verastrnadkova
Přibyslav je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina na řece Sázavě, 23 km severovýchodně od Jihlavy a 12 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu. Má přibližně 4 000 obyvatel a zahrnuje několik částí města – Českou Jablonnou, Dobrou, Dolní Jablonnou, Hřiště, Poříčí, Přibyslav, Ronov nad Sázavou a Utín. Je členem Svazku obcí Přibyslavska.
Název města se odvozuje od údajného zakladatele Přibyslava z Polné. Přibyslavská pahorkatina, v níž město leží, nebyla nejprve příliš osídlena a písemné zmínky o Přibyslavi pochází přibližně z poloviny 13. století. Přibyslav ve 13. století byla po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích, těžba však byla poměrně brzy ukončena. V roce 1424 obklíčili město husité v čele s Janem Žižkou, který však poblíž nedaleké vsi dnes zvané Žižkovo Pole zemřel. Husité přesto město dobyli a vypálili. V pobělohorské době město spravovala knížata z Ditrichštejnu. Město postihla v té době řada katastrof a několikrát vyhořelo. Dnes je to klidné městečko s tradicí lehkého průmyslu, především potravinářského, textilního a dřevozpracujícího. Důležitým podnikem je Pribina (dnes TPK Přibyslav) vyrábějící mléčné produkty. Od roku 1898 je Přibyslav přístupná po železnici a je zde i veřejné letiště. K zajímavým pamětihodnostem patří barokní kostel Narození sv. Jana Křtitele s věží, Starý špitál či přibyslavský zámek.

Název
Název „Přibyslav“ se zpravidla odvozuje od historických postav, které žily v době založení sídla či se na jeho založení přímo podílely. Dlouho byl za původce názvu považován údajný zakladatel, moravský velmož Přibyslav z Křižanova (zmiňuje se o něm například Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách). Novější prameny odvozují název spíše od osoby Přibyslava z Polné, který je znám svou kolonizační činností. Pojmenování města mělo tyto formy: Priemezlaves (1257), Primizlaus (1265), Primislaus (1272), Przemislabe (1283), Przibislaws (1307), Primizlaus (1314), Przymzlaus (1316), Primislauia (1329), Przibislaw (1405), Przibislauia (1412), Przibislaw (1542), Pržibyslav (1675), Pržibislaw (1720), Pržibislau (1838), Přimislau (Přibyslav) (1880) a současné Přibyslav. Samotné jméno vzniklo přivlastňovací příponou -jb z osobního jména Přibyslav a znamená tak například Přibyslavův dvůr či Přibyslavův hrad a podobně.

Historie
Nejstarší dějiny
Město se rozkládá v centrální části Českomoravské vrchoviny v klimaticky a geograficky poměrně nehostinné krajině, která proto v pravěkých dobách nebyla příliš osídlena. Archeologické nálezy z této doby jsou proto na Přibyslavsku vzácné a vypovídají o neexistenci sídliště trvalého typu. Ještě ve vrcholném středověku byla většina území pokryta hlubokým lesem přerušeným jen několika obchodními stezkami.
První písemné zmínky pochází přibližně z poloviny 13. století. Některé starší spisy sice místo podobného názvu zmiňují, ale zřejmě se jedná spíše o moravskou obec Přibyslavice. V roce 1235 se v listině královny Konstancie objevuje výraz „Pribyzlaun“ a jako svědek je podepsán přibyslavský rychtář, což soudí o dobové existenci obecního uspořádání v Přibyslavi. První písemná zmínka se však např. podle ČSÚ datuje do roku 1257 a vztahuje se k listině Smila z Lichtenburka, v níž daruje desátky ze stříbrných dolů v okolí Přibyslavi třem cisterciáckým klášterům. Tato těžba souvisela s rozvojem hornictví na Jihlavsku. Falešné rukopisy se však snažily v minulosti klást založení města do vzdálenější historie. V roce 1889 byl zveřejněn nález tzv. Paměti přibyslavské, padělaného dokumentu, který založení města sestrou svatého Václava Přibyslavou klade do 10. století. Nepravost rukopisu prokázal již v roce 1908 Gustav Friedrich, dokument byl však podrobován rozsáhlému jazykovému i historickému zkoumání i v mnohem pozdější době.
Přibyslav a přilehlý region se již ve 13. století stala po Jihlavě druhým nejdůležitějším nalezištěm stříbra v českých zemích. Nejprve se však zřejmě jednalo o osadu kolem tehdejšího přibyslavského hradu a sídlo městského typu vzniklo zřejmě až v poslední třetině 13. století. Po smrti Smila z Lichtenburka získal Přibyslav jeho bratr Častolov, poté jeho syn Jindřich z Přibyslavi a na přelomu 13. a 14. století Jindřichův syn Hynek z Přibyslavi. Původně hornické město se však mění s tím, jak byla naleziště postupně vytěžena a horníci odchází na Kutnohorsko. Obyvatelé se přeorientovávají na zemědělství a řemesla. Ke konci 14. století se vlády na panství ujal Čeněk z Ronova, který později proslul loupežnými přepadeními sousedních měst.
15.–19. Století
Na začátku října 1424 přitáhli k městu husité v čele s Janem Žižkou. Utábořil se mezi Šenfeldem (dnešní Žižkovo Pole) a Hřišti a město obléhal. Sám Žižka však u vesnice Šenfeld 11. října téhož roku zemřel. Jeho bojovníci pak město dobyli, hrad vypálili a několik desítek obránců popravili upálením. Přibyslavský hrad pak husité (kteří si po smrti svého vůdce říkali Sirotci) používali jako opevněnou základnu pro výpady na Moravu. Moc nad městem ztratili až s koncem husitských válek po bitvě u Lipan. Hrad byl boji tak poničen, že v následujících desetiletích postupně zanikl. Panství bylo Ronovci přepuštěno jejich příbuznému Hynku Ptáčkovi z Pirkštejna z Polné, slavnému učiteli budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynka i jeho dcery spravoval panství syn Jiříka, Viktorín z Poděbrad. Ten však kvůli dluhům prodal město svému synovci Janu Bočkovi z Kunštátu a Bočkové panství spravovali až do roku 1515, kdy jej na čas převzal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Po bitvě u Moháče (1526) koupil polensko-přibyslavské panství Karel z Valdštejna, následně ho vyženil bohatý Zachariáš z Hradce. Ten si v Přibyslavi nechal postavit zámek. V roce 1597 získali město a jeho okolí Žejdlicové ze Šenfeldu.
Během války mezi císařem a českými stavy obsadila císařská armáda a v pobělohorském období byl před soud postaven i majitel přibyslavského panství, Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu. Majetky mu byly zkonfiskovány ve prospěch královské koruny a zemřel ve vězení. Panství bylo pod cenou prodáno kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna a docházelo k násilné rekatolizaci poddanstva. V roce 1643 zasáhla do života města třicetiletá válka – město napadli Švédové a vyžádali si výpalné. V roce 1645 přesto v podstatě celé město vyhořelo. Po válce bylo město z velké části zdevastované. Město vlastnil kníže Maxmilián, poté František Josef z Ditrichštejna. Knížata z Ditrichštejnu vládla během valné části 17., 18. a 19. století, poslední Ditrichštejn zemřel až v roce 1864 a rod vymřel po meči.
V průběhu druhé poloviny 18. století postihlo Přibyslav několik pohrom. V roce 1766 zmrzla úroda a obyvatelé si tak na příští rok museli půjčit osivo. Hned následujícího roku (1767) začala hořet střecha domu v Zámecké ulici a za 15 minut od vypuknutí požáru shořelo více než 100 domů. Ve věži nad kostelem se tehdy roztavily tři malé zvony a shořela také nemocnice spolu se školou. Jen kostel požár vyjma střechy přečkal. Většině obyvatel shořel při požáru veškerý majetek a obec si tak musela půjčovat. Majitel panství Karel z Ditrichštejna daroval postiženým stavební materiál na obnovu poničených staveb. Během 70. let 18. století navíc postihl zemi hladomor a v roce 1775 shořelo při požáru dalších 44 domů. O padesát let později, v roce 1821, prošla Přibyslaví epidemie cholery a rok 1836 byl ve znamení vážné nákazy chřipky. Roku 1842 panovalo sucho, které vedlo k dalšímu požáru, jenž město postihl. Po Ditrichštejnech získala panství Klotilda, manželka hraběte Eduarda Clam-Gallase, který zemřel v roce 1899.
Novodobé dějiny
Dvacáté století se neslo nejprve ve znamení relativní prosperity a výstavby. Do města se dostaly první automobily, byla postavena pumpa, stavěly se podnikové budovy. Za první světové války zemřelo v bojích 39 mužů z Přibyslavi. Rok 1924 přinesl velké oslavy 500 let od smrti Jana Žižky, v roce 1927 byla otevřena mateřská škola. V roce 1938 byla ve městě založena kazatelská stanice sázavského sboru Českobratrské církve evangelické, v níž se věřící nyní jednou měsíčně scházejí ke svým bohoslužbám v budově městského úřadu.[13][14] Téhož roku město na měsíc obsadilo 600 německých vojáků a město se následně stalo součástí tzv. protektorátu. Během 2. světové války bylo asi 10 přibyslavských Židů transportováno do koncentračního tábora. V roce 1944 byli 2. října v místní části Hřiště českými četníky zastřeleni divizní generál Vojtěch Boris Luža (čelný představitel Obrany národa) a poručík Josef Koreš. Smutnou událost připomíná pamětní deska. V následné krvavé odvetě vedené Lužovým synem bylo 26. října 1944 na četnické stanici v Přibyslavi partyzány zastřeleno pět četníků. Odbojáři posléze hrozili smrtí všem, kdo by se chtěli zúčastnit jejich pohřbu. Ještě 5. května 1945 se na Přibyslavsku bojovalo a toho dne bylo na město svrženo několik sovětských bomb, jedna z nich zabila člověka.
V roce 1949 proběhlo znárodnění průmyslových podniků, v padesátých letech probíhala násilná kolektivizace. Rok 1968 přinesl další změnu, vojska Varšavské smlouvy se však při svém postupu městu vyhnula. 21. listopadu 1989 začali obyvatelé Přibyslavi projevovat podporu demonstrujícím studentům. V porevolučních letech (od prosince 1989) byli starosty města postupně pan Pavel Jajtner, Mojmír Novotný, sochař Roman Podrázský a po jeho předčasné smrti Jan Štefáček. Po komunálních volbách v r. 2014 zastává funkci starosty Martin Kamarád. Od 1. června 2010 využívá zdravotnická záchranná služba sídlo v Přibyslavi, které vzniklo přestavbou rodinného domu na Bechyňově náměstí.

Přírodní poměry
Geologická stavba, reliéf a půdy
Geologicky leží město Přibyslav převážně na pararulovém podkladu, které je součástí moldanubika. Datuje se do paleozoika až proterozoika. Na východní části města přechází hornina v migmatit či amfibolit stejného stáří. Celý podklad je tedy metamorfovaného původu. Skalnatý svah pod zámkem Přibyslav je názornou ukázkou horninového složení v pásmu tzv. přibyslavské střižné mylonitové zóny. Vidět jsou mylonity a ultramylonity včetně porfyroklastů živců.
Území města je součástí České vysočiny, její Česko-moravské subprovincie, resp. oblasti Českomoravská vrchovina. řadí se do jejího geomorfologického celku Hornosázavská pahorkatina, podcelku Havlíčkobrodská pahorkatina, okrsku Přibyslavská pahorkatina. Nejvyšším vrcholem na území města je Jarošův kopec (554 m n. m.) nacházející se ve východní části města. Dalším pojmenovaným vrcholem je Borovina (524 m n. m.) na jihu města. Naopak nejnižším místem je lokalita u Štukhejského Mlýna, kde řeka Sázava opouští město Přibyslav (245 m n. m.).
Převažujícím půdním typem je mezobazická kambizem, místy oglejená; kolem vodních toků fluvizemě a modální gleje.
Vodstvo a podnebí
Oblast města patří do úmoří Severního moře. Ve směru od východu k severozápadu protéká městem řeka Sázava. Do ní se zde vlévá několik vodních toků. Ve směru toku řeky se do ní na území Přibyslavi nejprve pravostranně vlévá Losenický potok, pak levostranně postupně Olešenský potok a Bystřice a nakonec opět z pravé strany Doberský potok a po něm i Borovský potok. Na řece Sázavě se často vyskytují povodně, proto byl v roce 2014 realizován projekt protipovodňové hráze.
Dle Quittovy stupnice patří Přibyslav do klimatické oblasti označované MT3, tedy mírně teplé. V ní se ve 120 až 140 dnech během roku vyšplhá teplota nad 10 °C. Během ledna se průměrná teplota pohybuje v rozmezí −3 až −4 °C a v dubnu mezi 6 a 7 °C. Naproti tomu průměrná červencová teplota dosahuje 16 či 17 °C. V říjnu se teplota pohybuje nejčastěji od 6 do 7 °C. Během 110 až 120 dnů v průběhu kalendářního roku spadnou v této oblasti dešťové srážky v úhrnu alespoň 1 milimetr na metr čtvereční a po dobu 60 až 100 dnů je země zakryta sněhovou pokrývkou.
Nejvyšší teplota vzduchu bylo naměřena 27. července 1983, kdy dosáhla 36 °C. Naopak nejníže se teplota dostala 10. února 1956, kdy dosahovala −32.2 °C.
Flóra a fauna
V okolí města se ve vyšších polohách nacházejí smrkové a borové lesy či bukové a jedlové lesy. Roste zde kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel vonný (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) či violka lesní (Viola reichenbachiana). V nižších polohách se nacházejí doubravy a dubohabřiny tvořené duby letními (Quercus robur) i zimními (Quercus petraea) a také habrem obecným (Carpinus betulus). V jejich podrostu je možné najít lipnici hajní (Poa nemoralis), kostřavu ovčí (Festuca ovina), konvalinku vonnou (Convallaria majalis), jaterník podléšku (Hepatica nobilis), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia) nebo černýš hajní (Melampyrum nemorosum). U vodních toků se rozkládají olšiny, v nichž vyrůstají bledule jarní (Leucojum vernum), ďáblík bahenní (Calla palustris), rozpuk jízlivý (Cicuta virosa), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), třtina nachová (Calamagrostis phragmitoides), violka bahenní (Viola palustris), bublinatka jižní (Utricularia australis), ale také tolije bahenní (Parnassia palustris) nebo úpolín nejvyšší (Trollius altissimus). Na sušších částech luk se vyskytuje hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), prha arnika (Arnica montana), všivec lesní (Pedicularis sylvatica) či prstnatec májový (Dactylorhiza majalis).
Ze zvířat se tu vyskytuje prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus), jelen evropský (Cervus elaphus), ale také daněk evropský (Dama dama) či muflon (Ovis musimon). Ze šelem to jsou kuna lesní (Martes martes) či liška obecná (Vulpes vulpes). Nalézt tu je možné také myšici lesní (Apodemus flavicollis), norníka rudého (Clethrionomys glareolus), rejsky obecného (Sorex araneus) a malého (Sorex minutus) či plšíka lískového (Muscardinus avellanarius). Na vlhkých loukách našly svůj domov zmije obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), ropucha obecná (Bufo bufo) či kuňka obecná (Bombina bombina) a z ptáků bekasina otavní (Gallinago gallinago), linduška luční (Anthus pratensis), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a ťuhýk šedý (Lanius excubitor). V jedlobukových lesích žijí datel černý (Dryocopus martius), žluna šedá (Picus canus) či holub doupňák (Columba oenas). Naopak v jehličnatých lesích je možné zahlédnout brhlíka lesního (Sitta europaea), červenku obecnou (Erithacus rubecula) nebo drozda zpěvného (Turdus philomelos). Ve vodách se rozmnožují skokan hnědý (Rana temporaria), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a nad nimi poletují ledňáčci říční (Alcedo atthis), konipasové horští (Motacilla cinerea) a skorci vodní (Cinclus cinclus). U vody se výjimečně objeví i vydra říční (Lutra lutra).
Ochrana životního prostředí
Východně od města se rozkládá Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Ta vznikla na základě výnosu Ministerstva kultury České socialistické republiky číslo 8908/70-II/2 ze dne 25. května 1970. Jejím účelem je ochrana zdejší pestrosti a členitosti krajiny, do níž je umístěno venkovské osídlení s roubenými chalupami. Mezi nejcennější prvky patří rašeliniště a vlhké rašelinné louky, na nichž se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů.
Na území města se nacházejí celkem tři lokality výskytu památných stromů. Na hřbitově je od 6. května 2003 chráněna dvojice vzrostlých stromů. Jedním z nich je jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a druhým lípa malolistá (Tilia cordata). Na zahradě přibyslavské školy roste 22 metrů vysoký buk lesní (Fagus sylvatica), jehož obvod kmene dosahuje 360 centimetrů. Strom je od poloviny června 1997 pod památkovou ochranou. Poslední lokalitou je silnice II/351, která je v úseku mezi Dobrou a Žižkovým Polem lemována lipovou alejí. Tvoří ji 272 lip velkolistých (Tilia platyphyllos), dále jedna lípa malolistá (Tilia cordata) a jeden jedinec javoru mléč (Acer platanoides). Stromořadí je chráněno od počátku listopadu roku 2009.

Obyvatelstvo
Struktura
Ve městě k počátku roku 2013 žilo celkem 4 000 obyvatel. Z nich bylo 1 990 mužů a žen bylo přibližně stejně (2010). Průměrný věk obyvatel města činil 40 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 3 864 lidí, bylo nejvíce obyvatel (16 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 11 %. Z celkem 3 227 občanů města starších 15 let mělo 38 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední bez maturity. Počet vysokoškoláků dosahoval téměř 10 % a bez vzdělání byla naopak 0,5 % obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 1 886 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 81 % patřilo mezi zaměstnance, 2 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 50 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 122 obyvatel města pracovalo v zemědělství, lesnictví či rybolovu, 944 obyvatel zaměstnával průmysl a stavebnictví a dalších 672 pracovalo ve službách.
Úhrnem 2 820 obyvatel města, tedy téměř tři čtvrtiny, se hlásilo k české národnosti. Devatenáct bylo Slováků, šestnáct Moravanů, devět Vietnamců, dva Němci, dva Ukrajinci a jeden Polák. Celých 966 obyvatel města však svou národnost neuvedlo.
Vývoj počtu obyvatel a domů za celé město a jeho části
Část města (rok přičlenění k městu) 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel Přibyslav 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 591 2 680 2 956 3 008 2 979 2 830
Česká Jablonná (1976) 137 144 129 110
Dobrá (1976) 375 339 361 358
Dolní Jablonná (1976) 106 99 101 99
Hřiště (1977) 107 100 93 81
Poříčí (1976) 124 99 91 94
Ronov nad Sázavou (1961) 196 186 138 158 157 133
Utín (1976) 106 81 71 67
celé město 2 433 2 674 2 607 2 627 2 672 2 434 2 288 2 452 2 787 2 866 4 049 4 028 3 982 3 864
Počet domů Přibyslav 276 278 288 293 312 312 360 439 443 477 522 598 621 696
Česká Jablonná (1976) 35 40 41 41
Dobrá (1976) 79 89 96 104
Dolní Jablonná (1976) 30 32 33 37
Hřiště (1977) 32 35 36 32
Poříčí (1976) 34 36 36 39
Ronov nad Sázavou (1961) 20 20 22 25 25 24
Utín (1976) 30 34 34 35
celé město 276 278 288 293 312 312 360 439 463 497 784 889 922 1 008
Náboženský život
Město Přibyslav je součástí stejnojmenné římskokatolické farnosti. Ta je dále součástí Havlíčkobrodského vikariátu královéhradecké diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města a jejich částí, ale také obcí Modlíkov, Nové Dvory, Olešenka a Žižkovo Pole. Hlavním duchovním stánkem farnosti je Kostel Narození svatého Jana Křtitele v Přibyslavi. Krom kostela ještě farnost spravuje kostely a kapličky: Zmrtvýchvstání Páně (Česká Jablonná), Nanebevzetí Panny Marie (Nové Dvory), svaté Rozálie (Olešenka), svaté Kateřiny Alexandrijské (Stříbrné Hory) a svatého Michaela archanděla (Žižkovo Pole). Místním farářem a duchovním správcem farnosti je Mgr. Zdeněk Kubeš.
Při censu prováděném v roce 2011 se 1 293 obyvatel města (33 %) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 1 039 hlásilo k církvi či náboženské obci. K římskokatolické církvi se přihlásila největší část z nich, konkrétně 933 obyvatel, což odpovídá 24 % ze všech obyvatel města. Dalších 10 osob se hlásil k Církvi československé husitské, stejný počet k Českobratrské církvi evangelické. Tři občané se přihlásili k Pravoslavné církvi v českých zemích a jeden k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Úhrnem 876 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 1 695 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.

Obecní správa a politika
Přibyslav je obec s pověřeným obecním úřadem (POÚ). Správu vykonává pro obce Dlouhá Ves, Havlíčkova Borová, Modlíkov, Olešenka, Přibyslav, Stříbrné Hory a Žižkovo Pole. Mezi roky 1850 a 1949 byla Přibyslav okresním městem. Následně se stala součástí okresu Žďár nad Sázavou a od roku 1960 Havlíčkův Brod.) .
Místní části
Město je tvořeno osmi místními částmi a stejně pojmenovanými katastrálními územími, a sice Českou Jablonnou (ta se stala součástí města roku 1976), Dobrou (součástí města počínaje rokem 1976), Dolní Jablonnou (dříve Německá Jablonná, součástí Přibyslavi od roku 1976), Hřištěm (částí města se stalo v roce 1977), Poříčím (je součástí Přibyslavi od roku 1976), Přibyslaví, Ronovem nad Sázavou (spadá pod město od roku 1963) a Utínem, jenž je součástí Přibyslavi od roku 1976). Mezi roky 1989 a 1990 patřily k Přibyslavi ještě také Stříbrné Hory ve stejném časovém období také Modlíkov. Město tak tvoří 11 samostatných základních sídelních jednotek, jimiž jsou krom výše jmenovaných částí, ještě Dvorek, Hesov a Keřkov.
Zastupitelstvo a starosta
Přibyslav má patnáctičlenné zastupitelstvo a v jeho čele je starosta města. Tím je od komunálních voleb konaných roku 2010 Jan Štefáček, jehož zástupcem je Martin Kamarád. V těchto volbách kandidovalo do městského zastupitelstva celkem šest uskupení a každé z nich získalo dle výsledků hlasování alespoň jeden mandát. Nejúspěšnější se stala Občanská demokratická strana (ODS), která získala čtyři mandáty. O jednoho zastupitele méně získaly shodně Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Nezávislí pro Přibyslav. Po dvou zastupitelích se dostalo z kandidátek Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL) a sdružení nezávislých kandidátů Přibyslav. Poslední místo obsadil zástupce navržený (KSČM).
Během komunálních voleb konaných v roce 1994 preferovalo z pěti uskupení, jež tehdy kandidovala, nejvíce hlasujících ODS, která získala čtyři zastupitele. Další tři místa v městském zastupitelstvu připadly kandidujícím za KDU-ČSL, dále Sdružení nezávislých kandidátů a také společné kandidátce tří uskupení, a sice KSČM, Strany demokratické levice (SDL) a nezávislých kandidátů. Poslední dva mandáty pro sebe získala kandidátka společná čtyř subjektů, a to ČSSD, Liberálně sociální unie (LSU), Strany zelených (SZ) a nezávislých kandidátů. Ve volbách konaných o čtyři roky později se o hlasy voličů ucházelo sedm kandidátek. Tři z nich obsadily v zastupitelstvu po třech kandidátech. Byly to ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Další dvě místa pro sebe získali kandidáté KSČM a zbývající čtyři místa si mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Za další čtyři roky se voleb zúčastnilo celkem osm kandidátek. Nejvíce hlasů a pět míst v zastupitelstvu obsadila ODS, další tři připadly KDU-ČSL, po dvou kandidátkám ČSSD a KSČM. Tři zbývající si po jednom zastupiteli mezi sebe rozdělila tři sdružení nezávislých kandidátů. Jedním bylo „Sportovci pro Přibyslav“, dalším „Náš domov“ a posledním „Nezávislí“. U voleb do zastupitelstva v roce 2006 upřednostňovali hlasující jednu z pěti kandidátek. Každá z nich však podle konečných výsledků voleb své zástupce do městského zastupitelstva dostala. Nejvíce – čtyři – jich měla ODS, následovaná třemi uskupeními reprezentovanými třemi zástupci, jimiž byly ČSSD, KDU-ČSL a sdružení nezávislých kandidátů „Přibyslav“. Poslední dvě místa obsadili kandidáti nominovaní KSČM.
Seznam starostů
Toto je neúplný seznam starostů města Přibyslav :
• Karel Hesse (1846–1855)
• Augustin Bedřich Čepl (1861–1867)
• Jan Jelínek (1867)
• Vojtěch Skřivan (1868)
• Jindřich Smejkal (1868–1874)
• Adolf Böhm (1874–1877)
• Augustin Bedřich Čepl (1877–1890)
• František Niklfeld (1890–1914)
• Jan Bechyně (1914–)
• Otta Klusáček (1927–)
• Pavel Jajtner (1989 - 1990)
• Mojmír Novotný (1990–1994)
• Roman Podrázský (1994–2001)
• Jan Štefáček (2001–2014)
• Martin Kamarád (2014– )
Znak a vlajka
Vlajka byla městu Přibyslav předána Lubomírem Zaorálkem, tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, na základě rozhodnutí číslo 45 ze dne 5. října 2004.
Poměr stran udělené vlajky je 2:3. Její list je tvořen žerďovým pruhem červené barvy o šířce tří sedmin délky listu, a dále dvěma vodorovnými pruhy, a sice modrým a žlutým. V červeném pruhu se nacházejí dva zkřížené bílé vinařské nože se žlutými rukojeťmi. Tyto nože jsou převýšené červenou knížecí korunou. V poli modré barvy se nacházejí tři, nad sebou umístěné šedé ryby mající červené ploutve. Ve žlutém pruhu jsou zkřížené černé ostrve.
Štít je dělený, přičemž v horním červeném poli má stejné symboly jako na znaku. Dolní polovina znaku je modro-zlatě polcena. Vpravo se nad sebou nacházejí tři ryby přirozené barvy a vlevo zkřížené ostrve černé barvy.
Členství ve sdruženích
Město bylo na konci listopadu 2001 zakládajícím členem Svazku obcí Přibyslavska, jež má sídlo právě v Přibyslavi a dbá o rozvoj zdejšího regionu ve vzájemné spolupráci členských obcí a měst. Je též členem místní akční skupiny Havlíčkův kraj sídlící ve Ždírci nad Doubravou.

Hospodářství
Zemědělství a ostatní prvovýroba
Přibyslav se, co se týče zemědělství, v historických dobách orientovala spíše na živočišnou výrobu, neboť na rostlinnou výrobu neměli sedláci dostatek orné půdy. Ještě v roce 1937 se konalo 12 dobytčích trhů ročně, dominoval hovězí dobytek. Přibyslav si musela půdu ve středověkých dobách dokupovat. Ve 20. století došlo v celém okolí v souvislosti s rozvojem škrobárenství k masivnímu pěstování brambor pod hlavičkou firmy Amylon. Tento podnik hospodařil k roku 1937 na 580 hektarech půdy a produkoval také velké množství kravského mléka pro hesovské mlékárny.
Průmysl
Přibyslav byla odjakživa spíše město orientované na lehký průmysl. V devatenáctém století bylo ve městě mnoho tkalců a soukeníků, v Ronově byla papírna (později přestavěná na továrnu na škrob a cukr – předchůdce podniku Amylon). Amylon a.s. funguje dodnes a vyrábí např. pudinky, bramborové prášky, škrobové sirupy a další produkty škrobování brambor. Vlajkovým podnikem Přibyslavi je Pribina s.r.o. (dnes Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a.s.), která vznikla pod názvem „Mlékárenské a pastevní družstvo“ v Hesově v jedné z budov Amylonu v roce 1924. Specializoval se nejprve na tvaroh a sýry (včetně „přibyslavského camembertu“), za války se ve velkém začaly vyrábět i tavené sýry. V roce 1948 byla spuštěna produkce džemů a džusu Pribinka a došlo k přejmenování společnosti na název Pribina. V padesátých letech vznikl Pribináček, vyráběný tehdy v 16 příchutích a oblíbený dodnes. K dalším podnikům patří ACO, kom. spol. systémové prvky (bývalý Agrostroj), který dnes zpracovává polymerický beton, či OSIVA, a.s.; dřevozpracující průmysl reprezentují Dřevovýroba Přibyslav s.r.o. a Lesy Dřevo Obchod s.r.o.; družstvo v Přibyslavi je největším lesnickým družstvem v ČR.
Služby
Občanům města je k dispozici pobočka České pošty, která sídlí na Bechyňově náměstí. Na bezpečnost dohlíží Policie České republiky, která má svoje obvodní oddělení také na Bechyňově náměstí. V domě čp. 255 v Hasičské ulici má svou zbrojnici místní jednotka dobrovolných hasičů. Prodejny potravin mají ve městě obchodní řetězce Pramen a COOP–TIP. Z bank působících v České republice má na Bechyňově náměstí svoji expozituru Česká spořitelna.

Doprava
Silniční doprava
S Havlíčkovým Brodem, okresním městem ležícím západně od Přibyslavi, má město silniční spojení silnicí I/19, která prochází místními částmi Keřkov, Dobrá, Přibyslav a Ronov nad Sázavou a pak dále pokračuje východním směrem do Žďáru nad Sázavou. V Přibyslavi je tato komunikace vedena ulicemi Tyršovou a Husovou. Tuto silnici křižují dvě komunikace druhé třídy. Z jihu na sever (ve směru staničení) je to silnice II/350, která prochází místní částí Dvorek a přivádí do města dopravu z jihozápadního směru od Šlapanova a Štoků, na Bechyňové náměstí překříží krátkou peáží silnici I/19 a pokračuje dále severovýchodním směrem na Herálec či Svratku Na území Přibyslavi prochází silnice v popisovaném směru postupně ulicemi Rašínovou, Žižkovou a za Bechyňovým náměstím ulicí Havlíčkovou. Ze severního směru od Chotěboře a České Bělé přichází v místní části Dobrá na silnici I/19 komunikace II/351. Ta dále pokračuje z jižní části města směrem na Polnou. Motoristům je od roku 2004 k dispozici čerpací stanice pohonných hmot společnosti Pasoil.
Dále územím města prochází několik silnic III. třídy :
• III/01838 Přibyslav – Hřiště
• III/01840 Ronov nad Sázavou – Hřiště
• III/03810 Dlouhá Ves – Utín – Hesov – Přibyslav
• III/03818 Stříbrné Hory – Utín
• III/03820 Keřkov – III/03810
• III/3505 ze silnice II/350 z Dvorku na Uhry
• III/3506 ze silnice II/350 na Dolní Jablonnou
• III/3507 ze silnice II/350 na Modlíkov
• III/35012 Ronov nad Sázavou – Pořežín
• III/3513 ze silnice II/351 na Českou Jablonnou
• III/35211 ze silnice I/19 přes Poříčí na Olešenku
Intenzity
Po silnici první třídy od Havlíčkova Brodu denně (za 24 hodin) na základě výsledků Celostátního sčítání dopravy provedeného během roku 2010 přijíždí a odjíždí celkem 2 479 vozidel ve skladbě 1 906 osobních a dodávkových automobilů, 522 těžkých nákladních a 51 jednostopých vozidel. V úseku mezi křižovatkami se silnicemi II/351 a II/350 na západě města jezdí denně úhrnem 4 137 motorových vozidel ve skladbě 3 218 vozidel osobních a dodávek, 858 těžkých nákladních a 61 jednostopých. Od křižovatky se silnicí II/350 přes Bechyňovo náměstí a dále po Husově ulici kolem přibyslavského zámku až po křižovatku se silnicí II/351 provede za celý den 3 983 automobilů, z nichž je 3 151 osobních nebo dodávkových, 774 těžkých nákladních a 58 jednostopých. Směrem na Žďár nad Sázavou pak pokračuje 2 240 automobilů ve skladbě 1 804 osobních nebo dodávkových vozidel, dalších 422 je těžkých nákladních a zbylých 14 tvoří jednostopá motorová vozidla. Po komunikaci na Českou Bělou, tedy severním směrem po silnici II/351, jezdí dohromady 505 motorových vozidel, z nichž největší část (konkrétně 402) tvoří osobní a dodávková vozidla, dalších 83 těžká nákladní a 20 jednostopá motorová vozidla. Silnice II/350 vedoucí jihozápadním směrem je denně zatížena intenzitou 619 motorových vozidel, která tudy jezdí ve skladbě 484 automobilů osobních nebo dodávkových, 130 těžkých nákladních a 5 jednostopých vozidel. Havlíčkovou ulicí, tedy po silnici II/350 vedoucí k severovýchodu denně projede 448 motorových vozidel, přičemž 309 z nich jsou osobní nebo dodávkové automobily, 127 těžké nákladní a 9 je motocyklů. Po silnici II/351 odbočující na jihu Přibyslavi ze silnice I/19 projede za dvacet čtyři hodin jednoho dne celkově 990 motorových vozidel ve skladbě 788 osobních či dodávkových, 189 těžkých nákladních a 13 jednostopých.
Železniční doprava
Od roku 1898 má Přibyslav železniční spojení. V tu dobu byl zahájen provoz po dnes opuštěné jednokolejné trati Německý Brod – Město Žďár. Ta byla v roce 1953 nahrazena dvoukolejnou, od listopadu 1966 elektrifikovanou tratí Havlíčkův Brod – Brno (jež je v jízdním řádu pro cestující spojována s úseky až do slovenských Kútů). Samotné město obchází trať po jeho jižní straně. Na západní straně města je na trati u osady Hesov zřízena Přibyslav zastávka a v jižní části města pak pětikolejná železniční stanice Přibyslav.
Veřejná doprava
Autobusovou veřejnou dopravu k roku 2014 zajišťuje přímými linkami do Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Šlapanova a Polné společnost Arriva Východní Čechy. Přes Polnou až do Jihlavy jezdí svou linku také společnost ICOM transport a spojení se Žďárem nad Sázavou zajišťuje firma ZDAR. Na území města se nachází celkem 21 autobusových zastávek.
Podle jízdního řádu 2013/2014 zastavují v Přibyslavi, a to jak v železniční stanici, tak v zastávce, vlaky jedoucí do Žďáru nad Sázavou nebo Havlíčkova Brodu. Ve stanici navíc staví ještě také vlaky, jejichž cílovým městem je Brno či Praha.
Letecká doprava
Východně od města se v nadmořské výšce 531 metrů nachází veřejné vnitrostátní letiště Přibyslav (kód ICAO: LKPI) s travnatou vzletovou a přistávací dráhou. O letiště pečuje od roku 1945 zdejší Aeroklub odbočka Českého národního aeroklubu. Vznik zdejšího letiště schválila městská rada v roce 1930 a dostavěno bylo v létě roku 1932. Bylo zbudované jako pomocné letiště pro vojenské dvouplošníky na lince Praha–Brno–Bratislava–Záhřeb.

Společnost
Školství
Ve městě se nacházejí dvě mateřské školy. Ty, ač původně vznikly odděleně, tvoří od počátku roku 2003 jednu organizaci, v jejímž čele je k roku 2014 Mgr. Naděžda Štouračová. Vedle objektu v Bezručově ulici, kde sídlí ředitelství školky, využívá mateřská škola prostory v Tyršově ulici. Zde byla školka již od roku 1949, zatímco v Bezručově ulici až od roku 1992. Tři roky po sloučení obou školek (během roku 2006) rozhodl jejich zřizovatel, město Přibyslav, o zrušení pracoviště v Tyršově ulici. Protože však počet malých dětí narůstal, změnili zastupitelé města původní rozhodnutí o uzavření a od října 2012 jsou opět v provozu obě pracoviště.
Po mateřské škole mohou děti pokračovat ve školní docházce v Přibyslavi i nadále, neboť je ve městě na Bechyňově náměstí v provozu devítiletá základní škola. Jejím ředitelem je (k roku 2014) Mgr. Petr Adam.
Hudebně nadané děti mají pro rozvoj svého talentu přímo v Přibyslavi pobočku hudebního oboru Základní umělecké školy J. V. Stamice z Havlíčkova Brodu. Místní odbočka vznikla na počátku února 1984 a až do roku 1989 využívala pro své zkušebny prostory základní školy. Následně se přesunula do objektu čp. 301 v Husově ulici. Zde bylo vyučováno uměleckým oborům do konce roku 2016. Od 1. ledna 2017 získala pobočka ZUŠ v Přibyslavi, díky výrazné podpoře města Přibyslav i zřizovatele, nové prostory pro základní umělecké vzdělávání na Bechyňově náměstí č. p. 35. Vyučuje se zde hře na nástroje dechové i drnkací. Při škole existuje houslový soubor, jenž doprovázel při koncertech například Jaroslava Svěceného, Pavla Šporcla, Gabrielu Demeterovou či Václava Hudečka.
Kultura
Kulturní pořady se ve městě uskutečňují v kulturním domě, jenž je situován v Husově ulici. V budově se nachází sál s kapacitou 333 míst k sezení, ve kterém probíhají jak divadelní představení, tak se zde promítají i filmy. Svá představení zde hraje také amatérské Loutkové divadlo Přibyslav, které vzniklo již roku 1923. Při kinu, které během jara roku 2012 prošlo digitalizací, funguje filmový klub.
Čtenářům je nepřetržitě od roku 1896 k dispozici knihovna. K roku 2011 disponovala celkem 25 900 knihovními jednotkami, které jsou od roku 1998 evidovány v elektronickém katalogu LANius. Od téhož roku je návštěvníkům umožněn přístup na internet.
Zájemci o historii města a jeho okolí mohou navštívit místní Městské muzeum, které sídlí v Kurfürstově domě na Bechyňově náměstí. Ve stejném objektu sídlí též informační středisko nabízející průvodcovské služby a prodávající též upomínkové předměty na návštěvu města. Turisté zde mohou zakoupit také publikace či turistické známky vztahující se k městu.
Základní škola ve spolupráci s Kulturním zařízením města Přibyslavi pořádá od roku 2005 v místní sportovní hale taneční soutěž „Přibyslavský pantoflíček“. Účastní se ho nejen
oddíly ze sousedních měst a obcí, ale také třeba až z Ostravy.
Místní římskokatolická farnost pořádá hudební festival Přibyslavské Nocturno.
Sport
Cyklotrasy vedoucí skrze Přibyslav
16
Hlinsko – Slavonice

19
Lísek – Davle

4122
Přibyslav – Dašice

4335
Dobronín – Přibyslav

Město Přibyslav protínají čtyři značené cyklotrasy, z toho dvě II. třídy a dvě IV. třídy. Cyklotrasa číslo 16 začíná v Hlinsku a pokračuje přes Jihlavu a Telč do Slavonic. Cyklotrasa číslo 19 vychází z Lísku a pokračuje dál směrem na Nové Město na Moravě přes Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod do Zruče. Cyklotrasa IV. třídy číslo 4335 začíná v Dobroníně, protíná Šlapanov a pokračuje dál do Přibyslavi, kde i končí. Poslední čtvrtá trasa číslo 4122 začíná ve městě Přibyslav pokračuje do Krucemburku a dál do Dědové, Vrbatova Kostelece, Chrástu, Hrochova Týnce, Dvakačovic a končí v Dašicích. Z města vede též neočíslovaná značená Cyklostezka Přibyslav–Sázava po staré železniční trati. Tato stezka je dlouhá téměř 9 km a po celé délce kopíruje řeku Sázavu. Stezka je využívána mimo cyklistiku i na inline bruslení či pěší chůzi. V zimním období mívá udržované stopy pro běžecké lyžování.
V roce 2006 byla ve městě otevřena pro pěší návštěvníky Naučná stezka Romana Podrázského. Pojmenována je po akademickém sochaři Romanu Podrázském. Její celková délka je cca 2,5 km a nachází se na ní 12 zastavení. Trasa začíná u vlakového nádraží v Přibyslavi a končí na okraji Jablonského žlabu.

Pamětihodnosti
Na základě vyhlášky Krajského národního výboru Východočeského kraje ze 17. ledna 1990 se stalo historické centrum Přibyslavi městskou památkovou zónou.
Kostel a okolí
K místním pamětihodnostem se řadí Kostel Narození sv. Jana Křtitele, což je barokní kostel, který se v roce 1750 rozhodl majitel panství Karel Maxmilián z Ditrichštejna postavit na místě původního menšího kostela. Základní kámen byl položen 1. dubna téhož roku a slavnostně vysvěcen byl kostel v roce 1753. Při ničivém požáru v roce 1767 byla zničena celá střecha. Nová byla vztyčena ještě v témže roce, ale nové vysvěcení proběhlo až v roce 1853. V blízkosti kostela býval hřbitov, z kterého se dochovaly některé pomníky roztroušené kolem kostela. Po levé straně od vstupu do kostela stojí gotická věž z roku 1497. Svého času věž patřila k původnímu hradnímu opevnění. Během husitských válek byla silně poškozena i s celým obranným opevněním. Věž je viditelnou dominantou města a bývá příležitostně přístupná. Nejstarší dochovanou památkou města Přibyslavi z dob dobývání stříbrné rudy je středověká štola, která i s odbočkami měří 118 metrů. Štola začíná pod farou a pokračuje 80 metrů severním směrem. Neexistuje žádný dokument o účelu této štoly. Předpokládalo se, že je to pozůstatek po těžbě stříbra, ale dnes spíše převládá názor, že štola sloužila jako úniková cesta z města.
Starý špitál
Starý špitál v Přibyslavi nechal v roce 1692 vystavět kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Stalo se tak na žádost přibyslavských konšelů, neboť město se po třicetileté válce jen s velkými obtížemi zvládalo starat o chudé, které válka připravila o domov. Město z tohoto důvodu pro stavbu poskytlo pozemek. Na štítě špitálu, který byl v dané době chápán spíše jako chudobinec než jako nemocnice, je proto dodnes zobrazen znak Ditrichštejnů. Svou funkci plnil zhruba 250 let. V nedávné historii sídlo sloužilo jako městské muzeum. Dnes se z bývalého špitálu staly prostory sloužící pro pořádání výstav a koncertů.
Přibyslavský zámek
Přibyslavský zámek nechal kolem roku 1560 vystavět Zachariáš z Hradce na místě starého hospodářského dvora, který náležel k dnes již zaniklému hradu.[p 3][104] Původně vznikl jako lovecký zámeček a letní sídlo ve stylu italské renesance. Jeho obdélníková budova dnes tvoří zadní, jižní trakt čtyřkřídlého zámeckého areálu. Stavitelé nejspíš využili původní sklepení panského dvora, neboť v jihozápadním nároží zůstala dochována gotická křížová klenba na dvou kamenných sloupech. V dveřním ostění místnosti je také zachován erb pánů z Hradce s letopočtem 1565. Pod zámkem byla v roce 1957 umístěna 290 cm vysoká jezdecká socha Jana Žižky.

Osobnosti
• Hynce Ptáček z Pirkštejna († 1444), majitel polensko-přibyslavského panství
• Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698), majitel polensko-přibyslavského panství
• Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784), majitel přibyslavského panství, stavitel kostela
• František Josef z Ditrichštejna (1767–1854), majitel přibyslavského panství
• Augustin Bedřich Čepl (1820–1891), kupec, přibyslavský mecenáš a starosta města
• František Niklfeld (1841–1915), politik, starosta města, poslanec zemského sněmu
• Jan Otto (1841–1916), nakladatel a od roku 1912 čestný občan města
• Josef Reinsberg, (1844–1930), lékař, poslanec, profesor, děkan a rektor
• František Malinský (1850–1926), podnikatel, zakladatel společnosti Amylon, politik
• Jan Bechyně (1866–1960), člen Muzejního spolku, autor dokumentárních fotografií Přibyslavi
• František Půža (1872–1932), lékař a autor děl o dějinách Přibyslavska
• Rudolf Ludmila (1872–1953), kreslíř, malíř a učitel
• Theodor Bohumír Pařík (1881–1961), profesor hudby, hudební skladatel a houslista
• František Němec (1882–1918), sochař
• Františka Kolářová-Vlčková (1883–1956), spisovatelka a profesorka
• Stanislav Bechyně (1887–1973), konstruktér a pedagog
• Vojtěch Luža (1891–1944), armádní generál, odbojář, zabit při přestřelce v Přibyslavi
• Adolf Švec (1893–1942), agronom, starosta sokolské jednoty v Přibyslavi
• Jan Filip (1911–1971), teolog, spisovatel a esperantista
• Jan Bechyně (1920–1973), entomolog
• Miroslav Řepiský (1924–2011), právník a organizátor hasičského hnutí
• Karel Pátek (1927–1967), fyzik a spolutvůrce prvního československého laseru
• Jaromír Málek (* 1943), egyptolog
• Roman Podrázský (1943–2001), akademický sochař a starosta města
• Hana Orgoníková (1946–2014), poslankyně
• Pavel Jajtner (* 1947), starosta města, místopředseda Federálního shromáždění ČSFR, velvyslanec v Rakousku, Maroku a při Svatém stolci
• Jan Štefáček (* 1950), pedagog a někdejší starosta Přibyslavi
• Zdeněk Kubeš (* 1964), teolog a kněz v Přibyslavi

SOCHA DÍVKY
Autorem je sochař Jaroslav Brož.
GPS : 49.5703539N, 15.7432236E

NAUČNÁ STEZKA ROMANA PODRÁZSKÉHO
Naučná stezka vychází od vlakového nádraží, prochází kolem zámku a kostela a míří za město k Jabloneckému žlabu. Dvanáct naučných tabulí je zaměřeno na historii, památky, přírodu a osobnosti spojené s Přibyslaví.
Své jméno má stezka po akademickém sochaři Romanu Podhrázském.
Délka : 2,5 km
GPS : 49.5709867N, 15.7433783E

SOCHA JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA
Jezdecká socha Jana Žižky z Trocnova z roku 1935 od Bohumila Kafky. Ten byl osloven k vytvoření návrhu Žižkova pomníku na Žižkově. K práci přistoupil velice zodpovědně, návrhy konzultoval s historiky. Přibyslavská socha vznikla jako menší zkušební odlitek.
GPS : 49.5732267N, 15.7419642E

BUSTA KARLA HAVLÍČKA BOROVSKÉHO
Autorem busty českého básníka, novináře a politika je sochař Roman Podrazský.
GPS : 49.5737614N, 15.7422808E

KAŠNA
GPS : 49.5747264N, 15.7418450E

HASIČSKÉ MUZEUM
Od roku 2006 je nositelem mezinárodního certifikátu "Hasičské muzeum" CTIF.
CTIF je mezinárodní hasičskou organizací zastřešující hasičské svazy zemí celého světa.
V prostorách renesančního zámku rozšířeného a upraveného v 18. stol. je umístěna stálá výstava Historie požární ochrany. V 15 sálech jsou představeny nejstarší způsoby hašení, rozvoj hasičských spolků od poloviny 19. století, vývoj hasičských stejnokrojů a ukázky historické i současné techniky.
Dále je možno navštívit síň mezinárodní spolupráce zemí CTIF s hasičskými stejnokroji z různých zemí světa nebo regionální výstavu Přibyslavsko (tzv. Žižkova síň; archeologie, repliky husitských zbraní, kroje, předměty denní potřeby).
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5746483N, 15.7411956E

ZÁMEK
Na místě zpustlého hradu byl Zachariášem z Hradce v roce 1560 postaven renesační zámek. V průběhu 18. století byl barokně rozšířen a po požáru roku 1847 získal klasicistní podobu. Celý zámecký komplex se rozkládá kolem dvou nádvoří, z nichž jižní lemují arkády. Západní strana zámku je zdobena sgrafity.
Dnes je zámek, díky své expozici, atraktivní zejména pro obdivovatele požární techniky, a to jak současné tak historické. Kromě toho se místní muzeum věnuje i regionu a památce Jana Žižky.
Více na : www.chh.cz
GPS : 49.5744728N, 15.7408297E

BOŽÍ MUKA
Kamenná muka v duchu renesance pochází ze 17. století.
GPS : 49.5751892N, 15.7410447E

VĚŽ U KOSTELA SVATÉHO JANA KŘTITELE
Výstavba gotické věže s mohutnými zdmi započala roku 1497 a sloužila na obranu města. Z toho důvodu byl vstup do věže umístěný ve výšce 7 m, ke kterému vedlo dřevěné schodiště. V případě ohrožení bylo možné jej lehce odstranit.
Od paty až po kříž na vrcholu báně je věž vysoká 50,3 m.
GPS : 49.5760944N, 15.7378083E

MOROVÝ SLOUP
Sloup zhotovil v roce 1998 místní rodák a sochař Roman Podrázský. Jde o jediný mariánský sloup, který byl na území Česka vysvěcen ve 20. století.
GPS : 49.5762097N, 15.7374361E

POMNÍK OBĚTEM 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
GPS : 49.5757161N, 15.7382556E

JABLONECKÁ VODNÍ NÁDRŽ
GPS : 49.5695611N, 15.7244939E

KŘÍŽ
GPS : 49.5757044N, 15.7318906E

SOCHA SVATÉHOVÁCLAVA
Vrcholně barokní socha sv. Václava odhalena v roce 1743.
GPS : 49.5767922N, 15.7380786E

POMNÍK OBĚTEM 1. A 2. SVĚTOVÉ VÁLKY
Pomník je dílem sochaře Karla Samohrda. Reliéf zachycuje trojici československých legionářů (italského, ruského, francouzského).
GPS : 49.5766694N, 15.7394597E

KAŠNA
GPS : 49.5772944N, 15.7392614E
více  Zavřít popis alba 
  • 9.5.2021
  • 79 zobrazení
tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • zima 2020/2021
  • 2 789 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
kajdule
První větší výlet se ségruškou, po pandemickém jaru, připadnul na konec června. Chtěla jsem, aby mi ukázala místo, kam jezdili na chalupu. Do míst, kde to měla moc ráda, o kterém často vypráví a kam už bohužel nejezdí. V Podještědí, „Hurá“, říkám si, zase tak trochu do hor. Jak moc jsem se těšila.. Do kraje, kde své vesnické romány psala Karolína Světlá a kde kvetl textilní průmysl.. Kde se na nejvyšším vrcholu zdejších hor tyčí televizní vysílač Ještěd a kde jsou po vesnicích rozesety pohádkové roubenky. Snad se tu zastavil čas a to nás upřímně láká.. Na víkend bylo hlášeno ošklivé počasí plné deště a povodňových výstrah. Mě tedy nic nezbrzdí a Stáňa byla ráda, že nic neruším a že se konečně také podívá za hranice všedních dnů, do přírody. Důležitá je obuv a pláštěnka. Pak snad zvládneme vše. V sobotu ráno se vydávám za vydatného deště na autobus. Potkáváme se se Stáňou na Černém mostě, odkud jedeme pohodlným autobusem do Liberce a tam přestoupíme na bus do Českého Dubu. Cestou prší a v Českém Dubu už jen slabě mrholí. Obě cesty autobusem byly příjemné. Do autobusu jedoucího do Českého Dubu přistoupil mladý muž, který se na mě upřeně celou cestu díval, až jsem se musela smát. Stáňa říkala, že se zamiloval. Vystoupil v Hodkovicích nad Mohelkou a ještě se ohlédl a pousmál. Tak to byl první „zamilovaný“ příběh našeho výletu..:) V Českém Dubu jdeme do hospody, která nám byla doporučena, U Koruny, že tam prý dobře vaří. Vchod připomíná restaurace dob dávno minulých. Dáváme si malé Svijany, já fandu polotmavého a ségruška světlou desítku. Paní vykouzlila tak úžasnou pěnu. To jsme ještě neviděly. Vrabec se zelím a 2 druhy knedlíků. Bájo. Paní servírka, užasná to žena, mi říká: „Co ten knedlík?“ Snědla jsem jich 5, šestý už jsem nemohla. Další pivečko a hurá do města. Necháme si tam bagáž, paní Alena nám ji ochotně schová v prostoru před kuchyní. Výborná atmosféra, nejsme tu naposledy, říkáme si se Stáňou. Městečko je maličké, ale má spoustu historických domů. Nádherné vily, nový park, Podještědské muzeum, které společně s komendou navštívíme. Provádí nás velmi milá slečna, návštěvnice jsme jen my dvě a náležitě si to s námi užívá. Výklad je zajímavý a vtipný. Dovídáme se např. že Karolína Světlá přišla o 3 měsíční holčičku a ke konci života oslepla. Také si schovala popel z milostných dopisů od Jana Nerudy, které spálil její muž. Procházíme městem, sedíme v kavárně u paní, která má nepříjemnou energii, ale vlastní hezkou kavárnu s galerií. Podává výbornou kávu a excelentní tiramisu. Galerie nabízí ke čtení spoustu zajímavých duchovně laděných knih, ale paní majitelka tu správnou energii nemá. Zvláštní osůbka. Polaskány dezertem a kávou se vydáme ke Kostelu Nejsvětější Trojice, který se nachází v areálu společně se hřbitovem a s hrobkou na nádherném místě nad městem. Tajemné a fascinující. Musela jsem tam po těch schodech vyjít a rozhlédnout se do kraje. Krásné staré hroby mě dočista uchvátily. To místo je kulturní památkou České republiky. Vracíme se do města a dáváme si ještě dvě pivka u Aleny. Opět nás fascinuje, jak natočila pivo. Je výtečné. Čas pokročil k 19.30 a my se zvedáme, abychom v pohodě došly do kempu, jak já říkám Chatě Kovář, na které jsme ubytované. Resp. v jedné z mnoha chatiček, které areál 2,5 km nad městem, nabízí. Stoupáme s batohy, jdeme okolo koupaliště, kde začíná nějaký rockový koncert k zahájení sezóny, ale ten asi předem vzdáváme, protože dojdeme nahoru unaveny a skoro za tmy. Serpentýny se točí jak těla hada a zdají se být nekonečné. Až zahlédneme chatičky tábora pod těmi našimi.. Tak dojdeme konečně do areálu, kde je svatba a peče se sele. Majitel nás odchytí, s úsměvem uvítá, my si dáme věci do chatky a jdeme na pivo a opéct si buřty. Ohniště je prý připravené.. Ale není. Nevěsta se netváří, ani nepozdraví. No, co se dá dělat. Zrovinka jsme si se Stáňou říkaly, že bychom, být tou nevěstou, pozvaly 2 usměvavé turistky mezi sebe. To by byl teprve tanec..:) Zjištuji, že ohniště je plné mokrého dřeva a vedle je dřevo suché, ale čerstvé, které také jen tak hořet nebude. Pofukuje, nic nechytá. Tak máme špekáčky jen tak začouzené.. Říkáme majiteli, že to nechytlo a on, že to je na h….. No a ať si jdeme sednout nahoru. Koukáme tedy seshora na svatebčany, žádná velká zábava, hudba šílená. Trochu si zatančíme a jdeme do chatky spinkat. Dnes jsme unaveny. Usínáme někdy kolem 1 h ranní. Po vyprávění jedné kapitoly z knihy Náš Coney Island.. Je to dost psychologické a vlastně o tom moc přemýšlíme, takže před spaním to nebylo úplně ideální. V chatce je 8 postelí v patře a dole 2, velký stůl se židlemi a také koupelnička. Vše je v pohodě. Dobře se nám spí v tom tichu uprostřed přírody...
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červen až červenec 2020
  • 120 zobrazení
vichovskakaple
Splň si svůj sen
Nová kaple ve Víchové nad Jizerou
O stavbě kaple jsem přemýšlel už dlouho. Před deseti lety jsem přivezl pražce a postavil z nich opěrnou zeď na východní straně nad potokem. Požádal jsem sousedy, kteří připravovali základy pro stavbu garáže, o zeminu. Rádi mi ji přivezli a Honzík Jonů mi ji bagrem rozhrnul a vytvořil tak rovnou plochu. Další roky jsem nechal zeminu uležet. O první stavební povolení jsem požádal stavební odbor v Jilemnici před osmi lety. Musel jsem doložit souhlas s provedením stavby od provozovatelů sítí, tj. plynařů, telekomunikace a ČEZu. Správy KRNAP a obce. Pracovnice stavebního úřadu mi však povolení nemohla vystavit, neboť církevní stavba nebyla uvedena ve stavebním zákonu ani v bodu „Ostatní“, kde byl uveden včelín, altán atd.

Čekání a příprava návrhů
Tak jsem se rozhodl, že počkám, až půjdu do důchodu a budu mít dostatek času na přípravu a promyšlení celé stavby. První návrh mi dělal kamarád Jirka Pleva na počítači pro stavební řízení. Další velice zajímavý kontakt jsem dostal od naší šéfredaktorky na ak. malíře Martina Findejse z Havlíčkova Brodu, který se věnuje opravám kaplí na Vysočině. Naše první setkání se uskutečnilo na podzim roku 2014. Prohlédl jsem si jeho realizované kaple v okolí Havlíčkova Brodu. Martin mě však upozornil, že na mou stavbu bude mít čas, až dokončí rozpracované projekty. Uběhl další rok a já jsem mu zavolal, zda se bude moci věnovat přípravě projektu na moji kapli. Stále jsem byl v pořadí, na nic jsem nespěchal, neboť do důchodu jsem měl ještě dva roky. Nechal jsem Martinovi volnou ruku. Na jaře roku 2016 mi Martin zaslal své první návrhy, které vycházely z jeho realizací na Vysočině. Během celého roku jsme návrhy upravovali, až jsme se dobrali k tomu konečnému.
V květnu 2017 jsem ukončil práci v médiích a odstěhoval jsem se na chalupu do Krkonoš. V tomto roce jsem se začal též více věnovat svému koníčku, a to vyřezávání. Od dlátkování jsem přešel k vyřezávání motorovou pilou: první motorovou pilu jsem si zakoupil na podzim 2017 po absolvování kurzu řezby motorovou pilou, který vedl vynikající a dnes nejlepší řezbář Radek Smejkal. Pro motorovou pilu jsem se přímo nadchl. Podařilo se mi postupně sehnat i kvalitní dřevo, a tak jsem mohl začít tvořit. O mé drobné výtvory byl nečekaný zájem. S některými jsem se nestihl ani „pomazlit“, a byly pryč.

Kamení na stavbu
Počátkem roku 2018 jsem začal shánět kámen na stavbu kaple. V okolí byly různé skládky kamení, které naši předkové vysbírali na polích a nyní tvořily hranice mezi jednotlivými poli nebo vyplňovaly různé příkopy, staré cesty a rokle. Ptal jsem se jejich majitelů, ale kdepak…! I když mám, nedám ani neprodám, přestože je nebudu na nic potřebovat. Jednu takovou rokli plnou kamení zarostlou křovím jsem objevil i za vrcholem kopce Chlum. Od pana starosty jsem zjistil vlastníky. Vydal jsem se za nimi a požádal je, zda by mi kamení neprodali. Nejdříve nechápali, proč na stavbu kaple, potom mi řekli, že peněz mají dost, ale kamení nedají ani neprodají. Když jsem jim řekl, ať stanoví cenu, nakonec mě odbyli slovy: Vys…te se na stavbu kaple a najděte si radši ženskou!
Další naděje přišla za měsíc. Soused mi řekl: „Mám v Kruhu hromadu kamení, kterou jsme nakonec nepoužili na stavbu domu, jeď se tam podívat.“ Vyrovnaná kupa břidlice, která tam ležela minimálně dvacet let. Výborně.
„Tak co za ni budeš chtít a kdy si ji budu moci odvézt?“
„Nic za to nechci, stejně to tady potřebujeme uklidit.“
Než jsem stačil objednat odvoz, zastavil se u mě se slovy: „Musím tě zklamat. Tu hromadu mám napůl se švagrem a ten, když se to dověděl, tak řekl, že ji bude potřebovat.“

Základy
Kde byla pravda, nevím. To už jsem ale s kamarádem začal vyměřovat. A kdo vykope základy a udělá základovou desku? Zkusil jsem místní stavební firmu, která byla ochotna zemní práce včetně základové desky zrealizovat. Požádal jsem je o rozpočet. Při pohledu na kalkulaci se mi podlomila kolena: cena 41 600 Kč + 20 % DPH. Počítal jsem tak maximálně s polovičkou! Když vykolíkovaný prostor uviděl soused Eda, povídá: „Co to tady je za opičárnu? Takhle to nejde!“
Přijel, zapálil si cigaretu a začal vyměřovat správnou polohu a velikost. Natloukl obvodní kolíky a lavičky. Na další lať popsal výšky. Nastal nový problém, a sice sehnat bagr. Ptal jsem se různě, ale nikdo neměl čas. Po třech týdnech zasáhl Eda a bagr sehnal. Za hodinu byla díra hotova. Vykopal jsem rýhu pro drenáž a položil husí krk. Druhý den mi přivezli makadam, kterým jsem zasypal díru do výše třiceti centimetrů. Další vrstvu tvořila drť, která se uválcovala, položili jsme kari sítě a zalili dvaceticentimetrovou vrstvou betonu. Základová deska byla hotova a mohla tvrdnout. Odjel jsem na cyklopouť do rakouského Mariazellu a po návratu jsem začal shánět kámen na stavbu. Podařilo se mi jej nakonec získat z vybagrovaného potoku Cedron. Přivezli mi dvě desetitunové tatry kamene. Když to uviděl kameník Pepa Kuba, nevěděl, co má říci. Čekal krásné rovné placáky, ze kterých byl zvyklý stavět zídky. Ale i tak se pustil do práce. Každý den postavil asi dvacet centimetrů výšky v délce dvou metrů. Tak jsem uvažoval, zda to do zimy postavíme. Panovala velká vedra, přes třicet stupňů, a odpolední slunce nám dávalo zabrat. Vybíral jsem Pepovi z hromady vhodné kameny, čistil je vapkou, míchal beton a byl mu k ruce. Po skončení každodenní práce jsem ještě jezdil pro vodu, neboť studánka byla vyschlá. Navečer jsem ještě jezdil pro písek a čistil kramlí spáry. Kdo to nezažil, neuvěří. Utahaní jsme s Pepou byli jako koně…
S přibývající výškou zdí bylo potřeba dalších pomocníků. Kamarádů mám hodně, ale jak se jedná o práci, tak většinou nemají čas. Přesto mi přijel nezištně pomoci na tři dny kamarád Martin z Prahy a později i kamarád Přemek ze Znojma, neboť bylo potřeba připravit a obsluhovat kladkostroj, kterým se vytahovaly kbelíky s kamením a beton. Tak jak docházelo vhodné kamení, jezdil jsem vybírat kameny na skládku do Vrchlabí. Musím poděkovat kamarádovi Pavlu Tzyznovi, který, jak mohl, přistavil vozík a kameny dovezl. Když bylo třeba, vozil jsem je i sám v plastové bedně v autě, aby měl Pepa z čeho stavět. Přemýšleli jsme, jak postavit klenby nad okny. Udělali jsme vnější a vnitřní šablonu s obloukem z polystyrenu, překryli ji kari sítí a tvrdým kartonem a uprostřed podepřeli. První oblouk vydržel a tak jsme postavili i další klenby. Martin se přijel na stavbu podívat a řešili jsme za pochodu další detaily. I když jsme měli někdy odlišné názory na provedení, vždy se nám podařilo nalézt nejlepší řešení.

Kdo udělá vazbu?
Nakonec mě začalo bolet zápěstí a doktor mi předepsal ortézu. Práci jsme na týden přerušili, Pepa vzal manželku do lázní a já jsem mezitím volal panu Pacholíkovi, tesaři, který mi slíbil udělat vazbu. „Kdepak, pane Milický, my máme tolik práce ve Špindlu, že to do Vánoc nestihneme.“ Sliby chyby. A tak jsem zase obvolával tesaře, všichni mě odkazovali na příští rok. A já jsem potřeboval kapli zastřešit, aby do ní nepršelo a nesněžilo. A zase zasáhl ten můj kamarád tam nahoře. V sobotu odpoledne, když jsem vypil kávu, vzal kramli do ruky a šel čistit spáry v klenbách, seděl před kaplí pán na skútru a telefonoval. Když domluvil, povídá, co že to bude. Kaple, odpověděl jsem mu a nabídl panáčka slivovice z placatky. Velice mu chutnala, a jak by ne, vždyť je to naše víchovská. Po druhém panáčku povídá:
„A nemohli bychom si tykat, vždyť jsme skoro stejně staří. Já jsem Vláďa.“
„A já Míra.“
Po třetím panáčku slivovice mě napadla myšlenka, zeptat se ho, jestli nezná nějakého tesaře:
„Vláďo, kdybys znal nějakého tesaře, tak si před něho kleknu a budu ho prosit, aby mi udělal vazbu a zastřešení ještě letos.“
Dal mi ruku na rameno a povídá: „Míro, nepros, já ti tu vazbu udělám. A zadarmo.“
To jsem nečekal. Hned v pondělí po práci jsem zajel nahoru ke Skálom na pilu. A tak majiteli pily, kterého znám ještě z létání a tykáme si, povídám: „Láďo, potřebuji na kapli dvě pozednice, dlouhé 450 centimetrů a pět krovů.“
„Míro, já mám tolik práce, že nevím co dřív. Nech to na jaro.“
Byl jsem neodbytný, a nakonec získal příslib, že mi to do čtrnácti dní nařeže. S Pepou jsme zabetonovali věnec a nechali jej zatvrdnout. Střecha se směrem k oltáři snižuje o půl metru a rozšiřuje o půl metru tak, že bude vypadat trochu jako kýl lodi. Přivezené pozednice Láďa ohobloval, vyzdvihli jsme je na věnec a Láďa si zaměřil jednu výšku na jednom kraji, druhou výšku na druhém kraji, jednu výšku na začátku a druhou výšku na konci a povídá, že si ty trámy odveze k sobě na louku a krovy nařeže. Mezitím jsme s Pepou dozdili čelní stěnu s elipsovitým otvorem pro zvon. V sobotu odpoledne mi volal Láďa, ať mu přijedu pomoct řezat krovy, že mu to jde pomalu. Sedl jsem do auta a v kraťasech a v triku jedu na Roudnici k Láďovi. Tam foukal vítr a bylo podstatně chladněji než u nás dole. Do večera se nám podařilo krovy nařezat, spasovat, očíslovat a rozložit. V neděli jsem chtěl jet do kostela, když mi zavolal Láďa: „Míro, za chvíli s Pavlíkem přivezeme krovy a hned vazbu postavíme.“ Skutečně, za hodinu byly krovy postaveny a všechno pasovalo na milimetr. Prkna jsem měl přislíbena od Romana Fishera z jeho firmy ve Vrchlabí, kde s Pavlem vyřezáváme. V pondělí Láďa přijel s přívěsem a dojeli jsme pro prkna. Vašek od Akátů je z jedné strany ohobloval a vyřízl pero a drážku. Po večerech jsem je natíral. Počasí se začalo kabonit a v pondělí Láďa s Pavlíkem pokryli střechu prkny a navrch přicvakali plachtu. V úterý dopoledne jsem nasadil provizorní žlaby a za hodinu začalo po měsíci opět vydatně pršet. Zase jsem říkal, že to bylo vše načasované na minuty. Ale ty nervy… Kdo to nezažil, neuvěří.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 16.9.2019
  • 80 zobrazení
mladihasicisvratouch
Soutěž o Svrateckého soptíka ve Svratce 23.3.2019. Naši mladí hasiči se vydali na soutěž obhajovat poslední 2 prvenství. Do tréninku dali opět dobrovolně vše a výsledky se dostavili. Ve starších jsme už museli postavit 2 družstva, první bylo složeno ze starých pardálů a druhé bylo složeno z bývalých mladších členů,kteří nám vyrostli za fungování našeho kroužku do kategorie starších. Na krásném videu od Verči myškové na kterém je vidět průběh celé soutěže prvního družstva, i s chybami, kterých se starší dopouštěli. Mladší družstvo v počtu 6. členů se skládalo ze 4 úplně nových mladých hasičů, kteří docházejí 2 měsíce a přeci se neztratili. Soutěž se nám bohužel neobešla bez úrazu kdy v poslední soutěži o putovní pohár starosty, se nám srazila naše členka Nikola Zrzavá se soutěžícím z Křížánek ve finále soutěže, tak nešťastně, že se musela volat sanitka z Nového Města a oba závodníci byli odvezeni s hrůzostrašnými zraněními na ošetření. Na konec ale vše dobře dopadlo a oba byli po ošetření posláni do domácího ošetřování. Takže palec nahoru pro oba závodníky, kteří si ve vyhecovaném finále nedarovali ani centimetr udělali pro vítěství svého týmu maximum. Je to smůla, ale na druhou stranu je to sport jako každý jiný a ani jiným sportovním odvětvím se zranění nevyhýbají. Hlavně že to dobře dopadlo. Nyní k výsledkům: StaršíA vynikající druhé místo, staršíB sedmé místo z devíti družstev po chybách trestaných trestnými body ale běžecké časy super, a mladší také sedmí z devíti družstev a jelikož šlo o jejich první soutěž mají ode mne palec nahoru. Zdravím Roman
více  Zavřít popis alba 
  • 1.4.2019
  • 42 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
vlaky
Další cyklovýlet byl za mládím, do míst, kde jsem trávil prázdniny, studium na střední škole a vojnu. Většinou to byly vzpomínky příjemné, až na vojnu. Na to období nerad vzpomínám a když jsem ta místa teď procházel, tak mi šel mráz po zádech, jak mi tam bylo nepříjemno. Jako malý kluk jsem si nikdy nehrál na vojáky a zbraně mě nikdy nezajímaly.
Za to období studií bylo fajn. To asi pro každého je nádherný čas. Učení jsme moc nedali, ale zato zábavy bylo moc. Já jsem patřil do party, kde se hodně sportovalo. Reprezentoval jsem školu ve fotbale, hokeji a atletice. Za Hořice jsem hrál fotbal i hokej. Na intru nás hlídal vychovatel, který byl starý mládenec a na intru bydlel. Měl tam jednu místnost a v ní hroznej bordel. A každý úterý a čtvrtek chodil zpívat do místního sboru. Po zpívání vždy šel do hospody a vracel se kolem půlnoci, A to jsme si na intru řádně užili. A když jsme si chtěli udělat mejdan na intru mimo úterý nebo čtvrtek, tak jsme vychovateli u oběda řekli, že na intru byla kontrola a že chtěli vidět jeho místnost. A to se vždycky vrátil pozdě v noci.
Stejně příjemné vzpomínky mám i na Prahu. Na prázdniny jsem tam jezdil už jako hodně malý kluk. Babička nás brávala na různé zajímavosti. Viděl jsem místo, kde spáchali atentát na Heidricha. Viděl jsem i ten kostel, kde obléhali atentátníky. Viděl jsem okno ze kterého údajně skočil Masaryk. Byl jsem i na Vyšehradě podívat se odkud skočil Šemík, navštívili jsme hroby významných osobností. Několikrát jsme prošli Pražský hrad se Zlatou uličkou, Zámecké schody a Petřín včetně bludiště, hvězdárny a restaurace Nebozízek. Nezapomenutelné byly výlety parníkem, se kterým jsme jezdili jsme až do Štěchovic. Navštěvovali jsme museum a technické museum, často jsme zašli do Dětského domu na polárkový dort, do Bílé labutě jsme se chodili dívat na vláčky, na modelovou železnici. Vzpomínám i na kamaráda Romana, s jehož tátou kamarádil můj táta. Děda s babičkou měli ve Střešovicích domek v nouzové kolonii. Byly to domky o dvou až třech místnostech, bez vody a kanalizace, se suchým záchodem. To nám ale nevadilo, prožívali jsme tam krásné prázdniny. Děda měl pár koní a provozoval povoznictví. Dost často jsme s bráchou s ním jeli na kšeft. Sem tam jsme něco pomohli a vydělali si i nějakou tu korunu. Vzpomínám jak jsme jezdili s koňmi po Václavském náměstí. Dnes za to platí turisté obrovské částky. Děda nám ukazoval, jak koně umí sami zastavit na červenou a sami se rozejdou na zelenou. No nevím jestli to koně opravdu uměli, nebo jestli jim děda dával nějaký tajný pokyn, ale tehdy jsem věřil, že to koně umí. Rád jsem měl chvíle, když jsme celá rodina přijeli do Prahy a večer dospělí hráli žolíky. A vyprávěli a vzpomínali. Často se opakovali dvě historky. Jak byli v cirkuse. To už naši rodiče byli spolu. Nějakej cirkusák tam ohnul traverzu a vyzval obecenstvo, aby to taky zkusilo. Tak táta se přihlásil a udělal mu tam z tý traverzy osmičku. A druhá historka, jak se na Václaváku splašili nějaké dámě na dvojkolce koně a upalovali s ní náměstím dolů. Táta nelenil, ty koně doběhl, chytil za uzdu a uklidnil je.
No byl to krásný cyklovýlet a většinou krásné vzpomínky. Celkem jsem ujel 434 km.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 175 zobrazení
mcanon
www.rockopera.cz

2. díl antického cyklu
Metalová opera Milana Steigerwalda a Pavly Forest o sourozenecké rivalitě a závisti, která přeroste ve velké válečné tažení podle antických tragédií Sofokla a Aischyla.

7 proti Thébám je metalová opera o lásce, zradě, touze po bohatství a moci. První polovina představení vychází ze Sofoklova "Oidipa na Kolónu" (přemýšlivé, filozofické dílo), druhá polovina je inspirována Aischylovým dílem "Sedm proti Thébám" (oslava hrdinů, akce).

Oidipus na Kolónu (1. dějství)
Člověk mezi vinou a vykoupením.
Po odchodu Oidipa z Théb ho doprovázely jeho dcery na cestě do míst, kde nalezne smír. Došli na posvátné místo, kde nikdo nesmí přebývat. Oidipus zde odpočíval a starci mu přišli říct, že je to svaté místo. Když zjistili, kdo to je, litovali ho. Oidipus je poprosil, aby nechali poslat pro svého vládce. Po zemi se rychle rozneslo, že se zde Oidipus nachází a prosí si zavolat vladaře. Když se to doneslo k Théseovi, athénskému králi, neváhal a vydal se k Oidipovi. Starci mezitím prozradili Oidipovi modlitby, které musí pronést na tomto posvátném místě, aby zde mohl zůstat. Oidipus, starý, vyčerpaný a slepý stařec, svěřuje Théseovi své proroctví. Ze země byl vyhnán svojí rodinou a jen jeho dcery zůstaly s ním v bídě, nyní Kreon bude se ho snažit do města dostat zpět, neboť mu to bude ku prospěchu. A poté i jeho synové budou se ho snažit přimět na svou stranu v boji o trůn.
Oidipus prosí Thésea, aby ho bránil a nenechal ho odvést z této země a nechal ho zde umřít, slibuje, že se jemu a celé jeho zemi dobře odvděčí. Vladař se mu zaručil svým slovem. Jak Oidipus řekl, stalo se. Přišel nejdříve jeho švagr Kreon a zprvu vlídnými slovy, poté násilím, snaží se ho přemluvit, aby se s ním vrátil do své rodné vlasti, odkud byl vyhnán. Kreon unáší Oidipovy dcery, Théseus dal Oidipovi své slovo a přivádí je zpět. Oidipus mu děkuje. Poté přichází k Oidipovi jeho prvorozený syn Polyneikés a prosí otce, aby se k němu přiklonil, neboť on má právo na trůn jakožto prvorozený. Oidipus ho však zavrhl, jelikož mu nepomohl a nebyl s ním, když byl vyhnán, a proklel ho. Jeho osudem je zemřít v boji s bratrem, který umře též. Antigona se snaží bratra přemluvit, aby se vyhnul osudu a nebojoval, ale ten přijímá osud a vrhá se vstříc smrti.
Nedlouho potom si Oidipus nechává zavolat Thésea, neboť poznal, že přichází jeho čas. Pověděl, že si sám najde místo smrti a nikdo nesmí jít s ním a vědět, kde je, kromě Thésea. Toto místo musí být uchráněno před vpády vojsk a utajeno před všemi, aby zemi nikdy nepotkala žádná pohroma. Oidipus se rozloučil se svými dcerami a potom jim poručil odejít. Théseus slíbil, že se postará o ně a o jejich blaho. Potom se ozval hlas, to Bůh si volal k sobě Oidipa, otevřela se země a Oidipus zmizel. Dcery jeho truchlily a chtěly vidět, kde jest jeho hrob, Théseus jim ale tuto prosbu upřel, neboť to slíbil starci, avšak plní jejich přání a pomůže jim zastavit boj jejich bratří.

Jen bohům dáno je, že nezmírají nikdy, ani nestárnou,
vše ostatní však maří Čas, jen vládne všem.
I zemská síla hyne, hyne tělesná, i věrnost zmírá, pučí bujně nevěra;
tak také svorný duch ni mezi přáteli vždy nevládne, ni ve dvou městech sousedních,
vždyť jedněm teď a druhým zase později se přízeň mění v odpor a zas v přátelství.

Sedm proti Thébám (2. dějství)
Válečné tažení proti Thébám.
Po odchodu Oidipa došlo ke sporům o trůn. S pomocí strýce Kreonta oba bratři došli k dohodě, že se o vládu rozdělí tak, že kadý bude vládnout jeden rok a poté vládu předá. První usedl na trůn Eteoklés. Když však rok končil, odmítl bratrovi vládu předat a nakonec jej vyhnal z Théb.
Polyneikés našel útočitě i porozumění v Argu, kde byl vlídně přijat králem Adrástem. Ve stejné době našel azyl v Argu také Týdeus, syn kalydónského krále Oinea. Týdeus byl z Kalydónu vyhnán, protože zavraždil své bratrance. Týdeus byl znám jako divoký, krutý a nelítostný bojovník. Přišel o možnost usednout na trůn po svém otci a hledal spojence, který by mu pomohl k návratu do Kalydónu.
Adrástos je oba přijal a také oběma přislíbil pomoc při znovuzískání jejich postavení. Věštba Adrástovi doporučila, aby zapřáhl do svého dvoukolého vozu kance a lva, co se perou v jeho domě. Nevěděl si s tím rady, ale brzy pochopil: kalydónský Týdeus měl ve znaku kance, thébský Polyneikés lva. Tak se stali ženichy v Argu: Týdeus dostal Adrástovu dceru Déipylé a Polyneikés Argeiu.
Začala se organizovat armáda a bylo rozhodnuto vyrazit jako první proti Thébám, které byly blíže. Město bylo obehnáno pevnými hradbami, v nich sedm velkých bran. Proti nim vytáhlo sedm velitelů se svými vojsky. Předpovědi úspěchu nebyly valné, jeden z účastníků, věštec Amfiaráos, dokonce věděl, že všichni kromě Adrásta při dobývání Théb padnou. Proto se nechtěl výpravy zúčastnit, ale Polyneikés nabídl jeho manželce Erifýlé vzácný náhrdelník, po pramáti rodu Harmonii, a to nakonec zlomilo Amfiaráův odpor. Do války se vypravil, ale předtím ještě poručil svým synům, aby zabili svou matku v případě, že se Amfiaráos nevrátí živý. Prý to splnil Alkmaión, syn který bojoval v druhé válce s Epigony. Tažení mělo podporu bohů, ale také jejich výhrady a varování. Přízeň však netrvala dlouho a bohové opustili zpupné a vychloubačné bojovníky a nechali je na pospas smrti.
Thébané všechny přípravy na válku pečlivě sledovali a byli připraveni k obraně města. Když vojsko přitáhlo, útočníci viděli, že město jen tak nedobudou. Adrástos obránce vylákal ven z hradeb a tam jim způsobil citelné ztráty. Nato se Thébané opět stáhli za brány a tam vytrvali.

Adrástos své vojsko rozdělil, každý ze sedmi vůdců měl zaútočit na jednu z bran. Boj se však pro útočníky nevyvíjel dobře. První v boji zahynul Kapaneus, po něm Parthenopaios, Týdeus i Hippomedón... Válku měli rozhodnout thébští bratři, v souboji však zahynuli oba.
Thébané pod vedením Kreonta vyrazili do útoku a zahnali argejské na útěk. Amfiaráios prchal ve svém voze, pronásledovatelé už ho málem dostali svými otěpy, když zasáhl Zeus, udeřil do země bleskem, a Amfiaráos zmizel pod zemí, kde prý dále vládl živý mezi mrtvými. Živý se z bojů dostal jenom král Adrástos, který vyskočil na svého okřídleného koně Ariona a zmizel.

Tak neslavně skončila výprava proti Thébám, tragická a zbytečná. Válečná řež? byla jenom kulisou pro bratrovražedný boj, končící smrtí obou.

Navazuje poslední díl antického cyklu, rocková opera Antigona.

Tvůrčí tým:
Hudba: Milan Steigerwald
Libreto: Pavla Forest
Režie: Roman Štolpa
Choreografie: Zuzana Dovalová
Bojové choreografie: Petr Stehlík
Kostýmy: Lucie Konopíková
Scénografie: Pavla Forest
Projekce: Linda Fait
Grafika: Michaela Fišerová
Lighting desing, světelná režie: Vladimír Neubauer
Zvuková režie: Ondřej Ondra Martínek
Masky, líčení: Hana Poršová
Asistent režie: Eva Eva Petraskova
Jevištní technika, rekvizitář: Jana Eichlerová
Garderoba: Adriana Pítrová
Media relations: Tomáš Kopečný
Inspicient: Luboš Vayhel

Polyneikés (antihrdina): Jan Toužimský
Oidipus (otec Polyneika a Eteokla) / Apollón (bůh Slunce): Lukáš Písařík (alt. Kamil Střihavka)
Amfiaráos (věštec a bojovník): Jiří Zonyga
Kreon (vládce Théb): Viktor Dyk
Erifýlé (žena Amfiaráa): Pavla Forest
Théseus / Morfeus (athénský král / thébský věštec): Josef Šutara
Antigona (dcera a průvodkyně Oidipa): Žántí
Isména (dcera a průvodkyně Oidipa): Daniela Langerová
Moira Klóthó (bohyně osudu předoucí): Michaela Gemrotová
Moira Atropos (bohyně osudu neodvratná): Miroslava Časarová
Hádés (bůh Podsvětí): Petr Opava
Eteoklés (bratr Polyneika): Jiří Valeš
Matěj (opožděný divák): Matěj Kohout
Zuzana (opožděný divák): Zuzana Dovalová
Peró (královna z Arga): Helena Kubelková
Athéna (bohyně vítězství): Aneta Aberlová
Týdeus (krutý švagr Polyneikův): Petr Semerád
Heró (Pýthijská věštkyně) / thébanka: Andrea Šebek Zuzana Procházková
posel Smrti: Natálie Lenka Ryšavá
Adrástos (král Argu) / théban: Petr Stehlík
Áloeoyci (dcera Erifýlé) / thébanka / vestálka: Žofie Dařbujánová
Argeia (žena Polyneikova) / thébanka: Adéla Kubelková
Déipyla (žena Týdeova): Marie Steigerwaldová
Kapaneus (bojovník) / athénský veršotepec: Jiří Švec
Parthenopaios (bojovník) / muž z Argu / théban: Lukáš Jindra
Hypomedón (bojovník) / mladý Polyneikés: Jakub Štolpa
Tityos (bojovník) / mladý Eteoklés: Matěj Štolpa
thébanka / žena z Argu / vestálka: Adriana Pítrová
thébanka / vestálka: Jana Jiroušková
thébanka / žena z Argu / vestálka: Rewoten Dee
thébanka / vestálka: Šáren Makovcová
dospívající Polyneikes: Pavel Nyč
dospívající Eteokles: Daniel Fajmon / Petr Lochschmidt
tanečnice: Lenka Krenková
více  Zavřít popis alba 
  • 10.5.2017
  • 334 zobrazení
lenjessie
Niežeby sa u nás doma v nedeľu nevarilo, ale zájsť si k nedeľnému obedu na Zbojnícku chatu, bola pre mňa až vzrušujúca myšlienka. ;-)
Raňajky "sme dali" cestou v aute a pre obed sme si už poctivo šliapali Veľkou Studenou dolinou, ktorá bola celý čas zahalená v tieni Slavkovského štítu a ďalších jeho skalných druhov.
Zaslúžená kapustová polievka bola výborná a z troch parených buchiet so šľahačkou som zjedla iba jednu, pretože som sa tešila na vychutnanie si vynikajúceho chatového čajíku, aj napriek tomu, že som si celou dolinou niesla v termoske môj vlastný. :-D
Gorku prišiel pod stôl pozrieť štvornohý psí chatár Roman, ktorý bol na ňu veľmi zvedavý a ktorému sa veľmi páčila. ;-) Ale nebol až tak otravný, takže i Gorke bol trošku sympatický. ;-)
Teploty boli tento raz príjemnejšie, ako posledné "arktické" na Troch kráľov, a i keď sme šli väčšinou v tieni štítov, existenciu slniečka sme jasne videli na tých protiľahlých, taktiež v závere doliny a vlastne i pocítili na vlastnej koži celú cestu v úvode a potom späť od Hrebienka až do Starého Smokovca. Tam sme sa však po návrate už ponorili do hustej nepreniknuteľnej hmly.
Trasu sme zvládli v rekordne krátkom čase, ale nasmiala som sa vždy, keď sa moja pravá noha z nejakého záhadného a nepochopiteľného dôvodu asi 15-krát potkla v mačkách. :-D Ustála som to však, narozdiel od Rastíčka, ktorý sa dvakrát "pozemne" prejavil. :-D A mnoho ďalších návštevníkov Vysokých Tatier spolu s ním. :-P
Keby sa ma niekto spýtal, či sa nám to celé oplatilo, neváhala by som ani sekundu s odpoveďou. "Samozrejme!" Pre ten pocit v mojej duši, pre to tajomno a krásu našich veľhôr a jednoducho preto, že keď volajú a pozývajú na obed, nedá sa odmietnuť a odolať... ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • 22.1.2017
  • 104 zobrazení
cestovanismartankem
"Z první cesty byl Martánek moc unavený, tak se rozhodl na kratší malý výlet do kouzelného Babiččina údolí ve Východních Čechách nedaleko České Skalice. Počasí mu přálo a cesta do Ratibořic uběhla rychle. Přistáli jsme na zámeckém parkovišti a vidali se po stopách našich knižních kamarádů. Krátká procházka udržovaným zámeckým parkem a je to jen kousek k Sousoší Babičky. V blízkémbokolí je umístěno několik malebných staveb včetně starého mlýna. Zde se můžete občerstvit originálními bramborovými plackami se zelým, čerstvě napečenými buchtami a pokračovat údolím na Staré bělidlo. Dřevěná chaloupka na Starém bělidle, kde paní spisovatelka Božena Němcová umístila děj své knihy Babička, je romantická šindelová stavba ze starých časů. Marťánek se zde zastavil a vše si bedlivě prohlédl a zjistil, že zde opravdu žila ta pravá Babička se svými dětmi.Jenom kousek od Starého bělidla se nachází Viktorčin splav, kde se odehrává knižní, tak i filmová příběh románu Babička. Pokud vám zbydou síly, tak se můžete zastavit na prohídku zámku a když už síly nejsou, tak stačí jen obejít zámek a podívat se z terasy na úchvatný výhled do údolí, tak jak ho viděli i knižní představitelé románu Babička."
Jaroslav Kašpar
více  Zavřít popis alba 
  • 27.9.2016
  • 104 zobrazení
vondev
...na parkovišti u zámku Kratochvíle...vystoupím z auta a přímo proti mně skupinka elegantních pánů, ve společnosti půvabných dam a jedné malé slečny, která skutečně nezapadá do této uspěchané doby. Ihned jsem je požádala o možnost si je vyfotit... Všudypřítomná auta ten zážitek trochu pokazila.
Jaká byla moje radost, když jsem je potkala ještě v zámecké zahradě. V roce 1934 sem Vladislav Vančura umístil děj románu Konec starých časů....setkání s touto skupinou nádherných lidí, bylo pro mne alespoň na chvíli ,,návratem starých časů" ...příjemné setkání, plné nostalgie, fantazie, elegance, hravosti, představivosti, imaginace...děkuji
více  Zavřít popis alba 
8 komentářů
  • 6.8.2016
  • 82 zobrazení
7evulka
Vážení a milí přátelé, naši bývalí žaci a tanečníci!

Už zase 10 let uteklo od našeho společného setkání a je zde 40. výročí Tanečního studia M a Taneční školy manželů Míšenských.
K tomuto výročí opět pořádáme ples a moc rádi bychom se s Vámi, pokud možno se všemi potkali, zavzpomínali na mládí, pobavili se a zatančili si.
Ples se koná v sobotu 12.března 2016 a navrhujeme Vám, abychom se sešli v Dělňáku tento den ve 13. hod., nacvičíme jednoduché půlnoční předtančení, pak se půjdeme převléci a může to začít.

Posílám Vám e-mailové adresy těch, co jsem posbíral, vy určitě máte v telefonu další kontakty a předáte tento e-mail dál, prosím o kopii, ať se nás z té staré dobré party sejde co nejvíce.

Nemám třeba spojení na Marušku a Dášu Hanákové, Janu Cvetlerovou-Balaščákovou, Lenku Dosedlovou, Pavla Barinu, Romana Drkoše, malého a velkého z Jedovnic a další.
Povzpomínejte a předejte info a moji e-mailovou adresu.

Potřebuji také Váš požadavek na vstupenky, kolik ks budete chtít/pro sebe a vaše partnery, kamarády/. Vstupenka stojí 200,- Kč.
Pro členy TSM jsme vyhradili celé přísalí u hlavního sálu, ať máme soukromí a jsme pohromadě. Je tam 50 míst, tak si myslím, že se vejdeme.

Posílám to s dostatečným předstihem, ať máme čas sehnat co nejvíce kontaktů.

Je to smutné, ale další takovou akci už neplánujeme, i když ještě pár let chceme učit. Ale další desítka je velmi nepravděpodobná.
Tak udělejte vše pro úspěch této akce!!!!!! Díky mockrát.

Srdečně zdravíme Vás všechny a těšíme se na setkání.

Vaši Alenka a Jirka
tel: 605 324 803
e-mail: Jiri.misensky@seznam.cz
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2016
  • 90 zobrazení
jackal001
Madrid je hlavní a největší město Španělska, leží ve středu země. Má přes 3,1 miliony obyvatel, je též hlavním městem stejnojmenné provincie, která je současně jedním ze 17 autonomních společenství Španělska. V madridské aglomeraci žije více než 6,5 miliónu obyvatel.
Město a jeho pamětihodnosti
Centrum města se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a velkým počtem pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderně vypadajících mrakodrapů.
Na západním okraji historického centra se nachází královský palác Palacio Real. Roku 852 zde arabský emír Muhammad I. nechal postavit tzv. Alcázar – pevnostní palác, nazývaný Madžrít. Po reconquistě v 11. století používali palác křesťanští panovníci jako lovecký zámek. Z jeho jména Madžrít se posléze vyvinulo jméno města Madrid. Roku 1561 se Madrid stal hlavním městem Španělska a maurský palác sloužil až do roku 1734 jako královské sídlo. Po jeho vyhoření byla stavba nahrazena novým zámkem Palacio real, který je přibližně desetkrát větší než londýnský Buckingham Palace. Řada jeho sálů s nástropními freskami, zlaceným štukováním a lustry o hmotnosti téměř 100 kg se zdá být až nekonečná. Ke skvostům paláce patří sály Trůnní, Gaspariniho a Porcelánový. Španělský král používá tuto monumentální stavbu již jen k reprezentačním účelům. Královský palác patří k nejmonumentálnějším a nejhezčím stavbám města. Palác je obklopen parky jako je Casa de Campo, Jardin de Sabatini nebo park atrakcí Parque de Atracciones. Naproti paláci stojí jeden z největších kostelů města, katedrála Virgen de la Almudena.
Blízko centra se nachází obrazárna Museo del Prado, kde je nejen možné zhlédnout některé habsburské panovníky, ale také jedinečnou sbírku šesti tisíc malířských děl mistrů z celé Evropy.
Plaza de Espana je obdélníkové náměstí s parčíkem a pomníkem Miguela de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. V parku se nacházejí různé vodní plochy. Na náměstí Plaza Mayor, které patří k nejkrásnějším náměstím v Madridu, přihlížela dříve vrchnost ze svého balkónu popravám, býčím zápasům a upalovaní kacířů.
Jedním ze symbolů města se stala socha El oso y el Madrono, která se nachází na náměstí Puerta del Sol. Tato socha, pocházející z druhé poloviny 20. století z dílny sochaře Antonia Navarra Santafé, zobrazuje medvěda pojídajícího plody planiky - rostliny podobné jahodníku. Populární socha tak reflektuje znak města, který tvoří právě obraz medvěda pojídajícího planiku na modrém hvězdnatém pozadí.
V museu Museo Arqueológico Nacional je možno zhlédnout velký počet exponátů od začátků lidstva přes dobu bronzovou, staré Egypťany, iberské národy, Řeky a Římany, až po středověk. Zajímavá je hlavně egyptská mumie kněžky v sarkofágu, socha zvaná Dáma z Elche a také kopie celé jeskyně Altamira, která je přístupná ze zahrady.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2015
  • 125 zobrazení
kerami
Krásný Dvůr

Nejstarší písemná zmínka o Krásném Dvoře je známa z roku 1295, kdy je připomínán Vilém z Krásného Dvora.
Rod Černínů z Chudenic příležitostně obýval zámek Krásný Dvůr až do II. světové války. Za okupace využívaly zámek nacistické úřady a chvíli sloužil také k rekreačním účelům Joachima von Ribbentropa. V květnu 1945 byl tehdejší německý válečný lazaret na zámku vystřídán štábem sovětských vojsk. Posléze byl objekt přidělen Ministerstvu zemědělství, které jej předalo dále do správy Národní kulturní komisi.

Atmosféra stavby učarovala i českým filmařům; jako zámek v Bezdíkově účinkoval Krásný Dvůr ve filmu Jak básníkům chutná život (1987) a v roce 1989 zde režisér Jiří Menzel natočil film Konec starých časů dle románu Vladislava Vančury.
více  Zavřít popis alba 
438 komentářů
  • 28.10.2014
  • 226 zobrazení
kabuf
O víkendu se již tradičně potkali příznivci a členové FanClubu skupiny Kamelot v areálu U Lamberka v Březníku. Roman, Petr Bendl a revaivloví i další kyteristé hráli až do rozbřesku. Více bude na videu, jehož odkaz zde časem umístím. Nezbývá tedy,aby jste se zatím těšili. Po přkrásném krátkém spaní částečně pod starou borovicí a částečně pod hvězdami jsem vyplenil houbařské poklady v nejbližším okolí campu. Zdraví BUF
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září 2014
  • 398 zobrazení
jipak
Druhou dubnovou sobotu mi volal Martin, jestli nechci jít lítat na Kobylu u letiště Nesvačily. Proč ne, tam jsem ještě nelítal. Na vrcholek kopce vede sice trochu terénní cesta, hodně obtížná při mokru, ale tentokrát jsem vyjel v pohodě. Kobylí hora je kousek na jih od LK Nesvačily, takže člověk musí sledovat provoz a neplést se vrtulákům do cesty. Na startovačce už byli staří pardálové z Vlašimi - Honza zvaný Bombarďák, Tomáš a Martin. Všichni tříkolkáři - není se co divit, stratovačka je krásně rovná, travnatá a skoro na všechny strany. Chvíli po páté startujeme a letíme přes Bystřici směr Benešov. Kroužím nad našimi bývalými sousedy Jarmilou a Karlem, Žaneta vesele pobíhá po zahradě a je taky vidět. Za chvíli jsme u Konopiště, kolem kterého se vznášejí dva balóny. Beru kurz směrem na Týnec nad Sázavou a kochám se rozkvetlými remízky, které vypadají jak zasněžené. Přes Sázavu je opravený železniční most a koukám na to, jak postavili paneláky kousek od centra - když kolem nich jedeme autem, vůbec není poznat že jsou do kruhu... Dolétává mě Martin a společně pak pokračujeme zakroužit nad Edou a Mariánkou v Chrástu - Mariánka na nás mává, ale má skoro maskovací svetra na fotce není vidět. Vody v Sázavě není moc a jsou vidět snad všechny balvany. Fotím jezy, které jsou po cestě a které jsme s rodinou úspěšně zdolali na lodích. Odbočujeme směrem na Netvořice a kousek za řekou letíme nad ukázkou fotovoltaického zbláznění - místo pole je tam hromada desek... V téhle oblasti měli Němci za druhé světové války výcvikový prostor (od Štěchovic až po Benešov) a tak jsou občas vidět v lesích zbytky různých staveb a pozorovatelen. Jedna je kousek západně od Lešan. Pomalu se blížíme k Maskovicím. Ty mám ještě v paměti - před dvěma lety letěl Vašek s Romanou balónem a já je doprovázel na padáku. Když vyklesali na přistání, pozemní obsluha si je odtáhla kam potřebovala. No a mně zbyl na přistání jen travnatý pás o šířce asi 20m, okolo bylo vzrostlé obilí. A navíc po jedné straně dráty. No, dal jsem to napodruhé a ten travnatý pás na fotce je tam pořád. Kousek od Maskovic na kopci u Větrova si někdo postavil dům a kolem něj kamenné kruhy. Skoro jako Stonehenge. Martin to jde prozkoumat dolů a tak točím směr Neveklov. Po cestě se mi líbí lom u Ouštic a pak stoupám nad Neštětickou horu. Na ní je rozhledna - ale je to pozorovatelna z druhé světové války. Naposled jsem tady byl ještě s turisťákem, když mi bylo tak deset let. Pokračujeme směrem zpátky ke Kobyle. Středočeská pahorkatina se v zapadajícím slunci ukazuje v plné kráse. Prostě hromada kopečků a údolí. Člověk letí nad údolím a kousek vedle sebe má vršek kopce. No, ještě že nefouká - jinak bych šel dost vysoko nad vršky kopců, turbulence tady musí opravdu řádit. Na kraji Maršovic stojí bývalá stará továrna s komínem a moc pěkný kostel se statkem. Otáčíme směrem na východ, je pomalu čas se vrátit. Přes Libohošťský rybník ještě letíme k Božkovicím, Martin pokračuje k Tožicím, ale já to beru přímo na Kobylu. Zase mi začíná občas vynechávat motor, takže dávám plný plyn a stoupám. To pro jistotu abych doletěl až na Kobylu a nemusel ten krpál šlapat. Ještě poslední snímky startovačky, to už se stávkujícím motorem. Podrovnat a klouzavé přistání do báječné trávy. Honza s Tomášem už mají zabaleno, Martin přistává za chvíli a já zkouším co motor. Má toho dost, občas trochu blafne, ale to je vše. Takže po krásném 70km letu za hodinu a půl se ještě stavuji u Edy a nechávám mu tam mazlíka na opravu.... Naštěstí to prý byla jenom svíčka. Hmmm, nějak jsem na ni zapomněl a měla už nalítáno kolem 60 hodin - to je na ní dost. Takže zase příště.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 12.4.2014
  • 482 zobrazení
ucbzlin
V pátek 07.02.2014 se zase po čtyřech a půl letech sešla - alespoň část - staré squadry z bývalé CA/BACA.
Osvědčený Roman se opět dobrovolně jmenoval hlavním organizátorem, takže se ujal té nejdůležitější povinnosti = zajistit zase "náš" vlídný sklípek v Čejkovicích a nějaké potraviny; to hlavní - domácí víno - nás pak čekalo v dostatečném množství na místě.

Následující fotopříběh vypráví zhruba toto:
Pár nejrychlejších jedinců jsme si dopřáli luxus individuálního popíjení, při kterém jsme vesele vítali průběžně přijíždějící účastníky. Před samotnou degustací, spojenou s odborným výkladem, přišly nutně na řadu voňavé a zrovna tak i lahodné ludkovické klobásky. S vydatnou pomocí několika ochotníků připravil Roman včas - velmi důvtipně v době, kdy ještě všichni byli svěží a plní ochoty - již tradiční ranní vyprošťovací gulášovku
Kolem sedmé večerní jsme se všichni sešli (event. slezli) v přilehlém sklípku, plném místního tekutého bohatství. Poté co jsme se ve sklepě dostatečně vzdělali (a nacucali), panovala volná zábava až do velmi pozdních, či spíše skorých ranních hodin. S těmi, kteří opravdu, ale opravdu museli, jsme se v průběhu noci zase postupně loučili.
Byvše probuzeni prvními slunečními paprsky, deroucími se skrze ranní mlhovinku (a záclonky na oknech), mohl se kdokoliv z nocležníků vypravit na ranní procházku ještě dospávajícími Čejkovicemi. Žel, byli jsme na to letos s Edíkem jen sami dva. Je to ale holt už taková tradiční procházka.
Zatímco někteří se pročišťovali hlubokými nádechy, ti ostatní se probouzeli k již ohřáté gulášovce. Přiznejme si otevřeně, že někteří si u ní poseděli opravdu dlouho (takže na obětavého hlavního organizátora málem nezbylo).
Mnozí si ještě pořídili (lahvovou) výbavičku na doma, no a pak už se začal celý ansámbl pomalu rozjíždět všemi směry, ku svým domovům.

Troufám si říct, že jsme všichni ocenili tu vzácnou příležitost, opět se jednou neformálně sejít, potěšit se pohledem na "ksichty", s nimiž jsme strávili hodně společného času v tom našem "ústavu" (= -anstalt, ve vší počestnosti!) a samozřejmě si i společně zavzpomínat na ty báječné časy, které se už opravdu, ale opravdu nebudou opakovat. Bohužel. Zbývají už jen ty vzpomínky a - jak doufám - chuť si to zase někdy zopakovat.
Všem účastníkům patří veliký dík a pevně věříme, že těm, kdož se letos dostavit nemohli, to při příštím setkání vyjde lépe.
VK
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2014
  • 111 zobrazení
cibezik
opět to vypadá na pěkný den bez mrazu a sněhu:-D Jak jsem se již zmiňoval minule včera v sobotu jsme s kolegou jeli na výlet do Lutychu. Bylo opravdu moc pěkně, řekl bych takový první jarní den. Jasno, teplo, přes den +12°C. No ideální počasí. V 9 ráno jsme vyjeli a jelikož je to furt po dálnici, dojeli jsme do 90 km vzdáleného Lutychu za 40 minut.
Lutych (francouzky Liege), je třetí největší aglomerací v Belgii. Lutych leží v blízkosti hranic s Německem a Nizozemskem, pouhých 25 km od Maastrichtu a 40 km od Cách. Území města tak má dnes rozlohu 69 kilometrů čtverečních a žije zde okolo 200 tisíc obyvatel. Městem od jihozápadu k severovýchodu protéká v délce 12 km splavná řeka Máza. Lutych má tak díky vodním cestám a třem vodním kanálům dobré spojení s Francií, Vlámskem a Nizozemskem. Nejvýznamnějším kanálem je Albertův kanál spojující Lutych s Antverpami. Nachází se zde třetí největší říční přístav v Evropě.

Nejdříve jsme samo zas lovili nějaké to místo k zaparkování v centru. No nakonec jsme to nechali na placeném krytém parkovišti až budeme večer odjíždět uvidíme kolik penízků po nás bude automat chtít:-D
Vydali sme se prostě někam, hlavně si pamatovat kde máme auto. No měl jsem u sebe takovou tu mapu turistickou, vytištěnou z netu. Centrum města je poměrně malé, dá se tak pohodlně obejít pěšky. Procházeli kolem divadla opery, obchodů, úzkými uličkami a hle kostel
kostel Saint-Denis - součást náboženského dědictví v Lutychu,

a šli dál k řece, podél a směrem k hlavnímu náměstí Place St-Lambert (Náměstí sv. Lamberta), které prošlo nedávno rekonstrukcí. Srdcem města bývalo po staletí Place du Marché (Tržní náměstí), kterému vévodí Fontaine du Perron (Perónova kašna) mající podobu altánu a je vyzdobena plastikou tří Grácií. Pěkné, fotil jsem vše co šlo, dobrůtky ve výlohách které pak na nás čekají:-) My jsme se vydali do kopce, odkud je krásná vyhlídka do okolí. Cesta to byla nu taková do kopce, plno schodů a zafuněli jsme si, fotil architekturu, jak zde lidé bydlí a potkávali běžce jak trénují běh do kopce. :-D Na vrcholu je památník k obětem války, kochali jsme se výhledem. Zpátky dolů jsme šli po opravdu dlouhém schodišti jak je vidět v galerii. Běžci zde trénují kardio, chudáci:-P Takhle si ničit tělo a zbytečně si vyčerpávat tlukoty srdce:-D Ale zase pravda že když takhle trénují mají pak v klidu třeba ve spánku 20 či 21 tepů za minutu?:-)B-) No jasně dělám si srandu, ať si běhaj, já miluji chůzi:-D
Pak jsme to vzali kolem muzea Walonie, podívali se dovnitř a zas jak na fotkách vidno, se prostě nemazlej s ničím a asi tu nemaj pamatkáře, nakombinujou modernu do starého, no prostě bordel, žádná úcta;-) To už jsem ale říkal: Romane není čas na kávu a pivečko? 8-) Tak jsme na jednom náměstíčku zašli na kávu a pivko viz foto. Fotil dobrůtky v obchodech a vše kolem. dal jsem si skotské tmavé točené, byli k tomu i kostičky sýra. Skvělé samo i espresso. 6 euro za tuto lahodu, to pivko ovšem mně jen rozdráždilo, tím myslím dát si něco k jídlu:-D Nicméně byli jsme kousek od nejvýznamnější památky v Lutychu Cathédrale St-Paul (Katedrála sv. Pavla). No jsem podotknul ona ještě chvíli počká a zašli do boční uličky do restaurace na obídek viz foto:-D Kolega si dal Carpaccio - což je nakrájené maso hovězí na tenké plátky a podáváno za syrova v souvislé vrstvě a ochuceno nebo doplněno studenou omáčkou. Já si dal salát což byl ochucený kuskus s kousky opečeného masa, kešu oříšky, olivový dip, rukola, avokádo. Dal sem si belgické světlé pivko Caulier. Skvělé. Jídlo za 12 euro. Oběd i s pivkem za 16 euro i s diškem:-D No a konečně jsme se dostali, spokojeni po obídku, do kostela.

Cathédrale St-Paul (Katedrála sv. Pavla) - nejvýznamnější církevní stavba v Lutychu. Monumentální katedrála. Původně byla ve 13. století vystavěna jako kostel, ale v 19. století byla přestavěna na katedrálu a doplněna věží. Na stavbě se tak prolíná hned několik stavebních slohů. Také interiér je velmi zajímavý, ukrývá spoustu vzácných předmětů, mezi nimiž se nachází například práce od J. Delcoura, předměty ze slonoviny či mobiliář z 19. století. V katedrále sv. Pavla je umístěna hrobka sv. Lamberta.

Po této úchvatné prohlídce jsme pokračovali dále směrem k hlavnímu nádraží, jak bude níže popsáno, velice zajímavá stavba z architektonického hlediska. Cestou jsem zas fotil a narazili na další kostel

Kostel Saint-James - asi nejkrásnější a nejpůsobivější kostel v Lutychu. Původně byl určen jako zastávka pro poutníky na cestě do Santiaga Compostella ve Španělsku. Kostel nabízí přehled o různých fázích středověké architektury. Jsou zde zbytky kostela z 12. století. Loď a sbor ukazují na pozdně gotický styl 16. století. severní vchod má renesanční sochu "Sen Jákobův". Uvnitř nádherné gotické klenby s arabesky v raně renesančním slohu. Patří k nejkrásnějším na celém kontinentu.

Ale to už sme se blížili k nádraží. Už zdálky, impozantní stavba. Při podrobnějším zkoumání opravdu působí sympaticky a příjemně. Dokončeno bylo v roce 2010. Architekt Santiago Calatrava se nechal inspirovat tzv. organickou architekturou. Což měl v plánu u nás i architekt Kaplický s návrhem knihovny. Vyrobeno z oceli, skla a bílého betonu. Monumentální oblouk 160 m dlouhý a 32 m vysoký. Náklady na stavbu 312 miliónů eur!!! Toto nádraží je jeden z nejdůležitějších uzlů v zemi a je jednou ze 3 belgických stanic vysokorychlostní železniční sítě. Vnitrostátní vlaky 200 km/h, vlaky Thalys a ICE (do Paříže, Německa, Holandka) 300 km/h. Po prohlídce jsme se vydali ještě směrem za nádraží. kde v dálce je vidět nějaká bazilika či co? na fotkách je to vidět. Zas se vydali do kopce. Na místě jsme zjistili že je to zavřené a vedle se staví co si? Jen vím, že tam bylo napsáno že tam bude i restaurace a že náklady jsou přes milión eur.
Šli jsme pak dolů já zas fotil vše kolem, prošli zas nádražím a dali se směrem k centru. Už se stmívalo a my chtěli ještě se někde zastavit na zákusek a kávu před odjezdem. No chodili jsme, chodili. S přibývající tmou totiž i houstnul počet lidi v ulicích a bylo více zalidněno nežli přes den tedy za světla:-D Až jsme narazili na jednu cukrošku kde ještě měli otevřeno a nebylo narváno. Nu na fotkách pak jsou vidět ty zázraky. Krasné a roztomilé zakončení dne. Nohy už mě boleli. Tahle tečka mě mile pohladila po duši a chuťové buňky zas vytvářeli orgasmus v mozku;-) No krasavci dortící. Ja měl s krémem uvniř a z kuliček z krému na povrrchu a kolega čokoládový. Zákusek za 4 eura. s kávou za 6 euro. Pak už jen zbývalo se rozloučit a vyrazit k autu. Automat nám to stání na parkovišti napočítal na necelých 14 eur
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 18.1.2014
  • 150 zobrazení
bele
ALB 1432
Konečně jsme dorazili do Jerevanu. Hlavní a zároveň největší město Arménie je považováno za jedno z nejdéle trvale osídlených míst na světě. Původní staré sídlo bylo v pevnosti Erebuni založené v osmém století před Kristem (783) leží na kraji současného hlavního města, jehož moderní centrum bylo vystavěno až ve dvacátém století. Měli jsme tu i ubytování, tak se dal čas využít nejen na prohlídku, ale si to i náležitě užít. Jerevan byl pro nás prostě Paříž Kavkazu.
Město je jen 12 kilometrů od tureckých hranic, a tak se v jasné dny nad městem rýsuje silueta Araratu, která dnes sice leží na území Turecka, stále je však posvátnou horou pro všechny Armény. Ararat je legendární hora vysoká 5165 metrů, o níž se říká, že na ní spočinula Noemova archa. Hora má dva vrcholy, označované jako Velký a Malý Ararat. V minulosti tu byla křižovatka obchodních cest z Ruska a Anatolie do Persie

Dnes má město 1 milión obyvatel a je to kulturní, ekonomické, politické a vědecké centrum Arménie. Nachází se zde několik divadel, muzejí a monumentů, většina budov je však nových a na místě původního starého města se dnes rozkládá Abovian, nejrušnější obchodní třída metropole. Třídu Abovian protíná náměstí, pojmenované po jednom ze známých arménských rodáků - Charlesi Aznavourovi. Do roku 2001 se jmenovalo Náměstí Zodiac kvůli kašně ve tvaru zvěrokruhu. Arménský původ mají kromě Aznavoura také například William Saroyan, André Agassi, zpěvačka Cher nebo miliardář Kirk Kerkorian. Všechny významné jerevanské bulváry se sbíhají na kruhovém Náměstí Republiky. Katedrála sv.Řehoře Osvítitele (St.Grigor Lusavoritech) byla vysvěcena v roce 2001 při příležitosti 1700.výročí přijetí křesťanství v Arménii. Proto má také symbolických 1700 míst v hlavní lodi, i když k nim můžeme připočítat dalších 300 v malých kaplích, zasvěcených sv.Trdatovi. Státní opera byla otevřena v roce 1933 a socha před ní zachycuje nejznámějšího arménského skladatele Arama Chačaturjana. Podle jejího výrazu lze soudit, že právě píše Šavlový tanec...

Přiznám se, že z prohlídky města mne nejvíce zaujaly Kaskády, mešita a tržnice. Navštívili jsme také muzeum významné arménské osobnosti – Sergeje Paradžanova. Ten se sice narodil v Tbilisi, ale do arménské rodiny starožitníka a herečky. Tento základ byl pro něj určující a nejvíce se proslavil jako filmový režisér. Škoda, že z jeho muzea nemám žádné fotografie, protože jsem se až venku dozvěděl, že se fotografovat mohlo, ale za poplatek. Mám to dodnes za zlé Romanovi, že nám toto nesdělil a kurátorka byla jako čert, a také ani slovo. Škoda – příští se konat nikdy nebude
více  Zavřít popis alba 
83 komentářů
  • říjen 2013 až leden 2021
  • 114 zobrazení
pcupr
Hochswab – srpen 2013
Asi rok po převratu v osumdesátém devátém, jsme ze Zdeňou Herzánem vzali auto, s tím , že se projedem po Rakousku a zhodnotíme možnosti co a jak v horách a na řekách . Byl to takový spíš poznávací zájezd. Vyšli jsme po ledovci do sedla Windlucke pod Hoher Dachstein, projeli kolem Toplitzkého jezera a přes hory se vraceli domů. Někde u Mariazellu , v nějakých serpentinách jsem si všiml, na západ od silnice nějakých skalnatých kopců . Doma jsem pak zjistil , že s jednalo o horskou skupinu Hochswab. Ale vjemů bylo hodně a cílů v Alpách taky. Takže se jezdilo do Kaisru, na Glockner, Dachstein. Pak se mě podařilo vylákat Romana a Julii na čundr, na onen zmíněný Hochswab. Ještě před tím jsem ,s tehdy velmi aktivním, břeclavským vodáckým oddílem sjel Salzu. Což je řeka , která ohraničuje Hochswab ze severu. Bylo to na lodi s Martinem Hromkem, a stálo by to za samostatný článek. Na lezení jsem se dostal na Hochswab až někdy v roce 2000(asi), kdy jsme s Alenou Foltýnovou a Crazym vylezli Waiblkante na Edelspitze. Pak jsem cestu zopakoval ještě několikrát , s Jolčou a dalšíma.
Cesta je nad chatou Voisthälerhütte a tuto oblast jsem od té doby navštívil několikrát.
Tak to bylo i teď . S Liborem jsme se domlouvali do Tater , ale v Rakousku byla lepší předpověď. Tak volba padla opět , po čase, na Hochswab. Přepověď byla ideální, jen teplota byla poněkud , dost vysoká. Ale v horách se tropické teploty snáší líp než v dolinách. Přidal se ještě Pavel Fridrich z Bystřice a v sobotu odpoledne jsme vyjeli.
První noc jsme se vyspali u auta na parkovišti v ústí doliny. Na chatu jsme ani nešli , ze soboty na neděli jsou chaty plné. Nastupovali jsme brzy ráno , ale cesta na Voisthälerhütte, v úmorném vedru, stejně zabrala kolem tří hodin. Na chatě jsme si objednali nocleh, z neděle na pondělí bylo volno. Na chatě je nový chatař.A vrtulník akorát snášel někoho odpadlého od tepla. Optimistické.
Z chaty pod stěny Edelspitze a Karlmaueru je to cca 25 minut. Záměrně jsme šli sem, neboť se jedná o stěny severní, bez slunce, což v těchto tropických dnech byla výhoda. Nevadí mě lozit cesty , které jsem již lezl, takže jsme šli „starou oblíbenou“ Waiblkante za 5-. První , nejtěžší délku, šel Pavel, je nejmladší, ještě mu nebylo ani padesát. Batohy jsme v této délce vytahovali, je tam jedno takové místo co „vyhazovalo“. Pak už jsme se ve vedení střídali. Většina cesty vedla pěkně ve stínu. Zato na vrchu bylo „ peklíčko“. Já vedro moc nemusím , slanil , či utekl jsem první. Vrchol Edelspitze s výškou 1870m.n.m, j e zajímavý svým originálním křížem posvařovaným ze starých skob a kroužků.
I když bylo ještě dost času, v tom vedru už se nám nechtělo nic jít. Takže večer jsme strávili „doplňováním tekutin na terase Voisthälerhütte. Nocleh stál tuším 9 éček na Alpeverein. Večer příjemně sprchlo.
Druhý den ráno bylo jasné, že jít někam ,kde celý den pálí slunce, třeba do jižní stěny Grosse Hochswabu, by byl pěkný opruz. Volba a dobrá volba, padla na severní stěnu Karlmaueru, kam celý den slunce nezasvítí. Stěna je hned vedle Edelspitze, nástup cca 20 minut. Lezli jsme Nordostkamin kl. 4+, šel jsem ho již podruhé. Nastupoval do něj potřetí. Kdysi jsme omylem místo něj přelezli, s Jirkou Čepilem, Krejzym a Jarou vedlejší Schreinerwegkl V+. Lezení bylo ideální , skála suchá, místy trochu lámavá. Nýtků trochu míň než předešlý den ,ale i tak dost. V kraťasech a tričku, pěkně ve stínu a teploučku. Úplně ideální. Litoval jsem dvojku, se kterou jsme se bavili večer , Poláka s Vídeńačkou, která šla na jižní stěnu Hochswabu. Musela to být grilovačka. V poledne na chatě bylo 30 stupňů.
Vrchol Karlmaueru 1938 m.n.m. je travnatý. Říkám tomu vrcholová pastvina. Byli jsme tam ve trojce za slabé tři hodiny. Dobrý čas. Trochu fotek po okolí. třeba na Schartenspitze a Winklkogel , kde jsem ještě nebyl a nebo Holmauer s cestou od slavného vídeńského lezce z třicátých let Fritze Kasparka, jehož jméno není nutno horolezcům představovat. Jižní stěna Holmaueru je monumentální, ale poněkud pozapomenutá, což si jistě nezaslouží.
Seběhli jsme na chatu. Sbalit se, rozloučit, skočit k pramenu pro vodu na cestu a dolů k autu za pěkného vedra. U auta jsme byli kolem čtvrté. Vařič na ohřátí konzervy nebyl potřeba, byla teplá i tak. Po cestě jsme se ještě schladili v rybníku a před osmou mě kluci vykládali v Hodoníně, kde bylo večer 37 ve stínu.
Fotky jsou hlavně moje, některé od Libora a také Pavla, kterým za ně děkuji
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 28.7.2013
  • 320 zobrazení
mogulrock
V sobotu jsme hráli ve Starých Čívicích. Sobotní pomlázková se vydařila velice a přilákala zdaleka nejvíce lidí za našeho působení. Soubor hrál v pohodě a parket se zaplnil vzápětí. Návštěvníci brali parket útokem od samého začátku v hojném a aktivním počtu. Chybějícího ženicha se snažil nahradit náš nový řidič Roman, ale zrovna neměl svůj den a hodně fotografií vyšlo v makro režimu. Půl těla a půl hlavy. Vynikající zábavu jsme zakončili ve čtvrt na čtyři, protože než jsme stačili skončit, naskočil letní čas.
více  Zavřít popis alba 
  • 31.3.2013
  • 122 zobrazení
mysticsmile
Krátký film z vystoupení kapely Prak je zde:
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Dvanacty_rocnik_Promenadnich_koncertu_tentokrat_s_kapelou_Prak._Boskovice_19._srpna_2012/
Předposlední podnik letošního dvanáctého ročníku promenádní sezóny v Boskovicích na Blanensku se konal opět za úmorného vedra, jak se v tomto roce stalo již tradicí. Tentokrát zněly prostranstvím před Zámeckým skleníkem melodie v rytmu folku a country. Svůj program přišla několika desítkám diváků představit pětičlenná formace Prak.
Po úvodní skladbě všechny přivítal ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vítejte na předposledním koncertu letošní promenádní sezóny v Boskovicích. Seriál pro vás připravují Kulturní zařízení města za podpory sponzorů. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, tradičním přispivatelem pak pivovar Černá Hora. Již druhým rokem nás podporuje i mediální partner Rádio Petrov. Svou první skladbou se dnes představila formace Prak. Až do sedmnácti hodin se poneseme na vlně country. V polovině programu bude malá přestávka, můžete navštívit na galerii Zámeckého skleníku výstavu fotografií se španělskou tématikou. Ta se koná u příležitosti právě končícího festivalu Ibérica. A jejím ústředním tématem je Flamenco a žhavé taneční rytmy. Pěkné odpoledne s Prakem!“
Tato kapela hraje ve složení: Jiří Toufar – housle dobro, Martin Ženata – mandolina, kytara, zpěv, Zdeněk Zoubek – banjo, zpěv, Roman Ožvoldík – kytara, zpěv a Vladimír Ožvoldík – basa, zpěv. Ten také prozradil zaměření kapely: „Hrajeme country a trampské písničky, též něco z bluegrassu. Jsem rád, že jste přišli, asi by Vám bylo lépe u vody.“ Pětice muzikantů spustila velmi příjemnou muziku, jež byla vítaným osvěžením letního slunečného odpoledne. Diváci se pomalu stěhovali i s židličkami do stínu stromů, na slunci panovalo opravdu nesnesitelné horko. Z pódia zazněly šlágry jako třeba Oranžovej expres z repertoáru populárních Greenhorns. Český text k ní napsal Jan Vyčítal a byla natočena u Pantonu v roce 1971. Málokdo ví, že skladba pochází z roku 1938 a složil ji houslista Ervin Thomas Rouse (1917 -1981). Pak spustili pro přátele přírody a kamarády z Brna Terezu – Osamělé město. Pozvali všechny na již šestý ročník cyklovýletu Okolo Malé Hané do Světlé, kde budou 25. srpna od čtrnácti hodin hrát. Pak rozjeli další hit Šest bílých koní, vzpomenuli na Rangers a jejich Rocky Top Tennessee. Do přestávky zazněla ještě celá řada písní z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se u nás těšily velké přízni kapely Greenhorns, KTO, Rangers a další. V pauze se někteří posluchači přesunuli na galerii Zámeckého skleníku, kde je instalovaná výstava „Flamenco po česku.“ Jedná se o přehlídku velkoformátových fotografií kameramana české televize Romana Muchky. Je ročník 1972, vystudoval SPŠ strojní, aktivně fotografuje šestnáct let. Nyní pracuje v české televizi jako technik kamery. Během čtyř let nasbíral více než 8000 snímků a v Boskovicích představuje to nejlepší. Barevné snímky zachycují nejvýznamnější tanečníky a hudebníky česko – slovenské flamenkové scény. Též španělské lektory a choreografy, kteří v našich krajích působí. Obrazy jsou časosběrným dokumentem. Černobílé fotografie jsou věnovány převážně pohybu při tanci ohnivého flamenca. Výstava stojí za shlédnutí a můžete ji navštívit ještě do 31. srpna 2012.
Po příjemném zchlazení, kdy se mohlo zase pro změnu potěšit oko něčím hezkým, pokračoval koncert pětičlenné formace Prak. Zazněly opět notoricky známé písně, třeba Horský Tymián od Žalmana, trampská Zelené pláně, Olson Blues, Vůz do Tennessie, z repertoáru Pavla Bobka Sláma v botách, Panenka Roberta Křesťana, Pár minut od kapely Cop, Pojďme se napít od Poutníků, legendární Ďáblovo stádo Stana Jonese z roku 1948 známá ze zpěvníku Rudofa Cortéze a Waldemara Matušky.
Odpoledne se změnilo v horký podvečer, přiblížil se konec příjemného posezení s country písničkami a mikrofonu se opět ujal ředitel kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Skupina Prak nás provedla dnešním slunným odpolednem, děkujeme. Před samotným závěrem děkuji též sponzorům. Jednotě COOP Boskovice, pivovaru Černá Hora a Rádiu Petrov. Toto rádio Vás pozvalo sem, ale již několik týdnů též v pátek do letního kina na bratry Nedvědy. Informační středisko má prodaných devět set vstupenek, Nedvědi táhnou, kino si aspoň na chvíli připomene starou zašl
Předposlední podnik letošního dvanáctého ročníku promenádní sezóny v Boskovicích na Blanensku se konal opět za úmorného vedra, jak se v tomto roce stalo již tradicí. Tentokrát zněly prostranstvím před Zámeckým skleníkem melodie v rytmu folku a country. Svůj program přišla několika desítkám diváků představit pětičlenná formace Prak.
Po úvodní skladbě všechny přivítal ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vítejte na předposledním koncertu letošní promenádní sezóny v Boskovicích. Seriál pro vás připravují Kulturní zařízení města za podpory sponzorů. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, tradičním přispivatelem pak pivovar Černá Hora. Již druhým rokem nás podporuje i mediální partner Rádio Petrov. Svou první skladbou se dnes představila formace Prak. Až do sedmnácti hodin se poneseme na vlně country. V polovině programu bude malá přestávka, můžete navštívit na galerii Zámeckého skleníku výstavu fotografií se španělskou tématikou. Ta se koná u příležitosti právě končícího festivalu Ibérica. A jejím ústředním tématem je Flamenco a žhavé taneční rytmy. Pěkné odpoledne s Prakem!“
Tato kapela hraje ve složení: Jiří Toufar – housle dobro, Martin Ženata – mandolina, kytara, zpěv, Zdeněk Zoubek – banjo, zpěv, Roman Ožvoldík – kytara, zpěv a Vladimír Ožvoldík – basa, zpěv. Ten také prozradil zaměření kapely: „Hrajeme country a trampské písničky, též něco z bluegrassu. Jsem rád, že jste přišli, asi by Vám bylo lépe u vody.“ Pětice muzikantů spustila velmi příjemnou muziku, jež byla vítaným osvěžením letního slunečného odpoledne. Diváci se pomalu stěhovali i s židličkami do stínu stromů, na slunci panovalo opravdu nesnesitelné horko. Z pódia zazněly šlágry jako třeba Oranžovej expres z repertoáru populárních Greenhorns. Český text k ní napsal Jan Vyčítal a byla natočena u Pantonu v roce 1971. Málokdo ví, že skladba pochází z roku 1938 a složil ji houslista Ervin Thomas Rouse (1917 -1981). Pak spustili pro přátele přírody a kamarády z Brna Terezu – Osamělé město. Pozvali všechny na již šestý ročník cyklovýletu Okolo Malé Hané do Světlé, kde budou 25. srpna od čtrnácti hodin hrát. Pak rozjeli další hit Šest bílých koní, vzpomenuli na Rangers a jejich Rocky Top Tennessee. Do přestávky zazněla ještě celá řada písní z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se u nás těšily velké přízni kapely Greenhorns, KTO, Rangers a další. V pauze se někteří posluchači přesunuli na galerii Zámeckého skleníku, kde je instalovaná výstava „Flamenco po česku.“ Jedná se o přehlídku velkoformátových fotografií kameramana české televize Romana Muchky. Je ročník 1972, vystudoval SPŠ strojní, aktivně fotografuje šestnáct let. Nyní pracuje v české televizi jako technik kamery. Během čtyř let nasbíral více než 8000 snímků a v Boskovicích představuje to nejlepší. Barevné snímky zachycují nejvýznamnější tanečníky a hudebníky česko – slovenské flamenkové scény. Též španělské lektory a choreografy, kteří v našich krajích působí. Obrazy jsou časosběrným dokumentem. Černobílé fotografie jsou věnovány převážně pohybu při tanci ohnivého flamenca. Výstava stojí za shlédnutí a můžete ji navštívit ještě do 31. srpna 2012.
Po příjemném zchlazení, kdy se mohlo zase pro změnu potěšit oko něčím hezkým, pokračoval koncert pětičlenné formace Prak. Zazněly opět notoricky známé písně, třeba Horský Tymián od Žalmana, trampská Zelené pláně, Olson Blues, Vůz do Tennessie, z repertoáru Pavla Bobka Sláma v botách, Panenka Roberta Křesťana, Pár minut od kapely Cop, Pojďme se napít od Poutníků, legendární Ďáblovo stádo Stana Jonese z roku 1948 známá ze zpěvníku Rudofa Cortéze a Waldemara Matušky.
Odpoledne se změnilo v horký podvečer, přiblížil se konec příjemného posezení s country písničkami a mikrofonu se opět ujal ředitel kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Skupina Prak nás provedla dnešním slunným odpolednem, děkujeme. Před samotným závěrem děkuji též sponzorům. Jednotě COOP Boskovice, pivovaru Černá Hora a Rádiu Petrov. Toto rádio Vás pozvalo sem, ale již několik týdnů též v pátek do letního kina na bratry Nedvědy. Informační středisko má prodaných devět set vstupenek, Nedvědi táhnou, kino si aspoň na chvíli připomene starou zašlou slávu filmových festivalů, kdy nebylo kam sednout. V pátek ještě hrajeme předposlední pohádku Sedmizubého hřebínku na zámku a za týden v neděli končíme letošní sérii Promenádních koncertů vystoupením národopisného souboru Velen. Ten před časem reprezentoval s velkým úspěchem naši kulturu v Belgii, tímto jim též děkuji. Na poslední promenádě s nimi vystoupí velký dechový orchestr Základní umělecké školy z Letovic. Ještě připomenu Husí slavnosti, které překročily svým věhlasem hranice republiky a reklama na ně se objevuje i v informačních materiálech několika leteckých společností. Přátelé, Vám poděkování, že jste přišli, nezapomeňte na závěr promenádní sezóny, mějte se krásně. Poslední slovo bude mít Prak. Krásné odpoledne.“
Před poslední skladbou připomenul Vladimír Ožvoldík úspěšné vystoupení v Bratislavě na country bále. Jako poslední zazněla pomalá balada skotských autorů, kde si sóla zahrál multiinstrumentalista Jiří Toufar a byl konec.
Zbývá poděkovat Kulturním zařízením města za pořádání koncertů, kde se představují amatérští umělci opravdu všech žánrů a každý si zde jistě vybere to své. Promenády představují to nejlepší z regionální hudby a tance Díky nim v nádherném prostředí parku u Zámeckého skleníku mohou občané trávit příjemná nedělní prázdninová odpoledne.
Více: www.kulturaboskovice.cz
http://www.jednotabce.cz/index.php
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 20.8.2012
  • 529 zobrazení
mysticsmile
Obec Skalice nad Svitavou leží asi sedmnáct kilometrů severně od Blanska, pět kilometrů jihozápadně od Boskovicka na řece Svitavě v nadmořské výšce kolem 320 metrů. Má něco přes šest stovek obyvatel. Prochází jí důležitý železniční koridor z Brna do České Třebové. Není součástí Boskovic, ale odehrála se tam významná sportovní událost, jež se dotýká celého regionu. Proto je následující reportáž právě z této vesnice.
O minulé sobotě 4. srpna 2012 zde probíhaly oslavy šedesáti let místní kopané. A to přímo stylově – dvěma fotbalovými zápasy. K prvnímu utkání ve 14 hodin nastoupili místní starší páni nad 35 let proti seniorům z Boskovic. Vyvrcholením programu pak bylo střetnutí současného mužstva TJ Sokol Skalice – účastník III. třídy s celkem Internacionálů České republiky. V sestavě hostů nastoupili ostřílení borci zvučných jmen. Fiala, Drulák, a další.
Zábavnému programu přihlížel starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek s chotí a starosta Skalice nad Svitavou Ing. Richard Černý taktéž s manželkou.
„Krásné sportovní sobotní odpoledne a pro náš skalický fotbal též slavnostní den,“ zahájil setkání pan Milan Veselý. „Máme šedesát roků fotbalu ve Skalici nad Svitavou. Vítejte všichni na našem stadionu. K prvnímu utkání na 2x35 minut nastoupí hosté z Boskovic v této sestavě: V bráně Trmač, pak Kotrhonz, Neubauer, Petr Ševčík, Josef Kužel, Karel Černý, Daněk, Petr Martinek, Tušla, Papoušek, Zelený, Pokorný, Zvejška. Tým Skalice má na trávníku tyto borce: Zdeněk Sekanina, Jaroslav Alexa, Ing. Petr Havelka, Petr Švancara, Jaroslav Fojt, Jan Fojt, Petr Bednář, Leoš Plch, Jaroslav Dvořák, Jan Neužil, Jiří Fadrný, Roman Černohlávek, Josef Meluzín. Toto velmi zajímavé utkání řídí hlavní rozhodčí pan Barák z Brna, na čarách Milan Strya a Hanáček oba z Boskovic.
Průběh utkání zhodnotil brankář domácích Zdeněk Sekanina: „Hrálo se za mírnější převahy domácího týmu, který nastoupil v nejsilnější sestavě. Základ tvořili hráči, jež v roce 2000 vybojovali postup do 1. B třídy. Boskovice přijely v mírně slabší sestavě. I když boskovičtí se ujali v prvním poločase vedení, domácí průběh hry otočili a po první půli byl výsledek 3:1. Na začátku druhé části hry se boskovickým podařilo zavěsit gól a trochu zdramatizovat hru. Skaličtí dali brzy na to čtvrtý gól a hned pátý. Boskovičtí na to odpověděli brankou na 5:3. Skalice dala další gól. Hosté pak znovu snížili a domácím se povedlo skóre zvýšit v poslední minutě na celkový stav 7:4.
Přiblížila se šestnáctá hodina a s ní i vrchol oslav šedesáti let fotbalu ve Skalici nad Svitavou: Hovoří opět Milan Veselý: „Dobré odpoledne, vítejte ve Skalici nad Svitavou při oslavách šedesátého výročí místního fotbalu. K druhému utkání jsme pozvali soupeře atraktivního, tým internacionálů České republiky. Vítejte zde! Dovolte mi, abych jednotlivé hráče v červených dresech představil. Můžeme se těšit na fotbalové hvězdy pod vedením trenéra a manažéra Štěpána Philippa. Jsou to: Fotbalista roku 1995 Radek Drulák, Jan Fiala z Dukly Praha, Jiří Fiala, obránce Jiří Jeslínek, Robert Kafka z Brna, brankář Vladimír Macho, Tibor Mičinec, Miroslav Mlejnek, Jiří Ondra, Václav Samek – mistr Evropy 1976, třikrát mistr ligy s Duklou Praha, František Štambacher – mistr Evropy 1976 z Jugoslávie, vítěz Olympijských her 1980 v Moskvě, třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii, František Veselý – Slávista. Tolik k sestavě. Hraje se opět 2x35 minut z důvodu tropického vedra. Dívejte se na skvělý sváteční fotbal. Bavte se sportem.“
V době konání druhého poločasu exhibičního utkání proběhlo vylosování cen podle čísel vstupenek, jež věnovali sponzoři. Tahu z osudí si užily nejvíce děti, pro které to byla atrakce.
Průběh slavnostního ukázkového utkání okomentoval opět Zdeněk Sekanina: „Internacionálové se ujali hned na začátku střetnutí vedení brankou Tibora Mičince na 1:0. Následoval gól Radka Druláka. Na 3:0 dával Jan Fiala, za domácí snížil František Stejskal. Do konce prvního poločasu stihnul zvýšit na 4:1 opět Radek Drulák. Ve druhé půli upravil na 5:1 hostující František Veselý. Z penalty na 5:2 snížil domácí Jan Marek. Penaltu hostů pak s přehledem proměnil Radek Drulák na 2:6. Nádskok na 2:7 zvýšil Fiala, na 3:7 snížil domácí Meluzín. O konečný stav 3:8 se postaral svou čtvrtou brankou opět Radek Drulák. Skaličtí hráli v sestavě pro III. třídu doplněné o bývalé fotbalisty Jakuba Tenoru a Josefa Meluzína.
Fotbalová utkání skončila, nastal čas na nostalgické ohlédnutí do dob minulých, staré zašlé slávy skalického fotbalu. Zasvěceně hovořil dlouholetý činovník klubu pan Milan Veselý: „Mám 67 roků, hodně si pamatuji,“ začal s humorem své vzpomínky. „Začátky skalického fotbalu jsou nerozlučně spjaty se třemi jmény Cháma, Holý a Zvěřina. Tito pánové svépomocí začali stavět kabiny, které mám za zády. Tito tři muži byli první u zahájení činnosti fotbalu ve Skalici. Tehdejší mužstvo byla směska hráčů, většinou nádražáci. Namátkou Skácel, Navara, Kovář, Pačinek, Zkoumal, Přibyl, Žitník. Bohužel málo se jich dožilo dnešní slavnosti. Na světě je pan Kovář, pan Žitník, pan Fiala a Josef Kovář ze Svitávky. To byly roky 1952 – 1960. Pak začal fotbal vzkvétat. Přišel boskovský Luboš Kovář, který do hry vnesl moderní tréninkové metody. V roce 1965 se skalickým podařilo postoupit do okresního přeboru. V osmdesátých letech došlo k velkému rozkvětu našeho sportovního areálu. Na jeho zvelebování pracovali místní občané opět svépomocí pod vedením obětavého předsedy místního národního výboru Bohumila Navrátila a Jaroslava Čuřika. Tehdy jsme postavili společenské výletiště s tanečním parketem. Hráli jsme okresní přebor nepřetržitě, v roce 2000 jsme postoupili do první třídy krajské soutěže. Za přispění starostky Evy Zouharové proběhla rekonstrukce kabin, opravili jsme hrací plochu, kterou nám závidí snad celý okres. Konala se zde finále důležitých soutěží přípravek, dorostenců. Hostovalo zde družstvo Minervy Boskovice, jež tenkrát hrálo 1. A třídu. Nemohou zapomenout na náš krásný trávník, vzpomínají dodnes. Později se ve Skalici objevili velmi dobří hráči schopní kopat krajskou soutěž. V historii to byla snad stovka borců, kteří zde působili. Úmyslně nejmenuji nikoho, jistě bych na mnohé zapomněl. Po zdařilých pěti letech v 1. B třídě jsme spadli do okresního přeboru třetí třídy, kde jsme dodnes. Myslím, že se za šedesát let udělalo ve Skalici nad Svitavou hodně práce. Dovolím si dvě jména. O tento krásný areál se snad třicet roků staral Zdeněk Sekanina starší. Byl u veškerého zvelebování hřiště, kabin, parketu a všeho kolem. Nyní předává zkušenosti svým synům. Je to především Zdeněk Sekanina mladší, který je právem pyšný na nádherný přírodní trávník a nikdo mu na něj nesmí sáhnout. Vážení spoluobčané, příznivci fotbalu. Budeme rádi za Vaši přízeň v dalších letech, abychom se zde na našem krásném stadionu rádi potkávali. Přeji vám všem hodně zdraví, mějte se rádi a choďte sem povzbuzovat náš fotbal. Děkuji všem.“ Tolik tedy ohlédnutí pana Milana Veselého za časy dávno minulými.
Sportovní klání skončila, hrací plocha osiřela, jen několik malých dětí, snad budoucích nadějí skalického fotbalu, obsadilo prostor před jednou z branek a snažili se po vzoru dospělých zavěsit gól. Diváci, jichž se sešlo na 350, zůstali při dobrém pivečku, vzpomínkách a družné zábavě,jaká se vidí dnes snad jen na vesnicích mezi prostými dobrosrdečnými lidmi. Musím říct, že tak krásný sportovní areál, jaký je ve Skalici, se vidí jen zřídka. Snad je to i tím, že je zasazený do nádherné přírodní scenérie potoka Úmoří. Ovšem perfektní stav hřiště je zásluhou především místních obětavců, mezi něž patří všichni minulí i současní činovníci místního fotbalu pod současným vedením Zdeňka Sekaniny mladšího.
Na závěr je třeba poděkovat sponzorům, bez nichž by se taková akce je těžko uskutečnila. Jsou to: Obecní úřad Skalice nad Svitavou, PMP Kovo, s.r.o., Jednota COOP Boskovice - prodejna Skalice, Nádraží bufet Skalice, Auto - Komplet servis Viktor Andrlík, Krmiva Skalice - Libor Dvořák, JUDr. Radim Chalupa, Ph.D, Zapa beton a.s., Bambas Elektroodpady s.r.o. Skalice, Střechy Tomáš Odehnal, Truhlářství Vašíček, Komfort a.s. Brno, Baumüller Brno, s.r.o. Skalice.
Krátký film s červenou šipkou je snímek na konci alba. Kliknutím se záznam spustí.
Více: http://skalice.svazeksvitava.cz/index.php?nid=447&lid=cs&oid=1526
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012
  • 1 455 zobrazení
mysticsmile
Velký sál Muzea Boskovicka byl počátkem týdne opět středem pozornosti milovníků historie. A to zejména těch, kteří se zajímají o umění dávných kovářů.
„Zdravím všechny na závěrečné přednášce z trilogie Pohřbená historie. Dnes se budeme věnovat technologickému vývoji mečových čepelí v Evropě od pravěku po novověk,“ zahájil setkání mladý sympatický boskovický archeolog Mgr. Roman Malach. „Cyklus besed připravil můj spolužák z filosofické fakulty Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity Bc. Filip Havlíček, jenž všechna témata zpracovává ve formě absolventské práce. Ten na to dnes nebude sám, přivezl si na pomoc odborníka. Je jím umělecký kovář Patrick Bárta, který nás problematikou historických zbraní provede.“
„Jsem docela překvapen, že jste se v takovém hojném počtu sešli, jistě se dá najít příjemnější trávení hezkého jarního pozdního odpoledne“ zašpásoval hned na začátku Patrick, aby uvolnil atmosféru a nebylo to jako ve škole. „Budu Vám něco povídat o vývoji mečových čepelí a poznáte, že historický meč není jen kus železa. K jeho vytvoření vede poměrně složitá cesta, výroba není jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Já se snažím experimentovat a pomocí starých technik zrekonstruovat původní výrobní postupy dle dochovaných dokumentací a jak byly metalografickým výzkumem zjištěné na originálních nálezech. Bude to souhrnná přednáška o vývoji technologie výroby z pohledu experimentu a řemeslníka. Proč řemeslníka? Asi dvacet let se věnuji rekonstrukcím starých technik, původním zaměstnáním jsem umělecký kovář. Vystudoval jsem Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V současné době studuji restaurování a konzervování na Masarykově univerzitě – Ústav chemie.“
Patrick Bárta pak objasnil některé odborné termíny. Archeometalurgie používá zastaralé pojmy, které se dnes v moderní metalurgii už nepoužívají. Například železo a ocel. Jde o historické členění, které souvisí se starým řemeslem. Staří kováři neměli mikroskopy a jinou moderní techniku. Výzkum neexistoval. Rozlišovali železo, které se z jejich pohledu nedalo zakalit. Dnes se nazývá nízkouhlíková nekalitelná ocel. Kalení je technologie, kdy se materiál ohřeje na 800 stupňů a prudce ve vodě zchladí. Tím dojde k vytvrzení. Ale jen u oceli s vysokým obsahem uhlíku. Nepřímý způsob výroby železa používaný dnes: Ve vysoké peci se z rudy vytvoří tavenina, tekutý kov obsahující velké množství uhlíku. Je to surové železo. Ještě tekuté se vypustí a pak dále zpracovává, zkujňuje, vypaluje se z něj uhlík. V dávných dobách se železo vyrábělo přímým způsobem: V malé asi jeden metr vysoké peci zvané dýmačka vzniká houbovité železo kvůli nižší teplotě. Hoření se podporovalo vháněním vzduchu měchem. Vytavená hmota má čočkovitý tvar, od toho je odvozen název lupa. Zpracovávalo se již jen mechanicky kováním. Zde nevzniká ocel, ale jen měkké železo. Materiál tedy nebyl vhodný na výrobu nástrojů, tedy i zbraní. Naši předkové museli železo proměnit na ocel. Vykovali pásky a ty vložili do prášku z dřeveného uhlí a vše zahřáli na 900 stupňů. Železo se povrchově nasytilo uhlíkem a stala se z něj ocel. Postup se nazývá cementace. Nebo použili druhý způsob, kdy vytavenou lupu rozsekali na malé kousky znovu ve stejné peci přetavili. Tím přijala uhlík a výsledkem byla lupa ocelová. Tento druhý způsob je jednodušší a zřejmě byl více používaný. Rozložení uhlíku je v materiálu velmi nerovnoměrné, je to plné nečistot a dutin. Patrick poté objasnil technologický postup kovářského svařování: „Je to pevné spojení dvou kusů kovů tlakem a teplotou. Používal se až do začátku dvacátého století. Svařování plamenem nebo obloukem nebylo do té doby známé. Proces probíhá za nižší teploty než je tavení cca 1300 st. Do tekutého stavu zbývá ještě asi 200 st. Budoucí svár se musí chránit proti oxidaci nějakou taveninou. Používala se hlína, křemičitý písek nebo snadno tavitelné soli, třeba borax. Nárazem kladiva na přiložené zahřáté díly dojde k jejich spojení. Stane se z toho jeden kus, nehomogenita materiálu lze najít jen pod mikroskopem. Svařováním se rovněž lépe rozloží uhlík a vytlačí se nečistoty. Postup se mnohokrát opakuje za současného přidávání dalších vrstev. To se nazývá překládání. Vzniklá ocel je pak kvalitnější. Stejným způsobem se vyráběla čepele mečů. Vrstvy jsou vidět zejména u starých nalezených předmětů, které jsou napadené korozí.“
U zbraní a nástrojů bylo třeba zvolit rozumný kompromis mezi měkkým houževnatým železem a tvrdou křehkou ocelí. Dělaly se kombinace, kdy tvrdý ocelový břit se zavařil do měkkého jádra čepele. Vznikla sendvičová čepel. Ocelový plát je z obou stran přeplátovaný měkčím železem. Výsledkem je tvrdé ostří a celá čepel je houževnatá. Technologie vrstev byla velmi úspěšně a dlouho používaná. Od doby laténu 300 let před naším letopočtem až do doby renesance. Byl zde příznivý poměr pracnosti a kvality. Mezi roky 300 a 200 před Kristem nastal technologický průlom, vylepšení nazvaný protodamask. Z něj se vyvinul svářkový damask. Zasloužili se o něj Keltové, jejich řemeslo bylo na výši a jako jediní vyráběli jezdecké dlouhé meče. Taková zbraň musí být kvůli hmotnosti tenká a pak má problémy s elasticitou. Místo měkkého železa byl střed tvořen kompozitem z tenkých plátků železa a oceli. Tím se výrazně zlepšily mechanické vlastnosti. Čepel byla pružná a nezlomitelná. Navařením tvrdého ostří dostal meč vynikající dynamické vlastnosti. Sváření se využívalo i pro zdobení čepelí. Též pro nože a hroty kopí. V devatenáctém století i pro zdobení hlavní pušek. Na našem území bylo nalezeno více jak deset damaskových mečů z období velkomoravského a z časů stěhování národů u Kyjova. Technika damaskování se používala v celé Evropě od Irska až po Kijev. Kovářské tauzování je zdobení používané v jedenáctém a dvanáctém století. Do drážky v základním materiálu se zaklepe drátek z jiného kovu a vytvoří se barevná linka. Do železa se obvykle vkládalo zlato, stříbro, měď, mosaz. Používalo se to i pro popis a označení výrobce meče. Hotová čepel se před kalením musela očistit a opilovat. Jiné možnosti tehdejší řemeslníci neměli. Kalení je prudké zchlazení z teploty asi 800 st. ve vodě nebo oleji. Tím se změní krystalická struktura oceli. Ztvrdne a je křehčí. Na pískovcovém brusu chlazeném vodou se čepel naostřila a lehce byl celý povrch zbavený stop po pilování. Aby se dal dnes zjistit způsob výroby čepele, musí se rozříznout a metalograficky zkoumat pod mikroskopem. Dělá se to jen málo, protože nález se tím zničí. V celé Evropě je takto prohlédnuto necelých dvěstě kusů zbraní. Damaskování se dle výzkumu provádělo třeba v Británii nejvíce kolem sedmého století. „Výroba čepelí byla v dávné době velmi časově náročná. Osmdesát až sto hodin na jednu. Včetně čištění oceli překládáním. Damaskování vyžadovalo času nejvíc. Ztráty činily při tehdejších primitivních postupech asi osmdesát procent materiálu. Běžná čepel vážila kolem jednoho kilogramu. Na její výrobu spotřebovali nejméně pět kilo materiálu. Na čepel se pokud možno nesahalo rukou, aby nerezivěla. Pot je agresivní, obsahuje soli a kyseliny. Železo vyrobené přímým způsobem je chemicky poměrně čisté, korodovalo méně než dnešní. Již od pravěku byla známá slitina železa, niklu a kobaltu. Byla velmi vzácná, ale jsou doklady už z doby bronzové, že se používala.“ dodal na závěr zajímavé prezentace umělecký kovář Patrick Bárta.
„Děkuji za hojnou účast na všech třech přednáškách Pohřbená historie. Pro velký zájem na ně chceme navázat a v příštím roce Vás rádi uvítáme na jejich pokračování,“ odhalil plány na úplný konec místní archeolog Mgr. Roman Malach.
Zbývá dodat, že celá trilogie prezentací byla velmi zajímavá. Díky tomu, že přednášeli lidé z praxe, kteří mají osobní zkušenosti a průběžně tuto problematiku řeší. Zde je třeba poděkovat Bc. Filipu Havlíčkovi, jenž se tím intenzivně zabývá i v rámci diplomové práce na VŠ a archeologovi Muzea Boskovicka Mgr. Romanu Malachovi. Akci společně zorganizovali i skvěle nás za pomoci svých přátel dávnými věky provedli.
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
http://www.phil.muni.cz/waou
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 20.3.2012
  • 639 zobrazení
Reklama