Hledání: 2015.04.19.staré.časy.roman

Pro dotaz 2015.04.19.staré.časy.roman jsme našli 26 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
igorhlavinka
Pamatuju si jen tříšť obrazů a pak vůně. Nic souvislého, o čem by se dalo napsat. Dívám se na ty staré fotky a taky na staré mapy, kde jsou zakreslena místa, která už neexistují, s nadějí, že mi snad pomůžou najít dávno zavalený vstup do dětství. Ale už Herakleitos poznal, že nelze podruhé vstoupit do stejné řeky.
Lituju, že neumím o tom, co jsem v dětství prožil, psát jako Proust v jeho Hledání ztraceného času, Andrej Bělyj v autobiografickém románu Koťa Letajev, nebo jako Mark Chagall a jeho žena Bella, kteří poetickou formou zapsali své vzpomínky na rodný Vitebsk.
Ještě, že je tu těch pár fotek. Jenže většinou bez data a popisku.

Narodil jsem se 18. března 1959 v Praze na Karlově, v té staré, romanticky až strašidelně působící novogotické budově porodnice.
Maminka, dívčím jménem Szemes Mária, pocházela z madarské rodiny z jihoslovenského Šamorína, ze Žitného ostrova, tam kde v pravěku prý bývala delta Dunaje, tam kde se řeka vlévala do Panonského moře..
Tatínek Čestmír byl z dělnické rodiny, která žila v jednom z cihlových Baťˇových domků ve Zlíně.
Jakubská 9
Oba rodiče byli sochaři a když jsem se jim narodil, bydleli na Starém Městě pražském, blízko baziliky sv. Jakuba, v Jakubské ulici čp.9, v ateliéru v přízemí domu, který už není, dnes je tam obchodní dům Kotva. Ten ateliér byl předtím zelinářský krámek, chladný prostor s vlhkými, plesnivými zdmi ve starém domě. Přesto na něj mám dodnes jen pěkné vzpomínky. Přes velké okno výkladu byla navždy spustěna železná mříž. Vonělo to tam hlínou, která byla všude. Ležela v plechových bednách a na stojanech stály hliněné sochy, které se na noc balily do mokrého plátna a igelitu. Spalo se na gauči ve výklenku, který byl od ateliéru oddělen jen závěsem. Já si odtamtud pamatuju hlavně noční lampičku, která se mi moc líbila a vidím ji jasně před sebou. Mramorový stojánek a stínítko z pergamenového papíru. Kdo ví kde zůstala...
Abych se nenudil a nezlobil, dávali mi rodiče papír a tužku, abych si kreslil nebo kus hlíny, abych si modeloval. Z Jakubské se dalo projít do sousední ulice úzkým tmavým průchodem bez oken mezi domy, kde klapal větrák a vonělo to hospodou. Zde v Jakubské jsem s rodiči žil asi jen 2-3 roky. Už si to nikdo přesně nepamatuje. Otec onemocněl tuberkulozou a rodiče rozhodli, že to místo je pro malé dítě nevhodné a tak jsem našel svůj druhý domov u dědy a babičky v Šamoríně, v domku se zahradou, kde jsem žil až do svých 5 let. Až do svých 14 let, kdy zemřela babička, jsem tam pak býval celé prázdniny
Šamorín
Šamorín bylo tehdy v 60.letech malinké městečko, kde skoro všichni, až na předsedu MNV a ředitele školy mluvili jen madˇarsky. Taky tam skoro nebyla auta a všichni, odmalička až do nejvyššího stáří, jezdili na kole. Místní vypadali úplně jinak než lidé v Praze. Tady jste neviděli buclaté bílé tváře jako v Praze. Už na jaře byli všichni opálení po celodenní práci na poli nebo na zahradě. V neděli na koupališti u Dunaje mohl člověk vidět štíhlá, vypracovaná těla chlapů, až na ruce, tvář a krk bílá. Tady nebylo zvykem pracovat bez košile, nebo se slunit. Barokní katolický kostel na náměstí, vedle starého hostince (nebo hotelu) Koruna v bývalém klášteře, o kterém se tradovalo, že tu kdysi před mnoha lety cestou z Budapešti přenocoval i jeden uherský král. Před rokem 48 patřil rodině maminčina bratrance Kapcsandi Laliho, Oni se po znárodnění odstěhovali do Mosonmagyaróváru, do Madarska. Kousek od náměstí směrem na hřbitov prastarý, středověký kostelík evangelíků a bývalá synagoga. Nikdy jsem nebyl uvnitř, protože byl celá leta zavřený. Asi sklad. Z místních židů se prý z lágru nikdo nevrátil.
Kolem Šamorína nekonečné lány obilí, kukuřice a cukrové řepy. Žádné lesy, jen řady topolů jako větrolamy kolem polních cest.
K Dunaji se jezdilo na kole polní cestou. V létě kolem vonělo rozpálené obilí. Až když se vyjelo na protipovodňovou hráz, která se vinula podél řeky, mohli jste uvidět starý lužní les, který skrýval řeku a její nesčetná ramena. Pak se jelo dál po hrázi, kolem jen cvrčci a bzučení telegrafních drátů. Na některých místech se hráz přiblížila až k lesu a když jste z ní odbočili po cestě dolů k řece octl jste se náhle v jiném světě.
V jiném světě
Jako byste skočili do chladné vody. Vjeli jste do studeného vzduchu, který voněl řekou, bahnem a lesem. Cesta vedla temným lesním tunelem pod korunami obrovitých starých stromů. Než jste se dostali k Dunaji tak jste přejížděli po mostcích přes mnoho ramen řeky...
Tento úžasný svět lužního lesa tam už dnes není. Místo něj je tam přehrada Gabčíkovo. Městečko se změnilo k nepoznání, místo starých domů stojí panelové sídliště. Nikoho, kromě pár příbuzných, tu už neznám. Děda s babičkou už tu nejsou. Není důvod se tam vracet a mučit srdce pohledem na nový cizí svět...
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2006 až červenec 2016
  • 164 zobrazení
mogulrock
V sobotu jsme hráli ve Starých Čívicích. Sobotní pomlázková se vydařila velice a přilákala zdaleka nejvíce lidí za našeho působení. Soubor hrál v pohodě a parket se zaplnil vzápětí. Návštěvníci brali parket útokem od samého začátku v hojném a aktivním počtu. Chybějícího ženicha se snažil nahradit náš nový řidič Roman, ale zrovna neměl svůj den a hodně fotografií vyšlo v makro režimu. Půl těla a půl hlavy. Vynikající zábavu jsme zakončili ve čtvrt na čtyři, protože než jsme stačili skončit, naskočil letní čas.
více  Zavřít popis alba 
  • 31.3.2013
  • 115 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
kajdule
První větší výlet se ségruškou, po pandemickém jaru, připadnul na konec června. Chtěla jsem, aby mi ukázala místo, kam jezdili na chalupu. Do míst, kde to měla moc ráda, o kterém často vypráví a kam už bohužel nejezdí. V Podještědí, „Hurá“, říkám si, zase tak trochu do hor. Jak moc jsem se těšila.. Do kraje, kde své vesnické romány psala Karolína Světlá a kde kvetl textilní průmysl.. Kde se na nejvyšším vrcholu zdejších hor tyčí televizní vysílač Ještěd a kde jsou po vesnicích rozesety pohádkové roubenky. Snad se tu zastavil čas a to nás upřímně láká.. Na víkend bylo hlášeno ošklivé počasí plné deště a povodňových výstrah. Mě tedy nic nezbrzdí a Stáňa byla ráda, že nic neruším a že se konečně také podívá za hranice všedních dnů, do přírody. Důležitá je obuv a pláštěnka. Pak snad zvládneme vše. V sobotu ráno se vydávám za vydatného deště na autobus. Potkáváme se se Stáňou na Černém mostě, odkud jedeme pohodlným autobusem do Liberce a tam přestoupíme na bus do Českého Dubu. Cestou prší a v Českém Dubu už jen slabě mrholí. Obě cesty autobusem byly příjemné. Do autobusu jedoucího do Českého Dubu přistoupil mladý muž, který se na mě upřeně celou cestu díval, až jsem se musela smát. Stáňa říkala, že se zamiloval. Vystoupil v Hodkovicích nad Mohelkou a ještě se ohlédl a pousmál. Tak to byl první „zamilovaný“ příběh našeho výletu..:) V Českém Dubu jdeme do hospody, která nám byla doporučena, U Koruny, že tam prý dobře vaří. Vchod připomíná restaurace dob dávno minulých. Dáváme si malé Svijany, já fandu polotmavého a ségruška světlou desítku. Paní vykouzlila tak úžasnou pěnu. To jsme ještě neviděly. Vrabec se zelím a 2 druhy knedlíků. Bájo. Paní servírka, užasná to žena, mi říká: „Co ten knedlík?“ Snědla jsem jich 5, šestý už jsem nemohla. Další pivečko a hurá do města. Necháme si tam bagáž, paní Alena nám ji ochotně schová v prostoru před kuchyní. Výborná atmosféra, nejsme tu naposledy, říkáme si se Stáňou. Městečko je maličké, ale má spoustu historických domů. Nádherné vily, nový park, Podještědské muzeum, které společně s komendou navštívíme. Provádí nás velmi milá slečna, návštěvnice jsme jen my dvě a náležitě si to s námi užívá. Výklad je zajímavý a vtipný. Dovídáme se např. že Karolína Světlá přišla o 3 měsíční holčičku a ke konci života oslepla. Také si schovala popel z milostných dopisů od Jana Nerudy, které spálil její muž. Procházíme městem, sedíme v kavárně u paní, která má nepříjemnou energii, ale vlastní hezkou kavárnu s galerií. Podává výbornou kávu a excelentní tiramisu. Galerie nabízí ke čtení spoustu zajímavých duchovně laděných knih, ale paní majitelka tu správnou energii nemá. Zvláštní osůbka. Polaskány dezertem a kávou se vydáme ke Kostelu Nejsvětější Trojice, který se nachází v areálu společně se hřbitovem a s hrobkou na nádherném místě nad městem. Tajemné a fascinující. Musela jsem tam po těch schodech vyjít a rozhlédnout se do kraje. Krásné staré hroby mě dočista uchvátily. To místo je kulturní památkou České republiky. Vracíme se do města a dáváme si ještě dvě pivka u Aleny. Opět nás fascinuje, jak natočila pivo. Je výtečné. Čas pokročil k 19.30 a my se zvedáme, abychom v pohodě došly do kempu, jak já říkám Chatě Kovář, na které jsme ubytované. Resp. v jedné z mnoha chatiček, které areál 2,5 km nad městem, nabízí. Stoupáme s batohy, jdeme okolo koupaliště, kde začíná nějaký rockový koncert k zahájení sezóny, ale ten asi předem vzdáváme, protože dojdeme nahoru unaveny a skoro za tmy. Serpentýny se točí jak těla hada a zdají se být nekonečné. Až zahlédneme chatičky tábora pod těmi našimi.. Tak dojdeme konečně do areálu, kde je svatba a peče se sele. Majitel nás odchytí, s úsměvem uvítá, my si dáme věci do chatky a jdeme na pivo a opéct si buřty. Ohniště je prý připravené.. Ale není. Nevěsta se netváří, ani nepozdraví. No, co se dá dělat. Zrovinka jsme si se Stáňou říkaly, že bychom, být tou nevěstou, pozvaly 2 usměvavé turistky mezi sebe. To by byl teprve tanec..:) Zjištuji, že ohniště je plné mokrého dřeva a vedle je dřevo suché, ale čerstvé, které také jen tak hořet nebude. Pofukuje, nic nechytá. Tak máme špekáčky jen tak začouzené.. Říkáme majiteli, že to nechytlo a on, že to je na h….. No a ať si jdeme sednout nahoru. Koukáme tedy seshora na svatebčany, žádná velká zábava, hudba šílená. Trochu si zatančíme a jdeme do chatky spinkat. Dnes jsme unaveny. Usínáme někdy kolem 1 h ranní. Po vyprávění jedné kapitoly z knihy Náš Coney Island.. Je to dost psychologické a vlastně o tom moc přemýšlíme, takže před spaním to nebylo úplně ideální. V chatce je 8 postelí v patře a dole 2, velký stůl se židlemi a také koupelnička. Vše je v pohodě. Dobře se nám spí v tom tichu uprostřed přírody...
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červen až červenec
  • 93 zobrazení
kabuf
O víkendu se již tradičně potkali příznivci a členové FanClubu skupiny Kamelot v areálu U Lamberka v Březníku. Roman, Petr Bendl a revaivloví i další kyteristé hráli až do rozbřesku. Více bude na videu, jehož odkaz zde časem umístím. Nezbývá tedy,aby jste se zatím těšili. Po přkrásném krátkém spaní částečně pod starou borovicí a částečně pod hvězdami jsem vyplenil houbařské poklady v nejbližším okolí campu. Zdraví BUF
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září 2014
  • 383 zobrazení
vondev
...na parkovišti u zámku Kratochvíle...vystoupím z auta a přímo proti mně skupinka elegantních pánů, ve společnosti půvabných dam a jedné malé slečny, která skutečně nezapadá do této uspěchané doby. Ihned jsem je požádala o možnost si je vyfotit... Všudypřítomná auta ten zážitek trochu pokazila.
Jaká byla moje radost, když jsem je potkala ještě v zámecké zahradě. V roce 1934 sem Vladislav Vančura umístil děj románu Konec starých časů....setkání s touto skupinou nádherných lidí, bylo pro mne alespoň na chvíli ,,návratem starých časů" ...příjemné setkání, plné nostalgie, fantazie, elegance, hravosti, představivosti, imaginace...děkuji
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 6.8.2016
  • 79 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
cestovanismartankem
"Z první cesty byl Martánek moc unavený, tak se rozhodl na kratší malý výlet do kouzelného Babiččina údolí ve Východních Čechách nedaleko České Skalice. Počasí mu přálo a cesta do Ratibořic uběhla rychle. Přistáli jsme na zámeckém parkovišti a vidali se po stopách našich knižních kamarádů. Krátká procházka udržovaným zámeckým parkem a je to jen kousek k Sousoší Babičky. V blízkémbokolí je umístěno několik malebných staveb včetně starého mlýna. Zde se můžete občerstvit originálními bramborovými plackami se zelým, čerstvě napečenými buchtami a pokračovat údolím na Staré bělidlo. Dřevěná chaloupka na Starém bělidle, kde paní spisovatelka Božena Němcová umístila děj své knihy Babička, je romantická šindelová stavba ze starých časů. Marťánek se zde zastavil a vše si bedlivě prohlédl a zjistil, že zde opravdu žila ta pravá Babička se svými dětmi.Jenom kousek od Starého bělidla se nachází Viktorčin splav, kde se odehrává knižní, tak i filmová příběh románu Babička. Pokud vám zbydou síly, tak se můžete zastavit na prohídku zámku a když už síly nejsou, tak stačí jen obejít zámek a podívat se z terasy na úchvatný výhled do údolí, tak jak ho viděli i knižní představitelé románu Babička."
Jaroslav Kašpar
více  Zavřít popis alba 
  • 27.9.2016
  • 95 zobrazení
defenger
V sobotu 2.řijna se uskutečnil již pátý ročník tradičního koulení kol z Lednice do Brna. Ta se V rekordním čase dokutálela asi hodinu po poledni na Starou radnici v Brně.Vítězná trojice (Milan Procházka, Vít Paták a Roman Bednář: Decaro team). překonala lonský rekorda to v čase 4 hodiny 6 minut. Za sebou nechali konkurenci 33 týmů, ale i 67 drsných kilometrů asfaltu, bláta i kamení... Odměnou jim bude i let balónem nad zimním Brnem. Koulení kola z Lednice do Brna organizuje Klub českých turistů Kudrna a Brněnské kulturní centrum jako pokračování staré pověsti o koláři Jiřím Birkovi.Ten se udajně se r. 1636 vsadil, že za jediný den porazí strom, vyrobí z něj kolo a to doukolí z Lednice k městským branám Brna před západem slunce. Jeho nasledovníci tvoří třičlenná ružsta, jehož členové se neustale sřidají a svého kouleče doprovazejí na kolech. Dřevěné loukot ové kolo má 12,5 kg. A všechna vyrobil Johan Marin Jáger z české vesnice Eibenthal v rumunském Banátu.
více  Zavřít popis alba 
  • 3.10.2010
  • 203 zobrazení
kerami
Krásný Dvůr

Nejstarší písemná zmínka o Krásném Dvoře je známa z roku 1295, kdy je připomínán Vilém z Krásného Dvora.
Rod Černínů z Chudenic příležitostně obýval zámek Krásný Dvůr až do II. světové války. Za okupace využívaly zámek nacistické úřady a chvíli sloužil také k rekreačním účelům Joachima von Ribbentropa. V květnu 1945 byl tehdejší německý válečný lazaret na zámku vystřídán štábem sovětských vojsk. Posléze byl objekt přidělen Ministerstvu zemědělství, které jej předalo dále do správy Národní kulturní komisi.

Atmosféra stavby učarovala i českým filmařům; jako zámek v Bezdíkově účinkoval Krásný Dvůr ve filmu Jak básníkům chutná život (1987) a v roce 1989 zde režisér Jiří Menzel natočil film Konec starých časů dle románu Vladislava Vančury.
více  Zavřít popis alba 
438 komentářů
  • 28.10.2014
  • 219 zobrazení
mladihasicisvratouch
Soutěž o Svrateckého soptíka ve Svratce 23.3.2019. Naši mladí hasiči se vydali na soutěž obhajovat poslední 2 prvenství. Do tréninku dali opět dobrovolně vše a výsledky se dostavili. Ve starších jsme už museli postavit 2 družstva, první bylo složeno ze starých pardálů a druhé bylo složeno z bývalých mladších členů,kteří nám vyrostli za fungování našeho kroužku do kategorie starších. Na krásném videu od Verči myškové na kterém je vidět průběh celé soutěže prvního družstva, i s chybami, kterých se starší dopouštěli. Mladší družstvo v počtu 6. členů se skládalo ze 4 úplně nových mladých hasičů, kteří docházejí 2 měsíce a přeci se neztratili. Soutěž se nám bohužel neobešla bez úrazu kdy v poslední soutěži o putovní pohár starosty, se nám srazila naše členka Nikola Zrzavá se soutěžícím z Křížánek ve finále soutěže, tak nešťastně, že se musela volat sanitka z Nového Města a oba závodníci byli odvezeni s hrůzostrašnými zraněními na ošetření. Na konec ale vše dobře dopadlo a oba byli po ošetření posláni do domácího ošetřování. Takže palec nahoru pro oba závodníky, kteří si ve vyhecovaném finále nedarovali ani centimetr udělali pro vítěství svého týmu maximum. Je to smůla, ale na druhou stranu je to sport jako každý jiný a ani jiným sportovním odvětvím se zranění nevyhýbají. Hlavně že to dobře dopadlo. Nyní k výsledkům: StaršíA vynikající druhé místo, staršíB sedmé místo z devíti družstev po chybách trestaných trestnými body ale běžecké časy super, a mladší také sedmí z devíti družstev a jelikož šlo o jejich první soutěž mají ode mne palec nahoru. Zdravím Roman
více  Zavřít popis alba 
  • 1.4.2019
  • 41 zobrazení
ucbzlin
V pátek 07.02.2014 se zase po čtyřech a půl letech sešla - alespoň část - staré squadry z bývalé CA/BACA.
Osvědčený Roman se opět dobrovolně jmenoval hlavním organizátorem, takže se ujal té nejdůležitější povinnosti = zajistit zase "náš" vlídný sklípek v Čejkovicích a nějaké potraviny; to hlavní - domácí víno - nás pak čekalo v dostatečném množství na místě.

Následující fotopříběh vypráví zhruba toto:
Pár nejrychlejších jedinců jsme si dopřáli luxus individuálního popíjení, při kterém jsme vesele vítali průběžně přijíždějící účastníky. Před samotnou degustací, spojenou s odborným výkladem, přišly nutně na řadu voňavé a zrovna tak i lahodné ludkovické klobásky. S vydatnou pomocí několika ochotníků připravil Roman včas - velmi důvtipně v době, kdy ještě všichni byli svěží a plní ochoty - již tradiční ranní vyprošťovací gulášovku
Kolem sedmé večerní jsme se všichni sešli (event. slezli) v přilehlém sklípku, plném místního tekutého bohatství. Poté co jsme se ve sklepě dostatečně vzdělali (a nacucali), panovala volná zábava až do velmi pozdních, či spíše skorých ranních hodin. S těmi, kteří opravdu, ale opravdu museli, jsme se v průběhu noci zase postupně loučili.
Byvše probuzeni prvními slunečními paprsky, deroucími se skrze ranní mlhovinku (a záclonky na oknech), mohl se kdokoliv z nocležníků vypravit na ranní procházku ještě dospávajícími Čejkovicemi. Žel, byli jsme na to letos s Edíkem jen sami dva. Je to ale holt už taková tradiční procházka.
Zatímco někteří se pročišťovali hlubokými nádechy, ti ostatní se probouzeli k již ohřáté gulášovce. Přiznejme si otevřeně, že někteří si u ní poseděli opravdu dlouho (takže na obětavého hlavního organizátora málem nezbylo).
Mnozí si ještě pořídili (lahvovou) výbavičku na doma, no a pak už se začal celý ansámbl pomalu rozjíždět všemi směry, ku svým domovům.

Troufám si říct, že jsme všichni ocenili tu vzácnou příležitost, opět se jednou neformálně sejít, potěšit se pohledem na "ksichty", s nimiž jsme strávili hodně společného času v tom našem "ústavu" (= -anstalt, ve vší počestnosti!) a samozřejmě si i společně zavzpomínat na ty báječné časy, které se už opravdu, ale opravdu nebudou opakovat. Bohužel. Zbývají už jen ty vzpomínky a - jak doufám - chuť si to zase někdy zopakovat.
Všem účastníkům patří veliký dík a pevně věříme, že těm, kdož se letos dostavit nemohli, to při příštím setkání vyjde lépe.
VK
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2014
  • 110 zobrazení
lenjessie
Niežeby sa u nás doma v nedeľu nevarilo, ale zájsť si k nedeľnému obedu na Zbojnícku chatu, bola pre mňa až vzrušujúca myšlienka. ;-)
Raňajky "sme dali" cestou v aute a pre obed sme si už poctivo šliapali Veľkou Studenou dolinou, ktorá bola celý čas zahalená v tieni Slavkovského štítu a ďalších jeho skalných druhov.
Zaslúžená kapustová polievka bola výborná a z troch parených buchiet so šľahačkou som zjedla iba jednu, pretože som sa tešila na vychutnanie si vynikajúceho chatového čajíku, aj napriek tomu, že som si celou dolinou niesla v termoske môj vlastný. :-D
Gorku prišiel pod stôl pozrieť štvornohý psí chatár Roman, ktorý bol na ňu veľmi zvedavý a ktorému sa veľmi páčila. ;-) Ale nebol až tak otravný, takže i Gorke bol trošku sympatický. ;-)
Teploty boli tento raz príjemnejšie, ako posledné "arktické" na Troch kráľov, a i keď sme šli väčšinou v tieni štítov, existenciu slniečka sme jasne videli na tých protiľahlých, taktiež v závere doliny a vlastne i pocítili na vlastnej koži celú cestu v úvode a potom späť od Hrebienka až do Starého Smokovca. Tam sme sa však po návrate už ponorili do hustej nepreniknuteľnej hmly.
Trasu sme zvládli v rekordne krátkom čase, ale nasmiala som sa vždy, keď sa moja pravá noha z nejakého záhadného a nepochopiteľného dôvodu asi 15-krát potkla v mačkách. :-D Ustála som to však, narozdiel od Rastíčka, ktorý sa dvakrát "pozemne" prejavil. :-D A mnoho ďalších návštevníkov Vysokých Tatier spolu s ním. :-P
Keby sa ma niekto spýtal, či sa nám to celé oplatilo, neváhala by som ani sekundu s odpoveďou. "Samozrejme!" Pre ten pocit v mojej duši, pre to tajomno a krásu našich veľhôr a jednoducho preto, že keď volajú a pozývajú na obed, nedá sa odmietnuť a odolať... ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • 22.1.2017
  • 85 zobrazení
7evulka
Vážení a milí přátelé, naši bývalí žaci a tanečníci!

Už zase 10 let uteklo od našeho společného setkání a je zde 40. výročí Tanečního studia M a Taneční školy manželů Míšenských.
K tomuto výročí opět pořádáme ples a moc rádi bychom se s Vámi, pokud možno se všemi potkali, zavzpomínali na mládí, pobavili se a zatančili si.
Ples se koná v sobotu 12.března 2016 a navrhujeme Vám, abychom se sešli v Dělňáku tento den ve 13. hod., nacvičíme jednoduché půlnoční předtančení, pak se půjdeme převléci a může to začít.

Posílám Vám e-mailové adresy těch, co jsem posbíral, vy určitě máte v telefonu další kontakty a předáte tento e-mail dál, prosím o kopii, ať se nás z té staré dobré party sejde co nejvíce.

Nemám třeba spojení na Marušku a Dášu Hanákové, Janu Cvetlerovou-Balaščákovou, Lenku Dosedlovou, Pavla Barinu, Romana Drkoše, malého a velkého z Jedovnic a další.
Povzpomínejte a předejte info a moji e-mailovou adresu.

Potřebuji také Váš požadavek na vstupenky, kolik ks budete chtít/pro sebe a vaše partnery, kamarády/. Vstupenka stojí 200,- Kč.
Pro členy TSM jsme vyhradili celé přísalí u hlavního sálu, ať máme soukromí a jsme pohromadě. Je tam 50 míst, tak si myslím, že se vejdeme.

Posílám to s dostatečným předstihem, ať máme čas sehnat co nejvíce kontaktů.

Je to smutné, ale další takovou akci už neplánujeme, i když ještě pár let chceme učit. Ale další desítka je velmi nepravděpodobná.
Tak udělejte vše pro úspěch této akce!!!!!! Díky mockrát.

Srdečně zdravíme Vás všechny a těšíme se na setkání.

Vaši Alenka a Jirka
tel: 605 324 803
e-mail: Jiri.misensky@seznam.cz
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2016
  • 81 zobrazení
vichovskakaple
Splň si svůj sen
Nová kaple ve Víchové nad Jizerou
O stavbě kaple jsem přemýšlel už dlouho. Před deseti lety jsem přivezl pražce a postavil z nich opěrnou zeď na východní straně nad potokem. Požádal jsem sousedy, kteří připravovali základy pro stavbu garáže, o zeminu. Rádi mi ji přivezli a Honzík Jonů mi ji bagrem rozhrnul a vytvořil tak rovnou plochu. Další roky jsem nechal zeminu uležet. O první stavební povolení jsem požádal stavební odbor v Jilemnici před osmi lety. Musel jsem doložit souhlas s provedením stavby od provozovatelů sítí, tj. plynařů, telekomunikace a ČEZu. Správy KRNAP a obce. Pracovnice stavebního úřadu mi však povolení nemohla vystavit, neboť církevní stavba nebyla uvedena ve stavebním zákonu ani v bodu „Ostatní“, kde byl uveden včelín, altán atd.

Čekání a příprava návrhů
Tak jsem se rozhodl, že počkám, až půjdu do důchodu a budu mít dostatek času na přípravu a promyšlení celé stavby. První návrh mi dělal kamarád Jirka Pleva na počítači pro stavební řízení. Další velice zajímavý kontakt jsem dostal od naší šéfredaktorky na ak. malíře Martina Findejse z Havlíčkova Brodu, který se věnuje opravám kaplí na Vysočině. Naše první setkání se uskutečnilo na podzim roku 2014. Prohlédl jsem si jeho realizované kaple v okolí Havlíčkova Brodu. Martin mě však upozornil, že na mou stavbu bude mít čas, až dokončí rozpracované projekty. Uběhl další rok a já jsem mu zavolal, zda se bude moci věnovat přípravě projektu na moji kapli. Stále jsem byl v pořadí, na nic jsem nespěchal, neboť do důchodu jsem měl ještě dva roky. Nechal jsem Martinovi volnou ruku. Na jaře roku 2016 mi Martin zaslal své první návrhy, které vycházely z jeho realizací na Vysočině. Během celého roku jsme návrhy upravovali, až jsme se dobrali k tomu konečnému.
V květnu 2017 jsem ukončil práci v médiích a odstěhoval jsem se na chalupu do Krkonoš. V tomto roce jsem se začal též více věnovat svému koníčku, a to vyřezávání. Od dlátkování jsem přešel k vyřezávání motorovou pilou: první motorovou pilu jsem si zakoupil na podzim 2017 po absolvování kurzu řezby motorovou pilou, který vedl vynikající a dnes nejlepší řezbář Radek Smejkal. Pro motorovou pilu jsem se přímo nadchl. Podařilo se mi postupně sehnat i kvalitní dřevo, a tak jsem mohl začít tvořit. O mé drobné výtvory byl nečekaný zájem. S některými jsem se nestihl ani „pomazlit“, a byly pryč.

Kamení na stavbu
Počátkem roku 2018 jsem začal shánět kámen na stavbu kaple. V okolí byly různé skládky kamení, které naši předkové vysbírali na polích a nyní tvořily hranice mezi jednotlivými poli nebo vyplňovaly různé příkopy, staré cesty a rokle. Ptal jsem se jejich majitelů, ale kdepak…! I když mám, nedám ani neprodám, přestože je nebudu na nic potřebovat. Jednu takovou rokli plnou kamení zarostlou křovím jsem objevil i za vrcholem kopce Chlum. Od pana starosty jsem zjistil vlastníky. Vydal jsem se za nimi a požádal je, zda by mi kamení neprodali. Nejdříve nechápali, proč na stavbu kaple, potom mi řekli, že peněz mají dost, ale kamení nedají ani neprodají. Když jsem jim řekl, ať stanoví cenu, nakonec mě odbyli slovy: Vys…te se na stavbu kaple a najděte si radši ženskou!
Další naděje přišla za měsíc. Soused mi řekl: „Mám v Kruhu hromadu kamení, kterou jsme nakonec nepoužili na stavbu domu, jeď se tam podívat.“ Vyrovnaná kupa břidlice, která tam ležela minimálně dvacet let. Výborně.
„Tak co za ni budeš chtít a kdy si ji budu moci odvézt?“
„Nic za to nechci, stejně to tady potřebujeme uklidit.“
Než jsem stačil objednat odvoz, zastavil se u mě se slovy: „Musím tě zklamat. Tu hromadu mám napůl se švagrem a ten, když se to dověděl, tak řekl, že ji bude potřebovat.“

Základy
Kde byla pravda, nevím. To už jsem ale s kamarádem začal vyměřovat. A kdo vykope základy a udělá základovou desku? Zkusil jsem místní stavební firmu, která byla ochotna zemní práce včetně základové desky zrealizovat. Požádal jsem je o rozpočet. Při pohledu na kalkulaci se mi podlomila kolena: cena 41 600 Kč + 20 % DPH. Počítal jsem tak maximálně s polovičkou! Když vykolíkovaný prostor uviděl soused Eda, povídá: „Co to tady je za opičárnu? Takhle to nejde!“
Přijel, zapálil si cigaretu a začal vyměřovat správnou polohu a velikost. Natloukl obvodní kolíky a lavičky. Na další lať popsal výšky. Nastal nový problém, a sice sehnat bagr. Ptal jsem se různě, ale nikdo neměl čas. Po třech týdnech zasáhl Eda a bagr sehnal. Za hodinu byla díra hotova. Vykopal jsem rýhu pro drenáž a položil husí krk. Druhý den mi přivezli makadam, kterým jsem zasypal díru do výše třiceti centimetrů. Další vrstvu tvořila drť, která se uválcovala, položili jsme kari sítě a zalili dvaceticentimetrovou vrstvou betonu. Základová deska byla hotova a mohla tvrdnout. Odjel jsem na cyklopouť do rakouského Mariazellu a po návratu jsem začal shánět kámen na stavbu. Podařilo se mi jej nakonec získat z vybagrovaného potoku Cedron. Přivezli mi dvě desetitunové tatry kamene. Když to uviděl kameník Pepa Kuba, nevěděl, co má říci. Čekal krásné rovné placáky, ze kterých byl zvyklý stavět zídky. Ale i tak se pustil do práce. Každý den postavil asi dvacet centimetrů výšky v délce dvou metrů. Tak jsem uvažoval, zda to do zimy postavíme. Panovala velká vedra, přes třicet stupňů, a odpolední slunce nám dávalo zabrat. Vybíral jsem Pepovi z hromady vhodné kameny, čistil je vapkou, míchal beton a byl mu k ruce. Po skončení každodenní práce jsem ještě jezdil pro vodu, neboť studánka byla vyschlá. Navečer jsem ještě jezdil pro písek a čistil kramlí spáry. Kdo to nezažil, neuvěří. Utahaní jsme s Pepou byli jako koně…
S přibývající výškou zdí bylo potřeba dalších pomocníků. Kamarádů mám hodně, ale jak se jedná o práci, tak většinou nemají čas. Přesto mi přijel nezištně pomoci na tři dny kamarád Martin z Prahy a později i kamarád Přemek ze Znojma, neboť bylo potřeba připravit a obsluhovat kladkostroj, kterým se vytahovaly kbelíky s kamením a beton. Tak jak docházelo vhodné kamení, jezdil jsem vybírat kameny na skládku do Vrchlabí. Musím poděkovat kamarádovi Pavlu Tzyznovi, který, jak mohl, přistavil vozík a kameny dovezl. Když bylo třeba, vozil jsem je i sám v plastové bedně v autě, aby měl Pepa z čeho stavět. Přemýšleli jsme, jak postavit klenby nad okny. Udělali jsme vnější a vnitřní šablonu s obloukem z polystyrenu, překryli ji kari sítí a tvrdým kartonem a uprostřed podepřeli. První oblouk vydržel a tak jsme postavili i další klenby. Martin se přijel na stavbu podívat a řešili jsme za pochodu další detaily. I když jsme měli někdy odlišné názory na provedení, vždy se nám podařilo nalézt nejlepší řešení.

Kdo udělá vazbu?
Nakonec mě začalo bolet zápěstí a doktor mi předepsal ortézu. Práci jsme na týden přerušili, Pepa vzal manželku do lázní a já jsem mezitím volal panu Pacholíkovi, tesaři, který mi slíbil udělat vazbu. „Kdepak, pane Milický, my máme tolik práce ve Špindlu, že to do Vánoc nestihneme.“ Sliby chyby. A tak jsem zase obvolával tesaře, všichni mě odkazovali na příští rok. A já jsem potřeboval kapli zastřešit, aby do ní nepršelo a nesněžilo. A zase zasáhl ten můj kamarád tam nahoře. V sobotu odpoledne, když jsem vypil kávu, vzal kramli do ruky a šel čistit spáry v klenbách, seděl před kaplí pán na skútru a telefonoval. Když domluvil, povídá, co že to bude. Kaple, odpověděl jsem mu a nabídl panáčka slivovice z placatky. Velice mu chutnala, a jak by ne, vždyť je to naše víchovská. Po druhém panáčku povídá:
„A nemohli bychom si tykat, vždyť jsme skoro stejně staří. Já jsem Vláďa.“
„A já Míra.“
Po třetím panáčku slivovice mě napadla myšlenka, zeptat se ho, jestli nezná nějakého tesaře:
„Vláďo, kdybys znal nějakého tesaře, tak si před něho kleknu a budu ho prosit, aby mi udělal vazbu a zastřešení ještě letos.“
Dal mi ruku na rameno a povídá: „Míro, nepros, já ti tu vazbu udělám. A zadarmo.“
To jsem nečekal. Hned v pondělí po práci jsem zajel nahoru ke Skálom na pilu. A tak majiteli pily, kterého znám ještě z létání a tykáme si, povídám: „Láďo, potřebuji na kapli dvě pozednice, dlouhé 450 centimetrů a pět krovů.“
„Míro, já mám tolik práce, že nevím co dřív. Nech to na jaro.“
Byl jsem neodbytný, a nakonec získal příslib, že mi to do čtrnácti dní nařeže. S Pepou jsme zabetonovali věnec a nechali jej zatvrdnout. Střecha se směrem k oltáři snižuje o půl metru a rozšiřuje o půl metru tak, že bude vypadat trochu jako kýl lodi. Přivezené pozednice Láďa ohobloval, vyzdvihli jsme je na věnec a Láďa si zaměřil jednu výšku na jednom kraji, druhou výšku na druhém kraji, jednu výšku na začátku a druhou výšku na konci a povídá, že si ty trámy odveze k sobě na louku a krovy nařeže. Mezitím jsme s Pepou dozdili čelní stěnu s elipsovitým otvorem pro zvon. V sobotu odpoledne mi volal Láďa, ať mu přijedu pomoct řezat krovy, že mu to jde pomalu. Sedl jsem do auta a v kraťasech a v triku jedu na Roudnici k Láďovi. Tam foukal vítr a bylo podstatně chladněji než u nás dole. Do večera se nám podařilo krovy nařezat, spasovat, očíslovat a rozložit. V neděli jsem chtěl jet do kostela, když mi zavolal Láďa: „Míro, za chvíli s Pavlíkem přivezeme krovy a hned vazbu postavíme.“ Skutečně, za hodinu byly krovy postaveny a všechno pasovalo na milimetr. Prkna jsem měl přislíbena od Romana Fishera z jeho firmy ve Vrchlabí, kde s Pavlem vyřezáváme. V pondělí Láďa přijel s přívěsem a dojeli jsme pro prkna. Vašek od Akátů je z jedné strany ohobloval a vyřízl pero a drážku. Po večerech jsem je natíral. Počasí se začalo kabonit a v pondělí Láďa s Pavlíkem pokryli střechu prkny a navrch přicvakali plachtu. V úterý dopoledne jsem nasadil provizorní žlaby a za hodinu začalo po měsíci opět vydatně pršet. Zase jsem říkal, že to bylo vše načasované na minuty. Ale ty nervy… Kdo to nezažil, neuvěří.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 16.9.2019
  • 71 zobrazení
pcupr
Hochswab – srpen 2013
Asi rok po převratu v osumdesátém devátém, jsme ze Zdeňou Herzánem vzali auto, s tím , že se projedem po Rakousku a zhodnotíme možnosti co a jak v horách a na řekách . Byl to takový spíš poznávací zájezd. Vyšli jsme po ledovci do sedla Windlucke pod Hoher Dachstein, projeli kolem Toplitzkého jezera a přes hory se vraceli domů. Někde u Mariazellu , v nějakých serpentinách jsem si všiml, na západ od silnice nějakých skalnatých kopců . Doma jsem pak zjistil , že s jednalo o horskou skupinu Hochswab. Ale vjemů bylo hodně a cílů v Alpách taky. Takže se jezdilo do Kaisru, na Glockner, Dachstein. Pak se mě podařilo vylákat Romana a Julii na čundr, na onen zmíněný Hochswab. Ještě před tím jsem ,s tehdy velmi aktivním, břeclavským vodáckým oddílem sjel Salzu. Což je řeka , která ohraničuje Hochswab ze severu. Bylo to na lodi s Martinem Hromkem, a stálo by to za samostatný článek. Na lezení jsem se dostal na Hochswab až někdy v roce 2000(asi), kdy jsme s Alenou Foltýnovou a Crazym vylezli Waiblkante na Edelspitze. Pak jsem cestu zopakoval ještě několikrát , s Jolčou a dalšíma.
Cesta je nad chatou Voisthälerhütte a tuto oblast jsem od té doby navštívil několikrát.
Tak to bylo i teď . S Liborem jsme se domlouvali do Tater , ale v Rakousku byla lepší předpověď. Tak volba padla opět , po čase, na Hochswab. Přepověď byla ideální, jen teplota byla poněkud , dost vysoká. Ale v horách se tropické teploty snáší líp než v dolinách. Přidal se ještě Pavel Fridrich z Bystřice a v sobotu odpoledne jsme vyjeli.
První noc jsme se vyspali u auta na parkovišti v ústí doliny. Na chatu jsme ani nešli , ze soboty na neděli jsou chaty plné. Nastupovali jsme brzy ráno , ale cesta na Voisthälerhütte, v úmorném vedru, stejně zabrala kolem tří hodin. Na chatě jsme si objednali nocleh, z neděle na pondělí bylo volno. Na chatě je nový chatař.A vrtulník akorát snášel někoho odpadlého od tepla. Optimistické.
Z chaty pod stěny Edelspitze a Karlmaueru je to cca 25 minut. Záměrně jsme šli sem, neboť se jedná o stěny severní, bez slunce, což v těchto tropických dnech byla výhoda. Nevadí mě lozit cesty , které jsem již lezl, takže jsme šli „starou oblíbenou“ Waiblkante za 5-. První , nejtěžší délku, šel Pavel, je nejmladší, ještě mu nebylo ani padesát. Batohy jsme v této délce vytahovali, je tam jedno takové místo co „vyhazovalo“. Pak už jsme se ve vedení střídali. Většina cesty vedla pěkně ve stínu. Zato na vrchu bylo „ peklíčko“. Já vedro moc nemusím , slanil , či utekl jsem první. Vrchol Edelspitze s výškou 1870m.n.m, j e zajímavý svým originálním křížem posvařovaným ze starých skob a kroužků.
I když bylo ještě dost času, v tom vedru už se nám nechtělo nic jít. Takže večer jsme strávili „doplňováním tekutin na terase Voisthälerhütte. Nocleh stál tuším 9 éček na Alpeverein. Večer příjemně sprchlo.
Druhý den ráno bylo jasné, že jít někam ,kde celý den pálí slunce, třeba do jižní stěny Grosse Hochswabu, by byl pěkný opruz. Volba a dobrá volba, padla na severní stěnu Karlmaueru, kam celý den slunce nezasvítí. Stěna je hned vedle Edelspitze, nástup cca 20 minut. Lezli jsme Nordostkamin kl. 4+, šel jsem ho již podruhé. Nastupoval do něj potřetí. Kdysi jsme omylem místo něj přelezli, s Jirkou Čepilem, Krejzym a Jarou vedlejší Schreinerwegkl V+. Lezení bylo ideální , skála suchá, místy trochu lámavá. Nýtků trochu míň než předešlý den ,ale i tak dost. V kraťasech a tričku, pěkně ve stínu a teploučku. Úplně ideální. Litoval jsem dvojku, se kterou jsme se bavili večer , Poláka s Vídeńačkou, která šla na jižní stěnu Hochswabu. Musela to být grilovačka. V poledne na chatě bylo 30 stupňů.
Vrchol Karlmaueru 1938 m.n.m. je travnatý. Říkám tomu vrcholová pastvina. Byli jsme tam ve trojce za slabé tři hodiny. Dobrý čas. Trochu fotek po okolí. třeba na Schartenspitze a Winklkogel , kde jsem ještě nebyl a nebo Holmauer s cestou od slavného vídeńského lezce z třicátých let Fritze Kasparka, jehož jméno není nutno horolezcům představovat. Jižní stěna Holmaueru je monumentální, ale poněkud pozapomenutá, což si jistě nezaslouží.
Seběhli jsme na chatu. Sbalit se, rozloučit, skočit k pramenu pro vodu na cestu a dolů k autu za pěkného vedra. U auta jsme byli kolem čtvrté. Vařič na ohřátí konzervy nebyl potřeba, byla teplá i tak. Po cestě jsme se ještě schladili v rybníku a před osmou mě kluci vykládali v Hodoníně, kde bylo večer 37 ve stínu.
Fotky jsou hlavně moje, některé od Libora a také Pavla, kterým za ně děkuji
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 28.7.2013
  • 305 zobrazení
bele
ALB 1012
Koloseum, Palatin a Forum Romanum bylo tuším na jednu vstupenku Roma pasu, tak jdeme na to. Palatin je pahorek, na němž bylo podle pověsti založeno město Řím, a patří mezi "sedm pahorků" na nichž historické město leželo. Marně jsme hledali vlčí jeskyni, kde pastýř Faustulus nalezl dvojčata Romula a Rema. Místo se mimo jiným zalíbilo řadě významných lidí už v době republiky (Catullus, Crassus, Cicero), a později i římským císařům. Hned ten první – Augustus – si zde vybudoval nádherný palác, který obsahoval i správní a soudní dvůr, stadion a řadu nezbytných doplňků.Roku 2007 zde archeologové objevili kruhový podzemní prostor s kupolovitou klenbou, zdobenou mozaikami, tam jsme se ale nedostali.

Z názvu Palatinus se odvozuje slovo palác, starou krásu nahradila ale už jen hromada trosek
Forum Romanum bylo v dobách antického Říma centrum veřejného dění ve městě i v říši. Je to zhruba obdélné náměstí o rozměrech asi 130x60 m mezi pahorky Kapitol a Palatin, kterým prochází hlavní římská cesta Via Sacra, spojující pahorek Kapitol s Koloseem. Konaly se zde slavnosti, triumfální průvody, soudy, volby, politická shromáždění i trhy. Uprostřed dnešního Fora byla kdysi bažina, která byla vysušena a nahrazena chaosem budov. Tragedie toho místa byla při velkém požáru 19. července 64 AD. Jak to při tragediích tohoto typu bývá, císař Nero ihned po zdolání ohně nechal vypracovat nový plán města, počítající při obnově se širšími ulicemi a omezením maximální výšky budov, z nichž každá měla být opatřena vlastními zdmi a v přední části vchod se sloupovím. Každá budova měla být povinně vybavena prostředky na uhašení ohně. Za splnění těchto podmínek dával císař finanční bonus. Zajímavé od Nera :-)

Sláva Fora Romana skončila společně se Západořímskou říší a od té doby chrámy, které nebyly přeměněny na křesťanské kostely, jen pustly. Zkázu dokonaly barbarské nájezdy a také sami Římané, kteří po staletí brali z honosných staveb vzácný mramor a používali jej na novostavby. Časem ruiny chrámů zarostly trávou a na planině se pásly kozy.

Znovuobjevení se dočkalo Forum na konci 18. století, kdy se zde konaly pokusné vykopávky. Velké a systematické vykopávky se rozeběhly nejvíce od roku 1803, kdy se podařilo objevit pozůstatky mohutného Oblouku Septimia Severa pod Kapitolem
více  Zavřít popis alba 
171 komentářů
  • říjen 2010 až říjen 2016
  • 264 zobrazení
mysticsmile
Velký sál Muzea Boskovicka byl počátkem týdne opět středem pozornosti milovníků historie. A to zejména těch, kteří se zajímají o umění dávných kovářů.
„Zdravím všechny na závěrečné přednášce z trilogie Pohřbená historie. Dnes se budeme věnovat technologickému vývoji mečových čepelí v Evropě od pravěku po novověk,“ zahájil setkání mladý sympatický boskovický archeolog Mgr. Roman Malach. „Cyklus besed připravil můj spolužák z filosofické fakulty Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity Bc. Filip Havlíček, jenž všechna témata zpracovává ve formě absolventské práce. Ten na to dnes nebude sám, přivezl si na pomoc odborníka. Je jím umělecký kovář Patrick Bárta, který nás problematikou historických zbraní provede.“
„Jsem docela překvapen, že jste se v takovém hojném počtu sešli, jistě se dá najít příjemnější trávení hezkého jarního pozdního odpoledne“ zašpásoval hned na začátku Patrick, aby uvolnil atmosféru a nebylo to jako ve škole. „Budu Vám něco povídat o vývoji mečových čepelí a poznáte, že historický meč není jen kus železa. K jeho vytvoření vede poměrně složitá cesta, výroba není jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Já se snažím experimentovat a pomocí starých technik zrekonstruovat původní výrobní postupy dle dochovaných dokumentací a jak byly metalografickým výzkumem zjištěné na originálních nálezech. Bude to souhrnná přednáška o vývoji technologie výroby z pohledu experimentu a řemeslníka. Proč řemeslníka? Asi dvacet let se věnuji rekonstrukcím starých technik, původním zaměstnáním jsem umělecký kovář. Vystudoval jsem Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V současné době studuji restaurování a konzervování na Masarykově univerzitě – Ústav chemie.“
Patrick Bárta pak objasnil některé odborné termíny. Archeometalurgie používá zastaralé pojmy, které se dnes v moderní metalurgii už nepoužívají. Například železo a ocel. Jde o historické členění, které souvisí se starým řemeslem. Staří kováři neměli mikroskopy a jinou moderní techniku. Výzkum neexistoval. Rozlišovali železo, které se z jejich pohledu nedalo zakalit. Dnes se nazývá nízkouhlíková nekalitelná ocel. Kalení je technologie, kdy se materiál ohřeje na 800 stupňů a prudce ve vodě zchladí. Tím dojde k vytvrzení. Ale jen u oceli s vysokým obsahem uhlíku. Nepřímý způsob výroby železa používaný dnes: Ve vysoké peci se z rudy vytvoří tavenina, tekutý kov obsahující velké množství uhlíku. Je to surové železo. Ještě tekuté se vypustí a pak dále zpracovává, zkujňuje, vypaluje se z něj uhlík. V dávných dobách se železo vyrábělo přímým způsobem: V malé asi jeden metr vysoké peci zvané dýmačka vzniká houbovité železo kvůli nižší teplotě. Hoření se podporovalo vháněním vzduchu měchem. Vytavená hmota má čočkovitý tvar, od toho je odvozen název lupa. Zpracovávalo se již jen mechanicky kováním. Zde nevzniká ocel, ale jen měkké železo. Materiál tedy nebyl vhodný na výrobu nástrojů, tedy i zbraní. Naši předkové museli železo proměnit na ocel. Vykovali pásky a ty vložili do prášku z dřeveného uhlí a vše zahřáli na 900 stupňů. Železo se povrchově nasytilo uhlíkem a stala se z něj ocel. Postup se nazývá cementace. Nebo použili druhý způsob, kdy vytavenou lupu rozsekali na malé kousky znovu ve stejné peci přetavili. Tím přijala uhlík a výsledkem byla lupa ocelová. Tento druhý způsob je jednodušší a zřejmě byl více používaný. Rozložení uhlíku je v materiálu velmi nerovnoměrné, je to plné nečistot a dutin. Patrick poté objasnil technologický postup kovářského svařování: „Je to pevné spojení dvou kusů kovů tlakem a teplotou. Používal se až do začátku dvacátého století. Svařování plamenem nebo obloukem nebylo do té doby známé. Proces probíhá za nižší teploty než je tavení cca 1300 st. Do tekutého stavu zbývá ještě asi 200 st. Budoucí svár se musí chránit proti oxidaci nějakou taveninou. Používala se hlína, křemičitý písek nebo snadno tavitelné soli, třeba borax. Nárazem kladiva na přiložené zahřáté díly dojde k jejich spojení. Stane se z toho jeden kus, nehomogenita materiálu lze najít jen pod mikroskopem. Svařováním se rovněž lépe rozloží uhlík a vytlačí se nečistoty. Postup se mnohokrát opakuje za současného přidávání dalších vrstev. To se nazývá překládání. Vzniklá ocel je pak kvalitnější. Stejným způsobem se vyráběla čepele mečů. Vrstvy jsou vidět zejména u starých nalezených předmětů, které jsou napadené korozí.“
U zbraní a nástrojů bylo třeba zvolit rozumný kompromis mezi měkkým houževnatým železem a tvrdou křehkou ocelí. Dělaly se kombinace, kdy tvrdý ocelový břit se zavařil do měkkého jádra čepele. Vznikla sendvičová čepel. Ocelový plát je z obou stran přeplátovaný měkčím železem. Výsledkem je tvrdé ostří a celá čepel je houževnatá. Technologie vrstev byla velmi úspěšně a dlouho používaná. Od doby laténu 300 let před naším letopočtem až do doby renesance. Byl zde příznivý poměr pracnosti a kvality. Mezi roky 300 a 200 před Kristem nastal technologický průlom, vylepšení nazvaný protodamask. Z něj se vyvinul svářkový damask. Zasloužili se o něj Keltové, jejich řemeslo bylo na výši a jako jediní vyráběli jezdecké dlouhé meče. Taková zbraň musí být kvůli hmotnosti tenká a pak má problémy s elasticitou. Místo měkkého železa byl střed tvořen kompozitem z tenkých plátků železa a oceli. Tím se výrazně zlepšily mechanické vlastnosti. Čepel byla pružná a nezlomitelná. Navařením tvrdého ostří dostal meč vynikající dynamické vlastnosti. Sváření se využívalo i pro zdobení čepelí. Též pro nože a hroty kopí. V devatenáctém století i pro zdobení hlavní pušek. Na našem území bylo nalezeno více jak deset damaskových mečů z období velkomoravského a z časů stěhování národů u Kyjova. Technika damaskování se používala v celé Evropě od Irska až po Kijev. Kovářské tauzování je zdobení používané v jedenáctém a dvanáctém století. Do drážky v základním materiálu se zaklepe drátek z jiného kovu a vytvoří se barevná linka. Do železa se obvykle vkládalo zlato, stříbro, měď, mosaz. Používalo se to i pro popis a označení výrobce meče. Hotová čepel se před kalením musela očistit a opilovat. Jiné možnosti tehdejší řemeslníci neměli. Kalení je prudké zchlazení z teploty asi 800 st. ve vodě nebo oleji. Tím se změní krystalická struktura oceli. Ztvrdne a je křehčí. Na pískovcovém brusu chlazeném vodou se čepel naostřila a lehce byl celý povrch zbavený stop po pilování. Aby se dal dnes zjistit způsob výroby čepele, musí se rozříznout a metalograficky zkoumat pod mikroskopem. Dělá se to jen málo, protože nález se tím zničí. V celé Evropě je takto prohlédnuto necelých dvěstě kusů zbraní. Damaskování se dle výzkumu provádělo třeba v Británii nejvíce kolem sedmého století. „Výroba čepelí byla v dávné době velmi časově náročná. Osmdesát až sto hodin na jednu. Včetně čištění oceli překládáním. Damaskování vyžadovalo času nejvíc. Ztráty činily při tehdejších primitivních postupech asi osmdesát procent materiálu. Běžná čepel vážila kolem jednoho kilogramu. Na její výrobu spotřebovali nejméně pět kilo materiálu. Na čepel se pokud možno nesahalo rukou, aby nerezivěla. Pot je agresivní, obsahuje soli a kyseliny. Železo vyrobené přímým způsobem je chemicky poměrně čisté, korodovalo méně než dnešní. Již od pravěku byla známá slitina železa, niklu a kobaltu. Byla velmi vzácná, ale jsou doklady už z doby bronzové, že se používala.“ dodal na závěr zajímavé prezentace umělecký kovář Patrick Bárta.
„Děkuji za hojnou účast na všech třech přednáškách Pohřbená historie. Pro velký zájem na ně chceme navázat a v příštím roce Vás rádi uvítáme na jejich pokračování,“ odhalil plány na úplný konec místní archeolog Mgr. Roman Malach.
Zbývá dodat, že celá trilogie prezentací byla velmi zajímavá. Díky tomu, že přednášeli lidé z praxe, kteří mají osobní zkušenosti a průběžně tuto problematiku řeší. Zde je třeba poděkovat Bc. Filipu Havlíčkovi, jenž se tím intenzivně zabývá i v rámci diplomové práce na VŠ a archeologovi Muzea Boskovicka Mgr. Romanu Malachovi. Akci společně zorganizovali i skvěle nás za pomoci svých přátel dávnými věky provedli.
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
http://www.phil.muni.cz/waou
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 20.3.2012
  • 629 zobrazení
mysticsmile
„Celý život jsem nikde nebyla, tenkrát byl život těžký, jen samá práce tak jsem nemohla. A teď na stáří se mi díky projektu Cestománie otevřel celý Svět.“ Tato slova zazněla z úst seniorky Berty Mikuláškové. Přistihnul jsem ji na MotoMedu, právě když ujížděla první pomyslné kilometry trasy.
Možná je čtenář z tohoto úvodu poněkud zmatený, tak tedy pěkně od začátku. "Nápad na projekt Cestománie byl poměrně jednoduchý,“ sdělila mi zdravotní sestra a současně aktivizační pracovnice Romana Kuželová. „Naši klienti chodí do tělocvičny rehabilitovat na mechanoterapii. K tomu používají MotoMed. Jde o vylepšený rotoped, jaký známe z mnohých domácností. A při cvičení vždy snili, kam jedou a též o tom vyprávěli. Nás tedy napadlo, že sestavíme mapu cest. Přitom budeme s klienty vzpomínat, trénovat paměť a třeba i trochu soutěžit. Samozřejmě tyhle jízdy probíhají za přísného dohledu naší paní doktorky MUDr. Hany Dvořáčkové, která sama doporučí tréninkovou zátěž a počet ujetých kilometrů. Vše budeme zapisovat každému jednotlivě do indexu, abychom měli přehled o cestě, jakou každý z klientů za časový úsek urazil. Jednou za měsíc se všichni sejdeme, pomyslně navštívíme nějakou zemi a budeme si o ní povídat. Probereme historii, zvyklosti, hudbu, osobnosti a vše, co danou zemi charakterizuje.“ Projekt Cestománie vznikl na počátku měsíce a vydatně nám v tom pomáhají studentky VOŠ Sociální práce v České Třebové Lucie Kolínská a Radka Zavadilová. Ty se ujaly výroby vlajek, mapy a v součinnosti s klienty celou akci materiálně připravují. Chystají různé kvízy, soutěže. „Klienti tímto mohou pomyslně cestovat ve svých myšlenkách, vybavují si vzpomínky. Též ji to velmi ulehčuje přechod z rodinného prostředí sem k nám,“ přidala se do debaty vedoucí úseku přímé obslužné péče Miroslava Čopáková. „A právě ve spolupráci s rodinou vidím velký přínos. Navíc nám celý měsíc velmi pomáhají studenti z místní pedagogické školy.“
„Já bych Vás všechny chtěla moc pozdravit na startu dlouhodobého projektu. Vítám mezi námi též studenty Střední pedagogické školy Boskovice včetně pana profesora. Máme s nimi již letité dobré zkušenosti. Během půlroční praxe nám pomohou s projekty. A právě dnes jeden takový startuje. Nazvali jsme jej Fittour těla a duše, dnes zahajujeme jeho část nazvanou Cestománie. Též mezi námi vítám MUDr. Hanu Dvořáčkovou, jež nám tu pomyslnou dlouhou cestu dnes odstartuje. A vítám též všechny Vás klienty a těším se na cestování po Evropě. Budeme se vzdělávat, bavit. Přeji nám všem, abychom z toho měli velkou radost,“ uzavřela svůj vstup Miroslava Čopáková. Aktivizační pracovnice Romana Kuželová pak všechny seznámila se vznikem, organizací a průběhem celé akce. „Vše začalo na již zmíněném MotoMedu, kdy některé klientky v myšlenkách jezdily na Kořenec, jiné zase do Brna,“ sdělila všem za všeobecného smíchu. Táňa Podloucká ukázala trasu na velmi hezky nakreslené mapě doplněné obrázky hlavních měst. „Trasa má celkem 12285 kilometrů a pojedeme ji celý rok.“ Pokračovala Romana Kuželová. „Startujeme z Boskovic a první dnešní zastávka je v Praze. Pak pojedeme celý měsíc na Slovensko a když se zde sejdeme, povíme si něco o krajině, prohlédneme materiály, budeme trénovat paměť, vzpomeneme historii, populární osobnosti, jídla a mnoho dalších věcí. Každý měsíc se dostaneme do jiné země. Na konci roku doputujeme až do egyptské Káhiry, kde trasa končí. Líbí se Vám ta trasa?“ Odpovědí klientů bylo nadšené ano, děkujeme a velký potlesk!
Závěrečné slovo si vzala MUDr. Hana Dvořáčková: „Já Vám chci popřát šťastnou cestu, hodně zdraví a rychle ujetou trasu.“ Paní doktorka poté u dveří přestřihla pásku a tím pomyslně Cestománii otevřela. „Našemu putování třikrát zdar, zdar, zdar“, zaznělo sborově klubovnou. „Ať se Vám dobře cestuje, vítězi budete všichni,“ uzavřela slavnostní část Miroslava Čopáková.
Táňa Podloucká pak začala vyprávění o České republice. „Přestože naše zemička je úplně maličká, skrývá v sobě mnoho krás.“ Probrala postupně vše, co si my mladší pamatujeme z hodin zeměpisu ve škole, z výuky dějepisu a češtiny. Zavzpomínala na Velkou Moravu, Rakousko-Uhersko, obě světové války, Únor 1948, vznik ČSSR, sametovou revoluci a pád komunismu 1989. Představila státní symboly – vlajku, znak, hymnu. Vzpomenula významné osobnosti – Karla IV. Probrala horstva, nížiny, řeky, rybníky, národnosti a menšiny, politické představitele, presidenta. Stavbu a historii Národního divadla, významné herce, filmovou tvorbu, hudební dílo, skladatele. Vyprávění o kultuře doprovodila ukázka ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Vědce a lékaře zastupuje Otto Wichterle z nedalekého Prostějova - vynálezce kontaktních čoček. Vyjmenovala jídla typická pro českou kuchyni. „Kvíz, který máte před sebou obsahuje téměř všechny otázky, co jsme dnes probrali. Vzpomeňte též na místa, kde jste se narodili a máte je rádi. Na vyplnění máte celý měsíc, bude to pro Vás jistě snadné. Tak teď zamíříme na Slovensko, pak do vzdálených zemí a my všichni se těšíme, až se nám z daleké cesty zase vrátíte sem k nám,“ ukončila výklad perfektně připravená Táňa Podloucká. Bylo to velmi zajímavé i já jsem si osvěžil své znalosti a dozvěděl se i něco nové. „A teď si Vás ještě trochu vyzkouším,“ převzala slovní štafetu Romana Kuželová. „Která místa naší vlasti se Vám vybavují?“ Klienti pak jmenovali spoustu měst, obcí, oblastí, kde se narodili a která jsou spojená s jejich mládím. S údivem jsme zjistili, že senioři pocházejí téměř ze všech koutů republiky. Důstojnou tečkou za prvním setkáním v rámci Cestománie byl opět úryvek ze Slovanských tanců. Klientům se ze společnosti ani moc nechtělo a odcházeli plni cestovatelských dojmů, ač jen pomyslných.
Zbývá vyjádřit velký obdiv všem pracovníkům MSSS v Boskovicích. Jak se o klienty starají, dokáží vyplnit jejich volný čas vzděláním a zábavou. Za jejich skvělé nápady a záslužnou práci jim patří poděkování nás všech.
Více: www.mssboskovice.cz
www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • prosinec 2011 až únor 2012
  • 462 zobrazení
jackal001
Madrid je hlavní a největší město Španělska, leží ve středu země. Má přes 3,1 miliony obyvatel, je též hlavním městem stejnojmenné provincie, která je současně jedním ze 17 autonomních společenství Španělska. V madridské aglomeraci žije více než 6,5 miliónu obyvatel.
Město a jeho pamětihodnosti
Centrum města se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a velkým počtem pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderně vypadajících mrakodrapů.
Na západním okraji historického centra se nachází královský palác Palacio Real. Roku 852 zde arabský emír Muhammad I. nechal postavit tzv. Alcázar – pevnostní palác, nazývaný Madžrít. Po reconquistě v 11. století používali palác křesťanští panovníci jako lovecký zámek. Z jeho jména Madžrít se posléze vyvinulo jméno města Madrid. Roku 1561 se Madrid stal hlavním městem Španělska a maurský palác sloužil až do roku 1734 jako královské sídlo. Po jeho vyhoření byla stavba nahrazena novým zámkem Palacio real, který je přibližně desetkrát větší než londýnský Buckingham Palace. Řada jeho sálů s nástropními freskami, zlaceným štukováním a lustry o hmotnosti téměř 100 kg se zdá být až nekonečná. Ke skvostům paláce patří sály Trůnní, Gaspariniho a Porcelánový. Španělský král používá tuto monumentální stavbu již jen k reprezentačním účelům. Královský palác patří k nejmonumentálnějším a nejhezčím stavbám města. Palác je obklopen parky jako je Casa de Campo, Jardin de Sabatini nebo park atrakcí Parque de Atracciones. Naproti paláci stojí jeden z největších kostelů města, katedrála Virgen de la Almudena.
Blízko centra se nachází obrazárna Museo del Prado, kde je nejen možné zhlédnout některé habsburské panovníky, ale také jedinečnou sbírku šesti tisíc malířských děl mistrů z celé Evropy.
Plaza de Espana je obdélníkové náměstí s parčíkem a pomníkem Miguela de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. V parku se nacházejí různé vodní plochy. Na náměstí Plaza Mayor, které patří k nejkrásnějším náměstím v Madridu, přihlížela dříve vrchnost ze svého balkónu popravám, býčím zápasům a upalovaní kacířů.
Jedním ze symbolů města se stala socha El oso y el Madrono, která se nachází na náměstí Puerta del Sol. Tato socha, pocházející z druhé poloviny 20. století z dílny sochaře Antonia Navarra Santafé, zobrazuje medvěda pojídajícího plody planiky - rostliny podobné jahodníku. Populární socha tak reflektuje znak města, který tvoří právě obraz medvěda pojídajícího planiku na modrém hvězdnatém pozadí.
V museu Museo Arqueológico Nacional je možno zhlédnout velký počet exponátů od začátků lidstva přes dobu bronzovou, staré Egypťany, iberské národy, Řeky a Římany, až po středověk. Zajímavá je hlavně egyptská mumie kněžky v sarkofágu, socha zvaná Dáma z Elche a také kopie celé jeskyně Altamira, která je přístupná ze zahrady.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2015
  • 96 zobrazení
jipak
Druhou dubnovou sobotu mi volal Martin, jestli nechci jít lítat na Kobylu u letiště Nesvačily. Proč ne, tam jsem ještě nelítal. Na vrcholek kopce vede sice trochu terénní cesta, hodně obtížná při mokru, ale tentokrát jsem vyjel v pohodě. Kobylí hora je kousek na jih od LK Nesvačily, takže člověk musí sledovat provoz a neplést se vrtulákům do cesty. Na startovačce už byli staří pardálové z Vlašimi - Honza zvaný Bombarďák, Tomáš a Martin. Všichni tříkolkáři - není se co divit, stratovačka je krásně rovná, travnatá a skoro na všechny strany. Chvíli po páté startujeme a letíme přes Bystřici směr Benešov. Kroužím nad našimi bývalými sousedy Jarmilou a Karlem, Žaneta vesele pobíhá po zahradě a je taky vidět. Za chvíli jsme u Konopiště, kolem kterého se vznášejí dva balóny. Beru kurz směrem na Týnec nad Sázavou a kochám se rozkvetlými remízky, které vypadají jak zasněžené. Přes Sázavu je opravený železniční most a koukám na to, jak postavili paneláky kousek od centra - když kolem nich jedeme autem, vůbec není poznat že jsou do kruhu... Dolétává mě Martin a společně pak pokračujeme zakroužit nad Edou a Mariánkou v Chrástu - Mariánka na nás mává, ale má skoro maskovací svetra na fotce není vidět. Vody v Sázavě není moc a jsou vidět snad všechny balvany. Fotím jezy, které jsou po cestě a které jsme s rodinou úspěšně zdolali na lodích. Odbočujeme směrem na Netvořice a kousek za řekou letíme nad ukázkou fotovoltaického zbláznění - místo pole je tam hromada desek... V téhle oblasti měli Němci za druhé světové války výcvikový prostor (od Štěchovic až po Benešov) a tak jsou občas vidět v lesích zbytky různých staveb a pozorovatelen. Jedna je kousek západně od Lešan. Pomalu se blížíme k Maskovicím. Ty mám ještě v paměti - před dvěma lety letěl Vašek s Romanou balónem a já je doprovázel na padáku. Když vyklesali na přistání, pozemní obsluha si je odtáhla kam potřebovala. No a mně zbyl na přistání jen travnatý pás o šířce asi 20m, okolo bylo vzrostlé obilí. A navíc po jedné straně dráty. No, dal jsem to napodruhé a ten travnatý pás na fotce je tam pořád. Kousek od Maskovic na kopci u Větrova si někdo postavil dům a kolem něj kamenné kruhy. Skoro jako Stonehenge. Martin to jde prozkoumat dolů a tak točím směr Neveklov. Po cestě se mi líbí lom u Ouštic a pak stoupám nad Neštětickou horu. Na ní je rozhledna - ale je to pozorovatelna z druhé světové války. Naposled jsem tady byl ještě s turisťákem, když mi bylo tak deset let. Pokračujeme směrem zpátky ke Kobyle. Středočeská pahorkatina se v zapadajícím slunci ukazuje v plné kráse. Prostě hromada kopečků a údolí. Člověk letí nad údolím a kousek vedle sebe má vršek kopce. No, ještě že nefouká - jinak bych šel dost vysoko nad vršky kopců, turbulence tady musí opravdu řádit. Na kraji Maršovic stojí bývalá stará továrna s komínem a moc pěkný kostel se statkem. Otáčíme směrem na východ, je pomalu čas se vrátit. Přes Libohošťský rybník ještě letíme k Božkovicím, Martin pokračuje k Tožicím, ale já to beru přímo na Kobylu. Zase mi začíná občas vynechávat motor, takže dávám plný plyn a stoupám. To pro jistotu abych doletěl až na Kobylu a nemusel ten krpál šlapat. Ještě poslední snímky startovačky, to už se stávkujícím motorem. Podrovnat a klouzavé přistání do báječné trávy. Honza s Tomášem už mají zabaleno, Martin přistává za chvíli a já zkouším co motor. Má toho dost, občas trochu blafne, ale to je vše. Takže po krásném 70km letu za hodinu a půl se ještě stavuji u Edy a nechávám mu tam mazlíka na opravu.... Naštěstí to prý byla jenom svíčka. Hmmm, nějak jsem na ni zapomněl a měla už nalítáno kolem 60 hodin - to je na ní dost. Takže zase příště.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 12.4.2014
  • 450 zobrazení
vlaky
Další cyklovýlet byl za mládím, do míst, kde jsem trávil prázdniny, studium na střední škole a vojnu. Většinou to byly vzpomínky příjemné, až na vojnu. Na to období nerad vzpomínám a když jsem ta místa teď procházel, tak mi šel mráz po zádech, jak mi tam bylo nepříjemno. Jako malý kluk jsem si nikdy nehrál na vojáky a zbraně mě nikdy nezajímaly.
Za to období studií bylo fajn. To asi pro každého je nádherný čas. Učení jsme moc nedali, ale zato zábavy bylo moc. Já jsem patřil do party, kde se hodně sportovalo. Reprezentoval jsem školu ve fotbale, hokeji a atletice. Za Hořice jsem hrál fotbal i hokej. Na intru nás hlídal vychovatel, který byl starý mládenec a na intru bydlel. Měl tam jednu místnost a v ní hroznej bordel. A každý úterý a čtvrtek chodil zpívat do místního sboru. Po zpívání vždy šel do hospody a vracel se kolem půlnoci, A to jsme si na intru řádně užili. A když jsme si chtěli udělat mejdan na intru mimo úterý nebo čtvrtek, tak jsme vychovateli u oběda řekli, že na intru byla kontrola a že chtěli vidět jeho místnost. A to se vždycky vrátil pozdě v noci.
Stejně příjemné vzpomínky mám i na Prahu. Na prázdniny jsem tam jezdil už jako hodně malý kluk. Babička nás brávala na různé zajímavosti. Viděl jsem místo, kde spáchali atentát na Heidricha. Viděl jsem i ten kostel, kde obléhali atentátníky. Viděl jsem okno ze kterého údajně skočil Masaryk. Byl jsem i na Vyšehradě podívat se odkud skočil Šemík, navštívili jsme hroby významných osobností. Několikrát jsme prošli Pražský hrad se Zlatou uličkou, Zámecké schody a Petřín včetně bludiště, hvězdárny a restaurace Nebozízek. Nezapomenutelné byly výlety parníkem, se kterým jsme jezdili jsme až do Štěchovic. Navštěvovali jsme museum a technické museum, často jsme zašli do Dětského domu na polárkový dort, do Bílé labutě jsme se chodili dívat na vláčky, na modelovou železnici. Vzpomínám i na kamaráda Romana, s jehož tátou kamarádil můj táta. Děda s babičkou měli ve Střešovicích domek v nouzové kolonii. Byly to domky o dvou až třech místnostech, bez vody a kanalizace, se suchým záchodem. To nám ale nevadilo, prožívali jsme tam krásné prázdniny. Děda měl pár koní a provozoval povoznictví. Dost často jsme s bráchou s ním jeli na kšeft. Sem tam jsme něco pomohli a vydělali si i nějakou tu korunu. Vzpomínám jak jsme jezdili s koňmi po Václavském náměstí. Dnes za to platí turisté obrovské částky. Děda nám ukazoval, jak koně umí sami zastavit na červenou a sami se rozejdou na zelenou. No nevím jestli to koně opravdu uměli, nebo jestli jim děda dával nějaký tajný pokyn, ale tehdy jsem věřil, že to koně umí. Rád jsem měl chvíle, když jsme celá rodina přijeli do Prahy a večer dospělí hráli žolíky. A vyprávěli a vzpomínali. Často se opakovali dvě historky. Jak byli v cirkuse. To už naši rodiče byli spolu. Nějakej cirkusák tam ohnul traverzu a vyzval obecenstvo, aby to taky zkusilo. Tak táta se přihlásil a udělal mu tam z tý traverzy osmičku. A druhá historka, jak se na Václaváku splašili nějaké dámě na dvojkolce koně a upalovali s ní náměstím dolů. Táta nelenil, ty koně doběhl, chytil za uzdu a uklidnil je.
No byl to krásný cyklovýlet a většinou krásné vzpomínky. Celkem jsem ujel 434 km.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 101 zobrazení
mysticsmile
Krátký film z vystoupení kapely Prak je zde:
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Dvanacty_rocnik_Promenadnich_koncertu_tentokrat_s_kapelou_Prak._Boskovice_19._srpna_2012/
Předposlední podnik letošního dvanáctého ročníku promenádní sezóny v Boskovicích na Blanensku se konal opět za úmorného vedra, jak se v tomto roce stalo již tradicí. Tentokrát zněly prostranstvím před Zámeckým skleníkem melodie v rytmu folku a country. Svůj program přišla několika desítkám diváků představit pětičlenná formace Prak.
Po úvodní skladbě všechny přivítal ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vítejte na předposledním koncertu letošní promenádní sezóny v Boskovicích. Seriál pro vás připravují Kulturní zařízení města za podpory sponzorů. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, tradičním přispivatelem pak pivovar Černá Hora. Již druhým rokem nás podporuje i mediální partner Rádio Petrov. Svou první skladbou se dnes představila formace Prak. Až do sedmnácti hodin se poneseme na vlně country. V polovině programu bude malá přestávka, můžete navštívit na galerii Zámeckého skleníku výstavu fotografií se španělskou tématikou. Ta se koná u příležitosti právě končícího festivalu Ibérica. A jejím ústředním tématem je Flamenco a žhavé taneční rytmy. Pěkné odpoledne s Prakem!“
Tato kapela hraje ve složení: Jiří Toufar – housle dobro, Martin Ženata – mandolina, kytara, zpěv, Zdeněk Zoubek – banjo, zpěv, Roman Ožvoldík – kytara, zpěv a Vladimír Ožvoldík – basa, zpěv. Ten také prozradil zaměření kapely: „Hrajeme country a trampské písničky, též něco z bluegrassu. Jsem rád, že jste přišli, asi by Vám bylo lépe u vody.“ Pětice muzikantů spustila velmi příjemnou muziku, jež byla vítaným osvěžením letního slunečného odpoledne. Diváci se pomalu stěhovali i s židličkami do stínu stromů, na slunci panovalo opravdu nesnesitelné horko. Z pódia zazněly šlágry jako třeba Oranžovej expres z repertoáru populárních Greenhorns. Český text k ní napsal Jan Vyčítal a byla natočena u Pantonu v roce 1971. Málokdo ví, že skladba pochází z roku 1938 a složil ji houslista Ervin Thomas Rouse (1917 -1981). Pak spustili pro přátele přírody a kamarády z Brna Terezu – Osamělé město. Pozvali všechny na již šestý ročník cyklovýletu Okolo Malé Hané do Světlé, kde budou 25. srpna od čtrnácti hodin hrát. Pak rozjeli další hit Šest bílých koní, vzpomenuli na Rangers a jejich Rocky Top Tennessee. Do přestávky zazněla ještě celá řada písní z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se u nás těšily velké přízni kapely Greenhorns, KTO, Rangers a další. V pauze se někteří posluchači přesunuli na galerii Zámeckého skleníku, kde je instalovaná výstava „Flamenco po česku.“ Jedná se o přehlídku velkoformátových fotografií kameramana české televize Romana Muchky. Je ročník 1972, vystudoval SPŠ strojní, aktivně fotografuje šestnáct let. Nyní pracuje v české televizi jako technik kamery. Během čtyř let nasbíral více než 8000 snímků a v Boskovicích představuje to nejlepší. Barevné snímky zachycují nejvýznamnější tanečníky a hudebníky česko – slovenské flamenkové scény. Též španělské lektory a choreografy, kteří v našich krajích působí. Obrazy jsou časosběrným dokumentem. Černobílé fotografie jsou věnovány převážně pohybu při tanci ohnivého flamenca. Výstava stojí za shlédnutí a můžete ji navštívit ještě do 31. srpna 2012.
Po příjemném zchlazení, kdy se mohlo zase pro změnu potěšit oko něčím hezkým, pokračoval koncert pětičlenné formace Prak. Zazněly opět notoricky známé písně, třeba Horský Tymián od Žalmana, trampská Zelené pláně, Olson Blues, Vůz do Tennessie, z repertoáru Pavla Bobka Sláma v botách, Panenka Roberta Křesťana, Pár minut od kapely Cop, Pojďme se napít od Poutníků, legendární Ďáblovo stádo Stana Jonese z roku 1948 známá ze zpěvníku Rudofa Cortéze a Waldemara Matušky.
Odpoledne se změnilo v horký podvečer, přiblížil se konec příjemného posezení s country písničkami a mikrofonu se opět ujal ředitel kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Skupina Prak nás provedla dnešním slunným odpolednem, děkujeme. Před samotným závěrem děkuji též sponzorům. Jednotě COOP Boskovice, pivovaru Černá Hora a Rádiu Petrov. Toto rádio Vás pozvalo sem, ale již několik týdnů též v pátek do letního kina na bratry Nedvědy. Informační středisko má prodaných devět set vstupenek, Nedvědi táhnou, kino si aspoň na chvíli připomene starou zašl
Předposlední podnik letošního dvanáctého ročníku promenádní sezóny v Boskovicích na Blanensku se konal opět za úmorného vedra, jak se v tomto roce stalo již tradicí. Tentokrát zněly prostranstvím před Zámeckým skleníkem melodie v rytmu folku a country. Svůj program přišla několika desítkám diváků představit pětičlenná formace Prak.
Po úvodní skladbě všechny přivítal ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vítejte na předposledním koncertu letošní promenádní sezóny v Boskovicích. Seriál pro vás připravují Kulturní zařízení města za podpory sponzorů. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, tradičním přispivatelem pak pivovar Černá Hora. Již druhým rokem nás podporuje i mediální partner Rádio Petrov. Svou první skladbou se dnes představila formace Prak. Až do sedmnácti hodin se poneseme na vlně country. V polovině programu bude malá přestávka, můžete navštívit na galerii Zámeckého skleníku výstavu fotografií se španělskou tématikou. Ta se koná u příležitosti právě končícího festivalu Ibérica. A jejím ústředním tématem je Flamenco a žhavé taneční rytmy. Pěkné odpoledne s Prakem!“
Tato kapela hraje ve složení: Jiří Toufar – housle dobro, Martin Ženata – mandolina, kytara, zpěv, Zdeněk Zoubek – banjo, zpěv, Roman Ožvoldík – kytara, zpěv a Vladimír Ožvoldík – basa, zpěv. Ten také prozradil zaměření kapely: „Hrajeme country a trampské písničky, též něco z bluegrassu. Jsem rád, že jste přišli, asi by Vám bylo lépe u vody.“ Pětice muzikantů spustila velmi příjemnou muziku, jež byla vítaným osvěžením letního slunečného odpoledne. Diváci se pomalu stěhovali i s židličkami do stínu stromů, na slunci panovalo opravdu nesnesitelné horko. Z pódia zazněly šlágry jako třeba Oranžovej expres z repertoáru populárních Greenhorns. Český text k ní napsal Jan Vyčítal a byla natočena u Pantonu v roce 1971. Málokdo ví, že skladba pochází z roku 1938 a složil ji houslista Ervin Thomas Rouse (1917 -1981). Pak spustili pro přátele přírody a kamarády z Brna Terezu – Osamělé město. Pozvali všechny na již šestý ročník cyklovýletu Okolo Malé Hané do Světlé, kde budou 25. srpna od čtrnácti hodin hrát. Pak rozjeli další hit Šest bílých koní, vzpomenuli na Rangers a jejich Rocky Top Tennessee. Do přestávky zazněla ještě celá řada písní z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se u nás těšily velké přízni kapely Greenhorns, KTO, Rangers a další. V pauze se někteří posluchači přesunuli na galerii Zámeckého skleníku, kde je instalovaná výstava „Flamenco po česku.“ Jedná se o přehlídku velkoformátových fotografií kameramana české televize Romana Muchky. Je ročník 1972, vystudoval SPŠ strojní, aktivně fotografuje šestnáct let. Nyní pracuje v české televizi jako technik kamery. Během čtyř let nasbíral více než 8000 snímků a v Boskovicích představuje to nejlepší. Barevné snímky zachycují nejvýznamnější tanečníky a hudebníky česko – slovenské flamenkové scény. Též španělské lektory a choreografy, kteří v našich krajích působí. Obrazy jsou časosběrným dokumentem. Černobílé fotografie jsou věnovány převážně pohybu při tanci ohnivého flamenca. Výstava stojí za shlédnutí a můžete ji navštívit ještě do 31. srpna 2012.
Po příjemném zchlazení, kdy se mohlo zase pro změnu potěšit oko něčím hezkým, pokračoval koncert pětičlenné formace Prak. Zazněly opět notoricky známé písně, třeba Horský Tymián od Žalmana, trampská Zelené pláně, Olson Blues, Vůz do Tennessie, z repertoáru Pavla Bobka Sláma v botách, Panenka Roberta Křesťana, Pár minut od kapely Cop, Pojďme se napít od Poutníků, legendární Ďáblovo stádo Stana Jonese z roku 1948 známá ze zpěvníku Rudofa Cortéze a Waldemara Matušky.
Odpoledne se změnilo v horký podvečer, přiblížil se konec příjemného posezení s country písničkami a mikrofonu se opět ujal ředitel kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Skupina Prak nás provedla dnešním slunným odpolednem, děkujeme. Před samotným závěrem děkuji též sponzorům. Jednotě COOP Boskovice, pivovaru Černá Hora a Rádiu Petrov. Toto rádio Vás pozvalo sem, ale již několik týdnů též v pátek do letního kina na bratry Nedvědy. Informační středisko má prodaných devět set vstupenek, Nedvědi táhnou, kino si aspoň na chvíli připomene starou zašlou slávu filmových festivalů, kdy nebylo kam sednout. V pátek ještě hrajeme předposlední pohádku Sedmizubého hřebínku na zámku a za týden v neděli končíme letošní sérii Promenádních koncertů vystoupením národopisného souboru Velen. Ten před časem reprezentoval s velkým úspěchem naši kulturu v Belgii, tímto jim též děkuji. Na poslední promenádě s nimi vystoupí velký dechový orchestr Základní umělecké školy z Letovic. Ještě připomenu Husí slavnosti, které překročily svým věhlasem hranice republiky a reklama na ně se objevuje i v informačních materiálech několika leteckých společností. Přátelé, Vám poděkování, že jste přišli, nezapomeňte na závěr promenádní sezóny, mějte se krásně. Poslední slovo bude mít Prak. Krásné odpoledne.“
Před poslední skladbou připomenul Vladimír Ožvoldík úspěšné vystoupení v Bratislavě na country bále. Jako poslední zazněla pomalá balada skotských autorů, kde si sóla zahrál multiinstrumentalista Jiří Toufar a byl konec.
Zbývá poděkovat Kulturním zařízením města za pořádání koncertů, kde se představují amatérští umělci opravdu všech žánrů a každý si zde jistě vybere to své. Promenády představují to nejlepší z regionální hudby a tance Díky nim v nádherném prostředí parku u Zámeckého skleníku mohou občané trávit příjemná nedělní prázdninová odpoledne.
Více: www.kulturaboskovice.cz
http://www.jednotabce.cz/index.php
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 20.8.2012
  • 491 zobrazení
rodinapavlu
V letech 1993 až 1996 byl prováděn průzkum a čištění hradní studny za pomoci speleoalpinistické a potápěčské techniky. Odborné potápěčské práce zajišťoval Ing. Jan Šimeček (vedoucí potápěč) a Jaroslav Šimeček (potápěč). Pomocné práce na povrchu zajišťovali brigádnicky studenti, organizováni vedoucím akce Ing. Romanem Váňou.

S průzkumem hradní studny bylo započato vlastně už v roce 1993. Tehdy Jan Šimeček podnikl první průzkumné ponory na její dno, zmapoval hloubku, tvar stěn, nalezl a vytáhl také první předměty - rubínové poháry z českého skla, anglický kameninový talíř asi 150 let starý nebo míšeňské zlacené talíře. Při dalších ponorech v průběhu dalších let bylo stále jasnější, že dno hradní studny skrývá ještě tajemství.
Po průzkumných pracích v roce 1994 započaly hlavní práce v červenci 1995. Na hladinu vody ve studni byla spuštěna plovoucí pracovní plošina, do studny byl nainstalován výkonný ejektor na odčerpávání bahna a rozrušených sedimentů. Bylo postaveno lešení jako závěsná konstrukce na spouštění těžkého materiálu a vytahování košů (pro tento účel zvlášť zkonstruovaných a vyrobených) s odtěženým materiálem.

Po započetí prací se zjistilo, že pod tenkou vrstvou jemného sedimentu byl sediment velmi hrubý, který nebylo možné odsávat ejektorem. Veškeré nabírání materiálu ze dna studny bylo tedy nadále prováděno pouze ručně. Materiál byl nabírán do košů, které byly vrátkem dopravovány na povrch, kde byl materiál ihned tříděn.

Během dvou dnů byl zarovnán osypový kužel dna. Poté bylo započato s odkrýváním první vrstvy. Třídění materiálu i jeho odkrývání probíhalo dle instrukcí Dr. Josefa Bláhy, vedoucího úseku archeologických památek Památkového ústavu v Olomouci, který je odborným garantem celého výzkumu.
Hloubka ponorů činila 25,7m a délka hyperbarické expozice byla na hranici efektivity. Proto bylo přistoupeno ke snížení hladiny vody ve studni pomocí ejektoru o 4 m. Nová hloubka 21 m umožňovala lepší využití času k práci na dně. 13. 7. byly ukončeny práce na 1. vrstvě.

Následující den začaly práce na vrstvě druhé. S postupujícími pracemi se stále zvětšovala hloubka a tak 21. 7. byla znovu snížena hladina, tentokrát o 3 m. Z povrchu tedy bylo k hladině asi 20 m, ke dnu pak dalších 19 m. Týž den byly dokončeny práce na druhé vrstvě.
Odkrývka třetí vrstvy byla odstartována 26. 7. a pracovalo se na ní do 4. 8.
Na čtvrté vrstvě se pracovalo od 5. 8. až do ukončení potápěčských prací 10. 8.
V následujících dnech byla demontována všechna technická zařízení a vyzdvižena na povrch, plovoucí plošina byla zavěšena na zeď studny, kde byla připravena pro další použití. Práce byly zcela ukončeny 18. 8. 1995.

Stav studny k 18. 8. 1995: hladina byla v hloubce 21 m, zasedimentované dno ve 41 m. Výška vodního sloupce 20 m. Na dně se nachází blátivý rosol o vysoké specifické hmotnosti, který potápěče nadlehčuje velkou vztlakovou silou. Po usazení bude vhodné toto bahno odstranit a pokračovat v odhalování dna.

V průběhu prací bylo uskutečněno celkem 48 ponorů V. stupně náročnosti.

Celkem se v létě roku 1995 potápěčům Janovi a Jaroslavovi Šimečkům podařilo dostat se zhruba 4m pod původní dno.
Bylo vytaženo cca 100kg převážně soudobých mincí, stovky střepů skleněných i porcelánových, mnoho kusů celých (džbánky, konvičky, šálky a podšálky, talíře, mísy, vázy, poháry).
Bylo nalezeno mnoho předmětů současných (brýle, knoflíky, odznaky, fotoaparáty apod.). Byly vytaženy kamenické prvky - části gotického portálu apod., řetěz, vědra, nejstarším nalezeným kusem je část nádoby (zásobnice) ze třináctého století, byly nalezeny předměty ze všech století poté.
Celkem bylo vytaženo asi 20 metrů krychlových materiálu. Toto vše se do studny dostalo ale až po roce asi 1890.

Dne 13. 9. 1995 Jan Šimeček tragicky zahynul při objevení nových jeskynních prostor potoka Lopače v Moravském krasu. Dokončení prací na Bouzově provedl jeho bratr a spolupracovník Jaroslav Šimeček. Spolu s dalším potápěčem Fraňo Travěncem sestoupil v roce 1996 zhruba třicetkrát na dno studny, aby mohl být průzkum ukončen. Nepotvrdily se tedy údaje z některých pramenů, že dno studny je v 52 metrech pod povrchem, ale dno studny se nachází 43 m pod povrchem. Práce již nepřinesly žádné další mimořádné nálezy. Bylo vyčištěno dno studny od bahnitého nánosu a bude na něj umístěna tabulka z nerezového plechu, do které bude vyražena stručná zpráva o celém průzkumu.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 1993 až prosinec 1996
  • 219 zobrazení
mysticsmile
Obec Skalice nad Svitavou leží asi sedmnáct kilometrů severně od Blanska, pět kilometrů jihozápadně od Boskovicka na řece Svitavě v nadmořské výšce kolem 320 metrů. Má něco přes šest stovek obyvatel. Prochází jí důležitý železniční koridor z Brna do České Třebové. Není součástí Boskovic, ale odehrála se tam významná sportovní událost, jež se dotýká celého regionu. Proto je následující reportáž právě z této vesnice.
O minulé sobotě 4. srpna 2012 zde probíhaly oslavy šedesáti let místní kopané. A to přímo stylově – dvěma fotbalovými zápasy. K prvnímu utkání ve 14 hodin nastoupili místní starší páni nad 35 let proti seniorům z Boskovic. Vyvrcholením programu pak bylo střetnutí současného mužstva TJ Sokol Skalice – účastník III. třídy s celkem Internacionálů České republiky. V sestavě hostů nastoupili ostřílení borci zvučných jmen. Fiala, Drulák, a další.
Zábavnému programu přihlížel starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek s chotí a starosta Skalice nad Svitavou Ing. Richard Černý taktéž s manželkou.
„Krásné sportovní sobotní odpoledne a pro náš skalický fotbal též slavnostní den,“ zahájil setkání pan Milan Veselý. „Máme šedesát roků fotbalu ve Skalici nad Svitavou. Vítejte všichni na našem stadionu. K prvnímu utkání na 2x35 minut nastoupí hosté z Boskovic v této sestavě: V bráně Trmač, pak Kotrhonz, Neubauer, Petr Ševčík, Josef Kužel, Karel Černý, Daněk, Petr Martinek, Tušla, Papoušek, Zelený, Pokorný, Zvejška. Tým Skalice má na trávníku tyto borce: Zdeněk Sekanina, Jaroslav Alexa, Ing. Petr Havelka, Petr Švancara, Jaroslav Fojt, Jan Fojt, Petr Bednář, Leoš Plch, Jaroslav Dvořák, Jan Neužil, Jiří Fadrný, Roman Černohlávek, Josef Meluzín. Toto velmi zajímavé utkání řídí hlavní rozhodčí pan Barák z Brna, na čarách Milan Strya a Hanáček oba z Boskovic.
Průběh utkání zhodnotil brankář domácích Zdeněk Sekanina: „Hrálo se za mírnější převahy domácího týmu, který nastoupil v nejsilnější sestavě. Základ tvořili hráči, jež v roce 2000 vybojovali postup do 1. B třídy. Boskovice přijely v mírně slabší sestavě. I když boskovičtí se ujali v prvním poločase vedení, domácí průběh hry otočili a po první půli byl výsledek 3:1. Na začátku druhé části hry se boskovickým podařilo zavěsit gól a trochu zdramatizovat hru. Skaličtí dali brzy na to čtvrtý gól a hned pátý. Boskovičtí na to odpověděli brankou na 5:3. Skalice dala další gól. Hosté pak znovu snížili a domácím se povedlo skóre zvýšit v poslední minutě na celkový stav 7:4.
Přiblížila se šestnáctá hodina a s ní i vrchol oslav šedesáti let fotbalu ve Skalici nad Svitavou: Hovoří opět Milan Veselý: „Dobré odpoledne, vítejte ve Skalici nad Svitavou při oslavách šedesátého výročí místního fotbalu. K druhému utkání jsme pozvali soupeře atraktivního, tým internacionálů České republiky. Vítejte zde! Dovolte mi, abych jednotlivé hráče v červených dresech představil. Můžeme se těšit na fotbalové hvězdy pod vedením trenéra a manažéra Štěpána Philippa. Jsou to: Fotbalista roku 1995 Radek Drulák, Jan Fiala z Dukly Praha, Jiří Fiala, obránce Jiří Jeslínek, Robert Kafka z Brna, brankář Vladimír Macho, Tibor Mičinec, Miroslav Mlejnek, Jiří Ondra, Václav Samek – mistr Evropy 1976, třikrát mistr ligy s Duklou Praha, František Štambacher – mistr Evropy 1976 z Jugoslávie, vítěz Olympijských her 1980 v Moskvě, třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii, František Veselý – Slávista. Tolik k sestavě. Hraje se opět 2x35 minut z důvodu tropického vedra. Dívejte se na skvělý sváteční fotbal. Bavte se sportem.“
V době konání druhého poločasu exhibičního utkání proběhlo vylosování cen podle čísel vstupenek, jež věnovali sponzoři. Tahu z osudí si užily nejvíce děti, pro které to byla atrakce.
Průběh slavnostního ukázkového utkání okomentoval opět Zdeněk Sekanina: „Internacionálové se ujali hned na začátku střetnutí vedení brankou Tibora Mičince na 1:0. Následoval gól Radka Druláka. Na 3:0 dával Jan Fiala, za domácí snížil František Stejskal. Do konce prvního poločasu stihnul zvýšit na 4:1 opět Radek Drulák. Ve druhé půli upravil na 5:1 hostující František Veselý. Z penalty na 5:2 snížil domácí Jan Marek. Penaltu hostů pak s přehledem proměnil Radek Drulák na 2:6. Nádskok na 2:7 zvýšil Fiala, na 3:7 snížil domácí Meluzín. O konečný stav 3:8 se postaral svou čtvrtou brankou opět Radek Drulák. Skaličtí hráli v sestavě pro III. třídu doplněné o bývalé fotbalisty Jakuba Tenoru a Josefa Meluzína.
Fotbalová utkání skončila, nastal čas na nostalgické ohlédnutí do dob minulých, staré zašlé slávy skalického fotbalu. Zasvěceně hovořil dlouholetý činovník klubu pan Milan Veselý: „Mám 67 roků, hodně si pamatuji,“ začal s humorem své vzpomínky. „Začátky skalického fotbalu jsou nerozlučně spjaty se třemi jmény Cháma, Holý a Zvěřina. Tito pánové svépomocí začali stavět kabiny, které mám za zády. Tito tři muži byli první u zahájení činnosti fotbalu ve Skalici. Tehdejší mužstvo byla směska hráčů, většinou nádražáci. Namátkou Skácel, Navara, Kovář, Pačinek, Zkoumal, Přibyl, Žitník. Bohužel málo se jich dožilo dnešní slavnosti. Na světě je pan Kovář, pan Žitník, pan Fiala a Josef Kovář ze Svitávky. To byly roky 1952 – 1960. Pak začal fotbal vzkvétat. Přišel boskovský Luboš Kovář, který do hry vnesl moderní tréninkové metody. V roce 1965 se skalickým podařilo postoupit do okresního přeboru. V osmdesátých letech došlo k velkému rozkvětu našeho sportovního areálu. Na jeho zvelebování pracovali místní občané opět svépomocí pod vedením obětavého předsedy místního národního výboru Bohumila Navrátila a Jaroslava Čuřika. Tehdy jsme postavili společenské výletiště s tanečním parketem. Hráli jsme okresní přebor nepřetržitě, v roce 2000 jsme postoupili do první třídy krajské soutěže. Za přispění starostky Evy Zouharové proběhla rekonstrukce kabin, opravili jsme hrací plochu, kterou nám závidí snad celý okres. Konala se zde finále důležitých soutěží přípravek, dorostenců. Hostovalo zde družstvo Minervy Boskovice, jež tenkrát hrálo 1. A třídu. Nemohou zapomenout na náš krásný trávník, vzpomínají dodnes. Později se ve Skalici objevili velmi dobří hráči schopní kopat krajskou soutěž. V historii to byla snad stovka borců, kteří zde působili. Úmyslně nejmenuji nikoho, jistě bych na mnohé zapomněl. Po zdařilých pěti letech v 1. B třídě jsme spadli do okresního přeboru třetí třídy, kde jsme dodnes. Myslím, že se za šedesát let udělalo ve Skalici nad Svitavou hodně práce. Dovolím si dvě jména. O tento krásný areál se snad třicet roků staral Zdeněk Sekanina starší. Byl u veškerého zvelebování hřiště, kabin, parketu a všeho kolem. Nyní předává zkušenosti svým synům. Je to především Zdeněk Sekanina mladší, který je právem pyšný na nádherný přírodní trávník a nikdo mu na něj nesmí sáhnout. Vážení spoluobčané, příznivci fotbalu. Budeme rádi za Vaši přízeň v dalších letech, abychom se zde na našem krásném stadionu rádi potkávali. Přeji vám všem hodně zdraví, mějte se rádi a choďte sem povzbuzovat náš fotbal. Děkuji všem.“ Tolik tedy ohlédnutí pana Milana Veselého za časy dávno minulými.
Sportovní klání skončila, hrací plocha osiřela, jen několik malých dětí, snad budoucích nadějí skalického fotbalu, obsadilo prostor před jednou z branek a snažili se po vzoru dospělých zavěsit gól. Diváci, jichž se sešlo na 350, zůstali při dobrém pivečku, vzpomínkách a družné zábavě,jaká se vidí dnes snad jen na vesnicích mezi prostými dobrosrdečnými lidmi. Musím říct, že tak krásný sportovní areál, jaký je ve Skalici, se vidí jen zřídka. Snad je to i tím, že je zasazený do nádherné přírodní scenérie potoka Úmoří. Ovšem perfektní stav hřiště je zásluhou především místních obětavců, mezi něž patří všichni minulí i současní činovníci místního fotbalu pod současným vedením Zdeňka Sekaniny mladšího.
Na závěr je třeba poděkovat sponzorům, bez nichž by se taková akce je těžko uskutečnila. Jsou to: Obecní úřad Skalice nad Svitavou, PMP Kovo, s.r.o., Jednota COOP Boskovice - prodejna Skalice, Nádraží bufet Skalice, Auto - Komplet servis Viktor Andrlík, Krmiva Skalice - Libor Dvořák, JUDr. Radim Chalupa, Ph.D, Zapa beton a.s., Bambas Elektroodpady s.r.o. Skalice, Střechy Tomáš Odehnal, Truhlářství Vašíček, Komfort a.s. Brno, Baumüller Brno, s.r.o. Skalice.
Krátký film s červenou šipkou je snímek na konci alba. Kliknutím se záznam spustí.
Více: http://skalice.svazeksvitava.cz/index.php?nid=447&lid=cs&oid=1526
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012
  • 1 392 zobrazení
Reklama