prevyseni.Starty byly Kliny,Rudolice,Prisecnice,Bozak,Olovi.
Pribehy a zajimavosti:Jel jsem s Romesem do Rudolic,a tam jsem zjistil,ze tretry zustaly u mne v aute,Romes se smal,ale pak zjistil, ze pri nakladani kola ztratil matku od predni dute osy,nedrzela na karbonove vidli,fakt dementi.No nezabalili jsme to a objeli Eduarduv,Kamenicku a Sv.Annu .Ja v teniskach a on s neupevnenym predkem,ale osa nevyjela ani na hrbolech,tak dobry.
Zajimavy byly jodlovaci kalhoty se slema pribity na boude u Zigeunerfelsen.Na Krizovem vrchu jsem hledal cestu na vrchol a potkal jsem chlapa s navigaci,taky hledal.Tak jsem mu a jeho navigaci uveril,obesli jsme cely vrch dokola,prodirali se asi 300 m strasne hustymi mladymi smrky,no nakonec to nasli,vrch dobry,ale pristup strasny.Je tam nova vrcholova kniha.
Pro mne nejhezci mista Kamenny hrib,rozhledna Cibulka a nadherne misto u ni,a stara klasika rozhledna Auersbergturm.Ve sjezdu z ni jsem jel rychlosti 79 a to jsem ani kdovijak nezalehnul.Nejhorsi jednoznacne byl pristup ke Krizove hore.
Tak moc diky poradatelum za staly vyber zajimavych mist a moznosti zacit s korunou uz v lednu a Krusnym horam,ze jsou stale tak krasny.Udelal jsem korunu tak strasne brzo,ze se budu cely rok tesit na dalsi rozhledny,hochmory a felseny v roce 2021.Ale vynahradim si to na jinych korunach.
Tak se mej a klidne muj roman zkrat nebo uprav.

Mej se Vlada
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2013 až leden 2020
  • 204 zobrazení
vrhor
V sobotu 8.9 se konala na břehu Vltavy v Braníku v Praze akce Sporťáček. Na 80 sportovních klubů tu prezentovalo svoji činnost a děti s rodiči se tak mohli porozhlédnout po nějaké volnočasové aktivitě. Vedle všech sportů od juda, fotbalu, hokeje a jezdectví tu byl zastoupen i požární sport. Pro tento sport potom lákali děti mladí hasiči z Čisovic. Za pomoci výjezdové jednotky SDH Kbely, která tu držela asistenční pohotovost, předváděli svoji zručnost při rozbalovaní hadic, ale zejména při ovládání motorové stříkačky PS 12 a zacházení s útočnou zásahovou proudnicí a proudnicí tajfun. Za nimi se krátce po spuštění mašiny tvořila pravidelně dlouhá fronta a tak Roman, Kuba a Ondra předávali své zkušenosti, až se z nich kouřilo. Dohromady se tak stříkalo do Vltavy plných šest hodin a všichni chlapci to pocítili až druhý den po probuzení. Patří jim obrovský dík za jejich výkon i za vstřícnost k ostatním dětem, kterých se u plochy s požárním sportem vystřídalo několik set. A to i proto, že mladí hasiči z "Čísek" tu reprezentovali celý okres Praha západ a všem zájemcům o tento náročný sport rozdávali i letáky s popisem činnost Mladých hasičů a kontakty na jednotlivé kolektivy v okrese.
Kategorie: děti
více  Zavřít popis alba 
  • 8.9.2012
  • 173 zobrazení
woodfoto
Vánoční turnaj ve stolním tenise 2016 29.12.2016 Brno - Bohunice

Vážení přátelé stolního tenisu!
Máme za námi další rok a také tradiční Vánoční turnaj ve stolním tenise v kategorii mládeže i dospělých v Brně – Bohunicích, který pořadala místní Orelská Jednota.
V kategorii dospělých se opět podařilo naplnit počet 32 hráčů i přesto, že ve stejném termínu probíhal turnaj také v Kr. Poli, kde hráli někteří tradiční účastníci našeho turnaje. Turnaj proběhl i tentokrát systémem nasazených hráčů dle loňského umístění a rozlosováním domácích borců do 8 skupin. Po těchto skupinách proběhlo rozdělení na 2 pavouky po 16 ti hráčích o 1.- 16. a 17.- 32. místo. Vítězem se stal nový účastník turnaje Hrůza Marek a získal kromě poháru a diplomu za první místo i pohár putovní. Naši nejlepší hráči Skurka Juraj a Vondrášek Tomáš obsadili 4. a 9. místo. Byl to tentokrát obvzláště dlouhý časový maratón ( 126 zápasů ) zřejmě proto, že boje byly vyrovnané a tak se turnaj protáhl až do večerních hodin.

Celkové výsledky:
1. Hrůza Marek 11. Šumbera B. 21. Kročil František 31. Zábranský Milan
2. Šamšula Roman 12. Dvořák Ladislav 22. Straková Dana 32. Luštinský Hubert
3. Dlask Marek 13. Musil Vladimír 23. Krakovský Luboš
4. Skurka Juraj 14. Pavka Luboš 24. Tesařová Dana
5. Kottas Milan 15. Žaža Vladimír 25. Musil Josef
6. Ondruš Milan 16. Woś Radek 26. Plevák Standislav
7. Drápal Petr 17. Metelka 27. Novoměstský Zdenek
8. Juračka Karel 18. Rýzner Čestmír 28. Babjaková Anna
9. Vondrášek Tomáš 19. Opršal Jiří 29. Mišejka Luboš
10. Stříteský Roman 20. Janeček 30. Julínek Petr

Po skončení turnaje jsme se opět sešli v orelském klubu pod tělocvičnou, kde bylo po celý den zajištěno občerstvení, a při hře na kytary, banjo a s doprovodem flétny a foukací harmoniky, ztrávili příjemný zbytek večera.
Díky všem zúčastněným a Orelské Jednotě, která tuto akci uspořádala.

Za oddíl stolního tenisu s přáním všeho nejlepšího v Novém roce 2017
Musil Vladimír
více  Zavřít popis alba 
  • 29.12.2016
  • 184 zobrazení
cibezik
opět to vypadá na pěkný den bez mrazu a sněhu:-D Jak jsem se již zmiňoval minule včera v sobotu jsme s kolegou jeli na výlet do Lutychu. Bylo opravdu moc pěkně, řekl bych takový první jarní den. Jasno, teplo, přes den +12°C. No ideální počasí. V 9 ráno jsme vyjeli a jelikož je to furt po dálnici, dojeli jsme do 90 km vzdáleného Lutychu za 40 minut.
Lutych (francouzky Liege), je třetí největší aglomerací v Belgii. Lutych leží v blízkosti hranic s Německem a Nizozemskem, pouhých 25 km od Maastrichtu a 40 km od Cách. Území města tak má dnes rozlohu 69 kilometrů čtverečních a žije zde okolo 200 tisíc obyvatel. Městem od jihozápadu k severovýchodu protéká v délce 12 km splavná řeka Máza. Lutych má tak díky vodním cestám a třem vodním kanálům dobré spojení s Francií, Vlámskem a Nizozemskem. Nejvýznamnějším kanálem je Albertův kanál spojující Lutych s Antverpami. Nachází se zde třetí největší říční přístav v Evropě.

Nejdříve jsme samo zas lovili nějaké to místo k zaparkování v centru. No nakonec jsme to nechali na placeném krytém parkovišti až budeme večer odjíždět uvidíme kolik penízků po nás bude automat chtít:-D
Vydali sme se prostě někam, hlavně si pamatovat kde máme auto. No měl jsem u sebe takovou tu mapu turistickou, vytištěnou z netu. Centrum města je poměrně malé, dá se tak pohodlně obejít pěšky. Procházeli kolem divadla opery, obchodů, úzkými uličkami a hle kostel
kostel Saint-Denis - součást náboženského dědictví v Lutychu,

a šli dál k řece, podél a směrem k hlavnímu náměstí Place St-Lambert (Náměstí sv. Lamberta), které prošlo nedávno rekonstrukcí. Srdcem města bývalo po staletí Place du Marché (Tržní náměstí), kterému vévodí Fontaine du Perron (Perónova kašna) mající podobu altánu a je vyzdobena plastikou tří Grácií. Pěkné, fotil jsem vše co šlo, dobrůtky ve výlohách které pak na nás čekají:-) My jsme se vydali do kopce, odkud je krásná vyhlídka do okolí. Cesta to byla nu taková do kopce, plno schodů a zafuněli jsme si, fotil architekturu, jak zde lidé bydlí a potkávali běžce jak trénují běh do kopce. :-D Na vrcholu je památník k obětem války, kochali jsme se výhledem. Zpátky dolů jsme šli po opravdu dlouhém schodišti jak je vidět v galerii. Běžci zde trénují kardio, chudáci:-P Takhle si ničit tělo a zbytečně si vyčerpávat tlukoty srdce:-D Ale zase pravda že když takhle trénují mají pak v klidu třeba ve spánku 20 či 21 tepů za minutu?:-)B-) No jasně dělám si srandu, ať si běhaj, já miluji chůzi:-D
Pak jsme to vzali kolem muzea Walonie, podívali se dovnitř a zas jak na fotkách vidno, se prostě nemazlej s ničím a asi tu nemaj pamatkáře, nakombinujou modernu do starého, no prostě bordel, žádná úcta;-) To už jsem ale říkal: Romane není čas na kávu a pivečko? 8-) Tak jsme na jednom náměstíčku zašli na kávu a pivko viz foto. Fotil dobrůtky v obchodech a vše kolem. dal jsem si skotské tmavé točené, byli k tomu i kostičky sýra. Skvělé samo i espresso. 6 euro za tuto lahodu, to pivko ovšem mně jen rozdráždilo, tím myslím dát si něco k jídlu:-D Nicméně byli jsme kousek od nejvýznamnější památky v Lutychu Cathédrale St-Paul (Katedrála sv. Pavla). No jsem podotknul ona ještě chvíli počká a zašli do boční uličky do restaurace na obídek viz foto:-D Kolega si dal Carpaccio - což je nakrájené maso hovězí na tenké plátky a podáváno za syrova v souvislé vrstvě a ochuceno nebo doplněno studenou omáčkou. Já si dal salát což byl ochucený kuskus s kousky opečeného masa, kešu oříšky, olivový dip, rukola, avokádo. Dal sem si belgické světlé pivko Caulier. Skvělé. Jídlo za 12 euro. Oběd i s pivkem za 16 euro i s diškem:-D No a konečně jsme se dostali, spokojeni po obídku, do kostela.

Cathédrale St-Paul (Katedrála sv. Pavla) - nejvýznamnější církevní stavba v Lutychu. Monumentální katedrála. Původně byla ve 13. století vystavěna jako kostel, ale v 19. století byla přestavěna na katedrálu a doplněna věží. Na stavbě se tak prolíná hned několik stavebních slohů. Také interiér je velmi zajímavý, ukrývá spoustu vzácných předmětů, mezi nimiž se nachází například práce od J. Delcoura, předměty ze slonoviny či mobiliář z 19. století. V katedrále sv. Pavla je umístěna hrobka sv. Lamberta.

Po této úchvatné prohlídce jsme pokračovali dále směrem k hlavnímu nádraží, jak bude níže popsáno, velice zajímavá stavba z architektonického hlediska. Cestou jsem zas fotil a narazili na další kostel

Kostel Saint-James - asi nejkrásnější a nejpůsobivější kostel v Lutychu. Původně byl určen jako zastávka pro poutníky na cestě do Santiaga Compostella ve Španělsku. Kostel nabízí přehled o různých fázích středověké architektury. Jsou zde zbytky kostela z 12. století. Loď a sbor ukazují na pozdně gotický styl 16. století. severní vchod má renesanční sochu "Sen Jákobův". Uvnitř nádherné gotické klenby s arabesky v raně renesančním slohu. Patří k nejkrásnějším na celém kontinentu.

Ale to už sme se blížili k nádraží. Už zdálky, impozantní stavba. Při podrobnějším zkoumání opravdu působí sympaticky a příjemně. Dokončeno bylo v roce 2010. Architekt Santiago Calatrava se nechal inspirovat tzv. organickou architekturou. Což měl v plánu u nás i architekt Kaplický s návrhem knihovny. Vyrobeno z oceli, skla a bílého betonu. Monumentální oblouk 160 m dlouhý a 32 m vysoký. Náklady na stavbu 312 miliónů eur!!! Toto nádraží je jeden z nejdůležitějších uzlů v zemi a je jednou ze 3 belgických stanic vysokorychlostní železniční sítě. Vnitrostátní vlaky 200 km/h, vlaky Thalys a ICE (do Paříže, Německa, Holandka) 300 km/h. Po prohlídce jsme se vydali ještě směrem za nádraží. kde v dálce je vidět nějaká bazilika či co? na fotkách je to vidět. Zas se vydali do kopce. Na místě jsme zjistili že je to zavřené a vedle se staví co si? Jen vím, že tam bylo napsáno že tam bude i restaurace a že náklady jsou přes milión eur.
Šli jsme pak dolů já zas fotil vše kolem, prošli zas nádražím a dali se směrem k centru. Už se stmívalo a my chtěli ještě se někde zastavit na zákusek a kávu před odjezdem. No chodili jsme, chodili. S přibývající tmou totiž i houstnul počet lidi v ulicích a bylo více zalidněno nežli přes den tedy za světla:-D Až jsme narazili na jednu cukrošku kde ještě měli otevřeno a nebylo narváno. Nu na fotkách pak jsou vidět ty zázraky. Krasné a roztomilé zakončení dne. Nohy už mě boleli. Tahle tečka mě mile pohladila po duši a chuťové buňky zas vytvářeli orgasmus v mozku;-) No krasavci dortící. Ja měl s krémem uvniř a z kuliček z krému na povrrchu a kolega čokoládový. Zákusek za 4 eura. s kávou za 6 euro. Pak už jen zbývalo se rozloučit a vyrazit k autu. Automat nám to stání na parkovišti napočítal na necelých 14 eur
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 18.1.2014
  • 151 zobrazení
Reklama