tokrno
Deník z naší cesty po Kostarice
Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Den třináctý (čtvrtek)
Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme.
Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou!
Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera!
Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu.
Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc.
Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu.

Den jedenáctý (úterý)
„Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli.
Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob.
Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“?
Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera.
Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne?
Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla.
Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo.
Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno.
Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí.
Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.)
Den desátý (pondělí)
V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč.
Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil.
Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje.
Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu.
Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly.
Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle.
Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno.
Den devátý (neděle)
Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam.
Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě.
Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali.
Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle.
Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní.
Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo!
Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj.
Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása.
Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů.
Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida.
Den osmý (sobota)
Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného.
Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc.
Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.)
Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa.
Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku.
Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak.
Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční.
Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata.
Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy.
Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek.
Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou.
Den sedmý (pátek)
Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout.
V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně...
Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím.
Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět.
Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí.
Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise.

Den šestý (čtvrtek)
Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle.
Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie.
Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava.
Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně.
Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys.
Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla.
Den pátý (středa)
Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší.
Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co.
Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky.
Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím.
Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to.
Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven.
Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat.
Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo. 

Den čtvrtý (úterý)
Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře.
Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede.
Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi?
Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón.
Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní.
Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu.
Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida.
Den třetí (pondělí)
Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost.
Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně.
Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme.
Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket.
Den druhý (neděle)
Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel.
Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit.
Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera.
Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky.
S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal.
Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří.
Den první (sobota)
Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká.
Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar.
V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli.
Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • zima 2020/2021
  • 2 789 zobrazení
mysticsmile
Obec Skalice nad Svitavou leží asi sedmnáct kilometrů severně od Blanska, pět kilometrů jihozápadně od Boskovicka na řece Svitavě v nadmořské výšce kolem 320 metrů. Má něco přes šest stovek obyvatel. Prochází jí důležitý železniční koridor z Brna do České Třebové. Není součástí Boskovic, ale odehrála se tam významná sportovní událost, jež se dotýká celého regionu. Proto je následující reportáž právě z této vesnice.
O minulé sobotě 4. srpna 2012 zde probíhaly oslavy šedesáti let místní kopané. A to přímo stylově – dvěma fotbalovými zápasy. K prvnímu utkání ve 14 hodin nastoupili místní starší páni nad 35 let proti seniorům z Boskovic. Vyvrcholením programu pak bylo střetnutí současného mužstva TJ Sokol Skalice – účastník III. třídy s celkem Internacionálů České republiky. V sestavě hostů nastoupili ostřílení borci zvučných jmen. Fiala, Drulák, a další.
Zábavnému programu přihlížel starosta Boskovic Ing. Jaroslav Dohnálek s chotí a starosta Skalice nad Svitavou Ing. Richard Černý taktéž s manželkou.
„Krásné sportovní sobotní odpoledne a pro náš skalický fotbal též slavnostní den,“ zahájil setkání pan Milan Veselý. „Máme šedesát roků fotbalu ve Skalici nad Svitavou. Vítejte všichni na našem stadionu. K prvnímu utkání na 2x35 minut nastoupí hosté z Boskovic v této sestavě: V bráně Trmač, pak Kotrhonz, Neubauer, Petr Ševčík, Josef Kužel, Karel Černý, Daněk, Petr Martinek, Tušla, Papoušek, Zelený, Pokorný, Zvejška. Tým Skalice má na trávníku tyto borce: Zdeněk Sekanina, Jaroslav Alexa, Ing. Petr Havelka, Petr Švancara, Jaroslav Fojt, Jan Fojt, Petr Bednář, Leoš Plch, Jaroslav Dvořák, Jan Neužil, Jiří Fadrný, Roman Černohlávek, Josef Meluzín. Toto velmi zajímavé utkání řídí hlavní rozhodčí pan Barák z Brna, na čarách Milan Strya a Hanáček oba z Boskovic.
Průběh utkání zhodnotil brankář domácích Zdeněk Sekanina: „Hrálo se za mírnější převahy domácího týmu, který nastoupil v nejsilnější sestavě. Základ tvořili hráči, jež v roce 2000 vybojovali postup do 1. B třídy. Boskovice přijely v mírně slabší sestavě. I když boskovičtí se ujali v prvním poločase vedení, domácí průběh hry otočili a po první půli byl výsledek 3:1. Na začátku druhé části hry se boskovickým podařilo zavěsit gól a trochu zdramatizovat hru. Skaličtí dali brzy na to čtvrtý gól a hned pátý. Boskovičtí na to odpověděli brankou na 5:3. Skalice dala další gól. Hosté pak znovu snížili a domácím se povedlo skóre zvýšit v poslední minutě na celkový stav 7:4.
Přiblížila se šestnáctá hodina a s ní i vrchol oslav šedesáti let fotbalu ve Skalici nad Svitavou: Hovoří opět Milan Veselý: „Dobré odpoledne, vítejte ve Skalici nad Svitavou při oslavách šedesátého výročí místního fotbalu. K druhému utkání jsme pozvali soupeře atraktivního, tým internacionálů České republiky. Vítejte zde! Dovolte mi, abych jednotlivé hráče v červených dresech představil. Můžeme se těšit na fotbalové hvězdy pod vedením trenéra a manažéra Štěpána Philippa. Jsou to: Fotbalista roku 1995 Radek Drulák, Jan Fiala z Dukly Praha, Jiří Fiala, obránce Jiří Jeslínek, Robert Kafka z Brna, brankář Vladimír Macho, Tibor Mičinec, Miroslav Mlejnek, Jiří Ondra, Václav Samek – mistr Evropy 1976, třikrát mistr ligy s Duklou Praha, František Štambacher – mistr Evropy 1976 z Jugoslávie, vítěz Olympijských her 1980 v Moskvě, třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii, František Veselý – Slávista. Tolik k sestavě. Hraje se opět 2x35 minut z důvodu tropického vedra. Dívejte se na skvělý sváteční fotbal. Bavte se sportem.“
V době konání druhého poločasu exhibičního utkání proběhlo vylosování cen podle čísel vstupenek, jež věnovali sponzoři. Tahu z osudí si užily nejvíce děti, pro které to byla atrakce.
Průběh slavnostního ukázkového utkání okomentoval opět Zdeněk Sekanina: „Internacionálové se ujali hned na začátku střetnutí vedení brankou Tibora Mičince na 1:0. Následoval gól Radka Druláka. Na 3:0 dával Jan Fiala, za domácí snížil František Stejskal. Do konce prvního poločasu stihnul zvýšit na 4:1 opět Radek Drulák. Ve druhé půli upravil na 5:1 hostující František Veselý. Z penalty na 5:2 snížil domácí Jan Marek. Penaltu hostů pak s přehledem proměnil Radek Drulák na 2:6. Nádskok na 2:7 zvýšil Fiala, na 3:7 snížil domácí Meluzín. O konečný stav 3:8 se postaral svou čtvrtou brankou opět Radek Drulák. Skaličtí hráli v sestavě pro III. třídu doplněné o bývalé fotbalisty Jakuba Tenoru a Josefa Meluzína.
Fotbalová utkání skončila, nastal čas na nostalgické ohlédnutí do dob minulých, staré zašlé slávy skalického fotbalu. Zasvěceně hovořil dlouholetý činovník klubu pan Milan Veselý: „Mám 67 roků, hodně si pamatuji,“ začal s humorem své vzpomínky. „Začátky skalického fotbalu jsou nerozlučně spjaty se třemi jmény Cháma, Holý a Zvěřina. Tito pánové svépomocí začali stavět kabiny, které mám za zády. Tito tři muži byli první u zahájení činnosti fotbalu ve Skalici. Tehdejší mužstvo byla směska hráčů, většinou nádražáci. Namátkou Skácel, Navara, Kovář, Pačinek, Zkoumal, Přibyl, Žitník. Bohužel málo se jich dožilo dnešní slavnosti. Na světě je pan Kovář, pan Žitník, pan Fiala a Josef Kovář ze Svitávky. To byly roky 1952 – 1960. Pak začal fotbal vzkvétat. Přišel boskovský Luboš Kovář, který do hry vnesl moderní tréninkové metody. V roce 1965 se skalickým podařilo postoupit do okresního přeboru. V osmdesátých letech došlo k velkému rozkvětu našeho sportovního areálu. Na jeho zvelebování pracovali místní občané opět svépomocí pod vedením obětavého předsedy místního národního výboru Bohumila Navrátila a Jaroslava Čuřika. Tehdy jsme postavili společenské výletiště s tanečním parketem. Hráli jsme okresní přebor nepřetržitě, v roce 2000 jsme postoupili do první třídy krajské soutěže. Za přispění starostky Evy Zouharové proběhla rekonstrukce kabin, opravili jsme hrací plochu, kterou nám závidí snad celý okres. Konala se zde finále důležitých soutěží přípravek, dorostenců. Hostovalo zde družstvo Minervy Boskovice, jež tenkrát hrálo 1. A třídu. Nemohou zapomenout na náš krásný trávník, vzpomínají dodnes. Později se ve Skalici objevili velmi dobří hráči schopní kopat krajskou soutěž. V historii to byla snad stovka borců, kteří zde působili. Úmyslně nejmenuji nikoho, jistě bych na mnohé zapomněl. Po zdařilých pěti letech v 1. B třídě jsme spadli do okresního přeboru třetí třídy, kde jsme dodnes. Myslím, že se za šedesát let udělalo ve Skalici nad Svitavou hodně práce. Dovolím si dvě jména. O tento krásný areál se snad třicet roků staral Zdeněk Sekanina starší. Byl u veškerého zvelebování hřiště, kabin, parketu a všeho kolem. Nyní předává zkušenosti svým synům. Je to především Zdeněk Sekanina mladší, který je právem pyšný na nádherný přírodní trávník a nikdo mu na něj nesmí sáhnout. Vážení spoluobčané, příznivci fotbalu. Budeme rádi za Vaši přízeň v dalších letech, abychom se zde na našem krásném stadionu rádi potkávali. Přeji vám všem hodně zdraví, mějte se rádi a choďte sem povzbuzovat náš fotbal. Děkuji všem.“ Tolik tedy ohlédnutí pana Milana Veselého za časy dávno minulými.
Sportovní klání skončila, hrací plocha osiřela, jen několik malých dětí, snad budoucích nadějí skalického fotbalu, obsadilo prostor před jednou z branek a snažili se po vzoru dospělých zavěsit gól. Diváci, jichž se sešlo na 350, zůstali při dobrém pivečku, vzpomínkách a družné zábavě,jaká se vidí dnes snad jen na vesnicích mezi prostými dobrosrdečnými lidmi. Musím říct, že tak krásný sportovní areál, jaký je ve Skalici, se vidí jen zřídka. Snad je to i tím, že je zasazený do nádherné přírodní scenérie potoka Úmoří. Ovšem perfektní stav hřiště je zásluhou především místních obětavců, mezi něž patří všichni minulí i současní činovníci místního fotbalu pod současným vedením Zdeňka Sekaniny mladšího.
Na závěr je třeba poděkovat sponzorům, bez nichž by se taková akce je těžko uskutečnila. Jsou to: Obecní úřad Skalice nad Svitavou, PMP Kovo, s.r.o., Jednota COOP Boskovice - prodejna Skalice, Nádraží bufet Skalice, Auto - Komplet servis Viktor Andrlík, Krmiva Skalice - Libor Dvořák, JUDr. Radim Chalupa, Ph.D, Zapa beton a.s., Bambas Elektroodpady s.r.o. Skalice, Střechy Tomáš Odehnal, Truhlářství Vašíček, Komfort a.s. Brno, Baumüller Brno, s.r.o. Skalice.
Krátký film s červenou šipkou je snímek na konci alba. Kliknutím se záznam spustí.
Více: http://skalice.svazeksvitava.cz/index.php?nid=447&lid=cs&oid=1526
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2012
  • 1 455 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
mysticsmile
Velký sál Muzea Boskovicka byl počátkem týdne opět středem pozornosti milovníků historie. A to zejména těch, kteří se zajímají o umění dávných kovářů.
„Zdravím všechny na závěrečné přednášce z trilogie Pohřbená historie. Dnes se budeme věnovat technologickému vývoji mečových čepelí v Evropě od pravěku po novověk,“ zahájil setkání mladý sympatický boskovický archeolog Mgr. Roman Malach. „Cyklus besed připravil můj spolužák z filosofické fakulty Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity Bc. Filip Havlíček, jenž všechna témata zpracovává ve formě absolventské práce. Ten na to dnes nebude sám, přivezl si na pomoc odborníka. Je jím umělecký kovář Patrick Bárta, který nás problematikou historických zbraní provede.“
„Jsem docela překvapen, že jste se v takovém hojném počtu sešli, jistě se dá najít příjemnější trávení hezkého jarního pozdního odpoledne“ zašpásoval hned na začátku Patrick, aby uvolnil atmosféru a nebylo to jako ve škole. „Budu Vám něco povídat o vývoji mečových čepelí a poznáte, že historický meč není jen kus železa. K jeho vytvoření vede poměrně složitá cesta, výroba není jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Já se snažím experimentovat a pomocí starých technik zrekonstruovat původní výrobní postupy dle dochovaných dokumentací a jak byly metalografickým výzkumem zjištěné na originálních nálezech. Bude to souhrnná přednáška o vývoji technologie výroby z pohledu experimentu a řemeslníka. Proč řemeslníka? Asi dvacet let se věnuji rekonstrukcím starých technik, původním zaměstnáním jsem umělecký kovář. Vystudoval jsem Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V současné době studuji restaurování a konzervování na Masarykově univerzitě – Ústav chemie.“
Patrick Bárta pak objasnil některé odborné termíny. Archeometalurgie používá zastaralé pojmy, které se dnes v moderní metalurgii už nepoužívají. Například železo a ocel. Jde o historické členění, které souvisí se starým řemeslem. Staří kováři neměli mikroskopy a jinou moderní techniku. Výzkum neexistoval. Rozlišovali železo, které se z jejich pohledu nedalo zakalit. Dnes se nazývá nízkouhlíková nekalitelná ocel. Kalení je technologie, kdy se materiál ohřeje na 800 stupňů a prudce ve vodě zchladí. Tím dojde k vytvrzení. Ale jen u oceli s vysokým obsahem uhlíku. Nepřímý způsob výroby železa používaný dnes: Ve vysoké peci se z rudy vytvoří tavenina, tekutý kov obsahující velké množství uhlíku. Je to surové železo. Ještě tekuté se vypustí a pak dále zpracovává, zkujňuje, vypaluje se z něj uhlík. V dávných dobách se železo vyrábělo přímým způsobem: V malé asi jeden metr vysoké peci zvané dýmačka vzniká houbovité železo kvůli nižší teplotě. Hoření se podporovalo vháněním vzduchu měchem. Vytavená hmota má čočkovitý tvar, od toho je odvozen název lupa. Zpracovávalo se již jen mechanicky kováním. Zde nevzniká ocel, ale jen měkké železo. Materiál tedy nebyl vhodný na výrobu nástrojů, tedy i zbraní. Naši předkové museli železo proměnit na ocel. Vykovali pásky a ty vložili do prášku z dřeveného uhlí a vše zahřáli na 900 stupňů. Železo se povrchově nasytilo uhlíkem a stala se z něj ocel. Postup se nazývá cementace. Nebo použili druhý způsob, kdy vytavenou lupu rozsekali na malé kousky znovu ve stejné peci přetavili. Tím přijala uhlík a výsledkem byla lupa ocelová. Tento druhý způsob je jednodušší a zřejmě byl více používaný. Rozložení uhlíku je v materiálu velmi nerovnoměrné, je to plné nečistot a dutin. Patrick poté objasnil technologický postup kovářského svařování: „Je to pevné spojení dvou kusů kovů tlakem a teplotou. Používal se až do začátku dvacátého století. Svařování plamenem nebo obloukem nebylo do té doby známé. Proces probíhá za nižší teploty než je tavení cca 1300 st. Do tekutého stavu zbývá ještě asi 200 st. Budoucí svár se musí chránit proti oxidaci nějakou taveninou. Používala se hlína, křemičitý písek nebo snadno tavitelné soli, třeba borax. Nárazem kladiva na přiložené zahřáté díly dojde k jejich spojení. Stane se z toho jeden kus, nehomogenita materiálu lze najít jen pod mikroskopem. Svařováním se rovněž lépe rozloží uhlík a vytlačí se nečistoty. Postup se mnohokrát opakuje za současného přidávání dalších vrstev. To se nazývá překládání. Vzniklá ocel je pak kvalitnější. Stejným způsobem se vyráběla čepele mečů. Vrstvy jsou vidět zejména u starých nalezených předmětů, které jsou napadené korozí.“
U zbraní a nástrojů bylo třeba zvolit rozumný kompromis mezi měkkým houževnatým železem a tvrdou křehkou ocelí. Dělaly se kombinace, kdy tvrdý ocelový břit se zavařil do měkkého jádra čepele. Vznikla sendvičová čepel. Ocelový plát je z obou stran přeplátovaný měkčím železem. Výsledkem je tvrdé ostří a celá čepel je houževnatá. Technologie vrstev byla velmi úspěšně a dlouho používaná. Od doby laténu 300 let před naším letopočtem až do doby renesance. Byl zde příznivý poměr pracnosti a kvality. Mezi roky 300 a 200 před Kristem nastal technologický průlom, vylepšení nazvaný protodamask. Z něj se vyvinul svářkový damask. Zasloužili se o něj Keltové, jejich řemeslo bylo na výši a jako jediní vyráběli jezdecké dlouhé meče. Taková zbraň musí být kvůli hmotnosti tenká a pak má problémy s elasticitou. Místo měkkého železa byl střed tvořen kompozitem z tenkých plátků železa a oceli. Tím se výrazně zlepšily mechanické vlastnosti. Čepel byla pružná a nezlomitelná. Navařením tvrdého ostří dostal meč vynikající dynamické vlastnosti. Sváření se využívalo i pro zdobení čepelí. Též pro nože a hroty kopí. V devatenáctém století i pro zdobení hlavní pušek. Na našem území bylo nalezeno více jak deset damaskových mečů z období velkomoravského a z časů stěhování národů u Kyjova. Technika damaskování se používala v celé Evropě od Irska až po Kijev. Kovářské tauzování je zdobení používané v jedenáctém a dvanáctém století. Do drážky v základním materiálu se zaklepe drátek z jiného kovu a vytvoří se barevná linka. Do železa se obvykle vkládalo zlato, stříbro, měď, mosaz. Používalo se to i pro popis a označení výrobce meče. Hotová čepel se před kalením musela očistit a opilovat. Jiné možnosti tehdejší řemeslníci neměli. Kalení je prudké zchlazení z teploty asi 800 st. ve vodě nebo oleji. Tím se změní krystalická struktura oceli. Ztvrdne a je křehčí. Na pískovcovém brusu chlazeném vodou se čepel naostřila a lehce byl celý povrch zbavený stop po pilování. Aby se dal dnes zjistit způsob výroby čepele, musí se rozříznout a metalograficky zkoumat pod mikroskopem. Dělá se to jen málo, protože nález se tím zničí. V celé Evropě je takto prohlédnuto necelých dvěstě kusů zbraní. Damaskování se dle výzkumu provádělo třeba v Británii nejvíce kolem sedmého století. „Výroba čepelí byla v dávné době velmi časově náročná. Osmdesát až sto hodin na jednu. Včetně čištění oceli překládáním. Damaskování vyžadovalo času nejvíc. Ztráty činily při tehdejších primitivních postupech asi osmdesát procent materiálu. Běžná čepel vážila kolem jednoho kilogramu. Na její výrobu spotřebovali nejméně pět kilo materiálu. Na čepel se pokud možno nesahalo rukou, aby nerezivěla. Pot je agresivní, obsahuje soli a kyseliny. Železo vyrobené přímým způsobem je chemicky poměrně čisté, korodovalo méně než dnešní. Již od pravěku byla známá slitina železa, niklu a kobaltu. Byla velmi vzácná, ale jsou doklady už z doby bronzové, že se používala.“ dodal na závěr zajímavé prezentace umělecký kovář Patrick Bárta.
„Děkuji za hojnou účast na všech třech přednáškách Pohřbená historie. Pro velký zájem na ně chceme navázat a v příštím roce Vás rádi uvítáme na jejich pokračování,“ odhalil plány na úplný konec místní archeolog Mgr. Roman Malach.
Zbývá dodat, že celá trilogie prezentací byla velmi zajímavá. Díky tomu, že přednášeli lidé z praxe, kteří mají osobní zkušenosti a průběžně tuto problematiku řeší. Zde je třeba poděkovat Bc. Filipu Havlíčkovi, jenž se tím intenzivně zabývá i v rámci diplomové práce na VŠ a archeologovi Muzea Boskovicka Mgr. Romanu Malachovi. Akci společně zorganizovali i skvěle nás za pomoci svých přátel dávnými věky provedli.
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
http://www.phil.muni.cz/waou
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 20.3.2012
  • 639 zobrazení
mysticsmile
Krátký film z vystoupení kapely Prak je zde:
http://mysticsmile.rajce.idnes.cz/Dvanacty_rocnik_Promenadnich_koncertu_tentokrat_s_kapelou_Prak._Boskovice_19._srpna_2012/
Předposlední podnik letošního dvanáctého ročníku promenádní sezóny v Boskovicích na Blanensku se konal opět za úmorného vedra, jak se v tomto roce stalo již tradicí. Tentokrát zněly prostranstvím před Zámeckým skleníkem melodie v rytmu folku a country. Svůj program přišla několika desítkám diváků představit pětičlenná formace Prak.
Po úvodní skladbě všechny přivítal ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vítejte na předposledním koncertu letošní promenádní sezóny v Boskovicích. Seriál pro vás připravují Kulturní zařízení města za podpory sponzorů. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, tradičním přispivatelem pak pivovar Černá Hora. Již druhým rokem nás podporuje i mediální partner Rádio Petrov. Svou první skladbou se dnes představila formace Prak. Až do sedmnácti hodin se poneseme na vlně country. V polovině programu bude malá přestávka, můžete navštívit na galerii Zámeckého skleníku výstavu fotografií se španělskou tématikou. Ta se koná u příležitosti právě končícího festivalu Ibérica. A jejím ústředním tématem je Flamenco a žhavé taneční rytmy. Pěkné odpoledne s Prakem!“
Tato kapela hraje ve složení: Jiří Toufar – housle dobro, Martin Ženata – mandolina, kytara, zpěv, Zdeněk Zoubek – banjo, zpěv, Roman Ožvoldík – kytara, zpěv a Vladimír Ožvoldík – basa, zpěv. Ten také prozradil zaměření kapely: „Hrajeme country a trampské písničky, též něco z bluegrassu. Jsem rád, že jste přišli, asi by Vám bylo lépe u vody.“ Pětice muzikantů spustila velmi příjemnou muziku, jež byla vítaným osvěžením letního slunečného odpoledne. Diváci se pomalu stěhovali i s židličkami do stínu stromů, na slunci panovalo opravdu nesnesitelné horko. Z pódia zazněly šlágry jako třeba Oranžovej expres z repertoáru populárních Greenhorns. Český text k ní napsal Jan Vyčítal a byla natočena u Pantonu v roce 1971. Málokdo ví, že skladba pochází z roku 1938 a složil ji houslista Ervin Thomas Rouse (1917 -1981). Pak spustili pro přátele přírody a kamarády z Brna Terezu – Osamělé město. Pozvali všechny na již šestý ročník cyklovýletu Okolo Malé Hané do Světlé, kde budou 25. srpna od čtrnácti hodin hrát. Pak rozjeli další hit Šest bílých koní, vzpomenuli na Rangers a jejich Rocky Top Tennessee. Do přestávky zazněla ještě celá řada písní z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se u nás těšily velké přízni kapely Greenhorns, KTO, Rangers a další. V pauze se někteří posluchači přesunuli na galerii Zámeckého skleníku, kde je instalovaná výstava „Flamenco po česku.“ Jedná se o přehlídku velkoformátových fotografií kameramana české televize Romana Muchky. Je ročník 1972, vystudoval SPŠ strojní, aktivně fotografuje šestnáct let. Nyní pracuje v české televizi jako technik kamery. Během čtyř let nasbíral více než 8000 snímků a v Boskovicích představuje to nejlepší. Barevné snímky zachycují nejvýznamnější tanečníky a hudebníky česko – slovenské flamenkové scény. Též španělské lektory a choreografy, kteří v našich krajích působí. Obrazy jsou časosběrným dokumentem. Černobílé fotografie jsou věnovány převážně pohybu při tanci ohnivého flamenca. Výstava stojí za shlédnutí a můžete ji navštívit ještě do 31. srpna 2012.
Po příjemném zchlazení, kdy se mohlo zase pro změnu potěšit oko něčím hezkým, pokračoval koncert pětičlenné formace Prak. Zazněly opět notoricky známé písně, třeba Horský Tymián od Žalmana, trampská Zelené pláně, Olson Blues, Vůz do Tennessie, z repertoáru Pavla Bobka Sláma v botách, Panenka Roberta Křesťana, Pár minut od kapely Cop, Pojďme se napít od Poutníků, legendární Ďáblovo stádo Stana Jonese z roku 1948 známá ze zpěvníku Rudofa Cortéze a Waldemara Matušky.
Odpoledne se změnilo v horký podvečer, přiblížil se konec příjemného posezení s country písničkami a mikrofonu se opět ujal ředitel kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Skupina Prak nás provedla dnešním slunným odpolednem, děkujeme. Před samotným závěrem děkuji též sponzorům. Jednotě COOP Boskovice, pivovaru Černá Hora a Rádiu Petrov. Toto rádio Vás pozvalo sem, ale již několik týdnů též v pátek do letního kina na bratry Nedvědy. Informační středisko má prodaných devět set vstupenek, Nedvědi táhnou, kino si aspoň na chvíli připomene starou zašl
Předposlední podnik letošního dvanáctého ročníku promenádní sezóny v Boskovicích na Blanensku se konal opět za úmorného vedra, jak se v tomto roce stalo již tradicí. Tentokrát zněly prostranstvím před Zámeckým skleníkem melodie v rytmu folku a country. Svůj program přišla několika desítkám diváků představit pětičlenná formace Prak.
Po úvodní skladbě všechny přivítal ředitel Kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Dobré odpoledne, vítejte na předposledním koncertu letošní promenádní sezóny v Boskovicích. Seriál pro vás připravují Kulturní zařízení města za podpory sponzorů. Generálním partnerem je Jednota COOP Boskovice, tradičním přispivatelem pak pivovar Černá Hora. Již druhým rokem nás podporuje i mediální partner Rádio Petrov. Svou první skladbou se dnes představila formace Prak. Až do sedmnácti hodin se poneseme na vlně country. V polovině programu bude malá přestávka, můžete navštívit na galerii Zámeckého skleníku výstavu fotografií se španělskou tématikou. Ta se koná u příležitosti právě končícího festivalu Ibérica. A jejím ústředním tématem je Flamenco a žhavé taneční rytmy. Pěkné odpoledne s Prakem!“
Tato kapela hraje ve složení: Jiří Toufar – housle dobro, Martin Ženata – mandolina, kytara, zpěv, Zdeněk Zoubek – banjo, zpěv, Roman Ožvoldík – kytara, zpěv a Vladimír Ožvoldík – basa, zpěv. Ten také prozradil zaměření kapely: „Hrajeme country a trampské písničky, též něco z bluegrassu. Jsem rád, že jste přišli, asi by Vám bylo lépe u vody.“ Pětice muzikantů spustila velmi příjemnou muziku, jež byla vítaným osvěžením letního slunečného odpoledne. Diváci se pomalu stěhovali i s židličkami do stínu stromů, na slunci panovalo opravdu nesnesitelné horko. Z pódia zazněly šlágry jako třeba Oranžovej expres z repertoáru populárních Greenhorns. Český text k ní napsal Jan Vyčítal a byla natočena u Pantonu v roce 1971. Málokdo ví, že skladba pochází z roku 1938 a složil ji houslista Ervin Thomas Rouse (1917 -1981). Pak spustili pro přátele přírody a kamarády z Brna Terezu – Osamělé město. Pozvali všechny na již šestý ročník cyklovýletu Okolo Malé Hané do Světlé, kde budou 25. srpna od čtrnácti hodin hrát. Pak rozjeli další hit Šest bílých koní, vzpomenuli na Rangers a jejich Rocky Top Tennessee. Do přestávky zazněla ještě celá řada písní z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se u nás těšily velké přízni kapely Greenhorns, KTO, Rangers a další. V pauze se někteří posluchači přesunuli na galerii Zámeckého skleníku, kde je instalovaná výstava „Flamenco po česku.“ Jedná se o přehlídku velkoformátových fotografií kameramana české televize Romana Muchky. Je ročník 1972, vystudoval SPŠ strojní, aktivně fotografuje šestnáct let. Nyní pracuje v české televizi jako technik kamery. Během čtyř let nasbíral více než 8000 snímků a v Boskovicích představuje to nejlepší. Barevné snímky zachycují nejvýznamnější tanečníky a hudebníky česko – slovenské flamenkové scény. Též španělské lektory a choreografy, kteří v našich krajích působí. Obrazy jsou časosběrným dokumentem. Černobílé fotografie jsou věnovány převážně pohybu při tanci ohnivého flamenca. Výstava stojí za shlédnutí a můžete ji navštívit ještě do 31. srpna 2012.
Po příjemném zchlazení, kdy se mohlo zase pro změnu potěšit oko něčím hezkým, pokračoval koncert pětičlenné formace Prak. Zazněly opět notoricky známé písně, třeba Horský Tymián od Žalmana, trampská Zelené pláně, Olson Blues, Vůz do Tennessie, z repertoáru Pavla Bobka Sláma v botách, Panenka Roberta Křesťana, Pár minut od kapely Cop, Pojďme se napít od Poutníků, legendární Ďáblovo stádo Stana Jonese z roku 1948 známá ze zpěvníku Rudofa Cortéze a Waldemara Matušky.
Odpoledne se změnilo v horký podvečer, přiblížil se konec příjemného posezení s country písničkami a mikrofonu se opět ujal ředitel kulturních zařízení města PaedDr. Oldřich Kovář: „Skupina Prak nás provedla dnešním slunným odpolednem, děkujeme. Před samotným závěrem děkuji též sponzorům. Jednotě COOP Boskovice, pivovaru Černá Hora a Rádiu Petrov. Toto rádio Vás pozvalo sem, ale již několik týdnů též v pátek do letního kina na bratry Nedvědy. Informační středisko má prodaných devět set vstupenek, Nedvědi táhnou, kino si aspoň na chvíli připomene starou zašlou slávu filmových festivalů, kdy nebylo kam sednout. V pátek ještě hrajeme předposlední pohádku Sedmizubého hřebínku na zámku a za týden v neděli končíme letošní sérii Promenádních koncertů vystoupením národopisného souboru Velen. Ten před časem reprezentoval s velkým úspěchem naši kulturu v Belgii, tímto jim též děkuji. Na poslední promenádě s nimi vystoupí velký dechový orchestr Základní umělecké školy z Letovic. Ještě připomenu Husí slavnosti, které překročily svým věhlasem hranice republiky a reklama na ně se objevuje i v informačních materiálech několika leteckých společností. Přátelé, Vám poděkování, že jste přišli, nezapomeňte na závěr promenádní sezóny, mějte se krásně. Poslední slovo bude mít Prak. Krásné odpoledne.“
Před poslední skladbou připomenul Vladimír Ožvoldík úspěšné vystoupení v Bratislavě na country bále. Jako poslední zazněla pomalá balada skotských autorů, kde si sóla zahrál multiinstrumentalista Jiří Toufar a byl konec.
Zbývá poděkovat Kulturním zařízením města za pořádání koncertů, kde se představují amatérští umělci opravdu všech žánrů a každý si zde jistě vybere to své. Promenády představují to nejlepší z regionální hudby a tance Díky nim v nádherném prostředí parku u Zámeckého skleníku mohou občané trávit příjemná nedělní prázdninová odpoledne.
Více: www.kulturaboskovice.cz
http://www.jednotabce.cz/index.php
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
  • 20.8.2012
  • 529 zobrazení
jipak
Druhou dubnovou sobotu mi volal Martin, jestli nechci jít lítat na Kobylu u letiště Nesvačily. Proč ne, tam jsem ještě nelítal. Na vrcholek kopce vede sice trochu terénní cesta, hodně obtížná při mokru, ale tentokrát jsem vyjel v pohodě. Kobylí hora je kousek na jih od LK Nesvačily, takže člověk musí sledovat provoz a neplést se vrtulákům do cesty. Na startovačce už byli staří pardálové z Vlašimi - Honza zvaný Bombarďák, Tomáš a Martin. Všichni tříkolkáři - není se co divit, stratovačka je krásně rovná, travnatá a skoro na všechny strany. Chvíli po páté startujeme a letíme přes Bystřici směr Benešov. Kroužím nad našimi bývalými sousedy Jarmilou a Karlem, Žaneta vesele pobíhá po zahradě a je taky vidět. Za chvíli jsme u Konopiště, kolem kterého se vznášejí dva balóny. Beru kurz směrem na Týnec nad Sázavou a kochám se rozkvetlými remízky, které vypadají jak zasněžené. Přes Sázavu je opravený železniční most a koukám na to, jak postavili paneláky kousek od centra - když kolem nich jedeme autem, vůbec není poznat že jsou do kruhu... Dolétává mě Martin a společně pak pokračujeme zakroužit nad Edou a Mariánkou v Chrástu - Mariánka na nás mává, ale má skoro maskovací svetra na fotce není vidět. Vody v Sázavě není moc a jsou vidět snad všechny balvany. Fotím jezy, které jsou po cestě a které jsme s rodinou úspěšně zdolali na lodích. Odbočujeme směrem na Netvořice a kousek za řekou letíme nad ukázkou fotovoltaického zbláznění - místo pole je tam hromada desek... V téhle oblasti měli Němci za druhé světové války výcvikový prostor (od Štěchovic až po Benešov) a tak jsou občas vidět v lesích zbytky různých staveb a pozorovatelen. Jedna je kousek západně od Lešan. Pomalu se blížíme k Maskovicím. Ty mám ještě v paměti - před dvěma lety letěl Vašek s Romanou balónem a já je doprovázel na padáku. Když vyklesali na přistání, pozemní obsluha si je odtáhla kam potřebovala. No a mně zbyl na přistání jen travnatý pás o šířce asi 20m, okolo bylo vzrostlé obilí. A navíc po jedné straně dráty. No, dal jsem to napodruhé a ten travnatý pás na fotce je tam pořád. Kousek od Maskovic na kopci u Větrova si někdo postavil dům a kolem něj kamenné kruhy. Skoro jako Stonehenge. Martin to jde prozkoumat dolů a tak točím směr Neveklov. Po cestě se mi líbí lom u Ouštic a pak stoupám nad Neštětickou horu. Na ní je rozhledna - ale je to pozorovatelna z druhé světové války. Naposled jsem tady byl ještě s turisťákem, když mi bylo tak deset let. Pokračujeme směrem zpátky ke Kobyle. Středočeská pahorkatina se v zapadajícím slunci ukazuje v plné kráse. Prostě hromada kopečků a údolí. Člověk letí nad údolím a kousek vedle sebe má vršek kopce. No, ještě že nefouká - jinak bych šel dost vysoko nad vršky kopců, turbulence tady musí opravdu řádit. Na kraji Maršovic stojí bývalá stará továrna s komínem a moc pěkný kostel se statkem. Otáčíme směrem na východ, je pomalu čas se vrátit. Přes Libohošťský rybník ještě letíme k Božkovicím, Martin pokračuje k Tožicím, ale já to beru přímo na Kobylu. Zase mi začíná občas vynechávat motor, takže dávám plný plyn a stoupám. To pro jistotu abych doletěl až na Kobylu a nemusel ten krpál šlapat. Ještě poslední snímky startovačky, to už se stávkujícím motorem. Podrovnat a klouzavé přistání do báječné trávy. Honza s Tomášem už mají zabaleno, Martin přistává za chvíli a já zkouším co motor. Má toho dost, občas trochu blafne, ale to je vše. Takže po krásném 70km letu za hodinu a půl se ještě stavuji u Edy a nechávám mu tam mazlíka na opravu.... Naštěstí to prý byla jenom svíčka. Hmmm, nějak jsem na ni zapomněl a měla už nalítáno kolem 60 hodin - to je na ní dost. Takže zase příště.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 12.4.2014
  • 482 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
mysticsmile
„Celý život jsem nikde nebyla, tenkrát byl život těžký, jen samá práce tak jsem nemohla. A teď na stáří se mi díky projektu Cestománie otevřel celý Svět.“ Tato slova zazněla z úst seniorky Berty Mikuláškové. Přistihnul jsem ji na MotoMedu, právě když ujížděla první pomyslné kilometry trasy.
Možná je čtenář z tohoto úvodu poněkud zmatený, tak tedy pěkně od začátku. "Nápad na projekt Cestománie byl poměrně jednoduchý,“ sdělila mi zdravotní sestra a současně aktivizační pracovnice Romana Kuželová. „Naši klienti chodí do tělocvičny rehabilitovat na mechanoterapii. K tomu používají MotoMed. Jde o vylepšený rotoped, jaký známe z mnohých domácností. A při cvičení vždy snili, kam jedou a též o tom vyprávěli. Nás tedy napadlo, že sestavíme mapu cest. Přitom budeme s klienty vzpomínat, trénovat paměť a třeba i trochu soutěžit. Samozřejmě tyhle jízdy probíhají za přísného dohledu naší paní doktorky MUDr. Hany Dvořáčkové, která sama doporučí tréninkovou zátěž a počet ujetých kilometrů. Vše budeme zapisovat každému jednotlivě do indexu, abychom měli přehled o cestě, jakou každý z klientů za časový úsek urazil. Jednou za měsíc se všichni sejdeme, pomyslně navštívíme nějakou zemi a budeme si o ní povídat. Probereme historii, zvyklosti, hudbu, osobnosti a vše, co danou zemi charakterizuje.“ Projekt Cestománie vznikl na počátku měsíce a vydatně nám v tom pomáhají studentky VOŠ Sociální práce v České Třebové Lucie Kolínská a Radka Zavadilová. Ty se ujaly výroby vlajek, mapy a v součinnosti s klienty celou akci materiálně připravují. Chystají různé kvízy, soutěže. „Klienti tímto mohou pomyslně cestovat ve svých myšlenkách, vybavují si vzpomínky. Též ji to velmi ulehčuje přechod z rodinného prostředí sem k nám,“ přidala se do debaty vedoucí úseku přímé obslužné péče Miroslava Čopáková. „A právě ve spolupráci s rodinou vidím velký přínos. Navíc nám celý měsíc velmi pomáhají studenti z místní pedagogické školy.“
„Já bych Vás všechny chtěla moc pozdravit na startu dlouhodobého projektu. Vítám mezi námi též studenty Střední pedagogické školy Boskovice včetně pana profesora. Máme s nimi již letité dobré zkušenosti. Během půlroční praxe nám pomohou s projekty. A právě dnes jeden takový startuje. Nazvali jsme jej Fittour těla a duše, dnes zahajujeme jeho část nazvanou Cestománie. Též mezi námi vítám MUDr. Hanu Dvořáčkovou, jež nám tu pomyslnou dlouhou cestu dnes odstartuje. A vítám též všechny Vás klienty a těším se na cestování po Evropě. Budeme se vzdělávat, bavit. Přeji nám všem, abychom z toho měli velkou radost,“ uzavřela svůj vstup Miroslava Čopáková. Aktivizační pracovnice Romana Kuželová pak všechny seznámila se vznikem, organizací a průběhem celé akce. „Vše začalo na již zmíněném MotoMedu, kdy některé klientky v myšlenkách jezdily na Kořenec, jiné zase do Brna,“ sdělila všem za všeobecného smíchu. Táňa Podloucká ukázala trasu na velmi hezky nakreslené mapě doplněné obrázky hlavních měst. „Trasa má celkem 12285 kilometrů a pojedeme ji celý rok.“ Pokračovala Romana Kuželová. „Startujeme z Boskovic a první dnešní zastávka je v Praze. Pak pojedeme celý měsíc na Slovensko a když se zde sejdeme, povíme si něco o krajině, prohlédneme materiály, budeme trénovat paměť, vzpomeneme historii, populární osobnosti, jídla a mnoho dalších věcí. Každý měsíc se dostaneme do jiné země. Na konci roku doputujeme až do egyptské Káhiry, kde trasa končí. Líbí se Vám ta trasa?“ Odpovědí klientů bylo nadšené ano, děkujeme a velký potlesk!
Závěrečné slovo si vzala MUDr. Hana Dvořáčková: „Já Vám chci popřát šťastnou cestu, hodně zdraví a rychle ujetou trasu.“ Paní doktorka poté u dveří přestřihla pásku a tím pomyslně Cestománii otevřela. „Našemu putování třikrát zdar, zdar, zdar“, zaznělo sborově klubovnou. „Ať se Vám dobře cestuje, vítězi budete všichni,“ uzavřela slavnostní část Miroslava Čopáková.
Táňa Podloucká pak začala vyprávění o České republice. „Přestože naše zemička je úplně maličká, skrývá v sobě mnoho krás.“ Probrala postupně vše, co si my mladší pamatujeme z hodin zeměpisu ve škole, z výuky dějepisu a češtiny. Zavzpomínala na Velkou Moravu, Rakousko-Uhersko, obě světové války, Únor 1948, vznik ČSSR, sametovou revoluci a pád komunismu 1989. Představila státní symboly – vlajku, znak, hymnu. Vzpomenula významné osobnosti – Karla IV. Probrala horstva, nížiny, řeky, rybníky, národnosti a menšiny, politické představitele, presidenta. Stavbu a historii Národního divadla, významné herce, filmovou tvorbu, hudební dílo, skladatele. Vyprávění o kultuře doprovodila ukázka ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Vědce a lékaře zastupuje Otto Wichterle z nedalekého Prostějova - vynálezce kontaktních čoček. Vyjmenovala jídla typická pro českou kuchyni. „Kvíz, který máte před sebou obsahuje téměř všechny otázky, co jsme dnes probrali. Vzpomeňte též na místa, kde jste se narodili a máte je rádi. Na vyplnění máte celý měsíc, bude to pro Vás jistě snadné. Tak teď zamíříme na Slovensko, pak do vzdálených zemí a my všichni se těšíme, až se nám z daleké cesty zase vrátíte sem k nám,“ ukončila výklad perfektně připravená Táňa Podloucká. Bylo to velmi zajímavé i já jsem si osvěžil své znalosti a dozvěděl se i něco nové. „A teď si Vás ještě trochu vyzkouším,“ převzala slovní štafetu Romana Kuželová. „Která místa naší vlasti se Vám vybavují?“ Klienti pak jmenovali spoustu měst, obcí, oblastí, kde se narodili a která jsou spojená s jejich mládím. S údivem jsme zjistili, že senioři pocházejí téměř ze všech koutů republiky. Důstojnou tečkou za prvním setkáním v rámci Cestománie byl opět úryvek ze Slovanských tanců. Klientům se ze společnosti ani moc nechtělo a odcházeli plni cestovatelských dojmů, ač jen pomyslných.
Zbývá vyjádřit velký obdiv všem pracovníkům MSSS v Boskovicích. Jak se o klienty starají, dokáží vyplnit jejich volný čas vzděláním a zábavou. Za jejich skvělé nápady a záslužnou práci jim patří poděkování nás všech.
Více: www.mssboskovice.cz
www.boskovice.cz
Kategorie: moje fotozprávy
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • prosinec 2011 až únor 2012
  • 484 zobrazení
kabuf
O víkendu se již tradičně potkali příznivci a členové FanClubu skupiny Kamelot v areálu U Lamberka v Březníku. Roman, Petr Bendl a revaivloví i další kyteristé hráli až do rozbřesku. Více bude na videu, jehož odkaz zde časem umístím. Nezbývá tedy,aby jste se zatím těšili. Po přkrásném krátkém spaní částečně pod starou borovicí a částečně pod hvězdami jsem vyplenil houbařské poklady v nejbližším okolí campu. Zdraví BUF
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • září 2014
  • 398 zobrazení
mcanon
www.rockopera.cz

2. díl antického cyklu
Metalová opera Milana Steigerwalda a Pavly Forest o sourozenecké rivalitě a závisti, která přeroste ve velké válečné tažení podle antických tragédií Sofokla a Aischyla.

7 proti Thébám je metalová opera o lásce, zradě, touze po bohatství a moci. První polovina představení vychází ze Sofoklova "Oidipa na Kolónu" (přemýšlivé, filozofické dílo), druhá polovina je inspirována Aischylovým dílem "Sedm proti Thébám" (oslava hrdinů, akce).

Oidipus na Kolónu (1. dějství)
Člověk mezi vinou a vykoupením.
Po odchodu Oidipa z Théb ho doprovázely jeho dcery na cestě do míst, kde nalezne smír. Došli na posvátné místo, kde nikdo nesmí přebývat. Oidipus zde odpočíval a starci mu přišli říct, že je to svaté místo. Když zjistili, kdo to je, litovali ho. Oidipus je poprosil, aby nechali poslat pro svého vládce. Po zemi se rychle rozneslo, že se zde Oidipus nachází a prosí si zavolat vladaře. Když se to doneslo k Théseovi, athénskému králi, neváhal a vydal se k Oidipovi. Starci mezitím prozradili Oidipovi modlitby, které musí pronést na tomto posvátném místě, aby zde mohl zůstat. Oidipus, starý, vyčerpaný a slepý stařec, svěřuje Théseovi své proroctví. Ze země byl vyhnán svojí rodinou a jen jeho dcery zůstaly s ním v bídě, nyní Kreon bude se ho snažit do města dostat zpět, neboť mu to bude ku prospěchu. A poté i jeho synové budou se ho snažit přimět na svou stranu v boji o trůn.
Oidipus prosí Thésea, aby ho bránil a nenechal ho odvést z této země a nechal ho zde umřít, slibuje, že se jemu a celé jeho zemi dobře odvděčí. Vladař se mu zaručil svým slovem. Jak Oidipus řekl, stalo se. Přišel nejdříve jeho švagr Kreon a zprvu vlídnými slovy, poté násilím, snaží se ho přemluvit, aby se s ním vrátil do své rodné vlasti, odkud byl vyhnán. Kreon unáší Oidipovy dcery, Théseus dal Oidipovi své slovo a přivádí je zpět. Oidipus mu děkuje. Poté přichází k Oidipovi jeho prvorozený syn Polyneikés a prosí otce, aby se k němu přiklonil, neboť on má právo na trůn jakožto prvorozený. Oidipus ho však zavrhl, jelikož mu nepomohl a nebyl s ním, když byl vyhnán, a proklel ho. Jeho osudem je zemřít v boji s bratrem, který umře též. Antigona se snaží bratra přemluvit, aby se vyhnul osudu a nebojoval, ale ten přijímá osud a vrhá se vstříc smrti.
Nedlouho potom si Oidipus nechává zavolat Thésea, neboť poznal, že přichází jeho čas. Pověděl, že si sám najde místo smrti a nikdo nesmí jít s ním a vědět, kde je, kromě Thésea. Toto místo musí být uchráněno před vpády vojsk a utajeno před všemi, aby zemi nikdy nepotkala žádná pohroma. Oidipus se rozloučil se svými dcerami a potom jim poručil odejít. Théseus slíbil, že se postará o ně a o jejich blaho. Potom se ozval hlas, to Bůh si volal k sobě Oidipa, otevřela se země a Oidipus zmizel. Dcery jeho truchlily a chtěly vidět, kde jest jeho hrob, Théseus jim ale tuto prosbu upřel, neboť to slíbil starci, avšak plní jejich přání a pomůže jim zastavit boj jejich bratří.

Jen bohům dáno je, že nezmírají nikdy, ani nestárnou,
vše ostatní však maří Čas, jen vládne všem.
I zemská síla hyne, hyne tělesná, i věrnost zmírá, pučí bujně nevěra;
tak také svorný duch ni mezi přáteli vždy nevládne, ni ve dvou městech sousedních,
vždyť jedněm teď a druhým zase později se přízeň mění v odpor a zas v přátelství.

Sedm proti Thébám (2. dějství)
Válečné tažení proti Thébám.
Po odchodu Oidipa došlo ke sporům o trůn. S pomocí strýce Kreonta oba bratři došli k dohodě, že se o vládu rozdělí tak, že kadý bude vládnout jeden rok a poté vládu předá. První usedl na trůn Eteoklés. Když však rok končil, odmítl bratrovi vládu předat a nakonec jej vyhnal z Théb.
Polyneikés našel útočitě i porozumění v Argu, kde byl vlídně přijat králem Adrástem. Ve stejné době našel azyl v Argu také Týdeus, syn kalydónského krále Oinea. Týdeus byl z Kalydónu vyhnán, protože zavraždil své bratrance. Týdeus byl znám jako divoký, krutý a nelítostný bojovník. Přišel o možnost usednout na trůn po svém otci a hledal spojence, který by mu pomohl k návratu do Kalydónu.
Adrástos je oba přijal a také oběma přislíbil pomoc při znovuzískání jejich postavení. Věštba Adrástovi doporučila, aby zapřáhl do svého dvoukolého vozu kance a lva, co se perou v jeho domě. Nevěděl si s tím rady, ale brzy pochopil: kalydónský Týdeus měl ve znaku kance, thébský Polyneikés lva. Tak se stali ženichy v Argu: Týdeus dostal Adrástovu dceru Déipylé a Polyneikés Argeiu.
Začala se organizovat armáda a bylo rozhodnuto vyrazit jako první proti Thébám, které byly blíže. Město bylo obehnáno pevnými hradbami, v nich sedm velkých bran. Proti nim vytáhlo sedm velitelů se svými vojsky. Předpovědi úspěchu nebyly valné, jeden z účastníků, věštec Amfiaráos, dokonce věděl, že všichni kromě Adrásta při dobývání Théb padnou. Proto se nechtěl výpravy zúčastnit, ale Polyneikés nabídl jeho manželce Erifýlé vzácný náhrdelník, po pramáti rodu Harmonii, a to nakonec zlomilo Amfiaráův odpor. Do války se vypravil, ale předtím ještě poručil svým synům, aby zabili svou matku v případě, že se Amfiaráos nevrátí živý. Prý to splnil Alkmaión, syn který bojoval v druhé válce s Epigony. Tažení mělo podporu bohů, ale také jejich výhrady a varování. Přízeň však netrvala dlouho a bohové opustili zpupné a vychloubačné bojovníky a nechali je na pospas smrti.
Thébané všechny přípravy na válku pečlivě sledovali a byli připraveni k obraně města. Když vojsko přitáhlo, útočníci viděli, že město jen tak nedobudou. Adrástos obránce vylákal ven z hradeb a tam jim způsobil citelné ztráty. Nato se Thébané opět stáhli za brány a tam vytrvali.

Adrástos své vojsko rozdělil, každý ze sedmi vůdců měl zaútočit na jednu z bran. Boj se však pro útočníky nevyvíjel dobře. První v boji zahynul Kapaneus, po něm Parthenopaios, Týdeus i Hippomedón... Válku měli rozhodnout thébští bratři, v souboji však zahynuli oba.
Thébané pod vedením Kreonta vyrazili do útoku a zahnali argejské na útěk. Amfiaráios prchal ve svém voze, pronásledovatelé už ho málem dostali svými otěpy, když zasáhl Zeus, udeřil do země bleskem, a Amfiaráos zmizel pod zemí, kde prý dále vládl živý mezi mrtvými. Živý se z bojů dostal jenom král Adrástos, který vyskočil na svého okřídleného koně Ariona a zmizel.

Tak neslavně skončila výprava proti Thébám, tragická a zbytečná. Válečná řež? byla jenom kulisou pro bratrovražedný boj, končící smrtí obou.

Navazuje poslední díl antického cyklu, rocková opera Antigona.

Tvůrčí tým:
Hudba: Milan Steigerwald
Libreto: Pavla Forest
Režie: Roman Štolpa
Choreografie: Zuzana Dovalová
Bojové choreografie: Petr Stehlík
Kostýmy: Lucie Konopíková
Scénografie: Pavla Forest
Projekce: Linda Fait
Grafika: Michaela Fišerová
Lighting desing, světelná režie: Vladimír Neubauer
Zvuková režie: Ondřej Ondra Martínek
Masky, líčení: Hana Poršová
Asistent režie: Eva Eva Petraskova
Jevištní technika, rekvizitář: Jana Eichlerová
Garderoba: Adriana Pítrová
Media relations: Tomáš Kopečný
Inspicient: Luboš Vayhel

Polyneikés (antihrdina): Jan Toužimský
Oidipus (otec Polyneika a Eteokla) / Apollón (bůh Slunce): Lukáš Písařík (alt. Kamil Střihavka)
Amfiaráos (věštec a bojovník): Jiří Zonyga
Kreon (vládce Théb): Viktor Dyk
Erifýlé (žena Amfiaráa): Pavla Forest
Théseus / Morfeus (athénský král / thébský věštec): Josef Šutara
Antigona (dcera a průvodkyně Oidipa): Žántí
Isména (dcera a průvodkyně Oidipa): Daniela Langerová
Moira Klóthó (bohyně osudu předoucí): Michaela Gemrotová
Moira Atropos (bohyně osudu neodvratná): Miroslava Časarová
Hádés (bůh Podsvětí): Petr Opava
Eteoklés (bratr Polyneika): Jiří Valeš
Matěj (opožděný divák): Matěj Kohout
Zuzana (opožděný divák): Zuzana Dovalová
Peró (královna z Arga): Helena Kubelková
Athéna (bohyně vítězství): Aneta Aberlová
Týdeus (krutý švagr Polyneikův): Petr Semerád
Heró (Pýthijská věštkyně) / thébanka: Andrea Šebek Zuzana Procházková
posel Smrti: Natálie Lenka Ryšavá
Adrástos (král Argu) / théban: Petr Stehlík
Áloeoyci (dcera Erifýlé) / thébanka / vestálka: Žofie Dařbujánová
Argeia (žena Polyneikova) / thébanka: Adéla Kubelková
Déipyla (žena Týdeova): Marie Steigerwaldová
Kapaneus (bojovník) / athénský veršotepec: Jiří Švec
Parthenopaios (bojovník) / muž z Argu / théban: Lukáš Jindra
Hypomedón (bojovník) / mladý Polyneikés: Jakub Štolpa
Tityos (bojovník) / mladý Eteoklés: Matěj Štolpa
thébanka / žena z Argu / vestálka: Adriana Pítrová
thébanka / vestálka: Jana Jiroušková
thébanka / žena z Argu / vestálka: Rewoten Dee
thébanka / vestálka: Šáren Makovcová
dospívající Polyneikes: Pavel Nyč
dospívající Eteokles: Daniel Fajmon / Petr Lochschmidt
tanečnice: Lenka Krenková
více  Zavřít popis alba 
  • 10.5.2017
  • 334 zobrazení
pcupr
Hochswab – srpen 2013
Asi rok po převratu v osumdesátém devátém, jsme ze Zdeňou Herzánem vzali auto, s tím , že se projedem po Rakousku a zhodnotíme možnosti co a jak v horách a na řekách . Byl to takový spíš poznávací zájezd. Vyšli jsme po ledovci do sedla Windlucke pod Hoher Dachstein, projeli kolem Toplitzkého jezera a přes hory se vraceli domů. Někde u Mariazellu , v nějakých serpentinách jsem si všiml, na západ od silnice nějakých skalnatých kopců . Doma jsem pak zjistil , že s jednalo o horskou skupinu Hochswab. Ale vjemů bylo hodně a cílů v Alpách taky. Takže se jezdilo do Kaisru, na Glockner, Dachstein. Pak se mě podařilo vylákat Romana a Julii na čundr, na onen zmíněný Hochswab. Ještě před tím jsem ,s tehdy velmi aktivním, břeclavským vodáckým oddílem sjel Salzu. Což je řeka , která ohraničuje Hochswab ze severu. Bylo to na lodi s Martinem Hromkem, a stálo by to za samostatný článek. Na lezení jsem se dostal na Hochswab až někdy v roce 2000(asi), kdy jsme s Alenou Foltýnovou a Crazym vylezli Waiblkante na Edelspitze. Pak jsem cestu zopakoval ještě několikrát , s Jolčou a dalšíma.
Cesta je nad chatou Voisthälerhütte a tuto oblast jsem od té doby navštívil několikrát.
Tak to bylo i teď . S Liborem jsme se domlouvali do Tater , ale v Rakousku byla lepší předpověď. Tak volba padla opět , po čase, na Hochswab. Přepověď byla ideální, jen teplota byla poněkud , dost vysoká. Ale v horách se tropické teploty snáší líp než v dolinách. Přidal se ještě Pavel Fridrich z Bystřice a v sobotu odpoledne jsme vyjeli.
První noc jsme se vyspali u auta na parkovišti v ústí doliny. Na chatu jsme ani nešli , ze soboty na neděli jsou chaty plné. Nastupovali jsme brzy ráno , ale cesta na Voisthälerhütte, v úmorném vedru, stejně zabrala kolem tří hodin. Na chatě jsme si objednali nocleh, z neděle na pondělí bylo volno. Na chatě je nový chatař.A vrtulník akorát snášel někoho odpadlého od tepla. Optimistické.
Z chaty pod stěny Edelspitze a Karlmaueru je to cca 25 minut. Záměrně jsme šli sem, neboť se jedná o stěny severní, bez slunce, což v těchto tropických dnech byla výhoda. Nevadí mě lozit cesty , které jsem již lezl, takže jsme šli „starou oblíbenou“ Waiblkante za 5-. První , nejtěžší délku, šel Pavel, je nejmladší, ještě mu nebylo ani padesát. Batohy jsme v této délce vytahovali, je tam jedno takové místo co „vyhazovalo“. Pak už jsme se ve vedení střídali. Většina cesty vedla pěkně ve stínu. Zato na vrchu bylo „ peklíčko“. Já vedro moc nemusím , slanil , či utekl jsem první. Vrchol Edelspitze s výškou 1870m.n.m, j e zajímavý svým originálním křížem posvařovaným ze starých skob a kroužků.
I když bylo ještě dost času, v tom vedru už se nám nechtělo nic jít. Takže večer jsme strávili „doplňováním tekutin na terase Voisthälerhütte. Nocleh stál tuším 9 éček na Alpeverein. Večer příjemně sprchlo.
Druhý den ráno bylo jasné, že jít někam ,kde celý den pálí slunce, třeba do jižní stěny Grosse Hochswabu, by byl pěkný opruz. Volba a dobrá volba, padla na severní stěnu Karlmaueru, kam celý den slunce nezasvítí. Stěna je hned vedle Edelspitze, nástup cca 20 minut. Lezli jsme Nordostkamin kl. 4+, šel jsem ho již podruhé. Nastupoval do něj potřetí. Kdysi jsme omylem místo něj přelezli, s Jirkou Čepilem, Krejzym a Jarou vedlejší Schreinerwegkl V+. Lezení bylo ideální , skála suchá, místy trochu lámavá. Nýtků trochu míň než předešlý den ,ale i tak dost. V kraťasech a tričku, pěkně ve stínu a teploučku. Úplně ideální. Litoval jsem dvojku, se kterou jsme se bavili večer , Poláka s Vídeńačkou, která šla na jižní stěnu Hochswabu. Musela to být grilovačka. V poledne na chatě bylo 30 stupňů.
Vrchol Karlmaueru 1938 m.n.m. je travnatý. Říkám tomu vrcholová pastvina. Byli jsme tam ve trojce za slabé tři hodiny. Dobrý čas. Trochu fotek po okolí. třeba na Schartenspitze a Winklkogel , kde jsem ještě nebyl a nebo Holmauer s cestou od slavného vídeńského lezce z třicátých let Fritze Kasparka, jehož jméno není nutno horolezcům představovat. Jižní stěna Holmaueru je monumentální, ale poněkud pozapomenutá, což si jistě nezaslouží.
Seběhli jsme na chatu. Sbalit se, rozloučit, skočit k pramenu pro vodu na cestu a dolů k autu za pěkného vedra. U auta jsme byli kolem čtvrté. Vařič na ohřátí konzervy nebyl potřeba, byla teplá i tak. Po cestě jsme se ještě schladili v rybníku a před osmou mě kluci vykládali v Hodoníně, kde bylo večer 37 ve stínu.
Fotky jsou hlavně moje, některé od Libora a také Pavla, kterým za ně děkuji
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • 28.7.2013
  • 320 zobrazení
bele
ALB 1012
Koloseum, Palatin a Forum Romanum bylo tuším na jednu vstupenku Roma pasu, tak jdeme na to. Palatin je pahorek, na němž bylo podle pověsti založeno město Řím, a patří mezi "sedm pahorků" na nichž historické město leželo. Marně jsme hledali vlčí jeskyni, kde pastýř Faustulus nalezl dvojčata Romula a Rema. Místo se mimo jiným zalíbilo řadě významných lidí už v době republiky (Catullus, Crassus, Cicero), a později i římským císařům. Hned ten první – Augustus – si zde vybudoval nádherný palác, který obsahoval i správní a soudní dvůr, stadion a řadu nezbytných doplňků.Roku 2007 zde archeologové objevili kruhový podzemní prostor s kupolovitou klenbou, zdobenou mozaikami, tam jsme se ale nedostali.

Z názvu Palatinus se odvozuje slovo palác, starou krásu nahradila ale už jen hromada trosek
Forum Romanum bylo v dobách antického Říma centrum veřejného dění ve městě i v říši. Je to zhruba obdélné náměstí o rozměrech asi 130x60 m mezi pahorky Kapitol a Palatin, kterým prochází hlavní římská cesta Via Sacra, spojující pahorek Kapitol s Koloseem. Konaly se zde slavnosti, triumfální průvody, soudy, volby, politická shromáždění i trhy. Uprostřed dnešního Fora byla kdysi bažina, která byla vysušena a nahrazena chaosem budov. Tragedie toho místa byla při velkém požáru 19. července 64 AD. Jak to při tragediích tohoto typu bývá, císař Nero ihned po zdolání ohně nechal vypracovat nový plán města, počítající při obnově se širšími ulicemi a omezením maximální výšky budov, z nichž každá měla být opatřena vlastními zdmi a v přední části vchod se sloupovím. Každá budova měla být povinně vybavena prostředky na uhašení ohně. Za splnění těchto podmínek dával císař finanční bonus. Zajímavé od Nera :-)

Sláva Fora Romana skončila společně se Západořímskou říší a od té doby chrámy, které nebyly přeměněny na křesťanské kostely, jen pustly. Zkázu dokonaly barbarské nájezdy a také sami Římané, kteří po staletí brali z honosných staveb vzácný mramor a používali jej na novostavby. Časem ruiny chrámů zarostly trávou a na planině se pásly kozy.

Znovuobjevení se dočkalo Forum na konci 18. století, kdy se zde konaly pokusné vykopávky. Velké a systematické vykopávky se rozeběhly nejvíce od roku 1803, kdy se podařilo objevit pozůstatky mohutného Oblouku Septimia Severa pod Kapitolem
více  Zavřít popis alba 
171 komentářů
  • říjen 2010 až říjen 2016
  • 288 zobrazení
rodinapavlu
V letech 1993 až 1996 byl prováděn průzkum a čištění hradní studny za pomoci speleoalpinistické a potápěčské techniky. Odborné potápěčské práce zajišťoval Ing. Jan Šimeček (vedoucí potápěč) a Jaroslav Šimeček (potápěč). Pomocné práce na povrchu zajišťovali brigádnicky studenti, organizováni vedoucím akce Ing. Romanem Váňou.

S průzkumem hradní studny bylo započato vlastně už v roce 1993. Tehdy Jan Šimeček podnikl první průzkumné ponory na její dno, zmapoval hloubku, tvar stěn, nalezl a vytáhl také první předměty - rubínové poháry z českého skla, anglický kameninový talíř asi 150 let starý nebo míšeňské zlacené talíře. Při dalších ponorech v průběhu dalších let bylo stále jasnější, že dno hradní studny skrývá ještě tajemství.
Po průzkumných pracích v roce 1994 započaly hlavní práce v červenci 1995. Na hladinu vody ve studni byla spuštěna plovoucí pracovní plošina, do studny byl nainstalován výkonný ejektor na odčerpávání bahna a rozrušených sedimentů. Bylo postaveno lešení jako závěsná konstrukce na spouštění těžkého materiálu a vytahování košů (pro tento účel zvlášť zkonstruovaných a vyrobených) s odtěženým materiálem.

Po započetí prací se zjistilo, že pod tenkou vrstvou jemného sedimentu byl sediment velmi hrubý, který nebylo možné odsávat ejektorem. Veškeré nabírání materiálu ze dna studny bylo tedy nadále prováděno pouze ručně. Materiál byl nabírán do košů, které byly vrátkem dopravovány na povrch, kde byl materiál ihned tříděn.

Během dvou dnů byl zarovnán osypový kužel dna. Poté bylo započato s odkrýváním první vrstvy. Třídění materiálu i jeho odkrývání probíhalo dle instrukcí Dr. Josefa Bláhy, vedoucího úseku archeologických památek Památkového ústavu v Olomouci, který je odborným garantem celého výzkumu.
Hloubka ponorů činila 25,7m a délka hyperbarické expozice byla na hranici efektivity. Proto bylo přistoupeno ke snížení hladiny vody ve studni pomocí ejektoru o 4 m. Nová hloubka 21 m umožňovala lepší využití času k práci na dně. 13. 7. byly ukončeny práce na 1. vrstvě.

Následující den začaly práce na vrstvě druhé. S postupujícími pracemi se stále zvětšovala hloubka a tak 21. 7. byla znovu snížena hladina, tentokrát o 3 m. Z povrchu tedy bylo k hladině asi 20 m, ke dnu pak dalších 19 m. Týž den byly dokončeny práce na druhé vrstvě.
Odkrývka třetí vrstvy byla odstartována 26. 7. a pracovalo se na ní do 4. 8.
Na čtvrté vrstvě se pracovalo od 5. 8. až do ukončení potápěčských prací 10. 8.
V následujících dnech byla demontována všechna technická zařízení a vyzdvižena na povrch, plovoucí plošina byla zavěšena na zeď studny, kde byla připravena pro další použití. Práce byly zcela ukončeny 18. 8. 1995.

Stav studny k 18. 8. 1995: hladina byla v hloubce 21 m, zasedimentované dno ve 41 m. Výška vodního sloupce 20 m. Na dně se nachází blátivý rosol o vysoké specifické hmotnosti, který potápěče nadlehčuje velkou vztlakovou silou. Po usazení bude vhodné toto bahno odstranit a pokračovat v odhalování dna.

V průběhu prací bylo uskutečněno celkem 48 ponorů V. stupně náročnosti.

Celkem se v létě roku 1995 potápěčům Janovi a Jaroslavovi Šimečkům podařilo dostat se zhruba 4m pod původní dno.
Bylo vytaženo cca 100kg převážně soudobých mincí, stovky střepů skleněných i porcelánových, mnoho kusů celých (džbánky, konvičky, šálky a podšálky, talíře, mísy, vázy, poháry).
Bylo nalezeno mnoho předmětů současných (brýle, knoflíky, odznaky, fotoaparáty apod.). Byly vytaženy kamenické prvky - části gotického portálu apod., řetěz, vědra, nejstarším nalezeným kusem je část nádoby (zásobnice) ze třináctého století, byly nalezeny předměty ze všech století poté.
Celkem bylo vytaženo asi 20 metrů krychlových materiálu. Toto vše se do studny dostalo ale až po roce asi 1890.

Dne 13. 9. 1995 Jan Šimeček tragicky zahynul při objevení nových jeskynních prostor potoka Lopače v Moravském krasu. Dokončení prací na Bouzově provedl jeho bratr a spolupracovník Jaroslav Šimeček. Spolu s dalším potápěčem Fraňo Travěncem sestoupil v roce 1996 zhruba třicetkrát na dno studny, aby mohl být průzkum ukončen. Nepotvrdily se tedy údaje z některých pramenů, že dno studny je v 52 metrech pod povrchem, ale dno studny se nachází 43 m pod povrchem. Práce již nepřinesly žádné další mimořádné nálezy. Bylo vyčištěno dno studny od bahnitého nánosu a bude na něj umístěna tabulka z nerezového plechu, do které bude vyražena stručná zpráva o celém průzkumu.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 1993 až prosinec 1996
  • 290 zobrazení
yvy
HOLANDSKO LUCEMBURSKO www.dovolenaforyou.cz/dovolena?&zeme=123&str=2
NIZOZEMSKO http://www.dovolenaforyou.cz/dovolena?&zeme=123&str=2
BELGIE http://www.dovolenaforyou.cz/dovolena/82479/13476879
AMSTERDAM http://www.dovolenaforyou.cz/dovolena?&zeme=123&destinace=489
LIGA http://www.dovolenaforyou.cz/dovolena?&zeme=123&destinace=3477
SVATÝ MARTIN www.dovolenaforyou.cz/dovolena?&zeme=123&destinace=1538AMSTERDAM VE DNE
Hlavní město Holandska Amsterdam je bezpochyby jedním z nejkouzelnějších měst na světě. Otevřené a kosmopolitní, kde neplatí téměř žádná tabu, stále plné turistů, kteří si užívají zdejší báječnou svobodnou atmosféru.Amsterdam má vše, co si návštěvník moderního velkoměsta může přát. Od mezinárodních módních butiků, přes umění a starožitnosti. Leidsestraat, Kalverstraat a Nieuwendjik jsou známé nákupní ulice Amsterdamu. Bezcílné potulování se mezi Hlavním nádražím a Vondelparkem je pak samo o sobě zábavou. Kontrastem ke shonu hlavních tříd jsou tichá, romantická zákoutí čtvrti Jordaan, kanály lemované měšťanskými domy nebo oku lahodící barevná krása květinových trhů. Krásné fasády domů, prodavači tulipánů, pouliční hudebníci a davy lidí – to je jedním slovem Amsterdam.Místo auta šlapadloAmsterdam je postavený na vodě, a tak i žije. Na zdejších kanálech, grachtech, najdete více než 2000 obytných lodí a hausbótů. Kanály lemují úzké domy ze 17. století s velmi strmými schodišti. Proto mají na štítu hák, kterým se pomocí kladky stěhuje do domů nábytek. Většina je i památkově chráněna.Nejlépe poznáte Amsterdam z vody. Většina projížděk trvá asi hodinu a trasa vede historickým srdcem města až do moderního přístavu. Nejpraktičtější je nastoupit u Hlavního nádraží, kde je nabídka nejširší. Můžete si pronajmout i šlapadlo „Canal Bike“. Ve městě je několik půjčoven, kde si ho vyzvednete, a v kterékoliv z nich ho zase vrátíte. Další možností je loď „Canal Bus“, která má zastávky u jednotlivých zajímavostí, z níž můžete kdykoli vystoupit a zase do ní nastoupit. V Amsterdamu je ale dopravním prostředkem číslo jedna kolo. Vozí se na něm nákupy, telefonuje se... Na přechodech si proto dávejte pozor hlavně na cyklisty, střet s nimi je totiž pravděpodobnější.

MĚSTO MUZEÍ Málokteré město na světě má tolik různých muzeí a galerií jako právě Amsterdam, což souvisí s bohatstvím země ve středověku, kdy být mecenášem umění patřilo v Holandsku k dobrému tónu ve společnosti.
Skutečné umělecké klenoty najdete v Rijksmuseu, například slavnou Rembrandtovu Noční hlídku, další mistrova díla jsou umístěna v muzeu Rembrandthuis. Odvážné moderní muzeum má i další slavný holandský malíř – Vincent van Gogh. Je v něm umístěna největší sbírka jeho děl a pak mnohé další skvosty moderního umění. Smutným mementem druhé světové války je dům Anny Frankové, v němž je muzeum připomínající osud židovské dívky, která se zde skrývala v období 2. světové války. O tom, že Holandsko bývalo námořní velmocí, se přesvědčíte ve Scheepvaartmuseu, kde je umístěna i replika trojstěžníku z 16. století. Představu o životě na palubě hausbótu si zase můžete udělat při návštěvě Houseboat musea.
Centrum Amsterdamu je plné hospod, hospůdek a barů. Platí to zejména o náměstích Rembrandtplein a Leidseplein. Náměstí Dam vedle hlavního nádraží slouží za hlavní orientační místo. Zajděte si do tzv. bruincafé´s, jednoduše zařízených podniků, kde si dávali dostaveníčko spisovatelé a intelektuálové. Například do Café Rijders chodíval rakouský spisovatel Joseph Roth, který zde psal své slavné romány. Nebo navštivte Haesje Claes, nejstarší hospodu v Amsterdamu. Chcete-li zažít opravdový kulinářský zážitek, tak je tu pro vás Puri Mas, vynikající indonéská restaurace, kde doporučujeme především tzv. rýžové stoly.

HOLANDSKÉ DŘEVÁKYl U nás nosí klapající dřeváky asi jenom Spejbl s Hurvínkem, zato v Holandsku se do nich místní lidé obouvají už po staletí a dodnes jim slouží.V Holandsku se všechny pastviny, louky a pole musejí odvodňovat. Proto se pro místní obyvatele staly voděodolné boty nutností. Protože kožené se rychle promáčely, kohosi osvíceného napadlo zkusit je vyrobit ze dřeva. Nápad se osvědčil a dřeváky se začaly zhotovovat z topolu, vrby nebo lípy. Právě lipové dřevo je nejlehčí, proto se z něj dělají i svatební dřeváky. Je to taková holandská tradice. Pokud se muž rozhodne vyznat své milé lásku, tak pro ni vydlabe dřeváky. Dříve se dělaly pouze ručně, dnešní moderní stroje jich dokážou zhotovit až tisíce za den. Dřevo se nejprve máčí, pak se nechá trochu vyschnout a poté se opracovává noži a dlabacím zařízením. Pouze špičky a paty se dělají ručně. Rybářské dřeváky mají špičku placatější, sedlácké ostřejší, protože sloužila k popohánění dobytka. A jak si vybrat, aby dobře seděly? Při zkoušení se musí za patu nohy vejít palec ruky. Při chůzi se sice vyzouvají, ale to chce cvik. Časem se v nich naučíte běhat, skákat i tančit.

SÝR JAKO ZPŮSOB ŽIVOTA Bílé mléko černobílých krav ze zelených holandských pastvin dává žluté zlato – sýr. Holandsko je plné skvělých sýrů. Ve specializovaných prodejnách,ale i ve stáncích na trzích jsouk dostání po celé zemi. Tradiční selské, s bylinkami, a dokonce i s bramborovými slupkami.
Je to jako ve večerníčku o medvědech, kteří se potkali u Kolína. Jen se přeneste do Holandska a místo chlupáčů dosaďte chutný voňavý sýr. Ten menší, co vypadá jako koule, je edam (eidam jsme z něj udělali my Češi), ten větší ve tvaru kola pak gouda. První, z městečka Edam, je sušší a slanější, zatímco druhý, pocházející z Goudy, je tučnější a méně slaný.
Nezůstaňte ale jen u nich. Výtečný je například selský sýr (boerenkaas). Drobní sýraři mléko na jeho výrobu nepasterují, suroviny zpracovávají ručně a s láskou. Králi mezi těmito sýry jsou bezesporu beemster a stolwijker s plnou bohatou chutí, vyráběné z plnotučného syrového mléka. Skuteční milovníci sýra ocení fríský hřebíčkový sýr (friese nagelkaas), pikantní a nakyslou pochoutku. K pivu se hodí old amsterdam, dobře zralá uleželá gouda s pikantní a plnou chutí. Jedním z nejchutnějších sýrů je i polotvrdý až tvrdý ovčí sýr z ostrova Texel.Mladé, zralé, uleželéTéměř každý Holanďan má svého sedláka, u kterého sýry kupuje. U sýrů se často setkáte s různými názvy podle délky zrání. Jong (mladý) zraje čtyři týdny, belegen (uleželý) čtyři měsíce a oud (starý) odpočívá deset měsíců. Nejvíc vám nejspíš zachutnají ty mladé uleželé. Na sýry se tu kladou i estetické nároky. Kůra goudy musí být „pěkná, čistá, hladká, dobře uzavřená a rovnoměrně žlutě zbarvená“ a tvar „kulatý jako kolo od vozu“.
MĚSTO SÝRŮ Sýry se v Holandsku vždy dražily na městských trzích. Za nejzajímavějšími se vypravte do Alkmaaru a Edamu. Na známější, alkmaarském, každý pátek od dubna do září muži na speciálních vahadlech přenášejí obrovská kola sýrů. Ty se zde nejprve ochutnávají, poté je sedláci a obchodníci v krojích kupují, váží a odnášejí. Veřejné sýrové trhy se tu poprvé konaly v roce 1622. Edamský trh je sice komornější, ale o to půvabnější. Koná se pouze o letních prázdninách vždy ve středu dopoledne. A kde sýry koupit? Buď na sýrovém trhu, nebo na sýrových farmách. Na farmě Alida Hoeve u Volendamu vám výrobu sýra vysvětlí v roztomilé češtině, a dokonce vám dají i ochutnat.

HOLANDSKÉ TULIPÁNY...tulipány jsou jedním ze symbolů Holandska a jejich cibulky se vyvážejí ze země po milionech. Málokdo však zná jejich asijský původ. Holandsko a tulipány k sobě patří stejně jako Belgie a pralinky. Málokdo však ví, že tulipán je vlastně zdomácnělých exotem. Přirozenou domovinou tulipánu je oblast dávné Persie. Pojmenování rostliny pochází z tureckého slova „tülbend“ – turban. Když rakouský vyslanec popisoval v šestnáctém století na dvoře tureckého sultána oblíbenost rostlin svému císaři, přirovnal jejich květ k turbanu obrácenému vzhůru nohama. Zkomoleninu slova známe jako dnešní „tulipán“.
Do Holandska cibulky doputovaly přes botanickou zahradu ve Vídni, odkud je přivezl nizozemský zahradník a věnoval univerzitě v Leidenu. Díky holandské hlinitopísčité půdě se jim však začalo nebývale dařit.
Dnes se tulipány draží pro celý svět na aukci VBA Aalsmeer. Nejvíce tulipánů v květu (spolu s ostatními cibulovinami asi 7 mil.) je k vidění každoročně na jaře v květinovém parku Keukenhof. NEJMENŠÍ MĚSTO HOLANDSKA Už jste viděli nejmenší město Holandska? Město, kde jediným krokem překročíte ulici a kde žádný dům není vyšší než....Svět miniatur
Přes 55 let vítá návštěvníky kouzelného světa detailů zvlněná budova se skleněnou tváří, pod dohledem červenobílého majáku mořských dálek. Za těmito strážci vás čeká kouzelný svět nádherných domů, s fasádami propracovanými do nejmenších detailů, svět vodních kanálů, uliček se zaparkovanými auty a kráčejícími lidmi, nádherné parky vonící přírodou, a to vše zpracované ve zmenšeném měřítku 1:25. Manželé Madurovi tento park založili roku 1952 na památku svého syna George, který zemřel jako spojenecký voják v Dachau. Pohádková zmenšenina země představuje nejdůležitější kulturní a architektonické skvosty Holandska na jednom místě a je dokonale promyšlenou atraktivní podívanou pro děti i dospělé. Třešničkou na dortu je každovečerní laserová a vodní show za doprovodu symfonické hudby, která rozehraje všechny struny vaší duše. Ani si možná nevšimnete, že se z radosti usmíváte nad křehkou náručí krásy malého velkého světa, jenž vás pohladí a vždycky rád uvidí. Takový je Madurodam, nejmenší město s největší duší.
SÝROVÝ TRH Známé sýrové trhy se konají přesně podle staletých tradic, kdy jsou bochníky nejprve váženy a potom je určována jejich cena.
CA DOVOLENÁ FOR YOU * jurankova@dovolenaforyou.cz * 777 66 00 77
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2010
  • 239 zobrazení
kerami
Krásný Dvůr

Nejstarší písemná zmínka o Krásném Dvoře je známa z roku 1295, kdy je připomínán Vilém z Krásného Dvora.
Rod Černínů z Chudenic příležitostně obýval zámek Krásný Dvůr až do II. světové války. Za okupace využívaly zámek nacistické úřady a chvíli sloužil také k rekreačním účelům Joachima von Ribbentropa. V květnu 1945 byl tehdejší německý válečný lazaret na zámku vystřídán štábem sovětských vojsk. Posléze byl objekt přidělen Ministerstvu zemědělství, které jej předalo dále do správy Národní kulturní komisi.

Atmosféra stavby učarovala i českým filmařům; jako zámek v Bezdíkově účinkoval Krásný Dvůr ve filmu Jak básníkům chutná život (1987) a v roce 1989 zde režisér Jiří Menzel natočil film Konec starých časů dle románu Vladislava Vančury.
více  Zavřít popis alba 
438 komentářů
  • 28.10.2014
  • 226 zobrazení
defenger
V sobotu 2.řijna se uskutečnil již pátý ročník tradičního koulení kol z Lednice do Brna. Ta se V rekordním čase dokutálela asi hodinu po poledni na Starou radnici v Brně.Vítězná trojice (Milan Procházka, Vít Paták a Roman Bednář: Decaro team). překonala lonský rekorda to v čase 4 hodiny 6 minut. Za sebou nechali konkurenci 33 týmů, ale i 67 drsných kilometrů asfaltu, bláta i kamení... Odměnou jim bude i let balónem nad zimním Brnem. Koulení kola z Lednice do Brna organizuje Klub českých turistů Kudrna a Brněnské kulturní centrum jako pokračování staré pověsti o koláři Jiřím Birkovi.Ten se udajně se r. 1636 vsadil, že za jediný den porazí strom, vyrobí z něj kolo a to doukolí z Lednice k městským branám Brna před západem slunce. Jeho nasledovníci tvoří třičlenná ružsta, jehož členové se neustale sřidají a svého kouleče doprovazejí na kolech. Dřevěné loukot ové kolo má 12,5 kg. A všechna vyrobil Johan Marin Jáger z české vesnice Eibenthal v rumunském Banátu.
více  Zavřít popis alba 
  • 3.10.2010
  • 212 zobrazení
igorhlavinka
Pamatuju si jen tříšť obrazů a pak vůně. Nic souvislého, o čem by se dalo napsat. Dívám se na ty staré fotky a taky na staré mapy, kde jsou zakreslena místa, která už neexistují, s nadějí, že mi snad pomůžou najít dávno zavalený vstup do dětství. Ale už Herakleitos poznal, že nelze podruhé vstoupit do stejné řeky.
Lituju, že neumím o tom, co jsem v dětství prožil, psát jako Proust v jeho Hledání ztraceného času, Andrej Bělyj v autobiografickém románu Koťa Letajev, nebo jako Mark Chagall a jeho žena Bella, kteří poetickou formou zapsali své vzpomínky na rodný Vitebsk.
Ještě, že je tu těch pár fotek. Jenže většinou bez data a popisku.

Narodil jsem se 18. března 1959 v Praze na Karlově, v té staré, romanticky až strašidelně působící novogotické budově porodnice.
Maminka, dívčím jménem Szemes Mária, pocházela z madarské rodiny z jihoslovenského Šamorína, ze Žitného ostrova, tam kde v pravěku prý bývala delta Dunaje, tam kde se řeka vlévala do Panonského moře..
Tatínek Čestmír byl z dělnické rodiny, která žila v jednom z cihlových Baťˇových domků ve Zlíně.
Jakubská 9
Oba rodiče byli sochaři a když jsem se jim narodil, bydleli na Starém Městě pražském, blízko baziliky sv. Jakuba, v Jakubské ulici čp.9, v ateliéru v přízemí domu, který už není, dnes je tam obchodní dům Kotva. Ten ateliér byl předtím zelinářský krámek, chladný prostor s vlhkými, plesnivými zdmi ve starém domě. Přesto na něj mám dodnes jen pěkné vzpomínky. Přes velké okno výkladu byla navždy spustěna železná mříž. Vonělo to tam hlínou, která byla všude. Ležela v plechových bednách a na stojanech stály hliněné sochy, které se na noc balily do mokrého plátna a igelitu. Spalo se na gauči ve výklenku, který byl od ateliéru oddělen jen závěsem. Já si odtamtud pamatuju hlavně noční lampičku, která se mi moc líbila a vidím ji jasně před sebou. Mramorový stojánek a stínítko z pergamenového papíru. Kdo ví kde zůstala...
Abych se nenudil a nezlobil, dávali mi rodiče papír a tužku, abych si kreslil nebo kus hlíny, abych si modeloval. Z Jakubské se dalo projít do sousední ulice úzkým tmavým průchodem bez oken mezi domy, kde klapal větrák a vonělo to hospodou. Tady v Jakubské jsem s rodiči žil asi jen 2-3 roky. Soudím tak podle fotek, protože ani moje máma si to přesně nepamatuje. Otec onemocněl tuberkulozou a rodiče rozhodli, že to místo je pro malé dítě nevhodné a tak jsem našel svůj druhý domov u dědy a babičky v Šamoríně, v domku se zahradou, kde jsem žil až do svých 5 let. Až do svých 14 let, kdy zemřela babička, jsem tam pak býval celé prázdniny
Šamorín
Šamorín bylo tehdy v 60.letech malinké městečko, kde skoro všichni, až na předsedu MNV a ředitele školy mluvili jen madˇarsky. Taky tam skoro nebyla auta a všichni, odmalička až do nejvyššího stáří, jezdili na kole. Místní vypadali úplně jinak než lidé v Praze. Tady jste neviděli buclaté bílé tváře jako v Praze. Už na jaře byli všichni opálení po celodenní práci na poli nebo na zahradě. V neděli na koupališti u Dunaje mohl člověk vidět štíhlá, vypracovaná těla chlapů, až na ruce, tvář a krk bílá. Tady nebylo zvykem pracovat bez košile, nebo se slunit. Barokní katolický kostel na náměstí, vedle starého hostince (nebo hotelu) Koruna v bývalém klášteře, o kterém se tradovalo, že tu kdysi před mnoha lety cestou z Budapešti přenocoval i jeden uherský král. Před rokem 48 patřil rodině maminčina bratrance Kapcsandi Laliho, Oni se po znárodnění odstěhovali do Mosonmagyaróváru, do Madarska. Kousek od náměstí směrem na hřbitov prastarý, středověký kostelík evangelíků a bývalá synagoga. Nikdy jsem nebyl uvnitř, protože byl celá leta zavřený. Z místních židů se prý z lágru nikdo nevrátil. Máma párkrát se slzama v očích vzpomněla na svou dobrou kamarádku ze školy. Viděla ji naposled, když s celou rodinou šli do transportu.
Kolem Šamorína nekonečné lány obilí, kukuřice a cukrové řepy. Mezi poli řady topolů jako větrolamy kolem polních cest. Lesy ne, ty byly jen kolem Dunaje.
K Dunaji se jezdilo na kole polní cestou. V létě kolem vonělo rozpálené obilí. Až když se vyjelo na protipovodňovou hráz, která se vinula podél řeky, mohli jste uvidět starý lužní les, který skrýval řeku a její nesčetná ramena. Pak se jelo dál po hrázi, kolem jen cvrčci a bzučení telegrafních drátů. Na některých místech se hráz přiblížila až k lesu a když jste z ní odbočili po cestě dolů k řece octl jste se náhle v jiném světě.
V jiném světě
Jako byste skočili do chladné vody. Vjeli jste do studeného vzduchu, který voněl řekou, bahnem a lesem. Cesta vedla temným lesním tunelem pod korunami obrovitých starých stromů. Než jste se dostali k Dunaji tak jste přejížděli po mostcích přes mnoho ramen řeky...
Ten úžasný svět lužního lesa tam už není. Místo něj je tam přehrada Gabčíkovo Nagymaros. Městečko se změnilo k nepoznání, místo starých domů v centru panelové sídliště. Děda s babičkou už tu nejsou. Naposledy jsem v Šamoríně byl když se stavěla přehrada, sypala se hráz, místo prastarého lesa pařezy. Nemám odvahu se tam vracet a mučit srdce vzpomínkama.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2006 až červenec 2016
  • 200 zobrazení
vlaky
Další cyklovýlet byl za mládím, do míst, kde jsem trávil prázdniny, studium na střední škole a vojnu. Většinou to byly vzpomínky příjemné, až na vojnu. Na to období nerad vzpomínám a když jsem ta místa teď procházel, tak mi šel mráz po zádech, jak mi tam bylo nepříjemno. Jako malý kluk jsem si nikdy nehrál na vojáky a zbraně mě nikdy nezajímaly.
Za to období studií bylo fajn. To asi pro každého je nádherný čas. Učení jsme moc nedali, ale zato zábavy bylo moc. Já jsem patřil do party, kde se hodně sportovalo. Reprezentoval jsem školu ve fotbale, hokeji a atletice. Za Hořice jsem hrál fotbal i hokej. Na intru nás hlídal vychovatel, který byl starý mládenec a na intru bydlel. Měl tam jednu místnost a v ní hroznej bordel. A každý úterý a čtvrtek chodil zpívat do místního sboru. Po zpívání vždy šel do hospody a vracel se kolem půlnoci, A to jsme si na intru řádně užili. A když jsme si chtěli udělat mejdan na intru mimo úterý nebo čtvrtek, tak jsme vychovateli u oběda řekli, že na intru byla kontrola a že chtěli vidět jeho místnost. A to se vždycky vrátil pozdě v noci.
Stejně příjemné vzpomínky mám i na Prahu. Na prázdniny jsem tam jezdil už jako hodně malý kluk. Babička nás brávala na různé zajímavosti. Viděl jsem místo, kde spáchali atentát na Heidricha. Viděl jsem i ten kostel, kde obléhali atentátníky. Viděl jsem okno ze kterého údajně skočil Masaryk. Byl jsem i na Vyšehradě podívat se odkud skočil Šemík, navštívili jsme hroby významných osobností. Několikrát jsme prošli Pražský hrad se Zlatou uličkou, Zámecké schody a Petřín včetně bludiště, hvězdárny a restaurace Nebozízek. Nezapomenutelné byly výlety parníkem, se kterým jsme jezdili jsme až do Štěchovic. Navštěvovali jsme museum a technické museum, často jsme zašli do Dětského domu na polárkový dort, do Bílé labutě jsme se chodili dívat na vláčky, na modelovou železnici. Vzpomínám i na kamaráda Romana, s jehož tátou kamarádil můj táta. Děda s babičkou měli ve Střešovicích domek v nouzové kolonii. Byly to domky o dvou až třech místnostech, bez vody a kanalizace, se suchým záchodem. To nám ale nevadilo, prožívali jsme tam krásné prázdniny. Děda měl pár koní a provozoval povoznictví. Dost často jsme s bráchou s ním jeli na kšeft. Sem tam jsme něco pomohli a vydělali si i nějakou tu korunu. Vzpomínám jak jsme jezdili s koňmi po Václavském náměstí. Dnes za to platí turisté obrovské částky. Děda nám ukazoval, jak koně umí sami zastavit na červenou a sami se rozejdou na zelenou. No nevím jestli to koně opravdu uměli, nebo jestli jim děda dával nějaký tajný pokyn, ale tehdy jsem věřil, že to koně umí. Rád jsem měl chvíle, když jsme celá rodina přijeli do Prahy a večer dospělí hráli žolíky. A vyprávěli a vzpomínali. Často se opakovali dvě historky. Jak byli v cirkuse. To už naši rodiče byli spolu. Nějakej cirkusák tam ohnul traverzu a vyzval obecenstvo, aby to taky zkusilo. Tak táta se přihlásil a udělal mu tam z tý traverzy osmičku. A druhá historka, jak se na Václaváku splašili nějaké dámě na dvojkolce koně a upalovali s ní náměstím dolů. Táta nelenil, ty koně doběhl, chytil za uzdu a uklidnil je.
No byl to krásný cyklovýlet a většinou krásné vzpomínky. Celkem jsem ujel 434 km.
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2017
  • 175 zobrazení
cibezik
opět to vypadá na pěkný den bez mrazu a sněhu:-D Jak jsem se již zmiňoval minule včera v sobotu jsme s kolegou jeli na výlet do Lutychu. Bylo opravdu moc pěkně, řekl bych takový první jarní den. Jasno, teplo, přes den +12°C. No ideální počasí. V 9 ráno jsme vyjeli a jelikož je to furt po dálnici, dojeli jsme do 90 km vzdáleného Lutychu za 40 minut.
Lutych (francouzky Liege), je třetí největší aglomerací v Belgii. Lutych leží v blízkosti hranic s Německem a Nizozemskem, pouhých 25 km od Maastrichtu a 40 km od Cách. Území města tak má dnes rozlohu 69 kilometrů čtverečních a žije zde okolo 200 tisíc obyvatel. Městem od jihozápadu k severovýchodu protéká v délce 12 km splavná řeka Máza. Lutych má tak díky vodním cestám a třem vodním kanálům dobré spojení s Francií, Vlámskem a Nizozemskem. Nejvýznamnějším kanálem je Albertův kanál spojující Lutych s Antverpami. Nachází se zde třetí největší říční přístav v Evropě.

Nejdříve jsme samo zas lovili nějaké to místo k zaparkování v centru. No nakonec jsme to nechali na placeném krytém parkovišti až budeme večer odjíždět uvidíme kolik penízků po nás bude automat chtít:-D
Vydali sme se prostě někam, hlavně si pamatovat kde máme auto. No měl jsem u sebe takovou tu mapu turistickou, vytištěnou z netu. Centrum města je poměrně malé, dá se tak pohodlně obejít pěšky. Procházeli kolem divadla opery, obchodů, úzkými uličkami a hle kostel
kostel Saint-Denis - součást náboženského dědictví v Lutychu,

a šli dál k řece, podél a směrem k hlavnímu náměstí Place St-Lambert (Náměstí sv. Lamberta), které prošlo nedávno rekonstrukcí. Srdcem města bývalo po staletí Place du Marché (Tržní náměstí), kterému vévodí Fontaine du Perron (Perónova kašna) mající podobu altánu a je vyzdobena plastikou tří Grácií. Pěkné, fotil jsem vše co šlo, dobrůtky ve výlohách které pak na nás čekají:-) My jsme se vydali do kopce, odkud je krásná vyhlídka do okolí. Cesta to byla nu taková do kopce, plno schodů a zafuněli jsme si, fotil architekturu, jak zde lidé bydlí a potkávali běžce jak trénují běh do kopce. :-D Na vrcholu je památník k obětem války, kochali jsme se výhledem. Zpátky dolů jsme šli po opravdu dlouhém schodišti jak je vidět v galerii. Běžci zde trénují kardio, chudáci:-P Takhle si ničit tělo a zbytečně si vyčerpávat tlukoty srdce:-D Ale zase pravda že když takhle trénují mají pak v klidu třeba ve spánku 20 či 21 tepů za minutu?:-)B-) No jasně dělám si srandu, ať si běhaj, já miluji chůzi:-D
Pak jsme to vzali kolem muzea Walonie, podívali se dovnitř a zas jak na fotkách vidno, se prostě nemazlej s ničím a asi tu nemaj pamatkáře, nakombinujou modernu do starého, no prostě bordel, žádná úcta;-) To už jsem ale říkal: Romane není čas na kávu a pivečko? 8-) Tak jsme na jednom náměstíčku zašli na kávu a pivko viz foto. Fotil dobrůtky v obchodech a vše kolem. dal jsem si skotské tmavé točené, byli k tomu i kostičky sýra. Skvělé samo i espresso. 6 euro za tuto lahodu, to pivko ovšem mně jen rozdráždilo, tím myslím dát si něco k jídlu:-D Nicméně byli jsme kousek od nejvýznamnější památky v Lutychu Cathédrale St-Paul (Katedrála sv. Pavla). No jsem podotknul ona ještě chvíli počká a zašli do boční uličky do restaurace na obídek viz foto:-D Kolega si dal Carpaccio - což je nakrájené maso hovězí na tenké plátky a podáváno za syrova v souvislé vrstvě a ochuceno nebo doplněno studenou omáčkou. Já si dal salát což byl ochucený kuskus s kousky opečeného masa, kešu oříšky, olivový dip, rukola, avokádo. Dal sem si belgické světlé pivko Caulier. Skvělé. Jídlo za 12 euro. Oběd i s pivkem za 16 euro i s diškem:-D No a konečně jsme se dostali, spokojeni po obídku, do kostela.

Cathédrale St-Paul (Katedrála sv. Pavla) - nejvýznamnější církevní stavba v Lutychu. Monumentální katedrála. Původně byla ve 13. století vystavěna jako kostel, ale v 19. století byla přestavěna na katedrálu a doplněna věží. Na stavbě se tak prolíná hned několik stavebních slohů. Také interiér je velmi zajímavý, ukrývá spoustu vzácných předmětů, mezi nimiž se nachází například práce od J. Delcoura, předměty ze slonoviny či mobiliář z 19. století. V katedrále sv. Pavla je umístěna hrobka sv. Lamberta.

Po této úchvatné prohlídce jsme pokračovali dále směrem k hlavnímu nádraží, jak bude níže popsáno, velice zajímavá stavba z architektonického hlediska. Cestou jsem zas fotil a narazili na další kostel

Kostel Saint-James - asi nejkrásnější a nejpůsobivější kostel v Lutychu. Původně byl určen jako zastávka pro poutníky na cestě do Santiaga Compostella ve Španělsku. Kostel nabízí přehled o různých fázích středověké architektury. Jsou zde zbytky kostela z 12. století. Loď a sbor ukazují na pozdně gotický styl 16. století. severní vchod má renesanční sochu "Sen Jákobův". Uvnitř nádherné gotické klenby s arabesky v raně renesančním slohu. Patří k nejkrásnějším na celém kontinentu.

Ale to už sme se blížili k nádraží. Už zdálky, impozantní stavba. Při podrobnějším zkoumání opravdu působí sympaticky a příjemně. Dokončeno bylo v roce 2010. Architekt Santiago Calatrava se nechal inspirovat tzv. organickou architekturou. Což měl v plánu u nás i architekt Kaplický s návrhem knihovny. Vyrobeno z oceli, skla a bílého betonu. Monumentální oblouk 160 m dlouhý a 32 m vysoký. Náklady na stavbu 312 miliónů eur!!! Toto nádraží je jeden z nejdůležitějších uzlů v zemi a je jednou ze 3 belgických stanic vysokorychlostní železniční sítě. Vnitrostátní vlaky 200 km/h, vlaky Thalys a ICE (do Paříže, Německa, Holandka) 300 km/h. Po prohlídce jsme se vydali ještě směrem za nádraží. kde v dálce je vidět nějaká bazilika či co? na fotkách je to vidět. Zas se vydali do kopce. Na místě jsme zjistili že je to zavřené a vedle se staví co si? Jen vím, že tam bylo napsáno že tam bude i restaurace a že náklady jsou přes milión eur.
Šli jsme pak dolů já zas fotil vše kolem, prošli zas nádražím a dali se směrem k centru. Už se stmívalo a my chtěli ještě se někde zastavit na zákusek a kávu před odjezdem. No chodili jsme, chodili. S přibývající tmou totiž i houstnul počet lidi v ulicích a bylo více zalidněno nežli přes den tedy za světla:-D Až jsme narazili na jednu cukrošku kde ještě měli otevřeno a nebylo narváno. Nu na fotkách pak jsou vidět ty zázraky. Krasné a roztomilé zakončení dne. Nohy už mě boleli. Tahle tečka mě mile pohladila po duši a chuťové buňky zas vytvářeli orgasmus v mozku;-) No krasavci dortící. Ja měl s krémem uvniř a z kuliček z krému na povrrchu a kolega čokoládový. Zákusek za 4 eura. s kávou za 6 euro. Pak už jen zbývalo se rozloučit a vyrazit k autu. Automat nám to stání na parkovišti napočítal na necelých 14 eur
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 18.1.2014
  • 150 zobrazení
mogulrock
V sobotu jsme hráli ve Starých Čívicích. Sobotní pomlázková se vydařila velice a přilákala zdaleka nejvíce lidí za našeho působení. Soubor hrál v pohodě a parket se zaplnil vzápětí. Návštěvníci brali parket útokem od samého začátku v hojném a aktivním počtu. Chybějícího ženicha se snažil nahradit náš nový řidič Roman, ale zrovna neměl svůj den a hodně fotografií vyšlo v makro režimu. Půl těla a půl hlavy. Vynikající zábavu jsme zakončili ve čtvrt na čtyři, protože než jsme stačili skončit, naskočil letní čas.
více  Zavřít popis alba 
  • 31.3.2013
  • 122 zobrazení
jackal001
Madrid je hlavní a největší město Španělska, leží ve středu země. Má přes 3,1 miliony obyvatel, je též hlavním městem stejnojmenné provincie, která je současně jedním ze 17 autonomních společenství Španělska. V madridské aglomeraci žije více než 6,5 miliónu obyvatel.
Město a jeho pamětihodnosti
Centrum města se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a velkým počtem pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderně vypadajících mrakodrapů.
Na západním okraji historického centra se nachází královský palác Palacio Real. Roku 852 zde arabský emír Muhammad I. nechal postavit tzv. Alcázar – pevnostní palác, nazývaný Madžrít. Po reconquistě v 11. století používali palác křesťanští panovníci jako lovecký zámek. Z jeho jména Madžrít se posléze vyvinulo jméno města Madrid. Roku 1561 se Madrid stal hlavním městem Španělska a maurský palác sloužil až do roku 1734 jako královské sídlo. Po jeho vyhoření byla stavba nahrazena novým zámkem Palacio real, který je přibližně desetkrát větší než londýnský Buckingham Palace. Řada jeho sálů s nástropními freskami, zlaceným štukováním a lustry o hmotnosti téměř 100 kg se zdá být až nekonečná. Ke skvostům paláce patří sály Trůnní, Gaspariniho a Porcelánový. Španělský král používá tuto monumentální stavbu již jen k reprezentačním účelům. Královský palác patří k nejmonumentálnějším a nejhezčím stavbám města. Palác je obklopen parky jako je Casa de Campo, Jardin de Sabatini nebo park atrakcí Parque de Atracciones. Naproti paláci stojí jeden z největších kostelů města, katedrála Virgen de la Almudena.
Blízko centra se nachází obrazárna Museo del Prado, kde je nejen možné zhlédnout některé habsburské panovníky, ale také jedinečnou sbírku šesti tisíc malířských děl mistrů z celé Evropy.
Plaza de Espana je obdélníkové náměstí s parčíkem a pomníkem Miguela de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. V parku se nacházejí různé vodní plochy. Na náměstí Plaza Mayor, které patří k nejkrásnějším náměstím v Madridu, přihlížela dříve vrchnost ze svého balkónu popravám, býčím zápasům a upalovaní kacířů.
Jedním ze symbolů města se stala socha El oso y el Madrono, která se nachází na náměstí Puerta del Sol. Tato socha, pocházející z druhé poloviny 20. století z dílny sochaře Antonia Navarra Santafé, zobrazuje medvěda pojídajícího plody planiky - rostliny podobné jahodníku. Populární socha tak reflektuje znak města, který tvoří právě obraz medvěda pojídajícího planiku na modrém hvězdnatém pozadí.
V museu Museo Arqueológico Nacional je možno zhlédnout velký počet exponátů od začátků lidstva přes dobu bronzovou, staré Egypťany, iberské národy, Řeky a Římany, až po středověk. Zajímavá je hlavně egyptská mumie kněžky v sarkofágu, socha zvaná Dáma z Elche a také kopie celé jeskyně Altamira, která je přístupná ze zahrady.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2015
  • 125 zobrazení
kajdule
První větší výlet se ségruškou, po pandemickém jaru, připadnul na konec června. Chtěla jsem, aby mi ukázala místo, kam jezdili na chalupu. Do míst, kde to měla moc ráda, o kterém často vypráví a kam už bohužel nejezdí. V Podještědí, „Hurá“, říkám si, zase tak trochu do hor. Jak moc jsem se těšila.. Do kraje, kde své vesnické romány psala Karolína Světlá a kde kvetl textilní průmysl.. Kde se na nejvyšším vrcholu zdejších hor tyčí televizní vysílač Ještěd a kde jsou po vesnicích rozesety pohádkové roubenky. Snad se tu zastavil čas a to nás upřímně láká.. Na víkend bylo hlášeno ošklivé počasí plné deště a povodňových výstrah. Mě tedy nic nezbrzdí a Stáňa byla ráda, že nic neruším a že se konečně také podívá za hranice všedních dnů, do přírody. Důležitá je obuv a pláštěnka. Pak snad zvládneme vše. V sobotu ráno se vydávám za vydatného deště na autobus. Potkáváme se se Stáňou na Černém mostě, odkud jedeme pohodlným autobusem do Liberce a tam přestoupíme na bus do Českého Dubu. Cestou prší a v Českém Dubu už jen slabě mrholí. Obě cesty autobusem byly příjemné. Do autobusu jedoucího do Českého Dubu přistoupil mladý muž, který se na mě upřeně celou cestu díval, až jsem se musela smát. Stáňa říkala, že se zamiloval. Vystoupil v Hodkovicích nad Mohelkou a ještě se ohlédl a pousmál. Tak to byl první „zamilovaný“ příběh našeho výletu..:) V Českém Dubu jdeme do hospody, která nám byla doporučena, U Koruny, že tam prý dobře vaří. Vchod připomíná restaurace dob dávno minulých. Dáváme si malé Svijany, já fandu polotmavého a ségruška světlou desítku. Paní vykouzlila tak úžasnou pěnu. To jsme ještě neviděly. Vrabec se zelím a 2 druhy knedlíků. Bájo. Paní servírka, užasná to žena, mi říká: „Co ten knedlík?“ Snědla jsem jich 5, šestý už jsem nemohla. Další pivečko a hurá do města. Necháme si tam bagáž, paní Alena nám ji ochotně schová v prostoru před kuchyní. Výborná atmosféra, nejsme tu naposledy, říkáme si se Stáňou. Městečko je maličké, ale má spoustu historických domů. Nádherné vily, nový park, Podještědské muzeum, které společně s komendou navštívíme. Provádí nás velmi milá slečna, návštěvnice jsme jen my dvě a náležitě si to s námi užívá. Výklad je zajímavý a vtipný. Dovídáme se např. že Karolína Světlá přišla o 3 měsíční holčičku a ke konci života oslepla. Také si schovala popel z milostných dopisů od Jana Nerudy, které spálil její muž. Procházíme městem, sedíme v kavárně u paní, která má nepříjemnou energii, ale vlastní hezkou kavárnu s galerií. Podává výbornou kávu a excelentní tiramisu. Galerie nabízí ke čtení spoustu zajímavých duchovně laděných knih, ale paní majitelka tu správnou energii nemá. Zvláštní osůbka. Polaskány dezertem a kávou se vydáme ke Kostelu Nejsvětější Trojice, který se nachází v areálu společně se hřbitovem a s hrobkou na nádherném místě nad městem. Tajemné a fascinující. Musela jsem tam po těch schodech vyjít a rozhlédnout se do kraje. Krásné staré hroby mě dočista uchvátily. To místo je kulturní památkou České republiky. Vracíme se do města a dáváme si ještě dvě pivka u Aleny. Opět nás fascinuje, jak natočila pivo. Je výtečné. Čas pokročil k 19.30 a my se zvedáme, abychom v pohodě došly do kempu, jak já říkám Chatě Kovář, na které jsme ubytované. Resp. v jedné z mnoha chatiček, které areál 2,5 km nad městem, nabízí. Stoupáme s batohy, jdeme okolo koupaliště, kde začíná nějaký rockový koncert k zahájení sezóny, ale ten asi předem vzdáváme, protože dojdeme nahoru unaveny a skoro za tmy. Serpentýny se točí jak těla hada a zdají se být nekonečné. Až zahlédneme chatičky tábora pod těmi našimi.. Tak dojdeme konečně do areálu, kde je svatba a peče se sele. Majitel nás odchytí, s úsměvem uvítá, my si dáme věci do chatky a jdeme na pivo a opéct si buřty. Ohniště je prý připravené.. Ale není. Nevěsta se netváří, ani nepozdraví. No, co se dá dělat. Zrovinka jsme si se Stáňou říkaly, že bychom, být tou nevěstou, pozvaly 2 usměvavé turistky mezi sebe. To by byl teprve tanec..:) Zjištuji, že ohniště je plné mokrého dřeva a vedle je dřevo suché, ale čerstvé, které také jen tak hořet nebude. Pofukuje, nic nechytá. Tak máme špekáčky jen tak začouzené.. Říkáme majiteli, že to nechytlo a on, že to je na h….. No a ať si jdeme sednout nahoru. Koukáme tedy seshora na svatebčany, žádná velká zábava, hudba šílená. Trochu si zatančíme a jdeme do chatky spinkat. Dnes jsme unaveny. Usínáme někdy kolem 1 h ranní. Po vyprávění jedné kapitoly z knihy Náš Coney Island.. Je to dost psychologické a vlastně o tom moc přemýšlíme, takže před spaním to nebylo úplně ideální. V chatce je 8 postelí v patře a dole 2, velký stůl se židlemi a také koupelnička. Vše je v pohodě. Dobře se nám spí v tom tichu uprostřed přírody...
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červen až červenec 2020
  • 120 zobrazení
ucbzlin
V pátek 07.02.2014 se zase po čtyřech a půl letech sešla - alespoň část - staré squadry z bývalé CA/BACA.
Osvědčený Roman se opět dobrovolně jmenoval hlavním organizátorem, takže se ujal té nejdůležitější povinnosti = zajistit zase "náš" vlídný sklípek v Čejkovicích a nějaké potraviny; to hlavní - domácí víno - nás pak čekalo v dostatečném množství na místě.

Následující fotopříběh vypráví zhruba toto:
Pár nejrychlejších jedinců jsme si dopřáli luxus individuálního popíjení, při kterém jsme vesele vítali průběžně přijíždějící účastníky. Před samotnou degustací, spojenou s odborným výkladem, přišly nutně na řadu voňavé a zrovna tak i lahodné ludkovické klobásky. S vydatnou pomocí několika ochotníků připravil Roman včas - velmi důvtipně v době, kdy ještě všichni byli svěží a plní ochoty - již tradiční ranní vyprošťovací gulášovku
Kolem sedmé večerní jsme se všichni sešli (event. slezli) v přilehlém sklípku, plném místního tekutého bohatství. Poté co jsme se ve sklepě dostatečně vzdělali (a nacucali), panovala volná zábava až do velmi pozdních, či spíše skorých ranních hodin. S těmi, kteří opravdu, ale opravdu museli, jsme se v průběhu noci zase postupně loučili.
Byvše probuzeni prvními slunečními paprsky, deroucími se skrze ranní mlhovinku (a záclonky na oknech), mohl se kdokoliv z nocležníků vypravit na ranní procházku ještě dospávajícími Čejkovicemi. Žel, byli jsme na to letos s Edíkem jen sami dva. Je to ale holt už taková tradiční procházka.
Zatímco někteří se pročišťovali hlubokými nádechy, ti ostatní se probouzeli k již ohřáté gulášovce. Přiznejme si otevřeně, že někteří si u ní poseděli opravdu dlouho (takže na obětavého hlavního organizátora málem nezbylo).
Mnozí si ještě pořídili (lahvovou) výbavičku na doma, no a pak už se začal celý ansámbl pomalu rozjíždět všemi směry, ku svým domovům.

Troufám si říct, že jsme všichni ocenili tu vzácnou příležitost, opět se jednou neformálně sejít, potěšit se pohledem na "ksichty", s nimiž jsme strávili hodně společného času v tom našem "ústavu" (= -anstalt, ve vší počestnosti!) a samozřejmě si i společně zavzpomínat na ty báječné časy, které se už opravdu, ale opravdu nebudou opakovat. Bohužel. Zbývají už jen ty vzpomínky a - jak doufám - chuť si to zase někdy zopakovat.
Všem účastníkům patří veliký dík a pevně věříme, že těm, kdož se letos dostavit nemohli, to při příštím setkání vyjde lépe.
VK
více  Zavřít popis alba 
  • 8.2.2014
  • 111 zobrazení
bele
ALB 1432
Konečně jsme dorazili do Jerevanu. Hlavní a zároveň největší město Arménie je považováno za jedno z nejdéle trvale osídlených míst na světě. Původní staré sídlo bylo v pevnosti Erebuni založené v osmém století před Kristem (783) leží na kraji současného hlavního města, jehož moderní centrum bylo vystavěno až ve dvacátém století. Měli jsme tu i ubytování, tak se dal čas využít nejen na prohlídku, ale si to i náležitě užít. Jerevan byl pro nás prostě Paříž Kavkazu.
Město je jen 12 kilometrů od tureckých hranic, a tak se v jasné dny nad městem rýsuje silueta Araratu, která dnes sice leží na území Turecka, stále je však posvátnou horou pro všechny Armény. Ararat je legendární hora vysoká 5165 metrů, o níž se říká, že na ní spočinula Noemova archa. Hora má dva vrcholy, označované jako Velký a Malý Ararat. V minulosti tu byla křižovatka obchodních cest z Ruska a Anatolie do Persie

Dnes má město 1 milión obyvatel a je to kulturní, ekonomické, politické a vědecké centrum Arménie. Nachází se zde několik divadel, muzejí a monumentů, většina budov je však nových a na místě původního starého města se dnes rozkládá Abovian, nejrušnější obchodní třída metropole. Třídu Abovian protíná náměstí, pojmenované po jednom ze známých arménských rodáků - Charlesi Aznavourovi. Do roku 2001 se jmenovalo Náměstí Zodiac kvůli kašně ve tvaru zvěrokruhu. Arménský původ mají kromě Aznavoura také například William Saroyan, André Agassi, zpěvačka Cher nebo miliardář Kirk Kerkorian. Všechny významné jerevanské bulváry se sbíhají na kruhovém Náměstí Republiky. Katedrála sv.Řehoře Osvítitele (St.Grigor Lusavoritech) byla vysvěcena v roce 2001 při příležitosti 1700.výročí přijetí křesťanství v Arménii. Proto má také symbolických 1700 míst v hlavní lodi, i když k nim můžeme připočítat dalších 300 v malých kaplích, zasvěcených sv.Trdatovi. Státní opera byla otevřena v roce 1933 a socha před ní zachycuje nejznámějšího arménského skladatele Arama Chačaturjana. Podle jejího výrazu lze soudit, že právě píše Šavlový tanec...

Přiznám se, že z prohlídky města mne nejvíce zaujaly Kaskády, mešita a tržnice. Navštívili jsme také muzeum významné arménské osobnosti – Sergeje Paradžanova. Ten se sice narodil v Tbilisi, ale do arménské rodiny starožitníka a herečky. Tento základ byl pro něj určující a nejvíce se proslavil jako filmový režisér. Škoda, že z jeho muzea nemám žádné fotografie, protože jsem se až venku dozvěděl, že se fotografovat mohlo, ale za poplatek. Mám to dodnes za zlé Romanovi, že nám toto nesdělil a kurátorka byla jako čert, a také ani slovo. Škoda – příští se konat nikdy nebude
více  Zavřít popis alba 
83 komentářů
  • říjen 2013 až leden 2021
  • 114 zobrazení
cestovanismartankem
"Z první cesty byl Martánek moc unavený, tak se rozhodl na kratší malý výlet do kouzelného Babiččina údolí ve Východních Čechách nedaleko České Skalice. Počasí mu přálo a cesta do Ratibořic uběhla rychle. Přistáli jsme na zámeckém parkovišti a vidali se po stopách našich knižních kamarádů. Krátká procházka udržovaným zámeckým parkem a je to jen kousek k Sousoší Babičky. V blízkémbokolí je umístěno několik malebných staveb včetně starého mlýna. Zde se můžete občerstvit originálními bramborovými plackami se zelým, čerstvě napečenými buchtami a pokračovat údolím na Staré bělidlo. Dřevěná chaloupka na Starém bělidle, kde paní spisovatelka Božena Němcová umístila děj své knihy Babička, je romantická šindelová stavba ze starých časů. Marťánek se zde zastavil a vše si bedlivě prohlédl a zjistil, že zde opravdu žila ta pravá Babička se svými dětmi.Jenom kousek od Starého bělidla se nachází Viktorčin splav, kde se odehrává knižní, tak i filmová příběh románu Babička. Pokud vám zbydou síly, tak se můžete zastavit na prohídku zámku a když už síly nejsou, tak stačí jen obejít zámek a podívat se z terasy na úchvatný výhled do údolí, tak jak ho viděli i knižní představitelé románu Babička."
Jaroslav Kašpar
více  Zavřít popis alba 
  • 27.9.2016
  • 104 zobrazení
Reklama